Samice krokodýla žijící nedaleko indonéského města Palu se stala pomyslnou celebritou: Všichni ji znali a věděli o jejím krutém údělu, ale nikdo jí nedokázal pomoct. Do pneumatiky, která jí uvázla na krku, postupně dorůstala a hrozilo, že ji začne škrtit.

TIP: V Anglii dron s klobásou zachránil psa uvázlého v přílivové oblasti

Odvážný lovec Tili proto nastražil past, do níž se 4,5metrové zvíře po několika týdnech nakonec chytilo. S pomocí přátel pak Tili pneumatiku přeřezal a nešťastnici po šesti letech utrpení osvobodil. Jeho výkon ocenili nejen obyvatelé Palu, ale také novináři a ochránci přírody z provincie Sulawesi.

Všechno to začalo, když si jeden student kanadské McGillovy univerzity všiml, že se samci laboratorních myší chovají divně v přítomnosti březích myších či kojících samic, které byly v laboratoři umístěné kvůli úplně jinému výzkumu. Ukázalo se, že je to kvůli chemické látce v moči březích samic.

Dalším překvapením pro vědce bylo, že jde o stejnou látku, která vytváří charakteristickou vůni banánů. A jak záhy akademici zjistili, stejně jako březí samice, i banány díky své vůni velmi stresují nebohé myšáky. Proč na ně tato látka, kterou je n-pentyl acetát, působí tak výrazným způsobem?

Chemický vzkaz pro samce

Vysvětlení souvisí s tím, že myšáci, zejména nedávno dospělí myšáci, kteří jsou stále ještě bez reprodukčních zkušeností, mají nepěkný sklon provádět infanticidu. Jinými slovy zabíjejí malá mláďata samic, s nimiž by se mohli pářit, ale nemohou, protože jsou březí, nebo kojí. Samci si tímto chováním zvyšují svůj reprodukční úspěch.

TIP: Nový tip na hubnutí? Myši bez čichu ztrácejí na váze i při tučné stravě

Pro samice je to samozřejmě velmi nežádoucí, proto se snaží samce, kteří by mohli mít infanticidní úmysly, odradit. Zbraní samic, je právě zmíněná látka v jejich moči, která u mladých samců vyvolává značný stres. Je to zpráva, kterou by samci, ve vlastním zájmu, neměli ignorovat.

„Většina chemických vzkazů, které si vyměňují samci a samice myší, je o sexu. V tomhle případě ale o žádný sex nejde. Samice vzkazují samcům, ať se drží zpátky. Jestli se jen dotknou jejich mláďat, tak se na ně vrhnou jako šílené fúrie,“ vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Jeffrey Mogil.

Nevelká země v jihovýchodním cípu Evropy si přírodním bohatstvím nezadá s nejnavštěvovanějšími lokalitami starého kontinentu. Výstupy na vysoké hory potěší milovníky outdoorového pohybu, dobrodruhové ukojí touhu po adrenalinu sjížděním dravých řek, a kdo cestuje za odpočinkem, přijde si na své díky místním plážím. Právě pobřeží je navíc poseto místy, kudy doslova kráčely dějiny.

Benátský odkaz

Do pestré historie Jadranu postupně zasáhli starověcí Řekové i Římané, aby následně uvolnili prostor mocné Byzanci. Do osudů zdejších obyvatel však po celou dobu promlouvali rovněž Slované, Avaři či muslimští Saracéni, kteří oblast v 9. století zdevastovali. 

Budva se tak na čas téměř ztratila z map, ale nakonec jí vdechli nový život Benátčané, kteří na balkánském pobřeží zanechali patrně nejvýraznější stopu. Černohorským přístavům dominovali více než tři staletí, a právě památky na zmíněnou éru platí v současnosti za největší turistické taháky oblasti. Města Budva a Kotor paří k těm, jež z přítomnosti Benátčanů vytěžila nejvíc, a dnes se řadí mezi symboly Černé Hory.

