Alpy jsou nejkrásnější na jaře. Ještě před třemi týdny ležel na horách sníh, teď jsou nižší svahy pokryté koberci bíle kvetoucích sasanek narcisokvětých, pryskyřníky omějolistými, které též kvetou bíle, a žlutými upolíny. Jak stoupáme výš, květena se samozřejmě mění. Rostlinky jsou nižší a druhů přibývá. Hřeben pak vypadá, jako by na něm byla vysázená jedna velká skalka. Mezi kameny vyrůstají žluté prvosenky aurikule s dužnatými listy a v kombinaci s modrými hořci Clusiovými vytváří zlato-úborové petrklíče dekorativní porost, v němž září purpurové kopyšníky a fialově svítí střapaté dřípatky či miniaturní zvonky alpské.

Odměna s horským dramatem

S rozmanitostí květin ovšem ten den rostly na obzoru také mraky. Nedělali jsme si starosti, protože jsme předpokládali, že na mapě značený bivak nám poskytne útočiště před případnou bouřkou. Ovšem někdy bývá všechno jinak, než si člověk naplánuje. Bivak zbudovaný v 70. letech minulého století postrádal podlahu, místo ní zbyl jen značně nerovný terén a hlína. Na trosky sedátek jsme alespoň umístili batohy a před bivakem jsme postavili stan, který se však v noci podle průsaku tvářil starší než samotný bivak. Noční bouřka byla velká: Přišel silný vítr a lilo jako z konve. Nás však kromě spacáků hřálo vědomí, že ještě ten večer jsme pořídili pěkné fotografie kozorohů, kteří se pásli na strmém svahu kousek od bivaku.

Kozorožci a kamzíci se během slunných jarních dnů a v létě zdržují ve vysokých polohách, kde odpočívají v nepřístupném terénu. Kamzíci mnohdy vyhledávají poslední zbytky sněhu, na kterém se ochlazují. Za potravou společně s kozorožci sestupují ze skalních teras až navečer a brzy ráno, kdy je klima příhodnější.

Na zelených alpských loukách při horní hranici lesa lze pozorovat také jeleny. I oni se chtějí v parném dni zchladit, proto často lehávají na vlhčích místech, v blízkosti horských bystřin a během léta třeba i v některém ledovcovém plese. Odpočinek však nebývá klidný. Zvířata otravují hejna dotěrných much, které na jaře přitahuje i prokrvené lýčí jeleních parohů. Mouchy útočí i na nás; pijí náš pot a přitom nepříjemně lechtají. Rozhodně to není nijak příjemná společnost.

Za tajemným hlasem

Už předešlý večer mě zaujal nápadný hlas, který se ozýval od sněhových polí. Poměrně hluboké, tajemně znějící „orr ke-kerrr“ se neslo do šera smrákajících se hor. Časně ráno se hlas ozval znova. Vykročila jsem přímo k nejbližším zbytkům sněhu, fotoaparát v pohotovosti. Odhalení na sebe nedalo dlouho čekat. V jeden okamžik mi téměř zpod nohou vylétl zavalitý pták, jehož jsem si předtím ani nevšimla, a usedl na nedalekou skálu. Jednalo se o bělokura horského (Lagopus muta). V přírodě jsem se s ním setkala poprvé, a tak jsem pochopitelně neznala ani jeho volání, které prý zřejmě plní funkci zpěvu.

Chtěla jsem si tohoto hrabavého ptáka prohlédnout a také zkusit zdokumentovat, proto jsem se v zákrytu balvanů plížila k místu, kam usedl. Plížení ale bylo zbytečné. Samec téměř přepeřený do letního šatu se moc nebál a až velkoryse mě nechal fotografovat na pouhé čtyři metry. Dal mi šanci několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu a poté s drnčivým voláním přelétl přes malé údolí na protější skálu.

V Alpách se bělokuři vyskytují od klečového stupně až po hranici věčného sněhu. Na zimu se stahují do nižších poloh, kde vyhledávají společnost velkých býložravců. Ti ve snaze dostat se k potravě odhrabávají sníh a bělokurům tak usnadňují přístup k semenům trav a zbytkům rostlin. Na jaře bělokuři oždibují pupeny a živí se hmyzem, koncem léta bobulemi.

Vyhlídka na „vzdušné zámky“

Po úspěšném focení bělokura jsme se chtěli přesunout na horskou chatu. Důvod byl prostý: Docházela nám voda. Právě jsme nebyli v dosahu žádného horského potoka, a ani odtávající sníh nevytvářel malou stružku, ale hned se vsakoval. Z mapy jsme vyčetli, že chata, poblíž které vyvěrá pramen, je nejbližším možným místem, kde bychom mohli vodu doplnit. Od včerejška však fičel silný vítr a občas se mnou zacloumal tak, že mě navzdory těžkému batohu na zádech nekompromisně naklonil do kosodřeviny. Chůze v takovém fičáku byla nejen nepříjemná, ale na exponovaných místech i nebezpečná. Vydala jsem se tedy zpět k bivaku a o pár hltech vzácné tekutiny jsem přežívala navzdory větru i pražícímu slunci.

Manžel zatím schoval svůj batoh ve skalní puklině a jen nalehko s prázdnými láhvemi absolvoval cestu k prameni za chatou. Zpět se vrátil s naprosto úžasnou novinou. U pramene zastihl stádo kozorožců! Vzhledem k tomu, že se zvířata klidně popásala na travnatých svazích kolem jediného vodního zdroje v dosahu několika kilometrů (alespoň podle mapy), jsme usoudili, že zítra navečer bychom s notnou dávkou štěstí mohli kozorožce zastihnout na stejném místě. Alespoň jsme v to doufali. S vidinou „vzdušných zámků“ jsme opět postavili protékající stan. Tentokrát naštěstí nepršelo, ale protivný, chladný vítr ustal až k ránu.

Lepší než trekové boty

Ráno se mi za pokřiku bělokurů podařilo vyfotit kamzíky. Tři dospělci okusovali trávu ve strmém srázu v blízkosti samice s loňským mládětem. Všichni však byli pode mnou, takže fotografie by byly příliš z nadhledu. Snažila jsem se tedy nenápadně slézt níž, když tu si mě jeden z kamzíků všiml a ostrý hvizd, který vznikne vyfouknutím vzduchu z nozder, prořízl ranní ticho. Všichni zbystřili a ladně popoběhli v krkolomném terénu ještě víc dolů. Ten, který výstražně zahvízdal, ale rozvážně vystoupal na vytrčený skalní ostroh, odkud jistil okolí (dominantním smyslem kamzíka je zrak).

Opatrně jsem sešplhala ještě níž, abych se dostala na úroveň zvířete a zpoza kamene vyfotila na skále „pózujícího“ strážce. V tu chvíli jsem ocenila základy skálolezení, ačkoliv jsem na kluzké trávě záviděla kamzíkům blánu mezi prsty, díky níž se kopýtko doširoka roztáhne a dokonale tak přilne k povrchu. To jim zaručuje bezpečný pohyb i možnost dělat odvážné skoky v náročném horském terénu. Při sestupu zvířata využívají i paspárky na noze – jejich tvar a sklon zvyšuje brzdící účinek. Což se o vzorku sebelepších trekových bot říct nedá.

