Síla, s jakou dokáže živočich skousnout, záleží na několika faktorech: Vedle vlastního čelistního svalstva, potažmo lebečních kostí, jde například o velikost zubů a pochopitelně také polykané kořisti. Výslednou hodnotu udávají zoologové v librách na palec čtvereční a vyjadřuje se pomocí tzv. čísla psí neboli ψ.

Vědci z americké Brown University v rámci jedné ze svých studií sestavili seznam nejdrtivějších zvířecích čelistí a první místa žebříčku suverénně obsadila trojice krokodýlů, konkrétně ten nilský s 5 000 ψ, následován krokodýlem mořským s 3 700 ψ a aligátorem s 2 125 ψ. Čtvrtou příčku pak zaujímá hroch a první pětici uzavírá jaguár. Oproti tomu člověk dokáže vyvinout „jen“ 162 ψ, tedy zhruba třicetkrát méně než zmínění šampioni z řad plazů.

Na stupně vítězů by se teoreticky mohl „prokousat“ žralok bílý s odhadovaným stiskem 4000 ψ. Vzhledem k tomu, že tato hodnota není podložená žádným měřením na živém exempláři, vědci žraloka do svého žebříčku nezahrnuli. 

Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi vyrůstal ve výrazně kosmopolitním aristokratickém prostředí, s matkou z cizokrajného Japonska, s chůvami z Anglie a Francie a zámeckým personálem českého, bavorského a uherského původu. Vzdělání nabyl od otce, doktora práv a filozofie, a od soukromých učitelů. Doma se nicméně cítil na Šumavě .

Středoškolské vzdělání absolvoval na elitní Tereziánské akademii ve Vídni, poté vystudoval filozofii a historii na Vídeňské univerzitě. Ve svých třiadvaceti letech byl po obhajobě práce o základech morální filozofie napsané patetickým a vznešeným stylem epigonů filozofa Friedricha Nietzscheho promován na doktora filozofie. Ze zdravotních důvodů nemusel narukovat a bojovat v první světové válce. Stal se spisovatelem na volné noze a členem lóže svobodných zednářů.

Ještě za studií se oženil s rakouskou herečkou Idou Roland Klausnerovou. Většina příbuzných považovala tento svazek za mesalianci, neboť Richardova vyvolená byla o mnoho let starší, vychovávala dvanáctiletou dceru, a nejenže nebyla šlechtického původu, ale měla i židovské předky. Jenže láska nezná hranic. Intelektuální a upjatý aristokrat nadšený buddhismem díky ní poznal fascinující svět umění, divadla, literatury a novin. 

Ideolog Panevropy

Coudenhove-Kalergi nelitoval zániku monarchie v roce 1918, dle jeho slov: „Nový svět byl demokratický, republikánský, socialistický a pacifistický. Přivítal jsem tuto proměnu.“ Hluboce ho ovlivnila hrůzná a ničivá první světová válka. Nechtěl nečinně přihlížet, jak Evropa připravuje další „nejbestiálnější šílenství“, a byl ochoten „obětovat poklidný život filozofa životu politika za mír“. Odsuzoval nacionální šovinismus a antisemitismus, naopak ho uchvátila idea smíření a spolupráce evropských demokracií. Inspirovalo ho panamerické hnutí a dílo Rýn. Dopisy příteli (1842) vrcholného představitele francouzského romantismu Victora Huga, který v něm horoval pro francouzsko-německé partnerství a evropskou jednotu. 

Výsledkem poválečných úvah Coudenhove-Calergiho byl teoretický, programový spis Pan-Evropa, který vydal v roce 1923. V této své nejznámější knize mimo jiné napsal: „Příčina úpadku Evropy je politická, nikoli biologická. Evropa neumírá stářím, ale proto, že její obyvatelé se navzájem vraždí a ničí nástroji moderní vědy. Co se týče kvality, Evropa je stále studnicí nejproduktivnějších lidí na světě (…). Evropa jako politický pojem neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států.“ Dílo, věnované evropské mládeži a přeložené do klíčových světových jazyků, se stalo bestsellerem.

Současně s jeho vydáním vzniklo i hnutí Panevropská unie. Jeho hlavní sídlo se nacházelo ve Vídni, kde rakouská vláda velkoryse poskytla prostory na prestižní adrese v bývalé císařské rezidenci Hofburgu. V meziválečném období následovalo založení dalších poboček téměř ve všech evropských metropolích a v New Yorku. 

Propagátor a organizátor 

Coudenhove-Kalergi projevil velkou zdatnost ve světě reklamy, médií a politického marketingu. Nechal například rozeslat klíčovým politikům, podnikatelům a dalším prominentům zdarma několik tisíc výtisků své knihy spolu s propagačními materiály o hnutí a přihláškou. Také prodával odznaky, vlajky, košile a šály se symboly svého hnutí. Jako vlajku navrhl červený kříž ve žlutém kruhu na modrém pozadí coby symboly evropského ducha, humanity a rozumu. V kříži středověkých křížových výprav viděl „nejstarší symbol nadnárodního evropského společenství“, kruh měl představovat slunce a připomínal červený kotouč na japonské vlajce, modrá pak symbolizovala oblohu a mír. 

Ve dvacátých letech 20. století také hrabě podnikal s manželkou propagační cesty po evropských zemích a USA, kde „se střídaly přednášky se zasedáními, návštěvami našich národních a místních skupin, rozhovory se státníky, předsedy stran, spisovateli, šéfredaktory, významnými lídry hospodářství a dalšími vlivnými osobami“. Kromě časově náročného networkingu a lobbingu publikoval Coudenhove-Kalergi jako hlavní autor v časopise Pan-Evropa nespočet článků převážně politického obsahu, rovněž sestavoval další propagační spisy, manifesty a letáky.

