I v přemyslovském rodu se našla celá řada dětí, které se narodily mimo manželský svazek. Jejich postavení u dvora sice nebylo tak bezproblémové jako pozice jejich legitimních sourozenců, ale jinak se to až zas tak vážně nebralo. Vlastní i nevlastní potomci spolu často dobře vycházeli, pomáhali si a královský „parchant“ mohl dosáhnout i poměrně vysokého postavení. 

Ten druhý Vratislav

Přemysl Otakar I. (králem 1198–1230) byl prvním českým králem, kterému se podařilo dědičně zajistit titul i svým potomkům. Jenže jen některým. Jeho prvorozený syn Vratislav se narodil ve vyhnanství, kam se panovník uchýlil po jednom ze svých prohraných zápasů. Krátce po svatbě se pak s manželkou Adlétou Míšeňskou mohl vrátit do země, na pražský stolec se však dostal až roku 1192. 

Ani teď se však nezačalo blýskat na lepší časy. Nebohá manželka se totiž z jeho postavení těšit nesměla. Novopečený vladař ji po téměř dvacetiletém manželství zapudil! Oficiálně to bylo kvůli čtvrtému stupni příbuzenství, neoficiálně prý za rozvodem stála Přemyslova náruživost či hledání vhodnější partie. Zároveň s chotí však panovník zavrhl i nejstaršího syna, ač tím riskoval, že již nebude mít dědice. Zpochybněním manželství z chlapce udělal levobočka, a když se mu pak z nového manželství narodil dědic, pojmenoval ho… Vratislav! Jako by tím dával najevo, že se starším potomkem už nepočítá. Hoch, který snad někdy měl velké vyhlídky, svou šanci neproměnil.

Milující bratr

I král Václav II. (1283– 1305) měl řadu dětí, které nebyly počaty v manželském loži. Jedním z nich byl například známý Jan Volek. O jeho původu toho příliš mnoho nevíme a neznáme ani přesné datum jeho narození. Jisté je pouze to, že mu otec vybral církevní dráhu a nemanželský syn se tak stal podjáhnem. Když pak byl v roce 1306 zavražděn Václavův legitimní syn Václav III., Volek se sblížil se šlechtou a na jaře roku 1319 jej proto Jan Lucemburský jmenoval vyšehradským proboštem.

Levoboček se tak automaticky stal i kancléřem českého království. Měl moc i majetky a neomezený přístup do Lucemburkova domu. Podle všeho se však rozpínal až příliš a příliš se také spřátelil s královnou Eliškou Přemyslovnou. Jan Lucemburský se obával, že se proti němu ti dva spolčili, a tak byl Jan Volek 21. července 1322 zatčen. Král jej dokonce nutil, aby si sám vybral způsob popravy. Duchovnímu se ovšem podařilo uprchnout a Lucemburk tak přišel o manželku, která mu mimo jiné nemohla odpustit, že proti jejímu nevlastnímu bratrovi zakročil tak tvrdě. Po roce se vyhnanec s králem usmířil a mohl se vrátit do všem funkcí. S Eliškou si byli blízcí i nadále a na tom se nic nezměnilo až do její smrti. V roce 1340 pak opuštěný bratr k uctění její památky a ke spáse duše její a duší jejích předků založil ženský klášter v jihomoravské Pustiměři.

TIP: Zločin a trest: Osudy nechtěných a nemanželských dětí v raném novověku

Jan Volek se nesmírně činil i ve vysoké politice. Kromě toho, že až do své smrti vykonával funkci kancléře, podílel se na vypracování česko-polsko-uherské smlouvy podepsané v uherském Visegrádu. V roce 1333 byl dokonce ve skupině šlechticů, kteří přivedli mladého kralevice Karla IV. z Itálie do Čech. S mladým panovníkem měl nakonec tak dobré vztahy, že byl za jeho nepřítomnosti několikrát pověřen správou Moravy a dohlížel na dopravu říšských korunovačních klenotů.

Během uplynulého půlstoletí vědci zjistili, že dlouhodobé vystavení působení olova může vést k závažnému narušení vývoje dítěte. S rostoucím poznáním škodlivosti olova se také dramaticky změnila míra toho, co považujeme za přípustné. Zatímco dnes považujeme za bezpečnou hodnotu 5 mikrogramů olova na decilitr krve, dříve byla tato hodnota mnohem vyšší. Podle některých vědců je dokonce nebezpečná hodnota cokoliv nad jeden mikrogram na decilitr krve.

Doba olovnatá

Na dopady působení olova v populaci Spojených států se zaměřila nová studie týmu odborníků, který vedl Michael McFarland z amerického Princetonu. Dobrou zprávou je, že výsledky jejich studie ukazují podstatné zlepšení v posledních pár letech. Odborníci odhadují, že v roce 2015 byl limit více než 5 mikrogramů olova na decilitr krve překročen zhruba u 3 procent amerických dětí. Tím ale výčet dobrých zpráv končí.

Mezi léty 1951 až 1980 byla situace kolem olova v USA dramaticky odlišná. Více než 90 procent Američanů mělo podle vědců v tomto období v krvi více olova, než kolik dnes považujeme za bezpečné. To odpovídá více než 170 milionům dnešních obyvatel USA. Ještě děsivější je, že více než 54 milionů Američanů podle zmíněné studie v dětství mělo během dětství v krvi přes 15 mikrogramů olova na decilitr. Vědci odhadují, že to způsobilo poměrně dramatické změny IQ u ohromného počtu lidí. Působení olova podle nich mohlo vést v průměru ke snížení IQ u dospělých Američanů až o tři body, v časech s nejvyšší koncentrací pak až o šest bodů.

Výzkumníci poukazují že zmíněné hodnoty se týkají celé populace a jsou průměrné. Míra vystavení škodlivých účinků olova se ale netýkala všech stejným dílem. Zejména u afroamerických komunit byly v dětství pozorovány nepoměrně vyšší hladiny olova v krvi než u bohatších Američanů.

