20. i 21. století je obdobím plastů a plasty jsou přítomné ve všech oblastech našeho života. Spíme na polštářích plněných plastem, čistíme si zuby plastovými zubními kartáčky, píšeme na plastových klávesnicích, pijeme a jíme jídlo z plastových nádob. Je takřka nemožné se výrobkům z plastů vyhnout.

Přestože plast považujeme za materiál 20. století, s přírodními plasty, jako je rohovina, želvovina, jantar, guma nebo třeba šelak, lidé pracovali již od starověku. Jeden z úplně prvních syntetických plastů má na svědomí Angličan Alexander Parkes, který rozpustil bavlněná vlákna v kyselině, a poté je smíchal s rostlinným olejem. Vznikl tak nitrát celulózy – celuloid, který si Parkes nechal v roce 1856 patentovat pod názvem Parkesine. Angličan se sice komerčního úspěchu nedočkal, jeho vynález ale ano…

Problémy doby plastové

Dnes bohužel stále častěji zjišťujeme, že doba plastová nezůstává bez důsledků pro naše zdraví a životní prostředí. Plasty znečišťují naši krajinu, oceány, vzduch i naše těla. Mimořádná odolnost plastů se postupem času stala jejich hlavním problémem a podobně jako vynálezci před 160 lety se dnešní vědci snaží přijít na způsob, jak si s plasty poradit. Dnešním cílem badatelů je ale zničení plastů, nebo jejich efektivní recyklace.

Jednou z možností, jak se zbavit plastů a plastového odpadu, je zapojení enzymů, které dovedou plasty rozkládat. Na řadě míst světa se již vyskytují mikrobi, kteří mají takové enzymy k dispozici. Vědci se proto rozhodli, že přírodě trochu pomohou a vylepšili jeden z bakteriálních enzymů rozkládajících plasty.

Turboenzym z laboratoře

Chemik Hal Alper z americké Texaské univerzity v Austinu a jeho spolupracovníci použili přírodní enzym PETázu, s jehož pomocí mikrobi rozkládají známý polyester PET (polyethylentereftalát). S přispěním umělé inteligence vědci vytipovali pět klíčových mutací, které podstatným způsobem zlepšují vlastnosti tohoto enzymu.

Světlo světa tak spatřil syntetický enzym FAST-PETáza, přičemž „FAST“ je zkratkou anglických výrazů „Functional, Active, Stable, and Tolerant“. Vylepšený enzym rozkládá PET plasty mnohem rychleji než původní varianta a funguje v různých prostředích. Enzym dokáže pracovat i při pokojové teplotě, což mu dává velkou výhodu pro široké využití v praxi.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Alper a jeho kolegové ověřili, že FAST-PETáza rozkládá PET plasty na základní stavební jednotky, monomery. Tyto molekuly je pak možné opětovně použít na výrobu nových plastových produktů. Podle Hala Alpera jsou možnosti takového pokročilého recyklačního procesu jsou prakticky nekonečné a sahají za hranice tradičního průmyslu zpracování odpadu. Firmy v nejrůznějších oborů budou podle něj mít možnost účinně recyklovat vlastní produkty.

Serpentiny v mexické části Kordiller se zdají nekonečné. Ze starého koloniálního města Taxco, proslaveného těžbou stříbra, se ale člověk jinak než po úzkých a klikatých silnicích nedostane. Taxco leží schované mezi kopci pohoří Sierra Madre a většinu domů tam postavili v příkrých svazích.

Slavnou éru dodnes připomíná místní muzeum těžby stříbra. Zájemci si mohou prohlédnout štoly a sestoupit až do hlubin, kde zůstaly zbytky nástrojů. Osvětlená stěna, která vystupuje ze tmy, hraje mnoha barvami – podle toho, zda je pokrytá stříbrem, zlatem či mědí a průsvitnými krystaly.

