Přestože se svět postupně stále více odklání od fosilních paliv, tyto suroviny stále hrají významnou roli coby zdroj energie a suroviny pro průmysl. Jejich těžba, zpracování a použití ale přináší řadu problémů, které ne vždy souvisejí s oteplováním planety. Potvrzuje to i tým amerických a jihokorejských vědců, kteří zkoumali vliv ropných rafinerií na zdraví obyvatel.

Badatelé se zaměřili na výskyt případů mozkové mrtvice u lidí, žijících v blízkosti ropných rafinerií. Výzkum, zveřejněný v recenzovaném vědeckém čtvrtletníku Environmental Research Letters, probíhal v sedmi jižních státech USA – v Alabamě, Mississippi, Louisianě, Arkansasu, Texasu, Novém Mexiku a Oklahomě. Badatelé přitom brali v úvahu i další faktory, které mohly ovlivňovat výskyt mozkové mrtvice a zdraví obyvatel.

Ropa škodí zdraví

Ukázalo se, že lidé, kteří dlouhodobě žijí v okruhu do pěti kilometrů od ropné rafinerie, jsou vystaveni podstatně vyššímu riziku mrtvice. Konkrétní hodnoty se lišily stát od státu, v průměru ale život v blízkosti ropné rafinerie zvyšuje výskyt mozkové mrtvice o 5,6 procent, což není u podobných dat úplně málo.

„V současnosti je vliv geografického rozložení ekonomických sektorů a s nimi souvisejících chemických látek na lidské zdraví stále málo prozkoumaný,“ uvádí vedoucí výzkumu Honghyok Kim z Illinoiské univerzity v Chicagu. „V případě ropného průmyslu to zahrnuje přítomnost směsí znečisťujících látek, které se mohou nacházet v okolním vzduchu, půdě i pitné vodě obytných oblastí.“

Výsledky výzkumu by mohly mít dopad na prevenci tohoto onemocnění a s ní související politiku na různých úrovních. Zároveň se ukazuje, že nepříznivé zdravotní důsledky ropného průmyslu se týkají především chudších vrstev obyvatelstva. Tito lidé jsou nuceni žít v blízkosti rafinerií, především kvůli práci, a také kvůli obvykle nižším nákladům na živobytí.

Korsické horské oblasti jsou velmi působivé a podle mého názoru mohou směle konkurovat Alpám, ačkoli je na první pohled jasné, že povaha obou horských biotopů je rozdílná. Náročnost výstupů a zejména nevyzpytatelnost zdejších hor si ale s Alpami opravdu příliš nezadá. 

Zrádnost „nízkých“ hor

Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto (2 706 m n. m.), na jejíž vrchol vede turistická stezka. Ta se ale pod vrcholem údajně rozpadá do neznatelných chodníčků, takže je nutné směr hledat. Navíc je trek zdlouhavý (délka výstupu a sestupu se udává na 10–11 hodin) a prý horolezecky nezáživný. Možná i proto jsme si tuto trasu nechali s klidem ujít. Pokud byste se vy sami nenechali odradit a chtěli si vychutnat pohled z nejvyššího korsického bodu, nenechejte se ošálit slunečnou tváří ostrova. Před několika lety při výstupu na Monte Cinto „nalehko“ zemřelo sedm lidí, protože je v červenci zastihla neočekávaná sněhová bouře! Místy se sníh drží celý rok.

Také letní bouřky z vedra jsou nebezpečné. Proto nic nepodceňujte, noste s sebou dobré vybavení a snažte se být už po jedné hodině odpolední na sestupu. Párkrát jsme zažili, že po jedné hodině zahalily nejvyšší vrcholy šedivé mraky. Sice nepršelo, nicméně je třeba myslet na to, že horské počasí neodpouští nepřipravenost.

Korsický Matterhorn

Místo pokoření nejvyššího korsického vrcholu jsme si zvolili výstup na Paglia Orbu. Jde o skalnatou horu ve tvaru rudého klínu, která se také přezdívá Matterhorn Korsiky. Knižní průvodci se názorem na tento trek rozcházejí, jak v obtížnosti, tak v délce trvání. Někde píšou, že celou cestu na vrchol a zpět je možné absolvovat za jeden den, pokud půjdete nalehko a budete ve velmi dobré fyzické kondici. Asi ano. My jsme si však chtěli Korsiku vychutnat, takže jsme šli s velkými batohy a počítali s přespáním v chatě Ciuttulu di i Mori. 

Zvolili jsme tradiční trasu, která prochází kolem Cascades de Radule. Řeka Golo, jež pramení na stráních Paglia Orby, vytváří v této části údolí sérii kaskád s hlubokými tůněmi, ve kterých se dá koupat. Voda je na rozdíl od alpských „ledáren“ příjemně osvěžující. Ač je to nemilé, v tomto místě najdete pod rozložitými korunami laricijských borovic také poslední stín. 

Výhled, který stojí za námahu

Kamenitá a dobře značená turistická stezka vás potom provede dlouhým Golským údolím. Tento úsek se nám zdál nekonečný, a tak jsme si ho zpestřovali fotografováním všudypřítomných ještěrek. Pak následovalo ostré stoupání, které jsem přežila jen díky romantickému výhledu na stádo ovcí poháněné pastevcem na koni. Obdivovala jsem především dokonale vycvičeného koně, jak s rozvahou scházel kamenitým úbočím.

Závěrečná hřebenová cesta k chatě nám otevřela výhled na moře, které se zakusovalo kdesi v hloubce před námi do skalnatého západního pobřeží. Pochopila jsem, proč se o treku na Pagliu Orbu říká, že je „nejvíce fotogenický“ a musela jsem konstatovat, že za tu námahu ten výhled stojí.

