Moje poslední africká cesta k řece Zambezi, do této oblasti bez plotů a asfaltek, konkrétně do Národního parku Mana Pools na břehu Zambezi v severním Zimbabwe a posléze do Národního parku South Luangwa v Zambii.

Stavba za dozoru

Národní park Mana Pools (Čtyři bazény) byl založen již v roce 1963 na ploše přesahující 6 000 km². Přiléhají k němu další chráněná území a je charakteristický periodickými záplavami vody ze Zambezi, po nichž zde zůstávají až do období sucha vodnatá jezírka. Atmosféra v parku je zcela ojedinělá možností bezprostředního kontaktu návštěvníka s velkými africkými zvířaty a to přesto, že jsme při půldenní rallye do tábora projížděli i územími označenými „Hunting area“, tedy „Lovecké území“.

Na začátku parku stál domek rangerů, kteří nám přidělili nejvzdálenější z 27 míst určených pro stavbu stanů. „Stavební parcely“ jsou řídce rozložené na břehu řeky a k jejich vybavení patří ohniště a kohoutek s vodou. Právě naše číslo však bylo obsazené. Stál tam mohutný sloní býk, který sice vlastní stan neměl, ale z několika málo metrů se zájmem pozoroval, jak za narůstajícího šera stavíme ty naše. 

Vodní salátová siesta

Tenhle zážitek byl opravu silný a těžko říct, jak bychom jej ustáli, kdyby nás nedoprovázel J .P . Botha – zkušený Afrikánec, který se jako jeden z prvních potápěl s velkým bílým žralokem bez ochranné klece. Slon, jenž nás uvítal v prvních minutách, předznamenal trvalou přítomnost obřích savců v okolí tábora. Procházely kolem nás i slonice s mláďaty a náš samec se vracel pravidelně za šera a nepravidelně přes den. Opatrnost byla na místě, protože tohle obrovské zvíře se z okolní krajiny vynořovalo zcela nenápadně a především naprosto bezhlučně. Měl jsem možnost pozorovat, jak klade zadní nohu do přední šlépěje a stopa vede téměř v jedné přímce. 

Za poledne se náš samec chodil pást na porost vodních rostlin v řece. Z vody mu koukal jen chobot a oči a vyzařovala z něj blaženost. Trsy rostlin vytržené s kořeny a blátem si před konzumací důkladně několikrát vymáchal a otloukl o kly. Ze strmého břehu nad ním jsem tuhle „přípravu salátu“ mohl sledovat na vzdálenost jeho chobotu. Když siestu dokončil, vylezl na strmý břeh překvapivě mrštně a rychle. Často jsme měli možnost pozorovat, že pro slony nebyl žádnou překážkou ani široký tok Zambezi. 

Sloni zblízka i zdálky 

Vůbec k nejbližšímu kontaktu s naším sloním samcem došlo, když jsme za žhavého poledne chvíli relaxovali ve stanu. Role se v tom okamžiku obrátily – sloní býk se přišel podívat na nás a očichával chobotem stanové celty. Tuhle chvíli jsme, asi na štěstí, zaspali a o návštěvě vím jen ze svědectví jiných lidí. Ne vždy byl ale tenhle slon tak tichý a dobře naladěný. Jeden večer prošel okolo a za chvíli bylo slyšet, jak asi sto metrů od nás u jiných stanů zlobně mručí a něco demoluje. Dozvěděli jsme se, že může být velmi nepříjemný a tvrdohlavý, především když ucítí, že někde ve stanu je ovoce. Pak ho jen máloco zastaví. 

Při samostatných projížďkách autem jsme pozorovali množství jiných slonů – většinou malé rodinky do šesti kusů samic s odrostlejšími mláďaty a samotářské samce. Když sloni nebyli u vody, natahovali se vzhůru ke stále ještě zeleným větvičkám a plodům salámových stromů nebo baobabů. Výjimečně stoupali i na zadní nohy, což jsem jinde neviděl a není vyloučeno, že jde o specifickou dovednost místní populace. Ani jednou jsem nezaznamenal, že by mezi nimi došlo k nějaké agresi a útočně se neprojevovali ani vůči jiným zvířatům. Mnohé sloní skupinky se zjevně znaly a v jiné době, hlavně při putování do jiných míst, se zřejmě spojují ve větší skupiny. 

Oblast nepsaného příměří

Byli jsme slony prakticky obklopeni a na každém místě s výhledem bylo možné alespoň několik těchto zvířat zahlédnout. Neobyčejně blízký kontakt bez nebezpečných okamžiků jsem si užil zvlášť v porovnání s dřívějšími zkušenostmi. Dosud mám v živé paměti, jak kdysi na naše auto zaútočil mladý sloní býk v parku Meru. Obdobně si nás jako cíl ataku dvakrát vybrala slonice v parku Tsavo. Rozběhnutý slon s roztaženýma ušima a vztyčeným chobotem působí opravdu hrozivě. Sice je možné, že šlo jen o výstražné útoky, ale to jsme naštěstí neměli možnost zjistit, protože místní šofér na důkaz nečekal a okamžitě ujel. 

O drsné příhodě jsme se také kdysi dozvěděli od bývalého zkušeného průvodce v Národním parku Queen Elizabeth v Ugandě. Z pozice průvodce byl suspendován na strážce u brány, protože nezabránil svým indickým klientům, aby vystoupili z auta a šli se na slony podívat zblízka. Jeden z Indů byl rozdupán. Jiný náš šofér, který měl za sebou i provázení loveckých výprav, při pozorování zvířat v Serengeti vždy vypínal motor. V případě slonů to však jednoznačně odmítal. Zde v Mana Pools jako by byla podepsána jakási dohoda o neútočení. Od všech velkých zvířat, která zde žijí, nás dělila jen stanová celta. To platilo do jisté míry i pro lvy, alespoň ve vztahu k člověku.

