Mitochondrie jsou buněčné organely, které vznikly z dávných symbiotických bakterií. Fungují jako miniaturní elektrárny, které vyrábějí pro buňku ohromnou spoustu energie spalováním glukózy. To ale zároveň znamená, že když mitochondrie z nějakého důvodu selhávají, přináší to buňkám zásadní problémy, které mohou být fatální pro celé orgány, především pro ty, co jsou náročné na energii, jako je srdce nebo mozek.

Léčba takových stavů bývá svízelná. Slibnou možnost představují transplantace „zdravých“ mitochondrií z fungujících buněk, které nahradí ty poškozené nebo zcela nefunkční. Prozatím jde o experimentální léčbu, jejíž využití je v klinické praxi jen omezené, spíše z praktických důvodů.

Transplantace s nanostříkačkou

Situaci by v dohledné době mohla změnit nová metoda transplantace mitochondrií, kterou nedávno vyvinuli švýcarští odborníci Spolkové vysoké technické školy v Curychu. Jejich metoda je založená na speciální injekční nanostříkačce s laserovým osvětlením, která umožňuje bezpečně manipulovat s jednotlivými organelami uvnitř buněk.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Experimenty prokázaly, že tento postup je jen minimálně invazivní a přináší velmi slušné výsledky. Transplantované mitochondrie přežívají ve více než 80 procentech případů. Stejně tak perfektně přežívají buňky. „Tuto proceduru přežívají jak dárcovské, tak i ošetřované buňky, které jsou příjemci transplantovaných mitochondrií,“ uvádí vedoucí výzkumu Christoph Gäbelein.

Novou metodu je možné využít k léčbě poškozených orgánů, které zasáhlo onemocnění nebo třeba poranění. Uplatnit by se ale mohla i v procedurách proti stárnutí, které by zahrnovaly omlazování tkání i celých orgánů. Transplantace životaschopných mitochondrií by mohly navracet mládí stárnoucím buňkám.

Čekání, touha a naděje nedílně patří ke vzácným chvílím a nevšední okamžiky nepřicházejí zadarmo. Cyklámový poklad kvete na – pro mne – odlehlém místě a doba jeho květu je závratně krátká. Nikolaj Sladkov ve své knize Za pírkem modrého ptáka píše: „Když mě něco zajímá, musím za tím jít. A tak jdu.“ A na jiné stránce jeho knížky najdete: „A dny čekání měly také svůj hluboký smysl a překypovaly netrpělivostí a vzrušením.“ Předmět mé touhy má podivné jméno „kandík psí zub“! Moje marné pokusy o setkání s ním měly přinést kýžený obrat až jednoho časného jara…

V kolébce trampingu

Vzácný šperk paní Flóry naleznete v Česku ve volné přírodě na jediném místě: v kolébce českého trampingu na kopci Medníku. Tento nepřehlédnutelný vrch, který se tyčí nad údolím řeky Sázavy, dosahuje výšky 416,5 m n. m. a nachází se ve Středočeské pahorkatině nedaleko vsi Pikovice na území obce Hradištko. Velká koncentrace starých trampských osad v jeho okolí dokazuje, že tato oblast měla pro romantické duše mimořádný význam.

V žertovné písni Babička Mary se o Medníku zmiňuje Jan Werich, jehož životní přítel a spolupracovník Jiří Voskovec měl nedaleko Pikovic chatu. Medník také najdete v repertoáru písničkářů Honzy a Františka Nedvěda.

Šperk mezi šperky

Medník byl vyhlášen jako národní přírodní památka v roce 1933 na výměře 19,2 ha. Jeho svahy jsou porostlé zejména listnatými lesy, v nichž převládají habrové doubravy a bučiny. Horninové podloží Medníku je tvořeno bazickými vyvřelinami, které vznikaly v období proterozoika před více než půl miliardou let a náleží ke zlatonosnému jílovskému pásmu. Na úbočích tohoto kopce jsou dobře zachovány relikty štěrkopískové říční terasy řeky Sázavy z období kvartéru. Najdete tu i svahy s malými kamennými moři.

Na Medníku objevíte zajímavé a vzácné rostliny. Svou izolovanou lokalitu tu má např. ostřice chlupatá (Carex pilosa). Mezi vzácné druhy patří třeba i kopytník evropský (Asarum europaneum), jaterník trojlaločný (Hepatica nobilis), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum), bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a mnohé další. Jednoznačně nejvýznamnějším druhem je však liliovitá jednoděložná rostlina kandík psí zub (Erythronium dens-canis).

Uprostřed zlatonosných jam

Kandík psí zub je na květ skoupý a vykvétá pouze na několik málo dní v roce. Když jsme za ním vyráželi z Brna, známí botanikové vrtěli hlavami – tvrdili, že kandík pokvete nejdřív až další týden, zatímco znalci v Praze nám ironicky sdělovali, že doba jeho květu před pár dny minula. Z Pikovic jsme tedy od toku zlatonosné řeky Sázavy stoupali kolem ostrůvků sasanek pryskyřníkovitých a listnatými bukovými lesy po naučné stezce bez velkého očekávání…

Když jsme kolem sebe spatřili pravidelné terénní vlny, rozbušilo se mi srdce. Ocitli jsme se v lokalitě zvané V jámách. Habrová doubrava skrývá botanický klenot i nesmazatelné stopy po prastaré povrchové těžbě pikovického zlata. V lese jsou patrné kruhové propadliny a někde i kopečky vytěžené hlušiny, které zvolna zahlazuje sama příroda.

Tesák ukrytý v zemi

Kandík psí zub je vytrvalá jednoděložná rostlina z čeledi liliovitých, která kvete brzy zjara. Kvítky růžovofialové barvy, které se říká cyklámová nebo také cyklámenová, je možné vidět jen na krátký čas v březnu či počátkem dubna. 