Dohled nad kamzičí školkou

Po zdárném začátku jsme se konečně vypravili k horské chatě, kde jsme plánovali složit těžké batohy a přes noc i naše těla. V půli cesty nám opět začala docházet voda, což bylo nepříjemné, protože slunce pražilo. Museli jsme tedy vyjít s posledním litrem, dokud jsme nedošli k chatě. Jinak jsme obvykle vypili pět litrů na dvě osoby na den.

Cesta k chatě byla poměrně dlouhá, poněvadž jsme zastavovali kvůli fotografování alpské flóry a také kvůli pozorování kamzíků, kteří v nezvykle parném jarním dni polehávali na zbytcích sněhu a chladili se. Leželi však vždy velmi daleko. Dalekohledem jsme na stráni náhorní planiny sledovali i zvolna přecházející tlupu kamzic s letošní drobotinou. Kamzíčata se držela pospolu a tvořila jakousi „kamzičí školku“. Dospělé samice je v této formaci snadněji uhlídají a oni se zase mohou mezi sebou dosyta honit a přitom pružně a obratně vyskakovat do výšky.

Jednodenní kozorožčí divadlo

Na chatě jsme si zamluvili nocleh, občerstvili se a s velkým očekáváním jsme se vydali s fotoaparáty k prameni, kde Zdeněk den předtím zastihl kozorožčí stádo. Štěstí nám přálo. Když jsme přišli k vodě, stačilo se jen rozhlédnout po okolních kopcích a začít počítat. Zaznamenali jsme neuvěřitelných 28 kusů, které pospávaly na vyvýšených místech, otíraly se o kleč, popásaly se a občas přátelsky i s trčící trávou v tlamě zkřížily rohy. Úchvatné divadlo odehrávající se častokrát v bezprostřední blízkosti majestátních zvířat vygradovalo, když se několik kusů rozhodlo přeběhnout přes sněhový jazyk, aby se vzápětí připojilo k většině.

Nakonec nás od kozorožců vyhnal termín večeře, čehož dodnes lituji. Ubytovaní turisté nám stejně všechno snědli, takže na nás zbyly poslední dvě porce špaget (i když výtečných) a zatímco jsme jedli, kozorožčí divadlo u pramene určitě pokračovalo.

Na ráno jsme si směle „naplánovali“ repete ve společnosti kozorožců, ale celé stádo zmizelo někde v horách. Na skalách vysoko nad námi přecházely tři opožděné kusy a i ony zanedlouho zmizely v hustém porostu růžovo-červeně kvetoucích pěnišníků rezavých (rododendronů). Své druhové jméno získaly pěnišníky podle rezavé pryskyřičnaté plsti na spodní straně listů, která rostlinám pomáhá bránit se proti vysušujícím větrům.

Sestup za dohledu svišťů

Vrátili jsme se na chatu, vyzvedli jsme batohy a obtěžkáni věcmi jsme pro tentokrát vyrazili do údolí. Jenže nešlo to tak rychle. Cesta byla totiž lemována rozličnými kvítky všemožných barev a tvarů, takže náš sestup byl každou chvíli prokládán fotografickými zastávkami. Zakrslá dryádka osmiplátečná, růžokeřík listový, bílý mák Sendtnerův, rozčepýřené modré hlavičky kdoulenek srdcolistých… Jemnost květin až v ostrém protikladu kontrastovala s drsnou krajinou skal a příkrých kamenitých svahů, odkud nás bedlivě pozorovali svišti. Slunili se rozvalení na kamenech a patrolovali okolí nebo dřímali v ústí svých nor.

Svišti nemají rádi vysoké teploty a během parných dnů nepřijímají potravu. Obecně jsou horská zvířata uzpůsobena k přežití v drsných podmínkách, kdy například ještě na jaře může rozkvetlé stráně zčistajasna zasypat sníh. Vedra krátkého horského léta proto snášejí hůř než chlad a nepohodu.

Namísto doslovu

Dívám se na kamzíka, který leží na nepřístupné skalní římse, a snažím se dalekohledem odhalit skrytou pěšinku, po které se tam na ni dostal. Ozvěnou od skalních stěn se odráží křik kavčat, a když zvednu hlavu k obloze, všimnu si siluety orla, který krouží vysoko nad námi. Jen mi tu idylu krásné a dosud nespoutané přírody odlehlého koutu hor kazí posed, který vyčnívá na kraji lesa a v téměř panenské divočině působí doslova zlověstně (obliba trofejního lovu v Alpách v posledních letech roste). Otočím se k němu zády a se supěním nahodím na ramena přeplněný batoh.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Sice se plahočíme z kopce do kopce s těžkou fototechnikou, ale zastřelit zvíře umí každý. My, lovci beze zbraní, se k němu musíme přiblížit tak, aby výsledná fotografie byla efektní. Vyfotit a přitom nevyplašit. A protože počasí v horách bývá opravdu „náladové“, snášíme nepohodu společně se zvířaty, zdoláváme úzké chodníčky, kde často chybí jištění, a proto fotoaparát někdy z batohu vytáhneme, až když už je pozdě. Zejména obezřetní svišti a kamzíci vám nedají žádnou fotku zadarmo. Ale i to patří k divoké tváři Alp.

Vyprávět by mohl Charles Osborne z americké Iowy, jenž škytal nepřetržitě 68 roků, v letech 1922–1990. Nebo brazilský prezident Jair Bolsonaro, kterého desetidenní škytavka nedávno dovedla až do nemocnice. Nepříjemnou zkušenost má také Hana Koželuhová, jejíž případ patří k nejtěžším v Česku. „Netušila jsem, že může být tak úmorná,“ líčí. 

Když nic nepomáhá

Škytavka se u ní spustila v roce 2010 na rekreačním pobytu s lidmi po dětské mozkové obrně. „Podle toho, co jsem slyšela, ji mohl způsobit stres,“ uvažuje Hana, kterou tehdy vedoucí tábora poslali na pohotovost. Tam dostala kapačky a tlumicí léky, druhý den se ale všechno opakovalo – a nakonec nepřetržitě škytala celé tři roky. Při vyšetřeních jí lékaři diagnostikovali mimo jiné zánět jícnu, porucha ovšem nezmizela ani po jeho vyléčení. 

„Těžké to bylo hlavně pro okolí. Po prázdninách jsem nastoupila na gymnázium a musela jsem všem vysvětlovat, že mám zdravotní problém a opravdu nenarušuji výuku úmyslně,“ vzpomíná Hana. „Když jsem intenzivně škytala už třeba přes půl hodiny, měla jsem křeče v jícnu a problém se nadechnout.“ Jenže jak náhle potíže přišly, tak nakonec odezněly – jednoho dne se Hana zkrátka probudila a už neškytala. 

Přejídání i alkohol

Z medicínského hlediska představuje škytavka náhlé stahy bránice, vyvolané drážděním okolních nervů. Při záškubech se prudce nasává vzduch do plic, přičemž se uzavře hrtanová příklopka a nahromaděný vzduch se pak dostává ven za doprovodu charakteristického zvuku. „Na středně těžkých škytavkách se často podílí stres, může je nastartovat například nepříjemný zážitek,“ doplňuje neurolog Martin Bojar. Přesné příčiny však odborníci neznají. Obecně se nejčastěji uvádí přejídání, při němž se do žaludku dostane vzduch, další spouštěče tvoří sycené nápoje, kořeněná jídla, dehydratace, emoční vypětí, ale především alkohol.