Na dosah lvům

Když jsme zahlédli první skupinku lvů – šest lvic a dvě lvíčata – J. P. zavelel „Pojďme!“ a pomalu jsme se ve třech lidech přiblížili pěšky asi na čtyřicet metrů. To už ale lvice začaly zvedat hlavy a naznačovaly, že jsme si dovolili celkem dost. Ještě pár vteřin jsme si ten vzácný okamžik užili a pak jsme zvolna vycouvali. Za zády nám právě přecházela sloní rodinka, kterou jsme soustředěni na lvy nevnímali. 

Celkem jsme během návštěvy obou parků pozorovali čtyři skupiny lvic po čtyřech až osmi zvířatech, dvakrát byla ve smečce přítomna dvě koťata. Bohužel jsme ani jednou nezahlédli dospělého samce, ale první noc v Mana Pools se jeho řev velmi nepříjemně blížil k našemu stanu. Zcela otevřeně přiznávám, že v tu chvíli jsem úplně ztratil sebevědomí vrcholového predátora planety. V Luangwě pak byl údajně jeden mohutný samec, který pendloval mezi dvěma dámskými skupinami. Lví trofej je pro některé omezence bohužel stále natolik lákavá, že lvy neochrání ani národní park.

Mezi parkem a vesnicí

Lvy jsme si skutečně naplno užili v Národním parku South Luangwa. Rozkládá se na břehu řeky Luangwy v jihovýchodní Zambii a je dobře dostupný z blízkého letiště Mfuwe. V současnosti je parku, jenž je vyhlášený možností nočních safari a silnou levhartí populací, vyčleněna plocha 9 050 km². Byl založen v roce 1982, přesto zde bohužel už od roku 1988 nežijí pytláky vybití nosorožci. 

Základnu jsme zde měli v kempu Croc Valley (Krokodýlí údolí) na jižním břehu poblíž vesnice Kakumbi. Přes solidní most, který tvoří současně bránu do parku, jsme pak pravidelně dvakrát denně vjížděli na ranní a večerní čtyřhodinová safari. Pobyt zde není zdaleka tak volný jako v Mana Pools, auto řídí vyškolený ranger a doba pobytu v parku je přísně dodržována. Jak jsme brzy zjistili, most není jedinou cestou do parku. Zvláště v podvečer je pohyb přes téměř vyschlou řeku dost intenzivní. Vesničané brodí do parku rybařit a na dříví a sloni chodí opačným směrem pomáhat sklízet úrodu k vesnici. Hlavní ochranou políček je hluk a střelba z praků. 

Tma patří šelmám

Zejména pěší cesty Afričanů přes řeku nás logicky přivedly k debatě, jak dalece jsou velká zvířata pro vesničany nebezpečná. Myslím, že „skóre“ za posledních 12 měsíců před naším příjezdem je dost výmluvné: Krokodýli měli na svědomí sedm lidí a hroch jednoho. Ostatně i my jsme v South Luangwa zažili jednou nebezpečnou situaci. Po nočním safari jsme vystupovali z auta na malém parkovišti asi 60 metrů od jediné pevné budovy v kempu, kde tři sloni právě zahradničili na květinové výzdobě. Někdo tam po nich zřejmě střelil z praku a trojice se v naprosté tmě a bez hluku řítila směrem k nám, aniž jsme si toho byli vědomi. Řev šoféra nicméně svědčil o tom, že je tahle hloupě vyvolaná situace vážná, ale sloni naštěstí v poslední chvíli změnili směr běhu.

Možnost nočního safari jsme využívali každý večer pobytu. Jel s námi ranger, který řídil otevřený Land Cruiser, a pomocník, jenž vyhledával zvířata bodovým reflektorem. Všimli jsme si, jak se aktivita zvířat za tmy výrazně měnila. Zatímco antilop i slonů jakoby ubylo, a ta zvířata, která jsme zahlédli, většinou v klidu postávala, hroši, šelmy a řada drobných druhů savců, jež jsme přes den ani nezahlédli, teď téměř ovládli scénu. Pozorovali jsme promyku žíhanou, ženetku tečkovanou a k mé velké radosti i cibetku africkou a promyku běloocasou (Ichneumia albicauda). Zahlédli jsme také dikobraza, blíže neurčenou kombu a drobného bércouna. Tmě ovšem dominovaly velké šelmy.

Lvi a jejich kořist

Jednou za soumraku jsme přistihli lvice při zahájení lovu. Čtyři z nich využily hlubokou strouhu k nepozorovanému přesunu. První zalehla na okraji strouhy po boku s dorostlou mladou samicí (zřejmě dcerou), další dvě zaujaly místa postupně asi po sto metrech tak, aby měly výhled na skupinu impal. Další dvě lvice se naopak okatě procházely okolo antilop. Tvářily se, jako by se nic nedělo a evidentně měly v plánu nahnat stádo proti číhajícím družkám. Už už se schylovalo k útoku, když na scénu dorazila rodinka slonů, která dle rangera soustředění lvic překazila.

Další večer jsme na horizontu ve světle reflektoru zahlédli dvě malá opuštěná lvíčata. Vzhledem k množství hyen v okolí to bylo dost divné. Asi po kilometru jsme pak objevili skupinu šesti lvic, které požíraly impalího kozlíka. Hostina již téměř končila a lvice si vzájemně důkladně olizovaly zakrvácené mordy. Tenhle úlovek jim asi úplně nestačil, protože další dopoledne jsme stejnou smečku zastihli poblíž strženého buvola. Jedna ze lvic měla zřejmě hlídku a co chvíli se zvedla ze stínu do slunečního žáru, aby odehnala hodující supy. Byla to trochu sysifovská služba – jen kousek poodešla, supi přiletěli zpět.

