Spirální galaxie NGC 772 ze souhvězdí Berana není úplně obyčejná. Na snímcích této galaxie je to vidět na první pohled. Jedno ze spirálních ramen galaxie je nápadně přerostlé, jako by šlo o galaktického mutanta. Není divu, že se NGC 772 dostala pod označením Arp 78 do legendárního katalogu neobvyklých galaxií „Atlas of Peculiar Galaxies“, který v roce 1966 sestavil americký astronom Halton Arp.

Nový snímek této zvláštní galaxie, která se nachází asi 100 milionů světelných let od Země, pořídil americký teleskop Gemini North, který pracuje na vrcholu havajského vulkánu Mauna Kea. Na snímku je zřetelně patrné výjimečně velké spirální rameno dotyčné galaxie.

Neobvyklá spirální galaxie 

Rovněž je na něm patrné, že na rozdíl od řady spirálních galaxií, včetně naší Mléčné dráhy nebo Galaxie v Andromedě, neobsahuje takzvanou střední příčku, strukturu, která prochází centrem galaxie a od které se odvíjejí spirální ramena. V galaxii NGC 772 spirální ramena vycházejí přímo z jasně zářícího galaktického centra.

TIP: Hubbleův dalekohled zachytil dvojici galaxií v osudovém objetí

Proč má galaxie NGC 772 tak neobvyklé spirální rameno? Vysvětlení je v tomto případě podobné, jak u řady dalších galaxií neobvyklých tvarů. Může za to jiná galaxie, která se nachází v těsné blízkosti galaxie NGC 772. V tomto případě jde o trpasličí eliptickou galaxii NGC 770, která je od galaxie NGC 772 vzdálená asi 100 tisíc světelných let. Gravitační síly a slapové jevy mezi těmito galaxiemi vedly k deformaci zmíněného spirálního ramene.

Velký bariérový útes se táhne kolem 2 300 kilometrů severovýchodního australského pobřeží. Blednutí útesu je projevem toho, že se koráli v příliš teplé vodě začnou zbavovat symbiotických řas, jež jim dodávají zabarvení a výživu. Pak ale hladoví a odumírají. První blednutí velké části útesu bylo zaznamenáno v roce 1998, další epizody následovaly v letech 2002, 2016, 2017 a 2020.

To, že se barva ztrácí na rozsáhlých částech útesu, je vidět z leteckých snímků. Znepokojení vyvolává fakt, že se to děje v roce meteorologického fenoménu zvaného La Niña, který většinou klima v Austrálii ochlazuje. Australská agentura spravující Velký bariérový útes nedávno připomenula, že voda kolem útesu má v některých oblastech teplotu až o čtyři stupně vyšší, než je průměrná hodnota.

TIP: Austrálie hodlá vysypat do Velkého bariérového útesu až milion tun odpadu

Informace o blednutí útesu se objevila v souvislosti s inspekcí expertního týmu OSN. Canberra zahájila program ochrany útesu s názvem Reef 2050 a cílem inspekce je posoudit, zda australská vláda dělá pro ochranu útesu dost.

Thajští rybáři minulý týden zachránili muže z Vietnamu, který se pokoušel přeplout Andamanské moře na nafukovacím člunu. Jeho cílem byla dva tisíce kilometrů vzdálená Indie, kde se chtěl setkat se svou ztracenou ženou. 

Sedmatřicetiletý Ho Huang Hung z Vietnamu se podle svých slov nejprve pokoušel do Indie dostat letecky, kvůli problémům s vízem ale musel přejít k náhradnímu plánu. Z Bangkoku se přesunul na jih, kde si koupil modrožlutý nafukovací člun a 5. března se z Phuketu vydal na cestu přes Andamanské moře. V době, kdy jej rybáři objevili, měl za sebou 18 dnů plavby, během kterých urazil přibližně 80 kilometrů. Pokud by pokračoval stejným tempem, svého cíle by dosáhl zhruba za 625 dnů.

TIP: Dva indiánští chlapci přežili téměř měsíc ztracení v amazonské džungli

Pošetilost mužova snažení dokládá i skromná výbava, se kterou na nebezpečnou pouť vyrazil. Podle záchranářů měl u sebe jen několik balíčků instantních nudlí a téměř prázdnou nádobu na vodu. Vzhledem k tomu, že v Bengálském zálivu momentálně řádí cyklon Asani, by jeho šance na přežití byly mizivé. Úřady zachráněnému muži nabídly dočasný azyl a nyní řeší, jak mu umožnit setkání s manželkou.

Vlk představuje v Česku kriticky ohrožený druh, zapsaný na červený seznam. Majestátní tvorové si ochranu bezpochyby zaslouží, totéž by se však dalo říct o bezbranných stádech ovcí či koz, jež proti šelmám nemají téměř žádnou šanci. Zatímco v sousedních zemích už si na predátory zvykli, u nás s nimi dosud mnoho zkušeností nemáme. V poslední době se zde ovšem usazují stále častěji – například na území národního parku České Švýcarsko žije hned několik vlčích smeček. „V naší oblasti to mohou být tři až čtyři smečky o dvou až pěti kusech, přičemž se jejich teritoria částečně překrývají,“ upřesňuje ochránce přírody Tomáš Salov. 

Návrat ke kořenům

Dlouho se zdálo, že účinná obrana proti vlkům neexistuje. Farmáři zkoušeli ledacos, a stále bez úspěchu. Nakonec jim nezbylo než se vrátit ke kořenům a vsadit na osvědčené metody předků. „Víme, že vlci útočí na jednoduché cíle slibující snadnou kořist,“ vysvětluje Salov. „Proto je nejlepší mít chovy dobře oplocené, a navíc doprovázené psem speciálně vycvičeným k tomu, aby stádo bránil a v případě potřeby vlka zabil.“ 

Pastevečtí psi jsou bystří a samostatní. Povel „sedni“ či „lehni“ zřejmě nikdy neposlechnou, zato stádo pohlídají bravurně. Coby neunavitelní pracanti bývají čtyřiadvacet hodin denně ve střehu; i když se tedy zdá, že právě odpočívají, ve skutečnosti neustále naslouchají a hlídají. Jejich původ je přitom poměrně kuriózní: Pastevci si jednoduše vybírali psy co nejpodobnější ovcím a jejich štěňata umísťovali mezi stáda, která je odmalička vychovávala a nahrazovala jim rodinu. Pastevecký pes má k ochraně stáda genetické vlohy a zbytek ho naučí matka. Žádný jiný speciální výcvik nepotřebuje. 

