Sklípkánci běžně dorůstají značných rozměrů, nicméně samička, kterou věnoval anonymní dárce do sbírek Australian Reptile Park v Novém Jižním Walesu, je skutečně rekordní: Rozpětí jejích nohou dosahuje osmi centimetrů a kusadla měří bezmála dva a půl centimetru. Silná jsou přitom natolik, že by prorazila i lidský nehet.

Ve jménu protijedu

Vědce z rezervace exemplář nadchl a okamžitě ho zapojili do jedové laboratoře. I díky němu teď budou vyrábět séra, jež pomohou zachraňovat životy. Zároveň doufají, že se anonymní dárce ozve a prozradí, kde masivního pavouka našel. Pokud by jich totiž lékaři získali víc, mohli by vytvářet i větší množství protijedu.

V minulosti měli sklípkánci na svědomí řadu smrtelných kousnutí, od objevu protijedu v roce 1981 (který se vyrábí přímo z pavoučího jedu) ale nejsou v Austrálii známé žádné smrtelné útoky. 

TIP: Extrém jako životní styl: Australská příroda nepozornost neodpouští!

Přestože je tento exemplář mimořádně velký, nejde o největšího pavouka Austrálie. Tím je sklípkan tučnonohý (Selenocosmia crassipes), jehož tělo měří 6 až 9 centimetrů a včetně nohou může dorůstat až 22 centimetrů. Na rozdíl od sklípkance jedovatého ale není jed sklípkana tučnonohého pro člověka nebezpečný. Jeho kousnutí je „jen“ velmi bolestivé a v některých případech může vyvolat silné (až šestihodinové) zvracení.

Černé díry jsou podivná vesmírná stvoření a neméně zvláštní je i jejich výzkum. Vědci například nedávno zjistili, že se černá díra svým chováním do jisté míry podobá lidskému srdci. Mariano Méndez z nizozemského Kapteynova astronomického institutu společně s dalšími odborníky „změřili tep“ černé díře GRS 1915+105. Tato černá díra je součástí dvojhvězdy, vzdálené od nás přibližně 36 tisíc světelných let, která se nachází v souhvězdí Orla. Jejím partnerem je obyčejná hvězda, které černá díra, jak už to tak v podobných případech bývá, krade hmotu. Hmotnost černé díry vědci odhadují na 12 Sluncí, což z ní dělá pořádného otesánka a jednu z nejtěžších známých černých děr hvězdné velikosti.

Měření tepu černé díry

Méndezův tým analyzoval data v oblasti rentgenového záření i dalších částí elektromagnetického spektra, která byla shromážděna v průběhu uplynulých 15 let. Mimo jiné použili pozorování amerického vesmírného rentgenového teleskopu Rossi X-ray Timing Explorer (RXTE) a data britské soustavy radioteleskopů Ryle Telescope, která se nachází severně od Londýna. 

Dvě fáze „tepu“ černé díry. Vlevo černou díru obklopuje mohutná žhavá korona, vpravo z oblasti zmenšené a ochlazené korony vyrážejí polární výtrysky (foto: Kapteyn Astronomical Institute, Mariano Méndez, CC BY 4.0)

Ukázalo se, že černá díra GRS 1915+105 vždy nejprve nashromáždí nakradenou hmotu a její korona, tedy světelná hranice u horizontu událostí tvořená vysoce nabitými částicemi, se postupně zvětšuje a zahřívá. Pak dojde k odpálení hmoty polárními výtrysky, přičemž se korona zmenší a ochladí. Jeden takový cyklus u černé díry GRS 1915+105 trvá podle vědců něco přes rok. 

TIP: Vědci pozorovali gigantický výtrysk hmoty kvasaru, široký jako celá galaxie

Výzkum přinesl i řadu nových otázek – rentgenové záření z korony například obsahuje výrazně více energie než lze vysvětlit samotnou teplotou korony. Vědci se domnívají, že tato extra porce energie by mohla pocházet z magnetického pole černé díry. To by zároveň mohlo vysvětlovat, jak výtrysky unikají. Při neuspořádaném magnetickém poli podle nich dochází k zahřívání korony a odebráním části energie se magnetické pole oslabí natolik, že umožní výtryskům uniknout. Vědci jsou přesvědčeni, že popsaný princip může stejně fungovat i u těžších černých děr, včetně například supermasivní černé díry v srdci naší Galaxie.

Mezinárodní archeologický tým si nedávno připsal zajímavý objev. Vědcům se podařilo narazit na dávno ztracené filmy s fotografiemi, které dost možná změní náš pohled na počátky mumifikace v Evropě a zřejmě i na celém světě. Snímky zachycují nálezy v údolí Sado v Portugalsku, kde byly počátkem šedesátých let objeveny pozůstatky lidí z období mezolitu, kteří žili asi před 8 tisíci lety.

Tehdejší archeologové neodvedli moc dobrou práci, nálezy rozebrali a převezli do portugalského Národního archeologického muzea, společně s pár náčrtky a nekvalitními fotografiemi. Pohřby byly považovány za vcelku standardní a nikdo se jimi dál nijak podrobněji nezabýval. Vše ale změnily filmy z jedné pozůstalosti.