S podporou Hradu

Jedním z prvních významných politiků, který se s hrabětem sešel, byl prezident T. G. Masaryk. O novém hnutí prohlásil: „Věřím, že Vaše myšlenka je správná a Spojené státy evropské jednou budou realizovány. Ale obávám se, že pro to ještě neuzrál čas.“ Přesto ho finančně podporoval a napsal mu doporučující dopisy pro další významné osobnosti.

Zatímco Masarykem byl hrabě nadšen a považoval ho za pravého Panevropana, Edvardu Benešovi vyčítal jeho vyhraněný český nacionalismus. Ten se projevoval i tím, že Beneš s hrabětem odmítl konverzovat německy a trval na francouzštině. Panevropské hnutí podporovali a obdivovali například spisovatelé Thomas a Heinrich Mannové, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke nebo Franz Werfel, vědci Sigmund Freud a Albert Einstein či skladatel Richard Strauss.

Panevropská unie pořádala kongresy, které sloužily propagaci a medializaci hnutí. Prvního, který se konal ve Vídni v říjnu 1926, se zúčastnilo na dva tisíce lidí z 24 zemí. Jednací sál zdobily portréty takzvaných „velkých Evropanů“, od Karla Velikého přes Immanuela Kanta, Napoleona Bonaparta a Giuseppe Mazziniho až po Nietzscheho.

Coudenhove se ukázal být obratným organizátorem a velkolepým režisérem, jeho manželka mu byla velkou pomocnicí. Z Československa měl přijet ministr Beneš, ale omluvil se a poslal za sebe vyslance Huga Vavrečku, dědečka prezidenta Václava Havla. Ten ve své zprávě ocenil program, ačkoliv hnutí prorocky nedával velkou šanci na politický úspěch, neboť jej považoval za teoreticko-propagační koníček několika humanistických intelektuálů. 

Krach myšlenky

Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand se stal nejvýznamnějším meziválečným státníkem, který se jednoznačně vyslovil pro vznik Spojených států evropských. Podpořil ho německý ministr Gustav Stresemann a Briand poté svůj plán veřejně vyhlásil v roce 1929 v Radě Společnosti národů. Nejdříve se mělo začít s vytvořením celní unie mezi ekonomicky nejvyspělejšími státy. Plán sice vyvolal ve světovém tisku velký ohlas, ale konkrétní podpory politických kruhů a veřejnosti se mu nedostalo. To se nezměnilo ani o rok později, kdy Briand zveřejnil memorandum o evropské unii. Vlády Velké Británie, Itálie a Německa, které drtivě zasáhla velká hospodářská krize, neprojevily žádné nadšení a plán potopily.

Coudenhove se v roce 1932 pokusil na kongresu v Basileji zastavit propad panevropského hnutí založením evropské strany. Její program počítal se založením Spojených států evropských, které by se opíraly o vnitřní a vnější mír, hospodářský a sociální pokrok a osobní svobody a svobody národů. Strana se vyslovila proti zbrojení a válečné politice. Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 ustala jakákoliv podpora Panevropské unie ze strany německých politických a hospodářských kruhů, hnutí bylo záhy zakázáno a knihy Coudenhove-Kalergiho hořely na hranicích spolu s dalšími svazky nepřátelskými nacistické ideologii. 

Maskot evropanství

Před nacisty, kteří v roce 1938 obsadili Rakousko a Sudety, emigroval Coudenhove-Kalergi s manželkou do Švýcarska. Jejich dobrodružný odjezd do USA v roce 1940 se stal námětem k natočení známého romantického dramatu Casablanca (1942), na jehož přípravě se podílelo několik rakouských umělců, kteří hraběcí pár znali z vídeňských salonů.

V Novém světě Coudenhove nadále neúnavně bojoval za realizaci panevropské vize. Na univerzitě v New Yorku založil a vedl Výzkumné centrum pro evropskou obnovu, které mělo vypracovat co nejkomplexnější studii o politických, právních a ekonomických problémech plánované poválečné evropské federace. O klesajícím zájmu o jeho hnutí svědčí, že jej americký prezident F. D. Roosevelt odmítl přijmout. 

V roce 1946 se manželé Coudenhove-Kalergi mohli vrátit do Evropy, nikoliv však do Československa. Hrabě v roce 1947 založil Evropskou parlamentní unii, ale po pěti letech z ní zklamaně odešel a znovuzaložil Panevropskou unii, jejímž prezidentem zůstal až do své smrti. Nadále se věnoval literární činnosti, mimo jiné napsal dva svazky pamětí. Do vysoké politiky neměl šanci zasahovat, zůstal jen jakýmsi maskotem ideje evropanství a dostávalo se mu druhořadých ocenění, jako byla Cena Karla Velikého města Cách či Evropská cena Karla IV. Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Při jejím udělení prohlásil: „Byla mi propůjčena (…), protože se už desetiletí snažím o vzájemné porozumění a usmíření mezi Čechy a Němci. Kdyby byly moje rady brány vážně, nikdy by nedošlo k roztržení Čech ani k tragickému vyhnání sudetských Němců z jejich milované domoviny. Tato vlast byla také mou vlastí. Mé dětství zůstává nesmazatelně spojeno se smrky, jedlemi a prameny Šumavy.“ Až pár měsíců před smrtí v roce 1972 se mu přece jen dostalo významného ocenění v podobě Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Elitářské společenství

K politickému neúspěchu Panevropské unie hraběte Coudenhove-Kalergiho přispěla i jeho problematická osobnost. Byl veleben jako „muž mimořádných znalostí a velké energie“, charismatický, důstojný a vznešený člověk a vynikající organizátor, ale též byl kritizován pro autokratický styl vedení, elitářské chápání politiky a odmítavý postoj k demokracii. Ani se nepokoušel přiblížit se „masám“, se kterými nejen že nechtěl spolupracovat, ale nechtěl s nimi ani mít nic společného.

