Oteplující se planeta Země zažívá častější sucha a další klimatické extrémy. Je to nebezpečné pro lidi i pro přírodu, ale přesto se občas najdou určité „pozitivní“ důsledky. Z momentálního extrémního sucha, které postihlo severní Irák, se radují archeologové. Došlo tam ke značnému poklesu hladiny řeky Tigris a odkrytí dříve zatopených míst.

Mimo jiné se na lokalitě Kemune na břehu Tigridu objevilo 3 500 let staré město doby bronzové. Jde o jedno z měst stále dost záhadného království Mitanni, které se v zhruba mezi lety 1600 a 1260 před naším letopočtem, tedy v době bronzové, rozkládalo na území dnešní severní Sýrie, jihovýchodního Turecka a severozápadního Iráku. Kemune je přitom jediné město Mitanni, které se nachází přímo na řece Tigris.

Potopené město

Archeologové o tomto městě vědí již dlouho. Obvykle je pro ně ale nedostupné, pokud by tedy nechtěli pracovat pod vodou. Když ale dojde k dostatečnému poklesu hladiny Tigridu, pohotově využívají příležitosti a pouštějí se do práce. Intenzivní výzkum se tam odehrává až do chvíle, než se hladina řeky Tigris vrátí na běžnou úroveň.

Vykopávky v Kemune probíhaly za sucha v roce 2018. Archeologové tehdy objevili do té doby neznámý palác obklopený sedm metrů vysokými zdmi s komnatami zdobenými nástěnnými malbami. „Výsledky vykopávek v Kemune ukazují, že šlo o jedno z významných center království Mitanni,“ řekl o nálezu vedoucí Kurdské archeologické organizace Kemune Hasan Qasim.

TIP: 3 500 let stará hliněná tabulka z Babylonu obsahuje nejstarší zobrazení ducha

Město Kemune bylo zřejmě z velké části zničeno zemětřesením, k němuž došlo kolem roku 1350 př. n. l. Přesto je tam stále co objevovat. Řeka Tigris toto místo zatopila v osmdesátých letech, když byla v Iráku vybudována Mosulská (původně Saddámova) přehrada. Od té doby je rok 2022 teprve druhým (po roce 2018), kdy zde mohou probíhat archeologické práce.

Král Eduard usedl na britský trůn 20. ledna 1936. Pro svůj skandální sňatek s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou se ale musel již o dvanáct měsíců později koruny vzdát a spokojit se s titulem vévody z Windsoru. Na uvolněné místo usedl Eduardův bratr Jiří VI. Bývalý král poníženě odešel do exilu ve Francii a nevraživost mezi ním a zbytkem rodiny i velkou částí politické scény (jedním z mála, kdo se jej zastal, byl například Winston Churchill) přetrvala po celý jeho život.

Po začátku druhé světové války sloužil Eduard v hodnosti generálmajora u britské vojenské mise ve Francii. Spolupracoval také s britskou tajnou službou, které dodával informace o Spojencích a jejich vojenských plánech. Vpád Wehrmachtu do Francie v květnu 1940 jej ale přinutil k útěku na jih země, aby nepadl do německých rukou.

Útěk do Pyrenejí

Krátce po půlnoci 19. června vyrazila kolona vozidel doprovázející někdejšího britského krále a jeho ženu z Antibes v jižní Francii směrem k hranici se Španělskem. Situace nevypadala vůbec růžově, Eduard nedisponoval žádnými vízy ani povoleními, cesty se přitom jen hemžily zátarasy a uzávěrami. Při jednáních s francouzskými hlídkami tak musel bývalý monarcha spoléhat na svoji autoritu a oblibu, kterou si mezi vojáky získal. I díky tomu se koloně nakonec podařilo dosáhnout španělské hranice, kde ale tamní úřady odmítly Eduarda vpustit do země. Následovaly tak spěšné telegramy britskému konzulátu v Madridu i Bordeaux a úporné vyjednávání spojené s nejrůznějšími sliby a výhrůžkami. Nakonec kolona povolení dostala a prominentní šlechtic i s doprovodem vstoupil na území formálně neutrální země.

V Londýně si nakrátko oddechli, ale k velkým oslavám pochopitelně důvod nebyl. Frankova vláda dávala své sympatie k hitlerovskému Německu zcela nepokrytě najevo, navíc země se jen hemžila špiony a vyzvědači všech politických orientací. Španělé sice někdejšího krále pustili na své území a nejspíše jej tak zachránili před zajetím, o jeho přítomnosti ale promptně informovali Berlín. A ten měl o osobu bývalého monarchy nebývalý zájem. 

Mezi proudy

Pro jeho spřízněnost s britským dvorem i pro předválečné vztahy s nacisty představoval vévoda pro Němce velmi žádanou postavu. Po svém příjezdu do Španělska se navíc několikrát nechal slyšet, že po debaklu ve Francii by Spojené království mělo zahájit jednání o míru. Německé vojáky pak oficiálně žádal, aby ochránili jeho vily ve Francii před rabováním.

Bývalý britský král těmito výroky pochopitelně hnal vodu na mlýn nacistické propagandy. Říšský ministr zahraničí Joachim Ribbentrop proto kontaktoval svůj španělský protějšek, plukovníka Juana Beigbederay Atienza, se žádostí, aby Eduarda zadržel v zemi co možná nejdéle. V žádném případě ale neměl dát najevo, že se za celou záležitostí skrývá Berlín.

Zlatá klícka

Atienza tedy bývalému králi nabídl lákavý azyl v neutrální zemi, kde unikne vyčítavým pohledům dvora i nárokům veřejnosti. Jemu i jeho ženě pak jménem vlády nabídl k přebývání luxusní maurský palác v Andalusii i se soukromou pláží.

Šance, že by snad někdejší král mohl zůstat ve fašistickém Španělsku jako Frankův host, ale nedávala spát Londýnu. Churchill osobně v této věci intervenoval a přesvědčoval Eduarda, že případným souhlasem by uškodil své rodině i vlasti. Bývalý monarcha nabídl, že se vrátí do vlasti, pod podmínkou, že král Jiří VI. udělí oficiální audienci jeho ženě. Ten ale o něčem podobném nechtěl ani slyšet. Proto se nakonec vévoda rozhodl pro kompromis a přestěhoval se i s manželkou do sousedního Portugalska ovládaného probritským diktátorem Antoniem Salazarem.

