Jak nedávno zjistili odborníci z Flindersovy a Adelaidské univerzity, během několika uplynulých dekád se statisticky významně zvýšil počet lidí, kteří se narodí s „dodatečnou“ tepnou procházející předloktím. Za normálních okolností je přítomna v prvních fázích nitroděložního vývoje, kolem osmého týdne však postupně zanikne a zachová se pouze u malé části novorozenců. Většina z nás se tak rodí jen se dvěma předloketními arteriemi: loketní a vřetenní.

Výhoda silnějšího předloktí

„Anatomové se na ‚třetí tepnu‘ poprvé zaměřili v osmnáctém století. Kolem roku 1880 se vyskytovala zhruba u deseti procent populace, v současnosti už ji má asi třetina lidí,“ přibližuje Teghan Lucasová, jejíž tým loni provedl pitvu osmi desítek těl australských a evropských dárců narozených v první polovině 20. století. „Zjištěný nárůst je zřejmě výsledkem genetické mutace, zdravotních komplikací v těhotenství, nebo obojího,“ dodává badatelka. 

Náčrt umístění třetí tepny v lidském předloktí (ilustrace: Maciej Henneberg)

Podle vědců je nicméně zjevné, že třetí tepna musela svým nositelům skýtat jistou evoluční výhodu, jinak by se tak často neobjevovala. „Díky bohatšímu krevnímu zásobení měl dotyčný silnější předloktí, což se jistě hodilo,“ uvažuje Lucasová, podle níž se zmíněnou „vymožeností“ bude kolem roku 2100 pyšnit nadpoloviční část populace.

TIP: Dvanáct, nebo třináct párů? Je pravda, že někteří lidé mají o žebro víc?

Dodatečná tepna v předloktí navíc netvoří jedinou novinku, která zřejmě povede k přepisování učebnic anatomie: Až třikrát častější než před sto lety je dnes také výskyt kolenní kůstky nazývané fabella. 

Součástí mise vesmírného dalekohledu Jamese Webba je i projekt nazvaný Grism Lens-Amplified Survey from Space neboli GLASS. V rámci tohoto programu vědci pozorují masivní kupu galaxií Abell 2744, která díky své obří hmotnosti funguje jako gravitační čočka. 

Právě ohyb světla gravitací Abell 2744 přinesl vědcům nečekaný objev – dvojici galaxií pojmenovaných GLASS-z11 a GLASS-z13. Číslice v názvu objevených galaxií vyjadřuje hodnotu tzv. rudého posuvu, který ukazuje vzdálenost objektu od pozorovatele. V případě rudého posuvu s hodnotou 13 to značí, že zmíněnou galaxii pozorujeme v době před 13,4 miliardy let, tedy pouhých 300 milionů let po Velkém třesku. Je tedy asi o sto milionů let starší než cokoli, co astronomové mohli sledovat doposud.

JWST otřásá astronomickými rekordy

„Astronomické rekordy se už hroutí a další se otřásají,“ napsal v reakci na objev na Twitteru vedoucí výzkumu NASA Thomas Zurbuchen. Přestože publikovaná data vypadají velmi slibně, na jásot je zatím brzy – zpráva o objevu zatím neprošla recenzním řízením a hodnotu rudého posuvu zaznamenal JWST „pouze“ prostřednictvím svého snímače NIRCam, který slouží pouze k orientačnímu měření barevného spektra. Dalekohled ale nese i spektrometr NIRSpec, který je schopný tato prvotní zjištění potvrdit, nebo je případně upřesnit či vyvrátit.

TIP: Dechberoucí várka snímků z dalekohledu Jamese Webba

GLASS-z11 a GLASS-z13 jsou ve srovnání s Mléčnou dráhou velmi skrovné galaxie. Zatímco naše domovská galaxie má v průměru asi 100 000 světelných let a obsahuje přibližně 200 miliard hvězd, GLASS-z11 a GLASS-z13 měří mezi 3 000 a 4 500 světelnými roky a obsahují hvězdy s celkovou hmotností odpovídající asi miliardě Sluncí.