Levharti a konec jednoho cyklu

Velmi vzrušující bylo, když kužel světla zachytil v noční tmě statného levharta. Už dřív jsme po této neskutečně ladné kočce bezvýsledně pátrali a já byl v té chvíli přesvědčen, že jde o naše jediné setkání. Jenže následující podvečer, když jsme mohli na krátký okamžik opustit auto na břehu Luangwy a já rychle popošel na okraj strmého břehu téměř vyschlé řeky, uviděl jsem bezprostředně pod sebou stát levharta, překvapeného stejně jako já. Podařil se mi rychlý snímek a raději jsem se hned vrátil do auta. Do třetice se nám pak hned další dopoledne předváděla na stromě mladá levhartí modelka. Takže tvrzení, že Luangwa je k pozorování levhartů vhodným místem, tentokrát opravdu nelhalo. 

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

Na začátku října se udělalo mimořádné vedro, několik slonů jsme poprvé viděli uléhat na zem. Naposledy jsme projížděli některá teď už známá místa, ve vzduchu jakoby bylo cítit nastávající změnu. Rozpraskaná půda byla připravena přijmout vláhu nadcházejících dešťů. Antilopy, zebry, sloni a ostatní býložravá zvířata se už brzy dočkají svěží pastvy. Plná břicha samic jsou příslibem, že se stáda rozrostou o spoustu mláďat a opustí břehy řeky, na nichž přežila další suché období.

Letiště v horách, které obvykle charakterizuje stoupající krátká dráha, se francouzsky označuje jako „altiport“. Ranvej v Courchevelu měří pouhých 500 metrů a její sklon dosahuje 19°. „Člověk se musí intenzivně soustředit. Jako když se pokoušíte vejít do úzkých dveří: S trochou soustředění to taky není žádný problém. Ale pokud se netrefíte, může být v případě tohoto letiště následek katastrofální,“ vysvětluje Roman Kramařík. 

Nápor na psychiku

Provoz na courchevelském letišti často nikdo neřídí a instrukce pro opakované přistání nikdo nesepsal, ostatně okolní masivy ho ani neumožňují. Jinými slovy: Pokud pilot při přibližování nad ranvej překoná určitý bod, už dosednout musí – a to je na psychiku dost náročné. 

Poslední fatální nehodu zažil Courchevel na konci loňského srpna, kdy sjel přistávající stroj z dráhy a skončil v plamenech. Místní letecký instruktor Denis Berin však uklidňuje: „V uplynulých letech se na bezpečnosti zapracovalo. Provoz je větší než v minulosti, ale nehod nepřibývá, spíš naopak.“  

Povinná siesta

Pohledem na Mount Blanc se můžete kochat dlouhé minuty a alpské panoráma je opojné, přesto nejde o žádnou legraci. Nezbytnou podmínku zdaru tvoří optimální počasí. „Vyskytuje se tu spousta meteorologických fenoménů, jako třeba turbulence v závětří, a tu musí pilot létající v horách umět dobře přečíst. Dokáže totiž otočit vzhůru nohama i těžké letadlo,“ upozorňuje Kramařík. 

Courchevel představuje milionářské středisko a létání tam má řadu specifik – třeba že nelze přistávat, kdy se klientům zamane: Zdejší krávy, a nejen ony, totiž potřebují klid. „Požádali nás, abychom si po každých dvou startech udělali dvacetiminutovou pauzu. Na některých okolních letištích se dokonce mezi dvanáctou a druhou hodinou nesmí přistávat vůbec, zřejmě kvůli obědu,“ dodává pilot.

Česko, letecká velmoc

Roman Kramařík dokázal zřejmě jako jediný Čech získat licenci, a může tak na Courchevelu přistávat. Vlastimil Dvořák, ředitel Aeroklubu České republiky, popisuje: „Roman trochu vybočuje z řady klasických pilotů. Jako jediný Čech obletěl zeměkouli a má oprávnění létat na deseti nejnebezpečnějších letištích světa, z nichž Courchevelu patří páté místo.“ 

TIP: Nejextrémnější letiště: Přistání v horách, na pláži nebo na ulici

Česko se společně s Francií a Německem řadí mezi největší velmoci sportovního létání, přestože se do něj mladá generace příliš nehrne. Situaci by však možná dokázal změnit první český altiport. „Jak znám Romana, bude mě nutit, abychom nějakou sjezdovku v Krkonoších či Krušných horách přestavěli na ranvej,“ usmívá se Dvořák. 

Co mají společného kombajny a sauropodi – velcí býložraví dinosauři? Znepokojivým způsobem ohrožují půdu. K tomuto závěru dospěli Thomas Keller ze Švédské zemědělské univerzity v Uppsale a Dani Or ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu, kteří ve své nové studii hodnotili vliv zemědělských vozidel na vlastnosti půdy.

Hmotnost nejtěžších známých sauropodů odhadujeme na zhruba 60 tun. To se blíží hmotnosti dnešních plně naložených kombajnů. Jsou výkonné a také velice těžké. V posledních desetiletích jsme svědky značného „růstu“ váhy kombajnů. Srovnatelné typy zemědělských strojů byly v šedesátých letech téměř desetkrát lehčí než jsou dnes.

Křehká půda

Proč by to mělo vadit? Půda možná vypadá bytelně, ale zdání klame. Ve skutečnosti jde o dost křehký ekosystém, který je do značné míry založený na miniaturních pórech a kanálcích, jimiž se pohybuje vzduch a voda. Pokud se na povrchu půdy pohybuje něco těžkého, ať už je to sauropod nebo kombajn, tak tyto struktury zanikají, což zhoršuje funkci půdy.

TIP: Nic nového. Lidé mění geologii téhle planety už téměř 12 tisíc let

Zemědělská půda dnes bývá velmi intenzívně využívána. Těžké stroje ji ale podle všeho zatěžují až příliš. Badatelé odhadují, že v tuto chvíli je asi 20 procent zemědělské půdy planety ohroženo ztrátou úrodnosti právě kvůli přílišné mechanické zátěži. Řešením by mohly být změny designu zemědělských strojů, a také změna stylu hospodaření, jako je zmenšení jednotlivých polí, na která by pak stačily menší kombajny a další stroje.

