Ačkoliv tradiční vyprávění známá z oblíbených sbírek bratří Grimmů (viz Praotcové z Německa) či jejich českých následovníků Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové vznikla přibližně před dvěma sty lety, doboví sběratelé jen literárně orámovali příběhy, jejichž kořeny lze vysledovat doslova k úsvitu dějin. Prapůvod některých pohádek leží zřejmě ještě v době bronzové, jsou tedy starší než první písemné záznamy a mohou poskytnout poměrně cenné svědectví o evoluci člověka. Typickou ukázku tvoří motiv vlka v příběhu o Červené karkulce: Šelma v něm hraje roli obávaného predátora, který ještě v raném středověku znamenal pro lidi smrtelné riziko. Nikoliv náhodou lze v jiných částech světa narazit na obdobné příběhy, v nichž místo vlka vystupuje třeba tygr.

Starší než Bible

Ve srovnávací studii z roku 2016 se antropoložka Sara Graça da Silva a její kolega Jamshid Tehrani vydali po stopách bezmála tří stovek příběhů: Vybrali je zhruba ze dvou tisíc pohádek, jež se v indoevropském regionu tradují, a soustředili se přitom na tzv. magická vyprávění, v nichž se objevují kouzla a nadpřirozené bytosti. Za vůbec nejstarší pohádku na světě lze podle nich označit příběh známý jako Kovář a ďábel, který dle lingvistických analýz koloval na starém kontinentu přibližně před šesti tisíci lety. Vznikl tak dlouho předtím než nejstarší báje a mýty, ale třeba i Starý zákon a další náboženské texty. Tehdy lidé na území severně od Černého moře začali poprvé zpracovávat kovy a podle předpokladů se příběh postupně rozšířil do celé Evropy díky kočovným kmenům. Napomohl tomu i fakt, že se tehdy indoevropský prajazyk ještě nečlenil do různých skupin. 

Motiv vyprávění je prostý: Čert nabídne zručnému kováři, že ho naučí pojit k sobě jakékoliv materiály – výměnou za jeho duši. Kovář kývne, ale jakmile se tajemnému umění naučí, čerta převeze: V nestřežené chvíli ho přiková ke skále, a svému osudu tak unikne. 

Prastará paměť lidstva

Popsaná zápletka o kováři v lecčems připomíná motivy známé z pozdějších literárních děl: Nejde o nic jiného než o zaprodání duše nadpřirozené bytosti, kterou hlavní postava následně přelstí. V českém folkloru najdeme tentýž námět například v Dařbujánovi a Pandrholovi či v Neohroženém Mikešovi od Boženy Němcové. 

Konkrétní ztvárnění se sice u různých etnik odlišuje, princip však zůstává stejný. Podle antropologů tak můžeme v pohádkách vysledovat jakousi archetypální paměť lidstva – dochované příběhy symbolicky ztvárňují události, jež se nezávisle na sobě opakují v různých koutech světa od nepaměti. Postavy, které v nich vystupují, pak plní univerzální a snadno srozumitelné role: Například jeden z členů rodiny opouští domov, hrdina porušuje zákaz, nepřítel se snaží oklamat svou oběť... Ruský lingvista Vladimir Propp v roce 1928 spočítal, že daných funkcí existuje celkem dvaatřicet.

Mládeži nepřístupno

Mezi žánrové charakteristiky současné pohádky patří šťastný konec, v minulosti však rozhodně zaručen nebyl. Ačkoliv se zmíněné příběhy zpočátku předávaly pouze ústně a s nabalováním staletí či geografických rozdílů doznaly značných proměn, původně nešlo o žádné mírumilovné vyprávění vhodné jako poklidná četba před usnutím. Strašidelné a syrové scény by dnes dokonce možná spadaly mezi mládeži nepřístupné a místo toho by se dobře vyjímaly na poličce s horory: Nezřídka se v nich objevoval sex, násilí, nebo i vraždy. Se záměrem potěšit děti ostatně nevznikly ani proslulé pohádky bratří Grimmů, které autorská dvojice sepisovala během Napoleonova obléhání Pruska, ve snaze uchovat německý folklor. 

Rodiče kanibalové

• Jeníček a Mařenka | 14. století

Bez nadsázky celý svět zná příběh dvou sourozenců, kteří utečou před zlou macechou a zabloudí v lese, kde se málem stanou kořistí ježibaby žijící v perníkové chaloupce. Od roku 1812, kdy spatřil v Německu světlo světa první výtisk Pohádek bratří Grimmů, už se vyprávění dočkalo překladu do více než 160 jazyků – nehledě na to, že jej v regionální verzi zahrnuje folklorní historie většiny evropských zemí. V drobných detailech se sice příběh liší: Například místo macechy v něm někdy vystupuje samotná matka a někde hází Mařenka na zem kousky perníku, zatímco jinde popel či kamínky. Jeden motiv se však opakuje vždy, a sice opuštěné děti a hrozící smrt hladem.