Pueblo mágico

„Tady v podzemí by se dalo přežít hodně dlouho. Proudí sem vzduch, je tady příznivá teplota a nejsou tady žádná zvířata. Vůbec žádná, ani netopýři nebo hadi,“ říká průvodce. „Teď, když už se tady netěží, dobře vynikne akustika. Před časem tady jedna nahrávací společnost pořídila několik zvukových pasáží.“

V okolí se ale stříbro stále těží, i když méně než v dávných dobách. Velké firmy preferují přístupnější lokality, kde mohou těžit levněji. V horách středního Mexika je jich mnoho, vedle domácích společností tam působí i zahraniční těžební firmy, zejména z Kanady. Místní ale nedají na Taxco dopustit, stříbro z této oblasti má podle nich vysokou kvalitu. Mnoho rodin z města a nejbližšího okolí se živí právě zpracováním stříbra, rodinné podniky jsou všudypřítomné.

„Moje dcera žije v Chicagu. Šperky odsud tam prodá i za sedminásobek ceny, za kterou se prodávají tady,“ říká starší žena, která na místním trhu nabízí rodinnou produkci ze stříbra. Trh je kousek od centra města a otevřen je vždy o víkendu. Podobných prodejců jsou desítky a umění místních šperkařů je vyhlášené po celém světě.

Romantika Kordiller

Taxco ale není jen stříbro, pro turisty je toho k vidění mnohem více. Nedaleko od města se v tropických lesích státu Guerrero skrývá oblast zvaná Pozas Azules. Je tam několik přírodních bazénů, které plní přilehlé vodopády.

„Sedmadvacet pesos (v přepočtu zhruba 30 Kč),“ odpovídá řidič mikrobusu na dotaz, kolik si účtuje za cestu k vodopádům. „Blíží se víkend, bude tam hodně turistů,“ upozorňuje. Přestože vzdušnou čarou je to zhruba deset kilometrů, klikaté a úzké cesty v horách cestu protáhnou na tři čtvrtě hodiny. Samotná lokalita Pozas Azules je chráněná, návštěva je zpoplatněna a ostraha každého upozorní, že kvůli ochraně přírody jsou repelenty povoleny pouze na přírodní bázi.

TIP: Mexické vodopády Aqua Azul: Kaskády šumícího tyrkysu

„Trochu mi vadí ty stánky u vstupu, je jich tam dost,“ poznamenává turista ze Spojených států. „Stojí na dřevěných konstrukcích ve stráni a ti prodejci pod sebou mají prudký sráz, všimli jste si?“ dodává s udiveným výrazem ve tváři.

Kolem vodopádů jsou příkré skalnaté stěny, po kterých to klouže. „Klidně do té vody skočte, je to bezpečné. Tenhle je nejhlubší, má asi 12 metrů,“ říká místní mladý muž, který oblast dobře zná. I když je voda v bazénu trochu studená, v tom horku si člověk nemůže nic lepšího přát.

Jsou živočišné druhy, které v minulosti do záhuby přivedla jejich krása. Přepestré vybarvení, mohutné paroží nebo příjemně hustá kožešina z nich učinila předmět lidského bažení. Jiné dospěly téměř k úplnému zániku pro řekněme mimořádné chuťové vlastnosti svého masa, jež je nedobrovolně přetvořily ve vyhledávanou gastronomickou pochoutku. Další druhy byly zdecimovány kvůli pověrám a mýtům, legendám o tom, že nosí štěstí či smůlu. A proti tuctům dalších se obrátila nevraživost lidí kvůli jejich jedovatosti, škodlivosti či potenciální nebezpečnosti. Jenže pak je tu ještě druh, považovaný současně za neškodný, odporný, nechutný a naprosto zbytečný: pijavice. Ty se na hranici vymření propracovaly chamtivostí nedokonalé medicíny.

Velká čtveřice

Nejprve si dejme rychlou lekci z první kapitoly starořecké lékařsko-filozofické klasiky. V souladu s dávnými mistry je lidské tělo živnou nádobou čtyřem základním tělesným šťávám: žluté a černé žluči, krvi a hlenu. Centrem krve jsou játra, hořká žluč pochopitelně dlí ve žlučníku, hlen je vlastní mozku a plicím a černou žluč bychom hledali ve slezině. Nikdo ji nikdy v těle neviděl, ale mělo se za to, že jde o sraženou krev.

