Paleontologové nedávno objevili v severní Patagonii skvěle zachovalou kostru nového druhu velkého dravého dinosaura z čeledi Carcharodontosauridae, který lovil svou kořist ve svrchní křídě, ke konci druhohor. Jde o nejkompletnější fosilii dinosaura této skupiny z jižní polokoule.

Gigantický predátor

Nového carcharodontosaurida vědci pojmenovali Meraxes gigas, po drakovi z fantasy ságy George R. R. Martina „Píseň ledu a ohně“. Na délku měřil zhruba 11 metrů, jeho lebka byla dlouhá 1,2 metru a pokrytá výstupky a prohlubněmi. V silných čelistech měl predátor 15 centimetrů dlouhé, pilovité zuby. Na nohou měl dlouhé drápy, přední končetiny tohoto giganta ale měřily jen zhruba 60 centimetrů. Vědci se domnívají, že v porovnání se zbytkem těla kratičké přední končetiny byly pro masožravce výhodou.

TIP: Nová hypotéza: Proč měl T-Rex tak malé přední končetiny?

Detaily na kostře naznačují, že přední končetiny objeveného dinosaura byly obalené silnými svaly. Podle vedoucího výzkumu Juana Canalea z argentinské Národní univerzity v Río Negro měly malé přední končetiny meraxese svůj smysl. „Mohli horní končetiny využívat při rozmnožování, například pro držení samice při páření, nebo pro zvednutí v případě odpočinku nebo pádu,“ uvádí pro odborný časopis Current Biology Canale. Podobný účel mohli mít drobné přední končetiny i u dalších velkých masožravců s podobnou stavbou těla včetně nejznámějšího Tyrannosaura rexe.

Rekonstrukce kostry objeveného dinosaura (foto: Current Biology, Jorge A. Gonzalez, CC BY-SA 4.0)

„Ze začátku jsme si z toho dělali legraci, to byl právě ten takzvaný kolonavirus nebo haranténa, když děti nechodily do školy,“ popisuje zakladatel projektu Čeština 2.0 Martin Kavka. Internetový slovník novotvarů, kam zaznamenává nejrůznější slova, která slyšel, četl nebo o nichž mu někdo řekl, vznikl před třinácti lety. A na jaře 2020 zažil převratné období: Přibývalo tolik výrazů jako nikdy předtím a všechny se týkaly jediného tématu. „Nedá se to srovnat s ničím, co jsem se slovníkem dosud zažil. Dokonce ani když Ester Ledecká vyhrála olympiádu – to vzniklo třeba pět nových slov, což bylo maximum, ale zdálo se to jako exploze okolo jedné události.“

Naroušitelé v tečkovně 

Po vypuknutí pandemie se objevovaly i stovky novotvarů za měsíc: koronadluh, kovidháro, koronauti, covidiny… Celkem už lidé do Češtiny 2.0 poslali přes šest tisíc slov spojených s pandemií, což představuje více než 6 % databáze, kterou Martin Kavka od roku 2009 shromáždil. Jaké výrazy patří k jeho favoritům? „Líbilo se mi třeba slovo jednoroušci pro lidi, kteří nosili respirátor na čele. Pak mám rád označení na adama nebo naroušitelé pro ty, kdo chodili úplně bez roušky. Z novější doby mě zaujala i taková jednoduchá slova jako tečkovna, tedy očkovací centrum.“ 

Neúspěšný domahnij

Ani v Ústavu pro jazyk český se s neologismy v posledních dvou letech „dveře netrhly“. Podle Michaely Liškové se Češi nejprve pustili do slova koronavirus: „Vznikly výrazy koronáč či koroš a také obměny slova covid jako zdrobnělina kovídek, případně být kovidní ve smyslu covid pozitivní.“ Velkým tématem se stala karanténa, kterou mnozí překřtili na karošku. Práci z domu pak říkali homáč místo home office. A nikomu se dnes už nemusí vysvětlovat, co znamená distančně.

„Další slova se objevila ve druhé vlně pandemie, například lockdown – přejímka z angličtiny, kterou jsme v první vlně téměř nepoužívali,“ doplňuje Lišková. I pro zmíněný termín hledali Češi podle Kavky domácí ekvivalent, ale návrhy jako domahnij se nakonec neujaly… 

Slovníkový rekordman

Ústav pro jazyk český zaznamenal asi dva tisíce nových výrazů, ale podle odborníků s námi většina zůstane jen krátce – dokud nevyschne zdroj, z něhož vytryskly. „Tipuji, že ve slovní zásobě přetrvají slova covid, koronavirus a lockdown, nebo i příležitostná slova začínající na předponu korona či covid, která umožňují znovu sestavit termíny jako koronadeprese,“ zamýšlí se Lišková. 

TIP: Kde se vzalo slovní spojení „ronit krokodýlí slzy“?

Letos v lednu přibyl v internetovém slovníku jen jeden výraz spojený s pandemií – prodělanec neboli pacient, který chorobu prodělal – a v únoru již žádný. Slovu covid se však podařilo to, co dosud žádnému jinému v historii češtiny: V rekordně krátkém čase se ocitlo v elektronické databázi Neologismy.cz a téhož roku bylo zapsáno i do všeobecného výkladového slovníku. 

