Tiberius Julius Caesar Augustus byl v pořadí druhým císařem říše římské. Působil až nebývale „normálně“ a vlastně docela schopně. Zvlášť když přihlédneme k tomu, že jeho přímým nástupcem byl Caligula a na trůnu impéria se dalších stoletích usadilo nemálo svérázných tyranů, diktátorů a šílenců. 

Tiberius měl přirozený talent vojevůdce i dobrého manažera. Za třiadvacet let vlády zbrzdil tempo výbojů a soustředil se na upevnění hranic. Zavedl sérii hospodářských reforem, naplnil pokladnice, vedl si poměrně svědomitě. Škoda, že v dobových pamětech téměř zapadá zpráva o počinu, kterým se od svých předchůdců i následovníků odlišil. Tiberius se totiž nevědomky zapsal do dějin kriminologie, jako velmi bystrý vyšetřovatel. 

Nehoda, nebo zločin?

Není zločinu bez oběti, a ta nechybí ani v případu, který se udál někdy roku 24. Je jí Apronia, mladá a podle všeho velmi pohledná žena. Jednoho rána ji nalezli zcela bez života na kamenné dlažbě přímo pod oknem její ložnice. Pád z takové výšky musel být jistě smrtící, ale co přesně ho způsobilo, už zůstávalo poněkud nejisté. Světlo poznání do toho jistě mohl vnést manžel krásné Apronie, prétor Marcus Plautius Silvanus. Tou dobou tvrdě spal v manželském loži, vlastně jen pár kroků od místa nehody. Mohl být korunním svědkem, ale zrovna tak hlavním podezřelým. Jenže to by v Římě musela působit nějaká policie či vyšetřovatelé. Taková funkce nebo profese tu ale tehdy vůbec neexistovala.

Na vlastní pěst

Římané totiž ostře oddělovali vnímání věcí soukromých od věcí veřejných. Zkažený chléb nebo smrduté ryby na tržišti? To byl problém všech, stejně jako nepořádek na ulicích nebo přeplněné městské toalety. Ale do cizích zavražděných manželek, otrávených mužů nebo probodnutých levobočků, do dění za dveřmi domů a paláců nikomu z poctivých lidí nic nebylo. Ani vláda a senát do takového činu neměla z moci své funkce co intervenovat. Pokud byla Apronia skutečně zavražděna, bylo úkolem jejího ochránce – manžela – zjednat osobně nápravu. V praxi to znamenalo vypátrat na vlastní pěst viníka, najít příslušného žalobce (nebo se jím stát), a smluvit stání u veřejného soudu. Pokud tedy nechtěla rodina obviněného vyplatit příslušnou kompenzaci. 

Zábava z nudy

Nedá se rozhodně říct, že to by Silvanus s iniciativou přeháněl. Snad sázel na to, že jemu coby prétorovi, jednomu z nejvyšších úředníků říše, to nikdo nevytkne. Evidentně ale pozapomněl na to, čí vlastně byla Apronie dcera. Což byla kritická chyba. Její otec, Lucius Apronius, totiž ani na moment nevěřil v nějakou nešťastnou náhodu. Asi o vztahu Apronie a Silvana věděl svoje. Hodí se zmínit, že pokud byl Silvanus jedním z nejvyšších úředníků říše, Apronius patřil k těm úplně na samém vrcholu. Konzul, ověnčený čestnými tituly a hodnostmi, včetně vyznamenání ornamenta triumphalia, potlačoval povstání v Dalmácii a válčil v Germánii a Frísii. Po všech stránkách platil za muže, kterého si vážil senát i Řím. A byl zadobře i s císařem. 

Byl to nakonec Lucius Apronius, který se vydal za Silvanem, aby ho vyzpovídal ohledně okolností skonu své dcery. A narazil prý jen na samé hrubosti a neuctivosti: Silvanus prý tvrdě spal a o ničem neví. Jeho žena nejspíš spáchala sebevraždu. Hotovo. Dále už jen nabídl blíže nespecifikovanou sumu jako formální vyrovnání za ztrátu blízké osoby. Nevíme, kolik to bylo, ale Apronius se nabídkou cítil být uražen. Žádal spravedlnost. A uměl si pomoci kontakty na nejvyšších místech. Vydal se za Tiberiem, který se nejspíš zrovna náramně nudil. Právě jeho majestát pak vedl k rozřešení celé detektivky. 

Pikantní detektivka

Rozhodně totiž nebývalo zvykem, že by „vláda“, tedy císař v doprovodu své stráže, někdy vpadl do domu svobodného římského občana. Tiberius tak ale učinil a podrobil Marka Silvana „výslechu“. Jeho nesouvislé a vzájemně si odporující odpovědi císaře neuspokojily. Zcela proti zvyklostem se rozhodl pro obhlídku místa činu. V ložnici zaznamenal „nelad a nepořádek“ – snad stopy zápasu. Z toho císař vyvodil důkaz a definitivní podezření. Předložil své závěry Senátu, jež bídného vraha odsoudil k trestu smrti. Matka odsouzeného prý využila svého vlivu, aby do jeho cely propašovala dýku. Silvanus si tak mohl vzít život bez veřejné hanby. Při pokusu ale selhal a žíly mu nakonec musel podřezat otrok.