Čtyři tělesné tekutiny – čtyři veledůležité orgány. A k tomu povaha čtyř živlů, čtveřice charakteristických temperamentů. Řekové měli rádi ve všem pořádek. Například mírná převaha krve v těle z vás činila činorodého a srdečného sangvinika, zatímco lehký nadbytek usedlého hlenu vás přibližoval k věčně chmurným flegmatikům.  

Zhruba takhle si na principu všestranně provázané čtveřice narýsoval princip fungování lidského těla slovutný Empedoklés z Akragantu, a jeho teorii dále rozvedl neméně vážený Hippokrates. Ten přišel na svou dobu s neuvěřitelně progresivním nápadem, že nemoc nemusí být nutně trestem či zkouškou od některého z četných řeckých bohů, ale její původní prapříčinou může být nerovnováha v systému tělesných tekutin. Například to, že v sobě máte příliš mnoho hlenu. Což dusivě a těžce vykašlávající pacienti rádi potvrdí – tenkrát i dnes. Hippokrates chtěl své pacienty léčit, a proto předestřel odvážný terapeutický plán: obnovu rovnováhy tělesných tekutin. Tím nevědomky nastartoval éru tzv. flebotomií a venepunkcí. Tedy pouštění žilou…

Příliš krve

Proč právě vykrvování pacientů? Řízněte každého nemocného a uvidíte sami, co z něj poteče! Krve je vždycky u nemocných zjevně podezřelý nadbytek, a tak se upouštění rudé kapaliny z lidského těla stalo praxí terapie i případné prevence možných nemocí. Ano, žilou se pouštělo už dříve ve starověku, ale Řekové tomu dali konečně řád a systém, ten ochotně přejali Římané a… poněkud drastická lékařská novinka se ujala i v končinách barbarů. S výbavou ostrého nožíku, krátké duté jehly a žejdlíku na krev, zkrátka základních pomůcek flebotomistů, prožila a přežila v zaostalém medicínském systému Evropa celý středověk. Upouštěním krve nemocných se totiž dalo léčit, byť ne nutně vyléčit, prakticky cokoliv. 

Mělo to samozřejmě háček. Nemocných bylo pořád o dost víc, než schopných flebotomistů. Byť jim s prací zdatně vypomáhali bradýři a holiči, pořád bylo koho vykrvovat. Mimochodem – červenobílé pruhy na kadeřnictvích původně značily, že vám tu ochotně pustí žilou. Upouštěcí jehly byly vzácné zboží, zákrok pacienty dost bolel, hrozily sekundární infekce. A tehdy si lidé připomněli, že v bažinách, mokřinách, jezírcích a říčkách odnepaměti živoří nechutní tvorové, kteří lidskou krví nikdy nepohrdnou. A navíc ji odebírají z těla naprosto bezbolestně. Pijavice. Přesněji šlo o jeden konkrétní druh kroužkovce – pijavku lékařskou (Hirudo medicinalis). 

Všelidová móda

Ani přikládání pijavic nebylo v historické medicínské praxi úplnou novinkou, ale teprve v 17. a 18. století začne medicínské pijavkářství prožívat neskutečný boom, a to doslova na komerční bázi. Slovutní medici, univerzitní učenci i potulní mastičkáři a kořenářky, třesem z přepracování stižení flebotomisté i holiči, ti všichni se najednou shodnou na tom, že pijavky jsou od teď naprostým hitem. Protože zakoupit si je na trhu nebo u svého lékárníka a přiložit na postižené místo dokáže naprosto každý. A to je fantastické. 

Pijavice se staly ekvivalentem současných prášků bez předpisu, užívaných volně na nejrůznější neduhy. Dovolit si je a kurýrovat se s nimi mohl prakticky každý. Podle vlastní chuti. Bolí vás hlava a zuby? Trápí vás hemoroidy? Máte poporodní bolesti, dnu, tuberkulózu? Jste stiženi nespavostí? Plešatostí? Přiložte si pijavici, abyste srovnali hladinku tělesných tekutin a odstranili příčinu chorob. Je to jako pouštění žilou, ale bezbolestné a skoro bez následků. A navíc dokonale univerzální.

