Plameňák růžový (Phoenicopterus roseus), zřejmě jeden z nejelegantnějších ptáků, dnes nenachází dost vhodných hnízdišť. Hnízdní kolonie jsou velmi citlivé ke změnám a některé populace jsou kvůli tomu nestabilní. Naštěstí se to ještě nepromítlo do celkového populačního trendu, jenž má dokonce vzestupnou tendenci. Početný druh se totiž na některých lokalitách obřího tříštivého areálu výskytu stále úspěšně množí.

Mokřady mizejí

Nezávislé populace růžového krasavce zabydlely pás od Afriky přes jižní Evropu až k jihozápadní Asii. Výjimečně se zatoulají severněji. Nejjižnější ptáci jsou stálí nebo přelétaví, jihoevropští a kazachstánští zimují ve Středomoří a v Africe. Hnízdí na mělčinách především solných lagun a pánví či brakických, slaných a alkalických jezer. Nejvhodnější místa nacházejí v Africe.

Nicméně člověk, zejména v minulém století, snížil kvalitu a počet vhodných hnízdišť. Intenzivním rozvojem turistického ruchu (např. výstavbou komunikací, přístavů a pláží), zemědělství (např. vysoušením mokřadů, zatížením hnojivy) a průmyslu (např. zatížením těžkými kovy, těžbou soli a alkalické sody) narušil mokřady. Ty dnes patří k nejohroženějším biotopům vůbec.

Změny, které plameňáci nevítají

Před negativními změnami se plameňáci růžoví snaží uprchnout jinam. Nikdy se však nestěhují v době hnízdění, protože mláďata by delší přesun nepřežila. Reprodukční úspěch jejich kolonií klesá hlavně kvůli rušení a ohrožování člověkem (např. letadly, loděmi, terénními vozidly) a pozemními predátory (např. liškami a divokými psy).

Ale ani klimatické změny růžovým opeřencům nesvědčí. Kupříkladu pokles vodní hladiny, stejně jako komunikace, láká predátory nebo může zvýšit salinitu a změnit potravní nabídku. V budoucnu se v důsledku globálního oteplování očekává vzestup hladiny moří či silné deště, které zřejmě budou hnízdiště celkově devastovat.

Bez ochrany to nepůjde

Na některá extrémní prostředí jsou plameňáci adaptováni. Mají velmi dlouhé neopeřené nohy, kryté silnou odolnou kůží. Díky tomu mohou brodit hlubokou, silně alkalickou i slanou vodu, která je mnohdy tak agresivní, že by ostatním zvířatům i člověku kůži poškodila. Solné žlázy v nozdrách je zbavují přebytečné soli. Také dokážou popíjet téměř vroucí vodu, protože na salinách jsou horké gejzíry mnohdy jediným zdrojem pitné vody.

Přestože je vybaven pro tyto extrémní podmínky, zdárné přežívání plameňáka růžového se dnes bohužel bez ochrany stávajících i nových hnízdišť a zimovišť neobejde. V rámci mezinárodních záchranných projektů se již podařilo mnohým jeho nestabilním populacím pomoci. Ve Francii a ve Španělsku se např. úspěšně vypořádali s nedostatkem hnízdních ostrovů i s erozemi. Na Kypru ozdravili lokalitu zatíženou těžkými kovy. Nově plameňák zahnízdil např. v Ulcinjských salinách v Černé Hoře. Evropská populace plameňáka růžového dnes čítá kolem 45–60 tisíc párů a konečně roste.

Ptačí ráj Camargue

Největším pravidelným evropským hnízdištěm plameňáka růžového je Camargue. Jihofrancouzský chráněný mokřad ve tvaru trojúhelníku, jehož stranami jsou ramena řeky Rhôny a středomořské pobřeží, má rozlohu 1 450 km² a je skutečným ptačím rájem. Jen v minulém století hostil na 400 druhů, včetně plameňáka růžového, jenž je symbolem této oblasti.

Celoročně tu najdeme jednu z nezávislých populací osídlující region Středozemního moře. Nicméně jen část ptáků ve Francii zimuje. Na podzim mnoho z nich zamíří do Španělska, Afriky či do Asie a vrací se v předjaří. O tom, zda budou odlétat na jihozápad nebo jihovýchod, rozhodnou převažující větrné proudy konkrétního podzimu, kdy se na cestu vydají poprvé. Obvykle letí v noci a urazí vzdálenost 500–600 km, dokážou zrychlit i na 50–60 km v hodině. Mladí plameňáci často na prvním zimovišti stráví pubertu a poprvé zahnízdí. Na Camargue nakonec hnízdí jen část místní populace.

Když laguna hoří

Ptáci se v místních lagunách sdružují do obřích kolonií, které se už z dálky ozývají hlasitým „hô-hôk, hô-hôk“. Až desítky tisíc se jich pospolu krmí, hnízdí a cestují. V semknutém davu snáz čelí útoku predátorů.

V rozlehlých lagunách, např. Étang de Vaccarès, si od lidí drží značný odstup a na obzoru splývají v růžový opar. Jen tu a tam někdo zasalutuje křídly nebo skupinka přeletí do sousední laguny. Když se ale zvedne celá růžová masa najednou, jejich ohnivě červené krovky se roztančí jako tisíce malých plamínků.

Namíchat a filtrovat

Sběrem potravy tráví plameňáci mnoho času. Plovací blány jim umožňují nejen plavat (plavou ale zřídka), ale také chodit po měkkém bahně. Trpělivě procházejí mělčinou v hlubokém předklonu, zobákem usilovně rejdí v bahně u dna a filtrováním bahenního kalu získávají drobné organismy.

Aby bylo co filtrovat, míchají si výživný bahenní long drink. Chvíli přešlapují na místě, bahno odtrhávají plovacími blánami ode dna a důkladně ho mísí s vodou. Rádi pracují v týmu. Když už v bahně moc dobrot nezbývá, přesouvají se v šiku o kus dál. Nohy odlepují od černé kaše až překvapivě lehce.

Spaní na stojáka

Pokud neloví, odpočívají vestoje s hlavou schovanou pod křídlem, často jen na jedné noze. Tu druhou mají také zachumlanou v peří. Ačkoliv tuto polohu si ke spaní jen tak někdo nezvolí, oni si ji oblíbili. Vítr je něžně kolébá ze strany na stranu a spící hejno působí impozantně.

