Když v devadesátých letech bioprospektoři prohledávali vzorky pořízené u australského pobřeží, na Velkém bariéovém útesu, narazili na slibnou látku, kterou nazvali eleutherobin. Jde o diterpenový glykosid, který v experimentech účinně narušoval růst nádorů. Problém byl ovšem v tom, že nikdo netušil, kde se tato látka vlastně vzala. Korálové útesy jsou velmi pestré prostředí s mnoha různými organismy.

Hledání svatého grálu

Od té doby se vědci snaží přijít na to, kdo tuto zajímavou molekulu na korálovém útesu vyrábí. Jejich úsilí bylo dlouho bezvýsledné. Úspěch přišel až teď, po čtvrtstoletí dlouhém pátrání pod hladinou moře. Eric Schmidt z americké Utažské univerzity vytouženou odpověď získal doposud nevídaným způsobem – díky výzkumu genů.

Společně se svými kolegy objevil skupinu genů, které vyrábějí eleutherobin, přičemž jde o geny korálů laločníků (Alcyonacea). Další tým odborníků současně potvrdil, že z laločníků pocházejí i jiné diterpeny. Laločníci tyto látky, včetně eleutherobinu, používají k obraně před predátory. Podle Erica Schmidta je to úplně poprvé, co jsme něco podobného dokázali u léčiva nalezeného v přírodě.

Ve skutečnosti byl eleutherobin objeven v laločnících již před řadou let. Problém byl ale v tom, že se dříve nepodařilo identifikovat geny, které by byly zodpovědné za jeho produkci. Nebylo proto jasné, kde se eleutherobin v laločnících vzal. Mohly ho například vyrábět symbiotičtí prvoci obrněnky, které v laločnících žijí.

TIP: Nečekaný objev: Extrakt mořské houby z Antarktidy funguje jako lék proti malárii

Od počátku je zřejmé, že není možné získávat eleutherobin pro léčbu „těžbou“ na korálových útesech. Výtěžek by byl mizivý a korálové útesy by to zdevastovalo. Schmidtův tým ale úspěšně přenesl objevené geny z laločníků do bakterií E. coli a prokázal, že tyto bakterie mohou vyrobit spoustu eleutherobinu, aniž by se musel vytěžit jediný korál.

Když si z kraje léta roku 68 sáhl na život císař Nero, mnoho Římanů jeho skon neoplakávalo. Rozhazovačný paranoidní šílenec byl v posledních hodinách své vlády dokonce senátem prohlášen za nepřítele všeho lidu. Jenže kdo se ujme vlády po něm? Politicko-vojenskou vichřici provázela povstání, mocenské vzestupy, bratrovražedné bitvy a popravy. Nejprve se prosadil chamtivý Galba, po něm výbojný Otho, pak Vitellius a nakonec Vespasianus. S jeho dramatickým nástupem takzvaný Rok čtyř císařů končí. Říši zanechal hospodářsky zbídačelou. K tomu, aby se impérium mohlo znovu postavit na nohy, byla zapotřebí spousta práce a – peněz. 

Muž s reputací

Vespasián, zakladatel flaviovské dynastie, nevynikal zvlášť urozeným původem. Mohl se ale pochlubit zásluhami pro Říši. Proslul jako úspěšný stratég z bitev v Británii a jako potlačitel povstání v Judeji. Měl reputaci schopného úředníka – nebylo snad funkce, jež by nezastával. Zároveň patřil k hrstce těch, které moc nekorumpovala. Například jako prokonzul, správce afrických území, nikdy nehrabal peníze pro sebe. To bylo výjimečné, stejně jako jeho schopnost strategicky plánovat a dělat si dobré přátele. 

To všechno se mu po nástupu k moci hodilo. Při hranicích říše pořád doutnaly plameny povstání. Systém státní správy nepracoval efektivně, lidé reptali. Aby mohl Vespasián prosazovat i krajně nepopulární opatření, potřeboval spojence na těch správných místech. Například k „regulaci“ počtu legií, pročištění byrokratického aparátu anebo zvyšování a dokonce i zavádění nových daní. Ty neměl rád nikdo. Dnes stejně jako před dvaceti stoletími.  

Třikrát za rok!

Hodí se doplnit, že formální daně byly možná za časů Říma vybírány častěji, ale v celkově nižším úhrnu, než nyní. Kdy? V září, po sklizni, čekala lid daň z pozemků. Počítala se buď z osázené plochy, nebo ze sklizně a platila se výpěstky nebo hotovými penězi. Měla klasickou podobu desátku ze sklizené úrody, ale nevztahovala se rovně na všechny. Římští občané ji většinou neodváděli, byli od ní stejně jako od většiny podobných poplatků osvobozeni. Finanční břemeno padalo spíše na provincie, které byly ždímány do extrémů. V lednu pak jednorázový poplatek, obchodníci. A v květnu, kdy bylo zapotřebí vyplácet žold vojákům, se vybíraly peníze od řemeslníků. 

Za provozování živnosti se ale také neplatilo všude. Obecně tedy největší příjmy plynuly do římské kasy od movitých občanů, kteří pronajímali svou půdu k hospodaření kdesi v provinciích. Na ně se vztahovala daň z počtu otroků. Něco se vybralo za dovoz zboží ze zámoří, ale tyto peníze skončily v pokladnicích přístavních měst. A tu a tam se odváděl peníz za pronájem míst na tržištích. Řádný římský majetný občan tak ročně vydal něco mezi jedním až třemi procenty ze svého jmění. Vlastně nic až tak krvavého. 

