Dle pověsti našel v lesích kolem Hlubokého majetný sedlák ze vsi raněného koňského handlíře z Uher. Snad se na něm vyřádila nějaká loupeživá tlupa, kterých se po kraji ukrývalo vždy dost. Psal se rok 1539. Sedlák muži pomohl a odvezl ho k sobě domů, kde se o mladíka postarala sedlákova dcera. Pečlivě mu čistila rány a dávala pít posilující nápoje. Podařilo se jí rozdmýchat nejen jiskru života ve skomírajícím těle, ale také cit v srdci handlíře.

Nevhodný ženich

S dívkou si navzájem přísahali lásku, ovšem její otec rozhodl jinak. Když zjistil, jak se věci mají, musel mladík odejít a dceru sedlák pro jistotu zavřel do nedalekého kláštera, než pro ni najde vhodnějšího ženicha. Protože byl movitý a v kraji známý, netrvalo dlouho a o dívku se začal ucházet bohatý ženich. Slovo dalo slovo, ruku na to a už se chystala svatba.

Z běhu událostí však nebyla veselá ani nastávající nevěsta, ani její milý, který se zrovna vrátil zpět do kraje, ve kterém zanechal svoje srdce. Schylovalo se k strašlivé tragédii. Legendy, které se kolem devatera křížů splétají, nejsou zcela jednoznačné v tom, zda chtěl handlíř svoji milou získat, nebo potrestat za opuštění dávného slibu. Jisté ale je, že se smluvil s místním myslivcem, který prý měl jako příležitostnou práci sem tam někoho odstranit. Nachystal s ním léčku na svatební průvod, vracející se z obřadu ve Velké Bíteši.

Příliš krutá pomsta

Na místě, kde nyní kříže stojí, čekali ti dva v záloze, a sotva se svatebčané přiblížili, spustili palbu. Záhy na zemi leželo sedm mrtvých a ať už šlo o záměr či nedopatření, handlířova milá byla mezi nimi. Když to mladík spatřil, obrátil svou zbraň proti komplicovi, který prý měl nevěstu zastřelit, a následně ukončil i vlastní život. Devět křížů je tak mementem devíti zmařených životů, které vyhasly pro lásku.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Mrtví měli být podle pověsti pochováni pod kříži. Prostřední patřil nevěstě, po její levici ležel milý a po pravici manžel. Kříž střežící věčný spánek myslivce měl nad vrahovou hlavou uhnívat a bylo prý třeba měnit ho častěji. Legendy se však často se skutečností rozcházejí a nejinak tomu nejspíš bude i v tomto případě. Archeologický výzkum totiž žádné ostatky nenalezl, stejně jako následné amatérské zkoumání lokality za pomoci bagrů. Existují sice svědectví o vyzvednutí kostí v šedesátých letech 20. století, ale čí kosti to byly a z jaké doby pocházely, už dnes můžeme těžko říci. 

Letos v lednu se na vulkanickém ostrově Hunga Tonga, který se nalézá v jižním Pacifiku, západně od Austrálie, odehrála mohutná sopečná erupce. Výbuch vytvořil enormní tlakové vlny v zemské atmosféře, které několikrát oběhly planetu. Zvuky erupce byly slyšitelné až na Aljašce.

„Tyto atmosférické vlny byly nesrovnatelné se vším, čeho jsme byli svědky v moderní historii geofyziky,“ říká Robin Matoza z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. Rekordní bylo i mračno sopečného popela a plynů, které bylo největší v historii satelitních měření.

Matoza a jeho tým analyzovali tlakové vlny erupce vulkánu Tonga a dospěli k závěru, že byly srovnatelné s devastující sopečnou erupcí indonéské sopky Krakatoa v Sundském průlivu, k níž došlo v srpnu 1883. Tlakové vlny po erupci sopky St. Helens ve Spojených státech z května 1980 byly o řád slabší.

Vlny meteotsunami

Atmosférické tlakové vlny erupce na Hunga Tonga vytvořily malé a velmi rychle se šířící meteotsunami, čili série vln poháněných náhlými změnami atmosférického tlaku, které dorazily k pobřežím dlouho před konvenčními vlnami tsunami, vytvořenými seismickými otřesy této erupce. Tyto meteotsunami byly přitom pozorovány až v Atlantiku a ve Středozemním moři.

TIP: Sopečná hrozba: Američtí geologové sestavili žebříček nejnebezpečnějších vulkánů

Vědci odhadují, že při erupci vulkánu na Honga Tonga bylo uvolněno tolik energie, že to odpovídá explozi 4 až 18 megatun TNT. To představuje explozi více než stovky jaderným pum svržených na Hirošimu současně. Pro srovnání, síla výbuchu sopky Krakatoa se odhaduje na 200 megatun TNT.

