Některá zvířata vynikají dobou, jakou pravidelně věnují spánku. Množství prospaných hodin je závislé na době, kterou stráví sháněním a konzumací potravy a odvíjí se i od kalorické vydatnosti jídla. Toto obecné pravidlo má však své výjimky i četné otazníky. 

Nejdetailnější údaje o spánku zvířat pocházejí ze studií, které zkoumaly tvory držené v zajetí. Podle nich jsou současnými spánkovými rekordmany pásovec štětinatý (Chaetophractus villosus) s hodnotou 20,4 hodin spánku denně a malý hlodavec pytlouš drobný (Perognathus longimembris), který prospí 20,1 hodin denně.

Velmistři spánku

Je ovšem třeba si uvědomit, že jde o údaje získané v prostředí, které je zvířatům úplně cizí. Z volné přírody odchycení tvorové jsou umístěni do potenciálně nepřátelské laboratoře. Stres a skutečnost, že mají dostatek potravy a tudíž nemusejí bdít a jídlo shánět, může naměřené hodnoty zásadně ovlivnit. Dokládá to třeba případ vakoplcha drobného (Cercartetus nanus), který dokáže skvěle šetřit energií.

TIP: Géniové zimního spánku: Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?

Když má vakoplch dostatek potravy, budí se ze spánku asi každých dvanáct dní a během hibernace činí jeho energetický výdej 2,5 % obvyklých hodnot. Je to bezesporu mimořádný lenoch, ale normálně by určitě nespal tolik, jako během pokusu, který s těmito australskými vačnatci provedl před několika lety zoolog Fritz Geiser z University of New England v australském Armidale. Zásobil vakoplchy jídlem a sledoval, co se bude dít. Přecpaná zvířata prospala v průměru 310 dní a nejdéle chrupající jedinec se dokonce probral až po 367 dnech!

98 metrů vysoká a 2,6 milionu kilogramů vážící raketa SLS (Space Launch System) zamířila na startovací rampu floridského Kennedyho vesmírného střediska. Zhruba šestikilometrový úsek z budovy Vehicle Assembly Building (VAB) na odpaliště Launch Pad 39B raketa zvládne za 11 hodin. Raketu, která má v květnu nebo v červnu letošního roku vynést kosmickou loď Orion k nepilotované misi Artemis I, zde čeká „mokrý test“ – Wet Dress Rehearsal, zkušební naplnění nádrží rakety palivem, po kterém nenásleduje zážeh, ale opětovné vypuštění.

Těžkotonážní pásovec

Na historické odpaliště raketa putuje na pásové plošině crawler transporter CT-2. Jde o impozantní stroj, který NASA používala například k transportu raket Saturn V a Saturn IB během programů Skylab a Apollo-Sojuz. Obří dopravník za 14 milionů amerických dolarů byl v době svého vzniku (1965) největším pásovým vozidlem na světě – na délku měří 40 metrů a široký je 35 metrů.

Crawler Transporter 2 (CT-2) na cestě z odpaliště zpět do budovy VAB (foto: NASA, Leif Heimbold, CC BY-SA 4.0)

Hlavní předností crawleru není rychlost, ale jeho síla – dokáže se pohybovat rychlostí 3,2 kilometru v hodině, pokud je prázdný, s nákladem okolo 1,6 km/h. Impozantní je jeho spotřeba – na šest a půl kilometru dlouhou cestu z budovy Vehicle Assembly Building k odpališti Launch Pad 39B spořádá přibližně 2 500 litrů nafty. Přestože vyjížďky crawleru jsou poněkud monotematické, rozhodně se nefláká – k dnešnímu dni má podle údajů NASA na svém tachometru úctyhodných 3 806 kilometrů. Svou obvyklou trasu tak musel urazit bezmála 300×.

TIP: Zpoždění NASA: Přistání na Měsíci v roce 2024 zřejmě nebude možné

Raketa SLS má na odpališti strávit zhruba měsíc, přičemž samotný palivový test ji čeká zhruba za 14 dnů. Poté ji těžkotonážní pásovec CT-2 opět přepraví do Vehicle Assembly Building, kde proběhnou poslední kontroly před plánovaným startem.

Planeta se otepluje. Razantně se to projevuje především v polárních oblastech, kde mizí led a taje dlouhodobě zmrzlá země – permafrost. Rychlé změny krajiny se neprojevují jen na souši, ale i na mořském dně. Kvůli tajícímu permafrostu se propadají a hroutí kusy mořského dna.

Geolog Charlie Paull z kalifornského výzkumného střediska MBARI (Monterey Bay Aquarium Research Institute) a jeho kolegové zjistili, že se na mořském dně Beaufortova moře v kanadské Arktidě otevírají obří závrty, které by dokázaly pojmout celé městské bloky. 