Sopečné erupce a zemětřesení nám až příliš často připomínají, že hlubiny naší planety nejsou klidným a tichým místem. Ve skutečnosti se tam toho děje mnoho, ale o řadě dějů k nám na povrch neproniknou téměř žádné informace. Velmi cennou službu nám v tomto směru prokazuje trio evropských satelitů mise Swarm.

Tyto tři naprosto shodné sondy měří signály pocházející ze zemské kůry, oceánů, ionosféry, magnetosféry, a také magnetické signály, které přicházejí ze zemského jádra. Je to jediná dnes dostupná metoda, která dokáže zajistit reálný přístup hluboko do středu Země. Potvrzuje to i nedávný pozoruhodný objev nového typu magnetických vln, z oblasti vnějšího jádra.

Sedmileté vlny

Pro odborníky jde o záhadu – objevené magnetické vlny mají periodu sedm let a šíří se západním směrem rychlostí zhruba 1 500 kilometrů za rok. „Geofyzici už dlouho předpokládají existenci takových vln. Domnívali se ale, že se objevují v mnohem větším časovém měřítku, než jaké ukazuje náš výzkum,“ vysvětluje Nicolas Gillet z francouzské Université Grenoble-Alpes.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Pokud jde o samotný výzkum, Gillet vysvětluje: „Zkombinovali jsme satelitní měření trojice Swarm, a také dřívější pozorování německé mise Champ a dánské mise Ørsted, s počítačovým modelem tvorby zemského magnetického pole, abychom vysvětlili pozorovaná data – a výsledkem je tento náš objev.“

Pochopení souvislostí kolem geomagnetického pole Země je pro nás velmi důležité. Toto pole je náš štít před vražedným slunečním a kosmickým zářením a měli bychom ho co nejlépe poznat.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě v letech 1944–1945 Dwight Eisenhower proslul trpělivostí, taktem i diplomatickými schopnostmi při řešení americko-britských sporů. Za velkou část těchto dovedností vděčil tomu, že ve 30. letech působil coby pomocník tehdejšího náčelníka štábu Douglase MacArthura. Později sám prohlásil, že při práci s arogantním generálem se naučil hlavně základy herectví.

Důstojník ze staré školy

K Eisenhowerovým přednostem patřil i „čich na lidi“ a dobrý odhad toho, na kterém postu se daný důstojník nejlépe uplatní. O to zajímavější může být jeho hodnocení německých protějšků. Za nejschopnějšího vojevůdce Wehrmachtu za celou válku považoval budoucí americký prezident polního maršála Gerda von Rundstedta. Důvodů pro toto vyjádření bylo hned několik.

Velitel skupiny armád Jih při útoku Barbarossa patřil do „staré školy“ – věkem (ročník 1875) i služebně se řadil mezi nejzkušenější německé důstojníky. Osvědčil se už při západním tažení a společně s Mansteinem a Guderianem bývá považován za dobyvatele Francie. Jeho profesionalita se projevila i na východě, když kupříkladu v létě 1942 nesouhlasil s Hitlerovým záměrem udeřit současně na Stalingrad i Kavkaz. Při budování Atlantického valu na západní frontě se dopustil řady chyb, nicméně stejně jako Rommel po spojenecké invazi v Normandii včas rozpoznal, že válka je pro Německo ztracena.

Opakovanými požadavky mírových jednání si proti sobě popudil Hitlera a byl nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Eisenhowerovo hodnocení mohl ovlivnit i fakt, že před svým jmenováním do extrémně zodpovědné funkce se nikdy nezúčastnil ostré akce. A při velení invazním silám dobývajícím Evropu se právě von Rundstedt – coby vrchní velitel Wehrmachtu na západě – pomyslně stal jeho prvním soupeřem.

Dokončení: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (4) (vychází v úterý 31. května)

Cukr se dříve vyráběl pouze z cukrové třtiny, která se původně pěstovala v Melanésii, odkud se rozšířila do Indie a Persie. Z Indie také pochází z 5. století n. l. první zmínky o jeho vaření. Označení cukr, které o několik staletí později převzali křižáci, pochází z arabštiny – nikoho snad nepřekvapí, že původní arabské sukkar znamenalo sladký.

Rozšíření užívání této suroviny v Evropě přineslo až 15. století. Zpočátku se spíše než o pochutinu jednalo o léčivo. Z cukru se vyráběly konfety a marcipán, které se v Čechách prodávaly pouze v apatékách s královským privilegiem. Prudká změna nastala až v 19. století, které dnes považujeme za zlatou éru rozvoje cukrovarnictví. Celé odvětví začalo prosperovat nejen z důvodu technického zdokonalení postupu výroby cukru, ale hlavně díky tomu, že se podařilo vyšlechtit cukrovou řepu, která oproti svým starším odrůdám dorůstala do podstatně větších rozměrů a měla vyšší podíl cukernatosti.

Zázrak ze včelích plástů

Čím tedy naši předkové sladili, než došlo k masovému rozšíření rafinovaného cukru? První položkou na seznamu je jednoznačně med, který – spolu s rozvařeným ovocem – už odedávna představoval nejrozšířenější evropské sladidlo. Včelařství ve středověku se rozlišovalo na lesní a domácí. Z lesního se majiteli lesa odváděl poplatek za každý úl neboli brť. Tu si včelař vydlabal do stromu, označil vlastním znamením a osadil včelami. 

Med byl hlavní surovinou pro výrobu perníků, které se už od středověku v českých zemích těšily velké oblibě a jejich pečení se věnovalo specializované perníkářské řemeslo. Sladká pochutina se prodávala například o posvíceních a oblíbenou pochoutkou se stala – k nelibosti středověkých mravokárců – i v době postů, jako například v období adventu či před velikonočními svátky. Není divu – místo, aby si lidé v tomto období odpírali a obraceli své duše k bohu, cpali si žaludky sladkou pochutinou. Stejně jako dnes se do perníků přidávalo nejrůznější koření a každý výrobce si dobře střežil jak recept na samotné těsto, tak i na kořenící směs, kterou do něj přidával. 

