Kolosální systém Abell 2146 se nachází v souhvězdí Severní koruny a dělí ho od nás přibližně 2,6 miliardy světelných let. Podle vědců představuje tento pozoruhodný systém výsledek srážky a následného splývání dvou kup galaxií. Srážky kup galaxií patří k nejvíce energetickým událostem ve vesmíru od Velkého třesku, i když na první pohled nejsou tak divoké, jak samotný vznik vesmíru.

Pozorovat detailnější jevy v tak vzdálených objektech je vždy komplikované. Tým astronomů, který vedla Helen Russelová z britské Univerzity v Nottinghamu, k tomu využil pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra a pozemního optického teleskopu Subaru, který pracuje na Havajských ostrovech. Analýza těchto pozorování odhalila detaily nezměrných rázových vln srážky, která vedla ke vzniku systému Abell 2146.

Rázové vlny bez srážek částic

Astronomové vystopovali dvě rázové vlny, které procházejí tímto systémem. Každá z nich má průměr zhruba 1,6 milionů světelných let. Jde o bezkolizní rázové vlny, což by mohlo znít paradoxně, když vznikly v důsledku srážky kup galaxií. Srážka kup galaxií ale není, jako když se srazí dvě auta na dálnici.

Rázové vlny v systém Abell 2146. (foto: NASA/CXC/University of Nottingham/H. Russell, CC BY 4.0)

Kupy galaxií jsou sice nesmírné hmotné a tvoří je obrovské množství částic, ty jsou ale obvykle uspořádané jen velmi řídce. Když se kupy srazí, mají částice v mezigalaktickém prostoru nesmírně malou šanci, že se srazí s částicí z druhé kupy galaxií. Při tak obrovském počtu částic sice ke srážkám občas dochází, ale rozhodně to nestačí k vytvoření pozorovaných rázových vln.

TIP: Největší rázové vlny ve vesmíru se klenou přes 6,5 milionů světelných let 

Pro rázové vlny v Abell 2146 bylo klíčové, že mnoho částic v mezigalaktickém prostoru je elektricky nabitých. Rázové vlny se tak objevily díky tomu, že se tyto nabité částice „srazily“ s mohutnými magnetickými poli druhé kupy galaxií. Vznik rázových vln se zásadně podepsal na dalším vývoji srážky. Odvedly totiž ohromné množství energie obou kup a zpomalily je, takže kupy nepokračovaly dál na cestě vesmírem, ale splynuly do systému Abell 2146.

Sovětští konstruktéři neusnuli po představení T-55 na vavřínech a neustále přicházeli s novými nápady. V centru pozornosti se ocitl systém stabilizace hlavně, s nímž se sovětští tankisté seznámili u shermanů dodaných za války z USA. V roce 1951 vznikl STP-1 Horizont stabilizující hlaveň v horizontální rovině, který se úspěšně odzkoušel na Objektu 137G.

Předchozí část: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (1)

Další vylepšení

Další podnět vzešel z prozkoumání amerických M26 a M46, které Číňané ukořistili během korejské války a předali Sovětům. Šlo o ejektor hlavně, jenž snižoval množství spalin vnikající do věže. Na Objektu 137G se objevily i další novinky: zařízení pro brodění do hloubky 5 m, teleskopický zaměřovač TŠ-2A-22, infračervený periskop řidiče spřažený s infračerveným reflektorem, výkonnější radiostanice nebo účinnější chlazení motoru.

Stroj byl zaveden do výzbroje coby T-54A a produkce se rozeběhla v polovině 50. let. Obrněnec měly dostávat též armády dalších zemí Varšavské smlouvy, jenže kapacita sovětských závodů nestačila. Proto se T-54A vyráběly mimo jiné v Československu, kde mezi roky 1958–1966 vzniklo 2 490 kusů.