Průzkum dna Arktidy

Arktický permafrost se na dně Beaufortova vyskytuje zhruba 12 000 let, od konce poslední doby ledové, kdy oblast zaplavila voda z tajících ledovců. Až doposud byly tyto části mořského dna skryty před zraky vědců. V posledních letech zde ale kvůli postupujícímu oteplování došlo k vymizení ledu a oblast se stala dostupnou pro plavidla. Badatelé tak s pomocí radaru na palubě lodi a autonomního podvodního plavidla mohli prozkoumat detaily mořského dna.

Tato obrovská jáma na dně u kanadské Arktidy vznikla během pouhých 9 let. (foto: MBARI, Eve Lundsten ©)

„Věděli jsme, že v krajině Arktidy dochází k rozsáhlým změnám“, říká Charlie Paull, „ale teď je to poprvé, kdy jsme mohli nasadit technologii, díky které jsme viděli tyto změny i pod hladinou moře.“

TIP: Země tající pod nohama: Sibiřský permafrost taje a hrozí katastrofou

Pozorované útvary vznikají podle vědců tak, že postupující oteplování vede k tání permafrostu mořského dna. Místa, kde byla doposud pevná hmota, jsou najednou vyplněná kapalným materiálem. Do něj se pak zhroutí okolní povrch a vznikají obří závrty v mořském dně. Největší závrt, který vědci zmapovali, je 225 metrů dlouhý, 95 metrů široký a 28 metrů hluboký. Průzkumy také ukázaly, že se tyto závrty postupem času stále zvětšují.

Přesněji pak v roce 1841, kdy si Charles Cunningham, rodák z malé vesničky u anglického Norfolku, nechal změnit své poněkud zženštilé kocourkovité příjmení Boycat na drsněji a vznešeněji znějící Boycott. Měl to zjevně zapotřebí, hodlal totiž udělat kariéru v britské armádě. Jenže podobně jako s příjmením, i celá jeho vojenská dráha byla jen pro efekt. 

Z Královské vojenské akademie ve Woolwich byl v průběhu studia vyřazen, neboť nesplnil fyzické zkoušky. S vysněným důstojnickým postem u sapérů a vojenských stavitelů se tedy musel rozloučit a ještě byl rád, že se mu široká rodina složila na místo s hodností u 39. pěšího regimentu z Dorsetshire. Stálo je to 450 liber. U armády dlouho nevydržel. Když pluk vyrážel v roce 1854 bojovat na Krym, byl už Boycott pár měsíců civilistou.

Kde velet

Dědictví z něj totiž udělalo relativně movitého muže a brzy se oženil. S nápadem na farmaření ale úplně nepochodil. Jeho statek a půda pronajatá na Achillově ostrůvku u Irska neprosperovala, jak by si přál. Z dluhů jej dostal přivýdělek pro zdejší ostrovany typický: prodej zboží ze ztroskotaných lodí na veřejných aukcích. Má z toho procenta z obratu, ale také pár nepříjemných soudních sporů. 

Jenže vraků je na pobřeží jen omezený počet, a tak se rozhodl přesunout na irskou pevninu. A tady konečně získal příhodné místo jako správce půdy u třetího hraběte z Ernu, Lorda Erneho. Přesvědčil ho odkazy na svou anglickou hrdost, vojenskou minulost, praxi úspěšného majitele půdy a podnikatelské zkušenosti. Hodně si přimyslel, ale konečně dosáhl svého. 

Na cizím majetku se teď sám mohl tvářit jako velký pán. Tedy spíše jako „střední pán“. Boycott respektoval přirozený řád věcí: v Irsku vládli angličtí lordi. Jejich majetky, tedy původně irskou půdu, zkonfiskovanou v 17. století, spravovali další Angličané. A na polích a statcích se dřeli katoličtí Irové, v tomto uspořádání až druhořadí lidé, kteří si od Angličanů museli svou někdejší půdu pronajímat. 

Boycott řídil vybírání nájmu, rekrutování sezonních dělníků a dozoroval přijímání nových pracovních sil. Coby Angličan a protestant se ani nesnažil dělat si mezi místními přátele. S nájemci jednal vojensky rázně. A pokud si na jeho manýry chtěl někdo stěžovat nebo měl problém ho respektovat, mohl snadno přijít o práci nebo střechu nad hlavou.