„Nejdelší škytavka u mě trvala asi čtyřiadvacet hodin,“ vypráví barman Michal Spotkay. Později zjistil, že se problém objeví vždy po určitém druhu alkoholu, a společně se štamgasty vyzkoušeli některé „zaručené tipy“ z internetu: úlek, dýchání do papírového sáčku, úder mezi lopatky nebo si nechat dát od někoho napít. Nakonec pomohl zpěv – zapojí se při něm správné svaly, a navíc na škytání přestanete myslet.

Jde do tuhého

Při dlouhotrvající škytavce ovšem podobné rady příliš nepomohou, neboť její příčiny mohou být mnohem závažnější. Nepotlačitelné křeče signalizují mimo jiné potíže se štítnou žlázou, nádory jícnu či hrtanu, poranění hlavy, ale i cévní mozkovou příhodu. „V takových případech se používá různá farmakologická léčba, léky tlumící záškuby bránice nebo upravující pohyb trávicí trubice. Další možnost představuje chirurgické ‚opíchnutí‘ nervu, který bránici inervuje, případně stimulace přístrojem, jenž pomocí impulzů upravuje její pohyb tak, aby odpovídal dýchacímu cyklu,“ uzavírá neurolog Bojar.

TIP: Životně důležitý reflex: Bez vzdychání by nám hrozilo selhání plic

Také astronauti jsou jen lidé, a v průběhu mise je tudíž mohou potkat mimo jiné deprese, záchvaty úzkosti či nespavost. Let do vesmíru totiž vždy představuje ohromnou stresovou zátěž. Jakkoliv se přípravě na každou kosmickou výpravu věnuje velká pozornost, stále se může mnoho věcí pokazit. Vědomí nebezpečí a tíha zodpovědnosti kladou značné nároky na psychickou odolnost posádek. Navíc hrají roli i další faktory jako odloučení od rodiny a přátel, mediální tlak, ale rovněž kulturní rozdíly mezi členy mise. Nesmíme zapomínat ani na rizika environmentální, k nimž patří pobyt v uzavřeném prostoru či problémy související s reakcemi organismu na prostředí mikrogravitace.

Vybrat ty pravé

Významné psychopatologie, například rozvoj závažného psychiatrického onemocnění jako schizofrenie či bipolární poruchy, jsou v průběhu kosmické mise jen málo pravděpodobné. Astronauti v prvé řadě procházejí přísnou selekcí prostřednictvím psychologických testů, rozdělených do dvou, respektive tří hlavních fází. V té první jde právě o vyloučení psychopatologií: Psychiatři a psychologové vyšetřují jednak aktuální psychický stav kandidáta, ale zajímají se také o jeho osobní anamnézu. Důležitou roli hraje rovněž anamnéza rodinná: Léčil se někdo z příbuzných na psychia­trii? S čím? Vyskytla se v rodině sebevražda, alkoholismus či užívání drog?

V další fázi následuje výběr adeptů s odpovídajícími psychologickými vlastnostmi, jež ovšem nejsou dány konkrétně a striktně – vždy záleží na typu mise. Jiné vlastnosti byly žádoucí u krátkodobých letů raketoplánů, jiné potřebují astronauti žijící půl roku na palubě ISS. Mise na Měsíc a na Mars mají také svá specifika, která se musejí při výběru posádek zohlednit. Obecně však platí, že vhodný kandidát by měl mít vysokou motivaci a dobrý úsudek, což znamená umět z předpokladů vyvozovat správné závěry. A nezbytná je i zralá osobnost a relevantní životní zkušenosti.

S citem pro kulturu

Ve třetí fázi se testují kognitivní schopnosti astronautů, zejména zvládání různých úkolů, adekvátní reakce na nové situace, přizpůsobivost, dále paměť, koncentrace a pozornost. Psychologové zkoumají, jak se kandidáti vyrovnávají se stresem a jak dokážou plánovat a organizovat, jsou-li zahlceni množstvím úkolů. 

Opomenout nelze ani tzv. mezikulturní kompetence. Kosmické mise dnes představují především mezinárodní záležitost. Od každého člena posádky se proto očekává, že se bez problémů domluví anglicky a rusky. Důležitý je také jakýsi cit pro kulturní odlišnosti a specifika různých národů. A v neposlední řadě rozhoduje i schopnost samostatně pracovat či zapadnout do týmu.

Koho s kým?

Jedna ze zásadních otázek zní, které lidi poslat do vesmíru společně. Složení posádky ovlivňují zejména faktory jako věk, zkušenosti a úroveň spolupráce s ostatními během předletové přípravy. Kromě sledování astronautů při výcviku mají psychologové a manažeři kosmických letů k dispozici různé psychometrické pomůcky. Využívá se například test FIRO-B alias Fundamental Interpersonal Relations Orientation – Behavior, který vyhodnocuje interakce mezi lidmi v uzavřené skupině. Vychází přitom z teorie vypracované americkým psychologem Williamem Schutzem v roce 1958. 

Zdaleka však nejde o jediný uplatňovaný psychometrický nástroj. Kupříkladu test NEO PI-R neboli Revised NEO Personality Inventory zkoumá u jednotlivce míru zastoupení pěti obecných a široce pojatých dimenzí osobnosti: neuroticismu, extraverze, otevřenosti vůči zkušenostem, přívětivosti a svědomitosti. Úkolem psychologů a letových manažerů je pak poskládat posádku z lidí, kteří mají osobnostní charakteristiky sice rozdílné, ale vzájemně kompatibilní. 

Především díky pečlivému výběru členů posádek se tedy závažná psychiatrická onemocnění během kosmických misí prakticky nevyskytují. Ovšem lehčí psychické potíže se astronautům při pobytu ve vesmíru občas nevyhnou… 

Neshody a izolace

Průkopníky ve sledování a v analýze psychického stavu svých kosmonautů se stali Sověti. Někteří účastníci misí na stanicích Saljut 6 a 7 v letech 1977–1991 pociťovali známky psychické tísně, případně fyzických potíží s psychologickou příčinou. Šlo o první dlouhodobé pobyty v kosmu: Na palubě Saljutu 6 zůstala posádka poprvé půl roku, na „sedmičce“ dokonce osm měsíců. Každá expedice znamenala uzavření dvou či tří kosmonautů do stísněných prostor malé stanice. Rusové tak ve svém kosmickém programu začali spolupracovat s psychology a psychiatry, kteří sledovali duševní stav členů posádek a rovněž se podíleli na jejich výběru. 

V polovině 90. let se spolupráce s „odborníky na duši“ uplatnila také v NASA. V rámci rusko-amerického programu Shuttle–Mir začali na dlouhodobé mise na oběžnou dráhu létat rovněž astronauti Spojených států. Život na Miru byl ovšem náročný: Zatímco někteří Američané si vedli výjimečně dobře – například Shannon Lucidová v roce 1996 ve stísněných podmínkách ruské stanice bez potíží fungovala šest měsíců – jiní přiznali, že na takový pobyt nebyli připraveni. V důsledku izolace, obtížné komunikace s ruskými protějšky a nedostatku volnočasových aktivit se u mnohých projevilo psychické strádání. 

