Díky svému prominentnímu postavení u laické i vědecké veřejnosti patří tyranosaurus také mezi nejlépe prozkoumané dinosaury, ačkoliv zcela kompletních koster se našlo pouze několik. Vědci dokázali stanovit řadu jeho charakteristik: Živil se jako predátor, dorůstal váhy pěti až sedmi tun a umíral relativně mladý – nejstarší nalezené zvíře se dožilo 28 až 33 let. Spory panují ohledně jeho rychlosti a dosud nevíme s jistotou, zda uměl pomalu běhat, nebo spíš jen rychle chodit. O tom, že máme co do činění s jediným druhem, však až donedávna nepochyboval téměř nikdo. 

Stojaté vody ovšem nyní rozvířila trojice badatelů v čele s Gregorym S. Paulem, kteří ve své studii tvrdí, že rod Tyrannosaurus ve skutečnosti zahrnoval ještě minimálně dva další druhy: Kromě proslulého taxonu T. rex má jít také o T. imperator a T. regina. „Imperator“ neboli „císař“ měl představovat nejmohutnější a nejstarší druh, z něhož vzešli „král“ i „královna“ – údajně vývojově vyspělejší a žijící asi o milion let později. Anatomické rozdíly spatřují autoři v celkových proporcích, mohutnosti kostí i počtu zubů. Jsou však jejich závěry opodstatněné?

Málo zubů, málo lebek

Myšlenka, že v minulosti existovalo více druhů rodu Tyrannosaurus, je staršího data. Již počátkem 80. let 20. století Robert T. Bakker tvrdil, že se na konci křídového období vyskytoval na západě Severní Ameriky nejen „klasický“ Tyrannosaurus rex, ale také další druh, jemuž dal paleontolog přezdívku „Tyrannosaurus x“. K uvedenému dělení ho vedl fakt, že se jednotlivé exempláře lišily jedním anatomickým znakem, a sice tvarem i počtem zubů v přední části dolní čelisti na zubní kosti. Bakker však neměl k dispozici dostatečně reprezentativní vzorek tyranosauřích lebek, proto svůj závěr nikdy formálně nepublikoval. 

Ke stejnému výsledku po něm nicméně na přelomu 80. a 90. let dospěli i již zmíněný Gregory S. Paul a Ralph E. Molnar, kteří rovněž nezavrhli možnost existence jiného druhu tyranosaura. Rozdílnosti ve stavbě a pozici zubů jsou ovšem vcelku zanedbatelné a v současnosti je nelze považovat za definitivní důkaz existence nového tyranosauřího druhu, protože T. rex vykazuje velmi vysokou rozmanitost anatomických znaků. Rozdíly mezi jedinci mohly způsobit nemoci, odlišný styl lovu i dalších aktivit, růstové deformace či kvalita výživy. Masivnější kostry pak mohly jednoduše patřit starším jedincům. Existují však i jiné indicie o rozdílnosti, které již tak snadno vysvětlit nelze.

Dva, nebo i tři

Například jedinec nazývaný Samson měl stehenní kost dlouhou 129 cm, což zhruba odpovídá hodnotě 131 cm u jeho protějšku pojmenovaného Stan. Lebka Samsona ovšem se 104 cm nedosahuje ani 80 % délky lebky druhého zmíněného tvora, což se dá jen stěží objasnit podvýživou či patologickým růstem. Mohla být individuální variace v rozměrech jednotlivých částí těla u tyranosaurů až tak velká? Nebo se spíš jedná o dva různé druhy rodu Tyrannosaurus? Či dokonce o dva různé rody příbuzných dinosaurů? 

Podle autorů nové studie jde v tomto a dalších případech o důkaz, že kdysi existovaly minimálně tři druhy. Každopádně si musíme uvědomit, že se T. rex v průběhu zhruba dvou milionů let své existence velmi rozšířil a vytvářel nejspíš autonomní populace, jež se od sebe mohly velikostně i tvarově značně lišit: Jinak mohla vypadat například varieta z území dnešní Britské Kolumbie a jinak mnohem jižněji žijící varieta z Mexika, přičemž je mohly dělit celé tisíce kilometrů laramidijské pevniny. Je dokonce pravděpodobné, že pokud by tyranosauři přežili velké vymírání, jejich vzdálené populace by se rozdělily natolik, že by z nich časem vznikly dva zcela odlišné druhy. Můžeme však již na základě současných znalostí usuzovat na existenci tří rozdílných druhů?