V pohoří Zagros, na území guvernorátu Sulejmánie v iráckém Kurdistánu, se nacházejí pozůstatky dávného osídlení a opevnění, známé jako horská pevnost Rabana-Merquly. Zhruba před 2 000 lety šlo o jedno z regionálních center Parthské říše. Archeologové se na základě nových průzkumů v této oblasti domnívají, že šlo o víc než jen o obyčejnou pevnost.

Jak uvádí nová studie publikovaná v magazínu Antiquity, nové vykopávky a letecké mapování s využitím dronů nasvědčují, že pevnost Rabana-Merquly ve skutečnosti představuje ztracené město Natounia, známé též jako Natounissarokerta. Nachází se zde čtyři kilometry dlouhá zeď opevnění, propracované skalní reliéfy a také náboženský komplex s chrámy, které byly zřejmě zasvěceny zarathuštrické bohyni Anáhitá.

Město říše Parthů

„Značné úsilí, které tehdejší obyvatelé vynaložili na plánování, stavbu a údržbu stavby této velikosti ukazuje, že šlo o sídlo významné pro říši,“ vysvětluje archeolog Michael Brown z německé Heidelbergské univerzity. S kolegy mají podezření, že objevené místo je skutečně dávná Natounia, město, které své jméno odvozovalo od Natounissara, zakladatele královské dynastie v Adiabene, klientském státě Parthské říše. 

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Město Natounia bylo až doposud známé pouze několika mincí, objevených v dávném městě Nisibis, na území dnešního jihovýchodního Turecka. Tyto mince zřejmě byly raženy v první polovině prvního století před naším letopočtem, což zhruba odpovídá stáří opevnění na lokalitě Rabana-Merquly.

Představoval legendu a francouzského národního hrdinu. Proslul mistrovským výkonem svého řemesla, kdy mu mnohdy k deklasování protivníka stačila jedna či dvě dávky střel. Vedle toho vešel ve známost pro svou taktiku rychlého útoku na nepřítele a stejně rychlého úniku. Měl na kontě 53 ověřených a 35 pravděpodobných sestřelů, což jej stavělo v žebříčku nejúspěšnějších francouzských es na druhé místo. Řeč je o rodákovi z Compiègne Georgesi Guynemerovi (1894–1917).

Mezi čápi

Jako dítě byl velmi neduživý, avšak i přesto se mu (díky houževnatosti a trpělivosti) nakonec podařilo dosáhnout přijetí ke „vzduchoplavcům“. Koncem roku 1914 se stal leteckým mechanikem, odkud byl už jen krůček k pilotnímu výcviku. Od června následujícího roku už coby stíhač působil u eskadrily MS.3, jež se později přejmenovala na escadrille N.3 a proslula pod označením čápi (les Cigognes).

Mladý letec s fenomenálními úspěchy se nakonec stal velitelem této proslulé formace. Obdržel celou řadu vysokých vyznamenání států Dohody, mezi nimiž nechyběl britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), jenž se uděloval za zásluhy v boji, nebo nejvyšší francouzská dekorace – Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d’honneur).

Příliš mnoho ořů

Tento snímek zachycuje Guynemera za kulometem v jeho vzpěrovémhornoplošníku Morane-Saulnier L, kterak demonstruje přihlížejícím, jak se odehrálo jeho vůbec první vzdušné vítězství z 15. července 1915. Fenomenální stíhač za svou krátkou, leč velmi intenzivní kariéru stihl osedlat celou řadu typů.

Létat začal na zmíněném stroji Morane-Saulnier L, v prosinci 1915 přešel na Nieuport 11 Bébé a od března 1916 operoval na Nieuportu 17. V létě se přeškolil – jako jeden z prvních letců – na stíhačku SPAD S.VII, na níž opravdu exceloval. V květnu 1917 se mu podařilo sestřelit sedm nepřátel a v červenci už dosáhl – jako první francouzský letec – magické hranice 50 vítězství.

