Hidžra, čili přesun proroka Mohameda z Mekky do Medíny, která je považována za nejvýznamnější událost v době vzniku islámu, se odehrála v roce 622. Za necelých 50 let se z islámu stalo dominantní náboženství v nemalém kusu tehdejšího světa. Naproti tomu křesťanství bylo 100 let po ukřižování Krista stále jen jedním z celé řady obskurních náboženství a sekt, s relativně malým počtem věřících.

Podle historiků byl úspěch islámu do značné míry důsledkem vážného oslabení Himjarského království, které od 2. století před naším letopočtem ovládalo jih Arabského poloostrova. V 6. století našeho letopočtu ho ale zdolala řada krizí, včetně útoku afrického království Aksum, kterému nakonec podlehlo. Po celém Arabském poloostrově se šířil chaos, čehož Mohamed pohotově využil.

Hlavním viníkem sucho

Dominik Fleitmann ze švýcarské Univerzity v Basileji je přesvědčený, že zná rozhodující příčinu oslabení moci Himjarského království. Důkazy nalezl v jeskyni Hoti na opačné straně Arabského poloostrova. Z izotopů kyslíku obsažených v krápnících tento paleoklimatolog vyčetl, že zmíněná oblast světa v 6. století prošla nejhorším suchem za tisíc let. Extrémní sucho přitom trvalo několik desetiletí.

TIP: Zkušenost římských císařů: Diktátoři dneška by si měli dát pozor na sucha

Izotopové „záznamy“ později potvrdily i další nezávislé zdroje údajů o klimatu v 6. století. Všechny tyto zjištěné údaje směřují k tomu, že kolem roku 520 zasáhlo Střední východ devastující sucho. Jeho obětí se staly i zavlažovací systémy Himjarského království, které se záhy poté zhroutilo. Výsledkem bylo století neklidu, válek a chudoby, které připravilo půdu pro rychlý nástup islámu.

Existují upíři? Samozřejmě, že ne. Všichni ti nepokojní nemrtví, z hrobů vstávající a věčným hladem prokletí démoni a vampýři sající po nocích lidskou krev jsou výplodem lidské fantazie. Patří do říše mýtů, strašidelných báchorek a hororových filmů. Alespoň tak to vnímáme dnes. Jenže až do 18. století měl zejména venkovský lid názor zcela jiný…

Osvěta

Evropské katolické a pravoslavné církve sehrály v historii hned několikrát nehezkou roli organizací podporujících mezi nevzdělanými lidmi tmářství a šíření bludů. V případech domnělého vampyrismu, který se epidemicky šířil v první polovině 18. století napříč celým Balkánem, ale převzali kněží úlohu pozitivnější. Zatímco vzdělaní a osvícení představitelé státní moci a lékařské vědy mýtus upírství z ryze politických důvodů neskrytě podporovali, církev se mýty o nemrtvých snažila vyvracet. Nepříliš úspěšně. Upírská mánie z Balkánu se díky tomu stala nejlépe zdokumentovaným případem vampyrismu v historii lidstva. A posloužila jako vděčná osnova nejednomu autoru hororových románů.

Pokud pošilháváte po Karpatech, rumunské Transylvánii a spisovateli Bramu Stokerovi, vězte, že na počátku 18. století se za prapůvodní domovinu bytostí přezdívaných upyr považovala spíš oblast dolní západní Moravy, jižního Podunají, Maďarska, Bosny a Srbska. Tedy v zanedbaných územích, která Habsburkové získali díky takzvané Úmluvě z Požarevac od osmanských Turků. Na samé výspě habsburské monarchie, v kulise malých vesniček ztracených v neprostupných dubových lesích a v labyrintu skalnatých soutěsek, na řídce zasídlených územích, obydlených nastálo snad jen ovčáky, kočujícími cikány a rodinami několika zemědělců z miniaturních osad, se začala roku 1726 psát první kapitola novodobé upírské kroniky. A jejím prvním smutným hrdinou se stal Arnold Paule.

Nebojácný hajduk

Z nejrůznějších přepisů dobových kronikářů sice vyčteme jeho různě zaznamenaná jména Arnont Paule či Arnaut Pavle, ale o něm samotném se dozvíme jen velmi málo. Byl to dobře stavěný čtyřicátník, chlap jako hora, který ledacos zažil. Vyrůstal snad na Turky ovládaných územích, později proti nim bojoval. Proto se poté, co část srbského území anektovalo Rakousko-Uhersko, stal hajdukem, tedy strážcem veřejného pořádku, ochráncem hranic, a milicionářem. Měl pro strach uděláno, a pokud je známo, na upíry sám nevěřil. Báchorkám o nich, které v kraji Trsteniku silně rezonovaly, se vysmíval. Tím vyčníval a dráždil ostatní. 

S nemalou nadsázkou přitom vysvětloval pověrčivým místním, proč se upírů nebojí: sám prý kdysi na turecké straně (někde v Kosovu) pojedl hlínu z hrobu upíra a omyl se jeho krví. Možná snad i nějakého skolil. Takže na něj si žádný nemrtvý jen tak nepřijde. Důvěřivé a vystrašené venkovany to uklidnilo. Mít ve vsi muže zákona, který odežene vlky od stád, střílí pašeráky lapky na počkání a navíc se umí postavit i vampýrům, to není k zahození. Paule ale neměl patent na věčný život, a když si v létě roku 1725 zlámal vaz po pádu z valníku naloženého senem, snesl se na obyvatele srbské vesnice Medveđa chmurný stín. 

