Krabi Lybia leptochelis žijí v pobřežních mělčinách Rudého moře. Náhodný pozorovatel si jich nemusí vůbec povšimnout, protože na délku měří jen pár centimetrů a nenápadným zbarvením se na pozadí kamínků na mořském dně a plážích dokonale maskují. Ke zvláštnostem těchto korýšů patří to, že na každém klepetu nosí jednu malou mořskou sasanku z rodu Alicia. Krabům to vyneslo přezdívku „boxeři“, protože se sasankami na klepetech vypadají, jako kdyby si navlékli velké boxerské rukavice. 

Ochrana výměnou za dopravu

Soužití krabů se sasankami není nijak výjimečná záležitost. Touto symbiózou jsou dobře známí poustevníčci (Pagurus), kteří skrývají měkkou zadní část těla v prázdné ulitě mořských plžů a na ní mívají mořskou sasanku. Symbióza korýše a sasanky je oboustranně výhodná. Poustevníček je žahavými rameny sasanky chráněn před řadou nebezpečných mořských tvorů. Sasanka má naopak díky poustevníčkovi postaráno o dopravu z místa na místo, což nabývá na významu zvláště ve chvílích, kdy zavládne nedostatek potravy. 

Krabí boxeři a dvojice jejich sasančích hostů se ale přeci jen pravidlům běžného soužití sasanek s kraby vymyká. Dokazuje to výzkum izraelských vědců, jehož výsledky zveřejnil vědecký časopis PeerJ. 

Výhradní život na klepetech?

Tým pod vedením Yaira Achituva se zaměřil nejprve na sasanky, které krabi nosí napíchnuté na ostrých výběžcích klepet. Mnohé naznačuje, že krabi spojili svůj život s jediným druhem sasanky. Jeho zástupce však vědci nacházeli výhradně na klepetech krabů. Po sasankách stejného druhu žijících přisedle na mořském dně pátrali marně dlouhé čtyři roky. Achituv a jeho spolupracovníci nevylučují, že někde v Rudém moři tyto sasanky žijí samostatně bez krabů. Za velmi pravděpodobné však považují i možnost, že sasanka žije výhradně v symbióze v krabem Lybia leptochelis. 

Pokud nemůže krab žít bez sasanky a volné sasanky nejsou k dispozici, pak je namístě otázka, kde si mladí krabi své sasanky opatří. Nabízí se jim pouze sasanky jiných „boxerských“ krabů a ti jsou v mnoha případech mnohonásobně větší. Krade snad krabí drobotina sasanky mnohem větším krabím seniorům? To se vědcům nezdálo pravděpodobné…

Zápasy s velkou opatrností

Z přírody i ze sledování poustevníčků chovaných v akváriích víme, že se poustevníčci o sasanky někdy poperou. Když vyrostou z ulity, musí se přestěhovat do větší a na tu pak nasadit novou sasanku. Uzmout ji jinému poustevníčkovi ale dokážou jen jedinci, kteří jsou větší a slabšího majitele sasanky přemohou. Naproti tomu maličcí „boxerští“ krabi se při pokusu o krádež sasanky silnějším jedincům ocitají v roli boxera muší váhy, který vstoupil do ringu proti borci váhy supertěžké. V ringu končí takový zápas rychlým knokautem troufalého mrňouse. 

Krab druhu Lybia edmondsoni vypadá na pozadí světlého korálu jako drobný šperk, ale na písčitém dně byste tohoto zhruba 13 milimetrů velkého živočicha snadno přehlédli. (foto: Shutterstock)

Kupodivu, při zápolení krabích „boxerů“ bez rozdílu vah není výsledek předem jasný. A často je vítězem právě maličký outsider. Během zápasu útočí krabí „boxer“ na soupeřovo klepeto. Snaží se ho znehybnit a odloupnout z něj aspoň část sasanky. Sasanky mají vysokou regenerační schopnost a uloupené části rychle doroste zbytek. 

Na kláních krabů Lybia leptochelis je pozoruhodné, že i když vědci pozorovali desítky podobných zápasů, nikdy nebyli svědky poranění některého z aktérů. Souboj zjevně probíhá podle velmi přísných pravidel, která chrání jeho účastníky před újmou na zdraví. 

Klony, klony, klony …

Na konci zápasu si může každý krab odnášet jednu sasanku. Poraženému jedna zbyla, vítěz jednu uloupil. Oba ale potřebují mít na každém klepetu po jedné. Kde vezmou druhou? Krabi svou zbývající sasanku roztrhnou a na každé klepeto si nasadí půlku. Ta díky silné regenerační schopnosti rychle doroste, a tím je krabova výbava úplná.

Rozdělením na dvě části vznikne dvojice sasanek, která sdílí stejnou dědičnou informaci. Jde o proces připomínající vznik jednovaječných dvojčat spontánní rozdělením embrya v těle nastávající matky. Takto vzniklé geneticky totožné jedince biologové označují jako klony. 

Mnoho živočichů vytváří vlastní klony. Pokud se například tělo ploštěnky roztrhne vpůli, dorostou obě části v plnohodnotnou ploštěnku. Obě takto vzniklé ploštěnky sdílejí stejnou dědičnou informaci. Jsou to klony. 

Krab Lybia leptochelis je však vedle člověka jediným známým obyvatelem této planety, který vytváří klony živočichů jiného druhu. Zatímco biotechnologové potřebují ke klonování ovcí, krav, prasat nebo koz složité laboratorní vybavení, krab klonuje sasanky „ručně“. Genetické analýzy sasanek z klepet krabů potvrdily, že dvojice vznikají v drtivé většině rozdělením jedné sasanky. Dokonce i sasanky různých krabů jsou si geneticky tak podobné, že to svědčí o krádežích a klonování jako o hlavním způsobu získávání sasanek. Stín pochyb o tom, že sasanky Alicia žijí někde volně, tím ještě nabyl na intenzitě. 