Vědci se neshodnou

Na jednu stranu dává uvedená myšlenka dobrý smysl: Tyranosaurus byl patrně jediným velkým masožravcem ve svém ekosystému, což představuje neobvyklý jev, který neodpovídá situaci v moderních ekosystémech ani v těch ostatních z jiných období druhohorní éry. Paul s kolegy předpokládají, že se Tyrannosaurus imperator vyvinul asi před 68 miliony let na východě Asie nebo již v Severní Americe a specializoval se na lov velkých a nebezpečných dinosaurů, včetně rohatého triceratopse či kachnozobého edmontosaura. Později z tohoto původního druhu vzešli T. rex i T. regina coby již relativně lehce stavění tvorové, kteří se navzdory značné hmotnosti nejspíš dokázali pohybovat rychle a svižně. 

Thomas Carr, expert na tyranosauridy, však s výsledky nového výzkumu nesouhlasí. Jeho autoři totiž svá tvrzení založili na pouhých dvou anatomických znacích, zatímco Carr jich ve své vlastní práci o růstu a vývoji druhu T. rex rozlišoval kolem 1 850! Zatím ještě nemáme dostatek fosilního materiálu, abychom mohli rozhodnout, co představuje pouhou vnitrodruhovou rozmanitost, a co už poukazuje na existenci odlišných druhů.

TIP: Kolik tyrannosaurů obývalo naši planetu? Podle vědců miliardy

Když totiž zkoumáme rozdíly u současných obratlovců, vždy najdeme drobné variace, ale zároveň i pevně zakořeněné rozdíly, jež nám usnadňují jejich identifikaci a zařazení do systému živé přírody. V případě dávno vyhynulých druhů musíme počkat na objev fosilního materiálu s dobrým stupněm zachování. Teprve s dostatečně početným vzorkem exemplářů bude možné vypracovat analýzy, jež snad osvětlí míru variace a rozhodnou, zda jsme v uplynulých 120 letech objevovali desítky zástupců jediného druhu T. rex, nebo druhů tří. 

Americká vládní výzkumná agentura National Research Council (NRC) vydává od roku 2002 každých 10 let publikaci o plánech výzkumu planet „Planetary Decadal Survey“. Publikace mapuje plány americké kosmické agentury NASA, i dalších organizací ve světě.  Letos vyšlo již třetí vydání, s výhledem na období mezi lety 2023 a 2032.

Publikace uvádí řadu zajímavých a ambiciózních misí, které, pokud budou úspěšné, nepochybně rozšíří naše poznání Sluneční soustavy. Je mezi nimi i mise sondy Neptune Explorer s jaderným pohonem, kterou zvažuje Čína. Tato meziplanetární sonda by měla prozkoumat samotný Neptun, jeho největší měsíc Triton i další měsíce a prstence ledového obra. Na návrhu mise se podíleli odborníci Čínské národní kosmické agentury (CNSA) a celé řady dalších institucí.

Lákavá tajemství Neptunu 

Ledoví obři, jako je právě Neptun, stále ještě nejsou příliš prozkoumaní. Lze očekávat, že případná mise k těmto lákavým světům přinese celou řadu zajímavých objevů. Mají fascinující vnitřní strukturu, která zahrnuje materiály utvářené v extrémních podmínkách. Výzkum Neptunu by rovněž mohl více osvětlit vznik Sluneční soustavy, protože zřejmě obsahuje velké množství původního kosmického plynu mlhoviny, ze které se kdysi zrodilo Slunce a planety. Velmi záhadný je měsíc Triton, který zřejmě pochází z Kuiperova pásu.

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

Problém je v tom, že Neptun a jeho měsíce jsou od Země hodně daleko. Vyslat do těchto končin meziplanetární sondu je velmi obtížné, především kvůli startovacím oknům, zdrojům energie a komunikaci. Proto Neptun doposud navštívila blízkým průletem v roce 1989 jen jediná sonda, americký Voyager 2.

