Začátkem roku 1959 svolal Sergej Koroljov poradu. Její účastníci měli odpovědět na otázku: Kdo má letět do vesmíru? Sám vyslovil názor: „Nejlépe se hodí dobře vycvičení letci, především stíhači. Ideální by byli zkušební piloti.“ A zároveň nadiktoval požadavky na budoucí kandidáty: věk okolo 30 let, výška do 170 centimetrů a váha do 70 kilogramů, samozřejmě absolutně zdraví.

Velitelství letectva poslalo v srpnu 1959 ke stíhacím plukům v evropské části lékařské komise, které našly 3 461 kandidátů. Z nich nakonec zůstalo 206 mladých pilotů. Následující vyšetření byla tak přísná, že je ani tito piloti, jejichž zdraví všichni pečlivě sledovali, do té doby nezažili. Začátkem roku 1960 vybrala komise dvacet stíhačů, mezi nimiž byl i Jurij Gagarin, Vladimir Komarov, Alexej Leonov či German Titov. Zatímco Američané přijali do první skupiny zkušební letce, kteří nalétali aspoň 1 500 hodin, Sověti tak přísní nebyli – Gagarin strávil ve vzduchu 230 hodin, Titov 240 a Leonov 250.

Dvacet je moc!

V pondělí 14. března 1960 začala v Moskvě výuka budoucích kosmonautů. Raketovou techniku, dynamiku letu, konstrukci lodi a jejích jednotlivých systémů jim přednášeli nejlepší odborníci. Následovaly pobyty v izolaci, parašutistický výcvik, přežívání v pustině, ve vakuové komoře i na centrifuze či práce ve stavu beztíže.

Trénovat najednou celou dvacítku uchazečů však nebylo možné. Na podzim vybrali menší skupinu a nakonec se šéfové shodli na šestici Gagarin, Kartašov, Nikolajev, Popovič, Titov a Varlamov. Kartašov odpadl po jízdě na centrifuze. Po osminásobném přetížení mu lékaři našli na zádech mikroskopické krvavé podlitiny a raději ho z další přípravy vyřadili. Varlamov skočil při koupání v nedalekém Medvědím jezeře po hlavě na mělčinu a zhmoždil si páteř. Nahradili je Něljubov a Bykovskij.

Havárie může zazdržení

Pětadvacátého září oznámil viceprezident sovětské Akademie lékařských věd Vladimir Timakov: připravujeme let člověka do vesmíru! Tak se svět o tomto plánu poprvé dověděl z oficiálních úst. Státní komise a konstruktéři předpokládali, že k letu dojde ještě do konce roku 1960. Jestliže by se podařily následující dvě výpravy se psy, ve třetí lodi by mohl sedět člověk.

Jenže 24. října otřásla kosmodromem havárie. Při tankování vybuchla bojová raketa R-16. Zabila 92 lidí včetně maršála dělostřelectva Mitrofana Nedělina. Jeho úmrtí nemohla Moskva utajit, proto alespoň zamlžila příčinu a tvrdila, že zahynul při leteckém neštěstí. To byla rána i pro Koroljova. Riskovat život kosmonauta a tím i prestiž své země nemůže! Kosmickou loď proto musí ještě zkoušet.

Proto ještě před letem člověka musely dvě bezpilotní lodě absolvovat po jednom obletu Země – tedy cestu, na kterou se měl vydat první kosmonaut. Ve čtvrtek 9. března 1961 to Sputnik 9 se psem Černuškou a figurínou „Ivanem Ivanovičem“ zvládl. Všechno proběhlo podle plánu a Sověti mohli začít připravovat další stroj.

Na jeho vypuštění pozvali šestici kandidátů, která v sobotu 25. března přihlížela startu kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a s „Ivanem Ivanovičem II“ – oficiálně Sputnik 10. Sověti zkoušeli rádiové vysílání: Na palubě byl magnetofon, který přehrával rady k přípravě boršče. Tyto depeše zachytily západní sledovací stanice a americké odborníky to zmátlo.