Zaboření čepele do živé tkáně bývalo vždy až tou poslední možností. Operace pro pacienta představovala nejen nevýslovná muka a omračující bolest, ale vzhledem k nevalné hygieně a neznalosti antiseptických či aseptických metod přinášela i nezanedbatelné riziko infekce, která mnohdy operovaného po přestání útrap nakonec přece zahubila. Zlom nastal v polovině 19. století, kdy se podařilo objevit několik účinných anestetických prostředků, jež lidstvo přízraku chirurgického martyria navždy zbavily.

Hrátky s rajským plynem

Lidé se s bolestí snažili bojovat odjakživa. Číňané už před více než dvěma tisíci lety znali zklidňující směs rozemletého pěnišníku, jasmínu, rododendronu a dalších bylin, zatímco Inkové na poraněné místo kladli rozžvýkané listy koky. V minulosti pacienti před chirurgickým zákrokem dostávali také alkohol, hašiš nebo opium, ale ty přinášely spíš lehké otupění než skutečné osvobození od bolesti. Při operacích se využívaly rovněž znecitlivující účinky ledu či sněhu a své chvíle slávy v 18. a krátce i v 19. století zažil také mesmerismus, hypnotická metoda švýcarského lékaře Franze Antona Mesmera (1734–1815). 

Na pevnějších základech stálo používání oxidu dusného známějšího jako rajský plyn. Ten roku 1772 uměle připravil britský chemik Joseph Priestley. Na myšlenku, že by se mohlo jednat o účinné anestetikum, přišel o něco později jiný britský badatel, Humphry Davy, který si znecitlivujícího působení rajského plynu povšiml, když jej s přáteli dýchal kvůli jeho rozjařujícím účinkům, ale pro jeho zavedení do chirurgické praxe nic nepodnikl. 

Rajský plyn se však stal oblíbeným doplňkem různých večírků a estrád. Jednu takovou 10. prosince 1844 v Connecticutu pořádal americký bavič, který koketoval s medicínou, Gardner Quincy Colton. Diváci se mohli přesvědčit, že po inhalaci plynu člověk nevnímá bolest. V publiku se shodou okolností nacházel mladý zubař Horace Wells, který byl narkotickými účinky oxidu dusného natolik uchvácen, že si pod jeho vlivem hned druhý den nechal od svého kolegy vytrhnout bolavý zub.

Netrvalo dlouho, a Wells v Massachusettské všeobecné nemocnici uspořádal veřejnou demonstraci „rajských“ účinků. Nedopadla však moc dobře. Pacient, jenž si měl nechat vytrhnout zub, se nedostavil, a byl proto vybrán dobrovolník z publika. Během zákroku bolestivě vykřikl a jeho následná tvrzení, že vůbec nic necítil, se minula účinkem. 

Otec anestezie

Demonstrace se ovšem účastnil Wellsův kolega, bostonský stomatolog William Thomas Green Morton (1819–1868), který se rozhodl, že najde lepší a spolehlivější narkotikum než rajský plyn. Po konzultaci s lékařem Charlesem Thomasem Jacksonem začal zkoušet látku známou jako éter (přesněji jde o dietyléter). Popravdě ho už v roce 1540 objevil německý lékař a botanik Valerius Cordus, jeho omamujících účinků si však povšiml až o skoro tři sta let později anglický fyzik a chemik Michael Faraday. 

Morton éter nejprve úspěšně testoval v podobě kapek aplikovaných na zub, který se měl vytrhnout. Poté jej napadlo, že by se mohl stejně jako rajský plyn také vdechovat a posloužit jako celkové anestetikum. Nejprve jeho výpary zkoušel na akvarijních rybkách a rybách ulovených v rybníku. Dalším „dobrovolníkem“ byl jeho kokršpaněl, jenž po vdechnutí éteru usnul, a nebylo možné jej hned probudit. Za chvíli byl ale zase zcela v pořádku. Nicméně pokusy na domácích mazlíčcích se pranic nelíbily Mortonově manželce, a tak začal látku zkoušet na sobě a na svých asistentech.

Po četných pokusech bezpečně věděl, že člověk po inhalaci éteru na několik minut upadne do tvrdého spánku. Bylo však třeba látku vyzkoušet i při skutečném zákroku. Kýžená příležitost se naskytla 30. září 1846, kdy do Mortonovy ordinace s bolavým zubem dorazil jistý Eben Frost. Morton mu přes obličej dal kapesník napuštěný éterem a za půl minuty pacient tvrdě spal. Když se vzbudil, zub byl venku.