Cílené pěstění sasančích „bonsají“

Sasanky žijící na pohyblivých krabech mají lepší přístup k potravě, protože je jejich krabí partner přenáší s sebou z místa na místo. Když se krab vydá za vydatnějšími zdroji potravy, zajistí tak zvýšený přísun živin i čile lovící sasance. V případě krabů Lybia leptochelis a sasanky Alicia jsme však svědky zcela opačné situace.

TIP: Tvůrci pomíjivé krásy: Krabi v roli plážových výtvarníků

Když sasanka uloví kořist, krab často začne máchat klepety a třepe sasankou tak dlouho, dokud úlovek nepustí. Krab tak drží sasanky na redukční dietě a stará se o to, aby příliš nerostly. Když vědci sasanky z krabů sundali a nechali je růst v samostatné nádrži s dostatkem potravy, vyrostly sasanky dvaapůlkrát. Krab si tak zcela cíleně pěstuje sasanku jako jakousi bonsaj.

Legendární lovec exoplanet, teleskop Kepler, oficiálně ukončil svou činnost 30. října 2018. Do té doby objevil více než 2 700 potvrzených exoplanet. Jak se ale ukazuje, data tohoto vesmírného teleskopu dál přinášejí pozoruhodné objevy. Důkazem toho je i nedávný objev nové exoplanety, tentokrát v rekordní vzdálenosti, pokud jde o exoplanety objevené teleskopem Kepler.

Tým vedený odborníky britského centra Jodrell Bank Center for Astrophysics analyzoval data teleskopu Kepler z roku 2016 a našel v nich exoplanetu s označením K2-2016-BLG-0005Lb. Je to prakticky dvojče našeho Jupiteru, pokud jde o hmotnost planety a její vzdálenost od hvězdy.

Nový rekord teleskopu Kepler

Objevená exoplaneta je pozoruhodná svou vzdáleností od nás. Podle vědců se nachází 17 tisíc světelných let od nás. Pro teleskop Kepler jde o nový rekord, který zhruba dvojnásobně překračuje doposud největší vzdálenost exoplanety objevené tímto zařízením.

TIP: Fenomenální teleskop Kepler se rozloučil pozorováním neobvyklé supernovy

David Specht a jeho spolupracovníci objevili zmíněnou exoplanetu neobvyklým způsobem – pomocí gravitačního mikročočkování. Tato metoda je založená na deformaci obrazu hvězdy působením gravitace exoplanety na prolétající světelné paprsky.

Vědci použili nové metody zpracování dat a nové vyhledávací algoritmy, s jejichž pomocí objevili několik slibných signálů možných gravitačních mikročoček. Z jednoho signálu se nakonec vyklubala zmíněná exoplaneta. Jak podotýká Eamonn Kerin, rovněž z centra Jodrell Bank, který byl členem výzkumného týmu: „Kepler nebyl navržen pro hledání exoplanet pomocí gravitačních mikročoček. Proto je v mnoha směrech úžasné, že se to povedlo.“

Abychom pochopili, v jaké situaci Ladislav Kumánský žil a vládl, je nutné podívat se do první poloviny 13. století. Uherský stát byl tehdy skutečným „tavicím kotlem“ nejrůznějších etnik, což samozřejmě přinášelo i mnoho problémů. 

Kumáni a Mongolské nebezpečí

Zhruba od počátku 13. století začaly do východní části uherského království, takzvaného Sedmihradska, pronikat kmeny divokých Kumánů. Jednalo se o kočovníky turkického původu přicházející z asijských stepí, kteří coby pohané a nomádi byli zcela odlišní od christianizovaných a usedlých Maďarů.

Další ránu přinesl vpád Mongolů v roce 1241. Mongolský vládce Čingischán vyslal svého vnuka jménem Batú k tažení na západ, což vedle Uher odnesla také Kyjevská Rus nebo polské oblasti. Na Uhry však dopadla mongolská invaze obzvlášť drtivě. Hordy zdivočelých „Tatarů“ se nezastavily před ničím a vraždami a pleněním si podrobily prakticky celou zemi. Odhaduje se, že o život tehdy přišla asi čtvrtina obyvatelstva.

Smrti málem neunikl ani samotný král Béla IV., který se nakonec zachránil potupným útěkem. V rozhodující chvíli mu totiž vypověděli poslušnost mocní šlechtici, kterým se mimo jiné nelíbilo, že hodlá v bojích angažovat také Kumány. Místo aby se tedy semkli proti nebezpečí, dali zavraždit kumánského knížete Kuthana, čímž Béla přišel o hlavního spojence a mnohatisícovou armádu. Nomádi místo pomoci přísahali pomstu a dali se do dalšího plenění již tak rozvrácené země. Úplnému zhroucení království zabránil jen náhlý skon velkého chána, kvůli kterému se Batú a jeho hordy rychle stáhli zase zpět do Asie.

Po této děsivé zkušenosti se zdálo skoro nemožné království obnovit. Béla byl však obratný a energický vládce, který všechny své síly napnul právě k tomuto cíli. Vylidněné oblasti bylo nutné zabydlit novými osadníky. Král proto do země pozval evropské kolonizátory z různých zemí a neváhal pro tento účel použít také Kumány. Ti však v té době stále žili značně divokým způsobem, podle starých zvyků a s kmenovým náčelníkem v čele. Formálně je Béla sice dal pokřtít, ovšem o jejich vnitřním křesťanském přesvědčení si nemůžeme dělat iluze. 

Temperamentní král

Styky s Kumány Béla navázal i jiným a značně osobnějším způsobem. Oženil totiž svého nejstaršího syna Štěpána s Kumánkou Alžbětou, která se po smrti svého tchána stala uherskou královnou. Svůj původ však nikdy nezapomněla a titulovala se „královna Uhrů a dcera císaře Kumánů“. Když její manžel Štěpán V. po dvouleté vládě roku 1272 zemřel, zanechal po sobě desetiletého synka Ladislava. Tomu tak v žilách kolovala napůl krev arpádovská a napůl kumánská, jež v něm, jak ještě uvidíme, převážila. 

