Když ještě lidstvo nežilo v rozsáhlých městských aglomeracích, nebylo jednoduché si v kmenech o několika desítkách jedinců najít vhodného partnera. Vzhledem k příbuznosti či vnitřním sociálním pravidlům komunity musel muž či žena hledat budoucího partnera/ku u sousedů. A ti s takovou volbou nemuseli vždy souhlasit. 

Historie plná únosů

V případě únosu se vždy nejednalo o akt celé společnosti, mohl jej podniknout i dychtivý jedinec. Podobnou praktiku zmiňovali již protoindické texty (13.–10. století př. n. l.), Starý zákon (okolo roku 1000 př. n. l.) nebo Homér (asi 8. století př. n. l.), který ji uvedl jako záminku nejslavnější války historie, kdy trojský princ Paris unesl krásnou manželku spartského krále Helenu.

Únosy se vyskytovaly také v řecké mytologii, kdy se do pohledné fénické princezny Európy zakoukal samotný vládce bohů Zeus. Aby ji získal, proměnil se v býka a na svém hřbetu ji přepravil (respektive unesl) z dnešního Blízkého východu na Krétu, kde Diovi porodila tři syny. Podobně jednal bůh podsvětí Hádes, jenž svoji budoucí manželku Persefonu uchvátil přímo před zraky její matky bohyně Démétér a odvezl ji černým podsvětním vozem. 

Ve 3. století barbarské kmeny Gótů drancující římské balkánské provincie braly do zajetí přeživší dívky a ženy a jejich prostřednictvím se seznamovali s novou vírou – s křesťanstvím. V roce 326 císař Konstantin Veliký vydal edikt zakazující únosy žen za účelem manželství, přičemž potrestána mohla být i sama unesená oběť, pokud se prokázal její (i pozdější) souhlas s nastalou situací. Naproti tomu podle muslimů bylo manželství s unesenou ženou či válečnou zajatkyní legální.

A o neznámou praktiku nešlo ani v českých zemích – přesně před tisíci lety unesl syn knížete Oldřicha Břetislav z kláštera svoji budoucí manželku Jitku (Juditu) ze Schweinfurtu. Přes uvedené ovšem zůstává pravděpodobně nejznámějším případ z počátků antického Říma, známý jako únos Sabinek.

Hrozba zániku

Bájný příběh začal ve chvíli, kdy rodící se Řím trpěl nedostatkem obyvatel. První král Romulus založil svatyni boha Asylaea, kam se mohli uchýlit okolní obyvatelé prchající před zákonem, otroci, propuštěnci či svobodní muži. Nově vznikající sídliště tak bylo naplněno (ve většině případů) mladými a svobodnými muži, z nichž někteří neměli právě valnou pověst. Římu tedy ani ne jednu generaci po vzniku hrozil konec.

Romulus se snažil situaci zvrátit a vyslal posly k okolním městům s apelem, aby bylo římským občanům legálně dovoleno uzavřít sňatek s jejich ženami. Žádný ze sousedů však neměl zájem spojit svoji reputaci s městem plným propuštěnců, uprchlých otroků a zločinců. Sousedé se také mohli obávat nově vznikajícího politického a vojenského rivala ve své blízkosti a neposkytnutí práv k uzavírání sňatků představovalo nenásilnou a bezbolestnou cestu, jak se rodící hrozby zbavit.

Římané se však nehodlali vzdát tak snadno. Uspořádali slavnost Consualia nazvanou podle nižšího římského boha úrody Consuse, a to v době sklizně 21. srpna. V tento den se koně, muly a osli osvobozovali od veškeré práce a ozdobení květinami byli vedeni ulicemi Říma. V rámci navázání lepších vztahů se sousedy Romulus na tuto slavnost pozval všechny okolní kmeny. Svou vojenskou silou a mocí vynikali zejména Sabinové z města Cures (asi 40 km od Říma), ale přítomni byli také obyvatelé nedalekých (do 20 km od Říma) latinských měst Caenininy, Crustumeria a Antemnae.

Romulova lest

V jednu chvíli během slavností Romulus vstal, sundal si z ramen plášť, poskládal jej a poté znovu oblékl. Přesně to byl signál pro mladé a dychtivé Římany, kteří rychle popadli sabinské ženy a utíkali s nimi pryč. Celkem se podle pověsti podařilo takto unést několik dívek a žen ze tří zúčastněných latinských měst, ale především třicet Sabinek, jež byly až na jednu všechny pannami. Onu výjimku představovala Hersilia, která už byla vdaná. Vzhledem k tomuto „neduhu“ se Romulus rozhodl, že si ji vezme on sám.

