Ve výzkumu vesmíru hrají velmi důležitou roli kosmologické simulace. Ty se ale obvykle skutečnému vesmíru podobají jen ve statistickém smyslu a nikoliv detailně. Detailní simulace se zase typicky věnují našemu lokálnímu vesmíru v širokém sousedství Sluneční soustavy. Vzdálený vesmír zůstává v detailnějších simulacích opomíjen.

Metin Ata z Kavli institutu pro fyziku a matematiku (Kavli IPMU) a jeho spolupracovníci vyvinuli detailní simulaci reálného vzdáleného vesmíru, která ukazuje dávnou minulost i vzdálenou budoucnost struktur, které dnes pozorujeme ve vzdálenosti 11 miliard světelných let od Sluneční soustavy. Výsledkem jejich úsilí je simulace COSTCO (COnstrained Simulations of The COsmos Field).

Kosmologický stroj času

Podle badatelů připomínala práce na COSTCO stavbu stroje času. „Představte si, že najdete černobílou fotku z mládí vašeho dědečka a podle ní natočíte video o dědečkově životě,“ přibližuje jeden z autorů Khee-Gan Lee. V tomto případě badatelé použili jako výchozí snímek pozorování vzdáleného vesmíru. Vědci věří, že jejich simulace rozšíří naše obzory o vzdálených kupách galaxií. 

TIP: Mohutný teleskop GranTeCan objevil největší kupu galaxií mladého vesmíru

Simulace COSTCO se již stala významným zdrojem dat pro další projekty, včetně výzkumu kosmologického prostředí galaxií a absorpčních čar spekter vzdálených kvasarů. Simulace jako je COSTCO jsou rovněž užitečné pro testování kosmologických modelů, používaných k popisu fyziky vesmíru. Díky „stroji času“ této simulace můžeme létat historií vesmíru tam a zpět a přitom sledovat, zda se vývoj vesmíru drží testovaného modelu či nikoliv.

Pokles mužské plodnosti vědci pozorují už desítky let. Předpokládá se, že se na něm podílí řada faktorů, například strava, kouření, stres a vystavení některým běžným chemickým látkám. Největší problémy se objevují v ekonomicky nejvyspělejších zemích, uvádí profesor Pierre Jouannet z Pařížské univerzity Reného Descartese.

Andreas Kortenkamp z Brunelovy univerzity v Londýně a Hanne Frederiksenová z Kodaňské univerzitní nemocnice porovnávali míru škodlivosti látek, které se vyskytují v každodenním životě. Moč stovky mužů v Dánsku testovali na 29 chemikálií. 

S velkým náskokem jsou nejškodlivější látkou pro plodnost plasty. Největší váhu mají bisfenol A (BPA) a jeho náhražky (BPS, GMP), následují polychlorované dioxiny a další změkčovadla (ftaláty), některé parabeny a paracetamol. Podle odhadů výzkumníků je mediánová hladina těchto škodlivin, které jsou muži vystaveni, zhruba dvacetkrát vyšší než hladina, která už je považována za rizikovou. V některých případech vědci naměřili až stonásobné překročení limitu.

TIP: Strava ovlivňuje plodnost: Čím více ořechů, tím lepší kvalita spermatu

Z výzkumu, který provedl tým Shanny Swanové z Newyorské univerzity a který byl publikován v roce 2017, vyplývá, že průměrná koncentrace spermií u mužů ze západních zemí klesla v letech 1973 až 2011 z 99 milionů na 47 milionů spermií na mililitr. To představuje pokles o 50 až 60 procent za méně než čtyřicet let. Pozdější lokální studie ukázaly, že se tento problém nadále stupňuje.

Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, většinu našeho těla pokrývají jemné chloupky: „Zarostlé“ nejsou pouze dlaně, chodidla, rty, zadní strany uší, některé části genitálií, pupek a zjizvená kůže. V pubertě se však objevuje také ochlupení, jehož délka, barva i hustota se liší v závislosti na pohlaví, genech a hormonální rovnováze. 