Útěk Čechů z pohraničí po mnichovské zradě se v tuzemském tisku propíral mnohokrát. Češi však nuceně a hromadně opouštěli své domovy i později, v dobách protektorátu. Konkrétně na Benešovsku, kde se okupantům zdejší vlnitá krajina zalíbila coby potenciální výcvikový prostor SS. 

V Říši se totiž vhodných lokalit zoufale nedostávalo. Pokračující válka zvyšovala nároky i na přípravu nových bojových jednotek. Vojenské prostory v samotném Německu plně vytěžoval wehrmacht a zabrat pro SS nové území znamenalo zbavit řadu rodin jejich domovů. Vždyť plánovaný prostor v srdci Čech znamenal odsun více než 30 tisíc zdejších usedlíků! Takový nepopulární krok se vůči árijským obyvatelům německých měst a obcí jevil jako nevhodný. A tak oko nacistů pohlédlo do mapy směrem na východ...

Se založením SS-Truppenübungsplatz Böhmen to přesto nešlo tak snadno, jak by se mohlo zdát. Protektorátní špičky včetně Heydricha se zdráhaly. I tito bezskrupolózní muži si uvědomovali možný dopad na náladu obyvatelstva. Ne snad, že by elitu protektorátu přepadla lítost, ale Heydrich a spol. nestáli o problémy. Kromě toho si uvědomovali hospodářské ztráty – zábor území znamenal konec zdejší zemědělské produkce. Přesto Heydrich pod tlakem okolností ustoupil. Plány nesly pochopitelně razítko s nápisem „přísně tajné“, ale bylo rozhodnuto: bude se zabírat.

Škola SS

Podobný výcvikový prostor bychom u nás hledali marně. Němci si vyhlédli 500 kilometrů čtverečných. Toto poměrně abstraktní číslo představuje více než 175 vesnic a tři města. To všechno měla polknout válečná mašinérie. Mezi Benešovskem a Sedlčanskem se svým způsobem rozhodovalo o osudu Evropy. Přestože se zde nevedly skutečné boje, cvičily se zde jednotky, které měly v rukou osud Říše a svým způsobem celého světa. Přijížděli sem nováčci mnoha evropských národností a jejich z fronty ostřílení velitelé. Mezi frekventanty výcviku v prostoru Böhmen nechyběli ani kolaboranti – rodilí Češi. Za asi nejslavnějšího můžeme považovat syna protektorátního ministra školství, Igora Moravce.

Z Čech putovali novopečení absolventi do ostrého nasazení a umírali za pochybné ideály vůdce, s nímž mnohdy ani nesouhlasily. Představa, že v uniformách SS bojovali jen kovaní nacisté při podrobnějším pohledu neobstojí, obzvlášť ke konci války. Když hitlerovskému režimu docházely síly,  k SS putovali nedobrovolně i přílušníci jiných národů, kterým nešlo o nic jiného než zachránit si kůži. O tom, zda se jim to podaří, rozhodovala mnohdy kvalita výcviku v prostoru Böhmen.

Okradeni

Vysídlování obyvatelstva probíhalo v několika vlnách. I tak šlo o obrovskou akci s řadou logistických komplikací. Lidem někdo musel sehnat novou střechu nad hlavou a práci. Byrokratická mašinérie se rozjela. Nacisté si nepočínali zcela jako nájezdníci, kteří sebrali kořist a o víc se nestarali. Za majetek zabavený ve propěch Říše se vyplácela náhrada. Ne vždy však dosáhla adekvátní výše a někteří nešťastníci, v jejichž případě došlo ke sporům s úřední mocí, měli smůlu a nedočkali se vyřízení náhrad ani do konce války. 

Zpočátku Němci alepoň dovolovali odvézt s sebou dobytek či zemědělské stroje. Nakonec dostali zálusk i na ně, protože hladová armáda se musela nějak živit. To na druhou stranu představovalo pro místní obvatelstvo i jistou výhodu, protože v posledních fázích tohoto „odsunu“ stále víc Čechů zůstávalo na místě jako pracovní síla. Řada starousedlíků zejména z řad dříve narozených však tento osud neunesla a rozmohly se i sebevraždy. Emotivní výjevy patřily k dennímu pořádku. Podobně jako pobělohorští emigranti odcházeli zdejší sedláci s prstí rodné země na památku. Kdo se po válce vrátil, nestačil se divit. Svůj dům našel často rozstřílený, pole zdevastovaná. V okolí Bukovan to kvůli vyhloubeným zákopům vypadalo jako u Verdenu.