Na vrcholu se sluncem

To, že jsme tahali plnou polní, se nakonec ukázalo jako velmi prozřetelné. Chata byla plně obsazena turisty, kteří si ji předem zarezervovali. I jídlo bylo jenom pro vyvolené. Správce chaty s ošlehanou tváří zkušeného horala se s námi nechtěl bavit (neuměli jsme francouzsky), jenom nás zkasíroval o 14 eur za to, že jsme si na travnato-kamenitém plácku u chaty postavili stan. Spalo nás zde hodně, takže jsme si zprvu mysleli, že se ani pod širé nebe nevejdeme. Ale nakonec jsme náš maličký stan vmáčkli na trochu mokrou hliněnou parcelu obehnanou nízkou kamennou zdí proti větru. 

Druhý den vstával Zdeněk ještě za tmy; já jsem po dobytí vrcholu netoužila a naplánovala si raději fotografování. Už to, že jsem sem tahala těžkou výbavu a v podstatě ještě nic kloudného nevyfotila, mi přišlo hodné nápravy. Po návratu kolem jedenácté dopoledne Zdeněk konstatoval, že výstup na Pagliu odpovídá skalnímu lezení obtížnosti dvě. Ačkoli tam není moc kam spadnout, člověk musí fyzicky přelézt několik nejištěných skalek či vylézt krátké komíny, což vyžaduje alespoň trochu lezeckého umění. Navíc prý kamenní mužíci označující cestu byli opravdu všude, takže ve finále mohl jít těžší trasou, než bylo nezbytně nutné. Přesto mu dobytí Paglie Orby (2 525 m n. m.) zabralo pouhou hodinu a půl (průvodce udává tři hodiny) a na vrcholu stál s východem slunce.

Výlet pro odvážlivce

Z Paglie Orby přes sedlo Col des Maures (sedlo nad chatou) je na protější hoře Capu Tafunatu (2 335 m n. m.) vidět veliké skalní okno. K němu také vede ze sedla turistická stezka. Zdeněk pokořil i tento výstup, ačkoli přiznal, že tady se v jeden okamžik bál i on. K oknu totiž vede nezajištěný vzdušný chodníček, na kterém se těsně před oknem musí přelézt skalní výčnělek. Průvodce sice píše, že za suchého počasí není nutné mít s sebou horolezecké vybavení, Zdeněk nicméně prohlásil, že bez lana by sem nikoho dalšího rozhodně nebral. Nejde o fyzicky náročný výstup, ovšem exponovaný chodníček ve stěně cca 200 metrů nad zemí může vyvolat náhlé závratě. Už mi tedy bylo jasné, proč se všichni, kteří se odhodlaně vydali do sedla nad chatou, odkud se dělí cesty na Pagliu a k oknu, po chvíli vraceli s potutelným úsměvem a proč Zdeněk během pětihodinového výletu nepotkal ani živáčka…

Endemická ještěrka Bedriagova korsická (Archaeolacerta bedriagae bedriagae) upadá do zimního spánku, který může trvat až 7 měsíců. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Já jsem neúčasti na tomhle vzdušném dobrodružství rozhodně nelitovala. V poměrně krátkém čase se mi podařilo zdokumentovat ohroženou endemickou ještěrku Bedriagovu korsickou (Archaeolacerta bedriagae bedriagae), nenápadné lindušky horské (Anthus spinoletta) a na příkré stráni v kleči vyfotografovat popásající se muflonku s muflončetem. 

Trek pro romantiky

Ne všechny horské treky na Korsice jsou však takto náročné a každý má své osobité kouzlo. Podle mého názoru je nejkrásnější túrou z celé Korsiky výstup k jezeru Lac de Nino. Výchozím bodem cesty je hájovna Poppaghie, odkud vede dobře značená, poměrně pohodlná stezka borovým lesem podél potoka až nad hranici lesa. Zde stojí kamenná salaš a od ní následuje příkré stoupání s těžším nástupem, při kterém se musí přelézt pár obřích valounů. Pak už člověk jenom supí do kopce, sleduje kmitající se ještěrky a kochá se výhledy na protější hory (krom jiného i na Pagliu Orbu a méně výrazný vrchol Monte Cinto). Celý výstup trvá zhruba tři hodiny. Byli jsme však odměněni výhledem, který předčil i barvité líčení v knižním průvodci.

Při posledních krocích průsmykem Col de Stazzona (1 762 m n. m.) se před námi rozevřelo pohádkové údolí, jemuž vévodí jezero Nino (rozloha 6,5 ha, hloubka 11 metrů). Z něj vytéká říčka Tavignano a meandruje zelenou náhorní plošinou, kterou zdobí i četné pozzi (studny) – samostatná malá i větší jezírka, v nichž se odráží slunce. Mezi pozzi popocházeli zdivočelí koně všech velikostí i barev, ráchali se v průzračné vodě a zrcadlili se v ní spolu s nebem. Volně puštění, bez ohlávek svou přítomností ještě více podtrhli kouzlo této zvláštní horské jezerní krajiny a dodali místu ojedinělou a úžasnou atmosféru. 

Cesta pro jezdce

Celá planina má podle nás rašelinový základ, který je však kupodivu kompaktní a neboří se ani pod koňmi. Takže jsme ihned sundali boty a procházkou po měkké, podmáčené půdě relaxovali uchozené nohy. Najednou na planinu vjeli jezdci na koních. Bylo to skoro jako ve westernu. Sesedli, a zatímco se jejich koně klidně popásali v blízkosti zdivočelých, oni začali obědvat. 

Jak jsme se později dopátrali, lze si k jezeru Lac de Nino zaplatit vyjížďku. Jezdecká trasa vede jinou, schůdnější, zato pravděpodobně delší cestou. Výjimkou nebyly ani rodiny s oslíky, kteří v sedle oddaně nesli někdy až příliš malé ratolesti. Nezapomenutelné kouzlo jezera tedy může zažít opravdu každý!