Zarostlé Středomoří 

Mužům rostou vedle genitálií silnější chlupy také na hrudi či zádech. Podle výzkumu Stewarta Hindleyho a Alberta Damona, publikovaného v americkém Journal of Physical Anthropology, mají nejvíc tzv. androgenních chlupů obyvatelé Středomoří, Skandinávie, Islandu a japonského ostrova Honšú. Česká republika se pohybuje v rozmezí 60–69 %, zatímco zdaleka nejméně „zarostlí“ jsou muži subsaharské Afriky zhruba s 5 %.

Předpokládá se, že jde o pozůstatky srsti, jakou dnes vidíme u zvířat, která v průběhu evoluce ustupovala holé kůži. Vědci si však nejsou zcela jisti, proč a za jakých podmínek k řídnutí došlo. Podle Hindleyho a Damona jsme „kabát“ shodili kvůli ektoparazitům, tedy cizopasníkům žijícím na povrchu těla – jako jsou klíšťata či vši. Nicméně z výzkumu pubických a vlasových vší vyplývá, že nepříjemní „nájemníci“ na člověka přeskočili z goril zhruba před 3,3 milionu let. Mohli tedy sehrát určitou roli, ale netvořili hlavní nebo nejdůležitější faktor ztráty porostu.

Horka se nelekneme

Další teorie hovoří o formě adaptace na teplotní podmínky Afriky, odkud naši předkové vzešli. Kvůli srsti se organismus přehříval, a tak začala ustupovat, aby se povrch těla mohl lépe ochlazovat potem. Pravěkým lidem to umožňovalo „vynalézt“ vytrvalostní běh a na něj navázanou techniku lovu, kterou dodnes využívají Sanové neboli Křováci v poušti Kalahari: V polední výhni dokážou pronásledovat gazelu tak dlouho, dokud nezemře na přehřátí. Běh dlouhý i 60 kilometrů přitom zvládnou díky účinnému pocení a odvodu tepla. 

Podle jiné teorie došlo k postupnému úbytku chlupů proto, že něžné pohlaví v minulosti upřednostňovalo méně zarostlé muže. Vědci se však přou, že se sem promítá chování, jež pozorujeme spíš v dnešním světě a které ochlupení často démonizuje. Kdysi dávno by naopak bujná hříva symbolizovala zdravého, dobře živeného a silného jedince, kterého by si ženy vybraly na úkor „naháčů“ mnohem pravděpodobněji.

Mohutnější a zdravější

Chlupy každopádně tvoří důležitou součást našich těl a hrají významnou roli v regulaci teploty. Zachycují totiž pot vylučovaný žlázami a pomáhají při jeho odpařování. Pevnější a delší ochlupení na hrudi, zádech či genitáliích pak mimo jiné přenáší otřesy, a slouží tak coby „nadstavba“ hmatové soustavy. 

TIP: Mužský plnovous: Symbol moudrosti, atraktivity, ale i zanedbaného vzhledu

Některé části našeho těla navíc chlupy chrání a podle Markuse J. Rantala z univerzity ve finském Jyväskylä kdysi usnadňovaly výběr partnerů: Na porostu intimních partií se mohou zachytávat feromony, jež vábily opačné pohlaví. A například zarostlá hruď je opticky mohutnější, což u mužů zvyšovalo šanci najít si svolný protějšek. 

Ve frázi „křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ zaměnil otec Andrés Arango první osobu jednotného čísla za množné, a podle duchovních ve státě Arizona je proto jeho počínání neplatné. Katolíci totiž věří, že začlenění do církve je pouze v moci Ježíše Krista, a nikoliv širší náboženské komunity.

TIP: Sadomaso v kostele: Kvůli sexuálním hrátkám museli v Louisianě spálit oltář

Kněz působil od roku 2013 ve Phoenixu, předtím sloužil Bohu v Kalifornii a Brazílii. Je tedy možné, že špatně pokřtil tisíce lidí, kteří teď budou muset obřad absolvovat znovu. Arango se po odhalení svého neúmyslného pochybení omluvil a na funkci rezignoval. 

Když Frederic Thompson a Elmer Dundy v roce 1901 postavili atrakci „Výlet na Měsíc“ při příležitosti výstavy ve městě Buffalo, ve státě New York, byl to okamžitý úspěch. Ústředním bodem atrakce byla vzducholoď jménem Luna, poháněná mávajícími křídly. V roce 1902 přestěhovali Thompson a Dundy atrakci na Coney Island v New Yorku do parku Steeplechase, kde si pronajali pozemek a postavili Luna Park. K jeho stavbě bylo použito 1 000 věžiček, čtvrt milionu světel a 700 000 dolarů.

