Nejspíš každý si občas přijde slabý a zranitelný vůči nemocem a dalším rizikům okolního světa. Přesto je pro patogeny obtížné se do lidského těla dostat a rozpoutat v něm úspěšnou infekci. Každá bakterie či virus, co to dokáže, si z jistého úhlu pohledu zaslouží obdiv. A co víc, zaslouží si naši pozornost. Byli bychom hloupí, pokud bychom nevyužívali vlastností mikroorganismů, jimž se daří uspět na náš účet.

Mezi velmi úspěšné lidské patogeny náleží například salmonela Salmonella typhimurium, která je původcem běžných „otrav jídlem“. Tato bakterie přitom není úplným nováčkem v biotechnologiích a v dřívějších výzkumech již byla využita jako bezpečný a efektivní prostředek pro cílený transport léčiv.

Vylepšená salmonela

Na předchozí výzkumy navázal čínský tým, který využil salmonelu pro přepravu nanočástic s antigeny. Ty následně posilují imunitní reakci těla pacienta na bujení nádorových buněk. Vědci upravili salmonely pokrytím kladně nabitými nanočásticemi, k nimž se váží záporně nabité antigeny. Jsou to vlastně kousky nádoru po intenzivním ozařování, které výrazně označí nádorové buňky pro poněkud ospalou imunitu pacienta.

TIP: Nepravděpodobný spojenec: Anthrax pomáhá při rakovině močového měchýře

Když vědci použili vylepšené salmonely k léčbě myší s nádorem, uspěli v 83 procentech případů. Myší bez této léčby přežilo jen 25 procent. Výsledky experimentu ukázaly, že léčba vylepšenými salmonelami je bezpečná a účinná. V budoucnu by se mohla uplatnit například u nádorů, které silně potlačují imunitní reakci daného člověka. Než ale přijde řada na klinické testy s lidmi, budou muset vědci důkladně prověřit bezpečnost této léčby.

V mnoha významných ozbrojených střetnutích nehrály samochodky roli jediného zachránce, ovlivnily ale situaci ve prospěch sovětských vojsk tak významně, že se jim později připsaly hlavní zásluhy. Jedním z takových případů byla bitva z 12. ledna 1945 během sandoměřsko-slezské ofenzivy, první fáze viselsko-oderské operace.

Během ní 368. gardový dělostřelecký pluk 1. ukrajinského frontu, vyzbrojený mimo jiné samohybnými houfnicemi ISU-152, dostal za úkol podpořit útočící jednotky předběžnou dělostřeleckou palbou. Pluk za bezmála dvě hodiny přepadu vystřelil téměř tisíc čtyřicetikilogramových nábojů a sám ještě před samotnou útočnou operací zajistil zneškodnění praporu vojáků, dvou dělostřeleckých baterií a osmi baterií protitankového dělostřelectva.

Zachránci situace

O tři dny později se německé jednotky pokoušely silou pluků granátníků s podporou tanků a samohybných děl prorazit nedaleko městečka Borovoje asi 30 km jižně od tehdejší pevnosti Königsberg (dnes Kaliningrad) skrze postupující proudy sovětské pěchoty. Jak se později shodli účastníci bitvy, celá akce by skončila rozsáhlým masakrem, kdyby velení urychleně nepřisunulo jednotky 390. pluku, které palbou ze 152mm houfnic ML-20S na svých ISU-152 nápor odrazily a umožnily pěchotě rozvinout se k útoku.

Zveroboje ve městě

Při bojích v zástavbě pak dokázala ISU-152 jedinou ranou srovnat se zemí i několikapatrové budovy. Během nasazení ve městě ale hrozilo nebezpečí německých vojáků vyzbrojených ručními pancéřovkami, kteří se skrývali ve vyšších patrech budov a vedli palbu na obrněná vozidla seshora, kde byl pancíř nejslabší. Pro minimalizaci tohoto rizika proto často ISU-152 operovaly ve dvojicích, které doprovázela pěchotní družstva disponující odstřelovači a občas i plamenometčíky.

Samochodky pak pomocí přímé palby z místa nebo z krátkých zastávek ničily nepřátelské opěrné body umístěné v domech, troskách nebo na barikádách. Jako efektivní zbraň se rovněž osvědčily později na vozidla instalované protiletadlové kulomety DŠK, protože střelivo 12,7×108 mm dokázalo snadno projít skrz cihlové zdi, což umožňovalo zneškodňovat i ukryté nepřátelské vojáky.

Přestože ISU-152 i jeho předchůdce trpěly řadou neduhů, které pramenily zejména z překotnosti výroby a zavádění do výzbroje, ukázaly se být v krizové době velmi efektivními prostředky nejen pro boj s německou obrněnou technikou. Poté, co Rudá armáda převzala strategickou iniciativu, účastnily se řady těžkých dobývacích operací, během kterých jejich mohutná a účinná výzbroj zachránila život bezpočtu sovětských vojáků. 