Díky tomuto průletu jsme se dozvěděli podstatnou část z toho, co o Neptunu a jeho měsících víme. Voyager 2 ovšem vyrazil do vesmíru v roce 1977 a podle toho vypadají jeho přístroje a vybavení. Pokud by se uskutečnila čínská mise Neptune Explorer nebo nějaká jiná podobná mise, znamenalo by to velký přínos pro výzkum planet a Sluneční soustavy.

O alkoholu se říká, že v malých dávkách neškodí, případně že v malém množství může mít pozitivní vliv na lidské zdraví. Podle nového výzkumu to ale neplatí vždy. Početný tým badatelů okolo Washingtonské univerzity v Seattlu nedávno publikoval studii v prestižním vědeckém magazínu Lancet, podle které lidé mladší 40 let nemají z alkoholu žádný užitek. Naopak pro ně může být škodlivé i velmi malé množství.

Z výsledků studie vyplynulo, že bezpečným množstvím alkoholu pro mladé muže je pouhých 0,136 standardního drinku (odpovídá malé sklence vína či plechovce piva) denně. U mladých žen je bezpečnou dávkou 0,273 standardního drinku.

Pro starší lidi mají vědci o něco lepší zprávy. Zdá se, že senioři opravdu mohou profitovat z mírného pití, které u nich může omezit riziko kardiovaskulárních onemocnění, mrtvice nebo třeba diabetu. Ve věku 40-64 let je bezpečných 1,82 drinku denně, zatímco lidé starší 64 let mohou bez rizika pro zdraví pít za den až 3,5 drinků. U lidí nad 64 let je tak podle vědců bezpečná hranice odpovídající zhruba jednomu velkému a jednomu malému pivu.

Alkohol a zdraví

Vědce k tomuto výzkumu přiměly kontroverze, které dnes panují kolem možných pozitivních účinků alkoholu na zdraví. Celá řada dřívějších studií například tvrdí, že sklenka vína denně má příznivý vliv na srdce. Zároveň existuje nemalé množství odborníků, kteří s těmito závěry nesouhlasí.

Tým „GBD 2020 Alcohol Collaborators“ zkoumal tuto záležitost na globální úrovni. Vědci použili data z globální studie 2020 Global Burden of Disease (GBD) a na jejich základě odhadli spotřebu alkoholu lidí starších 15 let, ze 204 zemí světa. Následně určovali množství alkoholu, které je pro lidi bezpečné.

TIP: Pomůže „pivo před vínem“ proti kocovině? Podle nového výzkumu nikoliv

Badatelé dospěli k závěru, že v roce 2020 konzumovalo zdravotně rizikové množství alkoholu 1,34 miliardy lidí naší planety. Z nich bylo 76,7 % mužů a 59,1 % zase bylo mladších 40 let. „Náš vzkaz je jasný,“ říká Emmanuela Gakidou z americké Washingtonské univerzity. „Mladí by neměli pít, zatímco starší mohou mít z mírného pití prospěch. Není samozřejmě realistické očekávat, že by mladí nepili, ale myslíme si, že je důležité jim říct, jak to je. Byli varováni.“

Před několika lety se celý atletický svět těšil na srovnání dvou skvělých běžců na nestandardní trati 500 metrů. Měli na ní změřit síly famózní sprinter Usain Bolt a neméně mimořádný vytrvalec Mo Farah. Tento souboj se nakonec bohužel nekonal a určitě se už ani konat nebude. Obdobu tohoto klání ve světě zvířat je ale možné vidět v Africe, kde se v běhu o kořist každý den utkávají gepard štíhlý a pes hyenovitý. 

Sprinter bez konkurence

Oba zmíněné zvířecí druhy jsou naneštěstí na pokraji vyhynutí. O tristní stav jejich populací se postaral především člověk; na psech se ještě podepsala epidemie psinky. Lze tak najít jen velmi málo míst, kde můžete tyto elegantní lovce při jejich boji o kořist a přežití vídat.

Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) je excelentní sprinter, který je za tři sekundy schopen vyvinou stokilometrovou rychlost. Ani pes hyenovitý (Lycaon pictus) není zrovna loudal a umí běžet rychlosti 60 km/h. Kromě toho jej ovšem zdobí i neuvěřitelná vytrvalost. 

