„Posloucháš mě vůbec?“ Pravdivá odpověď na rodičovskou otázku, směřující k roztěkanému puberťákovi, je podle vědců z americké Stanfordovy univerzity: „Ne.“ Nejde ale podle nich o výraz nezájmu, schválnosti či škodolibosti. Podle nové studie jde o důsledek pozoruhodného jevu, k němuž dochází v mozku dítěte kolem 13. narozenin.

Psychiatr Daniel Abrams se problematiku chování dětí a dospívajících rozhodl prozkoumat pomocí funkční magnetické rezonance (fMRI). Vybrané skupině adolescentů pouštěl různé hlasy a sledoval, co se v mozcích posluchače děje a jak mozková centra na konkrétní hlas reagují. Navázal tak na vlastní výzkum z roku 2016, v němž sledoval děti mladší 13 let. U těch se ukázalo, že jejich mozky dávají hlasu matky naprostou přednost.

Jak slyší teenageři matku?

V nové studii se vědci tentokrát zaměřili na teenagery – prozkoumali reakce a chování 22 dospívajících ve věku 13 až 17 let. Výsledky výzkumu ukazují, že u starších dětí hlas matky ztrácí své původní kouzlo. Teenageři mnohem více sledují a zpracovávají cizí hlasy, které následně využívají při budování sociální paměti.

TIP: Stejně jako lidé: Podle britských vědců i psi prožívají pubertu

Badatelé zjistili, že vazba k matčině hlasu je u mladších dětí narušena jen výjimečně, například kvůli stavům, jako jsou autistické poruchy. V průběhu dospívání ale hraje hlas matky v mozku dítěte stále menší roli. Mozek teenagera se přeladí na hlasy cizích lidí a obecně vykazuje zvýšenou citlivost k novým věcem. Tyto změny jsou přitom přirozenou součástí zdravého sociálního vývoje dítěte, které vedou teenagera k lepšímu pochopení myšlenek a záměrů jiných lidí.

Zatímco slepičí vejce patří v obchodech s potravinami mezi základní sortiment, sehnat v běžném supermarketu ta krůtí – na rozdíl od masa zmíněných ptáků – bývá takřka nemožné. Důvody jsou ryze praktické: Farmářům by se to ekonomicky nevyplatilo.

Krůty snášejí v průměru „pouze“ dvě vejce za týden, zatímco nosnice či kachny šlechtěné k daným účelům kladou každý den jedno. Větší opeřenec je navíc náročnější na krmivo i prostor. Započítáme-li všechny uvedené faktory, pak by se podle analýzy amerických zemědělců cena jediného krůtího vejce vyšplhala v přepočtu na víc než šedesát korun. A jelikož jsou chuťově zcela srovnatelná se svými slepičími protějšky, patrně by po nich panovala jen minimální poptávka.

TIP: Bílá, hnědá, zelená: Proč slepice snášejí různě zbarvená vejce?

Krůtí vejce poskytuje téměř dvojnásobek kalorií, bílkovin a tuku než slepičí vejce (hlavně kvůli jejich větší velikosti). Jedno krůtí vejce obsahuje 135 kalorií (slepičí asi 72 kalorií), přibližně 11 gramů bílkovin (6 g) a 9 gramů tuku (5 g). Obsahuje ale i více cholesterolu (933 mg proti 372 mg u slepičího).

Ačkoliv si je nejčastěji spojujeme s loděmi, za vrak se dá technicky vzato považovat jakýkoliv potopený produkt lidské činnosti, do kterého se lze dostat – ať už jde o zřícené letadlo, vysloužilé vozidlo či stavební konstrukci.

Vyznavači vrakového potápění tak nemusejí hned mířit za hranice: I v Česku se najdou místa lákající k prozkoumání. Kupříkladu zaplavený lom u vesnice Bořená Hora ukrývá vrtulník Mil Mi-6 a několik vozů, zatímco slapská přehrada nabízí podvodní průzkum řady hausbótů. Někde se vraky – nejčastěji nepoužívané autobusy – dokonce umisťují na dno vodních nádrží záměrně právě kvůli podobným nadšencům. Jenže průzkum takových cílů rozhodně není pro sváteční potápěče. 

Nástrahy stísněných prostor

Potápění k vrakům lze rozdělit do tří kategorií neboli „penetration“, označených anglickými termíny „non“, „limited“ a „full“. V prvním případě se potápěči pohybují pouze kolem ponořeného objektu, při druhé variantě pak do něj sice vstupují, ale po celou dobu si udržují výhled na vchod a nacházejí se v dosahu přirozeného světla. Teprve tzv. full penetration znamená hluboký vstup do útrob objektu, bez přímé cesty ven. Vážní zájemci o třetí kategorii by ovšem měli nejprve absolvovat specializovaný kurz, protože průzkum nitra podvodního cíle s sebou nese řadu rizik.

Především většinou chybí možnost přímého výstupu k hladině a v případě nouze se tím zásadně zužují varianty úniku či pomoci. Vraky navíc často pokrývá silná vrstva kalu, který se pohybem snadno zvíří, a zejména v interiéru pak trvá relativně dlouho, než se usadí. Potíž představují i stísněné prostory a snížená viditelnost, jež značně omezují orientaci, nehledě na riziko nechtěného zachycení o členitou konstrukci. V takovém prostředí se postupuje stejně jako při nočních ponorech – primární svítilnu má potápěč na hřbetu ruky a druhé světlo pro případ poruchy si připevňuje na výstroj. 

Záchranné lanko

Začátečníci často bojují s pochopitelnými obavami, že se vrak zhroutí právě ve chvíli, kdy se nacházejí uvnitř. Pravděpodobnost takového scénáře je sice takřka nulová, přesto se vyplatí vyhýbat se objektům ve viditelně špatném stavu. O dost reálnější je možnost, že průzkumník v polorozpadlém bludišti zabloudí, což se mu může stát v krajním případě osudným. Praktické řešení nabízí obyčejné vodicí lanko, tzv. reel, přivázané ve výchozím bodě. Potápěč se ho po celé trase jednou rukou dotýká a lanko jej nejen bezpečně vyvede zpět, ale dokáže navádět potápěče i v úplné tmě, pokud náhodou vypoví službu světelný zdroj, nebo se příliš zvíří usazeniny. 

