Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Evolucí jsou přímo stvořeni k přežití: Nemají speciální nároky na prostředí, dokážou žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Umí šplhat na stromy a jsou i skvělými plavci.

Pro život v mrazivých podmínkách jsou rosomáci skvěle vybaveni. Na jejich dokonale izolující husté srsti promaštěné přírodními oleji se netvoří námraza. Huňaté ocasy jim slouží jako přikrývka při odpočinku a malá ouška zabraňují úniku tepla. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a nápadně širokými a velmi silnými čelistmi dokáže zvíře drtit i kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami.

Březost „na počkání“

Podobně jako jiné kunovité šelmy mohou samičky rosomáka využít takzvanou prodlouženou březost a provokovanou ovulaci. V tom případě vajíčko po počátečních fázích rýhování odpočívá v děloze v neaktivním stavu a teprve po různě dlouhé době se uchytí v děložní sliznici. Až od toho okamžiku dochází k normálnímu vývoji zárodku. Prodloužená březost u rosomáků trvá osm až devět měsíců, délka skutečné březosti je sedm až osm týdnů.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Před porodem (tedy zpravidla v únoru) si samice vyhrabe mělkou noru, nebo si najde vhodný úkryt. Rosomáci mívají jedno až šest mláďat (nejčastěji 2–3). Při narození váží malí rosomáci 90–100 gramů; jsou kojeni do osmi až deseti týdnů. V případě nutnosti dokáže matka přenášet mláďata v tlamě. Po deseti týdnech je již bere s sebou na lov. Mnoho mláďat ovšem nepřežije svou první zimu. Na konci léta a počátkem podzimu se cesty mláďat a matky rozdělují. Specialisté na rosomáky však tvrdí, že matky poznají své potomky při náhodných setkáních i po několika letech.

Hubbleův vesmírný dalekohled je ve vesmíru déle než 30 let. Za tu dobu pořídil spoustu snímků a vědeckých měření, ze kterých lze vyčíst ohromné množství údajů. Bývá to ale pracné a pro výzkumné týmy s několika odborníky to obvykle představuje ohromnou výzvu. V dnešní době ale vědci mohou využít služeb velmi zajímavých pomocníků – amatérských vědců a umělých inteligencí.

Na lovu planetek

V roce 2019 založila skupina evropských astronomů iniciativu Hubble Asteroid Hunter, jejímž cílem je stopovat planetky v archivních datech z pozorování Hubbleova teleskopu. Na projektu spolupracují s populární platformou občanské vědy Zooniverse a se společností Google.

Do projektu se zapojilo více než 11 400 dobrovolníků z celého světa, kteří prostudovali více než 37 tisíc složených snímků Hubbleova teleskopu, pořízených mezi dubnem 2002 a březnem 2021 kamerami ACS a WFC3. Dobrovolníci v nich dokázali identifikovat více než 1 000 stop planetek, které pak posloužily pro výcvik umělé inteligence.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Následná analýza snímků s využitím umělé inteligence odhalila další stopy planetek. Lidé si tak ve spolupráci s umělou inteligencí připsali objev 1 701 stop planetek, které se vyskytují na 1 316 snímcích Hubbleova teleskopu. Asi jednu třetinu těchto stop se odborníků podařilo přiřadit ke známým planetkám. Většina z nich se podle vědců nachází v Hlavním pásu planetek, mezi Marsem a Jupiterem.

Během jízdy automobilu dochází ke střetům s hmyzem, především tím létajícím. Badatelé se proto obrátili na veřejnost a zapojili ji do sčítání. Účastníci výzkumu s využitím jednoduchých pomůcek a mobilní aplikace sledovali množství hmyzu, který se rozplácl na poznávacích značkách jejich automobilů. Vyfotili značky před začátkem jízdy a pak zase znovu, po návratu domů. Výzkum zahrnul období mezi lety 2004 a 2021.

Výsledky tohoto poněkud morbidního scítání nejsou příliš optimistické. Ve sledovaném období došlo k razantnímu poklesu množství zachyceného hmyzu. Celkové počty usmrceného hmyzu jsou na konci sledovaného období o 58,5 % nižší než na jeho počátku. 

TIP: Horší, než jsme čekali: Hmyzokalypsa překonala nejčernější obavy

Mluvčí projektu Buglife Matt Shardlow označil úbytek hmyzu za „dramatický a naprosto alarmující“. Badatelé odhadují, že počet jedinců létavého hmyzu v posledních desetiletích poklesl na polovinu, což je v souladu s předešlými výzkumy. Pokud jde o možné příčiny poklesu početnosti hmyzu, nepochybně hraje roli používání insekticidů v zemědělství, ztráta biotopů, ztráta potravy i změny klimatu.