TIP: Zpomalovače hoření a pesticidy jsou hlavními viníky snižování IQ v USA

V minulých dobách pocházelo olovo, s nímž se lidé setkávali, z řady různých zdrojů, včetně potrubí nebo barev. V moderní době se ale obvykle střetáváme hlavně s olovem, které pochází z výfuků aut, používajících olovnatý benzín. Podle autorů studie jde o jednu z nejpřímějších cest, jakou se olovo může dostat až do našeho mozku.

Malpa pruhohřbetá (Cebus libidinosus) uchopí do obou rukou těžký kámen, zvedne ho nad hlavu a pak s ním vší silou udeří o křemenný valoun vyčnívající z pískovcové skály. A ještě jednou a zase a zas. Z kamene odletují ostré úlomky, ale těch si opice nevšímá. Přestane jen na chvilku. Rychle olízne ze skaliska prach z rozdrceného kamene a pak pokračuje v těžké dřině...

Opičí kameníci ze Serra da Capivara

Mezi skalisky brazilského národního parku Serra da Capivara je možné zastihnout malpy pruhohřbeté, které používají kameny pro nejrůznější účely. Rozbíjejí s jejich pomocí tvrdé skořápky ořechů a jinými valouny dobývají ze země jedlé hlízy. Vědci dokonce přistihli samičky, jak házejí kameny po samečcích, aby je upozornily, že nastal vhodný čas k plození potomků. Samci tohle kamenné vyznání lásky okamžitě pochopí a rozhodně je nepovažují ze strany samice za útok.

Používání kamenů jako nástrojů je ve zvířecí říši poměrně rozšířené. Ořechy s nimi roztloukají například i šimpanzi učenliví (Pan troglodytes). Vydry mořské (Enhydra lutris) plavou s ulovenými plži či mlži na zádech, na hruď si položí plochý kámen a o ten pak rozbíjejí pevné lastury a ulity, aby se dostaly k masu. Mangusty žíhané (Mungos mungo) drtí o kameny brouky, jejichž pevná kutikula je pro zuby této africké šelmičky příliš pevná. Egyptské supy mrchožravé (Neophron percnopterus) zase vědci přistihli při rozbíjení tvrdé skořápky pštrosích vajec kamenem drženým v zobáku.

Malpy ze Serra da Capivara jsou ovšem mezi zvířecími uživateli kamenů výjimečné tím, že jako jediné štípají nerosty opakovanými nárazy a vyrábějí tak ostré úštěpky vhodné pro řezání. Výrobu takových kamenných nástrojů připisovali dřív vědci výhradně člověku a jeho přímým předchůdcům.

Nástroje nebo odpad?

Naši pravěcí předkové štípali vhodné druhy kamene a úlomky s ostrými hranami používali například k odřezávání masa od kostí. Malpy ale nejeví o ostré odštěpky nejmenší zájem. Je to pro ně odpad. Vědci se zatím jen dohadují, proč zvířata tak usilovně buší jedním kamenem o druhý. Fakt, že opice olizují prach z rozdrcených oblázků, svádí k domněnce, že hlavní odměnou za námahu je jim přísun nedostatkových minerálů. Je možné, že pojídají drcený křemen jako lék, kterým si vyhánějí ze střev cizopasníky.

Tým vedený Tomosem Proffittem z Oxfordské univerzity posbíral úštěpky kamene vzniklé činností malp a podrobil je zevrubné analýze. Úlomky mají miskovitý tvar a z jednoho kamene jich opice následnými údery postupně oddělí hned několik. V tomto ohledu se tyto kamenné štěpiny nijak neliší od cíleně vyráběných primitivních kamenných nástrojů. Naopak, právě tyto rysy je jasně odlišují od kamenných úštěpků vzniklých bez přispění člověka působením přírodních sil. A to je v živočišné říši jedinečný fenomén. Pokud se šimpanzům povede při rozbíjení ořechů rozštípnout kámen používaný jako kladivo, vzniklé úlomky se primitivním kamenným nástrojům nepodobají. 

Kdy se z odpadu stal vynález?

„Potřebujeme porozumět motivům, které vedou malpy k výrobě kamenného prachu a jeho pojídání,“ říká Tomos Proffitt. „Mezi primáty je podobné chování naprosto výjimečné.“

Doposud archeologové a paleoantropologové spojovali vznik ostrých kamenných úštěpků použitelných jako nástroje s obratnou rukou pravěkých lidí vedenou jasným záměrem vysoce inteligentního mozku. Teď však vědci přistihli při produkci stejných kamenných artefaktů zvířata, jež těmito schopnostmi nedisponují. 

Nad úlomky kamene, které jsou připisovány prvním lidem a jejich přímým předchůdcům, se tak vznášejí nečekané otazníky. Co když jde jen o nechtěné vedlejší produkty aktivit pravěkých primátů? Co když jsme historii výroby kamenných nástrojů omylem prodloužili o období, kdy pravěcí tvorové jen mlátili kamenem o kámen, aby pak slízli prach, a řezat a krájet vzniklými úštěpy je ani nenapadlo? 

Je možné, že naši dávní předci vynalezli výrobu kamenných nástrojů ve dvou etapách. V té první o sebe jen tloukli kameny, aby si podobně jako malpy obohatili jídelníček o potřebné minerály. A teprve ve druhé fázi nějaký pravěký génius přišel na to, že se ostré úštěpky hodí k řezání, škrábání či bodání. Pak ale stojíme před otázkou, kdy došlo ke klíčovému přechodu mezi oběma etapami a zda tento zlomový moment vůbec dokážeme z pravěkých nálezů vyčíst.