Budva plná příběhů

Historické městečko Budva na břehu Jaderského moře působí na první pohled nenápadně a po většinu roku tam žije pouze dvacet tisíc stálých obyvatel – zato v letní sezoně se jeho kapacita nafoukne s příjezdem tisíců rekreantů. Ne každý z nich přitom ví, že relaxuje v místech, jejichž dějiny se začaly psát již bezmála před 2 500 lety. Podle archeologů patří Budva mezi nejstarší osídlené lokality na jadranském pobřeží. A třebaže nejde o gigantickou metropoli, než se skrz prstenec moderní zástavby dostanete až do historického centra na dosah starobylých kamenných hradeb, nějakou dobu to rozhodně zabere. 

Moderní tvář Budvy reprezentují hotely, restaurace, obchody či nákupní centra, tu a tam doplněná o směnárnu či hospodu. Jde tedy o scenérii snadno zaměnitelnou s libovolným anonymním jadranským sídlem. Unikát z ní dělá kamenné historické jádro, zosobněné labyrintem romantických středověkých uliček: V létě jsou plné života, v zimě půvabně osamělé a nasáklé slanou vůní moře. Spleť průchodů se rozprostírá do všech stran a dýchá nezaměnitelnou atmosférou, ovšem samotné opevnění stojí možná za ještě větší pozornost: Skýtá totiž panoramatický výhled na celé město a na zdi stále zůstává viditelný symbol benátského lva, vzpomínka na více než třísetletou italskou nadvládu.

Mytický zakladatel

Staré město vyrostlo v průběhu staletí na malém kamenném výběžku obklopeném mořem a podle legendy jej na útěku založil mytický Féničan Kadmos, který měl stát rovněž u zrodu bájných řeckých Théb. Dle spolehlivých archeologických důkazů však víme, že první osídlení v místě vzniklo v 5. století př. n. l. z popudu řeckých kolonistů.  

Vstup leží na nejjižnějším výběžku poloostrova nedaleko obrovské pevnosti zasvěcené Panně Marii, kde dnes funguje malá galerie. Podobné tvrze v minulosti bránily přístavy před piráty a na Jadranu jich stávala celá řada. Jedna z nejbližších věží, které z hradeb spatříte, náleží kostelu sv. Ivana ze 7. století. O tisíc let později svatostánek s nezaměnitelnou zvonicí odolal zemětřesení a dnes láká nejen na výzdobu ze skleněných mozaik, ale zejména na vzácné ikony, jež podle tradice chránily město před nemocemi či námořními lupiči. Procházka po kamenném opevnění končí nedaleko ortodoxního kostela sv. Trojice z 19. století a jen o pár metrů dál zdobí Budvu i středověký kostelík sv. Sávy, považovaný za nejkrásnější ve městě.

Na břehu Kotorského zálivu

Třináctitisícové letovisko Kotor dělí od Budvy asi jen dvacet kilometrů. Město ležící na okraji jedinečného zálivu boka Kotorská (viz Nejjižnější fjord Evropy) těží z unikátní polohy, neboť jej z vnitrozemí chrání horský masiv Lovćen. Stejně jako v Budvě zajišťovaly bezpečnost především impozantní hradby, jejichž význam dokresluje zápis na prestižní seznam UNESCO. Již zdálky jim dominuje pevnost sv. Jana, která se v ostrém svahu v nadmořské výšce 280 metrů tyčí už přes tisíc let. První křesťanská bazilika v místě vyrostla v 6. století, ta současná pak pochází z roku 1518. Vede k ní stezka čítající přibližně 1 350 schodů a výstup si můžete zpestřit návštěvou kostela zasvěceného Panně Marii, který se nachází přesně v polovině.

Důkladná prohlídka hradeb, jimž dominují bastiony s kořeny sahajícími až do 13. století, zabere celé hodiny. V následujících třech staletích se v oblasti vystřídali Byzantinci, Bulhaři, Srbové, Maďaři a nakonec již zmínění Benátčané, kteří zůstali do roku 1797 a podepsali se pod značnou část současné podoby opevnění. Do města se pak vstupuje Mořskou bránou, tyčící se nad vodním příkopem. V polovině 16. století ji postavili rovněž Benátčané a od roku 1944 ji zdobí hvězda jako upomínka, že tehdy město osvobodili komunisté v čele s budoucím prezidentem Josipem Titem. 