Bratříček k večeři

Právě odtud se lze také odrazit, vydáme-li se po stopách původní verze pohádky. Její kořeny lze vysledovat do počátku 14. století, kdy se Evropa ocitla v sevření hladomoru. Šlo zřejmě o důsledek vulkanické činnosti v jihovýchodní Asii a související klimatické změny, jež postupně zasáhla celou planetu. Zejména starý kontinent čelil mimořádně špatné úrodě a v letech 1314–1322 kvůli tomu zemřela čtvrtina populace. Mnohým rodičům tehdy skutečně nezbylo než ponechat své děti osudu, neboť pro ně nedokázali sehnat jídlo. 

Ježibaba, která hodlá pozřít svou lidskou kořist, rovněž nemusí představovat ryzí fantazii: Podle historiků existují doklady, že se někteří lidé v nouzi uchýlili ke kanibalismu, a například jedna z irských kronik zaznamenala případy, kdy zoufalí obyvatelé vykopávali z hrobů mrtvoly a pojídali zetlelé maso. K nejdrsnějším národním variantám Perníkové chaloupky patří ta rumunská: Po návratu dětí domů zlá macecha Jeníčka zabije a Mařenku přinutí uvařit jeho tělo k večeři a naservírovat jej nic netušícímu otci. Dívenka poslechne, ale ukryje bratrovo srdce a kosti ve stromě, o čemž následujícího dne zahouká kukačka. Rozčilená macecha se po ptákovi ožene hroudou soli, ta se však odrazí od kmene a ženu zabije.  

Násilník v rouše babičky

• O Červené karkulce | 1. století

Na světě existuje nejméně 58 variant příběhu, který známe jako pohádku O Červené karkulce, případně O neposlušných kůzlátkách – v obou případech hraje důležitou roli záporná postava vlka, jenž se v přestrojení pokouší oklamat důvěřivé malé hrdiny. Původně se literární vědci domnívali, že stejně jako v případě Popelky i kořeny tohoto příběhu leží v Číně, odkud se do Evropy dostal po hedvábné stezce. Moderní analýzy však prokázaly, že se děti v říši středu nejspíš s nebojácnou dívenkou nesetkaly jako první. Námět se patrně zrodil zhruba v 1. století v Evropě a do Číny, kde se do babiččina šátku halí místo vlka většinou tygr, pronikl až později. Na různé regionální modifikace lze potom narazit v Africe a zmíněná verze s kůzlátky je dost možná původně egyptská. 

Jak si ovšem celý příběh vyložit? Nabízí se samozřejmě poměrně jasné poselství, že není radno se vydávat do nebezpečných končin. I zde je však pozadí vyprávění daleko složitější a opět nikoliv právě vhodné pro děti. Zatímco grimmovská verze mu ponechala šťastný konec, kdy babičku s vnučkou vysvobodí ze spárů vlka hodný myslivec, mnohé původní varianty si „neberou servítky“: Nezřídka se v nich objevuje motiv kanibalismu, kdy vlk naservíruje Karkulce babičku jako hostinu a následně holčičku sežere sám.

Výstraha pro dívky

Hypotéz o možném prapůvodu pohádky existuje víc. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že osud dívenky symbolicky znázorňuje proces proměny: Ať už jde o přerod Karkulky v ženu, jakmile se vynoří z rozpáraného břicha, nebo o nové zrození slunce poté, co jej pozře noc. 

Není pochyb, že právě červená barva, zdůrazněná i v názvu pohádky, má svůj význam: Podle řady názorů představuje skrytý prvek sexuality. Jistě nikoliv náhodou je hlavní postavou dívka v pubertálním či předpubertálním věku, která se na počátku dohaduje se svou matkou. Německý psycholog Erich Fromm dokonce červenou čepičku – karkulku – vykládá jako symbol menstruace. Vlkovo jednání je pak de facto aktem znásilnění, a pohádka tak měla znamenat varovný prst před zlými muži, potažmo ztrátou panenství.

TIP: Pravda o Červené Karkulce: Výstraha před prostitucí a feministický manifest

Pozdější výklad v ní zase spatřuje svéráznou výstrahu před prostitucí: Červený pláštík patřil ve Francii 17. století ke znakům kurtizán. Právě z té doby také pochází nejstarší známá tištěná verze pohádky, kterou v roce 1697 publikoval pod názvem Le Petit Chaperon Rouge francouzský spisovatel Charles Perrault ve sbírce Pohádky matky husy a zřejmě jako první položil důraz právě na pokrývku hlavy. 

Už to bude téměř rok, kdy nad pustinami Západní Austrálie prosvištěl meteoroid a dopadl na zem jako meteorit. Jeho průlet zachytila pozorovací síť Desert Fireball Network. V tu chvíli nastoupil tým, který vedl Seamus Anderson z australské Curtinovy univerzity. Cílem australských vědců bylo tento meteorit vypátrat a vyzkoušet při tom pokročilé technologie, včetně použití dronů a umělé inteligence.

Meteorit dopadl do rozlehlé a zcela pusté pouště Nullarbor. Badatelé nejprve odhadli výslednou hmotnost meteoritu a určili oblast jeho dopadu, která měla rozlohu 5,1 kilometrů čtverečních. Následně oblast čtyři dny prohledávali. Jejich úsilí nakonec přineslo ovoce a 70 gramů těžký meteorit opravdu nalezli.