Rostlinka zpravidla dorůstá maximálně dvaceti centimetrů. Její listy jsou vejčité až široce kopinaté, nachovo-tmavozeleně mramorované. Vyrůstají přízemně a vstřícně, zpravidla pouze po dvou. Lodyhu má kandík rudofialovou, tenkou a lysou. Okvětní lístky, při bázi tmavší, někdy skvrnité, jsou až pět centimetrů dlouhé a často se ohýbají nazpět. Jeho plodem je tobolka. Kandík psí zub skrývá v zemi malou cibulku podlouhlého tvaru, která připomíná psí tesák: ta dala rostlině její druhové jméno.

Jde o jediný druh rodu kandík, jenž roste v Evropě. Je rozšířen nesouvisle v jižní a střední Evropě – od severu Portugalska a Španělska přes Francii, Švýcarsko, Itálii, Rakousko, přes Slovensko (např. Slovenský kras, Muránská planina atd.) na Ukrajinu a dále na sever Balkánského poloostrova. Roste zpravidla ve světlých květnatých bučinách.

Málo květů, hodně lidí

Na úbočí vrchu Medník při levém břehu Sázavy byl kandík psí zub objeven teprve roku 1828 a jak bylo řečeno, dnes už jej v Česku jinde nespatříte. I tady se ovšem bohužel vyskytuje v nepatrném množství – ve světlé bučině v nadmořské výšce 300 m n. m. Otázka původnosti tohoto druhu na Medníku nebyla dosud botaniky jednoznačně zodpovězena. Některé hypotézy tvrdí, že jde o reliktní stanoviště kandíku, zatímco jiné teorie se domnívají, že sem byl kandík zavlečen a vysazen z jižní Evropy v průběhu středověku, například mnichy ze Sázavského kláštera.

Václav Burle, velký milovník přírody, který lokalitu na Medníku po desetiletí soustavně sleduje a dělá vše pro její ochranu, na svém blogu o letošním stavu kandíků píše: „Lokalitu na Medníku, nedaleko soutoku Zlaté a Velké řeky, jsme začali kontrolovat téměř denně od poloviny března. Dlouho se nic nedělo a pak doslova přes noc začal ten každoroční zázrak. Vše vyvrcholilo v sobotu 25. března. Rostlin, oproti minulým rokům, bylo opět méně, ale zajímavé bylo velké množství psích zubů v trsech. Něco takového jsme snad ještě nikdy neviděli. Byl to velkolepý koncert. Ale co se nestalo. Vrátili jsme se na rezervaci v pondělí sedmadvacátého hodně brzy po ránu. Na první pohled bylo vidět, že kandíků je tam oproti sobotě znatelně méně. Kam se ty rostliny poděly? Tak to jsme nepochopili. Všechny zbývající byly unavené. Vypadaly, jako by jim chyběla vláha. Jak jich bylo málo, tak o to víc tam bylo lidí…“

Osobně se obávám, že úbytek květů během takové chvíle byl přímým důsledkem přítomnosti většího množství lidí, pod jejichž nohama, respektive rukama, vzácné kandíky nenávratně zmizely…

Kdo nese vinu?

Skutečností je, že na Medníku bývaly kandíků miliony! Ze starších dokumentů vyplývá, že shánčivé ženy nosily do Prahy i do dalších měst plné nůše cyklámových květů na trh tak, jako později nosily nůše plné vonných fialek. Přitom dnes na lokalitě najdete sotva stovku kvetoucích kandíků, protože z místní populace každoročně vykvete maximálně 5 % rostlin.

TIP: Plodné tygřice z české džungle: Invazivní křižák pruhovaný

Kdo za to může? Stovky statných nepůvodních smrků, které zastínily sluncemilovným rostlinám světelnou lázeň? Vždyť v minulosti už dokonce bylo vydáno rozhodnutí, že mají být vyrubány… Kdysi zde byly srázy plné rozkvetlých kandíků psích zubů; dnes na kamenitých stráních neroste ani jediný. Nebo jsou na vině kuriozit chtiví zahrádkáři, kteří bělostné cibulky vyrýpali? Nebo desetitisíce turistů, kteří chodí mimo vyznačené stezky a nevšímavě zadupávají nekvetoucí rostlinky? Či snad dokonce státní ochrana přírody, která nejeví o kandíky psí zuby zájem, jak tvrdí Václav Burle? Příčin asi bude víc, ale důsledky jsou jasné. Poslední populace kandíků řídne a já asi můžu být rád, že jsem je nakonec alespoň jednou viděl v květu…

Hyády v souhvězdí Býka patří mezi tzv. otevřené hvězdokupy, tedy relativně mladá seskupení stálic, které vznikly společně z matečného mlhovinového oblaku. Počet jejich členek dosahuje několika stovek až několika desítek tisíc, což na gravitační stabilizaci nestačí. Proto jsou zmíněné útvary obecně nestálé a postupně se rozplývají do prostoru. Dochází k tomu obvykle při vícehvězdných setkáních, při nichž může jedna ze stálic získat větší než únikovou rychlost.

TIP: Krvácející Hyády: Jedna z nejznámějších hvězdokup se rozpadá

Další roli hrají galaktické slapy. Nedávný výzkum s českou stopou dokázal u Hyád identifikovat dlouhé slapové ohony ztrácejících se hvězd. Tyto stálice původem ze zmíněné otevřené hvězdokupy dnes nalezneme na celé obloze. Podobná studie by přitom nebyla možná bez přesných měření jejich pozic a rychlostí pomocí družice Gaia.

Data získaná družicí Gaia umožnila odhalit skutečný rozsah slapových ohonů a dohledat bývalé členky hvězdokupy Hyády (růžově). (foto: ESA, Gaia, DPAC, S. Jordan/T. Sagrista, CC BY-SA 3.0 IGO)

Kdebatě o tom, jak dobře nebo špatně se lidem žilo, jedlo a pilo v minulosti, můžeme přistupovat z nejrůznějších úhlů. Můžeme listovat v kronikách, řešit vývoj dobových cen potravin, movitost různých sociálních vrstev obyvatelstva, studovat dochované kuchařky a rozvržení porcí. Ale velikost samotného nádobí? To je zatím málo prozkoumaná oblast!