Hlavní posádka letu raketoplánu se dala jednoduše poznat už během příjezdu do práce ve výcvikovém středisku Johnsonova vesmírného centra. Místní parkoviště nechvalně proslulo chronickým nedostatkem míst. Například Clifton Williams (zemřel při letecké katastrofě dřív, než se mohl do vesmíru podívat) to v 60. letech řešil využíváním bicyklu. Muži a ženy nominovaní pro let ovšem popsané problémy neměli. Dostali totiž k dispozici vyhrazené stání.

Předchozí část: Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Malované emblémy

K tradicím patří také vytváření emblému mise – a zde mají astronauti hlavní slovo. Daný zvyk si osvojili z letectví, kde si piloti často ručně zkrášlovali letadla. Už na počátku pilotovaného programu tak nechávaly posádky Mercury zdobit své kabiny jmény, jež pro ně vybraly, a výtvarnice Cecelia „Cece“ Bibby je pak ručně malovala na trupy lodí.

Zvyk se následně rozšířil ještě o emblémy: Nejznámější příklad tvoří znak mise Apollo 11, z větší části navržený Mikem Collinsem, nebo třeba znak Gemini 5 s nápisem „8 days or bust“ čili „8 dní, nebo nic“, který management NASA nepřijal zrovna s pochopením. 

Rozlučka na pláži

Po skončení tvrdého výcviku se posádka raketoplánu přesunula v tréninkových letounech T-38 na Floridu do Kennedyho vesmírného střediska. Usadila se tam v ubikacích fungujících už od dob Apolla, ovšem pokoje pro astronauty se nacházely ve středu budovy, takže postrádaly okna. Tým proto z deprimujícího prostředí chladných zářivek často utíkal na pláž v severní části mysu Canaveral, kde stál a dodnes stojí známý Beach House. Jednoduchý domek na pobřeží poskytoval posádkám i jejich rodinám soukromí a právě tam se večer před startem odehrávaly rozlučkové večírky s blízkými. Pozvaní přitom samozřejmě museli projít lékařským vyšetřením, aby neporušili karanténu.

Muže z Gemini i Apolla ráno budíval sám šéfastronaut Deke Slayton, ale postupně danou výsadu přenechal jiným. Také tradiční nízkozbytková snídaně, sestávající z malého steaku, toastu, vajec a pomerančového džusu, dávno vzala zasvé. Astronauti programu Space Shuttle už jedli v rámci možností to, na co měli chuť. Právě tehdy vznikaly nové tradice a přetrvaly po celou dobu provozu raketoplánů. Během snídaně stál například vždy na stole „launch cake“, tedy dort ve tvaru emblému dané mise. Nikdo z posádky se ho ovšem ani nedotkl, což je docela pochopitelné – sladká hutná hmota by nemusela na žaludky napjaté předstartovní nervozitou zapůsobit nejlépe.

Ať to nepodělám!

Další zvyk z dob raketoplánů představovala jednoduchá karetní hra Possum’s Fargo, vzdáleně připomínající populární „vojnu“. Astronauti, už ve skafandrech, se spolu s techniky postavili kolem stolu a neopustili místnost, dokud velitel neprohrál – čímž si měl vyčerpat svůj příděl smůly pro nejbližší dny. Naštěstí se to vždy podařilo, aniž by se narušil časový plán startu.

Za ovací přihlížejících pak posádka sjela výtahem do přízemí a nasedla do dodávky Astrovan, která ji zavezla k rampě. Obvykle je doprovázel šéf oddílu astronautů, jenž vystoupil u střediska řízení startu. Ještě předtím ovšem dodržel další tradici a vedl nadcházející kosmické cestovatele při modlitbě: „Dear Lord, don’t let me screw up!“ Tedy „Drahý Pane, dej, ať to nepodělám!“ Někdy se jí také říká Shepardova modlitba, neboť ji nestvořil nikdo jiný než Alan Shepard, jemuž přibližně uvedená věta běžela hlavou před prvním suborbitálním skokem programu Mercury.

Tichá připomínka

Neporušitelné tradice ovšem dodržovali i blízcí astronautů, kteří se sešli ve středisku řízení startu vedle raketové montážní haly VAB. Aby se děti zabavily, dostaly velké papíry i kreslicí potřeby, a později se jejich zarámované výtvory pověsily na chodby střediska. Všichni pracovníci tak měli stále na očích ty, které by jejich případná chyba a smrt posádky zasáhla nejvíc… 

Když se předstartovní odpočet podle plánu zastavil v čase T minus devět minut, vyšli partneři a děti astronautů s určenými členy oddílu na střechu, aby mohli start sledovat na vlastní oči. Zejména pro manželky šlo o nervy drásající zážitek a doprovodu kolegů astronautů říkávaly „eskorta do vdovského stavu“. V jednom případě se bohužel nadsázka proměnila 73 sekund po startu ve skutečnost…

Vraťme se však na palubu: Když se stroj odlepil od rampy, oči všech – hlavně těch, kdo letěli poprvé – se upíraly k výškoměrům na palubní desce. Jakmile přístroje ukázaly hodnotu přes 50 mil, tedy asi 80 kilometrů, zavládlo v kabině hlasité vítání nováčků do řad astronautů. NASA a USAF totiž uvedenou výšku považují za hranici vesmírného prostoru. 