Jediné, co funguje

„Pokud byste si ode mě vzali štěně, v polovině případů se s novým stádem nikdy nespojí a nenaučí se ho chránit. Když tedy dojde k útoku, pes odběhne pryč a nechá vlka řádit,“ přibližuje voják v invalidním důchodu Vojtěch Hajný. Jeho ovce a kozy se pasou právě v Českém Švýcarsku a chrání je smečka šarplaninských pasteveckých psů, plemene původem z Balkánu. „V Bosně a Černé Hoře představují to jediné, co na vlky funguje,“ objasňuje.

TIP: Realita vlčí demokracie: Měli jsme místo psů raději domestikovat vlky?

Ze psů jde na první pohled respekt, jsou však přátelští a mazliví. „Vadí mi předsudky, že jsou ovčáčtí psi agresivní. Jenže to platí, pouze když na ně někdo zaútočí – pak umějí být nemilosrdní,“ uvádí na pravou míru Hajný a dodává, že jej poslední dobou netrápí ani tak vlci, jako spíš nezodpovědní turisté, kteří nechávají volně pobíhat své mazlíčky. „Pes snadno přeskočí plot, což by si vlk nedovolil. Ten cítí, že je tam elektrický náboj,“ uzavírá chovatel. 

První významné bojové jednotky SAS nasazení po skončení druhé světové války na sebe nenechalo dlouho čekat a týkalo se Malajsie, kde byla tehdy situace velmi složitá. Za druhé světové války zde vzniklo silné partyzánské hnutí bojující proti Japoncům. Když válka skončila, levicově orientovaní partyzáni začali prosazovat nastolení komunistického režimu. V roce 1948 pak zahájili výpady ze svých základen ukrytých hluboko v džungli a během dvou let se jejich oběťmi stalo přes 1 300 lidí. Jednotky britské armády na základně v Singapuru si s těmito partyzány nedovedly poradit, takže nastoupili muži z 22. pluku SAS společně s námořní pěchotou a obávanými bojovníky z nepálského kmene Gurkhů. 

Image

Čtěte také

Britští SAS: Koncepce legendární jednotky vznikla na nemocničním lůžku

Speciální jednotky se zde opět v praxi naučily mnoho nového, například techniku seskakování do korun stromů a následného slaňování na zem. Britské velení ovšem nejenže s komunistickými povstalci bojovalo v džungli, ale posílalo své vojáky stavět nemocnice, školy, silnice a podobně.

Mezi venkovany také působili důstojníci, kteří ovládali místní jazyky a přednášeli o nebezpečí komunismu, výhodách západního způsobu života a demokracii. Tímto taktickým postupem se britskému velení podařilo většinu místního obyvatelstva získat na svou stranu. Trvalo to ovšem velmi dlouho a boje v Malajsii probíhaly celkem dvanáct let až do konečného potlačení partyzánů roku 1960. 

Britové za tu dobu zaznamenali na své straně 519 padlých vojáků, z toho šestadvacet patřilo k 22. pluku SAS. Muži ze Speciální letecké služby pak roku 1958 bojovali proti povstalcům na území sultanátů Maskat a Omán v oblasti Perského zálivu. Zde se jim podařilo úspěšně provést sérii úderů na povstalecké opěrné body a během tří měsíců byla revolta potlačena. 

Nepostradatelné jednotky

V následujících letech bojovali příslušníci SAS v mnoha konfliktech. V letech 1963–1966 je bylo možné spatřit na Borneu, kde se prokomunistický indonéský prezident Sukarno pokusil násilně sjednotit bývalé sultanáty Brunej a Sarawak. To mu však nevyšlo a sám byl naopak svržen. Ve stejné době bojovaly jednotky SAS v jemenském Adenu a počátkem 70. let se jim podařil skutečně husarský kousek, když pouhých deset vojáků rozprášilo skupinu asi 250 povstalců v boji u Mirbatu v Ománu. 

Nasazení ve velmi tvrdých podmínkách ale muže ze SAS čekalo i přímo na domácí půdě. V roce 1969 se prudce vyhrotilo nepřátelství mezi dlouhodobě znesvářenými katolíky a protestanty na území Severního Irska a k potlačení nepokojů byly vyslány armádní jednotky. Na rozdíl od svých kolegů v uniformách však příslušníci SAS působili v ulicích tajně a využíváni byli především takoví vojáci, kteří dokonale ovládali místní dialekty. To jim umožnilo vloudit se do řad některých teroristických organizací a polovojenských bojůvek, jichž zde v 70. až 90. letech minulého století působilo velké množství. Často také stačilo někde v restauraci vyslechnout rozhovor u sousedního stolu k tomu, aby se zabránilo nějakému bombovému atentátu nebo jiné připravované teroristické akci. 

Podrobnosti o aktivitách SAS v severním Irsku jsou však dosud utajovány, takže nelze přesně popsat, na kolika akcích se zde vojáci podíleli a kolik z nich stála tato nervy drásající práce život. V roce 1982 se vojáci SAS zúčastnili britsko-argentinské války o Falklandy, která skončila přesvědčivým vítězstvím Britů. Úspěšné bylo i jejich nasazení během první války proti Iráku roku 1991. 

Výběrové řízení a výcvik

Jednotky SAS jsou mimořádné svými nároky na uchazeče o službu. Na rozdíl od speciálních jednotek jiných zemí může do 22. pluku SAS vstoupit pouze profesionální voják, který již předtím sloužil minimálně dva roky v některém z existujících pluků britské armády. Navíc to musí být pouze muž, protože ženám je účast v řadách jednotek SAS zapovězena. 

Do 21. a 23. pluku SAS se mohou hlásit i dobrovolníci z řad civilistů a jejich výcvik je rozložen do delšího časového období. Na přihlášce je v případě profesionálního vojáka kromě uchazečova podpisu třeba i podpis jeho velitele, což přináší v mnoha případech problémy. Důstojníci si totiž dobře uvědomují, že jim z jejich jednotky odejde schopný člověk, takže se do souhlasu pochopitelně příliš nehrnou. Když jsou papíry v pořádku, dostane uchazeč pozvánku k výběrovému řízení do Herefordu, kde je vybaven vším potřebným. 