Z medu se vyráběla také medovina, jejíž vrchol popularity v českých zemích nastal v období středověku. Během novověku ji postupně na žebříčku nejoblíbenějších alkoholických nápojů vystřídalo pivo a víno, přesto se – na rozdíl třeba od kvasu – udržela mezi středoevropskými alkoholickými nápoji dodnes. „Poslední záchranu“ pak med představoval při dochucování nápojů, zejména vína, pokud bylo příliš kyselé.

Mazy i křížaly

Ovoce se ke slazení používalo buď rozvařené, nebo sušené a nadrcené na prášek – například z hrušek se ještě v minulém století běžně vyráběla prachanda či pracharanda. Sušené ovoce bylo zase velmi oblíbené mezi dětmi, které ho dostávaly zejména v období vánočních svátků. Pro delší uchování se ovoce konzervovalo: nakrájené se nasypalo do kotle a následně se vařilo tak dlouho dokud se z něj neodpařila většina vody. Vznikla hustá kaše, která při uchování v uzavřené nádobě vydržela poměrně dlouhou dobu. V případě potřeby pak bylo možné výrobek rozmíchat s malým množstvím vody a použít jej ke slazení. Kompoty, jaké jíme dnes, naši předkové ještě neznali – obliba zavařovaného ovoce začala stoupat až na přelomu 18. a 19. století.

Předchůdce dnešních marmelád, džemů a povidel byste v novověku našli jako mazy. Jednalo se o rozvařené ovoce, které mohlo být doslazeno medem (či později cukrem) a dochuceno exotickým kořením, jako je černý pepř, hřebíček, zázvor nebo skořice. Někdy se do směsi přidával také bezový či růžový květ nebo růžová voda. Jednalo se o oblíbenou, ale poměrně luxusní pochoutku, která se v českých zemích začala jako rarita objevovat až na přelomu 15. a 16. století a více zevšedněla až o století později. Mezi vyhlášené delikatesy patřily v této době zejména mazy dovážené z Itálie.

TIP: Droga jménem cukr: Co způsobilo v Evropě sladkou horečku?

Naši předkové také od pradávna stáčeli stromovou mízu, například z břízy, než jako sladidlo ale spíše posloužila jako lahodný nápoj. Pokrmy, zejména kaše či pečivo, se také sladily při vaření či pečení přidáváním sladkého mléka či smetany.

Svět dávných Inků byl plný rituálů a jedním z nejvýznamnějších byl rituál „capacocha“, během něhož byly obětovány děti a mladé ženy, považované za krásné a čisté. Většina z nich podle všeho pocházela z bohatého prostředí a zřejmě šlo o zástupce významných rodin. Oběti byly dovedeny na místo vysoko v horách, kde byly ubity ranou do hlavy anebo zemřely jiným způsobem, aby se staly vyslanci Inků u jejich božstev.

Z dnešního pohledu krutá praktika musela být mimořádně stresující, především pro obětované děti. Jak zjistil tým odborníků, který vedla Dagmara Socha z polské Varšavské univerzity, oběti před poslední cestou dostávaly podpůrné prostředky. Ukazují to toxikologické analýzy mumií obětí z oblasti vyhaslé andské sopky Ampato v jižním Peru, obětované před více než 500 lety.

Psychedelický lektvar

Badatelé prozkoumali vlasy a nehty těchto mumií s pomocí kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Objevili v nich alkaloidy a metabolity z listů koky, které Inkové žvýkali jako účinný stimulant. Kromě nich tam nalezli alkaloidy z ayahuascy, čili „liány mrtvých“, psychedelické směsi, která se vaří z pralesních rostlin v Amazonii. Nebyl ale mezi nimi tryptamin, který je obvykle zodpovědný za živé a intenzivní halucinace při užívání ayhuascy. Rovněž nebyl nalezen alkohol, což ale nevylučuje jeho podání těsně před smrtí.

Z výsledků analýz také vyplývá, že děti Inků, určené k obětování, během svého putování na obětiště, které mohlo trvat dlouhé týdny, žvýkaly velké množství koky a užívaly upravenou ayahuascu. Podle všeho to nebylo kvůli psychedelickým prožitkům, ale proti depresím a úzkosti. Zřejmě šlo o záměr –Inkové věděli, že rostliny ze směsi ayahuascy takové účinky mají. Alkaloidy z ayahuascy se ostatně používají k léčbě depresí i v dnešní době.

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

Pro nás je obtížné si představit, co tyto děti prožívaly. V jejich myšlenkách se zřejmě mísila hrdost z toho, že se stanou mystickými vyslanci, oslavovanými společně se samotnými bohy, se strachem ze smrti a s únavou z náročné cesty. Podle zpráv kronikářů byla přitom pozitivní nálada obětí velmi důležitá, aby oběť byla „úspěšná“.

V 19. století již vycházely bulvární plátky a na jejich stránkách se čtenáři mohli dočíst šokující příběhy z nejvyšších společenských kruhů. Snadným terčem senzacechtivých novinářů se stávali korunní princové. Ti platili za největší sukničkáře své doby. Následník nizozemského trůnu Vilém ovšem ostatní královské syny překonal. Kvůli svému divokému životnímu stylu se nakonec nedožil ani čtyřiceti let. Přitom do něj poddaní jeho otce krále Viléma III. zpočátku vkládali velké naděje…

Nadaný hoch

Královna Žofie Württemberská se zpočátku dmula pýchou. Její prvorozený syn Vilém vystudoval práva na prestižní Leidenské univerzitě. Od malička se pilně učil. Navíc se na rozdíl od jiných dědiců trůnu těšil dobré pověsti. Vedl poklidný život. Jeho matka si mohla oddechnout – zdálo se, že její milovaný syn nepůjde ve stopách svého omezeného otce! Jenže nizozemská královna se mýlila. Již brzy se mladý princ začal dopouštět všech výstřelků, kterými jeho matka tak pohrdala. Že by navzdory veškeré královnině snaze platilo přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu?