V pomyslných soubojích se tedy na afrických „tratích“ utkávají psovitá a kočkovitá šelma. Gepard je sice „kočka“, ale jeho postava v mnohém připomíná chrta. Tělo je pro sprint přizpůsobeno do všech detailů – rozšířené nozdry, ohebná páteř, dlouhé nohy s nezatažitelnými drápy a malá hlava. To vše z něj dělá střelu na krátké trati. Jeho typickou potravou jsou rychlonohé gazely a antilopy, větší a mohutnější jižní poddruhy si však troufnou i na vodušky a antilopy kudu. Navíc se gepardi kapští naučili dobře prosperovat i v křovinaté buši Krugerova parku, kde příliš otevřených plání není. Přesto si tento excelentní sprinter dokáže s ne zrovna ideálními podmínkami poradit. 

Mimořádná lovecká výkonnost

Přes svou neuvěřitelnou rychlost je gepard úspěšný jen přibližně ve dvou z deseti útoků. Každým atakem spotřebuje obrovské množství energie a maximální rychlostí dokáže běžet jen pár stovek metrů. Potom musí zastavit, aby ochladil přehřátý organismus a nabral síly.

Psi hyenovití jsou naproti tomu nejúspěšnějšími predátory Afriky. K nikoli zanedbatelné rychlosti přidávají vytrvalost a skvělou spolupráci ve smečce. 

Před lety jsem měl možnost sledovat v oblasti Linyanti smečku, která byla během dvou dnů dvakrát úspěšná a ulovila impalu a prase bradavičnaté. O několik roků později se nám naskytla příležitost pozorovat v průběhu tří dnů jinou smečku – a opět psi dvakrát dokázali zakončit lov zdárně. Podle některých studií se smečce psů hyenových zdaří každý třetí lovecký pokus. Jejich lovecká výkonnost byla bohužel také jedním z důvodů, proč byli považování za škůdce. 

Zabíjení a lov

Způsob usmrcení kořisti u obou predátorů se velmi liší. Zatímco gepard kořist v podstatě škrtí zakousnutím do hrdla, psi obvykle útočí na slabiny a břišní partie a kořist doslova vyvrhnou. Při svých relativně slabších čelistech moc jiných možností nemají a někteří lidé je proto neprávem odsuzují pro „brutální“ zabíjení. Pravdou je, že jejich způsob usmrcování je možná paradoxně rychlejší. Zabíjené zvíře rychle upadá do šoku, zatímco kořisti kočkovitých šelem jsou obvykle při vědomí delší dobu. 

Rozdílný je i samotný způsob lovu. Gepard se potřebuje přiblížit na poměrně krátkou vzdálenost. Pak vyrazí a během pár stovek metrů musí kořist chytit. Gepardí samci často tvoří sourozenecké koalice. To jim pomáhá nejen při lovu, ale i proto, aby byli schopni si před jinými gepardy ohlídat území a nárok na samice. V poslední době se objevily informace, že jde nejenom o sourozence, ale že někteří samci dokážou „ocenit a pochopit“ výhody koalice a s podobně starými zvířaty je utvoří. Umí tedy prospívat v podobných koalicích jako lví samci. Přesto je míra spolupráce mezi nimi mnohem menší než ve smečce psů hyenovitých. 

Ploty jako smrtící past

V lovech psů hyenovitých je možné vidět určitou podobu s vlky nebo dhouly. Smečka psů se velmi pečlivě stará o štěňata dominantního páru, výjimečně mají mladé i jiné feny než vůdčí samice. Dospělí psi nosí potomkům maso ve svých žaludcích, což je na pláních, kde je mnoho silnějších predátorů, výhodné a bezpečnější. Ani celá smečka totiž nedokáže ubránit kořist proti lvům nebo velkému klanu hyen. Právě kvůli tomu, že jsou velmi úspěšní, jsme psy třikrát za pět dní pozorovali při dělení kořisti. 

Strategie lovu je u psů opravdu impozantní. Viděli jsme, jak nejprve rozehnali několik stádeček impal, aby si v posledním z nich vybrali antilopu, která zřejmě měla nějaké problémy. Jaké, to jsme našimi nedokonalými smysly nepostřehli. Ze zástupu se psi roztáhli do rojnice a antilopu po několika stovkách metrů strhli. Skvěle dokážou využívat vlastností daného terénu a v Jihoafrické republice se dokonce naučili využívat plotů okolo rezervací jako smrtící pasti. I když jsou mistry lovu ve smečce, jsou známy případy, kdy se o své zraněné druhy postaral i poslední zdravý dospělý pes a dokázal je uživit, dokud se neuzdravili. 