Konečně bylo vše připraveno pro let člověka. Fotografie obou hlavních kandidátů – Titova a Gagarina – nakonec přes sekretariát ústředního výboru komunistické strany doputovaly až k Chruščovovi, který prý řekl: „Oba mládenci vypadají dobře. Ať dole sami rozhodnou.“ Nicméně funkcionářům vadilo Titovovo křestní jméno German. Generál Kamanin proto určil prvním kosmonautem Gagarina. Celý let měly řídit automaty podle předem stanoveného programu, člověk měl být jen pokusnou osobou. S manuálním ovládáním lodi se na rozdíl od amerických astronautů nepočítalo.

Kennedy to tušil

Raketa s kosmickou lodí Vostok 1 odstartovala bez obtíží. Byla středa 12. dubna 1961 – 9:07 moskevského času, 7:07 času středoevropského. Kabina s Gagarinem se dostala na oběžnou dráhu. Její vypuštění okamžitě zaznamenal americký radar v Turecku. O třináct minut později zjistila stanice radiotechnické špionáže Shemya na Aleutském souostroví, že ve stroji je člověk. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Washingtonu. Prezident John Kennedy toto oznámení čekal. CIA mu večer oznámila, že Sověti zřejmě chystají start člověka. Prezident však zakázal, aby ho kvůli tomu budili. „Zprávu mi podejte ráno!“

Zato zbytek světa ještě o ničem nevěděl – moskevský rozhlas novinu ohlásil až v 10:08 místního času, tedy hodinu poté, co ji odhalili Američané. Velitelství letectva čekalo, až se potvrdí, že se loď dostala na oběžnou dráhu.

Potíže s návratem

Let proběhl bez jakýchkoliv potíží. Teprve když se automaticky zapnul brzdicí motor, nastaly problémy. Od kabiny se měl oddělit přístrojový úsek, zůstal však spojen elektrickým kabelem. Loď začala rotovat. Kdyby se ji nepodařilo stabilizovat, nezamířila by do hustých vrstev atmosféry svým tlustým ochranným krytem, který měl při průletu shořet, nýbrž některou méně chráněnou částí. Gagarin o tom referoval sledovacím stanicím. I když věděl, že mu hrozí smrt, zůstal klidný. Na Zemi však vypukl poplach.

Když se neplánované soulodí ocitlo na pokraji atmosféry, první plameny plazmy kabel spálily. Jeho přetržení kouli vymrštilo a udělilo jí zrychlující se rotaci. Gagarin málem ztratil vědomí. Naštěstí rotace pozvolna ustala a kabina letěla po plánované návratové dráze. Ve velké výšce nad Zemí se nad ní postupně otevíraly padáky. Konstruktéři ji však nedokázali zbrzdit, a proto rozhodli, že se má kosmonaut ve výšce sedmi kilometrů i s křeslem katapultovat.

TIP: Deset kosmonautů, kteří změnili dějiny

Gagarin přistál neplánovaně poblíž Saratova v dnešní Samarovské oblasti. Navíc se snesl na pole třicet metrů od strmého břehu Volhy a kabina skončila pouhých deset metrů od prudkého srázu nad řekou, ale asi dva kilometry od Gagarina. Rozhlasové a televizní stanice na celém světě přerušily obvyklé vysílání a ve všech jazycích skloňovaly jméno sovětského kosmonauta. Podle tiskové agentury TASS proběhl let bez sebemenších závad – o všech potížích se tak svět dovídal s velkým časovým odstupem, o komplikacích před sestupem lodi do atmosféry dokonce až po třech desetiletích.

Podobně jako na Zemi i na Neptunu se během oběhu planety kolem Slunce střídají roční období. Rozdíl je však v tom, že při periodě oběhu 165 let trvá na Neptunu každé roční období asi 40 let. Od roku 2005 panovalo na jižní polokouli Neptunu léto a astronomové byli zvědavi na to, jak se budou měnit teploty s blížícím se slunovratem.    

