Pokud porovnáme údaje týkající se národností, získáme pozoruhodná data. V období Rakousko-Uherska se národnost určovala podle obcovací řeči, tedy jazyka, kterým dotyčný člověk mluvil. To však určitým způsobem nahrávalo nadhodnocování počtu příslušníků většinových národností. Například Češi žijící v pohraničních oblastech mohli těžko uvádět jinou obcovací řeč než německou.

Oficiální čísla sčítání z roku 1910 nám tedy říkají, že v zemích Koruny české uvedlo jako svou obcovací řeč českou či slováckou 6 291 237 osob, z toho 4 241 918 v Čechách, 1 868 971 na Moravě a 180 348 ve Slezsku. Německou řeč uvedlo 3 512 682 osob, z toho 2 467 724 v Čechách, 719 435 na Moravě a 325 523 ve Slezsku, kde Němci převažovali. Připadalo tedy 62,9 % obyvatelstva na Čechy, 34,6 % na Němce a ostatní národnosti tvořily už jen 1,6 %, z čehož nejvíc bylo Poláků v počtu 251 689. 

Území Slovenska spadalo roku 1910 pod Uherské království, kde Maďaři tvořili něco málo přes polovinu obyvatelstva (54,5 %) v celkovém počtu 9 944 627 osob. Slováci představovali s počtem 1 946 357 obyvatel (10,7 %) třetí nejsilnější národnostní složkou tohoto království po Maďarech a rumunských Valaších (těch bylo 2 948 181, čili 16,1 %). 

Dva jazyky, jeden národ

V rámci prvního sčítání v Československé republice 15. února 1921 však byla zvolena zcela jiná metodika. Úřední definice říkala, že „národností bylo rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk. Nebylo připuštěno, aby místo národnosti byla vyznačována příslušnost k určitému území. Proto nebyla také uznána zvláštní národnost slezská („šlonzácká“) na Těšínsku“. Výjimku však dostali Židé, kteří mohli uvádět židovskou národnost i v případě, že hebrejština nebyla jejich mateřským jazykem. 

Určitý problém představovala skutečnost, že se nezjišťovala zvlášť česká a slovenská národnost. Obě byly chápány jako jediná československá, přičemž smysl tohoto kroku byl zřejmý. Československo představovalo mnohonárodnostní stát a samotní Češi by v něm tvořili sotva polovinu ze všech obyvatel. Společně se Slováky však dosáhli na 65,51 % z celkového počtu 13 613 172 obyvatel (6 559 503 mužů a 7 053 669 žen žijících v 20 528 městech a vesnicích), což už navenek působilo podstatně lépe.

Oficiální publikace z roku 1924 také neopomněla zdůraznit, že „mimo Podkarpatskou Rus, kde československé národnosti jest toliko 3,29 % domácích obyvatelů, má československý národ většinu ve všech zemích“. Převahu měli Čechoslováci také v 269 z úhrnného počtu 423 soudních okresů v celé republice.

Získaná data

Výsledky prvního „republikového“ sčítání byly velmi zajímavé. Přes poměrně velké ztráty na životech v důsledku první světové války se v českých zemích přihlásilo k československé národnosti 6 774 715 lidí, což tvořilo 67,7 % z celkového počtu. Na druhém místě skončili Němci, tuto národnost uvedlo 3 061 369 obyvatel českých zemí, tedy 30,6 %. Poláků na Těšínsku žilo 103 521, což jim dávalo jedno procento. Židovská národnost byla zastoupena 35 699 osobami, tedy 0,4 %. Toto relativně nízké číslo bylo způsobeno tím, že mnoho Židů uvádělo sčítacím komisařům německou národnost.

Sčítací arch z roku 1921. (foto: Český statistický úřad)

Na Slovensku se k československé národnosti přihlásily 2 013 792 obyvatel, z dalších národností 637 183 osob uvedlo maďarskou, 139 900 německou, 85 644 ruskou, rusínskou či ukrajinskou, 70 529 židovskou a 2 536 polskou. Specifická situace pak panovala na Podkarpatské Rusi, kde se největší počet 372 884 obyvatel hlásil k národnosti ruské, rusínské nebo ukrajinské, dále zde žilo 102 144 Maďarů, 80 059 Židů, jen 19 737 Čechoslováků a 10 460 Němců. Počet Čechů a Slováků však v dalších letech v důsledku přistěhovalectví narůstal.

Zpochybněné výsledky

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910 (Němců o 103 978 a Maďarů dokonce o 315 979), naproti tomu počet obyvatel československé národnosti celkově stoupl o 342 751. Někteří představitelé Němců a Maďarů tato čísla zpochybňovali a obviňovali státní úředníky z neobjektivnosti.