Svědectví z pozůstalosti

V osobních věcech zesnulého portugalského archeologa Manuela Farinhy dos Santose byly objeveny tři filmy se snímky z uvedených vykopávek. Dotyčný archeolog se sice osobně těchto vykopávek neúčastnil, pracoval ale pro stejné muzeum a filmy řízením osudu nakonec skončily u něj.

Rekonstrukce rozložení hrobů na základě nové fotografické dokumentace. (foto: Peyroteo-Stjerna, CC0)

Tyto snímky jsou výjimečně kvalitní. Archeoložka Rita Peyroteo-Stjerna ze švédské Univerzity v Uppsale a její tým fotografie využili v detailní archeothanatologické analýze (thanatologie - vědecká disciplína, zabývající se smrtí) a multidisciplinárním výzkumu ostatků z údolí Sado. Z jejich výsledků vyplynulo, že lidé pohřbení v údolí Sado byli nejspíš záměrně mumifikováni.

TIP: Jaké bylo poslední jídlo slavné mumie Tollundského muže z rašeliniště?

Pokud má tým švédské archeoložky pravdu, jde o první doložený případ mumifikace v Evropě v období mezolitu. Rovněž to může být úplně nejstarší známá mumifikace na světě. Dosavadní rekord nejstarší cílené mumifikace náleží mumii z Cinchorro v chilské poušti Atacama, která byla pohřbena asi před 7 tisíci lety. Mnohem známější egyptské mumie jsou proti nim mladé – stáří těch úplně prvních vědci stanovili na 5 600 let.

Spojení „ronit krokodýlí slzy“ se dnes používá pro vyjádření falešného či povrchního smutku. Jeho historie se datuje hluboko do středověku, kdy se věřilo, že krokodýli při zabíjení a pojídání kořisti skutečně prolévají slzy. Syndrom krokodýlích slz, nebo jinak též Bogoradův syndrom, ale existuje i jako naprosto seriózní označení lidského onemocnění, týkajícího se ochrnutí části obličejového svalstva, lícního nervu, doprovázeného následným slzením.

Syndrom krokodýlích slz

Kvůli potížím s nekontrolovaným slzením se nedávno na lékaře ve Wu-chanu obrátil postarší muž. Spouštěčem pláče u něj bylo jídlo – kdykoliv muž jedl, začal silně slzet, což časem začalo negativně ovlivňovat jeho společenský život. Pan Čang se kvůli tomu začal vyhýbat nejen jídlu na veřejnosti ale i společnosti obecně.

Podle přednosty oftalmologického oddělení ve wuchanské nemocnici Čcheng Mien Čcha trpí muž v důsledku předchozího ochrnutí obličeje vzácným syndromem krokodýlích slz. Během procesu zotavování po paralýze obličeje u něj podle lékaře došlo k „přesměrování“ některých nervových vláken – v důsledku toho pak vůně jídla nebo jeho chuť aktivovaly místo slinění slznou žlázu (glandula lacrimalis) a vyvolávaly tak pláč.

TIP: Jak se rodí pláč: Je rozdíl v mužských a ženských slzách?

Léčba je v podobných případech velmi individuální. V lehčích případech si pacienti vystačí s poradenstvím, v těžších pomáhají (alespoň na čas) injekce botulotoxinu do slzné žlázy. Nejtěžší případy – jakým byl i případ pana Čanga, jsou pak řešeny pomocí chirurgické intervence.

V minulých letech vyrostl v areálu americké Observatoře Haleakalā, která se nachází na vrcholu stejnojmenné vyhaslé sopky na havajském ostrově Maui, pozoruhodný teleskop Daniel K. Inouye Solar Telescope, čili DKIST. Jde o momentálně největší solární teleskop na světě, který pozoruje naši hvězdu v rozsahu od blízkého ultrafialového (350 nm) až po blízkou infračervenou oblast (5 000 nm). 

Na konci února zahájil teleskop svá vědecká pozorování. Jeho možnosti jsou opravdu slibné, především pokud jde o možnost detailních pozorování sluneční korony ve velmi vysokém rozlišení. Vědci doufají, že díky teleskopu DKIST značně pokročíme v porozumění naší mateřské hvězdě. Astronomové doufají, že nová data pomohou rozluštit dlouholetou záhadu, proč je sluneční koróna – nejvzdálenější vrstva atmosféry, jejíž jasnost dosahuje pouze několika miliontin jasu disku hvězdy – o miliony stupňů teplejší než fotosféra.

DKIST naostro

Systém adaptivní optiky vyššího řádu zaostřuje obraz a dokáže tak odstraňovat defekty způsobené zemskou atmosférou. Umožní vědcům pozorovat detaily ve sluneční atmosféře s dosud nevídaným rozlišením, což ostatně potvrdily i první zkušební snímky z roku 2020. Konstrukce dalekohledu rovněž minimalizuje nepříznivý vliv rozptýleného světla. Ze vzdálenosti 150 milionů kilometrů dokáže DKIST na povrchu Slunce odlišit detaily o velikosti 20 km.

