V zimním období si rádi pochutnáme na horkém nápoji s kapkou alkoholu na zahřátí. Patří mezi ně i punč, který si do Evropy našel cestu z koloniální Indie 17. století.

TIP: Zákoutí češtiny: Jak pivo ke svému názvu přišlo?

Samotný název „punč“ pochází – v souladu s místem jeho vzniku – z hindštiny, i když do češtiny pronikl až prostřednictvím němčiny, která si jej zas vypůjčila z angličtiny. Předobrazem se mu stal hindský výraz „pánč“, což v překladu značí „pět“. Zmíněná číslovka současně slouží jako drobná nápověda k receptu na pravý indický punč, který se má připravovat přesně z pěti přísad. Základ tvoří voda a arak, ušlechtilá asijská lihovina obecně známá jako rýžové víno. Přidáním cukru, citronové šťávy a koření se pak završuje požadovaný počet ingrediencí.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Tradiční velmoci v oboru bezpilotních bitevníků představují Izrael a USA, jimž ovšem v posledních letech začíná velmi vážně konkurovat Čína. Technologie bojových dronů už nepředstavuje cosi exkluzivního, čím disponují pouze nejvyspělejší státy světa, neboť dosavadní producenti rozsáhle exportují a nové země přibývají také do seznamu výrobců. O slovo se velice důrazně hlásí mimo jiné Turecko, které nasadilo bezpilotní bitevníky vlastní výroby nad Sýrií a Libyí a dosáhlo s nimi rovněž prvních exportních úspěchů. Bojová letadla bez osádky se v Turecku stala velkým zdrojem národní hrdosti a hodně na ně sází přímo prezident Recep Tayyip Erdoğan, pro kterého se jedná o záležitost takříkajíc rodinného charakteru.

Od USA a Izraele raději dál

Turecko v oboru dronů nejdříve kráčelo přibližně stejnou cestou jako další země NATO, což znamenalo nákup amerických a izraelských bezpilotních průzkumných letadel. V polovině 90. let zakoupilo americké prostředky General Atomics GNAT-750 a užívalo je k monitorování aktivit povstalců PKK (Kurdské strany pracujících), které považuje za teroristickou skupinu. Drony dokázaly dodávat obrazová data v reálném čase, jenže zpracování zabíralo určitou dobu, takže než dokázaly speciální jednotky na zemi zareagovat, často už bylo pozdě.

V roce 2006 si Turecko pořídilo stroje Heron od izraelské společnosti IAI, jež nabízely lepší výkony, elementární problém s reakčním časem však přetrvával. V té době se navíc začínaly kazit dlouho skvělé vztahy Ankary s židovským státem, neboť islamistický prezident Erdoğan Izrael stále častěji kritizoval. Turci pak začali Tel Aviv obviňovat, že drony dodal pozdě a záměrně zdržoval údržbu, nebo že dokonce cíleně poškozoval motory a přístrojové vybavení, aby omezil jejich reálné operační schopnosti.

V armádě sílilo přesvědčení, že Turecko potřebuje vyzbrojené drony, které dokážou nejen získávat informace z bojiště, ale též okamžitě útočit na zjištěné cíle. Jelikož se ale zhoršovaly rovněž vztahy s USA, nepodařilo se obstarat letouny Predator americké výroby, a proto turecké ozbrojené síly žádaly domácí produkty. Společnost TAI (Turkish Aerospace Industries) sice již nějakou dobu pracovala na svých dronech, ovšem tato iniciativa dříve neměla velkou prioritu, jelikož armáda dlouho preferovala nákupy typů ze zahraničí.

V roce 2010 se vztahy s Izraelem ještě zhoršily po incidentu na lodi, jež se pokusila prorazit blokádu Pásma Gazy a na níž zemřelo devět Turků. Firma TAI zanedlouho prezentovala dron Anka, jenž patřil do stejné kategorie jako Heron, avšak stále postrádal výzbroj. Vojáci se tedy konečně rozhodli dát šanci jednomu mladému vědci.

Inženýr a tchán Erdogan

Jmenuje se Selçuk Bayraktar a narodil se 7. října 1979. Jeho rodina se zabývá strojírenstvím a firma Bayraktar Makina funguje jako důležitý producent součástek pro turecký automobilový průmysl. Nekonvenční Selçuk ale projevil zájem i o letectví a umělou inteligenci, jíž se týkaly také jeho studijní práce. Studoval na americkém Massachusetts Institute of Technology (MIT) a dospěl k závěru, že budoucnost letadel představují bezpilotní prostředky, takže přesvědčil otce, aby do tohoto oboru investoval.