Spaní na stojáka je termoregulační strategií, kterou často využívají nezávisle na prostředí. Hlava a noha pod peřinou jim šetří tělesné teplo. A kdykoli se jim zachce, nohy si klidně prohodí, aniž by ztratili rovnováhu nebo se probudili. Polovina mozku i ve spánku pracuje. Ale občas si schrupnou i v sedě s nohama složenýma pod sebou.

Rozkvétá jako růže

Peří plameňáků je zbarveno karotenoidy, které získávají z potravy, především z planktonních korýšů (zejména žábronožky solné) a řas. Vliv stravy na zbarvení je nejzřetelnější u mláďat. Zprvu jsou bílá, pak šedá a teprve samostatným krmením zrůžoví (v 1–2 letech). Plně se vybarví s pohlavní zralostí. Dospělci blednou v době krmení mláďat, kdy jim část barviv ve stravě předávají. Naopak nejatraktivnější jsou v době toku a páření. Plameňáci v zajetí jsou kvůli sytosti vybarvení přikrmováni karotenoidy.

TIP: Záplava růžových per: Tisíce plameňáků zimujících na Kypru

Odpočatí plameňáci mají dost sil na výměnu názorů, ke které ve spleti růžových těl běžně dochází. Někdy se zobáky jen tak pošťuchují, jindy se šermují zostra. To se jim krky rozvlní a hlavy na nich popojíždí nahoru a dolů. Nakonec vítěz vypnutím krku vpřed definitivně zažene soupeře.
I rozčilení plameňáci jsou nádherní. Peří se jim vzrušením načechrá a na odiv vystaví ohnivě červené krovky, jako když rozkvetou růže. Večer jejich barvy ještě ožívají. A tak nechme ty spanilé růže dál kvést.

Kdyby se narodila o tři století později, mohla by hovořit o splněném snu. Dívka z chudých venkovských poměrů totiž zažila něco, o čem dnes tajně sní tisíce mladých žen: svatbu na Mauriciu. Dost možná, že se Jeanne Barretová stala první Evropankou, jíž se podobná věc poštěstila. Otázkou zůstává, zda je v jejím případě zmíněný výraz namístě – kdyby si totiž tehdy 28letá rodačka z Burgundska mohla vybrat, patrně by se na ostrově v Indickém oceánu vůbec nevylodila. Neměla však jinou možnost. 

Posádka lodi, na níž se plavila v převleku za komorníka ve službách přírodovědce Philiberta Commersona, totiž odhalila její pravou totožnost. Psal se rok 1768 a představa ženy ve společnosti ostřílených mořských vlků znamenala něco nevídaného, ba dokonce ilegálního. Kapitán výzkumné expedice Louise Antoine de Bougainville nestál o potíže, proto se s Jeanne dohodl, že ji vysadí na exotickém ostrově a loď se vrátí do vlasti bez ní. 

Pravá ruka botanika

Jak se vůbec prostá služebná ocitla víc než devět tisíc kilometrů od domova? Jako jediný z posádky znal pravdu biolog Commerson, který ji na loď přivedl. Seznámili se šest let před cestou, když tehdy dvacetiletá dívka nastoupila do služby v jeho domě v Burgundsku coby děvečka. O třináct let starší přírodopisec měl tou dobou již solidní renomé jako lékař a botanik. Když pak o dva roky později jeho žena zemřela při porodu, mladá služebná postupně převzala její roli. 

Vztah nikdy nevyústil ve sňatek. V roce 1764 však Jeanne přivedla na svět dítě, dala jej do péče pěstounů a odmítla uvést jméno otce. Historikové se dnes shodují, že jím byl s největší pravděpodobností právě Commerson. Krátce nato se dvojice přestěhovala do Paříže a z Barretové se rychle stala vědcova pravá ruka. K péči o domácnost tak přibyly další povinnosti: Kromě toho, že badatele ošetřovala, když byl nemocný (k čemuž údajně docházelo dost často), spravovala také jeho sbírky. V botanických znalostech se jí tudíž brzy málokdo vyrovnal. 

Když pak roku 1766 obdržel Commerson pozvání k účasti na expedici kolem světa vedené Louisem de Bougainvillem, ihned navrhl, aby ho šikovná pomocnice doprovázela – navzdory faktu, že coby žena měla vstup na palubu zakázán. Dvojice si proto připravila pečlivý plán zahrnující přestrojení za muže, a aby předešli odhalení, rozhodli se před ostatními předstírat, že se neznají. 

Kapitánova liána

Válečná plachetnice Boudeuse a trojstěžník Étoile vypluly v prosinci 1766 z Bretaně a Bougainville i Jeanne se k ní krátce nato připojili v západofrancouzském přístavu Rochefort, aniž kdokoliv pojal sebemenší podezření. První měsíce plavby napříč Atlantikem směrem k Montevideu v dnešní Uruguayi trpěl Commerson bolestivým vředem na noze, a sběr rostlinných vzorků tak zůstával převážně na Jeanne. Nutno podotknout, že nešlo o právě bezstarostnou kratochvíli: Prales představoval riziko sám o sobě, ovšem bezpečno nebylo ani v místech, jež se za uplynulá dvě a půl staletí stihla proměnit v „civilizovaná“ centra. Hned po vylodění v Rio de Janeiru například domorodci zavraždili námořního kaplana.

Navzdory všem nepříjemnostem si nicméně Jeanne alias Jean na pobyt na palubě Étoile poměrně dobře zvykla. Fyzická námaha při vědecké činnosti se stala její druhou přirozeností a spolu s Commersonem svědomitě popisovala dosud neznámé druhy. Novou položku v botanických atlasech představovala například dnes hojně pěstovaná okrasná liána bugenvilea původem z Brazílie, kterou nazvali na počest kapitána. 

Jasnozřiví divoši

Z jara 1768, když minuli břehy Patagonie, se skrz Magalhãesův průliv přesunuli do Pacifiku. Obě plavidla úspěšně dorazila na Tahiti, největší z ostrovů dnešní Francouzské Polynésie, ležící přibližně na půli cesty mezi Austrálií a Jižní Amerikou. Ačkoliv se zmíněné přistání často označuje za „objevitelské“, už o rok dřív stanul na tamní pevnině anglický kapitán Samuel Wallis, Britové však o kolonizaci neprojevili zájem. Když se v místě vylodila Bougainvilleova posádka, přivítali ji pouze domorodci, a to prý značně přátelsky. Kapitán nicméně ostrov ve svém životopise později popsal jako „ráj na zemi“ a významně ho u Francouzů zpopularizoval. I díky tomu zřejmě udržovala francouzská vláda v regionu koloniální vliv a o sto let později prohlásila Tahiti za svou državu.