Žerty na orbitě

Jakmile se raketoplán dostal na oběžnou dráhu, čekalo astronauty často překvapení v podobě nástrah přichystaných záložní posádkou. Zmíněná tradice se datuje do začátku 60. let, kdy Cece Bibby namalovala na vnitřní stranu krytu periskopu kabiny Johna Glenna nahou ženu, a to na popud Guse Grissoma. Záložní posádky Apolla zas do kabiny umísťovaly nálepky s vlastními emblémy. 

Mezi „specialisty“ se zařadili členové zálohy Apolla 14, kteří svůj znak s animovanou kukačkou Roadrunner ukryli snad do každého koutu a přihrádky velitelského i lunárního modulu. Z kosmu se pak velmi často ozývalo Shepardovo vrčení: „Vyřiďte Cernanovi, ať mi píp zadek!“ Kukačka totiž v seriálu vydávala specifický troubivý zvuk, který byl na emblému zmíněn. Astronautům „dvanáctky“ jejich náhradníci pro změnu vlepili do checklistů pro aktivity na povrchu Měsíce obrázky nahých slečen. Kanadské žertíky zkrátka patří k americkému pilotovanému programu stejně neodmyslitelně jako močení na kolo autobusu u Rusů.

Pokud to jejich stav dovoloval, astronauti po přistání pomalu obešli celý raketoplán a kontrolovali tepelný štít, pneumatiky a podobně. Jednalo se o kosmickou verzi tradiční poletové prohlídky, jež se zrodila hned po první misi raketoplánu v roce 1981. Po lékařském vyšetření čekala posádku obligátní cesta business jetem NASA do Houstonu a postupně návrat do normálního života. Litovali přitom hlavně ztráty výhradních parkovacích míst v Johnsonově středisku: Pár dní po misi totiž už zase objížděli parkoviště dokola a hledali, kde je volno – alespoň než je jmenovali do další hlavní posádky a kolečko tradic začalo nanovo.

U zrodu nových

Popsané zvyklosti tvoří zažité rituály, přičemž většina z nich přetrvává už několik dekád. Ovšem přímo před našima očima se právě rodí nové: V roce 2020 začaly do vesmíru létat lodě Crew Dragon a astronauti SpaceX převzali některé tradice ze starších dob. Například stejně jako týmy z raketoplánů využívají dobrodiní toalety na rampě, jež se však nyní nenachází přímo na obslužné věži, nýbrž u její paty. Od Rusů zas přejali zvyk umístit do kabiny plyšovou hračku jako talisman. 

Pozornější čtenáři si ovšem jistě všimli několika zajímavých detailů, z nichž se stávají tradice zcela nové. Astronauti SpaceX například těsně před vstupem do lodi podepisují fixem stěnu „bílé místnosti“. Velmi hezký zvyk a současně krásné gesto se týkají jmenovek tamního personálu: Doug Hurley a Bob Behnken, tedy první posádka Crew Dragonu, po usazení do kabiny vyzvali členy „uzavíracího týmu“, aby si sejmuli jmenovky přilepené suchým zipem na kombinézy. Doug a Bob pak cedulky upevnili na palubní desku a po návratu je týmu předali. Stejně tak učinily i další posádky, a dá se tedy říct, že přinejmenším dvě nové tradice jsou na světě.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Nezbývá než čekat, až lidé poprvé po dlouhé době zamíří k Měsíci, na jeho povrch a snad ještě dál. Protože člověk vždy zůstane člověkem, spolu s průkopníky nejspíš poletí k nepoznaným světům nejen špičková technologie a naděje lidstva, ale i nové tradice a rituály.

Odhalení zvířecího viru v lidském těle s prasečím orgánem podněcuje obavy z transplantace zvířecích orgánů. Podle kritiků by jejich rozsáhlé využití mohlo usnadnit přechod zvířecích patogenů na člověka.

Bennettovi letos v lednu lékaři transplantovali srdce prasete, jež bylo geneticky modifikované tak, aby mužovo tělo mohlo orgán přijmout. Jelikož organismus nové srdce okamžitě neodmítl, případ vzbudil naděje, že by se zvířecí orgány mohly jednou ve velkém používat k transplantačním zákrokům pro záchranu života.