Po stopách SS

V archivech se dochovaly dokonce fotografie bojového výcviku na Benešovsku. Po stopách válečného šílentví se však můžeme částečně vypravit dodnes takříkajíc na vlastní kůži. Zámek v Hradištku sloužil například jako sídlo školy pro ženisty. Vojáci cvičili na Vltavě i na Sázavě, kde se učili budovat mosty a proháněli se v motorových člunech. Dodnes rozpoznáme slepé rameno Vltavy u Šlemína, na němž Němci vybudovali doky. V krajině vyrůstaly také betonové bunkry, kde probíhal například nácvik útoku s plamenometem. Přímo v Benešově vznikla škola pro dělostřelce. Ta disponovala opravdu širokým arzenálem zbraní včetně protitankových kanónů či těžkých pěchotních děl. Před místními kasárnami to tak vypadalo skoro jako ve frontové zóně. Benešovské gymnázium bylo nakonec zabráno pro zraněné vojáky. A jak už to tak armády dělají, cenné školní vybavení posloužilo jako topivo. 

V Prosečnici působili pancéřoví granátníci. V budově někdejšího prosečnického sanatoria učili i vojáci, kteří po zranění a nutném léčení v lazertu dostali několik týdnů „na zotavenou“. Aby jen tak nezaháleli, předávali bojové zkušenosti mladším. O velikosti zdejší školy svědčí, že u Sázavy vzniklo asi čtyřicet nových dřevěných baráků sloužících coby ubytovny. V okolí se také často proháněly tanky. Zdejší absolventi se na nich učili překonávat strach. Museli se přiblížit k pancéřovým pásovým obrům a například na ně umístit minu. Výcvik měl co možná nejvíc imitovat reálnou situaci na frontě, a tak sem z východu putovaly i ukořistěné tanky T-34. Skutečné ruské stroje zde sloužily jako cíl. 

Bukovany se staly domovem pro školu útočných děl přeměněnou později na školu stíhačů tanků ve Vrchotových Janovicích. V takto obrovském vojenském prostoru však musel také někdo vařit nebo ošetřovat vojáky. Ubytovny, jídelny, zdravotní střediska, hospodářské dvory – nechybělo zde nic. Vznikl tu tak do jisté míry soběstačný komplex. Cesta z něj však vedla většinou na smrt.

Disciplína

Vojenský život nepředstavoval jen dril, střelbu, pochodování, ale také hodiny a hodiny nudy. Ubikace plné mladých mužů museli velitelé nějak „zabavit“. Nacisti se stali přeborníky v pořádání různých slavností, například na vůdcovy narozeniny. Škola pro esesáky zahrnovala také propracovanou ideologickou výchovu. Kromě toho dostali mladíci také společenské stolní hry – jak jinak než s bojovou tematikou.

Přesto to bujné muže táhlo mimo hranice vojenského prostoru – do hospody a za českým pivem. Poblíž pípy pak docházelo ke konfliktům s místním obyvatelstvem. Čechům to nedalo, a když po pár doušcích narostla kuráž, začali Němce provokovat. Někdy to skončilo rvačkou. Pokud však čekáte, že konflikt eskaloval a vyústil nelítostnou odplatou vůči slovanskému obyvatelstvu, budete možná překvapeni. 

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Velitelé se snažili dbát na disciplínu a ke svým svěřencům projevovali maximální přísnost. Docházelo tak i k trestům na základě stížností zdejších Čechů. Vojenskou stravou nenasycení mladíci také někdy tajně vtrhli do zahrad českých obyvatel. Sám K. H. Frank navrhoval za takové přestupky trest smrti! Těžko říct, zda motivaci k tomuto postupu dodávaly spíše ideály poslušnosti nebo pragmatická snaha vyjít s obyvatelstvem a nepřidělávat si potíže. Pravděpodobně však nacistickým mocipánům docházelo, že jestli je před postupujícími Rusy něco spasí, tak jedině bezvýhradná poslušnost a dokonalá disciplína. Vesnicím kolem vojenského prostoru se tak naštěstí vyhnul osud Lidic a dalších vypálených a zmasakrovaných obcí…

Virus marburg, který nese jméno podle malebného německého univerzitního města Marburg, kde byl poprvé popsán, je jedním z nejvražednějších známých virů. Průměrná smrtnost udávaná WHO je v případě tohoto RNA viru 50 %, záleží ale na konkrétním kmeni viru, a také úrovni zdravotní péče. U evidovaných nákaz a epidemií marburgu se smrtnost pohybovala od 24 % do 88 % (v afrických zemích obvykle přes 80 %).

Marburg patří do skupiny filovirů. Stejně jako ebola způsobuje krvácivé (hemorhagické) horečky. Dalšími příznaky je průjem, zvracení a silné krvácení z tělesných otvorů. Nakažené oběti obvykle umírají do týdne. Virus marburg se šíří tělesnými tekutinami, včetně krve, výkalů, slin a zvratků. Na marburg podobně jako na ebolu neexistuje účinný lék ani preventivní očkování.

Stejně jako v případě eboly, i virus marburg zřejmě šíří kaloni. Experimenty s virem naznačují, že kaloni se marburgem nakazí snadno, obvykle u nich ale nedochází k rozvoji onemocnění, takže mohou v dobré kondici virus šířit dál.