TIP: Rodící se Československo muselo v roce 1918 bojovat s německými separatisty

S odstupem jednoho sta let je však dnes sčítání považováno za dobře zvládnuté nejen po stránce organizační, ale i co se týká správnosti zjištěných údajů a způsobu publikování výsledků.  

Od začátku 60. let se tanky T-54A začaly objevovat ve výzbroji Egypta a Sýrie, v jejichž službách se roku 1967 zapojily do šestidenní války s Izraelem. Egyptské stroje měly na průběh konfliktu malý vliv, protože jejich divize byly rozprášeny už po krátkém boji. Syrské T-54A se v rámci 44. obrněné brigády vrhly na Izraelce na Golanských výšinách, jenže ani jim nebylo dopřáno ovlivnit průběh hlavních operací.

Proti centurionům

Za jomkipurské války v říjnu 1973 tvořily masy T-54A a T-55 jádro egyptských i syrských svazků a zastřílely si v největší a nejkrvavější tankové bitvě od druhé světové války. V té době se však nacházely za zenitem, protože od jejich zrodu uplynuly více než dvě dekády a na rozdíl od svých protějšků neprošly zásadnější modernizací. To centuriony v izraelských službách už byly přezbrojeny 105mm kanony a mladší M60A1 se mohly pochlubit lepší výzbrojí i ochranou.

Přes tento hendikep se tanky sovětského původu ukázaly jako houževnatý protivník a s novou podkaliberní municí dokázaly probíjet pancíř nepřítele i na 2 000 metrů. O výsledku bojů spíše než technické parametry rozhodla úroveň osádek a izraelští tankisté měli nesrovnatelně kvalitnější výcvik než jejich arabští protivníci. To další asijský konflikt – pohraniční střet mezi Indií a Pákistánem z roku 1971 – byl mnohem vyrovnanější. Zatímco Islámábád vyslal do pole čínské stroje Typ 59, Indové sázeli na T-54A a T-55.

Ve vietnamské džungli

Intenzivnější boj čekal „pětapadesátky“ v Indočíně. Armáda severního Vietnamu dostala T-54A/B a Typ 59 v závěru 60. let a premiérově je nasadila v únoru 1971 v Laosu. Během ofenzivy z následujícího roku už severovietnamští generálové disponovali třemi tankovými pluky a několika samostatnými prapory. Jižní Vietnam jim čelil stroji M48A3 Patton z USA a došlo k řadě menších střetů, při nichž lépe vycvičené jihovietnamské osádky způsobily nepříteli těžké škody.

Například u Quang Tri sice 20. tankový pluk pozbyl všechny své pattony, ovšem předtím zničil asi 90 T-54 a lehkých obojživelných PT-76. K jedné z nejtěžších tankových bitev došlo na jaře 1972 nedaleko provinční metropole An Lôc. T-54A/B tam utrpěly krvavé ztráty, které si připsala na konto zejména novinka na bitevním poli: střely TOW naváděné prostřednictvím vodiče.

Roztržka s Číňany

Celkově pozbyl severní Vietnam v roce 1972 asi 400 strojů, avšak dodávky z Pekingu ztráty brzo zacelily a komunistická vláda tak mohla ustavit devět nových pluků. Tyto formace tvořily při ofenzivě, k níž se Hanoj nadechla o tři roky později, velmi účinný úderný hrot. Severovietnamští velitelé se zčásti inspirovali sovětskou doktrínou, zčásti japonskou armádou, která za druhé světové války ignorovala všeobecně přijímanou tezi, že tanky jsou v džungli k ničemu.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

„Pětapadesátky“ prokázaly, že dovedně použité obrněnce mohou i v náročném terénu uspět, a měly lví podíl na úspěchu operace. Poslední nasazení v barvách severního Vietnamu absolvovaly T-55 v roce 1979, kdy se angažovaly během krátké pohraniční roztržky s bývalým čínským spojencem. Charakter krajiny v oblasti bojů neumožňoval větší tankové střety, a tak se obrněnce zaměřily na podporu pěchoty.

Dokončení: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (5) (vychází ve čtvrtek 7. července)

Ve 20. století jsme si zvykli, že břišní tyfus, který býval postrachem civilizace, ohrožuje především obyvatele chudých a méně rozvinutých zemí. Tyfus sice nezmizel, jde ale o jednu z nemocí, které lze do značné míry potlačit dobrou hygienou a výkonným zdravotnictvím. Velmi nám v tom pomohla antibiotika, protože jde o bakteriální onemocnění. Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených jen asi 1-4 procenta, zatímco u neléčených pacientů raketově vzrůstá až na 20 procent.

