Kakapo soví (Strigops habroptila) je jeden z nejvzácnějších papoušků na světě, který přežívá na několika ostrovech Nového Zélandu, zbavených introdukovaných savčích predátorů. Dosahuje výšky kolem 60 centimetrů, váhy až 4 kg, takže je největším a nejtěžším papouškem na světě, a neumí létat. I proto si hnízdo nestaví v korunách stromů, ale ve vyhrabané noře. Ven vylézá především v noci a potravu nehledá zrakem jako většina ptáků, nýbrž čichem.

Kakapo se ocitl na pokraji vyhubení poté, co lidé dovezli na Nový Zéland kočky, psy a potkany. Zdivočelí psi a kočky loví i dospělé ptáky, potkani jim loupí vejce a zabíjejí mláďata. Ochránci přírody poslední kakapy odchytali a odvezli je na ostrůvky, kam nebezpeční vetřelci ještě nepronikli. Snažili se připravit vzácným ptákům co nejlepší prostředí, ale záchrana papoušků se přesto nedařila. Z vajec se líhli v drtivé většině samečkové. Vědci však potřebovali přednostně samičky, které by snášely vejce a plodily další potomstvo.

Dcery jen v časech nouze

Klíčem k odhalení příčiny tohoto vývoje bylo detailní studium života kakapů. Tito nelétaví ptáci žijí v harémech, kde jeden samec ovládá hned několik samiček. O výsadu však musí tvrdě bojovat s dalšími samci. Kakapové spolu soupeří nejprve hlasem a vydávají zvláštní hluboký zvuk, kterým se vzájemně trumfují. Pokud se zápolení nerozhodne akustickým měřením sil, pustí se samci kakapů do rvačky, ve které jde nejednou o život. Čím větší a silnější je samec, tím lepší jsou jeho vyhlídky na to, že se stane otcem.

Tyto poměry při námluvách mají zajímavý důsledek. V rocích, kdy je nedostatek potravy, snášejí samičky vajíčka, z kterých se klubou především dcery. Naopak, když se urodí dostatek plodů, jimiž se kakapové živí, kladou vykrmené samice vajíčka, z nichž se klubou v drtivé většině samci. Při dostatku potravy může samice uložit do vejce hodně živin a pomáhá tak synovi k vydatnějšímu růstu. Tím mu zajistí i lepší vyhlídky, že v budoucnu ovládne harém samic. V chudých letech by samičky přiváděly na svět jen outsidery, kteří by dožili jako staří mládenci bez potomstva. Pak je lepší zplodit dcery, které v harému vždycky nějaké potomky na svět přivedou.

Nepříznivý vývoj v poměru pohlaví zachraňovaných kakapů tedy mělo na svědomí vydatné krmení. Samice na něj reagovaly jako kdyby zavládlo období hojnosti a jako o závod plodily syny. V dalších letech proto vědci podrobili samice tvrdé dietě. Papoušci se nechali ošálit a v domnění, že přišlo období nouze, plodili dcery. Díky tomu se začala populace kakapů utěšeně rozrůstat.

Správný či možná spíše vhodný výběr jména pro dítě je důležitější, než by se mohlo zdát. Ostatně řada výzkumů opakovaně prokázala, že už od útlého školního věku čelí děti ze strany spolužáků i učitelů různému zacházení – byť zřejmě ne vždy zcela vědomému – podle toho, jak se jmenují. Tak jako v mnoha jiných oblastech, lze i výběr jména svěřit do rukou odborníků. 

Jednou z nich je i třiatřicetiletá Taylor A. Humphreyová z New Yorku, která se již léta živí tím, že rodičům pomáhá vybrat nejvhodnější jméno pro jejich dítko. Služby Taylor nejsou zrovna levné – svým klientům účtuje od 1 500 až do 10 000 dolarů (33 až 220 tisíc korun). Výsledná sazba se odvíjí od náročnosti poptávaných služeb – od základní telefonické konzultace na základě dotazníku, až po komplexní genealogické šetření. Výsledkem je vždy seznam jmen a doporučení, proč které jméno zvolit.

K netradiční profesní dráze se Taylor dostala oklikou. Po absolvování univerzity si vyzkoušela řadu zaměstnání, včetně psaní scénářů. Už tehdy se jí jevil jako nejnapínavější proces výběru jmen pro své postavy. Později se se svou vášní svěřila sociálním sítím. Ohlas, který její poradenství na internetu vyvolalo, ji pak přivedl na myšlenku stát se profesionální návrhářkou jmen.