Britský konzulát v Portugalsku zajistil v roce 1940 pro Eduarda přímořskou vilu nedaleko známých útesů s neblahým jménem Boca do Inferno – Ústa pekel, chráněnou místními i britskými tajnými službami. Izolovanost místa i neustálý policejní dohled nakonec někdejšího krále zdeptaly natolik, že kývl na Churchillovu nabídku, aby přijal funkci guvernéra Bahamských ostrovů. Jednalo by se vlastně o situaci prospěšnou oběma stranám, neboť Eduard by dostal dostatečně prestižní a honorovanou pozici, zatímco Londýn by se zbavil problémového Windsora, přičemž by jej udržel dost daleko od nacistických spárů. Navíc stále nervóznější premiér tentokrát svoji nabídku podpořil výhrůžkou vojenským soudem v případě odmítnutí.

Zrod operace

Mezitím se ale v Berlíně zrodil plán na únos někdejšího monarchy. S nápadem přišel osobně Ribbentrop a posléze se pro něj nadchl i samotný Hitler. V první řadě šlo o to, vylákat Eduarda zpět do Španělska. Tam by se pak nacističtí zpravodajci postarali, aby se již do Portugalska nevracel. Vzniklo několik návrhů, jak celou věc uskutečnit – například padl návrh pozvat šlechtice do sousední země na hon za účelem „neformálního probrání španělsko-britských vztahů“.

Nakonec zvítězila verze počítající s přesvědčením aristokrata o tom, že se jej britské tajné služby snaží zabít. Vyděšený bývalý král by pak mohl překročit hranice zpět do Frankovy země, aby spojenecké hrozbě unikl. Angažovat se měli také španělští špioni, kterým se již podařilo infiltrovat do monarchova okolí, a mohli na šlechtice vyvinout značný tlak.

Pokud by Eduard spolupracoval dobrovolně, měli nacisté k dispozici několik milionů švýcarských franků k jeho vydržování. Naopak, pokud by spolupráci odmítal, mělo se přitlačit – Hitler dal zelenou dokonce k násilnému únosu a převezení přes hranice. Jedinou führerovou podmínkou bylo, že Windsor ani jeho žena Wallis nesmějí zemřít ani utrpět vážná zranění. Celý plán získal označení „operace Willi“.

Selhání

Velitelem celé akce se stal SS-Sturmbannführer Walter Schellenberg, který se již dříve vyznamenal například během špionážní kauzy známé jako „incident ve Venlo“ a s Windsorem se osobně znal. Schellenberg tedy v červenci 1940 přilétl nejprve do Madridu a poté se inkognito přemístil do Portugalska. Po obhlédnutí situace na eventualitu násilného únosu rovnou rezignoval – vévoda byl dobře chráněn a jakákoliv silová akce by vyžadovala příliš mnoho prostředků a skýtala neúměrně velké riziko. Únos odmítl realizovat také později, a to navzdory Hitlerovu naléhání.

Také z plánu na vystrašení bývalého krále a jeho ženy mnoho nezbylo. Nacisté sice poslali jeho manželce kytici s anonymním varováním před „machinacemi britské tajné služby“ a jejich agenti několikrát hodili do oken vily kamení, tím ale veškeré pokusy skončily. Od plánovaných výstřelů v okolí sídla nakonec Schellenberg v důsledku dobrých bezpečnostních opatření a také s ohledem na chabé nervy Eduardovy ženy upustil. Nakonec nezrealizoval ani plán na rozšíření zprávy, že se na palubě parníku Excalibur, který měl bývalého krále odvézt z Portugalska, nachází bomba.

Už jen do sfér anekdot pak patří pokus sabotovat transport Windsorových zavazadel do přístavu. O poznání nadějněji se ale vyvíjely aktivity Frankových mužů. O výhodách návratu do Španělska přesvědčoval Windsora také bratr současného caudilla Nicolas Franco. Toto téma je dodnes citlivé, neboť se zdá, že v jednu chvíli Eduard o možnosti návratu do země vážně uvažoval. Nakonec se ale rozhodl poslechnout Churchillovo naléhání a 1. srpna 1940 odplul do Ameriky a později na Bahamy. Operace Willi tak selhala na celé čáře.

Zfušovaný plán

Dodnes není úplně zřejmé, co konkrétně si nacisté od operace slibovali a k čemu chtěli Eduarda po jeho únosu využít. Část historiků se kloní k tezi, že bývalý král mohl posloužit jako prostředník během vyjednávání o míru mezi Velkou Británií a Německem. Je také možné, že s jeho postavou Hitler počítal jako s možným loutkovým vladařem britských ostrovů, poté co by je nacisté dobyli. Jak vysvítá z dobových materiálů, tuto možnost také někteří agenti Eduardovi přímo podsouvali.

TIP: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji

Nelze ale pominout ani propagandistickou hodnotu někdejšího vladaře a bratra tehdejšího britského krále. Sama realizace operace Willi ale svědčí o tom, že Němci případnému únosu příliš velkou váhu nepřikládali. Ostatně sám Schellenberg ospravedlňoval krach plánu naprostou nepřipraveností, nedostatkem prostředků i času. V takové situaci neměly pokusy o vyvolání strachu ani o násilný únos téměř žádnou šanci na úspěch. Operace Willi se tak stala jen jednou z nevýznamných epizod špionážní války. 

Kdo nečinně hledí a nic nedělá, ten podle lidového rčení chytá lelky. Lelkování jako synonymum pro nicnedělání však nepředstavuje příliš přesné vyjádření. Ve skutečnosti znamená chytit lelka pěknou dřinu. Abychom si zmíněnou frázi objasnili, musíme nejdříve vědět, co vlastně lelek je.

Označuje se tak malý, nevýrazně zbarvený noční pták, který ve dne spí a v noci loví drobný hmyz. Lelkování pak odkazuje k dřívějším dobám, kdy se ptáci chytali na návnadu na lep. Na lelka ovšem daná taktika nefunguje, protože spícího ptáčka za světla návnada nezajímá a za tmy ji nevidí. Doslovné chytání lelků tedy nespočívá ani tak v zahálení, jako spíš v provádění nesmyslné činnosti předem odsouzené k nezdaru. 

Venkované v Evropě byli přesvědčeni, že lelek v noci upíjí mléko hospodářským zvířatům, zvláště kozám. Z toho pochází jeho starší české označení lelek kozodoj nebo i lidovější noční kozodoj. Tato pověra zřejmě vznikla proto, že lelci v noci navštěvují chlévy, aby kolem zvířat chytali mouchy, ovády a jiný hmyz.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V současné době je za nejtěžší, a také za jeden z největších organismů na světě považován Pando – ekosystém tvořený jediným megaklonem topolu osikového (Populus tremuloides). Roste v Utahu, kde pokrývá plochu zhruba 43 hektarů. Klonální růst je ale mezi rostlinami poměrně běžný a vědci postupně objevují nové a nové konkurenty Panda.