Důkazy blahobytu

Metrika nádobí a zaužívaných příborů je totiž velmi těsně vztažena jak k dobové kultuře stolování a gastronomie, tak i k vlastnímu objemu zpracovávané potravy. Je v tom kus prosté logiky: pokud nemáte skoro co do úst, nebudete to schválně servírovat na obřím talíři, aby pak porce vypadala vizuálně ještě menší. Spíš vsadíte na menší nádobí, na kterém i ta trocha sestřádaných kalorií vynikne jako plnohodnotný chod. Na tomto základě pak jde odvodit, že se v posledních 110 letech nemáme v Evropě vůbec špatně. Velikost našich talířů se totiž zvýšila v průměru o 23 %. Na bázi muzejních vzorků domácí keramiky s datací od roku 1900 a s akcentem na západoevropské prostředí to svou starší studií dokládá Koert Van Ittersum, profesor univerzity v Groningenu.

Klasikou počátku 20. století byl talíř desetipalcový, tedy s ložnou plochou 25 centimetrů v průměru. Kolem roku 2010 už se ale evropská norma pohybovala okolo 12 palců – skoro 30 centimetrů v průměru! Tento praktický poznatek pak můžeme volně přetavit v poznání, že jedna současná porce na talíři je přibližně o 50 kalorií vydatnější. Případně, že je tu potenciál k nabrání tělesné váhy 2,5 kilogramu ročně, pokud vás náhodou trápí dietní otázky.

Ty se určitě vyplatí zmínit, protože když nahlédnete do souhrnných jídelníčků našich dávnějších předků a porovnáte je se současnými kalorickými tabulkami, neubráníte se dojmu, že se vlastně nehezky přejídali. Ve středověku pochopitelně záleželo na sociálním postavení strávníka, ale i tak…

Porce pro bezzemky

Obilí, oves, ječmen, tedy vydatné zdroje uhlohydrátů, byly základem každodenní stravy. Ať už ve formě nastavovaných kaší, zahuštěných polévek, placek, kvasů nebo pečeného chleba. Zdrojem proteinů byly luštěniny: fazole, hrách nebo čočka. Maso bylo velkou vzácností, jen obtížně a výjimečně dostupnou. A běžný člověk se spíš odbýval přesoleným slanečkem. Další tuky suplovaly v potravě mléčné produkty a sýry. Dodatečné živiny, minerály a vitaminy zajišťovala sezoně podávaná zelenina. Sladilo se povidly a sušeným ovocem... Slavné ani pestré to tedy moc nebylo, nicméně v čistém úhrnu to „házelo“ kolem 3 500 až 4 500 kalorií na den. To je skoro dvakrát tolik, než doporučená norma dnes. Jak je to, v časech nedostatku a bídy, možné? 

Tady se vyplatí znát historický kontext, který utvářela každodenní dvanáctihodinová fyzicky náročná práce od-nevidím-do-nevidím. Lidé se pohybovali většinou pěšky a celý čas trávili „na čerstvém vzduchu“. Prostí lidé neměli touto kaloricky vydatnou (byť poněkud monotónní) stravou šanci ztloustnout, protože jejich energetický výdej byl často větší než příjem. K pozvolnému přejídání jsme naopak odsouzeni dnes, byť jíme skoro jen polovinu, co naši předci. Většina z nás totiž kalorie nespaluje s takovou vervou jako nevolníci a bezzemci, na které dozíral dráb. V obraně našeho moderního životního stylu můžeme operovat s tím, že aspoň tolik „nechlastáme“. Jenže i tady jsme na špatné adrese.

Objem a kvantita

Dobrým zvykem dávných časů bylo popíjení piva ve velkém. Regionálně to dělalo kolem 2 až 6 litrů na osobu a den. Velký obsah alkoholu v těchto heroických porcích ale nehledejte. Vodnatá piva se podobala spíš vlažným škrobovým polévkám. Jejich hlavním kladem bylo to, že konzumentům zprostředkovávala pití „převařené“, tedy hygienizované vody a nikoliv nutně opilecké delirium. Na vypíjení dřív prostě nebyl čas a většinou ani peníze. 

Zajímavý vhled do tradiční historické konzumace alkoholu nám na už známém principu „konzumační velikosti“ přináší aktuální studie Theresy M. Marteau z univerzity v Cambridge. Soustředila se na design a objem, přičemž si k měření vybrala 411 různých typově příhodných nádob, sklenic a číšek, datovaných až 300 let nazpět. Svou práci přitom primárně vztáhla k Velké Británii. Tam popíjení vína, na rozdíl od piva, patřilo k výsadám movitých. Jednalo se tu totiž o dovozové zboží. Nicméně i její zjištění podtrhují, že si tu šlechtici kolem roku 1700 nedávali příliš do nosu, i když večer vypili pět a více skleniček. Průměrný objem jedné číšky tehdy totiž činil jen 66 mililitrů. Takže ani pět skleniček (tři deci vína) vás nejspíš do tenat alkoholismu neuvrhlo.

TIP: Truňk s jedovatým blínem: Původní keltské pivo by nás nejspíš otrávilo

Můžeme vlastně jen závidět: dnešní objem sklenice na víno je většinou 449 mililitrů. Takže při dvou plných skleničkách vypijeme na posezení ve vinárně ekvivalent toho, co střízlivě konzervativní britský šlechtic v 18. století zvládl za tři večery. Platí tedy, že naši předci jedli a pili opticky více než my? Ano, pokud to tedy budeme přepočítávat jen na kalorie a vypité skleničky. Hodí se však doplnit, že realita jejich života, stejně jako rozměry nádobí, byly o dost jiné. 