SPAD S.VII na letišti ve francouzském Vadelaincourt (foto: Wikimedia Commons, Archives municipales de Toulouse, CC0)

Mediální hvězda

Stal se rovněž miláčkem domácího tisku, který jej velmi oslavoval a učinil z něj národního hrdinu. Tento plachý mladík, který se pozornosti médií spíše vyhýbal, se nevrátil z bojového letu 11. září 1917. Udává se, že se opět „utrhl“ ke stíhání protivníka, zřejmě německého průzkumného letounu, a ve vzdušném souboji dostal fatální zásah. Ani vrak letounu, ani letcovy ostatky či osobní věci se nikdy nenašly.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem 

Dodnes se neví, zda zemřel ve vzduchu, při dopadu na zem nebo zda k jeho zabití došlo až poté. Jeho úmrtí představovalo pro Francouze ohromný šok a žákům ve školách se jeho ztráta vysvětlovala tím, že „vylétl tak vysoko, že se již nemohl vrátit“. Připisuje se mu také vlastenecký výrok „Pokud jste neodevzdali vše, neodevzdali jste nic“.

Japonsko je podobně jako i jiné asijské země známé až extrémním tlakem na výkon v zaměstnání. Podle odborníků až pětina tamních zaměstnanců čelí riziku smrti kvůli přepracování. Podle zákona má sice japonský pracovní týden 40 hodin stejně jako u nás, realita je však nezřídka na hony vzdálená: 22 % zaměstnanců tráví v práci přes 50 hodin, a dalších 12 % dokonce dvakrát tolik. Odejít před koncem směny bývá nemyslitelné, neobvyklé jsou i pauzy na oběd. Není divu, že se více než polovina zaměstnanců v zemi vycházejícího slunce cítí v práci stresovaná.

Vražedné pracovní tempo se odráží i ve způsobu, jakým japonští zaměstnanci odpočívají. Tisíce přepracovaných Japonců se snaží ukrást pár minutek spánku při cestě do práce a během cesty domů. Pro některé je ale jednou z mála možností, jak si zdřímnout, čas strávený na firemní toaletě.

Tokijští výrobci kancelářského nábytku proto nabízí přepracovaným zaměstnancům o trochu důstojnější prostor pro odpočinek – speciální boxy, ve kterých lze spát ve vzpřímené poloze. Přestože představa podobné spací budky může u Evropanů znít jako vtip, jedná se o skutečný produkt, který by se mohl v blízké budoucnosti objevit v japonských kancelářích.

TIP: Ukažte mi svou baterii! Čínská firma přišla s kontroverzním způsobem kontroly zaměstnanců

Podle mluvčí jedné ze společností, která spací boxy hodlá nabízet, jde o „flexibilní přístup k odpočinku“. Boxy unaveným zaměstnancům nabídnou kromě soukromí i pohodlnou oporu pro hlavu, kolena a záda, což má zajistit, že během krátkého spánku neupadnou. Výrobci si od novinky slibují, že jejich spací boxy zvýší produktivitu zaměstnanců a zároveň podpoří zdravější pracovní kulturu.

Dalo to sice práci, ale situace velryb se alespoň v některých případech zlepšuje. Přesto je stále téměř polovina druhů velkých velryb považována za vážně ohrožené. Aby vědci a ochranáři mohli sledovat populace velryb v oceánu, který je pro nás do značné míry nepřístupný, využívají moderní technologie a zajímavé nápady.

Detektor z optických vláken

Léa Bouffaut z americké Cornellovy univerzity a její kolegové hodlají využít toho, že se velryby do značné míry dorozumívají zvukem. Mají výhodu v tom, že se zvuk v oceánu šíří pětkrát lépe než ve vzduchu. Tradiční metodou odposlouchávání velryb je přitom použití soustav hydrofonů, které detekují zvukové vlny ve vybrané oblasti oceánu.

Tento přístup je ale dost nákladný, protože zahrnuje výdaje na přístroje, loď i posádku. Kvůli tomu jsou akustická data z oceánu k dispozici jen z některých oblastí a v nedostatečném množství. Tým Bouffautové navrhuje namísto toho využít k detekci zvuků velryb takzvaná „temná“ optická vlákna.