Běžně jsou u nás nalézány vltavíny jen několik centimetrů velké. Drobnější kousky, pod jeden centimetr, často uniknou pozornosti sběratele. Naopak velké vltavíny, nad 10 cm, jsou velmi vzácné. Mezi nalezenými kameny lze rozlišit celotvary a tvary částečné, což jsou vlastně úlomky. Vzhled celotvarů je ovlivněn průletem taveniny atmosférou – můžeme tak pozorovat kapky, diskovité až téměř kulovité tvary, výjimečně oválné či pentlicovité činky. Většina vltavínové masy se však po dopadu roztříštila na kousky. K rozbíjení a praskání vltavínů docházelo i později, následkem geologického transportu, ale i samovolně v sedimentech vlivem vnitřního pnutí.

Tvarové rozdíly můžeme pozorovat i mezi českými a moravskými vltavíny. Moravské jsou v průměru větší a je mezi nimi více celotvarů, české jsou více úlomkovité a často mají tvar zploštělých kapek. Průměrná hmotnost českého vltavínu se pohybuje okolo sedmi gramů, u vltavínů objevených na Moravě je to přibližně třináct gramů.

Barva

Na první pohled je možné povšimnout si krásné barvy vltavínů. Běžně se odlišuje šest barevných odstínů: bledě zelená, světle zelená, lahvově zelená, olivově zelená, hnědá a jedovatě zelená. Hlavními barvícími komponenty jsou kationty železa, titanu a pravděpodobně také manganu. Jejich obsah roste směrem k hnědým vltavínům. Lahvově a světle zelené vltavíny převažují v jihočeské oblasti. Naopak na Moravě najdeme více olivově zelených a hnědých vltavínů. Zcela výjimečně je možné nalézt vltavíny dvojbarevné. Hranice mezi barvami bývá ostrá, protože takové kameny vznikly spojením ještě roztavených vltavínů před jejich dopadem na zemský povrch. Zhruba padesát takových vltavínů pochází z jihočeské oblasti a kolem deseti z Moravy.

Povrch

Charakteristickým rysem vltavínů je jejich povrch. Bývá přirovnáván k sušeným švestkám či kůře starých stromů. Povrch – tzv. skulptace vltavínů – je velmi rozmanitý. Tvoří jej přírodně vzniklé nerovnosti – jamky, žlábky, rýhy, výčnělky, ale i ostré hroty různé velikosti. Dlouho přetrvával názor, že skulptace je dílem aerodynamických vlivů během letu atmosférou. Podle této teorie by se povrch vltavínů po dopadu na zem už téměř neměnil. Teprve v druhé polovině dvacátého století byly nalezeny důkazy, že typický vrásčitý vzhled vltavínů vznikl až po utuhnutí vltavínové hmoty. Půdní kyseliny obsažené v okolních sedimentech mají totiž schopnost rozpouštět vltavínové sklo, které je jejich působení vystaveno po tisíce let. Ztráta hmoty způsobená chemickou korozí je od doby vzniku vltavínů odhadována na minimálně 2,5–4,5 mm, většinou však byla daleko větší. Vltavíny, které byly při dopadu na zem menší než 1–2 cm, měly tedy jen nepatrnou naději na zachování do dnešních dnů.

TIP: Stopa dávné katastrofy: Německý kráter Ries a české vltavíny

Skulptace je u některých vltavínů velmi výrazná (například tzv. ježci), zatímco u jiných není téměř znatelná. Postižení povrchu totiž závisí na několika různých faktorech (například délka působení koroze, klimatické poměry, charakter sedimentů a v nich obsažených roztoků atd.). Za nejdůležitější z nich je v poslední době považováno vnitřní pnutí samotného vltavínu. To je způsobeno především teplotními rozdíly mezi povrchem a vnitřkem vltavínu v době, kdy docházelo k jeho tuhnutí. Vnitřní pnutí má za následek vznik drobounkých trhlinek. Přednostně trhlinky vznikají v blízkosti různých uzavřenin, které pevnost skla podstatně snižují. Více trhlinek mívají velké vltavíny a ty, které zchladly extrémně rychle. Zvýšená rychlost chemické koroze podél prasklin byla experimentálně prokázána u všech tektitů.

Když na jaře 2020 opadla první vlna děsu z koronaviru SARS-CoV-2, bylo jasné, že nový původce onemocnění sice vyvolává u části nakažených vážný průběh onemocnění včetně úmrtí, ale zdaleka nezabíjí každého, kdo se jím nakazí. V té chvíli se vědci začali zajímat také o to, nakolik je virus nebezpečný zvířatům. Motivem nebyla pouhá zvědavost. Zájem o přenos koronaviru z lidí na zvířata a ze zvířat na lidi si vynutil vývoj situace. 

V Dánsku došlo například k přenosu koronaviru z lidí na norky chované na farmách pro kožešiny. Virus se mezi těmito lasicovitými šelmami uchytil, rychle mutoval a pozměněné typy koronaviru pronikaly zpět do lidské populace. V obavách ze vzniku nových, nakažlivějších a smrtnějších variant koronaviru SARS-CoV-2 Dánové chovy norků kompletně zlikvidovali. Dánsko bylo v té době absolutní světovou „jedničkou“ v chovu těchto zvířat a likvidaci nákazy padlo za oběť na sedmnáct milionů norků. 

Nevybíravé šíření

Další výzkum odhalil, že koronavirus SARS-CoV-2 si mezi hostiteli příliš nevybírá a je s to infikovat i další druhy zvířat. Vedle norků jsou to třeba fretky. Ke zvířatům, jež se mohou tímto virem nakazit, patří i domácí kočky a psi. Těm ale virus vážněji neublíží. Šíření choroby z koček a psů do lidské populace je považováno za málo pravděpodobné. 