Zcela jiný zážitek si však odnesla Jeanne. Už šestnáct měsíců trávila ve společnosti desítek námořníků, a nikdo z nich přitom nepojal ani stín podezření, že by se něčím lišila (pouze chirurg François Vivès ve svých deníkových zápiscích spekuloval, že je Jeanne nejspíš eunuch). Pečlivě střežené tajemství o skutečné identitě houževnatého vědeckého asistenta nicméně vyšlo najevo právě na Tahiti. Ostrované se totiž rozhodně zmýlit nenechali a údajně začali pokřikovat, že vidí ženu, jen co ve svém mužském oděvu vystoupila na břeh. Byli prý natolik rozrušení, že námořníci – v tu chvíli sami nepochybně v šoku – museli Jeanne urychleně ukrýt zpátky na loď. 

Africký azyl

Následující týdny, během nichž expedice pomalu postupovala napříč Pacifikem a posléze Indickým oceánem k mysu Dobré naděje, aby pomalu zamířila zpátky do Evropy, znamenaly pro Jeanne jednu z nejnáročnějších epizod celého dobrodružství. Odehrálo se přinejmenším několik incidentů, kdy se námořníci chtěli na vlastní oči přesvědčit, co se skutečně ukrývá pod jejím převlekem. Nijak nepomáhal ani fakt, že bezmála po dvou letech na moři se značně ztenčily zásoby potravin, posádku sužovaly neznámé nemoci a všichni si dobře uvědomovali, že je od domova a rodin dělí ještě několik měsíců jednotvárné plavby.  

Ostrov Mauricius, ležící nedaleko Madagaskaru východně od Afriky, sloužil od roku 1715 jako francouzská obchodní stanice pod názvem Isle de France. V době, kdy u jeho břehů zakotvila Bougainvilleova flotila, tam shodou okolností působil jako správce Pierre Poivre, botanik a Commersonův známý. Padlo proto rozhodnutí, že on i Jeanne na ostrově raději nějakou dobu zůstanou, než aby po návratu čelili potížím se zákonem. Expedice tedy odplula bez nich. 

Kavárna na Mauriciu

Jenže podmínky na Mauriciu, který dnes znamená synonymum tropického ráje, nesvědčily Commersonovu chatrnému zdraví. Zatímco Bougainville v polovině března 1769 s velkou slávou přistál zpátky v Bretani, přírodopisec – jenž teprve nedávno oslavil čtyřicetiny – rychle chřadl. Podařilo se mu sice nasbírat množství vzorků a popsat další nové druhy jak na Mauriciu, tak na přilehlých ostrovech, ale v únoru 1773 zemřel. 

Jeanne se přesto dokázala postavit na vlastní nohy a opět potvrdila svou emancipovanost, která ji tolik odlišovala od naprosté většiny vrstevnic: V mauricijské metropoli Port Louis úspěšně provozovala vlastní kavárnu i další drobné podnikání, což jí vyneslo solidní finanční zajištění. Rok po Commersonově smrti ji požádal o ruku Jean Dubernat, někdejší úředník francouzské armády, který na ostrově sloužil. Spolu s ním se o rok později vrátila do rodné země, a symbolicky tak završila cestu kolem světa započatou o dlouhých devět let dřív. 

TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost

Přestože svou přítomností na palubě zjevně porušila zákony, francouzské úředníky její odvaha patrně ohromila natolik, že jí ministerstvo pro námořnictví udělilo doživotní roční rentu ve výši 200 liber. Neohrožená Jeanne Barretová už se však na další cesty nevydala: Usadila se v jihofrancouzském departementu Dordogne, kde také na počátku nového století v 67 letech zemřela. 

V roce 1900 byl u řeckého ostrova Antikythéra, severozápadně od Kréty, lovci mořských hub objeven vrak římské lodi, která se tam potopila zhruba v letech 70 až 60 před naším letopočtem. Postupně se ukázalo, že tato loď vezla spoustu zajímavých věcí, mimo jiné i slavný „mechanismus z Antikythéry“.

Podmořští archeologové nedávno ohlásili výsledky nejnovější expedice k vraku, kterou označili jako extrémně úspěšnou. Expedice začala odstraněním velkého kusu skály, který doposud archeologům bránil v přístupu do doposud neprozkoumané části vraku. Odkryl se jim nový prostor, kde uskutečnili řadu pozoruhodných objevů.

Héraklés má zase hlavu

Objevili například hlavu mramorové sochy, která zpodobňuje mohutného muže s výrazným vousem. S velkou pravděpodobností jde o Hérakla (pro Římany Herkula). Nalezená hlava podle všeho patří k soše zvané „Héraklés z Antikythéry“, kterou vylovili potápěči již krátce po objevení vraku, tedy více než před sto lety.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Mezi dalšími cennými nálezy jsou dva lidské zuby, které určitě patří někomu z posádky či pasažérů vraku. Ty sice nemají uměleckou hodnotu, ale vědci s nimi mohou provést genetické a izotopové analýzy, které mohou přinést cenné informace o lidech, co se před více než dvěma tisíci let plavili na této nešťastné lodi.

Žijeme ve století výpočetní techniky, která posunula naše životy prakticky v každém myslitelném ohledu. Netřeba vyjmenovávat internet, počítače, mobily a všechny vymoženosti, jež jsou denně kolem nás a jejichž rutinní užívání si možná ani neuvědomujeme. Rozvoj mikročipů a počítačové techniky posunul dopředu také medicínu. Kupříkladu současné zobrazovací techniky jako magnetická rezonance nebo CT by byly bez výkonných počítačů zcela nemyslitelné. Ačkoli jádrem medicínské práce zůstává lidská činnost, informační technologie umožnily pokrok v diagnostice i léčbě mnoha nemocí.

Když se ještě před několika desetiletími hovořilo o umělé inteligenci, představovali si to sci-fi spisovatelé velmi barvitě. Ve filmech z nedaleké budoucnosti se to hemží roboty, kteří nápadně připomínají lidské bytosti, mají emoce a dokážou komplexně vnímat realitu. Ostatně ve stejnojmenném filmu A.I. Umělá inteligence je v hlavní roli android dokonale podobný člověku v roli malého dítěte schopného cítit, vnímat i milovat. Doba jen o málo pokročila a umělá inteligence je na světě. Postupně proniká do stále více oblastí našich životů, žádný bombastický převrat se však nekoná.