Pacifista Carl von Ossietzky se proto oprávněně ptal, co si myslet v době všeobecného volebního práva o hnutí, které se organizuje „ve velkých hotelech a exkluzivních koncertních halách“. Jiní kritici zdůrazňovali jeho nekritický, až obdivný vztah k evropskému kolonialismu. Na jedné straně kázal o svobodné Panevropě, na straně druhé nepochyboval o jejím právu na drancování kolonií. V roce 1929 navrhl vytvořit Euroafriku: „Afrika je naše Jižní Amerika (…) Evropa je dům s mnoha byty a mnoha nájemníky – ale Afrika je její zahrada (…). Evropa je hlavou Euroafriky a její tělo je Afrika. Budoucnost Afriky závisí na tom, co si z ní Evropa udělá.“ 

TIP: Co dělali 28. října 1918 Beneš, Kramář a další českoslovenští vůdci?

Dnešní Evropská unie nevznikla na základě Coudenhovova konceptu. Ten byl totiž politicky proměnlivý a nekonzistentní, protože oportunisticky a opakovaně používal různé, někdy vzájemně se vylučující a odporující si termíny. Jednou psal o celoevropské konfederaci, jindy o federaci či o Spojených státech evropských. Navíc nedokázal vyvolat celoevropské vlastenectví. Jeho koncept není dnes aktuální a v intelektuálních a politických diskusích o současnosti a budoucnosti Evropy se na něj v podstatě nikdo neodvolává.

Jeden z německých stoupenců Panevropy si posteskl: „Na místo hraběte Coudenhoveho se (…) v oficiálních historických dokumentech oslavuje kancléř Spolkové republiky Německo (Konrad Adenauer) jako otec myšlenky spojené Evropy, skutečný otec byl umlčen a vyloučen.“ Jenže pro vznik unie skutečně učinili více politici jako Adenauer, Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Jean Monnet či Robert Schuman. Přesto se do dnešních dnů realizovalo mnoho původních i převzatých myšlenek hraběte Coudenhove-Kalergiho jako evropské občanství, vlajka, Den Evropy či evropská hymna. 

K zatracení byl křesťanský kalendář odsouzen, když v září 1793 získali moc jakobíni a začala halasná kampaň za vykořenění katolického vyznání. V této napjaté době předložil Výbor veřejného vzdělávání vedený Charlesem-Gilbertem Rommem návrh nového kalendáře. V platnost vstoupil dekretem Národního konventu z 24. října 1793, i když definitivní formu dostal až 4. frimairu roku II (24. listopadu 1793). Ačkoliv jakobínský teror již 9. thermidoru roku II (27. červenec 1794) padl, kalendář se zachoval. Přečkal následující thermidoriánský konvent, vládu direktoria i konzulát.

Novota s dočasným úspěchem

Příliš mnoho nových věcí vyvolávalo nežádoucí zmatky, proto bylo stanoveno tříleté „zkušební“ období, během nějž se nemusela nová datace striktně dodržovat. Poté ovšem znamenalo její porušení či nedodržení kalendáře důvod k zatčení, které mohlo vést i k soudnímu procesu. Novým kalendářem se měřilo vše prací počínaje a zábavou konče. Jeho počátečním dnem se stalo 22. září 1792, tedy 1. vendémiaire roku I (rok nula neexistoval), kdy se monarchie změnila ve Francouzskou republiku. Pro další léta se začátek roku vypočítával astronomicky na základě podzimní rovnodennosti v Paříži, což podle gregoriánského kalendáře připadalo na období mezi 22. a 24. zářím. 

Hodiny s desetihodinovým ciferníkem a revoluční kalendář. (foto: Wikimedia Commons, Rama, CC BY-SA 2.0 FR + Wikimedia Commons, Cormullion, CC BY-SA 3.0)

V praxi se za celou dobu své existence kalendář Francouzské revoluce příliš neujal a s koncem války s první protifrancouzskou koalicí (1795–1797) se ukázalo, že po praktické stránce vyčlenil Francii ze zbytku Evropy. Časová odlišnost a složitost přepočtů činila na mezinárodním poli značné potíže a komplikovala diplomatická jednání. Systém byl však nepřehledný i pro prosté lidi, názvy odvozené z latiny mátly a obecně vadilo, že všechny nevlastenecky vycházejí z přírody. Nejen v krajích, kde zůstala katolická víra hluboce zakořeněná, se lidé navíc neradi vzdávali zvyků, které je pojily s křesťanskou tradicí, jako byly neděle nebo Vánoce.

Republikánský kalendář nakonec zrušil Napoleon senátním výnosem z 22. fructidoru roku XIII (9. září 1805) a vrátil datování ke kalendáři gregoriánskému, který se z praktických důvodů začal opět užívat až 1. ledna 1806 (bitva u Slavkova 2. prosince 1805 se tak podle dobových dokumentů odehrála ještě 11. frimairu roku XIV). Nicméně pro revoluční kalendář to neznamenalo úplný konec. V platnost totiž vešel krátce ještě jednou, a to za Pařížské komuny 18. března až 23. května 1871, respektive roku LXXIX.

Dny po dekádách, svátky podle přírody

Republikánský kalendář dělil rok na dvanáct měsíců po třiceti dnech, bylo proto nutné přidat pět dodatkových dní (sans-culottides), aby jejich celkový počet činil 365. Tato pětice byla zasvěcena: ctnosti, géniu, práci, veřejnému umění a odměnám. A aby se kalendář vyrovnal přestupnosti gregoriánského, byl vřazen ještě zvláštní rok (annéesextile), který měl o jeden dodatkový den víc a zasvěcen byl revoluci.