Přesto není ani život psů idylický. Při poslední cestě do Afriky jsme narazili na těžce zraněného psa a podle informací místních stopařů šlo o původně vůdčího samce, kterého zbytek vyhnal. Je známé, že psi jsou k sobě obvykle velmi loajální, ale v tomto případě došlo k úplnému zavržení kdysi prominentního člena smečky. Na stařičkého psa, který byl odsouzen k smrti, byl smutný pohled.

Obrazy nejen do vzpomínek

Během poslední cesty jsme měli štěstí na smečku s dvanácti štěňaty. Narazili jsme na ni náhodou těsně poté, co psi ulovili impalu. Druhý den jsme již využili toho, že vůdčí fena měla telemetrický obojek a smečku jsme cíleně hledali. Ani tak ale nebylo její nalezení v poměrně složitém terénu jednoduché a teprve po hodině hledání jsme psy uviděli. Ne ale nadlouho, protože po minutě se opět ztratili v husté buši. V tu chvíli už i trochu pracovaly nervy, ale nakonec se nám po dalších kilometrech podařilo smečku najít při ranní siestě. Posezení uprostřed smečky šesti psů a dvanácti štěňat bylo jedním z nejznamenitějších „pikniků“, jaké jsme kdy zažili. 

Podle úspěšnosti v lovu to tedy vypadá, že v přírodě je na tom zvířecí „Farah“ lépe než „Bolt“. Oba afričtí běžci však na rozdíl od svých lidských protějšků nutně potřebují pomoc. Oba druhy jsou ohrožené a zbývá jich shodně jen několik málo tisíc. Oba druhy navíc potřebují rozsáhlá území, aby mohli lovit, kočovat, hledat si partnery a unikat před silnějšími predátory. 

TIP: Stateční psi hyenovití: Pro svou rodinu jsou ochotní i zemřít!

Člověka až zamrazí, když pohlédne do jantarových očí geparda nebo když přihlíží, jak soustředěně pozoruje psí smečka siluety antilop pohybujících se na obzoru. Chceme věřit, že se tyto obrazy nestanou jen součástí našich vzpomínek.

Mouchy mají pověst neužitečných a otravných stvoření, na druhou stranu jde o živé tvory a podle toho bychom k nim měli přistupovat. Takhle nějak si vyhodnotilo vedení uměleckého muzea v německém Wolfsburgu stížnosti ochránců práv zvířat (PETA), kteří upozorňovali na nepřijatelnost umělecké instalace anglického umělce Damiena Hirsta.

Smrt jako téma

Jeho dílo „A Hundred Years“ podle umělce představuje „uzavřený životní cyklus“ – v jedné části skleněného boxu se z vajíček a larev rodí mouchy, které po průletu do druhé části hynou vlivem záření UV lampy. Damien Hirst platí za kontroverzního umělce, který ve svých instalacích nezřídka využívá mrtvá zvířecí těla. Jiná z verzí jeho instalace („A Thousand Years“) obsahovala navíc kravskou hlavu. Známé jsou i Hirstovy instalace zvířat – koně, krávy, žraloka – naložených do formaldehydu. 

Zmíněná instalace „A Hundred Years“ ale paradoxně upozorňuje na fakt, že přemíra veřejného osvětlení zbytečně zabíjí velké množství hmyzu. Ani to ale nepřesvědčilo ochránce zvířat o smyslu jeho uměleckého počinu a vedení muzea rozhodlo o odstranění jeho díla.

TIP: Sbal prachy a vypadni: Dánský umělec napálil galerii a zmizel s půjčenými penězi

Ochránci ze sdružení PETA se odvolávají na německý zákon, který zakazuje zabíjení nebo ubližování zvířatům. Zda se toto ustanovení vztahuje i na mouchy, bude muset zřejmě rozsoudit až německý soud. Návrh muzea o nahrazení živých much umělými se u umělce nepřekvapivě nesetkal s pochopením. Instalace by tím podle něj ztratila svůj veškerý smysl.

