Jen málokterá milenka vladaře, alespoň v našich končinách, vstoupila v tak všeobecnou známost, jako tomu bylo u téměř celoživotní partnerky Rudolfa II. Jistě za to může i slavný dvojfilm Císařův pekař a Pekařův císař. Hraběnku Stradovou v něm nezobrazil v právě růžovém světle: jako postarší ráznou dámu, před kterou Rudolf prchá. Realita byla nejspíš úplně jiná. Jaká? O tom se z dobových pramenů mnoho nedozvíme. Podrobné informace o milenkách se do kronik nedostávaly. Střípky, jež se nám dochovaly, však vytvářejí obraz ženy, která byla přinejmenším pozoruhodná. Vždyť renesanční císař si liboval v mladých dívkách a nejlépe pannách. Přesto pro něj Stradová zůstala natolik atraktivní, že s ní zplodil nejméně šest dětí. Když se stala císařovou milenkou, ještě jí nebylo patnáct let. Už v té době ji provázela pověst vyhlášené krasavice. Jmenovala se Anna Marie, ale říkalo se jí Kateřina.

Žhavá Italka?

Kateřina Stradová pocházela ze zámožného italského rodu, který sloužil Habsburkům už od dob Ferdinanda I. Její otec Jacopo Strada z Rosbergu působil jako dvorní antikvář u Maxmiliána II. a pro Rudolfa II. vykonával zodpovědnou funkci nákupčího uměleckých předmětů především z italských trhů. U dvora se uplatnil také Kateřinin bratr Ottavio, který šel v otcových stopách. Oba byli v pravdě renesanční lidé, kteří se vyznali v architektuře, numismatice, historii i v dalších oblastech. Vzdělání se dostalo i samotné Kateřině. Jak známo, Rudolf miloval umění a těžko si lze představit, že by vedle sebe snesl po tak dlouhou dobu ženu, která by pro jeho záliby neprojevovala cit a pochopení. 

Portrét Kateřiny Stradové se nám nedochoval, alespoň symbolicky si její podobu můžeme představit z obrazu Rudolfova dvorního malíře Arcimbolda nazvaného Flora. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

To, jaký měla Kateřina ve skutečnosti na Rudolfa vliv, je předmětem mnoha spekulací. Občas ji podezírají, že právě ona ho zrazoval od sňatku. Nejspíš neprávem. Důkazy ale neexistují. Třeba byla skutečně minimálně jedním z důvodů, proč si Rudolf nechtěl k sobě do paláců Pražského hradu nastěhovat právoplatnou manželku. Té by se asi příliš nelíbilo, kdyby se Kateřina vyskytovala v jeho blízkosti tak, jak doposud. A alespoň v tomto směru mohl Rudolf toužit po klidu, když už ho v jiných oblastech příliš nepociťoval. Císař se každopádně do sňatku nehrnul ani předtím, než se Kateřina stala jeho milenkou. A ve svém zatvrzele váhavém postoji k ženění setrval, i když s ní zplodil nejméně šest dětí. Nemluvě o tom, kolik jich mohl zplodit s dalšími ženami. 

Jedna panna za druhou

Rudolf II. rozhodně nebyl věrný milenec. Hodnověrné zprávy hovoří o jeho libůstce pro mladé dívky. Jistě, na tom není nic až tak nepochopitelného. Horší už je způsob, jakým si je obstarával. Podle svědectví saského vyslance Melchiora Goldasta z Haiminsfeldu prý Rudolf platil únosce, kteří mu panny vyhledávali a přiváděli rovnou do ložnice. Mohly být i tyto pro manželství poněkud problematické choutky příčinou Rudolfova oddalování sňatku? Možná. 

Větší problém spočíval ale spíš v tom, že Rudolfa tlačili do ženění ze všech stran. Nejen jeho vlastní příbuzní, ale i čeští stavové. Což mu pěkně lezlo krkem a urputně sňatek oddaloval. Skoro to vypadá, že se jeho přízni těšili především ti, kdo ho do ženění nenutili. Oblíbenci a rádcové z nejbližšího okolí přece nepotřebovali, aby jim do jejich mimořádného vlivu na císaře zasahovala další osoba, navíc v tak vysokém postavení. A císaře jistě do sňatku netlačila ani Kateřina. Pokud by po něm tedy nechtěla, aby si vzal ji. Což není příliš pravděpodobné. 

Nepovedený syn

Na jaře roku 1585 tehdy osmnáctiletá Kateřina porodila Rudolfovi první nemanželské dítě. Do syna, který dostal jméno Julius César d´Austria, vkládal panovník velké, leč marné naděje. Mladík se nechvalně zapsal do dějin jako pijan, zhýralec, blázen a dokonce i bestiální vrah. Jeho excesy přidělávaly Rudolfovi další z řady starostí, které ho tížily. Když se začaly projevovat stinné stránky Juliovy chorobné povahy, snažil se udělat Rudolf maximum, aby ho udržel v patřičných mezích. 

Doloženu máme Juliovu cestu do kartuziánského kláštera v Gamingu v Horních Rakousích v létě 1606. Měl zde být izolován od okolního světa. Neměla mu přijít do ruky zbraň, aby neohrožoval sebe či služebnictvo. Dostával jen omezenou apanáž a musel udržovat střídmost v jídle. Rozhodně nesměl sníst více jak dvanáct chodů za den! Také v pití byl značně omezen. Víno žádné, nanejvýš pivo a voda se skořicí. Pobyl si tady však pouze čtvrt roku. Proč, to přesně nevíme. 

