Hned první květnový den se vyplatí zacílit na ranní nebe: Po půl páté se totiž nad východním obzorem objeví Venuše s Jupiterem, přičemž je na obloze bude dělit úhlová vzdálenost jen 0,3° – a to jsme teprve v polovině planetárního výčtu. Přesunete-li zrak zhruba o 15° doprava, narazíte o něco výš nad horizontem na naoranžovělý Mars. A pokud stejný krok zopakujete ještě jednou, skončíte u nažloutlého Saturnu… Zmíněnou čtveřici, byť v méně symetrických rozestupech, budeme na ranním nebi vídat po celý květen. 

Za první planetou

Jednu oběžnici najdeme i na soumrakové obloze, přestože pouze na počátku měsíce. Půjde o Merkur a k vidění bude v blízkosti severozápadního obzoru. Zhruba půl hodiny po západu Slunce se nad ním bude nacházet v úhlové výšce okolo 12°, což však platí pouze pro úplný začátek května. Proluka mezi planetou a horizontem se totiž bude den ode dne zmenšovat, stejně jako jasnost Merkuru. Již v průběhu druhého květnového týdne tak přestane být pozorovatelný.

Do té doby se ovšem stihne potkat s druhým nápadným objektem májového podvečerního nebe, s dorůstajícím Měsícem. Ke konjunkci jeho velmi úzkého srpku (pouhé dva dny po novu) s Merkurem dojde 2. května, přičemž našeho souputníka spatříte nalevo od planety, v úhlové vzdálenosti zhruba 2°. S ohledem na opravdu nicotný průměr Sluncem osvětlené části Měsíce však nebude na škodu, pokud si vypomůžete například triedrem.

S ním navíc získáte šanci spatřit otevřenou hvězdokupu Plejády ze souhvězdí Býka. Za normálních okolností velmi nápadné uskupení stálic se bude nacházet na protější straně, tedy napravo od Merkuru, v takřka identické úhlové vzdálenosti jako protilehlý měsíční srpek. Světlá obloha však udělá své, a tak i v dalekohledu zůstane z Plejád viditelných pouze pár nejjasnějších hvězd… 

Jarní rojení

Počátek května se ponese rovněž ve znamení zvýšeného výskytu meteorů, neboť bude sílit aktivita meteorického roje Éta Akvarid. Jejich pozorování však vyžaduje co nejtmavší oblohu, proto je nezbytné počkat, až se dostatečně setmí. Jelikož ovšem bude na nebi zářit i měsíční srpek spějící k úplňku, bude o pořádnou tmu čím dál tím větší nouze. 

Během maxima činnosti Éta Akvarid, v noci z 5. na 6. května, zapadne Měsíc až kolem čtvrt na dvě ráno. Radiant roje v souhvězdí Vodnáře se nad východním obzorem nicméně objeví o více než hodinu později. Právě druhá polovina noci se tak ke sledování Éta Akvarid hodí nejlépe: Ideální výhled se naskytne pár hodin před svítáním, kdy už se bude radiant nacházet výš nad horizontem a současně se přiblíží vrchol aktivity roje, předpovězený na pozdní ranní hodiny 6. května. Tehdy bychom mohli spatřit i několik desítek meteorů za hodinu.

Ve staletém prachu

Éta Akvaridy jsou spjaty se slavnou Halleyovou kometou. I když „spjaty“ není úplně správné slovo, neboť jde o drobné prachové částečky, jež se od ledového jádra vlasatice definitivně oddělily a nyní volně plují meziplanetárním prostorem – ovšem nikoliv zcela náhodně, nýbrž rozptýleny podél její oběžné dráhy. Při pohledu z velké dálky by se dalo říct, že se zmíněný materiál jeví jako nesourodý, značně protažený a velmi řídký oblak kometárního prachu.

Země se do něj každoročně noří mezi 19. dubnem až 28. květnem, přičemž jeho „nejhustší“ částí prolétá kolem 6. května. Mimochodem, z aktuální polohy oblaku ve Sluneční soustavě lze vyčíst, že se jedná o částice, jež se z Halleyovy komety uvolnily před několika staletími, jelikož její současná oběžná dráha v blízkosti trajektorie naší planety neprochází. 

Poslední vzplanutí

A jak se z chladného prachového zrnka, tedy nicotného meteoroidu, stane nebeský úkaz zvaný meteor? Jednoduše, a hlavně rychle: Stačí, aby vletělo do zemské atmosféry – v tomto případě výslednou rychlostí 66 km/s – a zajímavý světelný jev je na světě, přesněji řečeno na obloze. 

Díky tření o plynný obal Země se zrníčko bleskově zahřeje a s ním i molekuly plynů podél jeho dráhy, a to dokonce natolik, že se ionizují a začnou samy zářit. Nepozorujeme tedy přímo zrnko, nýbrž svítící atmosféru v jeho nejtěsnějším okolí. Vše nicméně trvá jen krátce, neboť se prachová částečka v důsledku vysoké teploty záhy vypaří. Typický meteor má tudíž podobu světlé čáry, která během zlomků až jednotek sekund protne část oblohy a stejně rychle i zmizí. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Býka, 21. května ve 3:23 SELČ vstupuje Slunce do znamení Blíženců.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný na počátku května večer nízko nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný ráno nízko nad východem
• Jupiter – viditelný ráno nízko nad východem
• Saturn – viditelný ráno nízko nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v květnu 2022

• 1. května – setkání Venuše a Jupitera na ranní obloze velmi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,3°; nedaleko pozorovatelný i Mars se Saturnem
• 2. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Merkuru na soumrakovém nebi nízko nad severozápadem, v úhlové vzdálenosti cca 2°; napravo dalekohledem viditelné Plejády z Býka
• 5. května – v noci nastává maximum meteorického roje Éta Akvarid
• 6. května – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců v první polovině noci
• 7. května – setkání Saturnu a planetky Vesta na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 0,7°; planetka pozorovatelná pouze v dalekohledu
• 9. května – dorůstající Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 13. května – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 16. května – úplné zatmění Měsíce, z ČR ovšem viditelné jen jako částečné: začátek částečného zatmění ve 4:27 SELČ, konec úkazu se západem zčásti zatmělého Měsíce za obzor cca v 5:15 
• 16. května – téměř úplňkový Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 22. května – setkání Měsíce a Saturnu na ranní obloze nad jihovýchodem, v úhlové vzdálenosti cca 6°
• 25. května – seskupení úzkého měsíčního srpku, Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, na ploše o průměru cca 4°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn
• 27. května – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze těsně nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 1°
• 29. května – setkání Jupitera a Marsu na ranním nebi nízko nad východem, v úhlové vzdálenosti cca 0,6°; nedaleko pozorovatelná i Venuše a Saturn