TIP: Slunce pod mikroskopem: DKIST je největším slunečním dalekohledem světa

Ředitel DKIST k tomu ještě dodává: „V současnosti není v provozu žádné další zařízení jako je teleskop Daniel K. Inouye Solar Telescope. Nyní se stal úhelným kamenem naší mise, která usiluje o pokrok v našich znalostech o Slunci. Nabízí výzkumné komunitě příležitosti k pozorování Slunce, doslova v první linii.“

Oblast okolo jezera Loch Assynt patří k posledním skutečně opuštěným místům, která v Evropě najdete. Zatímco v Tatrách i v Alpách stačí jít pět až šest hodin kterýmkoliv směrem a narazíte na civilizaci, v tomto severozápadním výběžku Skotka se můžete ztratit na dva i tři dny, pokud po tom vaše srdce touží. Větrem ošlehaná a věčně vlhká krajina však rozhodně není prázdná: kde chybí lidé, tam se daří tuleňům, jelenům i koloniím ptáků, a pokud budete mít štěstí a k dispozici loď, můžete dokonce spatřit velryby či delfíny.

Kdysi zelená země

Na první pohled se krajina okolo jezera Assynt jeví jako nepřístupná a neplodná směsice vodních ploch a holých kopců a – upřímně – ani na druhý pohled si nepovede lépe. To, co občas vypadá jako scéna z cizí nepřátelské planety, je ovšem „novinka“ z relativně nedávné historie. Před pěti tisíci lety představoval tzv. Kaledonský les (Římané pojmenovali Skotsko Kaledonie) mohutnou mozaiku pastvin s vysokou trávou, remízků kosodřevin a hlubokých pralesů. Kromě špiček nejvyšších kopců šlo o živou zelenou krajinu, kterou obývala stáda praturů, smečky vlků, medvědi, rysi i bobři. Půda okolo Assyntu je jako jedna z mála v této části Skotska skutečně úrodná a příchod člověka a především prvních zemědělců krajinu výrazně narušil. Kromě vypalování lesů se na podobě zdejší země podepsal i nástup studenějšího počasí, které přálo rozvoji vřesovišť a bažin. 

Smrtelnou ránu však místním lesům zasadila industrializace. Se začátkem napoleonských válek obrovsky vzrostla poptávka po dřevě a po jejich skončení zase potřebovala průmyslová revoluce palivo pod kotle svých parních strojů. Řada místních šlechticů se navíc přestěhovala z rodových hradů do pohodlných – a drahých – center obchodu, jako byly Edinburgh, Glasgow, nebo přímo Londýn. Čím bezohledněji dřevaři rabovali lesy, tím víc byznys kvetl. Na uvolněných plochách se totiž okamžitě mohly začít pást ovce, jejichž vlna se ve velkém zpracovávala v textilních manufakturách. Vlněná horečka pak připravila o domov tisíce místních rodin, které brutální majitelé půdy obvykle odsunuli do chudinských čtvrtí Edinburghu či Glasgowa. Z původního lesa se dodnes zachovalo asi 1 %.

Vrtkavé větry

Zničená země však v sobě nese cosi magického, jakousi kombinaci vzdoru a melancholie. Je jedno, jak dobře se na svůj výlet vybavíte – na sto procent se můžete spolehnout, že se namočíte. Silné atmosférické proudění sem z Atlantiku neustále přináší intenzivní přeháňky a staré moudro, že v horách se počasí může změnit z minuty na minutu, zde platí doslova. Na přelomu jara a léta se za zcela slunného počasí můžete vyškrábat na nevysoký brdek, abyste si užili krásný výhled – načež zpozorujete k zemi přilepený mrak ženoucí se rychlostí auta. Než seběhnete sto metrů dolů, zaslepí vás sněhová vánice, ve které sotva zvládnete najít batoh ponechaný u paty kopce. Navíc nikdy nevíte, jestli nečas potrvá jen pár minut, nebo půl dne. Počasí je zde natolik vrtkavé, že meteorologové své předpovědi běžně upravují několikrát denně. V kombinaci s minimálním mobilním pokrytím hlouběji ve vnitrozemí se výlet špatně připraveného turisty může lehce změnit v boj o přežití. 

A v bezpečí rozhodně nejsou ani ostřílení lezci. Například jen za loňskou zimu zemřelo ve skotských horách dvanáct dobře vybavených a zkušených horolezců – slušné skóre na kopečky, z nichž nejvyšší se tyčí „pouhých“ devět set až tisíc metrů nad hladinu moře. Pokud se zraníte a někdo vám přijde na pomoc, můžete obvykle děkovat záchranářům-nadšencům. Tuto část hor totiž nepokrývá žádná profesionální horská služba.

Roztodivné kameny

Přes zmíněná nebezpečí představuje oblast okolo Loch Assynt úplné požehnání jak pro milovníky chůze, tak pro nadšence geologie. Zde totiž můžete obě vášně skvěle zkombinovat v geoparku zapsaném na seznam UNESCO, který se rozkládá na ploše dvou tisíc čtverečních kilometrů. Kvůli téměř nulovému zalesnění tu můžete sledovat jedny z nejstarších hornin v Evropě zcela obnažené erozí. Stáří některých z nich přitom přesahuje tři miliardy let. Sáhnout si můžete na tzv. metamorfované horniny, které vznikly doslova slitím různých hornin v zemské kůře za působení obrovského tlaku a teplot během prekambria, nejstaršího období vývoje planety. Kromě toho zde uvidíte různé druhy pískovce i vápence v naprosto unikátních kombinacích.