První snahy rodiny Bayraktarů ale mnoho ovoce nenesly, což souviselo s tehdejší politickou situací. Rodina se totiž nikdy netajila hlubokou oddaností islámské víře, zatímco turecká armáda měla desítky let vyhraněně sekulární charakter. Selçuk Bayraktar v roce 2007 odešel z MIT a vrátil se do Turecka, kde se pustil do vývoje a stavby prototypů dronů. Politická situace mu začínala nahrávat, protože Erdoğanova strana AKP nejdříve nenápadně, ale poté stále výrazněji měnila charakter země i armády.

Mnozí sekulárně smýšlející důstojníci odešli nebo „byli odejíti“, což zlepšovalo pozice rodiny Bayraktarových a jejího byznysu. Selçuk Bayraktar se stále častěji setkával s generály či politiky včetně prezidenta Erdoğana. Posléze se seznámil i s jeho nejmladší dcerou Sümeyye, kterou si v roce 2015 vzal za manželku. Nepřestal ale vyvíjet drony, které vznikají pod značkou Baykar Technologies.

Ta již roku 2006 získala svůj první úspěch, když u ní armáda objednala průzkumné drony Bayraktar Mini UAV, ale Selçuk Bayraktar se chtěl prosadit s větším ozbrojeným strojem. Dne 8. června 2009 vyzkoušel první prototyp letounu Bayraktar Block A, který upoutal pozornost armády, a tak byl mladý inženýr v již zmíněném roce 2010 osloven, aby vyvinul sériovou podobu. Jeho projekt dostal přednost před návrhem firmy Vestel a v roce 2011 vzniklo partnerství společností Bay­kar Technologies a Kale Group, z něhož vzešel stroj Bayraktar Block B.

Bayraktar TB2 jde na start

Prototyp poprvé vzlétl 29. dubna 2014 a již v srpnu téhož roku předvedl autonomní fungování včetně startu a přistání. Turecké ozbrojené složky neskrývaly zájem, a proto se k zájemcům přidala také policie. V roce 2015 mohl Selçuk Bayraktar oslavit nejen svatbu, ale i velký pracovní úspěch, jelikož jeho letoun demonstroval schopnost nosit a vypouštět zbraně, konkrétně malé laserem naváděné pumy MAM-L.

V téže době se již vyskytovalo i standardní označení letounu Bayraktar TB2, který směřoval do výzbroje turecké armády. Konstrukčně se jedná o letoun v zásadě odpovídající koncepci, jež dosud dominuje mezi taktickými drony pro fungování nad bojištěm. Má centrální trupovou gondolu s tlačnou vrtulí a dva ocasní nosníky, avšak na rozdíl od mnoha jiných typů disponuje vzhůru zalomenou ocasní plochou a celkem elegantními hladkými tvary trupu (kdežto většina dronů této kategorie má spíš „krabicový“ design). Křídlo má 2×2 závěsníky, které mohou dohromady přepravovat výzbroj o maximální hmotnosti 55 kg.

Pohon zajišťuje čtyřválec Rotax 912 o výkonu 75 kW, s nímž může Bayraktar TB2 létat rychlostí asi 250 km/h, a ve vzduchu vydrží okolo 24 hodin. Tato jeho vytrvalost spolu s velkými rozměry jej řadí na horní hranici kategorie taktických dronů. Podle obecných zvyklostí se měl řadit spíše do kategorie MALE (Medium-Altitude Long-Endurance), kam patří také americký Predator, turecká armáda jej však oficiálně pokládá za taktický stroj. Dron nadaného inženýra totiž nemá vypadat jako konkurent letounu Anka od výše zmíněné značky TAI, který naprosto nepochybně patří do kategorie MALE. Ostatně trochu vypadá jako vzdálený příbuzný letounu Predator, protože kombinuje dlouhý trup, štíhlé křídlo, tlačnou vrtuli a ocasní plochy ve tvaru V. Prototyp poprvé odstartoval 30. prosince 2010, a přestože po 15 minutách havaroval, firma TAI se rozhodla v ambiciózním programu pokračovat.

Anka s bombami a raketami

Úsilí se vyplatilo, jelikož letoun, jehož jméno znamená v turečtině „Fénix“, nakonec přece jen uspěl. Vývojová varianta Anka-A v roce 2013 prošla zkouškami u tureckého letectva, které se rozhodlo pro pořízení těchto dronů. Požádalo ovšem i o některé změny, z nichž vzešla sériová obměna Anka-B, jež poprvé vzlétla 30. ledna 2015. O pohon se stará německý turbodieselový motor Thielert Centurion 2.0, jenž vychází z agregátů Mercedes-Benz a produkuje výkon 114 kW, ovšem u pozdějších sérií se přešlo na domácí turbodiesel Tusaş Engine Industries PD170, který zajišťuje výkon 127 kW. Sériové „béčko“ nabízí oproti původní podobě větší nosnost, a proto vedle optických a infračervených přístrojů dopravuje rovněž radiolokátor se syntetickou aperturou pro sledování země.