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

O příchodu cizince z Čech nám zanechal zprávu italský básník Ubertino Puscullo, který tou dobou v Konstantinopoli pobýval. Popisuje jej jako vyčerpaného a zbědovaného dlouhou cestou. Ale  soucit bychom u italského poety hledali marně. Považoval českého poutníka za „štvané zvíře“, které hledalo u pravoslavných Řeků útočiště kvůli svému vlastnímu kacířství. V duchu dobového chápání považoval Ubertino pravoslavné i kališníky, k nimž se Čech hlásil, za nebezpečné bludaře. 

Království rozdělené v sobě

Popravdě řečeno, český vyslanec si ke své návštěvě nevybral zrovna nejlepší okamžik. Z kdysi mocné říše zbývalo již jen hlavní město Konstantinopol, několik ostrovů a území na Peloponésu. Vše ostatní dobyli osmanští Turci a jejich nový sultán Mehmed II. snil o tom, že se zmocní i samotné Konstantinopole. Jestliže situace vně hradeb byla zoufalá, pak uvnitř města to doslova vřelo.

Už v Bibli se praví, že království rozdělené samo proti sobě zpustne. A právě to teď hrozilo Byzanci. Ve městě proti sobě stály dvě strany: jedna, podporovaná císařem, si přála unii s římskokatolickou církví, kterou Západ podmiňoval vojenskou pomoc proti Turkům. Druhá v čele s učeným mnichem Gennadiem Scholariem, podporovaná mnišstvem i většinou lidu, tuto unii odmítala jako zradu pravoslaví. 

Čech, nebo Angličan?

Český poutník, který neuměl ani slovo řecky se mohl ve složitých poměrech řecké církve jen těžko orientovat. Podle Puscullova svědectví vyhledal nejprve představené mnichů a ti jej vzápětí uvedli ke Gennadiu Scholariovi, který stál v čele protiunijní opozice. Gennadios vedl s Anglikem dlouhé rozhovory diplomatického i věroučného rázu. Jednacím jazykem byla nepochybně latina, kterou vzdělaný Gennadios skvěle ovládal. Výsledkem těchto jednání bylo několik dokumentů, které vrhají světlo na totožnost českého poutníka. Byly to Vyznání víry, které poutník učinil před přijetím do pravoslavné církve, a Výklad víry, který Gennandios poslal do Čech.

Ve Vyznání víry Anglik sám o sobě říká: „Já, Konstantin Platris, Cesis, Anglikos.“ To je zdánlivě dost indicií k jeho identifikaci, které ale ve skutečnosti vzbuzují jen zmatek. Samotné jméno Konstantin dostal poutník při své konverzi k pravoslaví v Konstantinopoli. Cesis snad znamená Čech, Anglikos je téměř jistě Angličan. Co je ale ono záhadné Platris?

Z dalších zmínek víme, že Konstantin byl i kněz a učitel, tedy asi člen univerzity. Několik generací trvající diskuse mezi českými historiky o totožnosti Konstantina Anglika dospěla k pravděpodobnému závěru, že se pod tímto jménem skrývá husitský teolog Petr Payne (1380–1456) pocházející z Anglie. Jméno Platris by pak mohlo být zkomolené Petr. Právě Payne byl často pověřován diplomatickými misemi ve službách husitů. Problémem ale je jeho vysoký věk, roku 1452 mu muselo být už hodně přes šedesát let. 

Jednání – ale o čem?

Je ale možné, že existoval důvod, proč byl i v tomto pokročilém věku Payne do Konstantinopole vyslán. Nešlo totiž o první jednání husitů s Byzancí – to první se uskutečnilo již koncem dvacátých let, v čase husitských válek. Existuje o něm jen jediná zmínka v řeckých pramenech, neznáme ani složení husitského poselstva. Pokud by ale byl Payne jeho členem, mohl být i po čtvrt století vyslán do města na Bosporu znovu, protože se zde dokázal orientovat a snad tu měl i nějaké kontakty. 

Průběh jednání mezi Anglikem a Genandiem je zahalen tajemstvím. Máme o něm jen nepřímé zprávy. Posla do Konstantinopole vyslala pražská utrakvistická konsistoř v čele s arcibiskupem Janem Rokycanou (1396–1471). Utrakvisty totiž pálil jeden velký problém: potřebovali mít vlastní biskupy, kteří by jim světili kněží. Sám Rokycana byl za arcibiskupa zvolen, ale nebyl vysvěcen. Do roku 1449 doufali, že něco vytěží ze sporu mezi basilejským koncilem a papežem v rámci katolické církve. Střet byl ale srovnán smírem a tak utrakvistům nezbývalo, než se obrátit na pravoslavnou církev, a to přímo v jejím centru, v Konstantinopoli. Chtěli tu žádat vysvěcení Rokycany, případně dalších biskupů. 

To jim samozřejmě Gennadios mohl poskytnout, protože členy protiunijní strany bylo i několik biskupů, kteří mohli svěcení provést. Svěcení kališnických biskupů ale Gennadios podmiňoval vytvořením církevní unie. Nelze vyloučit, že chtěl využít uzavření unie s utrakvisty k oslabení pozice císaře. Pokud by totiž uzavřel spojenectví s kališníky a získal od nich vojenskou pomoc proti Turkům, stala by se unie s katolickou církví, motivovaná výhradně snahou o získání vojenské pomoci, bezpředmětnou.

Křest v pravoslavné církvi

Podle Výkladu víry projevil Konstantin touhu přijmout pravoslaví. To s sebou neslo nutnost poučit jej o nové víře. Toho se ujal osobně Gennadios. Vyučování nemohlo trvat příliš dlouho a na jeho konci byl český poutník uznán za způsobilého k přestupu na pravoslaví. Gennadios svolal shromáždění „do chrámu Ježíše Krista ležícího blízko chrámu Hagia Sofia“. Chrám byl zaplněn nejen lidem, ale i mnichy, což nasvědčuje tomu, že se Anglikovy konverze účastnili hlavně odpůrci unie.