Názvy měsíců vytvořili básník Fabre dʼÉglantine a zahradník pařížské Botanické zahrady André Thouin. Každý z měsíců představoval určitou charakteristiku daného období: vendémiaire = měsíc vinobraní, brumaire = měsíc mlh, frimaire = měsíc mrazů či jinovatek, nivôse = měsíc sněhu, pluviôse = měsíc dešťů, ventôse = měsíc větrů, germinal = měsíc klíčení, floréal = měsíc květů, prairial = měsíc senosečí, messidor = měsíc žní, thermidor = měsíc horka, fructidor = měsíc ovoce.

TIP: Trable s kalendářem: Proč měl únor v roce 1712 ve Švédsku 30 dnů?

Měsíce měly místo týdnů tři dekády. Dny dekád byly odvozeny z latinských číslovek. Den první se nazýval primi, pak následovaly duodi, tridi, quartidi, quintidi, sextidi, septidi, octidi, nonidi a décadi. Jména světců v kalendáři nahradily svátky s názvy rostlin, plodin, květin, domácích zvířat či nástrojů, takže například 5. nivôsu (25. prosince) měl svátek pes (chien).

I projevy upřímné náklonosti mohou někdy končit nepříjemným zraněním. Své o tom ví jistá Číňanka z Jüe-jangu, kterou v práci obejmul kolega. Objetí bylo bohužel natolik silné, že nebohé ženě způsobilo zlomeninu hned tří žeber.

Nešťastná žena se bolest nejdříve pokoušela zmírňovat hřejivými oleji, po pěti dnech utrpení se ale rozhodla vyhledat lékařskou pomoc. Rentgen následně odhalil trojnásobnou zlomeninu.

TIP: Nedali jste nám vnuka, zaplaťte: Bizarní soudní spor v Indii

Zraněná žena se poté obrátila na původce svých potíží s žádostí o kompenzaci výpadku příjmů a výdajů za lékařskou péči. Objímající kolega ale její požadavky striktně odmítl s tím, že neexistuje žádný důkaz, že úraz ženě způsobil právě on. Neobvyklý spor tak doputoval k místnímu soudu, který muži nařídil uhradit poškozené ženě výdaje a ušlou mzdu ve výši 10 000 jüanů (v přepočtu zhruba 35 tisíc korun).

Populární obrnění dinosauři, k nimž náležejí stegosauři, ankylosauři a další podobná monstra s typickými kostěnými hřebeny, trny nebo palicemi, tvoří v rámci ptakopánvých dinosaurů skupinu Thyreophora („nosiči štítů“). Jde o dinosaury, kteří žili ve druhohorách, od spodní jury až do samotného konce křídy, a většinu jejich zástupců známe ze severní polokoule.

Paleontolog Facundo J. Riguetti z nadace Félix de Azara Natural History Foundation a jeho kolegové nedávno v severní Patagonii, na území Argentiny, objevili části kostry nového obrněného dinosaura ze skupiny Thyreophora, který představuje doposud neznámou vývojovou linii této skupiny. Jeho jméno Jakapil kaniukura je odvozené z místních indiánských jazyků a znamená „nosič štítu s kamenným hřebenem“.

Obrněný dinosaurus z pouště

Jakapil podle paleontologů žil v období křídy, asi před 97–94 miliony let a patřil k malým dinosaurům. Od hlavy po špičku ocasu měřil asi 1,5 metru a vážil zhruba jako kočka. Byl býložravec a pravděpodobně chodil po zadních končetinách, podobně jako třeba scelidosaurus, další méně obvyklý obrněný dinosaurus.

TIP: V době, kdy na severní polokouli vládli tyranosauři, na jihu řádil llukalkan

Nově objevený dinosaurus pochází z paleontologické formace Candeleros, kterou odborníci považují za pozůstatky dávné pouště, pojmenované Kokorkom. Jakapil je tak vlastně pouštní dinosaurus. Svým silným zobákem zřejmě okusoval tvrdou a dřevnatou pouštní vegetaci. Nález jakapila podle vědců ukazuje, že raní zástupci skupiny Thyreophora byli mnohem rozšířenější po Zemi, než jsme si původně mysleli.

Messerschmitt Bf 109 nesporně zůstává nejznámějším německým stíhacím letounem druhé světové války, na čemž se jistě podepisuje také gigantický počet vyrobených kusů. Ačkoliv od roku 1941 získal i velký význam Focke-Wulf Fw 190, řada zkušených letců stále preferovala „stodevítky“. V úloze doprovodného stíhače amerických těžkých bombardérů se určitě nejvíc proslavil stroj P-51 Mustang, ovšem prvním letounem, který dokázal „velkým hochům“ zabezpečit efektivní ochranu, se stal P-47 Thunderbolt. Pokud mustang představoval esenci elegance, thunderbolt lze výstižně charakterizovat jako ztělesnění brutální síly.

Zvláštní přístup k designu

Americký P-47 Thunderbolt reprezentoval největší a nejtěžší sériově vyráběnou vrtulovou stíhačku, na čemž je však paradoxní, že se vyvinul naopak z projektu lehkého letounu. Americké letectvo vydalo specifikace v červnu 1940 a zájem projevila mimo jiné značka Republic, kde jako hlavní konstruktér působil Alexander Kartveli. Podobně jako jeho předchůdce Alexander Seversky, po kterém se firma dříve jmenovala, pocházel z carského Ruska, konkrétně z Gruzie, což zřejmě vysvětluje jejich neortodoxní (či snad „neamerický“) přístup ke konstrukci stíhaček.

Kartveli na počátku navrhl lehký stroj s řadovým motorem, jenž sliboval větší výkon za nižší cenu než hvězdicové agregáty, na něž obvykle sázel Seversky. Parametry výsledného stroje XP-47A však nesplnily očekávání, a proto Kartveli celý design přepracoval a uzpůsobil jej pro obří hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp s turbodmychadlem. S nevelkou nadsázkou lze říci, že spíše navrhl turbodmychadlový systém a pak okolo něj postavil stíhačku, která obdržela název XP-47B a poprvé se vznesla 6. května 1941.