TIP: Indonéskému chlapci dali rodiče jméno Google. Má mu to usnadnit život

A jak vlastně výběr vhodného jména probíhá? Na začátku celého procesu je vždy průzkum zahrnující pátrání v databázích sociálního zabezpečení nebo třeba ve filmových titulcích. Svou váhu mají také aktuální trendy – například jména spojená s katastrofami (Katrina, Isis) nejsou dnes u Taylořiných zákazníků příliš populární, stejně jako jména technologických služeb (Alexa, Siri). Klientela návrhářky je velmi pestrá – nejčastěji se setkává s rodiči, kterým dochází inspirace u třetího nebo čtvrtého miminka, její služby ale využívají i rodiny pyšnící se předlouhým rodokmenem.

Z výsledků studie publikované v magazínu Nature vyplývá, že mozek je díky psilocybinu „pružnější“. Látka funguje jinak než běžná antidepresiva, a to i několik týdnů po užití. Podle britských vědců zjištění naznačují, že psilocybin by mohl být vhodnou alternativou léčby deprese. Autoři studie tvrdí, že vzorce mozkové aktivity při depresi bývají strnulé a omezené. Halucinogen by mohl pomoci mozku vymanit se z této rutiny způsobem, který tradiční terapie neumožňují.

Lepší než antidepresiva

„Tato zjištění jsou důležitá. Poprvé zjišťujeme, že psilocybin působí jinak než běžná antidepresiva, a to tak, že mozek je pružnější a proměnlivější a méně se utvrzuje v negativních vzorcích myšlení spojených s depresí,“ uvedl David Nutt, který vede centrum pro výzkum psychedelik na londýnské vysoké škole Imperial College. „To potvrzuje naše původní předpoklady, že psilocybin by mohl být skutečnou alternativou při léčbě depresí,“ dodal vědec.

„Účinek pozorovaný u psilocybinu je konzistentní ve dvou studiích týkajících se zlepšení stavu lidí a nebyl pozorován u běžných antidepresiv,“ dodal hlavní autor studie Robin Carhart-Harris, který nyní působí na univerzitě v San Francisku, ale dříve vedl britské centrum pro výzkum psychoaktivních látek.

Psilocybin je jednou z řady psychoaktivních látek, které se zkoumají jako potenciální léčba psychických poruch. Nové poznatky vycházejí z analýzy snímků mozku asi 60 osob léčených s depresemi. Tým se domnívá, že se mu podařilo odhalit, jak halucinogen získávaný z lysohlávek působí na mozek. Lidé, kteří reagovali na terapii psilocybinem, vykazovali zvýšenou mozkovou konektivitu nejen během léčby, ale i tři týdny po ní. Tito lidé také uváděli zlepšení své deprese.

TIP: Klinický test s psilocybinem potvrdil bezpečnost skupinové psychedelické terapie

Autoři studie nepozorovali podobné změny v mozkovém propojení u osob léčených běžným antidepresivem, což naznačuje, že psychoaktivní látky působí při léčbě deprese jinak. Podle týmu je výzkum slibným pokrokem v léčbě psilocybinem, účinky látky byly potvrzeny ve dvou studiích. Autoři nicméně upozorňují, že pacienti s depresí by se rozhodně neměli navzdory povzbudivým zjištěním pokoušet o samoléčbu pomocí lysohlávek.

Jen málokterý archeologický nález vzbudil tolik očekávání, emocí a otázek, jako mechanismus z Antikythéry. Záhy po jeho objevu v roce 1902, ve vraku římské lodi, která se potopila v prvním století před naším letopočtem u řeckého ostrova Antikythéra, bylo jasné, že jde o něčo zvláštního.

Tajemství z Antikythéry

Kolem mechanismu se vyrojila celá řada teorií, které nabízely více či méně uvěřitelná vysvětlení o jeho původu. Postupně se ukázalo, že jde o velmi důmyslné, ale nikterak magické zařízení, které sloužilo k předpovídání pozic Slunce, Měsíce a planet, stejně jako zatmění Měsíce a Slunce. Je to vlastně ručně poháněný analogový počítač, nejstarší svého druhu. Přesto o něm stále zjišťujeme nové věci a tato dávná technologie nás nepřestává překvapovat.

Aristeidis Voulgaris, který vede projekt rekonstrukce mechanismu, společně se svými spolupracovníky nyní určil datum, k němuž byl mechanismus z Antikythéry nastaven.

Počáteční datum je přitom podle vědců klíčové – jde podle nich o datum, na kterém jsou založené všechny další výpočty. „Aby bylo možné použít měřicí přístroj, je před samotnou procedurou měření zapotřebí stanovit pevný referenční bod,“ uvádějí vědci ve své zprávě publikované v akademickém žurnálu PLoS ONE. Stejně jako kalendář potřebuje své počáteční pevné datum, je pevný bod zapotřebí i pro výpočty založené na mechanismu Antikythéry.