Již během zkoušek letadla Anka-A se uvažovalo též o instalaci závěsníků pro výzbroj, zřejmě však na to nakonec došlo až u verze Anka-B, která v roce 2018 absolvovala zkoušky s lehkou municí MAM-L a laserem řízenými raketami Cirit ráže 70 mm. V té době již běžela sériová produkce pro turecké letectvo a také vývoj další varianty, která se představila veřejnosti v téže době jako vyzbrojená podoba „béčka“.

Zdokonalený dron TAI Anka-S (foto: Wikimedia Commons, N13s013, CC BY-SA 4.0)

Nová obměna nese jméno Anka-S, kde ono písmeno S vypovídá o možnosti ovládání přes satelit, což se koneckonců lehce pozná už na pohled, protože na přídi se nachází nápadná „boule“, jež kryje anténu pro satelitní spojení. Jestliže se letoun Anka-B dá usměrňovat na vzdálenost „jen“ cca 200 km, v případě verze Anka-S se již dá řízení provádět teo­reticky globálně, respektive z kteréhokoliv místa na světě. Také tato varianta může nést výzbroj, většinou čtyři malé naváděné pumy MAM-L. Sériová výroba se rozběhla v roce 2016 a kromě turecké armády si letouny série Anka pořídilo i námořnictvo. Dalším zákazníkem se stala zpravodajská služba MIT, pro kterou vzniklo provedení Anka-I se systémy pro elektronický průzkum a boj.

Proti PKK, ISIS a Asadovi

Turecké drony však začaly sbírat i komerční úspěchy. Nejdříve zabodoval Selçuk Bayraktar, jenž evidentně dost vydělává na snahách svého tchána posilovat vliv Turecka v dalších státech u Černého moře. V lednu 2018 byla podepsána dohoda se značkou Ukrspecprojekt o dodávce 12 Bayraktarů TB2 a tří pozemních řídicích stanovišť a první dodávky pro Ukrajinu dorazily na místo určení v březnu 2019. Dalším zákazníkem je Katar, který si již dříve objednal miniaturní taktické Bayraktar Mini UAV a nově si koupil šest letounů Bayraktar TB2. Tento počet (respektive násobky šesti) je standardní, protože jedno řídicí stanoviště slouží k ovládání maximálně šesti dronů. Také firma TAI se již může pochlubit exportní zakázkou, protože v březnu 2020 si šest kusů Anka-S objednalo Tunisko.

Komerční úspěch tureckých dronů čerpá mimo jiné z dobrých zkušeností z intenzivního bojového nasazení, jelikož typ Bayraktar TB2 zaznamenal první bojovou akci již 8. září 2016, když vypustil pumy a rakety proti ozbrojencům z PKK. Podobné operace nad územím Turecka poblíž Iráku a Sýrie se pak staly takřka rutinními a následně začalo přibývat přeletů hranic, jelikož tyto drony útočily na objekty Islámského státu a Kurdů na severu Sýrie. V září 2018 armáda oznámila, že typ Bayraktar TB2 má nalétáno 60 000 hodin v aktivní službě.

V létě 2019 se objevily informace, podle nichž tato letadla působí nad Libyí ve službách vlády v Tripolisu, která údajně obdržela 12 kusů. Většinu ale postupně zničily síly maršála Haftára, takže Turecko prý poslalo dalších 12 exemplářů. Dosud největší nasazení prodělaly drony Bayraktar TB2 a Anka-S během operace Bahar Kalkani (Jarní štít) v okolí Idlíbu na přelomu února a března 2020, když masivně útočily na síly syrského režimu. Připravily jej o desítky bojových vozidel, ale několik tureckých dronů sestřelila Asadova protivzdušná obrana.

Nové dvoumotorové typy

Zkušenosti z bojového nasazení se odrážejí rovněž ve vývoji dalších typů bojových dronů, na kterých intenzivně pracuje tým Selçuka Bayraktara i značka TAI. V obou případech se jedná o větší dvoumotorové stroje, jejichž pohon zajišťují agregáty s tažnými vrtulemi. Zeť tureckého prezidenta stojí v čele projektu, jehož výsledek nazvaný Akinci poprvé vzlétl 6. prosince 2019.

Elegantně řešené letadlo může dopravit zátěž 450 kg ve vnitřních prostorech a 900 kg na vnějších závěsech, což mu umožní vypouštět i mnohem výkonnější zbraně včetně velkých naváděných pum a řízených střel. Součást výbavy má tvořit také radar s elektronickým směrováním paprsku (AESA) či pokročilý systém elektronického boje. O pohon se starají dva ukrajinské turbovrtulové motory Ivčenko AI-450T s výkonem po 335 kW.