Nebožtík se vrací

Jednak přišli o svého ochránce. A dost možná tím, že tohoto hrdinu řádně a s poctami pohřbili u kostelíka, na sebe přivolali pomstu jiných upírů. Našli se i tací, kteří tvrdili, že pohřbít do svaté půdy někoho, kdo se umyl v upíří krvi, znamená velké znesvěcení. Jiní lamentovali, že z takového nebožtíka se může stát upír, protože ho vysvěcená půda pálí. Ani ne za měsíc už kolovaly první historky o tom, jak někdo zahlédl obcházet zesnulého hajduka mezi mělkými hroby. Chroptěl, nemohl najít klid a sžíral ho hlad. A pak začali umírat lidé. Tři nebo čtyři, ale všichni v nějakém vztahu s Paulem – ať už pozitivním, či negativním. 

Úmrtí za nevyjasněných příčin byla pochopitelně dávána do poměru se zesnulým hajdukem, z nějž se jistojistě stal upír. Církevní představitelé, vesměs pravoslavní, se tehdy pokoušeli vášně mírnit. Marně. Obyvatelé Medvedě vyrazili za regionálním hadnakem. Tato tehdejší vojenská šarže měla větší moc než kapitán, ale menší než vojvoda. Hadnak je vyslechl a povolil exhumaci těla. Jevilo se nad očekávání zachovalé. Velmi bledé, to ano, ale se zaschlou krví vytékající z uší a očí, s olámanými a prý znovu dorůstajícími nehty. Hadnak tedy nařídil, aby byl proveden příslušný očistný rituál. Ten spočíval v odřezání hlavy, probodení těla kůlem, spálení a likvidace popela rozprášením do řeky. To samé proběhlo u oněch tří až čtyř domnělých obětí upírského řádění. Výsledek? Zavládl klid.

Druhá vlna

Legenda o vampýrech ale zůstala živá a připomněla se o pět let později, když v zimě roku 1731 začali znovu ve velkém umírat „bez zvláštních příčin“ další lidé. Skonávali v bolestech i blouznivých horečkách, rychle i pomalu. Mohlo jich být možná i sedmnáct. Šeptalo se, že hladový upír Paole nejspíš sál krev i dobytku, čímž do něj zanesl nákazu vampyrismu. A kdo masa takového zvířete pojedl, sám se po čase stal upírem. 

O vysoce nakažlivém bakteriálním onemocnění brucelóze tehdy lidé ještě neměli zdání. Medicínské vědě ji ozřejmil vojenský lékař David Bruce až v roce 1887. Choroba, která profituje z těsného kontaktu hospodářských zvířat a konzumace nepasterizovaného mléka, tehdy stejně jako desítky dalších zoonóz (nemocí zvířat přenosných na lidi), patřila k velké neznámé, byť velmi pravděpodobné příčině. Nejspíš ji navíc umocnilo celkové oslabení kondice obyvatel vesnice zimní podvýživou a následným urputným suchým půstem. Proto se zdálo, že muži, ženy, děti i starci ve vesnici hynuli „jen tak“, přičiněním kletby upíra.

A nezdálo se, že by s tím představitelé církve chtěli – kromě popírání bludů – něco udělat. Popové i faráři pouze kázali, že legendy o upírech jsou nekřesťanské, exhumace barbarské a popravy post-mortem zavánějí hříchem. Proto místní opět vyhledali pomoc u státních úřadů.

Klid monarchie

Tady se hodí zmínit, že víra úředníků monarchie v nadpřirozeno a vampýry byla v dané době spíše minimální. Nicméně potřebovali urychleně vyřešit problém v politicky i geograficky silně nestabilním regionu, v oblasti, kde každé oslabení státní moci mohlo rychle vyústit v protiakci osmanských Turků. Vídeň se dlouhodobě snažila kraj při neklidné hranici zasídlit, zkulturnit tuto divokou zónu. Místo toho se tam rychlostí požáru šířily od vesnici k vesnici povídačky o upírech. Lidé hrozili, že odtáhnou kamkoliv, do vnitrozemí nebo klidně zpátky k Turkům, jen aby nemuseli žít mezi nenasytnými nemrtvými. A samozřejmě, hrozilo reálné riziko, že v zapomenutém „kraji přehnaně pobožných i neznabohů“ skutečně dochází k morové či jiné epidemii.

Povolejte lékaře! 

Podplukovník Schneezer, velitel kritické oblasti, proto do vesnice Medveđa okamžitě vysílá vojenského specialistu, dnes bychom řekli epidemiologa – lékaře Glasera z města Paraćin. Za vydatné pomoci vojáků měl vnést do kraje klid. Glaser se ve vesnici rychle zorientoval, ale nenalezl jednoznačnou příčinu četných úmrtí. A vlastně ani důkazy probíhající vampýrské nákazy. Z odborného hlediska viděl bídu, hlad a špínu, které se propsaly do zoufalého zdravotního stavu obyvatel. To ale nadřízení slyšet nechtěli. Jeho úkolem bylo utlumit paniku, což znamenalo vymýtit upíry. Místním se ovšem vůbec nepozdávalo, že vojenský lékař provádí jen exhumace těl a jejich obhlídky, aniž by řezal hlavy a bodal kůlem. 

Na radu a žádost komandanta z Jagodina tak byl do vsi přizván další vojenský lékař, polní chirurg Johannes Flückinger. Ten už si věděl rady. Jeho odbornou selekcí prošlo přibližně 17 těl nedávno zesnulých. Pokud měli vyšší původ, konexe na významné rodiny, nebo sloužili monarchii (jako například manželka a dítě místního hadnaka), byli shledáni bez závady a opětovně s poctami pohřbeni do svaté půdy. Těla nevolníků, Turků a žebráků byla prohlášena za vampyrismem nakažená a s pomocí místních na nich byl vykonán patřičný očistný rituál. Včetně řezání hlav a spousty česneku. Nákaza upírství tím byla znovu zažehnána a do Medvědě se zase vrátil pokoj. 