Na podzim už pobýval v Českém Krumlově bez větších omezení a opět se rychle vrátil ke svému problematickému životu. Terorizoval město a zkazky o jeho výtržnostech se brzy rozlétly po celých Čechách. Vše vyvrcholilo v únoru 1608, když zavraždil svou milenku Maruši, dceru místního lazebníka. Její mrtvolu navíc v záchvatu šílenství zohavil. I když o vraždě brzy věděli až za hranicemi, k císaři se informace donesla až o měsíc později. Sám nebyl v ideálním rozpoložení, takže se mu jeho nejbližší báli tuto novinku sdělit.

Rudolf se rozzuřil k nepříčetnosti a tentokrát už jednal daleko tvrději. Nechal syna uvěznit na krumlovském zámku, kde 25. června 1609 umřel. Jak se k celé věci stavěla Kateřina? O tom informace nemáme. Můžeme si však představit, jak se asi cítila matka, jejíž dítě potkal takový osud. Navíc šlo o prvorozeného syna, do kterého, podobně jako Rudolf, jistě vkládala velké naděje.

Zapomenuté děti 

Ostatní potomci, které Kateřina císaři porodila, však byli, zdá se, zcela v pořádku. Za deset let po donu Juliovi se narodil don Matyáš, po dalších sedmi letech don Carlos. Mezitím přišly na svět tři dívky. Dona Karolina se stala manželkou hraběte z Contecroy. Rudolf jim nechal vypravit honosnou svatbu, které se však neúčastnil. Další dvě dcery zamířily do kláštera – dona Alžběta do Vídně a dona Dorotea do Madridu.

K žádnému ze svých dětí, které Rudolf zplodil s Kateřinou, se císař oficiálně nepřiznal. O všechny se však postaral. Dal jim vzdělání a také jméno d‘Austria, kterým byli tradičně pojmenovávaní levobočci Habsburků. Většinou zastávali více či méně významné posty v armádě či církvi.

TIP: Nevěsta Anna Tyrolská: Měla si vzít Rudolfa II., provdali ji za Matyáše

Rudolf žil s Kateřinou až do své smrti v roce 1612. Co se s ní stalo poté? Mizí. Alespoň z historických pramenů. Víme jen, že zemřela někdy v roce 1629. Co prožila v těch zbylých sedmnácti letech není známo. Ale dá se předpokládat, že i po Rudolfově smrti se těšila úctě, téměř jako císařovna-vdova.

Jste na jachtě uprostřed Atlantiku, jenže v bouři udeří do stěžně blesk a zcela vyřadí veškerou elektroniku na palubě. Nefunguje rádio, satelitní telefon ani navigace, porucha postihla i kompas. Od osudu bludného Holanďana vás dělí jen sextant a vytisknuté navigační tabulky, které jste si pro jistotu vzali s sebou. 

Ve dne sice můžete navigovat podle Slunce, ale co v noci? Na temné obloze spatříte několik tisíc hvězd: Přibližný směr k severu ukazuje Polárka, což ovšem k určení pozice nestačí. V minulosti bylo vybráno 57 dalších stálic, pro něž jsou vypočteny tzv. efemeridy neboli zdánlivá poloha v určitém čase. Proměříme-li jejich skutečnou pozici pomocí sextantu, lze porovnáním s tabulkami vypočítat polohu tzv. substelárního bodu, a tudíž i pozici na Zemi.

TIP: Noční obloha v květnu: K vidění budou střípky Halleyovy komety i zatmění Měsíce

Námořní tabulky sloužily již starověkým Babyloňanům a dodnes tvoří součást námořních almanachů. Jako navigační hvězdy se přitom zcela přirozeně vybírají pouze ty nejjasnější – kromě Polárky například Aldebaran z Býka, Sirius z Velkého psa či Spica z Panny.

Konkrétně se badatelé zaměřili na to, jak obliba masa koreluje s příjmy – jinými slovy, jestli si ho obyvatelé „bohatších“ států s vyšším hrubým domácím produktem dopřávají častěji. Daný předpoklad se sice potvrdil, ale zároveň se ukázalo, že křivka nestoupá donekonečna. Ze statistik vyplynulo, že s rostoucím průměrným příjmem se plynule zvyšuje rovněž spotřeba masa. Jakmile však úroveň HDP na hlavu dosáhne 40 tisíc dolarů, začne konzumace stagnovat bez ohledu na to, jak nadále „vzkvétá“ hospodářství. Do takového bodu se však ze všech sledovaných zemí dostalo pouze šest; zbylých 29 lze tudíž v oblasti spotřeby živočišných produktů označit za „rozvojové“. (Pro představu, průměrná výše HDP na hlavu se v Evropské unii pohybuje kolem 34 tisíc dolarů.) 

Třetina všech emisí

V naprosté většině světa tak obliba masa od roku 2000 neustále roste: Podle závěrů studie ho každý obyvatel planety v roce 2019 spořádal o 4,9 kilogramu víc než před dvaceti lety. V některých státech – například v Peru, v Rusku či Malajsii – se jeho konzumace za uvedený časový úsek dokonce zdvojnásobila. Na jednoho člověka v současnosti připadá 34 kilogramů masa za rok, z čehož necelou polovinu představuje drůbeží, následováno vepřovým a hovězím. 

TIP: Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně

Vědci ovšem poukazují na značný nepoměr mezi našimi chuťovými nároky a dopadem na životní prostředí. Zatímco lidské osídlení zaujímá přibližně 1 % pevniny, pastviny pro hospodářská zvířata tvoří až 27 %, tedy čtyřikrát víc než zemědělská půda. Podle nejnovější studie odborníků z univerzity v britském Leedsu zodpovídá živočišná produkce za celou třetinu globálních emisí skleníkových plynů.

