Dopad meteoritu na konci křídy do oblasti dnešního Yucatánu měl za následek masové vymírání. Katastrofa mimo jiné ukončila vládu neptačích dinosaurů, následky ale pocítilo mnoho druhů živočichů, rostlin i jednobuněčných organismů. 

Podle americko-britského vědeckého týmu sehrála klíčovou roli síra, která se uvolnila po dopadu meteoritu a dostala se do zemské atmosféry. Ohromující mračna sloučenin síry v podobě aerosolů podle vědců zastínila Slunce a prudce ochladila Zemi, zřejmě na celá desetiletí až staletí.

Smrtící kyselé lijáky

Extrémní množství síry v atmosféře ale nebylo podle vědců tím nejhorším – sloučeniny síry následně dopadly zpět na povrch planety v podobě kyselých dešťů. Podle badatelů bylo síry v těchto smrtících lijácích tolik, že to změnilo chemii pozemských oceánů až na desítky tisíc let. To je podstatně déle, než jsme si doposud mysleli. Právě záplava sirných látek zřejmě komplikovala a zdržovala obnovu ekosystémů po zkáze způsobené dopadem meteoritu, především pokud jde o oceány.

K objevu došlo úplnou náhodou. Vědci původně chtěli studovat geochemii dávných sedimentů z doby dopadu meteoritu, na lokalitě Brazos River v Texasu. Jejich analýzy ale odhalily „velmi neobvyklý signál“ izotopů síry.

Nejvěrohodnějším vysvětlením podle autorů studie je, že se do atmosféry dostala ohromná množství síry. Ta přitom z valné většiny pocházela z vápenců bohatých na síru, které se tehdy hojně vyskytovaly v oblasti dopadu meteoritu. 

TIP: Nepředstavitelný náraz: Meteorit na konci křídy zřejmě prorazil zemskou kůru

Předchozí odhady sírových aerosolů vstupujících do zemské atmosféry po dopadu meteoritu se pohybují v rozmezí od 30 do 500 gigatun. Podle klimatických modelů by se tato síra změnila na sulfátové aerosoly, což by způsobilo ochlazení zemského povrchu o 2 až 8 stupňů Celsia na několik desítek let. Nové zjištění však naznačuje, že vzhledem k většímu objemu uvolněné síry, mohla být tehdejší změna klimatu podstatně dramatičtější.

„Pokud by meteorit dopadl někam jinam, kde by nebylo v horninách tolik síry, vymírání na konci křídy nemuselo být ani zdaleka tak dramatické,“ tvrdí James Witts z britské Univerzity v Bristolu. Dnešní svět by v takovém případě nejspíš vypadal úplně jinak.

Když 7. června 1840 zemřel v Berlíně po více než čtyřicetileté vládě pruský král Fridrich Vilém III., stal se nástupcem na trůnu Hohenzollernů jeho nejstarší syn Fridrich Vilém IV., tehdy už pětačtyřicetiletý. Málokdy byl počátek vlády nového krále provázen tolika nadějemi. Dlouhá vláda jeho otce se vyznačovala tvrdým pronásledováním liberální a demokratické opozice a zablokovala jakékoli pokusy o politické reformy, po kterých země dávno volala. 

Fridrich Vilém IV. se už jako korunní princ několikrát vyslovil pro společenské změny. Vzbuzoval důvěru svou inteligencí, velkorysostí, zájmem o umění a německým vlastenectvím, pro něž zkostnatělá vláda jeho otce neměla nejmenší pochopení. Velkou příchylnost mu projevovali zvláště Berlíňané. O budoucím králi se vědělo, že podporuje technický pokrok a že chce Prusko modernizovat. Když se 21. září 1840 vrátil z korunovace ve východopruském Královci do Berlína, přivítal ho hlahol zvonů a slavnostní kanonáda jako by se vracel z vítězné bitvy. 