Původně mandžuská dynastie Čching zažila od svého založení v roce 1644 nejrůznější dramatická údobí, ale rozhodně se jí nedají upřít zásluhy. Ze státního útvaru, jež kdysi kontroloval necelé 3 miliony kilometrů území, se kolem roku 1720 rozrostl na kolos ovládající plochu 14,7 milionů kilometrů čtverečních. Zasloužil se o to i císař Kchang-si, který si podmanil jižní Čínu. Udržel se u moci do úctyhodného věku 66 let a na svou narozeninovou oslavu tehdy sezval nejen přátele a spojence, ale také poražené a násilně přivtělené mocnáře říše Chan. Opulentní hostina měla symbolizovat sbratření a císařští kuchaři si dali záležet na tom, aby u stolu prezentovali bohatství „jednotné“ Říše. 

Před 2 500 hostů bylo postupně nakladeno 300 různých chodů a pochoutek. Od ovoce, zeleniny, drůbeže, knedlíčků a ryb až po obskurní dobroty jako opičí mozečky, nadívané medvědí tlapy, velbloudí hřbety a polévku z vlaštovčích hnízd. Háček byl v tom, že lidé z Chan si díky této nekonečné hostině o to silněji uvědomovali, jak málo vlastně mají s Mandžuskem a jeho vládci společného. Na vlastní oči u tabule viděli, že se vzájemně liší nejen vírou, politikou a dialektem, ale navíc i kuchyní, která prezentovanou exotikou demonstrovala rozpínavost Říše. Ke sbratření zrovna nedošlo.

Nepodařený ohňostroj

Svatba je vždycky dobrým důvodem k oslavě, a když se žení budoucí král, obvykle slaví celá země. Co na tom, že nevěsta Marie Antoinetta má pouhých 14 let a dauphin Ludvík XVI. jen patnáct. Datum 30. května 1770 se měl prostě zapsat do historie, a tak se i stalo. Dvorní dodavatelé a organizátoři mimo jiné řešili, čím potěšit a překvapit tisíce prostých lidí, kteří se do Paříže na tuhle „svatbu století“ chystali. Jídlo zdarma? Vyvalit do ulic sudy vína a piva a urožnit pár tuctů býků? Královská pokladnice k takovým výdajům zrovna nevybízela. Levněji a neméně exkluzivně by na davy mohla zafungovat „italská“ novinka: ohňostroj! 

U francouzského dvora s ním na večírcích aristokratů už několikrát zazářili bratři Ruggierové. Připravovali jej proto i tentokrát. Háček spočíval v tom, že prostí lidé, kteří se na svatební veselí ze široka i zdáli scházeli, o ohňostrojích mnoho nevěděli. Takže když začaly létat první dělobuchy a ozývat se rány, když se rozjasnila noční obloha září prskavých světel, a když vítr zavál oblak jisker do oněmělého davu, došlo k šílené panice. Nikdo neuhořel, nikdo se nepopálil, nevznikla ani škoda na majetku. Nicméně v nastalé tlačenici, na úprku před ohňostrojem, přišly o život stovky lidí.  

Odsouzenci si ve věznici v Jiřicích trest neodpykávají v cele, nýbrž v rodinném domě. Starají se o zvířata, pečují o zahradu, ale mohou si třeba i zajít do nedalekého obchodu pro nákup. „Naše filozofie staví na tom, abychom v maximální míře posilovali jejich zodpovědnost, učili je novým dovednostem a kompetencím. V podstatě jsme takový trenažér,“ vysvětluje ředitelka jiřické věznice Hana Prokopová. 

Za čtyři roky, kdy funkci zastává, jí prošlo pod rukama 178 odsouzených: 128 z nich je již na svobodě, našli si zaměstnání a ke kriminální minulosti se nevracejí. „Lidé, kteří se k nám propracují díky vzornému chování a plnění povinností při běžném výkonu trestu, jsou obvykle překvapeni, protože zdejší prostředí je skutečně atypické,“ dodává ředitelka.

Všechno má svůj účel

Podle veřejných dat se za mříže vracejí tři čtvrtiny „běžných“ vězňů a bez systematické pomoci se situace jen tak nezlepší. Otevřená věznice se snaží statistiku změnit, a zatím se jí to daří. Česká vězení musejí zachovávat rovnost práv a každý, kdo vykonává trest v nízkém stupni zabezpečení a splňuje příslušná kritéria, může být v případě volné kapacity v Jiřicích přijat. Inspiraci si Hana Prokopová přivezla z norského ostrova Bastøy, který funguje jako samosprávná trestanecká kolonie. Dohlížitele tam představují sami vězni, na rozdíl od českého zařízení jsou však mezi nimi rovněž násilníci a vrazi.

