Zima na přelomu roku 2013 a 2014 zasadila Spojeným státům mrazivý úder. Ledový vzduch obvykle uvězněný vzdušnými masami v oblasti nad Severním ledovým oceánem vyklouzl ze svého arktického vězení a pronikl hluboko na jih. Texas zažil extrémně studený týden, kdy se řidiči za volanty prali s namrzlými silnicemi, zahradníci si zoufali nad poničenou teplomilnou flórou a každý, kdo musel ven, sahal v šatníku po tlusté čepici a rukavicích. Na americko-mexickém pomezí obrátil ledový týden život naruby i anolisům rudokrkým. 

Jednorázový skok o pět stupňů

Tělesná teplota anolisů rudokrkých (Anolis carolinensis) závisí, podobně jako u ostatních studenokrevných čili poikilotermních obratlovců, na teplotě okolí. Extrémní chlad trvající několik dní představuje pro tyto tvory těžkou životní zkoušku na hranici přežití.

Na jaře 2014 vyrazili harvardští biologové daleko na jih do terénu, aby zjistili, co mimořádná zima s anolisy provedla. Shodou okolností už měli v té době zmapovanou odolnost anolisů k chladu na rozsáhlém území od jižních hranic Texasu po lokality v Oklahomě ležící o 800 kilometrů severněji. 

V předchozím období podrobili vědci v přírodě odchytané anolisy jednoduchému testu. Zvíře umístili do chladící komory, kde průběžně snižovali teplotu. Přitom obraceli plazy na záda a sledovali, jak rychle se zase postaví na nohy. Když anolisové narazili na hranice svých možností, nedokázali se obrátit a zůstali ležet v nepřirozené poloze. Plazi z americko-mexického pomezí ztráceli koordinaci pohybu už při +11 °C; jejich kolegové z Oklahomy vzdorovali chladu až do +6 °C. 

Harvardská jarní expedice za anolisy na americko-mexické pomezí přinesla překvapivé odhalení. Plazi, kteří tu přežili krutou zimou, vykazovali stejnou odolnost k chladu jako zvířata ze severu. Koordinaci pohybu ztráceli až při teplotách o pět stupňů nižších, než jaká je ochromovala ještě před vpádem arktického vzduchu ze severu. Následné genetické analýzy prokázaly, že u anolisů z americko-mexického pomezí se aktivita čtrnácti skupin genů pod vlivem chladného počasí rozložila podobně jako u anolisů z Oklahomy. Tyto „adaptované“ geny zajišťují kromě jiného i funkce svalů a nervů. 

Podceňovaný motor rychlých změn

Krátká období silných mrazů mohou formovat živočichy i rostliny velmi razantně a takřka okamžitě. Patří zřejmě k nedoceněným hnacím motorům evoluce, i kdy vědci se setkávali se svědectvím o evolučních skocích v reakci na kruté zimy i dříve. Například už před více než stoletím si přírodovědci všimli, že po krutých zimách bývají do Ameriky zavlečení vrabci domácí (Passer domesticus) větší.

Mohutnější tělo má výhodnější poměr objemu a povrchu. Díky tomu si větší pták snáze udrží teplo a jeho šance na přežití drsné zkoušky mrazem stoupají. Větší ptáci také snáze hromadí v těle izolační vrstvu podkožního tuku. Vlohy pro mohutnější tělo přinášejí za takových podmínek významnou výhodu a předávají se dalšímu pokolení. Menší tělo naopak představuje hendikep, na nějž vrabci doplácejí. 

Také na vlaštovky pestré (Petrochelidon pyrrhonota) měla chladná zima vliv. V jejich případě se projevila „růstem“ populace. (foto: Shutterstock)

Podobná adaptace na velmi chladné období byla pozorována také u vlaštovek pestrých (Petrochelidon pyrrhonota), které žijí v prérijní oblasti americké Nebrasky. I u nich vyvolala krutá zima z počátku 90. let minulého století posun k větším tělesným rozměrům.