Vědci proměřili téměř stovku záběrů Neptunu pořízených v tepelném (infračerveném) oboru během 17 let a zkoumali trendy teplotních změn v dosud nejjemnějších detailech. Data ukázala, že i přes příchod léta na jižní polokouli větší část planety posledních dvacet let postupně chladla. Průměrná globální teplota na Neptunu poklesla mezi lety 2003 a 2018 o 8 °C.

Překvapivý pokles, prudký růst

„Takové změny jsme nečekali,“ říká Michael Roman z Univerzity v Leicesteru, vedoucí autor studie, která byla publikována v časopise Planetary Science Journal. „Jelikož jsme Neptun pozorovali v období, kdy na jižní polokouli nastává léto, očekávali jsme, že teploty budou pomalu růst a nikoliv klesat.“

V posledních letech – mezi roky 2018 a 2020 – však astronomy překvapilo dramatické oteplení jižního pólu planety, kdy teplota vzrostla o 11 °C. A i když teplý polární vír na Neptunu je znám po mnoho let, takto rychlé oteplení dosud nebylo na planetě pozorováno.

„Naše měření pokrývají méně než polovinu jednoho ročního období na Neptunu, proto nikdo nepředpokládal jakékoliv rozsáhlé nebo rychlé změny,“ vysvětluje Glenn Orton z amerického Caltechu.

Vědci měřili teplotu planety pomocí astronomických kamer citlivých na infračervené záření. Ke své analýze použili všechny snímky Neptunu pořízené v tomto oboru pozemními přístroji za poslední dvě desetiletí, přičemž zkoumali tepelné záření přicházející z jeho stratosféry. To jim umožnilo vytvořit mapu teploty a jejích změn v průběhu části léta na jižní polokouli.

Snímky tepelného vyzařování planety Neptun pořízené mezi lety 2006 a 2020 (foto: ESO/M. Roman, NAOJ/Subaru/COMICS, CC BY 4.0)

Jelikož se Neptun nachází asi 4,5 miliardy kilometrů od Slunce, je velmi chladný. Průměrná teplota planety se pohybuje kolem -220 °C a měření ze Země proto není snadné. „Tento typ výzkumu je možný pouze pomocí citlivých infračervených detektorů a velkých dalekohledů. Ty dokáží pozorovat Neptun bez problémů, takto výkonné přístroje jsou však k dispozici pouze posledních 20 let,“ upozorňuje spoluautor práce profesor Leigh Fletcher z Leicesterské univerzity.

TIP: Na Neptunu vypukla bouře: Je větší než planeta Země

Jelikož teplotní změny na Neptunu byly neočekávané, astronomové v tomto okamžiku ještě nevědí, co je jejich příčinou. Mohly by souviset se změnami v chemickém složení atmosféry Neptunu, aktuálním průběhem počasí, nebo dokonce se slunečním cyklem. V následujících letech bude potřeba získat další pozorování, aby bylo možné příčiny těchto fluktuací odhalit.

Jak dobře vědí i žáčci školy základní, mají brambory (stejně jako kukuřice, rajčata nebo tabák) svůj domov v Novém světě. Od vpádu Evropanů do Ameriky na konci 15. století se začíná psát novodobá bramborová historie. Jenomže se psala nesměle. Brambory k nám do Starého světa nevtrhly, ani nepřišly, spíše se neslyšně a nevýrazně vplížily. Nebylo to jednoduché, proniknout do hospodářství, kde rozhodující úlohu měly obiloviny, a už vůbec nebylo snadné ovládnout tradiční jídelní lístek, na kterém u bohatých vládly potraviny jako maso a ovoce, u chudých pak prosná kaše, zelí a hrách.  