Program v Jiřicích je předem daný: Odsouzení tráví půl dne prací v okolních podnicích, kam se dopravují sami, nebo si pro ně přijedou zaměstnavatelé. Vydělané peníze se rozúčtují, malá část jim zůstane, zbytek putuje třeba na zaplacení dluhů a nákladů na výkon trestu. Po návratu pak pracují v areálu, kde na ně nedohlížejí dozorci, nýbrž odborní speciální pedagogové. „Všechno má svůj účel. Když se odsouzený stará třeba o zvířata, zároveň se tím vzdělává, a navíc v něm posilujeme smysl pro pracovní povinnosti,“ přibližuje ředitelka. 

Jezírko, krb a štěňata

Osmdesát procent areálu věznice – včetně jezírka, pergoly či krbu – představuje dílo vězňů. „Snažíme se je přesvědčit, že práce nebolí,“ vysvětluje speciální pedagog Pavel Kadlec. Ve volném čase se pak vzdělávají a dojíždějí za nimi i odborní poradci, kteří jim například pomáhají dostat se z dluhové pasti. „Část z nich má až milionové dluhy. Učíme je rozložit si měsíční náklady a vyjít s platem,“ objasňuje sociální pracovnice Veronika Lukešová.

TIP: Přežít za mřížemi: 5 nejtvrdších věznic světa

Ve věznici funguje také unikátní projekt, propojující dva zdánlivě nesouvisející světy: Vězni socializují štěňata, z nichž se v budoucnu stanou vodicí psi. Vybraní odsouzenci, kteří nejsou agresivní a vykazují dobré chování, cvičí chlupáče po dobu jednoho roku, než pejsci absolvují vlastní výcvik. 

Císař Nero, který vládl jako pátý císař Římské říše v letech 54 až 68 našeho letopočtu, je považován za kontroverzního panovníka – za jeho vlády vzniklo několik veřejných staveb a slavil i mnohá vojenská vítezství, na straně druhé ale zanedbával politiku a místo toho věnoval většinu času svým vášním. Jeho vláda je spojována s tyranií a extravagancí. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou vlastní matky Agrippiny.

Jednou z veřejných památek, spojovaných s kontroverzním císařem, je i kamenný most přes řeku Tiberu. Zda jde skutečně o dílo císaře Nerona přitom není úplně jisté. Most, který se nachází v severozápadní části města, kde spojoval centrum s oblastí dnešního Vatikánu, podle historiků spíše vznikl již za vlády 3. císaře Caliguly (37 – 41 n. l.) a označení „Pons Neronianus“ se v historických záznamech poprvé objevuje až v katalogu římských památek ze 12. století. Podle historiků je tak pravděpodobné, že během panování císaře Nerona došlo „pouze“ k rekonstrukci dříve existujícího mostu.

Vedle autorství mostu je most zajímavý i z jiného pohledu. Podle odborníků byl totiž postaven na zcela nevhodném místě. „Neronův most byl postaven na úzkém záhybu řeky v záplavové pláni. To je strašlivý nápad,“ tvrdí například Rabun Taylor z americké Texaské univerzity v Austinu, který se historii mostu věnuje.

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Podle Taylora řeky na takových místech často mění svůj tok a může se tak stát, že mostní podpěry ztratí kontakt s břehy řeky. Právě to se zřejmě stalo s Neronovým mostem, někdy v polovině 3. století našeho letopočtu. Římané pak most částečně rozebrali a materiál použili na nový most, který vznikl poblíž, na stabilnější části toku Tibery.

Středověká společnost uplatňovala dva hlavní přístupy vnímání času. První, cyklický je typický pro zemědělskou společnost a odvíjí se od neustálého koloběhu střídání ročních dob a prací s nimi spojených. Druhým je potom lineární, zásadní pro církev, která čas chápe jako souvislou linii okamžiků od stvoření světa přes příchod Krista na zem po poslední soud. Toto vnímání ale postupně zesvětštělo a usídlilo se v městském prostředí, kde se ho snažili uchopit měšťané, aby podle něj mohli odpočítávat pracovní dobu, konání trhů a zisky z lichvy.

