Loňský rok poznamenaný pandemií koronaviru přinesl nebývalé ztráty na životech i rostoucí míru nejistoty, nová Světová zpráva o štěstí (World Happiness Report) ale nasvědčuje tomu, že pandemie elán lidí neudusila. I když se emoce v druhém roce pandemie proměnily, dlouhodobou spokojenost se životem infekce zasáhla méně, než by se nejspíš čekalo.

Každoroční Zpráva o světovém štěstí (World Happiness Report) se pomocí šestice kritérií snaží objektivizovat pojem štěstí. Autoři srovnávali 146 zemí z celého světa podle hrubého domácího produktu na hlavu, sociální podpory, délky života ve zdraví, svobody volby v životě, štědrosti (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu. Nově se v žebříčku objevují i dvě pomocná kritéria, zohledňující míru pozitivních a negativních událostí v poslední době.

Štědrost uprostřed krize

Jedním z klíčových zjištění čerstvého žebříčku štěstí je zvýšená míra společenské štědrosti. Podle Johna Helliwella došlo k nárůstu všech tří složek reflektujících míru štědrosti ve společnosti – ochoty věnovat prostředky na charitu, pomoci cizímu člověku i míry dobrovolnictví. Globální průměr těchto tří parametrů vyskočil přibližně o 25 % ve srovnání s úrovní před pandemií.

TIP: Hledá se recept na domácí štěstí: V čem tkví jeho tajemství?

Přední příčky nepřekvapivě okupují evropské země – nejšťastnější zemí světa se popáté v řadě stalo Finsko, následované Dánskem a Islandem. Česko si udrželo loňskou 18. pozici v těsném závěsu za Spojenými státy a Velkou Británií. Do TOP 20 se kromě evropských zemí dostal Izrael (9), Nový Zéland (10), Austrálie (12), Kanada (15) a USA (16). Na opačném pólu žebříčku se nachází Afghánistán, Libanon a Zimbabwe.

Legenda o vzniku pozoruhodného architektonického díla neukazuje šrílanského prince a pozdějšího krále Kassapu právě v příznivém světle. Vlády se ujal koncem 5. století poté, co v touze po moci údajně zavraždil vlastního otce Dhatusenu. Sám přitom coby syn konkubíny neměl na žezlo nárok, právoplatným dědicem trůnu byl totiž jeho starší bratr Moggallana. V obavě před pomstou sourozence neponechal Kassapa nic náhodě a rozhodl se raději uchýlit do bezpečí: Opustil metropoli Anuradhapuru a s družinou věrných zamířil do pralesů v nitru ostrova. Tam pak dal na vrcholu stolové hory, sloužící do té doby buddhistickým mnichům, vybudovat nedobytnou pevnost.

Palác v oblacích

Nové královské sídlo si Kassapa vysnil jako pozemskou verzi mytické Alakamandy, domova buddhistických božstev skrytého v oblacích. Masiv uprostřed hluboké džungle k tomu poskytoval ideální základ, a obtížný přístup navíc výrazně snižoval riziko nečekaného útoku nepřítele. Kassapa se toužil honosit titulem božského krále, proto nechal celou skálu natřít na bílo, aby připomínala oblaka. Při pohledu na palác čnící nad koruny stromů se zdálky skutečně mohlo zdát, jako by se vznášel na nebi. 

Aby panovník dosáhl svého cíle, zaměstnal desítky tisíc dělníků se stovkami slonů. A s jejich přispěním se místo takřka nedotčené lidskou přítomností záhy proměnilo k nepoznání: Na skále zhruba dvě stě metrů nad okolním rovinatým terénem postupně vyrostl architektonický unikát, který neměl v tehdejším světě obdoby. Plochu o rozloze zhruba dvou kilometrů čtverečních ohraničovaly bytelné cihlové zdi, jejichž ruiny jsou rozeznatelné dodnes. Podle legendy navíc u vnitřních hradeb žili krokodýli.

Průchod tlamou

Působivost zbrusu nového areálu dokreslovaly rozsáhlé zahrady, jež měly představovat pozemský ráj, a po jejich obvodu vedly dva vodní příkopy i mohutné hradby. Dle archeologů jde o jednu z nejstarších ukázek krajinné architektury v historii. Samotné Kassapovo sídlo, tzv. Nebeský palác s přísně geometrickým půdorysem, pak střežila gigantická socha lva podobná sfinze. Právě podle ní zřejmě dostala pevnost název (viz Lví symbolika). 

Na horu se dalo vystoupat pouze po točitém schodišti, které ústilo do palácové brány přímo ve lví tlamě. Hlavní sídlo umístili stavitelé do nejvyššího bodu a sloužilo výhradně úzkému kruhu vyvolených: Kromě královského páru tam směl přebývat jen omezený počet sloužících. Palác doplňovalo několik méně honosných budov o pár desítek metrů níž, jež se využívaly převážně v období sucha, kdy horko činilo pobyt na vrcholu nesnesitelným. 