Právě tady se navíc zrodila teorie o zemských tektonických deskách. Představa o potenciálním pohybu jednotlivých plátů horniny vyvolávala mezi viktoriánskými vědci nekonečné teoretické hádky. Celou věc se proto rozhodli rozlousknout geologové John Horne a Ben Peache, kteří prošli oblast křížem krážem a zjistili, že množství plátů mladších hornin se zarylo do těch starších a vyzvedly je nad sebe. Poprvé v historii tak někdo dokázal, že povrch Země neustále „cestuje“.

Volně se toulat

Vznikla zde tak řada pozoruhodných vrcholků, kterým všudypřítomná blízkost moře dodává ještě další rozměr krásy. Můžete vyšplhat na majestátní sérii hřebenů, jejichž součást tvoří i Cul Mor, nebo třeba zamířit k osamělé homoli Quinag, která ze všeho nejvíc připomíná pirátskou loď na vlnách. Ať se rozhodnete pro kterýkoliv z nepřeberných vrcholků v okolí, můžete si být jisti, že takovou podívanou jinde nenajdete: Za slunného dne dohlédnete až na nejzápadnější část Velké Británie, souostroví Vnější Hebridy s prominentním ostrovem Lewis. Pokud sklouznete pohledem níž, rozprostře se pod vámi mozaika stovek drobných jezer, zátok i skutečně masivních „lochů“, které vytvářejí dojem zkrabatělého plátku ementálu naplněného vodou. 

TIP: Zrození Nessie: Kde se vzala legenda o Lochnesské příšeře?

Jeden z největších zážitků, jaké vám může okolí Loch Assynt nabídnout, pak představuje kempování na břehu jezera. Před deseti lety schválil skotský parlament zákon, který umožňuje zcela volný pohyb po horách bez ohledu na to, zda je půda soukromá, či nikoliv. A protože je v této oblasti obydlena pouze malá část pobřeží, máte k dispozici nekonečnou krajinu, kudy můžete bloudit podle libosti. Asi nic se vám nevryje do paměti tak, jako když ráno vstanete ze spacáku na břehu odlehlého, bezejmenného jezera, zatímco po hladině víří cáry mlh a jediného společníka vám dělá hučící vítr. Tehdy se můžete cítit skutečně sami. A takový pocit se dnes v Evropě hledá už jen těžko. 

Pradědeček Johna Fitzgeralda Kennedyho – Patrick Kennedy připlul do východního Bostonu během velkého hladomoru v Irsku na konci čtyřicátých let 19. století a v pětatřiceti zemřel na choleru. Pradědečka z matčiny strany Thomase Fitzgeralda vyhnala bída z Irska roku 1854. Uspěl při obchodování s potravinami, a tak zakoupil v Bostonu pár domů, které pronajímal irským nádeníkům. Rodině zajistil slušné živobytí a otevřel svým devíti potomkům cestu za lepším.

Na vzestupu

Oba Johnovi dědečci byli mimořádné úspěšní. Patrick J. Kennedy (1858–1929) sice pracoval jako dělník v docích, avšak za ušetřené peníze si koupil hostinec a jeho firma P. J. Kennedy and Co. zaujala ve městě přední místo v obchodě s destiláty. Roku 1884 zúročil svou popularitu – strávil osm volebních období v parlamentu státu Massachusetts za Demokratickou stranu. Ještě víc se mu líbilo v roli šedé eminence místní politické scény, kdy během opulentních obědů pořádaných při setkáních stranických bossů pomáhal vybírat kandidáty do místních i celostátních úřadů. V roce 1887 se dobře oženil s dcerou lékaře a ředitele pohřebního ústavu a rodina vstoupila do nově vznikající irské střední třídy.

John F. Fitzgerald (1863–1950) patřil v Bostonu k ještě známějším osobnostem. Zmíněné otcovy úspěchy mu umožnily absolvovat prestižní Latin School, načež nastoupil na medicínu na Harvard. Po otcově smrti studií zanechal, aby se postaral o šest mladších bratrů. Svůj zájem o politiku realizoval jako sekretář jednoho z bossů Demokratické strany za volební okrsek North End. Měl politiku v krvi, čímž silně ovlivnil i svého vnuka Johna – byl bezprostřední a uměl se k lidem chovat přívětivě, takže se mu přezdívalo Medový Fitz. Stal se mistrem v takzvané irské výhybce, tedy schopnosti mile s někým rozprávět, potřásat přitom rukou někomu dalšímu a na třetího upírat soustředěný pohled. Ve Sněmovně reprezentantů zasedal v letech 1895–1901 a v roce 1906 byl poprvé zvolen starostou Bostonu.

Tvrdohlavá matka

John se oženil se svou neteří z druhého kolena a měl s ní tři syny a tři dcery, přičemž jeho miláčkem bylo prvorozené dítě – dcera Rose Elizabeth (1890–1995). V sedmi letech ji seznámil s prezidentem Williamem McKinleyem, dostávala extra hodiny francouzštiny, tance, klavíru a zpěvu a studia dokončila v prestižní katolické škole Sacred Heart, kde se jí dostalo náležitého vychování v oblasti ženských ctností podle konzervativních představ katolické církve.