Předčasná smrt Štěpána a nezletilost nového krále způsobila zemi mnoho problémů. Alžběta, která měla do plnoletosti svého syna vládnout jako regentka, se stala hříčkou v rukách mocných uherských pánů neváhajících využít příležitosti a prosadit svou moc. Není proto divu, že se matka i syn stále více uchylovali ke „svým“ Kumánům, kteří jediní měli jejich důvěru. To procesu asimilace tohoto etnika samozřejmě nepomohlo, jelikož domácí předáci v nich tím spíše viděli cizácké přivandrovalce. 

Mladý Ladislav byl oženěn s dcerou neapolského krále Karla Isabelou z Anjou a jemná, něžná a kultivovaná princezna s ním měla prožít opravdové peklo. Jinoch totiž už od kolébky nezapřel neklidné východní geny. Jeho temperament byl nezkrotný a nacházel nejrůznější projevy, z nichž nejvýznamnějším byl značný sexuální apetit. Na tom by ještě nebylo nic tak neobvyklého, skandál ovšem spočíval v tom, že jeho hlavní vyvolenou se stala Kumánka. Bez ohledu na Isabelu nechával této dívce jménem Edua vzdávat pocty coby královně. A co víc, Ladislav se prý dokonce neváhal své milenky zmocnit během zasedání královské rady, v přítomnosti vysokých církevních hodnostářů!

Vedle Eduy měl samozřejmě mnoho dalších milenek z řad Kumánek, zatímco nebohou Isabelu nechal zavřít do kláštera. Jednalo se o klášter na takzvaném Zaječím ostrově, kde v té době zrovna v hodnosti abatyše pobývala jeho sestra Alžběta.

Ani zjevem Ladislav nijak nepřipomínal klasického evropského panovníka. Svou příslušnost ke Kumánům demonstroval totiž také navenek. Jako ostatní nomádi nosil cop a špičatý klobouk a přestože byl pokřtěný, se zálibou se s kumánskými přáteli účastnil pohanských obřadů.

Nejhorší však bylo, že otevřeně vzhlížel k někdejšímu hunskému vojevůdci Attilovi, jenž si ne nadarmo vysloužil přízvisko „Bič boží“. Viděl v něm porobitele a vládce celého světa, jímž se rovněž toužil stát. Skutečnost však byla jeho snům na hony vzdálená, jeho vlastní moc se drolila čím dál víc. 

Pýcha předchází pád

Skandální chování uherského krále samozřejmě neušlo pozornosti. Když jej papež pokáral za jeho milenky a pohanskou suitu, horkokrevný Ladislav prohlásil, že dá „celé té sebrance pozutínat hlavy tatarskými šavlemi“. Onou sebrankou mínil uherské biskupy a vůbec všechny církevní představitele „až nahoru do Říma“. Vystupování uherského panovníka zkrátka přesáhlo všechny meze a Ladislav se měl brzy přesvědčit o tom, že nerespektováním základních křesťanských konvencí a pravidel ohrozil vlastní trůn. 

Vztah Ladislava k milovaným Kumánům dostal na konci sedmdesátých let jisté trhliny, vládce se totiž ocitl pod silným tlakem papeže, kterému nešlo déle vzdorovat. Vystoupil proto proti některým kumánským svobodám a zvyklostem, jako bylo například držení křesťanských zajatců. Dotčení Kumáni proti králi vyvolali vzpouru a zase začali plenit zemi. V roce 1280 s nimi Ladislav svedl bitvu na jezeře Hód, v níž Kumány porazil a na nějakou dobu vyhnal ze země. Tím ovšem přišel o hlavní oporu vůči rozpínavým uherským magnátům, kteří si hodlali utrhnout co největší podíl na moci a nezastavili se před ničím. V zemi vznikala stále větší anarchie. 

Ladislavovým hlavním protivníkem byl ostřihomský arcibiskup Ladomér, nejvyšší církevní představitel země. Ten si předsevzal zbavit zemi divokého polopohanského krále, ženoucího ji do záhuby. Obrátil se proto do Říma s žádostí, aby papež proti uherskému královskému kacíři vyhlásil křížovou výpravu. Dřív, než k tomu však mohlo dojít, papež Honorius IV. zemřel a záležitost výpravy poněkud zapadla. Odhodlaný arcibiskup se ovšem nevzdával a ze všech sil svolával do zbraně proti tyranovi. Jeho horlivost ještě více podnítily královy výhrůžky, že se spojí s krvelačnými Tatary, kteří zase začali ohrožovat Evropu.

TIP: Střet s krutými barbary: Kterak Mongolové vpadli na Moravu

Ladislavovým protivníkům se nakonec podařilo krále zajmout a donutit k pokání a ústupkům. Musel však slavnostně přísahat, že se již nespřáhne ani s Kumány, ani Tatary či Saracény, jak dříve prohlašoval. Dále byl nucen vrátit šlechtě všechny její dřívější majetky a v neposlední řadě musel slíbit, že upustí od svých pohanských zvyků a přijme zpět zákonitou manželku. Touto potupnou porážkou by Ladislav přišel nejen o svou moc, ale i o identitu. Je proto nasnadě, že jakmile se shromáždění rozešlo, vše odvolal a hodlal se svým pokořitelům pomstít. Zajal několik příslušníků šlechty a holedbal se, že spolu s Tatary potáhne na Řím. K tomu však již nedostal příležitost. Osmadvacetiletý Ladislav měl samé nepřátele a na jeho straně již nezůstal nikdo. Králův nespoutaný život tak v roce 1290 předčasně ukončila ruka vraha z řad jeho kdysi tak oblíbených Kumánů…

Gentlemani na talíři

Kdy: rok 1845
Kdo přežil: nikdo ze 128 mužů

V roce 1845 vyrazila z Londýna expedice 128 mužů v čele se sirem Johnem Franklinem s cílem objevit severozápadní cestu z Evropy do Asie. Vezli s sebou přitom i zásoby jídla na pět let. Velmi populární výpravu provázela velká publicita a veřejnost měla zpočátku k dispozici spoustu informací. Dva roky po odjezdu však už od Franklina a jeho mužů nepřicházely žádné zprávy. V roce 1848 se je proto vydala hledat první záchranná expedice a v následujících letech několik dalších. Nalezené stopy ovšem poskytovaly jen kusé svědectví.