TIP: Záhadný zvuk z Mariánského příkopu by mohl být novým dialektem velryb

Jde o nevyužívaná optická vlákna, která pocházejí z podmořských optických kabelů pro internet nebo například kabelovou televizi. „Můžeme detekovat změny v chování světelných pulzů, které vznikají kvůli drobným defektům v optickém vláknu. Tyto změny představují signál, který je možné převést na zvuk. Proto optickým kabelům říkáme virtuální hydrofony,“ vysvětluje Holger Klinck, vedoucí výzkumného centra Lisy Yangové pro bioakustiku v ochraně přírody.

O zařízeních podobných námořním minám se zmiňují již pojednání čínských důstojníků ze 14. století, ovšem k úspěšnému použití takové zbraně došlo až roku 1855 za krymské války. Rusové nasadili miny proti britské flotile křižující před Kronštadtem a Královskému námořnictvu nezbylo než poprvé poslat do akce improvizované minolovky. Šlo o malé čluny, které za sebou táhly lodní háky s cílem nálože zachytit.

Navzdory použití min v americké občanské válce (1861–1865) se nedochovaly záznamy, že by některá ze stran vyzkoušela i minolovky. Unijní důstojníci se sice pokusili takové plavidlo sestrojit, avšak jejich pokusy skončily fiaskem. Za rusko-japonského konfliktu v letech 1904–1905 se v této roli osvědčily staré torpédové čluny. 

Od trawlerů k šalupám

Jako první se do systematického vývoje minolovek pustili britští námořní inženýři krátce před Velkou válkou. Pánové z admirality si totiž uvědomili, že rozvoj min ohrožuje zásobovací trasy, jejichž zablokování by mohlo ostrovní velmoc vyhladovět. Kohosi napadlo, že odstraňování min se podobá chytání ryb – a námořnictvo si vyzkoušelo odminování pomocí rybářských trawlerů vlekoucích sítě.

Nápad se osvědčil a malá plavidla začala sloužit pro udržování kanálu La Manche bezpečným. V rámci Royal Navy Reserve se zrodilo oddělení trawlerů – předchůdce flotily minolovek se speciálně navrženými plavidly i vybavením. Rybáři tak v rámci Trawler Section vstoupili do služeb Královského námořnictva a nafasovali zbraně i uniformy.

Za světové války

Za první plnohodnotné minolovky světa bývají považovány britské šalupy třídy Flower, které se začaly stavět roku 1915, a nakonec spatřilo světlo světa 120 jednotek. Šlo o robustní a jednoduchá plavidla, jež konstrukčně vycházela z nákladních lodí, a montáž tak zvládly i civilní loděnice. Minolovky o výtlaku 1 200 tun nesly dvě děla ráže 76, 102 nebo 120 mm (výzbroj procházela vývojem), pár 47mm kanonů a minolovné zařízení. Aby se zvýšila šance na přežití po nárazu na nálož, měly šalupy příď vyztuženou třemi vrstvami oceli.

Během války se ukázalo, že větší hrozbu než miny představují německé ponorky napadající konvoje, a tak byla většina šalup převelena k jejich eskortám a dostala dva vrhače i jeden skluz hlubinných náloží. V letech 1916–1919 (některé kusy byly nasazeny proti bolševikům za ruské občanské války) odepsala Royal Navy 18 šalup, z nichž se sedm potopilo na minách, a většinu zbývajících zničily podmořské čluny.

Neopěvovaní hrdinové

Způsob detekce a odstraňování min se výrazně zdokonalily během druhé světové války. Všechny hlavní mocnosti pro tyto úkoly adaptovaly vybraná menší plavidla a například Austrálie nasadila 35 upravených civilních lodí označovaných jako Auxiliary Minesweepers (pomocné minolovky). Státy Osy i protihitlerovské koalice využívaly minolovky intenzivně po celý konflikt.

Dokončení: Proti skryté hrozbě pod hladinou: Jak fungují minolovky? (2)

Vzhledem k tomu, že se drobné lodě neúčastnily velkých námořních bitev, zůstávaly stranou pozornosti. Výmluvně jejich pozici popsal historik Gordon Williamson: „Německé minolovky tvořily výraznou část celé Kriegsmarine a jsou do značné míry jejími neopěvovanými hrdiny.“

Násilná smrt Julia Caesara 15. března roku 44 př. n. l. nemohla přinést nic jiného než boj o uvolněné místo v čele impéria. Potenciální nástupci se ovšem nejprve semkli ve snaze dopadnout a exemplárně potrestat vrahy.

