Délka trajektorie Země kolem Slunce je 940 milionů kilometrů, za hodinu tedy Země urazí asi 107 tisíc kilometrů. To znamená, že se Země pohybuje kolem Slunce průměrnou rychlostí 30 kilometrů za sekundu. Jeden oběh kolem Slunce tak naše planeta zvládne za 365,25 pozemského dne.

Vesmír ovšem hostí planety s vlastnostmi, o jakých se nám ani nesnilo. Například TOI-1685b, detekovaná v roce 2021, obíhá kolem mateřské hvězdy v nejkratší známé periodě 0,67 dne, a tamní rok tudíž trvá 16 hodin. Těleso dosahuje 3,78násobku hmotnosti Země a průměrem ji překonává 1,7krát. Patří mezi horké planety s teplotou kolem 800 °C a jeho průměrná hustota činí 4,2 g/cm³. Soustavu od nás dělí 122 světelných let, mateřskou stálicí je červený trpaslík spektrální třídy M.

Naopak exoplanetou s nejdelší známou oběžnou dobou se stala COCONUTS-2b: Svou hvězdu L 34-26 totiž obkrouží jednou za 1,1 milionu let! Zmíněný červený trpaslík třídy M3 leží 35 světelných roků daleko a jeho poloha se promítá do souhvězdí Chameleona. Planeta o 6,3násobku hmotnosti Jupitera kolem něj obíhá ve vzdálenosti 6 471 au a dostala jméno podle pozorovacího programu COol Companions ON Ultrawide orbiTS.

Horký led či diamanty

Pozoruhodnou planetu představuje i horký neptun Gliese 436b, kroužící okolo červeného trpaslíka s periodou 2,6 dne, a to ve vzdálenosti pouhých čtyř milionů kilometrů. Povrchová teplota tělesa proto dosahuje 440 °C, ale obří gravitace i vysoký atmosférický tlak zároveň udržují vodu na povrchu v pevném stavu, a oběžnici tak pokrývá jakýsi „horký led“.

Zvláštností oplývá nejtmavší známá planeta, horký jupiter TrES-2b, který svým průměrem 1 670 000 km „našeho“ plynného obra překonává. Odborníci totiž zjistili, že odráží méně než 1 % dopadajícího světla! Zatím není jasné, proč je těleso tak černé, jedna z možností však tkví v absenci oblačnosti. Zvažuje se také varianta, že tamní atmosféra obsahuje chemické látky absorbující světlo – například vypařující se sodík a draslík či plynný oxid titanu.

Astronomové rovněž objevili zřejmě diamantovou planetu, 55 Cancri e. Povrch mimořádně horkého kamenného světa o dvojnásobku velikosti Země tvoří převážně grafit – pokrývá přitom tlustou vrstvu diamantů, pod níž leží vrstva minerálů na bázi křemičitanů. V nitru tělesa pak spočívá roztavené jádro. 55 Cancri e patří mezi pětici planet obíhajících kolem stejnojmenné hvězdy podobné Slunci, kterou od nás dělí 40 světelných let.

Železo v ovzduší

Letos na jaře získali astronomové důkazy existence obří planety obíhající kolem Vegy ze souhvězdí Lyry, která leží 25 světelných roků daleko. Stálice se zrodila před pouhými 455 miliony let a hmotností dvakrát překonává Slunce. Kolem své osy se otočí jednou za 16 hodin, tedy mnohem rychleji než naše hvězda s rotační periodou 27 dnů.

Samuel Quinn z Harvard and Smithsonian Center for Astrophysics a jeho spolupracovníci analyzovali 1 524 spekter Vegy, shromážděných v průběhu 10 dnů na Fred Lawrence Whipple Observatory, a objevili signál radiální rychlosti s periodou 2,43 dne. Pokud ho způsobuje obíhající planeta, dosahuje minimálně 20násobku hmotnosti Země.

„Měla by přinejmenším velikost Neptunu a mohla by kolem Vegy kroužit blíž než Merkur okolo Slunce,“ objasňuje Spencer Hurt z University of Colorado v Boulderu. „Taková blízkost ke hvězdě může kandidáta na exoplanetu nafouknout jako balon, a v tamní atmosféře by se mohlo dokonce vyskytovat železo v podobě páry.“ Adept s předběžným označením Vega b se může stát druhou nejteplejší známou planetou, s průměrnou povrchovou teplotou 2 980 °C.

Dobře ukrytí nomádi

Díky datům z mise K2 observatoře Kepler detekovali astronomové čtyři nové události pozorování tzv. gravitační mikročočky: Jde o volně putující planety s hmotnostmi Země, jež neobíhají kolem žádné hvězdy a nacházejí se poblíž centra Galaxie. Pozorovací efekt gravitační mikročočky předpověděl již v roce 1936 Albert Einstein na základě své obecné teorie relativity.

Podle konzervativních odhadů se v našem galaktickém ostrově vyskytuje přinejmenším stejný počet osamělých oběžnic velikosti Jupitera jako hvězd, přičemž Mléčná dráha se stala domovem asi 200 miliard stálic. Menších toulavých planet by pak mohlo být ještě víc. Zatím ovšem známe asi jen tři desítky volně se pohybujících oběžnic, jež bychom mohli označit za jakési nomády Galaxie.

Toulavá šance?

Mohly by však i toulavé planety nabídnout podmínky pro život? Astronomové Barbara Ercolanová a Tommaso Grassi uskutečnili počítačové simulace teplotního uspořádání volně putujících oběžnic a jejich měsíců o velikosti Země. Z výzkumu plyne, že se na povrchu souputníků vyskytuje zhruba 10 000krát méně vody než v oceánech naší planety, avšak 100krát víc než v zemské atmosféře – což by mohlo pro případný rozvoj organismů stačit.

TIP: Labyrint cizích světů: Kde hledat planety, které by mohly hostit život?

Potulné planety bez mateřské hvězdy dodávající teplo a světlo mohou jen stěží hostit život podobný tomu našemu, pro jejich měsíce to ovšem platit nemusí. Odborníci spočítali, že za jistých podmínek se na nich může vyskytovat přijatelná atmosféra i kapalná voda. Zásadní roli hraje kosmické záření v kombinaci se slapovými silami vytvářenými gravitací, kterou by na exoměsíc působila jeho planeta.

Když se hovoří o německých puškách druhé světové války, zpravidla se objeví jméno slavné 7,92mm zbraně Sturmgewehr, díky které vlastně přišla na scénu nová kategorie výzbroje, tedy útočná puška. Pro definování a vytvoření této nové koncepce však měla nepochybný význam i další německá zbraň z tohoto období, a sice „výsadkářská puška“ FG 42. Přestože měla několik nedostatků, celkově představovala velmi povedenou konstrukci, v boji se rozhodně osvědčila a po válce významně ovlivnila další evoluci zbraní.

Vysoké požadavky letectva

Za vývojem speciální zbraně pro výsadkáře stálo trpké poučení z invaze na Krétu, která začala 20. května 1940. Strategicky důležitý ostrov sice Němci nakonec dobyli, ale pro výsadkáře šlo o Pyrrhovo vítězství, jelikož utrpěli obrovské ztráty. Jedním z důvodů byl fakt, že při shozu u sebe měli jen pistole a samopaly, kdežto dlouhé zbraně (čili pušky a kulomety) byly shazovány odděleně v kontejnerech. Němci je pak museli hledat a otevírat, čímž britští obránci získali velkou převahu v palebné síle.

Po strašných ztrátách na Krétě sice Hitler další vzdušné výsadkové operace zakázal, ale Luftwaffe přesto začala pro své výsadkáře hledat novou zbraň. Projevila se i rivalita s pozemní armádou, jež tehdy chystala zavedení automatické nebo poloautomatické pušky (pozdější zbraně Gewehr 41 a 43), ale letectvo se rozhodlo pro vlastní konstrukci. V roce 1941 tak příslušná komise na ministerstvu letectví vydala velmi náročné požadavky, které mimo jiné žádaly, aby byla nová zbraň menší a lehčí než standardní armádní puška Mauser 98k, ale aby současně nabízela palebnou sílu lehkého kulometu. Stručně zněly základní požadavky takto: pušková munice 7,92×57 mm, dalekohled a bajonet, možnost střílet granáty, odolnost vůči drsným podmínkám při padákových výsadcích.