V zoologických zahradách hrozí nákaza onemocněním covid-19 i velkým kočkovitým šelmám, vydrám, opicím a lidoopům. Zaznamenán byl také únik koronaviru SARS-CoV-2 z lidské populace mezi volně žijící zvířata. Na severovýchodě Spojených států vykazuje protilátky proti tomuto viru plná třetina tamějších jelenců viržinských. Mezi odborníky panují obavy z přenosu koronaviru SARS-CoV-2 na populace netopýrů v Evropě a Americe. Podle studie amerických vědců je vnímavých k infekci novým koronavirem asi 40 % tamějších netopýřích druhů. 

SARS-CoV-2 se do lidské populace dostal nejspíš z volně žijících zvířat. Zdrojem mohli být zřejmě vrápenci žijící na jihu Číny, popřípadě luskouni dovezení do Číny z jihovýchodní Asie. Vznik koronavirové pandemie, následné přeskoky viru z lidí na zvířata a ojedinělé návraty viru z takto nakažených zvířat opět na lidi jen připomněly, jak významnou hrozbu představují choroby přenosné ze zvířat na lidi. Ty nejsou žádnou novinkou, ale dlouho byly aktuální především pro třetí svět. Obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí jejich hrozbu nevnímali jako aktuální.

Burza nemocí

Plných 60 % známých infekčních chorob lidí má původ v onemocněních zvířat. U nově se objevujících chorob, k nimž se řadí i covidová pandemie, je podíl onemocnění pocházejících ze zvířat ještě vyšší a pohybuje se okolo 75 %. Z infekčních chorob zvířecího původu, které se rozšířily v nedávné době, lze jmenovat onemocnění vyvolané viry ebola, SARS, MERS, zika nebo tzv. ptačí či prasečí chřipku.

K velmi častým přenašečům těchto nákaz patří savci z řádu letounů reprezentovaní např. netopýry, vrápenci nebo kaloni. Člověk si ale vyměňuje původce chorob i s hospodářskými zvířaty a domácími zvířecími mazlíčky. Viry, bakterie, plísně a kvasinky, cizopasníci a další původci chorob přitom mohou putovat oběma směry – ze zvířat do lidské populace, nebo naopak ze zvířecího organismu do lidského těla. 

Výměna původců chorob mezi lidmi a domácími zvířaty začala už s prvními pokusy o domestikaci volně žijících živočichů. Člověk se dostával se savci a ptáky do těsnějšího kontaktu, a vytvářel tak příhodnější podmínky pro přenos onemocnění. Lidé se postupem času s těmito nákazami vyrovnali a ty už pak nepředstavovaly pro populace živící se intenzivním zemědělstvím významnou hrozbu. Pravou tvář ukázaly tyto infekce ve chvíli, kdy se dostaly do populací, které jim doposud vystaveny nebyly.

Evropané mohli bez větších problémů kolonizovat ostatní kontinenty kromě jiného i proto, že s sebou nesli celou řadu infekčních chorob, které zdecimovaly původní obyvatele. Názornou ukázku nabízí masové vymírání mexických indiánů. V letech 1545 až 1550 zemřelo jen v aztécké říši patnáct milionů lidí na onemocnění vyvolané bakterií Salmonella enterica typu paratyphi C, již do Střední Ameriky zavlekli španělští dobyvatelé. 

Dnes jsme také svědky nákazy lidí choroboplodnými zárodky, které se původně vyskytovaly u volně žijících zvířat, z nich pronikly do populací domácích zvířat a od těch se pak nakazili lidé. Příkladem původce choroby, pro nějž byla domácí zvířata jen přestupní stanicí na cestě z volně žijících zvířat k člověku, je virus nipah. Do Malajsie ho zanesli tažní kaloni z Austrálie. Virus se tam dostal do chovů prasat, odkud se rozšířil mezi lidi. Od září roku 1998 do května 1999 onemocnělo v Malajsii v důsledku infekce virem nipah těžkým zánětem mozku 265 lidí a 105 z nich zemřelo. Škody spojené s likvidací chovů prasat zasažených nákazou přesáhly miliardu dolarů.

Čím můžeme nakazit zvířata?

Rozsáhlá analýza amerických vědců vedených Gregorym Grayem z University of Florida v Gainesville publikovaná před několika lety ve vědeckém časopise PLoS ONE identifikovala za posledních třicet let 56 jasně zdokumentovaných případů, kdy se stal člověk zdrojem nákazy pro zvířata. V polovině případů přenesli lidé nákazu na volně žijící zvířata. Ve čtyřiadvaceti případech se nakazila od lidí hospodářská zvířata a ve třinácti případech onemocněli domácí zvířecí mazlíčci. 

Mezi chorobami přenesenými z lidí na zvířata dominují bakteriální infekce, jež tvoří 38 % popsaných případů. Virózy jsou vzácnější a připadá na ně 29 %. Nákaza parazity se vyskytla v 21 % přenosu onemocnění z lidí na zvířata a 7 % připadá na onemocnění způsobená plísněmi, kvasinkami a dalšími choroboplodnými zárodky. 