Až roku 1854 potkali členové záchranného týmu několik Eskymáků, kteří jim popsali, jak od nich v roce 1850 asi čtyřicítka velmi zbědovaných bílých mužů kupovala tulení maso. Později téhož roku pak Eskymáci nalezli ostatky zhruba třiceti osob a tvrdili, že podle jejich stavu a obsahu konvic, které se nacházely v tábořišti, se na sobě členové Franklinova týmu bezpochyby dopustili kanibalismu.

Zmíněné zprávy tehdejší viktoriánskou Británii naprosto šokovaly a veřejnost je přijímala jen se značnou nedůvěrou. Postupně se našly hroby prvních zemřelých členů výpravy, v roce 1859 pak i těla, o nichž se zmiňovali Eskymáci. Výzkumy v pozdějších letech potvrdily, že aby si zachovali naději na záchranu, pojídali poslední vyčerpaní objevitelé ostatky svých mrtvých druhů. Za skonem všech statečných mužů stála nejen nesmírná náročnost celého podniku a následné vysílení, ale také otrava z jídla, které v důsledku uchovávání v konzervách obsahovalo obrovské množství olova.

Vrah, nebo „jen“ lidožrout?

Kdy a kde: USA, Colorado, 1874
Dnešní pohled: dodnes nevíme, zda byl Packer také úkladným vrahem

I příběh Alfreda Packera je spojen s hlubokými závějemi sněhu. Tento veterán z americké občanské války se v únoru 1874 vydal s dalšími pěti muži z tábora v Coloradu hledat zlato do Breckenridgeských hor. O dva měsíce později se vysílený Packer vpotácel do jiného tábora sám. Tvrdil, že skupinu zastihla sněhová bouře, a když vyrazili do lesů hledat potravu, jeden druhému se ztratili. Jeho popis nezněl věrohodně a zlatokop nakonec připustil, že když první člen skupiny zemřel, snědli jeho ostatky. Z dalších čtyř jeho druhů prý tři podlehli vysílení a jednoho sám Packer zabil v sebeobraně. Jenže v srpnu téhož roku byl nalezen jejich zlatokopecký tábor a ukázalo se, že muži nezemřeli vysílením, ale že je někdo násilím sprovodil ze světa.

Packer skončil za mřížemi káznice, nicméně se mu podařilo utéct a na dalších devět let se po něm slehla zem. Když jej nakonec dopadli, změnil výpověď: tvrdil, že jeden z mužů zabil ostatní tři a on sám zmíněného vraha usmrtil v sebeobraně. Přiznal, že když na dva měsíce uvízl v horách, stalo se jeho jedinou potravou maso mrtvých druhů. Nejprve ho odsoudili k smrti a později mu trest změnili na čtyřicet roků ve vězení, kde nakonec strávil patnáct let. Po propuštění v roce 1901 se prý stal vegetariánem a až do svého skonu o šest let později trval na tom, že je nevinný.

Cesta za lepším životem

Kdy: druhá polovina října 2008
Kdo přežil: čtyři lidé z 33

Většina známých případů kanibalismu se vztahuje k minulosti, což ovšem neznamená, že dnes už k ničemu podobnému nedochází. Potvrzuje to případ z roku 2008, kdy se skupina 33 lidí z Dominikánské republiky vydala na plavbu za lepším životem. Za cestu do 260 kilometrů vzdáleného Portorika zaplatili někteří uprchlíci až 1 800 dolarů. Obyčejný rybářský člun ovšem nebyl zárukou úspěšného přistání – po pouhém dni na moři se mu porouchaly motory.

TIP: Peklo v Andách: Letecká havárie uruguayských ragbistů

Lidé na palubě se nedokázali dohodnout, zda se pokusí plout dál, nebo se vrátí. Kapitán chtěl cestu dokončit, ale dalších šest dní je nekontrolovaně unášely proudy. Pak zemřel první z mořeplavců a další noci zmizel i kapitán. Možná jej hodil přes palubu někdo ze zoufalých cestujících, snad se sám pokusil plavat pro pomoc. Situace na člunu byla katastrofální. Lidé umírali každý den, takže po dvou týdnech zbyli už jen čtyři – a ti se rozhodli, že naporcují na malé kousky ostatky posledního nebožtíka a snědí je. Už následujícího dne je ovšem zachránila pobřežní hlídka USA. Jeden z mužů později prohlásil, že lidské maso se hodně podobalo hovězímu. 

V roce 2003 se vědci z Projektu lidského genomu (Human Genome Project) zapsali do dějin, když se jim podařilo přečíst 92 procent lidského genomu. Od té doby se téměř dvě desetiletí snažili rozluštit zbývajících osm procent. Nyní badatelé oznámili, že se jim to podařilo.

Výzkum publikovaný ve čtvrtek mezinárodním vědeckým konsorciem T2T v časopisu Science dodává do dříve přečtené DNA dalších 400 milionů písmen. Přečtení zbývajících osmi procent lidského genomu trápilo vědce dlouhá léta kvůli své složitosti. Průlom umožnila až kombinace dvou nových metod sekvenování, z nichž jedna dokáže s určitou mírou chybovosti přečíst milion písmen DNA najednou, druhá jich sice přečte „pouze“ 20 000 v kuse, ovšem s přesností 99,9 procenta.

Lidské puzzle

Sekvenování DNA je jako skládání puzzle, líčí vedoucí výzkumu Evan Eichler z americké Washingtonské univerzity. Vědci musí DNA nejprve rozdělit na menší části a poté je pomocí takzvaných sekvenátorů poskládat ve správném pořadí. Dosavadní nástroje dokázaly najednou sekvenovat pouze malé úseky DNA. U skládačky o 10 000 dílcích je obtížné složit malé, často se opakující a na první pohled shodné dílky ve správném pořadí. Když je ale dílků pouze 500, jde to mnohem snáze.