Z nejvyšších míst

Obrazně velmi obsáhlé zprávy obou vojenských lékařů pak putovaly do archivů, kde jsou založeny dodnes. Obě jsou přitom kuriózní v tom, že odbornými slovy tehdejší medicínské vědy popisují diagnózu vampyrismu a upírství jako naprosto samozřejmou a přirozenou věc – coby nebezpečnou záhrobní chorobu. Přikládají i velmi popisné obhlídky „nakažených“ těl a následných nezbytných preventivních úkonů. Obě zprávy byly předneseny na říšské radě ve Vídni a reálně řešeny nejvyššími místy státní administrativy.

Zdá se skoro neuvěřitelné, že v té samé době ctihodný Antoine Augustin Calmet, člen francouzského benediktinského řádu, sepsal učené pojednání Disserta­tions sur les apparitions des revenants et vampires de Hongrie, de Bohême, de Moravie et de Silésie, v němž analyticky rozebírá a vyvrací existenci upírů. Podobně osvícená díla o smyšlenostech strašidelného nadpřirozena vznikají v klášterech u Benátek i Neapole. Zatímco státní moc a vrcholní představitelé tehdejší medicíny, pod tlakem okolností, na hru s upíry ochotně přistoupili, jen aby navrátili svým občanům klid, církev se na čas stala obhájcem racionality a zdravého rozumu.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

Teprve roku 1755 začal upíry na pověření císařovny Marie Terezie zkoumat holandský lékař Gerard van Swieten. Pečlivě skládal jednotlivé důkazy, případy, provedené experimenty a pitvy a o třináct let později o všem vydal knihu. Nerozkládající se těla vysvětloval omezeným přístupem kyslíku a dalšími chemickými procesy v hrobě. „Celý ten povyk pochází jen ze strachu, pověrčivosti, přehnané představivosti a prostoty až ignorace mezi lidem.“ Díky jeho zprávě zakázala císařovna sekat domnělým „upírům“ hlavy, probíjet je dřevěnými kůly či jejich těla přímo pálit. Upírský mýtus pak pozvolna ustal. 

Mlhovina Tarantule se nachází ve Velkém Magellanově oblaku, malé satelitní galaxii naší Galaxie (Mléčné dráhy). Jedná se o jednou z nejjasnějších a nejaktivnějších oblastí s probíhající tvorbou hvězd v našem kosmickém sousedství, která leží asi 170 tisíc světelných let on nás. V jejím srdci nacházíme jedny z nejhmotnějších známých hvězd – některé z nich převyšují svou hmotností Slunce více než 150×. Díky tomu je tato oblast ideální laboratoří pro studium procesů, které vedou k hroucení oblaků plynu vlivem gravitace a vzniku nových hvězd.

Záběr s vysokým rozlišením, který v těchto dnech zveřejnila Evropská jižní observatoř zachycuje mlhovinu Tarantule ve zcela novém světle. Jemné struktury oblaků plynu odhalují procesy, kterými hmotné hvězdy utvářejí tuto oblast.

Kosmická pavučina

„Pozorované fragmenty mohou být pozůstatkem kdysi mohutných oblaků, které byly roztrhány enormní energií uvolňovanou mladými hmotnými hvězdami při procesu, který označujeme zpětná vazba,“ říká profesor Tony Wong z Univerzity Illinois, vedoucí výzkumu oblasti 30 Doradus jehož výsledky byly představeny na setkání Americké astronomické a zároveň zveřejněny ve vědeckém časopise Astrophysical Journal. 

Astronomové se původně domnívali, že plyn v podobných oblastech je příliš řídký a rozptýlený turbulentní zpětnou vazbou na to, aby mohlo dojít k jeho gravitačnímu shlukování a tvorbě dalších nových hvězd. Nová data však odhalují mnohem hustší vlákna tvořená plynem, ve kterých je role gravitace stále klíčová. „Naše výsledky naznačují, že i za přítomnosti velmi silné zpětné vazby může mít gravitace silný vliv na chování plynu a zajistit pokračování procesů vedoucích k formování hvězd,“ upozorňuje Tony Wong. 

„Oblast 30 Doradus je jedinečná, protože je dostatečně blízko na to, abychom zde mohli podrobně studovat, jak se hvězdy tvoří. Navíc se svými vlastnosti podobá útvarům, které pozorujeme ve i velmi vzdálených galaxiích, v době, kdy byl vesmír ještě mladý,“ upozorňuje Guido De Marchi, vědecký pracovník Evropské kosmické agentury ESA a spoluautor článku prezentujícího výsledky výzkumu. „Díky oblasti 30 Doradus můžeme studovat, jak se hvězdy tvořily před 10 miliardami let, tedy v době, kdy se zrodila většina hvězd.“

I když se většina starších studií mlhoviny Tarantule soustředila na její střed, astronomové dlouho vědí, že k mohutné tvorbě hvězd dochází i v jiných částech. Aby lépe porozuměli tomuto procesu, provedli vědci pozorování s vysokým rozlišením, která pokrývají velkou část mlhoviny. Pomocí radioteleskopu ALMA měřili záření produkované molekulami oxidu uhelnatého. To jim umožnilo jednak zmapovat velká, studená oblaka plynu, která se gravitačně hroutí a dávají vzniknout novým hvězdám, a za druhé zkoumat, jak se tyto struktury mění pod náporem ohromného množství energie produkovaného mladými hvězdami. 

„Očekávali jsme, že části oblaku ležící nejblíže mladým hmotným hvězdám budou vykazovat nejviditelnější známky dominantního působení zpětné vazby nad gravitací,“ vysvětluje Tony Wong. „Namísto toho jsme zjistili, že gravitace je stále důležitá i v oblastech vystavených zpětné vazbě – alespoň v případě dostatečně hustých částí oblaku.“

Na zveřejněném snímku jsou nová data pořízená radioteleskopem ALMA proložena na pozadí staršího infračerveného záběru stejné oblasti získaného dalekohledy VLT (Very Large Telescope) a VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy). Lze na něm spatřit zřetelnou strukturu oblaků plynu připomínající pavučinu, která dala mlhovině jméno. Nová data z ALMA jsou zobrazena v podobě červenožlutých pásů: jedná se o velmi studený a hustý plyn, z něhož by jednoho dne mohli začít vznikat další nové hvězdy.