Nešetřit!

Praktici medicíny sice pijavkám fandili (bylo to snazší, než bodat jehlou a řezat nožem), ale používali je tehdy vcelku úsporně. Do roku 1740 se v Anglii přikládala obvykle jedna až dvě. Případů, při nichž bylo pacientovi aplikováno více jak deset pijavic najednou, bylo zatím i v Evropě pomálu. Změnil to až nad poměry průrazný a ambiciózní François-Joseph-Victor Broussais. Tento francouzský lékař neuspěl v napoleonské armádě, a tak se plně realizoval na poli moderní medicíny. Věděl, co lidem schází: měli málo pijavek. Každý pacient v ordinaci, ještě než mohl vyjevit své potíže, byl okamžitě obalen třicítkou pijavek. A po nich brzy následovaly tucty dalších. Broussais nešetřil! 

Hladoví krvesajní kroužkovci se staly ústředním bodem jakékoliv péče na jeho klinice a brzy ho proslavili po celé Francii. Broussais totiž předpokládal, že každá nemoc je ve své nejniternější podstatě zánětem. A na ty dost autoritativně předepisoval, s patřičnou vojenskou rázností, pouštění žilou s pomocí pijavic.

V roce 1808 ve své studii zmínil, jak pacientům automaticky přikládá kolem čtyřiceti pijavic v rámci jednoho „sezení“. O necelých dvacet let později už aplikoval padesát až šedesát pijavic v rámci jedné jediné kůry. A tu opakoval někdy až čtrnáctkrát za sebou. Měl neochvějný pocit, že léčba pijavicemi dokonale zabírá. Jistě. Nemocní se vždy, bez ohledu na své obtíže, výrazně zklidnili. Někdy pravda až k exitu. 

Jedno použití

Jedna jediná pijavice si za půl hodiny přisátí vezme „jen“ kolem 10 ml krve, a pak přejedená odpadne. Svými slinami ale v ráně ovlivní srážlivost krve tak, že ta teče ještě dalších 10 hodin – což znamená zhruba dalších 120 ml krve. Představa, že se těle pacientů pod péčí pana Broussaise prostřídalo kolem 770 hladových pijavic, tedy hraničí se skoro nevyhnutelným a totálním selháním organismu po masivní ztrátě krve. Hodí se přitom zmínit, že pijavka lékařská je v praxi nástrojem na jedno použití. Poté, co se nakrmí, už dalších šest měsíců nejeví o tekutou potravu zájem. Broussais je přitom aplikoval po stovkách a po jeho vzoru lékaři z celé Francie. Bylo tedy potřeba mít v zásobě další – pořádně hladové. Kde je ale vzít?

Vysávaná Evropa

Pijavky lékařské se svého času na sever od Alp hojně vyskytovaly napříč celou Evropou. Podmínky pro jejich život, včetně minimálního znečištění vody, byly optimální všude. Nasbírat je v 13. až 15. století nebyl problém. Že ale lze jejich přírodní zásoby nakonec vyčerpat, to zjistili jako první Britové. Jejich sběr pro lékařské účely se stal v 16. a 17. století vyhledávaným přivýdělkem venkovské chudiny. Tuto práci totiž mohli zastat staří, ženy i děti. Chtělo si to jen vyhlédnout tu správnou mokřinu a učinit ze sebe živou návnadu. Za jednu dostali lovci u lékárníka čtvrtpenci. A tak je lidé snášeli po tisících. Byznys s lidskou krví a zdravím byl totiž zárukou nemalých zisků pro ty, kteří dokázali čerstvé pijavice dostat včas na kliniky a nemocnice. 