Kostely, které přežily

Přímo za bránou se rozkládá náměstí Zbraní, největší a podle mnohých i nejmalebnější v Kotoru, zdobené vznešenou architekturou 17. století. Kolem nevelké Hodinové věže, jejíž protějšky bychom našli v mnoha italských městečkách, míří nepřetržitý proud návštěvníků do útrob starého města. Řada z nich se přitom zastaví na kraji náměstí, kterému kdysi dominoval Rektorův palác. Dnes v budově sídlí luxusní hotel Cattaro, ale také Napoleonovo divadlo z roku 1810, jedno z prvních na Balkáně.

TIP: Bukovina: Kláštery ve stínu buků na pomezí Ukrajiny a Rumunska

Mezi nejdůležitější historické stavby Kotoru patří vysoká katedrála sv. Trifona. Dóm se dvěma věžemi nahradil ve 12. století původní menší kostel z 9. věku, kam poutníci přinesli relikvie zmíněného světce. Svatostánek dvakrát přežil ničivé zemětřesení, a to v letech 1667 a poté 1979, kdy otřesy téměř srovnaly se zemí značnou část černohorského pobřeží. Dnes má proto katedrála moderní tvář, přesto se zejména v interiéru podařilo uchovat její historický šarm. 

Ve spirálních galaxiích, jakou je například i Mléčná dráha, se nacházejí hvězdy velmi různého stáří. V některých oblastech takové galaxie se stále ještě rodí nové hvězdy. V eliptických galaxiích, které připomínají masivní vesmírná vejce, je to ale jiné. Všechny hvězdy tam jsou podobně staré a žádné nové tam už nevznikají.

Podle odborníků se jako nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto rozdílu jeví, že v rané fázi vývoje eliptických galaxií došlo „zamrznutí“ tvorby nových hvězd. Zatím není jasné, proč k tomu dochází. Jednou z teorií, s nimiž astronomové pracují, je, že za to mohou supermasivní černé díry, které zamezí dostupnosti plynu, z něhož vznikají nové hvězdy.

Síla černých děr

Tuto hypotézu se rozhodl ověřit mezinárodní tým astronomů, který vedl Kei Ito z japonské univerzity Graduate University for Advanced Studies (SOKENDAI). Vědci využili rozsáhlý soubor dat Cosmic Evolution Survey (COSMOS), který zahrnuje pozorování řady významných teleskopů v oblasti rádiového, infračerveného, viditelného i rentgenového záření.

Analyzovali záření eliptických galaxií, vzdálených 9,5 až 12,5 miliard let, které pozoruje v mnohem mladším vesmíru, než je dnes. Díky kombinaci dat o záření různých galaxií, ve kterých vznikají, nebo naopak nevznikají nové hvězdy, se jim podařilo odhalit emise rádiového a rentgenového záření ze studovaných galaxií, v nichž nevznikají nové hvězdy.

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

Kei Ito a jeho tým jsou přesvědčeni, že pozorované rádiové a rentgenové záření je natolik silné, že jej nelze vysvětlit pouhou aktivitou hvězd. Podle nich jde o signál přítomnosti velmi aktivní supermasivní černé díry. Podle všeho tedy náhlý konec tvorby nových hvězd v eliptických galaxiích skutečně těsně souvisí s nárůstem aktivit příslušných supermasivních černých děr.

Rybáci obecní (Sterna hirundo) se podobají rackům, jsou ale štíhlejší a menší. Velmi dobře je lze poznat díky vidlicovitě vykrojenému ocasu a úzkým špičatým křídlům, která v rozpětí dosahují až 80 cm. Jejich let je lehký a houpavý. Na rozdíl od racků jsou ve vzduchu velmi obratní a dokážou na malém prostoru rychle měnit směr letu.

Lov a skromná hnízda

Rybáci loví kořist tím způsobem, že se ve vzduchu zastaví na místě a chvíli třepotají křídly jako poštolka. Pátrají po rybkách a jakmile zaměří kořist, střemhlav se z výšky okolo šesti metrů vrhají do vody, až voda vystříkne. Tímto způsobem racek nikdy neloví. Rybák je také schopen potopit se za rybičkou až 30 cm hluboko. Od racků rybáky rozeznáte taky podle hluboce vidlicovitě vykrojeného ocasu a černé „čepičky“ na hlavě. 