Pro jaderné bojiště

Zatímco STP-1 Horizont zvýšil pravděpodobnost zásahu za jízdy z 3 na 30 %, dvouosý stabilizátor STP-2 Cyklon ji ještě zdvojnásobil. Jeho instalací se zrodil T-54B, který roku 1957 nahradil „áčko“ ve výrobním programu. V následujících letech tank dostával další průběžná vylepšení, z nichž stojí za zmínku nový infračervený světlomet Luna L-2 s infračerveným zaměřovačem TPN-1-22-11.

Tato kombinace přinášela osádkám na svou dobu unikátní nástroj pro boj za úplné tmy, který západním obrněncům scházel. Celkem sjelo ze sovětských linek asi 24 750 T-54 všech verzí, ostatní země Varšavské smlouvy postavily 5 465 kusů a Číňané vyprodukovali přinejmenším 9 000 strojů s označením Typ 59.

Pokračování: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (3)

Ztracená antihmota

• Kam se poděla téměř všechna antihmota?

Odborníci předpokládají, že hmota a antihmota vznikly na samém počátku vesmíru, navíc prakticky ve stejném množství. Zároveň se ovšem dnes zdá, že kosmos, který dokážeme pozorovat, je téměř zcela tvořen hmotou, a nikoliv antihmotou. Kam se tedy veškerá antihmota poděla?

V současné době zvažují vědci dvě možnosti: Buď byla zničena v jediné sekundě po svém vzniku ve víru Velkého třesku, nebo se během zrodu a vývoje vesmíru z nějakého důvodu ocitla daleko mimo náš dosah. Prostor viditelný pro astronomy by se tak celý nacházel uvnitř zóny hmoty a o oblasti antihmoty bychom nic nevěděli.

První varianta, tedy zničení antihmoty bezprostředně po Velkém třesku, by mohla být důsledkem například původně jen nepatrné asymetrie mezi vlastnostmi částic hmoty a antihmoty. Týmy fyziků pracující na urychlovačích částic se nyní usilovně snaží zjistit, zda se popsaný scénář skutečně mohl odehrát.

Druhou zmíněnou možností se zabývají pokusy na vysoko letících balonech a v kosmickém prostoru, jako je například experiment AMS-02 neboli Alpha Magnetic Spectrometer. Tento pokusný modul pro částicovou fyziku je nainstalován na vnější straně ISS: Smyslem pokusu je pátrat po temné hmotě a také po antihmotě z počátků vesmíru mezi částicemi kosmického záření. 

Vesmírné zrychlovače

• Proč kosmické lodě v blízkosti Země zrychlují?

Již řadu let víme, že vesmírné lodě při průletu kolem Země z nejasných důvodů zrychlují. Spolehlivé vysvětlení nám chybí, možných odpovědí však existuje několik: Zahrnují například vliv odporu zemské atmosféry, slapové pohyby oceánu či hmoty uvnitř planety, ovlivnění elektrického náboje a magnetického pole lodi slunečním větrem, tepelné záření, rotaci Země nebo nějaký dosud nepopsaný fyzikální jev. Mluví se rovněž o halu temné hmoty, tedy o oblaku zatím neznámých částic, jenž by mohl naši planetu obklopovat.

Je také zvláštní, že tento fenomén – anglicky nazývaný „flyby anomaly“ – zmizel počínaje průlety kolem Země v roce 2005. Například evropská sonda Rosetta na cestě ke kometě 67P/Čurjumov–Gerasimenko nejprve při průletu kolem naší planety v březnu 2005 takové anomální zrychlení zaznamenala; zatímco v listopadu 2009 – kdy si vědci připravili velice přesná sledování dráhy automatu, aby zmíněnému jevu přišli na kloub – se již záhadné zrychlení neobjevilo. Nezaznamenala ho ani americká sonda Juno, která Zemi míjela v roce 2013 při cestě k Jupiteru.

Osudová přitažlivost

• Co vyvolává gravitaci?

