Ceny zlata, stříbra a drahokamů si byl Karel IV. dobře vědom. Vnímal ji už od malička, a zvláště pak na francouzském dvoře. Povědomí o jejich hodnotě podporovaly též středověké texty.

V bibli se zlato a drahokamy objevují na mnoha místech a příznačně se jimi popisuje Hospodinův trůn, boží zahrada nebo nebeský Jeruzalém: „(…) hradby jsou z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel.“

Také ve vlastním životopisu Karel IV. říká, že: „(…) perla jest drahokam úplně čistý, jasné barvy a beze vší poskvrny, a proto v tomto podobenství může k ní býti jistě právem v obrazném smyslu přirovnán zákon boží.“

Do vyšších sfér 

V Karlově době byla dobře známa symbolika zlata a drahokamů, jak ji vysvětloval například papež Řehoř Veliký. Panovník se mohl seznámit také s úvahami opata Sugera (1080–1151) z kláštera Saint-Denis, který snoubení zlata a duchovních hodnot vystihl slovy: „Mám rád krásu božího domu. Mnohobarevný lesk drahokamů mě odvádí od vnějších starostí a přenáší mě z hmotného světa do nehmotného, k upřímnému rozjímání o bohatství svatých ctností a je mi, jako bych dlel kdesi mimo tento svět, na místě, odkud bych se mohl s pomocí boží povznesením přenést vzhůru do vyšších sfér (…) myslím, že se vnější nádhera posvátných nádob nehodí k ničemu víc než právě ke svaté oběti.“  

Třeba velkého cisterciáka Bernarda z Clairvaux takové okázalosti „vytáčely“ a ve svém traktátu se ptal, nač je v chrámu zlato, nákladné ozdoby a „podivné malby“. Ale Karla IV. působivost a symbolický rozměr těchto věcí fascinovaly, jejich třpyt se pojil s magickou posvátností i reprezentativností, lesk zlata byl leskem Boha. Poznal „ostatky, koruny a skvosty“ připomínající dávné panovníky v pokladnici Saint-Denis, viděl Svatou kapli v Paříži obdařenou nádherou (a později i tu římskou), uchovávající ty nejvzácnější relikvie, ale též velkou antickou kamej oslavující Germanika.

Na francouzském dvoře pochopil význam dynastického pokladu. Sám pak budoval prostory takové nadpozemské krásy a svaté ostatky uctíval ve výjimečných předmětech z těch nejdražších materiálů. Tak Beneš Krabice k roku 1354 (nikoli naposled) ve své kronice píše, že když král získal řadu relikvií, ozdobil je „zlatem, stříbrem a drahými kameny“. 

Torzo mimořádné produkce

Karel IV. jako vášnivý sběratel ostatků věřil, že skrze ně přichází požehnání a jistota věčné spásy – se Spasitelovými ostatky nejvyšší. A stejně tak mu bylo zřejmé, že Kristovi náměstci nemají dřevěné koruny. Posvátnou symboliku českého klenotu zmiňuje samotný korunovační řád: „Požehnej a posvěť tuto korunu. Jako je sama ozdobena rozmanitými vzácnými kameny, tak ať je tvůj služebník, její nositel, naplněn, z tvé štědré milosti, mnohonásobným darem vzácných ctností.“ Trn, který koruna obsahovala, spojoval korunovaného panovníka s Kristem jako králem králů. 

Karel IV. neshromažďoval jen relikvie, jeho sbírka vynikala rozsahem rozmanitostí shromažďovaných předmětů. Svou univerzálností měla reprezentovat císaře, který se považoval za majitele dědictví antických vládců. Její součástí byly i drahé a historicky cenné kameny, z nichž mnohé našly uplatnění ve zlatnických dílech, která objednal. Zlatnické výrobky představovaly ve středověku nejhojnější umělecké zakázky. Jejich rozsah i samotné zpracování zlata a drahokamů byly v Karlově době zcela mimořádné. Praha se v nich mohla měřit například s Paříží či italskými městy.

TIP: Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Dodnes se z bohaté produkce zhotovené pro Karla IV. dochovalo několik desítek více či méně izolovaných zlatnických prací. Tvoří je zejména tři hlavní skupiny, a to korunovační klenoty, jež jsou součástí pokladu katedrály sv. Víta, dále relikviáře a předměty, které panovník věnoval především chrámové klenotnici v Praze, a věci z karlštejnského pokladu. Vedle toho se ve sbírkách po celém světě nalézají jednotlivé artefakty spojované s císařem.