TIP: Řím v zajetí plamenů: Zapálil legendární město skutečně císař Nero?

Císař Tiberius si nicméně mohl připsat první čárku za vyřešený kriminální případ. Že přitom pracoval s výpověďmi svědků, křížovým výslechem hlavního podezřelého a obhlídkou místa činu, tedy skutečně „moderními vyšetřovacími metodami“, si nejspíš neuvědomoval. Jeho úspěchu nahrálo i to, že pachatel si byl natolik jist svou nedotknutelností, že se ani nepokoušel po činu zahladit stopy na místě vraždy. A přitom jen stačilo uklidit. To, že by vám v Římě na vrata domu zabušil císař s gardou ozbrojenců a domáhal se prohlídky, bylo totiž skutečně nebývalé. Jenže císař Tiberius už takový byl. Historie na něj vzpomíná jako na trochu mrzoutského, ale výkonného vladaře, reformátora a znalce práva. 

„Sociální síť pro smutné. Sdílejte své smutné fotky, ukažte to svým smutným přátelům, buďte smutní dohromady,“ píše se na přihlašovací stránce Grustnogramu. Nepřihlášení návštěvníci si mohou prohlédnout plánovanou podobu aplikace, která se příliš neliší od instagramu – až na pochmurnou barevnou škálu a ikonku zlomeného srdce, jež nahradilo jásavější srdíčko originálu. Tvůrci černobílé, melancholické alternativy populární americké platformy pro sdílení fotografií a videí ji chtějí spustit už tento týden.

Sociální síť pro smutné

Instagram, který provozuje americká společnost Meta Platforms, je v Rusku nedostupný od poloviny tohoto měsíce. Omezení ruský cenzurní úřad Roskomnadzor, který podobně zakročil i proti Facebooku nebo Twitteru, nejprve zdůvodnil šířením obsahu s nenávistnými projevy vůči ruským občanům.

O týden později ruský soud označil společnost Meta za „extremistickou organizaci“. Firma předtím uvedla, že umožní uživatelům sociálních médií na Ukrajině zveřejňovat zprávy vyzývající k násilí proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi i proti ruským vojákům, které Moskva 24. února vyslala napadnout Ukrajinu.

TIP: V Rusku vzniká alternativa k Instagramu, bude se jmenovat Rossgram

Podle Instagramu zablokování platformy v Rusku zasáhlo 80 milionů uživatelů. Někteří lidé se k němu i dál připojují pomocí virtuální privátní sítě (VPN), přesto se v zemi objevilo několik alternativ domácí výroby.

„Vytvořili jsme Grustnogram, abychom společně truchlili (za odchodem některých služeb) a vzájemně se podpořili,“ prohlásil Afiša Daily Alexandr Tokarev, jeden ze zakladatelů Grustnogramu. Na vývoji aplikace se podle něj podílejí čtyři lidé, objevit by se do konce tohoto týdne měla na Google Play, později i na App Store.

Dávno předtím, než se vlády nad dnešním Peru chopili Inkové, vybudovala v této oblasti světa málo známá civilizace, pojmenovaná podle dvou řek Casma a Sechín, podivuhodný astronomický komplex, který je nejstarší solární observatoří na území amerických kontinentů. Tento komplex, známý jako Třináct věží v Chankillo, se v loňském roce dostal na seznam památek Světového dědictví UNESCO.

Komplex Třináct věží, který se nachází v pobřežních pustinách Peru, je podle hodnocení UNESCO: „Mistrovské dílo kreativního lidského ducha.“ Zahrnuje prvky, které se nenacházejí nikde jinde na světě. Prehistorická observatoř se třinácti kamennými věžemi v jedné řadě vznikla asi před 2 300 lety. Opuštěna byla v 1. století našeho letopočtu a podle všeho během násilného konfliktu.

Kalendář ze 13 kamenných věží

To, co na první pohled vypadá jako nedokončená pevnost, je ve skutečnosti velmi důmyslnou a promyšlenou stavbou. Pozorovatel, který se nachází ve stanoveném východní či západním bodu před Třinácti věžemi, dokáže při východu nebo západu Slunce určit, jaký je den v roce, s pozoruhodnou přesností na dva či tři dny. Například, při letním slunovratu vychází Slunce vpravo od věže nacházející se nejvíce napravo. Při zimním slunovratu vychází Slunce vlevo od věže, která se nachází nejvíce vlevo. 

TIP: 1000 let stará zlatá maska z Peru ukrývala krvavé tajemství

Archeologové se domnívají, že podobně jako v případě Inků o zhruba tisíc let později, i kultura Casma-Sechín uctívala Slunce jako božstvo a astronomická pozorování u nich splývala s rituály. Potvrzují to podle nich schodiště, která vedou ke každé ze třinácti věží. „Komplex Chankillo je svědectvím vyvrcholení dlouhé evoluce astronomických praktik v údolí řeky Casma,“ uvádí v hodnocení zástupci UNESCO. 