Ghana čelí nebezpečnému viru

Není divu, že nový výskyt tohoto viru vyvolává značnou pozornost po celém světě. Nejnověji se zřejmě objevil v Ghaně, přičemž je to v této africké zemi úplně poprvé a teprve podruhé v západní Africe. Z dřívějších let známe nejvíce případů této choroby z Ugandy, Konga a Angoly. Před rokem se marburg objevil také v západoafrické Guineji. V Ghaně aktuálně evidují dva možné případy nákazy virem marburg a oba pacienti již zemřeli. Identitu viru ještě musí potvrdit odborníci Pasteurova institutu v senegalském Dakaru, kam byly odeslány odebrané vzorky od obou obětí infekce.

Lékař Francis Kasolo, který je expertem WHO v Ghaně, uvádí, že na místě provádějí trasování nakažených a další nezbytná opatření. „Zdravotníci zjišťují aktuální situaci a připravují se na případnou epidemii,“ říká Kasolo. „S kolegy se snažíme v maximální možné míře detekovat a trasovat nemocné.“

Virus marburg je bohužel prozkoumán podstatně méně, než jeho známější příbuzný ebola. Jak je v podobných případech obvyklé, není proti němu k dispozici žádná vakcína ani účinná antivirotika. Odborníci se navíc obávají, že by se mohl rozšířit i do dalších zemí. Nešíří se sice úplně snadno, ale onemocnění má relativně dlouhou inkubační dobu (až 3 týdny), takže může relativně snadno unikat pozornosti lékařů.

Nejlidnatější zemí světa je stále Čína s 1,4 miliardou lidí, již v příštím roce by ji ale podle odhadů měla předstihnout Indie (1,38 miliardy). Změna je způsobena z části stárnutím čínské populace a dopady čínských programů na kontrolu porodnosti. 

Nezanedbatelný vliv na aktuálně pomalejším růstu světové populace má i pandemie koronaviru. Od ledna 2020 do prosince 2021 zemřelo podle Světové zdravotnické organizace 14,9 milionu lidí na problémy spojené s covidem. Celosvětová očekávaná délka života klesla ze 72,8 let na 71 let. Kvůli celosvětové pandemii také krátkodobě klesl počet těhotenství a porodů.

Populační vrchol na dohled

Podle dlouhodobé prognózy by velikost světová populace mohla začít kulminovat po roce 2050. OSN odhaduje, že zhruba ve třetině zemí by mělo do konce století dojít k snížení populace o 1 %, ve zbytku odborníci očekávají stagnaci nebo mírný růst. Populačním vrcholem by podle zprávy OSN měl být rok 2080, kdy bude na Zemi žít 10,4 miliardy lidí a na této úrovni se velikost populace udrží až do roku 2100.

TIP: Nezastavitelný růst světové populace: Čekání na miliardovou osmičku

Růst je podle dat OSN velmi nerovnoměrný – pouze osm zemí se na celosvětovém populačním růstu podílí více než polovinou – patří mezi ně Demokratická republika Kongo, Egypt, Etiopie, Indie, Nigérie, Pákistán, Filipíny a Tanzanie. Dřívější studie OSN ukázala, že do konce století bude Afrika jediným kontinentem, kde dojde k nárůstu počtu obyvatel, přičemž se očekává, že 13 z 20 největších městských oblastí na světě se bude nacházet právě zde.

Snímek označovaný jako Webbovo první hluboké pole, je prvním zveřejněným barevným obrazem, který dalekohled Jamese Webba pořídil. Infračervený obraz zachycuje oblast masivní kupy galaxií známou jako SMACS 0723 ze souhvězdí Létající ryby, jak vypadala před 4,6 miliardy let. Na snímku jsou k vidění tisíce galaxií, včetně nejslabších objektů, jaké kdy byly pozorovány v infračervené oblasti. Ty nejvzdálenější pozorujeme v době, jak vypadaly krátce po Velkém třesku – před 13 miliardami let. Takto hluboký pohled je dán hmotností kupy galaxií SMACS 0723, která dalekohledu JWST posloužila jako gravitační čočka.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba pořídil okouzlující testovací snímek

Z dříve anoncovaných cílů jde pro laickou veřejnost o zřejmě nejméně atraktivní obraz. Nejméně čtyři další mají ale následovat v nejbližších hodinách a dnech:

• Mlhovina Carina – jedna z největších a nejjasnějších mlhovin na nočním nebi.
• Exoplaneta WASP 96b – plynný obr vzdálený 1 150 světelných let od Země.
• Jižní prstencová mlhovina – planetární mlhovina NGC 3132 je rozpínající se oblak plynu a prachu obklopující umírající hvězdu, která byla kdysi podobná našemu Slunci.
• Stephanův kvintet - jedna z prvních objevených kompaktních skupin galaxií s intenzivní tvorbou nových hvězd.

V květnu 1942 zahájila společnost Krupp práce na zajímavém projektu samohybného děla, jež mělo (stejně jako typy Hummel a Nashorn) využívat podvozek Geschützwagen III/IV, jak byl označován onen hybrid součástí podvozků tanků PzKpfw III a IV. Nový obrněnec však měl vsadit na poměrně zvláštní koncepci, jež se do určité míry vracela k vůbec prvním pokusům o samohybná děla z doby první světové války.