První „éterická“ operace

Zpráva o úspěšném bezbolestném zákroku se ihned rozšířila. Zaujala také chirurga Henryho Jacoba Bigelowa, který Mortona seznámil se svým kolegou, váženým chirurgem Johnem Collinsem Warrenem (1778–1856). Vzápětí naplánovali veřejnou operaci, aby se potenciál zázračného éteru ukázal v praxi. Zákrok, který měl opět proběhnout v anatomickém amfiteátru zmiňované Massachusettské všeobecné nemocnice 16. října 1846, se odhodlal podstoupit dvacetiletý Edward Gilbert Abbott, jehož trápil velký hemangiom (nezhoubný nádor) na krku.

První veřejná operace pacienta uspaného éterem v říjnu 1846 v Massachusettské všeobecné nemocnici. Zákrok provedl vážený chirurg John Warren, jako anesteziolog mu asistoval William Morton. (foto: Wikimedia Commons, Southworth & Hawes, CC0)

Všichni zúčastnění si ještě pamatovali Wellsovo fiasko s rajským plynem, a neočekávali proto mnoho. Chvíli se zdálo, že i tentokrát to dopadne podobně, neboť operace se měla uskutečnit v deset dopoledne, ale po Mortonovi, jenž měl anestezii na starosti, nebylo ani vidu. Do sálu přispěchal s patnáctiminutovým zpožděním a v ruce třímal skleněnou kouli s houbou napuštěnou éterem. Od nádoby vedla chlopněmi trubice, která měla plyn přivést do plic pacienta. Morton se pustil do práce a za chvíli už uspaného pacienta přenechal zkušenému Warrenovi. Za pět minut bylo hotovo. Pacient se zakrátko probudil a potvrdil, že kromě mírného tlaku a příjemných snů vůbec nic nevnímal. Doktor Warren pak slavně prohlásil: „Pánové! Tohle není žádný podvod.“ 

Přidává se Evropa

Termín „anestezie“ navrhl lékař Oliver Wendell Holmes v dopise Mortonovi z 21. listopadu 1846. On však pro éter používal název „letheon“, aby konkurentům neprozradil, respektive nepotvrdil, co onou látkou přesně je, byť to zřejmě bylo všeobecně známo. Měl totiž v úmyslu nechat si ji patentovat, což nakonec opravdu učinil. V lékařské obci se však vzedmula vlna nevole a Mortonovy snahy na aplikaci éteru vydělat nakonec vyšly nazmar.

Ani se samotným objevem tohoto plynu coby narkotika to ve skutečnosti nebylo tak jednoduché. Nárokoval si ho i výše zmíněný Ch. T. Jackson, který si však podobně přivlastňoval mimo jiné i vynález telegrafu. Morton však zřejmě nebyl prvním, kdo éter použil při provedení chirurgického zákroku. Už 30. března 1842 totéž učinil při odstranění krční cysty jiný Američan, Crawford Williamson Long, ale zprávu o tom podal až o šest či sedm let později. Mezitím s éterem pracoval i při jiných drobnějších chirurgických úkonech.

Informace o první úspěšné operaci v celkové anestezii se šířila rychlostí blesku a zanedlouho se s demonstrací jeho účinků přihlásila také Evropa. Zákrok provedl 21. prosince 1846 v operačním sále University College v Londýně význačný britský chirurg Robert Liston. Proslul značnou silou, neuvěřitelnou zručností a ještě pozoruhodnější rychlostí. Amputaci nohy dokázal vykonat v několika desítkách vteřin a během operací prý často bral zkrvavený nůž do úst, když potřeboval uvolnit ruce. Rychlost byla pro pacienta, kterému ocel pronikala do masa, v době před narkózou jediným milosrdenstvím, byť občas údajně vedla k nehodám. Jeden nebožák prý s uříznutou končetinou přišel i o varle.

Show na sále

Ještě před začátkem londýnského představení se Listonův asistent William Squire obrátil na přihlížející s otázkou, zda někdo z přítomných nechce účinky éteru vyzkoušet sám na sobě. Přístroj připomínající vodní dýmku opatřenou trubicí a maskou však v nikom příliš důvěry nevzbudil, a pokusným králíkem se tak nedobrovolně stal pomocný pracovník Shelldrake. Otylý muž se zálibou v alkoholu ale poté, co se éteru několikrát nadechl, ze sálu utekl.

I přes nepovedenou zkoušku operace začala. Do sálu byl na nosítkách přinesen šestatřicetiletý majordomus Frederick Churchill, který trpěl osteomyelitidou (bakteriální infekcí) holenní kosti, a končetinu bylo třeba amputovat. Squire pacientovi položil přes obličej masku a ten za několik minut usnul. Liston vytáhl dlouhý operační nůž, podíval se do publika a zvolal: „Nyní mi měřte čas, pánové!“

Chirurg udělal rychlý řez nad pravým kolenem, bleskově obnažil kost, vzal pilku a po pouhých šesti tazích byla oddělená noha v rukou asistentů. Zabralo to 28 vteřin. Když pacient přišel k sobě, údajně se netrpělivě zeptal, kdy operace začne, načež spatřil svou nohu. Liston v návalu vzrušení prohlásil: „Tahle yankeeská vychytávka poráží mesmerismus na celé čáře, pánové!“ čímž narážel na americký původ éteru.