Irácko-íránská válka se odehrávala v letech 1980–1988 a v důsledku souběžnému průběhu se do jisté míry ocitla ve stínu sovětsko-afghánské války. To je sice v kontextu tehdejší mezinárodněpolitické situace pochopitelné, v mnoha ohledech však byl konflikt mezi Teheránem a Bagdádem spektakulárnější než boje afghánských mudžahedínů se sovětskou armádou. Kolem irácko-íránských hranic se odehrávaly mnohonásobně intenzivnější střety než v Afghánistánu. To bylo dáno především relativní vyrovnaností obou aktérů z hlediska vojenských kapacit a spíše konvenčním charakterem konfliktu, který se vyznačoval velkým užitím těžké bojové techniky i živé síly zároveň. Irák měl určitou převahu v kvalitě a početnosti vojenské techniky, Írán pro změnu v živé síle (40 milionů obyvatel oproti 14 milionům). 

Cílem je Basra

Válku zahájila 22. září 1980 vpádem na íránské území armáda Saddáma Husajna, který se obával radikální islámské revoluce, která mohla mít neblahý vliv na šíitskou část obyvatel jeho vlastní země. Současně usiloval o zlepšení přístupu k Perskému zálivu a posílení své pozice v regionu na úkor souseda oslabeného čistkami v armádě po svržení šáha Pahlavího (v roce 1979). Boje probíhaly hlavně podél státních hranic, v íránské provincii Chúzistán, bohaté na ropu, kde žije hodně Arabů, kolem řeky Šatt al-Arab (tu vytváří soutok Eufratu a Tigridu a jedná se o jediné spojení Iráku s Perským zálivem) či o ostrovy v Perském zálivu.

Během konfliktu se odehrála řada poměrně rozsáhlých operací, z nichž některé dosahovaly rozměrů velkých bitev druhé světové války. A přesně k takovým patřila operace Ramadán. Šlo o íránskou ofenzivu z léta 1982, která sestávala ze tří oddělených útoků a trvala zhruba šest týdnů. Bývá označována také jako první bitva o Basru, jelikož Íránci cílili primárně na toto třetí největší irácké město, které je navíc centrem celého jihu země, jejž obývají především s Íránem nábožensky spříznění šíité.

První irácké úspěchy

Íránci operaci spustili 13. července 1982, zhruba v polovině právě probíhajícího ramadánu a jednalo se o start série ofenziv, jež měly za cíl odříznout Bagdád od Perského zálivu. Dobytí Basry představovalo klíč k dosažení tohoto strategického cíle. Pokud by se podařilo Husajna odříznout od přístupu k moři a hlavně od ropných polí na jihu země, jeho režim by to nemohl ustát.

Teherán také očekával všeobecné šíitské povstání, protože sunnitský Saddám šíity utlačoval, ačkoliv etnicky se taktéž jednalo o Araby. Pokud by Írán dobyl šíitský jih, snáze by, s pomocí místních revolucionářů, ovládl i kurdský sever a severovýchod, kde místní Kurdové také trpěli masovým utlačováním ze strany vlády. Tím by Íránci ze tří stran obklíčili centrální Irák i s Bagdádem. Mimochodem Kurdové se nakonec ukázali Teheránu mnohem nápomocnější než šíité, jejichž povstání selhalo. 

Nejednotné teheránské vedení

Každopádně Saddám Husajn se v polovině roku 1982 nenacházel v dobré situaci – jeho armáda byla vesměs vytlačena z íránského území a ztratil prakticky vše, čeho dosáhl během invaze v roce 1980. Pomýšlel proto na ukončení války, ale vůdce Íránu ajatolláh Chomejní nabídky k míru odmítl a začal připravovat ofenzivu do Iráku. Na té však v Teheránu nepanovala shoda – mnozí členové vedení státu tvrdili, že tím Írán ztratí svoji morální převahu napadeného a také sympatie v muslimském světě.

Hodně opatrní byli i armádní velitelé. Ti chtěli spíše zaútočit na Bagdád a obsadit ho, než se začne projevovat jejich zbrojní deficit. Namísto toho vláda rozhodla o dobývání Iráku kus po kusu a doufala, že série útoků vedených především příslušníky Revolučních gard (Pasdaran) vyprovokují nepokoje mezi iráckými šíity.

Dokončení: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (2)

V iránském vedení se během války s Irákem postupně prosadila skupina radikálů, kteří spoléhali na protisaddámovské cítění iráckých šíitů a horlivost svých nábožensky zanícených pěšáků a vojenskostrategické otázky podceňovali – hlavně proto, že jim příliš nerozuměli. Íránská společnost byla navíc v euforii z čerstvých vojenských vítězství a začaly se tak připravovat plány na zatlačení iráckého dělostřelectva, které ostřelovalo íránská příhraniční města, na zničení iráckého 3. armádního sboru (tvořeného 3., 5., 6., 11., a 15. divizí) a dobytí Basry. Zpětně vzato představovalo rozhodnutí o ofenzivě první ze série chyb vedoucích k následným íránským neúspěchům, nicméně revoluční radikalismus a euforie měly v té době větší vliv.