Překvapení návštěvníci slavností se vraceli do svých domovů rozhodnuti vyhlásit Římu válku, získat své dcery a sestry zpět a vymazat proradné město z povrchu zemského. Pravděpodobně by se jim to i podařilo, ale pouze Sabinové nechtěli ponechat nic náhodě a podnikali řádné přípravy. Ostatním poškozeným docházela trpělivost, a tak se rozhodli jednat na vlastní pěst. Římané všechny postupně porazili, jejich města dobyli a rodinám unesených žen dovolili usadit se v Římě. Zbývalo vypořádat se s posledními nepřáteli – Sabiny z města Cures.

Titus Tatius vedl muže, kterým se podařilo získat římskou citadelu, a to zradou Tarpei, dcery římského velitele pevnosti. Následoval vyrovnaný boj na budoucím Foru Romanu. Ani jedna ze stran nehodlala ustoupit a ve chvíli, kdy Římané začínali ztrácet, vtrhly na bojiště unesené sabinské (nyní římské) ženy. S novorozeňaty v rukou neohroženě rozdělily obě bojující strany – své sabinské otce i bratry a římské manžele. Tímto gestem přinutili Tita Tatia i Romula zasednout k jednání, jež vedlo k uzavření míru a vzniku společné sabino-římské komunity, které vládli oba králové. 

Dílo propagandy

O uvedených událostech máme zprávy od několika antických autorů, jež ovšem žili až několik století poté. Livius (59 př. n. l. – 17. n. l.) psal o ušlechtilé motivaci zvýšení počtu obyvatel a zachování římského lidu. Uváděl také, že během únosu nebylo spácháno žádné sexuální násilí. Romulus měl dokonce s každou ženou osobně hovořit a nabídnout jí svobodnou volbu, přičemž přiženění se do Říma by pro ně znamenalo sdílení majetku, občanských práv a ctihodné manželství naplněné dětmi. Dionýsios z Halikarnassu (60–7 př. n. l.) únos viděl jako prostředek k získání mocných spojenců (Sabinů), a to prostřednictvím nově navázaných manželských svazků, básník Ovidius (43 př. n. l. – 18. n. l.) zase popisoval čin jako čirou sexuální touhu Římanů.

Moderní bádání se kloní k tomu, že k únosu Sabinek pravděpodobně nikdy nedošlo. Šíření podobných příběhů z dávné římské minulosti mělo objasňovat či propagovat některá jednání a vysvětlovat římské zvyky. Předpokládá se, že o události se ve větší míře začalo „mluvit“ ve 4. století př. n. l., kdy Římané sváděli boje s kmeny Samnitů. Líčení takových událostí mohlo pomáhat domácí propagandě vykreslovat obyvatele Věčného města jako urputné bojovníky ve spravedlivé válce, kteří jsou schopní se dohodnout k oboustranné spokojenosti. K dalšímu šíření této legendy došlo v 1. století př. n. l. v době válek Římanů se vzbouřenými spojeneckými obcemi, opět za stejným účelem. 

TIP: Přemyslovské únosy: Kdo si musel svou lásku doslova ukrást?

Dnes již těžko rozlišíme zrno pravdy od mytologických plev. Jisté je, že každý Říman znal příběh o únosu sabinských žen a některé prvky z něj se dokonce dostaly do svatebních obřadů dodržovaných po dlouhé období Římské říše s některými aspekty rozpoznatelnými až do dnešních dob. Manželství mělo být dobrovolným aktem prostým jakékoliv agrese. A podobné vyznění má i příběh o únosu sabinských žen – manželské pouto zabraňuje sváru a válce, a to především po narození dětí.

Původcem oparu je Herpes simplex virus 1 (HSV-1) ze skupiny velkých DNA virů. S tímhle patogenem se měla možnost seznámit zhruba polovina lidstva (podle odhadů přibližně 3,7 miliardy lidí). Podle nového genetického výzkumu se herpesvirus HSV-1 objevil asi před pěti tisíci lety, čili v době bronzové. Opar je tedy starý zhruba stejně jako například Stonehenge.

Opar z doby bronzové

Genetička Charlotte Houldcroftová z britské Univerzity v Cambridgi a její spolupracovníci určili stáří tohoto viru díky průzkumu sekvencí virů dávných oparů. Až do jejich výzkumu pocházela nejstarší známá genetická data oparu z roku 1925. Vědcům z Cambridge se podařilo získat sekvence herpesviru HSV-1 ze čtyř dávno pohřbených lidí, z nichž nejstarší zemřel asi před 1 500 lety.