Výcvik a výběr probíhá v běžném stejnokroji britské armády a muži jsou nejprve trénováni v běhu. Trénink probíhá v oblasti Breconských hor ve Walesu v bojových botách nejprve bez batohu a později i s ním. Váha tohoto batohu je postupně navyšována, přičemž kdysi se do něj dávaly cihly, které měly nahrazovat munici. Když však dva uchazeči při zimním tréninku zmrzli, bylo toto pravidlo pozměněno. Každý voják si do batohu může dát, co chce, ale celková hmotnost musí splňovat předepsaný limit. Není asi třeba dodávat, že už v této fázi řada uchazečů o místo v SAS odpadne. Ti úspěšní pak běhají po kopcích na venkově několik dní a trasy jsou čím dál obtížnější. Frekventanti musí běžet zásadně mimo cesty, a to nejen ve dne, ale i v noci. 

Poté jim jsou přiděleny pušky bez řemene, což ještě více zvyšuje obtížnost tréninku. Vojáci jsou nevyspalí, vyčerpaní, trpí úpornými bolestmi nohou a ramen. A právě v této fázi výcvik nejvíc mužů vzdá. Vydrží pouze ti nejtvrdší, kteří následně postoupí do závěrečné fáze tréninku spočívající ve čtyřicetimílovém (64 km) přechodu hor s automatickou puškou a batohem o váze pětadvacet kilogramů na zádech, přičemž musí předepsanou vzdálenost urazit během dvaceti hodin. Pokud vše zvládnou, čeká je výcvik v džungli.

Kurz přežití v džungli

Pobyt v prostředí realisticky navozujícím bojové podmínky je pro budoucí příslušníky SAS věcí zásadní důležitosti. Frekventanti se zde naučí týmové práci a především tomu, jak může člověk přežít v divoké přírodě. K základním dovednostem patří orientace v pralese, zacházení s mačetou a podobně. Během této části výcviku se už používají výhradně ostré náboje, aby podmínky byly co nejpodobnější skutečnému boji. Čerstvé jídlo dostávají vojáci pouze jednou za týden a jinak musí vyžít z konzerv a toho, co les dá. 

Když mají zdárně za sebou i tuto část, následuje výcvik v přežití. Spočívá v tom, že voják se musí umět v terénu skrývat a živit se pouze tím, co v přírodě najde nebo uloví. Součástí této fáze výcviku je i další důležitý prvek v podobě přípravy na chování v zajetí. Každý příslušník SAS totiž musí být sebejistý, ale nikoliv nafoukaný či arogantní. Musí také umět snášet bolest a být odolný fyzicky i psychicky. Když náročným programem úspěšně projde, absolvuje výsadkářský kurz a teprve po jeho zdárném ukončení dostane klasický baret pískově šedé barvy s vyšitým znakem SAS. 

Znak tvoří okřídlená dýka na černém štítu. Dýka má světle zlatou barvu a představuje legendární meč Excalibur jakožto symbol pravdy a spravedlnosti. Na její čepeli je svinutá stužka s heslem „Who dares wins“ (Odvážný vítězí). Toto heslo nevymyslel nikdo jiný než zakladatel SAS David Stirling. Vojáci, kteří měli za sebou tři bojové seskoky za nepřátelskými liniemi, dostávali v minulosti k tomuto znaku ještě parašutistická křídla, která nosili nad levou kapsou nebo na rameni. Mimořádně tvrdá příprava v současnosti stále zaručuje kvalitu jednotek SAS a jejich příslušníci patří ve svém oboru ke světové špičce.  

Planeta je plná plastového odpadu, na který působí vítr, ultrafialové záření a další vlivy prostředí. Plasty se v důsledku toho rozpadají na stále menší částice, které se pak šíří ekosystémy a vstupují do všech organismů, nás nevyjímaje. Už byly objeveny v lidské stolici i různých lidských tkáních. Podle výsledků nového výzkumu se mikroplasty nacházejí i v lidské krvi.

Tým odborníků, který vedla Heather Leslie z nizozemské Svobodné univerzity v Amsterdamu, zjišťoval, zda mikroplasty pronikly i do lidského krevního oběhu. Použili při tom nový postup, který zahrnuje využití hmotnostní spektrometrie. Badatelé zpracovali krevní vzorky 22 zdravých dobrovolníků, v nichž pátrali po pěti různých polymerech, které jsou typickou součástí plastů.

Mikroplasty v krvi

U třech čtvrtin dobrovolníků zjistili, že jejich krev obsahuje mikroplasty. Jejich průměrná koncentrace v krvi přitom byla zhruba 1,6 mikrogramů na mililitr krve, což odpovídá asi jedné čajové lžičce v 1 000 litrech krve. Jde o první přímé potvrzení průniku mikroplastů do lidské krve.

TIP: Mikroplasty už pronikly všude: Jsou i ve vzduchu, který dýcháme

Nejvíce byl zastoupený polyethylentereftalát (PET), polyethylen a polymery styrenu. Podle vědců se mikroplasty do krve dostávají kontaktem se sliznicemi, při trávení nebo dýchání. Při vdechnutí se do krve mohou dostat částice mikroplastů o velikosti mezi jedním nanometrem až dvaceti mikrometry.

Jaký může být vliv těchto mikroplastů v krvi na lidské zdraví? Výzkum je teprve v počátcích. Už teď ale díky dřívějším experimentům víme, že mikroplasty mohou mít toxický vliv na buňky. Výzkum na myších také ukázal, že mikroplasty mohou proniknout hematoencefalickou bariérou do mozku, a že mohou přispívat ke zhoršování situace s cholesterolem i kondicí srdce a kardiovaskulární soustavy.

Měření různých veličin hraje velmi důležitou roli v každé přírodní vědě, astronomii nevyjímaje. Jen těžko bychom se mohli vydat na Měsíc, kdybychom neznali některé základní hodnoty, například hmotnost Země a její gravitační zrychlení určující energii nutnou k opuštění planety. Naprosto nezbytný údaj pak samozřejmě představovala vzdálenost k našemu souputníkovi. Měření vzdáleností a jeho historie přitom tvoří velmi zajímavou kapitolu dějin.

