Už nějakou dobu víme, že v řadě případů existuje těsný vztah mezi infekcemi a rozvojem nádorů. Týká se to virů, ale i bakterií. Podle Colina Coopera z britské Východoanglické univerzity může jako příklad posloužit nechvalně známá „žaludeční“ bakterie Helicobacter pylori, která je zodpovědná za žaludeční vředy a nádory v žaludku.

Cooperův tým se rozhodl zjistit, zda jsou bakterie podobným způsobem spojené se vznikem a šířením rakoviny prostaty. Vědci za tímto účelem získali vzorky tkáně prostaty a moči od více než 600 mužů. V těchto  vzorcích pátrali po bakteriích, přičemž využili celou řadu metod, od čtení DNA až po anaerobní bakteriální kultury.

Přelomový objev

Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem. Podařilo se jim identifikovat celkem pět typů bakterií, které podle všeho jsou úzce spojené s nejagresivnějšími formami rakoviny prostaty. Přítomnost jednoho či několika těchto druhů bakterií těsně souvisí s rychlejším postupem již tak zhoubného onemocnění.

Tři z nalezených druhů bakterií jsou přitom zcela nové pro vědu. Autorka publikované studie Rachel Hurstová nicméně zdůrazňuje, že výzkum je teprve v počátcích a že přinesl i spoustu nových otázek. I když prý bude vztah mezi těmito bakteriemi a rakovinou prostaty potvrzen, není jisté, zda jde o příčinu a následek.

„S kolegy jsme sice určili možné biologické mechanismy, které by mohly být za spojením mezi bakteriemi a rakovinou prostaty, ale řada věcí stále není jasná. Například to, jak se lidé těmito bakteriemi vlastně nakazí nebo zda s těmito bakteriálními infekcemi souvisí chabá imunitní reakce organismu,“ připomíná doktorka Hurstová z Východoanglická univerzity.

TIP: Nebezpečí od krav? Kraví virus poprvé spojen s rakovinou prsu

Podle Hayley Luxtonové z medínského a poradenského centra pro léčbu rakoviny prostaty by nalezení bakteriální příčiny rakoviny prostaty znamenalo „revoluci“ v léčbě této nemoci. „Pokud se podaří prokázat, že tyto nově identifikované bakterie skutečně způsobují agresivní formu rakoviny prostaty, znamenalo by to, že bychom mohli zabránit samotnému vzniku rakoviny prostaty. Šlo by o obrovský průlom, který by mohl zachránit tisíce životů každý rok,“ věří výzkumná pracovnice Luxtonová.

Nebýt husté a rychle se pohybující atmosféry, Venuše by se zřejmě neotáčela kolem své osy, ale byla by uzamčena ve vázané rotaci se Sluncem podobně, jako je uzamčený Měsíc k Zemi. Myslí si to alespoň americký astrofyzik Stephen Kane z Kalifornské univerzity v Riverside.

Jako pozemšťané máme sklon vnímat atmosféru jako řídkou, téměř oddělenou vrstvu plynů, která jen minimálně ovlivňuje pevnou hmotu planety pod sebou. Jenomže na Venuši je to jiné. Její atmosféra je tak mohutná, že na rozdíl od Země ovlivňuje na Venuši téměř všechno, včetně planetární rotace.

Pekelná sestřička Země

Jeden den na Venuši trvá 243 pozemských dnů a je tak delší než venušanský rok. Druhá planeta Sluneční soustavy totiž oběhne kolem mateřské hvězdy za přibližně 225 pozemských dnů. Atmosféra Venuše ale rotuje mnohem rychleji – k jedné otočce jí stačí pouhé 4 dny. 

Podle Stephena Kanea extrémně rychlé větry na Venuši způsobují, že atmosféra Venuše „drhne“ po povrchu planety. Kvůli tomu dochází k paradoxu, kdy se rotace planety podstatně zpomaluje, ale zároveň se úplně nezastaví, protože fyzikální síly působí i proti gravitačnímu vlivu Slunce.

TIP: Devastující vliv obra: Venuše se stala pekelnou planetou kvůli Jupiteru

Hustota atmosféry Venuše je podle Kanea také jednou z příčin extrémních teplot, které na planetě panují – průměrná teplota na ní dosahuje 471 °C, což je vyšší teplota, než při které se taví například olovo. Atmosféra podle amerického astrofyzika pohltí drtivou většinu energie přicházející ze Slunce a zároveň tuto energii uzamkne a nedovolí jí uniknout. Vzniká tak podle něj extrémní forma skleníkového efektu.

Ve skutečnosti už od prvních let povstání byly rozdíly mezi jednotlivými husitskými proudy znatelné. Nemohlo tomu být jinak, když revoluční náboženské ideje spojily dohromady lidi ze všech možných sociálních skupin s naprosto rozdílnými zájmy a cíli. Po dlouhých diskuzích se roku 1421 dokázali husité shodnout na sněmu v Čáslavi jenom na základních programových bodech, jimiž se staly čtyři pražské artikuly. Tento program zůstal v platnosti až do konce husitských válek, i když si ho každá ze stran vykládala po svém.