V dnešní době vede celá řada lidských aktivit k uvolňování emisí uhlíku do atmosféry. V důsledku toho roste množství oxidu uhličitého, který funguje jako skleníkový plyn a přispívá k ohřívání našeho světa. Podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) dosáhla letos v květnu hladina oxidu uhličitého úrovně, která tu nebyla minimálně 4 miliony let.

Květen je obvykle měsícem, kdy hladina oxidu uhličitého v atmosféře dosahuje nejvyšších hodnot za celý rok. V květnu 2022 odborníci zjistili, že množství oxidu uhličitého překročilo úroveň 420 ppm (parts per milion, česky „částic na 1 milion“). V květnu 2021 to bylo 419 ppm, v květnu 2020 se hladina oxidu uhličitého pohybovala na 417 ppm.

Oxid uhličitý na úrovni z dávných dob

Tato měření pocházejí z americké observatoře na havajské vyhaslé sopce Mauna Loa, kde probíhají již dlouhé desítky let. Observatoř se nachází v nadmořské výšce 3 397 metrů, což vědcům dovoluje měřit oxid uhličitý bez obav z většího vlivu místních zdrojů emisí uhlíku.

Graf s průměrnou měsíční hodnotu oxidu uhličitého naměřenou na observatoři Mauna Loa na Havaji. Jde o nejdelší záznam přímých měření CO2 v atmosféře. (foto: NOAA, Kalifornská universita v San Diegu (Scripps Institute of Oceanography, CC BY 4.0)

Od rozšíření zemědělství před zhruba šesti tisíci lety se množství oxidu uhličitého v atmosféře pohybovalo kolem hodnoty 280 ppm. Zhruba počátkem 20. století se hladina tohoto skleníkového plynu začala zvedat. Dnes podle NOAA dosahuje hodnot, které Země naposledy zažila zřejmě před déle než 4 miliony let, ve spodním pliocénu. Hladina oceánů přitom tehdy byla o 5 až 25 metrů výš než dnes a dnešní oblast arktické tundry pokrývaly velké lesy. 

TIP: Oxid uhličitý nám leze na mozek: Vyšší hladina CO2 může zpomalovat myšlení

Podle geochemika Ralpha Keelinga, který vede program Scripps na Mauna Loa, sice využívání fosilních paliv již podle všeho nezrychluje, stále ale míříme vysokou rychlostí směrem ke globální katastrofě. Pesimismus a rozpaky ale neskrývají ani další odborníci. „Oxid uhličitý je teď v atmosféře v takovém množství, jaké náš druh nikdy nezažil,“ upozorňuje například Pieter Tans ze výzkumného střediska Global Monitoring Laboratory. „Víme o tom půl století a nedokázali jsme s tím udělat nic smysluplného,“ dodává tento respektovaný odborník.

Liller 1 je kulová hvězdokupa v souhvězdí Štíra. Nese jméno amerického astronoma Williama Lillera, který ji objevil v roce 1977. Pozorujeme ji ve vzdálenosti méně než 30 tisíc světelných let. Pohled na ni nám ovšem komplikuje velké množství prachu, protože se nachází v galaktické výduti Mléčné dráhy, jen asi 2 600 světelných let od supermasivní černé díry ve středu Galaxie.

Hubbleův vesmírný dalekohled přesto nedávno pořídil snímek této hvězdokupy, na němž je Liller 1 zřetelně vidět, a to jako velmi krásný, estetický objekt. Je to díky kameře Wide Field Camera 3 (WFC3) na palubě dalekohledu, která dobře detekuje červené viditelné světlo a blízké infračervené záření, co je schopné projít zmíněným galaktickým prachem.

Výjimečná hvězdokupa

Hvězdokupa Liller 1 je pro astronomy atraktivní cíl pozorování, patří totiž k velkým hvězdokupám. Odborníci odhadují, že její hmotnost činí asi 2,3 milionů Sluncí. Na rozdíl od většiny ostatních známých kulových hvězdokup mají hvězdy v Liller 1 relativně vysokou metalicitu, což znamená, že je v ní zastoupen vyšší obsah prvků těžších než vodík a helium. V tomto ohledu i řadě dalších parametrů se Liller 1 překvapivě podobá hvězdokupě Terzan 5.