TIP: Vítejte v kosmické galerii: 10× dechberoucí krása vesmírných mlhovin 

Provedený výzkum přináší podrobné informace o tom, jak gravitace ovlivňuje vývoj oblasti s probíhající tvorbou hvězd v mlhovině Tarantule. Práce však zdaleka není u konce. „S tímto unikátním souborem dat se toho dá udělat ještě velmi mnoho. Zveřejnili jsme ho proto, abychom povzbudili další výzkumníky k dalším analýzám,“ dodává Tony Wong.

Strategický vývoj 2. světové války zásadně ovlivňovala časová shoda. 7. prosince 1941 přišla přepadením Pearl Harboru válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy.

Další shoda termínů důležitých událostí druhé světové války přišla v únoru 1943, kdy Spojenci úspěšně zakončili dvě významné bitvy. Začátkem tohoto měsíce se vzdali poslední Němci ve Stalingradě, zatímco Japonci evakuovali zbytky svých vojsk z Guadalcanalu. Souběh těžkých inkasovaných úderů předznamenal novou etapu války, kdy Osa ztratila strategickou iniciativu.

Chybějící koordinace

Za jiných okolností by jí mohl pomoci nějaký zastřešující orgán odpovídající spojeným náčelníkům štábů v podání Britů a Američanů, případně vrcholným konferencím Velké trojky, které určovaly ráz války ze strany Spojenců. Diktátorské režimy však takové úrovně spolupráce nebyly schopny, navíc začátkem roku 1943 pro ně již bylo stejně pozdě.

Jejich situaci dále komplikovala odloučená geografická poloha Japonska, která efektivně znemožňovala větší míru vzájemné koordinace akcí. V konečném důsledku se tak Německo coby nejsilnější článek Osy ocitlo zahnané do kouta a jeho velká strategie se čím dál více redukovala na pouhé zažehnávání jednotlivých krizí a vytloukání klínu klínem. Ukázalo se to hned v létě 1943, kdy se Wehrmacht a Waffen-SS naposledy na východní frontě pokusily o ofenzivu strategického významu.

Liška v koutě

I když se operace Citadela rozsahem nemohla rovnat gigantickým podnikům z předchozích dvou let, stále ještě šlo z německé strany o snahu získat iniciativu a likvidovat sovětské formace na úrovni celých frontů. Rusové dodnes rádi tvrdí, že postup nepřátelské ocelové pěsti v podobě II. tankového sboru SS zastavily jejich tanky u Prochorovky. Ze strategické perspektivy ale rozhodnutí v bitvě u Kurska padlo jinde.

Statečnost rudoarmějců je obdivuhodná a neoddiskutovatelná, jenže zásadní vliv na Hitlerovo rozhodnutí pozastavit ofenzivu mělo také vylodění západních Spojenců na Sicílii. Německých vojsk bylo najednou zapotřebí jinde a přišla doba velkých přesunů, které se týkaly především mobilních formací vhodných k rychlým protiútokům. Wehrmacht se ocitl v roli zvířete zahnaného do kouta, na které dorážejí lovci ze všech stran.

Koordinované údery

Strategická iniciativa těžce vybojovaná v letech 1942–1943 začala Spojencům přinášet sladké plody vítězství v roce 1944. Možnost svobodně si zvolit místo dalšího úderu a vnutit tak Ose svoje pravidla hry se ukázala jako klíčová. Kromě toho mohla široká koalice utahující smyčku kolem kontinentální Evropy všechny své akce lépe koordinovat. V takovém případě se uplatňují dva základní postupy – buď mohou útočníci udeřit naráz na různých místech a tím donutit obránce štěpit své síly, nebo je mezi ofenzivami krátká časová prodleva, která donutí napadeného zareagovat na první útok a tím vyčerpat své zálohy. Druhý úder pak má mnohem větší šanci na úspěch.

Přesně k tomu došlo v červnu 1944. Dlouho očekávaná invaze do Normandie zvedla oponu nad západní frontou a Němci museli okamžitě zareagovat. Na nové bojiště směřovaly posily jak z jiných pobřežních sektorů, tak útvary, které by za jiných okolností Berlín poslal na východ. Právě tam se přitom schylovalo k další drtivé porážce Osy, protože ještě téhož měsíce Rudá armáda spustila operaci Bagration, která záhy vyústila v likvidaci celé skupiny armád Střed. Sovětské nejvyšší velení dobře vědělo, že angloamerické vylodění v Evropě přijde na jaře 1944, a připravilo se zasadit druhý úder ve chvíli, kdy budou Němci řešit především dění v Normandii.

Dalším esem ve spojeneckém rukávu se stala možnost vzájemně si vypomáhat akcemi vzdálenými mnohdy i tisíce kilometrů. Když v prosinci 1944 německá ofenziva v Ardenách prolomila americkou frontu, v prvních dnech se zdálo, že hrozí katastrofa a po více než čtyřech letech od Dunkerku budou muset britské armády opět utíkat z kontinentu po moři. Na zoufalé volání o pomoc zareagovali i Sověti, kteří uspíšili přípravy své viselsko-oderské operace. Tuto ofenzivu spustili v lednu 1945, a i když už západní Spojenci tou dobou na ardenské frontě vítězili, svůj efekt měla a znásobila německé potíže. Wehrmacht opět musel dělit svou pozornost i skrovné posily mezi dvě hroutící se fronty.

Zmrzlina může chutnat všelijak – ochutnat tak můžete mraženou pochoutku s příchutí citronu s olivovým olejem, pečených mušlí, bazalky, humřích rolek nebo třeba slaniny. V japonské prefektuře Fukušima zájemcům servírují zmrzlinu vylepšenou papričkami habanero. Pikantní pochoutka je k mání v několika stupních ostrosti, přičemž tu nejpálivější mohou odvážlivci sníst zcela zdarma – pokud ji tedy dokážou pozřít. Předtím ale musejí podepsat čestné prohlášení, které zbavuje prodávajícího jakékoli odpovědnosti za možné následky konzumace.