Placka? Ne, koule

Prvotní, nábožensky podmíněné úvahy o Zemi vyústily v představu naší planety jako placky, nad níž spočívá další placka čili nebe, kde sídlí bohové. Člověk však v tomto systému rozhodně neměl hledat rozumová vysvětlení, nýbrž pouze pokorně obdivovat nebeská tělesa jako božská stvoření. Antičtí Řekové se pak nad uvedený pohled povznesli, a přestože i oni měli svá božstva a kulty, vnímali okolní vesmír jako systém řídící se jasnými a neměnnými přírodními zákony, nikoliv prostou vůlí bohů. 

Řekové velmi brzy poznali – například na základě sledování tvaru zemského stínu při zatmění Měsíce – že má naše planeta tvar koule, a rozhodli se ji změřit. První údaje pocházejí už od Aristotela, který odhadoval obvod Země na 400 tisíc stadií, tj. asi 65 000 km. Nedošel tedy k přesné hodnotě, přesto se nemýlil řádově. 

Měří se Země

Patrně poprvé v dějinách obvod Země skutečně změřil Eratosthenes z Kyreny. Jako bystrý pozorovatel přírody si všiml, že v Asuánu bývá Slunce při letním slunovratu přímo v nadhlavníku a osvětlené objekty nevrhají stín „bokem“. Uvažoval tedy zřejmě dál: Pokud by se Slunce nacházelo dostatečně daleko, mohly by se jeho paprsky považovat za rovnoběžné. A jestliže by Země byla kulatá, pak by dopadaly na různá místa na jejím povrchu pod různým úhlem v důsledku jejího zakřivení.

Eratosthenes změřil úhel dopadu slunečních paprsků v Alexandrii a odvodil z něj, jakou část celého kruhu představuje vzdálenost právě mezi Alexandrií a Asuánem. Slavný geograf změřil následně vzdálenost obou měst fyzicky a pak už prostou trojčlenkou stanovil obvod celé planety – přibližně 252 tisíc stadií. Jeho odhad při použití nižší hodnoty jednotky stadium přitom zhruba odpovídá dnes obecně přijímanému údaji 40 000 km. Antickému matematikovi patří obdiv zejména za metodu měření a také za samotné provedení. Vždyť starověcí myslitelé nedisponovali žádnou moderní technikou, kterou dnes můžeme využít my. Přesto od dob Eratosthena z Kyreny znalo lidstvo rozměry svého vlastního světa.

Problémy ve Sluneční soustavě

Další z antických myslitelů Aristarchos ze Samu přišel kromě jiného s heliocentrickou koncepcí vesmíru. S představou Slunce v centru dění přitom o mnoho století předběhl dobu. Pokusil se navíc určit velikost a vzdálenost naší hvězdy v násobcích vzdálenosti Země–Měsíc. 

Jeho metoda spočívala v měření úhlu, který svírají spojnice Země–Slunce a Země–Měsíc v okamžiku, kdy je osvětlena přesně polovina našeho přirozeného satelitu, a kdy jej tedy na pozemském nebi vidíme v první nebo poslední čtvrti. Nicméně určit zmíněný úhel bez přístrojů je velmi obtížné. Aristarchos dospěl k hodnotě 87°, zatímco ve skutečnosti se jedná o 89° 51′. Na první pohled nejde o nijak markantní rozdíl, výsledek však bohužel závisí na funkci kosinus, která v oblasti pravého úhlu velmi strmě klesá. Antický matematik tak vypočítal, že naši planetu dělí od Slunce pouhý 19násobek vzdálenosti Země–Měsíc, správně však měl dospět k 390násobku. A jelikož uvedené měření a výpočet nadále používal, určil nepřesně i další parametry Sluneční soustavy.

Stovky let čekání

Exaktnější stanovení rozměrů našeho solárního systému umožnil až objev lepších přístrojů. Galileo Galilei namířil svůj první dalekohled na hvězdné nebe v roce 1609. Tycho Brahe vytvořil sbírku velmi přesných pozorování oblohy, která pak využil Johannes Kepler a postuloval tři známé zákony pohybu nebeských těles. A nakonec přišel Isaac Newton, jenž zformuloval gravitační zákon a společně s Gottfriedem Leibnizem také základy matematického nástroje zvaného integrální a diferenciální počet. 

Keplerovy a Newtonovy zákony umožnily vypočítat v podstatě libovolné vzdálenosti ve Sluneční soustavě na základě znalosti doby oběhu a dalších aspektů pohybu nebeského tělesa. Poskytovaly však výsledky například v násobcích vzdálenosti Země–Slunce. Lidé tak znali základní vzdálenostní škály, ale nedokázali je určit v běžných pozemských jednotkách, tedy v metrech či kilometrech. 

Venuše před Sluncem

K dosažení konkrétních čísel měl posloužit například přechod Venuše přes sluneční disk. Již roku 1639 se Jeremiah Horrocks a William Crabtree pokusili změřit úhlový průměr disku zmíněné planety, bohužel neměli dostatečné znalosti a určili, že Zemi dělí od Slunce 95,6 milionu kilometrů. Přesto se jednalo o velký posun, neboť bylo zřejmé, že v našem solárním systému půjde o řády milionů kilometrů. 

Roku 1716 navrhl Edmund Halley využít při dalším přechodu Venuše přes sluneční disk jinou metodu – měření sluneční paralaxy (viz Jak daleko je Slunce?). Slavný astronom hodlal změřit čas začátku a konce přechodu, a to na různých stanicích po celém světě. V podstatě tak plánoval první globální vědecký projekt. Bohužel, přechod Venuše přes sluneční disk představuje relativně vzácnou událost a Halley se jej už nedožil. 

Při přechodech v letech 1761 a 1769 se však do pozorování zapojily desítky stanic. Roku 1771 pak Francouz Jérôme Lalande použil získané údaje a vypočítal hodnotu astronomické jednotky. Protože je poměrně obtížné určit přesný čas začátku a konce přechodu, trpělo i toto měření určitou chybou, nicméně stanovených 153 milionů kilometrů již víceméně odpovídalo dnešním představám: Střední vzdálenost Země od Slunce (naše planeta se pohybuje po elipse a skutečná vzdálenost se mění) činí 149,59 milionu kilometrů, ± 0,31 milionu kilometrů.

