Borůvky bývají právem označované přívlastkem „superpotravina“ a platí to nejen pro jejich využití v kuchyni. Své uplatnění nacházejí i v medicíně. Borůvky obsahují spoustu zajímavých látek, včetně vitamínů, biogenních prvků, flavonoidů, karotenoidů či antioxidantů.

Díky tomu borůvky zlepšují zrak, imunitu, působí proti infekcím či stařecké demenci, pomáhají při střevních chorobách, podporují regeneraci, snižují cholesterol i tělesnou váhu a mají uklidňující a protistresový účinek. Tým odborníků americké Univerzity v Maine k těmto blahodárným účinkům připojuje novinku. Borůvky podle nich podporují hojení chronických ran, jako jsou například proleženiny při diabetu.

Hojení s borůvkami

Aby se rány mohly hojit, musí do nich vrůstat cévy. V případě chronických poranění je ale tento proces značně omezený, což vede k velmi pomalému hojení. Do chronické rány se navíc může dostat infekce a takové stavy pak mohou ohrožovat život pacienta. Borůvky by s tím mohly pomoct, především díky antioxidantům ze skupiny fenolů. Ukázalo se totiž, že tyto látky podporují růst cév a s ním související migraci kmenových buněk.

TIP: Co udělat pro snížení vysokého tlaku? Oblíbit si brusinkovou šťávu

Badatelé prováděli experimenty s gelem, který obsahoval extrakt z borůvek. Tímto gelem léčili poranění laboratorních potkanů. Podle vedoucí výzkumu Tolu Esther Adekeye mají borůvky slušný potenciál pro podporu migrace buněk, která souvisí s tvorbou cév a jejich růstem, stejně jako pro urychlení hojení poranění. Je to podle ní obzvláště důležité u chronických ran, ať už jde o diabetické vředy, popáleniny či proleženiny.

Prvotní snahy Švýcarů o samostatnost, kterou si mistrně podrželi přes všechny svízele až do moderní doby, se projevily již ve 13. století. Přestože o moderním národu lze hovořit teprve od 19. století, silná sounáležitost švýcarských obyvatel se začala utužovat už na prahu vrcholného středověku a po všechna následující století nadmíru sílila. Švýcarské kantony v době, o níž hovoří náš příběh, podléhaly přímo císaři Svaté říše římské. Ten měl být alfou a omegou veškerého politického počínání a nikdo další se neměl do vnitřních záležitostí alpského státečku plést. Skutečnost se však od právní praxe nezanedbatelně odlišovala.  

Nenávidění Habsburkové

Území švýcarských kantonů se totiž s příchodem 13. století stalo strategicky zajímavou krajinou především díky otevření alpského průsmyku Gotthard. Krkolomná a nebezpečná cesta přes strmé štíty hor byla sice známa již od antických dob, kvůli neschůdnosti se však až do této doby nevyužívala. V cestě na druhou stranu pasu totiž bránila řeka Reuss, kterou by případní cestovatelé museli přebrodit. Zjara a v časných letních měsících se však z průzračného toku stával rozbouřený a dravý proud, v jehož vlnách tajícího sněhu zahynul nejeden dobrodruh.

Průsmyk z kantonu Uri se záhy dostal do hledáčku mocné dynastie sídlící v blízkých rakouských zemích. Významný rod Habsburků, jejichž prestiž v téže době den ode dne sílila, si na zdejší panoramatickou krajinu činil nároky, provázené intenzivní snahou o podmanění si místní populace. Ostatně dříve, než Habsburkové ovládli rakouské země, byly některé švýcarské kraje (tehdy známé jako Švábsko) hlavní rodovou základnou. Původní sídlo rodu, hrad Habichtsburk, dodnes stojí ve švýcarském kantonu Aargau.

Navzdory neutuchající nevoli místních lidí se Habsburkové nakonec přece jen stali pány středního Švýcarska. Jejich moc zde měla být uplatněna pomocí vyslaných správců. Tito místodržící se ale k obyvatelům chovali krajně dobyvačně a často na chudých horalech nebo sedlácích vymáhali pod záminkou daní nesmyslné a především nereálné obnosy. Špatné zacházení a diktátorská nadvláda vyvolaly několikrát touhu uzavřít jakýsi obranný svazek jednotlivých kantonů proti nenáviděné habsburské vrchnosti. V roce 1291 se proto podle pověsti sešli zástupci kantonu Uri, Schwyz a Unterwalden na louce zvané Rütli, aby zde přísahou stvrdili budoucí společný postup proti rakouské dynastii.   