Kromě výkonného turbodmychadla nabízela také řadu dalších neobvyklých rysů, například velmi prostornou kabinu či teleskopické nohy podvozku, díky nimž vzniklo v křídle místo pro osm 12,7mm kulometů. Stíhač, jenž dostal bojové jméno Thunderbolt, budil pozornost enormními rozměry, ale také výkony ve velkých výškách, neboť právě tam se nejvíce projevovaly účinky turbodmychadla.

Sériová výroba se rozběhla v březnu 1942 a první stroje P-47B promluvily do boje v létě, aby se ve výrobě záhy přešlo na provedení P-47C. Od prosince 1942 se dodávaly stroje P-47D, avšak teprve od 25. série (respektive od letounů označených P-47D-25-RE) se dostavila zásadní změna, která řešila jeden z nedostatků, které piloti thunderboltů od začátku silně kritizovali.

Vynikající rozhled

Pochvalovali si totiž nezvykle rozměrný kokpit s pohodlným sedadlem, ale vadil nedostatečný rozhled z kabiny, který značně omezoval tvar zádě trupu. Zprvu použité řešení pomocí zrcátek nebylo příliš komfortní, proto se počínaje letouny verze P-47D-25-RE změnil tvar překrytu kabiny a celé linie trupu. Nová „bublina“ potom nabízela vynikající rozhled do všech stran.

Kromě této nápadné vzhledové změny pochopitelně probíhala též evoluce dalších prvků konstrukce, a tudíž přibývající verze obdržely například upravené řízení, závěsy pro palivové nádrže či zdokonalené zaměřovače. Po „déčku“ se objevila varianta P-47M, jež nabízela vyšší rychlost, aby mohla bojovat s německými „létajícími bombami“ V-1 a proudovými stíhačkami, kdežto modifikace P-47N s prodlouženým doletem vznikla pro nasazení na pacifickém bojišti.

Optimální pro velké výšky

Paralelně s produkcí u samotné firmy Republic probíhala sériová výroba též u společnosti Curtiss, tyto letouny označené P-47G se však vyznačovaly řadou nedostatků, a tak se následně užívaly pouze pro výcvik v USA. Naopak letadla z výrobní linky firmy Republic mířila k bojovým útvarům působivým tempem, díky čemuž se thunderbolt stal nejpočetnější americkou stíhačkou celé války. Jeho dlouhý dolet znamenal správnou odpověď na potřebu letounu, jenž zvládne doprovázet americké bombardéry nad Německo a čelit německým stíhačům.

Dokončení: Ochránci a lovci bombardérů (2): Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K

Právě ochrana letadel B-17 a B-24, která působila ve výškách nad 10 000 m, představovala ideální úkol pro turbodmychadlový thunderbolt, který ale ukázal, že se dokáže skvěle uplatnit i nízko nad zemí. V průběhu roku 1944 jej v roli doprovodného stíhače postupně nahrazoval P-51 Mustang a „sedmačtyřicítka“ přebírala spíše úlohu stíhacího bombardéru a letounu přímé vzdušné podpory, přestože soubojům se ani nadále nevyhýbala. P-47 odešel ze služby v americkém letectvu v 50. letech, avšak několik států jej coby stroj pro útoky na pozemní cíle provozovalo ještě v 60. letech.

Atmosféru Venuše tvoří mračna oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Hustá mračna navíc odrážejí značnou část slunečního záření, díky čemuž je Venuše (po Slunci a Měsíci) třetím nejjasnějším objektem na nočním nebi. Zatímco část slunečního záření venušská mračna odrážejí, ultrafialové záření naopak z velké části pohlcují. Podle vědců je hlavním absorbérem UV zářením síra, respektive její alotropy.

Tým španělských a amerických vědců se pomocí počítačů pokusil modelovat vznik alotropů síry v atmosféře Venuše. Podle Jamese Lyonse z Planetary Science Institute je tento postup na jedné straně novátorský, nicméně vzhledem k povaze zkoumaných prvků jde o bezpečný a užitečný přístup. V některých případech jde podle Lyonse dokonce o jediný možný způsob ověřování.

Alotropy síry vznikající v atmosféře Venuše. Tří a čtyřatomové molekuly (S₃ a S₄) jsou podle vědců odpovědné za absorbci slunečního UV záření. (ilustrace: Planetary Science Institute, Royal Society of Chemistry, Jackson, CC BY 4.0)

Počítačové modely vědcům ukázaly, že za vznikem dvouatomé síry (S2), která je podle badatelů stavením kamenem alotropů síry, je působení slunečního záření na oxid siřičitý (SO₂). Při něm dochází k rozložení oxidu siřičitého na oxid sirnatý (SO) a oxid sirný (S₂O). „Vedlejším produktem“ těchto reakcí je uvolnění dvouatomového alotropu síry. Z následných reakcí pak podle badatelů vznikají další víceatomové alotropy síry (S₃ až S₈), přičemž tří- a čtyřatomové alotropy fungují jako hlavní absorbéry slunečního UV záření.

TIP: Planeta Venuše zřejmě rotuje jen díky své husté a nevlídné atmosféře

I když úplný vědecký konsenzus ohledně identity venušského absorbéru UV záření zatím nepanuje, je podle badatelů velmi pravděpodobné, že hlavní roli v něm hraje síra. V obecné rovině pak studie amerických a španělských vědců otevírá dveře k použití molekulárních technik ab initio (pokročilých výpočetních modelů) k rozuzlení složité chemie atmosféry Venuše.