Pokud se do jižní Bukoviny vydáte autem, bude pro vás klíčová silnice, jež se vine přes hradbu východních Karpat a spojuje oblast se sousední rumunskou župou Maramureș. Ovšem ještě než na ni zamíříte, nezapomeňte se pojistit a přibalte si také velmi pevné nervy – v míře rozbořenosti totiž zmíněná cesta jen těžko hledá konkurenci a s trochou nadsázky ji lze přirovnat k tankodromu. A jako by nestačily všudypřítomné výmoly, prověří vaši ostražitost také místní obyvatelé: Třeba když se před vámi zčistajasna objeví pastýř se stádem ovcí a vy budete muset chtě nechtě zastavit.

Výlet do minulosti

Celou cestu z župy Maramureș lemují hluboké bukové lesy, jež dělají čest jménu oblasti. Spatříte je však i v dalších částech kraje, poněvadž porůstají dvě třetiny jeho plochy. Harmonicky se přitom střídají s údolími, v nichž se rozkládají pole a louky plné úhledných kupek sena. Celá jižní Bukovina – kromě svého správního centra Suceava a několika dalších městských středisek – působí velmi rurálně a divoce. Tento dojem ještě umocňují malebné vesničky a všudypřítomné koňské povozy, které jsou k silniční dopravě uzpůsobeny nejen gumovými pneumatikami, ale dokonce i poznávacími značkami. Ničím neobvyklým není ani sedlák vedoucí po silnici na provaze krávu.

Venkovský charakter jižní Bukoviny dokreslují kočující Cikáni. Narazíte-li na tábořiště, kde muži kovají koně a děti si hrají vedle povozu stojícího opodál, budete se muset štípnout, zda jste se náhodou neocitli pomocí stroje času ve středověku. Pocity jako z jiné doby pak podtrhují i mysteriózní kláštery skryté ve zvlněné zalesněné krajině, jež vznikly ve směsici byzantských a gotických architektonických vlivů s renesančními prvky. Tyto svaté stavby jsou obvykle prvním cílem většiny návštěvníků a symbolizují celý kraj – osm z nich se dokonce dostalo na seznam UNESCO.

Bible pro všechny

Nejen uvnitř, ale i zvenčí zdobí zmíněné svatostánky cenné freskové malby, které si díky neznámému složení zachovávají už od středověku syté a svěží barvy. Výjimkou bývá severní strana staveb, která pravidelně čelí neblahým rozmarům počasí. Ačkoliv vnější výmalba chrámů není vyloženě zvláštností jižní Bukoviny, v podobném rozsahu a celistvosti ji nenaleznete nikde jinde.

Malované kláštery, z nichž každému dominuje jiný barevný odstín, představují otevřenou obrazovou Bibli, ve které si mohli „listovat“ i nevzdělaní vesničané. Zároveň jde o nejskvělejší vzpomínku na zlatý věk moldavského malířství – díla vznikala převážně v 1. polovině 16. století, kdy byla Bukovina politickým centrem celé Moldávie.

Mocný vliv Byzance

Byzantské je především prostorové uspořádání kostelů, rozdělených na otevřenou předsíň, uzavřenou předsíň, pohřební komoru a hlavní loď s trojdílným závěrem, který tvoří tři apsidy. Uvedeným schématem symbolizovali stavitelé osud Krista – od vtělení až k oběti na kříži.

Jednotlivá témata maleb měla obvykle na vnějších i vnitřních zdech chrámů ustálené místo. Například fresku zakladatele kláštera naleznete nejčastěji vpravo na západní stěně hlavní lodě. Kromě vzdělávání negramotných věřících pomáhaly malby také odrážet rostoucí vliv protestantismu a především islámu. Právě proti nájezdům osmanských Turků pak okolo klášterních komplexů vznikalo opevnění.

Obrazy v obležení

Klášter Moldoviţa nabízí jedinečné ikonografické téma – nejlépe zachovanou scénu obléhání Konstantinopole perskou armádou v celé jižní Bukovině. V klášteře Suceviţa vás zase zaujme scéna žebříku sv. Jana Klimaka, představující cestu ke spáse pokrytou nástrahami. Nevelký kostelík Arbore postrádá věž a obklopuje ho ztichlá zahrada vybízející k rozjímání. Klášter Humor se může pochlubit nejstarším autoportrétem rumunského malířství, i když už ne příliš zřetelným. Voroneţ zase překvapí nejrozsáhlejším zachycením Posledního soudu a řadou dalších fresek, díky nimž bývá právem nazýván Sixtinskou kaplí Východu.

Poslední jmenovaný je ze všech malovaných klášterů nejproslulejší, a proto setrvává v permanentním obležení turistů z celého světa – cestu k němu dokonce lemují stánky se suvenýry. Naopak klášter Probota, ležící poněkud stranou, zůstává kvůli značně zašlým venkovním malbám mimo zájem návštěvníků, přestože jeho vnitřní výzdoba neztratila nic ze své původní krásy. O to víc vás bude mrzet, že se v jeho útrobách nesmí fotografovat. A pokud byste si přece jen chtěli nějaké snímky pořídit, postaví se vám do cesty místní jeptišky s varovně vztyčeným ukazovákem.