TIP: Americký Coney Island: Zašlá sláva na ostrově zábavy

V den slavnostního otevření parku přišlo 60 000 lidí; každý zaplatil 10 centů za vstup, za atrakce se platilo zvlášť. Už v roce 1908 byl ale Luna Park zastíněn zábavním parkem Dreamland, který měl světel celý milion. Dundy zemřel v roce 1907 a Thompson zbankrotoval. Luna Park existoval i nadále a mnoho jeho budoucích vlastníků se snažilo využít jeho celý potenciál. V roce 1944 však shořel při požáru. Název areálu se však stal synonymem pro zábavní centrum a slovo Lunapark pojmem, který se v souvislosti s parky mechanických atrakcí užívá dodnes.

Ať se nám to líbí nebo ne, vesmír není úplně prázdný. I když se naše sondy a kosmické lodi nepohybují přímo v zóně orbitálního odpadu, i tak jsou ohroženy srážkou s kosmickým prachem i většími útvary. Ve čtvrtek NASA oznámila, že jeden ze segmentů primárního zrcadla nového vesmírného teleskopu Jamese Webba byl zasažen mikrometeoroidem.

Na první pohled to vypadá jako velká nepříjemnost, po rychlém zhodnocení to ale zřejmě nebude tak zlé. Vše nasvědčuje tomu, že dalekohled stále pracuje na úrovni, která překračuje původní požadavky mise. V datech je sice znát nepatrný pozůstatek této srážky ale to je vše. Budoucí objevy podle operátorů mise nejsou ohroženy.

Srážka s prachem

V tomto případě šlo o částici kosmického prachu, která byla menší než zrnko písku. Podle NASA se podobným srážkám nedá zabránit prakticky při žádném kosmickém letu. „Šlo o větší srážku, než jaké odborníci NASA dříve modelovali a předčila i vše, co tým dalekohledu Jamese Webba testoval na Zemi,“ uvádí v prohlášení NASA.

TIP: Robotickou ruku na Mezinárodní vesmírné stanici zasáhl kosmický odpad

„Jestliže jsou segmenty zrcadla teleskopu Jamese Webba vystavena kosmickému prostoru,“ říká Lee Feinberg z Goddardova kosmického střediska NASA, „museli jsme očekávat občasné zásahy zrcadla meteoroidy. Je nevyhnutelné, že budou postupně snižovat výkon dalekohledu.“

Podle Feinberga s kolegy zaznamenali již čtyři zásahy mikrometeoriody, které odpovídaly jejich odhadům. Podle něj přitom nejde o projev nějakého roje mikrometeoroidů, ale o čistě náhodnou událost, k jakým ve vesmíru prostě občas dochází. Pokud by byl dalekohled ohrožen známým rojem mikrometeoroidů, mohou jeho operátoři nastavit dalekohled tak, aby bylo možné škody minimalizovat.

Amatérští archeologové v Norsku měli pořádnou porci štěstí. Nejprve jeden z nich loni na farmě na západním pobřeží této severské země nalezl zvláštní kus železa, který sám o sobě zřejmě neměl žádný patrný účel. Letos na jaře další amatérský archeolog nalezl další kousek skládačky.

Ukázalo se, že jde o výjimečný, velmi cenný, velký a bohatě zdobený vikingský meč. Vše nasvědčuje tomu, že se po zhruba 1 200 letech k sobě dostaly kusy téhož meče, který byl z nějakého důvod rozpolcen. „Je to zřejmě D-meč“, uvádí archeoložka Ann Zanette Glørstadová z Univerzity v Oslo, „tedy jeden z nejtěžších a nejvíce zdobených typů mečů, jaké známe z éry vikingů.“

Meč z dovozu

Ačkoliv by mnozí zřejmě očekávali, že takový meč byl ukován někde v Norsku, poblíž místa nálezu, v tomto případě to nejspíš neplatí. Zpracování meče napovídá, že zřejmě pochází z velké dálky. „Původně mohl být vyroben v Anglii nebo v království Franků,“ odhaduje Glørstadová.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Podobné meče se nacházejí po celém území Evropy. Asi nejpodobnější byl nalezen v hrobce z 9. století našeho letopočtu na skotském ostrově Eigg. Podle Glørstadové je jasné, že: „Náš objev zaujme odborníky z dalších částí Evropy.“ Nalezený meč je momentálně v péči restaurátorů Norského archeologického muzea, kde by měl být časem vystaven.