Odborníci ale varují, že dny triumfu nad břišním tyfem se chýlí ke konci. Původce této choroby, kterým je bakterie Salmonella enterica serovar Typhi, si totiž přímo před našima očima rozvíjí velmi účinnou rezistenci proti prakticky všem existujícím antibiotikům. Rezistentní kmeny přitom rychle nahrazují kmeny, které doposudy byly zranitelné antibiotiky.

Břišní supertyfus

Početný mezinárodní tým nedávno prozkoumal genomy získané z celkem 3 489 infekcí břišního tyfu, které pocházely z Nepálu, Bangladéše, Pákistánu a Indie. Vědci zjistili, že multirezistentní kmeny břišního tyfu, označované jako XDR S Typhi (podle anglického „eXtensively Drug-Resistant“), jsou nejen stále častější, ale také jsou rezistentní vůči stále většímu počtu antibiotik.

Původce břišního tyfu bakterie Salmonella enterica. (foto: Wikimedia Commons, Microbewriter, CC BY-SA 4.0)

Supersalmonely XDR S Typhi odolávají nejen „antibiotikům první linie obrany“, jako je ampicilin, chloramfenikol nebo kotrimoxazol, ale stále více také „antibiotikům poslední záchrany“, jako jsou chinolony, cefalosporiny a makrolidy. V tuto chvíli už pro některé kmeny salmonel XDR S Typhi údajně zbývá jediné použitelné antibiotikum – makrolid azithromycin. Podle odborníků je tedy jen otázkou času, kdy padne i tato zbývající obranná linie.

TIP: Rezistence na antibiotika je stále horší: Spotřeba léků přesto nezadržitelně roste

Ještě horší je, že se multirezistentní kmeny břišního tyfu začínají rychle šířit po světě. Většina kmenů salmonel XDR S Typhi sice stále pochází ze zemí jižní Asie, ale vědci od roku 1990 zachytili už téměř 200 případů, kdy se kmen odolný vůči řadě antibiotik začal šířit i ve vyspělém světě. Odolné salmonely se už objevily například ve Velké Británii, Spojených státech nebo Kanadě.

„Rychlost, s jakou se v posledních letech objevují a šíří vysoce rezistentní kmeny břišního tyfu je opravdu velmi varující. Situace si žádá okamžitá opatření, především v zemích s endemickým výskytem této choroby,“ varuje expert na infekční nemoci Jason Andrews ze Stanfordu.

Na slavné řece Klondike, která protéká kanadským Yukonem, došlo k významnému objevu, a tentokrát nejde o zlato. V oblasti proslavené zlatou horečkou, na tradičním území kmene Trʼondëk Hwëchʼin (Říčních lidí), se podařilo objevit mumifikované mládě mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius). Šťastným nálezcem se velmi příznačně stal mladý těžař zlata.

Velké mládě z ledu

Objevená mumie mláděte dostala od starších kmene Trʼondëk Hwëchʼin jméno „Nun cho ga“, což znamená „Velké mládě“. Zemřelo zhruba před 30 tisíci lety, tedy hluboko v nejmladší době ledové a brzy poté skončilo zamrzlé v místním permafrostu. Paleontologové jsou nadšeni, protože Nun cho ga je skvěle zachovalé. Ve skutečnosti jde o nejvíce kompletního mumifikovaného mamuta, který byl nalezen v Novém světě.

„Jde o jeden z nejvýznamnějších objevů v paleontologii Severní Ameriky,“ uvedl Grant Zazula, paleontolog vlády teritoria Yukon. Pokud jde o okolnosti smrti mláděte, Zazula se domnívá, že mládě pravděpodobně doprovázelo matku a zřejmě se v nestřežené chvíli zatoulalo stranou a uvízlo v bahně, což se mu stalo osudným.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Značný význam objevu potvrzuje i Dan Shugar z Univerzity v Calgary, který byl členem týmu paleontologů ohledávajících nalezenou mumii: „Jde o nejvíce vzrušující vědecký objev, jakého jsem se kdy účastnil.“ Zazula k tomu dodává: „Splnil se mi sen setkat se tváří v tvář s mamutem. Nun cho ga je krásné mládě a zároveň jde o jedno z nejúžasnějších mumifikovaných zvířat ledových dob, jaká kdy byla nalezena.“

Rajské ostrovy na Maledivách by se v souvislosti se vzestupem hladiny oceánů mohly stát do roku 2050 neobyvatelnými. Jde o nejníže položenou zemi na světě, s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1,5 metru, přičemž přes 80 % jejího území se nachází pod úrovní jednoho metru nad mořem. Vláda souostroví v Indickém oceánu proto oznámila plány na výstavbu plovoucího města, které vznikne v místní laguně ve spolupráci s nizozemským developerem Dutch Docklands.