Vozidlo nazvané Heuschrecke IVb (kobylka) mělo nést otočnou věž, kde by se nalézala standardní 105mm houfnice leFH 18, ale originální rys celé koncepce tvořila skutečnost, že věž by se dala z vozidla sejmout, aby pak vedla palbu ze země coby chráněné dělostřelecké postavení.

Šílené požadavky

Kvůli tomu „kobylka“ disponovala rovněž rámovým zvedákem, jenž měl zajistit manipulaci s onou 3,8 tuny vážící věží. Prototyp byl dodán v říjnu 1943 a z testů vzešly četné požadavky na změny. Krupp předal upravené vozidlo v březnu 1944, ale armádní úředníci požadovali další modifikace, které již působily skutečně podivně. Mimo jiné žádali, aby snímací houfnice dostala navíc kola, jež by umožňovala její tažení za vozidlem!

Kruppovi inženýři uposlechli, jenže čas běžel a zpočátku nadějná konstrukce Heuschrecke se nesmyslně komplikovala. Mezitím podobné vozidlo vyvíjely i firmy Alkett a Rheinmetall-Borsig, avšak i od nich úředníci žádali spousty úprav. Proto se začátek sériové výroby stále odkládal.

Vojáci původně měli obdržet první „kobylky“ v létě 1944, jenže termín se odsunul až na únor 1945 a projekt byl nakonec v prosinci 1944 zrušen. Jediný prototyp Heuschrecke IVb se dnes nachází na americké vojenské základně Aberdeen, zatímco konkurenční obrněnec od zbrojovek Alkett a Rheinmetall-Borsig lze spatřit v anglickém Duxfordu.

Jak omezit ztráty?

Mezi nejzajímavější a nejslibnější projekty německých samohybných děl nesporně patří koncepce zvaná Waffenträger. Běžně se tvrdí, že vznikla kvůli záměru sjednotit typově příliš roztříštěný park samohybných děl; tato myšlenka však byla na Waffenträger naroubována až později a původní plán byl jiný. Šlo o to, aby existovala platforma, která by zvládala rychlé přesuny protitankových kanonů PaK 40 ráže 75 mm a PaK 43 kalibru 88 mm, aby se tak omezily jejich ztráty, k nimž nutně docházelo při ústupových bojích.

(foto: Wikimedia Commons, Alan Wilson, CC BY-SA 2.0)

Počátkem roku 1944 tedy vznikly specifikace na jednoduchou pásovou platformu, která by paky převážela. Podle počátečních plánů se měly kanony nalézat na otočných plošinách opatřených jen čelními ochrannými štíty, ale poté armáda přidala požadavek na pancéřovou ochranu kanonů po bocích. Ke konzultacím byli přizváni též zástupci společností Krupp, Rheinmetall-Borsig, Ardelt a Steyr, z nichž první dvě měly dodávat děla, zatímco ty druhé se měly starat o podvozky.

Jak omezit ztráty?

Firma Ardelt použila coby základ šasi lehký tank PzKpfw 38(t), respektive čs. LT vz. 38, kdežto Waffenträger od značky Steyr spočíval na podvozku využívajícím prvky tahače Steyr RSO. Mezitím se objevila také ona již zmíněná idea použít univerzální podvozky též pro další zbraně, a proto měla vzniknout dvě provedení Waffenträgeru – lehké a střední.

První mělo přepravovat 75mm protitankové kanony a 105mm houfnice, kdežto na to střední by se montovala 88mm protitanková děla a vedle nich kanony ráže 105 a 128 mm či houfnice o kalibru 150 mm. Na podzim 1944 byly ke zkouškám připraveny prototypy Ardelt-Krupp, Ardelt-Rheinmetall a Steyr-Krupp; ačkoli celý projekt vyhlížel slibně, kvůli nedostatku zdrojů muselo dojít k jeho zastavení. Zachoval se pouze jeden prototyp Ardelt-Krupp, který stojí v muzeu v ruské Kubince.

Její dva synové se stali římskými císaři, její čtyři dcery se provdaly za významné evropské krále. Ona sama zdědila španělský trůn. Osud ji obdařil krásou i manželstvím z lásky, přesto Jana Kastilská málokdy zažívala pocity štěstí. Během života ji stále více pohlcovala melancholie, která se pak rozvinula ve vážnou duševní poruchu. Proto ji roku 1509 vlastní otec Ferdinand II. Aragonský nechal uvěznit v paláci v Tordesillasu. Sklony k duševnímu onemocnění pravděpodobně dostala kastilská královna do vínku již při narození. Plně však propuklo kvůli jejímu manželovi, kterého tolik milovala. Jak se z okouzlující dívky stala netečná zapáchající troska?