Australští botanici Univerzity Západní Austrálie a Flindersovy univerzity nedávno narazili na klon na dně oceánu, který se rázem stal největší známou rostlinou planety. Jak to v podobných případech bývá, došlo k tomu úplnou náhodou. Jane Egeloe z Univerzity Západní Austrálie a její kolegové původně zjišťovali, kolik různých jedinců mořské rostliny posidonie (Posidonia australis) roste na dně moře ve slavné Žraločí zátoce na západním pobřeží Austrálie.

Podmořská genetika

Takový výzkum bývá náročný a zábavný zároveň, protože na rozdíl od tradiční genetiky rostlin zahrnuje spoustu potápění s dýchacími přístroji. Výsledky průzkumu byly pro badatele překvapením. Ukázalo se, že ve studované oblasti roste jedna jediná rostlina posidonie. Celou ohromnou podmořskou louku tvoří jediný klon navzájem propojených lodyh.

Objevený klon posidonie je starý zhruba 4 500 let, což z ní dělá jednu z velmi starých rostlin. Klon příbuzné posidonie Posidonia oceanica poblíž Ibizy je přitom starý nejméně 12 a možná i 200 tisíc let. Australský klon se rozkládá na ploše o délce asi 180 kilometrů a rozloze přibližně 200 kilometrů čtverečních. Vzhledem k tomu jde o momentálně největší známou rostlinu na světě a zároveň také největší klon, jaký na Zemi známe. Vše nasvědčuje tomu, že se před 4 500 lety na dně Žraločí zátoky uchytil malý semenáček posidonie, který se postupně rozrostl až do dnešní podoby gigantického klonu.

TIP: Nejtěžší známý živý organismus na Zemi je pomalu požírán přežvýkavci

Vědci mají z objevu pochopitelně radost, zároveň ale neskrývají rozpaky nad jeho velikostí. Klon posidonie z logiky věci nemá žádnou genetickou variabilitu a všechny lodyhy jsou geneticky totožné. Ze současných poznání ale víme, že takové organismy jsou zranitelnější rozmanitými nepříznivými vlivy prostředí, od změn klimatu až po patogeny, než geneticky pestré organismy. Jak se ale zdá, posidonie na dně Žraločí zátoky si z toho nic nedělá a daří se jí nadmíru skvěle.

Období třicetileté války přineslo moravskému vinařství těžké časy a značný úbytek plochy, osázené vinicemi. Zároveň však výroba a prodej vína stále ještě představovala výnosné zemědělské odvětví a šlechta, která byla tehdy majitelem většiny vinic, nechtěla o příjmy, spojené s prodejem lahodného moku, zcela přijít. Jakmile to bylo jen trochu možné, iniciovali majitelé panství výsadbu nových vinic, o jejichž obhospodařování se starali poddaní. Za to vrchnosti odváděli desátky v podobě naturální daně z úrody.

Víno z celého panství

Podobný postoj zaujali i Ditrichštejnové, tehdejší majitelé mikulovského panství, konkrétně Maxmilián z Ditrichštejna, správce rodového majetku na Moravě v letech 1636–1655. Značné množství desátkového vína, spolu s vlastním vínem z vrchnostenských vinic, však bylo třeba v zámeckém sklepě vhodně uložit a skladovat. To počátkem roku 1643 vyřešil Maxmilián objednávkou na stavbu sudu tak velkého, že měl být schopen pojmout víno z celého mikulovského panství. Jeho zhotovením byl pověřen brněnský bednář Christof Specht. Dohodu stvrdila smlouva z 29. ledna 1643, v níž se Specht zavázal, že zakázka bude hotová do vinobraní, tedy přibližně do počátku října.

Pro své atypické rozměry vznikal sud přímo v zámeckém sklepě a Specht měl při jeho výrobě k ruce tři tovaryše. Na tesařské práce byl z Innsbrucku povolán Bartolome Schütz, který se postaral o výrobu podstavce, v němž je artefakt uložen. Práce v zámeckém sklepě trvaly asi devět měsíců a jejich výsledek byl skutečně impozantní. 

Specht jako výsledek své práce odevzdal sud o délce 6,21 metru, který v nejširším bodě, takzvaně přes břicho, měří 5,24 metru. Váží 26,1 tuny a jeho 22 ohromných ocelových obručí, z nichž každá váží téměř 400 kg, v něm při maximálním naplnění drželo 101 400 litrů vína. Lze předpokládat, že se o vinobraní 1643 sud skutečně začal plnit desátkovým vínem, vybraným od poddaných.

Nepředstavujme si však, že poddaní přinášeli na zámek již hotové víno. Jistě by mnohý z nich neodolal pokušení naředit jej vodou a ponechat si tak část z úrody ve vlastních sudech. Proti tomu se vrchnost pojistila tím, že od poddaných vybírala rmut neboli rozmačkané hrozny a víno vyráběli vrchnostenští sklepmistři přímo v zámeckém sklepě.

Rozeschnutá atrakce

Obří sud se o vinobraní pravidelně plnil vínem alespoň třicet až padesát let, přesnější údaj není bohužel znám. Po jednom roce neúrody nebyl zcela naplněn, rozeschnul se, začal prosakovat a tím přestal plnit svou funkci. V zámeckém sklepě však zůstal a stal se atrakcí, kterou Ditrichštejnové ukazovali svým návštěvám jako zajímavou kuriozitu. Právě v té době se nejspíše zrodily i různé legendy o tomto obřím sudu.

Jedna z nich například vyprávěla o švédských vojácích, kteří po vpádu do Mikulova zvládli všechen jeho obsah vypít za pouhý týden, jiná zase o ditrichštejnské kněžně, pro jejíž obveselení nechal kníže do sudu zavřít celou kapelu. Ta pak údajně vyhrávala překvapeným hostům zámeckého sklepa, kteří zdroj zvuku hledali všude jinde, jen ne v útrobách obrovského dřevěného artefaktu.

TIP: Město mezi vinohrady: Mikulov se stal za vlády Ditrichštejnů perlou Moravy

Dnes je tento mikulovský unikát jediným dochovaným obřím sudem na našem území – v celé Evropě jich takových, které sloužily k ukládaní vína, známe celkem osm. Největší z jeho evropských „bratříčků“ stojí ve francouzské obci Thuir a dokáže pojmout 1 000 200 litrů vína.

Jak probíhal život na dvoře Václava II., který se chystal na tak významnou událost? Kdo měl k němu přístup, koho pověřoval důležitými úkoly, kdo zařídil, aby z kašny teklo víno a kdo si nahrabal kapsu z veřejných, respektive královských peněz? Jaké radovánky nabídl dvůr pozvaným hostům a jak se tehdy lišil život na Pražském hradě od běžné rutiny? Zkusme si i přes omezené informace z pramenů sestavit plastický obraz Václavova dvora před korunovační slavností.