Po celé Evropě doby bronzové, včetně Velké Británie a Irska, se nacházejí kovové dýky ze slitiny mědi. Poprvé se objevily počátkem čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Po celou dobu, co o nich víme, se archeologové dohadují, jaký vlastně tyto dýky měly účel.

Nebylo to totiž jasné. Dýky se typicky nacházejí v hrobech mužů s mnoha zbraněmi, čili ve „hrobech válečníků“. Mnoho odborníků se proto domnívalo, že šlo o ceremoniální dýky, které byly symbolem významu zemřelého a nikoliv praktickým nástrojem. Podle jiných názorů šlo o zbraně nebo o nástroje používané ke konkrétní činnosti. Hlavním problémem u těchto dýk bylo, že odborníci u nich nedokázali provádět analýzy zbytků materiálu, jako je to obvyklé u keramických, kamenných a dalších artefaktů.

Revoluční metoda analýzy

S řešením nedávno přišel tým britské Univerzity v Newcastle, který vedly archeoložky Andrea Dolfini a Isabella Caricola. Archeoložky použily revoluční metodu pro extrakci organických zbytků z 10 dýk ze slitiny mědi, které byly objeveny v roce 2017 na italské lokalitě Pragatto z doby bronzové.

Dýky ze slitiny mědi, pocházející ze studované lokality Pragatto v severní Itálii (foto: Newcastle University, Isabella Caricola, CC0)

Badatelky nejprve obarvily zbytky materiálu na dýkách a pak je pozorovaly s několika typy optických, digitálních a rastrovacích elektronových mikroskopů. Podle všeho nejde o ceremoniální zbraně. Z analýz vyplynulo, že se tyto dýky používaly ke zpracování těl různých druhů živočichů, včetně porážky hospodářských zvířat a přípravy masa.

TIP: Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

„Náš výzkum potvrdil, že je možné analyzovat organické zbytky z dávných kovových objektů. Jde o významný průlom a naše nová metoda umožňuje analyzovat dávné kovové nástroje a zbraně kdekoliv na světě. Možnosti jsou nekonečné a nová metoda může zodpovědět mnoho zajímavých otázek,“ popsala výsledky svého výzkumu Andrea Dolfini.

Středověká města byla neustále zamořována zápachem zbytků jídla, fekálií, zvířecích exkrementů, odpadů z kuchyní, šenků a „špinavých“ řemesel jako byli řezníci, sladovníci nebo koželuzi. Zejména v letních měsících musel být tento puch nesnesitelný a rodiny bohatších měšťanů raději trávily parné dny na svých venkovských sídlech. Hygiena se ve středověkých městech od doby jejich vzniku ve 13. století samozřejmě pozvolna zlepšovala, ale kulturní kvality někdejších antických sídel začala dosahovat až v průběhu 17., spíše však 18. století, kdy byla zahájena výstavba prvních kanalizačních stok. 

Podceňovaná hygiena

Ve většině našich měst docházelo zejména v prvním století po jejich založení k divokému navyšování terénu. Povrch byl neustále zasypáván a zvyšován odpady a rumem ze zaniklé okolní dřevohliněné zástavby, která byla trpělivě obnovována po častých požárech či povodních. Teprve kamenné domy, vyrůstající od závěru 13. století ve větším počtu nejprve při náměstích a hlavních ulicích a postupně i jinde, přinesly ustálení úrovně ulic a jejich dláždění. Přímým důsledkem bylo zlepšení údržby povrchů městských komunikací spojené s počátkem snah o pravidelný odvoz hnoje, fekálií a jiného odpadu a s vykazováním „špinavých“ řemesel za městské hradby. 

Regulace vybízející k odvozu odpadu ale nebyly často dodržovány a nevěnovala se jim dostatečná pozornost, neboť ve společnosti převládalo přesvědčení, že se nemoci přenášejí vzduchem. I proto byl zejména zápach z latrín předmětem častých sousedských sporů o jejich umístění. Z dnešního pohledu nedostatečná opatření nedokázala zamezit prosakování a bezprostřednímu kontaktu odpadu s užitkovou vodou, což vedlo k její kontaminaci a zdravotním problémům, jakými byly pravidelně se opakující lokální epidemie tyfových a střevních chorob. Povědomí souvislosti mezi stavem okolního prostředí a zdravím měšťanů se začalo rozšiřovat až od konce 15. století.

Tuny výkalů, kubíky moči

Patrně nejtíživějším hygienickým problémem nejen v českých a moravských středověkých městech bylo nakládání s lidskými výkaly. Průměrný jedinec ve středověku denně vyprodukoval asi jeden a půl až tři litry moči a přibližně půl kila exkrementů. Pro střední město o lidnatosti asi 3 000 osob to ročně vytvářelo problém o úctyhodném rozsahu 550 tun výkalů a 16 000 až 32 000 kubíků moči. Pro srovnání uveďme, že pražské čtyřměstí v předhusitské době mělo jakožto největší město za Alpami podle odhadů historiků kolem 40 000 obyvatel! V odklízení odpadů a fekálií zde hrála od počátku významnou roli řeka Vltava, do které byla velká část splašků odklízena. 