Gravitace je jednou ze základních fyzikálních sil ve vesmíru. Všechno, co má hmotnost, má rovněž gravitaci, tedy přitažlivou sílu – hvězdy, planety i lidé. Velikost přitažlivé síly roste s blízkostí hmotného objektu a také s jeho hmotností: Gravitace Země udrží lidi a vše ostatní na povrchu planety; gravitace Slunce udrží Zemi a další tělesa naší soustavy na oběžné dráze. Matematiku gravitace popsal již v 17. století Isaac Newton. Einstein přišel před sto lety s tvrzením, že bychom měli gravitaci chápat spíš jako zakřivení časoprostoru.

Stále přitom nevíme, co je její podstatou ani zda existují nějaké částice – gravitony – jež by tuto sílu zprostředkovávaly. Netušíme, proč je gravitace mnohem slabší než ostatní základní síly: Například dětský magnet dokáže vyvinout větší elektromagnetickou sílu, než je síla gravitace celé Země. Záhadou také zůstává, proč je gravitace tak exaktně „vyladěná“ – její síla totiž přesně postačuje ke vzniku hvězd a galaxií, aniž by se vzápětí gravitačně zhroutily. 

Ztraceni v čase

• Jak velký je vesmír?

Určit skutečnou velikost vesmíru je velice obtížné. Důvod tkví především v tom, že hlavní metodou zkoumání a také měření kosmu je pozorování světla, tedy elektromagnetického záření. A světlo jako takové má svá omezení, například nepřekročitelnou rychlost. Existují tudíž oblasti, odkud k nám záření nestačilo doletět za celou dobu existence vesmíru. Tzv. pozorovatelný vesmír, který můžeme alespoň teoreticky spatřit astronomickými přístroji, je podle velmi přibližných vědeckých odhadů asi 250krát menší než celý kosmos; jeho objem se přitom rovná těžko představitelným 420 bilionům krychlových světelných let. 

Chladno ve vesmíru

• Je temná hmota horká, nebo chladná?

O temné hmotě nevíme téměř nic a dohadujeme se i o jejích základních vlastnostech. Pokud jde o její „teplotu“, mají vědci na mysli rychlost dosud neznámých částic temné hmoty. Částice tzv. studené temné hmoty – pakliže vůbec existují – se od doby, kdy byl náš vesmír starý přibližně rok, pohybují mnohem pomaleji než světlo. Částice horké temné hmoty by se naopak dodnes pohybovaly rychlostmi blízkými světlu.

Vědci se v současnosti kloní k názoru, že je temná hmota víceméně vlažná a že tvoří shluky, v nichž vznikají galaxie – včetně Mléčné dráhy. Řada odborných týmů se v rámci různých experimentů snaží objevit částice chladné temné hmoty. Možných kandidátů je víc, přičemž největší šance se přisuzují tzv. WIMPům (z anglického „Weakly Interacting Massive Particles“) neboli slabě interagujícím těžkým částicím. Zatím je však nikdo neobjevil. 

Neobvyklý experiment chystá americká společnost, která se zabývá hubením škůdců. Firma hodlá otestovat novou dezinsekční technologii a hledá proto dobrovolníky, kteří si nechají do svého domu nasadit stovku švábů. Jako odměnu firma nabízí 2 000 dolarů (v přepočtu zhruba 45 tisíc korun). Testovaný postup má odolné škůdce zlikvidovat během 30 dnů.

Zájem o účast v experimentu je podle všeho velký. Zakladatel společnosti David Floyd pro NBC News řekl, že na počátku tohoto týdne zaevidovali již přes 2 200 žádostí. Z nich chce firma do konce června vybrat 5 až 7 účastníků.

TIP: Život po apokalypse: Opravdu by dokázali švábi přežít atomovou válku?

Účast v experimentu je přístupná pouze pro obyvatele kontinentálního území Spojených států a účastníci se musí (mimo jiné) zavázat, že se během trvání experimentu nebudou pokoušet vypuštěné šváby sami likvidovat. Dobrou zprávou je, že pokud by nový postup nebyl dostatečně účinný, firma se zavazuje, že k hubení švábů použije tradiční a již odzkoušené metody.