Věčně těhotná královna

Nemůžeme začít nikým jiným, než královnou Gutou (či česky Jitkou) Habsburskou. V první polovině roku 1297 byla samozřejmě zase těhotná. Proč samozřejmě? Protože to byl hlavní úděl urozených manželek – neustále rodit děti. Dcera římského krále Rudolfa Habsburského si vzala Václava II. roku 1285, když bylo oběma 14 let, ale na Pražský hrad ji otec pustil až o dva roky později, když usoudil, že je to pro ni bezpečné. 

Je až překvapivé, že mladá dívka se svým doprovodem rychle dokázala získat na pražském dvoře vliv na úkor tehdy nejmocnějšího českého šlechtice Záviše z Falkenštejna. Nebyla to přímo ona, kdo přinutil krále, aby nechal svého někdejšího oblíbeného otčíma roku 1290 popravit, ale jistě na tom měla nemalý podíl. Byla to silná osobnost, která dokázala uplatnit své charisma na Václava tak, že se po Závišově popravě postavil na vlastní nohy a nenechal už nikoho, aby vedl politiku království za něj. To jen Guta jistě tahala za provázky, přičemž pochopitelně hájila zájmy svého otce a bratrů. A to vše stihla, když byla téměř neustále těhotná. Ano, za 10 let pobytu v Praze stihla porodit 10 dětí! A když se dvůr rozjel na cesty, cestovala s ním i ona bez ohledu na stupeň těhotenství. 

Počátek roku 1297 byl ovšem i pro silnou královnu poněkud kritický. Porodila dcerku Gutu, která krátce po narození zemřela. To sice nebylo ve středověku nic neobvyklého, ale pro Gutu už to bylo pošesté, kdy musela pochovat své dítě. Ačkoliv o rok dříve porodila po dlouhé době zdravé dítě – dceru Markétku, zemřela tehdy ve věku 7 let princezna Anežka, dvojče pozdějšího krále Václava III. Smrt tehdy kosila děti bez milosti, a to byl i důvod, proč se od manželek očekávalo, že je budou neustále rodit – aby byla naděje, že se aspoň některé dožije dospělosti. Bohužel fyzické a psychické vypětí pak často stálo život rodičku samotnou. To nakonec postihlo také královnu, kterou zastihly korunovační slavnosti v červnu 1297 velmi slabou a vyčerpanou.

Monarchovy milenky

Ač byl vztah Václava II. s Gutou poměrně harmonický, nesmíme ho poměřovat moderními měřítky. Panovnické sňatky byly vždy především politickou záležitostí, a jakkoliv Václav své ženě důvěřoval, měl vedle ní i milenky. Záznamy o nich pochopitelně nezmiňují žádné podrobnosti, a tak můžeme jen hádat, zda si král dopřával jen občasné pobavení s příležitostnými služebnicemi, když třeba byla Guta zrovna v pokročilém stádiu těhotenství, nebo si vydržoval nějakou stálou metresu.

Každopádně se kolem roku 1290 narodil jediný uznaný Václavův nemanželský syn Jan Volek, který se později stal dokonce českým kancléřem na dvoře Jana Lucemburského. 

Velká rodina

V plození nemanželských dětí se nicméně Václav nemohl rovnat svému otci Přemyslovi Otakarovi II., jehož neobvyklá potence měla jasnou příčinu – téměř desetileté manželství s o 30 let starší Markétou Babenberskou. Jeho četné nemanželské potomstvo pak mělo vliv i na Václavův dvůr v námi sledovaném roce 1297. Nejznámější je případ Václavova nevlastního bratra Mikuláše, který získal titul vévody opavského. Ten prý s králem příliš nevycházel, takže se v Praze zdržoval jen při výjimečných příležitostech. 

Daleko lépe si Václav II. zřejmě rozuměl se svým dalším bratrem Janem, protože ho po Závišově pádu roku 1290 učinil svým kancléřem. Tento výnosný úřad, který by se dal svou důležitostí přirovnat k roli prvního ministra a hlavního diplomata království, pak Jan zastával až do své smrti roku 1296. Bratrovy korunovace se tedy nedočkal a bohužel o něm nemáme ani žádné podrobnější zprávy.

Daleko více než bratrů měl ovšem král sester. Dvě z nich byly dokonce vlastní a legitimní, což znamená, že jejich matkou byla uherská princezna a poté česká královna Kunhuta Haličská. Obě se dobře provdaly – starší Kunhuta si vzala roku 1291 jednoho ze slezských knížat Boleslava Mazovského, což byl od Václava II. pochopitelně politický kalkul s ohledem na připojování slezských knížectví k české koruně. Mladší Anežka pak byla ještě v dětském věku zaslíbena synovi římského krále Rudolfovi mladšímu Habsburskému. A to v listopadu 1278, tedy tři měsíce poté, co se jejich otcové střetli na Moravském poli. Společně se svazkem mezi Václavem a Gutou měl tento pár zprostředkovat novou rozvíjející se spolupráci mezi Přemyslovci a Habsburky po pádu Přemysla Otakara II. 

Příbuzní z řad šlechty

Když se vrátíme zpět na pražský dvůr v roce 1297, zastihneme zde i Václavovy nevlastní sestry. Jména některých ani neznáme, ale podstatné je, že s jejich pomocí si k sobě král Přemysl připoutal některé přední šlechtické rody. Jedna z nich byla manželkou Oldřicha z Drnholce a druhá Voka z Kravař a Benešova. Tím se postupně dostáváme k dalším osobám, které na dvoře Václava II. žily – předním šlechticům země, z nichž někteří byli ze zmíněných důvodů královými příbuznými, což jim mohlo zajistit výnosné úřady. 

Touha po zisku takových postů ostatně v té době představovala hlavní politické cíle předních českých a moravských rodů. Po popravě Záviše z Falkenštejna bylo jasné, že král nehodlá podléhat žádné vlivné šlechtické klice, a tak se šlechtici museli spokojit s tím, že se budou alespoň hřát ve světle panovnické moci. Na vyjmenování všech důležitých rodů zde nemáme prostor, a tak se spokojíme s tím, že vyzdvihneme jen toho nejdůležitějšího muže, jímž byl Ronovec Hynek z Dubé, sběratel mnoha úřadů, jehož panovník vysílal na důležité diplomatické mise a vkládal v něj velkou důvěru. Bezpochyby se velkou měrou podílel i na pořádání korunovace a zvaní důležitých hostů.