Klobouku se nepokloním

Začátek 14. století znamenal pro švýcarské horaly počátek dlouhého boje za nezávislost. Tento zápas prý velmi urychlilo selské povstání, jehož hlavou se po roce 1307 stal legendami opředený Vilém Tell. Několik textů, byť o mnoho generací mladších, vypráví, jak se tento horal navzdory těžké a soustavné práci jen taktak protloukal životem. V nehostinných vysokohorských podmínkách se zemědělské kultuře dařilo jen za cenu neustálé dřiny, která často neměla na jídelníček jeho manželky a dvou synů viditelnější dopad. Vilém Tell se proto často nořil do temných alpských hvozdů, aby z jejich štědré náruče přinesl ulovenou zvěřinu. Právě při honu na zajíce a vysokou získal sedlák jedinečnou dovednost při zacházení s kuší, jejíž tětivu dokonale ovládal a dokázal sestřelit i malou věc na velkou vzdálenost. Tato schopnost se Tellovi měla později stát osudnou. 

Příběh švýcarského ostrostřelce se začal psát jednoho podzimního dne, kdy horal procházel městem Altdorf. Místní zemský správce a zplnomocněnec habsburského domu, Hermann Gessler, totiž právě dokazoval místním obyvatelům svou nadřazenost až bizarním způsobem. Ve středu náměstí nechal na sloup vyvěsit svůj klobouk a rozkázal lidem klanět se před ním tak, jako by na onom místě stál sám Gessler. Lidé procházející trhem se před symbolem svrchovanosti váhavě zastavovali a skláněli svá záda, aby vzdali habsburskému správci hold a prokázali tím svou zoufalou pokoru. Mezi nimi se proplétala i postava Viléma Tella, který však na rozdíl od zbylé masy minul vyvěšený klobouk bez povšimnutí. Dohlížející voják se na horala nevybíravě obořil a vyzval ho k poklonění.

Podle legendy však Tell pohrdavě odvětil: „Vidím jen klobouk, žádného správce Gesslera nevidím. Klobouku se nepokloním, vždyť nejsem blázen.“ Za svůj protest byl ničemný sedlák okamžitě zatčen a odveden před Hermanna Gesslera.

Síla legendy

A právě tam se otevřela první kapitola legendárního příběhu, který se ve švýcarských dějinách tradoval jako jedna z největších národních svátostí. Svou jednoduchostí, přítomností silné a kladné osobnosti, stejně jako prvky dramatu se legenda o Vilému Tellovi stala známou i za hranicemi švýcarské země, podobně jako anglický příběh o Robinu Hoodovi.

Vilém Tell byl tedy předveden před nemilosrdného místodržícího, který, snad aby dostál své nevalné pověsti, nabídl sedlákovi možnost vykoupení se z vězení. Nikoliv však peněžitou formou, ale činem, který svou krutostí daleko předčil veškerá očekávání. Na místo byl totiž podle pověsti dovezen Tellův syn a na jeho hlavu usazeno jablko. V případě, že by ho střelec zasáhl, mohl z pout Gesslerova vězení uniknout. Cena za minutí by však byla příliš velká. Nicméně legenda o Tellovi žádné příkoří na dětech nedopustila. Švýcarský sedlák jablko sestřelil, ještě před napnutím tětivy si však připravil namísto jediného šípu střely dvě. Po dotázání, k jakému účelu by druhou ránu potřeboval, se Vilém Tell přiznal k úmyslu zabít v případě neúspěšné střelby samotného Gesslera.