Drony a počítačové algoritmy

V pátrání sehrál klíčovou roli dron, který nejdříve nasnímal celou oblast. Získané snímky pak přímo na místě analyzovala umělá inteligence. Speciální software byl vyzkoušený na datech z předchozích podobných pátrání. Aby vědci zvýšili své šance na úspěch, dopravili do místa pátrání dříve nalezené meteority a pořídili jejich snímky v místní krajině. Těmito snímky pak dodatečně „vyzbrojili“ umělou inteligenci.

TIP: Odkud vlastně pocházejí meteoroidy, které dopadají na Zemi?

Umělá inteligence vytipovala nadějné kandidáty, které navštívil menší dron a detailněji je prozkoumal. Ty nejslibnější nakonec osobně prohlédli vědci a objevili mezi nimi předmět svého pátrání. „Nová řešení, jako je naše pátrání po meteoritu s drony, dělají z výzkumu meteoritů a obecně z vědy o vesmíru více efektivní a také působivou záležitost,“ pochvaloval si po úspěšném lovu Seamus Anderson.

Koření známé jako šafrán, jsou vlastně čnělky pestíků v elegantních květech šafránu setého (Crocus sativus). Jsou drobné, v každém květu bývají tři, a je nutné je sbírat ručně, což je velice pracné. Kvůli tomu je šafrán nejdražším běžně používaným kořením na světě. Na jedno kilo tohoto pozoruhodného koření je třeba posbírat čnělky z 15 až 16 tisíc květů, což zabere cca 370 až 470 člověkohodin. Cena za kilo šafránu se přitom pohybuje mezi 1 300 a 10 000 dolary (cca 30 tisíc až 230 tisíc Kč).

Jak to v podobných případech bývá obvyklé, pěstuje se již dlouho, dnes je rozšířený na mnoha místech světa, jeho původ ale obestírá tajemství. Ludwig Mann z německé Technické univerzity v Drážďanech a jeho spolupracovníci pátrali po tom, kdy a kde byl šafrán vlastně domestikován. Sledovali přitom dvě linie důkazů, které si nejsou příliš blízké – genetiku šafránů a archeologické nálezy dávného umění se zobrazeními šafránu.

Řecké kořeny

Na vědce se usmálo štěstí, obě linie směřují ke stejnému období a stejné oblasti vzniku domestikovaného šafránu. Jde o Řecko doby bronzové, kde se šafrán setý pěstoval nejméně 1 700 let před naším letopočtem, možná i dříve. Nebylo to snadné zjistit, zvláště v případě genetiky. Pěstované plodiny mají ve zvyku mít velmi rozsáhlé a komplikované genomy, z nichž se jen obtížně získávají nějaké informace. Šafrán v tomto ohledu není výjimkou.

TIP: Voňavoučké koření: Rostlinky, za které se kdysi platilo zlatem

Autoři studie potvrzují jednu z dřívějších hypotéz, že nejbližším příbuzným domestikovaného šafránu je šafrán Cartwrightův (Crocus cartwrightianus), který roste v pevninském Řecku a na Krétě i dalších ostrovech. Pokud jde o umění, pěstování domestikovaného šafránu dokládá například freska z ostrova Santorini, která vznikla kolem roku 1600 před naším letopočtem.

Navýšit mobilitu dělostřelectva se generálové pokusili už za třicetileté války, kdy se uskutečnily první experimenty s jízdní artilerií. Obsluha vyrážela do boje v sedlech koní, kteří za sebou táhli lehký polní kanon. Dělostřelci dokázali rychle sesednout, odpřáhnout zbraně a poskytnout ostatním oddílům palebnou podporu.

Během 18. století zavedly podobný typ „samohybného dělostřelectva“ i ozbrojené síly carského Ruska. Ačkoliv tyto baterie zahrnovaly jen kanony s projektily o váze 2–3 liber (900–1 360 g), za sedmileté války (1756–1763) způsobily nepříteli vysoké ztráty. Neblahá zkušenost přiměla pruského krále Friedricha Velikého zformovat vlastní obdobné oddíly a do konce století se artilerie tažená koňmi objevila u všech velmocí. V popsané formě se samohybné dělostřelectvo uplatňovalo až do 20. století, kdy jej technologický pokrok učinil zastaralým.

Rychle přes zemi nikoho

Za první opravdovou samohybku považují experti britský Gun Carrier Mark I, který se zrodil za Velké války (a konstrukčně vycházel z tanku Mark I). Myšlenky na jeho vznik vyplynuly ze situace na západní frontě. Když už se pěchotě za těžkých ztrát podařilo probít zemí nikoho a obsadit nepřátelské zákopy, ocitla se bez dělostřelecké podpory. Za takových okolností by i slabší protiútok mohl vrhnout infanterii zpět.

Odrazit by jej pomohla vlastní artilerie, jenže v krajině přeorané granáty se traktorové tahače i koně pohybovali pomalu. Jako řešení se nabízelo dělo na pásovém podvozku, které by s pěšáky udrželo krok a poradilo by si s náročnějším terénem. Nápadu se ujal konstruktér John Greg, který se v březnu 1916 spojil s jedním z autorů tanku Mark I majorem Walterem Wilsonem.