Rybáci hnízdí společně s racky na malých ostrůvcích nebo březích rybníků či řek. Jejich hnízda jsou jen malé důlky, které ptáci vykrouží tělem a často je jen spoře vystelou suchými stébly. V některých případech výstelka úplně chybí. Při stavbě hnízda spolupracují oba partneři. Občas rybáci nemají jinou možnost než postavit hnízdo na zaplavovaném místě. Tehdy si pod ním vybudují vyšší základ, aby jejich vajíčka byla vždy v suchu. 

Střed kolonie pro průbojné

Samice snáší začátkem května dvě až tři skvrnitá vajíčka, na nichž sedí převážně sama. Sameček ji jen občas při zahřívání vajec vystřídá. Když se mláďata vylíhnou, jsou pokryta prachovým žlutě kropenatým peřím. Jakmile oschnou, opouštějí hnízdo a toulají se společně s ostatními mláďaty po celé kolonii. 

Hlavní potravou těchto ptáků jsou drobné rybičky, občas mohou lovit i korýše a hmyz. Mláďata se toulají po okolí s jinými mláďaty, ale rodiče je bezpečně poznají, a vždy nakrmí ta svá. V kolonii rybáků panuje neustálý křik, a také souboje mezi jednotlivými ptáky jsou na denním pořádku. Stojí za zmínku, že podle umístění hnízda lze poznat „osobnost“ jednotlivých ptáků. Uprostřed kolonie hnízdí vždy ti nejprůbojnější jedinci, kteří dokážou obhájit své teritorium. Na okrajích pak najdete mladší jedince. 

Námluvy se svatebním darem

Ze zimovišť k nám rybáci přilétají v dubnu; koncem léta v srpnu nebo v září se vracejí zpět na zimoviště. Jsou mimořádně vytrvalými letci, kteří na cestě mezi hnízdišti a zimovištěm dokážou běžně překonat vzdálenost přesahující 10 000 kilometrů. Během jednoho dne přitom nemají problém přeletět 500 i více kilometrů. 

Na hnízdiště přilétají všichni společně, ale nespárovaní. Teprve na místě probíhá vyhledávání partnerů, které je spojeno se složitým obřadem. Sameček své vyvolené nabízí během toku „svatební dar“, což je drobná rybička. Přinese rybku v zobáku, usedne před dámu svého srdce a s nepatrnými úklony jí tento dar nabízí. 

Samička chvíli váhá. V okamžiku, kdy se rozhodne dar přijmout, jí ovšem sameček, který jako by si svůj záměr rozmyslel, s nabízenou rybičkou odlétne. Samička jej následuje a po chvilce dojde k předání rybky během letu. Partneři pak společně létají nad kolonií. 

Péče při sezení na vejcích

Svatební lety probíhají i během následujících dní, kdy si ptáci předávají dar jen symbolicky. Krouží vysoko nad hladinou bez mávání křídel, aby nabrali výšku. Potom postaví křídla kolmo vzhůru, a klesají k vodní hladině. Prolétnou nad vodou a pak usednou na břehu. Až po několik dnech nastává akt páření, při němž se samička přikrčí, partner jí naskočí na hřbet a za neustálého mávání křídel se snaží o spojení. Někdy je akt krátký, jindy může trvat déle. Občas lze vidět, jak sameček se stabilitou na hřbetě samičky zápasí. 

TIP: Zedníček skalní: Okřídlený krasavec z jihu Evropy

Svatební dar přebírá samička někdy i přímo na zemi. Podobný akt jako je tento, kdy samec předává ulovenou rybičku, můžeme ještě vidět i během sezení na vejcích, kdy opět sameček přilétá a svou družku na hnízdě krmí. 

Nejstarší dochované zprávy o výrobě a používání vonných látek se datují do doby bronzové (asi 2000 let př. n. l.) na ostrově Kypru, s rozdílem pár století se objevily i v dnešní Indii a ve staré Mezopotámii. Avšak opravdový rozkvět zažilo parfumérství až ve středověké Evropě. Do té doby bylo používání vonných mastí záležitostí převážně bohatších vrstev a dalším z řady rozmarů, které si chudší část společnosti buď nemohla dovolit, nebo o ně jednoduše neměla zájem.

To ovšem změnily morové rány, které se do Evropy poprvé dostaly z Asie v roce 1347. Nákaza dokonce mohla pocházet z provincie Chu-pej, jejímž hlavním městem je Wu-chan, kde se objevil COVID-19. Naznačují to alespoň první zprávy o vypuknutí nemoci v Číně z roku 1330. 