Antioxidanty jsou látky, jejichž molekuly mají tu vlastnost, že omezují aktivitu tzv. volných (kyslíkových) radikálů – buď je přímo odstraňují (pak jde o antioxidanty primární), nebo je nějak deaktivují, inhibují nebo převádějí do méně reaktivních stavů (tzv. antioxidanty sekundární). Úlohu zlých v tomto příběhu skoro jednoznačně hrají právě volné radikály, tedy superoxidy, ozón, alkoxyly, hydroperoxyly a oxidy dusičité a dusné. Antioxidanty na sebe vzaly roli hrdinů, jenže jak už to tak se škatulkováním bývá, ne vždy je zohledněna celistvá realita komplikovaného lidského zdraví.

Radikální nebezpečí

Volné radikály totiž organismus potřebuje, a to jako užitečný nástroj mikrobiální ochrany a aktivní podpory imunitního systému. Antioxidanty pak vystupují v úloze regulačních látek, které zajišťují, že koncentrace volných radikálů nepřesáhne míru prospěšnosti a nedojde k tzv. oxidačnímu stresu, při němž už tyto látky škodí. Tuto přirozenou schopnost organismu uchovávat rovnováhu oxidačně-redukčních dějů v neprospěch volných radikálů vychyluje vnější působení okolního prostředí. Například ze znečištěného ovzduší dostává člověk do těla víc volných radikálů, než by bylo vhodné. Při honbě za zdravím (a zdravým životním stylem) se bohužel z antioxidantů dělá univerzální dobro, což ale není úplná pravda.

„Zlé“ volné radikály mohou v nadbytku například stimulovat buňky k rakovinnému bujení, čemuž normálně zabraňují „hodné“ antioxidanty v roli preventivních ochránců. Pokud už ale bylo zhoubné bujení nastartováno, budou antioxidanty chránit i ony rakovinné buňky, přispívat tím k šíření metastáz a celou terapii dost komplikovat.

Antioxidanty jsou prostě jen dílčí složkou jednoho z mnoha metabolických procesů v lidském těle a pravděpodobně není žádný důvod přikládat jejich cíleně zvýšenému příjmu zásadní prioritu. Lidské tělo si je ve formě nejrůznějších enzymů průběžně vyrábí samo, případně je získává z přijímané vyvážené stravy.

Na antioxidanty totiž narazíte všude tam, kde se nacházejí karotenoidy, polyfenolické třísloviny, rostlinná barviva na bázi flavonoidů, najdete je také v některých sloučeninách selenu, zinku, manganu (působí jako antioxidanty i samy o sobě), a platí za ně i vitamíny A, E, C a B3. Tyto látky jsou obsaženy například v ostružinách, lékořici, dobromyslu, kopru, malinách, černém rybízu, červeném vínu, mátě, grepových semínkách, borůvkách, brusinkách, burácích, pomerančích a citronech.

A ano, nemalé množství jich je zastoupeno i v čajích. Převážně tedy těch sypaných, s prapůvodem v jedné ze tří kultivarových odrůd čajovníku rodu Camellia. To je pro lidské zdraví dobrá zpráva; čaje jsou totiž na světě (díky Indii a Číně) v pořadí druhou nejkonzumovanější tekutinou, hned po vodě.

Hra na lepšího

Které čaje jsou z hlediska svých antioxidačních vlastností lepší? O odpověď na tuto otázku se přou experti nejen z oblasti chemie potravin a nutričních poradců, ale i milců čaje. Při výrobě pravého čaje mají sice výrobci k dispozici otrhané listí víceméně jednoho a toho samého keře, ale to, co dodá výslednému nápoji barvu i specifické chemické a organoleptické vlastnosti, je proces zpracování. Když totiž otrháte listí čajovníku, začne přirozeně zavadat a polyfenoly v něm obsažené budou fermentovat, kvasit.

Proces fermentace se však dá snadno zastavit sušením. V sušárnách u plantáží tak může vzniknout černý čaj (dokonale fermentovaný), částečně fermentovaný polozelený (oolong), dodatečně fermentovaný žlutý, lehce fermentovaný bílý nebo nefermentovaný zelený. Samotné zpracování může probíhat od regulované délky zavadání přes rolování, lisování nebo dodatečnou sekundární fermentaci až po uzení.

Svou roli hrají také specifické faktory vlivu terénu a abiotických podmínek na růst čajovníku, srážky, teplota, složení půdy, nebo cílené zastiňování keřů a doba (pořadí) sklizně. Kombinací této mozaiky faktorů vznikne neskutečně komplexní a zmatený systém nejrůznějších čajů s příhodně rozmanitými vlastnostmi i obsahem látek, které podle jejich efektu nazývají odborníci právě antioxidanty. 

Labyrint z čajových lístků

Zelenému čaji po stránce antioxidantů dominuje chemická sloučenina epigalokatechingalát (EGCG), doprovází ji ještě epikatechin (EC), epikatechingalát (ECG) a epigalokatechin (EGC). Černé, plně fermentované čaje proti němu mohou postavit vlastní theaflaviny (TF3) a thearubiginy, což jsou antioxidanty, které jako další bioaktivní fytochemikálie na trochu jiné bázi s EGCG snesou ve svém účinku srovnání s těmi „zelenými“. Černý čaj navíc obsahuje ještě theobrominy, theofyliny, linalool a kyselinu fenolovou, jeden vedle druhého také vynikající antioxidanty. Zelené čaje mají obecně antioxidantů v součtu víc než ty černé, ale vzhledem k rozmanitosti čajové říše narazíte často na černé čaje, jež obsahem antioxidantů trumfnou i ty průměrné zelené. 

Zmatek nikterak neumenšuje, když přijde na oolongy, tedy částečně fermentované čaje. Ty si ve svých listech a nálevu ponechávají část výbavy antioxidantů zelených i černých čajů. A mají ambice zužitkovat tuto širokopásmovou nabídku za obě hlavní čajové skupiny. Naštěstí podrobné poměřování jednotlivých odrůd či forem zpracování není třeba. 