Astronomy rovněž zaujalo, že Liller 1 vyzařuje nejvíc gama záření ze známých hvězdokup. Příčinou mohou být podle vědců časté srážky hvězd, případně pulsary. Je ale také možné, že se za hvězdokupou skrývá nějaký silný zdroj tohoto energetického záření.

TIP: Jako sůl na temném ubrusu: Hubbleův teleskop pořídil působivý snímek hvězdokupy ze souhvězdí Mečouna

Velmi zvláštní je, že Liller 1 obsahuje dvě velmi odlišné populace hvězd. V kulových hvězdokupách se přitom obvykle nacházejí pouze staré hvězdy, některé téměř tak staré jako samotný vesmír. V Liller 1 se ale vyskytují hvězdy, které vznikly před 12 miliardami let, i populace mnohem mladších hvězd, které se zrodily zhruba před třemi až jednou miliardou let. Podle astronomů jde o známku toho, že tento hvězdný systém byl schopen tvořit nové hvězdy po mimořádně dlouhou dobu.

Jak vlastně končí historické epochy? Dějiny zapsané v knihách mají rády jasná a pevná data: V tomto případě šlo tedy o rok 1066, kdy ztroskotala poslední velká vikingská invaze do Británie. V „bitvě dvou Haroldů“ u Stamfordského mostu ji utopil v krvi anglosaský panovník Harold Godwinson, když vyhladil téměř celou armádu vedenou norským králem Haraldem Hardradou. Střet se stal symbolem blednoucí slávy kdysi hrůzostrašných plenitelů. I v následujících desetiletích se seveřané samozřejmě ještě pokoušeli z Anglie ukousnout pořádný kus. Nic z toho však již nemohlo pozici tamních vládců seriózně ohrozit.  

Tři staletí hrůz

Za věk vikingů se tak obvykle považuje rozmezí mezi rokem 793, kdy se uskutečnil první loupežný nájezd proti opatství v Lindisfarne, a právě krvavým koncem Hardradovy armády roku 1066. Jak je však možné, že dokázali vikingové plenit západní Evropu tak dlouho? Odpověď zní – díky slabosti protivníků. 

Prvotní výpravy směřovaly do Británie proto, že na ostrově neexistovala silná centrální vláda. Hornatý sever dnešního Skotska ovládaly tvrdé, ale chudé kmeny Piktů, na kterých si lupiči neměli co vzít a jejichž půda se nehodila k obdělávání. Anglie samotná se dělila mezi sedm království, která založili nájezdníci z území dnešního Německa po odchodu Římanů. Skrz boje a dynastické sňatky se v průběhu let počet zmíněných nezávislých celků zredukoval na čtyři: Mercii, Wessex, Northumbrii a Východní Anglii.

Je možné, že by se tímtéž procesem Anglie nakonec skutečně sjednotila, nicméně koncem 8. století se čtyři tvrdohlavě nezávislá království nacházela ve stavu téměř permanentní války, v níž si každý z vládců toužil urvat titul „krále králů“. Pro vikingy, kteří do oblasti cestovali za obchodem a znali místní poměry, šlo o lákavou kořist. 

Naopak alespoň zpočátku se lupiči neodvážili plenit Franskou říši: Pod centralizovanou vládou Karla Velikého, jenž ji prohlásil za pokračovatelku Říma, se totiž zdála jako neporazitelný protivník. Mezi seveřany se usadila řada příchozích z pohanských zemí okolo Baltu, které Karlovy „křížové výpravy“ vyhnaly z domovů. O moci Franků se tak na severu dobře vědělo. 

Právo Dánů

Anglosaská království padala jedno po druhém. Co začalo jako „obyčejné“ loupežné přepady – při nichž nájezdníci ukradli, co mohli, zapálili domy a odvezli si zajatce coby otroky, jen aby se doma při hostinách mohli chvástat svými poklady – se postupně proměnilo v dlouhodobou invazi, s cílem zabrat úrodná pole v přívětivém anglickém klimatu. Země dnešního Norska i Dánska totiž koncem 8. století zažívaly populační explozi, jenže nevhodné podmínky pro zemědělství a zvyk přenechávat rodinné farmy výhradně nejstarším synům utvořily skutečně výbušnou směs. Bezprizorní mladí muži toužili získat bohatství a postavení, ale na severu nebylo kde brát. Nezbylo tak než se po novém domově poohlédnout jinde. 