TIP: Když ve vás vře krev: Kesonová nemoc hrozí nejen potápěčům

Přes všechna opatření by se začátečníci měli „dolů“ vydávat zásadně s doprovodem a před sestupem pod hladinu se společně seznámit s klíčovými informacemi o hloubce, poloze či plánu ponoru, který je nutné dodržovat. K nezbytnému vybavení patří bezpečnostní prvky, zejména helma; vhod přijde také voděodolná mapka vraku nebo záložní reel. Tak tedy připraveni? Vrakové potápění patří k nejvíc vzrušujícím zážitkům, jaké podmořský svět skýtá. Nabídne-li se vám tedy k němu příležitost, určitě neváhejte.

Za druhé světové války i korejského konfliktu se posttraumatické stresové poruše, nebo jak se tehdy říkalo granátovému šoku či válečné neuróze, detailně věnovala řada vojenských psychiatrů v čele s Abramem Kardinerem a Herbertem Spiegelem. Oba Američané popsali válečnou neurózu, stresovou reakci i vyčerpání z boje. Formulovali principy neodkladné prevence a péče, jež zahrnovala odstranění nebezpečí, ale zachovávala kontakt s bojovou jednotkou. Kardinerova kniha The Traumatic Neuroses of War z roku 1941 je dodnes považována za klíčové pojednání na toto citlivé téma.

Předchozí část: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (1)

Spiegel se zase proslavil v severní Africe, kde sloužil jako praporní lékař u 1. divize a používal hypnózu při léčbě bolesti. Dosáhl takových úspěchů, že výrazně snížil spotřebu návykového morfinu u těžce raněných. Později napsal: „Zjistil jsem, že v hypnóze lze s úspěchem použít přemlouvání a návrhy, které mužům pomohou vrátit se na předchozí úroveň fungování.“

Přes medicínský pokrok někteří důstojníci stále odmítali uznávat existenci PTSD a trpící vojáky považovali za zbabělce a simulanty. Mezi nejznámější případy takové ignorace patří chování amerického generála George Pattona při návštěvě polních nemocnic v létě 1943.

Rozzuřený generál

K prvnímu incidentu došlo 3. srpna v lazaretu u sicilské obce Nicosia. Patton ji navštívil v doprovodu vojenských lékařů a začal promlouvat s pacienty. Všiml si vojína Charlese Kuhla, trpícího vyčerpáním i psychickými problémy, a zeptal se, jaká zranění jej trápí. Mladík odvětil, že jde o problémy s nervy.

Vojevůdce se rozzuřil, udeřil Kuhla do tváře rukavicemi a vyvlekl ho ze stanu. Nakopl nebožáka do zadku a řval: „Neošetřujte toho zkurvysyna! Slyšíš, bastarde? Půjdeš zpátky na frontu!“ Lékaři však záhy zjistili, že kromě psychických problémů má voják i horečku 39 °C a trpí malárií.

Patton řádí dál

Podobná situace se opakovala o týden později v 93. evakuační nemocnici, kde Patton prováděl další z inspekcí. Povšiml si vojína Paula Bennetta, třesoucího se po celém těle. Na dotaz po příčině muž odpověděl, že jej zradily nervy a má hrůzu z dělostřelby. Patton ho začal opět fackovat a křičel: „Tvoje nervy? K čertu, jsi jenom zatracený zbabělec! Drž hubu a přestaň fňukat! Nenechám statečné muže postřelené v boji dívat se na tohohle zbabělce, jak sedí a brečí!“

Rozlícený generál neváhal Bennettovi vyhrožovat, že pokud se ihned nevrátí do boje, postaví jej před popravčí četu. Přihlížející důstojníky takové chování pobouřilo. Lékaři II. sboru sepsali o incidentu zprávu a zaslali ji nadřízeným.

Dokončení: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem (3)

Informace o nevhodném chování generála Pattona doputovaly až na stůl vrchního velitele spojeneckých sil generála Dwighta Eisenhowera, který nechal zahájit vyšetřování. Nakonec cholerickému vojevůdci nařídil, aby se vojákům omluvil. Pro Pattona to znamenalo spolknout pořádně hořkou pilulku, ale uposlechl. Nejprve pozval Bennetta do kanceláře, kde si potřásli rukama. Koncem srpna se tatáž scéna odehrála před lékařským personálem, jemuž se generál omluvil za „impulzivní jednání“, a ospravedlnění se dočkal i Kuhl. Následně Patton navštívil všechny divize pod svým velením, chválil statečnost vojáků a omlouval se za všechny případy, kdy byl k podřízeným moc tvrdý.

Britská společnost Orbex nedávno představila první prototyp své nosné rakety Orbex Prime. Prototyp nyní čekají testy, které prověří její připravenost na první start. Orbex Prime je označována jako „nejekologičtější“ nosnou raketu dneška – podle vývojářů podstatně méně zatěžuje životní prostředí.

Orbex Prime je 19 metrů dlouhá dvoustupňová nosná raketa, která by měla vynášet malé náklady na nízkou oběžnou dráhu. Létá na biopropan. Tento pohon sice není úplně uhlíkově neutrální, ale raketa Orbex Prime vypustí o 96 procent méně emisí uhlíku než jiné nosné rakety podobné velikosti.

Ekologická raketa na ekologickém kosmodromu

Orbex Prime má být udržitelná, i pokud jde o odpad na oběžné dráze. Měla by být nejen opakovaně použitelná, neměla by ale ani zanechávat žádný materiál na oběžné dráze. Aby toho nebylo málo, Orbex Prime využívá 3D tištěný raketový motor – největší motor tohoto typu na světě.