Zázraky nečekejte

Realita je totiž na míle vzdálená barvitým představám nadšených futuristů. Žádní roboti nepřevzali nadvládu, stále chodíme do práce, nakupujeme rohlíky a jezdíme autem. Umělá inteligence má spíše podobu komplexních algoritmů schovaných v počítačích. Více než robota, který by se podobal člověku, připomíná černou skříňku jedniček a nul ukrytou v útrobách mikroprocesorů.

K čemu je vlastně umělá inteligence dobrá? Běžný počítačový program (velmi zjednodušeně) vychází z předem daného rozhodovacího algoritmu, takže vám ze stejného zadání dodá vždy totožný výsledek, přičemž známe jednotlivé výpočetní pochody tohoto procesu. Umělá inteligence oproti tomu funguje jinak – je totiž schopna učení.

K tomu se využívá celá řada mechanismů; jedním z nich je umělá neuronální síť, což je virtuální mechanismus inspirovaný skutečnými procesy v neuronech lidského mozku. Takový systém se dokáže poučit zpětnovazebně ze svých chyb a upevnit v sobě správné výsledky. Zatímco „klasický“ program je zapotřebí dopředu připravit na jakoukoli myslitelnou situaci, aby ji uměl vyřešit, systém umělé inteligence se dokáže učit „za pochodu“, a pokud se změní výchozí podmínky, umí změnit svůj rozhodovací algoritmus tak, aby stále dosahoval optimálních výsledků.

Křemíková medicína

Umělá inteligence se však velmi záhy dočkala také využití v medicíně. Jedním z prvních skutečných úspěchů byl program na včasnou detekci fibrilace síní prostřednictvím mobilních aplikací. Kombinací chytrých hodinek, mobilní aplikace a propojení se zdravotnickým systémem bylo takto včasně odhaleno a zaléčeno mnoho fibrilací dříve, než mohly nastat klinicky závažné konsekvence. Významným úspěchem pak bylo využití A.I. v predikci rizika rozvoje akutní koronární příhody, kde se program vyznačoval vysokou přesností. Dalším způsobem využití bylo například učení vyhodnocení výsledků funkčních testů plicní výkonnosti a přesnější stanovení diagnózy u plicních postižení.

Postupně se během několika let objevil minimálně jeden způsob aplikace umělé inteligence v téměř každém odvětví medicíny. Endokrinologie, nefrologie i gastroenterologie, monitorace cukrovky, a dokonce i předpovídání epileptických záchvatů, k tomu všemu slouží umělá inteligence. Schopnost učení pronikla dokonce i do patologie a mikroskopické anatomie – strojově učící se program dokáže sám vyhodnocovat preparáty a na rozdíl od živého patologa prozkoumá celý vzorek, nic mu neunikne, ba ani na nic nezapomene.

Zde však zatím umělá inteligence naráží na své limity – srovnávacím arbitrem je vždy opět živý lékař a zatím se nepodařilo dostatečně prokázat efektivitu a spolehlivost „umělého patologa“ – tedy alespoň ne natolik, abychom programům mohli bez obav svěřit například diagnostiku rakoviny.

Inteligence na uzdě

Již v roce 1942 definoval Isaac Asimov, slavný americký sci-fi spisovatel, kultovní „zákony robotiky“. Ty stanovily tři hlavní principy, jimiž se musejí řídit všichni roboti – nesmějí ublížit člověku, musejí uposlechnout lidského rozkazu a nesmějí ublížit sami sobě. Nahlíženo na tyto zákony dnešní optikou, mohli bychom konstatovat, že je lidstvo dlouhodobě a vědomě porušuje – vysoce výkonné drony podnikají sebevražedné vojenské mise a jediný zákon, který držíme jakž takž na uzdě, je poslušnost námi vyrobených zařízení.

Co se týká umělé inteligence, její vznik byl také předpovězen před mnoha desetiletími; popis slavného Alana Turinga v roce 1950 – že umělá inteligence je silná tehdy, když lidský tazatel při rozhovoru nepozná, zda hovoří s člověkem, nebo se strojem – je stále vnímán jako platný etalon úspěšnosti A.I.

Doba pokročila a světová zdravotnická organizace WHO popsala šest nových principů, jimiž se má umělá inteligence řídit, aby bylo její využití ve veřejném zájmu všude po celém světě. Tyto principy bychom mohli bez nadsázky označit jako novodobé zákony robotiky, ačkoli už nyní je zřejmé, že jejich prosazení a uplatnění nebude úplně jednoduché (viz Nový zákon).

Práva lidí a práva robotů

Je zjevné, že tyto požadavky jsou více či méně iluzorní, neboť každá vláda a každý národ budou využívat technologie tak, aby to vyhovovalo jejich pojetí lidského blaha, jež se s pojetím WHO často dramaticky liší. Ve světě, který dosud nebyl schopen domluvit se na základních lidských právech, je idea o spolupracujících národech v oblasti A.I. daleko větším sci-fi, než si mohli Turing s Asimovem představit.

Dalším problémem je fakt, že se algoritmy učí způsobem, do nějž nikdo nevidí, ani jeho tvůrce. Algoritmus nám nevysvětlí své myšlenkové pochody, ale dojde k závěru, který je chladně logicky nejlepší podle kritérií, jež jsme mu zadali. Háčkem je, že algoritmy nemají žádné etické zábrany, a pokud jim zadáme nějaký úkol, splní prostě zadání bez ohledu na morální aspekty.

TIP: Umělá inteligence je v diagnózách rakoviny prsu oficiálně lepší než lidé

Své o tom vědí například v USA, kde program na předpověď zločinu zcela bezostyšně označoval pouze lokality s převahou černošského obyvatelstva. Ačkoli matematicky měl vysokou úspěšnost, ustoupilo se od jeho používání pro „rasismus“. Podobné problémy nelze vyloučit ani v medicínských programech a lze očekávat, že při rutinním nasazení A.I. ve zdravotnictví nás bude čekat ještě bouřlivá diskuse. Vzhledem k rychlosti pokroku se ale velmi pravděpodobně jedná o budoucnost nepříliš vzdálenou. 