Velká očekávání 

První kroky vlády Fridricha Viléma IV. se setkaly s příznivou odezvou u obyvatel Pruska, neboť uvolnil cenzuru, amnestoval vězněné politické oponenty, pokusil se o sblížení s katolíky a jevil dokonce určité pochopení pro náboženské a jazykové požadavky Poláků na Poznaňsku a v Západním Prusku. Jeho poddaní si ale žádali víc. Rychlý rozvoj kapitalismu v Německu a samotném Prusku, rozmach průmyslu a železniční dopravy, byl zdrojem, ze kterého vyrůstaly politické názory tamějších liberálů, a z něhož brali svou sílu. Z kapitalismu rovněž čerpala novoněmecká filozofie. Profesoři historie a filozofie se stali mluvčími liberální měšťanské společnosti.

Hlavním požadavkem německé buržoazie bylo vyhlášení ústavy a svobodných voleb do parlamentu, ze kterých by vzešla zákonodárná reprezentace. Už před lety slíbil Fridrich Vilém III. svým poddaným ústavu za to, že se zapojili do boje o vyhnání Napoleona a jeho armády z Německa. Svůj slib nedodržel. Od nového krále obyvatelé čekali, že jej konečně naplní. Tady však narazili na odpor. Jestliže Fridrich Vilém IV. mluvil o modernizaci země, měl tím na mysli stavbu železnic, organizační zásahy do státní správy, případně podporu sílícího německého nacionalismu. Každý pokus o omezení absolutní moci se mu jevil jako nezodpovědný, a tudíž trestuhodný, protože bránil výkonu jeho božského poslání.  

Zklamané naděje

Nadšení pro nového panovníka utuchalo, jak se postupně proměňoval z romantika na trůně v autokrata. Kritiků královského režimu přibývalo. Když v roce 1841 vyšel anonymní leták s titulem Čtyři otázky zodpovězené jedním Východoprusem, jehož autor se dovolával královského slibu z roku 1815, že dá svým národům ústavu, a navíc žádal skutečnou účast lidu na politickém životě, vyvolalo to u krále bouřlivou reakci. Ihned dal pomocí policejních špiclů pátrat po autorovi brožury. Ten se přihlásil sám dopisem adresovaným přímo Fridrichu Vilémovi IV. Byl jím známý a zasloužilý židovský lékař Johann Jacoby z Královce. Král ho označil za drzého rebela, vyvolal proti němu proces pro velezradu a žádal trest smrti.

Vrchní zemský soud v Královci se prohlásil za nepříslušný k projednávání tak závažného deliktu, který podle něj náležel jedině královskému komornímu soudu v Berlíně. Ten však v případu neshledával žádnou velezradu a vrátil ho do Královce. Soudní akta tak putovala mezi hlavním městem a Královcem, než se do hry opět vložil sám panovník. V roce 1842 obvinil Jacobyho z urážky majestátu a pohrdání zemskými zákony. Zemský soud ho pak odsoudil k dvouletému žaláři. Jacoby však trest nenastoupil, odvolal se ke komornímu soudu a ten ho osvobodil. Prezident komorního soudu zdůvodnil rozsudek tím, že Jacoby nejednal z nečestných pohnutek. S tím se král nikdy nesmířil a proti Jacobymu inicioval nová obvinění. 

Mezi liberály vyvolal proces bouřlivou reakci a spustil záplavu kritik panovnické moci. Jak prohlásil jeden z liberálů: „Když jsme ještě všichni žili v temnotě, vystoupil ze tmy Johann Jacoby, jasně, skvěle, odvážně a stal se tak tvůrcem politického života v Prusku.“ Králova neoblíbenost v liberálních kruzích po této aféře narůstala. Prostý lid mu však zachovával loajalitu. Do toho jako blesk z čistého nebe udeřila 26. června 1844 zpráva: na krále a jeho ženu byl v Berlíně spáchán atentát.

Zhrzený pachatel

Na krále vystřelil dvakrát z pistole neznámý muž, když královský pár nasedal před berlínským palácem do velkého cestovního kočáru. Jak se brzy ukázalo, nešlo o akt politického radikála, ale o čin zoufalství zhrzeného státního úředníka. Pachatel byl zadržen na místě činu, ani se nepokusil o útěk. Byl jím pětapadesátiletý Heinrich Ludwig Tschech, narozený v Klein Kniegnitz v Dolním Slezsku, kam jeho rodina přišla už v letech třicetileté války z Čech. Úřady o něm měly jisté povědomí, protože se na ně už delší dobu obracel s žádostmi o zaměstnání ve státních službách.