Ke kořenům civilizace

Objev pozoruhodné činnosti malp pruhohřbetých ze Serra da Capivara významně posouvá náš náhled na evoluci člověka. První nástroje, které můžeme připsat našim předkům, byly nalezeny v etiopské Goně a jsou staré 2,6 milionu let. Ještě o 750 tisíc let starší kameny nesoucí stopy po opracování pocházejí z keňské Lomekwi. U těch však zatím není jasné, čí ruka je držela.

TIP: Co se v mládí naučíš: Matky šimpanzů učí své potomky používat nástroje

Úplně nejstarší nástroje z Gony se svým vzhledem od „výrobků“ brazilských malp příliš neliší. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že nástroje z Gony vyráběli naši předci s jasnou představou, jak by měly vypadat a k čemu by měly sloužit. I kdyby při zrodu prvních kamenných nástrojů sehrála svou roli náhoda, nelze přehlédnout, že člověk svůj vynález rychle inovoval a zdokonaloval. Jednoduché kamenné odštěpky dál opracovával, aby mu lépe sloužily, a záhy vyráběl nástroje, které lze od úlomků kamene vytvářených malpami rozeznat na první pohled. Důvody, proč lidé svou technologii tak rychle rozvíjeli, zatímco malpy ani šimpanzi inovacemi nehýřili, zůstávají zahaleny tajemstvím. Malpy nám nabízejí příležitost nakouknout evoluci pod pokličku.

Práce s čokoládou představuje jedinečné řemeslo, které se cení zlatem: Umět s ní zacházet na nejvyšší úrovni je mimořádně složité, a chcete-li se udržet na špičce, musíte se v podstatě celý život vzdělávat. Jihočeský čokolatiér Jiří Soukup je považovaný za jednoho z nejlepších u nás. Zkušenosti získával dlouhé roky a jeho cesta na vrchol vedla přes zemi čokoládě zaslíbenou, Belgii. Ve většině tamějších měst funguje přinejmenším několik malých dílen, kde se s každým gramem pochoutky doslova mazlí. 

Rekordy v popisu práce

„Já jsem čokožrout,“ usmívá se profesionální výrobce kakaové laskominy, který se nedávno „zabydlel“ v táborském muzeu čokolády a marcipánu. Za myšlenkou vybudovat tam unikátní podnik stojí Petra Kovandová: „Byla jsem odmalička kreativní i zvídavá a toužila jsem po nějakém fajn podnikání, kde nepůjde jen o byznys. Líbí se mi vyprávět lidem příběhy a ukazovat jim, co všechno se dá z čokolády a marcipánu vyrobit,“ vysvětluje. 

Lásku k čokoládě sdílí s Jiřím, který popisuje: „Samozřejmě, že mám rád tu nejlepší, kterou si tady vyrábíme sami z kakaových bobů a přidáváme do ní jen to, co chceme.“ S boby z Nikaraguy, Ekvádoru či Sumatry dnes pracuje s takovou suverenitou, jako by šlo o švestky ze zahrádky: „Ukazujeme lidem, jak vzniká čokoláda bez kompromisů, bez obyčejného cukru. Řekl bych, že je to špička.“ 

Zhotovit hnědou tabulku podle přesného receptu možná nezní jako velká věda, Jiří však vedle inspirace z Belgie zapojuje do procesu rovněž umělecké vlohy. Pod jeho rukama se tak zhmotňují jedinečné výrobky, například gigantický čokoládový had Matylda, který vznikal sedm dní. A na konto si v táborském muzeu připsali již několik rekordů, jež mají ostatně takřka v popisu práce. 

Kakaová lokomotiva

Na jednu z výzev, největší čokoládovou hlavu ve střední Evropě, vzpomíná manažerka muzea Lenka Želivská: „Museli jsme z čokolády odlít obrovský kvádr, což bylo nesmírně technicky náročné, protože jsme to nikdy předtím nedělali. Bylo potřeba sehnat nádobu, kam by se vešlo nějakých tři sta kilogramů hmoty. Tu jsme pak pomocí dlát a sochařského náčiní osekávali, až vznikla hlava.“ 

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Přívlastkem „největší“ se pyšní i 340 centimetrů dlouhý čokoládový vlak vážící 520 kilogramů. „Inspirovala jsem se na jednom nádraží v Belgii, kde mají vystavený vlak z čokolády hned vedle ostatních vagonů normálně na kolejích,“ vysvětluje manažerka, jak se nápad zrodil. Také táborská lokomotiva měla původně zdobit nedalekou vlakovou stanici, ale nakonec si ji návštěvníci muzea oblíbili natolik, že se unikátní exponát dočkal samostatné místnosti. 

Nělichotivá finanční situace, i když v mnoha ohledech ještě horší než u dohodových spojenců, panovala v Itálii. Země čelila značnému zadlužení již před rokem 1914 a při vyjednáváních se zástupci Dohody ohledně vstupu apeninského království do války nezapomněl Řím opakovaně zdůrazňovat potřebu výrazné finanční pomoci.

Předchozí část: Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (1)

Pád liry

Již před zapojením do konfliktu nakonec Itálie obdržela od Britů půjčku 50 milionů liber, ale sebevědomé představy o rychlém vítězství vzaly rychle za své a země musela žádat spojence o další a další peníze. Po porážce u Capporetta (říjen 1917) navíc Italové přistoupili k obrovským emisím válečných dluhopisů spojených s masivní reklamní kampaní.

Po válce dluh těžce dolehl na bedra obyvatel země, když italská lira do roku 1921 ztratila dvě třetiny své hodnoty a platy klesly zhruba o pětinu. V rámci úsporných opatření pak vláda privatizovala množství státních podniků, jako třeba telefonní společnost, a také upustila od sociální podpory nejnižším společenským vrstvám. Tato opatření přesto nestačila a země v roce 1932 prostě přestala své zahraniční závazky splácet s tím, že na to nemá prostředky.