Úvodní část: Kleopatra a pád egyptské říše (1): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

V roce 43 př. n. l. spojili státníci Aemilius Lepidus a Marcus Antonius síly s Caesarovým prasynovcem Octavianem a chystali se udeřit. V nadcházejícím střetu s republikány mohlo spojenectví s Egyptem sehrát zásadní roli, Kleopatra se však dlouho zdráhala přiklonit se k jedné ze stran. Teprve po pečlivém zvážení všech okolností podpořila Caesarovy mstitele.

Průběh dalších událostí jí dal za pravdu. V roce 42 př. n. l. utrpěli republikánští spiklenci zdrcující porážku v bitvě u Filipp, po níž si vítězové příhodně rozdělili pravomoci i území. Východní část říše připadla Marku Antoniovi: Usadil se v Tarsu, a protože nutně potřeboval finance na tažení proti Parthům, vzpomněl si na egyptskou královnu.

Díky nilským záplavám přinášejícím úrodné bahno představoval tehdy Egypt zemědělskou supervelmoc, schopnou v dobrých letech sklízet i dvakrát do roka. Byl tak považován za jeden z nejbohatších států světa a opulentní Alexandrie, vystavěná v řeckém a egyptském duchu, udivovala i Římany, kteří podle tehdejších šetřivých republikánských tradic udržovali všechny budovy velmi střízlivé. Marka Antonia tak musela říše za mořem nutně přitahovat.

Nový Dionýsos

Od svého otce pochytila Kleopatra dvě zásadní pravdy, a sice že v nejistém světě udrží ptolemaiovskou dynastii u moci jen Římané – a že Římané jsou úplatní. Protože potřebovala zajistit trůn nejen pro sebe, ale také pro malého Kaisariona, přistoupila k Antoniovým požadavkům více než vstřícně. Natolik vstřícně, že se Říman rozhodl prolenošit zimu v Alexandrii. Předtím se ovšem snížil k tomu, že dal na Kleopatřino přání zavraždit její sestru Arsinoe.

Orientální přepych vyhovoval Antoniovi víc než proklamovaná římská strohost a alexandrijští občané ho navíc přijali překvapivě vlídně. Koneckonců nepřijížděl jako dobyvatel, nýbrž coby host. A pečlivě budovaná image nového Dionýsa se líbila jak řeckým obyvatelům metropole, tak původním Egypťanům, kteří si onoho dvakrát zrozeného boha vína ztotožnili s Osirisem. Šťastnou shodou okolností se umoudřil dokonce i nevyzpytatelný Nil a po několika hladových letech zemi konečně čekala hojná sklizeň.

Vratké spojenectví

Římsko-egyptské „selance“ učinili konec Parthové, nájezdníci z území dnešního Íránu a Iráku, kteří využili rozptýlenou pozornost k útoku na římské državy v Sýrii. Když tedy Kleopatra roku 40 př. n. l. povila Antoniovi dvojčata, podle dynastických zvyklostí pojmenovaná Kleopatra Selene a Alexandr Helios, byl jejich otec právě na válečném tažení. Tím ovšem královniny starosti nekončily. 

Caesarův prasynovec a adoptivní syn Octavian sledoval Antoniův egyptský románek s nevolí i obavami a pokusil se jejich politické spojenectví přesunout do osobní roviny – propojením rodin. Na strategické schůzce v Brindisi nabídl Antoniovi ruku své ctnostné sestry Octavie a ten ke Kleopatřině velké nelibosti souhlasil. Zajistil tak pokračování křehké aliance, jež oba mocné muže zavazovala ke vzájemné vojenské pomoci. Ale zatímco Antonius slovo dodržel, Octavianova dobrá vůle skončila po sestřině návratu z líbánek. Parthské tažení se přesto vyvíjelo příznivě. Antonius se nicméně záhy ocitl ve finanční tísni a napadlo ho navázat na úspěšnou spolupráci s egyptskou vládkyní.