Strasti přizpůsobování

Ať již hovoříme o misích minulých, nebo současných, coby nejčastější psychické potíže se ve vesmíru vyskytují tzv. poruchy přizpůsobení. Špatná adaptace na nové prostředí a zátěž, k níž při letu dochází, se projevují hlavně příznaky deprese a úzkosti. Už Valentin Lebeděv v hlášení uváděl, že ho během mise na Saljutu 7 trápila skleslost a napjaté vztahy s kolegou z posádky. 

Zajímavou poruchu přizpůsobení, kterou jako první popsali sovětští vědci, představuje tzv. astenizace. Jde o zvláštní typ adaptační reakce podobné neurastenii, kdy jsou kosmonauti unavení, podráždění, emocionálně labilní. Dále trpí poruchami soustředění, mají nestabilní tlak a popisují palpitace, tedy náhle vzniklé „bušení srdce“. Také špatně spí a ztrácejí chuť k jídlu. Podstata popsaného problému zůstává předmětem výzkumu, ale některé studie dokonce uvádějí, že se jedná o kulturně specifickou záležitost.

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů (2)

Osmanská říše se z nepatrného anatolského státečku, kterým byla na konci 13. století, rychle vyvinula v ohromnou velmoc rozprostírající se na třech kontinentech, se kterou muselo její okolí počítat. Turci při správě země zaujímali neotřelé a poměrně pokrokové postoje, které jim umožnily ji efektivně ovládat a udržet. Co však fungovalo v ranném novověku, bylo po třech staletích už nepoužitelné, neboť stát se příliš nemodernizoval a postupně zaostával za Evropou. Z obávaného protivníka se stal kolos na hliněných nohou, který přestával být postrachem pro okolí.

V 18. století si mnozí sultáni uvědomovali nutnost provedení alespoň dílčích změn, aby měla říše šanci obstát a nestala se potravou sousedních zemí. Veškeré snahy o reformy ale narazily na odpor, a to především ze strany sboru janičárů. Tato kdysi nepřemožitelná elitní složka osmanské armády nyní tvořila jen zdegenerovanou kastu obyvatel, kteří se věnovali svému občanskému řemeslu, občas působili nepokoje, aby se procvičili v boji, a především se bouřili proti všem novotám, takže si před nimi nemohl být jistý ani sám sultán. 

Vstříc Evropě

Když se na počátku 19. století pokusil Selim III. (1789–1807) reformovat armádu podle západního modelu, janičáři povstali, svrhli jej a na jeho místo dosadili jeho konzervativního bratrance Mustafu IV. (1807–1808). Nespokojenost s novým pádišáhem však vedla vojenského velitele Bayraktara Mustafu Pašu k pokusu vrátit Selima na trůn, oblehl proto palác Topkapi. Mustafa na to zareagoval příkazem zabít jak Selima, tak i svého bratra Mahmuda, aby zůstal jediným dědicem trůnu. Zatímco Selim byl zavražděn, Mahmudovi se podařilo skrýt v paláci, kde se dočkal osvobození od Bayraktara, který jej prohlásil novým sultánem Mahmudem II. (1808–1839). 

Janičáři se brzy pokusili o reakci: Bayraktar zahynul, Mahmud ještě stihl nechat odpravit Mustafu, ale aby si zachránil kůži, musel janičáry naoko respektovat. Projevil se tehdy jako prozíravý státník. Dlouho se choval submisivně, přičemž si nenápadně budoval okruh příznivců, které dosazoval do strategických pozic a trpělivě čekal na příležitost. Ta přišla v květnu 1826, kdy Mahmud obvinil janičáry z neúspěchu při potlačování řeckého povstání a vyhlásil jejich rozpuštění. Janičáři se podle očekávání vzbouřili. Mahmud proti nim vytáhl pod relikvií Prorokova praporu s významně početnějším vojskem a v Istanbulu je zmasakroval, což znamenalo definitivní konec janičárského sboru. Nyní měl Mahmud otevřenou cestu pro své změny a vývoj říše začal směřovat vstříc Evropě, byť země při tom stále krvácela. Uprostřed rozdělané práce však Mahmud roku 1839 podlehl tuberkulóze.

Novým sultánem se poté stal Mahmudův šestnáctiletý syn Abdul Medžid (1839–1861). Navzdory svému mládí se energicky ujal otcova odkazu a pokračoval v reformách. Již na samém počátku vlády vydal Vznešený dekret gülhanský, zásadní dokument, který mimo jiné přiznával všem obyvatelům říše rovná práva. Tím začal takzvaný tanzimat (přestavba), velké období reforem, díky nimž se odstranily mnohé léta trvající křivdy.

Řada záměrů nicméně zůstala jen na papíře a leckteré nápravy nedokázal zprostředkovat ani sultán. Přesto došlo ke zřetelnému pokroku a Evropa začala vnímat Osmanskou říši jako rozvíjejícího se rovnocenného partnera. To se ukázalo zejména za krymské války (1853–1856), kdy se prakticky celá Evropa neváhala přidat na stranu Turků proti Rusku.

Prvorozený syn

Abdul Medžid nezanedbával ani ostatní panovnické povinnosti, známá je například jeho vášeň k ženám. Měl 27 manželek, což bylo dost i na poměry osmanského sultána, a desítky potomků. Dne 21. září 1840 se mu a jeho čtvrté choti Şevkefze Kadın narodil jeho první syn, který dostal jméno Mehmed Murad. 

Chlapcovo dětství se nelišilo od dětství ostatních princů. V sedmi letech byl spolu se svým mladším bratrem Abdul Hamidem při tradičním obřadu obřezán. Dostalo se mu solidního vzdělání od tureckých i zahraničních učitelů jak v tradičních předmětech (korán, právo, dějiny, arabština, poezie, kaligrafie), tak i v odvětvích, která vyžadovala moderní doba jako byly přírodní vědy, francouzština nebo hra na klavír. Zejména ve dvou posledně uvedených oblastech Murad jevil zřejmé nadání. Hudba jej zajímala po celý život a sám také skládal dodnes oceňované skladby v osmansko-evropském duchu. Z Francie si nechával posílat knihy a časopisy, které v něm vzbudily nelíčený obdiv k západní kultuře. 

Z Murada se stal přesvědčený liberál, který otevřeně podporoval tanzimat. Byl také jediným osmanským sultánem, o němž je známo, že se stal (od roku 1872) členem zednářské lóže. Po žebříčku zednářských stupňů rychle stoupal a víme, že usiloval i o zřízení čistě turecké lóže jménem Envar-ı Şarkiye (Světla východu), jejíž ritus by probíhal výhradně v turečtině. 

Pokrok z nutnosti

Po krymské válce v druhé polovině 19. století se však v říši opět začaly projevovat staré problémy. Abdul Medžid, roztrpčený dílčími neúspěchy, již poněkud rezignoval na jejich řešení a snažil se demonstrovat vyspělost země výstavbou nákladných paláců (Palác Dolmabahce) a jinými projekty, na které si od evropských velmocí půjčoval horentní, dodnes nesplacené sumy peněz. Když roku 1861 podlehl tuberkulóze, zřejmě se tak vyhnul všeobecné averzi, která již pomalu začínala prostupovat společností. 