Exotická rostlina

Brambory se do českých zemí dostaly během 16. a 17. století a dochovalo se několik verzí, kdo je pěstoval jako první. Jedna je františkánská. Roku 1632 se prý objevily jako pochoutka na stole jihočeského velmože Viléma Slavaty. Darovali mu je k svátku jindřichohradečtí františkáni. Pěstovali je ve svých zahradách jako vzácnou zelinu a posílali tento nebývale cenný dar svým urozeným sousedům a příznivcům. Klášterní zahradnictví, které mělo starou tradici, bylo určitě z prvních, které si nové plodiny a vlastně zeleniny všímalo. Irští františkáni, zvaní hyberni, si k nám údajně přivezli brambory ze své vlasti a pěstovali je v Praze U Hybernů (Hibernia znamená latinsky Irsko). 

V další verzi se mluví o tom, že brambory u nás za třicetileté války zavedl jeden nizozemský důstojník, který je zaslal českému šlechtici. Jiná uvádí jáchymovského učence 16. století Jiřího Agricolu (příjmení znamená rolník), který překvapil hosty svého domu různými jídly z brambor. Instrukce lichtenštejnská a brtnická nařizuje, aby „v dubnu o svatým Marku vysazovaly se melouny, fíky, zemský jablka a těm podobné vlašské zrostliny“. Brambory se v hospodářských příručkách dostávají do přímého sousedství jižních plodů a pokládají se za choulostivou rostlinu, kterou může v našem drsnějším podnebí poškodit jarní mráz.   

Pro dobytek, nebo pány?

Historik František Kutnar ve svých Malých dějinách brambor napsal, že v českých zemích nabyly brambory skutečný hospodářský význam až v 18. století. Tehdy se u nás jedlo zhruba 15 kilogramů na hlavu ročně – tento údaj pochází z Táborska. Na Frýdlantsku a Chrudimsku se v šedesátých letech 18. století připravovala z brambor po domácku mouka a pekl se z ní chléb. Ne všude však měli venkované k pěstování brambor důvěru, i když jim to přikazovala vrchnost, a dokonce i kněží, říkalo se jim bramboroví kazatelé. Brambory byly někde považovány za krmivo pro dobytek, jinde zase za lahůdku pro pány, a kolovalo i mnoho pověr o jejich škodlivosti.  

Situace se však rychle měnila. Když se po sedmileté válce roku 1764 vracel pozdější královéhradecký dějepisec František Švenda z Olomouce do svého rodného města, spatřil poprvé ve svém životě, jak se pěstují brambory. Velkou důvěru k nim neměl, kritizoval jejich požívání jako nevlasteneckou novotu, viděl v nich oproti starým českým jídlům málo vydatnou potravinu a vyjadřoval obecné obavy z jejich pěstování, protože vytlačí obilí a způsobí novou bídu:

„Tu taky – ponejprv – spatřil jsem na polích sázená zemská jablka, neb, jak jich nazývají, Erdäpfel. Pozůstalý to užitek vojny, když jen toliko při plotě a pro prasata se sázely, lidé pak jich jísti stydíce se báli, jen sviňský dobytek žírnější a hladovitější po nich jest, neboť skrze ten pokrm v síle prospívá. Od vojska rozličného, zvláště od francouzského národa, dychtivě taková jablka nalezená jisti když viděli, Čechové (všech mravů i nemravů jiných národů se chytající) zapomínají obživy svých předků, zanedbávají řepy, zelí, hrachu, čočky, bobů, prosa (…), tedy silné potravy, toho tak lehkého a prázdného pokrmu se uchopili, jímž toliko jedině více se rozžírají, a když již nyní skutečně více než tři kraje i nejlepší půdu českou tou lehkou bylinou zasazují, tolik tisíc korců obilí a podstatné potravy zem českou zbavují, však jen když něco novýho, dobrovolně na sebe uvalují!“

Hlad je naučil

Brambory zkrátka leckdo považoval za „sviňskou stravu“, což ostatně připomíná i milčický rychtář Jan Antonín Vavák: „Co dím o tom, prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove. Němci jej jmenují Erdäpfel a skoro každý jim říká spíše po německu než po česku, totiž erdteple. Ten pokrm a dar Boží, ačkoli dobrý, chutný a zdravý, prve u veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíc, že jest to sviňská strava.“ Leč brzy se názor na brambory, jak rychtář Vavák naznačuje, změnil. Zlom nastal za velkého hladomoru v letech 1770–1772, kdy lidé pekli chleba z otrub a strouhaného zelí, živili se lebedou, moukou z kůry bříz, mechem, lišejníkem a žaludy, ale přesto mřeli. 