Kořeny černé keramiky

Nedaleko za Suceviţou se nachází obec Marginea, jež proslula výrobou tradiční černé keramiky. Kořeny tohoto řemeslného umění sahají do období mezi 12. a 15. stoletím, přestože se jeho původ a technika odvozují už od starověkých kmenů Getů a Dáků, kteří výrobky používali ke skladování potravin. Dnes jsou místní dílny otevřeny pro veřejnost, tudíž vám nic nebrání sledovat vznik pověstné keramiky na vlastní oči. Typickou černou barvu získávají hrnce a vázy během ochlazování v hustém dýmu. A pokud byste po nějakém kousku zatoužili, můžete si jej hned koupit v přilehlých obchůdcích.

TIP: Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Neopakovatelné zážitky nabízí také solný důl Cacica: Otevřel se za Rakouska- -Uherska v 90. letech 18. století, načež tam byli přivezeni polští dělníci z Haliče, jejichž potomci žijí v okolí dodnes. Pozornost zaslouženě přitahuje i skanzen fungující od roku 1995 nedaleko Suceavy: Ukrývá celkem 53 lidových staveb z celé Bukoviny utvářejících tradiční vesnici, přičemž nechybí ani kostel se zvonicí z roku 1783 nebo hrnčířská dílna. V každém objektu se prostřednictvím vystavených předmětů či figurativních scén seznámíte s jiným aspektem života na bukovinském venkově, a přestože skanzen není nejrozlehlejší, působí jednotně a neustále se rozšiřuje.

V roce 2015 proletěla kolem trpasličí planety Pluto americká sonda New Horizons. Pořídila tam spoustu snímků a měření, které nám poprvé nabídly detailní pohled na tento zmrzlý svět z bezprostřední blízkosti. Planetární vědci od té doby tyto snímky a údaje studují a snaží se z nich pochopit, co se vlastně na Plutu děje.

Zřejmě nejnápadnějším rysem Pluta na snímcích sondy New Horizons je rozsáhlá ledová planina Sputnik Planitia. Na okrajích této pláně se tyčí hory a kopce, přičemž největší z nich se nacházejí v jihozápadní části. Rozkládají se na území o velikosti asi 225 km a tyčí se do výšky zhruba 7 kilometrů.

Hory Pluta

Nejvyšší z vrcholů v této oblasti nese jméno Piccard Mons. Při průletu sondy New Horizens byl bohužel z části zastíněný, takže o něm nemáme tolik údajů. O poznání lépe se podařilo prozkoumat vrchol Wright Mons, jehož výška je zhruba 4 kilometry a zabírá plochu o délce asi 150 km. Jeho masa přibližně odpovídá havajskému vulkánu Mauna Loa, který má i se svou ponořenou částí podstatně větší objem než například Mount Everest.

Kelsi Singerová z amerického institutu Southwest Research Institute a její kolegové jsou přesvědčeni, že obě zmíněné hory jsou ledové vulkány. Nevznikly prý ale jedinou mohutnou kryoerupcí, ale větším počtem blízkých menších erupcí.

Absence kráterů v této oblasti podle badatelů ukazuje, že zmíněné ledové hory vznikly relativně nedávno. Pokud mají vědci pravdu, znamená to, že na Plutu musel být dostatek energie na to, aby poháněl tak mohutnou aktivitu kryovulkánů. Zatím ale není úplně jasné, jaké procesy jsou za to zodpovědné. Podle vědců není příliš pravděpodobné, že by kryovulkanismus poháněla energie z jádra Pluta a stejně nepravděpodobně se jeví i potenciál interakcí slapových sil mezi trpasličí planetou a jejím měsícem Charonem. Nicméně důkazy o nedávné kryovulkanické činnosti jsou podle vědců příliš silné, než aby je bylo možné ignorovat.

Image

Čtěte také

Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Až se příště z nějakého důvodu nedostanete do fitka, zkuste si pustit Spotify nebo třeba gramofonovou desku. Podle výsledků nového výzkumu odborníků z německé Univerzity hudby, dramatu a médií v Hannoveru má poslouchání hudby zhruba stejně pozitivní vliv na naše dušení zdraví, jako cvičení nebo úspěšné hubnutí. 

Matt McCrary a jeho kolegové analyzovali 26 předešlých studií, které se zabývaly celkem 779 lidmi a zjišťovaly vztah mezi hudbou a duševní kondicí. Výsledky těchto studií vědci následně porovnali s dalšími výzkumnými pracemi, které byly zaměřeny na vztah mezi duševním zdravím a dalšími, nehudebními postupy, které nezahrnovaly léky – jako je zmíněné cvičení či hubnutí.

Hudba léčí

Výzkum potvrdil, že použití hudby v terapii souvisí s pozitivními změnami dušení kondice a mentálního rozpoložení. Platí to i v případě, kdy je hudba pouze doplňkem k tradiční léčbě nejrůznějších obtíží. Badatelé ovšem také upozorňují, že mezi jednotlivými lidmi existují podstatné rozdíly v tom, jak hudba zabírá na jejich duševní kondici. Obecně ale platí, že hudba má v tomto směru nemalý příznivý vliv.