Upřímnost se Vilémovi Tellovi již podruhé vymstila. Byl opět zatčen a transportován po Čtyřkantonském jezeře do Gesslerova hradu v Küssnachtu. Štěstěna však byla Tellově životu příznivá i tentokrát. Při přeplouvání rozlehlých vod horského plesa totiž udeřila náhlá a ničivá bouře, která hrozila brzkým převrhnutím lodi. Posádka se v zoufalé snaze o uchránění vlastních životů obrátila i na vězně Viléma Tella, sňala mu pouta a rozkázala kormidlovat. Náhle osvobozený sedlák však neměl na udržení stability plavidla nejmenší zájem a jednoduše se vrhl do vln Čtyřkantonského jezera.

Když sedláci porazí rytíře

Samotné uprchnutí ze spárů Gesslerových vojáků by však neznamenalo pro švýcarskou společnost takřka nic. Zajímavým se stal Vilém Tell z pohledu národního měřítka teprve v okamžiku, kdy se rozhodl vyrovnat s habsburským zplnomocněncem účty a pomstít příkoří učiněné nejen na vlastní rodině, ale i na švýcarském lidu. Tellovi prý stačila jediná rána, aby ukončil život tolik nenáviděného představitele rakouské vrchnosti. Po Gesslerově smrti se v kantonu Uri rozhořelo povstání, do jehož čela se podle pověstí postavil právě Vilém Tell.

Vzdor proti habsburské nadvládě vyústil do krvavé řeže u Morgarten v roce 1315, které se podle legend Vilém Tell sám zúčastnil. Musíme však na celou věc pohlédnout z hlediska kontextu evropské politiky. Střetnutí švýcarské konfederace s rakouským vojskem totiž předcházela volba hlavy římského impéria. V roce 1314 byli zvoleni hned dva římští králové. Švýcaři samozřejmě podporovali Ludvíka Bavorského, protože proti němu stanul vzdorokrál Fridrich Habsburský. Z této pozice si opět začal činit nároky na kanton Uri, zejména na území okolo Gotthardského pasu, který znamenal vůbec nejrychlejší spojení z nitra Evropy do Itálie. 

Habsburské vojsko vedené Fridrichovým bratrem Leopoldem vyrazilo do Švýcar, aby svou početní převahou s konečnou platností zatočilo s místním povstáním. Navzdory mohutné přesile a účasti četných těžce vyzbrojených rytířů armáda vzdorokrále Fridricha těžce selhala. Nevycvičené jednotky švýcarského paktu tří kantonů vložily své šance do místního neprostupného terénu, který ke konečnému nečekanému vítězství přispěl více než samotný boj švýcarských sedláků. V úzké alpské soutěsce stanuly Leopoldovy voje proti horalům zcela bezmocné. Švýcarské hordy, dosud neobeznámené s pravidly rytířského boje, navíc krutě zdecimovaly ty přeživší, kteří nestihli před rozběsněným davem uprchnout. Za hranicemi své země si za takové počínání vysloužily opovržení, obyvatelé horských krajin Uri, Schwyz a Unterwalden však překypovali nadšením.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

Překvapující výhra nad nenáviděnými Habsburky znamenala významný předěl v budoucím směřování země. Spolek konfederace se utužil a vstoupil do dalších dekád jako svébytný státní subjekt, s jehož vlivem se nyní muselo počítat. Postupem času se k němu přidávaly i další kantony. Kdesi v rozjásaném davu se ztratil i bájný hrdina Vilém Tell, jehož další osudy, byly-li vůbec nějaké, se ztrácejí v temnotě. Podle legend zahynul rek-ostrostřelec roku 1354 při pokusu o záchranu topícího se dítěte. Posledním udatným činem se tak uzavřela kapitola mytického vyslance dobra proti zlému habsburskému útlaku. 

Bitvě o Basru v roce 1982 předcházela dvoudenní dělostřelecká příprava na frontové linii. Pak íránským rádiem zaznělo heslo: „Ya saheb az zaman!“ (Ó pane všeho času!) a přes 100 000 vojáků, gardistů a příslušníků milic Basídž se vydalo k iráckým liniím. Íránci zahájili útok 13. července ve 22:15, přičemž počáteční atak vedly tři mechanizované divize (21., 40. a 77.), tři obrněné (16. vyzbrojená tanky M60, 88. s tanky M47 a M48 a 92. s chieftainy) a zhruba 30 000 gardistů.