Tschech býval kdysi pilným a spolehlivým úředníkem. Vystudoval práva na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, pak žil v Berlíně. Řadu let pracoval na cejchovním úřadě, zodpovědném za dodržování měr a vah. Byl znám svým neúplatným smyslem pro spravedlnost a těšil se přízni nadřízených. Oženil se na společensky odpovídající úrovni s dcerou berlínského státního úředníka a byl otcem dvou dcer. Jeho život probíhal v zajetých kolejích běžného úředníka se zajištěnou kariérou. Vše se změnilo v okamžiku, kdy jeho žena vážně onemocněla. Lékaři usoudili, že bude nutné změnit ovzduší rušného Berlína za čistý vzduch některého venkovského místa. Tschech si tak chtě nechtě musel hledat nové působiště.

Na jaře 1832 mu bylo nabídnuto místo starosty malého města Storkowa v braniborské marce a on je přijal. Bylo to povolání méně placené, než byl zvyklý a navíc se dostal přímo do vosího hnízda. Místní honorace ho mezi sebe nepřijala a vůbec nerada viděla na radnici člověka, který přišel z Berlína. Ve městě se odvíjely mnohé nečisté obchody a bujela korupce, což začal poctivec Tschech potírat. Popudil tak proti sobě většinu členů městské rady, kteří mu teď všemožně házeli klacky pod nohy. Brzy došlo na pomluvy, pohrůžky a přímé útoky proti jeho osobě. 

Pád na dno

Tschech se bránil, jak mohl, ale ze svého stanoviska neustoupil. Vyvolal tak proti sobě vlnu nenávisti. Jeho hlavním protivníkem a mluvčím městské opozice, která se proti němu zformovala, byl radní Wendler. Tento zkušený intrikán dovedl udeřit na správném místě a podrýval starostovu autoritu. Tschech se bránil nepříliš obratně, třebaže právo bylo na jeho straně. Jeho život ve městě byl plný napětí a soustavných stresů, které mu podlamovaly zdraví. Ke všemu zemřela jeho žena a po ní i starší dcera.

Uplynulo osm let od Tschechova nástupu do úřadu starosty v Storkowě a situace se nelepšila, naopak se ještě více přiostřovala. Jeho nadřízený, zemský rada, který nad ním držel ochrannou ruku, odešel do penze, a tak starosta ztratil oporu zemského úřadu. Unaven marným zápasem se šlompáctvím a podvody podal žádost o odvolání a poprosil o jiné zařazení ve státní službě. Žádost o odvolání byla okamžitě přijata.

Náhradní umístění ve státní službě však dlouho nepřicházelo. Tschech musel vydávat velké peníze na domácnost a výchovu své dcery Elisabethy. Nashromážděné jmění se pomalu tenčilo a on se začal propadat do chudoby. V této zoufalé situaci se obrátil dopisem na pruského ministra vnitra von Arnima s žádostí o pracovní zařazení. Odpověď na sebe dala čekat přes čtyři měsíce a byla zamítavá. Pan ministr ještě připsal dodatek, že na další stěžovatelovy dopisy nebude odpovídat.

Tschech se však nevzdával a obrátil se na dva rady královského kabinetu. Musel opět dlouho čekat a ani odtud nepřišla očekávaná pomoc. Mezitím začal pracovat na rukopisu knihy s názvem Posledních dvanáct let mého života, kde popisoval svou životní anabázi a boj o spravedlnost. Pln naděje ve velkorysost nového panovníka napsal další dopis s žádostí o uznání svého práva rovnou do jeho rukou. Na jaře roku 1844 přišla králova odpověď. Byla velmi stručná: „Zůstává u mého odmítavého rozhodnutí sděleného starostovi Tschechovi prostřednictvím mého kabinetu. Fridrich Vilém.“