Do stejné kategorie spadá i letoun Aksungur, který společnost TAI původně vyvíjela pod označením Anka-2. Jeho nosnost má sice činit „jen“ 750 kg, ale zato by se měl chlubit vytrvalostí přes 40 hodin. Pohon typu řízeného přes satelitní síť zajišťují dva turbodieselové agregáty Tusaş Engine Industries PD170 s výkonem po 164 kW, zatímco šest závěsníků pod křídlem má nosit různé kombinace naváděných zbraní.

TIP: S pilotem u počítače kilometry daleko: Jak fungují ozbrojené drony?

Společnost TAI vyvíjí také nový bojový dron s proudovým motorem Goksungur, jenž by měl dosahovat nadzvukové rychlosti a měl by mít charakteristiky obtížné zjistitelnosti (stealth), avšak ten se dosud nachází ve fázi návrhu. Prosadit se ale hodlá také zmíněná firma Vestel, která prezentovala vyzbrojenou modifikaci svého taktického dronu Karayel, jež se nazývá Karayel-SU a nabízí nosnost asi 170 kg. Vzhledem k ambicím Ankary je vysoce pravděpodobné, že se její bojové drony objeví i nad dalšími oblastmi konfliktů a že budou získávat komerční úspěchy.

Turecké bojové drony:

Když je řeč o extrémním vedru, obvykle se nám vybaví pouště nebo slané pustiny, kde se sluneční žár opírá do téměř absolutně vyprahlé půdy bez špetky vody. V takovém prostředí je pro přežití člověka po delší dobu hraniční teplotou zhruba 50 °C. S rostoucí vlhkostí ale naše šance na přežití velmi rychle klesají. Může za to způsob, jakým se naše tělo ochlazuje – tedy pocení. V prostředí s vysokou vlhkostí je tento způsob regulace teploty mnohem složitější. Fyziolog Larry Kenney z americké Pensylvánské státní univerzity nedávno zjistil, že kombinace horka a vlhkosti je ještě nebezpečnější, než jsme si doposud mysleli.

Hranice přežití? Pouhých 31 °C

Kenneyův výzkum je jedním z prvních, který se přímo zabýval vlivem horka a vlhkosti na lidský organismus. Tento odborník, který se dlouhodobě zaobírá principy lidské termoregulace v extrémních prostředích, dospěl k závěru, že při maximální možné vlhkosti prostředí (100 %) je horní hranicí pro lidské přežití pouhých 31 °C. To je o 4 stupně nižší teplota, než jakou předpovídaly dosavadní teoretické modely. Navíc jde o hodnotu, která platí pro mladé a zdravé jedince. Pro seniory či dlouhodobě nemocné bude tato limitní hodnota zřejmě ještě nižší. Při delším pobytu v takových podmínkách přichází teplotní šok a nevyhnutelná smrt.

TIP: Extrémní vedro v severní Americe uvařilo miliardy mořských živočichů

„Pokud víme, jaké jsou horní hranice teploty a vlhkosti pro lidský organismus, můžeme lidi – zejména ty, kteří jsou zranitelnější – lépe připravit na stále častější vlny veder,“ vysvětluje závěry svého bádání Larry Kenney. Klimatologové přitom předpokládají, že do konce století budou Pákistán, Indie a části jihovýchodní Asie, Perský záliv a Střední Amerika mnohem častěji zažívat maximální vlhkost při teplotách nad 35 °C. Změny v tomto směru jsou patrné již dnes – počet dnů s vysokou vlhkostí a teplotou přesahující 31 °C se od roku 1979 více než zdvojnásobil. 

Za normálních okolností není noční odpočinek s očima dokořán možný. Existuje však vzácná porucha zvaná lagoftalmus, při níž nelze oči zcela zavřít kvůli nesprávnému postavení víček. Příčiny mohou být fyziologické i patologické, jako například obrna obličejových nervů či onemocnění způsobující trvalé vypoulení bulev. Lékaři přitom rozlišují běžný a noční lagoftalmus, kdy se potíže objevují pouze při spánku.

TIP: Osvědčené tipy pro zdravý spánek: Jak přes noc opravdu dobít baterky

Druhá zmíněná diagnóza se podle odhadů může v různé míře týkat až 5 % dospělé populace, ne vždy o ní však dotyční vědí – většinou totiž usnutí nekomplikuje. Naopak lidé trpící denním lagoftalmem mají obvykle potíže s vysychajícími spojivkami a trápí je časté záněty.

Nevíme, jak se jmenovala. Ale celý svět ji zná jako „dívku s perlou“ nebo jako „dívku s perlovou náušnicí“. Někdy se jí přezdívá i „dívka v turbanu“ a milovníci umění jí skládají hold jako „Moně Lise severu“.  Stejně jako Vinciho slavný obraz je i toto dílo vlastně poměrně malé: má rozměry 44,5 cm × 39 cm.