TIP: Hudba léčí: Poslech klasické hudby může zdolat bolest či zánět

McCrary sa jeho spolupracovníci doufají, že jejich výzkum přesvědčí odborníky v praxi, aby svým pacientům častěji předepisovali nějaký typ hudební terapie. Podstatnou výhodou hudby je, že pro mnohé představuje její poslech příjemný zážitek, do něhož se příliš nemusejí nutit – na rozdíl od fyzického cvičení nebo diety.

V pralesích jihovýchodní Asie je nepřetržitě živo. Švitoření ptáků a orchestr cikád přeruší jen málo co. Najednou odněkud z výšin až do přízemních houštin proniká zvláštní zvuk, který potlačí šelest pralesa do pozadí. Máchání mohutných křídel vás myšlenkami zanese do období křídy, kdy se vzduchem proháněli okřídlení ještěři.

Těžkopádný let je slyšet ještě dlouho před tím, než spatříte jeho původce. V krátkém okamžiku se nad korunami stromů přeženou obrovští opeřenci vrhající k zemi černé stíny. Usednou kdesi v dáli na větve stromů a hlučně si mezi sebou povídají. Neposedně poskakují z větve na větev a sezobávají ze stromu zralé plody. Po chvíli se trochu těžkopádně vznesou do oblak a zmizí z dohledu. První setkání se zoborožci se snad každému zaryje hluboko do paměti.

Roh jako ozvučná deska

Zoborožci (Bucerotidae) jsou paleotropickou skupinou ptáků, která má své zástupce v lesích a savanách subsaharské Afriky a v Asii – zejména na indickém subkontinentu, dále v indomalajské oblasti, na Filipínách a na Šalamounových ostrovech. Celkově čeleď čítá 61 druhů a žádný ze zástupců neobývá oba zmíněné kontinenty. Některé africké druhy jsou vázány na sušší savany a otevřená prostranství a svůj život tráví zásadně na zemi. Naproti tomu asijské druhy jsou až na jednu výjimku vždy vázány na lesy.

Zbarvení zoborožců je často fádní – převážně černé či šedé v kombinaci s bílou. Obyčejně ovšem nepůsobí jejich mohutný zahnutý zobák, často pestře zbarvený a doplněný rohem, který dal jméno celé čeledi. Jde o dutý výběžek, u menších druhů těžko rozeznatelný od zobáku, jenž zesiluje pevnost horní čelisti. U větších druhů je výběžek mohutnější, zpravidla zpevněný kostěnou strukturou. Ptákům pomáhá ke zvýšení rezonance při zpěvu.

V případě zoborožce štítnatého (Rhinoplax vigil) je báze zobáku tak pevná, že ji samci používají i při soubojích. Takový silný aparát nutně potřebuje oporu, a proto mají zoborožci srostlý první a druhý obratel a dobře vyvinuté krční svaly. 

Pomoc kvůli nedostatku hnízd

Asi nejneobvyklejší je na celé čeledi způsob rozmnožování. Těsně před nakladením vajec se samička s pomocí svého druha zazdí do dutiny stromu a ponechá v přepážce jen malý otvor, kudy partner krmí svou družku. Když se vylíhnou mláďata, zásobuje takto celou rodinu. Během sezení na vejcích samička přepelichá. Není zcela jisté proč, ale nedá se vyloučit, že spouštěcím mechanismem vypadávání per je dlouhodobý pobyt v temnotě.

Když už je všem obyvatelům dutina příliš těsná, matka zobákem rozbije přepážku a hnízdo opustí. Rodiče pak díru opět zazdí směsí z bláta, výkalů a ovocných slupek. Mláďata jsou tedy dál chráněná před predátory a krmení potomků se od té chvíle účastní oba partneři. 

Zoborožci jsou převážně monogamní, ale na péči o mláďata mnohdy nejsou sami. S dokrmováním jim totiž často pomáhají takzvaní pomocníci. Většinou jde o příbuzné jedince, kteří se rovněž angažují ve shánění potravy. Během takovéto praxe získávají zkušenosti pro období, kdy si sami založí rodinu. Příbuzní jedinci navíc podporují životaschopnost svých mladších bratrů nebo synovců. Takové chování zřejmě vzniklo díky velmi omezeným zdrojům. Zoborožci totiž hnízdí zásadně v dutinách.

Přitom například dvojzoborožec žlutozobý (Buceros bicornis) je velký 120 cm a váží tři kilogramy. Proto potřebuje k hnízdění dutiny ve stromech o minimálním průměru 80 cm. Hnízdní prostory si však zoborožci obvykle nehloubí sami, a tak jsou jejich možnosti k zahnízdění velmi omezené. Je tedy možné, že pomoc širšího příbuzenstva je jakýmsi únikem od konkurence o hnízdní stanoviště.

Cennější než slonovina

Mezi tradičními národy jsou rozšířené četné báje a pověry, jejichž aktéry jsou právě zoborožci. Domorodcům tito ptáci ztělesňovali znamení, která pak měla ovlivnit každodenní život. Například pro kmen Iban ze západního Kalimantanu a Sarawaku na Borneu je zoborožec pojítkem mezi říší našich předků a světem živých. Podle směru letu pak domorodci usoudí, zda opeřenec přináší dobré, nebo zlé znamení. Původní národy obecně chovaly zoborožce v hluboké úctě, a tak je tomu dodnes. Jejich peří se používalo při rituálech podobně, jako Mayové používali peří posvátných quetzalů. 