Nerovnost

Hodí se zmínit, že Lord Erne tu a tam něco o výstřelcích správce své půdy zaslechl. Ale v podstatě mu to nevadilo, přišlo mu totiž, že Boycott jen „dělá pořádek“. Na Ernových majetcích žilo přes 40 tisíc Irů. Vlastnil dva hrady, desítky statků, 160 kilometrů čtverečních zemědělské půdy, obchodní společnost a domy v Dublinu. Od svého správce žádal jen, aby mu každý rok zajistil 500 liber vybraného nájemného. Jak, mu bylo celkem jedno. Koneckonců, kdo by se staral o irskou chudinu, ne? 

Tak to bohužel fungovalo v celém Irsku. Polovinou veškeré půdy a pozemků kolem roku 1870 vlastnilo 750 rodin anglických šlechticů. Anebo ještě jinak, veškerou půdou a pozemky Irska tehdy disponovala 0,2 % populace, a to vesměs bohatnoucích Angličanů. Pronajímat si půdu přišlo místní Iry hodně draho. Nájem tu byl vlastně o 80 až 100 % dražší než v Anglii. Aby to mohli utáhnout, museli se upsat k setrvalé povinnosti „pracovat na panském“. 

A i když si dokázali pronajmout pole, nemohli si na něm pěstovat, co chtěli. Britové totiž prioritně vykupovali brambory a vyváželi obilí, bez ohledu na to, že právě to ve čtyřicátých letech 19. století přispělo k vyvolání Gorta Mór – Velkého hladomoru. V době, kdy na Lough Mask „panoval“ správce Boycott, šlo sice už o minulost, ale rozhodně ne zapomenutou a pořád dost bolestnou. Na milion mrtvých se lehce zapomenout nedalo. 

Platí všichni!

A právě tato tíživá minulost se připomenula v roce 1880, kdy úroda znovu nestála kvůli špatnému počasí za nic. Sice neřádila bramborová plíseň jako před lety, ale objevila se cholera drůbeže. Irům znovu hrozilo, že buď nebudou mít co jíst, nebo přijdou o střechu nad hlavou. Nájemníci na půdě Lorda Erneho proto žádali snížení nájemného o čtvrtinu. 

Nevrlý Boycott jim tehdy řekl, že 10 % je maximum, které jim může nabídnout. Jinak se můžou sbalit a jít. Že se v Irsku dají najít tisíce lidí, kteří rádi zaplatí plnou výši nájmu – a bez řečí. Dokonce z panství demonstrativně „vykázal“ prvních jedenáct rodin. Dalším sedmnácti odeslal příkaz k zaplacení nájmu – pokud neuposlechnou, budou okamžitě vystěhováni. A už za ně hledal i náhradníky.

Ukáže se ale, že Irové si přece jen vzali z hladomoru poučení. Znovu se dobrovolně do pasti vehnat nechali. A projevili i vzájemnou solidaritu. Na Iry, kteří přišli zasídlit vybydlené domy po vystěhovaných rodinách, čekala sprška kamenů a metaného hnoje. Výsledek? Boycott se sice zbavil nespokojenců a neplatičů, ale neměl za ně kde sehnat adekvátní pracovní síly a nové nájemníky. Úroda „na panském“ přitom potřebovala sklidit. Situace spěla do patu. Celému ožehavému případu navíc věnoval značnou pozornost britský tisk. Irská šeptanda se rozjela na plné obrátky. A ke všemu ještě začínali všichni místní Irové nesmlouvavého anglického správce Charlese Cunninghama Boycotta bojkotovat.

Jako stávka

Jak se to projevuje? Kovář je Ir a Boycottova koně rozhodně kovat nebude. Ať si pan správce roznáší vykazující listy irským rodinám třeba pěšky. To by Boycott nakonec nejspíš musel udělat, ale asi by si brzo prošlapal boty. Ty mu ovšem místní irský švec nespraví. Ani irské pradleny najednou nemají čas. Sluha nenese čaj o páté, protože jako správný Ir beze slova odešel. Pošťákovi cestou přes vesnici místní vysvětlili, že na Lough Mask netřeba zajíždět. Boycott je tedy bez novinek a spojení se světem. Prodavač v Ballinrobe odmítavě vrtí hlavou: „Tady vás, pane správce, neobsloužíme. Nechceme se dostat do problémů.“ 

Tyto projevy bojkotu si netřeba nějak přehnaně idealizovat. Ze 40 tisíc irských obyvatel regionu patřila k „radikálům“ jen asi pětina. Ale i to stačilo. Kdo snad chtěl nějak správci pomoci, musel se potýkat s jejich hněvem, pěstmi, rozbitými okny. A to nechtěl nikdo. Boycott si pro šatstvo a zásoby potravin jezdil lodí až do 30 kilometrů vzdáleného Congu, což mu na náladě nepřidalo. Nakonec smluvně sehnal padesátku „stávkokazů“, až z Monaghanu. Měli pomoci se sklizní úrody, jenže se přirozeně obávali o svou bezpečnost. Tehdy do rozehrané partie vstoupili další angličtí boháči. Bojkotování by se totiž brzy mohlo týkat i jich. Založili fond, který hradil cestu oněch dělníků, včetně jejich přepravy vlakem a početného vojenského doprovodu.