Nezdařený útok

Králova odpověď, do které vkládal Tschech tolik nadějí, vyvolala u starého úředníka zoufalství. Zprvu nevěděl kudy kam, ale pak se rozhodl. Za poslední peníze zakoupil dlouhou dvouhlavňovou pistoli, několik kulí a něco prachu, a vyrazil ke královskému paláci. Byla středa 26. června 1844 a král s chotí Alžbětou se chystali na dalekou cestu do rakouských lázní Bad Ischl, kam byli pozváni rakouským císařem Ferdinandem Dobrotivým. Když už seděli v kočáře, přistoupil k němu nečekaně Tschech s pistolí v ruce a namířil ji do kabiny. Vzápětí padly dva výstřely...

Poté, co se rozptýlil kouř uvnitř kočáru, ukázalo se, že král i královna vyvázli bez zranění. Jedna kule uvázla ve stěně královské ekvipáže, druhá v bohatě nabírané sukni královny. Nezkušený střelec jednak špatně mířil, jednak nabil svou pistoli jen malou dávkou střelného prachu, takže kule neměly ani potřebnou razanci.

TIP: Vražda na maškarním plese: Okolnosti atentátu na švédského krále Gustava III.

Po atentátu propukla v hlavním městě všeobecná panika. Útočník byl na místě zatčen a začalo se pátrat po spoluvinících. Podezření z široce založeného spiknutí se však po důkladném vyšetřování nepotvrdilo, a tak zůstal Tschech jediným obviněným. Na svůj příští osud čekal v cele známé věznice ve Špandavě. Proces proti němu zahájil berlínský komorní soud v říjnu 1844. Obviněný Tschech vzal na sebe veškerou vinu, neprojevil žádnou lítost a prohlásil, že by bez váhání na krále vystřelil znovu. Rozsudek byl jednoznačný: trest smrti sekyrou. V sobotu 14. prosince 1844 byl ve špandavské věznici vykonán.

Dne 30. května 1982 uskutečnili Argentinci útok poslední zbývající podzvukovou střelou exocet, vypuštěnou z letounu Super Étendard. Ačkoliv střela lodě minula, piloti doprovodných skyhawků později tvrdili, že zasáhla Invincible – stejně jako pumy, které skyhawky při průletu shodily. O poškození letadlové lodě sice neexistují důkazy, mnozí lidé mu dodnes věří.

Torpédo proti letadlu

V následujících dnech vzdušné aktivity přerušovalo počasí. Piloti sea harrierů zaznamenali sestřel argentinského herculesu i jednu vlastní ztrátu. Od 5. června mohly britské letouny operovat z letiště poblíž San Carlos, takže dokázaly účinněji zasahovat do pozemních bojů. O tři dny později daggery a skyhawky naposledy zasáhly flotilu. Pumy poškodily výsadkové lodě Sir Galahad a Sir Tristram, prvně jmenované plavidlo vyhořelo a muselo být doraženo torpédem. Nálet skyhawků odrazily sea harriery, které zničily tři ze čtyř strojů.

Na zemi se schylovalo k závěrečnému střetu. Do 11. června se 2. výsadkový prapor přesunul do prostoru u Mount Kent. Odtud měli výsadkáři podporovat buď útok 3. výsadkového praporu na kopec Mount Longdon, nebo útok 45. komanda námořní pěchoty na postavení známé jako Dvě sestry. Obě zteče proběhly úspěšně.

Paragáni z 2. praporu se poté zakopali a čekali na rozkaz k útoku na hřeben Wireless Ridge. Plán počítal s maximálním využitím tmy. Během bitvy u Goose Green měl prapor nedostatečnou palebnou podporu, u Wireless Ridge však mohl využít dvě baterie děl ráže 105 mm, 16 minometů i palbu z lodí.