Kolem květin k jezerům

Korsické hory pochopitelně nabízejí mnoho dalších zajímavých treků. Doporučit ještě mohu vcelku nenáročný výstup (lehčí než na Lac de Nino) údolím Restonica k nádherným ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello, které leží další tři čtvrtě hodiny chůze do prudšího kopce k moréně nad prvním jezerem Melo. Zdatnějším však doporučuji nekončit už tady, ale vystoupat až nad jezero Capitello, ačkoli se již jedná o náročnější výstup.

Určitě ho vám, stejně jako nám, zpestří bohatá horská květena, např. zvonkovitá rostlina zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare) nebo trsy zakrslých, bíle kvetoucích skalniček rostoucích téměř z ničeho, takřka přilepených na holých kamenech. Jejich kvítečky se žlutým terčíkem uprostřed při doteku šustily jako všem známé slaměnky. Bohužel jsem pro tyhle dekorativně vyhlížející drobné rostlinky nikde nenašla pojmenování. 

Díky květinám se vám bude zdát, že jste nahoře co by dup. V sedle se napojíte na legendární trasu GR 20, která prochází napříč Korsikou. Také odtud uvidíte krásně obě jezera a budete se moci do sytosti pokochat pohledem na zvrásněnou skalnatou tvář ostrova, ve které jsou jako korálky rozseta maličká ledovcová jezírka. 

Pro nudu není místo

Těm, kterým hory nepřirostly k srdci, nabízí Korsika nepřeberné množství túr podél pobřeží. Obzvláště v srpnu můžete v písku nesčetných zátok obdivovat jemné květy mořských narcisů (tzv. mořských daffodil). I to patří k drsné tváři Korsiky, moře a hory jako rub a líc, neboť něžně vyhlížející květiny vyrůstají přímo z rozžhavených dun.

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Botanicky jde o amarylkovitou, bíle kvetoucí rostlinu pojmenovanou lír přímořský (Pancratium maritimum). Tahle květina nejenže krásně vypadá, ale také omamně voní. V podvečer přilétají ke stále rozevřeným květům velcí lišaji, aby zde sáli nektar. Lišaje zase přilétají lovit ostříži a poměrně velcí netopýři. Všechno toto dění se dobře sleduje, ovšem velmi špatně dokumentuje, pokud tedy fotograf není vyzbrojen sadou externích blesků.

Bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) se v minulosti vyskytoval lokálně a vzácně i na jižní Moravě. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Nicméně i tak lze získat řadu zajímavých fotografií. Přes den se v okolní macchii hemží plno drobného ptactva, zejména pěnice, a i v poledním parnu zde létají pestrobarevní motýli, např. bělopásek jednořadý (Limenitis reducta). Údajně mnoho z nich nebylo ještě popsáno. Takže Korsika je de facto otevřená i vědcům a dobrodruhům, kteří by na svých fotografiích rádi měli nepopsaný unikát.

V době nástupu Alžběty II. na trůn v roce 1952 se toho pro většinu Britského impéria příliš nezměnilo. Planetu čekaly velké otřesy, ale královna nemohla vědět, jak rychle přijdou – netušil to nikdo. Během prvních dvanácti let její vlády se britská koloniální říše prakticky rozpadla a roku 1965 se vyprázdněný termín „Britské impérium“ přestal používat. Země najednou stála na rozcestí: Mohla buď zcela odhodit svou minulost a začít značku „Great Britain“ stavět znovu na zelené louce, nebo své předchozí hříchy přetavit v něco dobrého. Vybrala si druhou cestu a vytvořila Společenství národů, tedy Commonwealth. 

To nejlepší z impéria

Jeho cílem bylo propojit bývalé koloniální pány s poddanými, kteří někdy i násilně odvrhli jejich vládu. Nově vzniklá organizace měla navázat na to lepší, co budování impéria přineslo, a přidělit všem zúčastněným rovnocenné role. Británie už neměla diktovat, ale jít příkladem a být první mezi rovnými. Lidská práva, demokracie a mír se proměnily v zaklínadlo, jež zakladatelé společenství opakovali každému, kdo si přál do klubu vstoupit. Nejedná se však pouze o vzletná slova, nýbrž o praktické sdílení zkušeností, pomoci a vlivu mezi zeměmi, které dnes jako svůj úřední jazyk používají angličtinu. 

Při přerodu z impéria v uskupení nezávislých národů s různými zájmy a cíli představovala královna tmelící prvek. Dekolonizace se dala pomalu do pohybu v 50. letech, v těch 60. byla již v plném proudu, o dekádu později zpomalovala a v 80. letech doznívala. Moderní Commonwealth se ovšem nestal prostředkem k vytvoření světové velmoci, jak mnozí politici doufali. Cílem totiž nebylo založit impérium znovu, s pouhým minimem změn. 

Královna jako hlava Commonwealthu naštěstí pochopila jeho vícerasovou a mnohonárodnostní povahu. Na rozdíl od řady svých ministrů i britských poddaných včas rozpoznala, že je nevyhnutelné zbavit se „starých“ myšlenek imperiální loajality a anglosaské nadvlády a místo toho přijmout nové národy mezi sebe. Zdůrazňovala zásadní roli společné historie, idejí a hodnot, jež mohou teoreticky sdílet různí členové Commonwealthu, přestože jejich představitelé nemusejí být jednotícím prvkům zcela nakloněni.

Téměř jako dvojčata

Dnešní Commonwealth a Alžběta II. vyrostly společně – dokonce by se dalo říct, že jsou jako dvojčata. V roce královnina narození, tedy 1926, byla zároveň vyhlášena Balfourova deklarace: Získala označení podle britského státníka Arthura Balfoura a představovala průlomové rozhodnutí o nezávislosti „bílých“ dominií ve vztahu k Británii, s níž je nově spojovala pouze poslušnost koruně. V daný okamžik se vlastně Commonwealth zrodil a po druhé světové válce se principy deklarace rozšířily i na ostatní imperiální teritoria, s obyvatelstvem jiné než bílé pleti. Dekolonizace a evoluce Commonwealthu šly ruku v ruce a staly se klíčovými tématy Alžbětiny éry od vyhlášení nezávislosti Ghany v roce 1957 až po předání Hongkongu o čtyřicet let později.