„Pro Orbex je to významný milník, který ukazuje, jak daleko jsme již došli. Z vnějšku sice tahle raketa vypadá jako každá jiná, ale uvnitř je Prime jedinečná. Nabízí spoustu inovací, včetně paliva s nízkým obsahem uhlíku, kompletně 3D tištěné raketové motory, velmi lehké palivové nádrže i novou technologii pro opětovné použití,“ popisuje novinku šéf společnosti Orbex Chris Larmou.

TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů?

Raketa Orbex Prime se má svého premiérového startu dočkat v dohledné době. Vzlétnout by měla z kosmodromu Space Hub Sutherland – prvního evropského kosmodromu, který se nachází na severním pobřeží Skotska. Také u stavby tohoto kosmodromu inženýři kladli maximální důraz na co nejnižší zátěž pro životní prostředí. Britové doufají, že jim vesmírné aktivity a vypouštění menších satelitů přinesou během příštího desetiletí až pět miliard dolarů (přes 110 miliard Kč).

Na vrcholu Schmittenhöhe dnes stojí kaple postavená začátkem 20. století hoteliérem Carlem Haschkem na císařovninu památku. Vede k ní stezka Sisi-Rundwanderweg a lanovka, když horu brázdí lyžaři. Vilu v Ischlu ovšem císařská rodina obývala hlavně v letních měsících, byť po dokončení železnice v roce 1877 byla přístupnější i v jiných obdobích. V zápisech Marie Valérie z května 1887 čteme: „Po obědě hustě sněžilo (…) mamá však bezstarostně stoupala na Jainzen.“

Návraty do ráje 

Alžbětin otec, vévoda Max Bavorský, přestože se příliš nezdržoval u rodinného krbu, vtiskl svým osmi potomkům lásku k přírodě, pohybu, ale i ke knihám (jichž měl sedmadvacet tisíc) a vůbec je vedl k životu v svobodném duchu. Přes léto, když pobývali na zámku Possenhofen u Starnbergského jezera, hráli si s místními dětmi, mluvili bavorským dialektem, plavali, rybařili, veslovali, šlapali po horách, jezdili na koni a mohli se věnovat třeba i akrobacii. Když se Sissi stala císařovnou, ohlížela se za svým dětstvím jako za ztraceným rájem. Připomínala si ho na cestách po Evropě a toulkami po Alpách. V císařském Bad Ischlu trávila každý rok několik týdnů a měla ho ráda. 

Habsburkové nebyli peciválové, měli vztah k přírodě a někteří holdovali vysokohorským výšlapům, turistika obecně patřila v 19. století k oblíbeným kratochvílím šlechty. František Josef se v dětství s oblibou ztrácel ve Vídeňském lese nebo v Prátru a do smrti chodil denně na hodinové procházky. Ischl miloval. Přirozeně se i tady musel věnovat státním záležitostem (a kvůli tomu byl ochoten přistoupit na zřízení telegrafu ke komunikaci mezi Císařskou vilou a ministerstvy ve Vídni), lásku k přírodě a horám však se svou ženou sdílel a někdy spolu také vyráželi na výlety a túry. 

První větší uskutečnili začátkem září 1856 po narození dcery Gisely z obce Heiligenblut na Grossglockner. Sissi asi po deseti kilometrech střídavé chůze a jízdy na koni dorazila k chatě Glocknerhaus (2 131), kde po ní později pojmenovali vyhlídku (Elisabethruhe) a protilehlé skalisko (Elisabethfelsen). Císař ji trumfnul a vystoupal o něco výš na místo nad jezerem Sandersee (2 396 m), za nímž začíná ledovec Pasterze. Tady, na Kaiser Franz Josef Höhe, dnes slavný výšlap připomíná socha císaře a pamětní deska.

Oblast pod Glocknerem také patřila za Habsburků k císařským loveckým revírům, kde Franz stopoval kamzíky, což nepochybně vyžadovalo dobrou fyzičku. Lov byl jeho vášní. Když na programu neměl žádné oficiální návštěvy, obhlédl meteorologické přístroje v pracovně a za příznivého počasí, někdy dlouho před úsvitem, odjížděl na loviště, často k Offensee nebo Langbathsee, kde stály lovecké chaty.

Neúnavná chodkyně

Alžběta se na rozdíl od svého chotě věnovala sportu. Ve vile měla místnost vybavenou jako tělocvična, kde každý den hodinu cvičila. Pokud nebyly návštěvy, nechávala postavit gymnastické nářadí v Červeném salonu mezi velkými oválnými zrcadly, aby mohla kontrolovat své pohyby. Hrazdu měla prý i na Jainzenu, kde se při cvičení kochala pohledy na Dachstein. Vedle tohoto plavala v bazénu vyhloubeném na druhém břehy řeky, který dnes funguje pro veřejnost, šermovala, náruživě jezdila na koni a v jízdárně nacvičovala různé kousky pod dohledem cirkusových krasojezdkyní. Měla vynikající tělesnou kondici a milovala vysokohorské túry. Dlouhé a náročné pochody jí nedělaly problém. Oddávala se jim zejména poté, co se kvůli revmatu i z osobních důvodů vzdala takřka vrcholového jezdectví. 

Konstantinu Christomanosovi, který ji učil řecky, jednou řekla: „Nikdy se neunavím (…) moje sestry i já za to vděčíme otci.“ Nabádal je prý, aby se „co nejméně dotýkaly nohama země“, čehož lze nejspíš dosáhnout svižnou chůzí.