Různé typy herspesvirů infikují prakticky všechny primáty. Své herpesviry nepochybně měli i naši velmi dávní předci, včetně neandertálců a prvních lidí druhu Homo sapiens. Tento konkrétní herpesvirus ale vznikl až v době bronzové.

Houldcroftová a její kolegové přišli s pozoruhodnou teorií o tom, co zřejmě těsně souviselo se vznikem herpesviru HSV-1 a oparu, který je od té doby prokletím lidstva. „Před 5 tisíci lety se určitě něco stalo, co umožnilo snazší šíření herspevirů a co vedlo k tomu, že právě virus HSV-1 převládl nad ostatními. Nejspíš se to týkalo přenosu viru a mohlo by to souviset s líbáním,“ vysvětluje Houldcroftová.

Kde se vzalo líbání?

Líbání se v historických pramenech jako projev náklonnosti poprvé objevuje právě v době bronzové. Zdá se, že se tento způsob intimní komunikace šířil západním směrem, z jižní Asie do Evropy. První zmínky o líbání jako vyjádření milostných citů pocházejí z Indie. V jednom z nejstarších spisů, staroindickém eposu Mahábhárata líčícím události z 1. tisíciletí př. n. l., se dočteme: „Položila ústa na moje ústa a vydala zvuk, který mi způsobil potěšení.“ Někteří historikové dokonce věří, že z Indie přivezl líbání do Evropy až Alexandr Veliký. Role líbání v přenosu chorob jsou si přitom lidé vědomi už velmi dlouho. Například druhý římský císař Tiberius se měl pokusit líbání zakázat, právě z důvodu ochrany před infekcemi. 

TIP: Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Líbání se však netěšilo oblibě ani u křesťanů – například papež Klement V. se jej v roce 1312 pokusil zakázat dekretem, v němž tvrdil, že „líbání za účelem smilnění je považováno za smrtelný hřích“. Do některých zemí Afriky, Asie a Oceánie se líbání dostalo až s evropskými misionáři v 19. století. Domorodci jej tam přijímali jen velmi pozvolna – původně ho totiž považovali za odporné.

Při radioaktivních rozpadech prvků z měsíční kůry a pláště vznikají plynné prvky jako helium či radon. Další zdroj plynů představuje bombardování mikro­meteoroidy, účinky slunečního větru nebo tzv. naprašování. Vzniklé plyny se nějakou dobu v blízkosti Měsíce udrží a tvoří nestabilní vzdušný obal. Jeho tlak při lunárním povrchu je o 15 řádů nižší než tlak zemské atmosféry při hladině moře, což ovšem stále znamená 80 000násobek průměrné hustoty kosmického vakua v blízkosti Země. Přesto zřejmě můžeme prostředí na Měsíci považovat za technické vakuum.

TIP: Všechny barvy Měsíce: Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Nicméně v minulosti možná panovala jiná situace. Ze vzorků získaných misemi Apollo vyplývá, že zhruba před 3–4 miliardami let nejspíš našeho průvodce obklopovala slabá atmosféra srovnatelná s dnešní marsovskou. Měsíc si ji udržel asi po dobu 70 milionů let, přičemž její zdroj tvořily zřejmě plyny uvolněné při vulkanických procesech. Netrvalo však dlouho a zmíněný plynný obal definitivně obrousil sluneční vítr.

Dosud se mělo za to, že atraktivitu kořisti v očích hmyzu ovlivňuje trojice hlavních faktorů: pot, teplota pokožky a dech. Komáři a další obtížný hmyz se při „lovu“ orientují mimo jiné podle koncentrace molekul určitých plynů v okolním vzduchu. Například oxid uhličitý vydechovaný z plic savců indikuje blízkost teplokrevného živočicha, a komáry tak láká. Nedávný výzkum však prokázal, že se kromě toho při letu řídí zrakem – konkrétně je přitahují větší plochy červené, oranžové a žluté, tedy barevné spektrum blízké odstínům lidské pokožky. Naopak zelená, fialová, modrá a bílá je nechávají chladnými.

Žíznivé samice

„Jakmile komár zachytí ve vzduchu přítomnost konkrétní složky, například molekulu CO2, stimuluje to jeho oči, takže začnou skenovat okolí a zaměřují se na plochy odrážející světlo ve vlnových délkách charakteristických pro potenciálního hostitele,“ vysvětluje biolog Jeffrey Riffell z University of Washington, jehož tým uvedenou studii publikoval. 

Při sérii experimentů sledovali vědci chování samic komára egyptského, který v tropických oblastech přenáší horečku dengue, žlutou zimnici či virus zika. Ukázalo se, že po rozprášení oxidu uhličitého do vzduchu v pokusné místnosti začaly žíznivé samice vykazovat vyšší aktivitu a nápadně často nalétaly na skvrny v preferovaných barvách. 