Strážci pečetidla

Nepostradatelnou součást každého středověkého panovnického dvora tvořili duchovní, protože to byli jediní vzdělanci své doby. Zastávali tak veškeré funkce, v nichž bylo třeba číst a psát, nebo bylo třeba ještě vyššího vzdělání právního či lékařského. Logicky byli tedy pověřeni vedením královské kanceláře, odkud vycházely každý měsíc desítky listin. Vyřizovali korespondenci, potvrzovali práva, zapisovali důležité rozsudky či rozhodnutí krále. 

Úřad kancléře, hlavního strážce králova pečetidla, byl spojen s vyšehradským proboštstvím a po smrti králova bratra Jana ho převzal Petr z Aspeltu, jedna z nejvýraznějších osobností své doby, vynikající diplomat a rádce krále Václava v zahraničních záležitostech. Později dělal tutéž službu i Janu Lucemburskému a stal se arcibiskupem mohučským. Byl předním členem neformální královské rady. Vedle Petra z Aspeltu to byl ještě zmíněný Hynek z Dubé a několik dalších šlechticů a duchovních.

V kanceláři dále působila řada písařů a notářů, v jejichž čele stál protonotář. Tyto funkce obsazovali královští kaplani, kteří se u dvora pohybovali. Mimo jiné sloužili panovníkovi i v právních záležitostech či jako lékaři. Ostatně lékařem byl také sám Petr z Aspeltu, který bděl nad vladařovým zdravím ještě předtím, než se stal kancléřem.

Děti a sloužící

Vedle vznešených a důležitých osob musela běžný chod dvora zajišťovat celá řada služebníků. Někteří z nich bydleli přímo v paláci na Pražském hradě, kde přebýval i král se svou rodinou. Kromě nezbytných denních úkonů jako je vaření, zásobování, péče o koně, úklid komnat a podobně, museli být navíc po ruce kojné a chůvy, které se staraly o malé prince a princezny, než dosáhli 7 let. Pak přebíral péči o děti vychovatel, který dohlížel nejen na jejich výchovu, ale především na dostatečné vzdělání. V případě chlapců, z nichž měli vyrůst rytíři, to byl mimo jiné šerm a jízda na koni. Dívky dostávaly možná překvapivě vyšší vzdělání ve znalosti písma a pak se samozřejmě učily vyšívat a pečovat o domácnost.

Můžeme nahlédnout i do královské kuchyně, kde se připravovalo především maso – drůbeží, vepřové, hovězí i zvěřina. V době půstu se podávaly ryby, jež prý Václav II. při svém chatrném zdraví těžko snášel. Dále tu byly různé druhy sýrů, vejce, chleba, zelenina, ovoce a koření tuzemské i z dovozu. Kuchyň měla k dispozici také vlastního písaře, který dělal soupis zásob. Ten musel být daleko delší a obsáhlejší, když se konečně přiblížila dlouho očekávaná a připravovaná korunovace.

Velkolepá slavnost

Na slavnou událost se o svátku Letnic 2. června 1297 sjeli do Prahy nejen všichni, kdo v českých zemích něco znamenali, ale i řada zahraničních hostů včetně Albrechta Habsburského, slezských knížat, braniborských markrabat, dále hrabata, rytíři, arcibiskupové a mnozí další. Z běžného pražského dvora nazývaného už ve své době curia minor čili menší dvůr, se náhle stal curia maior, dvůr větší. Všichni vznešení hosté totiž dočasně k němu patřili a jako takovým jim byla prokazována pocta. Takovými dny získával pražský dvůr na věhlasu a prestiži.

TIP: Král s maniodepresí: Václav II. se střídavě kál a hýřil pozemskými radostmi

Po slavnostní mši byli král s královnou pomazáni a korunováni, k čemuž byla potřeba řada drahých látek, zlatých a stříbrných pohárů a jiných předmětů, aby měl rituál dostatečný lesk. Samotná koruna měla podle odhadu kronikáře cenu 2 000 hřiven, meč a štít nesený při obřadu před králem pak 3 000 hřiven a nejcennější byl královský plášť o hodnotě 4 000 hřiven. 

Po obřadu následovala obrovská hostina na hradě pro pány, dámy a dvořany, ale stejně tak se bohatě nasytil i prostý lid v pražských ulicích, kde prý z kašny teklo víno. Zpívalo se, jedlo, pilo, následoval slavnostní turnaj, bez něhož se žádná pořádná středověká slavnost nemohla obejít. Když hodokvas skončil, Praha i Pražský hrad se zase vrátili do obvyklého režimu. Ačkoliv nedlouho poté přišla krutá rána, neboť 18. června skonala královna Guta, dvůr Václava II. ještě dalších 8 let nabýval na slávě a honosnosti.

Politické debaty mají své fanoušky, ale pumy americké (Puma concolor) k nim rozhodně nepatří. I letmé zaslechnutí diskuse na politické téma je vyděsí. Hrůzu nenahánějí šelmám populistické sliby nebo prázdné fráze, ale samotné lidské hlasy.

Úprk před politiky

O účinku lidského hlasu na pumy se přesvědčili američtí zoologové při zvláštním terénním experimentu. Prostřednictvím zařízení GPS připevněného ke speciálnímu obojku sledovali sedmnáct pum obývajících kalifornské hory. Když GPS hlásilo, že šelma zůstala přes noc na jednom místě, znamenalo to s vysokou pravděpodobností jediné: Puma tam strhla větší kořist a oddává se hodům. Přes den šelma úlovek opouští a stahuje se do ústraní, kde má klid na zažívání a další noci se pod rouškou tmy k potravě vrací.

Vědci toho využili, mršinu našli a umístili na ni automatickou kameru. Když se večer puma vrátila ke kořisti, kamera ji zaznamenala a na dálku pustila do reproduktoru uschovaného v křoví buď tlumenou nahrávku politické debaty, nebo kvákání žab. I velmi tichý lidský hovor kočku spolehlivě zahnal. Žabí hlasy ji v hodech nijak nerušily.

Puma vyrušená lidskými hlasy ve většině případů kořist definitivně opustila a už se k ní nevrátila. Přitom na klidných místech se pumy vracejí k úlovku i po několik nocí a na celé tohle „období hodů“ přeruší další lovecké aktivity.

Hazard v blízkosti lidí

Puma patří k vrcholovým predátorům a v americké přírodě nemá vážného nepřítele. Vlci, medvědi grizzly nebo jaguáři si troufnou jen na mladé kusy nebo naopak starou, nemocnou či poraněnou pumu. Občas ovšem dochází mezi pumami ke kanibalismu, ale i v těchto případech jsou oběťmi buď mladá zvířata, nebo různě handicapovaní jedinci. Jedinou skutečně významnou smrtící hrozbu představuje pro pumy člověk. Plných devadesát procent úmrtí těchto impozantních koček padá v USA a Kanadě na vrub lidí a jejich aktivit. Zvířata přitom nepadnou vždy jen po zásahu z lovecké pušky. Bývají například často sraženy auty, když se pokusí přeběhnout silnici.