Účelem shromáždění bylo poskytnout slyšení českému poslu a veřejně prezentovat jeho přestup na pravoslaví. Anglik přednesl předem připravené Vyznání víry, v němž hned na počátku zavrhl papeže a sliboval poslušnost konstantinopolské církvi. Papeže nazýval dokonce „Antikristem“ a „vlkem církve“. Následně byl český poutník přijat do pravoslavné církve, pravděpodobně skrze křest, při němž obdržel i nové jméno Konstantin.

Unie husitů s Byzancí

Několik indicií svědčí o tom, že se celé jednání s Konstantinem Anglikem konalo za tichého souhlasu císaře Konstantina XI. (vládl 1449–1453). Jak je ale možné, že by císař, který prosazoval unii s Římem, najednou svolil k jednání s vyslancem kacířů, navíc vedené jeho hlavním odpůrcem Gennadiem Scholariem? Nejspíše šlo o jedenu z posledních her pověstné byzantské diplomacie. Císařové totiž investovali do prosazení unie nemalou energii, pomoc ze západu však stále nepřicházela. Tichou podporou či jen tolerancí jednání s českým poslem získal císař jeden z mála prostředků nátlaku na Řím. Mohl teď papeže pobízet k vyslání vojenské pomoci poukazem na to, že pokud ji nepošle Západ, dohodnou se odpůrci unie s utrakvisty, kterým za to poskytnou biskupské svěcení.

O tom, že císař Konstantin nějakým způsobem musel jednání podporovat, svědčí nepřímo i jméno, které si Anglik zvolil při svém novém křtu: Konstantin. Po křtu požádal Anglik shromážděné duchovenstvo, aby napsalo list Čechům, aby se i oni mohli připojit k pravoslavné církvi. Vyhověli mu a Gennadios sepsal Výklad víry, který měl Anglik předat Čechům. Ti v něm byli pozváni ke sjednocení s konstantinopolskou církví.

Kromě Vyznání napsali pravoslavní duchovní i list Čechům, který měl Anglik doručit. List je datován 18. lednem 1451, což ale odpovídá podle našeho kalendáře témuž datu roku 1452. Text byl vyhotoven řecky a latinsky. Opakoval se zde nabídka unie, avšak o vysvěcení biskupů, o které šlo Čechům především, se mluvilo pouze v řeckém textu. V latinském textu byla zmínka o kněžích vynechána. Není jisté, zda tak důležitá informace byla vynechána úmyslně nebo náhodou, nicméně k utrakvistům se tato zpráva nejspíš vůbec nedostala, neboť jak v Čechách v té době uměl řecky málokdo.

Návrat a druhá výprava

Konstantin Anglikos se zřejmě brzy po napsání dopisu, tedy na přelomu ledna a února roku 1452, vydal na cestu do Čech. Nevíme, kdy se vrátil, ale dopis pražských kališníků do Konstantinopole, který je odpovědí na list přinesený Konstantinem, je datován 29. září 1452. V odpovědi kališníci píší, že mají velkou radost ze zpráv donesených Konstantinem, který je pověřen dalším poselstvím a má předat dopis a vyřídit ústní zprávy od Čechů „ve svém srdci skryté“. Není tu ale ani zmínka o přijetí návrhu unie, pouze sdělení, že utrakvisté ústně svěřili Anglikovi vzkazy, které osobně doručí do Konstantinopole.  

Na podzim roku 1452 se Anglik vydal na svou druhou cestu do Konstantinopole, s dopisem a s ústními vzkazy pro Gennadia a jeho stoupence. Vzhledem k tomu, že se vydal opět na náročnou a nebezpečnou pouť, lze soudit, že Čechové chtěli v jednáních pokračovat.

Bezvýsledná mise

Situace v Konstantinopoli se ale mezi tím změnila; pod hrozbou tureckého nebezpečí nechal císař 12. prosince 1452 ústy kardinála Isidora vyhlásit v chrámu Hagia Sofia unii s Římem. Lid, vedený Gennadiem Scholariem se s ní sice ani tehdy nesmířil, ale už nebylo možné od císaře očekávat mlčenlivý souhlas s jednáním. Situace se vyostřovala každým dnem a každým dnem se blížilo turecké vojsko.

TIP: Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas

Zda Konstantin Anglik skutečně dorazil do Konstantinopole podruhé, nevíme. Žádné další zprávy o něm ani o jednáních mezi konstantinopolskou církví a utrakvisty totiž neexistují. Dne 29. května roku 1453 pak Konstantinopol dobyla osmanská vojska. Sultán ustanovil novým patriarchou právě Gennadia Scholaria, který se podle určitých náznaků snad pokoušel s kališníky dál jednat. Ale i tyto rozhovory brzy utichly a mise Konstantina Anglika tak skončila zcela bez výsledku…

Zatopeným jeskynním prostorám se říká cenoty, což pochází z mayského „dzónot“. V širším smyslu může jít o jakékoliv vyvěrání podzemní vody, ale v užším pojetí jsou skutečné cenoty pouze na Yucatanu a několika přilehlých karibských ostrovech. Voda se do cenotů dostává pouze z dešťových srážek. Než prosákne do podzemní, prochází mocnými nánosy zeminy, které fungují jako dokonalý filtr. Díky tomu je voda v cenotech zcela průzračná.

TIP: Tajemství mexického poloostrova: Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Protože jsou cenoty tvořené velmi porézním vápencem, získala zde voda možnost vytvořit síť podzemních říček končících v moři. Tam, kde se vápencové stěny prolomily, vznikly laguny a jezírka, které slouží jako vstupy do tohoto rozsáhlého podzemního labyrintu.

Cenot pojmenovaný Suytun, jenž se nachází několik kilometrů od Valladolidu (foto: Shutterstock)

Na pověry a tradice je zřejmě nejbohatší ruský kosmický program. Koneckonců první člověk na oběžné dráze byl Rus… Představme si nyní, že se na Bajkonuru schyluje ke startu dalšího Sojuzu. A my máme to štěstí, že patříme do posádky. Tvrdý výcvik je za námi, do mise zbývá už jen pár dnů. Začíná poslední fáze příprav, doslova protkaná zvyky a tradicemi, jejichž dodržování se bere velmi vážně.

