Supermasivní černé díry jsou fascinující vesmírná monstra o hmotnosti milionů a někdy i miliard Sluncí. Odborníci se domnívají, že přinejmenším každá větší galaxie má takovou supermasivní černou díru ve svém středu. Jejich existence je dnes již v podstatě mimo diskuzi. Stále ale není jasné, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Kriticky významným údajem je v tomto směru rotace supermasivních černých děr.

Jak podotýká astronomka Julia Sisk-Reynes z britské Univerzity v Cambridgi: „Každou černou díru je možné popsat pouhými dvěma čísly – jejich hmotností a rotací.“ Problém je v tom, že u většiny černých děr se tyto dva zdánlivě jednoduché údaje zjišťují velmi obtížně a stále se to daří jen výjimečně.

Rotace ultramasivní černé díry

Tým Sisk-Reynesové se nedávno zaměřil na gigantický kvazar H1821+643, který se nachází v kupě galaxií, vzdálené asi 3,4 miliardy světelných let. Jeho kosmický „motor“ pohání supermasivní černá díra o hmotnosti asi 3-30 miliard Sluncí, tedy jedna z nejvíce hmotných, jaké známe. Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy je zhruba tisíckrát lehčí.

Badatelé zkoumali rotaci této ohromující černé díry. Využili k tomu pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra. Jejich analýzou dospěli k závěru, že supermasivní černá díra kvazaru H1821+643 rotuje překvapivě pomalu, jen asi poloviční rychlostí oproti většině menších supermasivních černých děr, podobných supermasivní černé díře Mléčné dráhy.

TIP: Astronomové vymysleli, jak jednoduše zvážit supermasivní černou díru

Vysvětlení by mohlo spočívat v tom, jak supermasivní černé díry rostou a vyvíjejí se. Relativně pomalá rotace podporuje představu, podle které největší supermasivní černé díry narostly splýváním s dalšími černými děrami. Takové události by mohly zpomalovat rotaci dotyčné černé díry. „Mírnější rotace této ultramasivní černé díry může být svědectvím o násilné a chaotické minulosti největších černých děr ve vesmíru,“ shrnuje další člen týmu James Matthews.

Moderní medicína přinesla veliké množství rozmanitých léčiv, která se dnes využívají k léčbě všemožných chorob. Vzhledem ke složitosti lidského těla a pochodů, které v něm probíhají, se poměrně často stává, že neznáme všechny důsledky, které může užívání určitého léku člověku přinést. Někdy je z toho nebezpečný problém a jindy zase poměrně příjemné překvapení.

Potěšujícího překvapení ohledně jednoho léku se nedávno dočkal tým, který vedl Fabio Rossi z kanadské Univerzity Britské Kolumbie. Při studiu regenerace svalů používali protinádorový lék ze skupiny inhibitorů receptoru CSF1R a úplnou náhodou zjistili, že tento lék vyvolává změny svalových vláken, které jsou příznivé pro pacienty s Duchennovou svalovou dystrofií (DMD), velmi závažnou genetickou poruchou, která vede k předčasnému úmrtí.

Štastná náhoda v léčbě svalové dystrofie

Dotyčný lék podporuje přeměnu glykolytických svalových vláken, která jsou náchylnější k poškození, na více odolná glykolyticko-oxidační svalová vlákna. Experimenty na myších s Duchennovou svalovou dystrofií ukázaly, že za pár měsíců užívání tohoto léku dojde k podstatnému zlepšení jejich svalů i tělesných aktivit. 

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

Vývoj nového léčiva pro lidské pacienty obvykle zabere dlouhou dobu. V tomto případě ale jde o lék, který již prošel testy a schvalováním jako prostředek pro léčbu některých nádorů, což by celý proces mělo podstatně zkrátit. Rossi je přesvědčen, že by jejich výzkum mohl v dohledné době vést k nové léčbě Duchennovy svalové dystrofie, která zbrzdí neblahý rozvoj tohoto onemocnění.

Přežití „čarodějnických“ tradic napomohl i fakt, že izolované oblasti nezřídka unikaly oficiálnímu dohledu, neboť úředníkům se většinou cestu do hor vážit nechtělo. Mezi takové vsi patří rovněž Moravské Kopanice v Bílých Karpatech. 

Tamní všední život byl velice krutý. Převážná část obyvatel se zabývala zemědělstvím, které v hornatém terénu s nestálým počasím znamenalo nejistý způsob obživy. Vesničany často trápila bída a hlad, přičemž atmosféře v obci příliš nenahrával ani velmi rozšířený alkoholismus. Přesto si Moravské Kopanice uchovaly výjimečné folklorní dědictví. Až do počátku 20. století se tam měla udržet tradice tzv. bohyní, tedy lidových léčitelek, jež si své umění po generace předávaly z matky na dceru. Pozoruhodným jevem se již na přelomu 19. a 20. století zabýval katolický farář Josef Hofer, pod jehož farnost obec spadala. 