Dne 30. listopadu 1913 se v rámci bojů doprovázejících mexickou revoluci poprvé utkaly dva letouny ve vzdušném zápasu. Američtí žoldnéři Dean Ivan Lamb a Phil Rader dostali od svých nadřízených rozkaz napadnout protivníka, nicméně šlo o přátele, takže každý z nich jen vystřílel do vzduchu všechnu munici ze své pistole a poté spokojeně přistál. Na skutečný manévrový boj zapálených pilotů si svět ještě musel chvíli počkat.

Od pozdravu k cihle

Když vypukla první světová válka, rodící se vzdušné síly bojujících států neměly na nějaké stíhání ani pomyšlení. Své úsilí soustředily na první nesmělé pokusy o bombardování a hlavně na průzkum, který se v rané fázi konfliktu ukázal jako velmi efektivní. Právě piloti průzkumných letounů se od úvodních týdnů ve vzduchu potkávali a běžně se navzdory oficiálnímu nepřátelství zdravili máváním či zdviženou pěstí.

Tato idyla však rychle skončila a čím dál častěji se objevovaly více či méně zdařilé pokusy o útok. Tehdejší letadla nicméně disponovala slabými motory a sotva uvezla piloty či případně pozorovatele. Na těžké zbraně prozatím nebylo ani pomyšlení a došlo na rozmanitou improvizaci. Piloti si začali brát do kokpitu různé předměty, kterými chtěli zasáhnout protivníkovu vrtuli či křídla. Šipky nebo granáty lze z tohoto pohledu označit za vcelku očekávatelné, cihly již méně.

Od pozdravu k cihle

I když se letouny nepohybovaly příliš rychle, trefit některý z nich se ukázalo téměř nemožné a házené projektily se neosvědčily. Podobně skončily též snahy poškodit nepřítele pomocí řetězů, lan či dokonce háků, což zkoušelo pozdější největší ruské eso první světové války Alexandr Kazakov. Jeho spolubojovník Pjotr Něstěrov dokonce použil jako zbraň svůj vlastní letoun a 25. srpna 1914 taranem zničil rakousko-uherského průzkumníka. Sám ale také šel k zemi a svým zraněním záhy podlehl.

Souběžně s těmito více či méně zvláštními pokusy došlo též na palné zbraně – kromě automatických pistolí a revolverů se na nebi používaly i signální pistole či pušky. Již 15. srpna 1914 letěl pilot Miodrag Tomić v jednom z pouhých tří srbských strojů na průzkumnou misi, když potkal nepřítele. Zpočátku na sebe tito dva muži mávali. Poté ale Rakušan vytáhl pistoli a zahájil palbu. Srbský pilot odpověděl stejně, a i když ani jeden z nich nezasáhl, oba právě odstartovali éru vážně míněných stíhacích soubojů. Během několika týdnů již všechny srbské i rakousko-uherské stroje navzdory podmotorování nesly kulomety a další státy brzy následovaly.

Problémy s výzbrojí

Nový trend postavil konstruktéry před těžký oříšek. Prosté vysunutí volně loženého kulometu z kokpitu s následnou palbou do strany neslibovalo žádnou přesnost, pilota by navíc rozptylovalo od řízení letounu. Mnohem slibněji se jevilo míření celým strojem, nicméně v tomto případě se objevila jedna zásadní překážka, a to vrtule. U některých typů se kulomet zprvu lafetoval až nad horním křídlem a tedy i nad kruhem vrtule, nicméně nešlo o příliš praktické uspořádání.

Na řešení se již pracovalo a zásadním způsobem se na něm podílel francouzský pilot Roland Garros. Jeho vylepšení předválečného vynálezu se ukázalo jako funkční, jenže v dubnu 1915 byl sestřelen a k vraku se dostal Nizozemec v německých službách Anthony Fokker. 

Fokker vycházel z protivníkovy koncepce deflektorů vrtule – klínů přidělaných k vrtuli, které odrážely vlastní kulky. Němec se ale domníval, že občasná palba do jejích sice chráněných, přesto však stále zranitelných listů zůstává stále riskantní. Jako správná cesta se ukázalo propojení kulometné spouště s časovačem motoru. Němci tak dostali do rukou zbraň mířící přímo dopředu a umožňující šikovným pilotům mnohem přesnější palbu na rychle se pohybující cíle.

Dokončení: Zrod vzdušných lovců (2): Počátky leteckých stíhačů za Velké války

V britských barvách v tomto období brázdily nebe stroje jako F.E.2b nebo Airco DH.1, které měly motor a tlačnou vrtuli uloženy vzadu, což sice umožňovalo poměrně pohodlnou lafetaci dopředu střílejících zbraní, letové výkony ale zůstávaly nevalné. Když tedy císařští poslali v červnu 1915 do vzduchu první stroje typu Fokker Eindecker, dohodovým pilotům nastaly krušné časy.

Rostliny nemohou vzít před svými býložravými nepřáteli nohy na ramena. Spoléhají na chemickou obranu, a proto vyrábějí širokou paletu látek, které jsou pro konzumenty nechutné nebo dokonce jedovaté. Například pryskyřníkovité oměje (Aconitum) obsahují vysoce toxický akonitin. Jen 0,003 gramu tohoto jedu postačí, aby spolehlivě usmrtil dospělého člověka. Akonitin a další jemu podobné toxické molekuly (např. pseudoakonitin) se vyskytují v rostlinách omějů od kořenů až po špičky listů, a ty jsou tak důkladně chráněné proti hladovým býložravcům. Jedy se však překvapivě nacházejí i v nektaru, jenž je určen jako odměna hmyzu, který přilétá opylovat květy.

Jed jako konzervant?

Dost jedu na to, aby zahubil neopatrné opylovače, mívá nektar v květech mnoha rostlinných druhů. Byly popsány případy otrav včel zednic Osmia lignaria, jež sbírají nektar na kýchavicích rodu Zignadenus. Ten obsahuje, stejně jako celá rostlina kýchavice, vysoce toxický zygacin. Na Novém Zélandu došlo k otravám včel na květech tamějšího jerlínu Sophora microphylla. Rostlina včely zahubila jedovatými molekulami metylcitisinu a matrinu. Proč přichystala evoluce rostlin čmelákům a včelám jedovatou hostinu, za jakou by se nemuseli stydět ani nejslavnější traviči dávné historie?