Když si půjčuje císař pán

Zvláštní systém financování válečného úsilí zvolilo Rakousko-Uhersko. To již od léta 1914 jednak emitovalo vysoké objemy bankovek a jednak vypisovalo válečné půjčky, které nejprve dobrovolně, poté povinně upisovali občané. Státní dluhopisy nabízeli obyvatelům státní úředníci, učitelé, představitelé samospráv a někdy i duchovní. Když chtěl voják delší dovolenou, musel koupit státní dluhopisy.

Nakonec se povinné půjčky staly součástí všedního života, jak vzpomínal kronikář obce Dřínov: „Jednotlivci a obce byly nuceny upisovat válečné půjčky. Na počátku byly půjčky dobrovolné, ale brzy se staly povinnými, ba nucenými. (…) Upisování se provádělo hotovými penězi nebo splátkami.“ Kdo na nákup státních dluhopisů neměl, musel si půjčit, ostatně plánovaný 5% výnos válečných půjček motivoval řadu lidí, aby to udělali dobrovolně.

Pro dobrotu na žebrotu

Nastávala tak situace, kdy stát vydával peníze, které skrze Rakouskou banku půjčoval komerčním bankám. V těch si následně půjčovali občané a kupovali za ně státní dluhopisy, z jejichž výtěžku monarchie nakupovala válečný materiál. Ve výsledku tak stát přenesl dluhy na obyvatele, kterým zbyla pouze naděje, že po vítězství dostanou své peníze zpět. To se nakonec nestalo a řada lidí tak nejenže přišla o své úspory, ale dokonce se nuceně zadlužila, aniž kdy později dostala jakoukoliv kompenzaci.

Rozpad Rakouska-Uherska však udělal čáru přes rozpočet nejen jeho věřitelům. Ostatně nemalé předválečné dluhy monarchie si rozdělily nástupnické státy včetně Československa. Zhroucení podunajské říše také zkomplikovalo plán některých spojeneckých zemí naúčtovat vlastní výdaje poraženým. Československo, Jugoslávie či Polsko ale náležely de iure k vítězům války, a proto se na ně nedaly uvalit reparace. Západní spojenci tak přišli se šalamounským řešením – namísto nich musely nově vzniklé státy platit takzvaný „poplatek za osvobození“ (Contribution a’ la dette de liberation), který v případě Československa činil asi pět miliard korun.

Nedobytné carské pohledávky

Francouzská republika poskytla za války i v letech před ní obrovské půjčky na modernizaci a dozbrojení armády svému ruskému spojenci. V průběhu konfliktu dluhy Petrohradu vůči Paříži ještě narostly a navíc do země putovaly také stamiliony liber z Británie. Bolševická revoluce (listopad 1917) však významně zamíchala kartami. Na jedné straně noví páni země nikomu nic splácet nehodlali (ani moc neměli z čeho), na straně druhé jednoznačně stáli o další přísun peněz ze západu. Zároveň se také nezapomněli přihlásit o svůj podíl na válečných reparacích.

Také z toho důvodu projevili bolševici ochotu o případném vyrovnání alespoň jednat. Na konferenci v italském Janově v roce 1922 souhlasili s případným přiznáním válečných dluhů, pokud půjdou pokrýt z německých reparací – jinými slovy souhlasili s tím, že uznají jejich existenci, pokud si je spojenci dokáží vynutit na poraženém Německu. Dále připustili jednání o předválečných závazcích, pokud západní velmoci zaplatí Rusku škody způsobené intervencí za občanské války. Jednání nakonec pochopitelně vyzněla do ztracena a jediným výstupem konference se tak stala dohoda z Rapalla o spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Evropa nesplácí

Obrovské finanční nároky konfliktu však pochopitelně dopadly na všechny země účastnící se Velké války. Různé formy půjček a úvěrů využívalo také Německo, které pouze prodejem dluhopisů získalo na válečné úsilí přes deset miliard marek. Veškeré dluhy však dalece překonaly reparace, které na zemi uvalili vítězové.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo

Na válečné výdaje i na podporu spřátelených mocností si ale od svých občanů museli půjčit i Američané. Pozdější neschopnost řady států splácet vedla k tomu, že USA přestaly evropským státům půjčovat. Během druhé světové války ale otočily o 180 stupňů – půjčovaly Velké Británii a Sovětskému svazu bez naděje na to, že peníze ještě někdy uvidí.

Tým z Laidenské observatoře v Nizozemí zaznamenal dimethylether v disku hmoty, ve kterém probíhá formování planet. Sloučeninu tvoří devět atomů a jde tak o největší molekulu, jaká byla dosud v discích tohoto typu identifikována. Z chemického hlediska se jedná o prekurzor větších organických molekul, které by mohly stát na počátku vývoje života.

Základní stavební kameny

Látky byly objeveny v protoplanetárním disku kolem hvězdy IRS 48 (Oph-IRS 48) pomocí radioteleskopu ALMA. IRS 48 leží asi 444 světelných let od nás a v souhvězdí Hadonoše. V nedávné době se tato hvězda stala objektem řady studií, protože v jejím disku se nachází asymetrický útvar (tvarem připomínající kešu oříšek) označovaný jako „prachová past“. Struktura se pravděpodobně zformovala působením mladé planety nebo hvězdného souputníka ležícího mezi centrální hvězdou a prachovou pastí. V oblasti je zachyceno značné množství milimetrových částic prachu, které se mohou dále spojovat a narůst do podoby kilometrových objektů – komet, planetek a potenciálně až planet.

Dimethylether (také methoxymethan, CH₃OCH₃) je organická látka, kterou běžně pozorujeme v oblacích s probíhající tvorbou hvězd. Dosud ale nebyla objevena v disku hmoty, ve kterém vznikají planety. Kromě toho se pravděpodobně podařilo zachytit také methylformiát (methylester kyseliny mravenčí, HCOOCH₃), sloučeninu s molekulou podobnou dimethyletheru, která rovněž patří ke stavebním kamenům složitějších organických látek. 