Bulharsko si vysloužilo přízvisko „země růží“ a nádhernou květinu považuje za svůj národní symbol. Nezvolilo si ji přitom náhodně: Jihoevropský stát představuje největšího světového producenta růžového oleje, jenž se po kapkách lisuje z miliard okvětních lístků. Na jediný kilogram vzácné tekutiny padnou tři až čtyři tuny květů, přičemž jí Bulharsko ročně vyprodukuje asi dvě tuny a drtivou většinu vyveze do zahraničí. Na konci 19. a začátkem 20. století objevily kouzlo oleje parfumerie a kosmetický i farmaceutický průmysl. Ačkoliv o tom tedy nejspíš nevíte, kapku máte možná právě teď na těle…

Věčně kvetoucí láska 

Existuje přes dvě stě druhů růží a dělí se do tisíců odrůd. Na výrobu speciálního oleje se však v Bulharsku využívají růže damašské, které pěstitelé po staletí šlechtili a přizpůsobovali lokálním podmínkám. Teorií, jak se zmíněná odrůda do země dostala, známe hned několik: Podle jedné ji s sebou přinesli vojáci Alexandra Makedonského, když se z Persie vraceli přes Damašek. Dle jiného zdroje sahají kořeny odrůdy přímo do hlavního města dnešní Sýrie, kam ji dovezli turečtí kupci v 17. století, kdy tvořilo Bulharsko součást Osmanské říše. Třetí verze hovoří o pěstování okrasných květin již od roku 1420 a o jistém tureckém soudci, který je přivezl z afrického Tunisu.  

Existuje dokonce i legenda, podle níž se krásná dcera bohatého kupce z Damašku zamilovala do mladého obchodníka z Bulharska. Coby výraz lásky mu na rozloučenou věnovala růži a řekla, že květina stejně jako její cit nikdy nezhyne a každé jaro vykvete. Mladík si růži ponechal a po návratu do města Kazanlak ji zasadil, načež skutečně rozkvetla. 

V zákrytu hor 

Vzácné květy se v Bulharsku pěstují na jediném místě: Říká se mu Údolí růží a jeho voňavým srdcem se stalo zmíněné městečko Kazanlak. Nachází se přesně ve středu země, východně od metropole Sofie, a leží mezi dvěma pásy hor – Sredna gora a Stara planina ho chrání před studenými zimními větry a vytvářejí ideální podmínky pro pěstování. Nejde však o jediný důvod, proč se květinám v oblasti tolik daří. Významnou roli hraje také písčito-jílovitá půda, adekvátní mírné počasí, postupný přechod ze zimy do jara, ideální vlhkost vzduchu, nezbytný sluneční svit a občasné srážky. 

V Kazanlaku se nachází i jediné muzeum růží v Bulharsku: Se svými více než patnácti tisíci exponáty – zobrazujícími vše týkající se těchto okrasných květin, jejich sklizně a produkce oleje – rozhodně nemá o zájem turistů nouzi. Kromě Kazanlaku se nejvýraznější růžová tradice udržuje v okolních vesničkách Karlovo, Kančevo, Rozovo, Ražena a Pavel Banja, mezi nimiž se rozkládají nekonečná pole ceněných květin.

Než uschne rosa 

S růžemi se v zemi pojí rovněž řada tradic v čele s populárním festivalem, který se už od roku 1903 odehrává vždy první červnový víkend. Za více než století se z něj stala natolik věhlasná slavnost, že láká nejen Bulhary, ale také zájemce z celé Evropy, a dokonce i z jiných kontinentů. Třídenní „šílenství“ v Kazanlaku zahrnuje trhy, koncerty, folklorní vystoupení, výstavy, ochutnávky vína i místní gastronomie či slavnostní průvod – to vše s jediným cílem: oslavit dary unikátních růží.

Mezi první ranní aktivity festivalového dne patří rituální sběr okvětních plátků, jemuž Bulhaři říkají „rosober“: Barevné výšivky krojových sukní a košil se při něm prolínají s pestrými keři, zatímco se pod jasnou oblohou rozléhají lidové písně a pískot. Bulharky si dají jednu růžičku za ucho a za zpěvu trhají okvětní lístky. Přes den je pak rozhazují po ulicích města, kam se dění festivalu přesouvá. Sklizeň si však může vyzkoušet kdokoliv a nejšikovnější účastník dostane odměnu přímo od majitelů polí.

Od květů k alkoholu 

Druhý velký rituál představuje „rosovarene“, kdy se z okvětních lístků připravují rozličné nápoje. Nejznámější je „gjulovica“, specifická rakije typická pro daný region: Vyrábí se zpracováním růžového oleje v jednoduchém lihovaru zvaném „gulpan“, který kdysi na území dnešního Bulharska používaly kočovné kmeny. 

Přes den pak hlavní ulicí Kazanlaku projde průvod více než pěti tisíc účastníků, v němž se prezentují obyvatelé města i celé země. Nekonečné veselé zástupy vede „královna růží“, v doprovodu družiny malých princezen, v závěsu pak nechybějí ani kovbojové na koních, starodávné kočáry, motorkáři, mažoretky, folklorní soubory či studenti z různých škol. Nejen podél trasy průvodu předvádějí řemeslníci a umělci svá díla a zájemci mohou ochutnat i zakoupit veškeré produkty, jež se v Bulharsku z růží vyrábějí: například džemy, med, čokoládu, čaje, sirupy, džusy, víno, likéry či brandy.

Růžová carevna

Samotná královna, které Bulhaři říkají doslova „růžová carevna“, se volí pro každý rok a její vyhlášení patří k nejoblíbenějším událostem festivalu. Volba je naoko naaranžovaná jako soutěž, v níž se utkají nejkrásnější a nejšarmantnější absolventky středních škol v Kazanlaku. Vítězku však odborná komise vybírá už před festivalem během castingu. První „panovnice“ usedla na sladce vonící trůn v roce 1968 a od té doby se tradice nepřerušila. Vybraná dívka pak město reprezentuje na různých vystoupeních, přehlídkách či setkáních.

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Festival růží představuje jedinou folklorní událost svého druhu na světě, a pokud máte možnost, určitě si jej nenechte ujít. Až pak večer po všem tom voňavém veselí ulehnete ke spánku, bude se vám o cenných okvětních lístcích a oleji i zdát.  