TIP: Potápějící se Maledivy: Korálový ráj mizí pod hladinou oceánu

Na projektu se pracuje již od roku 2009, teprve nyní byly zveřejněné podrobnosti a vizualizace, jak by plovoucí město mělo vypadat. Maledivské plovoucí město, které svým tvarem připomíná podmořské korály, bude první svého druhu na světě. Jeho součástí má být 5 000 plovoucích jednotek, zahrnujících obytné domy, restaurace, obchody i školy, uspořádaných do funkční sítě, která se rozprostírá na 200 hektarech laguny. První nájemníky by mělo plovoucí město přivítat již v roce 2024 a dokončené má být o tři roky později.

„Každý druhý je specialistou na nicnedělání!“ Tak zněl verdikt týmu entomologů pod vedením Daniela Charbonneaua z University of Arizona, který si vzal pod drobnohled kolonie amerických lesních mravenců Temnothorax rugatulus. Výsledek soustavného sledování stovek mravenčích dělnic skončil velkým překvapením. Bezmála polovina mravenců v mraveništi skutečně jen zevlovala a celé dny nedělala vůbec nic.

Armáda pro případ potřeby?

Mravenčí píle je příslovečná. Už Starý zákon nabádá: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.“ (Př 6,6) Charbonneau však z chování mravenců příliš moudrý nebyl. „Možná, že ve skutečnosti něco dělají a jenom vypadají, že se žádných činností neúčastní. Anebo jsou to skutečně sociální parazité, kteří se chovají ryze sobecky?“

Vědci spekulovali, že si mravenčí kolonie drží „lenochy“ jako pracovní rezervu, kterou mobilizuje v případě nouze. Tomu by nasvědčovala pozorování ze včelích úlů, kam přináší jedna pětina létavek více než polovinu všeho pylu a nektaru. Tyto dělnice jsou podstatně pilnější než zbytek včelstva. Pokud z včelstva zmizí, stoupá během pouhých čtyřiadvaceti hodin výkon některých „línějších“ včel na pětinásobek a ty se promění v novou „pilnou“ elitu. Včelstvo se tak samo navrací do stavu, kdy jsou některé včely velmi činorodé a jiné jsou aktivní podstatně méně. Proč to tak je? Nevíme. Mají všechny včely schopnost „přeřadit na vyšších rychlostní stupeň“? Ani to nevíme.

Líné mravenčí dělnice druhu Temnothorax rugatulus jsou o něco větší než jejich pracovitější protějšky, pohybují se jako ve zpomaleném filmu a drží se v blízkosti ostatních „lenochů“. Se zbytkem kolonie komunikují jen málokdy a tím padají teorie, které viděly v lenoších „styčné důstojníky“ pro udržení dokonalé komunikace v mraveništi. Vědci spekulovali, že tvoří armádu připravenou k boji. Napovídaly by tomu i jejich „zápasnické postavy“. Ale nakonec se ukázalo, že s línými mravenci je vše úplně jinak.

Výsada většinou královská

„Nejde o staré dělnice, kterým se už nedostává sil. A nejsou líné. Jen se chovají jinak než ostatní mravenci v kolonii. Vytvářejí zásobu živin pro celou kolonii,“ shrnuje výsledky sledování Daniel Charbonneau.

Detailní studium „lenochů“ odhalilo, že to jsou navzdory mohutnějším tělíčkům mravenčí „dorostenci“. Kolonie do nich zjevně investovala nemalé množství živin, aby pořádně narostli. Ze společného „krajíce“ se jim dostalo dokonce většího dílu než pracovitým dělnicím. Nejde ale o dar, nýbrž o půjčku. Lenoši totiž musí tento vklad kolonii zase vrátit. Půjčku splácejí ve vajíčkách, která kladou v pozdějších fázích života.

Vajíčka nejsou oplozená a nejsou určená k tomu, aby se z nich vyvinulo nové mravenčí pokolení. Ostatní mravenci je žerou a získávají tak vydatnou porci živin. Odborně se takovým „konzumním“ vajíčkům říká „trofická“ a v hmyzí říši nejsou žádnou vzácností. Samice mnoha druhů hmyzu mohou klást vajíčka dvou kategorií: Z reprodukčních budou noví potomci; trofická vajíčka představují konzervu s živinami. U mravenců a dalších druhů společenského hmyzu (např. včel nebo termitů) je ale kladou většinou jen královny.