Hnát se za cíleným doplňováním antioxidantů nad rámec běžné vyvážené stravy totiž nemá pro lidské zdraví význam. Spíše než vybírat „superpotraviny“ s vysokým obsahem těchto látek byste se měli soustředit na výběr pestré stravy, díky níž si vaše tělo udělá rovnováhu mezi těmi „hodnými“ a „zlými“ samo. Pokud už mermomocí chcete zvýšit příjem antioxidantů, soustřeďte se na ovoce pronikavých a výrazných barev – tam je jejich koncentrace nejvyšší.

TIP: Šampaňské mezi čaji: Ochutnejte indický Dardžiling

S čajem však také neuděláte chybu. A je v konečném důsledku jedno, zda si vyberete zelený nebo černý. Nejlepší pro vás bude takový, který vám bude opravdu chutnat. Zelené čaje vedou v obsahu EGCG, černé zase v TF3, oolongy nevedou ani v jednom, ale mají obojí. Čaje jsou zkrátka dobré, ale je lepší si je užívat pro jejich přirozené aroma a chuť než kvůli poněkud módnímu honu po antioxidantech. 

Mravenci Nyladeria fulva pocházejí z Jižní Ameriky a s ohledem na svůj zdánlivě chaotický pohyb si vysloužili anglické pojmenování „tawny crazy ants“, tedy „žlutohnědí šílení mravenci“. V posledních letech se úspěšně šíří i jinde ve světě, například na jihu USA v oblasti Mexického zálivu. Propojením kolonií tvoří ohromné superkolonie, které jim usnadňují pronikání do krajiny.

Podle amerického ekologa Edwarda LeBruna z Texaské univerzity v Austinu předvádějí takřka „hororovou show.“ V zasažených státech doslova tečou „apokalyptické řeky“ těchto invazních mravenců, které likvidují místní mravence i jiné druhy hmyzu, štíry, hady, ještěry i ptáky. Problémy se „šílenými“ mravenci mají i zdejší lidé, protože tito mravenci mají sklony lézt do přístupných elektrických zařízení, v nichž nezřídka vyvolávají zkraty. Ničí elektrické jističe, klimatizaci nebo čerpadla.

Kryptonit šílených mravenců

LeBrun si všiml, že „šílené“ mravence napadá doposud neznámý druh hmyzomorky, mikroskopického jednobuněčného parazita ze skupiny blízce příbuzné houbám. Tyto hmyzomorky přitom dovedou rychle nakazit velké množství mravenců a více než polovinu napadených kolonií za několik let úplně vyhubí.

Badatelé nedávno uspořádali experiment, v němž umístili mravence infikované hmyzomorkami na dvě vybrané lokality. Do sedmi měsíců se hmyzomorky rozšířily do celých kolonií v daných oblastech a během dvou let byly na obou místech kolonie mravenců Nyladeria fulva kompletně zlikvidovány.

TIP: Přijde invaze mravenců? Kolonie etiopských mravenců mohou zaplavit svět

Experiment potvrdil, že hmyzomorky jsou vysoce specifické a napadají jen tyto mravence. Také se ukázalo, že tvorba superkolonií může vlastně být slabinou „šílených“ mravenců, protože se v nich hmyzomorky šíří jako požár. Experimenty budou letos pokračovat a v dohledné době by se z hmyzomorek mohla stát účinná zbraň biologického boje proti těmto invazním mravencům.

Brazilský kaňon Guartelá vyhloubený řekou Iapó je dlouhý celkem 32 kilometrů a jeho stěny jsou od sebe v některých částech vzdálené až 450 metrů. To z něj dělá největší kaňon Brazílie a šestou největší rokli světa. 

Část tohoto území je chráněna v rámci Státního parku Guartelá, jenž byl na ploše 799 hektarů vytvořen v roce 1992. Okolí kaňonu včetně části spadající do Státního parku Guartelá je nesmírně bohatým ekosystémem s mnoha vodopády, peřejemi a pískovcovými útvary. Žije zde i množství běžnějších i ohrožených zvířat, jako například pásovci, kapybary, ale také pumy. 

Bohatá je i zdejší flóra. Krása a rozmanitost regionu lákají každým rokem víc návštěvníků, kteří mohou volit několik různě dlouhých trekových tras tímto pozoruhodným údolím, nebo se odvážit raftingu na řece Iapó či slaňování vodopádů.

TIP: Kaňon řeky Paria: Duha v rumělkovém kameni

Definice největšího kaňonu je poněkud obtížná (a částečně i nepřesná), neboť kaňony lze hodnotit z hlediska jejich délky, hloubky nebo třeba celkové rozlohy. Část těch opravdu obřích se navíc nachází v nepřístupných oblastech Himálaje nebo pod ledovým příkrovem Grónska.

Za nejhlubší kaňon světa je považován tibetský Yarlung Tsangpo, jehož hloubka se pohybuje mezi 5 500 až 5 800 metry. Na titul nejhlubšího kaňonu rovněž aspiruje nepálské koryto řeky Gandak. Rozdíl mezi její hladinou a okolními vrcholky činní až 6 400 metrů. Za nejhlubší kaňony Ameriky jsou považovány peruánské Cotahuasi a Colca, oba s hloubkou 3 500 metrů. Africe vévodí 160 kilometrů dlouhý a až 27 kilometrů široký namibijský kaňon Fish River. Údolí Capertee je zase rekordním kaňonem Austrálie.

Ráno planety, večer galaxie. Tak lze ve stručnosti shrnout dubnový pozorovací program. Co se oběžnic týká, bude potřeba si přivstat a začít s jejich sledováním zhruba hodinu před východem Slunce. Ovšem vyplatí se to! Nad jihovýchodním horizontem se totiž objeví hned čtyři nápadné planety, od nichž se dočkáme několika zajímavých setkání. 