Hledání nuly

Badatelé analyzovali konstrukci mechanismu a údaje o významných dnech z inkriminovaného období. Nakonec dospěli ke dni 22. prosince roku 178 před naším letopočtem, což je podle nich datum, k němuž byl strojek kalibrován. Jde prý o nejstarší datum, z něhož vycházejí výpočty na tomto mechanismu.

Zmíněné datum přitom nebylo úpně chudé na zajímavé události. Váže se k němu výrazné zatmění Slunce, které trvalo déle než 12 minut, nástup nové měsíční fáze a následující den patřil zimnímu slunovratu.

TIP: Digitální model odkrývá tajemství záhadného „mechanismu z Antikythéry“

Ne všichni odborníci ale sdílejí závěry týmu FRAMe. Například Alexander Jones, historik z Newyorské univerzity, není přesvědčen, že by předkládané závěry obstály v seriózním kompetentním hodnocení a upozorňuje, že pokud by zmíněné nastavení mechanismu platilo, znamenalo by to, že období spojované se sklizní hroznů by připadalo na únor. Nejen profesor Jones tak dává přednost dříve zjištěnému „startovacímu datu“, které bylo v roce 2014 stanoveno na 12. května 204 před naším letopočtem.

Kometu Bernardinelli-Bernstein, známou i pod číselným označením C/2014 UN271, vědci objevili už v roce 2010, teprve nyní ale dokázali vypočítat velikost tělesa pohybujícího se na okraji Sluneční soustavy. Její jádro má průměr přes 130 kilometrů a těleso váží 500 bilionů tun, což je stotisíckrát více než hmotnost běžně pozorovaných komet. Je také zhruba padesátkrát větší než většina dalších známých komet.

Obr z Oortova oblaku

Obří kometa se pohybuje rychlostí přes 35 tisíc kilometrů v hodině a pro Zemi nepředstavuje žádné ohrožení. Ke Slunci se nepřiblíží více než na vzdálenost zhruba 1,5 miliardy kilometrů, což je o něco více než vzdálenost, kterou dělí Slunce od Saturnu. Na tuto vzdálenost se kometa dostane v roce 2031. 

„Vždycky jsme tušili, že tato kometa bude velká, protože je velmi jasná, ačkoli se pohybuje v tak velké vzdálenosti. Nyní jsme to potvrdili,“ uvedl astronom David Jewitt z Kalifornské univerzity.

TIP: Na předměstí Sluneční soustavy: Tajemný Kuiperův pás a Oortův oblak

Kometa Bernardinelli-Bernstein zřejmě pochází z takzvaného Oortova oblaku – mračna asi bilionu dlouhoperiodických komet, které se nacházejí okraji naší Sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 20 000 až 180 000 AU od Slunce. Kometa Bernardinelli-Bernstein se pohybuje na eliptické dráze a jeden oběh kolem Slunce jí trvá tři miliony let. V jejím nejvzdálenějším bodě se nachází přibližně půl světelného roku od Slunce.

Ve své finální podobě vážil francouzský tank Char B1 celých 28 tun a jeho pohon zajišťoval benzinový šestiválec Renault o výkonu 200 kW (272 koní), který tanku uděloval max. rychlost 28 km/h na silnici při dojezdu zhruba 200 km.

Předchozí část: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (1)

Podvozek sestával z pásů vedoucích po celém obvodu boků a poměrně složitého odpružení složeného z celkem 16 pojezdových kol rozdělených mezi čtyři kyvné vozíky. Tři největší kladky byly připojeny každá k jedné masivní vertikální pružině spojené s horizontálním nosníkem. Ten probíhal podél celého trupu a sám byl odpružen čtyřmi listovými pružinami. Celou tuto soustavu kompletně krylo boční plátování.

Přepracovaný velitel

Co do vnitřního uspořádání se tank dělil na motorovou sekci obsahující celou pohonnou soustavu a bojový prostor, ve kterém měla své pozice osádka ve složení řidič, nabíječ houfnice, radista a velitel. Ti pro nástup a výstup užívali dvířka v pravém boku stroje. V zadní přepážce se pak nacházela druhá dvířka vedoucí k chodbičce v motorovém prostoru. Radista disponoval radiostanicí ER53 pro komunikaci morseovkou.