Do výběrového řízení vstoupilo šest německých zbrojovek a bylo příznačné, že pro mechanismus nové zbraně vesměs vybraly modifikace funkčních principů kulometů. Zakázku získala firma Rheinmetall-Borsig, která ale trochu paradoxně navrhla zbraň s mechanismem příbuzným britskému kulometu Lewis.

Puška s firemním názvem Gerät 450 byla letectvem označena jako Ausführung A, ale pozdější sériové zbrani se podobala jen dosti vzdáleně, ačkoli už měla typický prvek v podobě zásobníku zasouvaného zleva. Poté vznikly vývojové verze B, C a D, z nichž třetí absolvovala vojskové testy. V prosinci 1942 pak puška obdržela oficiální jméno Fallschirmjägergewehr 42 (FG 42), které údajně vymyslel sám Adolf Hitler.

Dva režimy fungování závěru

Po menších úpravách se z varianty D stal model Ausführung E určený již pro sériovou produkci, jenže vzhledem ke zhoršující se válečné situaci a vytížení firmy Rheinmetall-Borsig se mohlo začít vyrábět až na přelomu května a června roku 1943, a to ve zbrojovce Krieghoff.

Jisté nicméně bylo, že šéfkonstruktér zbraně Louis Stange odvedl dobrou práci a vytvořil mimořádně zajímavou a kompaktní pěchotní zbraň. Ačkoliv její rozměry i hmotnost skutečně byly menší než u standardní pušky Mauser 98k, dokázala FG 42 pálit zcela automaticky s kadencí až 800 ran za minutu, takže opravdu mohla částečně nahradit i lehký kulomet. Plnou náhradu nepředstavovala kvůli omezené kapacitě zásobníku (10 nebo 20 ran) a také kvůli tomu, že se nedala snadno vyměnit hlaveň. Současně však FG 42 svou palebnou silou výrazně překonávala tehdy běžné pušky, a proto se pořád vzpírá přesnějšímu zařazení.

Pokud jde o technické řešení, rozhodně nejzajímavějším prvkem byl funkční mechanismus, který pracoval s energií prachových plynů odebíraných z hlavně a používal závěr, jenž se zamykal otočným závorníkem. Dost neobvyklé byly dva režimy fungování, jelikož FG 42 pálila buď jednotlivými ranami z uzavřeného závěru, nebo dávkami ze závěru otevřeného. Faktem ale je, že vzhledem k poměrně nízké hmotnosti se zbraň při střelbě dávkou poměrně špatně ovládala, navíc vlevo umístěný zásobník poněkud zhoršoval stabilitu, a proto se plně automatický režim palby používal málo (byť v některých speciálních situacích se automatická střelba vleže velmi hodila).

Mezi další typické znaky zbraně patřila nezvykle tvarovaná mohutná kovová pažba, ostře dozadu skloněná rukojeť a velký úsťový nástavec. V místě připojení hlavně k tělu pušky se nalézala dvounožka. Pokud jde o pomocné vybavení, na FG 42 se běžně instalovala mířidla ZfG 42 se čtyřnásobným zvětšením a z ústí hlavně se daly vystřelovat puškové granáty. Firma Krieghoff vyrobila asi 2 000 kusů FG 42 Ausführung E.

Kariéra výsadkářské pušky

Podle některých pramenů zbraň němečtí výsadkáři využili již v květnu při obraně Rhodosu. Pokud je to pravda, nejspíše šlo o zkušební sérii modelu D. Každopádně sériové zbraně Ausführung E poprvé zasáhly do boje v září 1943, když německé síly vedené známým Ottou Skorzenym osvobodily uvězněného fašistického vůdce Mussoliniho. Jak známo, debakl na Krétě způsobil, že němečtí výsadkáři pak bojovali nejčastěji jako obyčejná pěchota, a tak se pušky skutečně dost uplatnily v boji, nejvíce na západní frontě.

Výsadkářské pušky Fallschirmjägergewehr 42 Ausführung E a G (foto: Wikimedia Commons, Amendola90, CC BY-SA 4.0)

Koncem roku 1943 byla vytvořena zjednodušená vývojová varianta FG 42 Ausführung F, z níž vyšla modifikace G. Na pohled se dala snadno odlišit podle dřevěné pažby, méně skloněné rukojeti, odlišného tvaru úsťového nástavce, montáže dvounožky u ústí hlavně a jiného typu dalekohledových mířidel (GwZf 4). Díky těžšímu závěru se sice o trochu snížila kadence, ale nová verze se lépe ovládala.

Firma Krieghoff dostala v lednu 1944 zakázku na ohromujících 120 000 kusů, ale kvůli řadě problémů se produkce rozběhla teprve na podzim a do konce války bylo zhotoveno kolem 5 200 exemplářů FG 42 Ausführung G, jež se uplatnily při závěrečné obraně třetí říše. Zbraň ovšem stále trpěla určitými nedostatky, například nestabilitou při střelbě dávkou.

TIP: Nesmrtelná opakovačka: Německá puška Mauser K98k přežívá dodnes

Kariéra FG 42 však pokračovala i po válce, protože se pušky objevily i v dalších konfliktech, zpravidla v rukou německých žoldnéřů (např. v Indočíně, kde Němci tvořili polovinu stavu francouzské Cizinecké legie), menší série prošla zkouškami v armádě Argentiny. Kvality FG 42 nepokrytě chválili vítězové války a její vliv se projevil v některých poválečných konstrukcích pušek i kulometů. Jasně nejvýznamnější z nich je americký kulomet M60, který je v principu jakýsi „hybrid“ FG 42 a kulometu MG 42. Také to dokazuje, že výsadkářská puška FG 42, byť ve své době nebyla příliš doceněna, představovala vydařenou a perspektivní zbraň s velkým potenciálem.

V přírodě jsou barevné odstíny skutečně zastoupeny s různou četností. Barva plodů a květů závisí na obsaženém pigmentu, který absorbuje různé vlnové délky světla, zatímco jiné odráží: Například chlorofylu tak odpovídá zelená, karotenu oranžová, xantofylu žlutá apod. Modrý pigment se však v přírodě nevyskytuje, a zmíněná barva se tudíž objevuje pouze v případech, kdy se v rostlinných buňkách změní hladina kyselosti nebo se smísí již existující pigmenty.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Většina modrých odstínů květů či plodů proto vždy obsahuje i náznak červené či fialové. Zmíněná vlastnost se u některých druhů vyvinula kvůli přilákání opylovačů, neboť modrá je pro ně lépe rozpoznatelná. Zároveň jsou však popsané procesy energeticky značně náročné, proto má například modře zbarvené květy méně než desetina kvetoucích rostlin. 

Ostrov Wight na jihu Velké Británie je vyhlášeným nalezištěm druhohorních dinosaurů z období spodní křídy a právě zde byly nedávno nalezeny pozůstatky velkého dinosaura. Paleontologové objevili jen nevelké fragmenty jeho kostry, dinosaurus proto prozatím nedostal oficiální vědecký název. Vědci mu přezdívají „White Rock Spinosaurid“, a pokud se potvrdí jejich předpoklady, mohlo by jít o doposud největšího známého dravého dinosaura, který kdy obýval území dnešní Evropy.

Fosilní fragmenty nalezené na ostrově Wight (foto: EurekAlert!, Spinosaurid, CC BY)

Podle paleontologů šlo o velkého teropodního dinosaura, který se podle všeho řadil ke spinosauridům a byl tak příbuzným proslaveného gigantického dravce s „plachtou“ na zádech – spinosaura. Spinosaurus aegyptiacus, který měřil více než 15 metrů a vážil přes 13 tun, byl podle všeho jedním z největších a nejdelších dravých dinosaurů v historii.

Evropský král dinosaurů

Spinosaurid nalezený na ostrově Wight byl o něco menší. „S délkou přes deset metrů ale určitě kraloval tehdejší Evropě. Většího dravého dinosaura jsme v Evropě zatím nenašli“, uvádí Chris Baker z Univerzity v Southamptonu. „Je velká škoda, že ho známe pouze z tak nepatrného materiálu.“

TIP: Pláže ostrova Wight ukrývaly kosti dvojice spinosaurů

Jediným možným konkurentem co do velikosti v Evropě je fosilie, která je známá z doposud nepublikovaného popisu velkých žeber a zřejmě patří dinosaurovi ze skupiny megalosaurů. Fosilie spinosauridů jsou obecně velmi vzácné. Na ostrově Wight byly nalezeny všeho všudy jen tři a všechny v nedávných letech.