Výjimeční i mezi mravenci?

Líní mravenci se chovají jako šetrní hospodáři. Živinami a energií, které do nich kolonie investovala, rozhodně nemrhají. Nic nedělají, a když už potřebují někam dojít, nijak nespěchají. Dělají vše pro to, aby mohli kolonii v trofických vajíčkách vrátit co nejvíc.

Řada vědců se však stále nechce vzdát teorií o tom, že mravenčí lenoši představují pracovní rezervu pro rušné a náročné časy, např. pro napadení mraveniště jinými mravenci. Vždyť takové mravenčí války jsou doslova na denním pořádku. Slavný znalec mravenců Edward Wilson jednou v nadsázce prohlásil na adresu mravenčí agresivity: „Kdyby měli mravenci k dispozici atomovou bombu, zničili by svět do týdne.“

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Je ale možné, že líní mravenci neplní v kolonii jen jeden úkol, ale spektrum jejich úloh je podstatně pestřejší. Vědci zatím pozorovali „lenochy“ jen u mravenců druhu Temnothorax rugatulus. Pokud se vyskytují i u jiných mravenčích druhů, je možné, že se jejich funkce v kolonii liší.

Zajímavá je rovněž otázka, co uvádí mravence do stavu snížené životní aktivity. S vysokou pravděpodobností to má na svědomí pozměněná aktivita některých genů. I tady ale mají vědci k dispozici minimum dat. O to větší prostor se nabízí hypotézám, teoriím, fantaziím a samozřejmě i dalšímu výzkumu.

Astronomové na konci loňského roku objevili objekt, který se nacházel na kolizním kurzu s Měsícem. Další pozorování ukázalo, že umělé těleso směřující k povrchu Měsíce je část rakety. Prvním podezřelým byla společnost SpaceX, další zkoumání ale naznačilo, že by mohlo jít o třetí stupeň čínské nosné rakety Dlouhý pochod 3C mise Čchang-e 5-T1. Čína jakoukoli odpovědnost za srážku odmítla a v současné době je tak skutečná identita objektu stále nejasná.

Objekt dopadl na povrch našeho souputníka 4. března poblíž obrovského impaktního kráteru Hertzsprung, který se nachází na odvrácené straně Měsíce. Místo dopadu poté prozkoumala americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která pozoruje povrch Měsíce z oběžné dráhy a objevila něco zvláštního.

Záhada dvojitého kráteru

Snímky totiž ukazují, že po dopadu nevznikl typický kráter, ale kráter dvojitý, o celkovém průměru asi 29 metrů. Pokud jde o jednotlivé krátery, východně umístěný kráter má průměr zhruba 18 metrů a západní přibližně 16 metrů. Je to velmi nečekané, protože dvojitý kráter při dopadu raketového stupně na Měsíc doposud nikdy nevznikl. Na Měsíci známe krátery po dopadu raketových stupňů Apollo SIV-B misí Apollo 13, 14, 15 a 17, které jsou vždy jednotlivé a mají průměr přes 35 metrů.

TIP: Sonda LRO pořídila snímky čínského modulu na odvrácené straně Měsíce

Dvojitý kráter by mohl být ukazatelem toho, že objekt, který na povrch Luny dopadl, měl hmotu soustředěnou na obou svých koncích. Když někam dopadá typický použitý raketový stupeň, nejvíce hmoty se nachází v jeho spodní části, kde je umístěný motor. Zbytek raketového stupně obvykle zabírá prázdná palivová nádrž. Povaha kráteru by se tak mohla stát významnou stopou v pátrání po původu záhadného raketového stupně.

Krátery po dopadu raketových stupňů Apollo SIV-B (foto: NASA/Goddard/Arizona State University, CC0)

V oblastech s mírným podnebím se jaro pojí s novými začátky. Sníh taje, ze země vykukují první květiny a při procházce vás nejspíš doslova ohluší zpěv ptáků. Zmíněné roční období se svým přívětivějším počasím zkrátka nabízí mláďatům lepší šance na přežití, než kdyby přišla na svět jen o pár týdnů dřív. Navíc se dny pomalu prodlužují, což dává rodičům delší čas na zajišťování potravy pro hladové potomstvo. Kromě toho se probouzí celá příroda a poskytuje živočichům dostatek zdrojů v podobě zeleně, hmyzu i dalších tvorů na nižších stupních potravního řetězce.