Předpokládá se, že řada složitých organických molekul, jako například dimethylether, vzniká v oblacích hmoty dokonce předtím, než se v nich začnou tvořit nové hvězdy. V tomto mimořádně chladném prostředí atomy a jednoduché molekuly jako oxid uhelnatý (CO) ulpívají na povrchu prachových zrn a vytvářejí ledový povrch. Zde pak probíhají chemické reakce, při kterých mohou vznikat složitější látky.

Jak se nedávno ukázalo, prachová past v systému IRS 48 je také rezervoárem ledu. Vyskytují se zde prachové částice pokryté ledem bohatým na složité organické molekuly. A právě v této oblasti disku byly pomocí ALMA nalezeny známky přítomnosti dimethyletheru. Při ohřevu částic zářením hvězdy dochází k sublimaci ledu na plyn, vzniklé molekuly jsou uvolněny a stanou se detekovatelnými.

Objev dimethyletheru naznačuje, že řada dalších složitých molekul běžně detekovaných v oblastech s probíhající tvorbou hvězd by se mohla ukrývat také na ledových objektech v protoplanetárních discích. Tyto molekuly jsou prekurzory prebiotických molekul jako například aminokyselin a cukrů, které patří k základním stavebním kamenům života.

TIP: Mladé hvězdy obklopují ohromná množství organických látek

Budoucí výzkum hvězdy IRS 48 pomocí dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který je budován v Chile a měl by zahájit vědeckou činnost ve druhé polovině tohoto desetiletí, umožní zkoumat chemii těch nejvnitřnějších oblastí tohoto disku, kde by se mohly utvářet planety podobné Zemi.

Matylda se narodila v roce 1751 a vyrůstala na londýnském dvoře pod přísným dohledem puritánské matky. Na svou dobu dosáhla mimořádného vzdělání, výborně hrála na cembalo a krásně zpívala. Vyrostla z ní krasavice s plavými vlasy a modrýma očima, takže si právem zasloužila přízvisko „Anglická růže“. Ještě před dívčinými čtrnáctými narozeninami oznámil její bratr, král Jiří III., její zasnoubení s jejich o dva roky starším bratrancem, dánským následníkem Kristiánem.

Princ pro zlatovlasou pannu 

Kristián byl synem dánského krále Frederika V. a britské princezny Luisy, která však zemřela, když mu byly tři roky. Otcova nová manželka Marie Juliána se jako typická macecha snažila upřednostňovat vlastního syna. Manžela nikdy nemilovala, dělala mu ze života peklo a nešťastný král propadal záchvatům melancholie, kterou utápěl v alkoholu. Nejstaršího syna Kristiána si nevšímal a v otázkách výchovy ponechal volnou ruku téměř sadistickému vychovateli. Ten nebral nejmenší ohled na princovu plachost, ani na jeho nemoc – epilepsii. Chlapce často psychicky týral, například ho na dlouhé hodiny zavíral do tmavé místnosti. Princovo utrpení skončilo až roku 1766, kdy se Frederik V. upil k smrti a sedmnáctiletý mladík dosedl na trůn.

Labilní a nemocný Kristián VII. náhle zaujal postavení absolutistického panovníka z Boží milosti a jeho vůle byla zákonem. Jenže Dánsko převzal v zuboženém stavu s velkým státním dluhem, zkostnatělým dvorem a správou prolezlou korupcí. Většina obyvatelstva navíc trpěla bídou.

Mladičký král se zpočátku upřímně snažil ulehčit poddaným život, ale chybělo mu státnické nadání, výdrž i sebedůvěra. Navíc jeho reformní snahy narážely na značný odpor dvora a aristokracie. Po několika měsících proto s veškerými pokusy skončil. Dosavadní vládní klika si vydechla a horlivě podporovala labilního panovníka v jeho výstřednostech a kratochvílích. Vyhovovalo jim, že Kristián tropil různé hlouposti, pobíhal s podivnými kumpány po městě a opíjel se. Hlavně, že se nezajímal o to, co mu ministři předkládali k podpisu a skutečně nevládl. Přesto dvořany znepokojovaly jeho výbuchy zlosti, depresivní stavy či projevy exaltované zbožnosti. Doufali, že manželství by ho mohlo uklidnit, proto jednali o urychlení svatby.

Přivítání v nové vlasti

V roce 1766 se patnáctiletá Matylda vydala do nové vlasti vstříc manželskému životu. Odjížděla nerada a cesta přes rozbouřené moře jako by předznamenala její budoucí osud. Po prvním setkání s budoucím manželem a jeho rodinou se nechala ukolébat srdečnou, slavnostní náladou, která však skončila již den po svatbě. Kristián VII. totiž zastával názor, že je trapné milovat vlastní ženu. To se nehodilo pro kavalíra a už vůbec ne pro monarchu.

Mladičká královna propadala zoufalství. Dosavadní klidný život v ústraní anglického venkova vyměnila za stres v cizí zemi, uzavřela manželství s nevyrovnaným, nevypočitatelným a necitelným hrubiánem a musela žít obklopena zhýralými, cynickými a poživačnými dvořany. Všechny pokusy o navázání přijatelných vztahů s manželem skončily neúspěchem. Kristián se jí sice chvíli dvořil, ale po krátké době opět hýřil v kodaňských nevěstincích, hospodách a v paláci své neurozené milenky.  

V roce 1768 porodila královna Matylda dědice trůnu, prince Frederika. Zatímco poddaní jásali a provolávali slávu krásné panovnici, král na syna jen s přemáháním pohlédl. A jak se odměnil rodičce? Propustil její oblíbené dvořany, protože ji k nim poutaly přátelské vztahy. To už Matylda nedokázala přejít mlčením. Vybuchla a řádila jako fúrie. Když se uklidnila, zjistila, že scény jí přátele nevrátí, a upadla do jakéhosi apatického stavu. Spolu se synem se odstěhovala na lovecký zámeček Fredericksborg, zatímco Kristián se vydal na zahraniční cestu. Během ní najal nového osobního lékaře Friedricha Struenseeho. Po svém návratu ho poslal za manželkou, aby se ji pokusil zbavit její apatie. Panovnice ho přijala, poslechla jeho rady, začala chodit na procházky, jezdit na koni a očividně se jí vrátila radost ze života.