První krok

Výzkumníci zatím nevědí, zda komáři vnímají barvy stejným způsobem jako lidé, nicméně většina jejich „oblíbených“ barevných tónů odpovídá dlouhým vlnovým délkám. Pokud badatelé použili filtry k jejich odstínění, komáři na barevné impulzy nereagovali. K obdobnému výsledku vědci dospěli, když z jejich genomu odstranili gen pro zrakovou percepci. 

TIP: Jak na nepříjemné komáry? Nevzdávejte plácání, pomáhá to!

Ačkoliv se výzkum nachází teprve v počátcích, autoři neskrývají naděje, že jde o důležitý první krok na cestě k definitivnímu vyvinutí účinných repelentů. Než se tak stane, možná postačí halit se za letních večerů do oděvů v barvách, jež zůstávají pro obtížnou havěť „neviditelné“. 

Erik Thorvaldsson, na něhož islandské ságy pamatují spíš pod jménem Eiríkr rauði – tedy Erik Rudý, zjevně nebyl žádný dobrák. Přízvisko si vysloužil jak zrzavým vousem a vlasem, tak svou prudce vznětlivou povahu. Zůstávala za ním krev a mrtví. Nejprve v Norsku, kde se zapletl do podezření z vraždy, později sprovodil ze světa pár svých čeledínů. A nakonec ještě dva syny jakéhosi Thorgesta, které zahubil na Islandu. Poslední zmíněný počin z něj učinil štvance: po tři léta se nesměl pod trestem smrti k ostrovu ani přiblížit. Kam se vrtnout? Erik se rozhodl, že pro sebe objeví nový a lepší ostrov, kde budou platit jen jeho pravidla. 

Země na obzoru

Odpadlíků, kteří byli vyhoštěni a v izolaci bídně zhynuli, severská historie překypuje. Erik se od nich v mnohém lišil. Předně tím, že platil za skutečně vynikajícího mořeplavce. Takže podle nekonkrétních rad pamětníků a sto let starých náznaků skutečně dokázal objevit kus zledovatělé souše, zhruba 500 kilometrů severněji od Islandu. A pozor – nešlo jen o ostrov, ale hned celou zemi! Pravda, musel ještě dlouho hledat, než na jihozápadě oné pevniny konečně narazil na místo vhodné k trvalému zasídlení. Jenže v ten okamžik vyvstal problém. Těžko mohl kolonizovat ty objevené končiny sám. Potřeboval osadníky, spoustu osadníků.

Jeho nehezká reputace běsnivce, kterého tu a tam popadne vražedný amok, mu znemožňovala nalézt pro kolonizaci podporu u norských jarlů. Takže nakonec improvizoval a rozhodl se vylákat dobrovolníky z Islandu. Ten byl sice na seveřanská měřítka nehostinný, ale pořád asi lepší, než země, kterou Erik objevil. Jenže vyvrhel na to šel chytře a vylíčil svou pevninu jako fantastický, vlídný a úrodný ráj. Zelenou zemi – Grønland – Grónsko. Když to zkrátíme, roku 986 dorazilo do cíle po nejrůznějších peripetiích zhruba 280 lidí na čtrnácti lodích. Oproti slibům je čekalo zklamání. Nejspíš by s Erikem hned sami zatočili, kdyby se nemuseli v pustině postarat o zachování holé existence. 

Mrazivá pustina

Život v Grónsku totiž rozhodně neoplýval medem a strdím. Museli si tu vystačit s neúrodnou půdou, velmi krátkou vegetační sezónou a nenarazili ani na mnoho travnatých pastvin. I když v končinách kolem jihozápadní části ovlivňoval podnebí teplý Golfský proud, rozhodně to tu nevypadalo jako v Norsku nebo na Islandu. Osadníci se museli v mnohém přeorientovat. Adaptovat. Jen o zemědělské produkci by tu nepřežili. Proto začali lovit a ve velkém rybařit. Stavěli svá sídla odlišným způsobem, protože dřevo tu našli stěží na otop. Erikovi věrní mezitím lanařili další osadníky z Norska a Islandu, takže se nakonec vesnice v Grónsku utěšeně rozrůstaly. 