TIP: Supermatky živočišné říše: Fascinující matematika zachování rodu

V českých lesích na jaře nejspíš narazíte zejména na kolouchy, mladé zajíce a muflony či divoká selata. Ve městě pak půjde především o ptáčata, stejně tak ale v této části roku přivádí na svět mladé řada hospodářských zvířat. Zároveň se jedná o období zrodu a líhnutí ryb, obojživelníků i plazů, takže se rybím potěrem a pulci bude hemžit téměř každá stojatá voda – totéž ovšem platí pro larvy komárů a jiného dotěrného hmyzu.

Asklepiony vlastně můžeme považovat za specifické předchůdce dnešních poliklinik či nemocnic. Na oltářích a v chrámech těchto posvátných okrsků byl uctíván Asklépius, hlavní léčebné božstvo antiky, skvělý léčitel a patron lékařů. V rozsáhlých areálech zároveň kněží v Asklépiově jménu praktikovali léčení, které kombinovalo zcela racionální terapeutické postupy i psychologické metody – zejména léčebný spánek.

Sny a koupele

V celém antickém světě se nacházelo přinejmenším několik desítek takových areálů. Po příchodu do svatyně a vykonání předepsaných kultovních úkonů mohl být pacient ošetřen kněžími. Ti jistě měli určité medicínské dovednosti, pokud si ale nevěděli rady ani oni, byli trpící odkázáni do Asklépiovy péče. Ve speciálních halách se uložili ke spánku a věřili, že je bůh ve snu buď přímo vyléčí, nebo jim alespoň během jejich snění sešle znamení či radu, jak se svého problému zbavit a opět nabýt zdraví. Tento „léčebný spánek“ se nazývá inkubace. Ráno po probuzení vylíčili pacienti své sny kněžím, kteří jim – ve shodě s Asklépiovou vůlí – poradili konkrétní terapii.

Významné místo v kultu i v celé terapii měla voda. Podle nedávných výzkumů byly všechny významné asklepiony vystavěny okolo či nedaleko pramenů s minerální vodou, jejichž účinky byly v mnoha případech dokonce analgetické či slabě halucinogenní. 

Terapie poskytovaná Asklépiem a jeho kněžími ale v řadě případů překvapivě dobře účinkovala. O tom svědčí i řada děkovných nápisů s příběhy konkrétních pacientů, i votivních reliéfů, znázorňujících často postiženou a vyléčenou část těla.

Syn Apollonův

Jaký příběh se však váže k samotnému Asklépiovi? Nechme jej představit XXII. Homérským hymnem: „Asklépia nejprve opěvám, lékaře chorob, Apollónova syna, jejž zrodila Korónis jasná, dcera Flegya krále, kde Dótijská rovina zkvétá, velkou útěchu lidstvu, by konejšil bolesti trapné. Tak již, pane, buď zdráv! Svou písní vroucně tě vzývám.“ První zmínky o Asklépiovi ostatně najdeme už v Homérově eposu Ílias popisujícím část bájné trojské války, kde se dozvídáme, že „výborným lékařem býval.“

V řeckých mýtech se Asklépiův příběh traduje v několika verzích. Byl synem božského střelce, léčitele a patrona umění Apollóna, ale identita jeho matky není jednoznačná. V některých příbězích za ni považují právě smrtelnici Koronis. V tom případě by se tedy Asklépios narodil pouze jako polobůh. Koronis ovšem v synově životě příliš nefigurovala. Buď ji zabil Apollón za její nevěru, zemřela při porodu, anebo své dítě prostě opustila. Apollón se každopádně o novorozeně postaral a naučil ho medicíně. Později se stal jeho učitelem moudrý kentaur jménem Cheirón, vychovatel hned několika významných řeckých hrdinů i bohů.

O Asklépiovi se říkalo, že se oženil s Hygieiou, bohyní spojovanou se zdravím – ačkoli ta je v některých mýtech považována za jeho dceru. Z jejího jména, které mimochodem v novořečtině znamená „zdraví“, pochází termín „hygiena“. Asklépiovi potomci založili dynastii skvělých léčitelů, tentokrát již smrtelníků, která podle tradice zahrnovala i slavného „otce západní medicíny“ Hippokrata z Kósu. 