Psal se první lednový den roku 1946, jen pár měsíců po skončení druhé světové války. Japonci měli za sebou několik krutých šoků: bombardování atomovými zbraněmi, okupaci americkými vojsky a také projev císaře Hirohita, který jako první japonský vládce v dějinách přímo promluvil k běžnému lidu – ačkoliv zprostředkovaně přes rádiovou nahrávku – když v srpnu 1945 oznámil kapitulaci. Studeným sprchám však nebyl konec.

Velebený, božský císař se k poddaným obrátil znovu, tentokrát v psaném prohlášení, v němž připustil, že není potomkem bohyně slunce, nýbrž člověkem jako každý jiný. V několika větách, které si vynutili spojenečtí velitelé výměnou za zachování jeho úřadu a imunitu před soudem za válečné zločiny, se tak zhroutila tradice stará dva a půl tisíce let a udržovaná během vlády 126 císařů. 

Tzv. deklarace člověčenství vydláždila cestu k přijetí nové ústavy, která Hirohitovi o rok později vzala roli absolutního vládce a nasměrovala zemi k formě konstituční monarchie po vzoru Británie. Japonský vládce v ní už nedisponuje žádnou politickou ani vojenskou mocí a jeho role je čistě ceremoniální. Něco se však přece jen nezměnilo, a sice tradice svazující chování panovníka. 

Božské převtělení

Hirohito zemřel v roce 1989 a dnes patří mezi nejznámější příslušníky prastaré dynastie. Jeho jméno se přitom pojí s řadou novinek – ustavil například současnou podobu korunovační ceremonie. Od nepaměti jde o mimořádně sledovanou událost s pečlivě naplánovanou sérií procedur a předchází jí několik měsíců komplikovaných příprav: V případě Hirohita se protáhly na celé dva roky. 

Ne všechny součásti korunovace jsou však veřejné. Kupříkladu závěrečný obřad daidžósai spočívající v konzumaci posvátné, rituálně vypěstované rýže se odehrává v noci a v přísném soukromí císařské rezidence. Právě při něm má údajně dojít k božskému převtělení, ačkoliv současná ústava již zmínku o přerodu neobsahuje a řada Japonců považuje dodržování dávné tradice spíš za úsměvné. Podle průzkumů nicméně císařovu božskému původu stále věří každý dvacátý obyvatel země vycházejícího slunce.

Nezbytnou součást korunovace, jež naopak podporu v ústavě nadále má, tvoří také převzetí kamenného zrcadla, klenotů a meče – tedy trojice posvátných císařských symbolů, pocházejících podle tradice přímo od bohyně slunce. 

Nová éra, nový kalendář

Srovnáme-li systém vládnutí v Japonsku a v Evropě, zjistíme, že se nemohou víc lišit. Rozdíl představuje už samotný titul: Podle původních japonských zvyklostí je nezdvořilé nazývat panovníka jeho pravým jménem, a předci dnešních obyvatel země vycházejícího slunce se ho z hluboké úcty obávali i vyslovit. Když o panovníkovi hovořili, byl pro ně „mikado“ neboli „vznešená brána“. Teprve později se vžil dodnes užívaný termín „tennó“ čili „syn nebes“.

Při usednutí na trůn si také každý monarcha volí název nadcházející éry, jež se pak ztotožňuje s obdobím jeho funkce. Kupříkladu císaře Mucuhita dnes většina lidí zná jako Meidžiho, v upomínku stejnojmenné série reforem. Na západě však často přetrvává užívání rodného jména, proto císaře Šówu alias „zářící mír“ známe převážně jako zmíněného Hirohita.

Narozeniny nového císaře představují po dobu jeho vlády státní svátek a den jeho nástupu k moci zahajuje další éru v japonském kalendáři. Ta současná, kterou v roce 2019 odstartovala korunovace císaře Naruhita, nese název Reiwa neboli „harmonický řád“. Přerušila tak éru Heisei alias „všudypřítomný mír“ zavedenou jeho otcem Akihitem, jenž se v roce 2016 zapsal do dějin jako první císař po více než dvou stech letech, který se rozhodl abdikovat. Parlament musel dokonce schválit změnu zákona, aby tehdy 85letému monarchovi předčasné opuštění funkce vůbec umožnil. 

Čekání na syna

Uvážíme-li, že japonští císaři drží moc v rukou už dvacet šest století, je téměř s podivem, že se během zmíněné doby ani jednou nemusel řešit palčivý problém pohlaví nástupců. Současná pravidla totiž zakazují, aby na trůn usedla žena, a v minulosti k tomu docházelo jen výjimečně: Například v letech 707–715, kdy zemi vycházejícího slunce vládla básnířka Genmei. Relativně nedávno se přitom zmíněnou otázkou musela dokonce zabývat vláda. 

Logickým nástupcem trůnu by měl být přímý potomek současného císaře, ten ovšem se svou manželkou vychovává jediné dítě, dvacetiletou princeznu Aiko. Oficiálním následníkem se tak stal Naruhitův mladší bratr Fumihito a po něm jeho syn, princ Hisahito. Právě ten přišel v roce 2006 na svět jako první chlapec v císařské rodině od roku 1965, po dlouhých desetiletích čekání. Krátce předtím dokonce tehdejší premiér Džuničiró Koizumi ustanovil speciální vládní komisi, jejímž úkolem bylo zabývat se případnou změnou následnického systému ve prospěch žen. Závěr zněl, že jsou politici ochotni zákony upravit, ale zpráva o narození Hisahita jejich rozhodování opět pozastavila. 

Palácové housenky

Nicméně Aiko svému strýci jeho budoucí panovnické povinnosti nejspíš nezávidí. Ačkoliv se narození do císařské rodiny může na první pohled jevit jako výhra – třeba už jen proto, že dostanete do vínku adresu v opevněném šedesátipokojovém paláci uprostřed Tokia, k němuž náleží pozemek o rozloze 142 hektarů – opak je pravdou. 