V Británii byl dokonce popsán případ, kdy se domácí pes nakazil od lidí nebezpečným kmenem bakterie Staphylococcus aureus rezistentním k antibiotiku meticillinu. Ve Spojených státech prokázali nákazu tímto stafylokokem u koček. Zvířata se prokazatelně infikovala od svých majitelů. V národním parku Bwindi se vzácné gorily horské nakazily nebezpečným kmenem lidské bakterie Escherichia coli. Bakterie k těmto vzácným lidoopům zřejmě doputovala prostřednictvím skotu, jenž se infikoval od místních obyvatel a roznášel infekci po pastvinách, na které se čas od času dostanou i gorily.

Z plic do plic

Zoologická zahrada v jihoafrické Pretorii zachytila nákazu osmi různých druhů zvířat původcem lidské tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis. Mezi nakaženými zvířaty byli i šimpanzi. Tuberkulózou jsou hojně nakaženi i britští jezevci, kteří roznášejí bakterie Mycobacterium tuberculosis po pastvinách, kde se nakazí skot, a následně může onemocnění proniknout i do lidské populace. Nákazu tuberkulózou nelze brát na lehkou váhu, protože dnes se šíří kmeny vykazující rezistenci k širokému spektru antibiotik. Léčba onemocnění vyvolaných takto rezistentními bakteriemi bývá komplikovaná a zdlouhavá. 

Některé přenosy bakteriálních chorob z člověka na zvířata jsou hodně nečekané. Jako příklad lze uvést třeba případ kolonie vakomyší písčitých chovaných pro výzkumné účely vědci na univerzitě v australském Melbourne, kterou decimovala nákaza lidskou žaludeční bakterií Helicobacter pylori. 

Mezi viry najdeme celou řadu původců lidských onemocnění, které se mohou rozšířit i do zvířecích populací. Koronavirus SARS-CoV-2 není v tomto ohledu bohužel nijak výjimečný. Některé viry hepatitidy E mohou putovat z prasat do lidského organismu, ale mohou nakazit i opice a lidoopy. Od lidí se pak mohou viry dostávat zpět do populace prasat. Podobné přeskoky prováděl i chřipkový virus H1N1 při pandemii v roce 2009. Nejprve vznikl v prasatech nový virus, jímž se nakazili lidé. Tato tzv. prasečí chřipka se rozšířila po celém světě a během dvou měsíců se virus vrátil od nakažených lidí zpět do prasečí populace. 

Zabiják turismus

Velmi náchylné jsou k lidským respiračním onemocněním vyvolaným viry různé druhy lasicovitých šelem. Zdaleka nejde jen o nákazu dánských norků koronavirem SARS-CoV-2. Fretky jsou používány k výzkumu chřipkových virů a nákaza těchto zvířat chovaných v domácnostech, kde lidé onemocněli chřipkou, je vysoce pravděpodobná. 

TIP: Létající továrna na viry: Proč jsou netopýři úspěšní v boji s nebezpečnými patogeny

V letech 2003 až 2006 decimovalo populaci šimpanzů v tanzanském národním parku Mahalle virové plicní onemocnění, které zabíjelo především mláďata. Nakazila se polovina tamějších šimpanzů a na nemoc umíral zhruba každý pátý. Původcem onemocnění se ukázal být lidský metapneumovirus. Podobné případy jsou mementem varujícím před neuváženým rozvojem turistiky.

V řadě afrických zemí jsou velmi populární organizované exkurze, při nichž se návštěvníci národních parků a rezervací dostávají do těsné blízkosti goril nebo šimpanzů. Rezervace a národní parky získávají z plateb turistů prostředky pro svůj provoz. Rizika nákazy vzácných zvířat lidskými chorobami však nelze brát na lehkou váhu.

Dnes už víme, že velké části dnešní Amazonie byly v minulých staletích a tisíciletích osídlené dávnými civilizacemi a současný prales tam vyrostl na ruinách tehdejších sídel a farem, které tak pečlivě ukryl před našimi zraky. Archeologové vybavení moderními přístroji ale pronikají do nitra amazonských pralesů a objevují tam pozůstatky těchto dávných civilizací.

Heiko Prümers z Německého archeologického institutu a jeho kolegové vybavili vrtulníky laserovým systémem pro dálkový průzkum LiDAR a s jeho pomocí prohledávali džungli v západní části Amazonie, na severu Bolívie. Badatelé prostudovali celkem 26 lokalit osídlených dávnou kulturou Casarabe, která v této oblasti prosperovala zhruba mezi lety 500 a 1 400 našeho letopočtu.

Dávné osídlení v dnešní džungli

Pod pralesním porostem se nachází rozsáhlá síť sídel a komunikací, které je spojují. Nacházejí se mezi nimi četné ceremoniální stavby a mohyly, v některých případech šlo o pyramidy, které se původně tyčily do výšek přesahujících 20 metrů. Badatelé se zaměřili zejména na dvě velká osídlení na lokalitách Cotoco a Landívar, která byla spojená kilometry dlouhými komunikacemi s řadou dalších menších sídel.