Když se Karel IV. (1346–1378) vracel roku 1355 z Říma, kde převzal císařskou korunu, zpět do Čech, zastavil se počátkem května v italské Pise. Chtěl si zde odpočinout a vyřídit neodkladné záležitosti. Město ale ukázalo Karlovi svou odvrácenou tvář. V noci z 19. na 20. května vypukl požár radnice, kde spal císař se svou manželkou Annou Svídnickou. Oba se zachránili v poslední chvíli, když vyběhli na ulici jen v nočních košilích.

Městem se mezitím začala šířit zvěst, že oheň založil sám Karel, a mezi obyvateli Pisy a císařovým doprovodem se strhla mohutná bitka. Vojáci, spěchající svému vladaři na pomoc, se museli těžce probojovávat přes most až na náměstí, kde zatím Karel odrážel útočníky jen s malou družinou. Nakonec ale byla vzpoura potlačena a město tvrdě potrestáno. V boji a obraně císaře si prý obzvlášť statečně počínal Jan ze Smojna, purkrabí hradu Žampach. Panovník jej za odměnu pasoval na rytíře a sám mu na krk zavěsil zlatý řetěz.

Obávaný lapka

Po návratu na Žampach prý začal žít Jan neuvěřitelně okázale a rozmařile. Vyznamenáním, jehož se mu dostalo od císaře, velmi zpychl, den co den pořádal na hradě bujaré hostiny a pitky a když ho to omrzelo, dal se na dráhu loupeživého rytíře. Jelikož prý neustále chodil v brnění a nikdy neodkládal zbraň, začali mu lidé říkat Pancíř. Podle letopisů „nejen kupce přepadával a zboží bral, ale také zajímal je, věznil a trýznil“. Zprávy o jeho řádění se brzy donesly až k císaři, Karel IV. proto v únoru 1356 vytáhl do východních Čech, aby zjednal pořádek.

Nejdříve potrestal rušitele míru na Chrudimsku a poté přitáhl k Žampachu. Jan poznal, že je zle, a s odkazem na své bývalé zásluhy měl pro sebe i svou družinu žádat „rytířské zajetí“. „Pro lupiče ve svých zemích mám jen jedno vězení,“ vzkázal Karel IV. a nařídil zaútočit na hrad. Za necelou hodinu bylo loupežné sídlo dobyto a 18 lapků v čele s Pancířem zajato.

TIP: Inkognito Otce vlasti: Při cestě za římskou korunou šlo Karlovi o život!

Když jej předvedli před císaře, všiml si Karel, že má na krku zlatý řetěz. Rozpomněl se na příhodu v Pise a řekl: „Odměnil jsem kdysi rytíře, proč mě nyní nutíš, abych odměnil loupežníka?“ Poté dal Pancíře odvést k nedalekému dubu a sám mu hodil na krk konopnou oprátku se slovy: „Nechť se v příštích dobách uchová rčení: Karel IV. dvakráte v jednom roce obdaroval rytíře Pancíře – poprvé odznakem cti, podruhé znamením hanby.“

Když si z oceánu odmyslíme všechny mnohobuněčné živočichy, rostliny, řasy, prvoky a bakterie, stále v něm zbývá nesmírné množství organismů, i když jsou vlastně „živé“ jen napůl. Jde totiž o viry, které parazitují na všemožných obyvatelích moře. Jejich vliv na život v oceánu je přitom ohromný.

Potvrzuje to i tým badatelů, který vedl Guillermo Dominguez-Huerta z Ohijské státní univerzity. Vědci objevili množství doposud neznámých RNA virů. „Jsme si prakticky jistí, že většina RNA virů v oceánu infikuje prvoky a mikroskopické houby, plus v menší míře mořské bezobratlé,“ uvádí Dominguez-Huerta.