Snacha Štěpánka, manželka korunního prince Rudolfa, v pamětech napsala: „Za jasných dnů jsem s císařovnou podnikala daleké pěší procházky, které trvaly od rána do večera a byly velmi náročné a únavné. Císařovna byla vynikající chodkyně, jen málokdo s ní dokázal držet krok. Nikdy na cestě nejedla, nanejvýš se trochu napila mléka nebo šťávy z jednoho pomeranče. Nikdy neodpočívala.“ 

Je známo, že Sissi vyznávala kult těla a krásy. Nepochybně se u ní prolínal s mimořádnou touhou po pohybu a jedno bez druhého neexistovalo. Nicméně byla to zvláštní žena, a ještě zvláštnější panovnice. Není tajemstvím, že trpěla poruchou příjmu potravy související patrně s problematickým postojem k vlastní ženské identitě (ostatně zasnoubila se v pubertě). Túry potom patřily k příjemnostem, jimiž se osvobozovala nejen od dvorských pout, ale i od pozornosti lidí, kteří se vždy sbíhali, aby spatřili svou krásnou císařovnu, a nechtěně v ní budili pocit, že je „obecným majetkem“. Snad i to ji přimělo podnikat výlety do hor pod rouškou noci, což připomínalo noční výlety jejího bratrance Ludvíka II. V neposlední řadě horskými výpravami odbourávala stoupající neklid ve své duši, na čemž ale není nic divného. 

Praktická móda

Staré fotografie, na nichž dámy stoupají do skalisek v dlouhých sukních a na podpatcích, působí v době outdoorových vychytávek úsměvně – i když šaty už se do hor opět vracejí! Nejinak se do kopců vydávala i Sissi, upřednostňovala však pohodlnou tmavou hrubou sukni s živůtkem, která navíc byla vepředu kratší, šla ohrnout a shora připnout. Nenosila klobouky, ale vždy měla velký, bílou kůží vyložený slunečník a vějíř, které ji chránily také před zvědavými pohledy. Obličej si chránila také závojem, aby se neopálila a nevyskočily jí pihy pokládané za znetvořující. Dávala si šít zvláštní kožené boty – vysoké, šněrovací a s nízkým podpatkem – k dlouhé chůzi. V létě chodila bez punčoch, jen na boso, což bylo jinak společensky skandální. 

Dvorní lékárna na císařovnino přání vyvinula první ochranný prostředek proti slunci – Neue Wilsoni Salbe – šlo o běžný denní krém z bílého vosku, vorvaního tuku, mandlového či sezamového oleje a růžové vody, ale doplněný o zinek a mastek, který odrážel sluneční paprsky. Přesto se císařovna tu a tam v obličeji spálila a tehdy byla ošetřena Goulardiho vodou proti popáleninám, obsahující octan olovnatý. Před dlouhými túrami, na které se vydávala i v tom největším parnu, používala vodu s obsahem aluminia a pudr na tělo rovněž s aluminiem, který měl bránit pocení. 

Císařovnina suita

Na túry se Alžběta nevydávala sama, doprovázela ji minimálně její hlavní společnice, přidávali se i příbuzní, některým byla pronajímána nosítka (nosiči byli ochotni stoupat do výše 2 000 m). Někteří hosté Ischlu se ovšem snažili vyhnout se „cti“ dělat císařovně doprovod, například Vilém I. Pruský se při své návštěvě vymluvil na „pokročilé mládí“. Tam, kde si Alžběta nebyla příliš jistá, najímala horské průvodce – Aloise Grieshofera z Altausee, Stefana Hopfera z Grundlesee, Franze Köberla z Gösslu a později z nich nejznámějšího Ruperta Hacksteinera. Za každou horskou túru měl tento průvodce šlechty 30 zlatých (asi 250 eur) a brzy si postavil hotel Vila Alpenrose, který vedl až do smrti 1935.

Výprava někdy přespávala na salaších, například jednou cestou na Traunstein strávila císařovna noc na zablešeném slamníku na pastvině Karbach východně od Traunsee, což pak vylíčila v jedné ze svých básni. Na méně náročné túry brávala Marii Valérii – k nedalekému Wolfgangsee, do Hallstattu, kam je to z Ischlu asi 20 km, ale část cesty mohly urazit i vlakem – stejně jako na opačnou stranu k Langbathským jezerům nebo Offensse, kde často nocovaly v císařských chatách. Když si jednou v červnu 1887 vyšly po kamzičí stezce, dcera si poznamenala: „Nepříjemná vycházka (…) mamá se chvěje pokaždé, když se sehnu, abych si utrhla kytičku, bojí se, že se zřítím.“ 

Fyzička jako kvalifikace

Císařovna v terénu rázovala ostrým tempem, jež bylo zvláště náročné pro dvorní dámy zvyklé vysedávat v salonech. Mezi nimi jí do jisté míry stačily jen hraběnky Karolina Fürstenbergová a Marie Festeticsová, její hlavní společnice. Jenže první brzy skončila na pokraji sil a lékař jí dlouhé túry zatrhl. Podobně Festeticsová, která byla neustále hladová, protože císařovna měla pro pauzu na jídlo malé pochopení, si roku 1882 zapsala: „Jsem k smrti unavená,“ a příštího roku: „6 hodin je moc (…) jenže přece nemůže jít sama, tak nezbývá než zapojit pevnou vůli.“ Po jedné takové túře ji císař soucitně uvítal slovy: „Žijete ještě, hraběnko?“  

Rázné tempo císařovny a jejího doprovodu jednou dokonce vzbudilo podezření policisty v Prátru, že dámy pronásleduje nějaký zločinec, a jal se zasáhnout. Když výpravu doběhl, zjistil, že císařovna si pouze „vyšla“. 

Jakmile Sissi pochopila meze svých společnic, nařizovala používat při kratších cestách, které trvaly nanejvýš sedm hodin, nosítka, nebo jel za společností kočár a vyčerpané dámy nakládal. Výletovala i na ledovce, což bylo pochopitelně ještě náročnější. Výkony svého doprovodu se však cítila omezována, a proto později u hlavní dvorní dámy vyžadovala kondici a také určitou tělesnou odolnost vzhledem k nočním výpravám a rozmarům počasí, protože císařovna kráčela v lijáku i ve sněhu. Je pozoruhodné, že jí mohly vyhovět jen ženy o hodně mladší.