Pozůstatky osídlení na lokalitě Cotoca (foto: German Archaeological Institute, H. Prümers, CC BY 4.0) 

Odborníci si dříve mysleli, že chudé tropické půdy, jaké se nacházejí v této oblasti, nemohly uživit početné populace vyspělejších městských civilizací. Ukazuje se ale, že lidé kultury Casarabe byli zdatnými zemědělci, kteří proměnili sezónně zaplavovaná území v produktivní krajinu. Ta jim pak  dokázala poskytovat dostatečnou obživu.

TIP: Aguada Fenix: V Mexiku objevili nejstarší a zároveň největší monument Mayů

„Naše výsledky vyvracejí argumenty, že západní Amazonie byla v předhispánských dobách jen řídce osídlena,“ tvrdí Heiko Prümers. Zjištění archeologů podle něj naopak dokládají, že lidé kultury Casarabe vybudovali vysoce integrovaný, souvislý a hustý systém osídlení.

V případě měsíců planet mluvíme především o těch ve Sluneční soustavě. Přirození průvodci budou sice velmi pravděpodobně kroužit i kolem extra­solárních planet, ale ze současných pozorování známe asi jen dvacet kandidátů, a žádného z nich se zatím nepodařilo definitivně potvrdit.

Vědci se domnívají, že souputníci členek naší soustavy vznikli dvěma možnými mechanismy: První z nich reprezentuje gravitační zachycení prolétajícího malého tělesa a pro takové satelity je typický velký sklon oběžné roviny vůči rovníku planety – často dokonce krouží v opačném smyslu, po retrográdní dráze. Největším zástupcem je Neptunův Triton.

TIP: U potulných exoplanet by se mohly nacházet obyvatelné měsíce

Většina přirozených satelitů však nejspíš zkondenzovala ze zbytků materiálu, z nějž se utvořila mateřská planeta. Krátce po jejím zrodu ji pravděpodobně obklopoval disk prachu a plynu, ze kterého se mohla srážkami formovat větší tělesa. Zcela ojediněle snad měsíce vznikaly druhotně při kolizích již pokročilých zárodků planet. Náš Měsíc ovšem zřejmě patří právě do zmíněné třídy: Utvořil se při gigantické srážce mladé Země s jinou rozměrnou planetesimálou (nebo několika), a to před 4,425 miliardy let. 

Nacistický bezpečnostní aparát měl již na jaře 1942 poznatky o tom, že se v protektorátu nacházejí parašutisté vyslaní z Velké Británie. Nejvíc informací získalo gestapo od Viliama Gerika, který patřil do sestavy desantu ZINC. Tato tříčlenná skupina byla 28. března 1942 omylem vysazena místo v protektorátu až u Gbel na Slovensku. Gerikovi se sice podařilo přejít hranice směrem na Moravu, ale nenašel pomoc na záchytných adresách. Deprimovaný parašutista to nakonec vzdal a sám se 4. dubna 1942 přihlásil na policii. Ta ho následně předala pražskému gestapu a prozradil vše, co věděl.

Ani Gerik však neznal podrobnosti o výsadku ANTHROPOID, jehož členové Josef Gabčík a Jan Kubiš operovali s pomocí českých odbojářů v protektorátu již od konce prosince 1941 a připravovali Heydrichovo odstranění. 

Šok střídají opatření  

K atentátu došlo 27. května 1942 dopoledne v 10.35 hodin. Parašutistům se podařilo z místa útoku utéct, ale přihlížející lidé poskytli gestapu poměrně podrobné popisy Gabčíka i Kubiše. Cenným svědkem se stal pro nacisty i Heydrichův řidič Johannes Klein, který prchajícího Gabčíka pronásledoval, než ho parašutista zasáhl ranou z pistole do nohy.

Když se o útoku dozvěděl státní tajemník a vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu Karl Hermann Frank, vydal příkaz k prvním bezpečnostním opatřením. Všechny výpadovky z Prahy nacisté uzavřeli a na 24 hodin zastavili železniční dopravu, přičemž do města mohl každý, ale z něj už nikdo. Odpoledne začal rozhlas vysílat zprávu o vyhlášení civilního výjimečného stavu v Praze, což především znamenalo zákaz vycházení od 21. hodiny večer do 6. hodiny ráno. Zastřelen měl být každý člověk, který by se v uvedeném čase objevil na ulici a nezastavil se na první výzvu příslušníků policejních složek. Výjimečný stav se brzy rozšířil na celý protektorát. 

Ještě 27. května dorazil do Prahy šéf německé pořádkové policie Kurt Daluege, kterého Hitler pověřil výkonem funkce zastupujícího říšského protektora. V protektorátu se mezitím rozjela velká pátrací akce, do níž se zapojily tisíce příslušníků pořádkové policie, SS, SA, Wehrmachtu a protektorátní policie. Zejména v Praze prohledávali dům od domu a byt po bytu, přičemž zatýkání postihlo každého jen trochu podezřelého člověka. Akce ale skončila fiaskem – s atentátem neměl nikdo z 541 zadržených cokoliv společného. 

Protektorátní hranice překročily policejní posily a razie postihly v následujících třech týdnech celou zemi. Šlo o bezprecedentně rozsáhlou operaci, během níž bylo prohledáno pět tisíc měst a vesnic. Zatčení přitom postihlo dalších 1 148 nešťastníků, ale k objasnění okolností atentátu tato monstrózní operace prakticky vůbec nepřispěla. 