Začínající románek s Josephem P. Kennedym (1888–1969) ze společensky níže postavené rodiny se rozhodl otec ukončit tím, že Rose přihlásil do internátní dívčí školy v Nizozemí. Po návratu dělala otci jako starostovi Bostonu ženský doprovod. O inteligentní, bohatou a vzdělanou Rose byl zájem, ale ona chtěla jen Josepha. Roku 1914, semlet různými politickými skandály, otec sňatek povolil. Ostatně Joseph P. Kennedy už byl absolvent Harvardu a úspěšný mladý bankéř. 

Devět měsíců po svatbě se narodil Joseph Patrick, nejstarší z devíti dětí narozených Kennedyům během sedmnácti let. Na tehdejší dobu to bylo již nezvykle mnoho, ale Kennedyovi se nad svým početným potomstvem dmuli pýchou. Druhorozený John Fitzgerald Kennedy se narodil odpoledne 29. května 1917 a jméno dostal po dědečkovi z matčiny strany. Rose dětem kromě katolicismu důsledně vštěpovala americké hodnoty. Měli zapomenout na své irské kořeny, čímž je chtěla uchránit před ústrky bostonské smetánky, tvořené zámožnými protestanty, kteří se chlubili, že jejich původ sahá až k americkým otcům zakladatelům. 

Z Bostonu do New Yorku

Před prezidentskými volbami roku 1960 se JFK svěřil svému životopisci, že jeho dětství „byl snadný život v hojnosti pod dohledem chův a ošetřovatelek a se stále větším počtem mladších sester, jimž mohl člověk velet.“ V létě si rodina pronajímala rezidenci s kinem a kurtem na mysu Cape Cod a John miloval letní i zimní sporty. Ovšem soupeření ve sportu i ve škole vždy dopadalo lépe pro staršího bratra Josepha.

Když bylo Jackovi deset, rodina se přestěhovala do luxusního bytu v New Yorku, kde mohl otec lépe podnikat ve filmové branži a děti definitivně uniknout bostonským předsudkům. Ve třinácti začal Jack, jak se Johnovi v rodině říkalo, chodit na exkluzivní katolickou internátní školu v Connecticutu, kterou vylíčil takto: „Bazén je skvělý,“ ale „spousta náboženské výuky a strašně náročné učení.“

V klášterním prostředí si připadal uvězněný a po roce přestoupil za bratrem na novoanglickou akademii Choate, kde studovali synkové z nejvlivnějších amerických rodin. Skvěle si vedl v angličtině, dějepise a matematice, špatně v latině, kvůli níž musel opakovat přijímačky. Od útlého dětství trpěl zdravotními potížemi, ale s častými nevolnostmi a záněty střev si ani lékaři ze slavné kliniky Mayo nevěděli rady. John hodně chyběl a vzhledem ke své vyzáblosti dostal přezdívku Krysí ksicht. Dbal o svůj vzhled a opaloval se i proto, že mu to dodávalo pocit zdraví. Nerad se přizpůsoboval, a dokonce založil školní Klub hulvátů, který nabourával školní řád.

Vždy první

Ačkoliv se mu moc nedařilo otevřít ke zkouškám učebnice, byl nejlépe informovaným studentem z ročníku, což plynulo z jeho zájmu o dění ve světě a také z otcovy výchovy. Joe nutil syny obhajovat své názory během debat u jídla a vštípil jim individuální nazírání, duchaplné vyjadřování a ambice být vždy první. Navíc jako syn z bohaté a vlivné rodiny John věděl, že mu leccos projde. Vůbec se jich nedotkla Velká hospodářská krize, o níž později prohlásil: „Jediný zážitek z krize, na který si vzpomínám, bylo otcovo rozhodnutí přijmout pár zahradníků navíc, aby jim zajistil práci a obživu.“ K penězům byl JFK tudíž afektovaně lhostejný, nenosil je s sebou a arogantně spoléhal na to, že ho přece každý zná a dá mu na dluh.

TIP: Vražda prezidenta Kennedyho: Zabil ho vyšinutý střelec, CIA nebo mafie?

Psal se rok 1935 a všichni čekali, že se zapíše na Harvard. Vždyť byl synem prominentního absolventa a mladším bratrem úspěšného studenta této prestižní univerzity. Ovšem Jack si natruc vybral Princeton. Tamní spartánské prostředí ho však zklamalo, a tak již podruhé zamířil za bratrem. Na Harvardu získal pověst okouzlujícího muže, který se více než o studium a kariéru zajímá o sport, v němž ho však i nadále zastiňoval bratr. Jedině v úspěchu u žen byl Jack lepší, přičemž si k nim vytvářel obdobný vztah jako otec. Ve svých dvaceti letech považoval sebe a svou rodinu za jistý druh americké aristokracie. 

V nebeské mechanice se ukazuje, že do všech detailů můžeme vyřešit pouze pohyb dvou izolovaných těles. Obecný pohyb tří a více těles je již analyticky neřešitelný. Naštěstí však existují určité typy úloh, pro něž lze získat dostatečně vypovídající řešení. Patří k nim i omezený problém tří těles, v němž zkoumáme pohyb testovací částice v gravitačním poli dvou hmotnějších těles, přičemž tato testovací částice nemá žádný zpětný vliv na dvojici dominujících objektů.