Roku 1883 přijala tehdy pětačtyřicetiletá císařovna do služeb téměř o dvacet let mladší Saroltu Majláthovou (opět Maďarku, jež Alžběta upřednostňovala). Tvrdě ji prý vyzkoušela na téměř devítihodinové túře od Langbathských jezer k Wolfgangsee. Pokud je tato informace správná, tak jejich tempo muselo být skutečně téměř běžecké. Trasa je i ve variantách dlouhá 30 km a odhadem je možné ji běžnou chůzí zdolat za více než 12 hodin!

TIP: Věrná a zdatná: Irma Sztárayová stála císařovně Sissi po boku až do konce

Když se Sarolta provdala, přijala v roce 1891 pětadvacetiletou hraběnku Janku Mikesovou von Zabola, kterou rovněž podrobila zkoušce. Vybrala se s ní na Gamskarkogel (2 467 m) v doprovodu horského vůdce Ruperta Hacksteinera a Christomanose. Poslední dvorní dáma, hraběnka Irma Sztárayová, jež císařovnu provázela od roku 1894 až do smrti, byla mladší o 26 let.

Ještě v relativně nedávné minulosti se museli policisté při nálezu lidských ostatků spoléhat na výpovědi svědků a hlášení o pohřešovaných osobách. Přiřadit k mrtvému tělu správné jméno umožnily až pokročilé metody genetické analýzy, díky nimž se dnes mohou vyšetřovatelé po letech vrátit k odloženým případům ve snaze je definitivně uzavřít. Se stejným cílem také australská policie loni v květnu po více než sedmi desetiletích exhumovala ostatky muže, jehož tělo se našlo 1. prosince 1948 na pláži Somerton Park nedaleko Adelaide. Mrtvolu objevili náhodou dva šestnáctiletí chlapci při vyjížďce na koních. Podobný nález je sám o sobě děsivý – a situace ještě nabrala na obrátkách poté, co se z něj vyklubala „nejpodivnější záhada v celé australské historii“.

Muž beze jména

Tělo přibližně 40letého muže leželo opřené o pobřežní hráz. Oblečení měl suché, moře ho tedy zjevně nevyplavilo, což vyloučilo sebevraždu skokem do vody. U sebe měl dva hřebeny, projetý lístek na autobus, nevyužitou jízdenku na vlak, žvýkačky, krabičku zápalek, cigarety – a žádný doklad totožnosti. Odkrýt jeho identitu nepomohlo ani oblečení, ze kterého byly z nějakého důvodu pečlivě odstřiženy všechny etikety. 

Při pitvě patolog odhalil zvětšenou slezinu a krvácení do jater. Konstatoval proto, že muž patrně zemřel na následky otravy, ačkoliv nedokázal stanovit konkrétní jed. Zdálo se, že po uložení do anonymního hrobu by se mohla celá záležitost uzavřít. Jenže o několik týdnů později se objevily nové indicie a vnesly do případu další rozměr. 

Perská šifra

V polovině ledna 1949 se na adelaidském vlakovém nádraží našel hnědý kufr, který tam kdosi uložil den před předpokládaným datem mužova úmrtí. Policisté pojali podezření, že patřil zesnulému – obsahoval totiž oděvy se shodně odstřiženými cedulkami. V kapse jeho kalhot byl navíc útržek papíru s textem „Tamám Shud“. Ukázalo se, že pochází z knihy Rubáiját perského středověkého básníka Omara Chajjáma a slova v překladu znamenají „konec“ nebo „skončený“. 

Policie se nitky chytla a vyzvala občany, aby se podívali, zda v některé z jejich kopií sbírky náhodou nechybí zmíněná stránka. Vyplatilo se: Záhy se skutečně přihlásil muž, který někdy kolem doby úmrtí zaparkoval své auto se staženými okénky nedaleko pláže. Když se později vrátil, na zadním sedadle ležel výtisk Rubáijátu – s vytrženým kusem poslední strany. Na zbývající část listu pak někdo vepsal zdánlivě náhodný shluk znaků působící jako šifra a také telefonní číslo.

Zatímco znaky se nikdy rozluštit nepodařilo, druhá indicie přinesla slibnější výsledky: Telefon patřil 27leté zdravotní sestře Jessice Thomsonové. Mladá žena sice při výslechu popřela, že by „somertonského muže“ – jak se mezitím začalo nebožtíkovi přezdívat – znala, policii se to však nezdálo. Když jí seržant Lionel Leane ukázal sádrový odlitek busty nebožtíka, údajně působila tak zaskočeně, jako by snad měla omdlít. 

Tajnosti zdravotní sestry

Kvůli nedostatku důkazů sice nemohli Thomsonovou zadržovat, zmíněnou linii kauzy však vyšetřovatelé už nikdy zcela neopustili. Ačkoliv od veřejnosti průběžně dostávali více či méně nadějné tipy ohledně mužovy totožnosti – do roku 1953 se jich sešlo celkem 251 – žádný z nich nikam nevedl. Jediné relativně solidní vodítko tak skýtala ona zdravotní sestra. Její dcera Kate později uvedla, že matka (která zemřela v roce 2007) prý zesnulého muže znala. Kate se domnívala, že oba mohli být sovětskými špiony. 

Záhadu nevyřešila ani moderní rekonstrukce obličeje mrtvého muže, vytvořená pomocí neurálních sítí. Autorem snímku je Daniel Voshart.

Podobná teorie nebyla zcela přitažená za vlasy: K události došlo v předvečer studené války a nevyjasněný způsob úmrtí, za nímž patrně nestála nehoda, by tomu jen nahrával. Australská policie tehdy pracovala mimo jiné s hypotézou, že za smrt muže mohla samotná Thomsonová. Její spojení s případem bylo každopádně evidentní.