První svého druhu

Prototyp měl délku 9,1 metru a jeho 27 tun uváděl do pohybu zážehový šestiválec o výkonu 78 kW. V porovnání se zdrojovým tankem se vyznačoval sníženými bočními rámy, po kterých obíhaly pásy, a šestipalcovým (152mm) dělem na přídi. Po stranách zbraně se nacházely oddělené pancéřované kabiny velitele a střelce, u motoru dlela dvojice strojníků měnících rychlostní stupně. Gun Carrier přepravoval k houfnici i veškeré příslušenství včetně kol, takže Britové mohli pálit buď přímo ze samohybky, nebo dělo sejmout a použít jej klasickým způsobem.

Gun Carrier Mk. I, vyzbrojen šedesátiliberním dělem. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Osmičlennou obsluhu stroj převážel v pancéřované nástavbě na zádi. Během roku 1917 se služby dočkalo 50 exemplářů, z nichž dva vznikly ve vyprošťovací verzi osazené jeřábem. Protože až do konce války nedošlo k průlomu takových rozměrů, aby pěchota potřebovala samohybky v zádech, Gun Carrier Mark I se v původní roli takřka neuplatnil. Sloužil jako zásobovací vozidlo, ovšem vojáci si jej přesto oblíbili, protože dopravil na frontu stejné množství materiálu jako 290 nosičů. 

Hledání cesty

K dalším milníkům se zařadil Birch Gun zkonstruovaný roku 1925 v Královském arzenálu ve Woolwichi. Vznikl pro potřeby jednotky Experimental Mechanized Force, která měla testovat a vyvíjet vybavení i taktiku obrněných sil. Stroj pojmenovaný po generálu Noelu Birchovi kombinoval podvozek tanku Vickers Medium Mark II a 83,8mm kanon QF 18-pounder, který se díky značnému náměru mohl uplatnit i v protiletadlové roli.

Pokračování: Od kavalerie k jadernému věku: Vývoj samohybných děl (2)

Zkušební jednotka testovala samohybky při moderním stylu boje, kdy působily společně s tanky, artilerií i pěchotou. Ačkoliv se Birch Gun osvědčil, sériová produkce nezačala – zkostnatělí generálové jej považovali pouze za předraženou hračku.

„Snímky pocházejí z Ústupek u Sečské přehrady. V noci sice velice silně foukalo, ale to neodradilo od vyhlížení úkazu, který byl velmi prchavý a dopředu jen těžce předpověditelný. Jediným indikátorem, že k tomu může v noci dojít, byly hodnoty na magnetometrech ze švédské Kiruny a také družice ACE,“ uvedl Petr Horálek.

Polární záře patří mezi nejkrásnější přírodní úkazy na obloze. Zatímco v polárních oblastech jsou celkem běžné, v nižších zeměpisných šířkách je jejich výskyt vzácnější. V Česku se přírodní podívaná vyskytuje málokdy, protože je k ní potřeba silná sluneční aktivita a vhodné pozorovací podmínky. Slunce teď pozvolna spěje do maxima své aktivity, jsou proto podle Horálka větší šance na silnější geomagnetické bouře.

TIP: Perly astronomie: Barevná symfonie nebes polární záře

„V posledních dnech ale také v Česku bylo dlouhodobě jasno, což v kombinaci s nedělní geomagnetickou bouří přineslo právě ty vzácné podmínky viditelnosti polární záře i z Česka,“ řekl Horálek.

Astronom uvedl, že není vyloučené, že polární záře v Česku bude vidět v příštích letech, případně ještě letos. „Největší šance na polární záře jsou kolem rovnodennosti, která se nyní blíží,“ dodal. Poslední výraznou polární záři spatřili lidé z území Česka v březnu 2015.

Mise amerického programu Apollo před 50 lety dopravily na Zemi celkem 2 196 vzorků měsíčních hornin. Odborníci NASA v těchto dnech zahájili otevírání jednoho z posledních, které záměrně nechali dlouho neotevřené. Důvod, proč byl vzorek tak dlouhou dobu uzavřený, je poměrně prostý. Podle Lori Glaze, ředitelky divize planetárních věd, v NASA v minulosti předpokládali, že: „se věda a technologie budou rychle vyvíjet, a v budoucnu budou k dispozici nové metody a přístroje, s nimiž bude možné zkoumat vzorky z Měsíce novým způsobem.“

Teď došla řada na vzorek číslo 73001, který na Měsíci odebrali astronauti Eugene Cernan a Harrison Schmitt z poslední mise celého programu, tedy Apollo 17, v prosinci 1972. Jde o dutý válec o délce 35 cm a šířce 4 cm, který astronauté zatloukli do povrchu Měsíce v údolí  Taurus-Littrow, kde přistáli.

Ochutnávka vakuově baleného Měsíce

Vzorek 73001 je výjimečný tím, že je jedním z pouhých dvou vzorků, které byly po celou dobu od odebrání na Měsíci uzavřeny ve vakuu. A teď se stane prvním z nich, který bude otevřen. Mohl by obsahovat plyny a těkavé látky, v původní podobě. Vědci si na ně pochopitelně brousí zuby.