Jiná situace panovala na hradech s nepočetnou osádkou, kde byly budovány kamenné prevéty posazené na krakorcích vystupujících z obvodových zdí, jež ústily do hradních příkopů. Jedním z nejstarších dokladů svého druhu u nás je prevét na románském hradě Přimda v západních Čechách. Na vsi zase chodili lidé běžně na hnůj či na pole, pohodlí jim podle etnologických analogií patrně zajišťovaly přenosné dřevěné kadibudky.

V nově zakládaných klášterech cisterciáků na odlehlých místech venkova pak byly budovány latríny s ústím nad vodní hladinou bočních ramen blízkých řek či usměrněných mlýnských náhonů. Nejkomplikovanější situace se zbavováním se výkalů byla tedy právě v místech s největší koncentrací obyvatel sevřených hradbami.

Odpadní jímky

Ve 13. století ve městech ještě žilo méně lidí, což nabízelo více volného prostoru. Obyvatelé povětšinou přízemních dřevohliněných domků s jednou či dvěma místnostmi se chodili vyprazdňovat převážně na dvůr. Je to patrně také jeden z důvodů, proč nemáme z tohoto období dochovány zvláštní keramické nádoby určené k provádění potřeby. Již tehdy se ale začaly v řadě měst hloubit jámy kruhového či obdélného tvaru, které sloužily jako latríny a v archeologické terminologii se jim běžně říká odpadní jímky. Známe je například z Brna, Opavy, Jihlavy, Chrudimi, Chebu a jiných lokalit.

Jejich velikost a hloubka byla rozmanitá a závisela na geologickém podloží daného místa. Sprašové hlíny v Brně například umožňovaly hloubit jímky až do hloubky 10 metrů. V Jihlavě nebo Táboře zase byly vytesány několikametrové jámy do skály. Zdá se, že některé z nejstarších jímek v Brně byly určeny k jednorázovému použití, oproti tomu většina ostatních byla vybedněna deskami a rozepřena trámy, některé měly proutěnou konstrukci a jiné podobu sudu.

Jímky vznikaly často v těsné blízkosti studní, s nimiž se později vzájemně narušovaly. Latríny se povětšinou nacházely v zadních částech či po stranách parcel. Z brněnských městských knih víme, že se upravovala vzdálenost žump od plotu nebo zdi na tři a půl stopy, přičemž nesměly zasahovat pod pozemek souseda. Nad jámami byly postaveny přístřešky či zástěny – z těchto konstrukcí se čas od času najdou i zbytky prkýnek s kruhovým otvorem. Jeden takový nález z 15. století byl učiněn při výzkumu domu na náměstí Svobody 9 v Brně. 

Studnice poznání

Jímky se využívaly opakovaně a byly čištěny. Na nárazově prováděné vybírání fekálií se najímala zpravidla městská chudina, protože šlo o práci obecně považovanou za ponižující, která mohla být ukládána také jako trest. V rejstřících brněnské městské sbírky je sice uveden vývozce fekálií (latinsky quatfurer) Franěk z Kozí ulice, ten však práci nejspíše pouze organizoval. 

Od 14. století se pak postupně prosazovaly méně hluboké zděné jímky, které měly delší životnost a od pozdního středověku byly stále častěji přimknuty k zadním traktům domů. Kromě latrín do nich mohly ústit například i dřevěné roury z kuchyní. Jak víme z ikonografických pramenů, fekálie se ve středověkých městech nadále běžně vylévaly na ulici, dvůr, do žlabů a soudek (proluk) mezi domy, ale též do nejrůznějších odvodňovacích kanálů, které se častěji budovaly v pohusitském období. Města se však snažila tyto nešvary aktivně omezovat a už roku 1407 konšelé Nového Města pražského zakázali vylévání „nečistých hrnců“ z oken. 

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Dnes představují odpadní jímky pro archeology doslova studnicí poznání o každodenním životě obyvatel středověkých aglomerací. Kromě střepů keramických nádob, kamen a nejrůznějšího stavebního a jiného odpadu v nich lze díky botanickým rozborům a analýze zvířecích kostí najít třeba informace o skladbě potravy. Parazitologické analýzy zase prokázaly hojnou přítomnost škrkavky dětské, hlístice či tasemnice, které dokázaly potrápit nejednoho z tehdejších měšťanů. A konečně bohaté nálezy mechu připomínají, co lidé používali namísto toaletního papíru.

Píše se rok 1976. Pralesy Bornea si velmi intenzivně razí cestu motorové pily a bagry a během jediné lidské generace hrozí zlikvidovat většinu miliony let starého biotopu. Do odlehlého údolí Danum cca 50 km západně od města Lahad Datu vyráží s podporou helikoptéry Královského malajského letectva vědecká expedice s jediným úkolem – vyhodnotit, zda údolí formálně chránit založením národního parku.

Velká pětka Bornea

Vědci rozhodně nevyráželi naslepo. První návrhy chránit údolí padly už začátkem 30. let 20. století, důvodem byla místní populace nosorožců sumaterských. Britská správa Severního Bornea však už tehdy narazila na odpor dřevařské lobby a plány byly časem zapomenuty. Malajské úřady se o údolí začaly zajímat opět až koncem 60. a začátkem 70. let minulého století, tedy v době, kdy už politici věděli, že za možnost vytěžit prastaré stromy z bornejských lesů jsou dřevařské firmy ochotny zaplatit obrovské sumy peněz a koncese byly udělovány jako na běžícím pásu. 