Prodražilo se

Jednotka vojenských dobrovolníků z Ulsteru čítala 900 mužů, což z ní dělalo malou armádu. V katolickém kraji taková protestantská milice vyvolávala patřičné pozdvižení. Stejně jako v Londýně. Aby byla úspěšně sklizena úroda v hodnotě 485 liber, bylo zapotřebí vynaložit přes 10 tisíc liber! Z takové ostudy se Boycott už nemohl jen tak vymluvit. „Jsem tu utopen mezi Iry,“ posteskl si. Lord Erne jej po takovém debaklu nadále zaměstnávat nehodlal.

TIP: Chléb nad zlato: Hladomor na začátku 19. století vyhnal Brity do ulic

A tak se Boycott zřekl sídla na Lough Mask v hodnotě dalších 6 tisíc liber a dal do dražby své pozemky na Achillově ostrově (kde už místní Irové o jeho počínání také věděli). Z panství, které spravoval, odjížděl zpět do Anglie v sanitním voze taženém koňmi a chráněn početným zástupem vojáků. Prohrál. Termín vytvořený z jeho jména se ale nesmazatelně zapsal do historie. 

Hypermasožravost, čili převážně či zcela masitá strava, není v dnešní přírodě mezi savci vzácností. Platí to pro lední medvědy nebo pro tygry a dost možná máte hypermasožravce doma v podobě přítulné kočky. V období eocénu, tedy ve starších třetihorách, se ale savci teprve učili, co obnáší být závislý na mase.

Jedním z nejstarších známých hypermasožravců mezi savci se stal šavlozubý Diegoaelurus vanvalkenburghae, který žil před 42 miliony let na území dnešní jižní Kalifornie. Tento dávný predátor byl příslušníkem skupiny stále poměrně záhadných machaeroidinů z příbuzenstva šelem, která v té době již vymírala a brzy úplně zmizela.

V současnosti známe jedinou fosilii druhu Diegoaelurus vanvalkenburghae. Jde o pěkně zachovalou část čelisti, která se dostala do sbírek Přírodovědného muzea v San Diegu již v roce 1988. (foto: San Diego Natural History Museum, CC0)

Přestože Diegoaelurus vanvalkenburghae byl součástí podčeledi vyhynulých machaeroidinů, výrazně se lišil od jiných zástupců této skupiny. Kromě horních a ze stran zploštělých špičáků, které jsou pro typické pro šavlozubce, měli ve své výbavě i ostré trháky.  Ty svým nositelům umožňovaly – díky ostrým střižným okrajům – odřezávat kusy masa.

TIP: Největší kočka historie: Nově popsaný americký šavlozubec dokázal lovit i nosorožce

Diegoaelurus vanvalkenburghae žil podle vědců ve světě, který byl podstatně teplejší než dnes. Jižní Kalifornii pokrýval vlhký les, ve kterém žili malí nosorožci, předchůdci dnešních tapírů, zvláštní oreodonti podobní ovcím, společně s neobvyklými primáty a vačnatci. „Tehdejší fauna představovala pro diegoaeluruse švédský stůl, díky čemuž se mohl stát jedním z prvních hypermasožravců,“ líčí paleontolog Ashley Poust.

Bylo krátce po půl osmé ráno 10. března 1948, když na místo neštěstí dorazil tým z pražské Kriminální ústředny. Na zásah ministra Noska a vysokého činitele StB Jana Hory však policejní lékař ukončil ohledávání těla předčasně. Stanovil, že smrt nastala zhruba před čtyřmi až pěti hodinami, v protokolu ale musel údaj opravit a přepsat na dvě až tři hodiny. Následně poslal Hora pryč kriminalisty s tím, že vyšetřování přebírá StB. 

Podezřelé nálezy

Kromě možných otisků vrahů či osob, které se zde mohly pohybovat v osudnou noc, se v ministrově bytě nacházela celá řada předmětů budících pochybnosti. Popelník přetékal nedopalky cigaret nejen amerických, které kouřil Masaryk, ale i sovětských. Komu patřily?

Na různých místech se povalovalo několik ampulek. Mělo se za to, že jde o utišující léky, podávané při nespavosti, jíž Masaryk trpěl. Jenže se objevilo i podezření na Pentotal, poměrně novou látku, kterou v zámoří jednak užívali jako narkózu, ale zároveň se hodila tajným službám u výslechů, jelikož otupovala mysl a činila zpovídaného povolnějším. Výhoda Pentotalu spočívala v tom, že měl rychlý účinek, byl šetrný k játrům, ledvinám a srdci, ale především se nedal zjistit při pitvě, protože se rychle rozkládá a vylučuje.