Včely zednice (Osmia lignaria) se někdy otráví vysoce toxickým zygacinem, jenž je obsažen v nektaru kýchavic rodu Zignadenus. (foto: Shutterstock)

Jedna z oblíbených teorií považuje jedy za přírodní konzervanty. Měly by potlačovat množení mikrobů a bránit tak zkvašení nektaru bohatého na cukr. Při laboratorních testech se ale ukázalo, že jedy mikrobům nevadí. Naopak, některé rostlinné toxiny povzbuzují bakterie k růstu. V řadě případů dokážou mikrobi jedovaté látky rozkládat. Zdá se tedy, že ochrana před mikroby existenci jedovatých nektarů nevysvětluje. A to z více důvodů.

Pokud by totiž toxiny v nektaru působily jako antibiotika, dostávali by se opylovači do problému, protože by jim jedy zdecimovaly mikroby ve střevech. A na těch jsou včely, čmeláci a další hmyzí opylovači existenčně závislí.

Ochrana proti lupičům

Tým vedený Sarah Barlowovou a Philipem Stevensonem ze slavné Královské botanické zahrady v Kew na jihozápadě Londýna se zabýval opylením oměje vlčího moru (Aconitum lycoctonum) a oměje horského (Aconitum napellus). Oměje mají poměrně hluboké květy. Z toho důvodu je opylují především čmeláci s dlouhými sosáky, kteří dosáhnou až na dno květu k žlázkám produkujícím nektar. Někdy se však k nektaru dostanou i čmeláci s krátkými sosáky. Ti zvenku prokoušou stěnu květu a vzniklou dírou nektar vykradou. Zatímco čmeláci s dlouhým sosákem se k nektaru prodírají kolem prašníků s pylem a květ opylí, čmeláčí lupiči, např. čmeláci zemní (Bombus terrestris), seberou odměnu v podobě nektaru, ale pyl do nitra květu nepřinesou.

Philip Stevenson si všiml, že zatímco květy oměje vlčího moru jsou od čmeláků vykrádané poměrně často, oměj horský se obětí loupeživých čmeláků stává jen zřídka. Toto pravidlo platilo dokonce i u rostlin, které od sebe byly vzdálené jen pár desítek centimetrů.

Oměj horský (Aconitum napellus) obsahuje pestrou škálu toxinů včetně akonitinu, který je ve zvýšené koncentraci přítomen ve stěně květů. (foto: Shutterstock)

Tým dále zjistil, že čmeláci zemní se pokoušejí vykrást květy obou druhů omějů. V případě oměje horského však od pokusů o loupež nektaru poměrně rychle upouští. Může jít o důsledek rozdílné skladby jedů obou omějů? Velmi citlivé analýzy odhalily, že oměj horský je vybaven podstatně pestřejší škálou toxinů. Prim mezi nimi hrají vysoké koncentrace akonitinu. Navíc ve stěně květů jsou koncentrace akonitinu stokrát vyšší než v nektaru.

Když se čmelák zemní pokusí květem prokousat, vysoká koncentrace akonitinu mu na nektar rychle zažene chuť. Oproti tomu oměj vlčí mor je na jedy chudší a akonitin se v jeho nektaru prakticky nevyskytuje. Klade tedy lupičům nektaru do cesty méně překážek a ti jeho květy rabují ostošest.

Vítaným hostům jed nevadí

Na rostliny může přilétnout mnoho různých opylovačů. Vedle čmeláků jsou to i včely, motýli nebo pestřenky. Někteří opylovači se specializují jen na několik málo druhů, což je případ určitých druhů čmeláků. Jiní návštěvníci, kupříkladu motýli, si příliš nevybírají. Rostliny přitom mají zájem podporovat návštěvy specialistů, protože u nich mají vyšší šanci, že přinesou pyl příslušníků jejich vlastního druhu. U nevybíravých opylovačů hrozí, že přiletí s pylem nevhodného druhu.

Specialisté si dokážou vyvinout zvýšenou odolnost k toxinům svých obvyklých hostitelských rostlin. Mohou pak hodovat na jedovatém nektaru, který by neadaptovaný hmyz zahubil. Jinak je tomu v případě lupičů nektaru, kteří se dokážou prokousat přes stěnu prakticky jakéhokoli květu. Ti nemají důvod přizpůsobit se jedu několika mála druhů. Je pro ně jednodušší vyhnout se těm, které si proti nim vyvinuly účinnou obranu, jako se to povedlo např. oměji horskému.

Vysvětlení přítomnosti jedu v nektaru je tedy překvapivé, ale logické – akonitin v nektaru je pojistka oměje horského proti oplození nevhodnými druhy čmeláků i proti lupičům nektaru. Těm správným opylovačům jedovatá hostina nevadí.

„Kávička“ pro opylovače

Řada rostlin odpuzuje býložravce hořkými látkami. Jednou z položek v tomto chemickém arzenálu je i výrazně hořký kofein. Například kávovník arabský (Coffea arabica) je kofeinem prosycený a pro nejrůznější škůdce tak ztrácí na přitažlivosti. Hmyzí opylovače však kofein neodradí, i když se dostává i do květů, pylu a nektaru. Totéž platí o květech citroníků (Citrus), které jsou pro opylovače rovněž „znehodnocené“ kofeinem.

TIP: Česká flóra: Hořká krása horských luk

Při pokusech se ukázalo, že kofein v nektaru hmyzí opylovače neodpuzuje, ale naopak je láká. Jeho hořkou chuť v nektaru překryjí sladké cukry. Kofein přitom neztrácí schopnost nabudit nervové buňky. Když se hmyz namlsá nektaru kávovníků nebo citrusů, má aktivovaný nervový systém. Díky tomu si snáze zapamatuje polohu rozkvetlých kávovníků či citroníků a vrací se k nim. Kávovníky a citroníky si tak prostřednictvím kofeinu zajišťují věrnost svých opylovačů.

Ve vesmíru pozorujeme ohromné množství galaxií. Většina z nich není jen tak náhodně rozmístěná v kosmickém prostoru, ale je součástí nějaké kupy galaxií. V jedné kupě přitom může být asi 100 až 1 000 galaxií. Kupy galaxií vznikaly už ve velmi mladém vesmíru, nicméně příliš mnoho toho o nich zatím nevíme.

Tým astronomů, který vedl Ryley Hill z kanadské Univerzity Britské Kolumbie, nedávno odhalil (proto)kupu galaxií, označenou jako SPT2349−56, která je opravdu hodně daleko. Dělí ji od nás více než 12 miliard světelných let. Badatelé ji vystopovali s pomocí 10metrového antarktického teleskopu South Pole Telescope, v oblasti submilimetrového záření, které je součástí dlouhého infračerveného záření.