Narozeni pro změnu

Na rozdíl od výše uvedených „ptačích změn“ tentokrát zoologové přistihli anolise přímo při adaptaci na nižší teploty. Štěstí zkrátka přálo připraveným. Harvardský tým měl plazy prověřené v období před „chladovým šokem“ a šanci, kterou mu nabídla krutá zima, chytil pevně za pačesy. Vědcům hrála do karet i velká evoluční tvárnost anolisů. Tito plazi pocházející z Kuby a přilehlých ostrovů Karibiku obývají rozsáhlá území, kde panují velmi rozličné podmínky. Anolisům nedělá problém se jim přizpůsobit. Když se dostali z krajiny zarostlé keři do míst, kde vegetaci dominují vzrostlé stromy, popasovali se s nároky na delší krok v korunách prodloužením končetin. Na izolovaných brazilských ostrovech se anolisům zase „zvětšila“ hlava, protože se jim tu jako potrava nabízejí jen velké druhy termitů, které se původním anolisům s malou hlavou jen obtížně chytají do malé tlamy. 

Anolisové se poměrně rychle přizpůsobili i životu v sousedství člověka. Dokážou se pohybovat po hladkých površích podobně jako gekoni a využívají k tomu zvláštní šupiny na spodní straně prstů. Ve městech, kde jsou často nuceni šplhat po extrémně hladkém povrchu vně i uvnitř budov, si anolisové chocholkatí (Anolis cristatellus) z příbuzenstva anolise rudokrkého vyvinuli o poznání lepivější končetiny, které na skle či leštěném kovu lépe drží. 

Americký chameleon s výstražným semaforem

Anolis rudokrký dokáže měnit barvu kůže od jasných odstínů zelené až po sytě hnědou. Někdy se mu proto přezdívá „americký chameleon“. S pravými chameleony ale tohoto příbuzného leguánů kromě schopnosti měnit barvu kůže nic nespojuje.

TIP: Draci a dráčci Střední Ameriky: Chladný půvab leguánovitých ještěrů

V období námluv, které začínají na jaře, si samci žárlivě střeží svůj revír. Za výsostné území považují v porostu keřů prostor o objemu asi 1 m³. Pokud se tu střetnou s vetřelcem, snaží se ho zastrašit roztažením velkého kožního laloku a poskakováním, které nemá daleko k tanečním krokům. Když výhružky nezaberou, samci se o revír a přízeň samiček poperou.

Toxoplasma gondii je pozoruhodný vnitrobuněčný parazit koček, pro něhož jsou lidé, ke své škodě, velmi častým mezihostitelem. Je to vlastně omyl, protože toxoplazma se obvykle šíří prostřednictvím myší a lidé nebývají typickou kořistí koček. Kvůli oblíbenosti koček je dnes nákaza toxoplazmou u lidí velmi běžná. Například v České republice se tento prvok vyskytuje asi u třetiny obyvatel.

Toxoplazmóza u lidí probíhá obvykle bez příznaků. Nebezpečná bývá především v těhotenství, protože může ohrozit plod, a také u lidí s poškozenou imunitou, u nichž se mohou objevit závažné příznaky, například včetně poškození mozku. Zároveň se uvádí, že toxoplazma dokáže manipulovat různé aspekty chování svých mezihostitelů, aby si usnadnila přenos na dalšího hostitele. Panuje podezření, že takto manipuluje i člověka.

Toxoplazma a vzhled

Javier Borráz-Leon z finské Univerzity Turku a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že toxoplazma může ovlivnit nejen chování, ale i vzhled člověka, konkrétně jeho přitažlivost. V rámci svého výzkumu porovnávali skupinu 35 lidí (22 mužů a 13 žen) nakažených toxoplazmou se 178 lidmi (86 muži a 92 ženami), kteří nebyli nakaženi.

Kompozitní snímky 10 žen nakažených (a) a 10 nenakažených (b) toxoplazmou. (foto: PeerJ, Borráz-León, CC0)

Badatelé zjistili, že lidé infikovaní toxoplazmou mají výrazně více symetrické obličeje. To je přitom u sexuálních partnerů považováno za atraktivní. Ženy nakažené toxoplazmou jsou více spokojené se svým vzhledem a udávají více sexuálních partnerů. Dalších 205 dobrovolníků hodnotilo vzhled zmíněných osob, přičemž nakažené lidi považovali za hezčí a zdravějšího vzhledu.