Od antiky až po dystopický svět terminátorů a Skynetu lidstvo fascinují a zároveň i děsí roboti podobní člověku. Teď jsme takovým androidům zase o něco blíž, díky výzkumu japonských odborníků z Tokijské univerzity.

Tkáňový inženýr Shoji Takeuchi a jeho spolupracovníci vyvinuli nový typ kůže pro roboty, kterou tvoří živé lidské kožní buňky. Na první pohled nezdravě vypadající materiál má ve skutečnosti řadu předností – podobně jako lidská kůže je odolný vůči vodě, má podobnou texturu a dokonce je schopný se samovolně hojit.

Robot v kůži člověka

„Myslím si, že živá lidská kůže představuje vrcholné řešení problému, jak dát robotům vzhled a dotyk živých bytostí,“ říká Takeuchi. „Jde totiž o přesně stejný materiál, jaký pokrývá těla lidí i dalších živočichů.“ S kolegy vytvořili prototyp robotické konstrukce s lidskou kůží v podobě fungujícího robotického prstu se třemi klouby.

Robotický prst s živou lidskou kůží, umístěný v živném médiu (foto: Shoji Takeuchi, CC BY-SA 3.0)

Místo implantování a sešívání kůže se japonští vědci vydali jinou cestou – robotickou strukturu ponořili do roztoku kolagenu a dermálních fibroblastů – buněk, které produkují proteiny tvořící strukturální matrici naší kůže. Poté pokryli tuto základní vrstvu epidermálními buňkami (keratinocyty), hlavní složkou naší nejzevnější vrstvy kůže. Bez této vrstvy by materiál postrádal přirozenou voděodpudivost. Výsledný materiál, i přes svůj poněkud nevábný vzhled, se chová podobně jako lidská kůže, je ale zatím mnohem slabší a méně odolný. Tento nedostatek hodlají badatelé vyřešit vyšší koncentrací kolagenu v roztoku.

TIP: Robot s citlivou elektronickou kůží disponuje hmatem a umí i obejmout

Nový typ kůže představuje významný pokrok, cesta k jejímu praktickému využití je ale ještě dlouhá. Nevydrží totiž dlouho bez živného média. Stejně jako skutečná lidská kůže vyžaduje nepřetržitý přísun potřebných živin a také vody – vypěstované kůži zatím scházejí příslušné systémy pro rozvod krve a tvorbu potu a v prostředí bez vyživujícího roztoku rychle vysychá.

Oslnivý lesk luxusních paláců, blyštivé šperky, vyumělkované róby, mondénní účesy. Šlechta už neví, jak by své bohatství dala lépe na odiv. A chudé matky netuší, kde vzít skývu chleba, aby nakrmily děti. Nůžky mezi hýřivou francouzskou šlechtou a zoufalstvím a vztekem poddaných se stále více rozevírají. Je jen otázkou času, kdy scvaknou a poteče krev. Symbolem rozmařilosti se v době vlády Ludvíka XVI. stal jeden výjimečný klenot, za jiných okolností symbol krásy a šperkařského umu. Diamanty obtěžkaný náhrdelník vyvolal aféru, jejíž důsledky byly vskutku kolosální. V rukou intrikánů totiž přispěl k rozpoutání francouzské revoluce.

Králova metresa

Původně to měl být mimořádný dárek pro mimořádnou ženu. Psal se rok 1772. Král Ludvík XV. byl zcela okouzlen svou milenkou madame du Barry a zahrnoval ji přízní. Nejspíš zamýšlel svou lásku vyvážit zlatem a diamanty. U vyhlášené dvojice klenotníků Charlese-Augusta Boehmera a Paula Bassenge si objednal náhrdelník, který měl svou mimořádností a cenou předčít veškerou konkurenci. 