Desetitisíce chudých, především v podhorských oblastech, tenkrát před jistou smrtí zachránily brambory. Za vlády Marie Terezie bylo dovezeno značné množství brambor z Pruska a lidé je (údajně) nazývali podle Braniborska: brandembury, brambury, brambory. Tvrdí se ale také, že slovo brambory pochází od botanika Jana Svatopluka Presla (1791–1849), který pojmenoval bramborovou rostlinu lilek bobál, pro její hlízy vymyslel výraz bamboly, a z těch bambol že se nakonec vyvinuly brambory.  

Bramborová válka

V sedmdesátých letech 18. století brambory zabíraly další a další plochy a vlastenecká hospodářská společnost odměnila jinecké panství na Hořovicku za vzorné pěstování brambor. Během rakousko-pruské války o bavorské dědictví (1778–1779) bylo v Podkrkonoší tolik brambor, že obě armády, z nedostatku jiné potravy, se na ně vrhly a bramborová pole u Mnichova Hradiště a Vrchlabí vyjedly. Této válce, při níž se vojska nestřetla v žádné velké bitvě, se pak říkalo bramborová válka. 

TIP: Naše krmě včera a dnes: Kdy se k nám dostala mrkev, brambory nebo banán?

Zhruba od těch dob se brambory staly vůbec nejdůležitější potravinou v českých zemích, čemuž odpovídá i množství jejich jmen. Zatímco jiné plodiny se spokojí s jedním, dvěma názvy, bramboru se může říkat jablko, jablíčko, jablouško, zemské jablko; zemák, zemňák, zemják, zemče, zemčák, zemia, zemčátko, zemník, zemská hruška; krumpel, krumpolec, krompach, grumbír, krumpír, krumbolec, krumple; bobál, bambola, kobzola, kobzal, kobzol, kobzole; erteple, švábka, koroptve, kavanč; lilek, babče, brandembura, bandur, bandora. A ještě santák a santaburák. 

Příběh prvního francouzského těžkého tanku se začal psát již v roce 1919 a byl úzce spojen s osobou armádního generála Jeana Baptisty Estienna (1860–1936), jehož vize pásového bojového vozidla nakonec vedly až ke vzniku francouzských obrněných sborů a vysloužily Estiennovi přezdívku „Pére des Chars“ (Otec tanků). Rok po konci první světové války Estienne, toho času ve funkci šéfinspektora tankových vojsk, sepsal memorandum Studie nasazení tanků v poli, ve kterém představil svou vizi budoucnosti obrněnců ve francouzské armádě.

Estiennův mezičlánek

Kromě potřeby pásových vozidel různého určení (muniční vozidla, samohybná děla, vozidla pěchoty) v tomto dokumentu Estienne představil i myšlenku takzvaného bitevního tanku (char de bataille).

Stroj měl kombinovat jak dostatečnou pancéřovou ochranu pro plnění úlohy průlomového vozidla, tak i výzbroj schopnou ničit měkké, ale i obrněné cíle. Mělo jít o jakýsi mezičlánek mezi lehkými a mobilními tanky po vzoru tehdy užívaného Renaultu FT-17, a v té době vyvíjeným průlomovým tankem Char 2C.