Takto zjednodušený problém odpovídá mnoha reálným fyzikálním aplikacím – například pohybu umělé družice v okolí Země a Měsíce, pohybu extrasolárních planet v dvojhvězdném systému nebo pohybu částeček plynu ve dvojhvězdě. V takovém systému pak označujeme jako Rocheovu mez jedné z hmotných komponent hranici oblasti, kde dominuje její gravitační vliv.

Částečka uvnitř Rocheovy meze je přitom gravitačně vázána k centrálnímu objektu. Dostane-li se však na Rocheovu mez – například při expanzi hvězdy v závěrečných stadiích vývoje –, může od mateřského tělesa uniknout. Nejčastěji se tak děje skrze librační bod, v němž se vyrovnávají gravitační síly obou těles a dochází k přenosu hmoty mezi oběma složkami. Přetok hmoty z jedné složky dvojhvězdy na druhou představuje základní fyzikální proces v tzv. kataklyzmických dvojhvězdách.

TIP: Proč se téměř vše ve vesmíru otáčí kolem své osy?

Naopak, pokud se těleso dostane blíže než je Rocheova mez, mohou jej roztrhat slapové síly. Objekt (například měsíc planety) se neudrží pohromadě vlastní gravitací a slapové síly způsobí rozpad tělesa. Částice bližší primárnímu pohybu se pohybují rychleji než částice vzdálenější. Na schématu to je reprezentováno červenými šipkami. Různá oběžná rychlost materiálu případně způsobí zformování se prstence.

Podle Františka Nováka to „byl člověk vysoce schopný, který měl mimořádně rychlý analyzační mozek a velký osobní šarm doplněný tím nejlepším chováním.“ Miloš Havel se narodil 3. listopadu 1899 na Zderaze u Prahy jako mladší ze dvou synů stavitele Vácslava Havla. Vzhledem k mimořádným podnikatelským úspěchům otce patřila rodina mezi pražskou smetánku. Podílela se na hospodářském vedení Národního divadla a měla úzké styky s řadou osobností kulturního života. 

Pohyblivé obrázky

Otec Vácslav Havel se roku 1907 pustil do první velké železobetonové stavby v Praze – paláce Lucerna. Její součástí měla být i malá scéna Národního divadla. Záměr se ale nezrealizoval a místo divadelního sálu tam byl v roce 1909 otevřen biograf. Devítiletý Miloš již tehdy projevoval zájem o „pohyblivé obrázky“ a kino a film se staly jeho životním údělem.

Kolem roku 1915 vlastnili Havlovi pět pražských kin. Otec Vácslav proto převzal filmový fond zanikající firmy Kinofa, první české filmové producentské společnosti v Praze. V tomtéž roce založil i filmovou produkční společnost Lucernafilm a začal s natáčením. Vácslav si nejspíš uvědomoval, že jeho mladší syn je schopný, ctižádostivý a pro film zapálený. V létě 1917 ho tedy pověřil, aby se staral o provoz biografu. Z ani ne osmnáctiletého Miloše se stal ředitel Bia Lucerna. Dařilo se mu, a tak na něj matka Emilie převedla svůj podíl v Lucernafilmu a on převzal také řízení této společnosti.

TIP: Úsvit biografů v Čechách: Jak vypadala naše první kina?

Lidé se po válce chtěli bavit a vidět, co ještě nikdy neviděli. Němé pohyblivé obrázky tyto požadavky splňovaly. Před první světovou válkou vyráběly nejvíce filmů evropské státy a americké společnosti za nimi zaostávaly. Až během let 1914 až 1918 se situace obrátila. Jakmile však válka skončila, vydali se nadšení filmoví podnikavci do ciziny tyto filmy nakoupit. Mezi nimi i mladý Miloš Havel.

Navázal obchodní kontakty s distribučními společnostmi v USA a v Praze založil společnost American Film Company. Využil zájmu o vše americké a dovážel většinou předválečné filmy, o které jinde přestával být zájem. Pro Pražany ale byly filmy Dvacet tisíc mil pod mořem nebo kovbojky Býčí oko a Červené eso nevídaná podívaná. 

Český boom

Miloši Havlovi jako světaznalému filmovému podnikavci bylo jasné, že začínajícímu československému filmovému průmyslu něco zásadního chybí: ateliéry. Proto chtěl založit společnost, která se nebude zabývat jen nákupem a půjčováním filmů, ale vytvoří také zázemí pro jejich výrobu. A tak v roce 1920 sloučil filmovou společnost American Film Company a půjčovnu filmů Biografia a zakládá novou společnost A-B. 

Když se na konci dvacátých let začala psát éra zvukového filmu, někteří filmaři v něj nevěřili. Miloš Havel byl naopak jedním z těch, kdo mu předpovídali velkou budoucnost a rozhodli se do něj investovat. Český zvukový film držel krok s vyspělejšími evropskými kinematografiemi právě díky jeho prozíravosti a pohotovosti, s níž vybavil zvukovými aparaturami kino Lucerna a ateliéry společnosti A-B. Jeden z prvních zvukových filmů C. a K. polní maršálek měl mezi diváky obrovský úspěch a přinesl kýžený zisk.