Královský trojúhelník

Během péče o královskou rodinu se Struensee s královnou značně sblížil. Matylda se citově upnula na člověka, který jí pomohl najít ztracenou duševní rovnováhu a objevit radost ze života. Konečně získala blízkého přítele, spřízněnou duši a inteligentního a rázného rádce. Navíc apatie Kristiána VII. vytvořila prostor pro její zásahy do vedení státních záležitostí a politicky nepříliš zkušená Matylda se ráda obracela k Struenseemu o pomoc. Z dvorského lékaře a důvěrníka se tak v důsledku králova nezájmu a královniny přízně stal politik. Struensee konečně dostal šanci uskutečnit své plány na osvícenské reformy. A který intelektuál by takové možnosti nevyužil?

Z osobního lékaře a státního rady byl náhle královým předčitatelem, královniným kabinetním tajemníkem a konferenčním radou. V této pozici se mu podařilo přimět panovníka k propuštění prvního ministra Bernstorffa a rozpuštění konzervativní a zpátečnické státní rady. Tím ji zbavil klíčového vlivu na vládní záležitosti. Nemocný král byl izolován ve svých pokojích a kromě svého lékaře a jeho oddaných stoupenců nikoho nepřijímal. Kristiánovi natolik odčerpávala síly duševní nemoc, že s ulehčením předal vládu do rukou manželky a jejího oblíbence. O vládcově nepříčetnosti pochyboval již málokdo ze zasvěcených, navenek však zůstával absolutním panovníkem. Struensee převzal vyřizování vládních akt a korespondence, později vydával jako tajný kabinetní ministr královská nařízení přímo, bez panovníkova podpisu.

Čas léčit, čas reformovat 

Vybaven rozsáhlými pravomocemi zahájil lékař realizaci osvícenských reforem. Během osmnácti měsíců vydal okolo 600 nařízení, jimiž byla například prosazena náboženská tolerance, omezen počet svátků, zavedena svoboda tisku, zrušena cenzura, redukována robota, odstraněno mučení a v metropoli bylo zřízeno veřejné osvětlení. Nadšený intelektuál také reformoval soudnictví, a to podle zásady, že všichni lidé jsou si před zákonem rovni. Dále zlepšil zdravotní péči, zakládal nemocnice, nalezince, státní sklady obilí k regulaci cen a podporoval hospodářský rozvoj. Prosazoval do státní správy zásadu, že nadání a vzdělání má při postupu přednost před původem. Hodlal vybudovat moderní byrokracii. Snažil se také zavést v celé zemi němčinu jako úřední jazyk. Reformami však vyvolal značný odpor aristokracie.

Do napjaté atmosféry se královně v červenci 1771 narodila dcera Luisa Augusta. Král ji nesl ke křtu a oznámil evropským dvorům její narození, čímž ji oficiálně uznal za svou. Přesto se po celém Dánsku šířily pověsti o princeznině nemanželském původu. Řada současníků i pozdějších historiků byla přesvědčena, že jejím skutečným otcem byl Struensee. Pověsti o poměru mezi všemocným reformátorem a královnou vyvolávaly v zemi pobouření a nakonec došla trpělivost i členům královské rodiny. Struensee nebyl Dán ani šlechtic a navíc se pletl do politiky. Kdyby byl zůstal jenom milencem a lékařem, měl šanci přežít. 

Konec velkého snu

Zrušení cenzury a svoboda tisku se nakonec obrátily proti svému strůjci, v novinách a četných letácích se objevovaly pomluvy nejhoršího druhu. Podle nich byl panovník udržován pod vlivem drog, s následníkem se mělo jednat surově, na dvoře se prý odehrávaly hrozné orgie a novopečený hrabě Struensee měl usilovat o trůn. Proti reformátorovi se postavily i přírodní živly.

Extrémně tuhou zimu vystřídalo deštivé léto, takže obilí shnilo na polích a hrozil hladomor. Lékař musel čelit nebezpečné opozici. Do jejího čela se mezitím dostala králova mocichtivá nevlastní matka, která naplánovala státní převrat. Dne 17. ledna 1772 převzali spiklenci kontrolu nad vojskem v hlavním městě. Krále přiměli podepsat zatykač na královnu, Struenseeho, Brandta a další reformátory. Státní převrat se podařil, lehce ovlivnitelný panovník zrušil většinu reforem a nastolil staré časy. 

Proč Struensee neuspěl? Měšťané a prostí Dánové byli zpočátku nadšeni, ale postupně je odradil přílišný centralismus a bezohlednost prováděných změn. S experimenty s měšťanským osvícenstvím horlivý reformátor nemohl uspět, jestliže se mohl opřít pouze o duševně nemocného panovníka a důvěrný vztah s královnou. Změny prováděl příliš překotně s oním typickým nadšením osvícenských politiků, kteří jsou přesvědčeni, že sami nejlépe vědí, co stát potřebuje.

Královna i její milenec byli internováni a jednalo se s nimi jako s nebezpečnými zločinci nejhoršího ražení. S lékařem bylo zahájeno vyšetřování. Pravděpodobně v důsledku mučení se přiznal k milostnému poměru. Poté mohl proběhnout rozvod panovnického páru. Struensee byl obviněn z vlastizrady, shledán vinným a 28. dubna 1772 byl popraven.