Všeci kradnú

Systém výběru daní byl pochopitelně děravý jako cedník. Třeba proto, že do nepokojných provincií se výběrčí – publicani – neodvážili každou sezónu. Nebo proto, že dobrá úroda a vysoké sezónní zemědělské výnosy snižovaly cenu zboží. Na nějakou celistvou komplexní evidencí majetků a polností se také zrovna nehrálo a spousta státních úředníků byla naprosto zkorumpovaná. Navíc peníze putovaly do římské pokladny přes příliš mnoho rukou, takže do cíle dospěla jen část. A prakticky všechny takto vybrané finance byly ve výsledku součástí tzv. aerarium. 

Čtete dobře, eráru. Tedy peněz veřejných a státních, na které císař nemohl jen tak sáhnout. O tom, jak budou vynaloženy, rozhodoval senát. Případně schopnost císaře přesvědčit senátory, aby „investovali“ do něčeho jiného, než jen do veřejně prospěšných staveb, údržby cest, akvaduktů a armády.

Jedinou mimořádnou plošnou daní, kterou si každý císař mohl trochu přilepšit, byly daně válečné. Možná i proto říše římská vedla kontinuální výboje. Jenže o ty Vespasián, ve snaze stabilizovat narušené hospodářství, neusiloval. Nemohl si ani dovolit čekat na podzim, jaká asi bude úroda. Potřeboval hotovost hned. A proto začal razit cestu nových, osobních císařských daní: fiscus. A na ty byl opravdový fiškus.

Ať zaplatí

Zužitkoval přitom naplno své vlastní zkušenosti – jeho otec totiž kdysi jako výběrčí daní působil. Věděl proto, kudy tečou peníze. A byl dost rozumný na to, aby příliš netlačil na římské občany a nepřivolal na sebe, aspoň z počátku, jejich hněv. Začal proto nejrůznější fiscus zavádět v provinciích a „doma“ zprvu danil nenápadně, byť o poznání důsledněji, než všichni jeho předchůdci dohromady. 

Že blahé paměti šílený císař Nero osvobodil řecká města od daní? Řekové nejsou Římani, a tak teď budou muset platit všichni. Že je Alexandrie branou k Egyptu, z jehož obilí žije celý Řím? Ano, a říši to nevycházelo lacino. Alexandrie si totiž vybírala své vlastní poplatky z každé vypravené lodi, což byl vlastně dost chytrý nápad. Takže Vespasián přišel s fiscus Alexandrinus, která má plynout přímo jemu. Neomezoval produkci, neškodil Římu – vývoz z Afriky stejně jinam plynout nemohl. Nemalou část svého života strávil v končinách na východě, takže si byl vědom, jak bohatý je to region. A díky fiscus Asiaticus teď část tohoto bohatství mířilo za ním. 

Povstání Židů v Judeji, které sám ještě jako generál potlačoval, nebralo konce. A stálo velké peníze. Měl by je snad platit Řím? Když Židé tolik stojí o toho svého stvořitele, prosím. Nemusejí se modlit v chrámech zasvěcených římským bohům, ale budou za to potupně platit fiscus Iudaicus. Severní odbojné provincie stejně neplatily, takže jim mohl zvýšit daň o dvě stě procent. Třeba přijdou k rozumu. Řešil hlavně, aby dobře fungovaly doly na cín na východě Británie a ty stříbrné v Hispánii. 

K blahobytu

Vespasianus oprášil pár nápadů svých předchůdců. Třeba Caesarovu „daň z koně“. Šťastným dědicům, kterým každý beztak jen záviděl, nadělil stejně jako Augustus dědickou daň z nabytého majetku. Kromě již fungující daně z otroků zavedl daň z jejich dovozu. Obchodníci už neplatili paušální poplatek z živnosti, ale za každou loď, kterou provozovali. A zpoplatnění se dočkala i produkce soli, kterou koneckonců používali všichni. Dá se říct, že Vespasianus měl raději daně menší, ale vybírané mnohem častěji. Především kvůli důslednosti při vymáhání pohledávek se tak roční daňová zátěž římských občanů zvýšila na dvě až pět procent.

Další díry v rozpočtu zalepil prodej státních úřadů a čestných funkcí. Za trochu parády a honosný titul si chtěl připlatit každý boháč. Vespasián měl ale pořád hluboko do kapsy, protože všechny tyhle platby měly sezónní, nárazový charakter. Potřeboval konstantní, kontinuální příjem. A tehdy se jeho zrak (nebo spíše nos?) stočil k římským veřejným toaletám. Římští občané v nich totiž každé ráno nehledali jen očekávatelné uvolnění, ale také zdroj obživy.

Tekuté zlato

Štiplavě zapáchající moč totiž pro někoho opravdu byla tekutým zlatem. Stačilo ji sesbírat a nechat na sluníčku 24 hodin odstát, aby se v ní koncentroval amoniak čili čpavek. Tak vznikl univerzální přípravek na čištění. S jeho pomocí pustila (v časech bez čistících přípravků) každá mastná skvrna – a v městských prádelnách to dobře věděli. Proto se městem pohybovali sběrači moči, kteří tuhle „vzácnou tekutinu“ střádali z nočníků i veřejných toalet. Pro velkokapacitní čištění textilií byla moč hodnocena lépe než mýdlo. Každý den se jí spotřebovaly hektolitry.