Dobrá zpráva vzbudila všeobecné nadšení. Londýnský magazín People’s Journal informaci o úspěšném zákroku doprovodil slovy: „Zvítězili jsme nad bolestí.“ Jak ale v knize Umění řezničiny připomíná spisovatelka Lindsey Fitzharrisová, mělo to i stinné stránky. Lékaři se přestali bát chirurgických zákroků a mnoho lidí zabily infekce zaviněné nedostatečnou hygienou. To už je ale jiný příběh.

Nový adept

Éter měl však jisté mouchy. Aplikace nebyla úplně jednoduchá, nepříjemně páchl a občas vyvolával kašel, zvracení či jiné nežádoucí účinky. Lékaře to podněcovalo k hledání nových anestetik. Další se objevilo hned následujícího roku 1847 a o jeho uvedení do praxe se zasloužil edinburský porodník James Young Simpson (1811–1870). Onou látkou byl chloroform, jejž už dříve při zkoumání centrální nervové soustavy na psech testoval francouzský psycholog Marie-Jean-Pierre Flourens.

Simpson chloroform vyzkoušel 4. listopadu na domácím večírku, kdy hosté pro zábavu inhalovali různé látky. Simpson po vdechnutí chloroformových výparů omdlel a skončil stejně jako jeho hosté na zemi. Okamžitě si uvědomil potenciál látky coby nového anestetika a uvedl celou řadu důvodů, proč je lepší než éter. Mimo jiné právě pro snadnější podání, příjemnější pach, spolehlivější účinky, rychlejší nástup či menší potřebné množství, tedy i menší náklady a snadnější přepravu.

Chloroform éter brzy nahradil, ale ani on nebyl bezvadný, především občas způsoboval nevysvětlitelná úmrtí. Tím nejdiskutovanějším se v roce 1848 stala smrt patnáctileté Hannah Greenerové, která se chloroformem nechala uspat před stržením nehtu. Silná kritika zaznívala též ze strany církve, jíž se nelíbilo, že Simpson pomocí chloroformu ulevuje od bolesti pacientkám při porodu. Tím se prý protivil bibli, kde se píše: „Rozmnožím útrapy tvého těhotenství, své děti budeš rodit v bolestech.“

Kritika však do jisté míry utichla poté, co lékař John Snow (1813–1858) podal v roce 1853 chloroform královně Viktorii, když rodila prince Leopolda. Látka se poté používala několik dalších desetiletí, přičemž jednou z jejích výhod byla zejména ve válečných dobách nehořlavost. 

Bouřlivý rozvoj, leč změny kosmetické

Ve 20. století zažila celková i lokální anestetika nebývalý rozvoj, a stejně tak se zdokonalovaly i způsoby jejich podávání. Využívat se začala také takzvaná myorelaxancia, tedy látky, které způsobují uvolnění příčně pruhovaného svalstva (například kurare). V případě celkové narkózy byl důležitý objev intravenózních látek, zejména barbiturátů, které se do praxe zaváděly ve třicátých letech. K prvním patřil thiopental sodný, ale postupně jej doplnila řada jiných. Časem se jako narkotika uplatnily i látky s barbituráty chemicky nepříbuzné, například ketamin nebo propofol.

TIP: Chirurgické poprvé: Kdy byla poprvé použita anestezie a kdo vyoperoval první žlučník?

Celková anestezie dnes může být navozena kombinací inhalačních a intravenózních látek nebo podáním pouze nitrožilních anestetik. S trochu nadsázky lze však poslední vývoj označit jen za kosmetické změny, neboť tu rozhodující bitvu s bolestí lidstvo vyhrálo již před více než 170 lety.

Ve druhé polovině 20. století přitáhly pozornost k posttraumatickým stresovým poruchám (PTSD) problémy, které pronásledovaly veterány vietnamské války po návratu do USA. Lékaři tentokrát hovořili o post-vietnamském syndromu – souboru psychosomatických příznaků, mezi něž patřila nespavost, podrážděnost či agresivita. Muži, kteří si prošli nepředstavitelnými podmínkami krvavých střetů v džungli, se často nedokázali vrátit do společnosti, najít si práci ani udržet funkční vztahy.