Pocta padlým

Den před odletem na kosmodrom se naše posádka vydává na Rudé náměstí, konkrétně za mauzoleum. Tam jsou v Kremelské zdi uloženy ostatky architekta praktické kosmonautiky Sergeje Koroljova a také Georgije Dobrovolského, Viktora Pacajeva a Vladislava Volkova z tragického Sojuzu 11, Vladimira Komarova, který zahynul v Sojuzu 1, a od roku 1968 i Jurije Gagarina, prvního člověka, jenž překročil práh kosmu. Klademe na jejich náhrobky rudé karafiáty a chvíli postojíme, abychom vzdali hold padlým hrdinům a v duchu je požádali o ochranu při nadcházejícím letu. 

Po návratu do Hvězdného Městečka ještě navštěvujeme Gagarinovu pracovnu, která se zachovala přesně ve stavu, v jakém ji legenda den před smrtí opustila. Všichni se podepisujeme do pamětní knihy na pracovním stole. Následuje fotografování u několika místních monumentů, včetně obelisku s podobou Lenina!

Hra na snídani

Den odletu na kosmodrom začíná snídaní, tedy spíš její imitací. V jednom ze sálů Střediska výcviku kosmonautů se sejde hlavní i záložní posádka s rodinami, instruktory a vedením oddílu nad stolem přetékajícím jídlem, kterého se však nikdo ani nedotkne. Místností znějí stále nové a nové přípitky. Posádky vždy jen usrknou, ostatní mohou své skleničky vyprázdnit.

Po loučení u autobusu následuje krátká cesta na nedaleké letiště a přelet na Bajkonur, místo prvních krůčků nepilotované i pilotované kosmonautiky. Ještě před pár lety bychom se ubytovali v legendárním hotelu Kosmonaut. Tradici zahájil v dubnu 1967 Komarov, který v místě strávil poslední noc před startem Sojuzu 1. Předtím kosmonauti spávali v malém finském domku, kde před svým letem odpočíval Gagarin. Když měl v létě 1966 navštívit Bajkonur francouzský prezident Charles de Gaulle, muselo se pro něj a jeho suitu vybudovat odpovídající ubytovací zařízení – a tak vznikl právě zmíněný hotel. My se nyní ubytujeme hned vedle, Kosmonaut však zůstává základnou pro veškeré procedury, lékařské prohlídky i ceremonie.

Den po příletu se před ním vztyčují vlajky a v případě mezinárodní posádky stoupá k nebi několik standart různých zemí. K pečlivě dodržovaným zvykům patří i návštěva Koroljovova kosmického muzea, kde se podepisujeme na fragment aerodynamického krytu, údajně z Vostoku 1. Rádi bychom se soustředili na blížící se let, ale jeden den je tradičně vyhrazen pro média. Pózujeme před kamerami, předstíráme kondiční cvičení, hrajeme biliár… a veskrze se snažíme tvářit, jako by šlo o pouhou rutinu. Dobře však víme, že budeme potřebovat plnou náruč štěstí, protože se během celé mise může pokazit tisíc věcí. Je tedy třeba jít štěstěně naproti dodržováním zaběhaných rituálů a naopak nekřížit cestu smůle…

V aleji kosmonautů

Přibližně 48 hodin před startem opouští raketa s naší lodí na špici montážní halu MIK. Děje se tak většinou ráno, v sedm hodin místního času. Přesun na rampu probíhá po kolejích, vagon s raketou táhne loko­traktor. Pracovníci, kteří ji kompletovali, jdou prvních několik stovek metrů pomalu vedle soupravy a často pokládají na koleje mince, aby je lokomotiva rozlisovala. Údajně pak přinášejí štěstí. 

My se ovšem převozu neúčastníme, protože přítomnost hlavní posádky prý znamená smůlu. Zato o pět dní dřív navštěvujeme „alej kosmonautů“. Když se stavěl hotel Kosmonaut a zakládal se i přilehlý parčík, sám Gagarin tam údajně zasadil malý stromek. Od té doby každý člen posádky před letem zasadí v aleji vlastní strom. 

Po filmu láhev vodky

A už je tu večer před startem. Scházíme se i se záložní posádkou v malém kinosále hotelu. Dnes máme na programu stejný film, jaký noc před misí sledovaly desítky našich předchůdců: Bílé slunce pouště. Všichni ho známe zpaměti, patří mezi kultovní ruské snímky, a pro pohodlí ostatních národností je doplněn anglickými titulky. Tradice začala někdy kolem roku 1972 a kosmonauti vytvořili okolo filmu doslova mytický kult. Kdysi se dokonce vzájemně zkoušeli ze znalostí detailů. Pokud si někdo musí odskočit, promítání se zastaví a pokračuje se, až je dotyčný zpátky. Může se to zdát jako přehnaná pověrčivost, ale proslýchá se, že si Vladimir Vasjutin před letem Sojuzu T-14 odešel asi v polovině filmu tajně ven zakouřit – a také jeho mise byla pak o půlku kratší: Voloďa na Saljutu 7 onemocněl a musel předčasně zpět. Raději nepokoušíme štěstí a dodíváme se až do konce…

Později večer vzpomínáme na jeden hezký zvyk, který se ovšem již nepraktikuje, alespoň ne oficiálně: Po promítání se posádka sešla na pokoji a velitel otevřel láhev vodky, napil se a nechal kolovat. Když si každý člen hlavní i záložní posádky zavdal, velitel láhev zavřel a všichni se na ni podepsali, aby se mohla dopít po návratu z kosmu. Dnes by podobný zvyk neprošel, nanejvýš nás nechají ráno v den startu lehce usrknout šampaňského, jenže to už není ono…

Poslední loučení

Neklidný spánek přerušuje drnčení pokojového telefonu, je tu den startu! Snídani jako vždy servíruje záložní posádka. Než se vydáme do autobusu, chvíli beze slov posedíme. Jde o obdobu staré ruské tradice, kdy se před dalekou cestou využívají poslední okamžiky klidu k mentální přípravě na nastávající pouť. Poté velitel vstane a my ho následujeme. Při definitivním odchodu z pokoje se všichni podepisujeme na dveře. Některé jsou v hotelu Kosmonaut už tak zaplněné podpisy, že je těžké na ně ten svůj ještě vtěsnat, takže se jich už pár muselo vyměnit. Když vycházíme vestibulem ven, vítá nás špalír lidí a zpívá píseň Tráva u domu od skupiny Pozemšťané. Jde o klasickou ruskou popmusic a těžko říct, kdo a kdy tradici zahájil. Určitě k tomu ovšem nedošlo dřív než v roce 1983, kdy melodie vznikla.