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Populace zoborožců ale rapidně klesají. Pytláctví žene tyto ptáky na pokraj vyhynutí a to, co je činí tak jedinečnými, se jim stává i osudným. Tvrdé rohy zoborožců se totiž výborně hodí na vyřezávání sošek a pro svou podobnost slonovině byly kdysi cennější surovinou než rohy nosorožců či sloní kly. Materiál přezdívaný zlatý nefrit používali Číňané ve šperkařství už od 6. století. I dnes nacházejí zoborožčí ozdoby dobrý odbyt na černých trzích v Číně a Japonsku.

Vysoká poptávka vyvolává stále vyšší tlak na divoce žijící jedince. Mýcení pralesů navíc ubírá zoborožcům kousek po kousku jejich životní prostor. Velcí ptáci jsou nároční na rozlohu svých teritorií a kácení je staví do nelehké situace. Možná je na čase, aby si tradiční národy začaly pomalu hledat jiné výrazné symboly… 

Nejčastěji bývá za vhodnou biosignaturu, tedy soubor chemických látek svědčících o přítomnosti života, považován kyslík. Jenomže například pro nový vesmírný dalekohled Jamese Webba bude detekce kyslíku v atmosférách exoplanet poněkud problematická. Myslí si to astronomka Maggie Thompsonová z americké Kalifornské univerzity v Santa Cruz, která nedávno vedla výzkumný tým, zabývající se způsoby detekce možného mimozemského života.

Metanová stopa života

Thompsonová proto navrhuje, abychom v atmosférách exoplanet soustředili na metan. Problém je samozřejmě v tom, že pro potvrzení existence života na planetě nestačí samotný objev metanu. Mohou ho totiž produkovat i zcela nebiologické procesy, jako je aktivita středooceánských hřbetů, hydrotermálních průduchů nebo tektonických subdukčních zón, kde se jedna tektonická deska zasouvá pod druhou, nebo třeba dopady kosmických těles. 

Potenciál metanu jako vhodné biosignatury vidí vědci v jeho nestabilitě v atmosféře. Fotochemické reakce atmosférický metan ničí a ten tak musí být neustále doplňován, aby se udržela jeho vysoká hladina. „Pokud na kamenné planetě objevíme hodně metanu, musí na ní existovat i jeho masivní zdroj,“ říká spoluautor nové studie Joshua Krissansen-Totton.

TIP: Atmosféra plná kyslíku ještě neznamená exoplanetu plnou života

Přítomnost metanu v atmosféře ale nemůže být jediným kritériem. Podle vědců bude je třeba brát v úvahu kontext celé planety. Metan by měl být považován za biosignaturu cizího života zejména pokud bude objeven v atmosféře kamenné exoplanety, obíhající kolem hvězdy podobné Slunci. V atmosféře takové planety by se mělo vyskytovat i velké množství oxidu uhličitého, a naopak málo oxidu uhelnatého. Pokud tedy vesmírný dalekohled Jamese Webba najde nějakou takovou exoplanetu, měli bychom jí rozhodně věnovat maximální pozornost.

Nejméně od roku 1269 užíval nemanželský syn krále Přemysla Otakara II. Mikuláš titul „pán Opavy“, aniž by byla známa jakákoli písemnost, která by jeho postavení přesněji definovala a zároveň vymezovala kompetence. Mikulášova držba Opavska se nejvíce podobala dávným přemyslovským údělům, kdy nebýval jejich zisk písemně fixován. Ničím samozřejmě nebyla zpochybněna vrchní moc českého krále a moravského markraběte nad tímto územím. To bylo praktické, protože suverénovi zde zůstávala možnost v případě nutnosti razantně zasáhnout. V té době byli sice Mikuláš a jeho sestry papežem Alexandrem IV. legitimováni, byla jim však upřena možnost dynastického nástupnictví na českém trůnu.

Nelze ani vyloučit, že Přemysl Otakar II. již při výběru výnosné provincie pomýšlel na celoživotní zajištění oblíbeného potomka a že se jednoho dne snad mělo Opavsko proměnit ve skutečné léno českého království i z právního hlediska.

Vévoda v zajetí

Na konci srpna roku 1278 doprovázel Mikuláš, v té době již zdatný mladý rytíř, svého otce na osudové pole u Suchých Krut. V bitvě byl zajat a odveden do Uher. V zajetí strávil téměř tři roky, v potupném postavení ale neměl zůstat navěky. Někdy v průběhu letních měsíců 1281 se mu podařilo obstarat výkupné a již 6. září byl v Nise, kde se přičinil o ukončení nepřátelství vratislavského biskupa Tomáše a bratří z Linavy, kteří napadali biskupské statky z hradu Edelsteinu. Z Uher se tedy musel vrátit někdy v červenci nebo srpnu, ne-li ještě o něco dříve, a zamířil ke dvoru svého příbuzného Jindřicha IV. Vratislavského. Zde se již označoval jako dux Opauie, tedy opavský vévoda. Nelze zcela vyloučit, že k jeho návratu napomohl také římský král Rudolf Habsburský. Odpověď na otázku proč není ani tak složitá: se znepokojením totiž sledoval sílící vliv ambiciózního Záviše z Falkenštejna. 