Plátno vystavené v haagské galerii Mauritshuis vzniklo někdy kolem roku 1665 a spekuluje se, že vlámský barokní malíř Johannes Vermeer na něm zachytil tvář své nejstarší dcery Marie. Americký historik Benjamin Binstock je přesvědčen, že Maria nejen stávala otci jako model, ale sama byla vynikající malířka a namalovala asi pětinu ze sedmatřiceti dochovaných obrazů přisuzovaných přímo Vermeerovi. 

Spisovatelka Tracy Chevalierová zase ve svém románu „Dívka s perlovou náušnicí“ vyfabulovala příběh, v kterém malíře inspiruje k obrazu služka pracující v jeho domácnosti. 

Podobné úvahy nestojí na vodě. Vermeer skutečně používal členy své rodiny a domácnosti jako modely. V postavách a tvářích mužů na některých obrazech zřejmě zachytil i sám sebe. Na jiných plátnech namaloval svou manželku a k obrazu „Mlékařka“ mu zřejmě pózovala služka. Někteří historici umění však razí názor, že „Dívka s perlou“ není portrét reálné osoby, ale tzv. tronie. Tak označovali nizozemští a vlámští mistři v 17. století obraz fiktivní osoby, která má diváka zaujmout buď nezvyklým výrazem obličeje, nebo zvláštním oděvem. Turban na hlavě a velká perla v uchu takové exotické doplňky přitahující pozornost nepochybně představují. 

Dvouletý výzkum

Nedávno dokončil mezinárodní tým vědců vedený Abbie Vandivereovou z galerie Mauritshuis dvouletý průzkum plátna. „Ne, nezjistili jsme, kdo ta mladá dáma byla a jestli vůbec existovala,“ konstatovala ředitelka galerie Mauritshuis Martine Gosselinková. „Ale pronikli jsme k ní zase o něco blíže. Výzkumný tým uskutečnil řadu objevů, které nám obraz ještě více přiblížily.“ První velké překvapení přinesl detailnější pohled na pozadí obrazu. To, co se dnes jeví jako souvislá černá plocha, je ve skutečnosti tmavě zelená zřasená tkanina. Časem se ale pigmenty použité pro zelenou barvu změnily natolik, že namalované obrysy záhybů látky zmizely. 

Postup tvorby

Také je zřejmé, že Vermeer nebyl spokojený s celkovou kompozici obrazu a několikrát ji předělával. Obraz si načrtl hnědými a černými tahy štětce. Siluetu dívky zvýraznil tenkou černou linkou. Přitom měnil například polohu ucha s náušnicí, posouval i linii krku či vrcholku turbanu. Díky detailní analýze mohli vědci sledovat, jak slavný malíř při práci postupoval. Nejprve vytvořil zelený závěs v pozadí a pleťovou barvou obrys tváře. Potom postavu „oblékl“, když namaloval oděv, turban, bílý límec a perlu. Samotná perla je mistrovský výtvor, který okamžitě přitáhne pozornost diváka. Malíř ji vytvořil průsvitnou matnou bělobou. Perla jakoby „visí ve vzduchu“, protože Vermeer se nenamáhal s detailním zobrazením kovového závěsu náušnice.

Barva nad zlato

Pozoruhodné výsledky přinesl také chemický rozbor barev. Malíř si je připravoval sám z nakoupených surovin. Ty pocházely často z velmi exotických krajů. Některé jsou dovezené z Anglie, ale jiné putovaly do vlámského Delftu, kde malíř žil, z Mexika a další z Karibiku. Na malbu turbanu a kabátce použil Vermeer ultramarin vyrobený z drahého kamene známého jako lapis lazuli. Surovina pocházela z dnešního Afghánistánu a v 17. století byla dražší než zlato. Příprava barvy vyžadovala velkou trpělivost. Vermeer kámen před mělněním nejprve silně zahřál – díky tomu se snáze drtil. Vermeerovi ale zřejmě nešlo o to, aby si ulehčil práci. Důležitější pro něj bylo, že z kamene, který prošel zahřátím, získal ještě intenzivnější modř. 

Tým Abbie Vandivereové se přiklonil k názoru, že „Dívka s perlou“ není portrét, ale tronie. Možná malíři seděla modelem skutečná dívka. Ať už to byla služka, dcera nebo někdo jiný, Vermeer ale zcela opomíjel detaily, které by při zhotovení portrétu nevynechal – pihy, vrásky, jizvičky. Někteří odborníci vidí takový individuální rys tváře v absenci řas na dívčiných víčcích. Detailní pohled na obraz ale odhalil, že Vermeer dívce řasy namaloval. Dnes však nejsou na ztmavlé malbě patrné. 