Hvězdná paralaxa

O hvězdách se dlouho soudilo, že jde jen o statická světla na nebeské klenbě. Roku 1717 porovnával již zmiňovaný Edmund Halley skutečné polohy stálic se starověkým Hipparchovým katalogem a zjistil, že některé z nich – konkrétně Aldebaran, Sirius, Arcturus a Betelgeuze – se nenacházejí v zaznamenané pozici. Pochopitelně zvažoval i chybu, ale proč by se Hipparchos spletl právě u objektů, jež patří k nejjasnějším? Od dob antického astronoma se hvězdy zkrátka viditelně posunuly, a muselo tudíž jít o samostatná tělesa v různých vzdálenostech. Stále však zůstávala otázka, jak tyto vzdálenosti měřit.

TIP: Kde leží nejvzdálenější známé objekty naší soustavy?

Bylo jasné, že hvězdy musejí vykazovat paralaktický posun, stejně jako Slunce či planety. Nikdo si však nedokázal představit jejich reálné vzdálenosti, a tudíž ani velikost úhlů, které bude nutné měřit. První pokusy stanovit hvězdné paralaxy proto také ztroskotaly – sebedelší základna na Zemi nevedla k úspěchu. Zlom nastal ve chvíli, kdy se podařilo určit vzdálenost naší planety od Slunce. Najednou bylo evidentní, že Země se při pohybu kolem své hvězdy dostává s odstupem půl roku do protilehlých pozic vzdálených 300 milionů kilometrů, a poskytuje nám tak v čase nesrovnatelně delší základnu, než můžeme získat kdekoliv přímo na naší planetě.

Dokončení: Jak se měří nekonečno: Dějiny měření vzdáleností vesmíru (2) (vychází v neděli 3. dubna)

Následující historika se odehrála někdy v průběhu druhé poloviny 18. století. Jistý francouzský literát, politik a vášnivý sběratel umění Alexandre Rousselin de Saint-Albin si do svého domu pozval vybranou společnost včetně jakéhosi ministra. Předem avizoval, že mezi přítomnými bude i „velká dáma revoluce“. Tím vzbudil patřičnou zvědavost. Kdo bude onou významnou účastnicí večírku? Hosté vcházeli do jídelny, rozhlíželi se zvědavě jeden po druhém. Nikoho z nich ale nebylo možné označit avizovaným titulem hrdinné revolucionářky. Pak však hostitel přistoupil ke stolu a nadzvedl ubrousek, pod kterým byla ukryta velká skleněná láhev. Z ní na přítomné zírala kůží potažená lebka. „Dámy a pánové, dovolte, abych Vám představil naši společnici,“ pronesl Saint-Albin k šokovanému publiku. „Charlotte Cordayová, vražedkyně Marata.“

Z jeptišky revolucionářka

Charlotte Cordayová se narodila v roce 1768 do zchudlé šlechtické rodiny. V páté generaci byla dokonce potomkem dramatika Pierra Corneilla. Matka jí zemřela, když bylo dceři třináct. Otec poté ji i její mladší sestru poslal do kláštera na vychování. Mohl ji čekat dlouhý a jednotvárný život jeptišky, kdyby do něj nezasáhla Velká francouzská revoluce. V roce 1790, to bylo Charlottě dvaadvacet, byl klášter zrušen a dívka se vrátila zpět z duchovního světa do toho bouřlivého světského. Nastěhovala se ke své tetě Madame de Bretteville, která žila v Caen. 

Charlottu revoluční myšlenky naprosto pohltily. V klášteře trávila hodně času v místní knihovně a jako vzdělaná dívka četla s oblibou Rousseaua a Plutarcha. Nyní jejich idejemi žila. Sledovala politické dění a sympatizovala zvláště s girondisty, tedy s umírněnými revolucionáři. V dalším revolučním vývoji se však začaly stále více prosazovat radikální politické frakce – jakobíni a kordeliéři. V lednu 1793 byl popraven král Ludvík XVI. a girondisté byli svrženi. Jakobíni a kordeliéři rozpoutali doslova teror. Gilotina se nezastavila a nikdo si nemohl být jistý, jestli příště nebude na řadě. Charlotte to všechno s hrůzou sledovala. A nezůstala jen u toho. Rozhodla se k činu. Jako příčinu veškerého zla vnímala vůdce kordeliérů Jeana Paula Marata. A věděla jediné: Marat musí zemřít.

Promyšlený atentát

Charlotte se rozhodla, že vezme další osud revoluce do svých rukou a 11. července 1793 přijela do Paříže. U sebe měla kromě nejnutnějších věcí také Plutarchův spis Paralelní životy s životopisy slavných Řeků a Římanů. Ještě ten den na tržišti zakoupila kuchyňský nůž. Sepsala také prohlášení „pro všechny Francouze, kteří uznávají právo a mír“, v němž vysvětlovala pohnutky svého plánovaného činu. Kromě toho napsala fingovaný dopis, prostřednictvím kterého se chtěla dostat až k Maratovi s tvrzením, že jej má předat pouze jemu do vlastních rukou. 

Takto vybavená se vydala přímo do Konventu. Měla v plánu zaútočit na Marata právě zde. Domnívala se, že tím její čin získá vyšší váhu, když bude mít tolik diváků na tak důležitém místě. Revolučního vůdce v Konventu však nenašla. Jak zjistila, Marat se v té době už zasedání neúčastnil kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Nevadí. Zamířila do jeho domu. Bylo 13. července a blížilo se poledne. Tehdy ji ještě poslali pryč. Večer se však vrátila, a to už ji Marat přijal. Seděl přitom ve vaně. Což samozřejmě nebylo v tehdejší společnosti zvykem, ale celému atentátu to dává vskutku originální rozměr. 

Důvod byl každopádně prozaický. Marat velmi trpěl. Sužovala jej jakási kožní nemoc, možná lupenka, dermatitida či ekzém. A právě koupel mu poskytovala alespoň chvilkovou úlevu od neustávajícího svědění. Proto vanu neopustil ani ve chvíli, kdy jej navštívila mladá pohledná dívka. Charlotte si vybájila historiku o tom, že přišla udat uprchlé girondisty, kteří žijí v její domovině v Caen. Marat byl nadšen a ochoten vyslechnout všechny podrobnosti. Charlotta šla tedy blíž, v té chvíli však místo udání vytáhla nůž a zabodla jej Maratovi přímo do hrudníku. Mířila přesně. Tyran stačil jen vykřiknut a během chvíle zemřel. 