Pancíř měl jednotnou sílu 40 mm po celém obvodu trupu i věže, primární výzbroj tanku tvořila houfnice SA35 ráže 75 mm s hlavní o délce 1,28 metru. Ta mohla užívat jak klasické tříštivotrhavé granáty, tak i protipancéřovou munici s průbojností až 50 mm na vzdálenost 400 m. Střelecký zaměřovač houfnice se nacházel na stanovišti řidiče, který tak kromě svých řidičských povinností fakticky plnil i úlohu střelce. Kanon SA33 ve věži naopak zaměřoval a nabíjel velitel tanku; ten vedle toho musel velet celému vozidlu, což vzhledem k absenci interkomu představovalo nelehký úkol i bez nutnosti zároveň se zabývat i kanonem.

Sekundární výzbroj tvořila dvojice kulometů Châtellerault M1931 ráže 7,5 mm (jeden v trupu, druhý spřažený s kanonem ve věži). Tank standardně vezl 80 kusů munice pro houfnici, 50 granátů ráže 47 mm a celkem 4 800 nábojů pro kulomety.

Postupný vývoj

Vinou zpoždění při náběhu výroby přišel Char B1 do služby v době, kdy jeho pancíř i palebná síla přestávaly ve srovnání s nejmodernějšími zahraničními typy tanků postačovat. Vadila zejména nízká průbojnost kanonu SA33, který se svou délkou hlavně 1,3 m dokázal probít sotva 25 mm pancíře, kritika se ale snesla i na velmi stísněnou věž APX1. V dubnu 1937 tak původní verzi B1 na výrobních linkách vystřídal vylepšený typ označený B1 bis, který se měl stát nejpočetnější variantou.

Nová verze měla pancíř posílený na 60 mm po celém obvodu trupu, místo věže APX1 pak konstruktéři instalovali prostornější věž APX4 s pancířem o síle 55 mm a novým kanonem SA35 ráže 47 mm. Ten díky hlavni prodloužené na 1,5 metru a vylepšenému střelivu dosahoval průbojnosti až 80 mm pancíře na bezprostřední vzdálenost. Výše uvedené modifikace nicméně zvýšily hmotnost tanku na 31,5 tun a od 35. sériového stroje proto B1 bis poháněl benzinový dvanáctiválec Renault o výkonu 229 kW (311 koní).

Komunikace mezi obry

Rychlost i celková mobilita díky tomu zůstaly zachovány, kvůli vyšší spotřebě paliva ale dojezd klesl na zhruba 180 km. Společnost Schneider proto pro B1 navrhla speciální kolový přívěs s cisternou na dalších 800 litů paliva, ten ale u jednotek krátce nato nahradily víceúčelové pásové tahače Lorraine 37L dopravující tankům palivo, munici a zásoby. Na počátku roku 1940 pak obrněnce plošně obdržely nové radiostanice ER53 umožňující klasickou hlasovou komunikaci, zatímco velitelské tanky dostaly radiostanice ER55 s dlouhým dosahem pro komunikaci s divizním velitelstvím.

Finální variantou B1 se měla stát verze B1 ter, jejíž vývoj začal současně s náběhem výroby B1 bis. Servomotor Naeder konstruktéři u nové verze úplně odstranili a houfnice obdržela novou lafetu umožňující odměr 5° na obě strany. Pancíř stroje byl posílen na 70 mm a boční plátování mělo nově klínovitý tvar zvyšující jeho efektivitu. Silnější pancéřování zvýšilo hmotnost na 36,6 tun, pro sériové stroje se proto plánovala i zástavba nového motoru o výkonu 260 kW (354 koní).

TIP: Tank Renault FT: Zastaralá vojenská technika během druhé světové války

Do pádu Francie se nicméně podařilo dokončit pouze tři předsériové prototypy, které se Francouzi v polovině června 1940 pokusili evakuovat po moři do Velké Británie. Loď, která tanky převážela, ale 17. června potopily německé bombardéry u Bordeaux a všechny tři prototypy tak skončily na dně moře.

Dokončení: Obr na hliněných pásech: Francouzský těžký tank Char B1 (3) (vychází v úterý 26. dubna)

Na severovýchodě Maďarska, na soutoku řek Tisa a Bodrog, se pod Zemplínskými vrchy rozprostírá region Tokaj. Na stráních a v údolích se táhnou vinice, kde se rodí nejznámější maďarské víno téhož jména. Jantarově zbarvený sladký nápoj si už v 16. století získal skvělou pověst a pravidelně mířil na slavnostní tabule králů a císařů: K jeho milovníkům prý patřil i Ludvík IV. nebo Petr Veliký, o četných příznivcích mezi maďarskými panovníky nemluvě. 