TIP: Rozsáhlý výzkum naznačuje spojitost mezi kočkami a schizofrenií u lidí

U výzkumů, jako je tento, je vždy otázkou, co výsledky vlastně říkají. Jde o korelace, u nichž není jasné, co je příčinou a co důsledkem. Pokud toxoplazma opravdu ovlivňuje vzhled lidských hostitelů, zřejmě jde o působení na hladiny hormonů, jako je testosteron. Více by nám mohl napovědět až budoucí výzkum, který by zahrnul podstatně větší počet lidí.

Sice již existovaly zkušenosti z přistání sond, například série Surveyor, takže bylo jisté, že se modul nepropadne několik desítek centimetrů do prachu, přesto přicházela nečekaná překvapení: Piloti modulů například poukazovali, že několik posledních výškových metrů letěli v podstatě „naslepo“, neboť zvířený prach neumožňoval spatřit přímo povrch. 

Ještě horší situace nastávala, když se astronauti vraceli z procházek – jejich skafandry pokrýval prach, který se usazoval úplně všude. Jeho zrna totiž chybějící eroze neobrousila, takže zůstávají velmi členitá s ostrými hranami a snadno se zachytávají ve tkaninách. Lunární prach je silně abrazivní, obsahuje částice nejrůznějších velikostí a pronikne doslova kamkoliv. Roli hraje i menší gravitace, v níž se prachová zrna usazují výrazně pomaleji.

TIP: Historky z vesmíru: Jak voní Měsíc? Může se měsíční prach samovznítit?

Paradoxně právě měsíční prach patří do budoucna k největším problémům pilotovaných misí na Měsíc. Dlouhodobá expozice jeho zvýšené koncentraci může totiž posádky významně ohrozit na zdraví, jelikož by se u nich mohla rozvinout tzv. silikóza neboli „nemoc kameníků“. 

Kolébkou salonního společenství se počátkem 17. století stal palác de Rambouillet, který dala přestavět Catherine de Vivonne. Vzdělaná dcera francouzského vyslance v Římě a italské patricijky přinesla do Francie na konci náboženských válek italský manýrismus a první závany baroka. Především se však v jejím modrém salonu každý večer po jídle – „v hodinách trávení“, jak ironicky říkával markýz de Rambouillet – od roku 1609 scházela skvostná plejáda hostů, mezi nimiž nechyběl ani kardinál Richelieu, madame de Sévigné či slavný dramatik Pierre Corneille. 

Přednášely se literární výtvory, zněla hudba, ale přední místo zaujímala galantní a učená konverzace. Rozpravy v salonu, kde hrál prvořadý význam „dobrý jazyk“, přivedly kardinála Richelieua k ustavení Francouzské akademie, státní instituce dbající na podobu oficiální francouzštiny. Ludvíka XIV. zas návštěvníci salonu podnítili k založení Comédie-Française, prvního národního divadla vůbec. 

Hlavně mít svůj vlastní

Úspěch salonu v paláci de Rambouillet vedl k tomu, že od druhé poloviny 17. století až do Francouzské revoluce chtěla každá vznešená dáma v Paříži vést svůj vlastní, jenž by se stal centrem vzdělanosti, vkusu a kvalitní literatury. Popsaný trend celkem rychle přinesl degradaci řady takových pokusů na povrchní a vyumělkovanou konverzaci: Zrodila se „préciosité“, strojená rozprava na efekt, plná formalismu a jazykového manýrismu. Dobře se ovšem poslouchala a většina salonů jí záhy propadla. 

Po smrti markýzy de Rambouillet v roce 1665 vedla nejproslulejší pařížský salon madame de Sablé a jeho přední „ozdobou“ se stal vévoda a spisovatel François de La Rochefoucauld. Nejvlivnější konkurentku pro ně představovala typická preciózka Madeleine de Scudéry: V letech 1649–1653 vydávala desetidílný román, v němž hlavní hrdinové bez ustání konverzují, jejich rozhovory nikdy neustávají a točí se kolem všeho. Dosáhla však opačného efektu, než zamýšlela – namísto obdivu k nekonečné duchaplnosti se začala „préciosité“ veřejně pranýřovat jako hloupost. 