Po Maratově výkřiku vběhla do koupelny jeho snoubenka Simone Evrard. Nejspíš celou dobu špiclovala za dveřmi, protože v půvabné dívce viděla konkurenci. Hned po ní vrazil do koupelny kamelot Maratových novin. Ten Charlotte zadržel. Přispěchali i sousedi z domu – vojenský chirurg a zubař, kteří se pokusili Marata oživit. Marně.

Charlottu okamžitě zatkli. Měla štěstí, že ji rozzuření přívrženci Marata rovnou nezlynčovali. Putovala do věznice Conciergerie. Odtud ještě napsala dopis otci, ve kterém vysvětlila své pohnutky. Prosila ho o odpuštění, nikoliv však svého činu, ale že předem nežádala o otcovské svolení. V dopise zdůrazňuje, jak je hrdá, že se jí podařilo zbavit svět tyrana a předejít dalším krveprolitím. Tentýž argument vyslovila i před soudem: „Zabila jsem jednoho muže, abych zachránila sto tisíc.“ Vyšetřovatelé se především snažili zjistit, zda byla součástí širšího spiknutí, nebo jednala jen ze svého rozhodnutí. Hrdě však prohlásila, že je za svůj čin zodpovědná jen ona a nikdo jí nepomáhal. 

Cesta na smrt

Revoluční tribunál odsoudil Charlotte Cordayovou k trestu smrti. Samozřejmě, nemohla čekat jiný trest a byla s ním smířená. Kněze odmítla. Vyžádala si však jako poslední přání, aby jeden z gardistů namaloval její portrét. Ona mu na oplátku věnovala svou kadeř. 

Se stejnou hrdostí, s jakou vystupovala před soudem, mířila také 17. června na popraviště. Před poslední cestou jí nasadili rudou košili, která byla symbolem velezrádců. Celou dobu na voze pevně stála a působila klidným dojmem. Tento klid ji neopustil až do poslední chvíle.

Její sťatou hlavu dle zvyku pozdvihli a katův pomocník ji přede všemi potupně udeřil do tváře. V té chvíli se prý začervenala a objevil se na ní rozhořčený výraz, což odpřisáhli všichni přihlížející. Člověk by se ani nedivil, vzhledem k tomu, že hlava, jak už tušíme, si ještě dlouho žila vlastním záhadným životem. Charlottino tělo bylo po smrti podrobeno pitvě, jejímž účelem bylo mimo jiné zjistit, zda byla panna. Tato informace připadala jejím popravčím důležitá. Pokud by se v jejím životě vyskytoval nějaký muž, mohl být spoluviníkem.

Následky atentátu

Čeho Charlotte svým činem dosáhla? Jistě přispěla do diskuze, která provází lidstvo po celou jeho historii. Zda násilí proti tyranovi je legitimní a ospravedlnitelné. A současně demonstrovala to, co po takovém násilí nejspíš nevyhnutelně musí přijít. Charlotte sice zabila nejhoršího z tyranů, ale rozhodně ne jediného. Teror pokračoval dál a možná ještě přitvrdil okořeněný pomstychtivostí za Maratovu smrt. 

Pravdou je, že Marata by nejspíš vzhledem k jeho zdravotnímu stavu už dlouhý život nečekal. Kromě toho, že mu ušetřila pár měsíců mučivého trápení, z něj také učinila mučedníka revoluce. Jeho busty se následně ocitly na mnoha veřejných místech. I sama Charlotte měla řadu tichých obdivovatelů. Do jisté míry její čin změnil pohled na ženy, které byly často vnímány jako nesvéprávné bytosti neschopné samostatné akce. Paradoxně ale ty ženy, které se zapojily do právě vznikajícího emancipačního hnutí, v Charlottě svůj vzor neviděly. Jednak mezi nimi bylo dost Maratových obdivovatelek. A pak se také obávaly, že vrhne špatné světlo na prosazování ženské rovnoprávnosti.

Charlotte se tak za svůj skutek vděku bezprostředně nedočkala, na to musela doba dozrát. Teprve když byli tyrani svrženi a revolucí popleněná Francie se začala vzpamatovávat, vzpomněli si i na ni a stala se hrdinkou. Často ji přirovnávali k Johance z Arku. Neposkvrněná bojovnice. Ano, pitva po Charlottině smrti skutečně prokázala, že byla panna.

Posmrtný „život“

Charlottinou smrtí však celý příběh nekončí. Jak jsme předeslali na začátku, její hlavu čekal ještě pestrý osud. Po popravě a pitvě pohřbili její tělo na hřbitově Madeleine, kam ukládali i další popravené gilotinou během francouzské revoluce. V té době už tu odpočíval Ludvík XVI. a jeho manželka Marie Antoinetta jej následovala o pár měsíců později. Společně s mrtvými těly sem byly umístěny i hlavy. Jak je tedy možné, že se ta Charlottina objevila o mnoho let později na bizarním večírku? 

Hřbitov Madeleine byl už v následujícím roce zrušen a většina těl byla přemístěna jinam. Podle nového majitele někdejšího hřbitova, pana Descloseauxe, to však nebyl případ Charlotty. Její tělo naopak zůstalo a on sám označil v roce 1804 křížkem přesné místo jejího hrobu. O dalších jedenáct let později měly být ostatky exhumovány a přesunuty na slavný hřbitov Montparnasse. Jenže tady stopa končí. V registru pohřbených o tom není ani slovo. Charlotte zkrátka zmizela.

Samotná hlava však měla pravděpodobně zcela jiný osud než zbytek těla. Už krátce po popravě ji prý získal jakýsi obchodník s kuriozitami, který ji i s příslušným certifikátem prodal. Novým majitelem se stal francouzský politik Alexandr Rousselin de Saint-Albin. To byl onen pořadatel večírků se zvláštním smyslem pro humor. Když už vlastnil takovou kuriozitu, rozhodně se s ní nechtěl těšit sám.

Při jiné večeři pro přátele uváděl jako zlatý hřeb večera na pozvánce „senzační překvapení“. Natěšené hosty prý chvíli napínal. Počkal si na dezert a když byl na stole, nechal přinést onu skleněnou nádobu překrytou šátkem. Můžeme si asi představit překvapení, zděšení a po bohaté hostině možná i mnohem fyzičtější projevy znechucení, jakmile byl zvědavým pohledům odhalen obsah nádoby. Podle těchto svědectví v ní tehdy nebyla lebka, ale přímo v lihu naložená hlava Charlotty Cordayové, která musela být zakonzervována těsně po popravě. Zachovala se tedy i s kůží, vlasy a očima s napůl přivřenými víčky. 