Zároveň začalo být jasné, že je třeba vybrat a chránit alespoň části pralesa, pokud má mít biotop šanci na přežití do budoucna. Vědci z výše zmíněné expedice našli v údolí Danum panenský nížinný prales, který poskytoval útočiště kompletní bornejské „velké pětce“ – nosorožci sumaterskému (Dicerorhinus sumatrensis), slonu indickému bornejskému (Elephas maximus borneensis), orangutanu bornejskému (Pongo pygmaeus pygmaeus), medvědu pyskatému (Melursus ursinus) a levhartu obláčkovému (Neofelis nebulosa). Členové expedice pak ve své zprávě zřízení národního parku jednoznačně doporučili. 

Výzkumné centrum v pralese

Hned od začátku se však objevil problém. Vláda totiž mezitím na údolí (a obrovské plochy země kolem) udělila těžařskou koncesi organizaci Yayasan Sabah (Nadace pro Sabah). Yayasan Sabah sice odmítla postoupit část své koncese jako národní park, nicméně se zachovala velmi osvíceně a spolu s oblastmi Meliau Basin a kaňonem Imbak je vyčlenila jako bezzásahová území – oblasti určené k výzkumu a zachování biodiverzity pro budoucí generace. 

Ve spolupráci s britskou Královskou společností bylo v údolí Danum v roce 1986 otevřeno vědecké centrum (Danum Valley Field Center – DVFC), které se za dobu své existence stalo jedním z nejznámějších a nejúspěšnějších svého druhu v pralesích Starého světa s velkým množstvím publikovaných dat. Podrobně jsou zde zkoumány jak vazby mezi jednotlivými částmi ekosystému pralesa či vliv a vývoj klimatu, tak i možnosti obnovy už vytěženého lesa či šetrnější způsoby těžby.

Štěstí na větvi 

Do Danum Valley Field Center jsme zamířili i my. Centrum nabízí ubytování nejen vědcům, ale také běžným turistům, pokud tedy mají povolení od Yayasan Sabah. My jsme to naše vyřizovali několik týdnů dopředu přes místní cestovku Sticky Rice (tedy Lepkavá rýže), která nám dodala i auto s řidičem na cestu z Lahad Datu a zpět a k tomu vynikajícího průvodce jménem Atteh. 

Atteh si mě získal už po pár kilometrech jízdy, když na moji otázku, zda máme šanci najít chřestýšovce, odpověděl: „Jasně, jeden je už pár týdnů na větvi u potoka hned za kantýnou, pokud ho teda ty anglický studenti, co všude hrozně dupou, mezitím nevyplašili.“ A chvilku nato začal zničehonic přes přední sklo džípu freneticky ukazovat do korun stromů nad prašnou silničkou. Řidič dupnul na brzdu, a jelikož se orangutan nepřekvapivě řekne malajsky stejně jako česky, tak i my jsme věděli, proč ta nečekaná zastávka. Na stromě před námi byla ve výšce asi 20 metrů usazena orangutaní samice s miminkem na břiše a na vedlejším stromě za kmenem byl schovaný i samec.

Všichni jsme si vychutnávali ten okamžik. Byl to úplně jiný zážitek než o pár dní předtím mezi davy turistů v rehabilitačním centru pro orangutaní sirotky v Sepiloku. Jak jsme se o hodinu později v DVFC dozvěděli od „těch anglických studentů, co všude hrozně dupou“, měli jsme ohromné štěstí. Většina z nich během svých dvoutýdenních pobytů tady orangutany vůbec neuvidí. 

Stejná smůla, jakou měl Attenborough

Hned toho dne odpoledne jsme s Attehem prošli okolí centra. Nad řekou Segama létali barevní lobošové žlutočerní (Eurylaimus ochromalus) a vlaštovkám podobní klechové menší (Hemiprocne comata), kousek od nás si na plot sedla vlha červenobradá (Nyctyornis amictus) a i ten slibovaný chřestýšovec Waglerův (Trimeresurus wagleri) na větvi nad potokem pořád ještě ležel. S dalším vysněným druhem, kterým je Danum Valley proslulé, žabkou létavkou černoblannou (Rhacophorus nigropalmatus), to už bohužel nebylo tak jednoduché. 

Létavka černoblanná, jak její jméno napovídá, je vybavena meziprstními blánami, díky nimž dokáže plachtit ze stromu na strom. Je pochopitelné, že patřila mezi zvířecí druhy, které jsme toužili spatřit. Jenže v letech 2015–2016 probíhal opět jev El Niňo, který se v jihovýchodní Asii projevuje extrémním suchem. Březen je normálně na severním Borneu koncem období dešťů, nicméně kaluž kousek nad táborem, u které jsou normálně létavky v noci k zastižení, byla téměř vyschlá a plachtící žabky jsme u ní žádnou ze čtyř nocí strávených v DVFC nezastihli.

Atteh nás utěšoval tím, že nejsem jediní, kdo na ně má smůlu. Sir David Attenborough tu prý svého času strávil čekáním na žabky pár týdnů a přes veškeré zdroje, které má BBC k dispozici, se nedočkal.

Noční vycházky kolem tábora stály nicméně i tak za to. Viděli jsme sklípkana Everettova (Phormingochilus Everetti), jenž i ze vzdálenosti několika metrů budí pořádný respekt, slyšeli (bohužel jen slyšeli) jsme další slavnou bornejskou žábu pablatnici nosatou (Megophrys nasuta), na větvi přímo nad cestou narazili na spící pitu modrohlavou (Pitta baudii) a přímo v kempu jsme sledovali místní celebritu sovu ketupu malajskou (Ketupa ketupu).