Konec slávy i monarchie

Roku 1659 se Molière salonům vysmál v komedii Směšné preciózky, kde karikoval jejich prázdnotu a označil je za „mrzké imitace dokonalosti“. Madame de Scudéry se pokusila uvedení hry soudně zastavit, čímž se kritika jen vystupňovala.

TIP: Zápach na dvoře krále Slunce: Jaké byly hygienické podmínky ve Versailles?

Na salony začal s nelibostí pohlížet také Ludvík XIV., protože utvářely kulturní život mimo zdi Versailles, a tudíž i mimo jeho kontrolu. Obavy byly opodstatněné: Salony přežily a nakonec se staly místem, kde se zrodila kritika absolutismu – čímž přispěly k pádu monarchie.  

Tyto organismy obývají fyzikálně nebo geochemicky extrémní podmínky v prostředí, které by běžné tvory rychle zahubilo. Dlouho se o nich však nevědělo. První zmínky o nich pochází až z 80. let minulého století, kdy je našli vědci vyzbrojeni moderními pozorovacími technikami. Tehdy biologové poprvé poznali, že některé mikroorganismy vykazují až neuvěřitelné schopnosti odolávat silně nepříznivým podmínkám okolního prostředí. Jedná se například o extrémně kyselá, slaná nebo horká stanoviště (teplota až 122 °C), ve kterých by žádné jiné organismy (zejména ty velké a složité) dlouhodobě nepřežily.

Když byly například objeveny bakterie v horkém okolí podmořských hydrotermálních „kuřáků“, začali se o ně zajímat také paleontologové, zkoumající počátky života na Zemi. Zdá se totiž pravděpodobné, že právě podobné druhy mohly před zhruba čtyřmi miliardami let představovat první skutečné organismy. V době, kdy neexistovala stabilní atmosféra, schopná pohltit větší množství smrtelné radiace z vesmíru, mohli nejspíš přežívat právě jen tito vysoce odolní mikrobi. Ze stejného důvodu se o extrémofilní organismy zajímají také astrobiologové, kteří zkoumají možný výskyt života na jiných tělesech Sluneční soustavy.

TIP: Prvními vyslanci k světům mimo Sluneční soustavu by mohly být želvušky a háďátka

Nejčastěji patří extrémofilové do skupiny prokaryontních mikroorganismů zvaných Archaea (dříve archebakterie), najdeme je ale i mezi mnohem složitějšími kroužkovci, korýši nebo hmyzem. V současnosti jsou známy organismy, které žijí v pevné části zemské kůry v hloubce přes tři kilometry, kde se živí trávením produktů radioaktivního rozpadu! Je jisté, že tato zjištění budou mít v budoucnu významný dopad na naše pochopení složitosti života na Zemi a možnosti jeho existence ve vesmíru.

Opičí neštovice (nebo též Monkeypox) jsou infekční onemocnění, jehož původcem je DNA virus Monkeypox (MPV) ze skupiny orthopoxvirů. Tento virus je blízkým příbuzným původce pravých neštovic. Lidé se nakazí jen vzácně, obvykle od nějakého zvířete v Africe nebo původem z Afriky. Poprvé byly opičí neštovice zaznamenány v roce 1958. Vědci tehdy objevili dvě ohniska onemocnění podobného neštovicím v koloniích opic chovaných pro výzkum, odtud název „opičí neštovice.“ První případ opičích neštovic u člověka byl zaznamenán v roce 1970 v Demokratické republice Kongo.

Opičí neštovice v Evropě i v Americe

Průběh onemocnění u člověka je někde mezi planými a pravými neštovicemi a zahrnuje charakteristické puchýře. Má ale poměrně vysokou úmrtnost, která může dosahovat až kolem 10 procent nakažených. Jde ale o data pocházejí jen z Afriky a není tak jasné, jak vysoká by byla smrtnost v zemi s moderním zdravotnictvím. Inkubační doba je obvykle šest až šestnáct dní, onemocnění trvá mezi dvěma a čtyřmi týdny.