Nová zjištění by mohla být nápomocná v medicíně. „Až si někdo v budoucnu nechá přečíst svůj genom, budeme schopni identifikovat všechny varianty v jeho DNA a využít tyto informace k lepšímu řízení jeho zdravotní péče,“ uvedl podle deníku The Guardian Adam Phillippy z Národního institutu pro výzkum lidského genomu v americkém Marylandu. „Skutečné dokončení sekvence lidského genomu bylo jako nasadit si nové brýle. Nyní, když vše vidíme jasně, jsme o krok blíže k pochopení toho, co to všechno znamená,“ dodal.

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Vědci budou nyní moci analyzovat i to, jaké genetické odchylky hrají roli při onemocnění. „Ukázalo se, že tyto (dosud nepřečtené) geny jsou nesmírně důležité pro adaptaci,“ uvedl Eichler. „Jsou mezi nimi geny zodpovědné za imunitní reakci, které nám pomáhají přizpůsobit se a přežít infekce, nákazy a viry. Obsahují geny, které jsou velmi důležité z hlediska předvídání reakce na léky,“ dodal.

V roce 2016 představili inženýři společnosti Boston Dynamics čtyřnohého robota jménem Spot. Původní verze počítala s primárním nasazením během pátracích a záchranných misí, které jsou nebezpečné či komplikované pro lidské záchranáře. Od té doby uplynulo šest let a ze Spota se stal opravdový přítel člověka.

Žlutočerní roboti se již objevili na řadě pozoruhodných míst. Pomáhali například na kosmodromu Boca Chica společnosti SpaceX při nehodě s kapalným dusíkem nebo při mapování radioaktivního záření v Černobylské jaderné elektrárně.

Robotický strážce Pompejí

Přednosti tohoto robota zaujaly vedení Archeologického parku Pompeje. Rozhodli se pověřit Spota hlídáním slavné a nesmírně cenné archeologické lokality planetárního významu.

Pompeje jsou totiž cílem řady ilegálních aktivit. Zaměřují se na ně vykradači památek, kteří v zde hloubí tunely pochybné konstrukce. Pohyb v těchto tunelech je pro lidi velice riskantní, ovšem drsný robotický pes by si v těchto místech měl snadno poradit. Spot je již na místě a účastní se úvodních testů. 

TIP: Robopasáček: Čtyřnozí roboti Spot dostali dálkové ovládání a mohou pást ovce

V Pompejích souběžně probíhají experimenty s jiným technologickým zázrakem – létajícím laserovým skenerem Leica BLK2FLY, speciálním dronem, který autonomně pořizuje 3D snímky prostředí. Robopes Spot může v Pompejích využívat vlastní autonomní laserový skener, nicméně počítá se i spoluprací s tímto létajícím parťákem.

O hvězdách se dlouho soudilo, že jde jen o statická světla na nebeské klenbě. Roku 1717 porovnával Edmund Halley skutečné polohy stálic se starověkým Hipparchovým katalogem a zjistil, že některé z nich – konkrétně Aldebaran, Sirius, Arcturus a Betelgeuze – se nenacházejí v zaznamenané pozici. Bylo jasné, že hvězdy musejí vykazovat paralaktický posun, stejně jako Slunce či planety. Vzdálenosti hvězd však překonávaly jakékoliv rozumné představy a měřit jejich paralaxy se nedařilo. V té době činila přesnost měření přibližně deset obloukových vteřin, což je sice nesmírně málo, přesto se žádná stálice nenachází tak blízko, aby vykazovala podobný paralaktický posun. 

Předchozí část: Jak se měří nekonečno: Dějiny měření vzdáleností vesmíru

Úspěch přišel až v 19. století, kdy tři vědci nezávisle na sobě měřili paralaxy jasných hvězd: Předpokládalo se, že zmíněné objekty leží blízko, a tudíž budou mít relativně velký paralaktický posun. Jako první uspěl ředitel observatoře v Königsbergu Friedrich Bessel, který roku 1838 určil paralaxu hvězdy 61 Cygni jako 0,314″, což odpovídá 10,4 světelného roku (ly). Krátce poté zveřejnili své výsledky u jiných stálic také Thomas Henderson a Friedrich Struve. 

Každopádně se ukázalo, že žádná hvězda neleží tak blízko, aby měla větší paralaxu než 1″ – jinými slovy není blíž než jeden parsek (pc). Dnes považujeme za naši nejbližší hvězdnou sousedku po Slunci velmi slabou Proximu Centauri, vzdálenou 4,22 ly neboli 1,3 pc. Moderní družice pak dokážou měřit paralaxy s přesností 0,001″. V každém případě se i ty nejbližší stálice nacházejí nesmírně daleko: K planetám či kometám se prostřednictvím nepilotovaných sond dostaneme již vcelku běžně, ovšem jakákoliv cesta k jiné hvězdě je zatím naprosto nemyslitelná. 

Objevitelka cefeid

Henrietta Leavittová pracovala na observatoři Harvardovy univerzity: Původně jako administrativní pracovnice přepisovala dlouhé a nudné tabulky o pozorovaných hvězdách, jelikož na konci 19. století ženy stále ještě nemohly být plnohodnotnými členkami akademických obcí. Leavittová však měla štěstí – jejího nadání a píle si všiml tehdejší ředitel observatoře Edward Pickering a podpořil ji v dalším studiu.

Když později zkoumala fotografie Malého Magellanova oblaku, objevila na nich řadu proměnných hvězd (tzv. cefeid), které s časem mění svou velikost a jasnost – jinými slovy pulzují. Následně se jí podařilo zjistit, že perioda pulzů dané cefeidy přímo závisí na jejím zářivém výkonu. Tato skutečnost se pak stala základem dalšího postupu v měření kosmických vzdáleností. 