Žluto-oranžová konjunkce

Na počátku dubna půjde o trio tvořené „zleva doprava“ velmi jasnou Venuší, Saturnem a Marsem, které se nad obzor vynoří krátce po páté ranní. Planety budou uspořádány takřka v jedné linii vůči horizontu a budou je dělit přibližně stejné rozestupy, což se však v následujících dnech dramaticky změní.

Setkání Venuše, Marsu a Saturnu na ranní obloze 5. dubna. (foto: Stellarium)

Zatímco Venuše se od svých souputníků oprostí a vydá se směrem k východu, Saturn s Marsem si na nebi budou čím dál blíž: 5. dubna pak dospějí do těsné konjunkce – jasnější nažloutlý Saturn nahoře, jen nepatrně slabší oranžový Mars přímo pod ním – kdy je bude na obloze dělit pouze 0,3°. 

Znovu v jedné linii

Půjde ovšem jen o předehru k dalšímu dění. Svazek Marsu se Saturnem se totiž rozpadne a oranžová planeta zamíří k východu, podobně jako jitřenka Venuše. V polovině dubna se tak dočkáme další efektní kompozice, kdy planety spatříme opět v jedné linii – tentokrát ovšem šikmé vůči obzoru – a s obdobnými rozestupy vůči sobě navzájem. 

Mimořádně hezké seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu, Marsu, Venuše a Jupitera na ranní obloze nízko nad jiho­východem. (foto: Stellarium)

Ani tím ale nebeské divadlo neskončí. Na sklonku dubna se totiž na levém konci zmíněné „planetární linie“, velmi nízko nad východem, začne objevovat i žlutobílý Jupiter. Čtveřice oběžnic tak bude připomínat zářivé perly navlečené na neviditelné šňůře… Od 24. do 27. dubna pod nimi navíc projde ubývající Měsíc, čímž vznikne celá kaskáda dalších konjunkcí. 

Řetízek stálic

Od „řetízku planet“ se nyní můžeme přenést k podobně uspořádaným hvězdám. Vyžaduje to však přesun na večerní oblohu do souhvězdí Sextantu. Zhruba v polovině cesty mezi ním a severněji položeným Lvem se skrývá dvojice stálic šesté velikosti 35 a 36 Sextantis. Jejich pozorování proto vyžaduje alespoň malý dalekohled, pokud možno s velkým zorným polem – ideálně se tudíž hodí nejrůznější triedry. 

Jen o něco výš nad obzorem, směrem do souhvězdí Lva, spatříte ve větším triedru i několik poměrně jasných galaxií. Nejsnazší cesta k nim začíná u Regula ze Lva. Od něj se vydejte směrem k Thétě Leonis na východě, viditelné pouhýma očima, přičemž v polovině trasy zastavte u hvězdičky šesté velikosti 52 Leonis. Od ní se přesuňte přímo na jih, do úhlové vzdálenosti asi 2°. Pokud do zmíněné oblasti nastavíte střed zorného pole dalekohledu, měla by se v něm objevit trojice hvězdných ostrovů – tedy bude-li průměr zorného pole činit alespoň 2°. Galaxie se ukážou jako drobné difuzní skvrny s jasnějším bodovým jádrem. 

Eliptická i spirální

Nejnápadnější členkou zmíněného tria, a také nejméně vzdálenou od 52 Leonis, je eliptická galaxie M105 neboli NGC 3379. Má jasnost 9,2 mag, úhlové rozměry kolem 5′ a ve větších dalekohledech nabude kruhového tvaru s výrazným jasným středem. 

Zbylé dva hvězdné ostrovy klasifikovali astronomové coby spirální, přičemž se nacházejí jihozápadně od M105 v úhlových vzdálenostech 48′ a 77′. První z nich nese označení M96 nebo také NGC 3368, má jasnost 9,3 mag a s ohledem na úhlové rozměry 8′ × 5′ se jeví oválný. Druhou galaxii představuje o něco méně zřetelná a kompaktnější M95 alias NGC 3351 s 9,7 mag. Ve velkých přístrojích bude u M96 patrné protáhlé centrální zjasnění obklopené nápadným halem, kdežto jádro M95 zůstane i nadále bodové a halo kolem něj bude ve srovnání s M96 spíš průsvitné. 

Pro větší dalekohledy

Pokud máte přístroj s objektivem o průměru 15 cm a víc, zkuste se po prvotní obhlídce vrátit k M105. Těsně vedle ní, v úhlové vzdálenosti 7′ na severovýchod, se totiž nachází další galaxie, NGC 3384. Má jasnost 9,9 mag a úhlové rozměry 5′ × 3′, čemuž odpovídá i její eliptický tvar. Soustředěný pohled nicméně odhalí, že je jádro hvězdného ostrova spíš kruhové, kdežto slabé halo naopak oválné. 

Přístroj alespoň s 25cm objektivem pak přidá ještě další hvězdný ostrov, NGC 3389. Titěrná a mírně protáhlá galaxie leží 6′ jihovýchodně od NGC3384 a má v celé ploše víceméně rovnoměrný jas. To už jsme se však posunuli k objektům s jasností skoro 12 mag, které ocení dobře vybavení „fajnšmekři“. Naopak galaxie M105, M96 a M95 lze považovat za vhodné cíle i pro menší dalekohledy, jež trefíte „na první dobrou“.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 20. dubna ve 4:24 SELČ vstupuje do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině dubna večer nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad jihovýchodem
• Mars – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Jupiter – viditelný na sklonku dubna ráno nízko nad východem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný v první polovině dubna večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2022