V Osmanské říši platilo pro nástupnictví pravidlo seniorátu, novým sultánem se proto stal nejstarší žijící mužský člen Osmanova rodu. Tím byl bratr Abdul Medžida Abdul Azíz. I on se zpočátku snažil pokračovat v reformách, avšak na rozdíl od Medžida mu chybělo opravdové nadšení z výdobytků západní civilizace. K novotám i Evropě choval nedůvěru, takže pokud už s nějakou reformou souhlasil, byly jeho hlavní motivací objektivní výhody, které zaváděný pokrok přinesl.

Na druhou stranu se není čemu divit, země byla ve srovnání s Evropou značně zaostalá. Naději představovala urychlená modernizace podle evropského vzoru, která vyžadovala přítomnost evropských odborníků a investic. Dotyčné velmoci často dávaly nepokrytě najevo, že Osmanská říše existuje především díky jejich benevolenci, a pokud ony budou chtít, snadno a rády „nemocného muže na Bosporu“ zlikvidují a jeho území a bohatství si rozdělí. Turci sice budovali diplomatické vztahy, zároveň ale také často válčili, jenom aby zachovali původní územní celistvost.

V létě 1867 se Abdul Azíz se svou svitou vydal na velkou cestu po Evropě, aby posílil dobré vztahy s velmocemi. Přítomen byl i princ Murad, který si svou dobrosrdečností a laskavostí získával okolí více než protivný panovník. Okouzlil Napoleona III. i královnu Viktorii a spřátelil se s budoucím králem Eduardem VII., což Azíze natolik rozčilovalo, že dokonce uvažoval o tom, že Murada pošle zpátky do Istanbulu. 

Letní sultán

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zemřeli krátce po sobě velkovezíři Mehmed Fuad Paša a Mehmed Emin Ali Paša, dva významní architekti osmanských reforem. Prusko-francouzská válka připravila Turky o hlavního spojence a sultán se při hledání nového obrátil k tradičnímu nepříteli říše, k Rusku. Všeobecná neúroda a krach na vídeňské burze roku 1873 přivedly zemi na pokraj státního bankrotu, kterému se vláda snažila vyhnout neúměrným zvyšováním daní. Navíc se opět rozhořely staré konflikty na Balkáně.

Vždy konzervativní Abdul Azíz se nyní stal vysloveným odpůrcem reforem, přesto se mu podařilo proti sobě popudit konzervativní část společnosti, neboť neustále usiloval o změnu tradičního systému seniorátu na primogenituru ve prospěch svého syna.

Roku 1875 navíc vypuklo povstání v Hercegovině, které se následujícího roku přelilo i do Bulharska. Turci se je snažili krutě a nepříliš úspěšně potlačit. V této atmosféře sílila vůči Abdul Azízovi opozice, která by raději na jeho místě viděla liberála Murada. V noci na 30. května 1876 byl Abdul Azíz konečně zbaven trůnu a novým sultánem se stal Mehmed Murad coby Murad V. Následující tři dny a noci trvala všelidová slavnost a elektřinou osvětlený Istanbul vítal nového „sultána oprav“.

Uzlíček nervů

Už v době nástupu se u Murada začala projevovat slabé nervy a podivné chování. Z té příčiny se ani neuskutečnila tradiční ceremonie v Eyüpově mešitě, obdoba evropských korunovací, při níž by obdržel Osmanův meč a stal se oficiálně 33. sultánem říše. Zpráva o strýcově smrti byla nejspíš poslední kapkou, tím spíše, že byl považován za jejího objednavatele. Po Azízově skonu se Murad definitivně zhroutil. Neustále zvracel nebo omdléval, jindy celé hodiny proseděl na pohovce s pohledem upřeným do prázdna a rukou si mnul bradu. 

Týden po Azízově smrti zemřela (snad při porodu) rovněž jedna z Muradových manželek. Její bratr, podplukovník Hasan, se domníval, že byla zavražděna. Vtrhl proto na poradu ministrů a několik jich zabil. Murad na tyto zprávy reagoval depresemi a mdlobami, takže se nemohl ani účastnit pátečních modliteb a modlil se v soukromí. Jednou šel po obřadu spát, aniž se převlékl, a v noci se pokusil podřezat si žíly skleněným střepem. Říše se však nacházela v situaci, kdy potřebovala především silného a rozhodného vůdce, ne uzlíček nervů. Válčilo se na několika frontách, v červnu vyhlásily Turkům válku také Srbsko a Černá Hora. Když přišli za sultánem ministři probrat aktuální situaci, vrhl se jim prý k nohám a žadonil o slitování. Jindy měl po nich zase házet talíře.

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Psychické problémy se snažil Murad řešit alkoholem, což jen budilo posměch, neboť jeho alkoholismus byl vnímán jako příčina, nikoliv následek duševních potíží. Z Vídně byl k sultánovi povolán psychiatr Max Leidesdorf, který jej vyšetřil a navrhl, že by mu prospěly tři měsíce v klidném sanatoriu. To vládní představitelé za dané situace odmítli a již se poohlíželi po Muradovu bratrovi Abdul Hamidovi, který se jevil být po tělesné i duševní stránce zcela fit. Když se Muradův stav nezlepšoval, byl sultán 31. srpna po pouhých 93 dnech vlády sesazen a novým vládcem se stal Abdul Hamid, toho jména druhý (1876–1909). Mírně rozpačití obyvatelé Istanbulu opět vítali nového „sultána oprav“.

Nenaplněná očekávání

Stejně jako do Murada V. i do Abdul Hamida II. vkládali liberálové velké naděje. Ještě na konci roku byla vydána první osmanská ústava, čímž skončil tanzimat. Vyřešit Velkou východní krizi (1875–1878) a nekonečné války se však stále nedařilo, roku 1877 navíc Osmanské říši vyhlásilo válku i Rusko. Porážka Turků v březnu 1878 sice přinesla ukončení Velké východní krize, zároveň však podstatným způsobem omezila vliv Osmanů na Balkáně. Berlínský kongres ukázal, že Evropa si konec osmanského impéria zatím nepřeje, neboť vytvářelo nárazník vůči Rusku. Zklamaný a roztrpčený Abdul Hamid rozpustil parlament, odvolal ústavu a nadále vládl jako absolutní monarcha. 

Lidé moderního věku chodí mnohem méně než v minulosti. Peníze vyděláváme převážně v sedě, přepravujeme se v sedě a ve stejné poloze trávíme velkou část volného času. Každodenní dojíždění, dlouhé pracovní schůzky, nekonečná práce na počítači a sledování televize hluboko do noci, obvykle spojené s nočním přejídáním, ovšem nejsou bez následků. Je to recept na dřívější pohřeb.

Vědci a lékaři to říkají už dlouho. Teď se k varovným hlasům přidala rozsáhlá studie mezinárodního badatelského týmu, jehož výzkum zahrnul přes 100 tisíc lidí z celkem 21 zemí světa. Na rozdíl od podobných předchozích studií se vědci tentokrát zaměřili i na rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi.

Riskantní život vsedě

Výsledky dle očekávání přesvědčivě potvrzují, že čím více času lidé prosedí, tím vyšší je riziko, že předčasně zemřou, nebo je postihnou nebezpečné choroby srdce a cév. Sezení je jen o něco méně nebezpečné než kouření. Zároveň se ukázalo, že důsledky dlouhého sezení jsou ještě horší v chudších zemích, jako je Bangladéš, Indie nebo Zimbabwe.