Protiútok utopený v krvi

Jakmile se setmělo, výsadkáři vyrazili. Situaci komplikovalo počasí, neboť mokrý sníh snižoval přesnost zaměřovacích zařízení. Dělostřelecká příprava začala 14. června v 00.15 a Argentinci urychleně vyklízeli pozice. Výsadkáři překonali minová pole a zlikvidovali desítky nepřátel, poté se však začala ozývat argentinská artilerie. Útok mohl pokračovat až po několika hodinách. Na mnoha místech parašutisté nacházeli spěšně opuštěné vybavení. Pokud narazili na bunkry, likvidovali je granáty. Velitelé usilovali o co nejrychlejší postup, aby se nepřítel nestihl stáhnout do hor.

Za rozbřesku zahájili Argentinci protiútok, který ale zanikl v palbě britského dělostřelectva, ručních zbraní a kulometů. K vytlačení nepřítele přispěly i další jednotky – skotská garda úspěšně bojovala s argentinskou námořní pěchotou v Tumbledown Mountains, Gurkhové se postupně dostali až na Mount William.

Dvojnásobné volby

Po odražení protiútoku spatřili příslušníci 2. praporu demoralizované Argentince, jak opouštějí svahy kolem Port Stanley, aby našli útočiště ve městě. Britské síly nyní měly zamířit k městu. Když se roty A, C a D ocitly poblíž, velitelství vydalo rozkaz zastavit palbu. Předsunuté jednotky totiž dorazily do Port Stanley už před pěti hodinami a zahnaly zbývající nepřátele. Po obsazení města výsadkáři stáhli argentinskou vlajku a nad Falklandami opět zavlál Union Jack. K vítězství napomohly i harriery útočící laserem naváděnými pumami, stejně jako muži z SAS a SBS, kteří napadli přístav.

TIP: Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Dobytí hlavního města se ukázalo jako rozhodující okamžik. Po kapitulaci posádky Port Stanley složili 14. června 1982 zbraně všichni argentinští vojáci na ostrovech. Válka skončila. Argentině přinesla porážku, ale i návrat k demokracii – vojenská vláda zanedlouho padla a nově zvolený prezident Raúl Alfonsín postavil generály před soud. Také v Británii se v roce 1983 konaly volby. Konzervativní strana premiérky Thatcherové s náskokem zvítězila před opozičními labouristy. Vítězný konflikt alespoň dočasně oživil nostalgii Britů po zašlé slávě a velikosti impéria…

Starý anglický název kosatek „killer whales“ (zabijácké velryby) dobře vystihuje jejich schopnosti, alespoň jak je vnímají lidé. Tito až osm metrů dlouzí a šest tun těžcí savci obývají všechny oceány na planetě. Živí se především lovem tuleňů, mrožů a dokonce i velryb. Jsou to velmi sociální zvířata a vědci dobře znají výrazné „klikací“ zvuky, jimiž kosatky komunikují a které také fungují jako sonar. Jenže – signály přítomnosti kosatek jsou dobře rozeznatelné nejen členy jejich vlastního druhu, ale také jejich kořistí. Ta se při zaslechnutí tohoto zvuku co nejrychleji „uklidí“ do bezpečí.

Specialisté na jejich chování proto dlouho předpokládali, že kosatky přecházejí na vysokofrekvenční zvuk, který by ostatní nedokázali zachytit. Jenže téměř všichni mořští savci mají exceletní sluch. Vědci navíc při poslouchání pomocí mikrofonů dokázali zachytit radostné zvuky při úspěšném lovu a dokonce praskání kostí obětí. Ale žádný infrazvuk. Kosatky prostě nemluví a pohybují se v jakémsi „tichém módu“ asi jako „neviditelné“ bombardéry.

TIP: Hladovci s plným talířem: Co chutná geniálním lovcům kosatkám?

Ukázalo se, že kosatky se na hladině vynořují na přesně očekávaných místech. Znají svoji polohu a navzájem si nahánějí kořist, i když je moře zcela zakalené a viditelnost nulová. Pokud spolu tedy nekomunikují a přesto loví, jak to dělají? Odborníci přišli na to, že jejich dokonalá spolupráce je pravděpodobně výsledkem precizního nácviku. Jak tento nácvik vypadá, zůstává tajemstvím. Vědci nyní plánují vybavit celou skupinu kosatek individuálními GPS detektory, což by mohlo přinést na tyto vzrušující otázky alespoň částečnou odpověď.