Tím výčet podivných nálezů nekončí. Byt se nacházel ve viditelném nepořádku, přítomné zaujaly především střepy a polštáře na podlaze v koupelně. V pyžamu, jež měl mrtvý na sobě v okamžik smrti, se našel vzorek stolice. Potřísněn zůstal i okenní rám. Ničemu z toho však vyšetřovatelé nevěnovali zvláštní pozornost. Nedůvěřivá veřejnost nedostala v roce 1948 jiné vysvětlení, než že Masaryk spáchal sebevraždu. 

Ministerstvo vnitra a státní bezpečnost si později uvědomily, že mohou ministrovy smrti lépe propagandisticky využít a zároveň ukojit touhu občanů po podrobnějších informacích. V říjnu 1951 uveřejnila StB analýzu, v níž spekulovala o možném zapojení tajných služeb, americké CIC a britské SIS, které mohly Masaryka otrávit jako mstu za to, že podpořil poúnorovou vládu. Paskvil se sice StB příliš nevydařil, ale ruch kolem Masarykovy smrti na čas utichl. Až během Pražského jara roku 1968 se rozeběhlo druhé vyšetřování, které ovšem přerušila okupace Československa. Vyšetřovatelé se tehdy spokojili s dvojím výkladem – sebevražda skokem či nešťastný pád.

Ve svobodných dobách

K dalšímu vyšetřování došlo teprve po sametové revoluci. Z pověření generální prokuratury byl k 11. březnu 1993 případ přidělen Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů StB. Mezi desítkami podnětů různé výpovědní hodnoty se objevilo zajímavé svědectví Rusa Leonida Paršina, podle něhož působila v poválečném Československu jeho matka Jelizaveta Alexandrovna Paršina coby agent-nelegál sovětské tajné služby. Synovi prý vyprávěla, že ministr Masaryk byl zavražděn sovětským komandem přímo na Stalinův rozkaz.

Vyšetřovatelé se proto pokusili o nemožné – získat potřebné materiály z moskevských archivů –, avšak neúspěšně. Po letech přešlapování na místě úřad 27. listopadu 1996 kauzu znovu odložil. Hlavní vyšetřovatel Jan Havel se přikláněl k verzi, že se Masaryk pokusil před nezvanými hosty kvapně uprchnout z bytu oknem v koupelně. Při tom buď podklouzl, nebo ztratil rovnováhu a spadl z téměř čtrnáctimetrové výšky na dlažbu.

V pořadí čtvrté vyšetřování pak bylo zahájeno v únoru 2001. Česká strana stále naléhala na ruské úřady, aby zpřístupnily konkrétní archivní dokumenty a požádala je navíc o výslech Jelizavety Paršiny. Po dlouhých průtazích přišla z Ruska zamítavá odpověď. Paršina mezitím zemřela. 

TIP: Rozhovor o okolnostech Masarykovy smrti: Sebevražda, náhoda, nebo úkladná vražda?

Vůbec poprvé požádali kriminalisté o znalecký posudek také odborníka z oblasti forenzní biomechaniky. Světově uznávaný vědec profesor Jiří Straus se dlouhá léta zajímal o lidskou chůzi a pády z výšky. Na základě podrobných měření nabyl přesvědčení, že ministr Masaryk v plném vědomí očekával, že jej někdo z okna vyhodí. K pádu tedy přispěla vnější fyzická síla minimálně jedné osoby. Vedle toho Straus jednoznačně vyloučil tři často zmiňované scénáře – aktivní skok, pasivní pád i nekoordinovaný pád bezvládného těla. Straus se navíc domníval, že po pádu či skoku bez cizí „pomoci“ by tělo dopadlo mnohem blíže stěny.

Také tentokrát byli vyšetřovatelé nuceni případ odložit, ale přece jen s významným posunem. Závěrečná zpráva totiž tvrdí, že Masaryk byl „zavražděn nezjištěnými pachateli“.

Muži mohou plodit děti do pokročilého věku, ale u žen tato schopnost po čtyřicítce vyhasíná. Prožijí pak dalších několik desetiletí bez toho, že by mohly mít potomky. Z našeho pohledu je to sice normální, ale mezi savci jde o unikátní fenomén. Dokonce i u našich nejbližších živočišných příbuzných – šimpanzů, bonobů, goril a orangutanů – rodí samice mláďata až do té doby, dokud neumřou. Je to pro ně výhodné, protože mohou celý život využívat k přenášení svých genů na další pokolení. Proč je tomu tedy u některých druhů, včetně lidského pokolení, jinak? 