Virová infekce oceánu

Vliv těchto virů na mořské mikroorganismy je podle vědců enormní. Je jich ohromné množství a zároveň cílí na významné druhy mikroorganismů. Z toho plyne, že tyto viry nejspíš podstatným způsobem ovlivňují globální cykly prvků, jako je například uhlík. V tomto smyslu vládnou celému oceánu. Zatím se o nich ale ví jen málo a virologové mají co dohánět.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

Badatelé zjistili, že diverzita virů v oceánu je překvapivě nejvyšší v polárních oblastech, přestože teplejší vody nabízejí vyšší počty potenciálních hostitelů. Jak se zdá, když jde o diverzitu společenstev virů v různých oblastech oceánu, virům nezáleží na teplotě vody. Rovněž z toho plyne, že v polárních oblastech oceánu si mnoho druhů virů konkuruje o relativně nízký počet hostitelů.

Z šestačtyřiceti islandských ság, jež se dochovaly až do současnosti, na ně narazíte ve 14 z nich. A u těch norských hrají zásadní roli v dvaapadesáti příbězích. Kdo? Vlkodlaci. Polo-lidé a polo-šelmy, dravci v člověčí podobě, kteří se proměnili do nemilosrdné zvířecí formy poté, co se oblékli do vlčí kůže. Nebo podlehli nějakému prokletí.

Zabijáci

Lykantropie je domnělá schopnost, při níž výměnou za svou lidskost získá její nositel možnost změnit své tělo do vlčí podoby a získat tím dravost predátora. Jako taková se stala vděčným námětem historického folklóru v celém západní civilizací osídleném prostoru. Častým námětem příběhů se vlčí lidé stávali i ve skandinávské mytologii, u Vikingů. Tam se ale vyprávěná forma od zbytku světa citelně odlišovala. To motá hlavu kulturním antropologům dodnes. 

Vikingské historky o vlkodlacích se totiž vyznačují neobvyklou příběhovou komplexností. Zkrátka a dobře, můžete být slušným člověkem a žít hodnotnou, společensky prospěšnou existenci. Pak se ale nějakou náhodou, vlivem kletby nebo kouzlem, stanete vlkodlakem. A budete dělat opravdu ošklivé věci, jež se s běžnými normami chování (a to ani podle vikingských měřítek) neshodují. Jenže bestialitám, jichž jste se ve své zvířecí podobě dopouštěli, znovu učiní náhoda nebo šťastný osud přítrž. Proměníte se zpět, do své lidské podoby a zúčtujete se svou zvířecí minulostí. A jste zase jako ze škatulky, spořádaným členem společnosti. Bez větších odsudků nebo trestu.

Je to jako pohádka bez morálního poučení na konci, v níž zůstane zlo nepotrestáno a všichni se tváří, že je to tak vlastně dobře. Což je v lidové slovesnosti napříč světem skutečně netradiční model. 

Jako nic

Příklad? Sigmundr a  Sinfjötli, otec a syn, se živí jako sprostí zloději. Proto nepřekvapí, že jednou v noci dvěma spícím boháčům ukradnou skvostné vlčí kožešiny. Jenže ejhle, poté, co si je oblečou, promění se v dravé vlkodlaky a stanou se postrachem okolí. Během pár dní roztrhají a rozsápou třináct lidí. A když už kolem není lidského masa, kterého by se nasytili, pustí se hnáni hladem sami do sebe. Sigmundr přizabije svého syna. 

Ve světlé chvilce svého činu lituje. Ošetří ho a uzdraví pomocí magických bylin. Svorně pak kožešiny, dávající jim onu vlčí moc a podobu, spálí. Kouzlo je zlomeno, otec a syn mohou spokojeně pokračovat ve své zlodějské profesi. Příběh v sobě rozhodně nenese přímočaré poselství. V tomto podání je vlastně fajn být neporazitelným vlkodlakem. Jen prostě nesmíte útočit na své blízké – vraždění cizích zase tolik nevadí. A o tom to možná celé je. 