Estienne své memorandum následně předal špičkám francouzské armády a v roce 1921 vznikla speciální komise vedená generálem Edmondem Buatem, která dostala za úkol koncept char de bataille prozkoumat a posoudit jeho realizovatelnost. Výsledkem činnosti Buatovy komise se stala konkrétní technická specifikace vozidla, které mělo vážit maximálně 13 tun, disponovat pancéřovou ochranou o síle alespoň 25 mm, mít tříčlennou osádku a hlavní výzbroj, houfnice ráže 75 mm měla být umístěná přímo v korbě.

Zájem továren

Pro úsporu prostoru i nákladů pak měla být lafetována v horizontálně fixovaném uložení, které umožňovalo pouze změnu náměru, zatímco stranový odměr měl zajišťovat řidič otáčením celého vozidla. Proti pěchotě měla vozidlo bránit kulometná věžička. Tyto požadavky následně Estiennův úřad předal zástupcům francouzského průmyslu. Zájem projevily továrny Renault, Schneider, Saint-Chamond a FCM, které se urychleně pustily do práce na prototypech.

V roce 1924 pak spatřily světlo světa čtyři prototypy – SRA a SRB vzniklé ve spolupráci továren Renault a Schneider, FCM 21 stejnojmenné továrny a blíže neoznačený prototyp Saint-Chamondu. Všechny splňovaly základní požadavky dané specifikací, vzájemně se ale lišily užitým převodovým ústrojím, typem motoru a dalšími konstrukčními prvky. Po prozkoumání všech návrhů se nakonec Estiennův úřad rozhodl jako základ pro nový tank využít prototyp SRB, který kromě jiného disponoval i ve své době velmi vyspělým servomotorem Naeder, umožňujícím řidiči jemné korekce při zaměřování trupové houfnice.

Málo peněz na tanky

Prototyp SRB následně konstruktéři zkombinovali s vybranými částmi ostatních návrhů. Z typu SRA převzali 75mm houfnici a z FCM 21 pásy a odpružení. Estienne sám následně přispěl dvojicí nápadů: speciálním napínacím kolem pro změnu pnutí pásů zevnitř tanku a úzkou chodbičkou vedoucí podél pravého boku obrněnce pro rychlý přístup k motoru. Takto pozměněný prototyp obdržel označení Tracteur 30 a v roce 1926 pak padlo rozhodnutí postavit tři předsériové prototypy pod označením Char B1.

Po jejich dokončení v roce 1927 započaly vojskové zkoušky; během nich se projevila nízká spolehlivost servomotoru Naeder, všechny nabízené alternativy ale ztroskotaly. Když vyvstala potřeba zvýšit protitankovou palebnou sílu, kulometnou věžičku nahradila věž APX1 s kanonem SA33 ráže 47 mm. Ve stejné době došlo i k rozšíření osádky o čtvrtého člena v roli radisty. Kvůli výrazným škrtům v rozpočtu se začátek hromadné výroby neustále odsouval, první sériové B1 tak z linek začaly sjíždět teprve v prosinci 1935 a k útvarům se tank poprvé dostal v březnu následujícího roku.

Pokračování: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (2)

Vzhledem k vysoké ceně (až 1,5 milionu franků za tank) ale produkce běžela jen velmi pomalu a během prvních dvou let výroby tak továrny Renault, AMX, FCM a Schneider dokončily sotva 34 kusů. Výrobu se podařilo v dalších letech urychlit, dodávky ale nikdy nepřekročily 15 strojů měsíčně. V okamžiku vypuknutí druhé světové války se tak ve službě nacházelo jen 129 Char B1 a do pádu Francie se celkový počet vyrobených B1 zastavil na 369 kusech.

Kanadský výrobce letounů De Havilland Canada představil svůj nejnovější hydroplán určený pro boj s lesními požáry – DHC-515 Firefighter. Novinka přináší řadu vylepšení, včetně schopnosti nabrat plnou nálož sladké nebo slané vody za pouhých 12 sekund. 