Recitace s výhledem

Zavlažování pomohly vyřešit nádrže ke shromažďování dešťovky a během období sucha se pak dostával ke slovu důmyslný systém hydraulických zdviží, které pumpovaly vodu až na vrchol. Mimochodem, na svou dobu technologicky mimořádně pokročilé řešení zčásti funguje i dnes. Všechny nádrže ústily do obrovského bazénu na východní straně: V rezervoáru o rozloze 500 metrů čtverečních, který je stále plný vody, se pěstovaly okrasné rostliny a královská rodina ho patrně využívala k plavání. 

Potrubí rozmístěné pod okolními lavičkami pak zajišťovalo ochlazování, král na nich však sedával jen zřídka. Pro něj byl určen nedaleký kamenný trůn, vytesaný přímo do skály a umístěný tak, aby skýtal ideální výhled. Kassapa z něho údajně každý večer sledoval divadelní představení a recitace.

Záhada králova harému

Právě umění hrálo v králově životě podle všeho významnou roli – jak dokládá i množství nástěnných fresek na západní stěně stolové hory přibližně sto metrů nad zemí, jež podle historiků představují největší podobnou galerii na světě. V dobách svého vzniku čítala na 500 pestrobarevných portrétů především polonahých žen a dívek, což vedlo k hojně rozšířenému názoru, že si Kassapa ve svém sídle vydržoval harém. Podle jiných hypotéz však mělo jít o znázornění nebeských nymf, přinášejících květiny smrtelníkům. 

Nelze ovšem vyloučit, že fresky nevznikly na popud Kassapy, ale zdobily stěnu ještě před jeho příchodem, kdy hora sloužila jako buddhistický klášter. Obrazy vnadných žen měly představovat svéráznou zkoušku pro novice, kteří museli prokázat vnitřní sílu a odolat pokušení. Zmíněná teorie by také vysvětlovala, proč se z původních stovek portrétů pokrývajících plochu 5 600 metrů čtverečních dochovalo pouze 21 obrazů. Je možné, že výzdobu nakonec zničili sami mniši, kteří se rozhodli bujné pokušitelky raději vymazat.

Odraz v kamenném zrcadle

Bez ohledu na to, jakou historii za sebou kuriózní galerie má, představuje dnes nejpopulárnější místo pro vydechnutí při zdlouhavém výstupu. Podle turistických průvodců trvá cesta na vrchol se všemi „povinnými“ zastávkami zhruba dvě hodiny, ale během zdolávání 1 200 schodů čeká znavené turisty ještě jedno rozptýlení: Stěna, kolem níž se vine točité schodiště, je v jednom místě vyleštěná natolik, že si vysloužila přezdívku „Zrcadlová zeď“. 

Tentokrát se ovšem historici shodnou – za jejím vznikem stál s největší pravděpodobností samotný panovník, který si při cestě kolem mohl prohlížet vlastní odraz. Odborníci ji však považují za významnou především z jiného důvodu: Dochovalo se na ní zhruba 1 800 vyrytých vzkazů a nápisů datovaných do 6.–14. století, což by naznačovalo, že po smrti Kassapy nezůstalo jeho sídlo úplně stranou pozornosti.

Ve spárech džungle

Gigantický komplex, jenž vyrostl kvůli jedinému muži, sloužil navzdory veškeré pompě a velkoleposti svému účelu pouhých osmnáct let. Za zánik Kassapovy chlouby mohl podle již zmíněné legendy jeho bratr, před kterým samozvaný král původně unikal. Moggallana se vrátil z Indie, kde dočasně přebýval, a v roce 495 se svou armádou pevnost dobyl. Zhrzený Kassapa, opuštěný vlastními vojáky, si údajně přímo na hoře probodl hrdlo dýkou. Moggallana následně přesunul hlavní město zpět do Anuradhapury a Sigirija až do 14. století znovu sloužila jako svatyně buddhistických mnichů. Po jejich odchodu však zůstala existence paláce v srdci džungle na dlouho zcela utajena. 

Zbytek světa neměl o pevnosti ani ponětí až do roku 1831, kdy ji znovuobjevil britský major Jonathan Forbes při projížďce na koni (jiné zdroje tvrdí, že při lovu slonů). Mladý voják pobýval na exotickém ostrově již několikátým rokem, velice se zajímal o jeho historii a ze starých kronik se dozvěděl, že uprostřed pralesa kdysi stávala pevnost přezdívaná „Lví skála“. V průběhu věků však vládu nad stolovou horou znovu převzala příroda, někdejší honosné zdi pohltila džungle a usídlili se v nich netopýři.

TIP: Kámen a voda: Sedm nevšedních hradů a nedobytných pevností

Když tedy Forbes a jeho muži dorazili k úpatí skály, naskytl se jim zcela odlišný pohled než dnešním návštěvníkům. Přesto údajně dokázali vyšplhat po zachovalých schodech až k Zrcadlové stěně, vyčerpání je nicméně donutilo vydat se zpátky dolů. Na místo se vrátili o dva roky později a jako první lidé po dlouhé době spatřili dnes tolik populární galerii fresek. Důkladný archeologický průzkum však započal teprve koncem 19. století. 