Vědci z univerzit ve Wellingtonu, Aucklandu a Otagu a z dalších odborných institucí měli prozkoumat, jakou roli by ústí mohlo hrát při tání ledovce kvůli klimatickým změnám. Když se však provrtali skrz led až do řeky, jejich kameru zaplavili různonožci – malí tvorové z řádu korýšů, kam patří například humři, krabi a roztoči.

„Chvíli jsme si mysleli, že je s kamerou něco v nepořádku, ale když se zlepšilo zaostření, všimli jsme si hejna členovců o velikosti asi pěti milimetrů,“ uvedl Craig Stevens z novozélandského Národního institutu pro vodu a atmosféru (Niwa) pro zpravodajský server The Guardian.

Tajemství Rossova šelfového ledovce 

„Už jsme prováděli výzkum i v jiných částech ledového šelfu a mysleli jsme si, že už o něm všechno víme, ale tentokrát na nás čekalo velké překvapení,“ dodal Stevens s tím, že výzkum původně zaměřený na klimatické změny nečekaně získal i objevitelský rozměr. „Skákali jsme radostí, protože to, že nám kolem vybavení plavou všichni ti živočichové, znamená, že tam zjevně existuje důležitý ekosystém,“ řekl Stevens.

Tým vědců z Nového Zélandu objevil tento ekosystém 500 metrů pod ledem v domnělém ústí řeky, stovky kilometrů od okraje Rossova šelfového ledovce. Vedoucí projektu Huw Horgan z Viktoriiny univerzity ve Wellingtonu byl první, kdo si všiml ústí řeky, když při zkoumání satelitních snímků Rossova šelfového ledovce zahlédl rýhu v ledu. Podle Horgana vědci o síti skrytých sladkovodních jezer a řek pod antarktickým ledovým příkrovem vědí již delší dobu, ale dosud je nikdo přímo neprozkoumal.

„Možnost pozorovat a odebírat vzorky této řeky byla, jako bychom jako první vstoupili do skrytého světa,“ řekl. Vědci nechali v řece pod ledovcem přístroje, aby dál sledovaly chování těchto živočichů, zatímco odborníci budou v laboratoři zkoumat, čím je voda, ve které žijí, zvláštní.

TIP: Přírodní magnetická rezonance odhalila fosilní vodu pod ledem Antarktidy

Tím ale nová zjištění vědeckého týmu nekončí. Novozélandský tým rozmístil své vybavení jen několik dní před obrovskou erupcí sopky Hunga Tonga-Hunga Ha'apai na souostroví Tonga. A přístroje zaznamenaly výraznou změnu tlaku, když si tsunami razilo cestu dutinou pod ledovcem. Pozorování následků erupce Stevensovi připomnělo, jak je planeta propojená. „Byli jsme v zapomenutém koutě světa a v reálném čase jsme pozorovali vlivy událostí, které se od nás zdály být na hony vzdálené. Bylo to pozoruhodné,“ uvedl Craig Stevens.

Původně měla vládnout v Uhrách a Polsko měl připadnout její starší sestře Marii zasnoubené se Zikmundem Lucemburským. Polská šlechta tomu ale chtěla jinak. Vraťme se ale o pár desítek let zpátky…

Na samém počátku 14. století došlo k vymření královských rodů v Polsku a Uhrách. Po krátkém intermezzu posledních Přemyslovců se na uherský trůn dostává dynastie Anjouovců uplatňující nárok na základě příbuznosti s posledními Arpádovci. Nástupcem Karla Roberta, prvního uherského krále z rodu Anjou, se stal jeho syn Ludvík I. Veliký. Ten si ale činil nárok i na Polsko coby syn Alžběty Polské, sestry posledního Piastovce Kazimíra III. a manželky již zmíněného Karla Roberta. Bylo dohodnuto, že po Kazimírově smrti se Ludvík stane i polským králem, čímž došlo ke vzniku uhersko-polská personální unie.

Dvě dědičky

Král Ludvík nezplodil žádné syny, jen čtyři dcery, z nichž dvě zemřely v dětském věku. Dospělosti se dožily pouze Marie, narozená roku 1371 a o tři roky mladší Hedvika. Starší z dívek byla zasnoubena a posléze provdána za Zikmunda Lucemburského. Tento skvělý tah měl samozřejmě na svědomí Zikmundův otec, mistr sňatkové politiky Karel IV. Bylo dohodnuto, že Marie se Zikmundem budou vládnout v Polsku a Hedvice připadnou Uhry.

Popravdě, Karel IV. zkoušel svým dětem uherský trůn „zarezervovat“ už dříve. S Ludvíkem I. Velikým zasnoubil už v roce 1335 svou teprve tříletou dceru Markétu. Bylo dohodnuto, že Markéta půjde na vychování na uherský dvůr a že sňatek se uskuteční, až dovrší jedenáct let. Ke svatbě skutečně došlo někdy v letech 1346 až 1348. Markéta si ale uherského trůnu neužila, zemřela při morové epidemii v roce 1349. Opět se tedy Karel IV. přihlásil o necelých čtyřicet let později. Tentokrát proto nabídl svému bývalému zeti jako ženicha pro jeho dceru Marii z druhého manželství syna Zikmunda… 

Jenže silná polská šlechta byla zvyklá panovníkovi do všeho mluvit. A tak, aby Ludvík vůbec zajistil dceři následnické právo, musel si nobilitu předem naklonit osvobozením od daní. A Ludvíkovou smrtí všechny dohody vzaly zasvé… Polská šlechta odmítla Zikmunda s Marií a vybrala si jako novou polskou královnu Mariinu mladší sestru Hedviku, která v Polsku přijala jméno Jadwiga.

Výměna dědiček

Hedvika-Jadwiga, jež přišla na svět kolem roku 1374 v Budíně a vyrůstala ve Visegrádu, byla podobně jako její sestra Marie už od útlého věku zasnoubena s Vilémem Rakouským. Rodu Habsburků se tak už viděl na uherském trůně, jenže výměna mezi sestrami situaci zkomplikovala.

Hedvika-Jadwiga byla ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae, tedy Hedvika, polský král a nikoliv Regina Poloniae čili polská královna. Stalo se tak, aby se zdůraznilo její právo vládkyně. Na žádost šlechty zrušila zasnoubení s Vilémem a jako dvanáctiletá se provdala za šestatřicetiletého litevského knížete Jogaila (polsky Jagiełło).

Dynastie Jagellonců

V té době zůstávala Litva jako jedno z mála evropských království pohanská. Aby si mohl vzít Jadwigu, musel Jagiełło přijmout křesťanství. Nechal se pokřtít a přijal jméno Vladislav. Tak se vlastně dostali Jagellonci na polský trůn. A obě země – Litva a Polsko – se spojily v personální unii s názvem Polsko-litevský stát. Vznikla nová mocná říše, která se mohla měřit s řádem německých rytířů.

Jadwiga byla velice zbožná, vzdělaná a uměnímilovná žena. Ovládala šest jazyků, založila v Krakově univerzitu, která se dnes nazývá Jagellonská. Většinu svého krátkého života se věnovala podpoře chudých, jimž věnovala velkou část svého osobního majetku. 

Komplikace 

Více než deset let po svatbě stále zůstávala bezdětná, což podle kronik způsobilo konflikty mezi ní a jejím manželem. Otěhotnět se jí podařilo teprve koncem roku 1398. Na královský dvůr začaly chodit dary včetně stříbrné kolébky. První horoskopy byly příznivé. Předpovídaly narození syna v polovině září 1399. Už v červnu 1399 se však na Wawelu v Krakově narodila holčička, která dostala jméno Alžběta. Dobové zprávy uváděly, že se dítě narodilo příliš brzy. Radost byla veliká, ale předčasná. Novorozená holčička ve třech týdnech zemřela. A o čtyři dny později ji následovala i její matka královna Jadwiga – ve věku pouhých dvaceti pěti let!