Periodu pulzací, která určuje skutečný zářivý výkon hvězdy, dokážou astronomové změřit poměrně snadno. Dále je nutné změřit i zdánlivý zářivý výkon – tedy jak zářivá se nám hvězda jeví s ohledem na vzdálenost. A protože víme, že se vzdáleností zdánlivý světelný výkon klesá podle jednoduchého a známého vzorce, můžeme odvodit skutečnou vzdálenost dané cefeidy. Ovšem jen relativně: K získání absolutní hodnoty potřebujeme stanovit vzdálenost alespoň jedné cefeidy jinou metodou, například pomocí její paralaxy – a to se časem samozřejmě povedlo. 

Postupně se pak ukázalo, že cefeid existuje více typů a že při měření zdánlivých jasností musíme počítat například s mračny plynů. Proto se v průběhu 20. století jejich vzdálenosti vícekrát přepočítávaly. Ani cefeidy však nepředstavují univerzální měřicí nástroj.

Zářící supernovy 

Pro měření velkých vzdáleností využívají astronomové také výbuchy hvězd – tzv. supernovy. Konkrétně se jedná o supernovy typu Ia vznikající v soustavě bílého trpaslíka a hvězdy, z níž bílý trpaslík „odsává“ hmotu svou gravitací. Jakmile pak překročí tzv. Chandrasekharovu mez, přestane být stabilní a exploduje. Supernova je poté viditelná i na vzdálenost několika miliard světelných let. 

Protože zmíněné supernovy vznikají naprosto totožným mechanismem (hvězda vybuchne, jakmile překročí přesně danou mez stability), měly by mít také stejné parametry, zejména pokud jde o svítivost. Moderní výzkumy ukazují, že tomu tak zcela není, pro zjednodušení však budeme počítat přibližně se stejnou svítivostí. A pak platí totéž jako pro cefeidy: Jestliže je skutečný zářivý výkon identický, můžeme určit vzdálenost tím, že změříme jejich zdánlivý zářivý výkon. A opět jde o vzdálenost relativní, takže musíme stanovit vzdálenost alespoň jedné supernovy jinou metodou, například pomocí cefeid. 

Hubbleova konstanta

Ve 20. a 30. letech vznikly základy teorie, která může rovněž pomoct při určování vzdáleností v kosmu. Měření spekter vesmírných objektů se provádělo již poměrně dlouho a sloužilo zejména k chemické analýze hvězd na dálku. Takto se na Slunci podařilo objevit nový prvek, a protože se předpokládalo, že se vyskytuje pouze na naší hvězdě, dostal název helium.

Astronom Vesto Slipher si zase jako první všiml, že spektrum některých objektů vykazuje jistý posun. Dnes tento jev nazýváme rudý posuv, protože je spektrum posunuto směrem k červené části, a tehdy to mohlo znamenat jediné – tyto objekty se od nás vzdalují.

TIP: Poselství světla: Co dokážou astronomové vyčíst z různých částí světelného spektra?

Později například Edwin Hubble a Milton Humason odhalili úměrnost: Čím rychleji se objekt vzdaluje, tím dál se nachází. Konstanta této úměrnosti dnes nese Hubbleovo jméno a s její znalostí jsme schopni změřit posun spektra, odvodit z něj rychlost vzdalování a přímým dosazením do vzorce zjistit vzdálenost. I zde však narážíme na několik „ale“: Zaprvé je velmi obtížné pořídit a změřit spektrum vzdáleného objektu. Dále potřebujeme, stejně jako u předchozích metod, určit alespoň jednu vzdálenost jiným způsobem. A v neposlední řadě je složité změřit samotnou Hubbleovu konstantu – o její velikost se dlouhá desetiletí vedly spory, přičemž dodnes neznáme její zcela exaktní hodnotu. 

Na dlouhé cestě

Měření ve vesmíru nebylo, není a nikdy nebude snadné. Ani v budoucnosti možná nezvládneme měřit větší vzdálenosti jakkoliv přímo a zůstaneme odkázáni na nepřímé metody, které navíc kaskádovitě stoupají od Sluneční soustavy až po ty největší vesmírné škály. Chyba na nižších stupních se pak na větších vzdálenostech logicky projeví násobně. Přesto dnes známe základní rozměrové uspořádání našeho kosmu – a to není tak málo. 

Třetí říše začala na projektech těžkých tanků pracovat ještě před vypuknutím války, zato američtí generálové se strojům této kategorie dlouho bránili. Doktrína „strýčka Sama“ se soustředila na lehké průzkumné typy jako M3 Stuart a střední obrněnce v čele se shermany. Ty měly podporovat pěchotu a prohlubovat průlomy, zatímco úkol bojovat s panzery připadl stíhačům tanků, protitankovým kanonům a letectvu. Změnu v myšlení způsobily až střety se stroji PzKpfw VI Tiger, které roku 1942 vyústily v zahájení vývoje typu M26 Pershing. 

Těžká váha z USA

Práce se protahovaly a teprve začátkem roku 1944 se zrodila varianta T26E3, která víceméně odpovídala sériovému provedení. Obrněnec vážil 41,7 tuny a parametry jej předurčovaly k úspěšným soubojům s kterýmkoliv strojem Panzerwaffe. Kanon M3 ráže 90 mm se mohl směle měřit s 88mm dělem tigeru a na rozdíl od něj disponoval gyrostabilizátorem, který umožňoval vést přesnou palbu i za jízdy. Tank (nazvaný po slavném generálovi z první světové války) těžil také z velmi dobré ochrany. Korba ze svařovaných plechů měla po stranách tloušťku 51–76 mm a na čele 102 mm. Věž z boků chránilo 76 mm oceli a zepředu opět 102 mm.

M-26 Pershing poblíž německého Vettweiss v březnu 1945. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na frontu se pershing dostal vlastně ještě před rozběhnutím sériové produkce. Polovina z první čtyřicítky postavených T26E3 putovala do Fort Knoxu, kde měl typ absolvovat oficiální schvalovací proceduru (jež vyústila v přeznačení na M26). Druhá dvacítka zamířila v lednu 1945 do Evropy, aby prošla bojovým křtem. Zároveň se za oceán vydala skupina armádních techniků, vývojářů a vědců pod velením generálmajora Gladeona Barnese, která měla osádkám poskytovat technickou i metodickou podporu.