Předchozí část: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (1)

Íránci postoupili k mostu přes Šatt al-Arab v obci Haríta (zhruba 15 km od Basry), než narazili na odpor. Úvodní střety trvaly přibližně do 10:00 následujícího dopoledne a útočníci se dostali až na předměstí Basry. Poté se odehrála na východním břehu urputná tanková bitva v neskutečném vedru, které je zde v letním období typické, a teploty dosahují až 50 °C ve stínu.

Boje ve vzduchu

Následně však Iráčané, kterým přišly posily v podobě jedné pěší divize posílené o obrněnou brigádu, zatlačili útočníky zpět až na 4 km k hranici. Irácká strana zapojila do bojů i proudové letouny a především sovětské helikoptéry Mi-25 (jde o exportní verzi Mi-24) a francouzské Aérospatiale Gazelle vyzbrojené protitankovými střelami HOT.

Ve vytváření vrtulníkových týmů „hunter-killer“ (lovec a zabiják) pomáhali Iráčanům východoněmečtí poradci a v boji proti nepřátelským tankovým kolonám se ukázaly jako velmi účinné. Ve vzduchu se střetávaly irácké MiG-21 s íránskými F-4 Phantom II. Írán tak za cenu velkých ztrát získal jen pruh území o šíři 4–5 km od hranic. 

Basídži a gardisté

Íránci ale ještě tentýž den, 14. července před půlnocí, udeřili znovu, a to díky posilám v podobě 92. obrněné divize, dvou mechanizovaných divizí a 10 000 příslušníků Revolučních gard. Iráčané se bránili obrněnými vozidly a bitevními vrtulníky, aby noční útok otupili. Íránské dobrovolnické milice Basídž (do nich se mohli hlásit muži, kteří nepodléhali povinnému odvodu do armády, tedy ve věku mezi 12 a 18 lety, nebo naopak starší 45) vytvářely lidské vlny, které atakovaly irácké pozice, přičemž byly hnány nejen ideou mučednictví, ale také vlastenectvím a touhou bránit svou zemi.

Neměly prakticky žádný výcvik, většinou jen týdenní od gardistů, a šly hned na frontu. Velmi často tyto lidské vlny vůbec podporovala regulérní armáda, vesměs kvůli silné rivalitě mezi ní a islamistickými gardisty. Ztráty basídžů útočících s lehkými zbraněmi proti dělostřelectvu, raketometům a tankům byly doslova strašné.

Postupně se však Íránci naučili útoky basídžů zefektivnit. Největší průnik se Íráncům podařil 16. července, když pronikli v jednom úseku fronty 16 km hluboko do Iráku. Dostali se až k řece Kutajba, což je přítok Šatt al-Arabu, ale překročit ji se jim nepodařilo. Pokusili se také obsadit město Al-Qurnah, ležící na soutoku Eufratu a Tigridu, kde se vytváří Šatt al-Arab. Jednalo se o ideální předmostí pro přerušení spojení mezi Basrou a Bagdádem.

Další týden, 21. července 1982, Íránci zaútočili na Basru znovu se stejnou silou. Během dne je posílila ještě další mechanizovaná divize a více než 10 000 gardistů. Tentokrát se spoléhali hlavně na pěchotu, že prolomí nepřátelské linie a obsadí mosty, jejichž kontrola byla k dobytí města nezbytná.

Boj v bažinách

Iráčané ustupovali a zatahovali Íránce do bažinatých oblastí, kde se jejich bojová vozidla bořila. Ti léčku neprohlédli, protože si mysleli, že v létě tam bude sucho. To byla sice logická úvaha, ale Iráčané nechali dva týdny předtím vyschlé močály zaplavit pomocí zavlažovacích kanálů z Šatt al-Arabu. Chomejního vojska se tak podařilo zastavit a ze tří stran atakovat, když uvízla v síti různých pastí asi 13 km od Basry. Íránské tanky, znevýhodněné tmou, se musely přesunout blíže, aby mohly podpořit svoji pěchotu, a dostaly se tak na dostřel iráckých protitankových oddílů a také tanků zakopaných na západním břehu Šatt al-Arabu.