Pro vzdělanou a inteligentní wüttemburskou princeznou Žofii představoval sňatek s nizozemským korunním princem a pozdějším králem Vilémem III. noční můru. Její manžel si chytré ženy ošklivil. Snad proto, že si vedle nich připadal hloupý. Politika ho otravovala. Poté co nizozemská ústava z roku 1848 výrazně omezila práva panovníka, přestala ho vláda zajímat úplně. Trávil čas v radovánkách. Se svými četnými milenkami prý zplodil nejméně jedenáct nemanželských dětí. Ve Švýcarsku si vysloužil pokutu za exhibicionismus. Kvůli nemravnému chování se mu dokonce přezdívalo „král gorila“.  

Jistě si dovedete představit, jak manželství dvou tak nesourodých povah vypadalo. Královna zpočátku dělala nestoudnému muži scény. Později pochopila, že to nikam nevede a raději napnula energii k výchově svého prvorozeného syna Viléma. I v tom vedla se svým manželem soukromou válku. Jejich spory vyvrcholily roku 1855 tajnou odlukou od stolu a lože. Král s královnou oficiálně vystupovali spolu, ve skutečnosti však žil každý jinde. A na čí straně stál korunní princ? Neochvějně hájil svou matku. Rozhodně to tedy nevypadalo, že by krále považoval za svůj vzor!

Životní šance

Líný a poživačný král Vilém III. by nejraději převedl co nejvíce vladařských povinností na syna. Dokonce byl ochoten v jeho prospěch abdikovat. Co by jiní princové dali za podobnou příležitost! Třeba rakouský císař František Josef I. svého syna Rudolfa záměrně držel co nejdál od politiky. Podobně si počínala i britská královna Viktorie nebo ruský car Alexandr III. Nizozemští poddaní tak čekali, že talentovaný Vilém po králově nabídce doslova skočí. Jenže korunní princ jim připravil zklamání. Do vládnutí se vůbec nehrnul.

Proč? Kromě toho, že se na mladém Vilémovi podepsaly neradostné rodinné poměry, nešťastně se zamiloval. Jeho vyvolenou se stala dvacetiletá šlechtična Mathilda von Limburg Stirum. O takové nevěstě ovšem nechtěli rodiče ani slyšet. Nesluší se, aby se následník trůnu oženil s představitelkou domácí šlechty! Pro korunní prince se nejlépe hodí královské dcery. S odmítavým stanoviskem otce i matky se mladý Vilém nemohl smířit. Místo vládnutí utekl i se svou milou do Paříže…

Ve víru zábavy

Láska jim ale dlouho nevydržela. Jejich vztah neunesl tak radikální opuštění rodiny. Navíc Viléma, který předtím žil v odříkání, pohltila pařížská lákadla. Navštěvoval divadla, pořádal drahé hostiny, bavil se na divokých večírcích s lehkými dámami. Celá Paříž si šuškala o princových nesčetných avantýrách. 

Do Nizozemí se Vilém vrátil jenom jednou. Roku 1877 přijel na pohřeb své matky. Smrt královny Žofie ho naprosto vykolejila. Pokud se za jejího života snažil ve svých zábavách alespoň trochu krotit, nyní zcela ztratil zábrany. Denně popíjel obrovské množství alkoholu, utrácel peníze za hazardní hry a milenky. Ty si ovšem stěžovaly na jeho šetrnost. Například Angličanka Cora Pearlová sice ocenila, že jí princ daroval nádherný perlový náhrdelník, avšak vzpomínala, jak málo přispíval na domácnost.

O všech princových výstřelcích se lidé dozvídali do nejmenších podrobností z pařížských bulvárních plátků. Novináři si na mladém Vilémovi opravdu smlsli. Bývalý následník trůnu získal posměšnou přezdívku „princ Citrón.“ Šlo o narážku na Vilémův oficiální titul princ Oranžský. To totiž v různých jazycích značí pomeranč. Posměváčci naráželi i na skutečnost, že kvůli nezřízenému životu získávala princova pleť žlutou barvu.

Vyčerpán k smrti

Bezuzdné hýření se nepodepsalo jen na Vilémově zdraví. Peníze, které syn nizozemského krále rozhazoval plnými hrstmi, nakonec došly. Někdejší korunní princ umřel roku 1879 v Paříži chudý a zadlužený. Ještě nedosáhl ani čtyřicítky! A co ho nakonec sklátilo do hrobu? Oficiální verze mluvily o zápalu plic či úplném vyčerpání. Asi bychom se nedivili, kdyby urozenému alkoholikovi selhala játra! Šeptanda šířila zvěsti, že princ padl v souboji.

Ať už mladý Vilém zahynul jakkoli, nizozemská monarchie se ocitla v ohrožení. Princův jediný žijící mladší bratr se totiž stále potýkal s nějakými neduhy. Vše nasvědčovalo tomu, že svého otce nepřežije. Další kandidáti na trůn z blízkého příbuzenstva se řadili mezi ctihodné kmety. Kdo tedy zachrání dynastii? Nezbylo nic jiného, než aby se již šedesátiletý Vilém III. znovu oženil. 

TIP: Jak se zbavit manželky: Turbulentní vztah Viléma Oranžského a Anny Saské

Jeho volba padla na mladou knížecí dceru Emmu z Waldecku a Pyrmontu. Tato šlechtična z malého německého knížectví krále nezklamala. Porodila mu dceru, jež se stala budoucí královnou Vilemínou. Malé princezně spadlo království do klína v pouhých jedenácti letech. Její nevlastní bratr Alexandr totiž zemřel na tyfus. Opravdu se tak odebral na věčnost dříve než jeho otec. Mladou královničku do dosažení plnoletosti zastupovala ve vládních záležitostech její matka. Ona i její dcera patřily k velice schopným vládkyním. Ačkoliv princ Vilém skončil tak neslavně, Nizozemsko se lepší korunované hlavy nakonec přece jen dočkalo.