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Jadwiga a její dcera byly pohřbeny ve Wawelské katedrále v Krakově. Hned po její smrti začali lidé považovat Jadwigu za svatou. Kolovat legendy o dobrých skutcích, kterými posmrtně lidem pomáhala. A nejspíš symbolizovala naději a víru i v kontextu zcela moderním. Poláci se totiž ještě za komunistického režimu domohli jejího blahoslavení. Svatořečena byla však až roku 1997 během krakovské návštěvy papeže Jana Pavla II.

Mangrovový porost pokrývá 6 125 hektarů zaplavovaného území Caroni Swamp a je přerušován častými kanály a lagunami se slanou a brakickou vodou (směs mořské a sladké vody). Ve střední části mokřadu se rozkládají sladkovodní bažinné biotopy, kanály a rákosové porosty, které nabízejí bohaté životní prostředí vodním ptákům. Celkem se podle posledních výzkumů v Caroni Swamp vyskytuje asi 190 druhů ptáků, z toho je minimálně dvacet druhů ohrožených.

Červené tečky v pozadí

Význam území Caroni Swamp dokládá i zápis na seznam mokřadů v rámci Ramsarské úmluvy. Do tohoto výčtu jsou zařazovány lokality splňující přísná kritéria mezinárodního významu pro vodní ptactvo a mezinárodního významu z hlediska ekologie, botaniky, zoologie, limnologie nebo hydrologie. Seznam v současné době čítá 1995 mokřadů celého světa.

Pro fotografa přírody je hlavním důvodem k návštěvě bažiny kultovní národní pták Trinidadu – ibis rudý, kterému se říká také ibis nachový (Eudocimus ruber). Nocoviště těchto nádherných opeřenců na ostrůvku v laguně, kam se stovky jedinců slétají, aby v bezpečí přečkali noc, je světově vyhlášené. Právě sem jsme mířili i my.

Když jsem před cestou pátral po fotografiích z této lokality a snažil se odhadnout, jaké podmínky pro pozorování ibisů budou přímo na místě panovat, musel jsem konstatovat, že na většině snímků jsou ibisové vidět jen jako červené tečky. Jak se později ukázalo, jsou ibisové rudí velmi bojácní a při jakémkoli vyrušení prchají do bezpečí. A to i přesto, že jsou v mokřadu přísně chránění…

Cesta mangrovovým bludištěm

Míříme karibským provozem na západní pobřeží ostrova. Existuje totiž jediný způsob, jak se dá bažina navštívit. Tím je pronájem člunu i s kapitánem a průvodcem v jedné osobě. Odplouvá se kolem čtyř hodin odpoledne a návrat obvykle následuje po západu slunce.

Kotviště na konci slepého ramene jednoho z kanálů se nedá minout. Čluny jsou poměrně robustní a odhadem uvezou početnou školní třídu, což znamená menší problém. Pro fotografování obzvlášť v takovém prostředí je totiž třeba trocha volnosti, takže chvíli smlouváme o ceně člunu jen pro naši skupinu. Okolo kotviště naštěstí není zrovna tlačenice, a tak se daří cenu za pronájem člunu stlačit o nějaký ten dolar dolů. Celý člun je náš a díky tomu také vyrážíme o něco dřív, než je obvyklé. (Když se později během naší plavby objeví druhý člun, potvrzuje se, jak je důležité, nebát se vyjednat podmínky. Druhé plavidlo je plně obsazeno – po nás snad musel k přístavu dorazit autobus.)

Loďka se pomalu posunuje mangrovovým lesem, který hustě lemuje oba břehy kanálu. Společnost nám dělají jen pisíci američtí (Actitis macularia) a sem tam volavka modrošedá (Egretta caerulea) a volavka bělostná (Egretta thula). Jinak je kolem nás pusto a prázdno. Náš lodivod jede opatrně na čtvrt plynu, ale stejně není co plašit. Sem tam mineme na větvi stočeného hada psohlavce hnědého (Corallus ruschenbergerii), a to je tak vše, co mangrove nabízejí. Jak se pomalu mění charakter vegetace a mangrovový porost řídne, občasný červený záblesk v záplavě zeleně prozradí přítomnost ibisů rudých.

Z povolené vzdálenosti

Ibisové jsou tu, ale zcela mimo náš dosah. A pokud se náhodou dostaneme blíž, ihned se stahují do hloubi porostu. Asi nemají s lidmi dobrou zkušenost… Nakonec několik exemplářů překvapíme dost blízko a než stačí zmizet mezi stromy, podaří se nám je během těch pár sekund zachytit objektivem fotoaparátu.

Kanály ústí do větší laguny s brakickou vodou. Na březích posedávají ve větvích volavky bělostné a sem tam kvakoši noční (Nycticorax nycticorax). Odlétají, jakmile se k nim přiblížíme na sto metrů, a to i přes pomalé přibližování. V jiných místech ostrova není problém se k volavkám dostat na 15–20 metrů, tady je to však velká výzva.

Projíždíme několika lagunami, které se později otvírají do velké vodní plochy, uprostřed níž je ostrůvek s několika vyššími stromy. Otevřený prostor nabízí možnost přehlédnout celý mokřad až k pohoří na obzoru. Jasně bílé stopy na vegetaci naznačují, že jsme na místě, odkud budeme sledovat přílet ibisů na nocoviště. Člun bohužel zakotvil ve vzdálenosti okolo 150 metrů od nocoviště, takže tušíme, že to tentokrát bude hlavně o pozorování. Na naše nesmělé prosby, aby posunul kotviště o pár metrů blíž, průvodce s úsměvem odpovídá, že už jsme nejblíž, jak je to povolené.

Letky tří barev

Kolem páté hodiny se začínají objevovat první ibisové. Zprvu přilétají jednotliví ptáci nebo skupinky dvou či tří exemplářů. S postupujícím večerem počty ptáků rostou a těsně se západem slunce nastává to pravé divadlo – stovky rudých ibisů, sem tam bílá volavka, míří v hejnech okolo nás na nocoviště. Vracejí se z venezuelského pobřeží, které je odtud vzdálené jen několik kilometrů.

Na nocoviště se obvykle slétá několik tisíc ibisů rudých. Různé prameny hovoří až o deseti tisících jedinců, přičemž během naší přítomnosti mohlo na místě odpočívat dva až tři tisíce ptáků. Kromě nich jsou zde stovky dalších brodivých – hlavně volavky, a kvakoši. Ptáci ve skupinách o desítkách jedinců vylétají z ústí jednotlivých kanálů a nad volnou vodou se spojují do větších skupin. Je skutečně mimořádným zážitkem sledovat několikapatrová hejna rudých ibisů, bílých volavek a šedých kvakošů, která míří jedním směrem. Nad ostrůvkem dlouho nekrouží, skupina se rychle rozpadá, jak si jednotliví ptáci obsazují místa na noc.

Světlo, které nezhasíná

Slunce zapadlo, vychází měsíc, hlavní letecká vlna je už za námi. Měsíc rychle stoupá nad obzor a poslední ibisové kopírují vodní hladinu. Náhle několik rudých krasavců přilétá zpoza stromů a zvedají se do výšky. Pořádná fotka už z toho nebude, ale estetický zážitek je to prvotřídní.

TIP: Královny mělkých vod: Úchvatné potravní strategie volavek

Nocoviště je obsypáno rudými skvrnkami, druhý člun už je dávno pryč a tak za svitu měsíce vyrážíme zpět. Nachové lampionky, které působí, jako by byly zavěšené na větvích, pomalu mizí ve tmě a cestu mezi mangrovemi nám osvětluje už jen příruční reflektor. Kuželem světla prolétá lelek a my přirážíme ke břehu. Majitel agentury už na nás čeká, takto pozdě se běžně čluny nevracejí…

Věřím ale, že i on má pro náš pozdější návrat pochopení. Tohle přírodní divadlo, které se hned tak někde vidět nedá, chce svůj čas. V naší paměti bude dlouho svítit jasnými barvami, podobně jako křiklavě rudé peří ibisů na pozadí zeleného listí.