Ščasná vodička

Za jeho působení „bohovalo“ ve vsi hned pět žen a údajně využívaly poměrně propracovaný postup. Většinou zaměstnávaly „andzela“, tedy naháněče, který vodil zájemce o léčitelské služby až k domu bohyně. Mnohdy šlo o malé děti, jež léčitelky zasvětily do části svých tajů. „Andzel“ se dotyčného šikovně vyptával a před jeho příchodem ženě vše vyzradil, takže mohla hosta ohromit tím, co o něm již ví.

TIP: Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

Léčení obvykle probíhalo tak, že bohyně přežehnala „ščasnó vodičku“ a nalila do ní horký vosk. Podle tvaru odlitku pak „pacientovi“ předepsala bylinky a různé odvary. Vzhledem k novým vědeckým poznatkům, jež od počátku 20. století proudily i do těch nejchudších regionů, však začal význam bohyní slábnout. Konec jejich slávy dokonal nástup komunismu, který je vnímal jako podporovatelky katolického kléru, proti kterému brojil. Karpatské léčitelky si ovšem vysloužily značnou popularitu i v posledních letech, zejména díky románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.

Součást válečného plánování německých generálů ve druhé polovině 30. let tvořily i úvahy, jak si poradit s těžkými pevnostmi, které vybudovali zejména Francouzi, ale také například Belgičané, Čechoslováci či Jugoslávci. Němci hodlali vést „bleskovou válku“, nikoli zdlouhavé obléhací bitvy. Vznikl tedy požadavek na samohybný kanon, který by si poradil i s nejtěžšími bunkry a kterému se začalo říkat „Schartenbrecher“ (Lamač střílen).

Ničitel bunkrů i tanků

Byl vybrán kanon K 18 ráže 105 mm, který nabízel maximální dostřel 19 km (byť efektivní byl jen zhruba poloviční), a firma Krupp dostala koncem roku 1938 pokyn vyvinout jeho samohybnou verzi. Nejprve se počítalo s podvozkem středního tanku PzKpfw III, avšak posléze se přešlo k šasi PzKpfw IV, ačkoli se provedly také změny (zejména montáž jiné převodovky).

Motor Maybach HL 66 P stačil na to, aby vozidlo o váze 22 t jezdilo rychlostí 27 km/h. Stroj nesl oficiální jméno „10-cm Kanone 18 auf Panzer-Selbstfahrlafette IVa“, ovšem běžně se užívala i ona přezdívka „Schartenbrecher“. Nakonec se však vozidlu nejčastěji říkalo „Dicker Max“ (Tlustý Max), což naráželo na jeho ne zrovna ukázkovou pohyblivost.

Jedna z mála dochovaných fotografií Tlustého Maxe (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Při ničení bunkrů by to zřejmě tolik nevadilo, jenže dvojice prototypů spatřila světlo světa až v lednu 1941, kdy byly pevnosti Hitlerových nepřátel vesměs dávno zničeny nebo jinak vyřazeny. Vnucovala se tedy otázka, co s dvojicí „Tlustých Maxů“ provést dál. Výkonnost kanonů pak vedla k myšlence, že by mohlo jít o vhodné ničitele tanků, a proto stroje zařadili do 2. tankové skupiny generála Heinze Guderiana a vyslali na východní frontu. Tam se užívaly hlavně proti sovětským těžkým tankům, avšak s dosti rozpačitými výsledky. Oba kusy byly ztraceny a jejich další osudy zůstávají neznámé.

Ničivý kolos

V rámci německého programu vývoje samohybných kanonů proti bunkrům vzniklo i další, ještě výkonnější vozidlo, protože se Němci začali bát, že ani 105mm kanon by nemusel stačit. V roce 1939 tudíž vojáci požádali firmu Rheinmetall-Borsig, aby upravila svůj tehdy vyvíjený protiletadlový 128mm kanon (později zavedený do služby jako Flak 40) k použití proti pozemním cílům.

To samo o sobě nepředstavovalo nijak velký problém, daleko složitější však byly úvahy nad vhodným podvozkem, protože Němci tehdy zkrátka neměli žádné vozidlo, jež by si s váhou tohoto kanonu mohlo dobře poradit. Naštěstí však už probíhaly práce na těžkém tanku, jehož podvozek by to zvládnout mohl. Firma Henschel, jež tento obrněnec vyvíjela pod pracovním jménem VK 30.01(H), tedy dostala pokyn jej upravit na platformu pro 128mm kanon.