„Výzkum tohoto obrazu zdaleka neskončil,“ ubezpečuje Martine Gosselinková. „Je to pro nás jen dočasná zastávka. Chceme ve zkoumání plátna pokračovat, protože technické možnosti se stále rozšiřují a nám se nabízí spolupráce s dalšími vědeckými týmy. O výsledcích budeme veřejnost samozřejmě zase informovat.“ 

Image

Čtěte také

Příběh Dámy s hranostajem: Je na obraze milenka vévody Lodovika Sforzy?

V souvislosti se zdravým životním stylem a dlouhověkostí se hojně objevuje tvrzení, že k zdravému životnímu stylu patří denní dávka nejméně 10 tisíc kroků. Pro ty z nás, kdo žijeme spíše vsedě, jde o svého druhu varování a výzvu, abychom nebrali potřebu pohybu na lehkou váhu. Nová rozsáhlá studie mezinárodního týmu odborníků ale potvrzuje dřívější námitky k uvedenému lidovému moudru. Téměř jistě jde o nesmysl.

Přesněji řečeno, není nesmysl, že bychom se měli hýbat. To rozhodně platí. Denní dávka 10 tisíc kroků, což představuje pro dospělého člověka zhruba 7 kilometrů, je ale podle všeho přehnaná. Tvrdí to alespoň Amanda Paluchová z Massachusettské univerzity v Amherstu, která společně se svými kolegy analyzovala 15 dřívějších studií na podobné téma.

Kolik kroků denně?

Badatelé analyzovali data o desítkách tisíc lidí ze čtyř kontinentů a dospěli k závěru, který je pro lidi, jimž není lhostejné jejich zdraví, podstatně mírnější. Optimální počet kroků, které by měl člověk denně ujít, stojí-li o dlouhý a zdravý život, je podle nich asi šest tisíc (čili něco přes 4 kilometry), přičemž záleží na věku člověka. Další kroky navíc, jak se zdá, už vyhlídky na delší život nijak významně nepřinášejí.

Evoluce nás „postavila“, abychom zvládali chůzi na dlouhé vzdálenosti. Jsme nastaveni tak, že chůze prospívá metabolismu, kardiovaskulární soustavě, kostem, svalům a v neposlední řadě i duševnímu zdraví a pohodě. Tradovaný mýtus o 10 000 krocích je dílem marketingové kampaně během olympiády v Tokiu v roce 1964.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Společnost Yamasa Clock and Instrument Company tehdy prodávala krokoměr, který nesl označení „Manpo-kei“, což znamená „10 tisíc kroků“. Proč zrovna tolik? Šlo o pěkně kulaté číslo. Žádnou oporu ve výzkumu to tehdy nemělo. Paluchová má ale pro tohle číslo pochopení: „Jde o srozumitelný komunikační nástroj v oblasti zdraví.“ I když šlo o údaj „vycucaný z prstu“, ve skutečnosti udělal mnoho dobrého – ukázal, že i nenáročný a přirozený pohyb má pozitivní vliv na naše zdraví.

Německá armáda LT-38 zařadila do svých tankových divizí a objednala další výrobu. Na základě dobrých výkonů tanku během bojů v Polsku zadal německý zbrojní úřad objednávku dalších 275 kusů, které však měly kromě jiných drobných úprav dostat silnější pancíř. Na začátku roku 1940 pak pražská továrna Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG (dříve ČKD) dostala objednávku na dalších 250 strojů, tentokrát verze Ausf. F, která se vyráběla až do října 1941.

TIP: České tanky v nacistických službách: Lehký tank PzKpf 35(t) a PzKpf 38(t)

Stroje PzKpfw 38(t) se v počtu 334 kusů zapojily na jaře 1940 také do západního tažení a o rok později do útoku na SSSR. Zde se však již nemohly měřit se sovětskými středními a těžkými tanky a Němci jich měsíčně ztráceli v průměru 127. Kvůli nedostatku lepších obrněnců však Pz 38(t) sloužil na frontě ještě v roce 1943. Němci dodávali tyto tanky též svým spojencům, celkem vzniklo 1 396 kusů všech verzí. Na snímku je stroj 20. tankové divize, který bojoval v létě 1941 na východní frontě. 

Kocouři a kočky dokážou být zábavnými společníky i během spánku, umí se uložit do tolika různých poloh, že by udělali dojem i na učitele jógy. Vicki Jo Harrisonová, prezidentka Mezinárodního svazu chovatelů koček (TICA), věří, že každá kočičí póza vypráví jiný příběh. A majitelé budou svým předoucím mazlíčkům lépe rozumět, pokud se je naučí znát.