Vikingové, muži i ženy, byly vnitřně i navenek zoceleným národem, uměli se poprat s osudem. Což je asi ten hlavní důvod, proč drsné grónské podmínky – drsnější než na severu Norska nebo na Islandu – ustáli. A dokonce tu začali prosperovat. Původní osady se plnily mohutnými kamennými stavbami, stájemi pro dobytek, velkými spížemi a seníky. Vyrostly zde kostely, klášter a veškeré zázemí, které by na dva a půl až pět tisíc stálých obyvatel mohlo potřebovat. A tak to šlo dalších 400 let. O tom, jak přesně to ve vikingském Grónsku vypadalo, mnoho nevíme. Písemné památky přímo z osad Vestribyggd – Godthåb a Eystribyggd – Julianhåb se totiž nedochovaly. 

Z cizí pošty

O životě zde se dočteme ze zdrojů „z druhé ruky“. Třeba z dopisů, které se dochovaly na Islandu. Z nich například zjistíme, že jakýsi Thorstein Olafsson požádal 16. září 1408 krásnou Sigrid Bjornsdottir o ruku a spolu se vydali za štěstím právě do Grónska. Cestou je vítr zanesl daleko mimo kurz, ale příběh měl dobrý konec. Do cíle nakonec bezpečně dorazili, vzali se v grónském kostele a komunita je přijala mezi sebe. 

O tom, že jsou živi a zdrávi, pak referují dopisy jejich příbuzných z Islandu ještě v roce 1409 a 1424. Také se při listování cizí poštou z počátku 15. století dočteme o tom, že v Grónsku u Hvalsey alias Velrybí zátoky, upálili čarodějnici. Běžný proces, nic divokého. Dá se tedy usoudit, že v Zelené zemi bylo živo. Jenže tyto zmínky o prosperující a živé kolonii na nejvzdálenější výspě vikingského světa, rázem utichnly. A žádné další informace se už v psané historii, tradovaných ságách a legendách neobjevily. 

Mimořádná bída 

To, co činí zmíněné listy mimořádné je, že neobsahují žádné zmínky o potížích, problémech či komplikacích. Kdyby se v Grónsku nějaký zádrhel vyskytl, nejspíš by si to pisatelé nenechali pro sebe. „Dopis popisuje obyčejnou řádnou svatbu v normální komunitě,“ říká Ian Sterling, archeolog Univerzity ve Stirlingu a jeden z mnoha odborníků, kteří dodnes neskrývají úžas nad tím, co Vikingové v Grónsku dokázali. A současně bádají nad záhadou, proč tak náhle a znenadání veškeré zprávy o kolonii mizí. 

Teorií o tom, proč se Grønland tak náhle odmlčel, se mezi fakultami archeologie a historie vyrojila do dnešních dní spousta. Americký archeolog Thomas McGovern vykresluje jejich nejčastější podobu slovy: „Hloupí Seveřané se usadili mimo rámec své ekonomiky, v místě svého výskytu rozhodili životní prostředí a nakonec vymřeli, když se ochladilo.“ Něco na tom je. Objevná výprava Erika Rudého se totiž šťastně kryje s obdobím tzv. středověké teplé periody. Mezi lety 900 až 1300 si evropský svět užíval tak trochu jiného „globálního oteplení“, tedy cyklu vyšších teplot. 

Díky tomu se ke Grónsku v létě dalo i na vikingském drakkaru proplout bez rizika, které by přinášely plující ledovce. Oteplení způsobilo, že se i na dalekém severu podařilo nalézt cíp země bez trvale zamrzlé půdy, která se s trochou píle dala zúrodnit a využít k pastvě. Byla to shoda příznivých okolností, kterou kolem roku 1257 zakončila erupce indonéské sopky Lombok. Tu sice od Grónska dělí 12 500 kilometrů, ale šlo o nejsilnější erupci vulkánu za posledních sedm tisíc let. A tunami vyvrženého popílku ochladila sopka klima na celé planetě. Ovlivnila tím i kolonii a přiblížila ji zániku?

Spíš ne

Tady se hodí zmínit, že své životní prostředí si ke svému neprospěchu silně modifikovali sami osadníci. Volně se pasoucí krávy a ovce spásaly řídké porosty travin, což způsobovalo půdní erozi. Stavba domů i jejich vytápění si žádaly enormní množství dřeva. A o palivo tu byla velká nouze. Po pár generacích tu nejspíš nerostly žádné „velké“ stromy, se kterými by se daly vyspravovat lodě – jak pro dálkové plavby, tak pro lokální rybaření. Tím se snižoval kontakt se zbytkem světa, vázlo zásobování a snižovala se prosperita. V Evropě také výrazně poklesla hodnota mrožoviny, cenného vývozního artiklu grónské ekonomiky. 