Pyšný svárlivý hejtman

Ani silná osobnost šedesátiletého jednookého hejtmana Jana Žižky, který vyhrával jednu bitvu za druhou, nemohla názorové proudy sjednotit. Jeho vojevůdcovské schopnosti a zavedení vozové hradby vyhnaly z Čech dvě křížové výpravy a porazily i domácí katolíky. Jenže Žižka zpychl a začal se pokládat za nejvyšší autoritu, nejen ve věcech vojenských, ale i politických či náboženských. Byl to on, kdo položil v jižních Čechách na hoře Tábor u nové husitské obce základy polního vojska, z nějž později vyrostli profesionální bojovníci, což do té doby bylo u osob neurozeného původu nevídané. Jenže zároveň netrvalo dlouho a hejtmanova tvrdohlavost ho přivedla do sporů s táborskými kněžími, takže se nakonec sbalil a roku 1423 přesídlil se svými věrnými příznivci do východních Čech, kde působil husitský svaz orebitů s centrem v Hradci Králové.

Také zde však příchod sebevědomého hejtmana vyvolal rozpory. Žižka využil nepřítomnosti několika svých šlechtických spojenců, kteří dosud stáli v čele orebského svazu, a vyvolal převrat ve svůj prospěch. Jedním ze zrazených šlechticů byl Diviš Bořek z Miletínka, o němž se říkalo, že byl předtím Žižkův přítel, ale od té chvíle stanul pevně v řadách konzervativních husitů, které o 11 let později vedl u Lipan proti polním vojskům. Zatím ovšem Žižka nastolil ve východních Čechách vládu pevné ruky a i zde začal budovat disciplinované polní vojsko podle svého známého tvrdého vojenského řádu.

Slepý hejtman, který o druhé oko přišel roku 1421 při obléhání hradu Rábí, tak stál u zrodu obou nejsilnějších profesionálních armád, které se časem z božích bojovníků proměnily v rabující tlupy toužící po kořisti a vojenské slávě. V první polovině dvacátých let však ještě bojovali za ideály.

Ať byl Žižka jakkoliv tvrdý, vždycky vedl své lidi k tomu, aby pohrdali světskými statky, kořistí i luxusem a brali si jen to, co k životu nezbytně potřebovali. Věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby nastolili království boží na zemi. Žižka se odmítl podrobit synovci polského panovníka Zikmundu Korybutovi, kterého husitská šlechta a pražští měšťané vybrali jako budoucího českého krále. Bez podpory slepého hejtmana ovšem neměl šanci se prosadit a musel odjet s nepořízenou.

Šlechta proti Žižkovi

Trpělivost českých pánů se zpupným hejtmanem postupně přetékala, až musela jít otázka víry stranou. Aby odstranili „nekorunovaného vládce“ Čech, byli ochotní spojit se dokonce i katolíci s umírněnými kališníky, což bylo předtím nemyslitelné. Roku 1423 vznikla svatohavelská koalice, kde měli převahu čeští velmožové, tedy vyšší šlechta, jež si rozhodně nehodlala nechat nic diktovat od nějakého zemana, jakým byl Žižka. Ke koalici se přidali i Pražané, protože na Starém Městě po počátečních bojích s radikálním kazatelem Janem Želivským nakonec také zvítězila strana umírněných. 

Žižka jim však všem ukázal, že bez ohledu na svou slepotu a počet nepřátel nemíní prohrát absolutně s nikým. V červnu 1424 ho uzavřeli do kleští v Kostelci nad Labem, ale on jim utekl. Pronásledovali ho, ale on si na ně počkal v příhodném údolí u Malešova nedaleko Kutné Hory, kde je zmasakroval jako králíky. Z lovené zvěře se obratně proměnil v lovce a „zachránil“ tak husitskou revoluci na dalších 10 let. Nebýt jeho geniality, stal by se Malešov předčasnou bitvou u Lipan. Takhle museli umírnění kališníci moc radikálních bratrstev ještě dlouho respektovat a podřizovat se jejich vůli častěji, než by se jim líbilo.

Jenže ještě téhož roku neporazitelný vojevůdce zemřel na nemoc v obležení před Přibyslaví. Jestliže si však jeho protivníci mysleli, že revoluce zemře s ním, hodně se zmýlili. Obě polní vojska, která po sobě zanechal, si začala razit novou cestu. Východočeští orebité si na počest velkého vojevůdce změnili jméno na sirotci. Na chvíli se jim dokonce podařilo spojit s tábory pod vedením Žižkova přítele Jana Hvězdy z Vicemilic, ale ten zemřel rok poté. Navíc vznikl ještě menší třetí svaz v severních Čechách pod vedením Jakoubka z Vřesovic.

Od Ústí ke spanilým jízdám

Nový severočeský svaz se stal dočasně nejaktivnějším, protože neřešil dědictví po Žižkovi. Jakoubek z Vřesovic přesvědčil ostatní svazy, že je v jejich zájmu dobýt severočeské město Ústí nad Labem, aby husité získali dobrou výchozí pozici pro kořistnické výpravy za hranice Českého království. V památné bitvě u Ústí roku 1426, kde spojené husitské šiky slavili vítězství nad početnějším míšeňským vojskem, se poprvé objevilo jméno táborského kněze Prokopa Holého, jenž si postupně získával autoritu díky svým diplomatickým schopnostem. Vojevůdcem však nikdy nebyl a nestal se tak v pravém slova smyslu nástupcem Jana Žižky, i když tak bývá někdy vnímán. Pouze dokázal rozumně koordinovat akce husitských sil celé země tak, aby z toho měli všichni prospěch. Proto ho ostatní respektovali.