Spící virus

Podle lékařů z Marylandské univerzity bylo prase několikrát testované na přítomnost virů. Takové testy nicméně odhalí jen aktivní infekce, nikoliv spící viry, které se mohly ve zvířeti ukrývat. Prasečí cytomegalovirus lékaři poprvé u Bennetta objevili 20 dní po transplantaci srdce. Množství bylo ale tak malé, že bylo považováno za laboratorní chybu. Zhruba 40 dní po operaci se Bennettův stav zhoršil a identifikované množství viru v jeho těle prudce narostlo.

„Přítomnost DNA viru v těle pacienta mohla přispět k náhlému zhoršení jeho stavu,“ řekl deníku The New York Times Bartley Griffith, lékař fakultní nemocnice Marylandské univerzity. „Nebyl ale žádný důkaz pro to, že by se u pacienta rozvinula aktivní infekce, nebo že by jeho tělo odmítlo (transplantované) srdce,“ řekl Griffith. „Spící virus se mohl přes transplantované srdce dostat z prasete do těla pacienta,“ dodal.

Lékaři muži podávali antivirotika a imunoglobulin, nové srdce se ale naplnilo tekutinou, v objemu se zdvojnásobilo a přestalo pracovat, takže Bennett musel být napojen na mimotělní oběh a 8. března zemřel.

Rizika mezidruhových transplantací

Neúspěch Griffitha a jeho kolegu Muhammada Mohiuddina od používání zvířecích orgánů k záchraně lidských životů rozhodně neodrazuje. „Je to okamžik, z něhož se musíme poučit. Víme, co se stalo, a budeme pravděpodobně schopni se tomu v budoucnu vyhnout,“ uvedl Griffith.

V obecné rovině podle lékařů nepředstavuje prasečí cytomegalovirus velký problém. Jde o dobře známý herpetický virus, který má tendenci být druhově specifický. Patří mezi nejrozšířenější viry v živočišné populaci a je pro ně typické dlouhodobé přetrvávání (latence) v nakaženém organismu. Mezi nejznámější onemocnění způsobené herpesviry patří opar na rtu nebo plané neštovice.

TIP: Revoluce v transplantacích? Kanadským vědcům se podařilo „vynulovat“ krevní skupinu

Podle Dr. Jayme Lockeové je vhodné, aby se geneticky modifikovaná prasata, jejichž orgány mají být použity k transplantaci, chovala v zařízení bez patogenů a aby byla odstavena od svých matek do 48 hodin po narození. To by mělo zabránit přenosu prasečího cytomegaloviru během laktace.

Když na počátku roku 1943 utichly boje v okolí Stalingradu, navštívili bojiště, stejně jako po každé větší bitvě, inspektoři Rudé armády. Jejich týmy měly kromě jiného za úkol vyvodit závěry z použití bojové techniky, vylepšit metodiku jejího nasazení a navrhnout technické úpravy, které by vedly k její vyšší efektivitě při střetu s nepřítelem.

Rekordně rychlý vývoj

Boje na Volze, při kterých sovětské jednotky útočily na úpornou obranu Wehrmachtu, obnažily problém absence prostředku palebné podpory, který by dokázal dostatečně efektivně ničit zpevněná ohniska odporu včetně polních opevnění. Když nadto začaly přicházet stále častější zprávy o nasazení nových těžkých tanků Tiger, bylo rozhodnuto. Rudá armáda musí dostat samohybnou houfnici ráže 152 mm.

Vývojových prací se ujal slavný konstruktér Josef Kotin a jeho tým, který nad možností konstrukce podobného stroje uvažoval už delší dobu a ihned se dal do práce. Omezená výrobně-technická základna a nedostatek času přivedly Kotinovy inženýry (nikoli poprvé ani naposledy) k myšlence využít pro novou konstrukci dvě zbraně, které jsou již zavedené do výzbroje.

Volba padla na dostatečně robustní podvozek těžkého tanku KV-1 ve spojení s polní houfnicí ML-20 ráže 152,4 mm. Od schválení výkresové dokumentace projektu KV-14 do stavby prvního prototypu uplynulo neuvěřitelných 21 dní, po nichž proběhly tovární a armádní zkoušky. Stroj jimi prošel bez námitek a obratem začala jeho sériová výroba pod označením SU-152.

Prvního března 1943 byla skupina 35 strojů odeslána do Moskvy, kde se měly začít formovat nové těžké tankosamohybné pluky. Každý z nich měl kromě velitelských strojů KV-1 zahrnovat také 12 kusů SU-152.

V testovacím středisku Kubinka vyzkoušeli účinnost nové samohybky na ukořistěném německém těžkém tanku Tiger. SU-152 se během postřelovacích testů osvědčil jako kvalitní protitanková zbraň i proti nejtěžším typům nepřítele. Výbor obrany proto přikázal zrychlit výrobu. Ta probíhala mezi březnem a prosincem 1943 a SU-152 se tak stačil zúčastnit těžkých bojů v kurském oblouku. 