Není to tak dávno, co Zemi obývala řada živočišných druhů takzvané megafauny – velkých či dokonce obrovských příbuzných dnešních druhů, kteří ale bohužel vyhynuli. Z geologického vnímání času se tak stalo relativně nedávno. Můžeme jen tiše závidět našim předkům, kteří se s těmito tvory mohli setkat tváří v tvář.

Poštěstilo se to i lidem, kteří žili před zhruba 27 tisíci lety ve Střední Asii. V té době tam s našimi předky mohli být ještě také neandertálci a další naši blízcí příbuzní, například záhadní denisované. Ti všichni měli možnost setkávat se s úžasným zvířetem, velkým dvouhrbým velbloudem Camelus knoblochi.

Třímetrový velbloud

Tento dávný velbloud měřil v kohoutku přes tři metry a vážil zhruba tunu. Pro představu, dnešní velbloud dvouhrbý, kterého vnímáme jako hodně velké zvíře, měří v kohoutku 1,6 až 1,8 metru a váží zhruba 500 až 600 kg. Camelus knoblochi byl tedy téměř dvakrát větší než dnešní velbloud dvouhrbý. A to ještě nepatřil k těm úplně největším velbloudům, jaké známe z fosilních nálezů.

Velbloud Camelus knoblochi původně žil ve vlhkých stepích na rozsáhlém území od Azovského moře a Kavkazu až po Zabajkalsko a severovýchodní Čínu. Jak nedávno se svými kolegy zjistil americký paleontolog John Olsen z Arizonské univerzity, poslední z těchto velbloudů přežívali v oblasti dnešní Mongolska, kde asi před 27 tisíci lety vyhynuli.

TIP: Karibik býval plný zajímavých savců: Dokud sem nedorazili lidé

Jak to bývá obvyklé u podobných druhů megafauny, na jeho vymření se zřejmě z nemalé části podíleli tehdejší lidé, pro které byla velká zvířata tohoto typu kořistí, které nemohli odolat. Další příčinou mohly být tehdejší klimatické změny, konkrétně vysychání krajiny kvůli probíhající době ledové, a také konkurence s dalšími druhy, především s dnes stále žijícím velbloudem dvouhrbým divokým (Camelus ferus), jehož poslední populace dnes přežívají rovněž v Mongolsku.

Nově zveřejněné snímky vznikly, když se sonda Solar Orbiter nacházela ve vzdálenosti zhruba 75 milionů kilometrů od Slunce, tedy asi v polovině vzdálenosti mezi Zemí a naší mateřskou hvězdou. Zařízení Extreme Ultraviolet Imager (EUI) pořizuje snímky s extrémně vysokým prostorovým rozlišením. K pokrytí celého Slunce je tak zapotřebí mozaika 25 jednotlivých snímků. Celý snímek vznikal postupně – jeho pořízení trvalo více než čtyři hodiny, protože nasnímání každé oblasti trvá přibližně 10 minut, včetně doby, po kterou sonda míří z jednoho segmentu na druhý.

Výsledný snímek obsahuje více než 83 milionů pixelů v mřížce 9 148 x 9 112 pixelů. Pro srovnání: tento snímek má desetkrát lepší rozlišení, než jaké dokáže zobrazit televizní obrazovka 4K.

TIP: Evropská sonda Solar Orbiter poprvé zachytila sluneční výron koronální hmoty

Solar Orbiter se po dva roky dlouhém letu dostala do bodu, který se nachází asi v jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a Sluncem. Nyní se bude pohybovat po eliptické oběžné dráze, která se nebude příliš měnit a do bodu nejbližšího ke Slunci se dostane každých šest měsíců. Při příštím průletu v říjnu se dostane ke Slunci na vzdálenost 42 milionů kilometrů.

Typickým příkladem samohybky vzniklé lafetací polního či protitankového kanonu na korbu zastarávajícího či vyřazeného tanku může být britský Bishop z roku 1941 – podvozek tanku Valentine s obří krabicovitou nástavbou, v níž našla své místo 87,6mm houfnice OQF 25-pounder. Nešťastná instalace zbraně omezovala náměr na 15°, což oproti tažené verzi snížilo dostřel ze čtyř na dva kilometry.

Po několika desítkách kusů generálové produkci zastavili a dali zelenou vývoji flexibilnější samohybky Sexton. Využívala podvozky z kanadských verzí obrněnců M3 Lee a M4 Sherman a její svrchu otevřená nástavba se podobala americkému M7 Priest s totožným určením.

Samotná zbraň se od Bishopu nelišila, ovšem elevace děla se pohybovala od –9° do +40°. Spolehlivý stroj vznikl v počtu 2 150 exemplářů a sloužil do poloviny 50. let. Priest se v armádách zemí třetího světa držel ještě v 80. letech; podobně dlouhou službou se mohly pochlubit sovětské samohybky z druhé poloviny války v čele s SU-100 a ISU-152.