TIP: Dagmar Dánská: Drsná pohádka o něžné české královně 

Jaký osud čekal královnu? Zmanipulované soudní řízení a zbytečně krutá poprava vzbudily vlnu soucitu a odporu vůči nové vládě. Ta okamžitě zareagovala, zastavila pronásledování bývalých reformátorů a propustila je na svobodu. Matyldu vyštvali z Dánska v květnu 1772. Usadila se v Hannoversku, personální unií spojeném s Británií, na zámku v Celle. Ke svému velkému zármutku již nikdy nespatřila své potomky. Věnovala se společenskému životu, starala se o několik adoptovaných dětí, jezdila na koni, vyšívala, chodila do divadla a intenzivně se zajímala o zprávy z Dánska. Zemřela náhle v květnu 1775 v necelých dvaceti čtyřech letech.

Kritikové nového státu o Československu přezíravě říkali, že je to Rakousko-Uhersko v malém. Vedle početných Němců byli v jeho hranicích doma Maďaři, Poláci, Rusíni, Židé, a dokonce i Rumuni. Podle sčítání lidu v roce 1921 se 3 123 000 československých občanů, tedy 23,4 % veškeré populace, hlásilo k německé národnosti. Obývali převážně pohraniční oblasti státu, nemálo jich však žilo i ve vnitrozemí – v Praze, Brně, Jihlavě, na Vyškovsku a na jiných místech nového Československa.

„Lide československý, tvůj odvěký sen stal se skutkem! Samostatný stát československý vstoupil v život,“ těmito slovy začínalo provolání, které Národní výbor vydal po osmnácté hodině dne 28. října 1918. V ulicích vyhrávaly kapely, pochodovaly slavnostní průvody, sokolové drželi stráže na důležitých místech, z veřejných budov padaly plechové tabule s rakousko-uherským státním znakem.

Deutschböhmen a další

Němci žijící v českých zemích přijali tento vývoj s rozpaky a překvapením. Jejich poslanci, zdržující se ve Vídni, se sešli hned 29. října k poradě. Ani oni nechtěli Rakousko-Uhersko, ale rovněž život ve státě, v němž by měli většinu Češi, pro ně byl naprosto nepřijatelný. Většina jich byla přesvědčenými německými nacionalisty a jejich cílem bylo vytvoření velkého Německa, v němž by své místo měly i ty části habsburské říše, v nichž se hovořilo německy. Proto se němečtí poslanci usnesli, že oblast severních Čech, osídlená jejich krajany, se odděluje od ostatních částí Království českého a jako samostatná jednotka, nazvaná Deutschböhmen – Německé Čechy – se připojuje k novému rakousko-německému státu. Ten němečtí nacionalisté vyhlásili již 21. října 1918 pod názvem Republik Deutschösterreich/Deutsch­böhmen měly mít vlastní zemský sněm a vlastní vládu se sídlem v Liberci, v čele provincie měl stát zemský hejtman. 

Následujícího dne, 30. října 1918, proklamovali vytvoření další podobné provincie, nezávislé na novém československém státu, Němci ze severní Moravy a Slezska. Nazvali ji Sudetenland a sídlem jejích orgánů se stala Opava. To však ještě pořád nebyl konec: jen o málo později vyhlásily nezávislost provincie Deutschsüdmähren – Německá jižní Morava – se sídlem ve Znojmě, a pak ještě Böhmerwaldgau v jižních Čechách.

Pro českou politickou reprezentaci byly podobné kroky naprosto nepřijatelné. Ve stejném duchu telegrafoval již 29. října 1918 Tomáš Garrigue Masaryk Edvardu Benešovi: „Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií.“ 

Boj o pohraniční oblasti

Když čeští politikové pochopili, že německá reprezentace ruku podanou ke spolupráci nepřijme, rozhodli o obsazení pohraničních oblastí vojenskou silou. V polovině listopadu 1918 začalo tažení rodící se československé branné moci do oblastí s německým obyvatelstvem. Město za městem, okres za okresem přecházely do správy mladé Československé republiky. Jen ojediněle došlo k menším srážkám mezi Volkswehrem – ozbrojenou mocí německých vzbouřenců – a československými jednotkami. Největší potyčka se odehrála 29. listopadu 1918 u Mostu, ale i tam byl po noční přestřelce německý odpor zlomen a příštího dne na radnici zavlála československá vlajka. V bojích ovšem padlo 10 lidí – devět Čechů a jeden Němec.

Vedoucí představitelé všech čtyř sudetoněmeckých provincií, jež právě obsadila československá armáda, uprchli do zahraničí, především do Německa a do Rakouska. Tam zakládali „sudetoněmecké batalióny“, které jim měly umožnit návrat zpět. Využí­vali každé příležitosti, aby sudetoněmecké obyvatelstvo radikalizovali, vyvolávali jeho nespokojenost a podněcovali je k odporu. Hrozilo, že dojde k výbuchu.

Nešťastný 4. březen 1919

Příležitost na sebe nedala dlouho čekat. V Rakouské republice proběhly 16. února 1919 první volby do Národního shromáždění. Vůdcové sudetských Němců chtěli, aby proběhly také v československém pohraničí, aby do vídeňského parlamentu směli volit i oni. Vláda v Praze tomu však udělala rázně přítrž, což je velmi rozhořčilo. Proto 4. března 1919 vyhlásily všechny německé politické strany v Československu – včetně sociální demokracie – generální stávku.

Do ulic většiny měst v pohraničí vyrazily zástupy nespokojených lidí. „Nepřivádí nás sem nenávist proti českému národu,“ řekl při demonstraci v Teplicích zástupce hejtmana zlikvidované provincie Deutsch­böhmen a předseda Německé sociálně demokratické strany v ČSR Josef Seliger. „Vede nás sem dnes jen láska k našemu národu, k naší svobodě a k našim právům. Chceme vytrvat v našem boji o právo na sebeurčení. Chceme s vámi, německými Rakušany, společně pochodovat do velkého, svobodného, socialistického Německa!“

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

Navzdory těmto slovům v průvodech zaznívala převážně protičeská hesla, nadávky na adresu Čechů a nové Československé republiky. Armáda, pověřená udržením pořádku a bezpečnosti, proti bouřícím zástupům zasáhla. Z řad demonstrantů vyletěly kameny, vojáci odpověděli střelbou z pušek. Na dlažbě zůstali ležet mrtví a ranění. České zdroje hovoří o 40 mrtvých na německé straně, Němci sami uvádějí 54 mrtvých a 104 zraněných. 