Vyhoštěnci

Historik a spisovatel Stefan Brink, který se analýzou severských vlkodlačích ság zabýval, upozorňuje na jeden ze zajímavých aspektů vikingské justice. Nejhorší trest za prohřešek nebyla smrt, ale nucené vyhoštění, vyvržení ze společnosti. Exil.

Ve staré norštině se tomu říkalo vargr, což nejen shodou okolností současně znamená i vlk. „V komunitě, kde rodina a společnost byla vším, znamenalo vyloučení sociální smrt. A často i fyzickou, protože jednotlivec měl bez pomoci ostatních jen minimální šance na přežití.“ Odsouzený provinilec musel potupně odejít od osad, zmizet v lesích a žít sám, jako zvíře. Pokud by jej tam venku někdo zabil, nešlo by o zločin. Už neměl statut lidské bytosti. „Jako vlk, který zabil jiného člena smečky, stal se vyvržencem,“ píše k tomu ve 12. století dánský historik Saxo Grammaticus.

To, že ho jarl nebo komunita pod trestem smrti vykázali ze své osady, mu ale jako vyhoštěnci nevystavilo definitivu. Přece jen, i přes zločin, kterého se dopustil, nechal za sebou své blízké a rodinu. Ti se k němu z pochopitelných důvodů už neznali, ale vazba mezi nimi přetrvala. Takže když na někdejší osadu začali zle dorážet nájezdníci z jiného klanu, mohl se vyvrhel svým blízkým snažit pomoci. Nočními přepady ležení protivníků, vražděním ze zálohy. Nesvazovala ho žádná pravidla. Pověsti o nočních tvorech, vlkodlacích, tak dostávaly velmi reálné obrysy. Společenští vyvrženci, zběsilí jako vlci, přitom sehráli roli ochránců své někdejší komunity. 

Odpadlík, jehož jméno se doma nevyslovovalo, tak mohl svou odvahou způsobit zásadní zvrat akcemi v týlu nepřítele. Jako duch vystupoval z temných lesů a zabíjel nehodné. Jako vlkodlak, ale přitom kladný hrdina. Exil jako verdikt soudu tím přinášel dvojí výhodu: zbytečně se neprolévala krev provinilce – o jeho přežití v divočině rozhodovala náhoda a vůle bohů. Vyvrženec navíc pořád mohl být k užitku celé komunitě. Svým hrdinstvím se mohl dokonce i vykoupit a nabýt znovu svého jména a ztracené cti.

Komplikované vykreslení vlků a vlkodlaků má ale podle badatelů ještě jeden skrytý motiv. Vlci totiž mohou dělat pořádnou neplechu a krvavě běsnit, což většinou lidé dělat nesmějí. 

Převlékání

V životě Vikingů hrálo násilí zásadní roli. Nicméně se zhusta jednalo o násilí zaměřené vně, na vnějšího nepřítele. Samo nastavení vikingské společnosti bylo přitom svázáno tuhými a radikálními pravidly, která vnitřní agresivitu omezovala. Jen skutečně závažné sváry mezi sousedy měly oficiální podobu takzvaného holmgangu, soudního souboje. 

Jak tedy přepnout mezi od dětství vynucovaným pacifistickým domácím režimem a válečnickým módem, při němž náctiletí mladíčci bez uzardění podřezávali krky civilistů v pleněných a vypalovaných osadách při výbojích podél pobřeží? „Jednoduše. Uděláte z nich vlky,“ navazuje Aðalheiður Guðmundsdóttir, expert na staro-norskou literaturu z Islandské univerzity. „Proto také všechny nejstarší ságy o vlkodlacích mají nějaké spojení s válkou a bojem.“

Předcházel tomu lehce šamanistický rituál, typický především pro osady věrně uctívající Odina. Mladí muži se zasvěcovali do tajemství síly a prošli duchovní proměnou, při níž se vnitřně navázali na spiritualitu zvířete. Stali se z nich úlfhéðnar – vlčí bojovníci. Do boje nastupovali oděni ve vlčích kůžích a sami se pasovali do „vlčí podoby“ svým chováním. Hlasitě vyli, okusovali své štíty, lačnili po krvi a mase nepřátel. A na bojišti se pak chovali jako nemilosrdné šelmy, dravci vraždící bez soucitu.