Lidem přijde úplně normální se poznat v zrcadle a uvědomit si sama sebe. Dovedeme to zhruba od svých dvou let. Kromě nás to ale zvládne jenom malý počet dalších druhů zvířat. Zjistili jsme to například u dalších druhů lidoopů, delfínů skákavých, slonů, straky obecné nebo makaků rhesus.

Vědci teď poprvé objevili náznaky podobného chování u největších rejnoků na světě – mant obrovských, jejichž rozpětí ploutví může přesáhnout i 9 metrů. Nafilmovali chování mant ve vodní nádrží se zrcadlem a bez zrcadla, a výsledky prý silně naznačují, že si manty doopravdy mohou uvědomovat samy sebe.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Není bez zajímavosti, že právě manty by měly mít největší mozky ze všech paryb a ryb. Samotná velikost mozku ale zřejmě není zcela rozhodující, když se v zrcadle poznají i straky. Potápěči se teď jistě budou věnovat mantám s ještě větším zájmem.

První exoplanetu se podařilo objevit v roce 1992, kdy astronomové Alex Wolszczan a Dale Frail pozorovali jemné změny v pulzech rychle rotující hvězdy. Ukázalo se, že změny tyto v jasnosti způsobuje dvojice planet. O tři roky později se podařilo objevit první exoplanetu obíhající kolem Slunci podobné hvězdě. Nešlo ale o svět vhodný pro život jak jej známe – objevenou exoplanetou byl žhavý plynný obr obíhající svou mateřskou hvězdu mimo obyvatelnou zónu.

Nejúspěšnější lovci

Přestože pozemské teleskopy udělaly od té doby obrovský pokrok, nejvíce úspěšných objevů má na svém kontě americká sonda Kepler. Od svého vypuštění v roce 2009 až do vyčerpání paliva v roce 2018 objevila přes 2 700 extrasolárních planet. A nejde o konečné číslo! Data, která sonda za devět let svého provozu sesbírala, stále analyzují vědci a seznam objevených světů se tak stále rozrůstá.

Za pozemský protějšek sondy Kepler bychom mohli označit veleúspěšný HARPS, pracující na chilské observatoři La Silla, který má na svém kontě již více než 150 objevených exoplanet.

Arzenál přístrojů, pátrajících po vzdálených světech, je ale mnohem širší – ve vesmíru operuje lovec exoplanet TESS, nestárnoucí Hubbleův vesmírný dalekohled nebo evropská družice CHEOPS. Jiní lovci se na své pátrání intenzivně chystají, ať už jde o Vesmírný teleskop Jamese Webba nebo o Evropský extrémně velký teleskop v chilské poušti Acatama.

TIP: Obyvatelnost cizích planet: Nadějné světy, které mohou hostit mimozemský život

Podle Jessie Christiansenové z NASA nás ty skutečně velké objevy teprve čekají. Většinu exoplanet, které dnes známe, jsme objevili v relativně blízkém okolí Sluneční soustavy. Z 5 000 známých exoplanet se hned 4 900 nachází v okruhu několika tisíc světelných let od nás. Vzhledem k rozlehlosti naší galaxie lze proto podle Christiansenové očekávat, že v Mléčné dráze se nachází 100 až 200 miliard extrasolárních světů!

Devatenácté století bylo zlatým věkem geologie a ženy v této vědní oblasti sehrály významnou roli. Přestože se oficiálního života geologických spolků a společenství účastnit nemohly a přednášky navštěvovala jen málokterá, odvedly velký kus práce v terénu – sbíraly fosilie a minerály. Ženám se cesta do vědy otevírala prostřednictvím mužů, protože mnoho vědců mělo ženské asistentky, často své manželky nebo dcery. Prosadit se na vlastní pěst byl úkol téměř nadlidský.

Například Londýnská geologická společnost, jedna z nejdůležitějších britských organizací, která pod sebou sdružovala geology, paleontology i poznatky z obou těchto vědních oblastí, až do počátku 20. století nepovolovala členství ženám. A to ani jako hostům! Dámy byly do společnosti, která dnes nese název Královská geologická společnost, „vpuštěny“ až roku 1914. 