Skvělá partie

Jana Kastilská zvaná Šílená přišla na svět jako třetí dítě mocného páru kastilské královny Isabely a aragonského krále Ferdinanda II. Dívčini rodiče se zasloužili o sjednocení Španělska a vyhnání posledních muslimů z Pyrenejského poloostrova. Protože Jana měla dva starší sourozence, jako s nástupkyní trůnu se s ní moc nepočítalo. Dějiny však nakonec rozhodly jinak…

Přestože princezna nezaujímala v rodině nijak důležité postavení, dostalo se jí vynikajícího vzdělání. Prý ovládala několik cizích jazyků, vyznala se v právu, genealogii i heraldice. Velice ráda také četla. K tomu údajně vynikala v tanci, dovedla malovat, vyšívat i vyrábět krajky. Jako urozená dáma též jezdila na koni, lovila se sokolem i jestřábem. Kromě toho se mohla pyšnit světlou pletí i na Španělku vzácnýma modrýma očima. Jana zkrátka představovala žádoucí partii.

Působí proto trochu nepochopitelně, že ji rodiče v šestnácti letech provdali za jejího bratrance arcivévodu Filipa. Ten jako hrabě flanderský nepatřil k nejvýznamnějším ženichům. Jana však proti této volbě rozhodně neprotestovala. Traduje se, že se do svého nastávajícího přezdívaného Sličný zamilovala na první pohled.

Posedlost

Málokdy mohli šlechtici sledovat tak šťastnou nevěstu, jakou se roku 1496 stala Jana. Zároveň s ní se ženil i její bratr Jan. Ten si bral Filipovu sestru Markétu. Císař Maxmilián I. z rodu Habsburků si pojistil španělský trůn z obou stran, a to se mu vyplatilo. Zatímco Jan se z manželského štěstí dlouho netěšil, neboť záhy po sňatku zemřel, jeho sestra se vznášela na obláčku zamilovanosti. Tedy alespoň zpočátku.

Když ji její manžel zasvětil do milostných hrátek, chovala se prý novomanželka jako hárající fena. Podle dvorských klepů se neustále dožadovala projevů Filipovy mužnosti. Mladý Habsburk si zpočátku její pozornost užíval, ba jí dokonce zneužíval. Těšilo ho, že si s roztouženou manželkou může dělat co chce. Jenže jeho vášeň pro ni brzy vyhasla. Stejně jako další urození mužové začal hledat rozptýlení v náruči jiných žen. Přesto své manželské povinnosti zřejmě plnil svědomitě. Ze svazku Jany a Filipa totiž vzešlo šest dětí – dva synové a čtyři dcery. 

Jak se bezhlavě zamilovaná kastilská princezna vyrovnávala s manželovou nevěrou? Nesla to dost těžce. Dělala Filipovi žárlivé scény a neváhala dokonce použít fyzické násilí proti objektům jeho touhy. Jednou například zbila dvorní dámu, kterou podezřívala, že jí Filip projevuje svou přízeň. Potom jí nechala ostříhat dlouhé blonďaté vlasy. Rozčilený manžel se nesnažil skandál nijak ututlat, naopak Janě přede všemi vynadal. A nešlo o ojedinělý případ, kdy manželku veřejně zostudil.

Kastilská princezna si na bruselský dvůr vzala několik arabských otrokyní. Místní dvořany to velmi pobouřilo, protože Nizozemci v té době již považovali vlastnictví otroků za nepatřičné. Filip tedy naléhal na manželku, aby otrokyně poslala zpátky do Kastilie. Když to Jana rezolutně odmítla, vypukla zuřivá hádka. V jejím závěru mladý Habsburk zamkl manželku v pokoji. Ta na takové jednání odpověděla křikem, kopáním do dveří a hladovkou. V té době se zřejmě poprvé naplno projevila její duševní choroba.

Jana upadla do depresí. Nepřevlékala se ani nemyla. Celé dny nečinně hleděla před sebe. Zřejmě nedokázala snést, že s ní milovaný manžel nakládal jako s nesvéprávnou. Možná kdyby se jí dostalo větší laskavosti, nemusel celý příběh dospět k tak tragickému konci. Ta největší rána však Janu teprve čekala…

Osudový zápas

Protože infantka přišla o staršího bratra i sestru, stala se oficiálně dědičkou kastilského trůnu. Toto dědictví jí doslova spadlo do klína v roce 1504, kdy zemřela její matka Isabela. K vládnutí si ovšem Jana ani nepřičichla. Její otec s manželem se shodli, že není schopna obstát v roli panovnice. Každý z nich chtěl královské pravomoci pro sebe. Ze zákulisních bojů vyšel nakonec vítězně Filip. Velmi mu nahrála skutečnost, že Ferdinand II. se znovu oženil. Za svou nastávající si neuváženě zvolil neteř francouzského krále Germaine de Foix. Francie přitom tradičně patřila mezi nepřátele Kastilců.

Po tomto přešlapu aragonského krále se roku 1506 vydali Jana a Filip jako nový král a královna Kastilie na Pyrenejský poloostrov. Cestou se odehrála zvláštní příhoda – psychicky nevyrovnaná Jana odmítla vstoupit do vesnice Gójeces. Vzala si totiž do hlavy, že ji manžel chce zavřít na zdejším hradě. Raději přenocovala pod širým nebem. Poddaní se ani neměli čas pozastavit nad Janiným podivným chováním. Na počest královské páru se konaly velkolepé slavnosti. Během nich se odehrávaly i zápasy v tehdejší formě tenisu. Tuto míčovou hru Filip zbožňoval. Snad proto si počínal tak nerozumně.