Černá smrt

Dnes již víme, že původcem onemocnění je bakterie Yersinia pestis, která se prostřednictvím blech dostala z hlodavců na člověka, jemuž následně přivodila vysoké horečky, kašel, respirační problémy, bolest hlavy, a především typické tmavé boule v tříslech, podpaží nebo na krku. Útrapy končily přibližně po osmi dnech smrtí nemocného. Podle dobových kronikářů bylo v některých místech tolik mrtvých, že je nejenže nestíhali pohřbívat do masových hrobů, ale že málokdo byl ochotný se k tělu přiblížit, leda za vysokou odměnu. Běžně se tedy stávalo, že mrtvá těla zůstávala ležet tam, kde skonala, a že je roztrhali potulní psi, kteří se tak sami mohli nakazit a mor šířit dál.

S nákazou se pokusilo zkřížit cesty středověké lékařství, jenže to mohlo – vzhledem ke svým kvalitám – dopad morové epidemie snížit jen stěží. Většina znalostí navazovala na řeckou a římskou tradici z období antiky a nemohla efektivně zabránit šíření nemoci. Už jen proto, že hlavní léčebnou metodou tehdejších lékařů bylo pouštění žilou, projímadla a používání bylinných mastí. Příčina choroby byla odhalena až na konci 19. století, nicméně do té doby lidé přišli na způsoby, jak s nemocí zápasit formou karantény i izolace.

Vůně jako prevence i lék

Mezi úvahami, proč se nákaza šíří, se objevila také myšlenka otráveného vzduchu. Ještě před výskytem moru totiž lidé znali jinou infekční nemoc, malárii. O ní se mylně domnívali, že se přenáší zkaženým vzduchem a ne prostřednictvím komárů. Ostatně slovo malárie, z latinského mal-aria, označuje doslova špatný vzduch. Od první morové rány ve 14. století až do novověku získávala domněnka, že je potřeba zkažený vzduch vyčistit a provonět, stále více stoupenců, kteří přicházeli s novými způsoby, jak očistu provést.

Veřejně zakládané ohně obsahující vonné látky měly ulice měst zbavit nečistého ovzduší. V domácnostech lidé pálili směsi obsahující nejrůznější aromata, jako kadidlo, rozmarýn nebo jalovec. Lékaři ošetřující nemocné nosili zvláštní masky připomínající ptačí zobák, v jehož konci byla bylinná směs, která měla zabránit průchodu viru do těla. A zhotovovaly se rovněž vonné masti a oleje, kterými se lidé potírali po koupeli, neboť věřili, že horká koupel člověku otevírá póry a tím se vystavuje riziku nákazy. Mast tyto otvory zacelí a nedovolí moru do těla vstoupit.

Ti bystřejší si povšimli, že pracovníci v dílnách na výrobu parfémů se jen zřídka vyskytovali mezi nakaženými. To lékaře utvrdilo v používání vonných látek, které se později nepoužívaly pouze jako prevence či dezinfekce, ale rovněž jako lék pro již nemocné, přičemž léčba spočívala v inhalování bylinných a rostlinných výparů.

Povoňky či amulety

Dopad morových ran a snaha o prevenci před nákazou se odrazily i ve zvláštním ochranném šperku zvaném pomander, který se v Evropě objevil ve 14. století. Výraz pochází z francouzského pomme d´ambre, doslova jablko z ambry. Má vzor v jablku nebo pomeranči posetém hřebíčkem a dále dozdobeném skořicí, bylinkami a kořením, které dohromady tvořily vonný amulet, jenž si majitelé dávali do sáčku a připínali na pásek, nebo k jiné části šatů. 

S postupem času se pomandery staly předmětem obchodu s luxusním zbožím, když se začaly vyrábět do podoby zlatých či stříbrných šperků, které se nosily také na krku. O tom svědčí četné obrazy středověkých i pozdějších malířů.

Drobné schránky s dezinfekčními účinky se plnily jednak esencemi živočišného původu, už zmiňovanou ambrou nebo pižmem, a vonnými pryskyřicemi, kořením a bylinami. Pomander nosila též britská královna Alžběta I., která jeho účinnost posilovala pomocí naparfémovaných rukavic ze španělské kůže. 