Elitní komise ve slepé uličce

Přes veškerá policejní opatření a teror vůči civilnímu obyvatelstvu nacisté při vyšetřování atentátu poměrně dlouho tápali. Objasněním jeho okolností byla na pražské řídící úřadovně gestapa pověřena zvláštní skupina vedená kriminálním komisařem Heinzem Pannwitzem. Jejími členy se stali také úředníci ze služeben v Berlíně, Drážďanech, Chebu, Liberci a Karlových Varech. Celkem měla asi 120 příslušníků, přičemž kromě samotného Pannwitze patřili k nejvýznamnějším členům kriminální komisaři Willi Leimer, Heinz Jantur a Wilhelm Schultze. Měli pracovat rychle a bez nočních přestávek. Podle Pannwitzových poválečných pamětí si gestapáci počínali aktivně a například nahlášeného podezřelého cyklistu se jim v ruchu hlavního města Prahy podařilo najít do dvou hodin.

Gestapo brzy došlo k závěru, že atentát museli provést lidé vyslaní do protektorátu z Británie. Zjistili to na základě ohledání místa útoku a nalezených předmětů. Šlo zejména o Gabčíkův samopal britské výroby Sten Gun, ke kterému by se domácí odbojové skupiny mohly dostat jen těžko. Také dvě nalezené neporušené bomby ukazovaly na zahraniční výrobu. Tvořila je totiž plastická trhavina s izolačními páskami, roznětkami a rozbuškami britského původu.

Pannwitz ve svých pamětech uvedl, že Němci znali tyto komponenty ze severoafrického bojiště, kde válčili s Brity. Proto prý neměli „již hodinu po atentátu žádnou pochybnost o tom, kde atentát zinscenovalii“. Na místě se dále nacházelo Gabčíkovo kolo, plášť, a další drobnosti. Tyto předměty byly veřejně vystaveny ve výkladní skříni obchodního domu Baťa na Václavském náměstí s výzvou, aby se přihlásil každý, kdo něco z nich poznává. Výsledek to však mělo nulový a nikam nevedlo ani prověření několika stovek různých udání, které gestapo během prvních dvou týdnů po atentátu obdrželo. 

Nacisté si hodně slibovali od finanční odměny vypsané za dopadení „pachatelů“. Původně činila jeden milion říšských marek, což bylo deset milionů korun. Protektorátní vláda ji navýšila o dalších deset milionů, ale ani tato obrovská částka nevedla k cíli. Dopadení atentátníků se pro nacisty stalo ještě podstatnějším po 4. červnu 1942, kdy Heydrich na následky zranění zemřel v nemocnici na Bulovce.

Úkryty parašutistů 

Parašutistům se mezitím podařilo dostat do relativního bezpečí. Gabčík doběhl krátce po 11. hodině 27. května do bytu rodiny Svatošových v Melantrichově ulici č. 15, kde pobýval již předtím. Poté našel útočiště v bytě své přítelkyně Anny Malinové a zůstal zde až do 30. května. Aby trochu pozměnil svůj vzhled, obarvil si vlasy a koupil nový klobouk. Kubiš odjel z místa atentátu na kole a nejprve se stavil v bytě Václava Nováka ve Stránského ulici, poté odešel do Vysočan k rodině Piskáčků, která mu pomáhala už dlouho. 

Jelikož byl Kubiš při explozi bomby poraněn střepinami v obličeji, nejprve se nechal ošetřit členem odbojové organizace „Jindra“ MUDr. Břetislavem Lyčkou, který za ním do bytu přišel. Nacisté z výpovědí svědků věděli, že jeden z atentátníků měl zakrvácený obličej. Proto vydali výzvu všem lékařům na území Prahy, aby ošetření kohokoliv podezřelého neprodleně nahlásili. Odbojář Lyčka však nic takového pochopitelně neudělal. 

Atentátníci poslouchali rozhlas, který neustále opakoval zprávu o vyhlášení výjimečného stavu. Muselo jim být jasné, že nastanou těžké časy a všichni jejich spolupracovníci jsou ve smrtelném nebezpečí. V pražských ulicích totiž neustále operovala policejní komanda a prováděla domovní prohlídky. Hlavní město sice tvořilo 36 000 domů, ale riziko prozrazení i tak s ubíhajícím časem stále rostlo. Ke zhroucení odbojářské sítě totiž stačilo, aby byl zatčen třeba jen jeden její člen a u výslechu promluvil. Proto se parašutisté rozhodli ukrýt v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Místní kaplan Vladimír Petřek totiž už s odbojem dlouho spolupracoval a ukrýval lidi pronásledované gestapem.

V pravoslavném kostele

Jako první se v kostele ukryl příslušník skupiny TIN Jaroslav Švarc a brzy následovali nejen Kubiš, Gabčík a jejich spolupracovník Josef Valčík ze skupiny SILVER A, ale také členové dalších desantů Josef Bublík, Jan Hrubý a Adolf Opálka. Kaplan Petřek vybral k jejich úkrytu podzemní kryptu pod kostelem.

Zdejší ponuré prostředí na náladě vojákům určitě nepřidalo a panovalo zde navíc značné vlhko. Petřek problematickou situaci vyřešil tak, že polovina parašutistů mohla spát na kostelním kůru a druhá ji pak vystřídala. Problém znamenalo také zásobování potravinami, protože sedm mužů potřebovalo velké dávky. Díky několika obětavým spolupracovníkům se však podařilo vyřešit i to. 