Dalším majitelem ostatků, tentokrát už samostatné lebky, byl Georges Duruy, francouzský historik a romanopisec 19. století. Ten ji objevil ve skříni své tety. Když na tetičku po prvotním překvapení udeřil, proč že má ve svém šatníku tak podivný obsah, vysvětila mu, že je to památka na jejího zesnulého manžela, kterým byl právě Alexandr Rousselin de Saint-Albin.

TIP: Vražda kvůli vyššímu cíli: Tohle jsou nejslavnější atentátnice v dějinách

Duruy posléze předal lebku princi Rolandu Bonapartovi, prasynovci Napoleona I., se slovy, že se jí rád zbaví, jelikož děsí jeho manželku. A i když nebylo zcela prokázáno, že šlo skutečně o ostatky Charlotty, nechal ji princ Rudolf vystavit na pařížské výstavě v roce 1885. Tehdy také prošla antropologickým zkoumáním, které sice nepotvrdilo, komu lebka skutečně patřila, ale antropologové alespoň uvedli, že nikdy nebyla uložena v zemi. 

Poněkud nedůstojný osud dívky, která byla ztělesněnou hrdostí. S něčím takovým Charlotte určitě nepočítala. Co na plat. Člověk, který se snaží vzít osud světa do svých rukou, zkrátka musí počítat s tím, že se může přepočítat. 

Naprostá většina pasažérů si z cesty letadlem neodnáší zrovna zkušenost srovnatelnou s návštěvou luxusní restaurace. Aerolinky do jisté míry paradoxně těží z toho, že od zpřísnění bezpečnostních opatření po teroristických útocích z roku 2001 si cestující nesmějí vzít na palubu téměř žádné vlastní pokrmy ani nápoje: Stávají se z nich tedy cosi jako hladoví rukojmí, jimž nezbude než se spokojit s tím, co jim letušky předloží – bez ohledu na kvalitu, chuť či vzhled.

Z hlediska rozpočtu aerolinek působí pohoštění při letu jako zdánlivě zanedbatelná položka ve srovnání s výdaji na palivo či mzdy zaměstnanců. Ve skutečnosti se však jedná o gigantický trh, v němž se v posledním „předpandemickém“ roce 2019 protočilo podle oficiálních statistik v přepočtu bezmála 440 miliard korun. 

Začalo to sendvičem

Dávno minuly doby, kdy si letecké společnosti předcházely zákazníky prostřednictvím špičkového palubního servisu. Dnešní pasažéři si jen těžko dovedou představit, že by si oběd či večeři v letadle vychutnali na stolcích pokrytých ubrusy a s porcelánovým servisem i stříbrnými příbory. Právě tak to však vypadalo od chvíle, kdy 11. října 1919 cestující společnosti Handley Page Transport na trase mezi Londýnem a Paříží vůbec poprvé v historii dostali studený sendvič.

Původně se na palubách podávalo studené občerstvení. Teprve v roce 1936 se mohlo díky zabudovaným troubám začít ohřívat. (foto: Profimedia)

Zlatou éru leteckého stravování přinesla 60. léta, kdy i standardy pro ekonomickou třídu zahrnovaly kompletní tříchodové menu včetně salátu a nabídky vinného lístku. Až do roku 1990 mohly navíc pobyt vysoko nad zemí zpříjemnit cigarety. Nutno podotknout, že ani tehdy nebylo občerstvení zdarma. Na druhou stranu většinou platilo, že kdo si mohl dovolit pořídit si letenku, neměl problém sáhnout hlouběji do kapsy i kvůli utišení hladu – zvlášť vezmeme-li v potaz, že čas strávený v letadle nekrátila žádná nabídka filmů. 

Tuny arašídů

Změna přišla v 70. letech, kdy počet aerolinek raketově rostl a nákladný způsob dopravy vyhrazený dřív jen hrstce vyvolených se stal dostupným pro širokou veřejnost. Vyostřený konkurenční boj záhy přinesl tlak na cenu letenek, takže leteckým společnostem nezbylo než hledat úsporná řešení. A jedna z prvních voleb padla právě na omezení palubního servisu, občerstvení nevyjímaje. Stříbrné lžičky zmizely a jejich místo zaujaly alobalové krabičky s plastovými příbory na jedno použití. 

Přiškrcování výdajů zašlo dokonce tak daleko, že některé společnosti úplně upustily od nabízení hotových pokrmů a v nabídce ponechaly jen drobné svačiny. Jako první se k podobnému kroku už v 70. letech odhodlaly americké aerolinie Southwest Airlines, jež od té doby „servírují“ výhradně solené arašídy. Aby přitom před zákazníky neztratily pověst, postavily na tom svou marketingovou strategii a prezentují se jako „burákové aerolinky“. Metoda se kupodivu osvědčila: Jen v roce 2017 rozdaly letušky na palubách letadel zmíněné společnosti 106 milionů sáčků slaných oříšků. 

Příliš drahé plýtvání

V měřítkách, s jakými je třeba kalkulovat při plánování občerstvení pro miliony strávníků, se i maličkost může ukázat jako stěžejní. V Delta Air Lines kupříkladu spočítali, že odstraní-li z každého podávaného salátu jedinou jahodu, ušetří ročně 210 tisíc dolarů. Přes veškerá úsporná opatření však distribuce pokrmů na palubě představuje velmi riskantní a mnohdy rovněž ztrátový podnik. 

Pětina vyprodukovaného jídla se podle odhadů nikdy nesní. Jedno z pravidel například stanovuje, že má-li let zpoždění víc než šest hodin, musejí se veškeré předem připravené pokrmy vyhodit. Odpad vůbec tvoří samostatnou kategorii: Podle analýzy Mezinárodní asociace leteckých dopravců (IATA) vzejde z cateringu ročně 1,14 milionu tun znehodnoceného jídla, jež posléze skončí na skládkách. K tomu je třeba připočítat dalších bezmála šest milionů tun použitého plastového či jiného materiálu na jedno použití.