Většina papriček habanero dosahuje pálivosti 200 000 – 300 000 Scovilleových jednotek pálivosti (SHU). Pro srovnání kajenský pepř má 30 000 – 50 000 SHU, paprička Trinidad Moruga Scorpion má 2 000 000 SHU a pepřové spreje mezi 2 000 000 až 5 300 000 SHU.

TIP: Pochoutka z hlodavců: V Ekvádoru nabízejí zmrzlinu s příchutí morčat

Nápad na pálivou zmrzlinu vznikl krátce po fukušimské katastrofě v roce 2011. Zdejší farmáři z vesnice Hirata přišli v důsledku obav z radiační kontaminace svých plodin o zákazníky a hledali nový zdroj obživy. Několik farmářů proto vsadilo na papričky habanero, žádný velký ohlas ale novinka nepřinesla. V roce 2015 tak spíše z nouze vznikl nápad používat pálivé papričky jako přísadu do zmrzliny. Nezvyklá příchuť překvapivě slavila úspěch a zmrzlina Habanero se časem stala novým symbolem vesnice a velkým turistickým lákadlem.

V Džajpuru se odjakživa mísil islám s hinduismem, a došlo tak nejen k náboženskému, ale i ke kulturnímu prolnutí, které městu a okolí dodalo jedinečný ráz. Nikoliv náhodou se regionu přezdívá „země králů“. Ostatně vladaři tam dlouhá staletí skutečně žili a zanechali po sobě nejednu honosnou stavbu, jež dnes spoluutváří místního ducha. Panovnická přítomnost navíc dosud nevyvanula: V současnosti ve městě žije teprve 23letý mahárádža Padmanabh Singh, profesionální hráč koňského póla. Jeho domovem se stal palácový komplex v centru, který vznikl v 18. století spojením paláců Chandra Mahal a Mubarak Mahal. 

Venku sedí ve stínu stromů několik žebráků a vítr kolem nich víří smetí. Stačí však projít bránou a ocitnete se v jiném světě: Za vchodem narazíte na krotitele hadů, jehož píšťala vyluzuje ostré orientální zvuky a z košíku u jeho nohou se vynořuje hlava černé kobry. Palác září odstíny červené a žluté a uprostřed nádvoří stojí pevnost Diwan-i-Khas, kde panovníci přijímali vzácné návštěvy, jež si musely připadat jako v ráji: Obklopeny pastelovými barvami a ukryty pod stříškou s vyřezávanými ornamenty se procházely po šachovnicové podlaze a obdivovaly luxusní lustry visící ze stropu.

Není voda jako voda 

Současní návštěvníci se mohou pokochat také obrovskou stříbrnou nádobou vážící úctyhodných 340 kilogramů, na jejíž výrobu padlo přes čtrnáct tisíc stříbrných mincí. Pojí se k ní zajímavý příběh, v němž si ji mahárádža Sawai Madho Singh II. vzal s sebou do Británie plnou posvátné vody z Gangy –hodlal ji totiž pít místo té imperiální. Za zhlédnutí rozhodně stojí i několikapatrový palác Chandra Mahal zdobený zrcátky, na jehož nádvoří vedou čtyři brány: Z jedné vykukují pávi, druhou zkrášlují lotosové květy, třetí představuje jaro a čtvrtá je posetá květinami. 

Vstup do města lemují stavby připomínající římské vítězné oblouky s reliéfy císařů, ty indické jsou však jednoduché a také netradičně růžové. Spolu s velkou částí městské zástavby získaly svůj odstín roku 1876, kdy je nechal nabarvit mahárádža Sawai Ram Singh I. u příležitosti návštěvy britského krále Eduarda VII. Jako v každém indickém městě také zde panuje za branami chaos, který utichá až večer. Ulice se hemží lidmi, auty, taxíky, rikšami i velbloudy, kteří jsou pro Rádžasthán typičtí. 

V zajetí odpadků 

Bazar v Džajpuru se rozkládá na ploše celé čtvrti a podmanivostí se vyrovná svým arabským protějškům – jen si musíte zvyknout, že mu místní říkají „badžar“. Tamní staré růžové domy se mačkají jeden na druhý, zatímco nad centrem se tyčí minarety Páteční mešity. Ve stánku na rohu vaří majitel čočkový dhál, provoněný kořením a chilli papričkami. Každou chvíli někdo přijde a za pár rupií dostane misku teplého pokrmu, kterou si pak bokem sní a zbytky hodí na zem. O nepořádek už se postarají krávy nebo vítr. 

V postranní ulici se nad hlavami vinou stovky, ne-li tisíce kabelů. Bosí prodavači v tureckém sedu odpočívají na židlích, čtou si noviny a sem tam se snaží něco prodat. Na rozdíl od bazarů na Blízkém východě se ve vzduchu vznáší jistá letargie, a u jednoho obchůdku dokonce jen tak postává kráva. Od kolemjdoucích se dozvíte, že „ke komu zvíře přijde, tomu udělí požehnání“. 

Stačí kapka limetky

Nedaleko zas muži tlačí stonky cukrové třtiny do starobyle vyhlížejícího stroje. Ozubené kolo je drtí a z druhé strany vytéká sladká šťáva. Stačí ji dochutit kapkou limetky a osvěžující nápoj je na světě. Na bazaru si pak můžete za směšnou sumu koupit třeba kokos. Ovoce a zeleninu tam prodávají ženy v pestrobarevných oděvech, které posedávají na zemi, a působí tak jako ostrůvky krásy v moři špíny, odpadků a zbytků.  