Podpora blitzkriegu

Poučit se dokázali i němečtí konstruktéři. Na jejich nejvýznamnějších výtvorech si ukážeme, které proměnné vývoj tohoto typu zbraně ovlivňovaly. Protože se podvozek PzKpfw I ukázal jako příliš subtilní, inženýři příště sáhli po větším šasi z „panzer dvojky“. Profil výsledné samohybky zvané Bison se zmenšil, což přispělo k lepší stabilitě i ochraně osádky – nižší silueta usnadňovala krytí stroje za terénními nerovnostmi a nepříteli znesnadňovala odhalení, zaměření i zásah. Přesto vznikl jen tucet kusů, které posílily německá vojska v severní Africe.

Ofenzivní válka vyžadovala od samohybného dělostřelectva větší mobilitu, než jakou mohly rané modely nabídnout. William Atwater z US Army Ordnance Museum dodává: „Hlavní úkol samohybek spočíval v podpoře útočících tanků, a proto se konstrukce soustředila na schopnost rychlého pohybu v terénu. V německém arzenálu se nacházela řada starších obrněnců, jejichž podvozky urychlily vývoj i nasazení nových typů.“

Vosa v akci

Požadavek na dobrou pohyblivost si vynutil snížení kalibru ze 150 na 105 mm. Na šasi PzKpfw II se zrodil takto vyzbrojený typ Wespe, který se v bojových podmínkách osvědčil. Nižší váha umožňovala obrněnci rychlejší přesuny, takže nezaostával za pěchotou, a granáty nové ráže si zachovávaly dostatečný ničivý efekt.

V letech 1942–1944 postavili Němci 676 exemplářů a podle profesora Johna Ericksona z edinburské univerzity šlo o nejvýznamnější samohybnou houfnici třetí říše: „A to přesto, že její podvozek v době nasazení už morálně zastaral a prostor osádky byl vyloženě stísněný. Ve snaze dosáhnout lepších pracovních podmínek mechanici u jednotek ‚vosy‘ upravovali a vylepšovali.“

Od mobility k vyšší ráži

Když se situace na východní frontě začala vyvíjet v neprospěch Berlína a nad útokem převládla defenziva, změnily se i požadavky na samohybky. Nyní nebylo zapotřebí agilních a hbitých strojů, ale těžce vyzbrojených obrněnců, které číhaly v úkrytu na kořist. Možnosti šasi PzKpfw II už se vyčerpaly a do centra pozornosti se přesunul podvozek středního PzKpfw III – tažného koně Panzerwaffe v první polovině války. Na této platformě vznikl nejúspěšnější německý obrněnec Sturmgeschütz, jemuž kanon ráže 75 mm (nejprve s krátkou, posléze s dlouhou hlavní) umožňoval plnit pestrou paletu úkolů.

Původní role StuG III spočívala v ochraně infanterie, avšak vývoj války jej donutil i k protitankovému užití a dělostřeleckému krytí. Ačkoliv se typ osvědčil, Němci jej stále považovali za jisté provizorium. Fronta si žádala ještě účinnější zbraň proti masám T-34, od počátku konstruovanou pro tento účel, stejně jako zdroj silnější dělostřelecké podpory. Řešení přinesla kombinace šasi PzKpfw IV se dvěma různými zbraněmi. V protitankové roli začal roku 1943 vystupovat nashorn s kanonem ráže 88 mm, který si se sovětskými tanky poradil i na dlouhé vzdálenosti. Erickson doplňuje: „Nashorn neboli nosorožec byl hoden svého jména, jeho výroba navíc nevyžadovala enormní náklady.“

Nekonečný příběh

Druhým modelem se stal Hummel se 150mm dělem, jenž odstranil všechny nedostatky dosavadních samohybných houfnic: nabízel značnou palebnou sílu, dokázal rychle zaujmout bojové postavení a chlubil se mimořádnou pohyblivostí. Po každém ze 714 vyrobených exemplářů tak byla na frontě značná poptávka. Hummely spolupracovaly se staršími wespe a poskytovaly palebnou podporu tankovým jednotkám v tísni. Jejich schopnost rychle měnit pozici znesnadňovala nepříteli odvetná opatření. K nectnostem patřil stísněný prostor na uskladnění munice, kdy hummel uvezl pouhých 18 granátů.

V pozdějších fázích války panoval v Německu nedostatek moderních tanků, a tak říšské továrny jejich podvozky modifikovaly na samohybky v mnohem menší míře než dříve. Přesto vzniklo několik zajímavých modelů, například Panzerjäger IV na šasi PzKpfw IV. Tento tank – na rozdíl od „panzer jedničky, dvojky“ či „trojky“ – sloužil až do konce války, takže volných podvozků nebyl nikdy nadbytek. Jejich užití se omezovalo spíše na experimenty, k nimž patřila samohybka Heuschrecke 10. Atwater ji označuje za jeden z nejhorších nápadů Hitlerových konstruktérů.