Nasedáme do dvou autobusů – hlavní posádka do vozu s nápisem Zvjozdnyj, záložní pak do toho s nápisem Bajkonur. Mají speciální „espézetky“ a na několika místech také podkovy pro štěstí. Autobus nás odveze do haly, kde se před spojením s raketou připravovala naše kosmická loď. Po cestě se díváme na domácí videa, celý vůz se otřásá smíchy, ale občas na nás padne i lehce nostalgická nálada, když se ve filmu objeví osobní vzkaz od nejbližších. 

Zastavujeme před budovou 254, abychom si uvnitř oblékli skafandry a zkontrolovali jejich funkčnost. Po definitivním rozloučení s rodinami skrz sklo vycházíme ven a před budovou čeká zástup lidí. Stoupáme si na značky namalované na asfaltu a velitel podává hlášení předsedovi státní komise. Jsme připraveni a uděláme vše, aby byl náš let úspěšný. Teď můžeme konečně vyrazit autobusem na místo startu.

A poslední nakopnutí

Než tam však dojedeme, čeká nás další neopominutelný zvyk. V půli cesty autobus zastavuje, celá posádka vystupuje a společně si ulevujeme na levé zadní kolo. Jako mnoho již zmíněných tradic, i tuto má na svědomí Gagarin, který si takto údajně odskočil během své cesty k raketě. Z pochopitelných důvodů se zvyku neúčastní ženy, ačkoliv se ví, že minimálně jedna z nich – Claudie Haigneréová – se do něj nepřímo zapojila pomocí lahvičky…

Konečně jsme u rampy. Představitelé Roskosmosu a oddílu kosmonautů nás vedou k raketě a před vystoupením na schůdky k výtahu nás lehce kolenem nakopnou. Má jít o imitaci mírného trhnutí při oddělení lodi od posledního stupně rakety a vlastně o přání šťastné cesty na orbitu. Poslední zamávání a výtah nás vynáší k lodi na špici rakety. Jakmile sedíme v křeslech, velitel zavěšuje na strop kabiny malý talisman od svých dětí, který navíc funguje jako indikátor beztíže. Ostatní mohou přidat vlastní maskoty – a takto se do vesmíru dostal rovněž český Krteček. Po dokončení kontroly lodi a přístrojů zbývá do startu asi hodina. Podle tradice nám řídicí středisko pouští do sluchátek hudbu. Dnes je to lehký jazz, jindy může jít o pop, folk… podle toho, co si posádka zvolí.

Chléb a solné tablety

A pak už se zespod ozve slabé dunění, kabinou otřesou vibrace a stoupáme k nebi. Dnešní datum si bude každý z nás pamatovat do konce života. Ovšem ani jeden z kosmonautů, kteří kdy z Bajkonuru vzlétli, nemá ve vzpomínkách 24. října. Uvedeného dne roku 1960 totiž zabil ničivý požár rakety R-16 na rampě podle odhadů přes sto lidí, včetně maršála Nědělina. O tři roky později v tentýž den zemřelo při požáru nosiče R-9 sedm osob. Nelze se tedy divit, že už Rusové nechtějí pokoušet štěstí a raději na zmíněné datum žádné starty neplánují. Několik hodin nato je naše loď již pevně připojena k Mezinárodní vesmírné stanici. Poklopy se otevírají a následuje další milá tradice: Kolegové nás vítají chlebem a solnými tabletami. 

Návratem to nekončí

Čas na palubě ovšem nezadržitelně běží a o pár dní později se musíme rozloučit. Chvíli „posedíme“ u přechodového tunelu, pak poklopy zapadnou a za několik hodin se již vznášíme zemskou atmosférou pod kopulí bílo-oranžového padáku. 

Po přistání opouštíme kabinu a usedáme do připravených křesel, jež přivezly záchranné oddíly. Některé posádky dostávají kytici, my pro změnu obdržíme jablko jako symbol Země. Pak opatrně vstáváme, a pokud nám to stav dovolí, podepisujeme se křídou na ohořelý plášť kabiny. Po krátké lékařské prohlídce se helikoptérou přesouváme do nedalekého města Kostanaj a následuje další ceremoniál, kdy nás oblečou do trochu legračních kazašských krojů. Ruské kosmonauty poté čeká let do Hvězdného Městečka, jejich mezinárodní kolegy cesta do Ameriky či Evropy. A samozřejmě mnoho dalších ceremoniálů, přípitků a slavnostních projevů…

Image

Čtěte také

Šťastný let! Americké tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Messerschmitt Bf 109E byl Hurricanu Mk.I nepochybně ve většině ohledů nadřazen, což platilo jak po stránce technologické, tak v řadě důležitých parametrů. Kromě toho stál v porovnání s britskou stíhačkou téměř o polovinu méně.

Do vývrtky raději ne

Co se týče letových i provozních vlastností, představoval Hurricane Mk.I bezproblémový typ. Pevný drak dobře snášel poškození a snadno se opravoval. Letoun se jednoduše pilotoval, lehce prováděl manévry na horizontále, při střelbě zůstával velmi stabilní. Vývrtka se zakazovala, protože na dvě otočky stroj ztrácel plných 600 metrů výšky. Většina pilotů RAF byla také přesvědčena, že „Hurry“ v obratnosti „stodevítku“ překonával.