„Tahle zvířecí deziluze se může zdát nadbytečná, ale pro vikingské mladíky byla rozhodně účelná,“ říká Guðmundsdóttir. Proč? „Je lepší jít do války jako zvíře, z něhož se poté znovu stane člověk, než jako člověk, z nějž vřava boje udělá zvíře.“

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

Po návratu domů totiž mohli odložit své zbroje a vlčí kožešiny a vytvořit mentální bariéru mezi tím, čeho se dopouštěli a životem, k němuž se navraceli. Úlfhéðnar přitom byli veskrze respektovaní válečníci. Uctívaní i obávaní současně. Ostatní si byli moc dobře vědomi toho, čeho mohou být schopní. Proti těmto lidským predátorům se nikdo nechtěl ocitnout tváří v tvář v boji, ale mít ho na své straně znamenalo velkou podporu.

Vlkodlak byl „vznešenou bestií“. Zlem i Dobrem, stojícím tu na straně sil chaosu a jindy pořádku. Proto je vikingská mytologie ve světě příběhů tak netypická v jejich vykreslení. Vlčím člověkem se totiž může tu a tam stát každý. Ale když se vlčí kožešiny zbaví, je opět jen člověkem, spořádaným členem společnosti.

U poranění jsou častou komplikací bakteriální infekce. V dnešní době se v takových případech často preventivně podávají antibiotika, což ale může vést k rozvoji nežádoucí rezistence. Odborníci z americké Brownovy univerzity hodlají tento problém řešit pomocí léčivého hydrogelu. Obsahuje terapeutické nanočástice, které navíc uvolní jen v případě, kdy se skutečně objeví patogenní bakterie.

„Vyvinuli jsme chytrý systém pro aplikaci léčiva, který je spouštěný přítomností bakterií,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Anita Shukla. „Vycházeli jsme z toho, že tyto technologie přispívají ke snižování množství používaných léků a zároveň snižují jak vedlejší účinky léčby bakteriální infekce, tak i rozvoj rezistencí.“

Hydrogel se senzorem

Jde o polymerový hydrogel, který je citlivý na přítomnost bakteriálních enzymů beta-laktamáz. Tyto enzymy jsou typické pro patogenní bakterie. Jejich přítomnost vede k degradaci spojovacího polymeru v hydrogelu, čímž dojde k rozvolnění struktury tohoto materiálu a uvolnění nanočástic, které útočí na bakterie.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

„Je zajímavé, že enzymy beta-laktamázy ve skutečnosti hrají významnou roli v rozvoji bakteriálních rezistencí. Ničí totiž betalaktamová antibiotika, jejichž typickými představiteli jsou penicilíny nebo cefalosporiny,“ uvádí Shukla. „My jsme vzali tento účinný obranný mechanismus bakterií a použili jsme ho proti nim.“ Badatelé pokračují ve vývoji chytrého gelu, který by rádi dotáhli až do klinického využití.

Jedním z často probíraných strategických aspektů druhé světové války se stala dlouhá absence západní fronty. Josif Stalin na jednáních s britskými či americkými představiteli často a rád zdůrazňoval, že jeho armáda a lid trpí pod údery jádra fašistických sil, zatímco západní velmoci jsou v bezpečí za mořem. Do určité míry měl jistě pravdu, avšak nikdy plně nedocenil, jak náročný podnik představuje velká obojživelná operace. Tu nejde naplánovat a rozběhnout v řádu několika málo měsíců či dokonce týdnů, jak se běžně stávalo u velkých sovětských ofenziv.