Seznam známých extrasolárních planet se s rozvojem pozorovacích technik a především s rutinní dostupností automatických kosmických dalekohledů neustále rozšiřuje. Vytváříme si tak obraz o varietě oběžnic nejrůznějších hvězd a exemplářů je k dispozici tolik, že lze provádět i řadu statistických analýz. Jeden typ planet přesto zůstává mezi těmi známými zastoupen velmi málo: Víme pouze o desítce bludných planet, vědci se však domnívají, že by se jich jen v naší Galaxii mohlo vyskytovat na 50 miliard.

Toulavé planety nepředstavují „nepodařené“ hvězdy, ale spíš výsledek drastické redukce vázaných planetárních systémů během jejich vývoje nebo důsledek významného gravitačního rušení dalších stálic ve stejné hvězdokupě. Při vícečásticových setkáních, například blízkém průletu sousední hvězdy či vzájemném přiblížení dvou planet, totiž může některá z oběžnic získat velmi vysokou rychlost, která ji katapultuje do mezihvězdného prostoru. 

TIP: Astronomové objevili dosud největší skupinu „neviditelných“ potulných planet

Dané jevy jsou podle numerických simulací časté a planet volně se pohybujících vesmírem by mohlo existovat opravdu hodně. Ostatně i nejpřijímanější vývojový model Sluneční soustavy, tzv. model z Nice, předpokládá, že měla na počátku pět obřích členek. Jedna z nich však byla před více než 3,5 miliardy let ze systému vypuzena během migrací v protoplanetárním disku. 

„Pobili muže na jatkách a ženy v dálku odvezli, od prsů dítě odtrhli, už není.“ Tak začíná báseň Mrtvá ves, kterou napsal Viktor Fischl. Vyjádřil v ní nejstrašnější okamžiky, které český národ zažil během německé okupace. Vyhlazení nevinných lidí ve vesnici, která neměla s atentátem na Heydricha nic společného, se dodnes řadí k nejsymboličtějším aktům zvůle a bezpráví, které nacisti za druhé světové války šířili všude, kam vkročili.

Pod hákovým křížem

V březnu 1939 se nacistické Německo zmocnilo zbytku Československa a Adolf Hitler se při návštěvě Prahy radoval, kolik zlata, deviz, zásob rud a kovů, tanků, letadel a zbraní se mu podařilo získat, aby je mohl využít pro přípravu války. Nejcennější zisk v Protektorátu Čechy a Morava však představoval průmysl, který nacisté ihned zapojili do hektického přezbrojovacího programu, a dále zkušení inženýři a dělníci.

Během okupace bylo na práci v Německu totálně nasazeno okolo 650 000 Čechů. Okupanti měli zájem na bezproblémovém chodu výroby, proto provedli i vstřícná sociální opatření ve prospěch českých dělníků. Kromě toho podporovali masovou zábavu, takže v roce, kdy byly vyhlazeny Lidice, mohli Češi v kinech zhlédnout například komedii Ducháček to zařídí (1938) v hlavní roli s králem komiků Vlastou Burianem, romantické drama Bezdětná (1935) s Natašou Gollovou či veselohru Nebe a dudy (1941) s Jindřichem Plachtou. Kdo pracoval a nekritizoval politiky a okupanty, mohl žít v klidu a relativním blahobytu. Vůči odbojovému hnutí ale nacisté vystupovali nemilosrdně, stejně jako vůči židovskému obyvatelstvu.

Když se v roce 1941 Němcům nepodařilo srazit Velkou Británii na kolena, odbojovému hnutí v protektorátu to vlilo novou naději do žil. Projevilo se to například zvýšeným počtem sabotáží a stávek. Německý útok na Sovětský svaz v červnu téhož roku navíc zahájil vyčerpávající, totální a vyhlazovací válku na dvou frontách, takže se Němci rozhodli obnovit klid a pořádek ve svém zázemí tvrdými opatřeními. V září vyslali do protektorátu jako zastupujícího protektora druhého nejvýše postaveného představitele bezpečnostních sil, nemilosrdného a neobyčejně schopného Reinharda Heydricha. Řadil se mezi „nejnadanější“ nacistické organizátory teroru, hlavní budovatele politické policie a strůjce holocaustu.

Vláda tyranů

Heydrich v Praze dostál své temné pověsti a okamžitě tvrdě udeřil proti českému odboji. Stovky vlastenců nechal postavit před stanný soud a popravit. Na druhé straně ale začal rozšiřovat sociální výhody českého dělnictva, mimo jiné zlepšil zásobování potravinami. Představitelé československé exilové vlády v Londýně se ale nehodlali smířit s tím, že velmoci vnímají české země pouze jako poslušné dodavatele zbraní pro německou armádu, proto iniciovali výsadky českých parašutistů. Ti měli obnovit rádiové spojení s Londýnem, provádět sabotáže, a především zabít některého důležitého činitele okupační správy. Na mezinárodně politické scéně se tak mělo demonstrovat odhodlání českého lidu bojovat proti nacistům.

V posledních dnech roku 1941 skutečně realizovali výsadek tří skupin. Skupina s krycím názvem Anthropoid měla provést atentát na Heydricha. Podařilo se jí to ráno ve středu 27. května 1942. A tak zastupující tyran zakusil platnost Senekova citátu: „Je na omylu, kdo se domnívá, že vládce je bezpečný tam, kde není nic bezpečné před vládcem.“

Českému odboji a exilové vládě se atentátem podařilo citlivě zasáhnout nacistickou mašinérii. Heydrich byl faktickou „výkonnou rukou“ bezpečnostního aparátu a jeho odstranění uprostřed Německé říše signalizovalo, že by se Němci měli začít bát odplaty za své zločiny. O to hysteričtější byla reakce okupantů.

Hitler pověřil odvetou za atentát Heydrichova zástupce, státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka. Ambiciózní rodák z Karlových Var Čechy nenáviděl, neboť mu prý v mládí čeští spolužáci fatálně poranili oko. Nepodařilo se mu vystudovat právnickou fakultu ani nebyl přijat do rakousko-uherské armády. Jako knihkupec se v Československu s velkým nadšením zapojil do sudetoněmecké politiky a přispěl k odtržení Sudet. Coby velitel policie v protektorátu si vysloužil přezdívku „krvavý pes“.

Stopa vede do Lidic

Rozsáhlá pátrací akce nepřivedla ani po několika týdnech německé policejní složky atentátníkům na stopu. Frank byl ale odhodlán demonstrovat Hitlerovi rozhodnost a přesvědčit ho tak, že by byl ideálním novým protektorem. I z tohoto důvodu se zasadil o to, aby se nepřímé indicie spojující středočeskou obec Lidice s atentátníky staly dostatečnou záminkou k exemplárnímu potrestání českého národa.

Šlo o to, že jistá Anna Maruščáková, která pracovala u slánské firmy Palaba vyrábějící baterie, dostala do práce dopis. To vzbudilo podezření ředitele podniku Jaroslava Pály, který ho protiprávně otevřel a dočetl se: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme. Milan.“

V tehdejší vypjaté atmosféře se ředitel vylekal a předal list četníkům, kteří ho postoupili gestapu. Anna Maruščáková byla ihned předvedena na gestapo k výslechu, během něhož uvedla, že „se jí mladý muž Milan, s nímž se před pár dny seznámila, vyptával, zda nezná někoho v Lidicích. Při její kladné odpovědi řekl, aby rodině Horákových vzkázala, že ‚Pepík je zdráv a že se mu daří dobře‘“. V průběhu dalšího vyšetřování se zjistilo, že v Lidicích bydlí dvě rodiny Horákových a Stříbrných, jež mají syny, kteří byli vedeni jako pohřešovaní. Z toho usoudili, že by se mohlo jednat o letce působící ve Velké Británii a o pomocníky při přípravě atentátu.

Ortel vynesený nad rakví

Následujícího rána 4. června, tedy v den, kdy Heydrich podlehl zraněním, uskutečnili příslušníci gestapa razii v osadě Čabárna a v Lidicích. Prohledali všechny domy, především bydliště rodin Stříbrných a Horákových. Jejich členy zatkli a odvezli do budovy kladenského gestapa. Žádné důkazy svědčící o stycích občanů s atentátníky se ale nenašly. Vyšetřovatelé pouze předpokládali, že pohřešovaní Josef Horák a Josef Stříbrný působí u zahraniční československé armády. 