Roku 1427 vytáhla proti Čechům další křížová výprava, ale ke střetu ani pořádně nedošlo, protože morálka křižáků se rozložila dříve, než stihly hlavní husitské síly přitáhnout. U města Tachova tak zastihly jen zadní křižácké voje ve zmatku se snažící utéct za svými již utíkajícími spolubojovníky. Poté se podařilo Prokopovi Holému spojit sílu levicových svazů se Starým Městem Pražským, kde ve stejném roce 1427 došlo k dalšímu převratu a k moci se dostala skupina vedená bohatým měšťanem Janem Velvarou a ideově především knězem Janem Rokycanou. Praha se tak stala jakousi středovou silou, která nebyla natolik radikální, jako táborští či sirotčí kněží, ale důslednější než umírnění šlechtičtí utrakvisté. A právě na spolupráci levice se středem založil Prokop Holý husitský boj na dalších šest let.

Bylo jasné, že po dlouhém období válek je česká země vyčerpaná, a tak obrátil energii polních vojsk za hranice Českého království. Tak vznikly slavné „spanilé jízdy“, jejichž správnější název je rejsy, od slova rejdovat, tedy získávat kořist a plenit. Potrava a prostředky pro husitské vojsko byly hlavním cílem kořistnických nájezdů do všech okolních zemí. Své si vytrpěly vedlejší země Koruny české, tedy Lužice a Slezsko, stejně tak Bavorsko, Sasko, Rakousko i Uhry (především na území dnešního Slovenska). Ušetřeno bylo pouze Polsko, protože s polským králem husité stále vyjednávali a udržovali příměří.

Vedlejším efektem rejs byl i nátlak na církev a okolní panovníky, protože husité tak dokazovali svoji sílu. Spanilé jízdy někdy sloužily i k takzvanému šíření husitských idejí, tedy přesvědčování obyvatel v zahraničí o správnosti husitské víry. Ale rozhodně to nebyl prvotní cíl, jak tvrdili někteří pozdější historici ve snaze kořistnické husitské nájezdy ideologicky omluvit. Ve skutečnosti se před nimi třásli nejen vesničané, ale i posádky šlechtických hradů. Mnohá města raději zaplatila výpalné, než aby se snažila odolat obléhání. Výsledkem tak bylo získání několika opěrných bodů (většinou hradů), v zahraničí, kde se udržela stálá husitská posádka. To má ovšem k šíření idejí dost daleko.

Poslední velké vítězství

Dlouhé čtyři roky trvalo bezstarostné plenění husitů, kteří až na jednu ztrátu kořisti ve Slezsku nenarazili na vážnější odpor. Teprve k roku 1431 se kardinálu Cesarinimu podařilo zorganizovat čtvrtou křížovou výpravu, ač římský král Zikmund Lucemburský poukazoval na to, jak nesmyslné jsou takové pokusy, když už třikrát předtím zklamaly. Proti spojeným husitským silám prostě nebylo možné zvítězit a ukázalo se to i počtvrté, když křižáci přitáhli k Domažlicím a podobně jako předtím od Tachova utekli, jakmile zaslechli bojový zpět husitských písní od přicházejících polních vojsk.

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“? 

Právě tehdy se ocitla husitská revoluce na vrcholu, ale zároveň také za možným zenitem, což si po slavném vítězství nikdo nepřipouštěl. Krach u Domažlic však přiměl katolickou církev k jednání s „proradnými kacíři“, což předtím absolutně odmítala. Nyní však neměla jinou možnost.

Vřes obecný (Calluna vulgaris) je nízkorostoucí keřík, který dorůstá výšky 20–50 cm, vzácně až jednoho metru. Latinské jméno Calluna je odvozeno z řeckého slůvka „k zametání“ – z vřesu se skutečně kdysi vyráběla košťata. V pozdním konci léta rozkvétá vřes půvabnou růžovou až růžovofialovou barvou; občas najdete i bíle kvetoucí rostliny. Dokonce i uschlé květy, které zůstanou na keřících, dávají krajině pohádkově nádhernou atmosféru.

Jedovatý otužilec

Navzdory pohádkovému vzhledu obsahují keře mnoho látek, z nichž některé jsou jedovaté – např. alkaloid ericolin a glykosid arbutin, dále kyselinu křemičitou, organické kyseliny, třísloviny, flavonoidy, silici, sliz, saponiny, hořčiny a pryskyřice.

Vřes obecný má rád kyselou půdu na výsluní a v polostínu. Je převládající rostlinou na vřesovištích v Evropě až po Turecko, roste v Povolží a také v severozápadní Africe. Vyskytuje se i v některých bažinných porostech a v kyselých borových a dubových lesích. Dobře odolává okusu od býložravců a výborně regeneruje i po občasných požárech. Daří se mu na rovinách, ve svazích i horách až do nadmořské výšky 2 400 metrů. Je velmi odolný vůči suchu, horku i mrazům.

Obtížný „nájezdník“

Vřesovcovité rostliny spolupracují s houbami: vyskytuje se u nich erikoidní mykorhiza – symbiotická existence nejčastěji s vřeckovýtrusnou houbou Hymenoscyphus ericae. Ta za nepříznivých podmínek rostlině zajišťuje dostatek vláhy a potřebných živin. Produkuje totiž enzym, který rozkládá buněčné stěny, celulózu a dokáže tak využít zbytků rostlin v půdě.

Protože se vřes lidem odjakživa líbil, vysadili jej i na Novém Zélandu, kde se ovšem stal nebezpečným invazivním druhem, a to především ve známém národním parku Tongariro. Vřes začal agresivně potlačovat původní novozélandský porost, a proto byl později na Zélandu vysazen hmyz Lochmaea suturalis, který vřes napadá a omezuje jeho invazi.