V bezpečí klubíčka

Divoké kočky spí pevně stočené do klubíčka, aby uchovaly tělesné teplo – a navíc tak pro predátory představují menší terč. Proto je tato poloha u koček nejběžnější; mají ji v sobě hluboce zakódovanou. Pokud si při spánku navíc zakrývají tlapkou oči, mohou tím dávat najevo: „Teď mě neruš, chci hluboce spát,“ řekla doktorka Lori Tellerová z fakulty veterinární medicíny Texaské univerzity. (foto: Pixabay, CC0)

Stále ve střehu

Spaní s přivřenýma očima je také známé jako spánek jedné mozkové hemisféry, lidově „spaní na jedno oko“, kdy půlka kočičího mozku usne a druhá polovina zůstane vzhůru. „Když se kočka snaží spát s napůl otevřenýma očima, nutí ji k tomu její predátorský instinkt, který ji nabádá, že musí být neustále ve střehu, aby mohla reagovat na hrozby,“ řekla Harrisová. (foto: Pixabay, CC0)

Jako pecen chleba

Při této poloze kočka sedí s předními tlapkami skrčenými pod tělem, a přitom spí. To podle Harrisové může znamenat, že ačkoli se v přítomnosti svého páníčka cítí dost dobře na to, aby usnula, pořád v sobě má jistou úzkost, která ji nutí zůstat v poloze, z níž může kdykoli rychle vystartovat do akce. (foto: Piqsels, CC0)

Spaní na boku

Harrisonová věří, že kočky, které rády spí na boku, jsou uvolněné a ve svém domácím prostředí se cítí klidné. „Kočka spící na boku se cítí bezpečně. Věří svému páníčkovi, že ji ochrání,“ dodala. (foto: iStock)

Břichem vzhůru

Kočka spící na zádech břichem nahoru je sama o sobě na pohled k popukání. A navíc je to mimořádně pozitivní poloha, kterou svému páníčkovi vyjadřuje naprostou důvěru. Ukazuje tím, že se ve svém prostředí cítí velmi bezpečně a šťastně, takže se nebojí odkrýt ve spánku svou nejzranitelnější část těla. (foto: Flickr, Tom Thai, CC BY 2.0)

Roztažená na břiše

Stejně uvolněnou a relaxovanou pózou při spánku je, když si kočka lehne na břicho a všechny čtyři tlapky roztáhne do stran. V takovou chvíli se cítí velmi pohodlně, ničím neohrožovaná. (foto: iStock)

Kočka spící na hraně

Kočka, která spí na nějaké hraně - například na opěradle křesla či pohovky, na zábradlí balkónu nebo schodiště, se může snažit schovat do bezpečí třeba před jiným mazlíčkem. Kočky obecně rády leží na vyvýšených úzkých, dlouhých místech, odkud mohou pozorovat, co se děje kolem. (foto: Getty Images)

Nerušit! Spím!

Poloha s prackou přes oči sice vypadá velmi roztomile, podle Harrisonové jde ale o kočičí signál „nerušit!“ „Kočka, která si lehne a bezděčně si zakryje si oči, se cítí pohodlně a spí hlubokým spánkem. Je to zároveň znamení, že nechtějí být rušeny. Skrytí hlavy ve tmě a jim pomáhá cítit se v bezpečí a chráněny,“ říká Vicki Harrisonová. (foto: Max Pixel, CC0)

Kartografové celé slavné Royal Navy jsou z toho už zoufalí. Není snad kapitána, který by se z plavby do jižních moří v okolí Austrálie nevrátil s nějakým dalším objeveným kouskem souše – a současně s výtkami vůči předchozím záznamům svých předchůdců. Od roku 1845 byly popsány desítky nových ostrovů, které už ale nikdo další nedokázal najít. 

Dokonale ovládnuté umění oceánské kartografie patřilo po generace k tajené chloubě britského impéria. Optimalizované námořní trasy, popisy pobřežních zálivů, údaje z měření hloubek v přírodních přístavech, zprávy o zrádných mělčinách a skrytých útesech. To vše jsou kriticky potřebná data, díky kterým mají Britové na moři náskok před celým světem. Tyhle informace znamenají moc. A nikdo z admirality se o ni se zahraničními mořeplavci dělit nechce. 

Monopol 

V královském námořnictvu proto už od 16. století platí tři pravidla. Nikdo z posádky, tedy kromě kapitána a jeho důstojníků, si na lodi nesmí kreslit vlastní mapu. Stačil obyčejný náčrtek tužkou a provinilce čekala smyčka. Dopustil se totiž špionáže a vlastizrady. Tvrdé? To ano, ale účinné. Vedení mělo absolutní monopol na utajené informace.

Druhé pravidlo? Všechna čísla, týkající se plavby – tedy i frekvence bouřlivých dní, počet spotřebovaných sudů s pitnou vodou, jakékoli souřadnice a vzdálenosti, nesmějí opustit listy lodního deníku. Většina námořníků si po pár měsících na moři nepamatovala, kolik dní vlastně k cíli plují, a jestli je to víc nebo míň než posledně. 