Hon na pitu

Vidět a fotit v údolí Danum pitu, přesněji řečeno kterýkoli druh této ptačí čeledi, proslulé skrytým způsobem života v podrostu pralesa, bylo mým dalším snem. Spící pita na noční procházce mě plně neuspokojila, takže následující tři dny Atteh kudy chodil, tudy hvízdal, střídaje hlas některé z pit a pestrohlávka bornejského (Pityriasis gymnocephala). Hvízdání v jeho případě rozhodně fungovalo lépe než audio nahrávka, protože jeho MP3 přehrávač při každém zapnutí nejprve hlasitě vyslovil jakýsi malajský pozdrav a nahrávka pity navíc začínala několikasekundovým zvukem vzdáleného motoru. 

Několikrát to už už vypadalo, že se na nás usměje štěstí. Asi nejblíž jsme k dobré fotografii pity měli jednou hned za kempem, když si jí moje žena všimla v podrostu asi pět metrů vedle cesty, poté co jsme ji já i Atteh trapně přešli. Než jsme se ale stihli vrátit, poodešla pita od cesty už na vzdálenost asi 15 metrů, schovala se za strom. Na jediné pořízené fotografii jí chybí dost podstatná část, a sice zobák. I bez něj jsme ji alespoň určili jako pitu modrokřídlou (Pitta moluccensis), druh, který sem zalétá zimovat z Koreje a Japonska.

Postup mezi pijavicemi

Hodinu po posledním „pitím debaklu“ se nám (resp. Attehovi) podařilo zaslechnout a posléze i najít pestrohlávka (Pityriasis gymnocephala), opravdovou raritu a jeden z ptačích symbolů Bornea, takže den byl „zachráněn“. Pita mi nicméně stále nedala spát. Zkoušeli jsme z kempu všechny možné trasy včetně jedné, na které Atteh před pár týdny během jediné vycházky viděl čtyři (!) druhy pit (tehdejšího klienta ovšem zajímal jen levhart obláčkový), ale my potkali všehovšudy pijavice (dva druhy, mnoho jedinců). 

Jak to tak někdy bývá, štěstí se na nás usmálo až poslední den odpoledne, když jsme kousek od pozorovatelny v pralese nad táborem konečně zaslechli tón, který Atteh už třetí den hvízdal. Najít pitu už pak pro něj nebyl problém. Několikrát se její stín mihnul v podrostu, poté během vteřiny přeběhla cestu a nakonec se nechala vyfotit schovaná v ratanovém houští. Tentokrát to byla pita modrohlavá (Pitta baudii), což je zde poměrně běžný druh. Na fotce jsem pro změnu zachytil skoro jen oko a zobák, nicméně i tak jsem si splnil sen.

Pohled pro děti našich dětí?

Samozřejmě jsme se celou dobu nehonili jen za jedinou ptačí čeledí. Při výpravách podél řeky Segama jsme párkrát narazili na tlupu hulmanů kaštanových (Presbytis rubicunda ignita), dalšího z endemických druhů primátů Bornea. Byli úžasní. Na rozdíl od gibonů, kteří nás každé ráno budili ještě před svítáním, se hulmani drželi jen kousek nad našimi hlavami a pustili si nás celkem k tělu.

Dalším jedinečným zážitkem byl výstup na plošinu umístěnou asi 20 metrů nad zemí na stromě. Druhé patro, posunuté ještě asi o dalších 15 metrů výš, bylo z bezpečnostních důvodů zavřené, nicméně i to nižší nabízelo jinak nedosažitelný pohled do korunového patra pralesa a na jeho obyvatele. Díky tomu jsme viděli třeba trogona zlatožlutého (Harpactes orrhophaeus).

TIP: Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Asi nejkrásnější hodinu v údolí Danum jsme ovšem strávili na bývalé požární pozorovatelně na vrcholu Bukit Atur. Z mlhy pod námi vyčnívaly jen kopce pokryté panenskou džunglí, nad ní se neslo volání gibonů a obloha s vycházejícím sluncem měnila barvu přes odstíny růžové a oranžové až po zlatou. Na pozorovatelně jsme byli s ženou sami, protože Atteh a řidič zůstali u auta pár desítek metrů dál. Tady jsme prožívali zhmotnění našeho snu o Borneu, jak kdysi, vlastně ještě docela nedávno (v době kdy se narodili naši rodiče) vypadalo. Ale i když je tu příroda už nesmírně zdevastovaná a nekonečné plantáže palmy olejné nás doprovázely po většinu našich přesunů po Sabahu, oblasti jako je Danum dávají naději, že bornejský deštný prales snad budou moci jednou obdivovat i děti našich dětí.

Největšího věhlasu z černochů bojujících za první světové války dosáhl vojín Henry Johnson, který se v civilu živil jako portýr na nádraží a v boji získal přezdívku Černá smrt. S Needhamem Robertsem bránili 14. května 1918 stanoviště napadené početnou skupinou Němců. Po spotřebování střeliva použil Roberts pušku jako kyj a Johnson se oháněl nožem. Když Needham padl k zemi a vilémovští vojáci se jej pokusili odvléct, Henry bránil kamaráda pěstmi. Než se šokovaní nepřátelé stáhli, Johnson čtyři zabil a dvě desítky zranil, zatímco sám inkasoval 21 ran.

Vyznamenání i zapomnění

Za hrdinský boj obdrželi oba muži jako první Američané francouzský Válečný kříž. O to ostudněji se k Johnsonovi zachovala jeho vlast – za svého života nedostal od US Army jediné individuální vyznamenání! Teprve v 90. letech začal Pentagon napravovat dávné křivdy a udělil Johnsonovi Purpurové srdce. A roku 2015 – téměř sto let po Henryho husarském kousku – převzali jeho potomci nejvyšší vyznamenání v podobě Medaile cti.