Dezinfekce i sedativum

Na vřes byly v minulosti vázány četné lidové pověry. Lidé například věřili, že bílý vřes přináší nálezci štěstí. Jeho pruty byly vyhledávány k čarodějným účelům a staří Slované používali rostlinu pro zažehnání zlých sil. Slované ostatně nazývali měsíc září „vřeseň“ – právě podle kvetoucího vřesu – a polština užívá pro devátý měsíc slůvka wrzesien dodnes.

Rostlině byly přisuzovány detoxikační účinky, léčila se s ní dna i revmatismus, byla používána při zánětech ledvin a močových cest. Je nesporné, že vřes má močopudné účinky a je považován za rostlinu, která nemá žádné vedlejší efekty. Zcela určitě dezinfikuje močové cesty a lze jej použít i jako sedativum.

Namísto pepřového spreje a GPS

Prastaré babské rady říkají: Chceš-li získat něčí lásku, udeř ho (ji) růžovým vřesem. Chceš-li naopak člověka zapudit, použij vřes bílý. Kytice vřesu vetknutá za pasem dívky ti jistojistě prozradí divoženku...

Údajný odpuzující účinek vřesu se ve středověku používal na násilníky namísto pepřového spreje. Měl chránit panny a paní před znásilněním a samotného nositele (nositelku) před smilstvem. Také prý podporoval plodnost, a proto se vplétal i do svatebního myrtového věnečku. Na vřes ovšem nedali dopustit ani lovci, kteří věřili, že magicky přitahuje kořist. Poutníci jím zase zdobili své hole, aby na dalekých stezkách nezbloudili.

Řízené požáry i stáda dobytka

Agentura ochrany přírody a krajiny, která spravuje CHKO Brdy, používá k péči o vřesoviště výjimečně i řízené požáry. Oheň likviduje nežádoucí nálety stromků, zejména bříz. Podle ochránců přírody vřes stárne asi po pětadvaceti letech, kdy vřesoviště přichází o schopnost vegetativního rozmnožování a odumírá. 

Aby mohly nové semenáčky klíčit, potřebují půdu obnaženou až na minerální podklad. CHKO Brdy v okolí Padrťských rybníků pomáhá vřesovištím i pastvou kravských stád, která spásají náletové dřeviny. V Národním parku Podyjí zase pomáhají udržovat vřesoviště soukromí farmáři se stádečky ovcí a koz. Vřesoviště je transparentním příkladem biotopu, který se neobejde bez lidských aktivit, poněvadž by se bez zásahu člověka rychle změnilo v les.

Vřesoviště na zahradě

Milovníci vřesu si mohou na zahrádce vytvořit vlastní vřesoviště. Vřesy jsou nenáročné rostliny, které rozkvétají na velkých plochách a nabízejí kouzelnou podívanou. Vyžadují slunné stanoviště a kyselou půdu. Rostliny je nutno stříhat na jaře, nejlépe v dubnu.

TIP: Záchvěvy andělského chmýří: Kde se můžeme setkat s plaménkem plotním

Na stejném stanovišti můžete pěstovat i vřesovec (Erica), rostlinu velmi podobnou vřesu (mnoho laiků je od sebe ani nerozezná). Nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi ovšem je, že vřesovce kvetou velmi brzy na jaře (únor až duben) a vřes v létě a na podzim (srpen–listopad). Vřesovce není možné na podzim sestříhávat, neboť již mají nasazené pupeny na kvetení. Pokud ostříháte květy vřesu na zahradním vřesovišti (nikoliv ovšem v přírodě!) a zamrazíte je, udělají vám doma radost i parádu třeba i na Vánoce.

S poklidným středověkým kostelem sv. Botwulfa v Hadstocku ve východoanglickém hrabství Essex, se pojí krvavá legenda. Na konci 19. století zde během probíhajících oprav zjistili, že pod kováním na starodávných dveřích kostela je připevněný velký kus kůže. Podle místní legendy má jít o kůži vikingského nájezdníka…

Dotyčný Viking se měl pokusit vyrabovat kostel. Legenda ale praví, že neuspěl a byl zaživa stažen z kůže. Tak pak byla přibita na dveře kostela, jako děsivá výstraha všem, kdož přicházejí s podobnými úmysly.

Kostelní dveře s lidskou kůží

Kostel sv. Botwulfa není jediný středověký kostel v Anglii s podobnou „dekorací“ na vstupních dveřích a s podobnou legendou. Dalšími jsou relativně blízký kostel sv. Michala a všech andělů v Copfordu u Colchesteru, rovněž v hrabství Essex, a dokonce i poněkud honosnější a zřejmě nejznámější anglický svatostánek – Westminsterské opatství v Londýně.

Vědci se již dříve pokoušeli určit původ objevené kůže, ale výsledky výzkumu nebyly jednoznačné. Podle některých studií šlo o lidskou kůži, podle jiných nikoliv. Nedávno se do této záležitosti vložil archeolog Ruairidh Macleod z britské Univerzity v Cambridgi se svými kolegy.

TIP: Archeologové objevili v ruinách středověkého anglického kostela magická znamení

Badatelé prozkoumali vzorky kůže z kostelních dveří v Hadstocku i z dalších zmíněných míst, pomocí nedestruktivní analytické metody ZooMS (Zooarchaeology by Mass Spectrometry). Ta je založená na čtení sekvencí aminokyselin v kolagenu. Výsledky jejich bádání jsou jednoznačné – žádná z kůží na dveřích anglických kostelů není lidská. V Hodstocku a ve Westminsterském opatství mají hovězí kůži, zatímco v Copfordu jde o kůži koňskou nebo oslí.