Bez moči se neobešli ani v koželužnách. Změkčovala a vyhlazovala tučné kůže, z nichž pak šla srst dobře dolů. S lidskou močí se taky dobře bělila vlna. A – to je obzvlášť nechutné – vyráběla se z ní domácí zubní pasta s intenzivním bělicím efektem. Nero možná krátce zpoplatnil provoz veřejných toalet, ale Vespasianus nejen že zvýšil poplatek za jejich použití, ale začal danit i sběrače moči. Nejprve ty, kteří čerpali tekutý materiál u výstupu z Cloaca Maxima, tedy z kanalizace. A později i drobné sběrače s putýnkami. Daň to byla skrovná a vysloužila císaři řadu posměšků… ale představovala víceméně stabilní sumu, která se „obnovovala“ v jeho pokladně každé ráno.

TIP: Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně? 

Byl to skromný kapitál, nicméně se s ním dalo počítat ihned, pro okamžité výdaje. Nemuselo se čekat dlouhé měsíce, než dorazí výběrčí s truhlicemi z provincií. Historka tvrdí, že se jednou Vespasianův syn a jeho pozdější nástupce Titus o dani z moči před svým otcem vyjádřil nelichotivě. Vládce mu ale podal jednu z vybraných mincí, aby si ji očichal. A tehdy prý vzniklo i legendární úsloví: „Pecunia non olet“. Tedy: peníze nesmrdí. Ať už jsou odkudkoliv.

V pátek má podle propočtů NASA minout Zemi obrovská planetka. Objekt, označovaný jako 7335 (1989 JA), sice spolehlivě mine naši planetu asi o 4 miliony kilometrů – neboli téměř desetinásobek průměrné vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Přesto, vzhledem k její obrovské velikosti (zhruba 1,8 km v průměru) a relativně těsnému průletu, ji NASA klasifikuje jako „potenciálně nebezpečnou“.

Podle NASA je 7335 (1989 JA) největší planetkou, která se letos přiblíží k Zemi a je jednou z více než 29 000 blízkozemních objektů (NEO), které vědci každoročně sledují. Za blízkozemní objekt je považován takový objekt, který se pohybuje do vzdálenosti 48 milionů kilometrů od oběžné dráhy Země. Většina těchto objektů je extrémně malých – planetka 7335 (1989 JA) je větší než 99 % sledovaných NEO objektů.

TIP: NASA spouští systém nové generace pro sledování rizik dopadu planetek

Planetku 7335 (1989 JA) poprvé zaznamenala v květnu 1989 americká astronomka Eleanor Helinová z kalifornské observatoře Palomar a vědci odhadují, že se tento objekt aktuálně pohybuje rychlostí okolo 76 000 km/h. K dalšímu blízkému setkání dojde až 23. června 2055, kdy ale proletí v ještě větší vzdálenosti od Země než nyní – podle současných výpočtů se bude pohybovat ve vzdálenosti 70násobku vzdálenosti, která dělí naši planetu a Měsíc.

Moje poslední africká cesta k řece Zambezi, do této oblasti bez plotů a asfaltek, konkrétně do Národního parku Mana Pools na břehu Zambezi v severním Zimbabwe a posléze do Národního parku South Luangwa v Zambii.

Stavba za dozoru

Národní park Mana Pools (Čtyři bazény) byl založen již v roce 1963 na ploše přesahující 6 000 km². Přiléhají k němu další chráněná území a je charakteristický periodickými záplavami vody ze Zambezi, po nichž zde zůstávají až do období sucha vodnatá jezírka. Atmosféra v parku je zcela ojedinělá možností bezprostředního kontaktu návštěvníka s velkými africkými zvířaty a to přesto, že jsme při půldenní rallye do tábora projížděli i územími označenými „Hunting area“, tedy „Lovecké území“.

Na začátku parku stál domek rangerů, kteří nám přidělili nejvzdálenější z 27 míst určených pro stavbu stanů. „Stavební parcely“ jsou řídce rozložené na břehu řeky a k jejich vybavení patří ohniště a kohoutek s vodou. Právě naše číslo však bylo obsazené. Stál tam mohutný sloní býk, který sice vlastní stan neměl, ale z několika málo metrů se zájmem pozoroval, jak za narůstajícího šera stavíme ty naše. 

Vodní salátová siesta

Tenhle zážitek byl opravu silný a těžko říct, jak bychom jej ustáli, kdyby nás nedoprovázel J .P . Botha – zkušený Afrikánec, který se jako jeden z prvních potápěl s velkým bílým žralokem bez ochranné klece. Slon, jenž nás uvítal v prvních minutách, předznamenal trvalou přítomnost obřích savců v okolí tábora. Procházely kolem nás i slonice s mláďaty a náš samec se vracel pravidelně za šera a nepravidelně přes den. Opatrnost byla na místě, protože tohle obrovské zvíře se z okolní krajiny vynořovalo zcela nenápadně a především naprosto bezhlučně. Měl jsem možnost pozorovat, jak klade zadní nohu do přední šlépěje a stopa vede téměř v jedné přímce. 