Oba muži strávili sháněním vzácných kamenů a výrobou šperku rovné čtyři roky. Jenže když byli hotoví, situace na královském dvoře se dost změnila. Ludvík XV. mezitím zemřel a jeho slavná metresa, která se o něj až do posledních chvil vzorně starala, byla vypuzena do ústraní svého zámku v Louveciennes, který zavčasu dostala od svého královského milence darem.

Co s ním?

Proč Boehmer s Bassengem pracovali na šperku tak dlouhou dobu, i když dobře věděli, že jeho objednavatel a plátce už není mezi živými? Doufali, že se najde jiný kupec, který jim vložené náklady za diamanty a zlato i jejich práci v plném rozsahu vrátí. Tím kupcem měla být královna Marie Antoinetta. Provázela ji pověst rozmařilé a rozhazovačné ženy, která si v tomto směru se slavnou metresou Ludvíka XV. rozhodně nezadala. Jenže v tom se šeredně spletli. 

Francouzské královně by možná nebylo proti mysli ozdobit se pompézní nádherou, rozhodně však nehodlala nosit šperk, který byl původně určený kurtizáně. Co teď? Komu prodat a přitom neprodělat? A tady přichází ke slovu třetí žena, které by vlastnictví šperku s takovým cejchem z minulosti rozhodně nevadilo. Neměla v plánu se jím zdobit, chtěla na něm zbohatnout. Ale jak se k němu dostat? Vymyslela geniální plán hodný intrikánské špičky. 

Úplatek

U francouzského dvora působil jistý kardinál Louis de Rohan, štrasburský biskup a také ambiciózní muž. Jenže jeho kolosální schopnosti, jak se domníval, nebyly řádně doceněny. Kým? Především královnou. Rozšiřoval o ní nejrůznější pomluvy, které k ní jiní klevetníci s chutí donesli. Marie Antoinetta jej nemohla vystát, což bylo v Rohanově společenském i mocenském růstu u dvora zásadní překážkou.  

Podařilo se mu však získat si sympatie údajné královniny důvěrnice, jisté Jeanne de la Motte. Ta mu prozradila, že královna ve skutečnosti tajně touží po onom vzácném šperku. Nemůže si jej však dovolit zakoupit, ani společensky, ani finančně. A tady Rohan, řádně naveden, ucítil svoji příležitost. Vyměnil si s královnou ohledně náhrdelníku několik dopisů. Dokonce si s ní přes Jeanne domluvil tajnou schůzku ve versaillských zahradách. Vůbec mu nebylo divné, že panovnice při ní byla schovaná za hustým závojem. Nikdo nepovolaný ji přece nesměl poznat. Tehdy obdržel příslib, že jeho služba bude štědře odměněna. Že má ve skutečnosti před sebou najatou herečku, nadto prostitutku, ho ani ve snu nenapadlo. 

Žádná odezva 

S pověřením ke koupi náhrdelníku, které mu královna měla poslat po Jeanne de la Motte, pak zašel za potěšeným klenotníkem. Dohoda byla jasná. Šperk v ceně 1 600 tisíc livrů převezme Rohan 1. února 1785. Uhrazen bude ve čtyřech splátkách, z nichž první obdrží klenotník 1. srpna. Tato smlouva byla podepsána i samotnou královnou. Náhrdelník pak kardinál předal muži, o kterém se domníval, že je královniným komorníkem.

Rohan mohl být spokojen. Až do této chvíle šlo všechno jako po másle. Teď stačilo jen počkat, kdy jej povolají mezi královy ministry. Čekal, čekal, ale stále se nic nedělo. Dokonce ani náhrdelník si na sebe královna nikdy na veřejnosti nevzala. A 1. srpna požadovanou splátku za šperk nikdo neuhradil. Klenotník ji začal vymáhat tam, odkud přišla objednávka – u královského páru. Ukázalo se ale, a svědkové to mohli potvrdit, že královna náhrdelník nemá a nikdy jej nevlastnila. Pozornost se tedy obrátila směrem k Rohanovi. 