Ačkoliv se z filmů a seriálů může zdát, že lupičské nájezdy prováděly skupiny „profesionálních“ válečníků, nic není vzdálenější pravdě. Výhradně mečem se živilo jen velmi málo mužů a obvykle tvořili osobní stráž lokálních náčelníků, tzv. jarlů. Na „vík“ neboli „lup“ vyráželi v drtivé většině farmáři, kteří už se postarali o svá pole – či pole svých šťastnějších bratrů – a okrádání sousedů jim přišlo jako vhodný přivýdělek k uživení rodiny.

Když si pak zkušení zemědělci obhlédli úrodnou půdu a zjistili, že je z ní Anglosasové nedokážou vystrnadit, neváhali se do Anglie stěhovat a brát s sebou i své příbuzenstvo. Na severu ostrova okolo města York tudíž vzniklo území přímo ovládané seveřany, postupně se rozšiřovalo k jihu a cestou smetlo království Northumbrie, Mercie i Východní Anglie. Vznikl tak Danelaw, tedy oblast, kde vládlo „právo Dánů“. 

Vzhůru na Paříž!

Moc a síla Franské říše však netrvaly věčně a po smrti Karla Velikého se země propadla do občanské války, revolt a všeobecného chaosu. Pro vikingy se jednalo o vítanou příležitost vrhnout se na tamní bohatá města. V roce 845 tak 120 lodí s válečníky proklouzlo ústím Seiny, načež vydrancovali Paříž. Aby odtáhli, musel jim navíc Karel II. Holý zaplatit výkupné v podobě dvou a půl tuny zlata a stříbra. Mír však netrval dlouho, a vesnice i města okolo Seiny, Loiry a Mázy se třásly před vraždícími lupiči. 

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Podobně úspěšně se vikingové prosadili ve východní Evropě. Ačkoliv i tam původně obchodovali, koncem 9. století se místní chabé státy postupně proměnily v jejich kořist. Největší díl si urval švédský válečník Rurik, kterého podle legendy pozvali obyvatelé slovanské Ladogy, aby jim coby cizinec nezapletený do lokálních šarvátek spravedlivě vládl. Pravda je nejspíš taková, že se Rurik se svou družinou zmocnil města násilím. Poté si z něj udělal základnu a expandoval dál do vnitrozemí podél mohutných řek, tak vhodných pro revoluční mělkou konstrukci vikingských dlouhých lodí. Jeho spolubojovník Oleg pak přenesl sídlo nové říše ještě dál, do Kyjeva, kde se zrodila Kyjevská Rus. 

Mezi zdatné protivníky zemědělců náležejí na mnoha místech světa ptáci. Dovedou zlikvidovat ohromné množství úrody. Zároveň bývají obstojně chytří a poradí s tradičními prostředky, například strašáky, které proti nim nešťastní farmáři používají. Farmáři nyní proti ptákům nasazují silnější klibr – moderní technologie.

Výzkumný tým Washingtonské státní univerzity pracuje na systému, který řeší problém s ptáky pomocí soustavy kamer, autonomních dronů a umělé inteligence. Tento systém nepřetržitě analyzuje záběry kamer a inteligence na nich pátrá po ptácích. Když zjistí, že je úroda v ohrožení, vyšle kvadrikoptéry, jejichž úkolem je ptáky zahnat.

Drony chrání úrodu

Při testování systému vědcům scházeli ptáci. Proto je nahradili lidskými dobrovolníky, kteří běhali po poli a máváním rukama napodobovali ptáky se záluskem na pěstované plodiny. Systém tyto „simulované ptáky“ detekoval v přibližně 92 procentech případů a zareagoval vysláním dronů. Lidé pobíhající po poli se dronů nejspíš nelekli, ale na ptáky by to podle všeho zabralo.

Z nedávných výzkumů vyplývá, že nasazení „plašících“ dronů opravdu snižuje výskyt ptáků v dané oblasti a také v nemalé míře snižuje poškození plodin. Vědci se teď zaměří na výzkum chování ptáků a budou zjišťovat, zda si ptáci na drony časem zvyknou a jak tomu případně čelit.