Nicméně kolem roku 1780 už vcelku výnosné řemeslo chytačů a velmi lukrativní řemeslo chamtivých lékárníků začalo upadat. Británie dosud do zahraničí exportovala 35 milionů pijavek ročně, ale další už k sehnání nebyly. Ani za cenu 65 pencí za stovku exemplářů. Nejen proto, že je všechny vylovili. V důsledku zemědělských reforem se také zazemňovaly mokřiny a bažiny. V roce 1830 už Britové pijavky z vlastních zdrojů neměli a naopak jich museli 6 milionů kusů ročně dovážet. 

Francouzská spotřeba tehdy činila 40 milionů kusů ročně a spotřebitelé tu také zažívali nouzi. Různě po Evropě se experimentovalo s chovnými rybníčky, kde byly násady pijavek „krmeny“ hospodářskými zvířaty. Nestačilo to. Poptávku po krvesajných tvorech tehdy hlásil celý svět. Výpadky v dodávkách sytily tu a tam pijavky irské, německé nebo maďarské, ale na úhrn celkové spotřeby to zkrátka nestačilo.

Konec éry

Trend univerzální léčby čehokoliv s pomocí pijavek pochopitelně nebyl odbornou veřejností nikdy stoprocentně přijímán. V Anglii proti barbarské praxi „dobré jen pro koně“ brojil doktor Hughes Bennet. A ve Francii nesmyslnost pijavkářství shazoval svými analytickými studiemi doktor Pierre Louis. Teprve když začaly do obecného povědomí přicházet závěry bádání pánů Pasteura, Kocha a Virchowa, kteří poukázali na bakteriální původce infekcí, začal se kurz medicíny obracet. Terapie pouštění žilou, neúčinná a zdraví pacientů škodlivá, pak v průběhu jediné dekády téměř dočista vymizela. 

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Stejně tak zmizely i keramické dózy s pijavkami z regálů lékárníků. Bohužel, prozření mediků přišlo poněkud pozdě. Ve volné přírodě už přežívaly pouhé žalostné fragmenty někdejších populací pijavek. Z druhu hojného a všeobecně rozšířeného se stal druh kriticky ohrožený, stojící na pokraji vyhynutí. Hodí se doplnit, že užití pijavek lékařských v medicíně si našlo své opodstatnění v chirurgické praxi i dnes, jako prostředek šetrné léčby otoků a krevních sraženin. Ale zdaleka nemá podobu slizce hemživých kádí, do kterých ukládal pacienty François-Joseph-Victor Broussais.

Každému z nás občas napíše africký princ, který nám chce věnovat hromadu peněz, nebo se naopak staneme terčem „vydírání“ hackerů. Všechny takové e-maily obvykle po právu končí ve spamu, nicméně Laura Spearsová zjistila, že se i v nevyžádané poště může ukrývat bohatství.

Poklad ve spamu

Když si v prosinci koupila lístek do loterie, příliš si od něj neslibovala – přesto vyhrála. Jenže vyrozumění od sázkové společnosti vyhodnotila její schránka jako podvodnou zprávu. O svém štěstí se tak Laura dozvěděla náhodou, když hledala e-mail od známých. Sumu v přepočetné výši 63,6 milionu korun si pak skutečně vyzvedla a pro jistotu si u své spamové složky přenastavila filtr.

TIP: Kdo si počká: 30 let sázel stejná čísla. V jeden den vyhrál hned dvakrát

O výhru se hodlá 55letá žena z Oakland County podělit s rodinou. Nečekaná výhra jí prý také umožní odejít do důchodu o trochu dříve, než původně plánovala.

Je známo, že když začala blokáda Leningradu, tvořily děti do 12 let ve městě bezmála 20 % obyvatelstva; toto číslo však v důsledku hladomoru rapidně klesalo. Nově vznikající sirotčince přijímaly hlavně mládež do věku 13 let, ty starší měly smůlu. Tisíce bezprizorních dětí se pak ze zoufalství uchylovaly ke krádežím a jiným zločinům.

V jednom hlášení se píše: „Hlavně situace čtrnácti- a patnáctiletých dětí bez rodičů je obtížná. Nejsou přijímány do dětských domovů, shlukují se do tlup u obchodů a pekařství, kradou chléb a jídlo z rukou nakupujících.“ A bohužel se i mezi nimi ve vysoké míře objevil fenomén kanibalismu – ať již coby obětí nebo pachatelů. Ohledně lidojedství také kolovala mezi Leningraďany řada hrůzostrašných historek – že prý někteří unášejí děti přímo na ulicích.