Drtič betonu

Musely se uskutečnit různé změny, zejména prodloužení šasi či přidání osmého páru pojezdových kol. Výsledné vozidlo vážilo 36,5 tuny, a proto motor Maybach HL 116 S o výkonu 220 kW stačil pouze na rychlost 25 km/h. Kanon ráže 128 mm byl zastavěn v čele shora otevřené nástavby a užíval dělenou munici, což mimochodem znamenalo nutnost dvou nabíječů. Vozidlo obdrželo formální název „12,8- cm Kanone 40 L/61 auf Selbstfahrlafette VK 30.01(H)“, byť v praxi mu tak samozřejmě nikdo neříkal.

TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Používaly se přezdívky „Schwere Betonknacker“ (Těžký drtič betonu) a „Sturer Emil“ (Tvrdohlavý Emil), což znovu naráželo na omezenou pohyblivost. Armáda získala dva prototypy až v březnu 1942 a záhy je odeslala na východní frontu jako stíhače tanků. Vedly si tam o trochu lépe než dvojice „Tlustých Maxů“ a bojovaly i u Stalingradu, ale oba byly ztraceny. Rudá armáda jeden z nich ukořistila a unikátní obrněnec se dnes nalézá v tankovém muzeu v Kubince.

Ano, mnohé z výrobků, které Keltové vymysleli či zdokonalili, používali lidé ještě další století po nich – a některé vlastně v téměř nezměněné verzi využíváme dodnes. Vděčíme jim za hrnčířský kruh, železnou kosu a srp, klíče, mlýnské žernovy, kleště či kladívko. Navíc právě oni začali v našem prostoru užívat první skutečnou měnu: kovové mince zvané statéry.

Co vlastně víme?

Než se ale podíváme detailněji na výše zmíněné body, pojďme si říct něco o Keltech. Mnozí skeptikové samozřejmě řeknou, že není vůbec jisté, jak moc se na území dnešních Čech a Moravy usazovali. Předně: nezanechali po sobě žádné písemné dokumenty. A i když si archeologům na nedostatek cenných nálezů nemohou stěžovat, datovat, kdy Keltové u nás pobývali, není jednoduché. Přesto lze toto období alespoň orientačně určit jako posledních pět století před naším letopočtem. Část Čech možná dokonce patřila k takzvané keltské kolébce a keltský kmen Bójů dal dokonce zemi jméno. Archeologické nálezy stylově definujeme jako takzvanou laténskou kulturu.

Bójové

Jak přesně si Keltové na našem území říkali, si ovšem být jisti nemůžeme. Máme jen ohlasy od sousedů, germánských kmenů, kteří prostor pojmenovali jako Boiohaemum čili země Bójů. Na Moravě však sídlil úplně jiný kmen. A na Slovensku zase další. Každý z nich měl své odlišnosti.

V západních, jižních a středních Čechách existovala kolem 5. století př. n. l. zhruba padesátka hradišť. Ta však o století později zanikla a na jejich místo přišly nové vlny keltských osadníků ze západní Evropy – Francie, Německa či Švýcarska. Sdružovali se v rodinných klanech a žili ve dvorcích a vesnicích roztroušených v zemědělsky úrodných oblastech, často kolem řeky Labe. 

První městská oppida zakládají Keltové až ve 2. století – tehdy už totiž dosáhli poměrného blahobytu a potřebovali svůj majetek lépe chránit. Právě v té době se dostávali do stále větších kleští – ze severu na ně dotírali Germáni, z jihu se rozpínali Římané. Keltové nedokázali spojit své síly do jediné velké armády, nevytvořili žádný akceschopný stát. Bojovali pouze v rámci svých regionů – a logicky prohrávali.

Útočiště

I název oppidum pochází od Římanů, kteří jím označovali opevněná a těžko přístupná místa. Na ta nejstarší u nás však používáme termín refugia čili útočiště. Sloužila totiž jako úkryt v dobách válečných vpádů a poté, co ohrožení odeznělo, opět osaměla. Mezi ně patří například hradiště Věnec na vrcholu Pržmo u Lčovic. Nadmořská výška 736 metrů spolu s mohutným srázem a skalními stěnami poskytly dostatečnou záruku bezpečí. Hradiště Sedlo u Sušice se tyčilo ještě výš – jeho nadmořská výška činí téměř 900 metrů. Žít tam trvale se ovšem moc nedalo – neskýtala totiž dostatek vhodné zemědělské půdy. Mezi nejznámější trvale osídlená keltská oppida patří Stradonice nedaleko Berouna, mezi nejspíš nejlidnatější zase Závist u Zbraslavi. 