Tento artikl potomkům Erika Rudého vydělával na dovoz luxusního zboží. Mohli si dopřávat medovinu a sušené ovoce, zdobit domy skleněnými vitrážemi, dovážet palivové i stavební dřevo. Osídlení na dálném severu zjevně nekolabovalo, ale postupně přicházelo o možnosti a varianty dalšího růstu a rozvoje. A jak to bylo s tou zimou? Dosud se mělo za to, že kolaps kolonie zapříčinila hlavně relativně rychlá proměna už tak dost chladného klimatu k mrazivým extrémům  – příchod malé doby ledové. To ale nyní zpochybňuje důsledně provedená studie badatelů z univerzit v Buffalo a Massachusetts. S tím, že kritický faktor – mráz, nahrazuje jiným nemilým jevem – suchem.

Úporné sucho

Na základě geologického a glaciologického rozboru ledovcových jáder se podařilo zmapovat průběh teplot v Grónsku za poslední dva tisíce let. Přičemž se ukázalo, že 10. století (doba, kdy se tu Vikingové usadili) nebylo o nic mrazivější, než 15. století, kdy Vikingové záhadně zmizeli. Co se za tu dobu ale změnilo, a je patrné z archeologického záznamu, podtrženého rozborem bakteriálních společenstev v půdě, bylo rozložení a celková vydatnost srážek. 

„Zjistili jsme, že teploty se v průběhu staletí v okolí severského osídlení téměř nezměnily, ale výrazně se proměnila dostupnost vody,“ shrnuje to paleoklimatolog Po-jang Čao. Sucho se propsalo do toho, kolik píce vycházelo ve vegetační sezóně na dobytek, i kolik sena se dalo nastřádat na zimu. Do toho, kolik zbylo na zimu paliva, a jak rychle se porost obnovoval. I do toho, kolik potravin a zásob se dalo v krátkém čase grónského léta vypěstovat.

Grónská zima přitom každý rok vystavovala stále totožný a nemilosrdný účet, který ale obyvatelé – byť už se na místní podmínky dobře adaptovali – nebyli schopni splácet. „Nikterak tím neshazujeme dosavadní závěry o síle místní zimy a mrazu, ani teorie o ekonomickém úpadku,“ dodává Čao. „Sucho bylo v Grónsku prostě jen dalším hřebíčkem do rakve osídlení, které už od svého počátku balancovalo na hraně přežití. A někdy na počátku 15. století došlo k situaci, jež se pro místní stala neúnosná.“ 

Zapomnění 

Za kolapsem kolonie mohla stát podstatná maličkost: to, že struktura severské společnosti vytvořila konflikt mezi krátkodobými zájmy těch, kdo jsou u moci, a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku. V tak riskantním prostředí, jakým Grónsko nepochybně bylo, stačil jeden špatný vůdce, aby kolonie přestala fungovat. 

Obyvatelé přitom nutně nemuseli drasticky pomřít během jedné tuhé zimy. Nejspíš je nečekaly ani žádné kanibalské bojůvky. Podmínky prostředí, ovlivněné podnebím, se samy postupně postaraly o to, že si každá rodina mohla dovolit méně a méně potomků. Až po pár generacích nezůstala osadníků víc než jen hrstka. Příbuzenská blízkost jim mnohdy bránila v zakládání nových rodin. Stejně tak se omezovaly jejich zdroje obživy a ekonomické možnosti.

TIP: Kam zmizel postrach Evropy: Kdo stál za pádem obávaných Vikingů?

Kolonie nakonec nedokázala komunikovat se světem, protože už neměla dost námořníků na to, aby každou sezónu vypravila loď naloženou mrožovinou a kožešinami, jež by směnila za zboží. Změna to nebyla náhlá nebo drastická, ale pozvolná a konstantní. Nikdo z místních nepopisoval útrapy a mimořádné komplikace, protože tohle byl standard – normální situace. I když tedy máme rádi velké záhady, výrazné historické předěly a dramatická rozuzlení, Vikingové v Grónsku nejspíš dočista obyčejně vymřeli.

Ačkoli neexistují záznamy o tom, jak přesně útvar vznikl, jde s největší pravděpodobností o pozůstatek nepovedeného průzkumného vrtu. Pouze ústně koluje historka o tom, jak se v 70. letech 20. století propadla zem pod vrtnou soupravou sovětských vědců. Ti se pak pokusili zlikvidovat škodlivé plyny pomocí plamenů a možná doufali, že oheň nebude mít dlouhého trvání. 