Z opětovného sblížení dvou význačných osobností vzešel roku 36 př. n. l. Kleopatřin třetí syn Ptolemaios Filadelfos, na válečném poli se ovšem mileneckému páru už tolik nedařilo. Původně úspěšné tažení proti Parthům skončilo katastrofou, Antonius přišel o třicet tisíc mužů a pokořený zbytek vojska se musel stáhnout do Sýrie – což se náramně hodilo Octavianovi: Nelenil, poslal na odpočinek přebytečného Aemilia Lepida a přisvojil si jeho funkce i pravomoci. 

Cizácká a zvrácená

Křehká mocenská rovnováha tím vzala zasvé, a Antonius tak vsadil vše na egyptskou královnu. Aby se zahojil po parthském fiasku, zajal roku 34 př. n. l. alespoň arménského krále Artavasda, načež v ulicích Alexandrie uspořádal triumf v římském stylu. Následovala marnotratně velkolepá slavnost na Kleopatřinu počest, na níž ji ověnčil titulem „královna a matka králů“, Kaisariona prohlásil za Caesarova právoplatného syna a jeho sourozencům přislíbil římské východní državy – především Kypr, Krétu, Kyrenaiku a část Sýrie. 

Takovou politickou munici Octavian jen uvítal, neboť mu pomohla zahájit nepokrytě štvavou kampaň. Úlohu odvěkého nepřítele přitom nepřipsal Antoniovi, nýbrž cizácké, zvrácené a celkově podezřelé Kleopatře. To ona přece řádného římského občana omámila, uvedla na scestí, zbavila zdravého úsudku, navlékla do nedůstojného řeckého šatu, nutila ho k masážím chodidel a k bůhvíčemu ještě. Nádavkem se Octavian zmocnil protivníkovy domnělé poslední vůle, v níž Antonius upřednostňoval Kleopatru před zájmy Říma. Podle všeho se jednalo o podvrh, přesto posloužil k dalšímu rozdmýchání protiegyptských nálad.

V květnu roku 32 př. n. l. učinil Antonius konec přetvářkám a na dálku se dal s Octavií rozvést. Zatímco římsko-egyptský pár shromažďoval válečnou flotilu, senát okázale odňal Marku Antoniovi veškeré úřady, tituly a funkce. Octavian pak zašel ještě dál: V chrámu bohyně Bellony na Martově poli mrštil podle prastarého zvyku do vzduchu rituálním dřevěným kopím na znamení, že Kleopatře vyhlašuje válku. 

Antonia opouštějí bohové

Egyptská armáda se soustředila při západořeckém pobřeží, přičemž sestávala z 500 válečných veslic, 60 lodic Kleopatřiny osobní flotily, 100 tisíc pěších vojáků a 12 tisíc jezdců. Octavian shromáždil pouze 250 lodí, jeho armádu tvořilo 80 tisíc pěšáků a 12 tisíc jezdců. Vedením námořních operací však pověřil ostříleného mořského vlka Vipsania Agrippu, jenž se postaral o nepříjemnou blokádu protivníkových pozic. Když pak 2. září roku 31 př. n. l. došlo k bitvě u Actia, zmáhala Antoniovo vojsko nejistota, úplavice i dezerce. 

Egyptská flotila přesto zpočátku bojovala zdatně, pak se ovšem Kleopatřino křídlo dopustilo manévru, který vyvolal podezření, že se královna obrací na útěk. Mezi vojáky zavládla panika, lodice se nedokázaly přeskupit k účinné obraně a zbytek byl jen otázkou času. Octavianovým jménem vybojoval Agrippa nikoliv oslnivé, ale přece jen vítězství. 