TIP: Autonomní dron žije ve stáji a samostatně sleduje plodiny během sezóny

Bude-li to nutné, badatelé už mají nápady, jak postupovat. „Můžeme udělat drony, které budou vypadat jako dravci. Nebo třeba drony s velmi lesklými rotory, takže budou zdálky zářit. Bude to chtít pořádný výzkum a uvidíme, co bude na ptáky fungovat,“ prozrazuje vedoucí výzkumu Manoj Karkee.

V roce 2014 zamířila k planetce Ryugu, jejíž stáří se odhaduje na 4,6 miliardy let, japonská sonda Hajabusa 2. Ke svému cíli dorazila v polovině roku 2018, po letu vesmírem trvajícím tři a půl roku. V průběhu roku 2019 sonda dvakrát úspěšně odebrala vzorky z planetky a o rok později dopravila více než 5,4 gramu materiálu zpátky na Zemi.

Už počáteční studium vzorků naznačilo přítomnost vody a organických látek. Podrobné zkoumání materiálu zahájily JAXA a další výzkumné instituce, včetně tokijské a hirošimské univerzity, v roce 2021. Nyní japonští vědci potvrdili, že ve vzorcích se nachází více než dvacet druhů aminokyselin. Ty jsou pro všechny živé organismy nezbytné pro tvorbu bílkovin. Podle vědců by objev mohl přinést klíč k pochopení vzniku života.

TIP: Planetka Ryugu je podle japonských vědců zřejmě zbytkem zaniklé komety

Zatím se neví, jak se aminokyseliny dostaly na pravěkou Zemi, jedna z teorií ale říká, že je přinesly meteority nebo úlomky planetky. Existovaly pro to zatím jen nepřímé důkazy, aminokyseliny byly totiž už nalezeny v meteoritu objeveném na Zemi. Existuje ale také možnost, že se na něj dostaly až na Zemi. Objev přímo na povrchu playnetky je pro vědce mnohem pádnějším důkazem.

V druhé polovině 19. století se v české společnosti projevil vliv spolků typu Alpenverein, které se zaměřovaly primárně na turistiku. Roku 1884 byla ustavena první česká turistická organizace a o čtyři roku později Klub českých turistů. Začaly vznikat značené turistické trasy, na kopcích rostly rozhledny, výletníci zaplnili vlaky a ti nejzdatnější vyráželi do vysokých hor. Cílem byly nejen domácí Krkonoše, ale také Alpy. 

Státotvorné velehory

Vysokohorská turistika se pěstovala také v Tatrách. Ač nebyly tak dostupné jako Alpy, první výpravu máme doloženu již roku 1565, kdy kežmarská hradní paní Beata Łaska podnikla výstup k Zelenému plesu. Hodně sem vyráželi také studenti gymnázia v Kežmarku. Na Lomnický štít prvně vystoupil kežmarský měšťan Jakub Fábri někdy kolem roku 1770 a o necelá tři desetiletí později i anglický cestovatel Robert Townson. Od roku 1835 se pak datovaly výstupy slovenských vlastenců na jejich „národní“ horu Kriváň. 

Významně pohoří zpřístupnila teprve výstavba Košicko-bohumínské dráhy v sedmdesátých letech 19. století. Přibližně ve stejné době se rozvinula i turistika v polské části Tater, kde byla u jezera Morskie oko vybudována v roce 1836 první chata. Centrem turistiky se tu od poloviny 19. století stalo město Zakopane, kde působil aktivní páter Józef Stolarczyk.

Oblíbenou destinací se staly hory zejména pro obyvatele rostoucího Krakova, jednoho z center polského života v c. a k. monarchii. Tehdy také začaly vycházet první turistické průvodce po horách a roku 1873 bylo ustaveno Towarzystwo Tatrzańskie, první slovanský turistický spolek vůbec. Ostatně většina známých turistických výstupů na Rysy, jichž se zúčastnila například Marie Curie-Skłodowská (1899) či Vladimír Iljič Lenin (1913), byla podniknuta právě z polské strany.

Po první světové válce se Tatry staly nejvyšším pohořím Československa a také vhodným cílem pro české turisty, pro něž se cesta do Alp po vytyčení hranic s Rakouskem lehce zkomplikovala. Jezdili sem už dříve, ale po vzniku republiky se návštěva velehor stala jaksi „státotvornou“. Ve Smokovcích či Lomnici se tak začali ve větší míře objevovat turisté z Prahy, Brna nebo Ostravy, pro lyžaře se oblíbenou destinací stalo také Štrbské pleso.