• 5. dubna – setkání Marsu a Saturnu na ranní obloze nízko nad jihovýchodem (cca 0,3°), nedaleko pozorovatelná i Venuše
• 5. dubna – úzký měsíční srpek poblíž Aldebaranu z Býka na večerním nebi
• 9. dubna – dorůstající Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 12. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 16. dubna – téměř úplňkový Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 20. dubna – ubývající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranním nebi
• 22. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
• 24. až 27. dubna – mimořádně hezké seskupení ubývajícího Měsíce, Saturnu, Marsu, Venuše a Jupitera na ranní obloze nízko nad jiho­východem; v jednotlivých dnech Měsíc postupně projde kolem uvedených planet: 25. 4. u Saturnu, 26. 4. u Marsu a 27. 4. u Venuše s Jupiterem 
• 29. dubna – Merkur v největší východní elongaci, cca 21° od Slunce
• 29. dubna až 1. května – Merkur v blízkosti otevřené hvězdokupy Plejády na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem (cca 1,5°); s ohledem na světlou oblohu Plejády viditelné pouze v dalekohledu

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Když se v roce 1283 vrátil do země mladý, teprve dvanáctiletý Václav II., obklopili jej důvěrníci a rádci jeho otce v čele z Purkartem z Vimperka a důležitou roli začal u dvora hrát také nový pražský biskup Tobiáš, člen moravského rozrodu Benešoviců.

Předchozí část: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (1)

Podle jediného věrohodnějšího zdroje, který představuje Zbraslavská kronika, se královna Kunhuta Uherská pokusila si Václava po jeho návratu naklonit a usmířit se s ním. Chlapec po určité době podlehl matčiným slovům i stesku a pozval ji do Prahy. Její milenec Záviš z Falkenštejna zatím vyčkával na Moravě, protože si nebyl jist svou situací.

Když se podařilo královně „mateřským lichocením“ a pomocí některých šlechticů, jež ovlivnila, mladého krále uchlácholit, prominul Václav Závišovi jeho prohřešky a pozval jej ke dvoru. Pak Falkenštejn, člověk protřelý a zřejmě do značné míry charismatický, získal Václavovo přátelství a podřídil mladíčka svému vlivu.

Vzestup a pád

Vítkovec okamžitě také jednal ve věci zajištění mocenských pozic u dvora. Provedl krátce po Vánocích 1283 jakýsi palácový převrat a prosadil do nejvyšších úřadů své příbuzné. Zakrátko začalo napětí mezi oběma stranami eskalovat, nakonec ale došlo 24. května 1284 k smíření s tím, že šlechtici z obou stran slíbili Václavovi II. věrnost, osobní závislost, službu, stejně jako zachovávání míru. Závišův vliv u dvora však pokračoval dále, Vítkovec držel vládní otěže fakticky ve svých rukou. 

Na začátku září 1285 ovšem zemřela královna Kunhuta, s níž se Záviš nakonec spojil manželským poutem. Václavův otčím nyní chtěl hledět jen vysoko a začal vyjednávat u uherského dvora v Budíně, kde v klášteře dominikánek pobývala již nemladá sestra krále Ladislava IV. Kumána Alžběta, žena nepříliš valné pověsti. Na konci března 1288 se pak v Uhrách slavila svatba Záviše, který se vydával za opavského knížete, a princezny, zběhlé jeptišky, již si odvezl v létě do východních Čech na hrad Svojanov, kde se oddávali lásky hrám. Vůbec celá Závišova výprava do Uher svědčí více o jeho dobrodružné a ambiciózní povaze i egoismu než o státnické uvážlivosti, s níž se podle některých starších historiků měl snažit o opětovné povznesení českého království.

Někdy na samém konci roku 1288 přijel Záviš na královský dvůr do Prahy oznámit narození syna a zřejmě i pozvat královský pár na křtiny. Avšak Václav II. se tajně dohodl s předními šlechtici, kterým připomněl jejich slib římskému králi Rudolfovi, že ho pomohou zbavit Závišovy osoby. Když se Falkenštejn vracel z města na Hrad, byl v přízemí věže sousedící s královským palácem zajat dvanácti ozbrojenými urozenci a uvržen do věže při vnitřní bráně, snad dokonce v řetězech. 

Zrádce v řetězech

Závišovi příbuzní byli postupně zbaveni vysokých hodností a v krátkosti vystoupili proti králi v ozbrojeném odporu. Nešlo zřejmě o celý rozrod Vítkovců, hlavními nositeli vzdoru byli Závišův bratr Vítek z Krumlova a Hluboké a švagr Hroznata z Úžic a jeho synové. Jejich hněv se obrátil hlavně proti biskupu Tobiášovi, v němž spatřovali zřejmě hlavního podněcovatele králova postupu. Vyplenili mu městečko Pelhřimov a další statky a zajali jeho bratra Čeňka z Kamenice. Povstání doutnalo po celý rok 1289, Václav neměl evidentně dost sil se s ním vypořádat.

Situace se změnila na jaře 1290, kdy do Prahy dospěl nevelký, ale zato silný kontingent bojovníků od krále Rudolfa. V létě pak začalo tažení proti pevnostem Závišových příbuzných a měl to být sám Václavův tchán, kdo navrhl, aby Záviše, jehož mezitím odsoudil pro zradu zemský soud, vodili od hradu ke hradu jeho straníků a vyhrožovali jeho smrtí. Pevnosti tak padaly jedna po druhé. Byly obsazeny Budějovice a začalo se s obléháním Hluboké, kterou držel Vítek z Krumlova.

Český král mezitím odjel ke svému tchánovi do Erfurtu a velením byl pověřen jeho nevlastní bratr, vévoda Mikuláš. Ten získal moc nad Závišovým životem a smrtí. Vězni bylo nyní zřejmé, že se blíží konec, protože Vítek odmítl hrad vydat. Nechal si proto podle kronikáře Otokara Štýrského přivolat kněze, kterému se vyzpovídal. Vzletnou řečí měl pak oslovit přítomné pány, postěžovat si na svůj osud a varovat je před králem. Vévoda ale jeho řeč přerušil a nechal jej stít. Došlo k tomu 24. srpna 1290, jeho tělo bylo pohřbeno ve vyšebrodském klášteře.