Roku 1737 pak královský edikt ustavil oblast jako vinný region se specifickými právy – šlo přitom o první oficiální dokument svého druhu v dějinách. Listina Tokaji každopádně zajistila dobrý odbyt, a tudíž i další rozvoj. 

Jedinečné klima

Kombinace relativně vlhkého podnebí, sopečné půdy a množství slunečních paprsků vytvořila v oblasti o rozloze 88 124 hektarů vynikající podmínky pro pěstování révy. V místním mikroklimatu se daří především plísni šedé (Botrytis cinerea), kterou staré kroniky zmiňují coby „ušlechtilou hnilobu“. Plíseň napadá bobule, jež poté ztrácejí vodu a mění chuť: Současně s úbytkem vlhkosti se tak v hroznech zvyšuje koncentrace cukru. 

TIP: Burgundsko Franche-Comté: U pramene chutí francouzské gastronomie

Touto metodou pěstování vzniká velmi sladké a plné víno, které je však náročné na výrobu: Jelikož plíseň nenapadá celý hrozen, musejí se příhodně „ohnilé“ bobule vybírat ručně, takže je nutné vinohrad projít dvakrát i třikrát. Dvě hlavní odrůdy – Furmint a Lipovina – tvoří 85 % produkce regionu. Ačkoliv se tam pěstuje i réva pro výrobu červeného vína, označení „Tokaj“ se na něj nevztahuje. 

Ve staré krajině

Právě pěstování a sběr hroznů daly vzniknout unikátní kulturní krajině, která se v roce 2002 dostala na seznam UNESCO. Kromě hradů, jež kdysi místo chránily, je posetá kostely, farmami, vinařstvími a především vinnými sklepy. Většinu z nich tvoří zahloubená tunelová sklepení, známá také z moravských regionů. Díky vyšší vlhkosti jejich zdi často pokrývá zčernalá vrstva plísně, která se považuje za „obchodní značku“ místní vinařské kultury. 

Polární záře rozsvícené sluneční bouřemi se na naší planetě objevují od nepaměti a nepochybně neunikly pozornosti našich předků. Kanadský badatel Marinus Anthony van der Sluijs s japonským kolegou Hisashim Hayakawou nedávno objevili zřejmě nejstarší známou zmínku o polární záři v historických pramenech.

Badatelé analyzovali takzvané Bambusové anály, které představují kroniku starověké Číny. Jde o texty zapsané na bambusové destičky, které vznikly někdy před rokem 296 před naším letopočtem. Zahrnují události od nejstarších legendárních dob čínské historie, mezi nimiž se občas objevují i neobvyklé nebeské jevy. Tyto texty jsou známé již dlouho, stále v nich ale lze nalézt leccos zajímavého.

Nejstarší pozorování polární záře

Van der Sluijs s Hayakawou v nich nedávno našli zmínku o „pětibarevném světle“, které se objevilo na severní obloze, na konci období vlády krále Čao z dynastie Čou, který zřejmě vládl mezi lety 977/975 až 957 před naším letopočtem, kdy padl v bitvě katastrofální války s královstvím Čchu. Takové polární záře vznikají v důsledku mohutných geomagnetických bouří.

TIP: Vědci rekonstruují historii kosmických jevů ze starobylých textů

Pokud mají Van der Sluijs a Hayakawa pravdu, jde o nejstarší historicky doložený výskyt polární záře. Doposud byly nejstaršími zprávami o jevech podobných polárním zářím záznamy objevené na klínopisných tabulkách asyrských astronomů, pocházejících z let 679 až 655 před naším letopočtem.

Bambusové anály mají pohnutou historii, během které byly opakovaně ztráceny, objevovány, přepisovány a pozměňovány. Ve variantě, která vznikla v 16. století se namísto „pětibarevného světla“ objevila „kometa“, což zásadně změnilo vyznění textu. Proto tak trvalo tak dlouho, než vědci zmínku o možné polární záři vystopovali.

Mezi oblíbené triky, jak zchladit vroucí nápoj, patří míchání kovovou lžičkou. Materiál se totiž chová jako tepelný vodič, který přebytečné teplo odvádí. Horká tekutina ze dna šálku se navíc díky vířivému pohybu dostává nahoru, odkud může teplo vyprchat rychleji.

TIP: Proč na rovníku vážíme méně než na obou pólech Země?

Nápoj tedy skutečně vystydne dřív – ovšem jen se zanedbatelným rozdílem: Po deseti minutách míchání zchladne pouze o 2 °C oproti tomu, kdybychom ho nechali „jen tak“ stát. Spolehlivější řešení tudíž nabízí nalít například do kávy  trochu studeného mléka.