Za poledne se náš samec chodil pást na porost vodních rostlin v řece. Z vody mu koukal jen chobot a oči a vyzařovala z něj blaženost. Trsy rostlin vytržené s kořeny a blátem si před konzumací důkladně několikrát vymáchal a otloukl o kly. Ze strmého břehu nad ním jsem tuhle „přípravu salátu“ mohl sledovat na vzdálenost jeho chobotu. Když siestu dokončil, vylezl na strmý břeh překvapivě mrštně a rychle. Často jsme měli možnost pozorovat, že pro slony nebyl žádnou překážkou ani široký tok Zambezi. 

Sloni zblízka i zdálky 

Vůbec k nejbližšímu kontaktu s naším sloním samcem došlo, když jsme za žhavého poledne chvíli relaxovali ve stanu. Role se v tom okamžiku obrátily – sloní býk se přišel podívat na nás a očichával chobotem stanové celty. Tuhle chvíli jsme, asi na štěstí, zaspali a o návštěvě vím jen ze svědectví jiných lidí. Ne vždy byl ale tenhle slon tak tichý a dobře naladěný. Jeden večer prošel okolo a za chvíli bylo slyšet, jak asi sto metrů od nás u jiných stanů zlobně mručí a něco demoluje. Dozvěděli jsme se, že může být velmi nepříjemný a tvrdohlavý, především když ucítí, že někde ve stanu je ovoce. Pak ho jen máloco zastaví. 

Při samostatných projížďkách autem jsme pozorovali množství jiných slonů – většinou malé rodinky do šesti kusů samic s odrostlejšími mláďaty a samotářské samce. Když sloni nebyli u vody, natahovali se vzhůru ke stále ještě zeleným větvičkám a plodům salámových stromů nebo baobabů. Výjimečně stoupali i na zadní nohy, což jsem jinde neviděl a není vyloučeno, že jde o specifickou dovednost místní populace. Ani jednou jsem nezaznamenal, že by mezi nimi došlo k nějaké agresi a útočně se neprojevovali ani vůči jiným zvířatům. Mnohé sloní skupinky se zjevně znaly a v jiné době, hlavně při putování do jiných míst, se zřejmě spojují ve větší skupiny. 

Oblast nepsaného příměří

Byli jsme slony prakticky obklopeni a na každém místě s výhledem bylo možné alespoň několik těchto zvířat zahlédnout. Neobyčejně blízký kontakt bez nebezpečných okamžiků jsem si užil zvlášť v porovnání s dřívějšími zkušenostmi. Dosud mám v živé paměti, jak kdysi na naše auto zaútočil mladý sloní býk v parku Meru. Obdobně si nás jako cíl ataku dvakrát vybrala slonice v parku Tsavo. Rozběhnutý slon s roztaženýma ušima a vztyčeným chobotem působí opravdu hrozivě. Sice je možné, že šlo jen o výstražné útoky, ale to jsme naštěstí neměli možnost zjistit, protože místní šofér na důkaz nečekal a okamžitě ujel. 

O drsné příhodě jsme se také kdysi dozvěděli od bývalého zkušeného průvodce v Národním parku Queen Elizabeth v Ugandě. Z pozice průvodce byl suspendován na strážce u brány, protože nezabránil svým indickým klientům, aby vystoupili z auta a šli se na slony podívat zblízka. Jeden z Indů byl rozdupán. Jiný náš šofér, který měl za sebou i provázení loveckých výprav, při pozorování zvířat v Serengeti vždy vypínal motor. V případě slonů to však jednoznačně odmítal. Zde v Mana Pools jako by byla podepsána jakási dohoda o neútočení. Od všech velkých zvířat, která zde žijí, nás dělila jen stanová celta. To platilo do jisté míry i pro lvy, alespoň ve vztahu k člověku.

Na dosah lvům

Když jsme zahlédli první skupinku lvů – šest lvic a dvě lvíčata – J. P. zavelel „Pojďme!“ a pomalu jsme se ve třech lidech přiblížili pěšky asi na čtyřicet metrů. To už ale lvice začaly zvedat hlavy a naznačovaly, že jsme si dovolili celkem dost. Ještě pár vteřin jsme si ten vzácný okamžik užili a pak jsme zvolna vycouvali. Za zády nám právě přecházela sloní rodinka, kterou jsme soustředěni na lvy nevnímali. 

Celkem jsme během návštěvy obou parků pozorovali čtyři skupiny lvic po čtyřech až osmi zvířatech, dvakrát byla ve smečce přítomna dvě koťata. Bohužel jsme ani jednou nezahlédli dospělého samce, ale první noc v Mana Pools se jeho řev velmi nepříjemně blížil k našemu stanu. Zcela otevřeně přiznávám, že v tu chvíli jsem úplně ztratil sebevědomí vrcholového predátora planety. V Luangwě pak byl údajně jeden mohutný samec, který pendloval mezi dvěma dámskými skupinami. Lví trofej je pro některé omezence bohužel stále natolik lákavá, že lvy neochrání ani národní park.

Mezi parkem a vesnicí

Lvy jsme si skutečně naplno užili v Národním parku South Luangwa. Rozkládá se na břehu řeky Luangwy v jihovýchodní Zambii a je dobře dostupný z blízkého letiště Mfuwe. V současnosti je parku, jenž je vyhlášený možností nočních safari a silnou levhartí populací, vyčleněna plocha 9 050 km². Byl založen v roce 1982, přesto zde bohužel už od roku 1988 nežijí pytláky vybití nosorožci. 