Dlouhověké neplodné „vdovy“

Někdy se fenomén neplodnosti babiček vysvětluje tím, že ženy našich dávných předků umíraly v poměrně nízkém věku a jejich organismus nebyl k udržení plodnosti do vysokého věku evolucí nucen. Když pak moderní civilizace lidský život významně prodloužila, ukázal se tento jev výrazněji než kdy dříve a doba „období neplodnosti“ se výrazně prodloužila. Jenže i u etnik udržujících dodnes lovecko-sběračský způsob života je jasně patrné, že neplodné babičky sehrávají významnou roli v péči o vnoučata a v jejich výživě. Díky tomu mají mladé plodné ženy volnější ruce a mohou porodit víc dětí. To představovalo z evolučního hlediska zcela jistě výhodu.

Z přírody známe vedle člověka jen dva druhy savců, jejichž samice jsou ve vyšším věku neplodné. V obou případech jde o kytovce. Tím prvním je kosatka dravá (Orcinus orca), tím druhým pak kulohlavec Sieboldův (Globicephala macrorhynchus). Zvlášť u kosatek je období neplodnosti samic velmi výrazné. Poslední mládě přivedou na svět často už krátce po završení třicítky a samice jsou jen zřídka plodné ještě ve věku nad 40 let. Přitom se dožívají i stovky a prožijí tak obvykle víc než polovinu života bez toho, že by měly mláďata. Jejich požehnaný věk kontrastuje s průměrným stářím, jehož se dočkávají kosatčí samci. Ti jen výjimečně umírají až po padesátce a mnohdy hynou, aniž by dosáhli věku 30 let!

V kosatčích stádech společně s matkou žijí i její dospělí synové a dcery. Všechny členy tohoto uskupení tedy vážou těsná příbuzenská pouta. (foto: Shutterstock)

„Je to bizarní vlastnost. Z evolučního hlediska vlastně nedává smysl,“ komentuje fenomén neplodnosti starších kosatčích samic Lauren Brentová z University of Exeter, která se touto zapeklitou otázkou dlouhodobě zabývá. 

Babičky vědí nejvíc

Na stopu záhadě neplodnosti starých kosatek se vědci dostali poté, co nashromáždili obrovský soubor dat dlouhodobým pozorování několika stád těchto kytovců žijících ve spletitém systému zátok a průlivů při pacifickém pobřeží na pomezí USA a Kanady. Někdy je tato oblast označována jako Sališské moře. Ukázalo se, že babičky sehrávají v kosatčích společenstvích podobně důležitou roli jako v lovecko-sběračských tlupách lidí a mladší členové stáda těží z jejich dlouholetých zkušeností. 

Staré samice například vodí stáda a důležitost jejich role se naplno projeví především v dobách, kdy je nouze o potravu. V Sališském moři prožívají kosatky nejkrušnější časy při slabých tazích lososů. Staré „bezdětné“ samice ale i tehdy najdou místa, kde se ryby vyskytují poměrně hojně. O tom, že jde o velmi významný příspěvek do jídelníčku, který nejednou rozhoduje o přežití, výmluvně svědčí vysoká úmrtnost mladých dospělých kosatek ve stádech, kde stará, zkušená vůdčí samice chybí.

V čem jsou sloni jiní?

Kosatčí stáda mají na poměry panující ve zvířecí říši poněkud neobvyklé složení. Žijí v nich společně s matkou i její dospělí synové a dcery. Ti si partnery pro plození potomstva hledají v jiných stádech. Kosatky tedy žijí ve skupinách, v nichž všechny členy vážou velmi těsná příbuzenská pouta. Z toho plyne, že staré neplodné samice dávají své „know-how“ k dispozici výhradně „vlastní krvi“ a to hned ve dvou pokoleních – dětem a vnoučatům. 

Podobně jako u kosatek, i u slonů afrických (Loxodonta africana) těží stádo z životních zkušeností starých samic. Ty ale rodí mláďata až do konce života. (foto: Shutterstock)

Investice do příbuzných, s nimiž sdílí významnou část dědičné informace – s dětmi polovinu a s vnuky čtvrtinu – je pro kosatčí babičky evolučně výhodná. Tak úplně to ale nevysvětluje, proč se samice kosatek evolučně vzdaly rozmnožování. Například sloni afričtí (Loxodonta africana) rovněž těží z bohatých životních zkušeností starých samic, které vodí stáda, ale slonice přitom rodí mláďata až do konce života. 