Vysoké Tatry ovšem byly rovněž lokalitou, kde probíhal vědecký výzkum, například brněnský geograf František Vitásek zde studoval dávné zalednění a úroveň sněžné čáry i místní jeskyně. Kromě toho se tu léčili pacienti s tuberkulózou a dalšími chorobami, jako prostějovský básník Jiří Wolker v Tatranské Poliance a spisovatel Franz Kafka v Tatranských Matliaroch. 

Milovníci vrcholů

Kromě pěších turistů se v Tatrách záhy po vzniku republiky objevili i čeští horolezci. První výstupy se uskutečnily hned po válce: v září 1919 zde „obhlížel terén“ pražský profesor zeměpisu Jiří Viktor Daneš, který mimo jiné zdolal Kriváň, roku 1923 pokořila Gerlachovský štít více než dvousetčlenná výprava Klubu československých turistů. Pod záštitou tohoto spolku se od roku 1928 v Tatrách organizovaly výcvikové horolezecké týdny, čímž pohoří u českých horolezců nahradilo chybějící Alpy.

Přes veškerou osvětu se našli ale i hazardéři, jak napsaly v červenci 1929 v Národní listy: „Vysoké Tatry vyžádaly si letos již příliš mnoho obětí. (…) byla hlavní vina v turistech samých. Vydali se tam, kam se svými znalostmi, výzbrojí a zdatností nestačili.“ Statistika, vedená jedním z činitelů Klubu českých turistů, uváděla, že v letech 1919–1938 zde zahynulo celkem 95 osob – 77 mužů a 18 žen.  

Eldorado, nebo národní park?

Tatranská vysokohorská turistika však začala v meziválečném období narážet na snahu o ochranu přírody. Již roku 1920 pověřilo ministerstvo školství přírodovědce Emila Bayera a Jiřího Jandu (pozdější první ředitel pražské ZOO) zoologickým výzkumem ve Vysokých Tatrách: Janda se zabýval zejména ptactvem, Bayer kamzíky. Roku 1921 se v Bratislavě sešla konference, na níž bylo navrženo vyhlášení národního parku v Tatrách. Národní shromáždění, v němž měla značný vliv agrární strana, však projekt zavrhlo. Stalo se tak z důvodu námitek majitelů dotčených pozemků, ale i kvůli turistickému využití velehor, které by vyhlášením parku mohlo být omezeno.

Nový pokus o zřízení národního parku se objevil v polovině dvacátých let, tentokrát na mezinárodní úrovni v souvislosti s dokončením přesného vymezení československo-polské hranice v roce 1924. Součástí příslušné smlouvy byla turistická konvence, umožňující návštěvníkům hor omezené překračování hranic (o rok později vznikla i „turistická“ autobusová linka ze Zakopaného do Tatranské Lomnice). A konečně v příloze se objevila rovněž zmínka o budoucím zřízení přeshraničního národního parku.

K upřesnění podmínek jeho vzniku došlo na setkání vědců-odborníků v Krakově v prosinci 1925. Realizace zamýšleného projektu ale ještě dlouho neproběhla: problém s ním měli kromě dalších skupin i lovci, mezi nimiž se nacházela řada vlivných osobností. Plán byl proto několikrát přepracován, ale konsensus se najít nepodařilo. Jakýmsi částečným řešením bylo roku 1932 vyhlášení mezinárodní rezervace v Pieninách, první svého druhu na světě. 

TIP: Dědictví ve třech pruzích: České turistické značky jsou světovým unikátem

Za druhé světové války se cestování zásadně zkomplikovalo a po vzniku sovětského bloku nebylo možno jet do Alp. Turistika tehdy dostala novou formu v podobě organizovaného odborářského cestování. Skvělou představu nám o tom může poskytnout známý film Anděl na horách (1955), ale to už je jiný příběh. Samotný Tatranský národní park byl vyhlášen roku 1948, v Polsku 1954.

V první světové válce utrpěly centrální mocnosti porážku především proto, že musely bojovat na dvou frontách, a nevýhodná geografická poloha umožnila nepřátelům uzavřít je v obklíčení. O dvě dekády později se Němci pokusili tomuto vývoji vyhnout, jenže neúspěšně a ze strategického hlediska se boje vyvíjely do značné míry podobně.