TIP: Turkmenistán zvažuje uzavření „brány do pekla“ v poušti Karakum

O půl století později ale obří jáma stále hoří a nic nenasvědčuje tomu, že by zásoby plynu docházely. (Turkmenistán koneckonců disponuje jedněmi z nejrozsáhlejších ložisek zemního plynu na světě.) Jeden z lidí, kteří místo navštívili, popisuje klima na okraji jámy takto: „Žár stoupající z kráteru je nesnesitelný a odpolední slunce teplo ještě zesiluje … Představte si horko, které vás udeří do obličeje při otevření trouby. Jen je mnohem teplejší, útočí na celé vaše tělo a nedá se mu tak snadno vyhnout.“ 

Alkohol je jednou z nejvíce užívaných návykových látek, takže se rozhodně vyplatí detailně znát jeho účinky na lidské zdraví. Leccos už o alkoholu víme, může například trvale poškozovat DNA, vyvolávat rakovinu, snižovat duševní schopnosti a zmenšovat mozek. 

Podle nového výzkumu týmu, který vedli odborníci britské Oxfordské univerzity, pití alkoholu vede ke zrychlenému stárnutí přímo na buněčné úrovni. Projevuje se to rychlejším zkracováním telomer, koncových částí chromozómů, které se jinak zkracují při každém dělení buňky. Ačkoliv detaily stále nejsou příliš jasné, kratší telomery znamenají kratší život.

Alkohol a telomery

Anya Topiwala a její kolegové zpracovali data o více než 245 tisících lidí, která pocházejí z projektu „UK Biobank“ a obsahují i délku telomer. Jejich výsledky ukázaly těsnou souvislost mezi intenzivním pitím alkoholu a kratšími telomerami. Lidé, kteří vypijí více alkoholu, než odpovídá 11 sklenicím vína týdně, mají telomery kratší, jako by přišli o tři roky života.

TIP: Láhev vína týdně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje rakoviny podobně jako 10 cigaret

„Naše výsledky podporují představu, že alkohol, obzvláště při nadměrném pití, přímo ovlivňuje délku telomer,“ potvrzuje Topiwala. „Kratší telomery jsou rizikovým faktorem, který zřejmě zvyšuje hrozbu výskytu závažných nemocí typických pro stáří, jako je například Alzheimerova choroba.“ Badatelé rovněž zjistili, že záleží na množství vypitého alkoholu. Proto má podle nich smysl pro zdraví i pouhé omezení spotřeby alkoholu.

Jedním z hlavních rysů první světové války se stalo její pronikání téměř do všech oblastí života společnosti. Už prusko-francouzskou válku (1870–1871) doprovázelo nasazení obrovských armád a zapojení širokých vrstev obyvatelstva (především na francouzské straně), což mohlo a mělo zapůsobit jako varovně vztyčený prst.

Churchillova prorocká slova

Mnozí se ale domnívali, že příští konflikt i tak proběhne v relativně omezeném měřítku jako kabinetní války minulých století. Jeden z mála, kdo prokázal jasnozřivost, byl v roce 1901 mladý britský konzervativní poslanec Winston Churchill: „Války vedené národy budou hroznější než ty, jež vedli králové.“

Varování jeho i dalších podobně smýšlejících lidí však nepadlo na úrodnou půdu. Byť se od roku 1900 celkem pravidelně objevovaly apokalyptické vize dalšího konfliktu, nepodařilo se vyvinout dostatečné úsilí k odvrácení katastrofy.

Soupeření mezi Francií a Německem patřilo k určujícím jevům evropské politiky téměř po celé 19. století. Zemi galského kohouta stále sžíral debakl z poslední války, který navíc vyústil ve ztrátu Alsaska a Lotrinska. Francouzi prahli po odvetě a odmítali se vzdát myšlenky na opětovné získání těchto území.

Na druhé straně Němci ještě v éře železného kancléře Otty von Bismarcka opakovaně uvažovali o zahájení další preventivní války proti sílícímu odvěkému nepříteli a nemohlo být ani řeči o tom, že by dobrovolně tuto kořist vrátili. V tomto směru měli pacifisté na obou stranách velmi ztíženou úlohu – národní hrdost byla příliš silná, aby Berlín či Paříž uhnuly z nastoupené konfliktní linie.

Balkánský sud prachu

Podobně byly mocnosti „zakopané“ také v dalším neuralgickém bodě evropské politiky – na Balkáně. Rakousko po staletí válčilo s Turky z náboženských důvodů, jenže ty se vzrůstem nacionalismu v 19. století poněkud ustoupily do pozadí. Další oslabování „nemocného muže na Bosporu“ již nebylo v zájmu Vídně. Znamenalo by to sílící Srbsko i další národní státy, které měly zálusk na všechna území obývaná jejich soukmenovci, z nichž podstatná část žila právě v podunajském soustátí.