V polovině srpna roku 1885 byl Louis de Rohan povolán před krále. Nikoliv kvůli povýšení, ale pro podání vysvětlení. Obhajoval se tím, že ho o zařízení koupě šperku požádala sama královna. Dokonce se oháněl dopisem, který mu za tím účelem zaslala i s podpisem „Marie Antoinetta de France“. Šlo ovšem o zřejmý padělek. Ať se kardinál sebepřesvědčivěji dušoval, že naletěl podvodníkům, nevěřili mu. Pro padělání královnina podpisu skončil v Bastille. 

Podvodnice

Inkriminovaný náhrdelník se v té době už dávno nenacházel v Paříži. Dokonce ani ve Francii. A za vším stála výše zmíněná intrikánka Jeanne de la Motte. Pochybná šlechtična se vydávala za osobu blízkou královně a šlo jí to tak dobře, že i Rohan naletěl. I když jí v královnině společnosti nikdy neviděl, uvěřil, že jsou tajné přítelkyně. Právě ona obstarala falešné dopisy od královny. Ona společně se svým neméně intrikánským manželem najala „herečku“, která měla Rohanovi předvést panovnici v celé kráse, i když skrytou za závojem. 

Jakmile cenný šperk skončil v rukou Jeanne de la Motte, okamžitě ho sbalila a odjela s ním a s manželem do Londýna. Z jeho krásy se ovšem těšit nehodlali. Rozebírali jednotlivé diamanty a nabízeli je klenotníkům. Požadovali tak nízkou cenu, že poctiví překupníci zakrátko zjišťovali, zda někde v zemi nedošlo k loupeži velkého množství vzácných kamenů.

Při všem štěstí, které Jeanne při její intrikánské hře provázelo, však přece měla v něčem smůlu. Právě když byl kardinál Rohan zatčen a smyčka se stahovala i kolem spolupachatelů v jeho okolí, vyskytovala se Jeanne de la Motte v Paříži a zatkli ji též. Rozběhl se soudní proces, který vzbudil velkou pozornost. Jeanne při něm pokračovala v tom, na co byla zvyklá, tedy ve vymýšlení fantazií. 

Ze sebe udělala nebohou oběť celého intrikánského spiknutí a z kardinála Rohana a francouzské královny milence. Pařížané s nadšením hltali Jeanniny výmysly a vůbec neřešili, kde je pravda. Soud byl v tomto směru o něco důslednější. Nakonec rozhodl, že se kardinál Rohan skutečně stal obětí spiknutí. Aktéři podvodu, včetně Jeanne de la Motte, byli potrestáni. Pro ni soud vyřkl zvlášť nepříjemný rozsudek: odsouzena k bičování, k vypálení písmena V jako zlodějka a k doživotnímu žaláři. Při veřejném cejchování prý vykřikla: „To královna by měla být na mém místě!“ A mnozí z přihlížejících s tím souhlasili.

Kardinála Rohana shledali v procesu nevinným. Soudce vyřkl stanovisko, že se skutečně mohl domnívat, že zahalená dáma ve versailleském lesíku je královna. Čímž ovšem současně ocejchoval královnu, že vzhledem k její pověsti by se něco takového opravdu předpokládat mohlo. Rohan se sice musel královně veřejně omluvit, to už však na faktu, že její pověst v očích veřejnosti značně utrpěla, nic nezměnilo. Její pád pokračovala dál zcela neřízenou cestou.

Prokletý šperk 

I záhadologové mají jasno: náhrdelník musel být prokletý! Každá z dam, se kterou byl spojený, uzavřela svůj život předčasně a nepřirozeně. Francouzská královna, která si už reputaci nikdy nenapravila a stala se pro Francouze nenáviděným symbolem šlechtické rozmařilosti, zemřela 16. října 1793 pod gilotinou. Stejně tak hraběnka du Barry, která přišla o hlavu stejným způsobem o necelé dva měsíce později.

TIP: Perla Marie Antoinetty se vydražila za rekordních 736 milionů korun

A Jeanne de la Motte? Ve vězení se dlouho netrápila. Podařilo se jí uprchnout v přestrojení za chlapce. Následně se dostala do Londýna, kde vydala paměti, v nichž obvinila Marii Antoinettu jako hlavní aktérku celého případu a sebe i nadále prezentovala jako nevinnou oběť. Její život nicméně skončil neslavně. Údajně v záchvatu šílenství vyskočila z okna hotelového pokoje 23. srpna 1791. Zemřela tak dva roky před francouzskou královnou.