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Řemeslníci

Pojďme se podívat, jak to v takovém oppidu nebo osadě vypadalo! V prvé řadě se jimi ozývalo bušení kladiv do kovadlin místních kovářů. V „předkeltské“ době zasvěcené spíše bronzu se železo užívalo vzácně a platilo za luxusní materiál. Keltové s ním však už zacházeli běžně a vyráběli z něj celou řadu výrobků. Kovářské výhně zpracovávaly dovezené polotovary i staré polámané kousky. Mezi nejžádanější sortiment patřily nože, vrtáky, kladívka, dláta, pilky, kleště a hřebíky, ovčácké pérové nůžky i dekorativní opaskové kroužky, spony či náramky. Zemědělci používali okované rýče a ze železa byla i radlice oradla, byť to ještě ne­umělo půdu i obracet a pouze ji rozrývalo a kypřilo. 

Tyto vychytávky vznikly zhruba mezi lety 550 až 450 př. n. l. Mnoho z kovářů se zaměřovalo hlavně na zbraně – meče, hroty šípů a oštěpů i štítová kování. Kolem roku 500 se zlepšováku dočkali i hrnčíři. I když kolo bylo známé už od pozdní doby kamenné a pohánělo dřevěné vozy už několik tisíc let, rychle se otáčející hrnčířský kruh využívající pohybu hřídele přišel na svět až mnohem později – právě díky Keltům. Keramika byla díky tomu zas o něco kvalitnější.

Jednu takovou hrnčířskou dílnu odkryli archeologové u obce Lhotka nad Labem. Objevili tu hned šest vypalovacích pecí a v okolí tisíce zlomků nádobí – nejspíš odpad z rozbitých zakázek. Některé z mis, pohárů a soudků nesly i značku tvůrce. Šlo převážně o dražší výrobky, takže na skladování potravin a každodenní vaření a servírování si lidé podomácku vyráběli mnohem levnější a jednodušší nádobí jen tak v ruce. Bohužel po odchodu Keltů byl u nás vynález hrnčířského kruhu na dalších tisíc let zapomenut.

Zrní a hrách

Kolem roku 450 př. n. l. se objevuje v keltských osadách další vymoženost: mlýnek na obilí takzvaného řeckého typu. Kamennými drtidly se prý dalo za hodinu „rozmělnit“ necelého půl kilogramu zrna. Trochu málo, že? Ovšem rotační mlýnek složený ze dvou okrouhlých mlýnských kamenů – spodního nepohyblivého a horního otočného – se dalo zrní zpracovat až desetkrát víc! V tomto případě sice mlýnek nevymysleli, ale aspoň ho na našem území úspěšně zavedli.

Co tedy vlastně Keltové jedli? Pokud vám před očima naskočil Asterix a Obelix, tak uberte – pečených divokých kanců se snědlo mnohem méně, než by to díky slavnému kreslenému seriálu mohlo vypadat. A přeháněl i Caesar, když prohlašoval, že Keltové žijí o mléce a mase. Pěstovala se pšenice a ječmen, občas i žito, oves a proso. Obilí se skladovalo v silech – do země zahloubených kruhových jámách, které se směrem ke dnu kónicky rozšiřovaly. Zde se ukládala hlavně životně důležitá železná zásoba obilí určená na výsev v příštím roce. Z mouky se dělaly kaše nebo pekly placky z nekvašeného těsta.

Důležitou složkou jídelníčku byly luštěniny, hlavně hrách a pak také zelenina, ovoce i ořechy. V okolí venkovských osad se obdělávalo zhruba pět až deset hektarů zemědělské půdy. Ne najednou: ve dvorcích se chovalo několik kusů dobytka, stádečko ovcí a koz a samozřejmě prasata – pásly se právě na ohrazených lukách, které samozřejmě následně přirozeně pohnojili, takže za čas trávu vystřídalo pole. Keltové vyráběli sýry, tvaroh i máslo.

Samotné maso se ale do misek strávníků zas tak často nedostalo. A když už, mnohem častěji šlo o psy než o divokou zvěř ulovenou u lesích. Vinné révě se dařilo spíše na jihu, a tak „dovozové“ víno, samozřejmě ředěné vodou, ochutnali jen ti skutečně bohatí. Ti si také pochutnávali na medovině. Prostí lidé popíjeli slabé ječmenné pivo.

Velkolepé oslavy

Když už se dostáváme k hostinám, musíme zmínit i svátky a bohy, které Keltové uctívali. I o nich se samozřejmě dozvídáme z římských zdrojů, takže je nutno brát je s rezervou a tolerovat nepřesnosti. Základní velké svátky však souvisejí se zemědělským rokem a střídáním ročních období, stejně jako u dalších starověkých civilizací.