TIP: Test DNA po 35 letech odhalil identitu francouzského sériového vraha

V roce 2010 Derek Abbott z adelaidské univerzity porovnal snímky somertonského muže a nejstaršího syna Thompsonové Robina, přičemž se ukázalo, že sdílejí poměrně unikátní tvar ušních boltců i velmi neobvyklé postavení řezáků. Šance, že jde o náhodu, se odhaduje na jednu ku deseti až dvaceti milionům – z čehož Abbott usoudil, že byl Robin patrně synem oběti z pláže. 

Definitivní odpověď ohledně identity samotného nebožtíka by pak mohla poskytnout exhumace, jež se uskutečnila loni v květnu. Podaří-li se totiž odborníkům odebrat vzorek DNA, budou jej moct porovnat s genealogickou databází. 

Jak mohla egyptská královna Kleopatra VII. Filopatór, známá prostě jako Kleopatra, okouzlit dva z nejmocnějších mužů své doby? Možná se na tom podílel i parfém, který Kleopatra používala. Vůni tohoto parfému se nedávno pokusili zrekonstruovat archeologové, kteří využili experimentální přístup, archeologické nálezy i analytické metody.

Dora Goldsmith ze Svobodné univerzity Berlín a Sean Coughlin z Humboldtovy univerzity v Berlíně s dalšími kolegy použili výsledky archeologických výzkumů i analýz, na které navázali testováním řady potenciálních složek Kleopatřina parfému. Doufali, že narazí na vůni tak lákavou, že by přiměla vládce Říma riskovat polovinu impéria.

Parfém ze starověku

Badatelé nakonec dospěli k vonné směsi, kterou popsali následujícími slovy: „Jedna konstelace proměnných vytvořila vůni, která byla mimořádně příjemná, s kořenitým základním tónem čerstvě mleté myrhy a skořice, doprovázená sladkostí.“ Vůně této směsi vydržela čerstvá déle než dva roky, což je v souladu se zprávami o vývozu egyptských parfémů ve starověku.

TIP: Vědci se pokoušejí definovat vůni knih jako součást kulturního dědictví

Asi nikdy si nebudeme úplně jistí, zda skutečně jde o vůni, kterou používala královna Kleopatra. Zmíněný výzkum je součástí úsilí o rekonstrukci dávných vůní, ať již příjemných nebo naopak nepříjemných. Vědci se snaží rekonstruovat například „pachové krajiny“ dávných měst starověkého Egypta, včetně paláců, chrámů a dílen, kde se vyráběly zbraně či oděvy.

Mohou ležet po desetiletí vysušené na troud a stačí jediná kapka vody, aby se opět probudily k plnému životu. Přečkají zmrazení na -272 °C i výheň +150 °C. Želvušky (Tardigrada) jsou skutečnými supermany živočišného mikrosvěta. Věda zná celkem přes tisíc druhů, z toho u nás jich byla pozorována více než stovka. V našich krajích se jim nejlépe daří v promáčených porostech mechů a lišejníků. 

Dravci i kanibalové mezi „medvíďátky“

Poprvé tyto pozoruhodné bezobratlé živočichy spatřil pod mikroskopem německý pastor a přírodovědec Johann August Ephraim Goeze už v roce 1773. Připomínali mu mikroskopické medvídky, a tak jim dal jméno „kleiner Wasserbär” čili „malí vodní medvědi“. O tři roky později pozoroval želvušky také italský přírodovědec Lazzaro Spallanzani. Jeho zaujali tito živočichové pomalým pohybem a vytvořil pro ně proto spojením latinských slov tardus čili pomalý a gradi čili kráčeti vědecké jméno Tardigrada. Také české jméno želvušky v sobě nese odkaz na pomalou „želví chůzi“ těchto necelý milimetr dlouhých tvorů. Jiné české označení „medvíďátka“ zase odkazuje na staré Goezeho pojmenování. 

Evolučně želvušky stojí kdesi mezi červy a korýši. Soudkovité tělíčko nese osm končetin a na každé z nich roste osm drápků. Tři páry končetin želvušky využívají ke známé loudavé chůzi, poslední pár jim slouží k přidržování. Na ostny u trubicovitých úst napichují buňky rostlin a jejich obsah pak vysávají. Nepohrdnou ale ani bakteriemi, či drobnými bezobratlými živočichy. Dravé druhy loví i jiné želvušky a výjimkou není ani kanibalismus. Zcela postrádají dýchací soustavu a kyslík přijímají z okolního vzduchu či vody celým povrchem těla. 

Rekordmani genových krádeží

Nad odolností želvušek k extrémním podmínkám si lámaly hlavy už generace přírodovědců. Před pár lety přišli američtí vědci se senzačním vysvětlením. Želvušky jsou světovými rekordmany v krádeži cizích genů. V jejich dědičné informaci jim nepatří celkem 6 600 genů, což je plná šestina! Původně patřily tyto geny rostlinám, bakteriím, houbám a dalším nepříbuzným organismům. 

Podobné krádeže genů nejsou v přírodě nic neobvyklého. Běžně si tak geny vyměňují bakterie a předávají si tím například odolnost k antibiotikům. Také rostliny získávají některé geny prostřednictvím bakterií, kterými se nakazí. Například povijnice batátová (Ipomoea batatas) známá také pod lidovým názvem „sladký brambor“ má do dědičné informace zabudovanou valnou část dědičné informace z bakterie Agrobacterium tumefaciens. Parazitické rostliny, jako je kokotice (Cuscuta), si zase přisvojují geny svých obětí. 

Zoologové byli dlouho přesvědčeni, že u živočichů jsou tyto tzv. horizontální přenosy genů z jiných druhů organismů velmi vzácné. Za extrémní výjimku byli považováni vířníci pijavenky (Bdelloidea), kteří mají vypůjčených 8 až 9 % všech svých genů. Nyní tu najednou byly želvušky s dvakrát tak velkým „genovým lupem“!

Umazaná informace?