Shackletonova loď Endurance vyplula z londýnského přístavu 1. srpna 1914 a již 5. prosince téhož roku opustila poslední kotviště na ostrově Jižní Georgie nedaleko antarktické pevniny. Prvním cílem expedice se stalo dosažení Vahselova zálivu. Aby se k němu loď dostala, musela překonat Weddellovo moře – místo, které během zimního období permanentně zamrzá a během antarktického léta se mění na plochu plnou nevyzpytatelně se pohybujících ker a kanálů.

Poslední cesta

Endurace si razila cestu skrze tyto vody až do 19. ledna 1915, kdy vplula mezi osudné kry. Ty ji zachytily a postupně sevřely, až mezi nimi zcela uvízla. Podle slov jednoho z námořníků byla „zamrzlá jako mandle uprostřed tabulky čokolády“. Po několikadenním čekání a s blížící se polární zimou dal Shackleton rozkaz přezimovat na lodi a vyčkat do jara, kdy začnou kry opět povolovat.

Posádku čekala víc než půlroční tryzna v krutých mrazech. Teploty klesaly až k −30 °C, což však muži poměrně obstojně přečkávali v podpalubí Endurance. Ovšem 24. října 1915 ledová kra, která jejich loď uvěznila, praskla a začala na trup tlačit jako obří kleště. Přesně šest dní dokázala loď odolávat obrovskému tlaku, načež svůj boj vzdala a klesla ke dnu. Teď byla lokalizována v hloubce 3 008 metrů zhruba šest kilometrů od pozice zaznamenané jejím kapitánem Frankem Worsleym.

Objevená loď Endurance je velmi zachovalá; na zádi je vidět nápis Endurance. (foto: © Falklands Maritime Heritage Trust)

O objevu vraku informoval ředitel pátrací expedice Mensun Bound. „Velice nás dojalo, když se nám podařilo zjistit pozici Endurance a pořídit její snímky,“ řekl. Podle něj se zdá, že je v dobrém stavu. Loď je ve vzpřímené poloze, vyčnívá z pískového dna, je neporušená a úžasně zachovalá; na zádi je vidět nápis Endurance.

Bound dodal, že to jeho tým nedělá jenom kvůli minulosti. „Přinášíme příběh Shackletona a Endurance veřejnosti a nové generaci, jíž bude svěřena ochrana polárních oblastí a naší planety. Doufáme, že náš objev pomůže zapojit mladé lidi a bude v nich inspirovat ducha průzkumníků, odvahu a odhodlanost těch, kteří s Endurance vypluli k Antarktidě. Vzdáváme hold kapitánovi Frankovi Worsleymu, jehož detailní záznamy byly nedocenitelnou pomocí při lokalizování vraku,“ řekl Bound.

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Organizátorem výpravy nazvané Endurance22 je charitativní organizace Falklands Maritime Heritage Trust, tým vede John Shears, který byl v roce 2019 u předchozího neúspěšného pokusu vrak lokalizovat. Na palubě ledoborce Agulhas II je 46 členů posádky a tým 64 expertů, mezi kterými jsou technici, polární vědci, meteorologové, archeologové a historici. Na cestu se vydali z Kapského Města, měsíc po stém výročí Shackletonovy smrti. Britský polárník zemřel 5. ledna roku 1922, kdy měl na svém kontě tři expedice do Antarktidy.

Mezi bývalým astronautem NASA Scottem Kellym a šéfem Roskosmu Dmitrijem Rogozinem se na Twitteru rozhořela ostrá slovní přestřelka. Kelly na sociální síti kritizoval ruskou agresi na Ukrajině a Rogozinovy opakované hrozby stáhnutí Ruska z Mezinárodní vesmírné stanice, která je jinak vyhlášená jako místo příkladné mezinárodní spolupráce.

Rogozin, který na svém účtu v poslední době sdílí hlavně propagandistické zprávy a hloupé hoaxy, reagoval na Kellyho výtky podrážděně: „Vypadni, ty pitomče! V opačném případě budete mít smrt Mezinárodní vesmírné stanice na svědomí,“ napsal Rogozin v tvítu, který obratem smazal.

„Dimone, proč jsi smazal tento tweet?“ odpověděl mu Kelly rusky. „Nechceš, aby všichni viděli, jaké jsi dítě?“ Rogozin se obratem ohradil k tónu, jakým ho Kelly oslovuje a označil ho za „destruktivního a vzdorovitého“. Následně amerického astronauta zablokoval.

Scott Kelly strávil ve vesmíru více než 520 dnů a je v tomto směru třetím nejúspěšnějším Američanem (více času ve vesmíru strávila Peggy Whitsonová (665) a Jeffrey Williams (534)). Je také jediným americkým astronautem, který strávil ve vesmíru v rámci jedné mise déle než rok. Kromě toho je držitelem mnoha ocenění, mimo jiné i medaile „Za zásluhy o vesmírný průzkum“, kterou mu v roce 2011 věnoval tehdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv. Tu se nyní rozhodl Kelly vrátit.

TIP: Šéf ruského Roskosmu komentuje úspěch SpaceX: Tohle je vaše válka, ne naše

„Pane Medveděve, vracím vám ruskou medaili „Za zásluhy o vesmírný průzkum“, kterou jste mi věnoval. Prosím, dejte to ruské matce, jejíž syn zemřel v této nespravedlivé válce. Medaili pošlu poštou na ruské velvyslanectví ve Washingtonu. Hodně štěstí,“ uvedl bývalý astronaut NASA Scott Kelly na svém twitteru.