Kolem imbolce na začátku února se příroda vzpamatovávala ze zimy – zvířata se v následujících dnech probouzela ze zimního spánku, ovce rodily jehňata, pomalu se začalo s orbou. To beltain na přelomu dubna a května už naplno oslavoval plodnost a růst a ohlašoval období, kdy se dobytek vyhnal na pastvu, kde zůstal až do podzimu. Lugnasad souvisel se sklizní pšenice a ječmene a samhain na konci října celý cyklus uzavíral v obdobě našich dnešních Dušiček. 

TIP: Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?

Na vrcholu keltského panteonu stál hněvivý a energický bůh Esus. Velké úctě se těšili i Teutates, ochránce kmenových území, a Epona, bohyně koní a patronka jezdců. Blesky po obloze vrhal hromovládce Taranis a za pána zvířat a plodnosti považují historikové rohatého Cernunna. Že tyto bohy pod těmito jmény Keltové uctívají, víme ale zas jen od Římanů a ti si často při líčení vypomáhali tím, co sami znali nejlépe – tedy mytologií římskou…

Svatyně božstev stály vždy trochu výše nad ostatní zástavbou a na kamenné podezdívce, byť zbytek byl ze dřeva. Druidové – keltští kněží, provozovali nejen obřady, ale fungovali i jako soudci a ovlivňovali místní politiku. Mnohým osadám stačil k rituálům posvátný háj či kameny. Lidé uctívali i prameny a tůně.

Mluvkové

Zajímavé zprávy však zanechali Římané o naturelu Keltů. Popsali je jako odvážné a silné bojovníky. Milovali prý nejrůznější novoty a rádi napodobovali vše, čemu se mohli přiučit. Zmínili ale také, jak dětsky naivní a hraví dokážou být. Prý zastavovali pocestné, aby od nich vyzvídali čerst­vé novinky o cizích zemích – a pak si je přebrali po svém a náležitě zveličili. 

Vzhledem k tomu, že v dobách, o nichž hovoříme, Keltové nejspíš nevytvářeli žádné rozsáhlejší psané záznamy, většina příběhů a informací se tradovala ústně. Nelze se tedy divit, Keltové prosluli svou upovídaností. Výstupy bardů patřily k oblíbeným zpestřením většiny slavností. Doprovázeli své písně o udatných skutcích hrdinů hrou na lyru. Hudební doprovod slavností ale zastaly i bubínky či trubka zvaná carnyx.

Kelty si zkrátka nepředstavujme jako nějaké barbary. Měli rádi pestrobarevné kostkované či pruhované vzory. Dbali o svůj zevnějšek a vzhled, udržovali se v čistotě. Muži si barvili vlasy světlou hlinkou a mastili si je tukem, aby držely pěkně vyčesané. Ženy se rády zdobily šperky.  

Mince

Ještě na jednu záležitost, kterou Keltové obohatili naše území, nesmíme zapomenout. Kolem roku 300 až 250 př. n. l. začali razit zlaté mince. Cenný kov přitom získávali rýžováním či povrchovou těžbou v okolí Kašperských hor, na Strakonicku nebo třebas na Jílovsku. V tavicích kotlících jistě končila i část válečné kořisti. Vždyť Keltové například roku 279 př. n. l. s úspěchem vyplenili svatyni v řeckých Delfách a část z pokladu se prý ocitla až v jižní Francii.

Keltské zlaté mince se nazývaly statéry a spíš než potřeby každodenního života se za ně platili žoldnéři či dálkové plavby. Mohly je také získat svatyně coby obětiny – ve Starém Kolíně tak byl například v minulém století objeven poklad čítající více než tři sta zlatých mincí o váze 1,7 kilogramu! Možná, že přináležel právě místnímu posvátnému místu. V polovině 2. století př. n. l. se pak objevily i mince stříbrné.

TIP: Ukrytý poklad Keltů: Na dělníky v Duchcově čekalo velké překvapení

Kam tedy nakonec na přelomu letopočtu Keltové zmizeli? Ze severu na ně tlačili Germáni, z jihu zase Římané. Možná je vyhubila ničivá epidemie, ale také mohli odejít zcela pokojně, jak to nejspíš proběhlo na Starém Hradisku na Moravě. Keltové totiž bytostně záviseli na obchodu, který probíhal na Jantarové stezce ze severu na jih a zpět. Onen masový odchod však archeologové zaznamenali na spoustě hradišť, a i když není přesně jasné, kam Bójové odešli, míní se, že zamířili na západ. Teprve po několika desítkách let se na našem území objevili germánští osadníci. 