Vědci předpokládali, že želvušky vděčí za svou nezničitelnost krádežím genů, jež jejich původní majitelé využívají k ochraně proti nepříznivým vlivům. Teorie ukradených genů však byla záhy po svém zveřejnění v předním vědeckém časopise Proceedings of the National Academy of Sciences podrobena zdrcující kritice. Tak vysoký podíl cizích genů by vyvolal v dědičné informaci želvušek chaos. Nepřinesl by jim „nerozbitnost“ ale zmar. 

„Někde se stala chyba!“ hřímali kritici. Za nejpravděpodobnější vysvětlení považovala řada předních světových expertů možnost, že se do analýz dostala nejen dědičná informace želvušek, ale také DNA z bakterií, plísní a řas, kterými byli tito živočichové jen „umazaní“. 

Krádežemi to není

Opět před několika lety byla přečtena kompletní dědičná informace hned dvou druhů želvušek. Jedním byl druh Hypsibius dujardini, druhým pak Ramazzottius varieornatus. Tentokrát si dávali vědci na znečištění cizí dědičnou informací velký pozor a bilance „ukradených“ genů byla rázem o poznání chudší. Jejich počet už se nepohyboval řádově v tisících ale ve stovkách. Želvušky tedy evolučně žádný mimořádný genetický „lup“ nenahromadily. Neznamená to, že by jim ukradené geny nepomáhaly ke zvýšení odolnosti. Vždyť hned několik položek z této „kořisti“ zcela jistě zvyšuje šance na přežití ve zhoršených podmínkách. Jenže valnou většinu své úžasné „nerozbitnosti“ si želvušky obstarávají vlastními silami s pomocí genů, které jsou součástí jejich dědičné informace stovky milionů let. 

Jasněji máme například o odolnosti želvušek proti vysušení. Běžně obsahuje jejich tělo kolem 85 % vody. Přežijí i však i za podmínek, kdy jim podíl vody v těle klesne na pouhá 3,5 %. Jiné živočichy by podobná ztráta tělesných tekutin zabila. Želvušky ale nahrazují v buňkách ztracenou vodu zvláštními bílkovinnými molekulami, které slouží jako „výztuha“. Chrání vysušené buňky před zborcením a nevratným poškozením. Další obranné mechanismy želvušek i nadále čekají na své odhalení. 

Eutelie, čili „zákon zachování buněk“

Želvušky najdeme na dnech nejhlubších moří i na vrcholcích himálajských štítů. Daří se jim v tropických pralesích, v písečných pouštních dunách, vroucím bahně vulkánů i v pustinách Antarktidy sevřených třeskutými mrazy. Už více než půl miliardy roků patří tito všudybylové k těm nejodolnějším formám života na Zemi. Kromě jiného želvušky přežily i všech pět velkých vymírání, při kterých se ze zemského povrchu poroučeli třeba amoniti či dinosauři. 

TIP: Nezničitelní tvorové: Želvušky obživly po 30 letech v ledu

Zvláštností želvušek je tzv. eutelie, což znamená, že příslušníci jednoho druhu mají vždy navlas stejný počet tělních buněk. Tak se už narodí a dále rostou jen díky tomu, že objem jednotlivých buněk zvětšují. Tělo některých želvušek je složeno ze 40 000 buněk, jiné vystačí s podstatně nižším počtem. Během růstu želvušky opakovaně svlékají pokožku a v tomto období se také rozmnožují. Samička uloží vajíčka do svlečené pokožky a samec na ně vypustí spermie.

Říká se, že narodit se jako dítě slavného rodiče je prokletí. V případě Napoleonova syna Orlíka to aspoň platilo. Začněme však od začátku. Napoleon Bonaparte udělal neuvěřitelnou kariéru. Nepříliš pohledný a před ženami zakřiknutý voják průměrného vzrůstu si dokonce nemohl dovolit ani pořádnou uniformu. Ta jeho mu nepadla, byl na ni příliš malý. Vysloužil si přezdívku „kocour v botách“. To se ale mělo brzy změnit… 

Sňatek z rozumu

Ambicióznost a patrně také vášnivost mu vynesly úspěch na vojenském poli, posléze i v politice a u žen. Dravý Korsičan se stal trnem v oku všech vládnoucích dynastií. Vždyť se dostal na jejich roveň, ba co víc, brzy je dokonce pokořil a předčil. Stal se nejvýznamnějším mužem Evropy.

Politika však vyžaduje kompromisy. Ani Napoleon si nemohl dělat, co chtěl. Ačkoli na jedné straně vystupoval jako muž nové doby, přesto i on musel sáhnout ke staré osvědčené taktice: použít manželství jako politický tah a způsob, jak získávat spojence. Jednal s ruským carem, ale Vídeň se ukázala být rychlejší a obratnější. Napoleonovi skončila v náručí Marie Louisa z rodu Habsburků. Jak jí asi muselo být, když ji „prodali“ do země, kde před ne tak dávnou dobou popravili její příbuznou Marii Antoinettu?

Těžký porod

Vztah Marie Louisy a Napoleona se asi nedá popsat několika slovy. Jistě nešlo o lásku na první pohled, ale nejednalo se ani o vynucený sňatek. Jisté pouto mezi oběma manžely vzniklo. Zvlášť, když Marie Louisa dala Napoleonovi vytouženého syna a možného nástupce.

Byl to těžký porod, na tu dobu jen se štěstím zvládnutelný. Dítě nešlo ven ve správné poloze. Napoleon se bál víc o život své ženy než o následníka. To svědčí o tom, že ji miloval. Vždyť potomek mužského rodu pro něj znamenal mnoho. Když bylo konečně po všem, všichni se starali o život nebohé, vyčerpané  matky. Na dítě zapomněli. Bezvládné novorozeně zůstalo ležet na koberci. Nikdo si toho nevábného uzlíčku bez známek života nevšímal. Teprve po chvíli se z malého tělíčka vydral první zvuk. Jako by v tu chvíli osud řekl vše. Chlapec byl obdařen bojovnou povahou a touhou žít.