Své potíže řešili alkoholem, drogami a v mnoha případech i sebevraždou. U některých se vyčerpání a beznaděj projevily ještě na samotném bojišti. Důkazem může být vzpomínka desátníka Johna Houla, který dorazil k jednotce do Vietnamu v roce 1965. Své spolubojovníky popsal následovně: „Pohledy v jejich očích vypadaly, jako by z nich někdo vysál život. Všichni zírali někam do prázdna a nebyly v nich vůbec žádné emoce.“

PTSD dnes

PTSD se u navrátilců z Vietnamu vyskytovala tak často, že ji lékaři a úředníci už nemohli přehlížet. Po roce 1980 byla tato diagnóza konečně zařazena do klasifikačního systému ztělesněného v mezinárodně uznávané příručce Americké psychiatrické společnosti DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch). Byl by omyl domnívat se, že účastníci soudobých konfliktů jsou takových poruch ušetřeni.

Kolem roku 2008 zaskočil armádní lékaře strýčka Sama stoupající počet vojáků, kteří se vraceli z Iráku s vážnými duševními potížemi. Příznaky se podobaly prvoválečnému granátovému šoku – oběti se nedokázaly delší dobu soustředit a trpěly bolestmi hlavy či nespavostí, mnozí si stěžovali na závažné výpadky paměti. Doktoři popsali třeba případ ženy, která před nástupem do ozbrojených sil učila na střední škole. Po misi v Iráku se chtěla vrátit k původnímu povolání, jenže si nedokázala ze své učitelské profese skoro na nic vzpomenout.

Vibrující krev

Většina z postižených neutrpěla poranění hlavy. Lékaři si ale všimli, že velká část z nich byla zasažena blízkou explozí. Vzniklo tedy podezření, že rázová vlna způsobila na první pohled nezřetelné zhmoždění mozkové tkáně. Následná vyšetření potvrdila mnohočetná zpřetrhání výběžků (neuritů a dendritů) nervových buněk.  Tyto výsledky šokovaly lékaře i generály. Dosud se totiž předpokládalo, že standardní přilba ochrání hlavu před jakýmkoliv typem otřesu.

Nedávný výzkumný projekt amerického ministerstva obrany, zaměřený na vývoj výstroje odolnější vůči rázové vlně, se dokonce hlavou vůbec nezabýval – experti se věnovali ochraně trupu. Data získaná při vyšetřeních navíc potvrzují, že výbuch poškozuje mozek i nepřímo – účinkem rázu na břicho a hrudník. Dochází přitom k silným vibracím velkých tepen, žil a nakonec i samotné krve. Jejím prostřednictvím se otřesy rozšíří až do mozku, kde vyvolají poškození nervové tkáně.

Medikamenty i psychoterapie

Ať už poranění mozku způsobí přímý otřes nebo vibrace cév, samotné zhmoždění zřejmě k vyvolání PTSD nestačí. Mnozí sportovci vystavují svou mozkovnu otřesům opakovaně, a přesto netrpí tak závažnými poruchami jako veteráni. Následky poranění hlavy se tedy zřejmě kombinují s negativními účinky silného stresu. Proto doktoři při léčbě PTSD kombinují medikamenty s intenzivní psychologickou péčí. Zahrnuje i canisterapii, která se osvědčuje například při péči o ukrajinské vojáky zapojené do bojů s proruskými separatisty.

TIP: Břímě moderního bojovníka: Kolik váží zátěž dnešního vojáka na bojišti?

Na výcviku tamních čtyřnohých terapeutů i jejich psovodů se podílejí kanadští experti včetně Kalyny Kardash: „Lidé, kteří nejsou schopní si vytvořit vazby k ostatním, se pořád ještě umějí přiblížit ke psům – protože je vnímají jako bytosti, jež nikoho nesoudí. Jeden veterán o nich řekl, že si ‚nenasazují masky‘. Jsou nestranní a přijmou vás, ať jste na tom jakkoli. Veteránům pomáhají znovu budovat vztahy, nejprve s nimi a potom i s lidskými bytostmi – což je klíčové pro psychosociální uzdravení.“ Další možnost představují skupinové terapie, kde své zkušenosti sdílejí bývalí vojáci s podobnými prožitky.

Když nesdílíme něčí vkus či zálibu, ale nechceme se přít, mávneme nad tím rukou se slovy „proti gustu žádný dišputát“. Rčení už na první pohled není českého původu, ovšem pokud byste podle jeho znění usuzovali na německou výpůjčku, mýlili byste se.

Výrazy „gusto“ i „dišputát“ svorně vycházejí z latiny. Latinské „gustus“ značí chuť a v podobě „gusto“ se do obecné češtiny dostalo prostřednictvím italštiny. Stejné východisko má mimochodem i degustace, tedy ochutnávání.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala fráze „jádro pudla“?