V letech 1931 až 1933 byly vybudovány barrandovské filmové ateliéry, v té době největší ve střední Evropě. Výrobní komplex s kapacitou až 80 filmů ročně si vydobyl takřka monopolní postavení a odsoudil ostatní dosavadní producenty prakticky k živoření. Přesto (nebo i proto) se stala třicátá léta zlatou érou nastupujícího českého zvukového filmu. 

Velký šéf

Miloš Havel se rád stylizoval do postavy všemocného producenta hollywoodského typu. Velice dbal na svůj zevnějšek a od studentských let nosil cylindr. „Měl prostě to nadání, že uměl nosit šaty, ať již měl na sobě cokoliv,“ prohlásil o něm František Novák. Přesto, že prý nikomu neublížil, někteří podřízení se ho báli. Jedním z nich byl i Jiří Brdečka, který jeho povahové rysy popsal slovy: „Mluvil tiše, zvolna, zdvořile a tímto způsobem uměl říkat laskavosti i arogance. Vždycky se choval a jednal jako big boss.“

Havel si podle něj promyšleně osvojil vystupování odpovídající jeho představám o velkolepé osobnosti. Pomalé tempo gest a řeči kazily jen vady výslovnosti. Ti, kdo Miloše Havla znali, si z něj dělali legraci a říkali mu Pepf, protože silně ráčkoval. Například Jan Werich s Jiřím Voskovcem si o něm v dopisech vždy psali jako o „Pepfovi“.     

Údajně dělal tak pomalá gesta, že i „kouř z jeho cigarety stoupal zpomaleně jako dým z kadidelnice.“ Celý život byl silným kuřákem. Podle Dušana Hubáčka, jeho pozdějšího partnera, si cigarety nejradši balil sám. „Když dělal nějaký film, nebo plánoval nějaký obchod, tak si kouřem psal číslice a měl tak dobrou palici, že si to potom uměl spočítat. Nepotřeboval ani papír, on si vlastně počítal cigaretou. Proto snad asi pořád kouřil“.

Na ostří nože

Na začátku protektorátu Miloš Havel poprvé tvrdě narazil. Až do té doby jeho hvězda stoupala. Do března 1939 žil bohémským životem, jehož hlavním smyslem byl film. Stál na zdánlivě nezpochybnitelném vrcholu, měl moc, kontakty a vliv. Ale už v polovině 30. let jej obvinili, že na českém trhu zvýhodňuje německou kinematografii. S jejími představiteli v Říši udržoval těsné vztahy. Ani to Němcům nebránilo, aby se hned po začátku okupace nesnažili Havla o barrandovské ateliéry připravit. 

Prvnímu pokusu o převzetí českými fašisty v březnu 1939 ještě odolal tím, že propustil režiséry a členy správní rady židovského původu. V červnu téhož roku byl ale stejně zatčen. Odvezli jej do Petschkova paláce, kde byl několik týdnů vězněn. Nakonec se rozhodl za finanční náhradu odstoupit Němcům většinový podíl ve firmě. Vedení ateliérů mu Němci ponechali, i když měl podstatně nižší plat než někteří špičkoví režiséři nebo herci. Miloš tak alespoň sledoval záměry Němců a občas je i upravoval ve prospěch české kinematografie.

V té době byly natáčeny hlavně veselohry a filmy poplatné své době. Snímky, jejichž účel byl jediný: aby na nich zaměstnaní scénáristé, režiséři a herci nemuseli na nucené práce do Německa. Vznikly ale i takové filmy jako Babička režiséra Františka Čápa.  

Pitky ve vile

Jako vedoucí osobnost prakticky už německého podniku se samozřejmě musel Miloš Havel stýkat na obchodní, úřední i společenské úrovni se špičkami okupační mocnosti. Po válce jej obvinili „z nepřístojného chování v době okupace, jehož se dopustil tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nutnost, že jim poskytoval dary a hostil je“. Odbojáři nelibě nesli především večírky a pitky v Havlově barrandovské vile, kterých se mimo jiné účastnili i němečtí filmaři, lidé od gestapa nebo z Úřadu říšského protektora. Tyto návštěvy vlivných nacistů se po válce staly jedním z hlavních důkazů Havlovy údajné kolaborace. Jednou z mála, kdo u policejních výslechů nezapíral, byla Adina Mandlová: „Všichni z české společnosti tam chodili rádi a dobrovolně“.  

Výstižné svědectví o dění ve vile pochází od právníka Josefa Rychlíka. Ten se účastnil téměř všech schůzek s Němci. Uvedl, že byli do vily zváni na návštěvu, protože „bylo vždy dosáhnouti v určité věci úředního kladného rozhodnutí, když se toho nemohlo dosáhnout v kanceláři.“ Totéž uvedl Oldřich Papež: „Ovzduší vily Havlovi napomáhalo, aby od těchto Němců dostal, co potřeboval.“ A Miloš Havel jako zkušený hráč obvykle uspěl.