Základnu jsme zde měli v kempu Croc Valley (Krokodýlí údolí) na jižním břehu poblíž vesnice Kakumbi. Přes solidní most, který tvoří současně bránu do parku, jsme pak pravidelně dvakrát denně vjížděli na ranní a večerní čtyřhodinová safari. Pobyt zde není zdaleka tak volný jako v Mana Pools, auto řídí vyškolený ranger a doba pobytu v parku je přísně dodržována. Jak jsme brzy zjistili, most není jedinou cestou do parku. Zvláště v podvečer je pohyb přes téměř vyschlou řeku dost intenzivní. Vesničané brodí do parku rybařit a na dříví a sloni chodí opačným směrem pomáhat sklízet úrodu k vesnici. Hlavní ochranou políček je hluk a střelba z praků. 

Tma patří šelmám

Zejména pěší cesty Afričanů přes řeku nás logicky přivedly k debatě, jak dalece jsou velká zvířata pro vesničany nebezpečná. Myslím, že „skóre“ za posledních 12 měsíců před naším příjezdem je dost výmluvné: Krokodýli měli na svědomí sedm lidí a hroch jednoho. Ostatně i my jsme v South Luangwa zažili jednou nebezpečnou situaci. Po nočním safari jsme vystupovali z auta na malém parkovišti asi 60 metrů od jediné pevné budovy v kempu, kde tři sloni právě zahradničili na květinové výzdobě. Někdo tam po nich zřejmě střelil z praku a trojice se v naprosté tmě a bez hluku řítila směrem k nám, aniž jsme si toho byli vědomi. Řev šoféra nicméně svědčil o tom, že je tahle hloupě vyvolaná situace vážná, ale sloni naštěstí v poslední chvíli změnili směr běhu.

Možnost nočního safari jsme využívali každý večer pobytu. Jel s námi ranger, který řídil otevřený Land Cruiser, a pomocník, jenž vyhledával zvířata bodovým reflektorem. Všimli jsme si, jak se aktivita zvířat za tmy výrazně měnila. Zatímco antilop i slonů jakoby ubylo, a ta zvířata, která jsme zahlédli, většinou v klidu postávala, hroši, šelmy a řada drobných druhů savců, jež jsme přes den ani nezahlédli, teď téměř ovládli scénu. Pozorovali jsme promyku žíhanou, ženetku tečkovanou a k mé velké radosti i cibetku africkou a promyku běloocasou (Ichneumia albicauda). Zahlédli jsme také dikobraza, blíže neurčenou kombu a drobného bércouna. Tmě ovšem dominovaly velké šelmy.

Lvi a jejich kořist

Jednou za soumraku jsme přistihli lvice při zahájení lovu. Čtyři z nich využily hlubokou strouhu k nepozorovanému přesunu. První zalehla na okraji strouhy po boku s dorostlou mladou samicí (zřejmě dcerou), další dvě zaujaly místa postupně asi po sto metrech tak, aby měly výhled na skupinu impal. Další dvě lvice se naopak okatě procházely okolo antilop. Tvářily se, jako by se nic nedělo a evidentně měly v plánu nahnat stádo proti číhajícím družkám. Už už se schylovalo k útoku, když na scénu dorazila rodinka slonů, která dle rangera soustředění lvic překazila.

Další večer jsme na horizontu ve světle reflektoru zahlédli dvě malá opuštěná lvíčata. Vzhledem k množství hyen v okolí to bylo dost divné. Asi po kilometru jsme pak objevili skupinu šesti lvic, které požíraly impalího kozlíka. Hostina již téměř končila a lvice si vzájemně důkladně olizovaly zakrvácené mordy. Tenhle úlovek jim asi úplně nestačil, protože další dopoledne jsme stejnou smečku zastihli poblíž strženého buvola. Jedna ze lvic měla zřejmě hlídku a co chvíli se zvedla ze stínu do slunečního žáru, aby odehnala hodující supy. Byla to trochu sysifovská služba – jen kousek poodešla, supi přiletěli zpět.

Levharti a konec jednoho cyklu

Velmi vzrušující bylo, když kužel světla zachytil v noční tmě statného levharta. Už dřív jsme po této neskutečně ladné kočce bezvýsledně pátrali a já byl v té chvíli přesvědčen, že jde o naše jediné setkání. Jenže následující podvečer, když jsme mohli na krátký okamžik opustit auto na břehu Luangwy a já rychle popošel na okraj strmého břehu téměř vyschlé řeky, uviděl jsem bezprostředně pod sebou stát levharta, překvapeného stejně jako já. Podařil se mi rychlý snímek a raději jsem se hned vrátil do auta. Do třetice se nám pak hned další dopoledne předváděla na stromě mladá levhartí modelka. Takže tvrzení, že Luangwa je k pozorování levhartů vhodným místem, tentokrát opravdu nelhalo. 

TIP: Lovci a marný boj jejich kořisti o život: Tvrdá rána z milosti

Na začátku října se udělalo mimořádné vedro, několik slonů jsme poprvé viděli uléhat na zem. Naposledy jsme projížděli některá teď už známá místa, ve vzduchu jakoby bylo cítit nastávající změnu. Rozpraskaná půda byla připravena přijmout vláhu nadcházejících dešťů. Antilopy, zebry, sloni a ostatní býložravá zvířata se už brzy dočkají svěží pastvy. Plná břicha samic jsou příslibem, že se stáda rozrostou o spoustu mláďat a opustí břehy řeky, na nichž přežila další suché období.