Předchozí část: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (1)

Damoklův meč

Posouzení této otázky je i s odstupem téměř 80 let složité. Sovětskému diktátorovi musíme dát za pravdu z toho hlediska, že Rudá armáda doopravdy nesla hlavní tíhu války a přinesla největší oběti. Otevření druhé fronty v západní Evropě v roce 1942 by Němce donutilo zeslabit tlak na SSSR a dost možná by ani nedošlo k bitvě u Stalingradu – Wehrmacht by se do této ofenzivy nepustil.

Na druhou stranu obojživelná invaze velkých rozměrů představuje jednu z nejobtížnějších vojenských operací. Kdyby západní Spojenci vysadili ve Francii 10 či 15 divizí a poté o ně přišli, další pokus o takový podnik by mohli podniknout nejdříve o rok později. Němcům by se tak uvolnily podstatné síly střežící kontinentální pobřeží k nasazení na východě. Strategie zvolená Američany a Brity přitom svůj efekt měla.

I nepřímá hrozba možné invaze po tři roky nutila Wehrmacht držet vojska v Norsku, Beneluxu, Francii a Itálii, byť šlo často o formace druhého řádu. Těžiště německého úsilí leželo na východě a zůstalo tam i po vylodění v Normandii. Dokládá to například rozložení německých sil v lednu 1945, kdy proti Rudé armádě bojovalo 161 divizí – 146 na hlavní frontě a dalších 15 na Balkáně. Ve stejné době stálo proti západním Spojencům 122 divizí (79 přímo na západní frontě, 28 v Itálii a 15 v Norsku).

Kdy přišel obrat?

Vývoj strategické situace zásadně ovlivňovala časová shoda, a to klidně i náhodná, jako tomu bylo 7. prosince 1941. Přepadením Pearl Harboru přišla válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy. I když to tak nevypadalo, v konečném důsledku obě události znamenaly pro Osu těžký úder.

Japonské vítězství v Pearl Harboru sice vypadalo na první pohled impozantně, jenže šlo také o probuzení spícího obra, který začal naplno rozvíjet svůj mohutný průmyslový potenciál. S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Pearl Harbor znamenal počátek německého pádu, byť nesmíme pominout fakt, že to byl sám Adolf Hitler, kdo vyhlásil Americe 11. prosince válku a tím nepromyšleně vnutil Spojencům možnost koordinovat své akce celosvětově. Tou dobou už navíc jeho armády s těžkými ztrátami ustupovaly od Moskvy a konečné vítězství nad Sovětským svazem Němcům unikalo mezi prsty.

Pouštní písky i ruiny na Volze

Pozoruhodnou časovou shodu můžeme pozorovat i u dalších rozhodujících událostí války. Ještě na začátku listopadu 1942 se Erwin Rommel držel v pozicích u El Alameinu a v rámci druhé tamější bitvy odrážel nápor silnějších spojeneckých vojsk. Stejně tak 6. armáda Friedricha Pauluse bojovala v ruinách Stalingradu, přičemž nejvyšší velení věřilo, že vítězství je na dosah. Koncem měsíce již bylo vše jinak.

V severní Africe zdecimovaná vojska Osy nezadržitelně ustupovala, přičemž je nově ohrožovaly i síly vyloděné v Maroku a Alžírsku. Na východní frontě zase Sověti sevřeli ocelový kruh kolem 6. armády obklíčené ve Stalingradu. Ten měsíc zkrátka znamenal pro Němce totální katastrofu, na kterou mohli jen stěží adekvátně reagovat, protože porážky přišly příliš rychle po sobě a na velmi vzdálených bojištích. Obě velké akce v Africe byly koordinované, nicméně o sovětské protiofenzivě západní Spojenci dopředu nic určitého nevěděli.

Dokončení: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (3)