TIP: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska

V době, kdy fronta potřebovala maximum palebné síly, se kalibr vrátil ke 105 mm. A to proto, aby věž samohybky mohla být v poli sejmuta, osazena na betonový základ a využita v roli statického palpostu. Tím Němci připravili samohybnou houfnici o jednu z jejích hlavních výhod – schopnost přesunu. Není divu, že se sériová produkce nikdy nerozběhla. Úspěšnější modely nicméně dodaly inženýrům a generálům tolik důkazů o užitečnosti samohybných děl, že jejich evoluce pokračuje i v 21. století. 

Velký skandál nezpůsobila Dorothea Tanningová ani tak svými surrealistickými obrazy s erotickými motivy, jako svým vztahem s uznávaným německým surrealistou a dadaistou Maxem Ernstem. Ten se do ní na prahu padesátky zamiloval jako studentík a dokázal za sebou spálit všechny mosty. Nebylo to u něj sice poprvé, ale tentokrát rozhodně naposledy.

Ve jménu umění

Dorothea se narodila na konci srpna roku 1910. Ač pocházela z velmi konzervativní neumělecké rodiny žijící v malém městečku Galesburg ve státě Illinois, k umění ji to táhlo k nemalé radosti rodičů už v době dospívání. Po všeobecných studiích zakotvila na umělecké škole Knox College v Chicagu, tu ale brzy opustila a dala přednost škole života. 

Ve třicátých letech 20. století se přestěhovala do New Yorku. Živila se jako ilustrátorka a pomalu začínala pronikat do umělecké branže. Objevuje nové směry, dadaismus a surrealismus. V tom vidí svou budoucnost, a proto vyráží v roce 1939 do „mekky umělců“ do Paříže. Tam zjistí, že většina umělců naopak prchla před blížící se válkou do ciziny. A tak se raději i ona vrací do Ameriky.

Osudový muž

Po osmiletém vztahu byla v roce 1941 krátce provdána za spisovatele Homera Shannona. Rozhodující událost v jejím životě na ni ale teprve čekala. Na jednom večírku v roce 1942 poznává německého židovského malíře Maxe Ernsta, předního představitele evropského surrealismu a dadaismu. Ten se teprve nedávno oženil s bohatou a vlivnou mecenáškou umění Peggy Guggenheimovou, která mu v hodině dvanácté umožnila útěk z Evropy do Ameriky. Peggy byla mimořádně schopná žena a skvělá obchodnice. Měla velmi dobrý odhad a dokázala za babku nakupovat nejen díla umělců už známých, když byli právě bez peněz, ale i těch, na něž sláva teprve čekala. V říjnu 1942 si na Manhattanu v New Yorku otevřela novou galerii Art of this Century – Umění tohoto století. 

A od 5. ledna do 6. února 1943 tu pořádala neobvyklou výstavu obrazů, jejichž autorkami bylo třicet jedna malířek šestnácti národností. Všechny až na jednu byly mladší třiceti let. Při přípravě výstavy Peggy pomáhal její muž Max Ernst. Mezi vystavujícími se mimo jiné objevila Frida Kahlo a právě ještě nepříliš známá Dorothea Tanningová. Ernst byl doslova uchvácen dnes už kultovním Dorotheiných autoportrétem Narozeniny, na němž stojí malířka poloobnažená.

Výstava nebyla sice tak komerčně úspěšná, což byznysmenku Peggy nesmírně zklamalo, ovšem pozornost v uměleckých kruzích vzbudila. Především však významně zasáhla do budoucího života mecenášky. Ernst se tak zamiloval do Dorothey Tanningové, že opustil bezstarostný život s milionářkou a dal přednost lásce k mladé a krásné malířce. Dorothea byla o devatenáct let mladší a skutečně měla pověst krasavice. Ernst byl zase znám svými bouřlivými milostnými vztahy a několika manželstvími. Peggy se později nechala slyšet, že nikdy nepřestane proklínat chvíli, kdy ji napadlo takovou výstavu uspořádat. 

Harmonie a inspirace

Vztah Ernsta a Dorothey byl zpečetěn svatbou v roce 1946 a harmonické manželství trvalo třicet let až do Ernstovy smrti. Umělci si byli vzájemnou inspirací. Po válce často navštěvovali Evropu, žili v Paříži i v Provence, ale jejich trvalým sídlem se stalo město Sedona v Arizoně, které se jim zalíbilo už v počátcích jejich vztahu. Měli řadu přátel z umělecké branže, kteří je ve Francii i Americe často navštěvovali.

Kromě malování se věnovali oba i sochařství. Dorothein zájem o tanec, hudbu a scénické umění se od padesátých let projevoval v její abstraktní malbě a také ve scénických a kostýmních návrzích pro několik baletů. V šedesátých letech se pak stává jejím oblíbeným materiálem textil a pracovním nástrojem šicí stroj. V experimentování pokračuje i po smrti Ernsta, kdy strávila několik let v Evropě.

Život bez Maxe

Od roku 1980 už ale žila natrvalo v New Yorku a začala se věnovat psaní. Básně a drobné prózy sice psala a publikovala už od čtyřicátých let, ale bez větší pozornosti. Nyní se pouští do psaní autobiografie. V roce 1986 vydává vzpomínkovou knihu Narozeniny o obraze, který se promítl do jejího dalšího života. Kniha se setkala s velkým úspěchem.