Nejvíce nákaz se objevuje v centrální a západní Africe, ale jsou známé i malé výskyty jinde, například v USA, Švédsku, Španělsku, Portugalsku a asi desítku podezřelých výskytů hlásí i Kanada. Aktuálně řeší několik případů nákazy i Velká Británie. V průběhu letošního května britští lékaři zaznamenali už 7 případů, přičemž zdroje nákazy jsou nejasné. Zřejmě ale zahrnují první komunitní přenos, tj. mezi lidmi, k němuž došlo mimo Afriku.

Jak se virus přenáší

Opičí neštovice, k našemu štěstí, zřejmě nejsou tak vysoce nakažlivé, jako třeba pravé či plané neštovice. O jejich šíření se ale mnoho neví. Odborníci doposud předpokládali, že se šíří buď od nakaženého zvířete, tedy zoonoticky, anebo velmi těsným kontaktem s nakaženým člověkem. Nynější situace ve Velké Británii teď ale možná přiměje vědce změnit názor.

Čtyři zcela nedávno detekovaní nemocní patří k LGBT komunitě. Panuje tudíž podezření, že se opičí neštovice mohou přinášet při sexu, což se doteď nevědělo. Virus se obvykle na člověka přenáší kousnutím, škrábnutím nebo přímým kontaktem s krví infikovaných živočichů. K šíření viru ale může podle Státního zdravotního ústavu docházet i respirační cestou a hlášený je i přenos z matky na dítě během těhotenství.

TIP: Překvapivý nález: V Pensylvánii objevili lahvičky, které zřejmě obsahují pravé neštovice

Jak je u viróz obvyklé, proti opičím neštovicím neexistuje žádný spolehlivý a bezpečný lék. Podle neurobiologa Omara Šerého ale vakcinace proti pravým neštovicím chrání člověka proti opičím neštovicím z 85 %. Tato vakcína se nicméně již desítky let nepoužívá, protože pravé neštovice byly k roku 1979 eradikovány.

Britští odborníci upozorňují, že současná situace je neobvyklá a že vše budou velmi pečlivě sledovat. Jedním dechem ale dodávají, že v současnosti není žádný důvod k panice. Podle Rastislava Maďara je riziko nákazy v Česku extrémně nízké, aktuálně by se dalo říct nulové. Není rozhodně důvod k obavám veřejnosti. Tato nemoc se z člověka na člověka navíc nepřenáší jednoduše.

Extrémně stísněný prostor, teplota téměř jako v sauně, hrozný hluk, odporný zápach, stříkající olej, strašidelné příšeří. Tak nějak to kdysi vypadalo v prvních tancích, které vyrazily do boje, aby prolomily onen „zákopový pat“ na francouzské frontě. Kromě podmínek na hranici snesitelnosti se odvážné osádky musely vypořádat též se složitým ovládáním tanků, které byly navíc velmi pomalé, neohrabané, těžkopádné a nespolehlivé, takže poruchy či terén většinou vyřadily víc obrněnců než palba nepřítele. U pozdějších typů se sice parametry poněkud zlepšily, podmínky osádek však zůstávaly nezáviděníhodné. Navzdory tomu byli tito muži velmi hrdí na svou novou, vpravdě revoluční zbraň.

Výcvik na maketách

Současně s vývojem prvních tanků se ve Velké Británii zformovala také jednotka pro jejich nasazení v boji. Nejen v zájmu utajení, ale také kvůli byrokratickým procesům bylo zvoleno skutečně nezvyklé označení, a proto pásové obrněnce náležely do Těžké sekce Kulometného sboru (Heavy Section of Machine Gun Corps). Až v červenci 1917 se název změnil na Tankový sbor (Tank Corps) a vojáci dostali svoje charakteristické odznaky, jejichž součástí se stala i stylizovaná podoba prvního britského tanku Heavy Mark I.