Problémy činila íránským silám také minová pole, vodní příkopy a bariéry z ostnatých drátů. Iráčané je odřízli od logistické podpory a zatlačili do výchozích pozic. Podařilo se jim to mimo jiné i díky protitankovým raketometům s nočním viděním francouzské výroby a Íránci se po 36 hodinách stáhli. Pouze útoky vrtulníků Cobra na poslední chvíli zabránily jejich kompletnímu obklíčení. Přes tyto neúspěchy Íránci dále pokračovali v rozvíjení plánu na dobytí Basry.

Chemické zbraně v akci

Za další týden se pokusili o stejný útok jako 13. července, tentokrát se dvěma obrněnými (16. a 92.) a jednou mechanizovanou divizí (77.) a opět s 10 000 gardisty. Iráčané je znovu zastavili dobře připraveným dělostřelectvem, bitevními vrtulníky a pěchotou opevněnou a zakopanou okolo Basry. Použili zde také poprvé v této válce chemické zbraně, byť se jednalo o nesmrtící slzotvorný plyn.

Do konce července došlo ještě k několika menším íránským útokům okolo silnice Bagdád– Chorramšahr, ale neměly valného úspěchu. Posledního dne v měsíci navíc íránské velení odložilo svou další ofenzivu, aby doplnilo munici a pitnou vodu, jíž jednotky spotřebovaly za předchozí dva týdny mnohem více, než se předpokládalo. Poslední íránský pokus, nicméně již ne tak masivní, začal 1. srpna, kdy zaútočili na irácké obranné pozice u hranic a zabrali jen malý kousek území. Třetího srpna pak boje v tomto sektoru zcela ustaly.

Dokonalá obranná opatření

Iráčané sice utrpěli hodně porážek, jen třetina jejich letectva zůstala nedotčena, nicméně pozemní síly byly v pohotovosti, a když Írán přemístil velký počet svých sil východně od Basry, nezaskočilo je to. Dosavadní porážky je sice demoralizovaly, ale byli lépe vybavení i vycvičení, měli výborně zorganizované obranné pozice a zákopy s ostnatými dráty, kulometná hnízda, zakopané tanky, protitankové pasti a další nástrahy. Kromě toho vybudovali síť kanálů a umělých nádrží, které naplnili vodou z Šatt al-Arabu, aby útočníkům ztížili přístup k Basře.

Jejich ženisté se v tomto ohledu ukázali jako mnohem kvalitnější než íránští. I řada íránských velitelů kritizovala ofenzivy jako pouhé nekoordinované vlny útoků vedených gardisty, kteří šli na frontu fakticky jako na jatka. Irák neměl, naštěstí pro Írán, dostatek přístrojů nočního vidění, takže mu lidské vlny dělaly potíže v noci, ale za denního světla je díky technologické převaze Iráčané likvidovali se skutečně smrtící silou.

Kdyby měli k dispozici dostatek noktovizorů, odrazili by Íránce nepochybně mnohem dříve. Důležité je také zmínit, že výrazně stoupla bojová morálka Iráčanů, především proto, že najednou vedli obrannou válku o své území, a nikoli agresi vůči sousednímu státu. Husajn také svoji armádu více než zdvojnásobil – z 200 000 mužů (12 divizí a 3 samostatné brigády) na prakticky půl milionu (23 divizí a 9 brigád). V oblasti kromě 3. armádního sboru působily i 9. a 10. obrněná divize. 

Trpká zkušenost

Na obou stranách se do bojů zapojilo přinejmenším 180 000 mužů, ale reálně jich bylo zřejmě přes 200 000 (hlavně u íránských gardistů a milicionářů z Basídž se uvádějí různé údaje). Nemalé byly i ztráty, a to především na straně útočícího Íránu. Ten přišel o nejméně 12 000 padlých a 8 000 zraněných a přes 400 tanků a obrněných vozidel. Iráčané ale také nevyvázli lacino a například 9. obrněná divize byla prakticky rozprášena a již nikdy nedošlo k jejímu obnovení. Ztratili kolem 7 000 až 9 000 mužů (padlí, zranění i zajatí) a nejméně 370 tanků. Kromě toho také několik set obrněných vozidel a několik stíhaček a bojových helikoptér.