Splavený potem po zápase naráz vypil sklenici ledové vody. Druhý den s ním lomcovala horečka. Jana jako věrná manželka dlela u jeho lůžka. Ošetřovala ho, podávala mu léky, modlila se za něj. Navzdory jejímu úsilí teprve šestadvacetiletý král zemřel. Dodnes někteří historikové podezřívají Ferdinanda Aragonského, že svého zetě nechal otrávit, aby si trůn přivlastnil. S Janou si starosti dělat nemusel, neboť po manželově smrti doslova zešílela žalem.

Strašidelný průvod

Jakmile Filip vydechl naposledy, naléhali dvořané na šestadvacetiletou vdovu v pátém měsíci těhotenství, aby podepsala nejrůznější listiny. Jana však odmítala k čemukoli připojit svůj podpis. Setrvávala v otupělosti a odháněla od sebe lidi, zejména ženy, které nenáviděla. Přestože se chovala tak netečně, některé její zaznamenané výroky svědčí o nečekané rozumnosti. Duchovní po ní například chtěli, aby jmenovala nové biskupy do neobsazených diecézí, aby ovečky nezůstaly bez pastýře. Na to prý královna odpověděla: „Mnohem závažnější by bylo, kdybych zvolila pastýře málo způsobilé vést stádo.“ Ovdovělou Janu tak k žádnému vladařskému kroku nedonutili.

Kastilie přitom potřebovala schopného vládce stůj co stůj. Šlechtici se pustili do bojů o moc, po dlouhém suchu přišel hlad. Jako by to nestačilo, lidé umírali jako mouchy na dýmějový mor. Před strašnou nemocí se rozhodla utéci i Jana. Odmítala však opustit Burgos bez svého manžela. Přikázala exhumovat jeho mrtvolu, a dokonce nechala otevřít rakev. Potom přinutila shromážděné vyslance, aby jejího zesnulého muže identifikovali. Královna se zřejmě bála, že přijde o manžela i po jeho smrti. Teprve, když proběhla tato morbidní scéna, vydala se Jana i se svým dvorem na venkov. Kočár s rakví její manžela táhlo čtyřspřeží. Šlo o skutečně strašidelný průvod, neboť královna vydala příkaz cestovat za soumraku. Tak se obávala zmizení manželovy mrtvoly, že ho například v kostele v Torquemadě nechala střežit ozbrojenými vojáky.

Jindy si zase usmyslela, že přenocuje v klášteře. Jakmile však zjistila, že se jedná o ženský klášter, propadla panice. Jeptišky určitě chtějí jejího milovaného ukrást. Poručila tedy rakev vynést ven a na její příkaz ji znovu museli otevřít. Až poté, co pohlédla do rozkládající se Filipovy tváře, uklidnila se. Od té chvíle se nechtěla od mrtvého odloučit a spala na zemi vedle rakve. I ti největší optimisté tak toužebně vyhlíželi den, kdy královninu šílenství učiní přítrž její otec Ferdinand.

Domácí vězení

Ferdinand Aragonský nakonec zasáhl až roku 1509, kdy se mu podařilo zvládnout odbojné šlechtice. Konečně se Kastilie dočkala vládce. V té době už o sebe Jana vůbec nepečovala. Žila ve špíně a zanedbávala i základní hygienu. Otec ji proto nechal převézt do paláce vedle kláštera svaté Kláry v Tordesillasu. Z něj nesměla vytáhnout ani paty. Ze začátku ji v jejím neradostném údělu alespoň dělala společnost její dcera, budoucí portugalská královna Kateřina. Jak krušné chvíle musela zažívat vedle šílené matky!

Přes královnin špatný psychický stav se našli tací, kteří se přáli s ní oženit. Tento záměr pojal ovdovělý anglický král Jindřich VII. Než však došlo k nějakému vyjednávání o sňatku, panovník zemřel. Stejně si jen těžko lze představit, že by Jana ve svém rozpoložení byla schopna stanout před oltářem a složit svatební slib… Oficiální kastilská královna tedy dál trávila čas v domácím vězení.

Nezměnilo se to ani po smrti jejího otce v roce 1516. Tehdy se ujal vlády nad Španělskem Janin syn a pozdější římský král Karel V. Dorazil z Nizozemí a v doprovodu starší sestry Eleonory šel pozdravit matku. Lze předpokládat, že spíše než synovská láska ho k tomuto kroku vedly ryze praktické pohnutky. Jeho matce přece jen stále náležel titul královny. Považoval za vhodné vzbudit zdání, že se vlády ujímá s jejím požehnáním. Jana se ovšem nenacházela ve stavu, kdy by byla schopna pochopit, oč jde. Syna i dceru sice přivítala objetím, avšak vzápětí se nevěřícně zeptala: „Jste ale moje děti?“

Poslední šance

Po takovém přijetí se nelze divit, že Karel ponechal matku zavřenou v paláci. Přesto Jana dostala ještě příležitost se ze své izolace dostat. V roce 1520 pobýval Karel mimo Španělsko. Toho využila některá španělská města, která se proti nepřítomnému králi vzbouřila. Povstalci, takzvaní komuneři, ovšem nechtěli svrhnout monarchii, a tak se poohlíželi po jiném vládci s modrou krví. V takové chvíli si vzpomněli na uvězněnou královnu. Jak je Jana přijala? Zpočátku v nich vzbudila velké naděje. „Ano, zůstaňte zde k mým službám, o všem mě zpravujte a ztrestejte všechno špatné, vždyť jsem vám mnohým zavázána,“ řekla prý tehdy panovnice.