NASA ve spolupráci se svými partnery intenzivně vytipovává nejvhodnější lokalitu pro výstavbu trvalé měsíční základny, pracovně označované jako Artemis Base Camp. V centru zájmu jsou především místa, která se vyznačují snadným přístupem ke sluneční energii, dobrým komunikačním spojením se Zemí a mírnými svahy, které astronautům a kolonistům umožní snadný přístup do trvale zastíněných oblastí. Podle dosavadních zjištění jsou to právě oblasti věčné tmy, které nabízejí největší zásobárnu vodního ledu. Tato surovina by měla osadníkům umožnit výrobu kyslíku, vody nebo raketového paliva.

Vhodné trvale zastíněné oblasti se nacházejí v blízkosti severního a jižního pólu Měsíce. Jde o místa, kam nikdy nedopadá sluneční světlo a kde panují teploty od -248 °C do -203 °C. Jako vhodné lokality se nabízejí impaktní kráter Faustini v blízkosti jižního měsíčního pólu, kde vědci předpokládají velké zásoby vodního ledu. Dalším vhodným kandidátem je kráter Haworth a kráter Cabeus. První z nich má podle dosavadních zjištění značné zásoby povrchového ledu, druhý zase velká ložiska toho podpovrchového. 

Dobytí jižního pólu

Podle Holly Brownové z Arizonské státní univerzity, která se v NASA podílí na projektech měsíčních družic Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) a Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), je nejzajímavějším cílem oblast Shackletonova a de Gerlacheova kráteru u jižního pólu. Toto místo pole Brownové nabízí ideální kombinaci všech důležitých atributů – dostatku slunečního záření, polohy i blízkosti trvale zastíněných oblastí. Právě okraj de Gerlacheova kráteru se jeví v tomto směru jako nejslibnějším i s ohledem na možnosti přistání.

TIP: Věčná tma na Měsíci: Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

Na definitivní rozhodnutí o umístění lunární základny si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Vědci z NASA si slibují, že na většinu otázek spojených s výběrem nejvhodnější lokality jim odpoví současné i plánované mise k Měsíci: 

• Luna-H Map (srpen 2022) - výzkum vodního ledu; 
• Lunar Flashlight (2022) a Lunar Ice Cube (2022) – výzkum velikosti a složení ložisek vodního ledu;
• Volatiles Investigating Polar Exploration Rover (VIPER) (listopad 2023) – pátrání po měsíčních zdrojích v trvale zastíněných oblastech v oblasti jižního pólu měsíce, mapování distribuce a koncentrace vodního ledu;
• Polar Resources Ice Mining Experiment 1 (PRIME-1) (prosinec 2022) – zaměřeného na možnosti zpracování vodního ledu; 
• Lunar Trailblazer (2023) – detekce a mapování zásob vody na měsíčním povrchu.

Pokud jde o masová vymírání, v nichž v minulosti zmizela podstatná část tehdejšího života na Zemi, stále ještě nerozumíme mechanismům, které s nimi souvisejí. Přitom v nás vzbuzují hrůzu a rádi bychom věděli, jak to tehdy proběhlo, například kvůli tomu, aby se nám náhodou nepovedlo vytvořit na planetě podobné podmínky.

Paleontolog Chris Mays z irské University College Cork a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že objevili příčinu devastujícího zhroucení ekosystémů, které provázelo největší vymírání v historii planety, k němuž došlo na konci permu a celých prvohor. Velkou škodu podle nich napáchaly lesní požáry.

Fosilní požáry

Během výzkumu fosilních pozůstatků rostlin a uhlíků v geologických vrstvách zachycujících permské mokřady z východní Austrálie a Antarktidy narazili stopy opakujících se požárů. Rostliny v mokřadech se nejprve snažily požárům čelit a přizpůsobovaly se, ale pak už to podle badatelů bylo příliš. Ekosystémy se zhroutily a jejich obnova po vymírání trvala velmi dlouho, protože zmizela většina druhů.

TIP: Nová hypotéza: Způsobily masové vymírání na konci druhohor obyčejné saze?

„Ve vrstvách ze svrchního permu jsme našli hodně uhlíků ze spálených rostlin,“ upřesňuje Mays. „Na samotném konci permu jejich obsah najednou vystřelil ještě mnohem výš, což naznačuje krátkodobé, ale intenzivní zesílení už tak běžných požárů.“ A ještě doplňuje: „Po vymírání následovalo počátkem triasu období, trvající asi 3 miliony let, kdy se v geologických vrstvách objevuje jen málo uhlíků z požárů.“ Zřejmě ani nemělo moc co hořet. 