Pokud někdo během 24 hodin prosedí v práci, v autě i doma před televizí průměrně 6 až 8 hodin, vzrůstá podle zmíněné studie riziko předčasného úmrtí a kardiovaskulárních chorob o 12 až 13 procent – v porovnání s těmi, kdo stráví sezením méně než 4 hodiny denně.

Dlouhodobé sezení – více než 8 hodin denně podle badatelů zvyšuje uvedené riziko v průměru na 20 procent. U obyvatel ze zemí s nízkým a středním příjmem, riziko smrti či nemocí srdce a cévní soustavy vyskočí téměř až na 30 procent, opět ve srovnání s lidmi, kteří prosedí méně času.

TIP: Kolik času se musíme aktivně hýbat, abychom vyvážili jeden den sezení?

Konkrétní důvody ale zatím nejsou jasné. Možné řešení problémů se sezením nabízí Scott Lear z kanadské Univerzity Simona Frasera: „Lidé, kteří prosedí více než čtyři hodiny denně, mohou část této doby vyvážit cvičením či podobnou aktivitou. Uvedené riziko v takovém případě klesá asi o 2 procenta za každou půlhodinu cvičení denně."

Ačkoli Japonci na jaře 1942 ovládali obrovské a na suroviny bohaté území, jejich expanzivní touhy stále nebyly uspokojeny. Korálové moře vnímali jako bránu k přístavu Port Moresby na Papui-Nové Guineji, které by mohli využít jako předmostí k izolaci Austrálie, a odkud by bylo možné přerušit spojenecké námořní trasy. Zároveň by mohli pokračovat v dobývání dalších pacifických ostrovů, především Nové Kaledonie, Fidži a Samoy.

Japonský plán dalšího postupu se skládal ze dvou kroků. Nejprve měl být obsazen ostrov Tulagi, kde by vznikla základna pro hydroplány kryjící vyloďovací akce. V druhé fázi mělo dojít k samotné invazi do Port Moresby a tím pádem k zisku základny pro další operace, zejména pro útoky na sever Austrálie. Japonské velení tušilo, že operaci neutají, jelikož Spojenci prováděli z Austrálie rozsáhlý a pravidelný letecký průzkum. Zároveň ale ani nepočítalo s nasazením velkého počtu nepřátelských jednotek. Také proto se hlavní úderné svazy japonského Spojeného loďstva této bitvy neúčastnily. Jejich čas měl nadejít až v červnu v bitvě o Midway.

Americké síly

Američanům však tyto plány nezůstaly utajeny, protože se jim podařilo rozluštit japonskou námořní šifru JN25, a tudíž o hrozbě, které měli čelit, věděli. Admirál Chester T. Nimitz, vrchní velitel Tichomořského námořnictva, tak měl poměrně podrobnou představu o plánované operaci již od poloviny dubna a mohl ve spolupráci s velitelem spojeneckých vojsk v jihozápadním Tichomoří generálem Douglasem MacArthurem shromáždit síly potřebné k odražení nepřítele.

Situace Američanů však rozhodně nebyla ideální. Letadlová loď Saratoga se od ledna opravovala v docích, Enterprise a Hornet se vracely z dubnového náletu na Tokio a do Korálového moře by se jistě nedostaly včas. Nimitz proto mohl nasadit 17. operační svaz kontradmirála Franka J. Fletchera s letadlovou lodí USS Yorktown, pěti křižníky, sedmi torpédoborci a dvěma tankery, operujícími v jižním Pacifiku, a 11. operační svaz kontradmirála Aubreyho W. Fitche s USS Lexington a čtyřmi torpédoborci, které vyrazily v polovině dubna z Pearl Harboru.

Ze Sydney se třemi křižníky a dvěma torpédoborci vyplul také americko-australský 44. operační svaz pod velením kontradmirála Craceho, aby se připojil k Fletcherovi, který po setkání svazů stanul v čele shromážděných sil. Na palubách lodí se nacházelo 133 letadel, převážně střemhlavých bombardérů Douglas SBD Dauntless, stíhaček Grumman F4F Wildcat a torpédových bombardérů Douglas TBD Devastator.

Japonská flotila

Ani japonský vrchní velitel admirál Isoroku Jamamoto však nehodlal cokoli ponechat náhodě a z rabaulského přístavu vyslal do Korálového moře příslušné síly. Lodě invazních skupin čítající především transportní plavidla, mateřskou loď pro hydroplány a další menší jednotky chránily torpédoborce a lehký křižník. Podpůrná a krycí skupina se skládala z lehké letadlové lodi Šóhó, čtyř křižníků, torpédoborce a tankeru, velel jí kontradmirál Aritomo Gotó.

Úderná skupina pod velením viceadmirála Takea Takagiho pak operovala s letadlovými loděmi Zuikaku a Šókaku a jejím hlavním cílem bylo zabránit narušení invaze ze strany Američanů. Lodě doprovázely dva těžké křižníky a šest torpédoborců, letadlovým lodím velel kontradmirál Tadaiči Hara. Vrchním velitelem celé invazní operace byl jmenován viceadmirál Šigejoši Inoue, který na letadlových lodích disponoval celkem 138 letouny, především Micubiši A6M Zero, střemhlavými bombardéry Aiči D3A a bombardovacími a torpédovými stroji Nakadžima B5N.

Předehra u Tulagi

V ranních hodinách prvního květnového dne se Lexington poblíž Espiritu Santo na Nových Hebridách připojila k Fletcherovu svazu. Proběhlo čerpání paliva a mezitím se připojil i Craceho operační svaz. Následujícího dne odplul Yorktown k západu, přičemž k opětovnému spojení skupiny mělo dojít 4. května. Fletcher předpokládal, že dorazí s připraveným loďstvem v pravou chvíli do míst, kde dojde ke střetu s nepřítelem. Ačkoliv obě strany navzájem neznaly své pozice, dokázali Japonci protivníka zaskočit.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Již v ranních hodinách 3. května se vylodili na Tulagi, vzdáleni zhruba 800 km od amerických svazů. Zprávu o vylodění získal Fletcher až v podvečer. Mezitím Japonci bez odporu ostrov obsadili. Kontradmirál musel rychle jednat, ale zároveň se nemohl rádiově spojit s Fitchovou, 160 km vzdálenou skupinou, aby neprozradil svou pozici. Do plánovaného místa setkání proto vyslal tanker lodě s rozkazem, že nový kontakt svazů nastane 5. května za rozbřesku 480 km jižně od Guadalcanalu. Sám pak na palubě Yorktownu odplul napadnout vyloďující se Japonce.

Pokračování: Bitva o Korálové moře 1942 (2): První neúspěch japonských ozbrojených sil

Víra, že mumie jsou schopné léčit nemoci, vedla lidi po staletí k vnitřnímu užívání něčeho, co chutnalo skutečně příšerně. „Mumia“, produkt vytvořený z mumifikovaných těl, byla „léčivá látka“, kterou po staletí konzumovali bohatí i chudí, k dostání byla v lékárnách a vznikala ze částí mumií přivezených z egyptských hrobek do Evropy.