„Dišputát“ vznikl zkomolením latinského „disputatio“, které má ve spisovné češtině ekvivalent „disputace“. V původním významu označuje disputace učenou rozpravu, tedy debatu odborníků. Fráze „proti gustu žádný dišputát“ tudíž doslova říká, že o vkusu či chuti se nedá diskutovat. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Malý meteorit Hypatia, který byl nalezen v roce 1996 v Egyptě, v poušti u hranice s Libyí, v podobě několika úlomků, je pozoruhodný už svým názvem. Dostal jméno po antické novoplatónské filozofce a matematičce Hypatii z Alexandrie, která byla v roce 415 našeho letopočtu brutálně zavražděna davem zfanatizovaných křesťanů.

Meteorit ze supernovy

Odborníky tento meteorit již od svého objevu dráždí svým neobvyklým složením a strukturou. Obsahuje velké množství mikrodiamantů, kterým se liší prakticky od všech ostatních známých meteoritů. Velmi neobvyklé je u Hypatie i zastoupení některých izotopů. Kolem původu meteoritu existuje celá řady hypotéz, včetně původně převažujícího názoru, že jde o kousek jádra komety.

Specialista na izotopy Jan Dirk Kramers z jihoafrické Univerzity v Johannesburgu a jeho spolupracovníci přicházejí s ještě mnohem divočejší teorií. Složení Hypatie podle nich odpovídá vzniku z mezihvězdného prachu, a to ne jen tak ledajakého – vědci jsou přesvědčeni, že tento meteorit byl uhněten z prachu po bývalém červeném obru, z něhož se zrodil bílý trpaslík, plynem exploze supernovy typu Ia, jaké odpalují bílí trpaslíci ve dvojhvězdě, když nakradou určité množství hmoty hvězdného partnera. V takovém případě by Hypatia zřejmě pocházela z mezihvězdného návštěvníka, který přiletěl do Sluneční soustavy po jejím vzniku.

TIP: 4,6 miliardy let starý saharský meteorit je nejstarší vyvřelinou Sluneční soustavy

„Pokud je naše hypotéza správná, Hypatia by měla být prvním hmatatelným důkazem exploze supernovy typu Ia, s nímž jsme se setkali.V jistém smyslu jsme vlastně přistihli supernovu při činu, protože Hypatia by měla obsahovat atomy plynu ze samotné supernovy.“ okomentoval závěry Jan Dirk Kramers. Exploze supernovy typu Ia patří mezi nejenergetičtější události ve vesmíru.

Případ, který ve složkách FBI figuruje pod krycím názvem Norjak, se odehrál ve středu 24. listopadu 1971. V předvečer Dne díkůvzdání nastoupil do letadla společnosti Northwest Airlines mířícího z Portlandu do Seattlu spolu s 35 pasažéry také nenápadný, zhruba 40letý muž vystupující pod jménem Dan Cooper.

Jen krátce poté, co se Boeing 727 odlepil od země, upoutal pozornost letušky Florence Schaffnerové a vtiskl jí do ruky kus papíru. Jak žena později uvedla, zpočátku se domnívala, že se s ní pasažér ze sedadla číslo 18 pouze pokouší flirtovat, proto lístek zastrčila do kapsy, aniž by se na něj podívala. Cooper měl ovšem zcela jiný záměr: Letušku zastavil a upozornil ji, ať si vzkaz raději přečte. 

Toto je únos

„V kufříku mám bombu. Použiju ji, pokud to bude nutné. Chci, abyste seděla vedle mě. Toto je únos,“ zněly první věty textu, který dále obsahoval požadavek na výkupné ve výši 200 tisíc dolarů v neoznačených dvacetidolarových bankovkách a na čtyři padáky. Pokud prý dotyčný neobdrží vše uvedené po přistání v Seattlu, odpálí výbušninu, kterou – jak vyděšené Schaffnerové záhy názorně předvedl – skutečně ukrýval v zavazadle. 

Letuška o všem informovala pilota Williama Scotta, jenž dostal z řídící věže pokyn spolupracovat. Pracovníci letiště v Seattlu mezitím kontaktovali FBI a v okamžiku, kdy stroj přistál, už na ranveji čekali s penězi i požadovanými padáky. Cooper netušil, že agenti veškeré bankovky předem vyfotili a zaznamenali jejich sériová čísla. Jakmile výkupné obdržel, podle svého slibu propustil zadními dveřmi všechny cestující i letušku. 

Pád do neznáma

Tím však podivný příběh neskončil: Čtyřem zbývajícím členům posádky nařídil muž doplnit palivo a pokračovat v letu do Mexika. Nikdo netušil, co má v plánu – ale to, co se nakonec stalo, nečekal zřejmě nikdo. V jednu chvíli (piloti později nedokázali říct, kdy přesně) otevřel Cooper zadní dveře a s padákem vyskočil do temné a mrazivé noci. Pravděpodobně k tomu došlo kdesi nad řídce obydleným Kaskádovým pohořím ve státě Washington, ovšem ani osmnáctidenní pátrání ve zmíněné oblasti nepřineslo žádné výsledky. 