V dětství byla Alžběta svědkem, jak se její rodiče vydávají na oficiální cesty. V roce 1947 se k nim již přidala na návštěvu jižní Afriky, kde si coby členka královské rodiny odbyla debut na mezinárodní scéně. Výjezd jí názorně ukázal, jaké povinnosti ji jednou v čele Commonwealthu čekají. Rodina plula na palubě poslední britské válečné lodi HMS Vanguard a navštívila Bečuánsko (dnešní Botswanu), Basutsko (Lesotho), Rhodesii (Zimbabwe a Zambii) i Jižní Afriku. Víc než čtvrtinu ze čtyřměsíční pouti strávili v „Bílém vlaku“, který je dopravoval po většině trasy mezi Kapským Městem, Salisbury (dnes Harare) a Viktoriinými vodopády.

Zaslíbená navěky

Při příležitosti svých 21. narozenin odvysílala Alžběta z Kapského Města první vlastní projev určený Commonwealthu. Jihoafrická vláda z něj učinila hlavní bod programu návštěvy a na den jeho konání vyhlásila státní svátek. Mladá žena přednesla působivou řeč: Oslovila „mládež britské rodiny národů“ a zavázala se po celý svůj život sloužit Commonwealthu – označila to za „slavnostní akt odevzdání“, jehož vyhlášení bylo určeno „uším celého impéria“. 

Zmíněná cesta zásadně ovlivnila Alžbětin náhled na zahraniční politiku a vzbudila v ní zájem o Commonwealth, který si udržuje dodnes. Brzy po skončení této klíčové „mise“, mezi léty 1949 a 1951, se princezna usídlila na Maltě, kde její manžel princ Filip sloužil jako důstojník Středomořské flotily – a blízký vztah mladé státnice ke společenství to ještě prohloubilo.

V roce 1952 se oba z pověření nemocného krále Jiřího VI. vydali na cestu po východní Africe, Austrálii a jihovýchodní Asii. Zvládli však zavítat pouze do Keni, kde je zastihla zpráva o panovníkově smrti. Královnou se tak Alžběta stala uprostřed Aberdarských hor, na dohled od Mount Kenya.

Následná korunovace znamenala labutí píseň kdysi velkolepého impéria: Zahrnovala totiž úpravy, jež odrážely novou podobu rodícího se společenství. Například v rámci přísahy věrnosti se vynechala zmínka o „imperiální koruně“, která kdysi odkazovala k Indii a po vyhlášení její nezávislosti už neměla význam. Místo ní zazněl termín „hlava Commonwealthu“. Celá událost se vůbec nesla v duchu budoucí mezinárodní spolupráce, jež mohla úspěšně započít díky příjezdu tří set hostů ze zemí někdejšího impéria do Westminsterského opatství. 

Zcestovalá panovnice

Brzy po korunovaci se královna vydala na pouť po Commonwealthu dlouhou přes šedesát tisíc kilometrů, která ji zavedla do Karibiku, Středomoří a východní Afriky, na Cejlon, do jihovýchodní Asie, Austrálie i do tichomořských teritorií. Na Vánoce roku 1953 odvysílala z novozélandského Aucklandu projev, v němž zdůraznila, že se společenství „nijak nepodobá impériím z minulosti. Jde o naprosto novou koncepci – postavenou na vyšších duchovních hodnotách člověka: přátelství, věrnosti a vůli po míru i svobodě.“ A mimo jiné dodala: „Této nové koncepci rovnocenného partnerství mezi národy a rasami věnuji své srdce i duši po celý zbytek života.“

Proměnlivá mezinárodní politika Commonwealth nevyhnutelně trhala, znovu spojovala a tvarovala. Docházelo k závažným odchodům jako v případě Irska, JAR a Fidži, k vylučování, opětovným žádostem o vstup zemí, jež pod britskou nadvládou nikdy nebyly, stejně jako k vojenským invazím třetích stran i ke škodlivým vnitřním rozbrojům. Rozdílné názory na republiku, vstup Británie do Evropského hospodářského společenství, upadající obchod mezi Commonwealthem a mateřským ostrovním státem – to vše Společenství národů ovlivňovalo. Vzájemné vztahy pak poškodily dramatické momenty jako Suezská krize, při níž Británie a Francie vpadly do Egypta, a ignorování problémů, které přinášela nadvláda bílé menšiny v Rhodesii i Jihoafrické republice.

Tajná zbraň diplomacie

Co tedy Alžběta II. Commonwealthu přinesla? Odborníci jednoznačně poukazují na její osobnostní kvality, vztahy a vystupování. Často zmiňují vnímavost panovnice a schopnost uvědomit si postkoloniální povahu celého společenství. Alžběta mnohokrát vyjednávala o zisku nezávislosti konkrétního státu, vytvářela s nově zrozenými zeměmi první vztahy a řešila aktuální podobu diplomatického protokolu – to vše na pozadí celosvětového neklidu, prosyceného rivalitou mezi východem a západem i roztržkami mezi severem a jihem. Někdy dokonce postupovala v rozporu s oficiální politikou britské vlády a ignorovala názory svých ministrů. 

Mnozí také oceňují její soucítění s ostatními lidmi, stejně jako uznávají vazby, jež si za několik dekád vytvořila s řadou národních představitelů. Alžběta II. ztělesňovala osobní loajalitu a blízké vztahy zástupců zemí Commonwealthu bez ohledu na jejich politiku, ideologii či přístup britské vlády. Pro mnohé menší státy společenství dodnes představovala určitou míru jistoty a propojení s vnějším světem. Nelze nezmínit ani přínos její cestovatelské povahy: Během svého panování dosud navštívila 116 zemí, včetně členů Commonwealthu, a zřejmě tak představuje nejzcestovalejší hlavu státu v dějinách. Oficiální královské návštěvy se staly nevyhnutelnou součástí globální britské diplomacie. 