Právě pro nasazení těchto tehdy utajovaných ocelových monster byli připravováni první tankisté, kteří dorazili na polygon u Thetfordu v hrabství Norfolk. Nejdříve měli k dispozici jen neozbrojený prototyp, a proto se v řadě ohledů museli spolehnout na makety nebo pouhou teorii. Brzy ale dorazily i první sériové stroje, a tak se vojáci mohli pustit do plnohodnotného výcviku řízení a údržby vozidel.

Počáteční improvizace

Výcvik střelby se odehrával na ostrově Whale Island u Portsmouthu. Když ale tanky potvrdily svou účinnost a formovalo se stále více nových jednotek, výcvik se přestěhoval do většího a vhodnějšího prostoru u městečka Bovington v hrabství Dorset, kde se ostatně britští tankisté školí dodnes (a kde se nalézá také slavné vojenské muzeum). Zpočátku improvizovaný výcvik byl postupně standardizován a objevily se přesné požadavky na budoucí tankisty, zatímco v roce 1916 si svoje první podřízené vybíral osobně Ernest Swinton – hlavní průkopník tanků a velitel prvního tankového oddílu.

Upřednostňoval muže, kteří měli zkušenosti s řízením automobilů a obsluhou různých strojů. První osádky, které šly do boje v září 1916, absolvovaly výcvik trvající čtyři a půl měsíce, pozdější standardní výcvikový program trval jen osm týdnů. Na tom se významně podílel mimo jiné fakt, že pokročilejší typy tanků se vyznačovaly jednodušším ovládáním.

Páky, volant, pedály

V případě vozidla Heavy Mark I ale již samotné ovládání stroje představovalo vysoce náročný úkol, který vytížil polovinu osmičlenné osádky. V přední části měli svoje místa první dva muži, jejichž funkce se do češtiny obvykle překládají jako „velitel“ a „řidič“. Tehdejší britské dokumenty však pro prvního uvedeného běžně užívaly též termín „steersman“, jenž odkazoval na to, co tento vlevo sedící voják obsluhoval. Jednalo se o velké páky, jež ovládaly diferenciální brzdy na obou pásech, což byla jedna z metod nastavení směru jízdy.

TIP: Vizionáři v čele obrněnců (1): Zrození Tankového sboru a první tankoví velitelé

Právě tento muž býval většinou i jediným důstojníkem v tanku. Vpravo vedle něj seděl řidič, který měl na starosti rozměrný volant, primární páku převodovky a dva velké nožní pedály – spojkový a brzdový. Volant byl pomocí tažných kabelů spojen s dvojicí velkých kol na zádi, jež představovala další prvek pro řízení směru jízdy. Oba tito vpředu sedící muži museli pracovat ve výborné souhře, aby mohli okolo 28 tun vážící ocelový kolos ovládat. Prakticky vzato tedy není přesné hovořit o veliteli a řidiči, jelikož řízením se neustále zabývali oba.

Ptakořitní (Monotremata) jsou jediným žijícím řádem podtřídy vejcorodých savců. Tato zvláštní podtřída se od zbývajících živorodých savců, vačnatců a placentálů (kam patří i lidé) velmi brzy vývojově oddělila a jejich evoluce se ubírala zcela jiným a v mnoha směrech osobitým směrem.

Blanitá vejce ptakořitných

Ptakořitní pravděpodobně nikdy nebyli početnou ani příliš rozšířenou skupinou živočichů. Není proto překvapivé, že i v dnešní době se vyskytují pouze na odlehlém kontinentu plném biologických zvláštností – tedy v Austrálii a na blízkém ostrově Nová Guinea.

Celý řád ptakořitných je v dnešní době tvořen pouze pěti druhy, z nichž tři druhy paježur (Zaglossus) žijí na Nové Guinei. Dalším druhem je ježura australská (Tachyglossus aculeatus), jejímž domovem je celá kontinentální Austrálie, australský ostrov Tasmánie i Nová Guinea. Posledním a nepochybně nejzvláštnějším druhem je ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), jehož byste našli pouze ve východní části Austrálie a na ostrově Tasmánie. 