Jana Kastilská však ke zklamání svých příznivců zůstala pouze u slov. I nadále se rozhodla setrvat v Tordesillasu, navíc odmítala cokoli podepsat či vydat jakékoli prohlášení. Po pouhých dvou a půl měsících utrpěli komuneři zdrcující porážku. Jejich vůdcové skončili na popravišti. Tak Jana promarnila zřejmě poslední příležitost na svobodný život. Od té doby ji totiž syn nařídil co nejpřísněji střežit. Jejím dozorcem se stal markýz de Denia a ten ji přidělil také několik žen jako dozorkyň. Společnost žen, které nenáviděla a podezřívala, na nemocnou královnu rozhodně nepůsobila dobře.

Mezi čarodějnicemi

Markýz Denia si všiml, že šílená královna nevykonává předepsané náboženské úkony, ba dokonce se jim vyhýbá. Povolal k ní proto kněze Františka de Borgiu, aby zjednal nápravu. Jana z neplnění náboženských povinností vinila své společnice. Knězi tvrdila, že jí berou modlitební knihy, vysmívají se modlitbě. Navíc je obvinila z čarodějnictví. Údajně ji někdy obcházejí a mumlají jakási zaříkadla, přitom se vydávají za duchy zemřelých. Zrodila se všechna tato obvinění jen v pomatené mysli uvězněné vladařky, nebo se v nich ukrývala pravda? Kněz rozhodně nehodlal rozpoutat čarodějnický proces. Přiklonil se spíš k možnosti, že královna trpí halucinacemi. Podle hesla, že šílenci se nemá odporovat, však František de Borgia předstíral potrestání žen. Od té doby se Jana upokojila. 

TIP: Nešťastná zajatkyně z Tordesillas: Byla Jana Šílená skutečně duševně nemocná?

Se stářím se ovšem začalo horšit i královnino fyzické zdraví. Protože nedbala o hygienu dostala se jí do nohou sněť. Královna celé dny křičela bolestí, než konečně na Velký pátek roku 1555 vydechla naposledy. Její poslední zaznamenaná slova podle svědků zněla: „Ježíši na kříži, stůj při mně.“ Tak smutně dožila dcera mocné Isabely Kastilské…

Není těžké vyjmenovat celou řadu důvodů, proč jsou právě psi považováni za nejlepší přátele lidí. Odborníci nedávno přišli s dalším aspektem, který možná není zřejmý na první pohled. Američtí badatelé zjistili, že se stoupajícím počtem majitelů psů v sousedství, klesá v dané oblasti zločinnost. Psi vlastně opravdu bojují proti zločinu, není to ale přímo tím, že by fyzicky pronásledovali zločince.

Sociolog Nicolo Pinchak z Ohijské státní univerzity a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že souvislost mezi vlastnictvím psů a nižší zločinností je skryta v něčem jiném. Podle nich je klíčové, že psi nutí své majitele, aby s nimi chodili ven. Lidé jsou díky tomu více vidět na ulicích, což zužuje manévrovací prostor zločincům.

Hlídky pejskařů

Když je v určité oblasti více rušno, kriminální živly mají těžší život. Hůře hledají místo a čas, kde by se v klidu a nikým nerušeni mohli věnovat svým nekalým záměrům. Lidé, kteří se procházejí se psy, si všímají mnoha věcí a mohou tím pádem překazit řadu zločinů ještě předtím, než k nim dojde. Mnohdy také přispějí k dopadení pachatele.

„Lidé se psy jsou vlastně jako dobrovolné hlídky, které patrolují v ulicích,“ říká Nicolo Pinchak. „Mohou objevit případné problémy nebo podezřelé lidi. Takoví svědci mohou zločince v řadě případů odradit.“

TIP: Jak bojovat se zločinem? Sekáním trávníků a uklízením odpadků!

Pinchak se společně s kolegy podíval na data pro oblast města Columbus ve státu Ohio, včetně statistik zločinů, vlastnictví psů a sociologických výzkumů, které studovaly míru důvěry a sociální klima. Autoři studie upozorňují, že se jejich výzkum zaměřil jen na jediné město, kde navíc nemohou vyloučit různé faktory, které mohly ovlivnit jejich výsledky. Jejich závěry tedy bude nutné potvrdit podobným výzkumem v dalších oblastech. Zatím se ale zdá, že psi mají na situaci v okolí příznivý vliv. „V sousedství nevznikne důvěra a pocit bezpečí, když lidé nejsou na ulicích a nevidí, co se tam děje. A přesně tohle dokáží psi zařídit,“ vysvětluje Pinchak.