Na podmínky jara 1940 dosahoval slušné maximální rychlosti i stoupavosti, jednoduše se s ním startovalo i přistávalo. Provoz z polních letišť usnadňoval dosti robustní podvozek o širokém rozchodu. Celkově jeho ovládání nečinilo větší obtíže ani méně zkušeným letcům, což tehdy pro RAF znamenalo značné plus. Nepopiratelnou nevýhodu britského typu představovalo užití plovákového karburátoru u motoru, který při manévrech s negativním přetížením (včetně přechodu do střemhlavého letu) krátkodobě přerušil přívod paliva. Pohonná jednotka na chvíli vynechala a Bf 109 E, který díky přímému vstřikování paliva do motoru tímto problémem netrpěl, v souboji získával cenné metry.

Co na to Němci?

S výjimkou provedení Bf 109 E-1 měla účinnější střeleckou výzbroj německá stíhačka. Naopak britský letoun zcela jistě představoval lepší palebnou platformu: v zatáčkách výborně „seděl“ a usnadňoval pilotovi zasahování cíle z obtížných úhlů. Němci, kteří během jarního blitzkriegu ukořistili několik kusů, považovali britský typ v porovnání s Bf 109 E za podřadný. Zásadně se ovšem mýlili.

Navzdory svému výkonnostnímu zaostání za „Emilem“ představoval Hurricane Mk.I stále ještě dostatečně bojeschopný typ pro to, aby při letecké bitvě o Británii obstál. S výjimkou „stodevítek“ měl převahu nad všemi dalšími typy Luftwaffe. Menší a lehčí Bf 109 E byl podstatně „živější“ stroj než jeho britský protivník. Při středních rychlostech se příjemně ovládal, při vysokých rychlostech však síly v řízení těžkly. Stabilitu v podélné i příčné rovině měl vynikající, byl velmi rychlý a dobře stoupal, skvěle nabíral také rychlost ve střemhlavém letu.

Rozhoduje muž za kniplem

Hurricane zaostával prakticky ve všech ohledech, ne však tak výrazně, aby s ním nemohl vést téměř rovnocenný boj. Výsledky vzájemných střetů onoho osudového léta a podzimu 1940 závisely spíše na kvalitě pilotů, jejich taktice a okamžité vzdušné situaci než přímo na tabulkových výkonech obou typů.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Faktem ovšem je, že ve stíhačkových kláních častěji vítězili Němci. Zatímco hlavní cíl pilotů messerschmittů představovali právě jejich protivníci z řad velitelství stíhacího letectva RAF, žokejové hurricanů se zaměřovali především na ničení bombardérů Luftwaffe.

Megaraptoři byli velcí teropodní dinosauři z období křídy s nejistým systematickým zařazením. Obývali území dnešní Jižní Ameriky před 70 miliony lety. Většina příslušníků tohoto rodu měřila mezi osmi až devíti metry a vážili okolo jedné tuny. Přestože svou velikostí a silou nemohli konkurovat například Tyrannosaurům, pro svou kořist představovali smrtelné nebezpečí. Megaraptoři byli zrozeni k běhu – jejich dlouhé, štíhlé nohy a poloduté kosti naznačují, že byli lehcí a velmi obratní. 

Na rozdíl od dalších masožravých obrů disponovali relativně velkými předními končetinami. Měli mohutné – až 35 centimetrů dlouhé zahnuté drápy, ovšem nikoliv na zadních končetinách, jako raptoři, nýbrž na předních.

Patagonský stín smrti

Paleontolog Mauro Aranciaga Rolando z argentinské národní vědecké agentury CONICET se svým týmem objevil v argentinské provincii Santa Cruz části kostry doposud neznámého megaraptora, který dostal jméno Maip macrothorax. Pojmenování vychází z jména zlé mytologické bytosti patagonského etnika Aónikenk (Tehuelche), která představuje „stín smrti, zabíjející v chladném větru“.

Maip macrothorax je podle paleontologů doposud největší známý megaraptor. Měřil devět až deset metrů a vážil kolem pěti tun. Páteř megaraptora byla tvořena obrovskými obratli, propojenými složitým systémem svalů, šlach a vazů. Vědci usuzují, že tento systém umožnil zvířeti stát vzpřímeně na zadních nohách při chůzi i při běhu. 

TIP: Divoký opeřený Dineobellator byl jedním z posledních raptorů

Fosilie Maipa macrothoraxe byla objevena v roce 2019, pak ale vykopávky přerušila pandemie a vědci se soustředili na práci v laboratoři a na analýzy morfologických znaků megaraptora. I když nalezené části poskytly vědcům velké množství informací, stále existuje i mnoho nezodpovězených otázek. Stále například chybí několik částí kostry – především lebka a pažní kosti. Archeologové se proto na místo vykopávek plánují vrátit na počátku příštího roku a pátrat zde po dalších fosiliích.

Nizozemská republika byla od svého vzniku roku 1581 ve válce se španělskou korunou. Tou dobou bylo Španělsko v personální unii s Portugalskem, takže španělský panovník mohl v roce 1598 uvalit embargo na nizozemský obchod s touto zemí. Nizozemci tak ztratili obchodního partnera, který zprostředkoval dovoz cenného koření z Orientu. Rozhodli se proto sami hledat cestu na Ostrovy koření (jak se Moluky tehdy nazývaly), odkud se vyvážel pepř, hřebíček, muškátový ořech, muškátový květ a další koření, jehož prodej přinášel v Evropě velké zisky.

V únoru roku 1605 Steven van der Hagen, admirál nizozemské Spojené východoindické společnosti (Vereenigde Oostindische Compagnie – VOC), dobyl portugalskou pevnost Victoria na ostrově Amboyna a převzal roli, kterou zde Portugalci hráli v obchodu s kořením. Zbraněmi hájil nizozemský monopol a odrážel všechny ostatní obchodníky, především zaměstnance anglické Východoindické společnosti. 

Londýnská smlouva 

Rozbroje v koloniích však nebyly po chuti vládám obou zemí a v roce 1619 donutily znesvářené obchodní společnosti k uzavření smlouvy o obraně. Dokument podepsaný v Londýně rozdělil trhy ve „východních Indiích“ rovným dílem (obě společnosti měly monopol na domácích trzích) a v Batávii (nyní Jakartě) zřídil Radu pro obranu, která měla usměrňovat činnost zaměstnanců obou společností. Angličané tak získali garantovaný podíl na obchodu s kořením na ostrovech Ambon, Ternate a Banda Neira a posunuli své centrum v oblasti z Bantamu na Sumatře do Batávie na Jávě. Obchodníci měli nyní v míru společně využívat obchodní stanice, i když si společnosti podržely právo spravovat kolonie, které získaly.