Napoleon se svým následníkem patřičně pyšnil a obraz svého syna dokonce vezl s sebou i na tažení do Ruska. Kdo by v tomto uniformovaném mocipánovi hledal citově rozjitřeného tatíka od rodiny? Měl asi mnoho tváří, jako většina velikánů dějin. Orlík však reálné šance vyrovnat se tatínkově kariéře ztratil dřív, než pobral rozum. K Napoleonovi se válečné štěstí odvrátilo zády a následovaly už jen pády. Dokonce i manželka ho opustila a vrátila se i se synem do Vídně. Napoleon přišel o vše. Ale zároveň mohl být i rád. Jeho nejbližší přežili v relativním bezpečí habsburského dvora. Naštěstí pro ně byl středověk dávno pryč a vraždy nepohodlných následníků už nebyly na pořadu dne. 

Panenka

Podle dobových obrazů by se mohlo zdát, že jablko padlo daleko od stromu. Napoleon II. řečený Orlík, nevypadá na portrétech jako válečník, rváč a silný muž, kterého od jeho práv na trůn nikdo neodstaví. Naopak, působí jako panenka. Zlaté kudrnaté kadeře, milá tvářička. Ale zdědil po otci hluboký a vášnivý pohled. A také ambice. Ačkoli se u vídeňského dvora starali o to, aby o svém otci neslýchal nic dobrého, mladý bystrý muž věděl vše, co potřeboval.

Napoleon byl výjimečný muž. Orlík se chtěl stát také významným panovníkem a spřádal stále odvážnější plány, jak uchvátit koruny různých států. Někdy šlo o pouhou fantazii, jindy se jeho možnosti zdály reálnější. Už jen fakt, že vídeňský císařský dvůr si Orlíka ponechával v moci, přestože šlo o postrach evropských dynastií, mluvil za vše. Ano, Vídeň se pustila do riskantní hry, která se za jistých okolností mohla vymknout kontrole. Orlík byl nebezpečná karta a záleželo na tom, kdo a kdy ji vytáhne. Ale Vídeň počítala pravděpodobně i s možností, že jednoho dne se Orlík může hodit. Instalovat ho na polský trůn by asi nešlo kvůli Rusku, ale například řecká varianta se mohla jevit schůdnější.

Česká stopa

Realita byla taková, že Orlíkova matka od amiciózních plánů se svým synem postupně ustupovala. Žádala pro něj méně a méně. Nakonec asi byla vděčná za to, že vůbec žije a Orlík se musel spokojit s bezvýznamným titulem vévoda Zákupský. Na „svém“ zámku v Zákupech v severních Čechách přitom nikdy nebyl. Žil jako slavík v kleci. V jakémsi zlatém vězení, které pro něj připravil vídeňský dvůr v čele s jeho dědečkem, císařem Františkem I.

V dospělosti se Orlík snažil vyrovnat otci alespoň na vojenském poli. Navzdory celkové fyzické nedostatečnosti chtěl zvládnout vše, co vojenské řemeslo vyžaduje, a tak se s vervou vrhal do vojenského výcviku. Zvlášť strategický úsudek mu nechyběl a dával mu předpoklady stát se úpěšným velitelem. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby mu osud dopřál víc příležitostí. Namísto toho mu vojenský život ničil zdraví. Chřadl a začal vykašlávat krev. Šlo to rychle. Když matka u jeho lůžka málem omdlela, Orlík pochopil. Napoleon byl pouze jeden a jemu nebude dopřáno ho napodobit. Zemřel v pouhých jednadvaceti letech, aniž čehokoli podstatného dosáhl.

Čistka

Pozdější zprávy o tom, že se Vídeň snažila Napoleona z Orlíkovy mysli zcela vymazat, se zdají přehnané. Ostatně by to bylo naivní a stejně by se to nemohlo podařit. Na druhou stranu si vídeňský dvůr dával pozor na kontakty možného následníka s jeho potenciálními francouzskými obdivovateli. Takové návštěvníky k němu nepouštěli za žádnou cenu. Dokonce i služebnictvo, které si s sebou Marie Louisa přivezla z Francie, se postupně vytrácelo. Ano, někteří z těchto Francouzů patrně v mladé a zvídavé hlavičce podněcovali lásku k jeho druhé (a původní) vlasti. A to nebylo žádoucí. Z mladého muže se měl stát pravý Rakušan. Změnili mu dokonce jméno. I matka mu začala říkat Franz!

Románek?

Orlík, říkejme mu pro tuto chvíli honosněji Napoleon II., sice vypadal pohuble a nakonec ho vlastní tělo zradilo. Přesto na lidi působil velmi přitažlivě. Pravděpodobně ne mužnou silou, ale spíš elegancí a jemným půvabem. V řadě žen probouzel ochranitelský pud. Objevovaly se tedy různé spekulace o jeho vztazích s nejkrásnějšími ženami té doby – patrně dost přikrášlené a většinou asi vymyšlené.

TIP: Napoleon a Josefína: Jejich láska prohrála s touhou po moci

Jeden vztah však vzbuzuje obzvlášť senzační spekulace. Když bylo Orlíkovi čtrnáct let, začalo se mluvit o jeho románku s tehdy již devatenáctiletou Žofií provdanou za následníka trůnu Františka Karla. Těmto úvahám nahrává nejen to, že šlo o sňatek bez lásky, ale i fakt, že následník trůnu trpěl degenerativními poruchami. Orlík se každopádně velmi zajímal o narození Žofiiných dětí: o budoucího císaře Frantška Josefa I. a Maxmiliána, budoucího císaře mexického. Toho už však Orlík nidy nespatřil, neboť v době jeho narození už sám ležel na smrtelné posteli. Ale pouhá myšlenka na to, že Habsburkové, kteří toužili Napoleona vymazat i z paměti jeho syna, nakonec možná dosadili na trůn jeho nemanželského vnuka, je více než pikantní.