V dobách vrcholící zlaté horečky se pověstným zlatým dolem nestaly pouze valounky žlutého kovu, ale i přidružené služby a prodej potřeb pro hledače cenného kovu. V druhé polovině 19. století muži oblékali spíš vlněné nebo lněné kalhoty. Zlatokopové, honáci dobytka a farmáři ale potřebovali oděv, který snese velmi hrubé zacházení. Manželka jednoho z nich proto objednala u krejčího pracovní kalhoty ze sukna, kterým se potahovaly povozy a stany. Látka zvaná denim nesla název podle místa svého vzniku „serge de Nîmes“. I slovo džíny je evropského původu – pochází z francouzského označení pro barvu „Bleu de Genes“ – janovská modř. Ta se vyráběla z přírodní látky – indiga. 

Patent na kalhoty

Pevné sukno zvané denim do Ameriky dovážela rodina mladého židovského obchodníka Leviho Strausse (původně se jmenoval Löb Strauß). A odebíral ho krejčí s litevsko-židovskými kořeny Jacob Youphes, jehož nové americké jméno znělo Jacob Davis. Toho napadlo, že spoje kalhot pro větší pevnost opatří kovovými nýtky, bohužel ale neměl peníze na zaplacení poplatku na patentovém úřadu. Spojil své know how se Straussovým kapitálem a riveted blue jeans neboli nýtované modré kalhoty byly patentovány 20. května 1873.  

Nejen na západním pobřeží se blue jeans rychle staly žádaným zbožím. Kalhoty měly přesný střih a zapínaly se na knoflíky našité po stranách. Na poklopec tak, jak ho známe dnes, ale musely ještě pár desítek let počkat, na zip dokonce až do roku 1946. Zadní kapsu měly Straussovy a Davisovy kalhoty jen jednu, na bocích nechybělo šikmo přišité poutko, kam se dalo zavěsit kladivo. Malá kapsička v přední kapse zase sloužila jako bezpečné pouzdro na hodinky. Jejich řetízek se připevňoval k opasku. Dámské džíny, které se začaly šít až ve 30. letech, se zapínaly vždy na pravém boku. Poslední zásadní technologická změna přišla v 70. letech, kdy se do denimové látky začal kvůli pružnosti přidávat elastan. 

Ani párem koní

Společnost Levi Strauss & co. se prosadila i díky systematické práci s reklamou. Do loga své firmy zvolili vyobrazení dvou koní, kteří spřaženi džínami vybíhají opačným směrem. Traduje se, že tento pokus pevnosti pánové Strauss s Davisem opravdu provedli a kalhoty díky nýtům vydržely. Ani koně je prý nedokázali roztrhnout. 

Levi Strauss zemřel roku 1902 a zanechal po sobě majetek v hodnotě šest milionů dolarů, což by přepočteno na dnešní poměry představovalo částku v řádu stovek milionů dolarů. V té době džíny představovaly pouze zaprášený pracovní oděv ušmudlaný od oleje či koní. On sám je prý, coby solventní obchodník na úrovni, nikdy neoblékl! Jeho společník Jacob Davis ho přežil o šest let.

Cesta na kontinent

Oblíbené kalhoty se pomalu stávaly v dnešním slova smyslu „módním“ zbožím. Když se v roce 1933 dostaly na titulní stránku významného módního časopisu, měly vlastně vyhráno. Během druhé světové války se do vojenské khaki džínoviny oblékali američtí vojáci, díky nimž se oblíbené kalhoty známé ze stříbrného plátna dostaly do Evropy. Džíny se objevily i ve světě zcela jiném – v americkém náborovém plakátu lákala ženy do válečné výroby dělnice Rosie, kráska se šátkem ve vlasech a v džínové košili. 

Svoboda i uniforma

Ve filmech o čestných kovbojích a drsňáckých rebelech oblékali džíny Marlon Brando či James Dean. Když v roce 1954 navlékla těsné džíny Marilyn Monroe ve filmu Řeka bez návratu, způsobila tím značné pozdvižení. A když si je (údajně nerad) oblékl i Elvis Presley, svět jako by zapomněl, že šlo původně o pracovní kalhoty. V éře hippies se džíny staly symbolem nevázanosti, svobody a sexu. Nosily je hudební ikony. A zároveň i dělníci.

TIP: Ikony své doby: Sedm legend trhu, kterým na svět pomohla náhoda

Jejich obliba v západním světě začala v 80. letech pomalu klesat. Snem a touhou se ale staly pro mládež za železnou oponou. V Československu se daly sehnat v Tuzexu, tedy v podniku zahraničního obchodu, kde se nakupovalo za valuty. Pro džíny se jezdilo také do Maďarska, pokoutně se šmelily a přeprodávaly až do konce 80. let.

Džíny nechyběly ani v šatníku osobností, u kterých byste to asi nečekali: módní bundu si dopřál i Albert Einstein. Džíny se právem staly oblečením, které spojuje napříč věkem i společenským postavením. A zdá se, že jejich historie není ještě zdaleka u konce. 