Nizozemci interpretovali toto ustanovení tak, že každá společnost má právní jurisdikci nad zaměstnanci obou společností v místech, které spravovala. Angličané naopak trvali na tom, že na základě třicátého „arbitrážního“ článku smlouvy mohla jen Rada pro obranu řídit zaměstnance „druhé“ společnosti. Tento rozpor nebyl vyřešen a v následujících událostech sehrál významnou roli.

Navzdory uvedené smlouvě zůstávaly vztahy mezi obchodníky napjaté. Oficiálně v ní šlo o obranu. Zavazovala signatáře k pomoci v podobě lodí, mužů a peněz pro obranu držav obou společností, ale Angličané nikdy nedodali lodě ani peníze. Obě strany si neustále na sebe navzájem stěžovaly kvůli špatnému chování, nedodržování smlouvy a obviňovaly se z pokusů vyloučit jedna druhou při jednání s domorodými vládci.

Herman van Speult, nizozemský guvernér na Amboyně, měl v roce 1622 problém se sultánem ostrova Ternate, protože jevil ochotu přejít na stranu Španělů. Van Speult současně podezíral Angličany, kteří s nimi sdíleli obchodní stanici, že se tajně vměšují do těchto problémů. 

Odhalené spiknutí 

Zlom přinesla noc na 9. února 1623. Japonský žoldnéř v nizozemských službách tehdy překonal nízké valy nizozemské pevnosti na Amboyně a dal se do řeči s nizozemským strážným. Kromě jiného položil strážnému několik otázek týkajících se stavu opevnění. Byl zatčen a na mučidlech vypověděl, že s několika Japonci plánovali povstání a obsazení pevnosti a že účast na spiknutí mají také Angličané. 

V čele anglické faktorie na ostrově byl Gabriel Towerson, kterému podléhalo čtrnáct mužů. Kromě faktorů (obchodních agentů) to byli sloužící, krejčí, chirurg a holič v jedné osobě. Na 15. února 1623 byli pozváni do pevnosti, kde byli zatčeni, obviněni ze zrady a uvězněni. Po celý následující týden byli podrobeni tortuře. 

Utrpení, kterému museli čelit, bylo mimořádné i na tuto brutální dobu. Popis mučení dochovaný ve zprávě sepsané přeživšími není zcela přesný, protože mnohé bylo z propagandistických důvodů zveličeno, avšak dává základní představu.

Na hlavu byla obviněným upevněna látka a válcové pouzdro, ke krku pevně přivázané škrtidlem. Pak „lili vodu pomalu na hlavu, až pouzdro bylo plné k ústům a nosním dírkám a ještě o něco výš, aby (obviněný) nemohl popadnout dech, ale musel současně nasávat vodu; která se stále pomalu lila a vyvolávala nutkání všech jeho vnitřnosti, aby vyšly ven nosem, ušima a očima; a často, protože ho to dusilo, ztratil dech a upadl do mdlob“.

Vězně potom uvolnili, ale tortura pokračovala znovu, třikrát nebo čtyřikrát, až „bylo jeho tělo oteklé tak, že bylo dvakrát až třikrát větší než předtím, jeho tváře byly jako měchýře, a jeho oči byli strnulé a vyvalené před jeho čelo“. Tato metoda byla v nizozemské východní Indii oné doby běžná. Dnes je známá jako waterboarding. 

„Vedený na smrt bez viny“

Někteří se vzdali snadno. Brzy přiznali jakoukoli roli ve spiknutí, z níž byli obviňováni. Jakmile ukázali na Towersona a jeho faktory, byli vráceni do svých cel. Jiní se naopak bránili velmi statečně. Clark, jeden z faktorů, přežil čtyři mučení vodou i pálení svíčkami na chodidlech. Když mu pálili podpaží, „až bylo možno vidět jeho vnitřnosti (…) unaven a zmožen utrpením“ se přiznal. Učinilo tak 10 ze 14 Angličanů. Nakonec byli všichni předvedeni před svého velitele. Konfrontováni s „tím čestným a dobrým mužem, který neudělal nikomu nic špatného, natož aby prováděl jakoukoli činnost, jako je tato (…) padli před ním na kolena a modlili se, aby jim Bůh odpustil.“

Vězni se vrátili do svých cel, aby vypořádali své věci a pomodlili se. Na platební rozkaz na malé množství koření Towerson napsal: „Potvrzuji při plném vědomí, já, Gabriel Towerson, nyní vedený na smrt, bez viny ve všem, co mi může být kladeno za vinu. Bůh jim odpusť a přijmi mě do své náruče. Amen.“ Jiní se svěřili na stránky svých modlitebních knížek: „Nemaje žádnou lepší možnost, jak dát najevo svou nevinu, píšu toto do této knihy v naději, že to nějaký dobrý Angličan uvidí.“ – „Jak myslím a doufám, v odpuštění svých hříchů, nevím o této věci nic víc, než nenarozené dítě“ – „Narodil jsem se v Newcastle-upon-Tyne, kam se snad dostane tato kniha, aby se mí přátelé dověděli o mé nevině.“ 

TIP: Křesťanští misionáři v Japonsku tvrdě narazili: Ti kteří neutekli, skončili na kříži

Ti, kteří se přiznali, byli odsouzeni k smrti. Podle ustanovení římského práva platného v Nizozemsku bylo totiž přiznání k odsouzení nutné. Absurdnost procesu korunoval fakt, že čtyři z Angličanů a dva z Japonců, kteří přiznání odmítli, byli osvobozeni. Popravy se tak dočkalo 10 Angličanů, 9 Japonců a Portugalec. Proběhla 9. března 1623. Všichni byli sťati, jen Gabriel Towerson byl zaživa naražen na kůl a vystaven před oči všech přítomných.