Podle sedleckých úmluv ze 17. října 1278 mezi králem Rudolfem a braniborským markrabětem Otou V. Dlouhým měla ovdovělá královna Kunhuta obdržet jako věno roční příjem 3 000 hřiven stříbra z Opavska, vlastně veškeré zeměpanské příjmy z toho regionu. Tak se stala svým způsobem opavskou paní, a když uprchla z dosahu braniborského markraběte, který ji i se synem Václavem internoval na Bezdězu, zamířila právě na Opavsko, kde vydala 31. srpna 1279 svoji první listinu. Označovala se nyní jako „Z Boží milosti česká královna a paní opavské země“.

Útočištěm se jí zde stal od Opavy nepříliš vzdálený zeměpanský hrad v Hradci (nad Moravicí). Kunhuta se chovala jako skutečná paní Opavska, vydávala listiny pro města i další subjekty a vzápětí ji obklopili příslušníci moravské elity. Zanedlouho však začal svým šarmem okouzlovat žádoucí královskou vdovu Záviš z Falkenštejna.

Prohnaný milenec

Záviš byl příslušníkem krumlovské větve Vítkovců, který způsobil množství potíží Kunhutinu královskému manželovi v letech 1276–1278, kdy se dal s dalšími příbuznými fakticky do služeb římského krále a českého Přemyslovce tak vlastně zradil. Již 11. února 1281 se o něm hovořilo jako o purkrabím na Hradci. Do královniny blízkosti se vetřel – zatím nebylo nalezeno výstižnější a přitom mírnější označení jeho přístupu – zřejmě již v předchozích měsících, tedy někdy ve druhé půli roku 1280.

Vzrůstající Závišův vliv mohli s nevolí sledovat mnozí moravští urozenci. Obzvláště ti, kteří se nezpronevěřili zemřelému králi, si při představě nepokojného Vítkovce ve veledůležitém postavení zřejmě potrhávali jílci svých mečů. Láska jakožto mocná čarodějka zde opět vykonala své velké dílo. Záviš se stal Kunhutiným milencem. 

Na návratu levobočného Přemyslovce na Opavsko tak mohl mít skutečně výrazný podíl Rudolf Habsburský. Dobře totiž věděl, jak Záviš zkomplikoval život jeho soupeři, králi Přemyslovi. Zřejmě ještě před odjezdem z Vídně do Porýní Rudolf obrazně uvolnil Mikulášova pouta a umožnil jeho návrat, snad s představou, že Mikuláš Závišův vliv důkladně oklestí, či alespoň s nadějí, že dva kohouti na jednom hnojišti jsou v tomto směru lepší než jeden. Zdá se, že Rudolfova kalkulace vyšla lépe, než sám předpokládal.

Když Mikuláš vydával 19. září 1281 listinu, jíž obdaroval patronátním právem kostela v Krnově řád německých rytířů, a další před koncem roku, byl již obklopen Benešovici v čele s Vokem z Kravař, byl u něj i Blud z Jičína, bratři z Linavy, několik Fulštejnů, i fojtové z Opavy, Krnova a Hlubčic s městskými konšely. Tou druhou písemností obdaroval v Hlubčicích krnovské měšťany 24 lány lesa u Opavice za to, že jej neprodleně po návratu na Opavsko uznali za pravého pána země, zachovali se věrně a prokazovali mu nejen pocty, ale vykonali také značné služby.

Návrat pána Opavy

Nabízí se samozřejmě otázka, jak na Mikulášův návrat zareagovala královna vdova Kunhuta a její milenec Záviš. Z pasti, již připravily prameny snad nechtěně tím, že umlkly, se pokusili starší autoři uniknout náznaky, že Kunhuta podporovaná Vítkovcem svedla s Mikulášem nepříliš úspěšný boj o Opavsko. Z něj jí zbyl nakonec snad jen Hradec, kde pak v ústraní žila společně se Závišem v jakési láskyplné idylce, jejímž plodem se stal synek Jan. Měla trvat až do prvních měsíců po návratu staršího syna, dědice českého trůnu, z Braniborska na konci května 1283.

Dokončení: Válka a politika: Pán Opavy ve vádě s Falkenštejnem (2)

Jestliže se ovšem podařilo Mikulášovi fakticky obsadit či převést na svoji stranu tři nejdůležitější města údělu, totiž Krnov, Hlubčice a hlavně Opavu, pak lze jen stěží pochybovat, že by ponechal Kunhutu a Záviše v Hradci, navíc zcela odříznutém od zázemí, jímž bylo tomuto hradu právě město Opava. Záviš s Kunhutou se vlivem Mikulášova soustředěného tlaku v roce 1281 skutečně nejspíše stáhli, ovšem nikoli na Hradec, nýbrž na některý ze Závišových hradů či hradů jeho příbuzných. Je však téměř jisté, že do období krátce po návratu Mikuláše Opavského na Opavsko lze položit počátek jeho smrtelného nepřátelství se Závišem z Falkenštejna...