Extrémní hvězdná porodnice

V této protokupě je možné rozlišit minimálně 30 galaxií, které jasně září v submilimetrové oblasti spektra a desítky dalších aktivních galaxií. Ukázalo se, že SPT2349−56 je jedním z nejaktivnějších komplexů ve vesmíru, pokud jde o tvorbu nových hvězd. Objevitelé odhadují, že zde vzniká (tedy vlastně před 12 miliardami let vznikalo) více než 10 tisíc nových hvězd za jeden pozemský rok.

TIP: Mohutný teleskop GranTeCan objevil největší kupu galaxií mladého vesmíru

Vědci ale bohužel neznají hmotnost této rané kupy galaxií. Proto není možné s jistotou určit, zda intenzivní tvorba hvězd vychází z nějakých specifických mechanismů, anebo je prostě daná tím, že pozorovaná kupa galaxií je ve skutečnosti extrémně velká.

Nepřímé doklady naznačují, že pravděpodobnější je druhá z možností a že v této kupě vznikají hvězdy podobnou rychlostí jako v bližším vesmíru. Hill s kolegy na základě pozorování odhadují, že galaxie v centru této protokupy v relativně krátké době splynou do veliké a jasné galaxie. Podobné poznatky přispívají k pochopení doposud nejasného průběhu vývoje kup galaxií.

Císař Karel VI. sice stoloval v poledne ve svých komnatách bez účasti dvořanů či zahraničních hostí, ale v určité neděle či svátky pořádal slavnostní veřejné hostiny, kterých se mohly účastnit osoby s právem přicházet ke dvoru. Jídlo se servírovalo na zlatých a stříbrných servisech a nádherném porcelánu a nebylo výjimkou, že se připravovaly až desítky různých pokrmů. 

Opulentní hodování

Ke stolu usedali pouze příslušníci císařské rodiny, zatímco nejbližší dvořané z nejpřednějších aristokratických domů postávali okolo a vytvářeli urozenou kulisu. Nejednalo se o potupu, neboť být v blízkosti monarchy se považovalo za nejvyšší poctu. A pouze u politického a kulturního centra celé říše – dvora – bylo možné získat vlivné a výnosné úřady, konexe či dosáhnout povýšení, různých poct či výhod. 

O tehdejším vídeňském dvoře jeden z diplomatů napsal: „Rakouská aristokracie je krajně samolibá, miluje ceremonie, dbá na etiketu a je hrdá na své vybrané tabule.“ Jiný cestovatel uvedl: „Nebudu se mýlit, když řeknu, že v Rakousku lze najít snad nejlepší kuchaře na světě (…). Na samotném císařském dvoře se střídají španělské, německé, italské a uherské kuchařské styly.“ Dělo se tak z prostého důvodu – v metropoli sídlil císařský dvůr a mnoho vyslanců s vlastními kuchaři, kteří mezi sebou soutěžili.

Španělé připravovali pověstné pusinky a skvostné dorty, „španělský chléb“ neboli zemlbábu a z jejich zeleninového ajntopfu vznikla velkolepá polévka. U příležitosti jedné oslavy ji připravili z hovězího, telecího, jehněčího a vepřového masa, 70 kuřat, 200 telecích nohou, 25 hus, 50 domácích kachen, 50 divokých kachen, 30 bažantů, 24 koroptví, 30 kapounů, 12 bažantů, značného množství zeleniny a koření. U dvora zdomácněly i italské pokrmy z rýže (rizoto, rizi-pizi, rýžový nákyp), těstoviny a polenta nebo přísady jako olivový olej, artyčoky, olivy, parmezán či bylinky jako bazalka a rozmarýn. Po sňatku Marie Terezie s Františkem Štěpánem ale u vídeňského dvora převládla francouzská kuchyně. 

Královská dieta

Zatímco Karel VI. si velmi oblíbil pití luxusní a exotické čokolády, Marie Terezie milovala zmrzlinu, chlazenou limonádu a mražené jahody. Nezdravá tučná a sladká strava se neblaze podepsala na zdraví i postavách mnoha členů rakouské dynastie.

TIP: Překvapivé dějiny stolování: Jak se jedlo a pilo za našich předků?

Korpulentní Marie Terezie si později nechala od lékařů poradit, aby jedla méně a zdravěji, a v tomto duchu nabádala i své děti: „Bylo by lepší, kdybyste večer místo polévky jedli něco jiného, salát, chřest, zeleninu, mléko nebo ovoce, ale žádnou polévku ani maso.“ Jejich vychovatelům zase nabádala: „V postní dny by neměly mimo dob na jídlo nic jíst, s výjimkou kousku chleba, aby si od mládí zvykaly na toto pravidlo. Dovoluji, ale pouze v dny, kdy se jí ryba, aby si děti daly kávu s mlékem, jindy zas k snídani čaj s mlékem, ale jinak je jenom polévka.“

Za lingvistickým nedorozuměním stáli francouzští misionáři, kterým indiánské sportovní náčiní připomínalo biskupskou berlu – „la crosse“. Cílem kolektivního sportu, který se ze severoamerických prérií postupně rozšířil do celého světa, je stejně jako v případě fotbalu či basketbalu dopravit míček do branky soupeře. 

Míček, hole, síťky

Klíčový prvek, jímž se hra odlišuje, představuje právě hůl zakončená síťkou na chytání míčku. Manipulaci s lakrosovým balonkem o velikosti tenisáku lze tudíž vzdáleně přirovnat k práci s česáčkem na ovoce – s tím rozdílem, že v zápalu sportovního boje se vše odehrává mnohonásobným tempem a při zacházení s míčkem nejde ani tak o jemnost, jako spíš o rychlost a postřeh. Hráči si ho přihrávají a chytají do napřažených sítěk, zatímco soupeři se jej v „mezičase“, kdy letí z jedné hole do druhé, pokoušejí polapit a získat pro sebe. 

Hole zároveň slouží k bránění a hráči si mohou míček navzájem tzv. vysekávat, přičemž míra „násilí“ a tělesných kontaktů se liší na základě konkrétního typu hry (viz Není lakros jako lakros). Zatímco tzv. interkros je zcela bezkontaktní, halový box lakros tvoří opačný extrém a připouští zásahy „tělo na tělo“, podobně jako lední hokej.