Plazi, navzdory své nižší přitažlivosti, si podle autorů studie zaslouží stejnou pozornost jako jiné druhy zvířat, protože jim hrozí stejná rizika. Největší ohrožení pro všechny tvory představuje zemědělství, těžba dřeva, rozvoj měst a invazivní druhy. Krokodýli a želvy se navíc velmi často stávají obětí lovců nebo obchodníků se zvířaty. Celkově ve větším nebezpečí jsou zvířata, která žijí v lesích, než ta na pouštích a v savanách.

1 829 ohrožených druhů

„Pro mnoho lidí nejsou plazi tak charismatičtí jako jiná chlupatá nebo opeřená zvířata,“ říká Bruce Young, spoluautor studie a zoolog z nevládní organizace NatureServe. „Proto nám trvalo tak dlouho, než jsme našli finanční prostředky na tuto práci,“ dodává. Na studii se podílelo 900 vědců z 24 zemí.

Ohrožení změnami klimatu je podle autorů možné, ale ne jisté. Nebezpečné bude v budoucnu pro druhy, které žijí na ostrovech s malou nadmořskou výškou.

Mezi 1 829 ohrožených druhů (z 10 196) patří překvapivě i kobra královská, největší jedovatý had na světě, který může měřit až pět metrů. „Měli jsme podezření, že kobra královská je na ústupu, ale toto rozšířené a ikonické zvíře je ve skutečnosti na pokraji vyhynutí,“ uvedl Neil Cox, který vede oddělení pro hodnocení biologické rozmanitosti Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN).

TIP: Žraloci před 19 miliony let téměř vymřeli a nevzpamatovali z toho dodnes

Zatímco u plazů je vyhynutím ohroženo nejméně 21,1 procenta, u obojživelníků je to 40,7 procenta, u savců zhruba čtvrtina a u ptáků 13,6 procenta. Od začátku 16. století už nezvratně vyhynulo nejméně 31 druhů plazů. Pokud bychom přišli o všechny druhy plazů, kterým hrozí vyhynutí, z planety by zmizelo 15,6 miliardy let evoluce, konstatují vědci.

Informací o průměrném množství zkonzumovaného jídla na osobu není mnoho. Globální odhady se nejčastěji pohybují od 550 do 690 kilogramů na hlavu. Přehled z roku 2011, sestavený odborníky z americké FDA, ukazuje, že průměrný Američan ročně zkonzumuje více než 900 kilogramů potravin. 

Nejkonzumovanější potravinu ve Spojených státech reprezentují mléčné výrobky – ročně jich průměrný Američan spořádá více než 360 kilogramů. Na druhém místě je zelenina (180 kg) a ovoce (120 kg). Mohlo by se zdát, že jde o relativně povzbudivá čísla, nicméně zeleninu v drtivé většině amerických domácností zastupují ne příliš zdravé brambory a kukuřice, hmotnost ovoce zase z velké části tvoří voda.

Méně povzbudivou zprávou je, že průměrný Američan zkonzumuje za rok 39 kilogramů tuků, 50 kg červeného a 33 kg drůbežího masa. Roční jídelníček zahrnuje mimo jiné 64 kg sladidel (hlavně kukuřičného sirupu), 13 kg hranolek, 11 kg zmrzliny a zhruba stejné množství pizzy. Všechny údaje pocházejí ze studie z roku 2011 a zainteresovaní odborníci se shodují, že současná čísla budou rozhodně vyšší. 

A co na to Češi?

Podle čerstvé zprávy Českého statistického úřadu spořádá každý Čech v průměru 813 kilogramů potravin. Významnou položku českého jídelníčku tvoří maso – ročně ho průměrně sníme 84 kilogramů (50 % vepřové, 35 % drůbeží). Spotřeba masa je tak vyšší než v roce 2016 (80,3 kg). Pro srovnání – v roce 1950 se v tehdejším Československu spotřebovalo průměrně 48,6 kg masa na hlavu a v roce 1936 to bylo ještě o 10 kilogramů méně.

TIP: Planeta masožravců: Kolik zvířat sní průměrný člověk za svůj život

Mírně roste spotřeba ovoce a zeleniny – zatímco v roce 2016 každý Čech zkonzumoval 87 kilogramů zeleniny a 84 kilogramy ovoce, v roce 2020 to bylo již 93 kilogramů zeleniny a téměř 88 kilogramů ovoce.

(infografika: Český statistický úřad)

Orca Seamount je podmořská hora poblíž ostrova krále Jiřího v Antarktidě v Bransfieldově úžině. Jde vlastně o podmořský štítový vulkán, jehož kráter má okolo tří kilometrů v průměru a tyčí se do výšky asi 900 metrů nad okolním mořským dnem.

Dlouhá léta neaktivní vulkán se probudil v srpnu 2020 a do listopadu téhož roku rozpoutal mimořádně početný roj zemětřesení. Podle vědců jich během tří měsíců bylo okolo 85 tisíc, přičemž nejsilnější z nich s magnitudem 6 se odehrálo až na konci v listopadu. Jde o nejsilnější vulkanickou aktivitu, kterou jsme kdy v této oblasti zaznamenali. Geologové jsou přesvědčeni, že viníkem nejspíš byl „prst“ horkého magmatu, který vystoupal ze zemského pláště do zemské kůry.

Antarktidská premiéra

Jak sdělil seismolog Simone Cesca z německého Geologického výzkumného centra v Postdamu: „Podobné jevy jsme již pozorovali jinde na Zemi, ale v Antarktidě je to poprvé.“ Tyto procesy podle Cescy obvykle probíhají na velmi pozvolné geologické časové škále a je pro nás velkým štěstím, že jsme se stali jejich přímými svědky. 

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

V této oblasti, mezi souostrovím Jižní Shetlandy a severozápadním cípem Antarktidy, panuje složitá geologická situace. Malý zbytek staré tektonické desky Phoenix se zanořuje pod kontinentální Antarktickou desku, a také zde působí menší tektonická deska Scotia. 

Orca Seamount podle snímkování sonarem německého výzkumného ledoborce RV Polarstern (foto: AWI, Hannes Grobe, CC BY 3.0 CZ)

Navzdory velkému roji zemětřesení badatelé doposud nezaznamenali žádné stopy po podmořské erupci, která se v souvislosti s otřesy mohla odehrát. Definitivně potvrdit by to mohla vědecká mise, která by detailně proměřila hloubku dna v této oblasti a získané údaje porovnala s historickými mapami.