Královna Alžběta II. zemřela pokojně na zámku Balmoral 8. září 2022 ve věku 96 let a byla tak nejdéle vládnoucí panovnicí v britských dějinách. Novým britským králem se stal nejstarší syn Alžběty II., princ Charles.

Zvláštní druh oddanosti

I proto, že se Commonwealth nepřetavil v mocenský orgán, ztratily o něj postupně britská vláda, celý státní aparát i veřejnost zájem. Všichni jako by zapomněli, co s nimi mají bývalé kolonie kromě historie společného – královna ovšem nikoliv. Na rozdíl od role panovnice Spojeného království jí vedení Commonwealthu umožnilo pečovat o instituci, kterou sama pomáhala vytvořit. Její post hlavy společenství čítajícího 53 zemí, ale i pozice v čele 16 z nich vyžadovala velmi vážný přístup, který se v politice britské vlády ne vždy odrážel.

TIP: Princ Charles a princezna Diana: Pohádka bez šťastného konce

Najdou se i tací, podle nichž potřebovala královna Commonwealth víc než on ji. Historik Ben Pimlott popsal tento symbiotický vztah velmi přesně: „Monarchie se svou imperiální minulostí dychtivě přijala roli vedení Commonwealthu, částečně aby ospravedlnila svou existenci, ale také proto, že brala svoji nadnárodní funkci velmi vážně, a to způsobem, který politikové nikdy plně nepochopili. Královna nadále udržovala spojení se vzdálenými společenstvími, jež vyjadřovala svou loajalitu postojem, jenž zůstal pro profesionální politiky z vlády naprosto nezachytitelný.“ 

Královna Alžběta II.

Příběh britské panovnice Alžběty II. je fascinující a přitahuje nejen obyvatele ostrovního království, ale doslova celý svět. Na trůnu vydržela ze všech žijících panovníků nejdéle a v dlouhověkosti se jí také žádný nevyrovná. Když se Alžběta II. v dubnu 1926 narodila, britskou společnost stále trápily sotva zhojené jizvy první světové války. Od těch dob Velká Británie prošla bouřlivými změnami, jedna věc jí ovšem zůstala – královna Alžběta. Kompletní příběh královny Alžběty II. můžete číst ve stejnojmenném bookazinu.

Když v roce 1973 astronom Carl Sagan ve své knize popisoval možnost vyslání člověka na Mars, představil problém, který tehdy dalece přesahoval složitost i náklady takové mise: je možné, že na rudé planetě život už existuje a že se nebude chovat hezky.

„Je možné, že na Marsu jsou patogeny,“ napsal Sagan a pokračoval: „Organismy, které by mohly způsobit ohromné biologické škody, pokud by byly převezeny na Zemi - Marťanský mor“. Podobné scénáře, jaké si představil třeba i Michael Crichton v románu Kmen Andromeda, popisují mimozemské organismy, které se na Zem „svezou“ na vzorcích materiálu z jiných planet a naruší místní biosféru. „Pravděpodobnost, že takové patogeny existují, je malá. Ale ani s malou pravděpodobností si nemůžeme dovolit riskovat miliardy životů,“ napsal Sagan.

Kontejner pro vzorky z Marsu (zdroj: ESA)

Vědci o Saganových varováních dlouho přemýšleli pouze hypoteticky. S postupem času ale začalo být nutné přijímat konkrétní kroky, abychom předešli vnější kontaminaci. NASA a Evropská vesmírná agentura se chystají na společnou misi Mars Sample Return. Vozítko na rudé planetě momentálně sbírá materiály, které později vyzvedne jiné vesmírné plavidlo a přiveze je zpět na Zem. Nikdo nemůže s jistotou říct, že tyto vzorky nebudou obsahovat organismy škodlivé pozemšťanům.

Hlavně opatrně

„Pravděpodobnost že by (vzorky) způsobily kontaminaci není nulová. Proto se připravujeme dopředu,“ řekla pro The New York Times Andrea Harringtonová, která se v NASA specializuje na odběr vzorků na Marsu. Agentura proto plánuje zacházet se vzorky z jiných planet stejně, jako třeba zdravotnická zařízení zacházejí se vzorky eboly: opatrně.

„Opatrně“ v tomto případě znamená, že ve chvíli, kdy vzorky z Marsu dopadnou na Zem, musejí být neprodleně uzavřeny v budově nazvané „zařízení pro příjem vzorků“. Taková budova bude podle organizátorů mise muset splňovat nejvyšší, čtvrtou, úroveň biologického zabezpečení, do níž spadají i ty nejnebezpečnější patogeny, které současná věda zná. Místnost pro uchování vzorků musí být i naprosto čistá, aby naopak cokoli pozemského nekontaminovalo vzorky z Marsu.

NASA nemá času nazbyt; pokud se vzorky z mise vrátí včas, přistane půda a kameny z Marsu na zemi v polovině 30. let. To je sice dost na postavení zařízení pro příjem vzorků, ale jen pod podmínkou, že stavba půjde podle plánu bez překážek, například politických.

TIP: Proč musela shořet sonda Cassini? Kvůli obavám NASA z kontaminace měsíců

Jelikož žádná existující laboratoř nebyla pro potřeby NASA buď dost čistá nebo dost zabezpečená, navštívili vědci z vesmírné agentury včetně Andrey Harringtonové celkem 18 zařízení, kde se zabývají biologickými riziky a potřebují na to velmi čisté prostory a pokročilé vybavení. NASA doufá, že některé z nich poslouží jako inspirace a pomůžou při budování vlastní stavby.