Lékárníci začali používat rozemleté mumie pro jejich údajné léčivé schopnosti už ve 12. století. A po dalších 500 let zůstaly mumie jedním z doporučovaných léků. Ve světě, kde neexistovala antibiotika, lékaři předepisovali rozemleté lebky, kosti a maso k léčbě všemožných nemocí od bolestí hlavy po zmenšení otoků nebo dokonce proti moru.

Ne všichni ovšem byli o léčivých schopnostech mumií přesvědčení. Královský lékař Guy de la Fontaine pochyboval, že mumia je užitečný lék. Navíc v roce 1564 viděl v Alexandrii padělané mumie vyrobené z mrtvých rolníků a uvědomil si, že lidé mohou být podvedeni – a ne vždy konzumovali pravé starověké mumie.

Tyto padělky ovšem dokazují důležitou věc – to, že existovala neustálá poptávka po mrtvé tkáni, která se používala v lékařství, a kterou nabídka pravých egyptských mumií nemohla uspokojit. Lékárníci a bylinkáři vydávali léky z mumií ještě v 18. století.

Sláva čerstvosti

Ne všichni lékaři si mysleli, že suché staré mumie jsou nejlepší lék. Někteří lékaři věřili, že čerstvé maso a krev mají vitalitu, kterou dávno mrtví postrádají. Tvrzení, že čerstvé je nejlepší, přesvědčilo i ty nejvznešenější šlechtice. Anglický král Karel II. Stuart užíval po záchvatu mrtvice v roce 1685 léky vyrobené z lidských lebek. A až do roku 1909 lékaři běžně používali lidské lebky k léčbě neurologických onemocnění. Pro královskou a společenskou smetánku se konzumace mumií zdála být královsky vhodným lékem, protože lékaři tvrdili, že mumie se vyrábí z faraonů. Královská rodina jedla královskou mumii.

V 19. století už lidé neužívali přípravky z mumií k léčbě nemocí, ale viktoriáni pořádali „rozbalovací večírky“, na kterých se egyptské mrtvoly rozbalovaly pro pobavení na soukromých večírcích. První rozbalovací akce měly přinejmenším nádech lékařské úctyhodnosti. V roce 1834 chirurg Thomas Pettigrew rozbalil mumii na Královské chirurgické fakultě. V jeho době se pitvy a operace konaly veřejně a toto rozbalování bylo jen další veřejnou lékařskou událostí.

Makabrózní zábava

Brzy se ovšem vytratilo jakékoli předstírání lékařského výzkumu. Mumie už nebyly léčivé, ale vzrušující. Hostitel, který dokázal rozbalováním pobavit publikum, byl dost bohatý na to, aby mohl vlastnit skutečnou mumii.

Vzrušení z pohledu na vysušené maso a kosti, které se objevily po sundání obvazů, znamenalo, že se lidé na tato rozbalování hrnuli, ať už při večírcích pořádaných v domácnosti, nebo v sále učené společnosti. A díky vydatnému popíjení alkoholu bylo publikum hlučné a vděčné.

TIP: Morbidní Británie královny Viktorie: Večírky s mumií a pózování s mrtvolami

Rozbalování mumií skončilo s nástupem 20. století. Makabrózní vzrušení začalo mít nálepku nevkusu a nevyhnutelné ničení archeologických pozůstatků vyvolávalo spíš politování. Žádný seriózní archeolog by mumii nerozbalil a žádný lékař by ji nedoporučil sníst. Ale lákadlo mumií zůstává dodnes silné. Stále jsou na prodej, stále se využívají a stále jsou zbožím; černý trh s pašováním starožitností – včetně mumií – má v současnosti hodnotu asi tři miliardy dolarů (zhruba 70,5 miliard korun).

Novodobá kapitola tenisu se začala psát v roce 1874, kdy si Walter Clopton Wingfield nechal jeho pravidla patentovat přímo u britské královny Viktorie. Winglfield nejprve pracoval s názvem spharistiké (řecké označení pro míčové hry), jeho druhá kniha věnovaná této hře se však již jmenovala The Major´s Game of Lawn Tennis. První vlna obliby této aktivity, provozované na přestavěných kurtech na kroket, vyvrcholila v roce 1877, kdy se konal první ročník turnaje ve Wimbledonu. 

Zábavný trojúhelník

Úplně nejstarší hrou, kterou je možné považovat za prapředka dnešního tenisu, je zřejmě aktivita ze starověkého Říma nazývaná trigonalis. Šlo o jednoduchou hru, při níž bylo možné používat pouze ruce. Tři hráči stojící v trojúhelníku (tedy trianglu) si házeli míč, který nesměl spadnout na zem. S vyobrazením této hry přišel v roce 1569 italský filolog a lékař Girolamo Mercuriale ve vůbec první publikaci věnující se pozitivnímu dopadu sportu na zdraví De Arte Gymnastica.

Další stopy míčových sportů blížících se svou podobou tenisu se začaly objevovat ve středověku, přičemž v různých zemích se hrály různé varianty těchto her. Na italském území dominovalo pallone – ve skutečnosti šlo o označení různých míčových her, z nichž zejména pallone col bracciale se způsobem počítání skóre blížila modernímu tenisu.

Zatímco trigonalis ani pallone se dnes již nehraje, jeden ze středověkých raketových sportů, španělská pelota, je na lokální úrovni stále populární. Podle některých údajů se zde tento squash připomínající sport provozoval již v 8. století. Jisté je, že v raném novověku byl velmi populární napříč všemi společenskými vrstvami a ze Španělska se tehdy rozšířil i na německé a holandské dvory. Zatímco ve velké části své domoviny popularitu v průběhu staletí pozbyl, v Baskicku se hraje dodnes. 

Hra dlaní

I Francie má svého předchůdce tenisu, který narozdíl od výše uvedených sportů vstoupil i do národních dějin. Hra jeu de paume (lze přeložit jako „hra dlaní“) vznikla na přelomu 13. a 14. století. Pochopitelně tehdy ještě neexistovala jednotná striktní pravidla, a tak se podle velikosti hřiště hrála longue paume (dlouhá dlaň) v případě velkého hřiště typického pro otevřené dvorce nižších společenských vrstev, nebo courte paume (krátká dlaň) v uzavřených hernách, takzvaných míčovnách. V nich se samozřejmě scházeli jen ti urození. Rozměr hřiště v míčovnách se v průběhu času ustálil na obvyklých 30×10 metrů, rozdělených po kratším rozměru vedví (nejprve lanem, později již sítí).

Na přelomu 15. a 16. století pak došlo k dalšímu klíčovému posunu – místo dlaněmi se začalo hrát raketami. Pro variantu courte paume, tedy tu hranou na královských dvorech a ve vyšší společnosti, se vžilo retronymum real tennis (pravý tenis). 

Počítání bylo stejné jako v případě italského pallone, tedy 15–30–40–50. Pravděpodobně šlo o analogii k jedné hodině, protože celá hra se orientovala podle průběhu dne: hrálo se do 24 bodů rozdělených na 60 „minut“. Vzhledem k neúměrné délce takových utkání však později došlo ke zkrácení na dnešních 6 her. Nutno dodat, že tuto teorii navázanou na čas se zatím nepodařilo spolehlivě ověřit. 