Ze svatyně na druhé straně ulice se táhne těžké aroma santalového dřeva z bezpočtu vonných tyčinek. Několik věřících uvnitř odříkává modlitby – znějí přitom, jako by zpívali – a svatý muž jim kreslí na čelo červené tečky… Na každém kroku se toho zkrátka děje tolik, že si připadáte jako ve snu. A pak váš úžas přeruší dřevěný vozík tažený velbloudem. 

Kámen ke kameni 

Za hlavní křižovatkou ve starém Džajpuru se v dlouhé řadě otvírají malé kamenné obchůdky, ukryté pod červenou klenbou. Naproti přes ulici stojí starobylá observatoř Jantar Mantar a v parku okolo je rozmístěno několik obrovských instrumentů, jež dokážou velmi přesně měřit čas. Místní průvodce ozřejmuje jejich smysl: „Naši předkové milovali hvězdy, znamení i nebe a snažili se je pochopit. Každá část se dělí na obdélníky představující hodiny a čárky v nich odpovídají minutám. Jakmile vysvitne slunce, stačí se podívat, kam padá stín, a hned víte, kolik je hodin.“ 

Observatoř dokonce patří na seznam světového dědictví UNESCO a tvoří ji několik zajímavých staveb ve volném prostoru, jejichž účel se jen těžko odhaduje. Rozhodně se proto nebojte investovat do průvodce, díky němuž začne dávat smysl i na první pohled náhodné rozmístění obyčejných kamenů. A vám nezbude než žasnout, jak důmyslně dokázali místní obyvatelé vše naplánovat a postavit.

Čas nemá význam

Křižovatka v samém srdci starého města se neustále hemží lidmi: Spící Indové tam leží v prachu a špíně ulice a spokojeně oddechují. Nevzbudí je ani klaksony rikš, které vás za pár desítek rupií převezou třeba i z jednoho konce metropole na druhý. Na okraji fontány si pak muži čtou noviny, povídají si nebo pijí černý čaj s mlékem. Jako by čas ztratil význam, a přestože v okolí panuje chaos, nikdo nikam nespěchá…

Mezi nejnavštěvovanější místa nejen v Džajpuru, ale i v celém Rádžasthánu patří Hawa Mahal neboli Palác větrů, a někteří jej dokonce řadí k nejvýraznějším symbolům Indie. V roce 1799 ho nechal vybudovat mahárádža Pratap Singh a z ulice stavba působí jako z jiného světa. Pět pater posetých téměř tisícovkou okének připomíná včelí úl, přičemž průzory kdysi dovolovaly manželkám mahárádžů, konkubínám či jiným ženám u dvora vykouknout na ulici, kam nesměly vycházet. 

Život na nádvoří

Z bulváru se do paláce vstoupit nedá – musíte vyhledat skryté nádvoří na opačné straně, odkud přitom budova vypadá úplně jinak. Sedí tam několik lidí, zejména mladých párů, které se fotí. Památka je totiž natolik oblíbená, že se chce na jejím pozadí zvěčnit každý. Do věží vedou schody skrz místnosti, na jejichž podlahy kreslí slunce přes mozaiky v oknech barevné vzory. Nahoře si pak místní zpestřují impozantní výhled na metropoli pouštěním bollywoodských písniček. 

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Na horizontu se táhne pás tmavých kopců a zvolna se ztrácejí v oparu. Z panoramatu města vyrůstají televizní i rozhlasové věže a samozřejmě nechybějí ani zašpičatělé hinduistické chrámy, z nichž se ozývají zvonky. Každopádně nejkrásnější pohled na palác se nabízí zvenčí, a budete-li mít štěstí, zavede vás někdo z místních na střechu nedalekých budov, odkud se zdá kouzlo majestátní stavby ještě silnější. Cestou přitom minete lidi, kteří žijí přímo na malém dlážděném nádvoří: Mají tam rozvěšené prádlo, mezi nímž si hrají děti, v rohu se vaří a vůně jídla se mísí s povědomými pachy. I tak vypadá život v Indii. 

Ve staré češtině zněla jeho podoba „prevét“, což vycházelo z latinské fráze „privatus locus“, tedy v doslovném překladu „soukromé místo“. A o jakém soukromém místě je řeč? O žádném jiném než o tom, kterému nyní eufemisticky říkáme „toaleta“.

TIP: Co jsou to pikle a proč se vlastně kují?

Prevét představoval primitivního předchůdce suchého záchodu, přičemž zachované exempláře si dodnes můžeme prohlédnout na některých hradech. Poznáme je jednoduše: Prevét je předsunutý výklenek v obvodové zdi sídla, kde se diskrétně ukrývá obyčejné sedací prkénko opatřené dírou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V hodinách dějepisu se běžně uvádí, že morová nákaza doputovala do Konstantinopole kolem roku 541 s náklady obilí z Egypta. A během následujících let silně zasáhla celou oblast Malé Asie, rozšířila se do Středomoří a nakonec zaúřadovala i v západní Evropě. Dýmějový mor, šířený blechami v srsti nenechavých hlodavců, se v několika etapách vracel a silně zredukoval počty obyvatel v zasídleném prostoru. Kolik bylo mrtvých? Tady už se potýkáme s nejistotou: hovoří se o 15 milionech, zrovna tak jako o 100 milionech obětí. A těch rozsáhlých nejistot je víc. 

Odkud a kam

Nejasno je i v tom, kde se mor zrodil. Vzniklo prvotní ohnisko morové nákazy v srdci Afriky? Odtud by se nemoc přes již christianizovanou Etiopii dostala do Egypta. Nebo se šířila z daleké Asie, konkrétně z okraje říše Chan, odkud přes novo-perské sasánovské impérium (jež tehdy kontrolovalo i Etiopii) dorazila ke království na Nilu? Zmatky vyvstvávají i kolem toho, kudy se epidemie, nejspíš přerůstající ve světovou pandemii, valila dál. Kvůli rozsáhlému námořnímu obchodu se s ní totiž ve stejné době potkáme na území někdejší Mezopotámie, zrovna tak jako ve francké Galii a Irsku. A dá se subjektivně vyhodnotit, jak byla zlá?