Z údajného Milana se vyklubal ženatý dělník Václav Říha. S Annou se chtěl pouze pobavit, neprozradil jí ani své pravé jméno, a když se začal obávat, že by se jeho manželka mohla o milence dozvědět, rozhodl se vztah již citovaným dopisem ukončit. Zbaběle dal přednost předstírání, že je členem odboje a musí se ukrývat v křivoklátských lesích. Netušil, že touto nečestnou hrou zpečetil osud nebohé obce i jejích obyvatel. Detailní zprávu o tom, že Říha, jeho milenka ani obyvatelé Lidic nemají s atentátem nic společného, že nebyly objeveny žádné vysílačky, zbraně či podezřelé osoby, odeslali vyšetřovatelé kladenského gestapa nadřízeným v Praze. A nic nového nezjistili ani v následujících dnech.

V obklíčení

Malou středočeskou obec Lidice obývaly rodiny horníků a zemědělců. Ty prožívaly obvyklé strasti a radosti, těšily se z domáckého života, návštěv kostela, ochotnických vystoupení divadelního kroužku a bálů, na nichž jim vyhrávala místní dechová hornická kapela. Obec měla fotbalové a hokejové mužstvo i sbor dobrovolných hasičů. Vše se rázem změnilo neblahého 9. června 1942. Symbolicky působí fakt, že ve stejný den roku 68 byl zavražděn římský císař Nero, který údajně nechal zapálit Řím a jeho doutnající trosky oslavoval hrou na harfu.

Členové německých bezpečnostních složek (gestapo, SD a pořádková policie) a vojáci Wehrmachtu, kteří přijeli do Lidic v deseti nákladních autech, tehdy obec obklíčili neprodyšným kordonem. Do vsi sice pustili každého, ale nikdo ji už nesměl opustit. Ženy a děti nahnali do obecné školy, kde musely odevzdat peníze a cennosti. Totéž museli učinit muži starší 15 let, kteří pak byli po půlnoci pozavíráni ve sklepě, stodole a chlévě Horákova statku. Nacházel se mezi nimi i třiasedmdesátiletý farář Josef Štemberk, jenž se mohl popravě vyhnout, ale odmítl opustit své farníky. Za tento čin jej in memoriam uctil tři roky po pádu komunistického režimu prezident Václav Havel udělením Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy.

Obludné běsnění začalo ve středu ráno 10. června. Nejdříve byly odvezeny ženy a děti do tělocvičny kladenského gymnázia. K okupantům se připojili i četníci z Buštěhradu pod velením podplukovníka Josefa Víta, kteří měli za úkol evidovat koně, dobytek, zemědělské stroje, nářadí, nábytek, kola a další věci, které se odvážely z vesnice. Před sedmou hodinou dorazil z Prahy samotný K. H. Frank i s popravčí četou. Velitel kladenské služebny gestapa Harald Wiesmann ji instruoval a zdůraznil, že likvidace vesnice se děje na přímý pokyn Adolfa Hitlera, proto tedy očekává bezvýhradnou poslušnost a splnění rozkazů.

Tváří v tvář smrti

Zdi stodoly Horákova statku byly obloženy slamníky a matracemi, aby se zabránilo odrážení střel. Po pěti- či desetičlenných skupinách četa postupně popravila 173 místních mužů, přičemž nejmladší ani nestihl oslavit patnácté narozeniny a nejstaršímu bylo úctyhodných 84 let. Dvě třetiny z popravených tvořili horníci a hutníci, daleko méně bylo rolníků a řemeslníků. Zabit byl i jeden učitel a dva studenti. Dva muži stihli spáchat sebevraždu dříve, než je zastřelili. Patnáct lidických horníků se přes varování vydalo z noční směny domů za svými rodinami. Nikoho již nenašli, naopak, i je dostihla smrt rukou nacistických katanů. Dochovaly se dokonce filmové nahrávky a fotografie, zachycující barbarské řádění okupantů, kteří zapálili domy, školu, faru i kostel sv. Martina, poničili hroby a neváhali je vyrabovat.

Večer 10. června 1942 vydala agentura ČTK o Lidicích zprávu, kterou noviny otiskly bez titulků a bylo přísně zakázáno ji jakkoli komentovat: „Trestní soud v Čechách: Za pátrání po vrazích SS obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, kteří přicházejí v úvahu. Příslušný průkazný materiál byl získán přes výslechy bez pomoci místního obyvatelstva. Takto projevené stanovisko k atentátu je podtrženo ještě dalšími činy Říši nepřátelskými, jakými jsou např. nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky, jakož i velkého množství obhospodařovaného zboží a okolností, že v aktivních službách nepřítele jsou v zahraničí obyvatelé obce. Vzhledem k tomu, že obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS obergruppenführera Heydricha porušili zákony nejhrubším způsobem, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“

Po vzoru Kartága

Nacisté se rozhodli následovat příkladu Římanů, kteří se nespokojili s pouhým dobytím nenáviděného Kartága a srovnali město se zemí. Podle jedné pověsti měli dokonce zasypat trosky solí, aby na půdě bývalého kvetoucího obchodního centra již nikdy nic nerostlo a nežilo. Také domy v Lidicích byly polity benzínem, podpáleny a vyhozeny do povětří, byl zrušen hřbitov, vykáceny stromy, zasypán rybník, změněno koryto potoka, aby na místě obce zůstala pouze holá pláň. Do destrukční činnosti se horlivě a odhodlaně zapojili i příslušníci mládežnické organizace Hitlerjugend, kteří navrtali stěny kostela pro nálože.

Z koncentračního tábora v Terezíně bylo přivezeno dvacet židovských vězňů, kteří museli vykopat jámu hlubokou čtyři metry, kam naházeli mrtvoly lidických mužů. Pracovali téměř dva dny, přičemž je dozorci neustále hlídali, popoháněli a fyzicky týrali. Kopali i v noci, kdy jámu osvětloval oheň, do kterého přikládali dřevo ze dveří, skříní a dalších věcí z lidických domů. Nakonec za deště zaházeli mrtvá těla vápnem a do masového hrobu pohodili ještě dva zastřelené psy.

Přesto se okupantům nepodařilo zničit veškeré hmotné památky na Lidice úplně. Dochovaly se například dveře z kostela, které použili při rabování jako pomůcku pro převážení zvířat. Zachovala se též hasičská stříkačka, která byla zapůjčena do sousední obce Dolany. Po válce se podařilo shromáždit také drobné předměty z domácností, jako byly žehlička, klíče, zvonek, kořenka či tabulky s popisnými čísly. Ve skříňkách v dolech a hutích v Kladně, kde pracovali lidičtí muži, bylo nalezeno jejich pracovní oblečení a obuv.

Rozbité rodiny

Lidické ženy nejdříve v děsu sledovaly, jak je odvážejí z jejich domovů. Další hrůzy na ně čekaly poté, co je oddělili od dětí. Jedna z nich vzpomínala: „Protože já matka, měla jsem tři děti a loučila jsem se s nimi, vrátilo se zpět jedno ke mně a jeden z gestapáků po něm skočil, mrštil s ním dopředu a mně poručil, abych si klekla do slámy. Přitom všem, když jsme děti odevzdávaly, jsme plakaly, tak jeden z nich vystřelil do vzduchu.“ Nato byly ženy převezeny do koncentračních táborů v Ravensbrücku, Brandenburgu a Osvětimi. Ze 198 se jich v roce 1945 vrátilo pouze 144, jedna podlehla následkům vyčerpání z věznění o rok později.

Během války neměly ženy nejmenší tušení, co se stalo s jejich příbuznými. Mnohé z těch, co přežily, se o osudu manželů a synů dozvěděly až po osvobození v roce 1945. Autor jedné z prvních knih o Lidicích, historik Cyril Merhout o tom napsal: „Povzdechly a řekly, kdyby to byly věděly v koncentračním táboře, že by si byly vzaly život, myšlenky na rodiny, domov a návrat je však sílily. I když vstoupí do šťastnějšího života, nikdo jim nenahradí jejich bol a ztráty, způsobené jim pustými vrahy.“

Nacisté se za války dopouštěli mnoha obludných zločinů, nicméně jejich chování vůči dětem se vymyká jakékoliv představě o lidské krutosti. Osmdesát jedna dětí z Lidic bylo převezeno do koncentračního tábora a s největší pravděpodobností popraveno výfukovými plyny. Sedm batolat bylo ušetřeno a odvezeno do Prahy. Podobný osud stihl také čtyři děti, které se narodily po vyhlazení Lidic. Poté, co je matky porodily v Praze a následovaly ostatní ženy do koncentračního tábora, obdrželi tito lidičtí pohrobci cizí jména a vyrůstali v kojeneckém ústavu. Konce války se z těchto čtyř dožila pouze jedna dívka. Ze tří dětí, které se matkám z Lidic narodily až v koncentračním táboře, přežil válku toliko jeden chlapec.