Letoun vznikl v rámci programu CL-515, který navazuje na úspěšné hasicí hydroplány Canadair CL-215 a CL-415. Jde o víceúčelový stroj vybavený masivními vnitřními nádržemi. Většina dnešních hasicích letadel musí po vyčerpání vody přistávat na zemi a vodu opět doplnit. DHC-515 Firefighter patří k těm, které tankují vodu na hašení přímo z vodní hladiny, ať už mořské nebo sladkovodní.

Velmi výkonný hasič

Tento letoun čerpá vodu velmi rychle a efektivně. Při přistání na vodní hladině naplní své nádrže za 12 sekund. Při hašení dokáže dopravit do zóny požáru až 700 tisíc litrů vody denně, což je více než dvojnásobek oproti dosavadnímu nejvýkonnějšímu konkurentovi. Posádka může vypouštět vodu v dávkách, které následují v rychlém sledu za sebou, což zvyšuje účinnost hašení.

TIP: Nová verze čínského aerotaxi EHang je požárním letounem rychlé reakce

Díky své důmyslné konstrukci a pokročilé avionice i navigaci může DHC-515 Firefighter bezpečně operovat v komplikovaném prostředí, například při hašení v horském terénu. Dokáže se také velmi slušně vyrovnat s náročnými podmínkami, například s vichry vznikajícími při požárech anebo s až dvoumetrovými vlnami na hladině při čerpání vody.

DHC-515 Firefighter je nejen skvělým hasičem, poradí si i s jinými úkoly. Může být rychle přestavěn na letoun pro postřik vegetace, například proti hmyzu nebo třeba pro postřik vodní hladiny prostředky pro rozptýlení ropných látek při ekologické katastrofě. Díky svým mohutným nákladovým dveřím se také velmi dobře uplatní při transportu pomoci postiženým katastrofou nebo jako zdravotnický letoun. Ve výrobě je v současné době již 22 těchto strojů a první z nich se dostanou k zákazníkům v roce 2025.

Nejmenovaná Novozélanďanka se vracela z nákupu, a zatímco vynášela věci z auta, uslyšela v nedalekém křoví šustění. Poté ucítila, jak jí něco leze po noze, a když ze sebe vetřelce v šoku setřásla, zjistila, že jde o vačici. Vyděšená žena pak utekla domů a zůstala tam uvězněná: Útočnice totiž odmítala odejít, a kdykoliv dotyčná vykoukla ven, zvíře vyrazilo za ní. Nešťastnice nakonec zavolala na policii, že ji vačice drží coby rukojmí.

Když na místo dorazili strážníci, dotěrný chlupáč skutečně jednomu z nich vyšplhal na nohu, naštěstí však nešlo o útok: Nejspíš se jednalo o mládě, které odvrhla matka, nebo o zatoulaného domácího mazlíčka. Policisté každopádně narušitelku odvezli a situace se obešla bez dalších komplikací.

TIP: Opeřená invaze: Krocaní gangy terorizují obyvatele amerických měst

Zatímco lidská populace v Dunedinu tak může být opět v klidu, původní ptáci, hmyz a stromy na Novém Zélandu si o takovém štěstí mohou nechat jen zdát. Vačice jsou totiž invazním druhem, který měl původně sloužit jako zdroj kožešiny. Na Novém Zélandu se poprvé objevily v roce 1837 z Austrálie. Bez přirozených nepřátel a s ochranou, která platila ještě v první polovině 20. století, jejich populace explodovala na dnes odhadovaných více než 47 milionů kusů. Podle odborníků mají vačice na svědomí množství ptáků a původních druhů stromů, zejména rātā, totara, tītoki, kōwhai a kohekohe.

Národním a také tradičním arabským sportem bylo od nepaměti sokolnictví. V době, kdy celé národy žily kočovným životem, nebylo snadné najít vodu či potravu, a právě vycvičení dravci se v těchto situacích stávali nepostradatelnými přáteli člověka. 