Za dobrotu na žebrotu

Po válce zavládla atmosféra udávání a intenzivního převlékání kabátů. Miloš se nejspíš mylně domníval, že se mu zúročí všechny investice, které za protektorátu učinil. Dohodl se přece s Němci, aby povolili produkci českých filmů. Půjčil velké finanční obnos svým přátelům a zaměstnancům. Přimlouval se u vlivných nacistů za propuštění pronásledovaných Čechů z vězení a koncentračních táborů. Zachránil desítky českých umělců před totálním nasazením. Nic z toho však najednou neplatilo. Zůstal obraz vypočítavého a kolaborujícího kapitalisty. Stát se rozhodl odebrat filmovou výrobu ze soukromých rukou a pro Miloše tak už nebylo místo. 

Milošovy styky s Němci byly vyhodnoceny jako „přesahující nezbytnou nutnost“. A i když převážná většina jeho bývalých spolupracovníků a zaměstnanců vypovídala v jeho prospěch, nesměl dál u filmu pracovat. Vyšetřovatelé se snažili udělat z jeho případu exemplární kauzu. Osmkrát ho vraceli k výslechu před disciplinární radu Svazu českých filmových pracovníků. Nakonec ale v roce 1947 musel být pro nedostatek důkazů osvobozen. Nicméně přišel o Barrandov i o Lucernafilm. 

Když se Miloš Havel v létě 1949 poprvé pokusil o útěk, stát zkonfiskoval celý jeho majetek. V Rakousku byl zadržen, předán zpátky do Československa a odsouzen ke dvěma letům vězení. Tam jej získala pro spolupráci StB. Asi by se to dalo nazvat spíš akt zoufalství. Miloš si nejspíš myslel, že si tak zajistí dřívější propuštění. Na svobodu se dostal o Vánocích 1951. Žádné „doma“ však v jeho případě už neexistovalo…

Na západě

Když se mu o rok později skutečně podařilo prchnout do Mnichova, nikdo ho nepodezíral, že by s komunisty opravdu spolupracoval. Život na Západě však Miloše příliš nenadchl. „Ve svobodném světě opět mne potkala nesvoboda,“ zapsal si po svém útěku, „Pro mne, který byl třináctkrát žalářován v různých kriminálech, je to změna přímo úžasná, ale volný nejsem.“

V Mnichově založil obchodní společnost Lucernafilm GmbH, v níž vyprodukoval německou obdobu Kristiána pod názvem „Hilfe, sie liebt mich“ a další dva filmy. Jeho snahy ovšem skončily krachem. Pokusil se tedy obchodovat s džínami a jiným zbožím. I to však skončilo neúspěchem. Ani v pohostinství se mu nedařilo podle jeho představ. Stal se spolumajitelem restaurace Die Sieben Zwerge čili U sedmi trpaslíků. Ta však záhy zavřela. Se svým bývalým partnerem Dušanem Hubáčkem a jeho ženou poté založil českou hospodu Golden Stadt. Hubáčkovi z ní však Havla vyštvali. 

TIP: Když se sen mění v Barrandov: Filmové ateliéry nám záviděla celá Evropa

Miloš Havel nejspíš těžce nesl řeči o tom, jak restaurace prosperuje. Založil si tedy vlastní podnik Zur Stadt Prag. Ten však zkrachoval, protože podle Erharda Špačka „Miloš každému půjčil peníze, ale všichni se na něj vykašlali.“ Nakonec se stal majitelem květinářství, ve kterém v roce 1968 zemřel – sám a zadlužený až po uši. Když ve vězení napsal větu: „Byl jsem vždy mnohem více bohém než kapitalista,“ možná ani netušil, jak přesně se vystihl.   

Čína se opět blýskla jako naleziště úchvatných druhohorních dinosaurů. V roce 2016 byl v Čchung-čchingu ve střední Číně objeven doposud neznámý druh stegosaura a podle všeho jde o velmi cenný nález. Je to zřejmě nejstarší známý stegosaurus v Asii a možná nejstarší stegosaurus na světě.

Pradědeček stegosaurus

Stegosauři byli obrnění ptakopánví býložraví dinosauři druhé poloviny druhohor, kteří se podobali rovněž silně obrněným ankylosaurům. Na rozdíl od nich tolik nespoléhali na „tělní pancíř“, ale na až bizarní sestavy rozmanitých bodců a plátů. Stegosauři se objevili během střední jury, o jejich počátcích toho ale mnoho nevíme.

Nově objevený dinosaurus nese jméno Bashanosaurus primitivus (čili „Bashanský ještěr"), podle názvu místa nálezu – dnešní Čchung-čching vyrostl na místě dřívějšího Bashanu, považovaného za jednu z kolébek moderní čínské civilizace. Bashanosaurus žil asi před 168 miliony let, v období střední jury. Paleontologové se domnívají, že sehrál roli na počátku evoluce celé skupiny stegosaurů.

TIP: Poslední večeře rytíře křídy: Co měla k jídlu borealopelta?

Bashanosaurus byl rovněž chráněný svérázným brněním, které se ale v některých znacích lišilo od brnění jiných stegosaurů období jury. Zároveň ovšem sdílelo některé podobnosti s ranými obrněnými dinosaury, jako byl Scelidosaurus, který žil počátkem období jury. Paleontologům tento nález potvrdil, že stegosauři vznikli někdy v první polovině jury a že Čína zpočátku byla centrem jejich diverzity, od střední jury až do počátku období křídy.