Vykuř dům

Pařížští lékaři doporučovali dezinfikovat i domácnosti, a to v létě kouřem ze zápalné směsi růží, santalového dřeva, lotosu, octa, kafru a jablek. Naproti tomu v zimě bylo vhodné provonět místnost kouřem z teplejších ingrediencí, jako je agarové dřevo, pryskyřice či muškát. Ne všichni si ale mohli tyto látky dovolit, proto je chudší lidé nahrazovali dostupnějšími a levnějšími variantami obsahujícími majoránku, kadidlo nebo rozmarýn.

Existovala spousta receptur na složení vonné směsi. Lidé většinou volili takové vůně, které byly příjemné čichu, nicméně v době průmyslové revoluce obyvatelé smogem zamořených průmyslových center věřili, že kouř vycházející z továren má zničující účinky pro morovou nákazu a de facto ochranné vlastnosti. Podobný neblahý důsledek měla i zmíněná fáma, že by se virus mohl dostat do těla otevíráním pórů při horké koupeli. Opak byl pravdou a časté mytí naopak riziko onemocnění snižovalo.

Rozvoj parfumérství

Rostoucí poptávka po vůních a zdraví prospěšných přípravcích otevírala nové možnosti. Výrobci nejenže experimentovali s dosud neznámými kombinacemi bylin, koření a živočišných výrobků, rozhlíželi se i po nových přísadách z cizích krajů. Italští mořeplavci udržovali četné kontakty s Orientem, kde získali jak přístup k novým ingrediencím, tak také poznatky z dlouhé tradice výroby parfémů. Objevení Ameriky zase přineslo aromatické látky, jako je vanilka nebo kakao. Do čela parfumérství se nicméně vypracovaly Itálie a Francie.

TIP: Parfémy se používaly ke svádění i skrývání zápachu

Zásadní změnu představovaly nové metody přípravy vonných směsí. Hojně používanou technikou se stalo uchovávání vůně v tuku. Odolné květiny jako růže nebo narcisy se promíchaly s tukem, a zahřívaly do doby, než se částečně rozpustily a uvolnily do tuku své vůně.

Jiným způsobem přípravy bylo destilování zakládající se na schopnosti páry absorbovat vůně a v 18. století se rozšířila metoda uvolňování ingrediencí v rozpouštědle (například ethanolu), které se poté nechalo vyprchat. Ve většině případů se používal oheň a výpary z vařených látek, není proto divu, že parfémy získaly svůj název z latinského per-fumus, tedy látka procházející skrze kouř.

„Je v ohrožení života... její zdravotní stav je velmi špatný,“ řekl stanici France 3 Gerard Mauger z organizace na ochranu přírody GECC, který savce pozoruje. Kosatka má podle něj problém obstarat si jídlo a sladká voda škodí jejímu zdraví. Podle Maugera je velmi složité najít řešení, jak kytovce přemístit zpět do oceánu. Hrozí totiž, že pokus o záchranu zvíře ještě víc vystresuje.

Čtyřmetrová kosatka, která je podle vědců samec, byla poprvé spatřena 16. května v ústí Seiny mezi přístavem Le Havre a městem Honfleur v Normandii. Poté se vydala desítky kilometrů proti proudu řeky a dorazila západně od města Rouen.

TIP: Záchrana zachránce: Britská horská služba zachraňovala bernardýnku

Kosatku je nutné naléhavě zachránit, řekla Muriel Arnalová, která předsedá francouzské organizaci na ochranu práv zvířat One Voice. Upozornila také na skutečnost, že samci kosatek se obvykle celý život drží v blízkosti své matky. Podle Arnalové by bylo lepší kytovce z řeky vyvést pomocí sítí, než jej umístit na člun a do oceánu převézt.

Na příležitostné výkyvy počasí jsme zvyklí, přesto zpravidla tušíme, co čekat od jednotlivých ročních období. Podle aktuální zprávy meteorologů bychom však měli postupně začít své představy upravovat: Hodnoty, jež v minulosti spadaly do kategorie „extrém“, se totiž pomalu dostávají mezi dlouhodobý normál.