Uhlí a jelení šlachy

Kořeny lakrosu zřejmě spadají do počátků 12. století a jeho původní podoba byla patrně výrazně drsnější než dnes. Nešlo totiž primárně o sportovní klání, ale spíš o zábavnou formu přípravy na boj mezi válčícími kmeny. Zpočátku indiáni vyráběli míčky pravděpodobně ze dřeva, později ho nahradila jelení kůže vycpaná kožešinou. Stejně tak se vyvíjely hole a jako materiál pro síťky se nakonec nejlépe uplatnily jelení šlachy.

Pro indiány měl lakros vskutku specifický, ne-li přímo náboženský význam: Věřili, že je hra darem od Stvořitele, a kolem jejího vzniku se vyprávěly hotové legendy. Před zápasem měli navíc účastníci, jakož i jejich příbuzní či fanoušci z řad „obyčejného lidu“ ve zvyku strávit celou noc rituálními zpěvy, tancem a vyzýváním příslušných božstev s prosbou o podporu. Na tváře a polonahá těla si uhlím malovali obrazce s obdobným účelem – zastrašit protivníka a probudit v sobě sílu. A skutečně ji potřebovali: Utkání totiž trvala i několik dní a do jejich průběhu mohly postupně zasáhnout stovky, ne-li tisíce lidí. Neexistovalo žádné speciálně vymezené hřiště: Coby hrací plocha sloužila veškerá volná prostranství mezi osadami a branku tvořily předem zvolené přírodní objekty jako stromy či skály, vzdálené od sebe často i několik kilometrů. 

Půvabné ke sledování

Do Evropy se zmínka o netradičním kolektivním sportu dostala poprvé v roce 1636, díky Francouzům působícím v dnešním Quebecu. Jezuitský misionář Jean de Brébeuf zřejmě jako jeden z prvních obyvatel starého kontinentu sledoval lakrosové klání v podání kmene Huronů a nezvyklé sportovní náčiní jej zaujalo natolik, že se o něm ve svých zápiscích zmínil jako o „berlích“. Právě odsud tak zřejmě pochází dnes již zavedený termín „lakros“.

Trvalo však ještě zhruba dvě století, než se původně domorodá zábava proměnila v regulérní sportovní klání. Dnešní lakros vděčí za svou fenomenální popularitu pionýrům z Kanady, kde se již v roce 1859 stal národním sportem – mimochodem patnáct let před oficiálním „vynálezem“ ledního hokeje, který jej později v oblibě předčil (přinejmenším během zimního období). Z původní verze lakrosu se postupně vyvinulo hned několik variant s mírně odlišnými pravidly, ovšem základní regule roku 1867 sepsal a sjednotil montrealský zubař William George Beers, považovaný dnes za „otce moderního lakrosu“.

Netrvalo dlouho, a o sportu s holemi a míčky se doslechli i na druhé straně Atlantiku. Zaujal dokonce královnu Viktorii, která si po zhlédnutí exhibičního zápasu zapsala do deníku: „Jde o vskutku půvabnou hru ke sledování.“ Názor respektované panovnice dost možná přispěl k tomu, že se lakros krátce nato otevřel i něžnému pohlaví. Ženy provozující sport tehdy sice představovaly vzácný úkaz, přesto již v roce 1880 vznikl první ženský lakrosový klub – tentokrát ovšem nikoliv v Kanadě, nýbrž ve Skotsku.

Olympijské přísliby

O rapidně narůstající oblibě lakrosu svědčí jeho mimořádně brzké zařazení mezi olympijské sporty. Poprvé se v něm soutěžilo roku 1904 v americkém St. Louis, tedy hned na třetích obnovených letních hrách v historii. Bylo to dokonce ještě před prvním světovým mistrovstvím v lakrosu, jež se konalo až v roce 1967 v Torontu.

TIP: Od tvrdých chlapů po slečinky: Historie nejoblíbenějšího sportu na světě

Nicméně dnes již lakros pod pěti kruhy nefiguruje: Po své premiéře zažil jen jeden regulérní olympijský turnaj hned na příštích hrách v Londýně. V obou případech se ho však zúčastnili zástupci pouze tří států – Kanady, USA a Spojeného království – takže následně z prestižní společnosti vypadl. Organizace World Lacrosse, sdružující zástupce lakrosových hráčů z více než stovky zemí, nicméně oznámila, že po zdlouhavých vyjednáváních přislíbil Mezinárodní olympijský výbor zařadit lakros mezi sporty, jež budou k vidění na losangeleských hrách v roce 2028.

Galaxie v Andromedě (nebo též Messier 31) je ve vzdálenosti asi 2,5 milionů světelných let nejbližší velkou galaxií. Ve skutečnosti je tak velká, že kdyby byla celá vidět pouhým okem, zabírala by na obloze délku asi šest úplňků Měsíce. Astronomové se na nejbližší galaxii, jejíž struktura je dost podobná Mléčné dráze, pochopitelně rádi zaměřují.

O velkých galaxiích předpokládáme, že během své existence splývají s jinými galaxiemi, s nimiž se ve vesmíru střetnou. Ivanna Escala z výzkumného centra Carnegieho observatoří v kalifornské Pasadeně a její spolupracovníci pozorovali Galaxii v Andromedě a zaznamenali jizvy po dávné dramatické srážce s jinou galaxií. V rámci svého výzkumu analyzovali chemické složení a pohyby celkem 556 červených obrů v oblasti zvané Severovýchodní šelf.

Stopy po srážce

Badatelé dospěli k závěru, že Severovýchodní šelf Galaxie v Andromedě je opravdu pozůstatkem kolize galaxií. Mocné gravitační síly vytvořily proud hvězd a mezihvězdného materiálu, který dnes pozorujeme. „Pozůstatky galaktických srážek je možné odhalit studiem pohybu hvězd a jejich chemie,“ vysvětluje Escala. „Takové údaje dohromady vytvářejí něco jako otisky prstů, jimiž lze vystopovat hvězdy, původně pocházející z jiné galaxie.“ Jsou jako jizvy na těle galaxie.

TIP: Astronomové vystopovali nejstarší srážku galaxií ve vesmíru

Výzkum oblastí galaxií, jako je Severovýchodní šelf nebo Gigantický hvězdný proud, další pozůstatek srážky galaxií v Galaxii v Andromedě, přispívá k pochopení růstu a vývoje galaxií. Odhaluje jejich historii, která je podle všeho plná podobných srážek, ale také jejich strukturu či chemické složení.