I když dnes již nejsou sokoli tak populární jako v době beduínských kmenů, zůstávají nedílnou součástí katarské kultury. Dravci dnes slouží jako symbol statusu, jsou domácími mazlíčky i závodními šampiony v hodnotě milionů dolarů. Za udržení svých miláčků ve špičkové formě neváhají jejich chovatelé utratit obrovské částky. Není proto divu, že právě v Kataru vznikla jedna z nejmodernějších nemocnicí určená výhradně péči o sokoly.

Nemocnice Souq Waqif Falcon Hospital v katarském Dauhá vznikla v roce 2008 a dodnes patří mezi nejlépe vybavená zdravotnická zařízení na světě – včetně těch určených pro lidské pacienty. Nabízí špičková pracoviště poskytující komplexní péči – od krevních a ledvinových testů, přes endoskopická vyšetření a rentgeny, až po kosmetické procedury zahrnující úpravy peří a zobáku. Chovatelé sokolů zde najdou i nejmodernější laboratoře pro genetické sekvenování svých opeřených miláčků. 

TIP: Žena v mužském světě: Orlí lovkyně přepisuje tradice

Zařízení, které se rozkládá na několika podlažích, dotuje katarský vládce. Za den zde ošetří asi 150 sokolů. Většina ptáků zde absolvuje běžnou zdravotní prohlídku, obvykle při prodeji nebo nákupu. Část chovatelů ale přichází kvůli broušení drápů nebo instalaci GPS lokátorů. Nejzávažnější zákroky – které by ve volné přírodě pro ptáky znamenaly jistou smrt – se odehrávají na lůžkovém oddělení v samostatném patře.

Podle zaměstnanců nemocnice věnují sokolníci svým šampionům často větší péči než svým dětem. „Pokud potřebuje lékařskou péči jejich dítě, nezřídka s ním jako doprovod pošlou chůvu nebo řidiče. Sokoly do nemocnic ale vždy doprovází pán domu,“ uvedl Shagul Hameed, který dříve pracoval pro jednoho z členů katarské královské rodiny. 

V prosinci 2019 skončil další jedenáctiletý cyklus sluneční aktivity, který se označuje jako „cyklus 24“. Vyznačoval se nikoliv jedním ale dvěma výraznými vrcholy a byl nejslabším za posledních 100 let. Zároveň se neustále zlepšují naše schopnosti sluneční aktivitu předpovídat, i když stále plně nechápeme mechanismy, které jsou za cykly sluneční aktivity zodpovědné.

Odborníci dospěli k názoru, že cyklus 25, který už nějakou dobu běží, se bude vyznačovat nevýraznou aktivitou. Jak se ale ukazuje, Slunce na to má jiný názor. Od počátku cyklu 25 je patrné, že sluneční aktivita převyšuje původní odhady. Tento trend se navíc prohlubuje, takže v současné době je Slunce výrazně aktivnější, než s čím počítaly dřívější předpovědi.

Předpovědi slunečního cyklu selhaly

Jednoduchým měřítkem aktivity je množství slunečních skvrn. Na základě jejich pozorování, a také s využitím dalších parametrů americké agentury NOAA, NASA a International Space Environmental Service předpověděly, jak by měl vypadat současný cyklus 25. Předpovědi nevyšly a zdá se, že Slunce vstupuje naopak do cyklu s neobvykle vysokou aktivitou.

TIP: Zapomeňte na polární záře: Slunce možná vstupuje do extrémně klidné fáze

Zatím vše nasvědčuje tomu, že můžeme čekat častější a silnější sluneční bouře se všemi jejich negativními projevy. I v tomto případě ale platí, že vše zlé je k něčemu dobré. Pokud se potvrdí, že aktuální sluneční cyklus bude doprovázen silnou aktivitou Slunce, přijdou si na své přijdou milovníci polárních září. Můžeme čekat častější a velkolepější nebeská představení, která by se mohla objevovat i v našich zeměpisných šířkách.

Předpověď sluneční aktivity a skutečná pozorování (foto: NOAA SWPC, CC0)