TIP: Talentovaná Růžena Zátková: Proslavila se v Itálii, doma ji znala jen hrstka lidí

Když v roce 2010 slavila Dorothea sté narozeniny, dostala velkolepý dárek. Hned několik významných světových galerií uspořádalo její retrospektivní výstavy. I když už dávno opustila surrealismus, punc nejdéle žijící surrealistky jí zůstal. Zemřela v lednu 2012 v krásném věku 101 let…

V říši savců představuje kočičí předení svým způsobem unikát: Zatímco ostatní živočichové vydávají zvuky pouze při výdechu, kočky dokážou vrnět i při nádechu, takže vyluzují rovnoměrný nepřerušovaný tón. Popsaný zvuk se vytváří pravidelnými stahy svalů v blízkosti jazylkové kosti, která vibrace přenáší do hlasivkové štěrbiny. Vzniká tak charakteristické vrnění, symbolizující spokojenost domácího mazlíčka.

TIP: Mazlení je věda: Jak správně pohladit kočku, aby se jí to líbilo?

U menších a velkých kočkovitých šelem se však anatomická stavba hrtanu liší. První jmenované, jako například gepardi, oceloti či pumy, schopnost předení s kočkou domácí sdílejí. Hlasivkový aparát jejich větších příbuzných z řad lvů nebo tygrů však sestává převážně z chrupavčité tkáně namísto kosti – což jim sice umožňuje hlasitě řvát, ale nikoliv jemně vrnět. A pokud přece jen, tak jedině při výdechu.

Po Hitlerově nástupu k moci začaly Evropu zaplavovat uprchlíci. Nešlo to samozřejmě naráz. Vlny židovské emigrace vyvolal bojkot židovských obchodů v roce 1933, o dva roky později takzvané Norimberské zákony a následně Křišťálová noc v roce 1938. Do pohybu se dalo dohromady kolem půl milionu Židů. Německo a Rakousko opouštěli také političtí odpůrci nastupujícího režimu. Celkem asi 40 tisíc lidí. Část ze všech těchto ohrožených skupin mířila do Československa. Na konci třicátých let už ale všichni chápali, že i zde je nebezpečno. Pokud chtěli přežít, museli dál. 

Nutno podotknout, že uprchlící si nebyli před státní mocí rovní. Politická uskupení mívala zahraniční konta nebo bratrské strany, které soudruhům pomáhaly. Slavným umělcům, o jejichž osud se zajímal celý svět, se rovněž vedlo jinak než bezejmenným židovským rodinám s dětmi. Pomoc přitom vázla. Nebyl totiž ani mezinárodní politický konsensus, jak s uprchlíky nakládat. 

Dohody existovaly, ale většinou je podepsalo jen pár států a zbylá většina k nim nepřistoupila. Když se začaly vydávat cestovní doklady pro „lidi odnikud“, vznikal problém s jejich mezinárodní platností. V cizí zemi se žadatelé o pomoc často pohybovali na hranici legality. Někdy končili ve vězení nebo je čekal nucený návrat do vlasti, která se k nim už dříve obrátila zády. Vládla bezvýchodnost a absurdita, kterou ve svém díle popsal například spisovatel Erich Maria Remarque.

Emigranti

Mezi emigranty v Československu bychom našli mezinárodně proslulé osobnosti, které se těšily lepšímu zacházení než ostatní. I nejvyšší místa se v jejich případě angažovala. Spisovatelé Thomas a Henrich Mannové obdrželi československé občanství. Malíř Oskar Kokoschka se po svém odchodu z Vídně v roce 1934 dokonce stýkal s prezidentem Masarykem, kterého v Lánech i portrétoval. Celkově se však situace obyčejných emigrantů spíš zhoršovala. Kromě politické eskalace hrála roli ekonomická krize. Emigrantů přibývalo, ale finanční pomoc klesala. Různé soukromě organizované komitéty nestačily.

Zatímco v roce 1937 uprchlík dostával asi 15 korun na den, o rok později už to často nebyla ani třetina. Za práci načerno hrozilo vyhoštění. Ti, kteří na našem území pobývali nelegálně, měli jen malou naději, že se dostanou do bezpečné třetí země. Kromě toho například homosexuálům hrozil trest nejen v hitlerovském Německu, ale i u nás. Většina nešťastníků tak nakonec zůstala v pasti, z níž nemohli ven. A po obsazení Československa se jejich osud zpečetil.

Lyžař

V této situaci se na scéně objevil muž známý do té doby spíš svým obchodním partnerům. Finančník Nicholas Winton trávil zimní dovolenou v Alpách. Jako člověk, který procestoval Evropu, měl ale dobré povědomí o tom, co se děje. Nemusel se spoléhat jen na noviny nebo rozhlasové zpravodajství. Navštěvoval své židovské přátele žijící v Hitlerově Německu a viděl, jak se jejich situace prudce měnila. Z někdejších vážených občanů se kvůli rasovým zákonům stávali lidé nejnižší kategorie.