Lovkyně fosilií

„She Sells Seashells by the Seashore“ čili „Na mořském pobřeží prodávala škeble a ulity“. Tento anglický jazykolam, který v originále skutečně zamotává jazyk, má reálný základ. Dívka s množstvím skořápek a mušlí na pláži, kterou si britští školáci představují, zatímco se snaží vyslovit těžko vyslovitelná slova, není nikdo jiný než Mary Anningová (1799–1847).

Mary se narodila na samém konci 18. století do chudé rodiny tesaře z městečka Lime Regis v Dorsetu. Richard Anning si přivydělával sběrem a prodejem barevných škeblí a zvláštních kamenů – právě to dívenku nejvíce ovlivnilo. V Dorsetu bylo na počátku 19. století živo. Z celé Anglie se sem sjížděli zámožní turisté, kteří se rádi procházeli po malebně rozeklaném mořském pobřeží. Na sběr „suvenýrů“ s otcem brzy vyrážely i jeho děti. Občas mezi kameny objevili fosilie.

Otisky živočichů s několika páry nohou, tvrdými krunýři, dlouhými chapadly nebo nespočtem tykadel připomínající tvory z jiné planety, kteří však ve skutečnosti žili na zemi před miliony let, Mary fascinovaly. Před dvěma sty miliony let totiž celá oblast ležela na mořském dně a útesy byly z moře vyzvednuty až mnohem později. A to i se zkamenělými poklady ukrytými mezi jednotlivými vrstvami hornin.

Práce hledače fosilií však byla nebezpečná. Richard Anning zemřel, když se zřítil z útesu. Jeho nedospělá dcera tak zůstala na tajemný svět, do kterého jí otec pootevřel dveře, úplně sama. Nenavštěvovala žádnou školu, ale uměla číst a psát, a tak se sama začala vzdělávat v geologii a anatomii. S pomocí kladiva se před ní kameny otevíraly a vydávaly ze svých útrob stopy roztodivných živočichů.

Prodej jurských pokladů

Její urputná snaha nebyla poháněna jen láskou ke svědkům minulosti, ale i ryze praktickou potřebou. Rodina měla po smrti živitele nouzi a Mary tak musela pracovat. Jak? Spojila příjemné s užitečným a fosilie, které nacházela, začala prodávat ve velkém. Díky tomu, že na fosilie měla za roky praxe „oko“, stála za množstvím objevů z jurského období. Slušně rozjela byznys zaměřený na prodej zkamenělin a jejími zákazníky se stali zvláště geologové z vyšších společenských vrstev.

Paní Anningová opustila své rodné město jen jednou, když se vydala do Londýna. To jí ale nebránilo poznávat svět prostřednictvím návštěvníků svého obchodu. Všichni slavní badatelé přicházeli za ní a Mary byla natolik ponořená do své práce, že na cestování neměla čas. Přestože ji nepovažovali za svou kolegyni, mnozí vědci z oboru geologie nebo paleontologie její důslednou práci, kterou výrazně přispívala k rozvoji oboru, obdivovali. Stala se celebritou a osobně se znala s takovými kapacitami, jakou byl například William Buckland – geolog, paleontolog a profesor na univerzitě v Oxfordu.

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

Na lov fosilií, jak své vycházky za zkoumáním a sběrem zkamenělin nazývala, se Mary Anning často vydávala se svým psíkem Trayem. Když se jednou procházela poblíž útesu, kde zemřel její otec, všimla si části lebky, která vystupovala na povrch skály. S pomocí kladívka odstranila horninu a senzace byla na světě! Mary stojí za objevem první dochované kostry vodního plaza – ichtyosaura, dále prvního pterodaktyla nalezeného mimo území Německa, ale i mořského plaza plesiosaura, létajících plazů a velkého množství prehistorických ryb. Buckland ji dokonce ve svých vědeckých článcích zásluhy za nalezení koster plně přiznal, což bylo v té době neslýchané! Postaral se i o to, aby jí byla vyplácena renta za „praktický rozvoj oboru“.