Skalňák andský (Rupicola peruvianus) je skrytě žijícím obyvatelem mlžných lesů, které pokrývají svahy jihoamerických And od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až po Bolívii. Kteréhokoli z obyvatel horských mlžných lesů je velmi obtížné spatřit, natožpak vyfotografovat. Ani atraktivní oranžovo-červené zbarvení tohoto ptačího krasavce velikosti našeho holuba domácího není pozorovateli nic platné. Přes hradbu pralesní vegetace je sotva možné zahlédnout záblesk červeně někde v korunách mechem obrostlých velikánů, a už to je úspěch!

Existují však místa a čas, kdy samci skalňáka zapomínají na opatrnost a kdy se otevírá nepatrné okno, umožňující pozorovateli nahlédnout do života této ikony mlžného lesa.

Ranní čekání na tokaništi

Za tmy vyrážíme na místo, které slibuje relativně velkou příležitost k pozorování a snad i fotografování skalňáků – tokaniště na soukromém pozemku Angela Paze v ornitologicky známé oblasti Mindo-Tandayapa v Ekvádoru.

Zhruba pětačtyřicet minut jízdy terénním vozem a následný pochod lesní pěšinou nás přivádějí na místo. Zatím nic nevidíme, úsvit teprve přichází a mlžný les se probouzí. Kontury stromových velikánů rámují místo, kde by se měly odehrávat souboje samců, které prý připomínají souboje tetřívků. Jsme blízko rovníku, takže svítání přichází rychle.

Na tuto oblast je obloha nezvykle jasná, takže můžeme doufat, že se dočkáme trochu více světla, než je zde obvyklé. Něco po šesté hodině ranní se začínají ozývat první samci, zatím někde z neprostupného podrostu dole pod stromy...

Souboje za oponou

Tokaniště se nachází na okraji strmého údolí, jehož svahy jsou od sebe vzdálené dobrých tři sta metrů. Tok se může odehrávat kdekoliv, ale naše stanoviště je naštěstí umístěné ve svahu v úrovni korun stromů. V případě, že samci v rámci soubojů vylétnout do větví, měli by se nám trochu víc ukázat.

Světla přibývá a na tokaništi se pohybují čtyři, možná pět samců. První dvojice vzlétá do korun stromů. Je slyšet hlasité jurrrrrrrreee a tlukot křídel. Soupeři se měří z bezprostřední blízkosti, mají roztažená ocasní pera a zježený vysoký hřeben na hlavě. Nakonec slabší sok ustoupí a scéna se opakuje v jiném obsazení. Zatím se ale vše odehrává v utajení, protože za změtí větví a listů skalňáky sotva zahlédneme. Snad jejich snažení vidí alespoň samice, pro než se celé představení koná a které vše sledují odněkud z úkrytu.

Neopatrnost v zápalu boje

Je asi sedm hodin ráno a tok dosahuje vrcholu. Samci divoce soupeří a předvádějí nádherné přírodní divadlo, ale pořád si zachovávají odstup. Už se pomalu vzdávám naděje, že se mi dnes podaří udělat nějaký solidní záběr, protože kolem půl osmé tok obvykle končí. Jedna z bojujících dvojic je silově naprosto vyrovnaná a ani jeden ze samců nehodlá ustoupit. To by mohla být naše šance…

Konečně! Divoký souboj přivádí duelanty až na okraj koruny stromu, takže se nám na okamžik ukazují v plné kráse. Pokouším se proostřit zbývající vegetaci a fotím jak o život. Samci si ale velmi rychle uvědomují, že je boj zavedl mimo bezpečnou ohradu větvoví, rychle se zklidňují a po chvíli mizí v pralese. Pro dnešek je s focením konec. Na kartě mám dva slušné záběry, většinou se mi podařilo zachytit jen kaleidoskop větví, listů a záblesků červeně. Zážitek to ale byl úžasný.

Dámská odpolední návštěva

Vracíme se do „základního tábora“ a já Angela, který je naším průvodcem a zároveň majitelem pozemku, na němž leží tokaniště, zpovídám, jak to udělat, aby byl výsledek fotografování lepší. „Přijeďte ještě jednou,“ nabízí Angelo. „Zítra odpoledne tady budete jen vy a já.“ Prosím? Ujišťuji se, že dobře rozumím. Odpoledne?! Tok přece probíhá jen ráno… „Nebojte se a přijeďte odpoledne. V 15:00 ať jste tady!“ ignoruje mé námitky Angelo. Nejde mi to do hlavy, ale lepší nabídku určitě nedostaneme.