Smrt číhá na kurtu

Úspěch jeu de paume bezesporu zapříčinilo i to, že se stal preferovaným sportem na královském dvoře. Prvním zdokumentovaným hráčem nejen této hry, ale jakéhokoliv předchůdce tenisu, byl francouzský král Ludvík X. (1314–1316) z dynastie Kapetovců. Právě on dal první podnět ke stavění míčoven, nevyhovovalo mu totiž hraní venku. Jeho vášeň se mu však stala osudnou, když po jedné z vyčerpávajících her (zřejmě se ještě hrálo na 24 bodů) počátkem léta 1316 vypil větší množství chlazeného vína. Způsobil si tím zápal plic, kterému 5. června podlehl. Ani tato nešťastná událost ovšem od hra neodradila jeho následovníky.

Nešťastná náhoda související s jeu de paume potkala o necelá dvě staletí později také krále Karla VIII. (1483–1498) z dynastie Valois. Při jedné z cest ke sledování sportovní partie v dubnu 1498 se silně udeřil do hlavy o kamenný překlad dveří, o několik hodin později upadl do bezvědomí a následně zemřel. 

Navzdory uvedeným tragédiím se jeu de paume těšilo oblibě i u dalších panovníků na francouzském trůnu. František I. (1515–1547) nechal vystavět mnoho míčoven a kurtů a hru osobně podporoval, jak jen to šlo. Byl to ale teprve jeho vnuk Karel IX. (1560–1574), kdo v roce 1571 založil první sdružení profesionálních hráčů, kteří byli rozděleni do tří lig podle výkonnosti. 

Soumrak hry

Popularitu jeu de paume výrazně poškodil fakt, že lékaři doporučili králi Ludvíku XIV. (1645–1715), aby se hry ze zdravotních důvodů vzdal. Panovník uposlechl a začal hrát kulečník, který tak z vyšší společnosti kratochvíli s raketami postupně vytlačil. Úplně začaly míčovny mizet po Velké francouzské revoluci, kdy došlo dočasnému k úpadku sportu jako takového. Dosavadní budovy míčoven se často přestavovaly například na divadla (například slavný Burgtheater ve Vídni), a tak zatímco jich v době největší slávy bylo ve Francii na 1 500, do dnešních dob se dochovaly pouze dvě. Jedna z nich byla roku 1686 ve Versailles vystavěna paradoxně právě Ludvíkem XIV. – nejspíš v době, kdy ještě jeu de paume hrát mohl.

Tato míčovna vstoupila do dějin, když se zde odehrála takzvaná přísaha v míčovně, při které se 20. srpna 1789 zástupci třetího stavu fakticky prohlásili ústavodárným shromážděním. V roce 1883 pak byla míčovna přeměna na muzeum Francouzské revoluce a k tomuto účelu slouží dodnes. 

Za Lamanšským průlivem

Jeu de paume se z Francie záhy rozšířila na Britské ostrovy a údajně zde se v této souvislosti z francouzského tenez („chytejte“) vyvinulo slovo tenis. Prvním doloženým anglickým panovníkem se zájmem o tento sport byl Jindřich V. Plantagenet (1413–1422), což je zřejmě spojeno s jeho úspěšnými vojenskými výboji na kontinent. I Jindřich VIII. Tudor (1509–1547), král nechvalně proslulý svým přístupem k manželství, se zapsal do historie tenisu, když se v roce 1528 prokazatelně účastnil tenisové hry na nejstarším anglickém kurtu v londýnském paláci Hampton Court. Brzy se tenis rozšířil také na skotskou část Britských ostrovů. Tamějšího krále Jakub I. (1406–1437) dostihla skupina atentátníků, protože jeho úniková cesta skrze kanalizaci byla uzavřena, aby do ní nepadaly tenisové míčky.

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

Rozmach tenisu později přibrzdilo puritánství a když se jeho popularita začala koncem 18. století vracet, hrálo se již na trávě v podobě později známé jako lawn tennis. Odtud už nebylo daleko k tomu, aby Walter Wingfield vytvořil oficiální pravidla. Dlouhá kapitola vývoje tenisu se uzavřela. 

Zdá se, že dnešní severní Afrika byla v období svrchní křídy velmi nebezpečným místem pro život. Paleontologové zde odhalili několik lokalit, kde před 100 miliony let žilo hned několik různých velikých dravých dinosaurů. Nepochybně terorizovali tehdejší býložravce a nejspíš se napadali i mezi sebou.

Jednou z těchto lokalit je oáza Baharíja v Egyptě, v dnešní době obklopená nekonečnými dunami Sahary. Badatelé zde objevují další a další druhy velkých predátorů. Nejnověji zde tým amerických a egyptských paleontologů objevil masivní obratle, z nichž se pozděj vyklubala fosilie doposud neznámého a stále ještě oficiálně nepojmenovaného teropodního dinosaura z čeledi Abelisauridae.

Abelisaurid z oázy Baharíja

Robustně stavění abelisauridi trochu připomínají Tyrannosaura rexe na steroidech. Abelisaurid z Baharíji měřil na délku pět až šest metrů a byl tedy ve srovnání s T. rexem asi poloviční. Teoreticky se tak mohl sám stávat kořistí legendárního predátora.

„Jsme si na 99 procent jistí, že tento abelisaurid, na rozdíl od řady svých příbuzných z jiných období a míst, v Baharíji nebyl na vrcholu potravního řetězce,“ prohlásil jeden z objevitelů Matthew Lamanna, paleontolog z amerického muzea Carnegie Museum of Natural History pro internetový magazín Live Science.

TIP: Drsný svět predátorů: Vědci vytipovali nejnebezpečnější místo v historii Země

Baharíja období svrchní křídy představovala svět příbřežních bažin s porosty typu mangrovů, který přetékal rybami, želvami, hady a také dinosaury. Pokud jde o největší dravce, společně s nově objeveným abelisauridem zde žil jeden z největších dravých dinosaurů Carcharodontosaurus, jehož délka přesahovala 12 metrů, podobně velký Bahariasaurus a rovněž nejdelší známý dinosauří predátor měřící na délku až 16 metrů – populární Spinosaurus.

Odpověď na uvedenou otázku dává tzv. funkce počáteční hmotnosti – IMF neboli Initial Mass Function – která statisticky popisuje, kolik hvězd o určité hmotnosti se vytvoří při kolapsu obřího molekulového oblaku. Podle provedených studií se zdá, že je zmíněná funkce přibližně mocninná se záporným indexem. Jeho hodnota jednak zůstává cílem aktivního výzkumu, a navíc je možné, že závisí i na konkrétních podmínkách v molekulovém oblaku. Záporný index každopádně znamená, že početnější jsou stálice málo hmotné, zatímco jejich těžké protějšky vznikají podstatně vzácněji.

TIP: Proč se ve středu naší Galaxie nachází tak málo rudých obrů?

IMF však představuje jen jednu stranu příběhu. Ze studia vývoje hvězd dále víme, že čím je stálice hmotnější, tím kratší dobu žije. Oba efekty se tak sčítají: Velmi hmotné hvězdy se utvářejí nepříliš často, a navíc existují řádově pouze několik milionů let, načež obvykle vybuchnou jako supernovy. Takové stálice jsou tudíž zjevně velmi vzácné.