V dubnu 1972 se na místo znovu vydalo 400 vojáků a bez úspěchu místo pročesávali dalších šest týdnů. Vyšetřovatelé od začátku pracovali s verzí, že Cooper nemohl manévr přežít: Zkušení parašutisté se shodli, že vzhledem k nepřízni počasí a nízké viditelnosti se skok jevil jako holé šílenství. Přesto se nenašlo tělo ani brašna s výkupným. Navíc muže Cooperova popisu, jehož podobiznu FBI sestavila na základě výslechu svědků z letadla, nikdo nenahlásil jako pohřešovaného. Uvažovalo se, že vystupoval pod falešnou identitou, a během následujících let se počet podezřelých přehoupl přes tisíc. Žádného z nich se však nepodařilo jednoznačně usvědčit.

Bez odpovědí

Slibná indicie se objevila až po dlouhých devíti letech. V únoru 1980 tábořila rodina osmiletého Briana Ingrama u řeky Columbia a chlapec tam náhodně narazil na značně zetlelé bankovky v hodnotě 5 880 dolarů. Jejich sériová čísla odpovídala těm z Cooperova výkupného, a nález tudíž opět rozdmýchal zájem o mezitím značně vychladlý případ.

TIP: Záhada somertonského muže z pláže: Byl tajemný muž sovětským špionem?

Jenže počáteční vzrušení rychle opadlo, neboť žádné další stopy se již získat nepovedlo. Padák nalezený v roce 2008 Cooperovi podle pozdějších analýz nepatřil, a v červenci 2016 se tak FBI rozhodla prapodivný případ definitivně uzavřít.  

Americká neuroložka Nicole Prauseová, která se specializuje na sexuální chování, promluvila o problematice ideální velikosti penisu v pořadu režisérky pornosnímků Holly Randallové. Podle Prauseová je většina podobných průzkumů problematická. Vzhledem k citlivosti tématu mají v podobných průzkumech oslovené respondentky na výběr fotografie (obvykle neztopořených) penisů, případně je jejich volba založena na nějaké formě asociační metriky. Prauseová proto vytvořila 3D modely penisů (10,2 cm až 21,6 cm), ze kterých nechala vybírat „ten ideální“ 75 respondentek různého etnického původu i sexuálních preferencí.

Ukázalo se, že ženy preferují o něco větší velikost u jednorázových partnerů – 16,3 cm a 12,7 v obvodu a menší u těch dlouhodobých – 16 cm/12,2 cm. Špatnou zprávou je, že uvedené rozměry jsou výrazně nadprůměrné – dřívější studie, které se zabývaly průměrnou velikostí ztopořeného penisu ukazují, že celosvětový průměr se pohybuje mezi 12,95 až 13,97 cm. Prauseová nicméně ve své studii pracovala s průměrnou velikostí 15,2 cm.

TIP: Na velikosti záleží: Čínské kondomy jsou pro zimbabwské muže příliš malé

Naopak dobrou zprávou je, že velikost partnerova penisu není pro ženy příliš podstatná. V dotazníku, který byl součástí studie Nicole Prauseové se totiž ukázalo, že pro oslovené respondentky je velikost partnerova penisu jen o málo důležitější než barva očí partnera nebo značka jeho auta.

Knedlíkům se ve středověku v českém prostředí říkalo šišky a stejně jako dnes měly mnoho podob. Slovo knedlík, které původem pochází z německého Knödel, se začalo rozšiřovat zejména díky německým kolonistům žijícím na našem území. Poprvé je v němčině doloženo ve 14. století, ale přejato muselo být již na začátku 15. století, protože proti užívání výrazu knedlík horlil Mistr Jan Hus, který prohlásil: „… hodni by byli mrskání Pražané i jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc (…) knedlík za šišky“. 

Knedlík se vaří, šiška smaží

Kynuté knedlíky, jaké jíme asi nejčastěji dnes, tehdy ještě Češi neznali. Zato se připravovaly masové šišky z najemno nasekaného masa, které se potom smažily na sádle. Připomínaly tak spíše novodobé švédské masové kuličky. V kuchařské knize Jana Severina Mladšího z počátku 16. století, která je první tištěnou kuchařkou u nás, najdeme kromě šišek z hub i recept, pod kterým si můžeme představit novodobé šišky, tak jak je známe dnes. Je na ně zapotřebí pouze mouka, smetana, vejce a koření. Stejně jako jejich masová varianta se také smažily na másle. První zmínku o tom, že by se knedlíky či šišky měly vařit ve vodě, nalezneme ve stejné knize u receptu na Knedlíky z jakéhokoliv masa. Ty se mají nejprve vařit ve vývaru a teprve potom se mohou osmažit. 