V únoru 2020 do vesmíru zamířila evropská sonda Solar Orbiter, která nyní krouží kolem Slunce a zkoumá ho. Letos 26. března se sonda poprvé proletěla perihéliem své oběžné dráhy a dostala se tak nejblíže ke Slunci. V té době sondu dělilo od Slunce zhruba 48 milionů kilometrů, což je méně než kolik dělí naši mateřskou hvězdu a Merkur (58 milionů kilometrů).

Na pozemské poměry jde samozřejmě o značnou vzdálenost, naše hvězda ale natolik žhne, že dokázala zahřát tepelný štít sondy na přibližně 500 °C. Solar Orbiter s takovými extrémy samozřejmě počítá a je vybavený novými technologiemi, které zajišťují bezpečné rozptýlení tepla, aby sonda zůstala celá a její přístroje mohly pracovat.

Ježek na Slunci

Solar Orbiter nedávno poslal na Zemi velký objem snímků, videí a dat, které sonda pořídila při svém prvním přiblížení ke Slunci. Jsou mezi nimi například záznamy velkolepých slunečních erupcí, úchvatné pohledy na severní a jižní pól Slunce, a také podivuhodné struktury, jakou je například „sluneční ježek" (Solar hedgehog).

„Ty snímky jsou opravdu dechberoucí. I kdyby Solar Orbiter od zítřka už nic neposlal, budeme jeho dosavadní výsledky zpracovávat dlouhá léta,“ uvedl David Berghmans z Královské belgické observatoře.

TIP: Evropská sonda Solar Orbiter poprvé zachytila sluneční výron koronální hmoty

David Berghmans je vedoucí týmu experimentu Extreme Ultraviolet Imager (EUI), což je zařízení, které pořizuje snímky sluneční korony ve vysokém rozlišení. A právě EUI se podařilo zachytit fascinující fenomén „slunečního ježka“ – přibližně 25 tisíc kilometrů velké struktury, připomínající ježka s bodlinami, který hledá žížaly na Slunci.

Sedím před více než metr vysokými bylinami a zamyšleně se dívám na žluté, uvnitř hnědě kropenaté zvonky, na které občas přiletí sát čmeláci. Květy jsou jemně ochlupené a rostou víceméně namačkány v jednostranném hroznu na vzpřímené lodyze. Občas zafouká vítr a rostliny se zakymácí. Hned se ale zas ustálí a dál bez pohybu a mlčenlivě na mě spatra shlíží.

Nálezy v přítmí

V literatuře se sice uvádí, že náprstníky velkokvěté (Digitalis grandiflora) rostou na výslunných stráních a světlinách, jenže tady je vše jinak: sedím na lesním plácku zarostlém bujnou vegetací, nad nímž se klene hustá kupole propletených olistěných větví jako strop nad katedrálou. Je zde přirozeně tma. Ovšem blesk se k mé lítosti válí doma na stole, poněvadž kromě tohoto tmavého místa je celá krajina od rána zalitá sluncem. Proto jsem si alespoň dnes chtěla odlehčit foto batoh o „zbytečné“ půlkilo navíc, což se evidentně nevyplatilo. 

Dělám pár snímků náprstníků, ale nakonec usuzuji, že se do zdejších míst budeme muset vrátit. Zanedlouho totiž potkáváme další zajímavou rostlinu, která sice roste ve světlém, prostupném lese, ale na níž se v rytmu pohupujících se větví neustále střídá světlo a stín, jak sluneční paprsky prosvítají korunami stromů. 

Trochu zvláštní stromkovitá rostlina, před níž stojíme, se podobně jako náprstníky pyšní zvonkovitými květy. Její zvonky jsou však růžovofialové a ty, které již odkvetly, začínají vytvářet zelené bobule. Doposud jsme se s tímto rostlinným druhem v naší přírodě nesetkali, takže ho nedovedeme určit. Až doma jsem si vyhledala, že jde o rulík zlomocný (Atropa bella-donna). Není u nás příliš hojný, takže pro mne šlo o první setkání. 

Jedovatá duše rostlin 

Rulík se stejně jako náprstníky vyznačuje silnou jedovatostí; rulík dokonce botanici považují za nejjedovatější rostlinu Střední Evropy. Ve všech svých částech obsahuje prudké jedy, např. atropin, který se využívá v lékařství. Co se týká přímých otrav rulíkem, tak některé zdroje uvádí, že zralé rulíkové plody (černé kulovité bobule) si mohou především děti splést s borůvkami. Podle mě taková záměna není možná kvůli specifické vizáži celé rostliny: dospělý rulík je až 1,5 metru vysoký, s přímou, na konci větvenou lodyhou, takže na rozdíl od nízkých, bohatě rozvětvených keříků borůvek působí dojmem zvláštního, dalo by se říct i „vzdušně“ působícího, stromkovitého keře. Také listy mají zcela jasný tvar; borůvčí má listy drobné, kdežto listy rulíku jsou velké (oproti borůvkovým přímo obří), kopinatě vejčité až vejčité.

Stejně tak není pravděpodobná záměna borůvek s vraním okem čtyřlistým (Paris quadrifolia), jehož černomodrá bobule dozrává na stonku nad čtyřčetným (někdy i pětičetným, vzácně až osmičetným) přeslenem široce vejčitých listů. Pro vzdělané školáky jsou tedy vraní oko a rulík snadno poznatelnými, původními druhy české květeny. 

Křehká krása lilií

Ralská pahorkatina zahrnuje celkem dvacet jedna kopců s nadmořskou výškou alespoň 500 metrů. Z tohoto počtu leží šestnáct v Zákupské pahorkatině, včetně nejvyššího vrcholu Ralska s 696 m. n. m. a pět v Dokeské pahorkatině, z nichž je nejznámější Malý a Velký Bezděz. V této rozlehlé oblasti pátráme po jedné z nejskvostnějších rostlin české přírody – lilii zlatohlavé (Lilium martagon). 