U Kurska a Dněpru

Podle starší socialistické historiografie zničily stroje SU-152 v kurské bitvě 12 těžkých tanků Tiger a sedm stíhačů tanků Ferdinand, ve světle posledních výzkumů se však tato čísla zdají poněkud nadsazená. O vysokých výkonech nového stroje však hovoří například záznam z bojů u ukrajinské vesnice Malý Bukrin během bitvy o Dněpr. Dvanáctého října 1943 se baterie samohybných houfnic poručíka Grinčenka střetla s nepřátelským protiútokem, jenž měl za cíl zahnat sovětské jednotky zpět za Dněpr, který pro Wehrmacht znamenal významný přírodní obranný prvek.

TIP: Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)

Když se německé tanky přiblížily k pozicím 241. pěší divize a 229. tankového pluku 27. armády, rozhodl se Grinčenko postavit jim do cesty své samohybné houfnice, aby útok zastavil nebo alespoň zpomalil a umožnil tak zadnímu voji sovětských jednotek připravit se k obraně. Útok měl pro Němce nesmírný význam, proto do něj zapojili také těžké stíhače tanků Ferdinand. Během přesně mířené palby brutálně účinných 152mm houfnic ML-20S bylo postupně zničeno několik nákladních vozů, dva střední tanky PzKpfw IV a s nimi také jeden útočící Ferdinand.

Grinčenkova jednotka se po přestřelce přeskupila a ještě téhož dne napomáhala obsazení důležitého komunikačního uzlu Malý Bukrin uvnitř strategicky významného dněperského poloostrova, za nímž se rozkládaly stovky kilometrů roviny pravobřežní Ukrajiny.

Antarktida působí na první pohled dojmem nehybného, zmrzlého světa, kde se neděje nic moc zajímavého. Ale zdání může klamat. Výzkumný tým, který vedla Chloe D. Gustafsonová z amerického Scrippsova oceánografického institutu, objevil v Západní Antarktidě nečekaně velký „zásobník“ kapalné fosilní vody.

Tato přírodní nádrž s množstvím slané vody se nachází přímo pod rychle se pohybujícím ledovcovým proudem. Podle vědců je možné, že voda je v tomto místě uzavřená už dlouhé tisíce let. Je to přitom vůbec poprvé, kdy vědci v Antarktidě objevili podzemní (či spíše podledovou) vodu pod ledovcovým proudem. Badatelé se domnívají, že podobné zásobárny vody mohou být pod většinou ledovcových proudů v Antarktidě.

Zásobárna vody pod ledovcovým proudem

„Nově objevený systém s vodou pod ledem připomíná obrovskou mycí houbu. Tvoří ji porézní sediment, který je úplně nasáklý vodou. Tato houba má tloušťku od 500 metrů až do dvou kilometrů. Zasahuje tedy pořádně hluboko,“ popisuje Gustafsonová.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Badatelé použili pozoruhodnou metodu magnetotelurického zobrazovaní. Tento postup zobrazuje zemské hlubiny pomocí přírodních magnetických polí, která vznikají při vzájemném působení solárního větru a zemské ionosféry. Jde o masivní obdobu zobrazování magnetickou rezonancí, které se s úspěchem využívá například v medicíně a dalších oborech.

S jistou nadsázkou lze říct, že přispět k záchraně lidských duší bylo prvotním úkolem barokní literatury. Tato účelovost měla silný vliv na formování dobově oblíbených žánrů, mezi nimiž dominují katechismy (výklady křesťanské víry a ctnostného života) či tištěné sbírky kázání. Takovou sbírkou byl i Cantator cygnus, tedy Hlas duchovní labutě, vydaný v Olomouci roku 1720. Jedná se o vrcholné dílo jednoho z nejpilnějších českých barokních kazatelů Bohumíra Hynka Bilovského.

Zaujmout, pobavit a spasit

Bilovský se narodil roku 1659 ve slezském Hlučíně, vstoupil do jezuitského řádu a v osmdesátých letech působil na pražské univerzitě. Poté se pro nedostatek světského kléru rozhodl z řádu vystoupit a působit coby diecézní kněz. Jeho prvním působištěm byl Písek, odkud na počátku 18. století odešel na Moravu. Zde vykonával kněžské povolání nejprve ve Vrahovicích, poté v Letovicích a nakonec ve Slatinicích u Olomouce, kde roku 1725 zemřel.

Sbírka kázání Hlas duchovní labutě patří k jeho pozdním dílům. Před ní publikoval řadu dalších prací z oboru kazatelství, ale například i obsáhlou oslavnou báseň o Janu Sarkanderovi. Ostatně Bilovského vrcholná sbírka má rovněž sarkanderovskou souvislost, neboť vznikla ke stému výročí mučedníkova úmrtí.