Všichni zástupci ptakořitných jsou typičtí tím, že mají kloaku – jeden otvor, do kterého ústí jak pohlavní, tak trávicí i vylučovací ústrojí (tedy moč i stolice). Tento znak sdílejí s ptáky, zřejmě jako památku na společného pravěkého předka. Dalším typickým a pro savce neobvyklým znakem této skupiny je skutečnost, že nerodí živá mláďata, ale podobně jako plazi a ptáci kladou vejce. Ta mají blanitou skořápku a jsou tedy podobná spíše vejcím plazů než ptáků. 

Vypocené mléko

Ptakořitní snášejí svá vejce do vyhloubené nory, kde o ně samice pečuje. Mláďata jsou po vylíhnutí holá a jen velmi málo vyvinutá. V případě ježury a paježur kladou samice jedno vejce do břišního vaku. Přímo v něm se po zhruba deseti dnech vylíhne mládě, které matka následně asi 200 dní kojí, ovšem v poměrně nepravidelných intervalech – někdy jen jednou za pět až deset dní. 

Naproti tomu samice ptakopyska klade nejčastěji dvě až tři vejce, se kterými matka zůstává v noře. Po deseti dnech jsou vylíhlá mláďata schopná přijímat od matky mléko. V průběhu této doby samice mláďata neopouští a zůstává s nimi v noře. Samice ptakopyska leží na zádech a mláďata od ní sají. Ačkoli všichni ptakořitní své potomky kojí, nemá žádný z druhů vyvinuté bradavky a mléko je vylučováno z kožních žláz podobných žlázám potním. To je také důkaz evoluce mléčných žláz, které u savců původně vznikly právě ze žláz potních.

Vousky, jed a chromozomy

Výčet biologických zvláštností u ptakořitných výše zmíněnými kuriozitami rozhodně nekončí. Na rozdíl od většiny savců jim například chybí hmatové vousky. Třeba ptakopysk má ovšem místo nich elektroreceptory, které mu pomáhají najít kořist. Dospělí ptakořitní také nemají žádné zuby. U mláďat byste ale mohli objevit takzvaný vaječný zoubek, díky kterému se proklubávají z vejce. Pod ním se pak nachází ještě mléčný zoubek, s jehož pomocí sají mléko. 

Samci ptakořitných mají na zadních nohou ostruhy, které jsou u ptakopyska navíc opatřeny jedovou žlázou. Ta produkuje poměrně silný jed, svou účinností srovnatelný například s jedem naší zmije. K čemu však tyto ostruhy slouží, není dostatečně známo. Genetickou zajímavostí je, že na rozdíl od ostatních savců, u kterých je pohlaví určováno dvěma chromozomy, jich ptakořitní k odlišení samců a samic využívají deset.

„Ježek“, který se propadá do země

Osobně jsme měli možnost poznat dva australské druhy této skupiny savců, tedy ježuru australskou (Tachyglossus aculeatus) a ptakopyska podivného (Ornithorhynchus anatinus), a to na naší studijní stáži v Tasmánii, kam jsme se dostali díky Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. Pro začínající profesní biology bylo setkání s těmito pozoruhodnými tvory v jejich přirozeném prostředí nezapomenutelným zážitkem.

Ježura australská je na ostrově Tasmánie trochu odlišná od té kontinentální. Má hustší srst a naopak méně bodlin, což je adaptace na chladnější podnebí. Má velmi špatný zrak, takže pokud se chováte dostatečně nenápadně a tiše, můžete se k ní dostat velmi blízko. Díky tomu je třeba možné sledovat ji při vyhrabávání mravenců ze země. Mravenci jsou oblíbená kořist ježur a loví je svým dlouhým jazykem podobně jako mravenečník. 

Pokud však uděláte prudký pohyb nebo cvaknete ve špatnou chvíli fotoaparátem, většinou ježuru vyplašíte. V tom případě se okamžitě schoulí do klubíčka jako náš ježek a hned tak se nerozbalí. Na rozdíl od ježka ale ježura nespoléhá jen na pasivní „strnutí“. V zabalené poloze totiž začne svými dlouhými drápy neuvěřitelně efektivně hrabat v zemi, takže máte pocit, že se do okolní země doslova propadá. Překážkou jí není ani opravdu tvrdá půda.