A třetí pravidlo? Po zakotvení v bezpečném britském kotvišti jsou lodní mapy a deník v doprovodu eskorty okamžitě přeneseny do budovy přístavní správy a kanceláře admirality, kde zůstanou hezky pod zámkem. Nikdo nepovolaný se tedy nedozví, jaké zkušenosti a poznatky kapitáni během plavby nasbírali.

Tyhle užitečné detaily, sesbírané napříč oceány celého světa, pak vládou a ministerstvy prověření kartografové zapracují do nové edice stále podrobnějších map. Pár století to fungovalo výtečně, ale pak se tenhle zavedený systém zasekl. Proč?

Co objevovat?

Lodě Jejího veličenstva se na výpravách do dálek povětšinou přidržují stálých, „optimalizovaných“ tras. Když chcete ve zdraví doplout do Austrálie nebo Karibiku, pohlídáte si vítr v zádech, příhodné mořské proudy, optimální načasování monzunového období a dál už nechcete moc experimentovat. Plujete ideálně tak, jako všichni před vámi, kteří zdárně dosáhli cíle. Takže skutečně nových a zajímavých informací, které mohli kapitáni po takových plavbách předat admiralitě, postupně ubývalo. A na kapitány pak z nejvyšších míst směřovala kritika, že ke společnému zdaru impéria nepřispěli ničím novým. 

Takže si, tam kde to šlo, začali vymýšlet a svá hlášení z cest přibarvovat. Někdy neúmyslně, jindy zcela záměrně. Velrybáři, bijci lachtanů a kapitáni trestaneckých a obchodních lodí se rázem mohli prezentovat v mnohem příznivějším světle, když se z výpravy do Pacifiku vrátili s nově objeveným korálovým útesem nebo ostrovem. Za pár takových objevů se mohli dočkat i profesního povýšení. A anonymní povaha map i dat jim umožňovala tenhle malý podvůdek skrýt. Problémy na sebe nechaly čekat pár dekád, ale stály za to.

Evans zasahuje

Zajížďky, zdržení a další komplikace vyplývající z neexistujících nebo špatně zaznamenaných ostrovů se, nejen v Pacifiku, staly v druhé polovině 19. století pro Brity zásadním problémem. A proto byl v roce 1875 povolán do služby muž z nejpovolanějších, sir Frederick John Owen Evans – kapitán, kartograf, mořeplavec, vědec a objevitel. Muž, o jehož odborné erudici nikdo nemohl pochybovat. Minimálně proto, že už dvakrát vytáhl celou admiralitu z pořádné bryndy. Jeho profesní oblastí byl totiž zemský magnetismus. 

Jako jeden z prvních dokázal popsat a do map zakreslit anomálie magnetického pole podél rovníku. V podstatě vysvětlil, proč se jindy spolehlivá střelka kompasu může někde odchylovat. Druhý objev byl o něco praktičtější: úspěšně vyřešil, jak zajistit, aby lodní kompas dobře fungoval i na „železných“ lodích, kterých ve vojenském námořnictvu začínalo přibývat. Aby otestoval své hypotézy, strávil Evans polovinu svého života na palubě. A sám se na vlastní oči přesvědčil, jak snadno se může kapitán mýlit, když za útes nebo pevninu považuje nárůst řas na hladině, ledovec či plovoucí sopečný tuf.

Sir Evans vyrazil s pověřením z nejvyšších míst na plavbu po ostrovech Tichomoří, aby v nich jednou provždy udělal pořádek. Vybavili jej tehdy nejmodernější technikou, nejnovější mapou a hlavně červeným inkoustem. Tím přeškrtával ostrovy, které do kartografických podkladů zanesla fantazie či omyly předchozích generací kapitánů. Evans postupoval důkladně a nemilosrdně. Kromě toho, že upravil bezpočet údajů o neexistujících mělčinách (a pár jich zase dokreslil), drtivou většinu „skutečností“ odkázal do topografického zapomnění. U několika mělčin a korálových útesů skrytých v hlubinách napsal poznámku PD, tedy position doubtful. To aby bylo zřejmé, že v důsledku tektonické činnosti by se s nimi mohlo do budoucna počítat.

TIP: Grónské mapy: Pomáhaly cestovatelům najít cestu a varovaly před mědvědy

Když po této misi odevzdává na londýnské Admiralitě Mapový list č. 2683, tedy detailní rozkreslení ostrovů v Pacifiku, prakticky celý jej pokrývá červeň. Celkem z mapy vyřadil neuvěřitelných 123 smyšlených ostrovů. Noviny tehdy píší o „triumfu empirismu nad zbožnými přáními a nepřesnými domněnkami“ a o vítězství „striktní kartografie nad tendencemi zdobit svět fantazií“. Úctyhodní muži na britské admiralitě z toho tehdy mají radost jen částečně. Jejich tolik ceněné a přísně tajné mapy se totiž ukázaly jako snůška neuvěřitelných geografických nesmyslů.