Oko za oko

Hradní posádka prý nechtěla zprvu věřit, že popraveným byl Záviš, a proto vyslala jakousi ženu, která totožnost mrtvého potvrdila. Když se tak stalo, nechal Vítek v odvetu ihned setnout zajatého Čeňka z Kamenice. Žena přinesla zároveň zdrceným obhájcům návrh, podle nějž jim král nabídl prominutí vin, když mu budou holdovat a Vítek odejde navždy ze země. K tomu dostali sedmidenní lhůtu. Vítek nakonec opustil hrad a zemi. Uchýlil se do Vídně, pak do Uher, kde také zemřel.

TIP: Plody zakázané lásky: Jak se žilo přemyslovským levobočkům

Epilog představuje Václavovo tažení do Polska v roce 1300, během nějž byl korunován polským králem. V jakési tvrzi tam zajal další Závišovy bratry a příbuzné a nechal je popravit. Do konfliktu se ale dostal i s nevlastním bratrem Mikulášem, jemuž odňal otcovské Opavsko, kam se levoboček už nikdy nevrátil. Zemřel v Brně roku 1318, to však byl již 13 roků mrtev i sám Václav II., poslední velký Přemyslovec.

Německá armáda prováděla za první světové války experimenty s montáží běžných polních děl na nové lafety s vyšším rozsahem náměru, ale zásahy představovaly spíš otázku velkého štěstí, jelikož úsťová rychlost těchto děl byla prostě příliš nízká na to, aby se dalo efektivně mířit. Navíc neustále rostly výkony letadel, která létala rychleji a ve větších výškách, takže logicky rostly i požadavky na protiletadlové kanony.

Image

Čtěte také

Zrození legendy dvou světových válek: Protiletadlové kanony K-Zugflak (1)

Němci sice používali Kruppova děla ráže 77 mm vytvořená proti balonům a vznikaly i nové kanony této ráže včetně (tehdy velmi progresivních) samohybných verzí na podvozcích automobilů, ale ani to nestačilo. Němci vnímali jako vážný problém přibývající nálety britských těžkých bombardérů, z nichž některé se pohybovaly ve výškách prakticky na hranici dostřelu německých kanonů; o šanci na zásah nemluvě.

Bratři jiných ráží

Mezi nepočetné výjimky ale náležely právě původně námořní kanony kalibru 88 mm, které to dokázaly, a proto vzbudily zájem německé generality. Zbraně se jevily jako dobrý základ, zásadní nevýhodu však představovala montáž na statických lafetách, které neumožňovaly rychlou změnu pozice. Armáda požádala zbrojovky o nová protiletadlová děla, ale s tím, že mají být (pokud možno) mobilní. Hmotnost těchto zbraní sice nedovolovala montáž na nákladní automobily, která se uplatňovala u 77mm kanonů, nabízelo se však řešení ve formě tažených přívěsů, případně také železničních vagonů.

Vývojové projekty se rozběhly u dvou největších výrobců výzbroje vilémovské armády (Krupp a Rheinmetall – znám též pod jménem Ehrhardt). Armáda tak dostala dvě sady návrhů, z nichž ta od společnosti Rheinmetall obsahovala kanony ráže 88 a 105 mm, kdežto Krupp přidal ještě projekt 80mm děla.

Omezený počet stopětek

Generálové v každém případě podpořili všechny návrhy, a tak se vyvíjelo celkem pět různých, byť technicky velmi podobných zbraní. Kanony se nalézaly na křížových lafetách se čtyřkolovými podvozky, jež byly optimalizovány pro motorovou trakci. Krupp použil u svého přívěsu masivní kovová kola, kdežto Rheinmetall sáhl ke kolům s pneumatikami. Kanony kalibru 105 mm se vyráběly také v dalších verzích, jelikož obě firmy dodávaly i stacionární zbraně a Rheinmetall navíc i dělo na železničním podvozku.

Zbraň ráže 105mm se však příliš neosvědčila, neboť bez lafety vážila kolem čtyř tun a každý náboj pak 25 kg, což velmi komplikovalo přesuny a obsluhu. Nakonec proto obě německé zbrojovky během první světové války vyrobily jenom něco přes čtyřicet protiletadlových kanonů ráže 105 mm, které sloužily pro střežení některých strategicky důležitých objektů v týlu. Mezi takto chráněné objekty příznačně patřily i areály samotných zbrojovek.

Označení pro pokusnou službu

Jako optimální se ale nejevily ani kanony ráže 80 mm, kterých firma Krupp postavila 78 kusů. Sice nabízely dobrou pohyblivost i snadnou obsluhu, ovšem balistické výkony nepostačovaly, takže generálové a představitelé obou zbrojařských korporací dospěli ke shodnému názoru, že cestu vpřed a správný kompromis reprezentuje protiletadlový kanon ráže 88 mm. V roce 1916 se proto definitivně rozhodlo o preferenci tohoto kalibru a do arzenálu císařské armády byla o rok později zavedena zbraň s názvem 8,8-cm K-Zugflak L/45. Termín „Zugflak“ uváděl, že jde o tažený protiletadlový kanon (Zugflugabwehrkanone) a písmeno K upřesňovalo určení pro motorovou trakci (Kraft).

Označení neobsahovalo rok vstupu do výzbroje, protože se zdá, že se nejednalo o definitivní přijetí do řadové služby, nýbrž spíše o službu pokusnou. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že pod uvedeným označením figurovaly hned dva odlišné, ačkoli podobné, typy od konkurenčních firem. Německá armáda patrně chtěla oba nejprve prověřit, aby si pak vybrala jeden definitivní, jenž by dostal označení včetně roku oficiálního vstupu do služby. Některé zdroje sice používají názvy Flak 16 či Flak 17, jenže dobové německé dokumenty takové termíny neznají. Jedná se zřejmě o označení vzniklá až po válce, kdy je užívali zástupci vítězných velmocí a snad také německý Reichswehr, ale během první světové války byly kanony známy skutečně jenom jako K-Zugflak.