Kniha obsahuje 29 kázání, která autor přednesl v letech 1714–1716. Každé je uvedeno biblickým citátem, po němž následuje krátké shrnutí hlavní myšlenky, a poté vlastní text. Bilovský postupuje metodou takzvaného kazatelského konceptualismu, kdy je jedna ústřední myšlenka (koncept) rozvíjena a ozvláštňována prostřednictvím takřka bezedného bohatství jazykových metafor, překvapivých přirovnání a myšlenkových zvratů. Výsledný tvar měl posluchače a následně čtenáře zaujmout i pobavit, a předat mu tak hlavní myšlenku. Tou bylo v Bilovského případě nejčastěji mravní naučení, jež mělo nabádat ke ctnostnému životu, který jediný vede k dobré smrti a k vykoupení. 

TIP: Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

Bohatství literárních a zejména jazykových prostředků díla kontrastuje s relativně jednoduchou knižní formou, již sbírky barokních kázání často mívají. Kniha vyšla u olomouckého tiskaře Jana Adama Avingera. Ten doplnil text pouze velice úspornými tiskařskými ozdobami, zcela se rezignovalo na mědirytinový obrazový doprovod a pokud si majitel nenechal knihu převázat, měla pouze tu nejjednodušší koženou vazbu. Knihu to činilo dostupnější a četnost dochovaných exemplářů v zámeckých, klášterních a měšťanských knihovnách dokládá, že se skutečně jednalo o úspěšně šířené dílo.

Okolí sídlišť pravěkých lovců a sběračů nabízelo vlkovi (Canis lupus) snadno dostupnou potravu. Právě odpadky a zbytky z úlovků vlčí smečky neodolatelně lákaly. Staly se pojítkem mezi šelmou a člověkem a položily základy úplně první domestikace. Je prakticky jisté, že ze začátku se člověk pro domestikaci vlka cíleně nerozhodl. Úplně novou fázi vztahu mezi námi a divokými zvířaty odstartovalo rozhodnutí šelmy, která našla v blízkosti lidských příbytků příhodnější podmínky k životu.

Jak se stal z vlka pes

Později dávali lidé poloochočeným vlkům potravu cíleně a pouto mezi člověkem a šelmou se dále upevňovalo. Když se pak lidé natrvalo usadili v prvních vesnicích a městech, našli tu psi ještě příhodnější podmínky. Na tom se dodnes mnoho nezměnilo. „Nejlepší přítel člověka“ v lidské péči prosperuje. Odhaduje se, že celosvětové počty domácích psů se dávno přehouply přes půl miliardy. 

Vědci se dodnes neshodli, kde k ochočení vlka a jeho proměně na první psy došlo. Někteří dávají přednost představám, podle nichž vlk zdomácněl v jihovýchodní Asii. Jiní kladou kolébku psa na Blízký východ. Další umístili místo domestikace vlka do střední Evropy. Z genetických analýz DNA současných vlků a pravěkých i současných psů vyplývá, že populace vlka, ze které vzešel domácí pes, už zmizela. Buď vymřela, nebo byla vyhubena.

Nezastupitelná role šelem

Pronásledování vlků má dlouhou tradici. Kultury, jejichž živobytí záviselo na pastevectví, viděly ve velkých šelmách hrozbu pro stáda. Jenže když se lidem podařilo na rozsáhlých územích vlky vyhubit, začala být jasná jejich nezastupitelná role v přírodě. Šelmy drží pod kontrolou populace velkých býložravců. To se následně promítá i do stavu vegetace. Vlk také konkuruje menším šelmám, např. v Severní Americe bránily početnější populace vlků šíření kojota. 

Od tohoto poznání byl už jen kousek k vlčí „rehabilitaci“ a cílenému vysazování šelem do lokalit, kde byly vyhubeny. Jednou z nejznámějších úspěšných reintrodukcí vlka představuje jeho vysazení na území Yellowstonského národního parku v USA. 

Lidem se nevyhnou

Velké šelmy se tedy vracejí na místa, kde byly před staletími vyhubeny. Platí to i o vlcích a svědky jejich comebacku jsme i v Čechách. Podle některých vědců vlčí návraty dokonce v současnosti nabízejí řadu příležitostí k repríze domestikace této šelmy. 

Jenže dnešní svět je úplně jiný, než ten, v kterém padaly lovcům za oběť poslední volně žijící šelmy. Člověk osídlil i místa, která byla ještě před sto lety obydlena jen řídce. Poslední oblasti s poměrně nenarušenou přírodou proměnil na kulturní krajinu. Jestli v pravěku vlk lidská sídla cíleně vyhledával, dneska se jim už nemůže vyhnout. Žije v těsném kontaktu s člověkem bez ohledu na to, zda chce nebo ne. 

Skutečně probíhá za těchto podmínek přímo před našima očima druhá domestikace vlka? Zevrubné analýze podrobil tento jev australsko-americký tým vedený zoologem Thomasem Newsomem z Deakin University v australském Barwoodu ve studii publikované ve vědeckém časopise BioScience. 