V nadcházejících měsících se Antonius a Kleopatra snažili vemluvit vítězi do přízně, Octavian ovšem postrádal Caesarovu velkorysost a místo smíru napadl Egypt od západu i východu. Postup mu pak výrazně usnadnila nálada v Antoniově vojsku, jež ochotně přecházelo na stranu triumfujících Římanů. Nešťastný Marcus Antonius, pohnutý neblahými událostmi i podvrženou zprávou o Kleopatřině smrti, se tak raději začátkem srpna roku 30 př. n. l. probodl vlastním mečem – bohužel poněkud neobratně, takže ho polomrtvého stačili odnést do mauzolea v královské čtvrti. Tam si naposledy zavdal vína, zalkal nad vrtkavým osudem a skonal v náruči své egyptské lásky.

Závěrečné dějství

Když Octavian projel branami pokořené Alexandrie, čekala ho nepříjemná komplikace. Kleopatra se s veškerými poklady opevnila ve své hrobce a přízemí patrové stavby dala důkladně obložit rozmanitým hořlavým materiálem, připravena vydat sebe i nashromážděné bohatství napospas plamenům. Octavian zlato nutně potřeboval, proto královnu lstivě vylákal, zajal a uvěznil v paláci. Jejímu stylovému odchodu na onen svět však bdělé stráže zabránit nedokázaly. 

Nevíme, zda 12. srpna roku 30 př. n. l. Kleopatra skutečně podlehla hadímu jedu (jako hlavní podezřelý se přímo vnucuje kobra egyptská), nebo zvolila alternativní způsob sebevraždy, přičemž antičtí autoři uvádějí například otrávený hřeben či jehlici do vlasů. Pravda však nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu a teorie o smrtonosných hadech prokázala v průběhu staletí největší životaschopnost. Za svou ji přijali antičtí dějepisci, renesanční umělci, William Shakespeare i moderní popkultura. 

Octavian, příhodně zbavený nepohodlných protivníků a bohatší o Kleopatřinu královskou pokladnici, mohl konečně projevit určitou velkodušnost. Poslední egyptskou vládkyni nechal se všemi poctami uložit po Antoniově boku do mauzolea, které pak zřejmě navždy pohltily vody Středozemního moře, a poté Egypt formálně připojil k Římské říši.

Kosmické záření, které neustále skrápí naši planetu, představuje proud částic rozmanitého původu. Součástí kosmického záření jsou i obtížně detekovatelná vysokoenergetická neutrina. Nemají téměř žádnou hmotnost, jsou elektricky neutrální a s běžnými částicemi se téměř nesrážejí. Víme, že přilétají z velmi hlubokého vesmíru, z objektů vzdálených miliardy světelných let. Zatím ale nebylo úplně jasné, jaké objekty to jsou.

V roce 2017 se objevila studie v prestižním časopise Science, podle které byl zdrojem vysokoenergetického neutrina, předtím detekovaného neutrinovou observatoří IceCube na jižním pólu, blazar TXS 0506+056. Blazary jsou vzácné a extrémní objekty, zřejmě galaktická jádra poháněná supermasivní černou dírou, která velmi intenzivně září přes celé elektromagnetické spektrum. Kolem tohoto výzkumu se ale rozhořely spory a ne všichni odborníci s těmito závěry souhlasí.

Původ neutrin kosmického záření

Mezinárodní tým odborníků nedávno přinesl nové, přesvědčivější doklady, že zdrojem přinejmenším části vysokoenergetických neutrin kosmického záření jsou skutečně blazary, které doposud nejasným mechanismem urychlují neutrina na ohromující energii. Badatelé porovnávali data zmíněné neutrinové observatoře IceCube s daty BZCat, což je jeden z nejvíce kompletních katalogů známých blazarů. Tímto způsobem ověřili, že existuje souvislost mezi vysokoenergetickými neutriny a blazary.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

Členové týmu věří, že zatím narazili jen na špičku ledovce. Budou shromažďovat další pozorování, aby odhalili mechanismus vzniku neutrin s extrémní energií. „Potřebujeme rozlišit objekty, které vytvářejí neutrina od těch, které to nedělají. To nám přidá další dílky ke skládačce velké vesmírné záhady urychlování částic kosmického záření,“ uvádí v tiskové zprávě Ženevské univerzity Andrea Tramacere, který je jedním z odborníků na numerické modelování urychlovacích procesů a radiačních mechanismů působících v relativistických jetech.