Ačkoliv 369. pluk přinesl 93. divizi nejvíce slávy, zahanbit se nenechaly ani regimenty s čísly 370., 371. a 372. Každý bojoval v řadách jiné francouzské divize, přičemž 370. pluk se vyznamenal zejména v Argonském lese a u řeky Aisne, za což 71 jeho příslušníků obdrželo Válečné kříže a dalších 21 Kříž za vynikající službu.

Vojáci ze zbývajících útvarů bojovali zejména za ofenzivy v oblasti Champagne. Mnohokrát se dostali do střetů muž proti muži a jejich bojové dovednosti Němce děsily. Ruku v ruce s intenzivním nasazením však šly krvavé ztráty a kupříkladu 372. regiment během dvou týdnů odepsal 600 mužů. 

Významný odkaz

Jakmile 11. listopadu 1918 zbraně utichly, černošští vojáci slavili příměří se stejnou radostí jako všichni ostatní. A byli náležitě hrdí na vítězství, jehož pomohli dosáhnout. Zaplatili ale velkou cenu – kupříkladu americká 92. divize pozbyla 1 647 vojáků a 93. divize přišla o 3 534 padlých. „Harlemští pekelníci“ i jejich kolegové věřili, že si vydobyli úctu bílých a po návratu domů se rasistické ústrky rozplynou.

Zprvu se zdálo, že tomu tak opravdu bude. Když 369. pluk mašíroval ulicemi New Yorku, aplaudovaly mu tisíce lidí, kteří po černých vojácích házeli peníze, cigarety, sladkosti i kytice. Afroameričané pochodovali v doprovodu vlastní jazzové kapely a cítili se – poprvé v životě – jako národní hrdinové. Jenže záhy se vše mělo vrátit do starých kolejí.

Návrat do „normálu“

Mnoho bělochů se obávalo, že černí bojovníci přijdou s požadavkem rovnoprávnosti – a budou-li odmítnuti, pokusí se ho dosáhnout s využitím svého vojenského výcviku. Rasové napětí se stupňovalo a už během léta a podzimu 1919 vypukly v 26 městech napříč Spojenými státy protičernošské nepokoje. Za celý rok došlo k 77 případům lynčování Afroameričanů, přičemž minimálně deset obětí patřilo mezi veterány Velké války. Některé z nich rasisté ubili k smrti přímo v uniformě.

TIP: Nucené sterilizace a koncentrační tábory: Pohnuté osudy nenáviděných dětí od Rýna

Navzdory těmto excesům černošští muži nadále rukovali do armády včetně části navrátilců ze západní fronty. Sloužili své zemi během dvou dekád míru a někteří se zapojili i do bojů druhého světového konfliktu. Přesto teprve roku 1948 zrušil prezident Harry Truman segregaci v ozbrojených silách a trvalo celou korejskou válku, než se nový princip v US Army plně prosadil. Afroameričtí vojáci se konečně dočkali rovnoprávného zacházení, které jim pomohli vydobýt jejich předci v prvoválečných zákopech. 

Americký start-up Orbital Assembly Corporation (OAC) před časem avizoval plány na vybudování orbitální destinace, která bude generovat vlastní gravitaci. Nyní tato společnost představila novou, menší verzi nazvanou Pioneer, jenž má demonstrovat technologii svého většího bratra. 

Zatímco dříve oznámený Voyager má pojmout až 400 lidí a otevřít v roce 2027, menší stanice by mohla být funkční už za tři roky. Její kapacita má v pěti modulech postavených kolem rotujícího gravitačního prstence pojmout až 28 vesmírných turistů. Každá část modulu má nabídnout objem téměř 400 metrů krychlových a hybridní prostředí mikrogravitace 0 až 0,57 G.

„Pro průměrného člověka bude pobyt ve vesmíru zážitkem ze sci-fi snů,“ říká o projektu provozní ředitel společnosti Orbital Assembly Corp. Tim Alatorre. Prostředí s umělou gravitací podle něj umožní návštěvníkům pohybovat se po stanici téměř běžným způsobem jako na Zemi. Vesmírní turisté tak budou moct jíst, pít nebo spát bez toho, aniž by museli být připoutáni. Zároveň má ale stanice nabídnout i zážitky spojené s mikrogravitací.

TIP: Stanice Voyager: V roce 2027 má ve vesmíru fungovat první hotel

Ředitelka společnosti OAC Rhonda Stevensonová věří, že koncept vesmírného hotelu je ekonomicky životaschopný. Přestože náklady na letenky do vesmíru jsou v současnosti stále vysoké – Virgin Galactic například počítá s cenou okolo 9,7 milionu korun za jeden suborbitální let, nebudou podle ředitelky Orbital Assembly podobné zážitky už brzy jen pro miliardáře. „Děláme, co je v našich silách, abychom zpřístupnili cestu ke hvězdám všem, nejen bohatým,“ přiblížila plány společnosti Stevensonová.

Psychické následky ozbrojených konfliktů jsou stejně staré jako samo válčení. Už Homér popsal v eposu Ilias traumatický stres účastníků bitvy o Tróju. Z novověkých příkladů lze uvést jistého vojenského lékaře ze Švýcarska, který v roce 1678 popsal potíže vojáků následovně: „melancholie, neustálý stesk po domově, narušení spánku nebo nespavost, slabost, ztráta chuti k jídlu, úzkosti, bušení srdce, strnulost a horečka“.