Podle průzkumů lžou nejčastěji muži – nejvíc o své výšce, nevěře a také příjmu; ženy potom o hmotnosti, věku či orgasmech. Tzv. sociálních lží vyslovíme za den nejméně deset, někdy však až 250. „Lidé lžou, protože chtějí něčeho dosáhnout. Domnívají se, že když nesdělí skutečnost takovou, jaká je, bude to pro ně snazší. A bohužel je také příjemce často ochotný lež zkrátka akceptovat,“ vysvětluje psycholog Jan Urban. 

Robert Feldman z Massachusettské univerzity se studiu oblasti lží věnuje už přes deset let. V jedné ze svých prací například prokázal, že většina lidí lže i během obyčejné desetiminutové konverzace. Účastníci experimentu stihli zalhat až třikrát, přičemž si to zpravidla ani neuvědomili, dokud jim badatel nepřehrál záznam rozhovoru. 

Dá se lhaní změřit?

Ke lži se uchylujeme, i když nás to stresuje: Dech a tep se zrychlí, začneme se potit, a dokonce se nám změní hlas. Právě zmíněný princip využívá detektor lži neboli polygraf, tvořící dnes běžnou součást policejního vyšetřování. Výsledky sice nelze brát jako důkaz, přesto dokážou mužům zákona výrazně pomoct. 

„Polygraf neukazuje pravdu a lež. Odhalí však změnu fyzických reakcí, takže během testu vyhledáváme atypické stresové odezvy při položení otázky,“ uvádí polygrafolog Vladimir Reznichenko. Kromě kriminalistů využívají jeho služby i soukromé osoby: „Zhruba osmdesát procent mých zákazníků představují jednotlivci, kteří řeší rodinné spory.“

Všímejte si náznaků

Pochybujete-li o pravdomluvnosti svého okolí, leccos zjistíte i bez polygrafu. Za normálních okolností se při nádechu pohybuje břicho, zatímco pokud člověk lže, často se mu zvedají a klesají pouze hrudník a ramena. „Lhaní je stresující, což se projevuje třeba tím, že dotyčný zbledne či zčervená. Vyschne mu v ústech, tudíž může artikulovat hůř než jindy,“ uvádí Urban.

TIP: Pravda, nebo lež? Jak složité je přelstít detektor lži?

Lháři nezřídka sklánějí hlavu, uhýbají pohledem nebo se hrbí – zkrátka nejsou přirození. Mohou být velmi strnulí, nebo až přehnaně aktivní, s expresivními gesty. Totéž platí o pohybech očí: Buď nepřirozeně často mrkají, nebo naopak volí upřený pohled. „Pokud má někdo pocit, že ho podezříváte ze lži, podvědomě si chrání krk jako zranitelnou část těla – například se ho dotýká nebo popotahuje límec košile,“ líčí Urban. „Položíte-li běžnému člověku otázku, potřebuje se zamyslet; zato lháři předem vědí, co vám chtějí říct. Proto se vás rádi pokoušejí zahltit různými informacemi a nepodstatnými detaily.“  

„Současná rychlost rozpínání vesmíru, takzvaná Hubbleova konstanta, tvoří podstatu závažné kosmologické kontroverze,“ vysvětluje Stephen Feeney z University College London (UCL). „Podle přímých měření v místní části vesmíru, uskutečněných pomocí určování vzdáleností cefeid a supernov, má zmíněná konstanta hodnotu 74,03 kilometru za sekundu na megaparsek.“

Uvedené je však v rozporu s hodnotou 67,36 km/s/Mpc, odvozenou na základě pozorování kosmického mikrovlnného pozadí družicí Planck. Znamená to, že se současný vesmír rozpíná asi o 9 % rychleji než zhruba 380 tisíc let po Velkém třesku. Pokud přesnější měření a pozorování v dohledné době rozpor nevyřeší, budou prý možná fyzici muset revidovat standardní kosmologický model. Momentálně se přitom jedná o nejlepší popis vesmíru, jaký máme k dispozici.

Zkouška citlivosti

Podle nedávné studie by mohl k rozluštění nesouladu přispět třetí typ měření, zacílený na světelné exploze a zvlnění časoprostoru v důsledku kolize černé díry a neutronové hvězdy. Odborníci z UCL simulovali přes 25 tisíc takových splynutí, aby zjistili, kolik by jich pravděpodobně detekovaly přístroje na Zemi. 

Ukázalo se, že 2 030 pozemních zařízení by mohlo vnímat zvlnění časoprostoru způsobené při více než třech tisícovkách takových splynutí a že zhruba sto událostí mohou zaregistrovat i dalekohledy, a to jako doprovodné výbuchy světla. Podle odborníků by měla získaná data stačit k novému, zcela nezávislému a dostatečně spolehlivému měření, jež astronomové potřebují k potvrzení či zamítnutí nezbytnosti nové fyziky. 

Mohutná kolize

„Neutronová hvězda vznikne, když hmotná stálice exploduje a zkolabuje. Její pozůstatek má neuvěřitelnou hustotu: Průměrem se obvykle pohybuje kolem dvaceti kilometrů, ale hmotností zhruba dvojnásobně překonává Slunce,“ popisuje Feeney. „Kolize neutronové hvězdy s černou dírou tak znamená kataklyzmatickou událost, způsobující zčeření časoprostoru neboli gravitační vlny. Ty nyní můžeme na Zemi detekovat pomocí observatoří jako LIGO či Virgo.“

TIP: Nová studie naznačuje, že vesmír se rozpíná nerovnoměrně

Zaznamenat světlo z popsané srážky se dosud nepodařilo. Avšak stále citlivější zařízení na zachycení gravitačních vln, společně s novými detektory v Indii a v Japonsku, výrazně rozšíří počty podobných událostí, jež dokážeme zaregistrovat. Astronomové věří, že tak budou moct vyřešit jednu z největších záhad současné kosmologie. 