Na převýchovu do německých rodin zamířily hned několik dní po lidické tragédii tři děti. Dalších sedm vybrali nacisté k poněmčení až v koncentračním táboře. Jedna z nich vzpomínala na novou rodinu: „Když jsem se pokoušela se svými kamarádkami domluvit česky, byly jsme potrestány a bity anebo jsme nedostaly tři dny jíst.“

V červnu 1942 bylo zabito 199 lidických obyvatel. Celkem jich během války zemřelo 340, přesněji 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Po roce 1945 se podařilo dohledat a vrátit k příbuzným sedmnáct lidických dětí.

Zločinné jednání

Exilový politik Jan Masaryk výstižně komentoval lidickou tragédii slovy: „Čím byl Pearl Harbor pro Ameriku, tím jsou dnes Lidice pro celý svět.“ Lidice se skutečně staly symbolem boje proti nacistické zvůli, neboť byly první obcí vyhlazenou v hlubokém zázemí okupanty bez relevantních důkazů o protistátní činnosti. Navíc sami nacisté se ke zločinu přiznali již během války, informovali o něm v novinách a nijak se jím netajili. A i kdyby se na území vesnice skrýval parašutista, neopravňovalo to žádnou státní moc k vyhlazení všech obyvatel, včetně malých dětí.

Lidická tragédie nebyla ničím jiným než vražděním bez právního podkladu a důvodu. Jednalo se o výsměch nacistů právní tradici. Ani vojenské právo v době války nedávalo Němcům opodstatnění pro podobný čin. Lidická tragédie se proto vedle holocaustu, vyhlazení francouzské vesnice Oradour-sur-Glane, řecké Kalavryty, albánského Borova či italského Marzabotta řadí mezi největší zločiny nacistů během druhé světové války.

Zničení Lidic a atentát na Heydricha však pomohl zviditelnit československou exilovou vládu, ocenit její snahu pomoci v boji s nacistickým Německem a pochopit situaci na našem území ze strany velmocí. Například britský premiér Winston Churchill ostře odsoudil vyhlazení a zničení Lidic a vyjádřil podporu „české věci“. Krátce po tragédii Francie a Velká Británie zneplatnily mnichovskou dohodu, jíž vydaly všanc Sudety hitlerovské říši. Tím československý exil dosáhl prvního významného úspěchu na cestě k obnově Československa v předmnichovských hranicích.

S obyvateli Lidic soucítili lidé po celém světě. Na protest proti německému barbarství se několik obcí v Latinské Americe, USA či Austrálii přejmenovalo na Lidice nebo po nich nazvaly čtvrť, náměstí či ulici. Lidice se dokonce staly dívčím jménem. V několika zemích zřídili pomníky a památníky. S jinou iniciativou přišel ve Velké Británii v hornickém kraji North Staffordshire pozdější labouristický poslanec Barnett Stross. Přestože se země nacházela uprostřed války, inicioval založení spolku Lidice shall live (Lidice budou žít), který uspořádal sbírku na pomoc novým Lidicím, které měly být po válce obnoveny. Název symbolicky reagoval na Hitlerovo vyhlášení: „Lidice zemřou navždy.“

Boží mlýny

Po porážce nacistického Německa stihl organizátory a vykonavatele lidického masakru spravedlivý trest. Hitler raději spáchal sebevraždu, než by skládal účty ze svých zločinů. Ale „krvavého psa“ Franka dostihla ruka spravedlnosti, byl odsouzen a na jaře 1946 oběšen na dvoře Pankrácké věznice.

TIP: Otazníky nad operací Anthropoid: Jaké bylo pozadí atentátu na Reinharda Heydricha?

Velitel operace, během níž obec vyhladili, vysoký důstojník SS Walter Jacobi, stejně jako další příslušník SS podílející se na operaci, Harald Wiesmann, byli dopadeni, souzeni a v roce 1947 popraveni v Praze. Velitel pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke, který výše zmíněným esesmanům pomáhal v Lidicích a později například velel gestapu při dobývání krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, trestu unikl. S největší pravděpodobností padl v posledním válečném roce v bitvě o Budapešť. Též jeho nadřízený Horst Böhme zemřel patrně na konci války v Královci. 

V pradávných dobách v Africe, kolébce lidstva i lvů, stály oba druhy coby predátoři na vrcholu pomyslné potravní pyramidy. Přestože si odjakživa vzájemně potravně konkurovali, žili vedle sebe ve vzájemném respektu. Kořisti bylo všude dostatek, lidská populace nebyla početná a k vzájemným střetům docházelo minimálně. Lidé lvy nelovili a zabíjeli je jen v sebeobraně. Také pro lvy člověk nikdy nebyl a není přirozenou kořistí. Lidská vzpřímená postava jim ani vzdáleně žádnou obvyklou kořist nepřipomíná.

S nástupem zemědělství a pastevectví a s tím spojené potřeby lidí zabírat stále větší a větší území, se situace změnila. Začíná docházet ke střetu zájmů. S rostoucí lidskou populací se lvům teritorium neustále zmenšuje a přirozené kořisti ubývá. Lvi jsou pak leckde donuceni lovit dobytek a někdy i jejich ochránce – lidi.

Jak se rodí lidožrouti

V představách afrických domorodců už jen vyslovení jména „lidožrout“ znamenalo přivolání dalšího neštěstí! Po celé Africe se mezi domorodci šíří hrůzy nahánějící historky o lvech-lidožroutech, kteří terorizují celé oblasti a postupem času se z normálních predátorů stávají mýtické legendy – očarovaní démoni s nadpřirozenou silou a schopnostmi.

Přes svoji přirozenou plachost lvi na člověka skutečně občas zaútočí. Důvodů je zcela jistě mnoho a ne všechny útoky byly plně objasněny. Z mnoha proběhlých situací se však dají některé důvody vyvodit. Za nejčastější příčinu útoku se uvádí stáří, zranění nebo nemoci, kdy už lev není schopen ulovit běžnou kořist, dlouho hladoví, ztratí zábrany a nakonec zaútočí i na člověka, který je pro něj za běžných okolností „tabu“.

Jinou příčinou bývá konkurence a boj o teritorium. Obzvlášť mladí samci, kteří byli vypuzeni ze smečky, se vydávají do nových, neobsazených oblastí a pokud mají štěstí a najdou ji, bývá už zpravidla osídlena lidmi. To přímo souvisí s další příčinou, a tou je ztráta přirozené kořisti. Ze lvích nomádů se pak stanou lovci dobytka a někdy také lidí. Pokud lev jednou zjistí, jak snadné je ulovit lidskou bytost, zpravidla se na ni začne specializovat. Lidožrout je na světě!

Duch a Temnota z Tsavo

Asi nejznámějším případem lvů-lidožroutů se díky trojnásobnému zfilmování stalo řádění lidožroutů v oblasti Tsavo v Keni. Během let 1895–1901 zde britská koloniální správa budovala železnici z keňského přístavního města Mombasy do ugandského Kisumu u Viktoriina jezera. Při stavbě železničního mostu přes řeku Tsavo zde dva lvi, v noci a ve vší tichosti, přepadali stanový tábor. Duch a Temnota, jména, které lidožraví bratři dostali, postupně ulovili a sežrali několik dělníků. Vytahovali je ze stanů, které neměli podlážky.

Množství obětí bylo pravděpodobně hodně nadneseno. Patterson – britský důstojník a inženýr, který měl stavbu železnice na starosti, tvrdil, že lvi zabili dohromady 135 lidí, ale záznamy společnosti Ugandan Railway Company hovoří přibližně o 28 lidech. Teprve nedávno se na základě izotopové analýzy pozůstatků lvů zjistilo (oba lvi byli preparováni a jsou vystaveni v Field Museum of Natural History v americkém Chicagu), že mají na svědomí dohromady asi 28–31 lidí.