Celá operace Ramadán se stala pro Írán trpkou zkušeností, nicméně Iráčané si ze své úspěšné defenzivy také příliš ponaučení nevzali a umožnili Íráncům přeskupit se a zkonsolidovat. Operace otevřela třetí etapu irácko-íránské války a již na podzim 1982 zahájili Íránci novou operaci s názvem Muslim ibn Aqíl, když 1. října obsadili strategické vyvýšeniny na cestě z Basry do íránského Ábádánu. Nicméně boje měly podobný průběh jako předtím – Iráčané se nenaučili, že nemají dát šanci Íráncům na přeskupení. A ti si zase odmítali připustit, že neustále opakované jednoduché frontální útoky nejsou efektivní. Krvavá operace Ramadán tak byla zbytečná i jako poučení pro budoucnost a Íránu se ani přes opakované pokusy až do konce války nepodařilo Basru dobýt. 

Země se otáčí kolem vlastní osy východním směrem, a přestože naše smysly nedokážou její rotaci zaznamenat, odehrává se ohromnou rychlostí, s maximem necelých 1 700 kilometrů v hodině v rovníkových oblastech. Kdyby se tedy zeměkoule náhle zastavila, všechny objekty na povrchu by setrvačností pokračovaly prudce k východu. Například „uvolněné“ skály by pak v oceánech způsobovaly vlny tsunami a masa atmosféry proudící dál by dokázala zdevastovat celé krajiny. 

TIP: Planetární závody: Jak rychle se točí planety ve Sluneční soustavě?

Otáčení planety také vyvolává odstředivou sílu, v jejímž důsledku vzniká vydutí na rovníku, potažmo zploštění na pólech. Stačilo by tudíž i pouhé zpomalení rotace a obří objem vody soustředěný kolem rovníku by se převalil k pólům. Cestou by zaplavil naprostou většinu souší, zatímco část dna obepínající Zemi přibližně uprostřed by naopak vystoupila nad hladinu a utvořila nový světadíl.

Vše začalo v roce 2018, kdy 31letá Sonia přišla o práci. Zaujal ji inzerát nabízející místo závodního lékaře ve městě Champs-sur-Marne na severu Francie. Přestože měla jen bakalářský titul v oboru správy nemovitostí a neměla žádné medicínské vzdělání, rozhodla se, že se bude o místo ucházet. Zfalšovala několik diplomů a osvědčení ze štrasburské fakulty a místo lékařky skutečně získala.

V říjnu 2021 byl její podvod odhalen, nicméně kariéra v bílém plášti se jí natolik zalíbila, že se rozhodla v lékařském stavu působit i nadále – ze všeobecné lékařky se měsíc po svém propuštění stala oftalmoložkou. Aby toho nebylo málo, po většinu doby, kdy působila jako lékařka, nosila Sonia na kotníku elektronický náramek za dřívější trestnou činnost.

TIP: Italský podvodník předstíral 12 let, že je chromý: Oklamal úřady, lékaře i papeže

Během tří a půl let, kdy pracovala jako lékařka, se podílela například na očkovací kampani proti koronaviru a provedla přibližně 20 očkování. Předepisovala nejrůznější léky, aniž by měla ponětí, co pacientům předepisuje. Podle francouzských médií si za tuto dobu vydělala zhruba 70 tisíc eur. Soudci odhalená podvodnice a matka tří dětí tvrdila, že jí „poháněla finanční potřeba“ a že na místo lékaře „byla přijata s otevřenou náručí“. Soud jí vyměřil trest v délce tří let, z nichž dva jsou podmíněně odložené.

V polovině 6. století našeho letopočtu dorazili do střední Evropy kočovní Avaři. Mísili se s místními Slovany, s nimiž měli složitý a rozhodně ne idylický vztah. V Panonské pánvi vytvořili vlastní říši, Avarský kaganát, která v této oblasti hrála významnou roli až do počátku 9. století. Říše Avarů zanikla v důsledku střetu s Karlem Velikým a zbylí Avaři se časem asimilovali s nově příchozími Maďary.