Že se polární oblasti Země oteplují, překvapí v dnešní době zřejmě jen málokoho. V posledních dnech ale zasáhla východní Antarktidu náhlá vlna extrémních veder, která šokovala i jinak otrlé badatele. Na zdejších vědeckých základnách padla celá řada rekordů. Teplota se místa pohybovala až o 40 °C výše, než je v tuto dobu (na konci antarktického léta) obvyklé.

„Tato událost je zcela bezprecedentní a obrátila vzhůru nohama naše očekávání o antarktickém klimatu,“ řekl listu The Washington Post Jonathan Wille působící na francouzské univerzitě Grenoble Alpes. Autor studií o teplotách u jižního pólu Stefano Di Battista zase na twitteru uvedl, že aktuální anomálie by byly jen před několika dny považované za nemožné.

Na antarktické stanici Concordia ležící přes 3 000 metrů nad mořem v pátek teplota dosáhla -12,2 stupně, zatímco na ještě výše položené stanici Vostok naměřili -17,7 stupně Celsia. V absolutním hledisku to jsou sice teploty velmi nízké, na stejných místech ale běžně v březnu, tedy na začátku podzimu, nebývá tepleji než minus 50 nebo minus 60. Di Battista sdělil, že na stanici Vostok se teplota mezi březnem a říjnem nikdy nedostala nad -30.

Namísto ochlazení vlna veder

Za normálních okolností by touto dobou měly teploty v Antarktidě s koncem léta padat dolů. Stal se ale pravý opak. Na další francouzské polární stanici Dumont d'Urville by se teď měly pohybovat teploty pod nulou. Přesto tam padl rekord pro měsíc březen, s teplotou 4,9 °C. Podle Gaetana Heymese z francouzské meteorologické služby Météo-France jsme svědky historické události.

TIP: Konec zalednění? Antarktida v posledních letech ztratila ohromné množství ledu

Situace u jižního pólu zaskočila i vědce z výzkumného ústavu National Snow and Ice Data Center v americkém Coloradu, kteří se soustředili na události na opačné straně zeměkoule. Tam na začátku jara teploty vyskočily asi o 30 stupňů Celsia nad průměrné hodnoty. Podle Walta Meiera ze zmíněného institutu sídlícího ve městě Boulder se oblasti u severního pólu blížily k bodu tání, nebo už jej dosáhly, což označil za velmi neobvyklé.

„Jsou to opačná roční období. Nestává se, aby na severu i na jihu probíhalo tání současně. Je to docela ohromující,“ řekl Walt Meier a podobně se vyjadřovali i další odborníci. Badatelé nicméně dodávají, že samu o sobě nelze tuto epizodu brát jako projev klimatických změn. Případná opakování takovýchto podmínek by ale podle vědců byla znepokojivým signálem.

Získat nejprestižnější vědecké ocenění, spojené s nemalou finanční odměnou, představuje tajný sen nejednoho badatele. Na nápad dopomoct si k němu nominací vlastního jména se však spoléhat nedá: Vše leží výhradně v rukou pečlivě zvolených členů tzv. Nobelovy komise. Vedle příslušníků Královské švédské akademie věd jde například o předchozí laureáty ceny, univerzitní profesory nebo významné představitele jednoho z pěti oceňovaných oborů – tedy chemie, fyziky, lékařství, ekonomie a literatury. 

TIP: „Otec DNA“ James Watson přišel o čestné tituly kvůli rasistickým výrokům

V případě ceny za mír se proces poněkud liší: Kromě již zmíněných osob mohou návrhy podávat i představitelé vlád či státních institucí, přičemž ocenění následně uděluje pětičlenný norský Nobelův výbor. Slavnostní udílení probíhá vždy 10. prosince ve Stockholmu, respektive v Oslu, laureáti jsou však zveřejněni už v průběhu října. Hlasování jednotlivých členů komisí i jména nominovaných pak zůstávají tajná po dobu následujících padesáti let.