Pumy jsou si nebezpečí spojených s člověkem dobře vědomy a „pánu tvorstva“ se vyhýbají velkým obloukem. Je to patrné nejen ze sledování šelem nesoucích na obojku GPS. V blízkosti obydlí nebo rušných silnic se jen málokdy najdou značky, kterými si pumy ohraničují revír – škrábance od drápů v kůře stromů, močí nasáklé hromádky listí nebo prostě jen hromady nejrůznějšího smetí, které puma navrší hrabáním zadníma nohama. Také místa pro noru si pumy vybírají tam, kam lidé zabloudí jen vzácně. Zvláště to platí o norách, jež si březí samice připravují pro porod a následnou péči o mláďata.

Do těsnějšího sousedství lidských sídel pumy vyrážejí, jen když je k tomu donutí mimořádná situace. Takhle riskují například mladí samci při hledání vlastního teritoria. Podobně loví v blízkosti lidí i samice pečující o odrůstající mláďata. Matka pro ně potřebuje hodně potravy a v krajní nouzi se pak pustí i do vysoce hazardní mise.

Vyrušená puma zabíjí víc

Jako vrcholový predátor má puma na přírodu zcela zásadní vliv. Tam, kde z krajiny vymizela, se přemnoží velcí býložravci, kteří pak spásají křoviny v takové míře, že někde zůstávají pod stromy už jen traviny a byliny. Tento podrost na konci vegetační sezóny usychá a mrtvá rostlinná hmota se tu hromadí. To jsou příhodné podmínky pro vznik rozsáhlých lesních požárů.

Pumy zdaleka neovlivňují jen početní stavy velkých býložravců. Pokud tito vrcholoví predátoři v krajině chybí, vytváří se volný prostor pro menší šelmy, jako jsou lišky, skunkové, jezevci, oceloti a další. Jejich populace rostou, což vede k poklesu stavů drobných savců a ptáků.

TIP: Dřímající patogen: Pumy v národním parku Yellowstone čelí morové nákaze

Jak ukazují nejnovější výzkumy, závažné dopady může mít na přírodu i pouhé rušení pum od kořisti. Šelma se na dané místo už nevrátí. S vysokou pravděpodobností vyrazí znovu na lov a zabije další kořist. Rušené pumy proto uloví o třetinu víc zvířat než šelmy žijící v klidných oblastech. To se následně promítne do stavů velkých býložravců, jako jsou jeleni nebo jelenci, a samozřejmě i do stavu vegetace v krajině.

Kladný hrdina indiánských legend

Puma je v Novém světě savcem s bezkonkurenčně nejrozlehlejším areálem rozšíření. V předkolumbovské Americe sahaly jeho hranice od pobřeží Pacifiku na západě po pobřeží Atlantického oceánu na východě. Na jihu se puma dodnes vyskytuje až po jižní Argentinu a Chile, na severu pak žije až po kraje jihovýchodní Aljašky.

Původní obyvatelé Ameriky věděli, že se puma člověku nejraději zdaleka vyhne, a neměli z této šelmy strach. V indiánských pohádkách vystupuje puma jako kladný hrdina. Některé kmeny od tohoto zvířete odvozovaly svůj původ, jiné ji stavěly do čela armády hodných duchů, jež chránila svět před zlem. Jihoameričtí Kečuové dodnes věří, že když zahlédnou pumu, přinese jim to štěstí. Snad jen kmeny ze severozápadního pobřeží Severní Ameriky podezíraly pumu ze spojení se zlými čaroději a temnými silami.

Útěk do hor

S příchodem Evropanů a rozvojem chovu dobytka se stal z pumy veřejný nepřítel a šelmě nastaly zlé časy. Rančeři pumy cíleně hubili podobně jako vlky. Ke slovu přišly pušky, pasti i otrávené návnady. Systematické pronásledování a změny v krajině vytlačily pumy do řídce obydlených horských oblastí. Naštěstí jsou tyto kočky ve velkých nadmořských výškách jako doma. V jihoamerických Andách vystupují i nad hranici 4 000 metrů nad mořem.

Dnes se pumám v horách amerického Západu vede poměrně dobře. Jejich populace se rozrůstají. Mladá zvířata jsou nucena hledat si revíry na nových územích a posouvají se stále dál na východ. Díky tomu sílí populace pum v amerických státech Severní a Jižní Dakota i Nebraska. V blízké době můžou pumy znovu vytvořit stabilní populace i ve státech Arkansas a Missouri.

Neznamená to, že by pumy byly před člověkem v bezpečí. Naopak, počty ulovených šelem neustále rostou. Jestliže v roce 1982 bylo v deseti státech na západě USA uloveno 931 pum, na počátku 21. století se už roční počet ulovených šelem v těchto státech přehoupl přes tři tisíce. Například v Texasu je povolené lovit pumy po celý rok a výjimka neplatí dokonce ani pro mláďata.

„Poslední mohykáni“ Floridy

Z východu Severní Ameriky pumy prakticky zmizely. Posledním živým mementem jejich zašlé slávy je malá izolovaná populace na jihu Floridy, někdy považovaná za samostatný poddruh s vědeckým názvem Puma concolor coryi. Potřebný klid nacházejí šelmy v národním parku Everglades, kde se jejich výskyt zdaleka neomezuje jen na lesnaté oblasti. Pumám se vede dobře i v bažinách a mokřadech, protože jsou to výborní plavci.

Ještě nedávno balancovala floridská puma na pokraji vymření. V roce 1990 žilo na poloostrově asi padesát kusů. Na sever od řeky Caloosahatchee, jež tvoří severní hranici evergladeských bažin, však trvale nežila ani jediná. V rámci malé populace plodili potomstvo blízce příbuzní jedinci a to se začalo na floridských pumách projevovat výraznými známkami degenerace. Samcům drasticky klesal počet spermií, samice nedokázaly odchovat mláďata. Častý byl mezi floridskými pumami také výskyt srdečních vad.

Oživení novou krví

Nápravu do floridské populace přinesla až introdukce pum z jiných částí Ameriky. Dnes se počty zdejších pum odhadují na 120 až 230 kusů. V létě roku 2017 zachytily fotopasti dospělou samici s dvěma mláďaty na sever od Caloosahatchee. Ochránci přírody jásají, protože odchování mláďat severně od bažin Everglades považují za klíčový moment pro záchranu floridských pum. Naposledy tu bylo něco podobného k vidění v roce 1973. Od té doby se na sever od Caloosahatchee zatoulali nejvýše jednotliví samci. Mnozí za tenhle výlet zaplatili životem, když skončili pod koly automobilů. Zdálo se, že vodní tok představuje pro pumy nepřekonatelnou bariéru. Tu však nyní šelmy zřejmě „prorazily“.