Výhoda vnitřních linií

Stačí letmý pohled na mapu znázorňující svět za druhé světové války, abychom si uvědomili jednu základní skutečnost – státy Osy ležely v Evropě – s výjimkou geograficky velmi vzdáleného Japonska. Naopak Spojenci měli možnost nepřítele v podstatě obklíčit. Koordinované údery ze všech stran pak vedly ke konečnému vítězství.

Vojska Osy naopak těžila z takzvané výhody vnitřních linií. Ta spočívá v tom, že strana zdánlivě sevřená nepřátelskými silami může mnohem snáze přesouvat své jednotky na ohrožená místa. V případě druhé světové války Němci tuto možnost často využívali – například po spojeneckém vylodění u Anzia v lednu 1944 relativně bez problémů dostali na nové bojiště divize z Řecka či Francie.

Zcela běžně pak probíhaly přesuny mezi východní a západní frontou. Na spojenecké straně k takto rozsáhlým manévrům docházelo zřídka. Většinou se nevyplatilo složitě nalodit několik divizí ve Velké Británii a s velkým rizikem je po moři převézt například do Murmanska, jakkoli si Stalin podobnou operaci jednu dobu přál.

Problémy s Afrikou

V literatuře faktu se občas objevují názory, že různé méně významné fronty druhé světové války pouze odčerpávaly jednotky, které by šlo efektivněji použít jinde. Typickým příkladem je severní Afrika, kde bojovalo několik německých divizí prvořadé kvality, které navíc potřebovaly složité zásobování přes nebezpečné Středozemní moře. V tomto případě je ale potřeba soudit opatrně, neboť hrozba ztráty Egypta a Suezského průplavu nutila Brity k enormnímu úsilí.

Obzvlášť v letech 1940–1942 mělo impérium na Blízkém východě podstatně větší síly než Němci, podle Churchillových pamětí více než půl milionu mužů. Týl jim kryla další mohutná vojska nacházející se na Středním východě, kde udržovala klid v Sýrii, Iráku a od srpna 1941 i v Íránu. Němci tedy za relativně malou cenu drželi v šachu mnohem silnějšího protivníka, byť jim v tom vydatně pomáhaly také italské formace.

Situace se změnila po porážce u El Alameinu a vylodění západních Spojenců v Alžírsku a Maroku. Ze strategického hlediska byla situace Osy v severní Africe neudržitelná a zdravý rozum napovídal stáhnout zbytky vojsk, které by se spolu s posilami opevnily na jihu kontinentální Evropy.

Sever, východ i jih

Hitler a Mussolini se místo toho dopustili zásadní chyby, když na černý kontinent hnali další divize v bláhové snaze udržet zbytky italské koloniální říše. Když potom v květnu 1943 přišel nevyhnutelný krach (obrana Osy nemohla mít dostatečnou hloubku a chyběly zásoby), zajatců bylo 2,5× více než u Stalingradu.

Specifický případ pak představovalo Norsko. Počáteční úspěch v podobě zajištění přísunu železné rudy a získání skvělých ponorkových základen srážela nutnost udržovat v obsazené zemi až do konce války na 300 000 vojáků. Abychom byli spravedliví, podobné přehmaty historici přisuzují i Spojencům.

Pokračování: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (2)

Na Dálném východě jde o nákladné britské tažení za znovuzískání Barmy, které z hlediska globální strategie porážku Japonska příliš neuspíšilo. Z evropských kampaní se zase pravidelně dostává kritiky útoku na Itálii, který sice vyřadil tuto zemi z války, ale také upoutal značné spojenecké síly v dlouhých opotřebovacích bitvách. V tomto případě ale celkový přínos ke spojenecké strategii určitě nastal, protože Němci do Itálie museli až do jara 1945 přisouvat množství posil.

Při venčení většinou nemají majitelé psů problém rozpoznat okamžik, kdy se jejich čtyřnohý mazlíček chystá vyměšovat, neboť se chlupáč nejprve několikrát otočí na místě. Zdánlivě nesmyslné chování má svůj důvod: Psi tak reflexivně synchronizují svou pozici s geomagnetickým polem – alespoň to vyplynulo z dvouleté studie česko-německého týmu zoologů.

TIP: Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

Podle vědců dokážou psi podobně jako ptáci zemské magnetické pole vnímat a při vykonávání potřeby se nasměrují podle jeho osy. Cílem je lépe se zorientovat při vytváření mentální mapy svého teritoria, kterou si šelmy ohraničují právě pomocí výkalů.