Průměrná roční teplota stoupla oproti starému modelu o 0,4 °C, přičemž nejvíc je rozdíl patrný během ledna, června a srpna, kdy se zvýšení blíží 0,9 °C. Co se týče srážek, čísla zůstávají stejná. Leckterý laik by tak mohl snadno nabýt dojmu, že se vlastně nic neděje. Z hlediska pocitového vnímání je sice letní jednostupňový rozdíl skutečně zanedbatelný, ovšem v přírodě se může i takový detail projevit poměrně výrazně. Stoupající teplota a stagnující srážky vytvářejí rovnici s jednoznačným výsledkem: Voda se v krajině udrží kratší dobu, takže do budoucna můžeme čekat víc sucha.

Prší jindy než dřív

Zatímco průměrné množství vody skrápějící naši krajinu se příliš nemění – s výjimkou Libereckého a Královéhradeckého kraje, kde zaznamenali pokles přibližně o 4–5 % – distribuce srážek se za poslední tři dekády proměnila výrazně. Během dubna, listopadu a prosince je jich až o 5 % méně než dřív, přitom právě v uvedených měsících hraje vláha v krajině obzvlášť důležitou roli. Pro úplnost dodejme, že dlouhodobě prší v Česku nejméně v únoru a nejčastěji naopak deštníky vytahujeme v červenci.

TIP: Počasí na objednávku: Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?

Průměrná roční teplota se nyní na našem území pohybuje okolo 8 °C, nicméně v oblasti mírného pásma podobný údaj mnoho nevypovídá: Nejchladnější měsíc představuje leden s dlouhodobým normálem −2 °C, kdežto v červenci se vzduch zahřívá na 17,8 °C. V průběhu roku tak průměrné teploty kolísají přibližně na dvacetistupňové škále. Pokud bychom však do výpočtů zahrnuli i zjištěné rekordy, dostaneme se k rozmezí přesahujícímu 80 °C: Nejnižší naměřenou teplotu, konkrétně −42,2 °C, zaznamenali v únoru 1929 v Litvínovicích u Českých Budějovic, a naopak nejtepleji dosud bylo ve středočeských Dobřichovicích v srpnu 2012, kdy záznam ukázal 40,4 °C. 

Oběť švagrovy zášti

• neznámá žena

O Vratislavově první manželce toho mnoho nevíme, vlastně neznáme ani její jméno. Kronikář Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české sice zmiňuje jméno Arabona, to ale nepotvrzuje žádný dobový pramen a ani sám kronikář jej nijak nedokládá. Vzhledem k tomu, že se může také jednat o přibližný latinský přepis názvu uherského města Györ, lze spíše spekulovat, zda šlo v Hájkově případě o nedůsledné zapracování informace o domnělém původu této ženy nebo o úmyslnou mystifikaci.

S jistotou můžeme tvrdit jen to, že po nástupu Vratislavova staršího bratra Spytihněva II. (1055–1061) na český knížecí trůn začala být pro některé z jeho mladších sourozenců na Moravě, kde obdrželi úděly, horká půda. Sám Vratislav se rozhodl uprchnout z Olomouce, kde byl údělníkem, do Uher. Při chvatném odchodu na svém panství zanechal manželku v pokročilém stupni těhotenství doufaje, že starší bratr ženě v očekávání neublíží. Kolikrát si asi později musel vyčítat, jak slepá byla jeho důvěra ve Spytihněvovo milosrdenství. Český kníže, ovládán zlobou a podezíravostí vůči všem členům své rozvětvené rodiny, se hodlal vypořádat s každým příbuzným, který by pro jeho panování mohl představovat i sebemenší hrozbu. Takové jednání ostatně nebylo v českých poměrech ničím překvapivým.

Vratislavovu těhotnou ženu Spytihněv svěřil do „péče“ hradskému správci Mstišovi, jehož pohostinnost lze označit za krajně neuspokojivou. Kosmas nám dokonce zanechal zprávu, že Mstiš ji na hradě Lštění, kde byla šlechtična držena, nechal každou noc připoutávat okovy ke své noze. Jestli si kronikář své vyprávění poněkud připepřil špetkou pomluv, se dnes již nedozvíme. Nezpochybnitelným faktem ovšem zůstává, že když Spytihněv svou švagrovou na přímluvu biskupa Šebíře propustil, těhotná žena při předčasném porodu na cestě do Uher náhle zemřela.