Jakýkoliv náznak osobního života či soukromí představuje pro monarchu a jeho nejbližší okolí něco zcela nemyslitelného. Rozvrh panovníka se striktně plánuje, každá minuta má přesně danou náplň a navzdory vládnoucí funkci nemá císař takřka žádnou pravomoc rozhodovat ani o svém životě. Nevlastní základní osobní předměty jako telefon či peníze, neboť je zkrátka nemůže používat.

Seznam jeho povinností je až směšně krátký a zahrnuje převážně symbolické akty, jež dávno pozbyly praktický smysl. Panovník má tedy kupříkladu na starosti pěstování „císařské“ rýže, zatímco jeho manželka pečuje o palácové housenky bource morušového. Kromě toho patří k jejich dennímu režimu účast na modlitbách, pochopitelně v předepsaném oděvu, jenž kopíruje tradiční styl oblékání.

Vlastní názor zakázán

Veškerá zodpovědnost za hladký chod císařského dvora včetně dodržování příslušných pravidel a povinností leží na bedrech 1 100 pracovníků, z nichž naprostou většinu tvoří příslušníci ochranky. Až do poloviny minulého století náležela k císařově svitě také skupina profesionálních konkubín, dlouholetou tradici však přerušil Hirohito, který se v roce 1959 oženil s prostou katoličkou Mičiko, s níž se seznámil na tenise. Mimochodem, tehdy se poprvé do císařské rodiny přivdala žena bez aristokratického původu a Hirohito tím vzbudil značný rozruch. 

Žádná odchylka od předpisů se totiž neobejde bez dohry: Mezi palácovými zaměstnanci nechybějí ti, jejichž pracovní náplní je císaře či jiného člena dynastie důsledně upozornit, kdykoliv si dovolí porušit protokol. „Provinilec“ si tak v minulosti vyslechl třeba výtku, že věnuje příliš času návštěvám vlastní rodiny. Ze své pozice nemůže císař rozhodovat dokonce ani o tom, kteří hosté u něj dostanou povolení k audienci.

Veškeré státnické povinnosti se roku 1947 omezily na podepisování nezbytných dokumentů, jejichž počet dosahuje zhruba tisícovky ročně. Pokud by se k nim chtěl ovšem panovník jakkoliv vyjádřit, musí si nechat zajít chuť. Platí dokonce nepsané pravidlo, že na veřejnosti nikdy nesmí dát najevo svůj názor ohledně politických záležitostí – přestože podobně je v daném ohledu zdrženlivá například i britská královna Alžběta II., ačkoliv z vlastní vůle.

Budoucnost bez císaře?

Má-li císař přece jen alespoň nějaký vliv, pak jde skutečně o maličkosti, jako když si kdysi Akihito prosadil, že kolona jeho vozidel bude zastavovat na semaforech stejně jako ostatní automobily. Jakmile ovšem prohlásil, že by svým vnoučatům přál normální dětství mezi vrstevníky, vyvolal vlnu pobouření. K podobnému výroku měl přitom zjevně důvod: V posledních letech vlády trpěl zdravotními potížemi, mimo jiné krvácením ze žaludku a střev či vředy v ústech, jež mnozí nezávislí odborníci přičítali právě permanentnímu stresu.

Ve srovnání se svými předchůdci přitom na trůnu nesetrval dlouho: S „pouhými“ třemi dekádami zůstal u moci méně než polovinu času oproti svému otci. Zřejmě však již před nástupem tušil, jak neveselé období ho čeká, a v roce 1990 se dokonce nechal slyšet, že se právě chystá ztratit svobodu a proměnit se v robota. Současný císař Naruhito si dokázal vydobýt alespoň nějaká osobní privilegia: Věnuje se vodohospodářství, hraje na violu a rád se prý toulá po horách. 

TIP: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Uvádí se, že striktní systém svazujících omezení měl zásadní vliv i na dvě ženy provdané do císařské rodiny: Hirohitova manželka Mičiko během jeho mandátu dlouhodobě oněměla a současná císařovna Masako zas prošla až zarážející proměnou osobnosti. Zatímco před manželovou korunovací se jednalo o emancipovanou a moderní ženu, jakousi první dámu orientu, v současnosti vystupuje spíš jako „šedá myška“ a na veřejnosti se neobjevuje. Není divu, že v japonské společnosti stále častěji zaznívá dříve nemyslitelná otázka: Potřebuje ostrovní země skutečně svého císaře?  

Evropští kolonizátoři dávali dobytým územím s oblibou jména podle již existujících sídel či regionů starého kontinentu, k jejichž názvům pouze přidali přívlastek „Nový“. Uvedeným způsobem přišlo k dnešnímu pojmenování například americké město New Orleans, ale i tamní státy New Hampshire a Nové Mexiko nebo oblast Nová Anglie. 

TIP: Jak Angličané (ne)objevili Austrálii: Slavného Brita předběhl holandský kapitán

Nepříliš vysokou míru lingvistické vynalézavosti projevili zejména Holanďané, kteří stáli mimo jiné za prvotním označením New Amsterodam pro současný New York či Harlem – původně New Haarlem podle stejnojmenného nizozemského města. Souostroví ležící jihovýchodně od Austrálie objevili v polovině 17. století a nazvali jej po vzoru přímořské provincie Zeeland na jihozápadě dnešního Nizozemska, kterou od jejího tichomořského jmenovce dělí úctyhodná vzdálenost 18 700 kilometrů.

Původní Zeeland je nizozemská provincie, která se nachází v jihozápadní části země v oblasti společné delty řek Šelda, Máza a Rýn do Severního moře. (foto: Wikimedia, CC BY-SA 2.0)