Kručící břicho

Hladem však trpěly i děti mající rodinu, jak vzpomíná Jelena Skrjabinová: „Dima ztratil zájem o úplně všechno. Nechce číst ani si povídat. Dokonce si nevšímá ani bombardování. Jediná věc, která jej dokáže vzrušit, je jídlo. Celý den má hlad, neustále prohledává kredenc, pídí se po něčem k jídlu. Když nic nenajde, žvýká alespoň lógr od kávy nebo odporné pokrutiny, kterými se krmívá jenom dobytek.“

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu

Pro mnoho sovětských dětí znamenala válka také zapojení do pracovního procesu – často v továrnách, jež vyráběly zbraně a které potřebovaly kvůli zvýšené produkci ruce navíc. Pracovní podmínky byly často velmi náročné a nebezpečné (zvláště při manipulaci se střelivem) a směny velmi dlouhé, ale v Leningradě se během obležení takové zaměstnání stávalo doslova výhrou. Dělníci totiž dostávali vyšší příděly jídla a také měli často možnost stravování v továrních kantýnách, což mnohým během hladomoru pomohlo přežít.

Výroba kopií

Dva mládenci zachycení na fotografii na sobě mají typické ruské vatované oblečení – takzvanou fufajku, a kompletují v jedné z leningradských továren raketu M-28, jejíž hlavice nesla 45,4 kg trhaviny. Jednalo se o improvizovanou napodobeninu německé rakety 28/32 cm Nebelwerfer 41 (28/32 cm NbW 41). Sovětské fabriky produkovaly rovněž odpalovací rampy a kontejnery. 

Beta Pictoris ze souhvězdí Malíře je velmi mladá a zároveň blízká hvězda se zárodkem planetární soustavy. Pro astronomy jde o poklad, protože mohou v příjemném detailu sledovat vznik planetárního systému. Už víme, že jej tvoří minimálně dvě planety a několik komet, které vědci pozorovali v roce 1987. Právě v soustavě Beta Pictoris mohli astronomové poprvé sledovat komety u jiné hvězdy než je Slunce.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Alain Lecavelier des Etangs z Pařížského astrofyzikálního institutu, objevil v soustavě Beta Pictoris celkem 30 exokomet. Badatelům se rovněž podařilo určit velikosti jejich kometárních jader, která se pohybuje mezi 3 až 14 kilometry.

Exokomety mladé hvězdy

Vědci také dokázali zjistit, jak jsou mezi těmito kometami zastoupené různé velikosti, čili jaký je poměr malých komet k těm velkým. Bylo to poprvé, kdy jsme dokázali takové údaje zjistit mimo Sluneční soustavu. Jedním z překvapivých zjištění byla nápadná podobnost systému β Pictoris s naším planetárním systémem.

TIP: Astronomové pořídili první přímý snímek exoplanety Beta Pictoris c

Vše nasvědčuje tomu, že stejně jako ve Sluneční soustavě, jsou i komety systému Beta Pictoris tvarovány v sériích kolizí a rozpadů. Tento výzkum přináší nový pohled na původ a evoluci komet v planetárních systémech. Komety zřejmě v minulosti sehrály významnou roli ve vytvoření obyvatelné Země. Vědci se proti usilovně snaží pochopit, jaký je vliv komet na charakteristiky vznikajících planet.

Podle nedávno zveřejněné zprávy Dětského fondu Organizace spojených národů (UNICEF) a Světové zdravotnické organizace (WHO) došlo během letošního ledna a února proti stejnému období loňského roku k nárůstu počtu případů spalniček ve světě o 79 procent. Odborníci zároveň varují, že spalničky v tomto případě fungují jako „lakmusový papírek“, který ukazuje, jak se bude vyvíjet situace u dalších infekčních onemocnění.