Neandertálci (Homo neanderthalensis) se vyvinuli před více než 400 000 lety, s největší pravděpodobností z dřívějšího předka člověka heidelberského (Homo heidelbergensis). Stali se úspěšným druhem v prostředí mírného pásu, trýzněného cykly ledových dob. Rozšířili se po celé Evropě od Středozemního mře, přes západní části Asie až po Sibiř. S našimi předky druhu Homo sapiens se opakovaně setkali v průběhu desítek tisíc let a oba druhy sdílely evropský kontinent nejméně 14 000 let. Pak ale neandertálci vymřeli...

Podle toho, co o nich víme, byli neandertálci překvapivě inteligentní. Používali oheň, lovili, vyráběli šperky, tvořili jednoduchá umělecká díla. Starali se o mladé, staré i slabé, stavěli si úkryty a pohřbívali své mrtvé. Jejich zásadní slabinou byl podle všeho jejich nízký počet. Nikdy jich na světě nebylo víc než pár desítek tisíc. Žili sice na obrovském území, ale osídlili ho nesmírně řídce. Dnes by se všichni vešli do jednoho krajského města, a ještě by v něm zbylo dost místa.

Milostné pletky neandertálců s lidmi 

Podstatný rozdíl mezi neandertálci a moderními lidmi spočíval v tom, že neandertálci žili v malých tlupách, obvykle 5 až 15 jedinců. Lidské tlupy jsou mnohem větší, v průměru kolem 150 osob. Jak uvádí dánský evoluční biolog Peter Kjærgaard z Kodaňské univerzity, během soužití lidí s neandertálci zřejmě občas docházelo k tomu, že se neandertálci připojovali k lidským tlupám. Větší tlupa znamenala více bezpečí a větší naději na pořádný úlovek.

TIP: Překvapení v genomu: Jen špetka naší DNA je unikátně lidská

V důsledku toho se lidé a neandertálci čas od času křížili. Tyto dávné mezidruhové pletky zanechaly stopy. Mnozí Evropané a Asiati mají v genomu 1 až 4 procenta DNA neandertálců. Lidé původem ze subsaharské Afriky zase téměř žádnou DNA neandertálců nemají. Ironií osudu je, že vzhledem k velikosti světové populace, je v dnešním světě nejvíce DNA neandertálců v historii. Planetu v současné době obývá okolo 8 miliard lidí a neandertálci, nejbližší druh lidí, k jejichž vymření jsme podle všeho alespoň částečně přispěli, tu tak s námi (v jistém slova smyslu) vlastně stále žijí.

Za první světové války probíhaly vůbec v dějinách nejrozsáhlejší operace dělostřeleckých zbraní usazených na kolejových podvozcích. Železniční kanony a houfnice používala Francie i Britové, vyráběly je ale také Spojené státy, Itálie a Rusko.

Italové se zapojili do války zcela beze zbraní této kategorie, a tak se nejdříve rozhodli pro nákup britských a francouzských kanonů. Rozběhli však také vývoj vlastních. Podobně jako další národy vsadili na využití nepotřebných lodních zbraní, a proto společnost Ansaldo roku 1917 posadila na železniční podvozky čtveřici námořních děl ráže 381 mm, která dovedla pálit na vzdálenost přes 33 km. Uplatnily se i některé kanony menších kalibrů. Italská děla sloužila zejména pro ochranu některých přístavů a pobřežních pevností, avšak dočkala se též nasazení na alpské frontě.

V roce 1917 se rozběhla stavba železničních děl rovněž v Rusku, jež jimi hodlalo posílit ochranu Baltu. Sáhlo po lodních kanonech ráže 254 mm, avšak do Říjnové revoluce byl v továrně v Petrohradě dostavěn pouze jeden exemplář, který již do války nestihl promluvit.

Americký příspěvek

Ozbrojené síly USA sledovaly od počátku průběh války v Evropě a projevily zájem i o železniční děla. Motivovala je jednak snaha zvýšit mobilitu zbraní pro ochranu pobřeží pro hypotetický případ německého útoku a jednak předpoklad, že dojde též k nasazení US Army v Evropě. Různé typy kanonů a moždířů se tak začaly montovat na železniční podvozky, přičemž Američanům pomohla kooperace s Francouzi; žádná z těchto zbraní již nasazení v boji ale nestihla. Americké armádní expediční síly tedy obsluhovaly zapůjčené francouzské zbraně, nejčastěji 240mm kanony.

Jinak tomu bylo s americkým námořnictvem, jež na počátku roku 1918 zadalo firmě Baldwin Locomotive Works zakázku na železniční kanon Mark I ráže 356 mm. Jeho hlaveň měřila téměř 18 metrů a hodně neobvykle působil rozměrný ochranný kryt vagonu. Do května 1918 se vyrobilo pět kusů, které v srpnu dorazily do Francie a záhy se zapojily do bojů.

Kanon nabízel opravdu impozantní dostřel okolo 41 km. Za zmínku stojí, že poslední rána byla vypálena 11. listopadu 1918 v 10.57, tedy jen tři minuty před platností příměří. Další americká kolejová děla chránila pobřeží USA, Havaj, Filipíny a Panamský průplav. Po válce rozvoj těchto zbraní pokračoval a vznikla i 406mm houfnice M1920 s dostřelem 22 km.

Byť pocházel z nepříliš vlivné rodiny, stal se konzulem. A později také zakladatelem prvního triumvirátu, jež se postupně politickými machinacemi a nejrůznějšími úklady, včetně vyvolání občanské války, propracoval až na post doživotního diktátora. Což nakonec netrvalo zase tak dlouho. Alespoň tím položil základ pro vznik císařství, jež přetrvalo po generace. Ještě dlouho předtím, než se definitivně stal uzurpátorem, římské legie jako vynikající vojevůdce dovedl za řeku Rýn. Prošel s nimi celou Galií a hranici nejzazších výbojů odvážnou invazí rozšířil až na území britských ostrovů. Gaius Julius Caesar byl prostě fenomén, který ve čtyřsetleté existenci římské říše nemůže být přehlédnut.