Asklépios ve svém léčení dosáhl takového mistrovství, že kromě uzdravování veškerých chorob prý dokázal i křísit mrtvé. Tím ale porušoval řád tehdejšího světa, a tak si sama Smrt na božského léčitele stěžovala u nejvyššího boha Dia. Zeus se bál, že by příliš dokonalá lékařská péče mohla rozrušit hranice mezi smrtelníky a nesmrtelnými bohy. Proto Asklépia srazil bleskem a potrestal i Apollóna, který proti takovému zacházení s jeho synem protestoval. Zeus ale nezabránil smrtelníkům, aby na Asklépiovu počest vytvořili několik posvátných míst spjatých s léčením – asklepiony.

Asklépiův kult

Je zvláštní, že jako samostatný bůh lékařství se Asklépios v řeckém panteonu etabloval až ke konci 6. století př. n. l. a po řeckém světě se rozšířil teprve v 5. století př. n. l. Napomohl tomu i fakt, že mu okolo roku 420 př. n. l. založili v Athénách svatyni.

TIP: Moč i protézy po zemřelých: Jak vypadala zubní péče ve starověku

První velký rozmach Asklépiova kultu nastává o století později. Tehdy vznikají či jsou velkoryse přestavovány řady asklepionů. Nejstarší se nacházel v Epidauru na Peloponnéském poloostrově. Jeden z největších a nejproslulejších pak na ostrově Kós, kde také vznikla proslulá lékařská škola, mezi jejíž nejznámější představitele patřil již zmiňovaný Hippokratés.

Baalbek obestírá podobná rouška tajemství jako britský Stonehenge nebo egyptské pyramidy – ani v jejich případě nemají vědci přesnou představu, jakou technologii naši předkové při budování použili. Oba zmíněné monumenty vznikly ve 3. tisíciletí př. n. l., tedy v době, do níž se datuje první osídlení Baalbeku. Jeho název odkazuje ke starověkému bohu Baalovi, uctívanému zejména Féničany, a doslova znamená „Pánovo údolí“. Dnes patří město ležící zhruba 60 km východně od Bejrútu v nadmořské výšce 1 170 m k nejstarším souvisle osídleným místům planety. 

Římané na vrcholu

Baalbek znali už staří Řekové za vlády Alexandra Velikého a jejich mapy ho uváděly jako Heliopolis neboli „město boha Slunce“. Vrcholná éra sídla – a také důvod, proč dnes figuruje na seznamu UNESCO a pokládá se za osmý div světa – však přišla po dobytí Blízkého východu Římany. Antické impérium se v polovině 1. století blížilo ke svému největšímu rozmachu, kdy zaujímalo území o rozloze pěti milionů čtverečních kilometrů a dominovalo naprosté většině známého světa. 

Kdekoliv se Římané usadili, stvrzovali svou nadvládu budováním velkolepých staveb, jejichž impozantnost pak přetrvala tisíciletí. A Baalbek dokládá, že popsaná strategie fungovala: Nepřestává ohromovat ani poté, co se na něm během uplynulých staletí významně podepsal zub času. Z dosud neznámého důvodu si totiž Římané libanonské údolí vzdálené přes dva tisíce kilometrů od Věčného města zvolili k vybudování největšího chrámu v dějinách impéria. 

Rekordní balvany

Největší historickou hádanku však nepředstavuje samotná svatyně zasvěcená Jupiterovi. Vědci tápou především v otázce základů kolosální stavby. Tvoří je 27 kamenných megalitů, jež patří k největším, jaké kdy lidé opracovali – každý váží okolo 700 tun.

Nedaleko pak leží i trojice ještě výrazně těžších kvádrů, původně zřejmě zamýšlených ke stejnému účelu coby tzv. triliton, tedy konstrukce tvořená dvěma svislými monolity a třetím umístěným vodorovně napříč. Nejtěžší z nich archeologové plně odhalili teprve v roce 2014 a šlo o významný milník: Ukázalo se, že s hmotností 1 650 tun a délkou přes 20 metrů se téměř určitě jedná o nejmohutnější přírodní objekt, jaký kdy člověk opracoval. Pro srovnání: Kamenné bloky slavného Stonehenge váží v průměru „pouze“ 200 tun. V místech, kde se triliton nachází, přibližně 800 metrů jižně od chrámu, zřejmě kdysi fungoval vápencový lom poskytující stavební materiál. 

V dobách vrcholného římského impéria představoval Baalbek vyhlášené náboženské centrum, kam proudily davy poutníků z celé říše. (foto: Baalbek Reborn od Flyover Zone Productions a DAI ve spolupráci s Německým archeologickým institutem, CC BY 4.0)

Jenže právě způsob, jakým římští stavitelé s gigantickými balvany manipulovali a dokázali je přemístit ke zvolené základně, zůstává dodnes nejasný. Experimentálně se podařilo zjistit, že dostatečný počet lidí zvládne pomocí pák, kladek a kulatin přesunout kamenné objekty o hmotnosti až 300 tun. V tomto případě však máme co do činění s více než dvojnásobnými břemeny. Otazníky vyvolává také preciznost opracování: Podle odborníků bychom podobné úrovně stěží dosáhli dokonce i s moderními technologiemi.