Následující odpoledne jsme zpět. Ubíhá minuta za minutou a nic se neděje. Pokud samci skalňáků nespí, pak mají dostaveníčko zcela určitě někde jinde. Začíná hodina moskytů. Kolem páté hodiny odpolední se jako duch objevuje první skalňák. Zdrží se ale jen asi dvě vteřiny a hned zas mizí v džungli. Kamarád Jirka Machálek díky výhodnějšímu úhlu stihne pořídit dva záběry, z nichž jeden je použitelný, i když nám na něm zpočátku něco nesedí. Zkoumáme snímek skalňáka, který má malý hřeben a je zbarven dohněda. Je to samice! Tak to je trefa, protože v přírodě pořízených fotek samice skalňáka andského moc není.

Pralesní kouzla

Další hodinu se už nic zajímavého neděje, čas letí a světla ubývá. V údolí se občas ozve volání, ale nic víc – přílet samice na tokaniště žádnou zvýšenou aktivitu nevyvolal. Když Angelo vidí, jak se tváříme nešťastně, posunky naznačuje, ať jsme tiše a se záhadným úsměvem mizí v lese. Zdá se, že nějakou boční stezkou obchází údolí…

Nevím, co Angelo udělal, možná šlo jen o souhru náhod, ale deset minut po jeho odchodu každopádně začíná mela. Slunce už zapadlo, světla ubývá, ale z podrostu najednou vyrážejí samci a míří do korun stromů přímo proti nám. Asi 15 nebo 20 minut se samci navzájem pronásledují a soupeří, pohybují se po celém okolí a nás úplně ignorují. Mačkám spoušť a mísí se ve mně nadšení a obavy, abych něco nezkazil. Pořád kontroluji údaje v hledáčku.

Tok přerušuje zvuk terénní motorky. Vzrušení samců opadá a jak se motocykl blíží, odlétají dál do údolí. Pro dnešek je konec. Škoda toho přerušení, ale i tak to byl neuvěřitelný závěr, za nějž zřejmě vděčíme pralesním kouzlům našeho průvodce.

TIP: „Nosorožci“ ptačího světa: Co jste možná nevěděli o zoborožcích

Se skalňákem jsme se potkali i na dalších dvou místech, tentokrát na východních svazích And, v oblasti San Isidro a v národním parku Sumaco, který leží v okolí stejnojmenného vulkánu. Nikde se nám však již nenaskytla podobná příležitost pozorovat a fotografovat tento symbol jihoamerického mlžného horského lesa.

Odborníci americké Havajské univerzity vyvinuli pozoruhodný přístroj, který by mohl podstatně zvýšit naše šance na objevení života, současného nebo i fosilního, na Zemi i na jiných světech ve vesmíru. Jmenuje se Compact Color Biofinder a využívá speciální kamery k pořízení snímků materiálu, v němž uživatel přístroje pátrá po stopách života.

V pořízených snímcích pak Biofinder hledá fluorescenci biologických materiálů, jako jsou fosilní pozůstatky živočichů, rostlin či mikrobů či molekuly aminokyselin, proteinů a lipidů. Tvůrci Biofinderu přístroj úspěšně otestovali na fosilii ryby ze spodních třetihor, která pochází z oblasti Green River v Coloradu, Wyomingu a Utahu.

Fluorescence života

„Biofinder je první přístroj svého druhu na světě,“ říká vedoucí výzkumu a vývoje Biofinderu Anupam Misra. „V současnosti neexistuje jiné zařízení, které by za denního světla dokázalo detekovat malá množství biologických látek v hornině.“ Podle Misry další podstatné výhody Biofinderu spočívají v tom, že pracuje na vzdálenost několika metrů, může pořídit videosekvence a zvládne rychle proskenovat relativně velkou oblast.

Fosilie třetihorní ryby. Vlevo v běžném osvětlení, vpravo na snímku přístroje Biofinder. (foto: UH SOEST, Anupam Misra, CC BY 4.0)

Uvedené kvality Biofinderu by se mohly hodit budoucím misím NASA, jejichž náplní bude pátrání po životě na jiných světech. Misra a jeho spolupracovníci usilují o to, aby dostali příležitost poslat Biofinder do vesmíru. Pokud se někde ve Sluneční soustavě vyskytují organické látky nebo dokonce organismy se stejnou základní stavbou jako v případě pozemského života, Biofinder by je tam mohl najít.

TIP: Jak vystopovat mimozemský život? S detektory oxidu uhelnatého!

„Doposud není úplně jasné, jak rychle jsou během procesu fosilizace biologické materiály nahrazeny minerály. Naše výsledky testu s fosilií ryby ale potvrzují, že biologické látky mohou přetrvat miliony let. Zároveň je i po tak dlouhé době je může detekovat biofluorescence,“ vysvětluje Anupam Misra.