O síle jeho charakteru, cílevědomosti i vražedně důsledné pomstychtivosti, o tom, jaké velikosti díky těmto vlastnostem jednou dosáhne, dobře vypovídala jedna pozapomenutá epizoda z jeho mládí. 

Nečekaná zastávka

Caesar byl už tehdy, ve svých pětadvaceti letech, považován za jednoho z nejlepších lidových řečníků v celém Římě. Proslul jako žalobce i obhájce veřejných sporů, který zatím marně usiloval o vymýcení korupce a nastolení pořádku po ne zrovna klidných časech vlády Lucia Sully. O jeho výřečnosti a schopnostech logicky a poutavě vysvětlit podstatu problému se pochvalně vyjadřoval i proslavený Cicero. Svůj um bystrého a pohotového rétora chtěl ještě více zdokonalit studiem na Rhodu, u filozofa a nekorunovaného krále řečníků – mistra Apollónia Molóna. Jenže k němu podle původního plánu nedorazil.

Cestou Egejským mořem byla loď, na které se plavil, přepadena piráty z Kilíkie. Možná to nebyla jen čirá náhoda, ale něčí záměr. Jisté je, že z hrdého římského občana Caesara se na čas stalo rukojmí. Drželi ho v úkrytu na malém ostrůvku Farmakonisi a naživu zůstal jen kvůli výkupnému.

Dvacetinásobek

Julius Caesar totiž správně pochopil, že jeho šance na další přežití je přímo úměrná hodnotě, jakou pro své únosce má. Proto předstíral, že je movitější, než by si možná jeho aristokratičtí příbuzní přáli. Když vůdce pirátů zahlásil, že za toho noblesního Římana budou požadovat sumu 20 talentů, tedy asi 620 kilogramů ve stříbře, Caesar se jen rozesmál.

Přesný obsah jeho promluvy k pirátům neznáme, historik Plútarchos pro nás děj zaznamenal jen ve zkratkovité podobě. V principu se Caesar ale vysmál svým únoscům za to, že chtějí požadovat tak málo. „Pokud přijdete s takhle lacinou nabídkou, ani vám neuvěří, že jste dostali Caesara a budou vás mít za podvodníky!“ To piráty zjevně vykolejilo…

Jen pro hrubou představu, v dnešních penězích činil původní návrh výkupného asi 15 milionů korun. A rukojmí to přitom považovalo za urážku své důstojnosti a majestátu! Po chvíli smlouvání s kapitánem pak sám Caesar navrhl, že adekvátní sumou za jeho osobu by mohlo být 50 talentů. Tedy 1 550 kilogramů čistého stříbra. Chcete-li, necelých 40 milionů dnešních korun. I v časech Říma šlo o dost pohádkové jmění, jehož příslib na únosce opravdu mocně zapůsobil.

Na dovolené

Caesara tedy nečekala bídná kobka a hladovění, ale ubytování a strava hodná skutečného šlechtice. Získal možnost volného pohybu po celém ostrůvku zasídleném rodinami pirátů a domorodci. Naživu ponechali i jednoho Caesarova přítele a dva služebníky, aby snad během čekání netrpěl samotou a nedostatkem komfortu.

Ano, Caesara strážilo několik únosců, ale ve velmi volném režimu. Úplně uniknout odtud stejně nemohl: jediná loď i s piráty, jejich vůdcem a žádostí o tučné výkupné zamířila k italské pevnině. Pirátský kapitán totiž své posádce příliš nedůvěřoval. Takže se Julius Caesar dočasně stal nejvyšší autoritou na celém Farmakonisi. A organizoval celý ostrov podle vlastního uvážení.

Skončíte na kříži

Čerstvou vodu dostával třikrát denně, stejně jako víno, pečené ryby, chléb, datle a fíky. Na jídlo si Caesar skutečně stěžovat nemohl, byť tak pravidelně činil. Požadoval čisté podušky a vyprané oblečení. Své únosce dokonale dirigoval. Choval se ne jako zadržované rukojmí, spíše jako rozhodný šéf ke svým podřízeným. Neváhal je třeba vyhnat ze svého „vězení“, pokud jej rušili hlasitým hovorem nebo chrápáním.

Volný čas trávil sepisováním listů, deníků a proslovů, z nichž pak vybrané pasáže pirátům předčítal. Recitoval jim i své básně a zkoušel je z nich. Pokoušel se s nimi secvičit i několik krátkých divadelních her, a také je učil několika sportům, ve kterých pak pro jeho zábavu zápolili. Přitom jim po celou dobu spílal, že z nich nic pořádného nebude. A nezapomněl k tomu opakovaně dodat, že jako piráty je jistě čeká ukřižování, o což se sám po svém propuštění osobně zasadí. 

Rychlá odveta

V jeho podání to nebyla výhrůžka, jen prosté konstatování. Dá se říct, že když se po 38 dnech vrátil pirátský kapitán i s výkupným a Julia Caesara podle úmluvy propustili, všichni únosci z ostrova si dost oddechli. Na propuštěného ale čekalo naplnění zlověstného slibu.

Hodí se zmínit, že Caesar – byť patricij a aristokrat svým původem – neměl tehdy žádnou reálnou výkonnou moc. Takže onu odvetu musel připravit sám. V anatolském přístavišti Milétu si na vlastní náklady najal pár desítek žoldnéřů a lodí. S nimi se vypravil zpět na Farmakonisi. Ostrůvek s jejich pomocí snadno dobyl a slavně zajal své někdejší únosce. Role se vyměnily. Piráti byli natolik neprozíraví, že svůj úkryt neopustili. Caesar zde dokonce nalezl netknutých i oněch 50 talentů stříbra. Úspěšně tedy dorovnal ztráty na rodinném jmění a jako muž dbalý práva pak vydal k potrestání ty, kteří mu prve ztrpčovali život.