Odkaz, který vyhasl

• Adléta Uherská (1057–1062)

Vratislav v exilu neměl zůstat osamocen příliš dlouho. Uherský král Ondřej I. (1046–1060), který před usednutím na trůn sám dlouhá léta pobýval ve vyhnanství v Čechách, v Polsku a na Kyjevské Rusi, ovdovělému Přemyslovci nabídl ruku své sedmnáctileté dcery Adléty. Princezna však patrně nepocházela z otcova svazku s Anastázií Rurikovnou, která se stala Ondřejovou manželkou až v roce jeho uherské korunovace. Narodila se tak buď do předcházejícího manželství tehdejšího arpádovského exulanta, o kterém nemáme žádné zprávy, nebo šlo o nemanželskou dceru. 

Sňatek s Arpádovnou, který v Uhrách proběhl v roce 1056 či 1057, a s ním související podpora uherského krále jako by vrátily Vratislavův život do „správných kolejí“. Jeho bratr Spytihněv jej roku 1058 vyzval, aby se vrátil na Moravu a opět se ujal svého olomouckého údělu. Adléta svého muže následovala dost možná už i s některým z potomků.

Ze svazku Vratislava a Adléty se narodili dva synové a dvě dcery. Juditu její otec okolo roku 1080 provdal za polského knížete Vladislava I. Heřmana (1079–1102), druhá z dcer Ludmila vstoupila do kláštera. Jediným z Adlétiných synů, který se stal českým knížetem, byl prvorozený Břetislav, druhý z mužských potomků Vratislav totiž zemřel 19. listopadu 1061 v dětském věku. Sama Adléta pak své dítě na onen svět následovala po necelých třech měsících, 27. ledna 1062.

Matka „rozploditelka“

• Svatava Polská (1062–1092)

V době smrti své druhé manželky už Vratislav téměř rok nebyl olomouckým údělníkem, ale českým knížetem a hlavou přemyslovského rodu, neboť jeho starší bratr Spytihněv 28. ledna 1061 zemřel. Již podruhé ovdovělý vládce si tentokrát díky svému postavení mohl k politickému sňatku vybrat daleko výhodnější „partii“, takže když uplynula doba smutku, vybral si na polském dvoře sestru knížat Boleslava II. Smělého (1058–1079) a již zmíněného Vladislava I. Heřmana Svatavu, se kterou se oženil někdy na přelomu let 1062 a 1063.

V žilách Vratislavovy třetí choti kolovala vedle té polské i krev římsko-německých císařů a ruských knížat z dynastie Rurikovců, kterou předala i čtyřem synům: Boleslavovi, Bořivojovi, Vladislavovi a Soběslavovi. Nejstarší z nich, olomoucký kníže Boleslav, sice zemřel ještě za vlády svého otce roku 1091, zbývající tři ale do vývoje českého knížectví zasáhli výrazným způsobem. Dcera Judita si roku 1086 coby přibližně dvacetiletá vzala hraběte Wiprechta Grojčského (1050–1124). 

Kněžna Svatava rozhodně nehodlala zůstat ve stínu svého o patnáct let staršího manžela. Královské korunovace roku 1085 (či v poslední době některými historiky zvažovaném roce 1086) se účastnila po jeho boku a koruna jí byla vsazena na hlavu ve stejný den jako Vratislavovi, nikoli až o několik dní později, jak bylo v té době zvykem například při říšských obřadech. Kronikář Kosmas (jehož osobní přítomnost na slavnostním aktu není spolehlivě potvrzena) výslovně uvedl, že měla na sobě slavnostní roucho.

TIP: První česká královna? Polská princezna Svatava z rodu Přemyslovců!

Svatava nezmizela z politické mapy přemyslovského rodu ani po smrti svého manžela roku 1092. Tehdy přibližně pětačtyřicetiletá a nejspíš stále vitální žena využívala své prominentní pozice české královny a své tři zbývající syny nejen neúnavně podporovala v cestě na knížecí stolec, ale také sloužila jako prostředník a usmiřovatel ve sporech mezi nimi samotnými. Vlivná vdova sice dost možná strávila ve vyhnanství část období vlády svého nevlastního syna Břetislava II., roku 1125 ale jejím radám pozorně naslouchal kníže Vladislav I. Po své smrti 1. září 1126 byla uložena do hrobky ve vyšehradské bazilice, kterou za svého života štědře obdarovávala.