Podrážděné srdce

V anglosaském světě se tímto problémem začátkem 70. let 19. století zabýval britský kardiolog Arthur Myers a jeho americký kolega Jacob Da Costa. Publikovali popis vojínů bez fyzických zranění, přesto trpících chronickým strachem a úzkostmi. Oba lékaři symptomy připisovali kardiologickému defektu, který nazvali „irritable soldier’s heart“ (podrážděné srdce vojáka).

Za první světové války se pro následky otřesu po těžkém boji vžilo označení „granátový šok“ (shellshock), moderní psychologie operuje s pojmem posttraumatická stresová porucha (post-traumatic stress disorder, PTSD). Přes staleté zkušenosti lékaři takové potíže dlouho zlehčovali, řešili nesprávně nebo otřesené muže nemilosrdně vraceli do boje. 

Vyděšeni kanonádou

Za Velké války kralovalo frontě svázané sítí zákopů dělostřelectvo. Miliony granátů přeorávaly zemi nikoho a měnily ji v měsíční krajinu. Vojáci nemohli před mnohahodinovým či několikadenním ostřelováním uniknout. Záhy se mělo ukázat, že lidská mysl na takovou míru stresu není připravena – neustálý hřmot, všudypřítomná smrt a nejistota měly na psychický i fyzický stav mužstva děsivé účinky. V očích vojáků, kteří prošli hrůzami Verdunu, Sommy a dalších gigantických bitev, se objevilo šílenství.

Pohledy upřené do prázdna, strnulé úsměvy, nekontrolovatelný třes, záchvaty, noční můry, hysterický smích. Podob, které na sebe tento fenomén bral, bylo mnoho a pro lékaře představovaly jen těžko rozlousknutelný oříšek. Postiženého vojáka nezasáhla střepina, rázová vlna výbuchu mu nerozervala vnitřnosti ani nepoškodila plíce. Zdálo se, že po krátkém bezvědomí a ztrátě orientace má všechny předpoklady pro dokonalé zotavení. Jenže tisíce mužů trpěly ještě dlouhé měsíce po traumatizujícím prožitku úpornými bolestmi hlavy, závratěmi, nespavostí nebo výpadky paměti.

Co na to velení?

Důstojnický sbor, který se s problémem musel nějak vypořádat, zvolil jednoduchou a brutální metodu. Velitelé tvrdili, že granátový šok postihuje jen nervově labilní vojáky, a neváhali zhroucené nešťastníky obvinit z dezerce a zbabělosti. Roztřesení muži putovali před polní soudy a řízení končilo buď vězením či trestným praporem, nebo dokonce popravou.

Pokusy s hypnózou

Kongres německé psychiatrické asociace v roce 1916 připsal vyčerpání vojáků na vrub hysterii, slaboduchosti a účelovému jednání ve snaze získat penzi. V Británii zase lord Gort po skončení války prohlásil, že „takzvaný shellshock byl jen projevem lidské slabosti a u dobrých jednotek se neobjevil“.

Pokračování: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (2)

Nakonec i zkostnatělí Britové uznali, že granátový šok má reálné medicínské příčiny, a zrušili rozsudky vynesené nad postiženými vojáky. Podle současných odhadů jen v královském vojsku utrpělo PTSD více než 80 000 mužů. Monarchie pro ně v míru zřídila speciální sanatoria, kde se zkoušely nejrůznější metody léčby včetně hypnózy. Tehdejší lékaři soudili, že jde o důsledek kombinace neurologických a srdečních obtíží, a používali termín „neurooběhová tělesná slabost“.

Rostlinky pocházejí ze skleníku Red House, kde odborníci co nejvěrněji napodobili prostředí rudé planety. Ve srovnání se Zemí panují na Marsu mnohem drsnější podmínky: Průměrná teplota dosahuje mrazivých −63 °C, v atmosféře převažuje oxid uhličitý a vše komplikuje rovněž nižší gravitace i méně slunečního záření. Osvětlení ve skleníku proto zajišťovaly speciální LED lampy a půdu nahradil písek z Mohavské pouště chudý na živiny, který se svým složením marsovské zemině blíží. 

Projekt se připravoval dva roky a samotné pěstování po uplynulých devět měsíců zajišťoval tým čtrnácti astrobiologů, s cílem dosáhnout sklizně odpovídající kvalitativním požadavkům výrobce. Láhve s kečupem pak navíc ještě letěly v balonu ve výšce čtyřiceti kilometrů nad Zemí, aby se potvrdila jejich odolnost.

Příprava na budoucnost

Ovšem pokud jde o efektivitu, stále je co zlepšovat: Celkem se podařilo sklidit „pouze“ 450 plodů, což pro masovou produkci zdaleka nepostačuje. Následující snahy výzkumníků se proto zaměří na vyšší výtěžnost. 

TIP: Pálivý experiment: Astronauti si na palubě ISS vypěstovali vlastní chilli papričky

Vesmírný kečup sice nebude dostupný zákazníkům v běžných obchodech, přesto nebyl projekt samoúčelný: Šlo o jeden z prvních případů, kdy se odborníci zaměřili na pěstování v marsovských podmínkách v dlouhodobém horizontu. Podle autorů studie znamená osídlení rudé planety jen otázku času a „vesmírné“ zemědělství tvoří nezbytný předpoklad. Dosud se přitom experimentovalo pouze s rychleji rostoucími plodinami: Částečný úspěch už se podařilo zaznamenat u quinoy, hrachu, rukoly, cibule, ječmene či kapusty.