Když mu do Švýcarska z Prahy zavolal přítel a zděšeně vyprávěl, co se tam děje, zareagoval Winton překvapivě. Jistě si mohl říct, že on sám nic nezmění. Snadnější by bylo poslat vyšší částku nějaké organizaci, která se situací uprchlíků zabývala. On však místo toho nechal lyžování a odjel do Prahy.

Bez dokladů

Winton si vysloužil přezdívku „druhý Schindler“. Právem. Odvezl vlakem do Británie celkem 669 nejen židovských dětí! Cesta na západ přitom mívala dramatičtější pozadí, než by se na první pohled zdálo. Kvůli nedostatku času nebyli v době odjezdu z Prahy k dispozici víza. Ke kontrole se předkládala falza. Kupodivu to nikdo neprokoukl. Když děti převezli přes La Manche, doklady už se mezitím podařilo vyřídit a do Británie vstupovaly legálně.

Tu největší otrlost však musel zachránce podstoupit na samém začátku své bohulibé mise. Kdyby s úřady a institucemi jednal jako osamocený jednotlivec, asi by mnoho nezmohl. Jeho urgence směřující na humanitární organizace také nezabíraly. Nebylo ale na co čekat, a tak se zařídil po svém. Obstaral si papír s hlavičkou Britského výboru pro uprchlíky v Československu. A připsal na něj název „Dětská sekce“. Co na tom, že ve skutečnosti nic takového neexistovalo? Korespondenci si nechával posílat na svou adresu. Fungovalo to dobře, dokonce i poté, co to prasklo. Výbor mu dal požehnání, aby pokračoval. Podvod pomohl dobré věci.

Neodjeli

První Wintonův vlak odjel těsně před vznikem protektorátu 14. března 1939. Poslední, osmý, stál připraven na nástupišti 1. září téhož roku. Mělo jít o jeden z největších transportů, ale právě ten den wehrmacht překročil polské hranice. Válka zastavila i Wintonovy vlaky. Na stovky dětí, které se toho dne sbalily k odjezdu, čekala nakonec smrt za ostnatým drátem.

Dnes se případ takzvaných Wintonových dětí těší poměrně široké známosti. Často se připomíná také zachráncova skromnost. Vždyť na jeho činy se takřka zapomnělo a mediálně ožily až po padesáti letech. Až do televizní medializace na konci osmdesátých let zůstával Wintonův ojedinělý čin opomíjen. Sám o svých zásluhách mlčel. Patrně nejen ze skromnosti, ale i po zkušenostech, které učinil v době, kdy v Británii v roce 1939 zveřejňoval fotky dětí a hledal náhradní rodiny, které by jim poskytly domov. Kupodivu se totiž nesetkával s díky, ale i s kritikou. A to kvůli náboženství. Židovské děti většinou přicházely do křesťanských rodin. Winton zachraňoval životy, ale podle ortodoxních věřících stála víra výš.

Nasazen

Téměř nikde se bohužel nepřipomínají válečné osudy samotného Wintona. Už když Hitler vstoupil do Francie, zapojil se jako zdravotník Červeného kříže. Zažil útoky německých letadel a atmosféru, která snad nejvíc připomíná Švejka: muži, kteří tehdy jezdili se sanitou, nedostali podle Wintonových vzpomínek vůbec žádné zdravotnické školení.

Winton už před válkou propadl aviatice. Proto se hlásil k letectvu. Nicméně jeho oční vada mu nedovolila stát se bojovým pilotem. Přesto své zkušenosti uplatnil a jako letecký instruktor připravoval mladé odhodlané muže na noční létání. Nejprve doma v Anglii, poté v roce 1944 ve Francii. Dotáhl to až na poručíka.

Zlaté cihly

Těžko hledat podobně emotivní příběh, jaký se v roce 1939 udál na pražských peronech. Po skončení války se však Winton zapojil do akce, která svým významem nijak nezaostává. Němci v koncentračních táborech celé roky okrádali miliony vězňů o šperky nebo zlaté zuby. Vznikl tak poklad děsivého původu a nezměrné hodnoty. Wintonovo svědectví hovoří asi o milionu snubních prstýnků.

Poválečná doba v mnohém připomínala chaos z roku 1939. Jen místo statisíců migrantů teď domov hledali osvobození vězni. Přežít tábory smrti, to bylo málo pravděpodobné štěstí. Podobně mizivé procento vězňů však v roce 1945 našlo svou rodinu nebo alespoň domov. Všichni tito lidé potřebovali pomoc. Kde na ni ale vzít? Drahé kovy, které Němci nashromáždili, původně patřily právě těmto lidem bez domova. Použít bohatství v jejich prospěch se zdálo jako alespoň částečná náprava neodčinitelných křivd.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Winton stál před problémem, jak cennosti nacházející se v americké okupační zóně shromáždit, odvézt je z Německa a především zajistit jejich výhodný prodej. To zní jednoduše, ale profesionál se zkušenostmi z burzovních obchodů jako Nicholas Winton dobře věděl, že cena není tabulkově daná a mohla se podle okolností mnohonásobně lišit. Kromě toho musel mít Winton tak říkajíc žaludek na to, aby dal někdejší rodinné šperky roztavit na zlaté cihly. Jedině tak totiž mohl takové množství zobchodovat. Uspěl a kýžené americké dolary získal. Na účet určený pro humanitární pomoc přibyla milionová částka. Ale důležitost transakce tkvěla tentokrát i v něčem jiném než v penězích.