TIP: NASA řeší dilema: Přišel už správný čas na odpečetění vzorků z Měsíce?

Jedním z hlavních cílů výzkumu vzorku 73001 bude tyto (předpokládané) plyny a těkavé látky získat a analyzovat. Nebude to ale jednoduché. Pokud jsou ve vzorku přítomné, tak zřejmě jen ve velmi malém množství. Otevírání vzorku bylo zahájeno letos počátkem února, kdy badatelé odstranili vnější kryt. Analýzy potvrdily, že neobsahuje žádné plyny z Měsíce, takže by obal původních vzorků měl být neporušený. Teď bude následovat velmi pomalé a opatrné pronikání dovnitř vzorku, které podle všeho zabere celé týdny.

Čína už nějakou dobu platí za šampiona v produkci obnovitelné energie. V roce 2020 byl instalovaný výkon této „zelené“ energetiky zhruba 895 GW. To je víc než má dohromady Evropská unie, USA a Austrálie. Svět sice postupně zrychluje přechod na obnovitelnou energii, kapacity Číny v tomto odvětví ale rostou rychleji než kdekoliv jinde.

Podle nedávného prohlášení čínských představitelů nyní říše středu připravuje celou sérii mamutích projektů větrné a solární energetiky, které rozšíří výkon čínské „zelené“ energetiky o téměř půl terawattu. Jak uvedl Che Li-feng, ministr v čele Národní rozvojové a reformní komise ČLR: „Čína se chystá vybudovat největší kapacitu pro výrobu solární a větrné energie v poušti Gobi.“

Obnovitelné ambice Číny

V tuto chvíli je již zhruba 100 GW z této plánované kapacity obnovitelné energetiky ve výstavbě. Čínský prezident Si Ťin-pching se zavázal, že do roku 2030 Čína zvýší kapacitu větrné a solární energie nad 1,2 terawattu. Jde o součást úsilí Číny, aby v té době kulminovaly emise uhlíku a poté začaly klesat.

TIP: Sundrop: První farma, kde pěstují zeleninu na poušti jen ze Slunce a mořské vody

Čínská energetika má sice zelené ambice, ve skutečnosti ale stále v nemalé míře spoléhá na fosilní zdroje, především na uhlí. V dnešní době v Číně představují instalovaná zařízení na výrobu energie z obnovitelných zdrojů asi 43,5 procent celkové instalované kapacity. Přesto ale, z řady důvodů, Čína hojně využívá fosilní zdroje. Výsledkem je, že Čína ve skutečnosti vyrábí z obnovitelných zdrojů jen asi 26 procent potřebné elektřiny.

Pod slovem varhany si většinou představíme monumentální hudební nástroj na chrámovém kůru nebo v koncertním sále. Štíhlý tvar varhanních píšťal ale inspiroval také pojmenování jednoho z nejpůsobivějších přírodních výtvorů – kamenných „varhan“. 

Odlévání kamenných varhan 

Jako varhany jsou označovány výchozy sopečných hornin, vyznačující se dokonalou a mnohde velice působivou sloupcovitou (neboli hranolovitou) odlučností. Tvorba pravidelných sloupců je typickou vlastností čedičů i dalších vyvřelin a dochází k ní během ochlazování lávy. Tehdy se tuhnoucí tavenina postupně smršťuje, což je provázeno vznikem puklin, obvykle uspořádaných do pravidelných šestiúhelníků, případně i jiných „víceúhelníků“.

Sloupce jsou svojí delší stranou orientovány ke směru ochlazování, tedy zpravidla k zemskému povrchu. Čedičové „píšťaly“ dosahují délky až několika desítek metrů, některé jsou rovné jako podle pravítka, jiné různě zkroucené nebo uspořádané do obřích vějířů či milířů.

V učebnicích i pohádkách

Dokonalé ukázky přírodních varhan najdete i na území naší vlasti, ale samozřejmě pouze tam, kde v poměrně nedávné geologické minulosti (ve třetihorách) vydatně „bouřily“ sopky. Většinu tvarů sloupcovité odlučnosti odkryla dřívější těžba kamene, což platí i pro naše nepochybně nejznámější Kamenné varhany u Kamenického Šenova na severu Čech. Zdejší národní přírodní památka Panská skála patří k nejdéle chráněným geologickým výtvorům v Česku (od roku 1895) a její snímek nechybí snad v žádné učebnici geologie. Zdejší „pohádková“ scenérie nejednou přilákala také filmaře.

Přírodní památka Panská skála (foto: Wikimedia Commons, Chmee2, CC BY-SA 3.0)

Podobné přírodní varhany u nás najdete i na mnoha dalších místech, a to nejen v Českém středohoří, ale rovněž v Lužických a Krušných horách, dokonce i v moravském Nízkém Jeseníku. 

Z dílny ďáblů a obrů

Sloupcovitá odlučnost čedičů, případně dalších vyvřelin, samozřejmě není pouze výsadou našeho území a jejich výčet z rozličných vulkanických oblastí by byl téměř nekonečný. Mnohde je uspořádání kamenných sloupů a pilířů natolik neobvyklé a bizarní, že se stalo inspirací k dávným pověstem a nezřídka i lidovému pojmenování. 