Bobří ocas a kachní zobák

Ptakopysk podivný je na rozdíl od ježury mnohem vzácnější a nenarazíte na něj snadno. Setkání s ním proto považuji za jeden z nejvzácnějších okamžiků při objevování australských savců. Pokud budete mít štěstí, můžete jej vidět u některé z vodních ploch, kde se živí různými druhy vodních bezobratlých – od raků až po larvy vodního hmyzu. Jestliže u břehu zůstanete opravdu v klidu, může se dokonce stát, že ptakopysk připluje až přímo pod vaše nohy. A když je voda čistá, můžete ho sledovat, jak pomocí elektrorecepce vyhledává zobákem na dně potravu. Spíše jej ale uvidíte, jak pluje u hladiny s tělem napůl ponořeným ve vodě. Obývá různé vodní plochy – od jezer a menších nádrží přes potoky a říčky až po poměrně velké toky jak v nížinných, tak v horských oblastech. Jeho aktivita je orientována především na svítání a soumrak. 

TIP: Ptakopysk podivný: Superman mezi plazem a savcem

Setkání s ptakopyskem pro nás bylo zážitkem skutečně nezapomenutelným. Vždyť tohoto živočicha s bobřím ocasem a kachním zobákem neuvidíte v žádné evropské zoo; chová jej pouze několik zoologických zahrad v Austrálii a v Americe. Jeho chov je totiž velmi problematický. Ptakopysk se v zoo zpravidla nerozmnožuje a poměrně často umírá z důvodu nevhodného prostředí a stravy. Jeho podivnost je proto možné obdivovat téměř výhradně ve volné přírodě.

Tropické skleníky asijské metropole se k chráněným památkám přidaly roku 2015, jako dosud jediný singapurský „zářez“. Při té příležitosti předal tamní ministr kultury představitelům organizace orchidej s oficiálním odborným názvem Dendrobium UNESCO. Botanická zahrada v Singapuru se přitom uvedeným oceněním pyšní coby teprve třetí na světě – po své padovské „kolegyni“, založené v roce 1545 jako první v historii, a po Královských zahradách v Londýně.

Pestrá paleta flóry

Zmíněné orchideje se staly jednou z pěstitelských domén singapurského areálu: Místní orchidejová zahrada čítá na tři tisíce druhů či hybridů a celkově 60 tisíc exemplářů, což z ní dělá nejrozsáhlejší kolekci uvedených rostlin na světě. Plazivý hybrid Vanda Miss Joaquim představuje dokonce od roku 1981 národní květinu asijského městského státu.

Zahradu založenou v roce 1859 navštíví ročně přes čtyři miliony zájemců o prohlídku rozmanité říše exotické flóry. Nepočítáme-li orchideje, zahrnují tamní sbírky na 10 tisíc dalších druhů, včetně bonsají, 250 druhů zázvoru, pouštní zahrady s expozicí sukulentů či 200 druhů palem. V nejstarší části areálu – jehož uspořádání na přísně horizontálním půdorysu viktoriánského stylu důmyslně doplňují prvky moderní krajinné architektury – se lze projít i výsekem tropického deštného pralesa. Rostl v místě ještě před založením zahrady a díky tomu se dnes na území Singapuru nachází prales jako v jediné metropoli světa, kromě brazilského Rio de Janeira.

Dědictví velmoci

Samotný areál vznikl na popud Britů, kteří tehdy Singapur spravovali coby jednu ze svých držav. Podle původních plánů mělo jít o centrum pěstování a zpracování kaučuku, přičemž semena prvních rostlin dorazila právě z londýnských Královských zahrad.

TIP: Sedmý div Rumunska: Přísně chráněná delta Dunaje je nejzachovalejší v Evropě

Účel se podařilo splnit: Ve 20. letech ovládal Malajský poloostrov polovinu globálního trhu s latexem. A přestože obchod s lukrativní komoditou postupně ztratil na významu, padesátihektarový pozemek na nepoužívané plantáži měl již na mapě mladého Singapuru neodmyslitelné místo.