Vyhráno ovšem floridské pumy ještě zdaleka nemají. K tomu, aby definitivně slezly hrobníkovi z lopaty, je zapotřebí, aby na území Floridy a sousední Georgie žily aspoň tři populace čítající nejméně 240 kusů. Odborníci přitom upozorňují na fakt, že o čistokrevnosti floridských pum už nelze mít iluze. Jako nejživotaschopnější se ukazují právě kříženci původních a dovezených pum.

Život na letním i zimním bytě

Pumy jsou samotáři. S výjimkou raného mládí, kdy žijí společně se sourozenci a matkou, a období námluv, jež se obvykle neprotáhne na déle než týden, se tyto šelmy zdržují ve svých revírech a kontaktům s jinými příslušníky vlastního druhu se vyhýbají.

Revír samic mívá rozlohu kolem 140 kilometrů. Samci ovládají teritorium v průměru dvakrát tak velké a obvykle se jeho hranice prolínají s revíry dvou samic. Hustota osídlení krajiny pumami se tak pohybuje kolem jednoho zvířete na 50 kilometrů čtverečních. Hodně však záleží na tom, jak je revír bohatý na zvěř, jaké nabízí podmínky pro zbudování doupěte a nakolik jsou tu pumy rušeny lidmi. Nejmenší revíry mohou mít rozlohu i kolem 25 kilometrů čtverečních; ty největší se mohou rozkládat na ploše 800 kilometrů čtverečních. Někde mají pumy letní a zimní revír a se změnou ročních období jsou pak nuceny na podzim migrovat z „letního bytu“ na zimoviště a na jaře se zase vracet zpátky.

Lov bez extrémní námahy

Život pumy je energeticky náročný. Pohyb v členitém horském terénu šelmu vyčerpává, a proto se pátráním po potravě nezabývá déle než dvě hodiny denně. Mnohem víc času věnuje trpělivému čekání v úkrytu. Vybírá si k tomu vyvýšená místa, např. skaliska nebo koruny stromů. Když se k číhající šelmě přiblíží nic netušící kořist, vyráží puma k smrtícímu útoku. V tom okamžiku podává vrcholný výkon a její spotřeba energie raketově roste. Proto si nemůže dovolit větší počet útoků za den a při výběru místa pro atak musí brát ohled i na terén. Dobrý revír nabízí pumám nejen dostatek kořisti, ale také místa, kde se dá útočit bez extrémní námahy.

Puma přizpůsobuje sílu ataku typu kořisti. Někdy útočí na zvíře, které je větší a těžší než ona sama, a pak silami rozhodně nešetří. Opatrný přístup by se jí mohl vymstít. Jelen či jelenec by jí vyklouzli a utekli. Naopak, pokud se vrhá třeba na zajíce, neútočí plnou silou, protože na sveřepý atak by vynaložila zbytečně mnoho energie.

Pumy loví jeleny, jelence, mladé losy, ale i středně velká zvířata, jako jsou psouni nebo zajíci. V tropech šplhají do korun stromů za opicemi. V nouzi však tito vrcholoví predátoři nepohrdnou ani drobnými hlodavci, žábami a nejrůznějším hmyzem.

Mladé pumy vyrážejí do světa

K námluvám pum dochází v průběhu celého roku. Ve vyšších zeměpisných šířkách je hlavním obdobím pro plození potomků konec zimy a počátek jara. Mláďata se rodí po tříměsíční březosti a přicházejí pak na svět v létě, kdy je dostatek potravy. Při narození váží koťata pumy od 250 do 450 gramů a jsou slepá a hluchá. Kolem desátého dne se jim otevírají oči, uši a také se jim prořezávají první zuby. Od této chvíle aktivita koťat pum dramaticky roste a mláďata si spolu začínají hrát.

Obvykle bývají v jednom vrhu dvě až tři mláďata, ale výjimkou nejsou ani vrhy se šesti koťaty. Matka je kojí po šest týdnů, ale po odstavení ještě nejsou mladé pumy schopné samostatného života. Matku opouštějí obvykle až ve věku kolem jednoho roku, kdy se také snaží zabrat svůj vlastní revír. Samice mívá mláďata jen jednou za dva roky.

Velká malá kočka

Ačkoli se může hmotnost pumy přehoupnout přes metrák, zoologové ji řadí mezi tzv. malé kočky (Felinae). Puma není jedinou „přerostlou“ malou kočkou. Spolu s ní patří k podčeledi Felinae třeba i různé druhy rysů (Lynx). Pro kočkovité šelmy z této podčeledi jsou typické některé anatomické znaky, jako je holá špička čenichu nebo štěrbinovitý či okrouhlý tvar zorničky oka. Velké kočky (Pantherinae) mají čenich s výjimkou nozder porostlý srstí a zorničku kulatou.

TIP: Ocelot velký – Menší bratr jaguára musí čelit nástrahám lidské civilizace

Další typický anatomický znak malých koček představuje stavba jazylky. U velkých koček (např. u lva nebo tygra) se k jazylce upíná mohutný pružný vaz, který těmto šelmám dovoluje vydávat silný řev. Jazylka malých koček je celá zkostnatělá a tím je daný i zcela odlišný charakter jejich hlasových projevů. Mnohé druhy malých koček mňoukají. Pumy vydávají zvuk, který nám zní spíše vřeštivě. Předení zvládají jak velké, tak i malé kočky.

Ve vesmíru najdeme několik typů do sebe gravitačně zkolabovaných objektů, které označujeme souhrnným názvem „černé díry“. Za nejběžnější přitom vědci považují ty, jež představují pozůstatek po hýřivém životě velmi hmotných hvězd. 

V principu pro nás dané objekty zůstávají nepozorovatelné až do chvíle, kdy interagují s jiným tělesem: Může se jednat o druhou stálici původního páru, která se vyvíjela pomaleji, a tak se zdá, že na obloze krouží kolem „ničeho“ s velkou hmotností. Uvedeným způsobem se v roce 1964 podařilo objevit první černou díru v historii, Cygnus X-1, a ke stejnému typu se řadí i nejbližší známý objekt téhož druhu. 