Letiště v horách, které obvykle charakterizuje stoupající krátká dráha, se francouzsky označuje jako „altiport“. Ranvej v Courchevelu měří pouhých 500 metrů a její sklon dosahuje 19°. „Člověk se musí intenzivně soustředit. Jako když se pokoušíte vejít do úzkých dveří: S trochou soustředění to taky není žádný problém. Ale pokud se netrefíte, může být v případě tohoto letiště následek katastrofální,“ vysvětluje Roman Kramařík. 

Nápor na psychiku

Provoz na courchevelském letišti často nikdo neřídí a instrukce pro opakované přistání nikdo nesepsal, ostatně okolní masivy ho ani neumožňují. Jinými slovy: Pokud pilot při přibližování nad ranvej překoná určitý bod, už dosednout musí – a to je na psychiku dost náročné. 

Poslední fatální nehodu zažil Courchevel na konci loňského srpna, kdy sjel přistávající stroj z dráhy a skončil v plamenech. Místní letecký instruktor Denis Berin však uklidňuje: „V uplynulých letech se na bezpečnosti zapracovalo. Provoz je větší než v minulosti, ale nehod nepřibývá, spíš naopak.“  

Povinná siesta

Pohledem na Mount Blanc se můžete kochat dlouhé minuty a alpské panoráma je opojné, přesto nejde o žádnou legraci. Nezbytnou podmínku zdaru tvoří optimální počasí. „Vyskytuje se tu spousta meteorologických fenoménů, jako třeba turbulence v závětří, a tu musí pilot létající v horách umět dobře přečíst. Dokáže totiž otočit vzhůru nohama i těžké letadlo,“ upozorňuje Kramařík. 

Courchevel představuje milionářské středisko a létání tam má řadu specifik – třeba že nelze přistávat, kdy se klientům zamane: Zdejší krávy, a nejen ony, totiž potřebují klid. „Požádali nás, abychom si po každých dvou startech udělali dvacetiminutovou pauzu. Na některých okolních letištích se dokonce mezi dvanáctou a druhou hodinou nesmí přistávat vůbec, zřejmě kvůli obědu,“ dodává pilot.

Česko, letecká velmoc

Roman Kramařík dokázal zřejmě jako jediný Čech získat licenci, a může tak na Courchevelu přistávat. Vlastimil Dvořák, ředitel Aeroklubu České republiky, popisuje: „Roman trochu vybočuje z řady klasických pilotů. Jako jediný Čech obletěl zeměkouli a má oprávnění létat na deseti nejnebezpečnějších letištích světa, z nichž Courchevelu patří páté místo.“ 

TIP: Nejextrémnější letiště: Přistání v horách, na pláži nebo na ulici

Česko se společně s Francií a Německem řadí mezi největší velmoci sportovního létání, přestože se do něj mladá generace příliš nehrne. Situaci by však možná dokázal změnit první český altiport. „Jak znám Romana, bude mě nutit, abychom nějakou sjezdovku v Krkonoších či Krušných horách přestavěli na ranvej,“ usmívá se Dvořák. 

Co mají společného kombajny a sauropodi – velcí býložraví dinosauři? Znepokojivým způsobem ohrožují půdu. K tomuto závěru dospěli Thomas Keller ze Švédské zemědělské univerzity v Uppsale a Dani Or ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu, kteří ve své nové studii hodnotili vliv zemědělských vozidel na vlastnosti půdy.

Hmotnost nejtěžších známých sauropodů odhadujeme na zhruba 60 tun. To se blíží hmotnosti dnešních plně naložených kombajnů. Jsou výkonné a také velice těžké. V posledních desetiletích jsme svědky značného „růstu“ váhy kombajnů. Srovnatelné typy zemědělských strojů byly v šedesátých letech téměř desetkrát lehčí než jsou dnes.

Křehká půda

Proč by to mělo vadit? Půda možná vypadá bytelně, ale zdání klame. Ve skutečnosti jde o dost křehký ekosystém, který je do značné míry založený na miniaturních pórech a kanálcích, jimiž se pohybuje vzduch a voda. Pokud se na povrchu půdy pohybuje něco těžkého, ať už je to sauropod nebo kombajn, tak tyto struktury zanikají, což zhoršuje funkci půdy.

TIP: Nic nového. Lidé mění geologii téhle planety už téměř 12 tisíc let

Zemědělská půda dnes bývá velmi intenzívně využívána. Těžké stroje ji ale podle všeho zatěžují až příliš. Badatelé odhadují, že v tuto chvíli je asi 20 procent zemědělské půdy planety ohroženo ztrátou úrodnosti právě kvůli přílišné mechanické zátěži. Řešením by mohly být změny designu zemědělských strojů, a také změna stylu hospodaření, jako je zmenšení jednotlivých polí, na která by pak stačily menší kombajny a další stroje.

Sopečné erupce a zemětřesení nám až příliš často připomínají, že hlubiny naší planety nejsou klidným a tichým místem. Ve skutečnosti se tam toho děje mnoho, ale o řadě dějů k nám na povrch neproniknou téměř žádné informace. Velmi cennou službu nám v tomto směru prokazuje trio evropských satelitů mise Swarm.