Němečtí velitelé nedaleko Nijmegenu urychleně formovali improvizované bojové skupiny, které sice měly nad Američany početní převahu, ale postrádaly jejich soudržnost a výcvik. Nejtěžší úder přišel 20. září 1944, kdy se do boje zapojily i dva školní pluky Fallschirmjägern (padákových myslivců). Němečtí parašutisté navíc útočili s podporou obrněnců.

Na jejich nápor později vzpomínal vojín Lawson z roty C 505. parašutistického pluku: „Z východu přijížděl nahoru tank. (...) Připadalo mi, že útok trvá hodiny, a tank držel všechny stále těsně u země. Náboje střelců z bazuk se odrážely od jeho trupu bez jakéhokoliv účinku, a tak jsme se rozhodli, že ze všech našich trhavin vytvoříme jeden granát. Jedna odvážná duše se pak připlazila tak blízko k tanku, aby na něho dohodila. Zasáhla ho a vyřadila.“

S vypětím všech sil a podporou tankistů od XXX. sboru se nakonec Američané 20. září i v dalších dnech ubránili. Určitý úspěch ale německý nápor přece jen zaznamenal. Tvrdý úder donutil 82. výsadkovou divizi bojovat o vlastní bytí a nebytí, přičemž odpoutal pozornost generála Gavina i jeho štábu od primárního úkolu, kterým bylo dobytí přechodů přes Waal.

Proti elitním esesákům

Zpětný pohled napovídá, že Američané měli již první den operace zaútočit co největšími silami na železniční a silniční most v Nijmegenu. Snaha o co nejlepší zajištění vlastních pozic na Groesbeeckých výšinách a také určité nedorozumění mezi velitelstvím divize a 508. parašutistickým plukem vedly k tomu, že na samotný Nijmegen začali Američané útočit až ve večerních hodinách.

První prapor zmíněného pluku svedl tvrdý boj o jeden německý opěrný bod ve městě, ale nebyl schopen dostat se až k mostům. Nepříteli navíc v pravý čas dorazily posily. Různorodou směsici německých školních a protiletadlových jednotek začaly postupně doplňovat muži z průzkumného praporu 9. tankové divize SS Hohenstaufen. Nedlouho po nich dorazily části bojové skupiny Frundsberg, tvořené pozůstatky 10. tankové divize SS. Tyto elitní jednotky zpevnily obranu jižních konců obou mostů a sebevědomí Němci pro danou chvíli upustili od plánů na vyhození přechodů přes Waal do vzduchu.

Pod rouškou tmy

Američané navíc brzy stáhli část sil na jihovýchod na Groesbeecké výšiny, aby zastavili německý nápor z Reichswaldu. Výsadkáři museli počkat, až se k nim připojí britské tanky, a nápor obnovili až 19. září, tedy třetí den operace. Spojenci se přibližovali k jižním koncům mostů ze dvou směrů. Postup ale začal brzy pod palbou německého dělostřelectva ze severního břehu stagnovat.

Když padla tma, rozhodli se spojenečtí důstojníci o poslední kombinovaný nápor. Tři tanky měly jako beranidlo vpadnout do německého obranného postavení, zatímco je další dva budou krýt, a američtí výsadkáři napadnou z boku železniční násep a zaženou nepřátelské kulometčíky od jejich zbraní. Obrněnce však zastavila předem zaměřená artilerie a postup pěchoty uvázl v palbě dobře zamaskovaných kulometů, které přitiskly Američany k zemi. Když pak Němci nasadili do boje i dvě samohybná děla, začali se Spojenci stahovat. Nastala patová situace a výsadkáři museli hledat jiné řešení.

Parašutisté na lodích

Ještě 19. září večer se sešli velitelé nasazených spojeneckých divizí a řešili, jak se dostat přes řeku a pomoci britským výsadkářům, kteří již třetí den bojovali v obklíčení v Arnhemu na severu. Nakonec si někdo ve štábu vzpomněl na několik náklaďáků s britskými útočnými čluny z celtoviny, které zůstaly někde hluboko v týlu britské Gardové obrněné divize. Následujícího dne se kolem třetí hodiny odpoledne vrhli muži 3. praporu 504. parašutistického pluku do útoku.

Řeku se pokoušeli překročit několik set metrů západně od železničního mostu. Podporu jim poskytovaly tanky od Gardové obrněné divize, které zároveň pokládaly zadýmovacími granáty kouřovou clonu. Zároveň se připojily i britské letouny, které zasypaly protější břeh pumami a raketami. I tak se jednalo o extrémně nebezpečnou akci, jak dokládá svědectví poručíka Pitta: „Naskákali jsme do těch zatracených člunů a zpočátku jsme si mysleli, že na vodu prší. Pak jsme pochopili, že to je olovo od skopčáků z druhého břehu, a tak jsme rychle odrazili. Pádlovali jsme jako šílení, abychom se dostali přes řeku. Jen několik člunů se převrátilo, mnoho kamarádů z nich bylo zabito, když se pokoušeli doplavat na břeh. Nevím, o kolik člunů jsme přišli, byla to pekelně široká řeka.“

Příliš vysoká cena?