Život vedle člověka

Především v podmínkách Evropy se vlci ocitají v hustě osídlené krajině. Newsom a jeho tým zjistili, že významnou část jejich jídelníčku pak tvoří domácí zvířata, jejich mršiny nebo odpadky. Například řečtí vlci loví domácí prasata, kozy a ovce. Ve španělské Galicii mají vlčí smečky přednostně spadeno na koně a dobytek pasoucí se na horských loukách. Tento trend je jasně patrný i mimo Evropu. Například ve středním Íránu se vlci živí především domácí drůbeží, kozami a odpadky. 

Při výzkumu života vlků provedeném po roce 1940 byla zjištěna konzumace potravy pocházející od člověka u dvou třetin smeček. V celosvětovém měřítku tvoří potrava pocházející od člověka v průměru asi třetinu vlčího jídelníčku. 

Někdy jsou vlci ke konzumaci této potravy víceméně donuceni, protože stavy velkých býložravců klesly na nízkou úroveň a šelmám nestačí. V přírodě je vlk velmi přizpůsobivý, a pokud některé kořisti významně ubude, najde si za ni rychle náhradu. V dobách nouze loví vlci zajíce a králíky a dokonce i drobné hlodavce. Nevyhýbají se ani lovu ptáků a ryb nebo menších šelem. V krajině přeměněné a osídlené člověkem se vlkům jako náhradní zdroj potravy nabízí právě domácí zvířata a odpad z lidských sídel. 

Někdy je však vlčí preference potravy pocházející od člověka výsledkem volby šelem. To platí například o vlcích v Íránu, kteří loví domácí zvířata a konzumují odpadky i v podmínkách, kdy je kolem nich dostatek volně žijících velkých býložravců. Vlci hledají instinktivně takové zdroje potravy, které jsou stálé a lze z nich čerpat s co nejmenší námahou a rizikem. To jim nabízí právě potrava pocházející od člověka. Pokud jsou vlci v současnosti aspoň někde do značné míry závislí na potravě pocházející od lidí, pak je namístě se ptát, jak se tím mění jejich způsob života a jaký dopad to má na samotné vlky a jejich populace. 

Změny života volně žijících šelem

Život v blízkosti člověka mění život celé řady šelem. Obří skládky komunálního odpadu u velkých australských měst například nabídly psům dingo (Canis dingo) dostatek potravy a ti tomu přizpůsobili svůj životní styl. Jejich původně rozlehlý životní areál se drasticky zmenšil, když omezili pohyb na blízkost skládek. Žijí tu nejen ve vyšších koncentracích, ale zvětšil se i počet členů v jednotlivých smečkách. Skladba jejich jídelníčku se vzdálila potravě volně žijící šelmy a přiblížila se složení stravy domácích psů. Dnes už se příměstští dingové liší od dingů žijících v divočině australského vnitrozemí dokonce i geneticky a tvoří tak samostatnou vyhraněnou populaci. 

Podobnou proměnou prošly v blízkosti lidských sídel populace izraelských lišek obecných (Vulpes vulpes). Dostatek potravy z městského odpadu a skládek u nich vede k vyšší plodnosti a k prodloužení života. Zdaleka ne všechny šelmy ale v blízkosti člověka prosperují, i když se do blízkosti lidských sídel tlačí. Američtí medvědi baribalové (Ursus americanus) jsou sice v blízkosti člověka plodnější, ale zdaleka se nedožívají tak vysokého věku jako jejich příbuzní z volné přírody. Mnozí z nich padnou za oběť srážkám s automobily. Populace příměstských baribalů tak neprosperují, ale spíše živoří.

„Ochočení“ lvi a medvědi v ulicích

O tom, že život velkých šelem a lidí v těsném sousedství vede k vyšší vzájemné toleranci a určitému „ochočení“ šelem, svědčí přiklad posledních asijských lvů (Panthera leo persica) v západoindickém Národním parku Gir. Důsledná ochrana zajistila tamější lví populaci trvalý růst. Mezi roky 2010 a 2015 se zvýšil počet tamějších lvů o 27 % a přehoupl se přes pět stovek. S tím je spojený zvýšený počet útoků lvů na dobytek pasoucí se v sousedství národního parku. Lvi si v Národním parku Gir na blízkost lidí už tak zvykli, že návštěvníci mohou při jejich pozorování opustit bezpečí kabin svých automobilů. Pro turistický ruch je to bezesporu vítaný fenomén. Zároveň je to ale i ukázka toho, jak asi mohly vypadat počátky soužití člověka a vlka při domestikaci psa. 