V sousedním Německu byly knedlíky také velice oblíbenou pochoutkou. První dochovaný recept, podle kterého se připravovaly z drštěk, pochází z první poloviny 15. století. O sto let později, roku 1553, zaznamenala jistá Sabina Welserová ve své kuchařce recept na masové knedlíky ze slepičího masa, které se nesmažily, ale pekly. Uvedla i jejich sladkou variantu z rýže, roztlučených mandlí, vajec a cukru, stejně jako první recepty, podle nichž se knedlíky měly vařit pouze ve vodě. Tato varianta přípravy se postupně začala čím dál tím více rozšiřovat, až se na našem území ustálilo, že se knedlík vaří ve vodě, zatímco šišky se smaží.

Od poloviny 17. století také začaly převažovat recepty, které se více blíží dnešním přílohovým knedlíkům, na ústupu se naopak ocitly ty masové. Nabízí se souvislost s bídou panující po třicetileté válce, kvůli které se zmenšoval podíl masa v jídelníčku prostých lidí.

Knedlíky mohly být připravovány také z vodních živočichů – recept obsahující račí a vyzí maso nalezneme třeba v kuchařce Kateřiny Koniášové z roku 1712. V kuchařské knize vydané v roce 1763 zase nalezneme recept na špekové knedlíky, který už je prakticky identický s tím dnešním. Stále se ale jednalo o hlavní jídlo; jako příloha se knedlíky začaly servírovat až v 19. století.

Co je dobré pro prasata…

Do období napoleonských válek se traduje historka, podle které chtěl vojenský kuchař Franz Trawniczek připravit vdolky s povidly, jenže neměl dostatek mouky. Inspirací mu poskytla selka, která před ním právě v tu chvíli krmila prasata směsí nastrouhaných vařených brambor s otrubami. „Když to můžou žrát prasata, proč ne vojáci?“, řekl si údajně Trawniczek a chybějící mouku nahradil právě výše zmíněnou ingrediencí (otruby, budiž mu ke cti, vynechal). Přidal sůl a vejce, vzniklé těsto uvařil ve vodě a vida! Na světě byl bramborový knedlík.

TIP: Brambory v Čechách: Oblíbená potravina byla považována za „sviňskou stravu“

Klasický vídeňský houskový knedlík vznikl až v polovině 19. století a recept na jeho přípravu se záhy rozšířil i v Čechách, kde dostal řadu místních variací. Oblíbená česká trojkombinace vepřo–knedlo–zelo pochází také z této doby. Jejím autorem je dle tradičního podání neznámý český restauratér, který jako první začal tuto lahůdku nabízet ve svém podniku. Podobné jídlo je ale běžné i v Bavorsku a Rakousku, proto může jít i o import ze zahraničí.

Součástí amerického programu návratu na Měsíc Artemis je vybudování infrastruktury pro dlouhodobý průzkum našeho souputníka. Klíčovým prvkem by se přitom měla stát orbitální stanice Lunar Gateway, která bude přestupní zastávkou při cestách na povrch Luny. Kolem Měsíce má kroužit po halo oběžné dráze NRHO (Near rectilinear halo orbit), čili od pólu k pólu. Halo orbity jsou trojrozměrné oběžné dráhy, které vedou poblíž některého z Lagrangeových bodů.

Potíž je v tom, že tato lunární orbita není prověřená. NASA proto ve spolupráci se společností Rocket Lab vyšle na konci května k Měsící misi „Cislunar Autonomous Positioning System Technology Operations and Navigation Experiment“ (CAPSTONE), jejímž cílem bude otestovat dlouhodobou stabilitu této oběžné dráhy.

Megacubesat ze 12 jednotek

Sonda CAPSTONE je cubesat americké společnosti Advanced Space vytvořený z celkem 12 cubesatových jednotek tvaru krychle. K Luně poletí čtyři měsíce, a pak stráví přinejmenším 6 měsíců na zmíněné halo oběžné dráze. Mise CAPSTONE bude vůbec první, která využije uvedenou oběžnou dráhu 

TIP: SkyFire: NASA pošle k Měsíci sondu sestavenou ze 6 CubeSatů

Orbita NRHO mise CAPSTONE bude mít eliptický tvar. V nejvzdálenějším budě, nad jižním pólem, se sonda bude pohybovat ve vzdálenosti 76 tisíc kilometrů od povrchu Luny, zatímco v nejbližším bodě dráhy nad severním pólem bude vzdálená 3 400 kilometrů. Jeden oběh zabere megacubesatu necelý týden času.

Operátoři mise CAPSTONE budou testovat nároky uvedené oběžné dráhy na korekce pomocí raketového pohonu sondy. Rovněž je čeká ověření spolehlivosti inovativního navigačního systému, který bude zjišťovat polohu CAPSTONE vzhledem k americkému orbiteru Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), aniž by se přitom musel spoléhat na pozemní stanice.