O Avarech toho víme málo, v neposlední řadě kvůli tomu, že po sobě nezanechali písemné záznamy. Tajemstvím je obestřený především jejich původ, kolem něhož se objevila řada hypotéz. Nedávno se do této záležitosti vložili společně s archeology také genetici, v rámci mezinárodního týmu, který vedli odborníci německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku.

DNA z koster Avarů

Badatelé analyzovali ostatky celkem 66 Avarů z hrobů v Panonské pánvi, včetně lidí pohřbených v osmi hrobech s nejbohatší výbavou, jaké kdy byly u avarské kultury nalezeny. „Hledali jsme odpověď na otázku, která je záhadou už více než 1 400 let. Odkud vlastně přišly elity Avarů, které svého času málem vyvrátily Konstantinopol a pak vládly více než 200 let na jihu střední Evropy?“ popisuje vedoucí výzkumného týmu Johannes Krause.

TIP: Obři děsivého vzhledu: Skutečně Avaři přinášeli Slovanům jen smrt?

Výsledky výzkumu ukazují, že Avaři přišli z velké dálky a velmi rychle. Avarské elity pocházejí z oblasti severovýchodní Asie a jejich příchod zřejmě souvisí se zhroucením Rouranského kaganátu, který se nacházel zhruba v oblasti dnešního Mongolska. Do Evropy se dostali přes Kavkaz a vzdálenost více než pěti tisíc kilometrů urazili během jediné generace. Migrace Avarů je tím pádem jedním z nejrychlejších a také největších známých přesunů etnik ve známé historii.

Planetka (162173) Ryugu, která měří v průměru zhruba 800 metrů, patří do tzv. Appolonovy skupiny. Vzhledem k její velikosti a oběžné dráze se řadí k planetkám, které jsou pro nás potenciálně nebezpečné. Není proto divu, že se dostala do hledáčku vědců. Na konci června 2018 k ní přiletěla japonská sonda Hajabusa 2, jejíž návratový modul dopravil na Zemi vzorky z Ryugu v prosinci 2020.

Data i vzorky, které sonda získala během návštěvy planetky, představují velmi cenný materiál, který se stále intenzivně studuje. Tým japonské Nagoya City University nedávno uveřejnil výsledky analýz, které mění náš pohled na složení a původ planetky Ryugu. Podle japonských vědců Ryugu není kompaktním kusem horniny, ale spíše slepencem malých kusů s vysokým obsahem organického materiálu, které drží pohromadě především díky gravitaci. Tvar planetky, který připomíná káču, udržuje rychlá rotace.

Mrtvá kometa

Japonští odborníci jsou na základě řady důkazů přesvědčeni, že planetka Ryugu není pozůstatkem kolize dvou větších planetek, jak se doposud předpokládalo. Namísto toho jde zřejmě o pozůstatek „mrtvé“ komety, která přišla o většinu svého vodního ledu. Tento závěr ještě bude nutné potvrdit dalšími analýzami.

Komety se obvykle skládají z vodního ledu, kamení a prachu. Připomínají obrovské špinavé sněhové koule, která vznikly na periferii Sluneční soustavy, aby se následně vydaly směrem ke Slunci. Průlety kolem Slunce sice vyvolávají atraktivní efekty, včetně typického kometárního ohonu, ale komety při nich zároveň postupně přicházejí o vodní led. Planetka Ryugu nám názorně ukazuje, co se z komety stane, když už jí téměř žádný vodní led nezbývá.

Pracovníci knihovny Cambridgeské univerzity objevili dva zápisníky v růžové dárkové tašce, kterou někdo nechal ležet opuštěnou mezi regály. Uvnitř byly archiválie v hodnotě mnoha milionů liber a vzkaz s přáním veselých Velikonoc.

Univerzitní knihovna o krádeži deníků napsaných před rokem 1840 oficiálně informovala teprve v listopadu 2020, i když je pohřešovala od roku 2000. Původně se ale mělo za to, že je knihovníci jen zařadili na nesprávné místo. Darwinův archiv, který knihovna spravuje, tvoří celkem 189 krabic s dokumenty.