Po vyložení v Antverpách umístili logistici pershingy na speciální transportéry a převezli je do Cách. Tam na ně čekaly osádky vybrané z personálu 3. a 9. obrněné divize, které ihned zahájily intenzivní šestidenní výcvik. Tankisté drilovali především přesnou palbu – po seřízení zaměřovačů se učili takřka odstřelovačskému míření na konkrétní místo nepřátelského obrněnce. Zároveň mechanici řešili potíže s kanony, které odstranila instalace úsťových brzd.

Skryté nebezpečí

Bojový křest si pershingy odbyly 25. února 1945 u řeky Rour. Už následující noci se poprvé setkaly s tigery a tento střet pro ně nedopadl dobře. Stroj pojmenovaný Fireball narazil při projíždění Elsdorfem na zátaras, který musel překonat. Jakmile se vyhoupl na barikádu, stal se snadným cílem, protože jeho siluetu ozařoval nedaleký požár. Situaci využila osádka číhajícího PzKpfw VI a z pouhých 100 m v rychlém sledu vypálila tři rány.

První granát probil pancíř v místě spřaženého kulometu a zabil střelce i nabíječe. Druhý zasáhl hlaveň kanonu a poslední urazil poklop kupole. Američané Fireball opravili a za pár dnů se opět ocitl v první linii. Ještě během 26. února také pomstili své padlé, když další T26E3 u Elsdorfu vyřadil jeden tiger a dva PzKpfw IV. Německá šelma padla za oběť zásahu ze vzdálenosti 820 m, kdy protipancéřový náboj s wolframovým jádrem prorazil spodní část štítu kanonu.

Prvotní zhodnocení

Úvodní souboje tedy potvrdily, že pokud není americký stroj zaskočen ze zálohy, dokáže si poradit s kterýmkoliv soupeřem. Jenže právě k takové taktice se němečtí tankisté tváří v tvář materiální převaze nepřítele stále častěji uchylovali. Nejvýkonnější panzery i stíhače tanků vyčkávaly v pečlivě zbudovaných úkrytech, až jim kořist přijede do zaměřovače.

Pak stačilo jen pečlivě zacílit a vypálit, aniž měla oběť šanci zjistit, že se poblíž nachází smrtelné nebezpečí. Právě tímto způsobem Američané ztratili jediný pershing, který se Wehrmachtu podařilo neopravitelně zničit. Tento smutný primát připadl stroji T26E3 s číslem 25, který náležel do roty H v 33. tankovém pluku 3. obrněné divize. 

Úder na Kolín

K přelomové události došlo začátkem března 1945, kdy 1. armáda spustila operaci Lumberjack. Usilovala o dobytí západního břehu Rýna, kde se Američané hodlali zmocnit významných německých měst. Velitel tohoto svazku generálporučík Courtney Hodges věřil, že v případě úspěchu poskytne spojeneckým silám podél toku pevné zázemí, odkud pěší i obrněné svazky povedou další ofenzivy do srdce třetí říše. K hlavním cílům operace patřil i Kolín nad Rýnem, v jehož okolí se rozhořely tuhé boje.

Německá obrana se opírala o linii opevněných protitankových bodů, zálohy sestávaly z útvarů lidových granátníků a tankových jednotek. Ty byly značně oslabeny, protože velká část Panzerwaffe na západní frontě vzala za své při zimní ofenzivě v Ardenách. Osádky i podpůrné jednotky trpěly nedostatkem personálu a mezery vyztužovali instruktoři či studenti vojenských škol. Americká 3. a 9. obrněná divize se naopak nemusely v ničem omezovat – byly na plných stavech a těšily se podpoře artilerie i stíhacích bombardérů.

Třiatřicátý pluk 3. divize měl osudného 6. března k dispozici pět pershingů, které velitelé rozdělili do jednotlivých rot, aby podporovaly standardní shermany. Rota H spadala do úkolového uskupení Hogan a rozkazy jí uložily postupovat k německým pozicím u obce Glesch nedaleko severokolínské čtvrti Niehl. Linie Wehrmachtu se pod tlakem pancéřů začaly brzo hroutit, přesto otřesená Panzerwaffe dokázala pro nepřítele stále připravovat ošklivá překvapení. 

Rána ze zálohy

Tentokrát mělo podobu stíhače tanků Nashorn (Nosorožec) ukrytého za terénní překážkou. Stroj bez otočné věže byl postaven na šasi kombinujícím podvozky tanků PzKpfw III a IV. Měl polovinu váhy pershingu, vysokou siluetu a disponoval slabým pancéřováním o tloušťce 10–30 mm. Tyto parametry však plně odpovídaly taktice jeho nasazení – přesné palbě na dlouhé vzdálenosti, mimo dostřel nepřátelských děl. Výzbroj tvořil 88mm kanon PaK 43/1 L/71 – tedy stejný typ jako u königstigerů. Jeho projektil dokázal ze vzdálenosti jednoho kilometru prorazit 190mm pancíř se sklonem 30°.

Američtí tankisté měli při setkání s nashornem smůlu – šlo totiž o jeden z nejvzácnějších obrněnců na západní frontě. Osádka T26E3 s číslem 25 netušila, že míří do léčky – nikdo z jejích členů „nosorožce“ ani nespatřil. O to větší šok přišel, když kolem 5.30 pershing inkasoval přímý zásah. Příslušníci 2. roty z oddílu schwere Panzerjäger-Abteilung 93 vypálili způsobem, jaký si osvojili v boji proti shermanům.

Šťastný zásah

Mířili na spodní partii čela korby a protipancéřový granát prolétl vyděšenému řidiči mezi nohama. Vzhledem ke vzdálenosti 270 m nebyl pancíř Američanům nic platný. Náboj způsobil požár v bojovém prostoru, který celá osádka kupodivu stihla na poslední chvíli opustit. Plameny se za 10 minut dostaly k zásobě munice a přivedly ji k explozi, po které věž i přední část korby vyhořela. Technici vrak prozkoumali a sdělili nadřízeným, že motorový prostor zůstal nedotčen, jenže oprava by si vyžádala příliš času.