TIP: Císař v roli detektiva: Tiberius miloval záhady a tajemství všeho druhu

K jeho nemalému zklamání ale Marcus Junius, oficiální vykonavatel zákona a správce přístavu Pergamon, neměl zájem zadržené piráty popravit. Jen je uvrhl do otroctví, což se Juliu Caesarovi nepozdávalo. Osobně jim totiž slíbil něco jiného. Své bývalé únosce tedy z otroctví vykoupil. A když se oficiálně stali jeho majetkem? Nechal je přitlouct ke křížům, jak jim během svého zajetí předpověděl. Při této metodičnosti si dovolil jen minimální náznak slabosti – piráty, které během svého věznění komandoval a osobně je znal, nechal na křížích podřezat. To proto, aby jejich utrpení trochu zkrátil. Po vykonání této pomsty pak zamířil k původnímu cíli své cesty, na Rhodos…

Nedávno byla v rámci studie se zvučným akronymem BEAST (B-star Exoplanet Abundance Study) objevena řada plynných obrů, kteří obíhají ve značné vzdálenosti (stovek vzdáleností Země–Slunce) kolem masivních hvězd. Tyto exoplanety, kterým astronomové přezdívají „BEASTies“ přitom představují záhadu. V místech, kde krouží kolem své hvězdy, totiž pravděpodobně nemohly vzniknout.

Astronomové Sheffieldské univerzity, které vedla Emma Daffern-Powellová, nyní přišli s pozoruhodným vysvětlením tohoto jevu. Stručně řečeno, podle vědců jsou BEASTies ukradené planety. Pozorujeme tak důsledky loupeží, které masivní hvězdy spáchaly díky své mohutné gravitaci, v prostředí hustě „osídlených“ hvězdných porodnic. Na takových místech se zrodí většina hvězd, které ve vesmíru pozorujeme.

Loupeže ve hvězdných porodnicích

Astronomové od počátku nevěřili, že by u masivních hvězd mohly vznikat plynní obři. Hvězdy podstatně těžší než Slunce bývají velmi žhavé a zářivé. Mimo jiné vyzařují obrovské množství ultrafialového záření, které by mělo velmi účinně zabránit zformování planet velikosti Jupiteru. Přesto ale u těchto hvězd takové planety pozorujeme.

„Během našeho dřívějšího výzkumu jsme zjistili, že v hvězdných porodnicích dochází ke krádežím. Hvězdy kradou planety jiným hvězdám a mohou také polapit planety, které osaměle putují vesmírem,“ popisuje Daffern-Powellová. „Víme, že velmi hmotné hvězdy mají ve hvězdných porodnicích větší gravitační vliv, v porovnání s hvězdami podobnými Slunci.“

TIP: Případ µ2 Scorpii: I hvězdy odsouzené k smrti mohou mít planety

„Teď jsme zjistili, že masivní hvězdy mohou krást i plynné obry, v tomto případě planety, kterým říkáme BEASTie. Je to jasná planetární loupež,“ pokračuje vědkyně. Počítačové simulace týmu ze Sheffieldu potvrzují, že se ve hvězdných porodnicích takové krádež odehrávají v průměru jednou za 10 milionů let.

Austrálie byla v geologicky nedávné době domovem gigantických ptáků, kteří byli několikrát větší než pštrosi, největší ptáci dneška. Šlo o mihirungy, ptáky čeledi Dromornithidae, známé též jako „démonické kachny zkázy“.

Navzdory hrůzu nahánějícímu jménu šlo nejspíš o býložravce. Patrně největším z nich byl Dromornis stirtoni, který dorůstal výšky až tří metrů a vážil okolo 600 kilogramů. Tento gigantický pták žil v období miocénu, asi před 7 miliony let. Posledním známým mihirungem byl Genyornis newtoni, který vyhynul asi před 40 tisíci lety a byl současníkem prvních pštrosů emu. 

Proti Dromornis stirtoni byl Genyornis newtoni sice „drobkem“, ve srovnání s dnešními pštrosy byl ale i on učiněným obrem. Dospělý Genyornis newtoni byl podle paleontologů zhruba šestkrát větší než dnešní emuové a vážil až 240 kilogramů (dnešní pštros emu dorůstá výšky okolo 170 cm a váží 20 až 50 kilogramů) 

Kosti mihirungů

Paleobioložka Anusuya Chinsamy z Univerzity v Kapském městě a její kolegové prostudovali fosilní kosti obou zmíněných druhů a analyzovali jejich mikrostrukturu, ve vztahu k životnímu cyklu mihirungů. Z výsledků, které uveřejnil časopis Anatomical Record, vyplývá, že rozmnožování těchto podivuhodných ptáků bylo překvapivě pomalé.

Mikrostruktura kostí dromornise prozradila, že pohlavní zralosti dosahoval až okolo 15. roku života. Zhruba třetinový genyornis, který žil v proměnlivějších podmínkách pleistocénu, se sice mohl začít rozmnožovat již kolem 2. roku života, ještě několik dalších let ale dorůstal do dospělé velikosti. Většina dnešních ptáků přitom dorůstá dospělé velikosti do roka a pohlavní dospělosti dosahují nejpozději do 2. roku života.

TIP: Sloní ptáci z Madagaskaru žili v noci a zřejmě byli téměř slepí

Otázka rychlosti množení se nakonec ukázala jako fatální. Když před 50 tisíci lety dorazili do Austrálie první lidé a začali lovit velké ptáky, nebyli genyornisové schopni dostatečně rychle doplňovat své populace a asi před 40 tisíci lety vyhynuli. Sdíleli tak osud řady dalších druhů čtvrtohorní megafauny, v Austrálii i na dalších kontinentech. Rychleji se rozmnožující předci dnešních pštrosů emu vyšli z tohoto evolučního souboje vítězně.