„Mám obrovskou radost... Jsou v bezpečí, jsou v dobrém stavu a jsou doma,“ řekla knihovnice Jessica Gardnerová, když novinářům oznamovala dobré zprávy o tom, že ztracené deníky jsou opět v držení knihovny. „Myslela jsem si, že to potrvá roky. Pocit úlevy, který jsem cítila, když se deníky bezpečně vrátily, byl obrovský a je těžké ho vyjádřit slovy,“ dodala.

Velikonoční dárek

Odborníci si jsou po přezkoumání jistí, že do sbírek knihovny se vrátily pravé a zcela nepoškozené Darwinovy deníky, které jejich neznámý držitel nejspíš dobře opatroval. Do knihovny je donesl 9. března pečlivě neprodyšně zabalené v plastové fólii, zasunuté do velké obálky s nápisem „Knihovníku, veselé Velikonoce, X“. Knihovna nález po konzultaci s policií odhalila teprve nyní.

Vyšetřovatelé nyní pátrají po tom, kdo archiválie do knihovny přinesl. Snaží se analyzovat záznamy bezpečnostních kamer a vyzývají veřejnost, aby se na ně obrátila, pokud má nějaké informace.

TIP: Evoluce versus víra: Zaplať Pán Bůh za Darwina

Dva rukopisné deníky, které byly ukradeny, pořídil Darwin před rokem 1840 poté, co se vrátil z plavby na Galapágy. Jejich součástí je i nákres evolučního stromu, který se stal o 20 let později základem jeho slavné knihy O původu druhů, v níž přišel s teorií přírodního výběru.

Stříbřenec pcháčový (Protea cynaroides) je stálezelený až dva metry vysoký keř, jenž má původní domov v Jihoafrické republice, provinciích Západní a Východní Kapsko. Dnes se ovšem pěstuje v tropických a subtropických oblastech celého světa, zejména v Austrálii, na Novém Zélandě a na Havaji.

Stříbřenec pcháčový má celkem 81 barevných zahradních variací. U některých odrůd je růžová barva květů a červené okraje listů nahrazena krémově žlutou. V místech, kde byl introdukován, občas zplaňuje. Roste od úrovně moře až po nadmořskou výšku 1 500 metrů.

Název rostlinné čeledi Proteaceae i rodu Protea, do kterého P. cynaroides patří, je odvozen od jména řeckého boha Protea, božstva, které bylo schopno projevovat se v mnoha podobách. To je příhodné přirovnání, protože jak čeleď, tak rod jsou známé svou úžasnou rozmanitostí a pestrostí květů a listů.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně: Požáry lesa a krajiny

Stříbřenec pcháčový je národní květinou Jihoafrické republiky a jako takový propůjčuje své jméno národnímu kriketovému týmu, jehož přezdívka je Proteas. Na začátku 90. let 20. století se vedla debata o tom, zda a jak by se tato květina měla dostat na dresy národních ragbyových týmů.

Jed obsahuje biogenní aminy, které mají na svědomí bolestivou reakci. U včely je to histamin, u vosy a sršně histamin a serotonin. Další složkou jsou polypeptidy, z nichž včelí jed obsahuje melittin, apamin a MCDpeptid, vosy jsou vyzbrojeny tzv. vosím a sršni sršním kininem. Melittin narušuje strukturu buněčných membrán, rozkládá bílé i červené krvinky a způsobuje zánětlivou reakci. Apamin vyvolává neklid a křeče, působí na nervovou tkáň. Třetí složkou jedu blanokřídlých jsou enzymy zvané hyaluronidáza a fofolipáza A, vosy a sršni mají navíc ještě fofolypázu B.

TIP: Gigantická vosí hnízda: Mohou být velká jako auto a pojmout až desetitisíce vos

Tyto enzymy nacházíme také v hadích jedech a jejich přičiněním dochází například ke změně prostupnosti membrán a poškození mitochondrií. Bolestivost bodnutí hmyzem je ovšem zcela individuální.

Příznaky, které obyčejně vyvolává (bolestivý otok), jsou v případě včely, vosy a sršně prakticky stejné a nezávisí na složení jedu. Příčinou menší bolesti po bodnutí vosou však může být fakt, že vosa vpraví pod kůži menší množství jedu než včela, která při bodnutí zanechá na místě žihadlo i s jedovým váčkem, z něhož se „pumpuje“ do těla další jed.