Dokonalá bouře

Zmíněná zpráva uvádí, že pandemie koronaviru ve světě narušila programy očkování spalniček i dalších onemocnění, proti nimž máme k dispozici vakcíny. Vzniká „dokonalá bouře“ infekčních onemocnění, která ohrozí miliony především dětských životů. Přitom jde o choroby, před nimiž existuje ochrana, právě díky očkování.

Během letošního ledna a února se ve světě objevilo více než 17 300 případů spalniček. Za posledních 12 měsíců do letošního dubna jsme byli svědky 21 podstatných epidemií spalniček, převážně v Africe a východním Středomoří, typicky v zemích postižených konflikty. „Spalničky jsou nejvíce nakažlivou infekční nemocí, proti které máme zavedené očkování. Jejich chování ukazuje, jak na tom je celý systém očkování ve světě,“ uvádí Christopher Gregory z vedení sekce očkování UNICEF.

TIP: Návrat spalniček: Proč se vrací již téměř vymýcená choroba?

Šíření spalniček je pro odborníky varováním, že brzy dojde i na další nemoci, které držíme na uzdě díky očkování. Jednou z nemocí, které by se mohly dále šířit poté, co byly hlášeny rostoucí případy v západní Africe je podle Gregoryho žlutá zimnice.

Podle odborníků OSN v roce 2020 přišlo o plánovaná očkování nesouvisející s pandemií asi 23 milionů dětí, což je největší počet během posledních let. Pandemický skluz postihl 57 očkovacích programů ve 43 zemích světa, což dlouhodobě ovlivní asi 203 milionů lidí. Podle šéfa WHO Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse budeme důsledky narušení očkování pandemií celá desetiletí.

„Rozhodnutí už bylo přijato, nejsme povinni o něm veřejně hovořit,“ řekl podle agentury TASS šéf ruské vesmírné agentury Roskosmos Dmitrij Rogozin v sobotním rozhovoru se státní televizí. „Mohu říci jen tolik, že v souladu s našimi závazky budeme naše partnery o ukončení práce na ISS informovat s ročním předstihem,“ dodal.

TIP: NASA zkoumá, jak by mohla udržovat ISS na oběžné dráze bez Rusů

Rogozin na začátku dubna pohrozil ukončením ruské mise, pokud Spojené státy, Evropská unie a Kanada nezruší sankce vůči podnikům zapojeným do ruského kosmického průmyslu. Mimo jiné naznačoval, že by Rusové mohli spolupráci kolem ISS ukončit, načež by mohl následovat „nekontrolovaný sestup“ stanice na území USA nebo Evropy. Výzkumná vesmírná stanice byla až do ruské invaze na Ukrajinu vzácnou oblastí spolupráce mezi Ruskem a USA a jejich spojenci, a to navzdory neustále se zhoršujícím vztahům.

Ve středu na ISS přiletěla na palubě lodi od firmy SpaceX trojice amerických astronautů s italskou kolegyní. Na ISS budou s dalšími třemi Američany, třemi ruskými astronauty a Němcem Matthiasem Maurerem.

Podle vědců lze rychlost našich mentálních procesů odvodit od intervalů mezi přijetím a uvědoměním si senzorického vjemu – tedy například za jak dlouho reflexivně ucukneme po kontaktu s rozpálenou ploténkou. Dosavadní měření naznačují, že lidský mozek dokáže zpracovat informaci přicházející ze smyslových receptorů během 50 milisekund, tedy zhruba za dvacetinu sekundy.

TIP: Rychlejší než myšlenka: Proč v rychlosti reakce se zvířaty prohráváme?

Klíčovou roli hraje, jak dlouhá nervová dráha jej dělí od zdroje signálu: Kupříkladu sprinteři při závodě reagují na výstřel startovací pistole průměrně za 150 milisekund. „Zpoždění“ je dáno tím, jak dlouho po zaslechnutí zvuku putuje signál z jejich mozku do svalů na nohou. Obecně se udává, že se nervový vzruch šíří průměrnou rychlostí 35 metrů za sekundu, přičemž na některých neuronech může jít až o čtyřnásobek.