Dráha pro mimozemšťany

Britský novinář Graham Hancock dokonce vyslovil fantastickou hypotézu, že ve skutečnosti nejsou chrámy dílem Římanů, nýbrž že za nimi stojí daleko starší civilizace. Dle jeho představ měla v blízkovýchodním regionu vzkvétat již před 12 tisíci lety. Hancock k tomu uvedl: „Jsem přesvědčen, že vznik megalitů časově předcházel vybudování Jupiterova chrámu. Podle mého názoru jde o práci dávno ztracené civilizace, jejíž příslušníci žili ve stejné době jako obyvatelé Göbekli Tepe.“ 

Publicista ovšem mezi odbornou veřejností proslul coby zastánce pseudovědeckých teorií a nikdo ho nebere příliš vážně. Nicméně vedle dalších bizarních spekulací o tajemství Baalbeku je ta Hancockova ještě relativně střízlivá. Například izraelský historik Zecharia Sitchin se domníval, že gigantické kamenné pódium sloužilo coby přistávací dráha pro mimozemské lodě. 

Obři i džinové

Na druhou stranu věrohodná teorie, která by okolnosti vzniku chrámu uspokojivě vysvětlila, dosud chybí a vědci se nemají o co opřít: Právě tuto epochu římské historie totiž písemné záznamy mapují jen řídce. Nevíme, kdo svatyni navrhl, zaplatil a vystavěl. Je pouze jisté, že vyrostla na místě dřívějšího chrámu zasvěceného fénickému bohu Baalovi, o němž ovšem archeologové vědí ještě méně. V podstatě jediný zdroj, ze kterého mohou vycházet, tvoří legendy.

Historik John Upton popisuje: „Existuje mnoho lokálních mýtů o původu chrámu: například že ho postavil Kain, aby se ukryl před Božím hněvem, nebo že to byli obři na příkaz biblického krále Nimroda. Některé legendy svatyni ztotožňují s babylonskou věží, podle dalších ji nechal vybudovat Šalomoun jako palác pro královnu ze Sáby. Říká se, že mu přitom pomáhali džinové, a proto některé kameny zůstaly stranou v lomu – džinové se totiž rozhodli stávkovat.“ 

V roce 1860 navštívil Baalbek skotský cestovatel David Urquhart a také jeho zaujaly nepoužité obří balvany. Domníval se přitom, že se dostaly na místo v době starozákonního proroka Noema, který tehdy pomocí dodnes neznámých technologií stavěl svoji archu. Práci však prý přerušila potopa světa a některé monolity, shodou okolností ty největší, pak už navždy zůstaly nevyužité ležet stranou. Zde ovšem archeologové možné vysvětlení mají: V tzv. kameni těhotné ženy se totiž nachází obrovská prasklina, která podle všeho znemožnila jeho transport na delší vzdálenost.  

Inspirace ve Francii?

Vědci z Německého archeologického institutu, kteří na místě provádějí intenzivní výzkum, jsou navzdory popsaným alternativním teoriím takřka stoprocentně přesvědčeni, že Jupiterův chrám v Baalbeku vybudovali Římané. Podle Margarete van Essové z německé pracovní skupiny tak můžeme soudit díky nápadné podobnosti s kameny použitými ke stavbě římského akvaduktu Pont du Gard v jižní Francii. Tvoří jej vápencové bloky, které stavitelé dopravili na místo z nedalekého lomu patrně s využitím kladek a tahů. 

TIP: Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii, Číňané a Mayové kompas?

Výstavba chrámu započala podle van Essové kolem roku 15 př. n. l., tedy v době dokončení zmíněného akvaduktu, a odehrávala se ve čtyřech etapách. Nakonec se protáhla na celá dvě století, přičemž některé prvky jako nádrže před svatyní či výjimečná výška oltářů naznačují, že do ní později zasáhly i jiné kultury. V každém případě jsou kamenné základy, na nichž chrám spočívá, pro stavbu daných rozměrů z čistě technického hlediska zbytečně velké. K jejich vybudování by bohatě postačily méně objemné kusy materiálu, přesto je dávní stavitelé nevyužili a raději sáhli po rekordních kamenech. A důvod si s sebou vzali do hrobu.