Občerstvení pro letadla se chystá za přísných hygienických podmínek. Pracovníci se drží striktních pokynů, jak má výsledné jídlo vypadat. (foto: Profimedia)

Není divu, že si podobné plýtvání vybírá daň, a v podobě zvýšených cen ji pochopitelně zaplatí pasažéři. S novým tisíciletím začaly aerolinky jedna po druhé rušit servírování jídla zdarma při kratších letech, přičemž hranici obvykle představuje vzdálenost 1 500 kilometrů nebo tři hodiny strávené ve vzduchu. Občerstvení je v takovém případě dostupné už jen za příplatek, a to nemalý. Britská cestovní agentura Kayak nedávno analyzovala ceny u šesti největších aerolinií v zemi a zjistila, že některé položky v jejich menu vycházejí ve srovnání s totožným produktem ze supermarketu až o 2 600 % dráž. Například za máslovou sušenku, jejíž běžná cena se pohybuje v přepočtu kolem osmi korun, si na palubě účtují 105 korun. 

Dochucovací alchymie 

Pokud jste někdy měli dojem, že řízek v oblacích chutná nějak „jinak“, nezdálo se vám to. Podařilo se prokázat, že s rostoucí nadmořskou výškou chuť „slábne“. Příčina spočívá v klesajícím tlaku a snížené vlhkosti, jež působí na celý organismus. A mezi důsledky patří kromě omezeného čichu také pocit žízně, takže nám každé jídlo připadá sušší. V letové hladině zhruba deset tisíc metrů nad Zemí přicházíme přibližně o 30 % schopnosti vnímat rozdíly mezi chutěmi a týká se to zejména sladké a slané. 

Chtějí-li aerolinky uvedené faktory potlačit, musejí s nimi počítat už při přípravě receptur, zejména pokud jde o dochucovadla. Namixovat správné poměry kořenicích směsí však znamená hotovou alchymii: Ten nejjednodušší způsob, zkrátka jídlo víc osolit, totiž způsobí dehydrataci strávníků. Proto kuchaři v hojné míře spoléhají na suroviny s přirozeně výraznou chutí. Jenže například množství čerstvých bylinek se musí zdvojnásobit, má-li aroma fungovat tak jako na Zemi. A protože v suché podobě připomínají po zpracování ve velké nadmořské výšce pro změnu spíš seno, nakonec se kuchaři zpravidla uchylují ke glutamátu a dalším zvýrazňovačům chuti, bez nichž většina pokrmů působí poněkud mdle. 

Uvařit, zchladit, ohřát

Laická představa mnohdy vypadá tak, že jednotlivá jídla připravují stevardi přímo na palubě. Ve skutečnosti se vše odehrává v zázemí cateringových společností sídlících nedaleko letišť, z nichž ty největší zajišťují produkci hotových pokrmů i pro několik stovek aerolinek naráz. Jejich továrny pak 24 hodin denně opouštějí řádově desítky tisíc jídel, přičemž celý proces je vysoce automatizovaný a vyžaduje precizní zvládnutí detailů. Například v centrále Emirates Flight Catering nedaleko dubajského letiště kolují jednotlivé porce na jezdícím pásu o celkové délce 2,4 kilometru a zaměstnanci na něj postupně doplňují správné „komponenty“ podle snímků ukázkového jídla. Během 11hodinové směny tak zkompletují a připraví pro servírování tisíce tácků. 

Jednotlivé porce jsou většinou hotové přibližně deset hodin před odletem, v některých případech ovšem čekají na strávníky i tři dny. Následně se umístí do chladicích boxů, odkud se těsně před odbavením přesouvají do kuchyňky na palubě. Personál má přesné pokyny, jak s konkrétními pokrmy zacházet při rozmrazování a ohřátí: Každý krok včetně hlídání správné teploty, skladování i podávání specifikují striktní pravidla Mezinárodní asociace leteckého servisu. Hotové porce putují do letadel obvykle již v plastových táccích, pouze pohoštění pro první třídu přemístí letušky před podáváním na „reprezentativnější“ nádobí. 

Spinosaurus – dravý dinosaurus s typickou hřbetní „plachtou“, který žil v severní Africe, zhruba v polovině období křídy, nepřestává překvapovat. Fosilie tohoto dinosaura poprvé objevil roku 1912 rodák z Čech, rakouský amatérský paleontolog Richard Markgraf. V posledních letech se ale pohled na tohoto teropoda výrazně proměnil. Odborníci mají za to, že žil převážně ve vodě a po souši se pohyboval netypicky po všech čtyřech (přičemž zadní končetiny měl relativně velmi krátké).

Zásadní otázkou pro paleontology zůstává, jakým způsobem spinosaurus lovil ve vodě svou kořist. Choval se při lovu spíše jako brodící se obří volavka, nebo byl predátorem, který aktivně pronásledoval svou kořist pod vodou?

Tým paleontologů, který vedl Nizar Ibrahim z britské Univerzity v Portsmouthu, nedávno přišel s významným objevem, který vnáší světlo do tajemství loveckých schopností tohoto dinosaura.

Když promluví kosti

Ibrahimův tým spojil síly s dalšími odborníky a detailně analyzovali dostupné fosilní pozůstatky spinosaurů. Zároveň s nimi zpracovali data o kostech celkem 250 žijících i vymřelých živočichů, k nimž ještě připojili dva příbuzné spinosaura, dinosaury rodů Baryonyx a Suchomimus.

Srovnání hustory kostí spinosaura, baryonyxe a suchomima (foto: Nature, Matteo Fabbri, CC0)

Jejich výzkum jasně ukázal, že živočichové aktivně lovící kořist ve vodě (jako například dnešní tučňáci), mají kosti s vysokou hustotou. Podle vědců potřebují vodní predátoři kompaktní kosti, zejména kvůli regulaci vztlaku, a přesně takovými byli vybavení spinosauři a baryonyxové. Naproti tomu kosti suchomima jsou spíše duté, jak je to běžné u převážně suchozemských zvířat. Vědci z toho a z dalších okolností usuzují, že spinosaurus aktivně lovil ve vodě, podobně jako dnešní tučňáci.

TIP: Obrněný dinosaurus Struthiosaurus austriacus byl pomalý a prakticky hluchý

„Kosti nelžou a nyní víme, že i vnitřní architektura kostí je zcela v souladu s představou spinosaura coby obřího predátora, který aktivně lovil ve vodě, využívajíce k pohybu svůj pádlový ocas,“ okomentoval závěry bádání Nizar Ibrahim. „Myslím, že naše důkazy ukazují, že můžeme spekulace o brodících se spinosaurech bezpečně vyloučit,“ dodal paleontolog.