Nervozita přesto stoupala. Z pouličních tlampačů parašutisté denně slyšeli seznamy lidí odsouzených k smrti a mohli si je také přečíst v novinách, které jim podporovatelé nosili. Nejvíc je pochopitelně šokovala zpráva o vyhlazení Lidic. Nacisté obec zničili navzdory tomu, že její obyvatelé neměli s atentátem nic společného a v době masakru už šéfové bezpečnostního aparátu tuto skutečnost dobře věděli.

S přibývajícími dny prožitými v kryptě se proto parašutisté cítili stále méně bezpeční a uvažovali o úniku na venkov. Jenže jak takovou akci nepozorovaně provést? Jednou z možností byl převoz všech sedmi mužů v sudech. Reálněji vypadal plán na únik v rakvích naložených na pohřebním voze, což měl obstarat majitel pohřebního ústavu v Libni Vojtěch Paur. Než však mohl být plán zrealizován, zasáhla do vývoje situace nečekaná událost.

Klíčový svědek Čurda

Přes veškeré prostředky vynaložené na vyšetřování atentátu by gestapo zřejmě úkryt v kostele neodhalilo, kdyby nebylo zrady příslušníka desantu OUT DISTANCE Karla Čurdy. Ten se sice po vysazení v protektorátu 28. března 1942 zapojoval do odbojových akcí jen sporadicky, ale přesto znal řadu spolupracovníků parašutistů. Po atentátu denně četl v novinách seznamy popravených a obavy o život vlastní rodiny jej přiměly k činu, který měl katastrofální následky. 

V poledne 16. června vstoupil do budovy pražského gestapa v Petschkově paláci, a když jej dovedli ke komisaři Janturovi, překvapený gestapák zjistil, že právě tento člověk má informace o atentátnících. Ihned informoval šéfa vyšetřovací komise Pannwitze a velitele pražského gestapa Hanse Ulricha Geschkeho. Během výslechů vyšetřovatelé Čurdu bili. Když si uvědomil vážnost situace, neobratně se pokusil o sebevraždu pomocí ampule s jedem, kterou měl zamotanou v kapesníku. Gestapáci mu v tom zabránili a zhroucený parašutista už poté prozradil všechno. I když přesný úkryt atentátníků neznal, uvedl jména a adresy řady jejich spolupracovníků v Praze i jinde, což stačilo. 

TIP: Peníze pro zrádce: Štědrou odměnu proměnil Karel Čurda v alkohol a smrt

Ještě v noci z 16. na 17. června nacisté obsadili osm úkrytů odbojářů. Největší význam měly byty řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského v Biskupcově ulici č. 4 a Aloise Moravce ve stejné ulici č. 7. Podle Pannwitzovy závěrečné vyšetřovací zprávy byli Zelenka s Moravcem „rozhodnými fanatickými Čechy, kteří atentát spolupřipravovali a znali každou fázi jeho realizace“. Zelenkovi se sice podařilo během zatýkání provést sebevraždu jedem, ale z výslechu mladého Vlastimila Moravce a několika dalších gestapo zjistilo, že se parašutisté ukrývají v podzemí kostela.

Tragické následky

Další vývoj událostí je dobře znám. Ráno 18. června kostel neprodyšně obklíčilo více než 800 příslušníků SS a gestapa. V nastalém boji utrpěli někteří z parašutistů smrtelné zranění a další si nechali poslední náboje pro sebe. Celkem 254 jejich příbuzných a spolupracovníků postříleli nacisté 24. října 1942 v podzemním bunkru koncentračního tábora Mauthausen a životy stovek dalších odbojářů vyhasly na popravištích v Praze-Kobylisích, v brněnských Kounicových kolejích i jinde.

Odboj utrpěl těžký úder, z něhož se vzpamatovával dlouho. Přesto však atentát zůstává významnou událostí, protože ukázal světu, že se Češi s okupací nesmířili a jsou ochotni proti ní bojovat i za cenu velkých obětí.

Image

Čtěte také

Mýty kolem atentátu na Heydricha (1): Kontroverzní postava Ladislava Vaňka

Předpokládá se, že Mléčná dráha vznikla splynutím mnoha menších trpasličích galaxií. Například Malý i Velký Magellanův oblak jsou trpasličí galaxie, které se ve velmi vzdálené budoucnosti s Mléčnou dráhou spojí. Takových trpasličích galaxií je spousta. A každá z nich může do naší galaxie přinést i svou centrální černou díru – která by mohla být pohlcena supermasivní černou dírou v centru Mléčné dráhy.

Jenže věda zatím neví jednu klíčovou informaci: jak často trpasličí galaxie svou vlastní masivní černou díru obsahují. Nový výzkum publikovaný v časopise Astrophysical Journal pomáhá tuto mezeru ve znalostech zaplnit – vědci v něm tvrdí, že masivní černé díry se v trpasličích galaxiích vyskytují mnohonásobně častěji, než se až dosud předpokládalo.