Do soužití s člověkem jsou natlačeni i medvědi lední (Ursus maritimus). Časnější tání ledu na hladině Severního ledového oceánu vyhání tyto šelmy na pevninu a nutí je trávit na souši podstatně delší část roku. Zatímco na zamrzlém moři si medvěd lední dokáže sehnat dostatek kvalitní potravy lovem tuleňů, na souši byl zvyklý během krátkého polárního léta na hubenou dietu a čerpání energie z tukových zásob. Prodloužení suchozemské sezóny nutí medvědy hledat alternativní zdroje potravy. Jedním jsou i skládky odpadu v blízkosti měst. Dobře známé jsou problémy s ledními medvědy, které vznikají v posledních třech desetiletí v americkém městě Churchill. Šelmy vyhnané tajícím ledem z Hudsonova zálivu se stěhují do blízkosti města a při hledání potravy pronikají i do jeho ulic. 

Co čeká vlky v sousedství lidí?

V řadě lokalit, kde se vlci dostávají do těsného kontaktu s lidmi, loví tyto šelmy domácí zvířata, konzumují odpadky a ustupují ze své původní role vrcholných predátorů. Tím se mění i jejich příspěvek k obnově původních ekosystémů, např. snížením četnosti velkých přežvýkavců a zvýšením druhové pestrosti vegetace. Především lov domácích zvířat je důvodem pro intenzivní pronásledování vlků. 

Život v blízkosti člověka a konzumace odpadků jsou provázeny poměrně silným přírodním výběrem. Do výhody se dostávají vlci, kteří ztrácejí plachost a lépe tráví škroby, na něž je lidská potrava a tudíž i odpadky bohatá. I tyto změny jen rekapitulují procesy provázející domestikaci psa. Ztráta plachosti v populaci vlků žijících v blízkosti člověka sehrála v pravěku při domestikaci psa nezastupitelnou úlohu. Adaptace na potravu s vysokým podílem škrobů proběhla později, až u psů chovaných prvními zemědělci.

Repríza po desítkách tisíc let

V neposlední řadě přináší život vlků v blízkosti člověka řadu příležitostí ke křížení s domácími psy. K tomuto křížení zjevně docházelo opakovaně už v minulosti. Svědčí o tom novější příměsi vlčí krve v řadě psích plemen. Nebyl to však nijak častý jev. Dnes může být u malých populací vlků žijících v blízkosti člověka křížení se psy častější a jeho vliv na vlky významnější. Zvláště když geny psů přinášejí do vlčí populace vlohy, které usnadňují soužití s člověkem.

TIP: Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy

Část vlčí populace žijící ve volné přírodě se relativně nemění. Vlk se tak v současnosti dělí na divokou populaci a řadu menších populací různě adaptovaných na soužití s člověkem. Na mnoha místech světa najednou se tak stáváme svědky reprízy pravěkých počátečních fází domestikace vlka a vzniku psa.

Provázanost střevní mikroflóry s lidským zdravím se stále častěji ukazuje jako velmi těsná. Mezi nejzajímavější patří vztah mezi střevní mikroflórou a různými aspekty stárnutí. 

Simon Carding z britského výzkumného institutu Quadram v Norwichi nedávno zjistil, že je možné střevní mikroflóru využít ke zlepšení stavu orgánů, které bývají významně zasaženy stárnutím. Experimenty, které vědci prováděli na myších ukázaly, že přenosem mikroflóry ze zdravé mladé myši na starou je pomocí fekální transplantace možné omladit mozek, střeva a oči.

Stárnutí a střevní mikrobi

Podle badatelů je v tomto případě klíčový vliv střevní mikroflóry na záněty, včetně zánětů mozku. Právě záněty jsou totiž zodpovědné za řadu projevů stárnutí. „Tato průlomová studie přináší pozoruhodné důkazy o přímém zapojení střevních mikrobů do stárnutí a změn mozkových funkcí i zraku. Zároveň nabízí možné řešení v podobě léčby fekálními transplantacemi,“ uvádí Carding.

První výsledky jsou velmi slibné, nicméně stále jde jen o pokusy na myších a vědce čeká ještě velký kus práce, než se tato zjištění ověří u lidí. Badatelé jsou v tomto směru opatrně optimističtí. V lidském těle fungují stejné procesy a už víme, že se lidská střevní mikroflóra mění v průběhu stárnutí.

TIP: Stačí pár dávek: Nový lék rychle zvrátí stárnutí mozku, zatím jen u myší

„Bylo vzrušující zjistit, že výměnou střevní mikroflóry je možné zvrátit projevy stárnutí mozku a očí. Naše výsledky přinášejí další potvrzení důležitosti vztahu mezi střevními mikrobi a stárnutím tkání a orgánů,“ netají nadšení spoluautorka vědecké studie Aimee Parkerová a věří, že jejich výzkum nakonec přispěje k udržování co nejlepšího zdraví a kondice v pokročilejším věku.