Ke světově proslulým příkladům patří třeba mohutný znělcový „suk“ Ďáblova věž (Devil´s Tower) v americkém Wyomingu, Obrův chodník (Giant´s Causeway) na severoirském pobřeží, mořské útesy ostrova Skafa s unikátní Fingalovou jeskyní a řada dalších. 

Za brumlající ozvěnou

Nebývalou galerií nejrůznějších ukázek čedičových „varhan pod širým nebem“ se vyznačují i mnohé partie severského ostrova Islandu, tedy jedné z nejsopečnějších oblastí na světě. Za pozornost stojí především celé „varhanní skalní město“ nacházející se v chráněném území Jökulsárgljúfur, jež je součástí národního parku Vatnajökull na severu ostrova. 

Islandský název tohoto neobyčejně působivého skalního seskupení Hljódaklettar se dá přeložit jako Brumlající, Šeptající či Ozvěnové skály a inspirací k němu byla proměnlivá – jakoby brumlající nebo šumící – ozvěna peřejí z blízkého kaňonu. Jím se vine řeka Jökulsá á Fjöllum, napájená největším islandským ledovcem Vatnajökull a poblíž spadající mohutným vodopádem Dettifoss. 

Za trolly i do Kostela 

Zdejší soubor samostatných nebo různě propletených a pospojovaných skalních věží, hřebenů a úzkých zdí je vlastně členitou mozaikou rozličně uspořádaných čedičových sloupců. Ty jsou někde „ukázněně“ seřazeny jako píšťaly varhan na chrámovém kůru, ale většinou mají podobu obřích vějířů nebo působivých kamenných vln a sluncí.

Není divu, že některým útvarům zde dala lidská fantazie pojmenování. A tak se na stezce skalním bludištěm potkáte hned s několika bájnými trolly, samozřejmě „zakletými“ do kamene. Mohutná skalní věž Troll střeží už vchod do skalního města, při troše obrazotvornosti objevíte také trollí pár – Ženu a Muže. Poněkud nesourodá dvojice samostatných skal Karl a Kerling stojí i na dně kaňonu u břehu řeky. Zaslouženou pozornost budí také několik jeskynních útvarů. Většinou vznikly pod klenbou z vějířovitě uspořádaných čedičových sloupců, jejichž torza tvoří i neobvyklou výzdobu stěn a stropu podzemní dutiny. Největší jeskyně se nazývá Kirkjan (Kaple či Kostel), což je vzhledem k přítomnosti bezpočtu „varhanních píšťal“ vskutku přiléhavé pojmenování. 

Dílo barevné sopky

Mnohý z návštěvníků Brumlajících skal si možná položí otázku, kde se zde tato nevšední varhanní scenérie vlastně vzala. Za její vznik vděčíme nedalekému vulkánu Raudhólar (Červená kupa), který je díky pokryvu z pestrých sopečných hornin považován za nejbarevnější islandskou horu. 

Při někdejší erupci pronikala láva do souvrství sypkých sopečných uloženin (tufů) a během postupného tuhnutí a smršťování se v ní vytvořila síť pravidelných puklin – ploch sloupcovité odlučnosti. Tento složitý a rozsáhlý soubor sopečných žil se pak objevil na povrchu až poté, kdy blízká řeka a vydatné deště odplavily vrstvy méně odolných tufů.

Několik příkladů „vodních varhan“

Šeptající skály ovšem zdaleka nejsou jedinou ukázkou přírodních varhan na severském Islandu. Zvláště atraktivním způsobem se sloupcovitá odlučnost čedičů uplatňuje při vzniku a také vzhledu některého z bezpočtu zdejších vodopádů.

TIP: Kamenné Špičáky: Vyceněné zuby Krušných hor

K častým fotografickým objektům patří zejména Svartifoss (Černý vodopád) na území národního parku Skaftafell, který není pozoruhodný výškou ani množstvím spadající vody, ale nápadným převisem z kamenných varhan. Soubor štíhlých „píšťal“ tvoří též působivý rámec vodopádů Lítlanesfoss, Dettifoss, Hjalparffos a mnoha dalších.

Starat se o domácnost a plodit děti. K tomu snášet přezíravé až násilnické chování svého manžela. A také jeho četné milenky, které se před ní ani nepokouší utajit. Ona štíhlá, vysoká a klasicky krásná, on o hlavu menší, robustní a hulvátský. Když se křehká a půvabná žena Hitlerova osobního tajemníka Martina Bormanna výjimečně objeví ve společnosti, stojí raději mlčky stranou. Jakou bolest asi tají za zdmi manželova domu? 