Pochopitelně, že žádná morová rána není milá nebo snesitelná, ale vykreslení justiniánského moru jde ve výkladu současných historiků takříkajíc ode zdi ke zdi. Ještě v 80. a 90. letech minulého století byla tato pandemie považována za naprosto zničující a měla katastrofálně změnit dosavadní vývoj lidské populace. Nicméně před zhruba deseti lety se někteří odborníci přiklonili ke spíše umírněnější interpretaci. Tedy, že tenhle mor byl vlastně jen větší patálií regionálního charakteru. Neblaze dopadla na hustě zabydlené oblasti především Východořímské říše a pár dalších civilizačních center, ale do situace „na venkově“ se příliš nepropsala. 

Pro a proti

Toto tvrzení v současnosti nejsilněji hájí badatelé z univerzit Annapolis a Columbie, přesněji tedy Lee Mordechai a Merle Eisenberg a jejich kolegové, spoluautoři víceoborové studie z roku 2019 s názvem Justiniánský mor: nafouknutá apokalypsa? Jde o renomované vědce, i ti se ale mohou mýlit. V čem nejspíš udělali chybu? Na to upozornil svou vlastní studií, podloženou komplexní analýzou historických zdrojů a několika novými archeologickými objevy, Peter Sarris z univerzity v Cambridge. Že současné hádání učených pánů o dávné historii není zajímavé? Budete se divit.

Zmínky v kronikách

Eisenberg a Mordechai vystavěli svou interpretaci, že justinánský mor nebyl pro svět 6. století až taková darda, především na tom, jak málo se o něm dobové zdroje mimo Východořímskou říši rozepisují. A mají naprostou pravdu. Přímé vylíčení katastrofy nabízí vlastně jen byzantský dějepisec Prokopios z Kaisareie, který v roce 542 dorazil do Konstantinopole. V krátkosti psal o tom, že v půlmilionové metropoli hynulo až 10 tisíc lidí denně. Není ale úplně zřejmé, jak se k takovým číslům dobral. Jeho práce je přitom jediným historickým pramenem, v němž padají konkrétnější čísla. 

A Eisenberg s Mordechaiem soudí, že je notně zveličil. O morové nákaze se pak zmiňuje ve svých spiscích i exulant Jan z Efébu, popisující neradostnou situaci v Sýrii, i Evagrius Scholasticus, církevní učenec z města Antioch. Přesnými údaji ale šetří. Eisenberg a Mordechai zkoumali i další dostupné dějepisné zdroje informací z regionu, a zmínek o moru a nákaze v nich nalezli skutečně pomálu. Proto soudí, že justinánský mor byl spíše smrtící metlou velkých měst Byzance – Východořímské říše, ale v tehdy známém světě hlubší jizvu nezanechal.

Čtení mezi řádky

Peter Sarris na to šel jinak. Začal třeba tím, že v databázích starých svitků nehledal jen klíčová slova mor a nákaza (jako Eisenberg a Mordechai), ale přidal i termíny jako boláky, dýměje, vředy a hlízy. Tedy spíše popisné charakteristiky nemoci. Historických zdrojů rázem přibylo. Své hledání přitom neomezil jen na sektor někdejšího Egypta a Malé Asie, ale přidal i někdejší končiny etiopského království, sasánovské říše a západní Evropy. A zjistil, že se o nich psalo v 6. století víc než dost. I na nečekaných místech – třeba ve španělské Valencii nebo francouzském Lunel-Viel a Saint-Doulchar. Za zvláště silný argument přitom považuje tzv. kontextuální zdroje historických informací. Tedy různé listinné dokumenty, které sice přímo nezmiňují mor, ale jeho vedlejší důsledky. 

Záznamy například dokládají, že východořímské soudní dvory v rozmezí let 540 až 550 doslova paralyzovaly rozepře o dědictví. V krátkém časovém úseku totiž zemřelo nebývale velké množství lidí, jež po sobě nezanechali závěť. Nejspíš tedy umírali rychle. Nikde nenajdeme zmínku o moru, ale napojení na epidemii vystupuje poměrně zřejmě. Podobnou situaci kopírují daňové záznamy: úhrn vybraných peněz se citelně ztenčil. Nepřibylo neplatičů, ale ubylo plátců daní. Císař Justinián na vzniklou ekonomickou krizi velmi pružně zareagoval a ve čtyřicátých letech vydal řadu progresivních fiskálních a legislativních reforem. Ovlivnil jimi cenu zboží, potravin i řemeslné práce. Dělníky a stavitele přitom až přeplácel a nadhodnocoval. Proč? Panoval jich kritický nedostatek. 

Až na slova „v časech obklopujícího sevření smrtí“ přitom není v jeho nových nařízeních jediná zmínka o moru nebo nákaze. Takže může snadno zaniknout informace o tom, proč ony progresivní reformy zrovna činil. A do širšího kontextu spadá i vylehčení oběživ. V roce 542 začínají konstantinopolské mincovny razit solidi, jež nesou nápadně méně zlata a do módy přichází i měděné mince follis. Celospolečenský úpadek byl tedy znatelný. „A o tom to je: je třeba projít různé typy textu, od různých autorů a z nejrůznějších zdrojů. Do současnosti se zachovalo sice jen minimum historických textů z Východořímské říše, jež by zmiňovaly mor nebo nákazu, ale kontextuální zdroje o nich víc než zřetelně vypovídají,“ říká Sarris.