Pátrání po neviditelných objektech

Černé díry jsou z definice tělesa, která by se neměla dát pozorovat. Jde totiž o tak hmotné objekty, že z nich neunikne ani světlo – a díky tomu jsou samy o sobě neviditelné. Dají se ale pozorovat jejich projevy, to, jak ovlivňují své okolí. Obvykle je to tehdy, když rostou, pohlcují plyn a hvězdný prach ve svém okolí – a přitom intenzivně září.

Spoluautorka studie Sheila Kannappanová přirovnává černé díry ke světluškám: „Stejně jako světlušky vidíme jenom ty černé díry, které jsou zrovna rozsvícené. A to, když rostou. Jenže ty rozsvícené nám napoví, kolik jich ještě nevidíme.“

Problém je v tom, že rostoucí černé díry září výrazným vysokoenergetickým zářením, ale mladé nově zrozené hvězdy mohou zářit velmi podobně. Tradičně astronomové rozlišují rostoucí černé díry od nově vznikajících hvězd pomocí diagnostických testů, které se opírají o detailní vlastnosti viditelného světla každé galaxie, když se rozloží do spektra jako duha.

Počítání černých děr

Cesta k novému objevu začala, když se vysokoškolští studenti spolupracující s Kannappanovou pokusili aplikovat tyto tradiční testy na data z průzkumu galaxií. Tým si uvědomil, že některé galaxie vysílají smíšené zprávy – dva testy ukazovaly na rostoucí černé díry, ale třetí ukazoval jen na vznik hvězd.

„Předchozí práce takové nejednoznačné případy ze statistické analýzy prostě vyřadily, ale já jsem měla tušení, že by mohlo jít o neobjevené černé díry v trpasličích galaxiích,“ popsala Kannappanová. Měla podezření, že třetí, někdy rozporuplný, test je citlivější než ostatní dva vzhledem k typickým vlastnostem trpasličích galaxií.

Právě to pak měli potvrdit nebo vyvrátit spoluautoři výzkumu za pomoci simulací. A ty opravdu ukázaly, že teoretický předpoklad je pravdivý – třetí test opravdu dokázal predikovat černou díru nejlépe. Po zkombinování s novými poznatky, dokázal tým najít spoustu nových a neznámých černých děr – respektive je odlišil od hvězd.

Mugdha Polimerová, která výzkum vedla, aplikovala novou metodu na data o tisícovkách trpasličích galaxií. Ukázalo se, že víc než osmdesát procent všech rostoucích černých děr, které našla v trpasličích galaxiích, patřilo k novému typu.

TIP: Ozvěny z vesmíru: Poslechněte si strašidelné sténání černé díry

Tento výsledek byl až příliš dobrý na to, aby byl pravdivý. Jenže i když hledali alternativní vysvětlení sebevíc, žádné nenašli. Ověřovali modely, testovali různé exotické fyzikální teorie, ptali se jiných expertů z příbuzných oborů. Nakonec dospěli k závěru, že nově identifikované černé díry jsou reálné a opravdu tedy v trpasličích galaxiích existují. „Černé díry, které jsme našli, jsou základními stavebními kameny supermasivních černých děr, jako je například ta v centru naší galaxie,“ uzavírá pátrání po neviditelných objektech Sheila Kannappanová.

Počátkem 20. století byly v Pompejích, na místě zvaném „Casa del Fabbro“, objeveny pozůstatky asi padesátileté ženy a zhruba o 10 až 15 let mladšího muže. Tým odborníků, který vedl Gabriele Scorrano z výzkumného centra Kodaňské univerzity „Lundbeck Foundation GeoGenetics Centre“, se rozhodl, že se pokusí přečíst jejich DNA.

Vědci se nejprve snažili u obou obětí odebrat a poté přečíst genetický materiál. U ženy se jim ale nepodařilo získat dostatečné množství DNA. U muže ale byli mnohem úspěšnější a jeho genom se stal prvním úspěšně přečteným genomem oběti, která zahynula v Pompejích během slavné erupce Vesuvu, roku 79 našeho letopočtu.

Vzácný genom Římana

Badatelé zjistili, že genom dotyčné oběti vulkanické erupce je velmi podobný genomům obyvatel římské říše, kteří žili na jiných místech impéria. Genom zároveň sdílí řadu podobností s dnešními Italy. Vědci ale přesto narazili na zvláštnost, která značně vybočila z jejich představ a očekávání.

„Některé prvky přečteného genomu muže z „Casa del Fabbro“, konkrétně jeho chromozom Y a mitochondriální DNA, jsou velmi neobvyklé pro danou dobu a místo. Ve skutečnosti jsou velmi vzácné,“ upřesňuje Gabriele Scorrano. Molekulární antropolog Scorrano věří, že jde o stopy evropské genetické diverzity doby železné, která pak vymizela kvůli homogenizaci prostoru dnešní Itálie v době Římské říše.

TIP: Nevyhnutelná smrt: Pyroklastické proudy zabíjely obyvatele Pompejí 17 minut

Vědci kromě lidské DNA ve zmíněných fosilních pozůstatcích našli i stopy mykobakterií, tedy skupiny, která zahrnuje původce tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis. Společně s nalezenými kostmi to nasvědčuje tomu, že muž, jehož zahubil Vesuv, trpěl Pottovou nemocí, čili chronickou tuberkulózou se zánětem obratlů. Z jistého úhlu pohledu tak pro něj smrt možná byla spíše vysvobozením.