Celkově ztratili útočníci polovinu všech člunů, které v průběhu šesti cest přepravily na druhý břeh téměř 160 metrů širokého toku 3. a později i 1. prapor 504. parapluku. Výsadkáři okamžitě vyrazili na východ a za cenu víc jak stovky padlých splnili úkol. Později prý Američané na bojišti napočítali 417 mrtvých Němců. Obchvat přes řeku navíc doplnil obnovený nápor 505. parašutistického pluku s podporou britských tanků skrz město na jižní konec mostů.

TIP: Na padáku do Normandie: Den D ve vzpomínkách amerických výsadkářů

Kolem osmé hodiny je již Spojenci oba pevně drželi. Poté následoval další nápor směrem k severu, ale již bylo příliš pozdě. Podařilo se zachránit pouze zbytky a rozprášené britské výsadkové divize. Američtí výsadkáři u Nijmegenu nade vši pochybnost dokázali, že jsou elitním vojskem. Zadané úkoly splnili, byť se tak stalo až se zpožděním. Za to ale mohly spíše vedlejší vlivy jako zdržení podpůrných tanků a přílišné rozptýlení seskokových zón. 

Představme si, že profesionální boxer potře svoji rukavici lepidlem a následně udeří soupeře. Tvář zasažená prudkým úderem se bez ohledu na kvalitu lepidla k rukavici nepřilepí. Soupeřova hlava je odmrštěna dozadu, boxer po úderu padá do provazů nebo na podlahu ringu. Žabí jazyk se ale chová úplně jinak. Jak to, že navzdory obrovské rychlosti kontaktu jazyka s kořistí hmyz k žabímu jazyku přilne? 

Zrychlení akrobatických letadel

Žabí jazyk fascinoval přírodovědce odedávna. Když v roce 1849 publikoval přírodovědec Augustus Waller pojednání o nervech žabího jazyka, přiznal se, že orgán strčil pod objektiv mikroskopu poté, co ho zaskočila jeho úžasná pružnost. Pozastavil se také nad tím, jak pevně se jazyk lepí k povrchu cizích předmětů. 

Přesně změřit napětí potřebné k odlepení se podařilo vědcům teprve nedávno u žáby rohatky Cranwellovy (Ceratophrys cranwelli). Dosahuje bezmála 18 000 pascalů. V přírodě najdeme tvory, kteří se dokážou přilepit ještě důkladněji. Například noha gekona se na podložce udrží pod napětím až 100 000 pascalů. I tak je ale přilnavá síla žabího jazyka úctyhodná. Pozornost si zasluhuje i zrychlení jazyka vystřeleného z žabí tlamy. To dosahuje hodnot kolem 5 G (tedy pětinásobek gravitačního zrychlení Země) a je tedy srovnatelné s přetížením, jakému jsou vystavení například akrobatičtí piloti.

Žáby v laboratoři

Jak je vlastně možné, že jazyk vymrštěný obrovskou rychlostí z žabí pusy neodrazí hmyz do větší dálky, ale naopak jej osudově uvězní? Záhadě přišel na kloub tým vedený Alexis Noelovou z Georgia Institute of Technology v Atlantě.

Vědci nasnímali speciální kamerou lov několika druhů žab. Prozkoumali jejich jazyky a zevrubným analýzám podrobili také jejich sliny. V centru pozornosti badatelů se tak ocitly severoamerické druhy žab skokan levhartí (Rana pipiens), blatnice Holbrookova (Scaphiopus holbrookii), dále pak parosnička nádherná (Kaloula pulchra) z jihovýchodní Asie, listovnice trinidadská (Phyllomedusa trinnitatis) z Karibiku a rovněž jihoamerické druhy bezrohatka bojovná (Lepidobatrachus laevis) a již zmíněná rohatka Cranwellova.

Fyzika v akci

Záběry kamery odhalily, že jazyk se po nárazu na tělo hmyzu chová podobně jako airbag v automobilu. Jeho neuvěřitelně měkká tkáň kořist „obalí“, což významně sníží riziko, že náraz jazyka odmrští hmyz pryč. Vzápětí vstupují do hry husté sliny, kterými je jazyk žab pokrytý. Ty mají sice viskozitu medu, ale při nárazu jazyka na hmyz vzniklým tlakem „zřídnou“. Najednou mají viskozitu obyčejné vody a tělo hmyzu se do nich bleskově ponoří. Tlak jazyka následně poleví a slinám se vrátí jejich původní medovitá konzistence. V té chvíli je hmyz k jazyku pevně přilepený a nemá šanci se z této živé mucholapky vymanit. 

Žába poté hbitě zatáhne jazyk s úlovkem do tlamy. Teď jí je vysoká lepivost slin na obtíž, protože potřebuje kořist od jazyka oddělit a spolknout. A tady vstupuje do hry „blažené“ přivření žabích očí při polykání sousta. Žába totiž zatáhne oči do hlavy, zatlačí jimi na měkké horní patro tlamy a vyvine překvapivě velký tlak na hmyz přilepený na jazyk. Sliny pod tlakem opět zřídnou, přestanou lepit a hmyz se posouvá dál do útrob úspěšného lovce.

TIP: Přilnavé nožky gekonů: Lepidlo, které obdivoval už Aristoteles 

Výsledky výzkumu žabího jazyka a žabích slin zdaleka nezajímají jen zoology. Důkladně je studují i průmysloví vývojáři v naději, že se jim díky trikům odkoukaným od žab podaří vyrobit lepicí pásku, která by se aspoň přiblížila tomu, čím evoluce obdařila ropuchy, skokany, rosničky a jejich široké příbuzenstvo.