Osudové „místo krveprolití“

Důvodů, proč si lvi v Tsavo zvykli na lidské maso, bylo zřejmě víc. Mnoho dělníku na stavbě bylo hinduistického vyznání a ti mrtvá těla svých kolegů nechávali ležet v buši, napospas mrchožroutům. Navíc stavba železnice kopírovala historickou arabskou otrokářskou trasu, na níž mnoho otroků náročnou pouť k pobřeží nepřežilo. Mrtvá těla byla ponechaná svému osudu a traduje se, že v této době místní lvi ve velké míře ochutnali lidské maso a z mnoha z nich se pak stali lidožrouti. Lidožroutství se následně dědilo z matky na lvíčata.

TIP: Stoletá záhada vyřešena: Proč zabíjeli lidožraví lvi ze Tsavo?

Zdálo se, že v oblasti Tsavo se lidožroutům už léta daří. Zdejší lidé věřili, že za to může už samo jméno Tsavo, neboť v domorodém jazyce místního kmene Kamba to znamená „místo krveprolití“.

Prokletí vyhnaného šamana

Méně známou, ale co do počtu obětí považovanou za nejhorší v dějinách, se stala série lvích útoků na území dnešní Tanzanie v okolí města Njombe, nedaleko severního okraje jezera Tanganyika. V roce 1932 zde začala řádit velká smečka lvů, která během následujících patnácti let usmrtila nejméně 1 500 lidí! Lvi útočily nepravidelně, zpočátku jen v noci, později, se vzrůstající kuráží i během dne.

Neozbrojení, chudí domorodci, žijící v polorozpadlých chýších, se pravidelným útokům nedokázali úspěšně bránit a stali se tak pro lvy snadnou kořistí. Domorodci začali lvům přisuzovat nadpřirozené schopnosti. Magii spojenou s ovládáním jednání lví smečky na ně údajně seslal zdejší dřívější šaman Matamula Mangera, kterého místní komunita vyhnala ze svého kmene. Na pověrách nic nezměnil ani fakt, že většinu lvů postupně postřílel britský lovec Georgie Rushby.

Nebezpečná centrální Tanzanie

V případě útoků v okolí města Njombe se usuzovalo, že za nepřirozené chování lvů mohla tehdejší britská koloniální vláda, která zde nechala vystřílet divokou zvěř, jíž se lvi živili. Začátkem roku 1930 se totiž britská správa rozhodla, že sníží počet divoce žijících zvířat ve volné přírodě, aby nespásala trávu skotu anglických farmářů a neroznášela trypanozomiázu (smrtelná nemoc, kterou přenáší moucha tse-tse z divokých zvířat na dobytek).

Pozoruhodné je, že tatímco třeba v oblasti národního parku Serengeti není znám případ napadení člověka lvem, centrální Tanzanie se s útoky lvů stále potýká. V letech 1990–2005 došlo v rezervaci Selous a v provincii Lindi u mozambických hranic k minimálně 563 útokům na vesničany. Odhaduje se, že každý rok je zde zabito 250 lidí.

Hroch v tom byl nevinně

Že lví útok se může z oblasti vzrušujících historek snadno zhmotnit v bolestnou realitu jsem se přesvědčil v říjnu 2003, během cyklistického zájezdu po Malawi a Zambii. Lvice tehdy zaútočila na nic netušícího, ve stanu spícího kamaráda. Tlapou roztrhla tropiko stanu a prudce ho zasáhla do obličeje. Stalo se to na severu Zambie, v oblasti Lundape GMA, chráněném území, které sousedí s národním parkem South Luangwa, v turistickém kempu Wildlife.

Uprostřed noci mě probudil křik a panika z vedlejšího stanu: „Napadl nás hroch!“ Okamžitě jsem vylezl ze stanu a naskytl se mi nehezký pohled na silně na hlavě krvácejícího Petra, který seděl na okraji otevřeného stanu. Hned mi bylo jasné, že nešlo o útok hrocha (hroši se zde v noci mezi stany běžně popásají – kemp je neoplocený), ale domníval jsem se, že útočníkem pravděpodobně byla hyena. Přivolaný správce kempu ale podle typu zranění s jistotou označil za viníka lva. Zraněného kamaráda jsme naložili do safari auta a společně se správcem jsme vyjeli do hluboké noci hledat pomoc k nejbližším lékařům.

Práce profesionála

Když jsme přijeli k domu, kde lékaři bydleli, ocitli jsme se uprostřed sloního stáda. Čekání na to, až sloni odejdou a my budeme moci konečně vystoupit z auta, se zdálo nekonečné. Poté jsme se konečně dozvonili na mladý lékařský pár. S ošetřením si evidentně nevěděli rady a „dáma“ se jen neustále zajímala, zda máme peníze na zaplacení!

Naštěstí byl členem naší výpravy doktor – dětský chirurg, který se pacienta nakonec ujal sám. Okamžitě Petrovi podal silnou dávku antibiotik a pak diagnostikovat rozsah zranění. Tržné rány na lebce, způsobené ostrými drápy, vypadaly sice hrozivě, ale stačilo je vyčistit a zašít. Daleko horší bylo, že jeden dráp zasáhl oko, kompletně uřízl víčko a narušil lícní kost. Oko zůstalo jako zázrakem neporušeno!

Petr se statečně držel a šití bez anestetik vydržel! Doktoři v soukromé nemocnici v Lusace, kam byl pacient ráno přivolaným letadlem převezen, už jen konstatovali, že ošetření a šití by sami neprovedli lépe. Později to náš doktor s úsměvem glosoval: „Se šitím jemné kůžičky mám doma v ordinaci velkou praxi. V Praze se staly velkou módou mužské obřízky“.

Útěk do koruny stromu

Všechny útoky lvů se snaží strážci nebo místní výzkumníci lvů neprodleně objasnit. Z jakého důvodu tehdy lvice zaútočila? Mozaika událostí se začala zpětně skládat dohromady. Den před útokem jsme pozorovali zvláštní chování lvice, která se v pravé poledne procházela v otevřeném korytě řeky Luangwy, a to nezvykle blízko kempu – touto dobou lvi zpravidla odpočívají někde ve stínu a lidským sídlům se vyhýbají. Později dvě Američanky nahlásily, že několik minut před útokem na Petra lvice zasáhla tlapou jejich stan a jedné z nich drápem roztrhla stehno. Při dotazu správce kempu, proč to ihned neoznámily, řekly, že nechtěly dělat zbytečnou paniku!

Správce ihned povolal ozbrojené rangery. Následující noc lvice navštívila kemp potřetí. Ze stanu vytáhla batoh a odvláčela ho do koryta řeky. Vyprázdnila obsah kapes a údajně pak několik dolarových bankovek poletovalo po kempu… Další noc lvice zaútočila večer na rybáře a vrhla se na pytel se sušenými rybami, zatímco rybáři se zachránili útěkem do koruny stromu, kde prožili zbytek noci.

Poslední možnost zraněných šelem

Zprávy o lidožravém lvu se brzy dostaly do nedaleké vesnici Mfuwe a mezi vesničany vypukla panika. Začali tvrdit, že ta „dolary žeroucího bestie“ je osudová návštěva ze spirituálního světa, která ohrožuje turistický ruch. Stopaři museli tyto hrozné události rychle ukončit.

Problém však byl sehnat dostatek dobrovolných stopařů a strážců, kteří by měli kuráž postavit se této démonické lvici. Krátce poté, co lvici vystopovali a zastřelili, se našlo pravděpodobné vysvětlení pro všechny incidenty. Lvice měla na zádech spoustu poranění a nedokázala následovat svoji smečku. Sama nebyla schopná si nic ulovit a k těmto zoufalým nočním útokům ji donutil hlad.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Menší vyhojená zranění se najdou na většině ulovených lidožroutů. Například lvici, která v Krugerově národním parku v Jihoafrické republice zabila a sežrala domorodého strážce parku, chyběla celá jedna končetina a velká část zubů. Později se ukázalo, že zvíře se chytilo do pytláckých želez a při vyprošťování přišla jak o nohu, tak o většinu zubů.