Tyto tři naprosto shodné sondy měří signály pocházející ze zemské kůry, oceánů, ionosféry, magnetosféry, a také magnetické signály, které přicházejí ze zemského jádra. Je to jediná dnes dostupná metoda, která dokáže zajistit reálný přístup hluboko do středu Země. Potvrzuje to i nedávný pozoruhodný objev nového typu magnetických vln, z oblasti vnějšího jádra.

Sedmileté vlny

Pro odborníky jde o záhadu – objevené magnetické vlny mají periodu sedm let a šíří se západním směrem rychlostí zhruba 1 500 kilometrů za rok. „Geofyzici už dlouho předpokládají existenci takových vln. Domnívali se ale, že se objevují v mnohem větším časovém měřítku, než jaké ukazuje náš výzkum,“ vysvětluje Nicolas Gillet z francouzské Université Grenoble-Alpes.

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Pokud jde o samotný výzkum, Gillet vysvětluje: „Zkombinovali jsme satelitní měření trojice Swarm, a také dřívější pozorování německé mise Champ a dánské mise Ørsted, s počítačovým modelem tvorby zemského magnetického pole, abychom vysvětlili pozorovaná data – a výsledkem je tento náš objev.“

Pochopení souvislostí kolem geomagnetického pole Země je pro nás velmi důležité. Toto pole je náš štít před vražedným slunečním a kosmickým zářením a měli bychom ho co nejlépe poznat.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk v Evropě v letech 1944–1945 Dwight Eisenhower proslul trpělivostí, taktem i diplomatickými schopnostmi při řešení americko-britských sporů. Za velkou část těchto dovedností vděčil tomu, že ve 30. letech působil coby pomocník tehdejšího náčelníka štábu Douglase MacArthura. Později sám prohlásil, že při práci s arogantním generálem se naučil hlavně základy herectví.

Důstojník ze staré školy

K Eisenhowerovým přednostem patřil i „čich na lidi“ a dobrý odhad toho, na kterém postu se daný důstojník nejlépe uplatní. O to zajímavější může být jeho hodnocení německých protějšků. Za nejschopnějšího vojevůdce Wehrmachtu za celou válku považoval budoucí americký prezident polního maršála Gerda von Rundstedta. Důvodů pro toto vyjádření bylo hned několik.

Velitel skupiny armád Jih při útoku Barbarossa patřil do „staré školy“ – věkem (ročník 1875) i služebně se řadil mezi nejzkušenější německé důstojníky. Osvědčil se už při západním tažení a společně s Mansteinem a Guderianem bývá považován za dobyvatele Francie. Jeho profesionalita se projevila i na východě, když kupříkladu v létě 1942 nesouhlasil s Hitlerovým záměrem udeřit současně na Stalingrad i Kavkaz. Při budování Atlantického valu na západní frontě se dopustil řady chyb, nicméně stejně jako Rommel po spojenecké invazi v Normandii včas rozpoznal, že válka je pro Německo ztracena.

Opakovanými požadavky mírových jednání si proti sobě popudil Hitlera a byl nahrazen polním maršálem Güntherem von Klugem. Eisenhowerovo hodnocení mohl ovlivnit i fakt, že před svým jmenováním do extrémně zodpovědné funkce se nikdy nezúčastnil ostré akce. A při velení invazním silám dobývajícím Evropu se právě von Rundstedt – coby vrchní velitel Wehrmachtu na západě – pomyslně stal jeho prvním soupeřem.

Dokončení: Očima protivníků: Názory spojeneckých velitelů na generalitu Wehrmachtu (4) (vychází v úterý 31. května)

Cukr se dříve vyráběl pouze z cukrové třtiny, která se původně pěstovala v Melanésii, odkud se rozšířila do Indie a Persie. Z Indie také pochází z 5. století n. l. první zmínky o jeho vaření. Označení cukr, které o několik staletí později převzali křižáci, pochází z arabštiny – nikoho snad nepřekvapí, že původní arabské sukkar znamenalo sladký.

Rozšíření užívání této suroviny v Evropě přineslo až 15. století. Zpočátku se spíše než o pochutinu jednalo o léčivo. Z cukru se vyráběly konfety a marcipán, které se v Čechách prodávaly pouze v apatékách s královským privilegiem. Prudká změna nastala až v 19. století, které dnes považujeme za zlatou éru rozvoje cukrovarnictví. Celé odvětví začalo prosperovat nejen z důvodu technického zdokonalení postupu výroby cukru, ale hlavně díky tomu, že se podařilo vyšlechtit cukrovou řepu, která oproti svým starším odrůdám dorůstala do podstatně větších rozměrů a měla vyšší podíl cukernatosti.

Zázrak ze včelích plástů

Čím tedy naši předkové sladili, než došlo k masovému rozšíření rafinovaného cukru? První položkou na seznamu je jednoznačně med, který – spolu s rozvařeným ovocem – už odedávna představoval nejrozšířenější evropské sladidlo. Včelařství ve středověku se rozlišovalo na lesní a domácí. Z lesního se majiteli lesa odváděl poplatek za každý úl neboli brť. Tu si včelař vydlabal do stromu, označil vlastním znamením a osadil včelami. 