Nevítaná konkurence

Nedávno vědci zevrubně analyzovali data o stádech kosatek dravých ze Sališského moře nashromážděná za více než 40 let. Narazili přitom na souvislosti, které pozornosti badatelů až dosud unikaly. Letité záznamy svědčí o notně napjatých vztazích v kosatčích rodinách a mezigeneračních konfliktech, které zřejmě významně přispívají k evoluci záhadné neplodnosti kosatčích babiček.

Když dospějí dcery vůdčí samice kosatčího stáda, rodí se ve stádě mláďata dvou generací. Mládě staré vůdkyně žije společně s mláďaty svých starších sester, tedy se svými de facto neteřemi a synovci. Za 43 let vědci zaznamenali u stád kosatek ze Sališského moře 525 narozených mláďat. Z toho plných 161 případů přivedlo novorozence do situace, kdy vedle sebe ve stádě žila mláďata dvou různých generací – „dítě“ vůdčí samice společně s jejími zhruba stejně starými „vnoučaty“. Téměř třetina těchto „dvougeneračních“ mláďat uhynula. Vyhlídky mláďat starých vůdčích samic na to, že se dožijí věku 15 let, byly 1,7krát nižší než u mláďat mladých samic.

O kosatkách je známo, že jsou nesmírně inteligentní, což se projevuje i v organizovaném způsobu lovu. Tady to ovšem vypadá spíše na zoufalý pokus vyhladovělé kosatky ulovit u břehu mládě lachtana. (foto: Shutterstock)

Vyšší úmrtnost mláďat starých vůdčích samic přitom není dána tím, že by jejich matky na stará kolena nezvládaly starat se o potomka. Pokud se mládě vůdčí samice nestřetlo ve stádě s přibližně stejně starým konkurentem, dospělo bez větších problémů. Přítomnost potomka dospělé dcery však věští mláděti vůdčí samice vážné trable. 

Elegantní východisko neplodnosti

Mateřství klade na kosatky vysoké nároky a samice s mládětem potřebuje v porovnání s „bezdětnou“ kosatkou asi o 40 % více potravy. Staré vůdčí samice sice najdou i v dobách nouze vydatná loviště, ale tam pak v konkurenci svých dcer často nedokážou nalovit tolik lososů, aby uživily své vlastní mládě. Mezi vůdčí samicí a jejími dospělými dcerami dochází k otevřenému soupeření a soubojům, v němž staré kosatky tahají za kratší konec. Navíc by pro vůdčí samici nebylo kdovíjak výhodné, ani kdyby v tomto zápolení vyhrávala. Pak by totiž ubírala z potravy svým dcerám a jejich potomkům. Nevyplácí se jí ani krátit na potravě dospělé syny, protože ti plodí mláďata se samicemi z cizích stád a šíří tak i matčinu dědičnou informaci mimo vlastní „rodinu“. 

Vůdčí samice tedy stojí před dilematem. Má upřednostnit své právě narozené mládě, nebo jeho starší sourozence? Elegantní východisko z této zapeklité situace nabízí neplodnost. Konflikt je tím zažehnán. Stará vůdčí samice se vzdá vlastního rozmnožování a tím se zbaví smrtelné hrozby pro své novorozené mládě. Zároveň se může taková kosatčí babička naplno věnovat podpoře dospělých synů, dospělých dcer a jejich mláďat. 

Společné znaky s lidmi? 

Ke vzniku dlouhého neplodného životního období starých samic mohlo evolučně významně přispět zvláštní složení rodin kosatek, kde s matkou zůstávají dospělí synové i dcery. U mnoha jiných druhů savců opouštějí zástupci jednoho pohlaví rodnou skupinu ještě před dosažením plné dospělosti. Například u slonů afrických odcházejí samci a vytvářejí jakési „mládenecké party“. U šimpanzů (Pan troglodytes) si hledají domov v jiné tlupě naopak samičky. 

TIP: Pravda o delfíní inteligenci: Jsou příliš chytří pro život v zajetí?

Ve stádě kosatek tvořeném jen pokrevně příbuznými jedinci panují příznivé podmínky pro intenzivní spolupráci, protože tu nikdo nedělá nic pro cizí. Na druhé straně je tak ale zaděláno na generační konflikty, což nakonec vede k tomu, že samice už nemají v druhé polovině života další mláďata. Lidská rodina se od té kosatčí v řadě ohledů liší. V obou však sehrává klíčovou roli shánění potravy a její rozdělování. A tak nelze vyloučit, že kořeny evoluce neplodných babiček jsou u lidí i kytovců aspoň v některých ohledech společné.

V každém z nás asi dříme duše malého chlapce, který se rád prohrabával starým harampádím na půdách a ve sklepích, doufaje, že objeví nějaký poklad. Dnes už jsou bohužel pryč časy, kdy se pod krovy mnoha domů (především v pohraničí) ukrývaly střelné i chladné zbraně. Neházejte však flintu do žita, a pokud budete mít možnost pořádně „prošmejdit“ podkroví polorozpadlé barabizny, rozhodně využijte příležitost.