Patří ke vzácnějším druhům naší květeny, takže se není co divit, že se s ní setkáváme až po mnoha dlouhých výpravách – de facto až během druhého léta, které je oproti tomu předešlému vlhčí a pro život rostlin příznivější. Možná i díky tomu nacházíme exempláře, které vykvetly do nebývalé krásy. 

Nejprve dlouhé minuty jen tak stojíme uprostřed zvlněného, travnatého plácku obklopeného ševelícími stromy a se zatajeným dechem se kocháme cípatými růžovými květy s nazpět ohnutými skvrnitými okvětními lístky, které na nás porůznu vykukují mezi zelenými klasy trav. Připadáme si jako v lesní zahrádce. Ty největší a nejkrásnější lilie se ohýbají pod tíhou květenství až k zemi. Abychom je vyfotili, musíme jejich stonek opatrně zdvihnout a přidržet ve vzpřímené poloze. Poté je opět obezřetně pokládáme zpět do trávy a upřímně litujeme, že nemohou samy stát, poněvadž jsou opravdu skvostné. 

Orchidej v prudkém svahu

Vnitřně obohacená pohledem na lilie kloužu z prudkého svahu dolů, když tu ke mně odněkud z pravoboku dolehne manželův hlas: „Pojď se sem podívat. Tady je hezká fialová kytička.“ Chytám se mladého buku, abych rychleji zabrzdila, a po klouzajícím listí se pak krok sun krok přesouvám směrem k volajícímu hlasu. Manžel není botanik, a proto čekám nějakou obyčejnou kytku, ale čeká mě příjemný šok. Ze zahnědlého listí vyrůstá jedna z nejohroženějších a zároveň nejzdobnějších rostlin české flóry – okrotice červená (Cephalanthera rubra).

Tato orchidej se na našem území vyskytuje roztroušeně; populace jsou vesměs početně slabé a množství kvetoucích rostlin také silně kolísá v závislosti na klimatických podmínkách konkrétní vegetační sezóny. Proto si manželova nálezu nesmírně cením. 

Citlivé soužití s houbami

Okrotice ohrožují hlavně změny stanovišť, respektive zarůstání křovinatých strání, invazivní šíření netýkavky malokvěté, holosečné kácení lesů, výsadba nepůvodních druhů stromů či rozšiřování lomů. Nepomáhá však ani bezohlednost některých zahrádkářů, kteří rostliny s něžně vyhlížejícími květy vyrýpávají a přesazují je do svých zahrad. Pro okrotici je přitom každý pokus o přesazení zničující, protože je jako všechny naše orchideje zcela závislá na mykorhize (symbiotickém soužití s podhoubím některých druhů hub) a po přesazení, tj. narušení symbiózy, okamžitě zahyne. 

Podobně je na tom jeden z našich méně známých vstavačů hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis), který je navíc orchidejí bez chlorofylu, což znamená, že není schopen fotosyntézy. Hlístník si vybírá pouze některé druhy hub žijící v symbióze s kořeny listnatých stromů (hlavně buků). Prostřednictvím podhoubí získává živiny ze stromu. Houbě pak na oplátku poskytuje část uhlíkatých látek. Podhoubí jedné houby přitom může zabírat plochu i několika desítek čtverečních metrů. To dobře dokumentuje fakt, že mykorhiza je nesmírně komplikovaný a lidským zrakům skrytý typ soužití, které může člověk svým neuváženým a často neurvalým jednáním jen narušit. 

Čekání na mizející kruštíky

Naše fotografování vzácných rostlin Podralska často probíhalo z různých důvodů v duchu opakovaných návratů na jedno a totéž místo, ale v případě kruštíků byly cesty zpět až deprimující. V červnu jsme během svých toulek přírodou narazili na svah doslova pokrytý mladými kruštíky. Na stvolech již byly malé pupeny, a tak jsme se na místo vypravili za deset dnů s představou, že zdokumentujeme stráň posetou kvetoucími kruštíky, které patří taktéž mezi vstavačovité (Orchidaceae). Nic takového se však nekonalo, rostlinky od naší poslední návštěvy jen nepatrně povyrostly. 

Takto jsme se na místo vraceli asi sedmkrát, poněvadž jsme nedokázali odhadnout rychlost neskutečně pomalu rostoucích kruštíků. Navíc jsme při každé další návštěvě zjistili závratně se zvyšující počet rostlin s uštípnutými klasy. Takže zatímco se na svahu množila poničená kruštíková torza, pomalu se rozplývaly naše naděje na krásnou fotografii rozkvetlého svahu. Nakonec jsme byli rádi, že jsme našli pár kvetoucích rostlin, vyfotografovali jsme je a s pomocí zkušeného botanika určili jako kruštíky šírolisté (Epipactis helleborine). Tyto rostliny totiž matou barevnou variabilitou květů – nám se například podařilo vidět na jedné lokalitě červenofialová i zcela bílá květenství.

Pátrání po pachatelích

Dlouho jsme pak přemýšleli, co zpočátku tak slibně vyhlížející populaci kruštíků zdecimovalo. Pro odpověď jsme nemuseli chodit daleko, neboť mnoho důvěryhodných zdrojů vč. AOPK ČR uvádí, že mnohé vzácné rostliny (nejen kruštíky, ale i střevíčníky pantoflíčky či okrotice červené) jsou ohrožovány vysokými stavy spárkaté zvěře, která rostliny okusuje. Černá zvěř pak s oblibou vyrývá v zemi ukryté hlízy. Většina rostlin, o nichž je v tomto textu řeč, je přitom v ČR ohrožená a zařazená na seznamu zvláště chráněných druhů, některé i mezinárodně chráněných druhů úmluvou CITES (okrotice červená, hlístník hnízdák, hlístník vejčitý a kruštík šírolistý). 

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Je potom velká škoda, že disbalance v českých lesích (což zahrnuje i přemnoženou zvěř) má za následek ohrožení i takových populací vzácných rostlin, které jako klenoty rozkvétají v ústraní mimo dosah škodlivého a téměř všudypřítomného působení člověka.