Smrt a venkov

Sarris dále upozorňuje na „objev“, na němž se v 80. letech minulého století podíleli britští archeologové, a který nyní výtečně doplnila laboratorní práce archeogenetiků z týmu Marcela Kellera. Ve vesničce Barrington se na kopci Edix Hill podařilo najít vydatné archeologické naleziště datované k 6. století. Velmi šlo o pravděpodobně hřbitov z anglosaské éry. Podobných se dá v okolí nalézt spousta, ale protože se jedná o řekněme hroby obyčejných lidí a ne šlechticů, nevěnovali jim vědci zprvu takovou pozornost. Ostatky upoutaly až genetika Kellera, který v chaotické skladbě těl a kosterních pozůstatcích identifikoval DNA dýmějového moru.

Neuspořádaný hřbitov, který archeologové odkryli a prozkoumali jen asi ze čtyřiceti procent, v sobě nese několik silně atypických „hromadných“ hrobů ukrývajících pozůstatky těch, kteří houfně hynuli na morovou nákazu. V čem je háček? Že Barrington rozhodně nemůžeme považovat za nějakou ranně středověkou metropoli. Zůstal naprosto izolovaným venkovem. Tedy místem, jež od Egypta dělí 5 tisíc kilometrů, a kde by podle Eisenberga a Mordechaie neměla být stopa „uměle nafouknuté“ morové nákazy z Konstantinopole vůbec patrná. 

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nález z Edix Hill přitom volně navazuje na totožně datované hroby odkryté na území nynějšího Bavorska, pobřeží Baltu a území Skandinávie. I tady lze nalézt otisk DNA bakterie Yersinia pestis, původce dýmějového moru. Navíc se zdá, že do těchto končin světa dorazila nákaza už kolem čtyřicátého roku, nejspíš ještě před tím, než se naplno projevila v centru Východořímské říše. Svět byl už v minulosti velmi propojeným místem, a to šíření nákazy silně napomohlo. Justiniánský mor tedy nebyl žádnou malou patálií, s níž se potýkala jen velká města skomírajícího impéria. Šlo o pandemii, která postihla opravdu celý tehdy známý svět, a to včetně izolovaných venkovských oblastí.

Gigantičtí hyperobři jsou největší a také nejsvítivější známé hvězdy. Mají ale jen velice krátký život, sotva několik milionů let. Mezi největší červené hyperobry patří VY Canis Majoris ze souhvězdí Velkého psa. Jde o hvězdné monstrum, jehož velikost až 2 000krát přesahuje velikost našeho Slunce. Pokud bychom tohoto hyperobra umístili do Sluneční soustavy, jeho povrch by se nacházel až za oběžnou drahou Jupitera. 

Astronomka Lucy Ziurys z americké Arizonské univerzity a její kolegové jako první sestavili detailní trojrozměrný obraz této podivuhodné umírající hvězdy, kterou od nás dělí asi 3 900 světelných let. Využili k tomu rozložení a pohyby různých typů molekul, které se nalézají v bezprostředním okolí VY Canis Majoris. Pozorovali je pomocí soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama.

Divoké tvary největších hvězd

Menší hvězdy, jako třeba naše Slunce, se brzy po svém vzniku zformují do podoby žhavé koule. Víceméně kulatý tvar si udrží až do svého zániku. I když se ve fázi červeného obra podstatně zvětší, stále jde o kouli. S hyperobry je to jiné. Mají tendenci procházet poměrně častými epizodami masivního vyvrhování hmoty, v nichž vznikají nepravidelné struktury tvořené různými oblouky a shluky. Spíše než kouli připomínají obrovského roztoče v divoké křeči.

TIP: Vesmírné rekordy: Největší hvězdy jsou tisíckrát větší než Slunce

Hyperobr VY Canis Majoris je mnoha věcech podobný dalšímu červenému hyperobrovi – hvězdě Betelgeuse ze souhvězdí Orionu. V řadě parametrů ho ale předčí, včetně velikosti a nejspíš i hmotnosti.

Badatele obzvláště zajímá, jak vlastně VY Canis Majoris a další hyperobři „umírají“. Podle obecných představ mají gigantické hvězdy končit v nesmírné explozi supernovy či spíše hypernovy. Tento pohled se ale postupně mění, neboť v takovém případě bychom podle vědců museli pozorovat mnohem více podobných explozí. „Myslíme si, že se hyperobři mohou tiše a bez efektů zhroutit do černé díry,“ říká Ziurys. „Nevíme ale, kolika takových hvězd se to týká, proč k tomu dochází, ani jak konkrétně takový proces probíhá.“

Slavná bitva u Waterloo, ke které došlo v roce 1815, byla velmi krvavá. Zahynulo během ní dohromady více než 60 tisíc vojáků řady národností a spolu s nimi asi 7 tisíc koní. Přesto archeologové u Waterloo (ale i na řadě dalších bojišť této doby) nenacházejí téměř žádné ostatky, ať už lidské či zvířecí. Co se s nimi stalo?

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale se vší pravděpodobností s nimi pohnojili pole v širokém okolí. „Evropská bojiště podle všeho byla snadno dostupným zdrojem velkého množství kostí. Tyto kosti mohly být zpracovány do podoby kostní moučky, což je velmi efektivní hnojivo,“ uvádí Tony Pollard z výzkumného Centra pro studia válek a archeologii konfliktů britské Glasgowské univerzity.

Výborné hnojivo z bojiště

S kolegy narazili na nejméně tři novinové články ze dvacátých let 19. století, tedy z doby jen několik let po bitvě u Waterloo, které zmiňují dovoz lidských kostí z evropských bojišť kvůli výrobě hnojiva. Badatelé dospěli k závěru, že velká pohřebiště v té době představovala výtečný zdroj ceněného fosforečného hnojiva.

TIP: Vědci přišli na omyl slavného antického dějepisce Hérodota

Podle Pollarda se Waterloo po bitvě a rozhodující porážce Napoleona stalo velkým lákadlem pro tehdejší „turisty“ a místní ze širokého okolí. Ti nejprve obrali mrtvé o vše cenné a užitečné, včetně například zubů, které se pak používaly k výrobě protéz. Po čase, když mrtvoly zetlely, přišly na řadu i kosti padlých vojáků.