TIP: Stíhač tanků Jadgtiger: Nejtěžší obrněné vozidlo v boji

Důstojníci souhlasili a nechali stroj č. 25 odepsat, načež jej mechanici využili jako zdroj náhradních dílů. Žádný z osmi dalších kusů přidělených ke 3. obrněné divizi se Němcům do konce války nepodařilo vyřadit z boje, ačkoliv dva postihla závada na pohonném ústrojí. Skórující nashorn unikl bez trestu, přesto se osádky T26E3 pomstily – ještě 6. března si nedaleko Kolína připsaly na konto jeden tiger a v Mannheimu zničily PzKpfw IV.

Karibik, kdysi pirátský zlatý důl, se vyčerpal. Španělé tam definitivně ztratili dominantní postavení, konvoje mířící do evropské domoviny notně prořídly a koloniálním úředníkům a obchodníkům se podpora pirátů přestala vyplácet. Jelikož vyschl zdroj glejtů, jež ve jménu britské, francouzské či portugalské koruny umožňovaly soukromým kapitánům „legálně“ přepadávat plavidla nepřátelské mocnosti, stávali se z „poctivých“ korzárů plnokrevní piráti. Brali, kde se dalo, což obratem vyvolávalo hněv dřívějších spojenců. Následovalo zatýkání a veřejné popravy. 

Námořním lupičům tak nezbylo než podnikat daleké cesty napříč Tichým oceánem až k územím, kde se španělské koruně stále ještě dařilo udržovat výnosné kolonie. Galeony naložené zlatem, směřující z Acapulca do Manily na španělských Filipínách, znamenaly velké lákadlo. Již v roce 1684 pronásledovala loď Nicholas manilskou galeonu během plavby ze zmíněného mexického města. O totéž se pokusila o dva roky později loď Cygnet. Ani jedna z nich cíl nedostihla, protože pirátské posádky cestou zdecimovaly kurděje. Část dobrodruhů však přistála na ostrově Guam ve Filipínském moři a odtud nalezla cestu do Indického oceánu. 

Every a jeho Fancy

Zhruba v téže době dorazil do Indického oceánu druhý proud bukanýrů ze západu, podél břehů západní Afriky. Pravděpodobně jako první zvládl podobný podnik Angličan Henry Every, známý též jako Long Ben. Během pouhých dvou let, kdy se pirátství věnoval naplno, se stal legendou a jedním z nejbohatších námořních lupičů v historii. 

Jeho původní mise dobře ilustruje propletené mocenské vztahy v tehdejší Evropě: Coby první důstojník se měl podílet na akci anglických investorů, kteří slíbili zajistit španělský patent na přepadávání francouzských plavidel v Karibiku. Jenže Španělé dokument nedodali a posádka, sedící s rukama v klíně v přístavu La Coruña, neobdržela plat. Následná vzpoura vynesla Everyho do čela coby kapitána – jednoduše ukradl loď, přejmenoval ji z Charlese II. na Fancy a vypravil se s ní na lup i bez požehnání úřadů. 

Na černý kontinent

Every zamířil na západ Afriky. U pobřeží Guineje a Princova ostrova přepadl dvě dánská plavidla, poté obeplul jižní cíp kontinentu, doplnil zásoby na Madagaskaru a vydal se na sever, aby útočil na lodě v Rudém moři. V únoru 1695 vydal deklaraci, v níž se zavázal neohrožovat plavidla pod vlajkou své domoviny. Předpokládal proto, že jej anglická Východoindická společnost, jež měla v té době monopol na obchod ostrovního království se státy východně od mysu Dobré naděje, nechá v klidu.

Everyho Fancy tak útočila hlavně na lodě s poutníky mířícími do Mekky. Záhy se k nim přidala čtyři plavidla původem z amerických kolonií a s malou flotilou se z Everyho stal postrach. V jednom případě se dokonce spojil s dalšími kapitány, načež zdolali dobře střežený indický konvoj 25 lodí napěchovaný zlatem, směřující rovněž do Mekky. Lup měl cenu 600 tisíc liber, což by dnes odpovídalo téměř 2,7 miliardy korun. 

Kromě toho zvládl Every se svými muži vyplenit řadu indických přístavů. Výnosy Východoindické společnosti ohromně poklesly, což z něj učinilo vyvrhele v očích nejmocnější obchodní organizace světa i domovského impéria. Britský parlament ho prohlásil za „nepřítele lidstva“ a následoval hon na jeho hlavu ve všech koutech kolonií. Většina Everyho mužů byla nakonec dopadena, ale on sám zmizel jako pára nad hrncem. O jeho dalším osudu víme pouze tolik, že vstoupil do legend…

Svědectví stříbrných mincí

Odhalit osud piráta, po němž kdysi pátral celý svět, se dost možná podařilo amatérskému archeologovi Jimu Baileymu, který v roce 2014 pomocí detektoru kovů objevil na ostrově Aquidneck vzácnou stříbrnou minci arabského původu. Následný výzkum potvrdil, že se jedná o minci raženou v Jemenu v roce 1693.

TIP: Neuvěřitelné příběhy pirátů: Romantičtí hrdinové, nebo krvelační zločinci?

A jak souvisí nalezená mince s hledaným arcipirátem? Podle části odborníků by mohla pocházet z vyloupené lodi Ganj-i-sawai, jejíž přepadení je připisováno právě Everymu. Mohl Every připlout do Nové Anglie? Materiály, které Bailey od roku 2014 shromáždil ukazují, že nejspíš ano. Podle amatérského archeologa se Every vydával za otrokáře. Dokonce cestou přepadl jiné otrokářské plavidlo a otroky mu uloupil, aby vypadal věrohodně. Dost možná se tak jeden z nejhledanějších zločinců světa dožil pokojného důchodu a usadil se v Nové Anglii. V každém případě si svými činy vydobyl nesmrtelnou slávu.