Starověká Mozia byla významným fénickým městem na západním pobřeží Sicílie, kde se nachází na malém ostrově San Pantaleo. Již řadu desetiletí zde probíhají archeologické vykopávky, které odkrývají pozoruhodnou minulost tohoto místa. Archeologové nedávno přišli se zajímavým objevem, který se týká umělého jezera v Mozii.

Součástí starověké Mozie bylo i umělé jezero či nádrž, o velikosti zhruba 53 × 37 metrů. Archeologové se doposud domnívali, že jde o vnitřní přístav, vybudovaný pro vojenské nebo civilní účely. 

Lorenzo Nigro z italské Univerzity Sapienza v Římě a jeho kolegové ale dali dohromady řadu dílčích indicií a dospěli k závěru, že ve skutečnosti jde o posvátný bazén či nádrž, který byl ústředním prvkem velkého náboženského centra v Mozii. Podstatnou nápovědou pro ně bylo, že údajný přístav neměl spojení s mořem a  napájely ho sladkovodní prameny.

Posvátný bazén s chrámy a oltáři

Tento posvátný bazén podle všeho obklopovaly chrámy, oltáře a kamenné stély několika božstev. Nigro s kolegy odhalili spoustu obětin, starověké přístroje pro pozorování oblohy, a jako třešničku na dortu podstavec uprostřed bazénu, na němž kdysi spočívala velká socha Baala, jednoho z nejdůležitějších božstev Féničanů i dalších etnik Předního východu. Ve vodě bazénu se odrážela určitá souhvězdí, což nepochybně přispívalo k mystickému prožitku.

TIP: Vědci přišli na omyl slavného antického dějepisce Hérodota

Féničané se na tomto místě začali usazovat v 8. století před naším letopočtem. Za 100 let tu už bylo vzkvétající přístavní město s vazbami po širokém okolí. Tím se Mozia stala nepříjemnou konkurencí pro Kartágo, další významné město s fénickými kořeny. V polovině 6. století před naším letopočtem došlo k invazi a armáda Kartága Mozii zničila. Obyvatelé ale město rychle obnovili a kolem roku 550 před naším letopočtem postavili i zmíněný posvátný bazén.

Pro kozy, které jsou hospodářskými zvířaty zdejších Berberů, jsou listy a plody argánií ostnitých (Argania spinosa) velmi důležitou složkou potravy, a to především na podzim, kdy je ostatní vegetace nedostatek. Argánie jsou ovšem odolné a svými hluboko dosahujícími kořeny se dostanou k podzemní vláze i během velmi dlouhých období sucha. Pro místní Berbery navíc představují důležitý zdroj obživy, protože z jejich plodů se lisuje ceněný argánový olej. 

Při sklizni, která probíhá ručně, jsou kozy svého druhu pomocníky. Plody totiž spásají spolu s listy a výhonky i v těch nejvyšších partiích stromů. Nedokážou je ale strávit, a proto plody vylučují v trusu, z nějž je pak Berbeři musejí vybírat. Oni sami ovšem tvrdí, že nejlepší argánový olej je lisován právě z těch z plodů, které prošly zažívacím traktem jejich koz. 

Velká semena raději plivou

Na kozy a jejich spásání korun argánií se zaměřila studie vedená zoology Miguelem Delibesem, Irene Castañedovou a José M. Fedrianim ze španělské Sevilly. Ti si všimli, že plody argánií jsou na zemi roztroušeny mezi trusem a nestravitelnými žvanci, které kozy vyplivují při přežvýkávání potravy. Nebylo přitom možné rozlišit, zda plody skutečně pocházejí z trusu. Argánová semena jsou přitom asi 2 cm velká, a tak se autorům studie zdálo pravděpodobnější, že je kozy jen vyplivují. 

TIP: Arganový olej: Prospěšné zlato z Maroka

Aby zjistili, jaká je pravda, nabízeli výzkumníci kozám pět různých druhů ovoce s různě velkými semeny. Zjistili, že větší semena jsou mnohem častěji vyplivována a že je nadto 71 % z nich stále živých a schopných vzejít. Autoři, kteří při vyplivování semen pozorovali také různé druhy vysoké zvěře, usuzují, že výše popsané chování může být u přežvýkavců obecně důležité pro šíření rostlin. Přežvýkavci mohou mít nestrávenou potravu v bachoru (předžaludku) i několik dní. Kozy, které jsou hnány na pastvu o desítky kilometrů dál nebo divoká zvěř při období migrace, tak mohou přenášet ještě živá semena o desítky až stovky kilometrů dál.