Jeho objev se odehrál loni: Černé monstrum dělí od Země 1 500 světelných let, promítá se do souhvězdí Jednorožce a dostalo tutéž přezdívku – tedy Jednorožec. Dosahuje přitom asi jen trojnásobku hmotnosti Slunce a odhalil jej teprve pečlivý výzkum dlouhodobých změn jeho průvodce, rozepnutého rudého obra. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Následný výzkum z roku 2022 ale ukázal, že v případě objektu V723 Jednorožec nejde o černou díru, nýbrž o binární systém rudého obra a podobří hvězdy, která byla svým sousedem zbavena velké části své hmoty. Za doposud nejbližší černou díru je tak považován objekt s označením Gaia BH1 ze souhvězdí Hadonoše, který od nás dělí 1 500 světelných let.

Jako součást boje proti kouření se často využívají odrazující reklamy, které názorně a bez obalu ukazují kuřáky postižené některým z nepříznivých důsledků kouření. Cílem odpudivých obalů je odradit od kouření hlavně ty, kteří s ním ještě nezačali. Jak ale odhalil nový výzkum americké vědecké agentury RAND, přinejmenším u teenagerů mohou mít tyto reklamy naprosto opačný účinek.

Vedoucí výzkumu William Shadel a jeho kolegové zapojili do experimentu celkem 441 dětí ve věku 11 a 17 let. V první fázi svého výzkumu se badatelé účastníků dotazovali na jejich vztah ke kouření. Poté je vyslali na nákup do (pro účel experimentu zbudovaného) obchodu, kde se nakupující setkali s různými druhy výstražných upozornění a odrazujících obrázků, běžně používaných v kampaních proti kouření. Výsledky vědce překvapily.

Překvapivé výsledky

„Opravdu jsme čekali, že umístění odrazujících protikuřáckých reklam v obchodě povede k poklesu zájmu o kouření mezi teenagery,“ okomentoval výsledky eperimentu William Shadel. To se ale bohužel nestalo – ukázalo se, že u dětí, které nikdy cigarety nekouřily, se vztah k nim a kouření obecně ani po setkání s odrazující reklamou nijak nezměnil. Podle badatelů to značí, že riziko, že tyto děti propadnou v budoucnosti kouření, je zhruba stejné jako před experimentem.

Podstatně méně povzbudivé ale byly výsledky u dětí, které již s kouřením zkušenost měly (5 %), a také u těch, které měly ke kouření spíše pozitivní vztah (20 %). U těchto zkoumaných subjektů se šance na to, že v budoucnu budou kouřit, naopak zvýšila.

TIP: Kouření cigaret by ve většině zemí světa mohlo skončit již v roce 2050

Pro překvapivé výsledky mají badatelé po ruce hned několik vysvětlení. Podle psychologa Shadela je možné, že děti zaujímají vůči děsivým reklamám obranný postoj a zlehčují tak rizika, na která tyto reklamy upozorňují. Další možností podle něj je, že odrazující reklamy natolik odvádějí pozornost dětí, že ty pak pozitivněji reagují na tabákové výrobky a reklamu na ně. Roli by podle Shadela mohla hrát i stará dobrá puberta a s ní související rebelie proti čemukoliv, co teenagery omezuje. Každopádně jde o zajímavý fenomén, který si rozhodně zaslouží další výzkum. 

Když 15. srpna 1977 analyzoval Dr. Jerry R. Ehman záznam z teleskopu Big Ear – oněměl údivem. Své překvapení dokumentoval ručně psanou poznámkou, která dala signálu i jméno – zrodil se Signál Wow!

Signál Wow! je vlastně záznamem signálu na frekvenci nejrozšířenějšího prvku ve vesmíru – vodíku. Ehman věřil, že frekvence 1 420 MHz by mohla být mimozemskými civilizacemi využita jako „lingua franca“ mezihvězdné komunikace. Pomocí jednoduchého klíče převáděl zachycený signál (respektive změny v jeho intenzitě) na text - signál v rozmezí 10,0 až 10,999 znamenal písmeno „A“, 11,0 až 11,999 písmeno „B“, atd. Klíč pamatoval i na číslice a mezery.

15. srpna 1977 se Ehmanovi podařilo zachytit signál, který po převedení do pozemštiny zněl: 6EQUJ5. Zdrojem signálu měla být oblast v souhvězdí Střelce, blízko dvojhvězdy páté magnitudy Chi-1 Sagittarii, vzdálené zhruba 220 světelných let od Země.

Pátrání po tajemném signálu

Signál vzbudil velký zájem a o jeho původu vzniklo okolo stovky vědeckých studií, nikdy v budoucnu se jej ale již nepodařilo zachytit znovu. V letech 1987 a 1989 se o to snažil s mnohem výkonnější technikou Robert Grey a stejně dopadl i v letech 1995 a 1996 při použití obrovské soustavy radioteleskopů Very Large Array v Novém Mexiku. Signál Wow! již nikdy nezazněl.

V průběhu času se tak objevilo velké množství nejrůznějších více, či méně přijatelných vysvětlení tajemného signálu. Za jeho zdroj byly označované mimozemské civilizace, ale i třeba komety.

Slunci podobná hvězda

Nedávno se vědci pokusili s pomocí moderní technologie, která v době zachycení signálu ještě neexistovala, zjistit, odkud záhadný přišel. Přijímače dalekohledu Big Ear mířily v noci, kdy Wow! zachytily, přesně popsatelným směrem a dokázaly obsáhnout jen malou část oblohy. Astronomové v tomto směru hledali možné zdrojové kandidáty. Využili pro to katalog Gaia Evropské kosmické agentury. A skutečně našli…

Slunci podobná hvězda 2MASS 19281982-2640123 ze souhvězdí Střelce (foto: Gaia Archive, PanSTARRS/DR1, CC0)

„Objevil jsem tam jednu konkrétní hvězdu podobnou Slunci,“ uvedl pro Live Science Alberto Caballero z institutu SETI. Podle Caballera jde o objekt s označením 2MASS 19281982-2640123, vzdálený asi osmnáct set světelných let, který má teplotu, průměr a svítivost téměř totožné s naším Sluncem. Vědec popsal tyto výsledky v odborném časopise International Journal of Astrobiology.

TIP: Vědci zachytili nevysvětlitelný signál z vesmíru: Podobá se legendárnímu Wow!

Není jisté, že signál Wow! přišel odtamtud, ale pokud by byl opravdu umělého původu, pak by to byla velmi dobrá zpráva – vzešel by totiž od hvězdy, která svými základními vlastnostmi připomíná Slunce, tedy jedinou hvězdu v kosmu, u níž život prokazatelně existuje. Astronomové zatím neznají další vlastnosti objektu 2MASS 19281982-2640123, které by naznačovaly možnost, nebo naopak nemožnost existence života. Vědí ale, že právě k tomuto objektu ze souhvězdí Střelce by měli zaměřit citlivé přístroje, pokud by o něm a o signálu Wow! chtěli zjistit více.