Kanonýr z Terezína

Své by o tom mohl vyprávět pan Josef Vysloužil ze Zlína, jenž při třídění starých věcí v jednom starém domě objevil fotoalbum plné vybledlých fotografií. Jaké však bylo jeho překvapení, když se místo obrázků z dovolené na Jadranu ukázaly snímky z trošku jiného pobytu ve Středomoří. Ze zašlých snímků shlížely tváře rakousko-uherských důstojníků a vojáků a podle scenérií i několika málo popisků se jednalo o muže, kteří sloužili na italské frontě.

Z alba na pana Vysloužila vypadlo také několik nákresů a dokumentů, díky nimž se později podařilo identifikovat Stanislava Josefa Pachtu – příslušníka 4. baterie zeměbraneckého pluku polních houfnic č. 26 (k. k. Landwehr Feldhaubitzeregiment Nr. 26 – v některých dokumentech uváděn jako divizion) s posádkou v Terezíně. Dochované listiny a popisky některých fotografií nám sice prozrazují jméno majitele alba a jednotku, s níž prošel válkou, nicméně neumožňují jeho bližší identifikaci. Chybí v nich jméno a místo narození, takže zůstávají bílá místa před válkou i po jejím skončení.

Na italskou frontu

Hned první snímek z alba dokazuje, že Stanislav Pachta narukoval v červenci 1914 po vyhlášení mobilizace k dělostřelcům do Terezína, kde zůstal až do jara 1916. V květnu toho roku odešel se svým plukem na italské válčiště, kde vydržel po celý konflikt. Z dochovaných snímků i dělostřeleckého nákresu je patrné, že Pachtova jednotka působila v horském prostředí Dolomitů, díky čemuž jsou dochované fotografie vzácnější. Konkrétně se jednalo o oblast jižně od Bolzana, odkud se po průlomu u Caporetta (podzim 1917) přesunula ke Gardskému jezeru.

Na obrázcích jsou k vidění nejen jeho spolubojovníci v rámci baterie, ale také krajina, volnočasové aktivity vojáků i rozsáhlá sbírka dělostřeleckých zbraní – od archaických kousků z konce 19. století až po moderní kanony a houfnice. V albu se nacházejí také pohlednice, které mu zasílali přátelé a známí sloužící na jiných bojištích.

Dělostřelec i muzikant

Je patrné, že do rakousko-uherské armády narukoval v nejnižší hodnosti dělostřelec (Kanonier) a postupem času se vypracoval na četaře (Zugsführer). Při detailním zkoumání s lupou také poznáme, že za dobu své služby obdržel tři vyznamenání – bronzovou a malou stříbrnou medaili Za statečnost a také Karlův vojenský kříž. Ze dvou snímků zachycujících volný čas mužstva lze také soudit, že Pachta měl jistě mimořádné hudební nadání, protože je vyfotografován s tahací harmonikou a houslemi.

TIP: Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Stanislav Pachta padl na podzim 1918 do italského zajetí, přesnější datum bohužel neznáme. Následně vstoupil do čs. domobraneckých praporů, konkrétně do III. roty 9. praporu, jak dokazuje pohlednice zachycující dva italské legionáře z května 1919. Pachtova stopa pak končí v červenci téhož roku, na poslední dvoustraně alba je snímek šestice mužů v domobraneckých stejnokrojích, na nichž má hodnost strážmistra

Jde o značně lákavou hypotézu: Krátce po Velkém třesku, když byl vesmír ještě mladý, horký a hustý, mohlo docházet k náhodnému nahloučení látky nad úroveň samovolné gravitační kontrakce. V takovém místě by se již v raných fázích vytvořily objekty s vlastnostmi černých děr. Mohly by mít téměř libovolnou hmotnost, avšak odborníci předpokládají, že by spíš převažovaly ty méně hmotné. 

TIP: Kolik typů černých děr známe a jak vznikají?

Pokud zmíněné primordiální černé díry skutečně vznikly, pak se ty opravdu málo hmotné již vypařily efektem Hawkingova záření. Nejmenší dosud existující objekty uvedeného typu by tak v současnosti mohly dosahovat hmotnosti přes 7 × 10²² kg, tedy ekvivalentu Měsíce, a jejich rozměr by činil kolem 0,1 mm. Primordiální černá díra s hmotností Země by potom měřila asi 1 cm. Podle některých astrofyziků by dané objekty mohly tvořit podstatu skryté látky ve vesmíru, popsaná teorie nicméně zůstává spíš na okraji odborného zájmu.