Tak vnímá Gerdu Bormannovou většina z těch, kteří ji občas vídají na večeřích u Hitlera. Jak hluboce se však mýlí! Gerda je po boku svého manžela šťastná a nesmírně jej miluje. Stejně jako on ji. A že má milenky, kterými se před ní netají? Proč by to dělal? Vždyť jeho žena je velkou propagátorkou polygamie a krásky mu posílá přímo do postele. Je přece povinností „rasově čistých“ německých mužů plodit děti. Jenže když ono to s jedinou ženou jde tak zoufale pomalu…

Nacistická kráska a zvíře

Gerdin otec Walter Buch má v nacistické hierarchii vysoké postavení. Předsedá Vyšetřovací a smírčí komisi říšského vedení NSDAP. Jeho úkolem je řešit spory uvnitř strany. Toto poslání mu později vynese nepřátelství spousty vlivných lidí, včetně vlastního zetě. Koncem dvacátých let však patří k důležitým Hitlerovým nohsledům. Mnozí podezřívali Bormanna, že si jeho dceru vyhlédl, aby byl blíž „vůdci“. Opak však byl pravdou. Gerda si vyhlédla jeho.

Je jí devatenáct, když na přelomu let 1928 a 1929 s rodiči a sourozenci navštíví stranické shromáždění v cirkusu Krone, aby si vyslechla Hitlerovu řeč. Tady poprvé spatří o devět let staršího Martina Bormanna, celkem nevýznamného nacistického funkcionáře. Tehdy vedl podpůrnou pokladnu, která vyplácela rentu zraněným bojovníkům SA. V blízkosti Hitlera překypoval šarmem, což na Gerdu udělalo hluboký dojem. 

Bormanna však její ostýchavý zamilovaný pohled nechává zcela chladným. Gerda si musí až u otce vymoci, aby mladíka pozval na oběd. Otec není z volby své dcery vůbec nadšený. Bormann nemá dobrou pověst. Je hrubý a bezohledný a proslul také četnými milostnými aférami. Pozvání však přece přijde a dokonce se pravidelně opakuje. V září roku 1929 se slaví svatba a za svědka jde samotný Hitler. Sedm měsíců po ní se manželům Bormannovým narodí první syn Adolf Martin, pojmenovaný na počest Hitlera, který se ujímá role kmotra. Gerda svému muži porodí celkem deset dětí, z nichž devět se dožije konce války. 

Zatímco paní Bormannová se stará o domácnost a potomky, Bormann tráví co nejvíce času v ústředí strany, aby mu snad neunikla příležitost k povýšení. Když už je doma a výjimečně pozve hosty, ti stranou kritizují jeho hrubé zacházení s manželkou. Jeden z nich si poznamená: „Dcera, podobná svému otci zjevem i jemnou, zdrženlivou a ušlechtilou povahou, je svázána s jedním z nejbrutálnějších mužů, jemuž činí potěšení, že před cizími lidmi svou manželku ponižuje a jedná s ní jako s podřízenou bytostí.“ Jak však vyplývá z Gerdiných obdivných dopisů, vzhlížet ke svému manželovi bylo jejím celoživotním dobrovolným posláním. A ze vzájemné korespondence také víme, že Bormann svou ženu velmi miloval. I když na veřejnosti působil jako tyran a uzurpátor, který s manželkou nakládá hůř než s posluhovačkou, když Gerda jednou onemocněla, psal jí: „Kdybych alespoň mohl být u tebe a ošetřovat tě – nosit ti pití, včas ti přehodit župan, aby ses nenastydla, dávat ti obklady, ovinout tě láskou tak, aby ses už jenom tím uzdravila.“

Jedna žena nestačí

Bormann se mimomanželskými vztahy nijak netají a to vzbuzuje pobouření zvláště u ctnostných paniček nacistických pohlavárů. A navíc: své aférky se ani nesnaží skrývat před vlastní ženou! Jenže paní Borman­nová má v tomto směru zcela netradiční postoje. S dlouholetou milenkou svého muže si náramně rozumí. Je jí divadelní herečka Manja Behrensová. V polovině třicátých let si zahrála ve dvou filmech a stala se z ní populární hvězda.

Bormann o průběhu tohoto vztahu svou ženu podrobně informuje už od samého počátku, jak víme z jejich vzájemné korespondence: „Ty víš, že mezi mnou a M. nebylo dlouho nic, jen jsem ji shledával atraktivní… když jsem se s ní loni v říjnu opět setkal, moc mě to potěšilo. Nedovedeš si představit, jak jsem byl bez sebe radostí. Nesmírně mě přitahovala. Přes její zdráhání jsem ji políbil… šíleně jsem se do ní zamiloval a pak zařídil, abych se s ní často viděl, a přes její odpor jsem ji svedl. Znáš sílu mé vůle, proti ní nemohla dlouho bojovat. Teď patří mně a já, šťastný chlapík, se cítím dvojnásobně a neuvěřitelně šťastně ženatý. Co soudíš, drahá, o svém bláznivém muži? Nedovedeš si, miláčku, představit, jak jsem s vámi oběma šťastný.“

Spokojená byla podle všeho i Gerda. Tento koncept přesně zapadal do jejích představ o manželství. Podle ní totiž nemá monogamie v nacistickém světě místo a propaguje zavedení polygamie. O Manje svému muži píše: „Mně je M. tak sympatická, že bych se nikdy nemohla hněvat. I všechny děti ji mají moc rády. Je také mnohem lepší hospodyně než já. Když byla posledně v Pullachu, pomáhala mi při balení celé bílé porcelánové soupravy. Ani jediný kus se při dopravě nerozbil!“