Rakousko-Uhersko si na druhou stranu nepřálo ani vlastní významnou expanzi tímto směrem, protože by se takto zbytečně zvýšil podíl Slovanů pod vládou Františka Josefa I. Ten si zkrátka přál udržení statu quo na Balkáně. 

Vzhledem k imperiálním ambicím ruského cara využívajícího dobrého vztahu se Srby a turbulentní situaci po obou balkánských válkách (1912–1913) mnozí tušili, že právě neklidný poloostrov zapůsobí jako rozbuška příštího velkého konfliktu. Tomu se překvapivě pokusili v kritickou chvíli vyhnout sami Srbové, když na rakouské ultimátum po sarajevském atentátu odpověděli celkem smířlivě.

Pokračování: Anatomie jednoho šílenství (2): Dalo se zabránit první světové válce?

Některé body požadované Vídní však šly proti samotné podstatě srbské svrchovanosti, takže Bělehrad mohl tento dokument přijmout jako celek jen za cenu velkého pokoření. Vzhledem k vypjatému nacionalismu si vedoucí činitelé něco takového nemohli dovolit. Před pouhými 11 lety proběhl krvavý puč, během nějž spiklenci zavraždili Alexandra I., jeho manželku, několik příbuzných a také čelní vládní představitele. Nový král Petr I. se právem mohl obávat reakce radikálů na případnou kapitulaci před rakouskými požadavky.

Start více než měsíc dlouhé lunární mise Artemis I je naplánovaný na 29. srpna. Možnost startu se nabízí od 14:33 SELČ a toto okno zůstane otevřené po dvě hodiny. Pokud se start i zbytek mise podaří, vrátí se modul po 42 dnech na Zemi 10. října. V případě neúspěchu například kvůli počasí, plánuje NASA další starty na 2. a 5. září (návrat by se v takovém případě uskutečnil 11. a 17. října). Pokud by nevyšly ani tyto termíny, muselo by se dva týdny počkat.

S výškou 98 metrů jsou raketa SLS (Space Launch System) společně s modulem Orion vyšší než socha Svobody. Stroj čeká na let k Měsíci v hangáru v Kennedyho vesmírném středisku na floridském mysu Canaveral po opravách, které byly potřeba po červnových testech. Během nich se objevilo několik technických problémů včetně úniku paliva.

Raketa je připravená

Představitelé NASA na tiskové konferenci ujistili, že veškeré potíže se podařilo vyřešit a testování rakety je téměř u konce. Upozornili však, že se termín startu může posunout nejen z důvodu nestálého floridského počasí, ale i kvůli jiným problémům, které mohou vyvstat před přemístěním rakety na startovací rampu. Finální závazek pokusit se o start 29. srpna padne podle NASA nejdříve týden před tímto datem.

Program Artemis je zaměřený na průzkum a využití zdrojů ve vesmíru, včetně Měsíce a v budoucnu i Marsu. Má ambici dostat Američany opět na lunární povrch, kde byli naposledy v roce 1972 v rámci programu Apollo. Poprvé by na Měsíci měla stanout také žena – proto je také mise pojmenovaná po řecké bohyni spojené s Měsícem.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Artemis I je první fází tohoto programu. Součástí fáze Artemis II má být už dosažení oběžné dráhy kolem Měsíce s posádkou na palubě. V rámci mise Artemis III pak mají lidé opět stanout na lunárním povrchu. Podle dřívějších odhadů NASA se poslední fáze uskuteční nejdříve v roce 2025.

Všechny dosud popsané druhy dinosaurů se rozmnožovaly kladením vajec. Víme, že například dlouhokrcí sauropodi na nich seděli, zatímco třeba raptoři je ponechávali osudu. Paleontologové však na základě fosilních nálezů mohou jen těžko zjistit, jak dlouho vejce ležela v hnízdě, než se z nich vylíhli potomci. Tým pod vedením Gregoryho Ericksona z Floridské státní univerzity se nicméně rozhodl najít odpověď v případě ptakopánvého hypacrosaura a malého rohatého protoceratopse.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

Badatelé analyzovali růstové linie zbylé po zubech nevylíhnutých embryí a zjistili, že u prvního zmiňovaného rodu se mláďata drala na svět po uplynutí 5,8 měsíce, zatímco u druhého zhruba za poloviční dobu. Většina ostatních druhů se pravděpodobně líhla v obdobném časovém rozmezí, tedy v řádech měsíců – a právě tak dlouho trvá „dozrávání“ vajec u převážné části dnešních plazů. Naopak u ptáků, kteří se z dinosaurů vyvinuli, jde zpravidla jen o týdny.