Med byl hlavní surovinou pro výrobu perníků, které se už od středověku v českých zemích těšily velké oblibě a jejich pečení se věnovalo specializované perníkářské řemeslo. Sladká pochutina se prodávala například o posvíceních a oblíbenou pochoutkou se stala – k nelibosti středověkých mravokárců – i v době postů, jako například v období adventu či před velikonočními svátky. Není divu – místo, aby si lidé v tomto období odpírali a obraceli své duše k bohu, cpali si žaludky sladkou pochutinou. Stejně jako dnes se do perníků přidávalo nejrůznější koření a každý výrobce si dobře střežil jak recept na samotné těsto, tak i na kořenící směs, kterou do něj přidával. 

Z medu se vyráběla také medovina, jejíž vrchol popularity v českých zemích nastal v období středověku. Během novověku ji postupně na žebříčku nejoblíbenějších alkoholických nápojů vystřídalo pivo a víno, přesto se – na rozdíl třeba od kvasu – udržela mezi středoevropskými alkoholickými nápoji dodnes. „Poslední záchranu“ pak med představoval při dochucování nápojů, zejména vína, pokud bylo příliš kyselé.

Mazy i křížaly

Ovoce se ke slazení používalo buď rozvařené, nebo sušené a nadrcené na prášek – například z hrušek se ještě v minulém století běžně vyráběla prachanda či pracharanda. Sušené ovoce bylo zase velmi oblíbené mezi dětmi, které ho dostávaly zejména v období vánočních svátků. Pro delší uchování se ovoce konzervovalo: nakrájené se nasypalo do kotle a následně se vařilo tak dlouho dokud se z něj neodpařila většina vody. Vznikla hustá kaše, která při uchování v uzavřené nádobě vydržela poměrně dlouhou dobu. V případě potřeby pak bylo možné výrobek rozmíchat s malým množstvím vody a použít jej ke slazení. Kompoty, jaké jíme dnes, naši předkové ještě neznali – obliba zavařovaného ovoce začala stoupat až na přelomu 18. a 19. století.

Předchůdce dnešních marmelád, džemů a povidel byste v novověku našli jako mazy. Jednalo se o rozvařené ovoce, které mohlo být doslazeno medem (či později cukrem) a dochuceno exotickým kořením, jako je černý pepř, hřebíček, zázvor nebo skořice. Někdy se do směsi přidával také bezový či růžový květ nebo růžová voda. Jednalo se o oblíbenou, ale poměrně luxusní pochoutku, která se v českých zemích začala jako rarita objevovat až na přelomu 15. a 16. století a více zevšedněla až o století později. Mezi vyhlášené delikatesy patřily v této době zejména mazy dovážené z Itálie.

TIP: Droga jménem cukr: Co způsobilo v Evropě sladkou horečku?

Naši předkové také od pradávna stáčeli stromovou mízu, například z břízy, než jako sladidlo ale spíše posloužila jako lahodný nápoj. Pokrmy, zejména kaše či pečivo, se také sladily při vaření či pečení přidáváním sladkého mléka či smetany.

Svět dávných Inků byl plný rituálů a jedním z nejvýznamnějších byl rituál „capacocha“, během něhož byly obětovány děti a mladé ženy, považované za krásné a čisté. Většina z nich podle všeho pocházela z bohatého prostředí a zřejmě šlo o zástupce významných rodin. Oběti byly dovedeny na místo vysoko v horách, kde byly ubity ranou do hlavy anebo zemřely jiným způsobem, aby se staly vyslanci Inků u jejich božstev.

Z dnešního pohledu krutá praktika musela být mimořádně stresující, především pro obětované děti. Jak zjistil tým odborníků, který vedla Dagmara Socha z polské Varšavské univerzity, oběti před poslední cestou dostávaly podpůrné prostředky. Ukazují to toxikologické analýzy mumií obětí z oblasti vyhaslé andské sopky Ampato v jižním Peru, obětované před více než 500 lety.

Psychedelický lektvar

Badatelé prozkoumali vlasy a nehty těchto mumií s pomocí kapalinové chromatografie s hmotnostní spektrometrií. Objevili v nich alkaloidy a metabolity z listů koky, které Inkové žvýkali jako účinný stimulant. Kromě nich tam nalezli alkaloidy z ayahuascy, čili „liány mrtvých“, psychedelické směsi, která se vaří z pralesních rostlin v Amazonii. Nebyl ale mezi nimi tryptamin, který je obvykle zodpovědný za živé a intenzivní halucinace při užívání ayhuascy. Rovněž nebyl nalezen alkohol, což ale nevylučuje jeho podání těsně před smrtí.

Z výsledků analýz také vyplývá, že děti Inků, určené k obětování, během svého putování na obětiště, které mohlo trvat dlouhé týdny, žvýkaly velké množství koky a užívaly upravenou ayahuascu. Podle všeho to nebylo kvůli psychedelickým prožitkům, ale proti depresím a úzkosti. Zřejmě šlo o záměr –Inkové věděli, že rostliny ze směsi ayahuascy takové účinky mají. Alkaloidy z ayahuascy se ostatně používají k léčbě depresí i v dnešní době.

TIP: Rozhovor s českou odbornicí: Jak vypadaly krvavé rituály a oběti dávných Mayů

Pro nás je obtížné si představit, co tyto děti prožívaly. V jejich myšlenkách se zřejmě mísila hrdost z toho, že se stanou mystickými vyslanci, oslavovanými společně se samotnými bohy, se strachem ze smrti a s únavou z náročné cesty. Podle zpráv kronikářů byla přitom pozitivní nálada obětí velmi důležitá, aby oběť byla „úspěšná“.