V jiném dopisu Martin Bormann své ženě vzkazuje: „Milá holčičko! Právě jsem mluvil s M. Ptala se, zda jsi dobře dojela, a zdůraznila, že se jí strašně stýská. Řekl jsem jí, že je milé, milované koťátko a že by měla zase brzy zajet do Obersalzbergu. Kdyby tam zůstala déle, také bych zas přijel.“

Gerdě vyhovuje toto pojetí manželství kvůli co nejrychlejšímu plození dětí. Jak píše v jednom z dopisů: „Musíš dávat pozor jen na to, aby M. měla dítě v jednom roce a já v příštím, tak, abys měl po svém boku stále jednu čilou ženu. Pak shromáždíme všechny děti v domě ve Schluchsee a budeme žít spolu. A žena, která nebude mít právě dítě, bude moci být vždy s tebou na Obersalzbergu nebo v Berlíně…“

Gerda jde ještě dál. Přemýšlí, jak tento systém polygamie po válce zavést v celé říši. Říká mu „manželství sloužící potřebám národa“. Každý muž by podle ní měl mít nárok na více manželství, stejně jako každá manželka na svou vlastní domácnost. Manžel by k ní měl docházet každý druhý týden. Cílem tohoto pojetí je však plození dětí, nikoliv nevázaný sex! Vzorem jí je polygamie v islámu. Odmítá diskriminaci neprovdaných matek a nemanželských dětí. Chce také úplně zakázat pojem manželská nevěra. Své myšlenky však stačí uvést do praxe jen ve svém vlastním životě. Zbytek „překazí“ prohraná válka. 

Poválečný osud

Po válce si Gerda změní jméno na Bergmannová a i s dětmi prchá do severní Itálie, kde svůj osud odevzdává do rukou americké armády. Záhy u ní však propukne zhoubná rakovina žaludku. O konci svého manžela nemá žádné informace, stejně jako většina světa. Gerda umírá 23. března 1946 v pouhých sedmatřiceti letech. Její děti dostane do opatrování katolický kněz, který ji provázel posledními týdny života. Vychová je pěstounská rodina v jižním Tyrolsku.

TIP: Děti vzala s sebou: Byla Magda Goebbelsová oběť doby, či krutá vražedkyně?

Po Martinu Bormannovi vytrvale pátrají lovci nacistů. Až v roce 1972 jsou v Berlíně nalezeny ostatky, jejichž totožnost později potvrdí genetické testy. Jak se ukázalo, spáchal sebevraždu už 2. května 1945. Podobný únik ze světa plánoval i pro svou početnou rodinu, stejně jako Joseph Goebbels. Své přání však už nestačil manželce sdělit. A Manja? Dožije se úctyhodných osmaosmdesáti let a až téměř do své smrti hraje s velkým úspěchem v divadle.  

Na první pohled by se mohlo zdát, že konzumace zeleniny může snížit riziko kardiovaskulárních onemocnění. Zelenina obsahuje karotenoidy a tokoferoly, což jsou všechno látky s významnými antioxidačními účinky chránícími buněčné membrány. Důkazy o celkových pozitivních účincích ve vztahu ke kardiovaskulárním onemocněním ale chybějí nebo jsou nekonzistentní.

Jasno se do této otázky rozhodli vnést badatelé z Oxfordské univerzity, Čínské univerzity v Hongkongu a Bristolské univerzity. Vědci analyzovali data o zdravotním stavu a stravovacích návycích téměř 400 000 lidí a našli jen málo, nebo žádné důkazy o tom, že by rozdíly v množství konzumované vařené nebo tepelně neupravené zeleniny ovlivňovaly riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.

Zdraví prospěšná zelenina

Vědci se zaměřili na souvislost s rizikem hospitalizace nebo úmrtí na infarkt myokardu, cévní mozkovou příhodu a další kardiovaskulární onemocnění. V úvahu přitom vzali širokou škálu možných faktorů, včetně socioekonomického postavení, fyzické aktivity a dalších dietních faktorů. 

Průměrný denní příjem zeleniny byl u zkoumaného vzorku zhruba pět polévkových lžic na osobu, přičemž riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění bylo asi o 15 % nižší u osob s nejvyšším příjmem ve srovnání s lidmi, kteří jedli zeleninu nejméně. Tento zdánlivý pozitivní přínos se ale podle vědců rozplynul, když do něj zahrnuli možné socioekonomické, nutriční, zdravotní a medicínské faktory.

TIP: Zdraví na talíři: Která zelenina má nejvíc vitamínů?

Přestože studie neprokázala přímý pozitivní dopad konzumace zeleniny na kardiovaskulární onemocnění, je podle vědců zelenina pro naše zdraví důležitá v mnoha dalších ohledech. Jíst vyváženou stravu a udržovat si zdravou váhu podle nich zůstává důležitou součástí k udržení dobrého zdraví a snížení rizika závažných onemocnění, včetně některých druhů rakoviny. Všeobecně se proto doporučuje sníst každý den alespoň pět porcí různého ovoce a zeleniny.