Ačkoliv je lineární přístup pro církev zásadní, své místo v rámci liturgického roku nalézá i přístup cyklický, protože se jednotlivé svátky, které jsou odrazem života Ježíše Krista, ať se jedná o jeho zrození na Vánoce či smrt na Velikonoce, neustále opakují a tvoří tak koloběh. V klášterech se někdy čas odpočítával podle počtu odzpívaných žalmů, užívaly se zde také svíčkové hodiny. Čas tak původně patřil Bohu a na venkově i půdě.

To se stalo po žních...

Na venkově žili především zemědělci, kteří se řídili přirozeným střídáním dne a noci, určujícím dobu práce a odpočinku. Běh slunce dělil den na dopoledne a odpoledne. Jejich délka ale byla v průběhu roku proměnlivá. Lidé se snažili maximálně využít dobu, kdy bylo světlo. Takže přes léto co nejvíce pracovali a zima, kdy se den zkracoval, se tradičně stala dobou odpočinku a příprav na další zemědělskou sezónu.

Velice důležitou roli hrála posloupnost opakování zemědělských sezón. Její odraz nalezneme v řadě lidových svátků, které se pojí s významnými okamžiky zemědělcova roku. K nejdůležitějším patřily dožínky. Odrazem toho, jak hrubě se čas určoval je, že ho naši předci popisovali výroky: „to se stalo před seny“či „po žních“. S rozšířením křesťanství se u nás v raném středověku ustálil týden se sedmi dny, přičemž sedmý byl den odpočinku, takže tvořil dobrý orientační bod v čase.

Dalšími potom byly církevní svátky. Jak důležitou roli sehrávala v životech venkovanů cyklicita, dokazují protokoly ještě z raného novověku. V nich se ukazuje, že venkované si daleko lépe pamatovali den v roce, než o jaký rok šlo („tatínek umřel dva dny před svatým Václavem, několik tomu roků nazpět…“).

Když jde o peníze…

Zatímco na venkově nechávali lidé čas přirozeně plynout, ve městech se ho snažili uchopit a spoutat. Již se neřídili pouze liturgickým kalendářem, kde nejmenší jednotku představoval den, ale začali ho dělit na hodiny, které odměřovaly pracovní dobu.

TIP: Jak uvěznit čas? Dlouhá cesta od slunečních k atomovým hodinám

Jedny z prvních řemesel, kde se musely směny určovat podle času, bylo hornictví a provozy s návazností pracovních postupů. Dosavadní měření této veličiny, například pomocí odhořených loučí, oleje v lampách či svíčkových, přesýpacích, slunečních, nebo u nás méně rozšířených vodních hodin, se pro potřeby města ukazovalo jako nedostatečné. Městští lidé si zvykli orientovat se v čase díky pravidelnému odbíjení na radniční věži, kde také mohly být umístěny sluneční hodiny. V průběhu patnáctého století je začaly doplňovat či nahrazovat orloje.

Podle Einsteinovy obecné relativity se gravitace těsně pojí se zakřivením časoprostoru, k němuž dochází v přítomnosti hmotných objektů: Čím hmotnější těleso, tím víc se kolem něj časoprostor zakřivuje. Pokud se hmotné objekty pohybují, zakřivení časoprostoru se mění. A při jejich zrychlování dochází – za určitých okolností – k „vlnění“ časoprostoru. Vznikají tak gravitační vlny, jež se šíří rychlostí světla. Nesou energii, takže vlastně představují gravitační záření, podobně jako elektromagnetické záření nesoucí energii.

Bude to oříšek

Existenci gravitačních vln navrhl již roku 1905 francouzský teoretický fyzik Henri Poincaré a v roce 1916 je předpověděl Albert Einstein v rámci své obecné teorie relativity. Od té doby se badatelé snažili jev zachytit, ale postupně se ukázalo, že půjde o hodně tvrdý oříšek. Uplynulo celé století, než se vědcům konečně podařilo gravitační vlny přímo detekovat.

První solidní nepřímý doklad jejich existence poskytlo pozorování dvojhvězdy Hulse–Taylor v souhvězdí Orla. Tento extrémní objekt, objevený v roce 1974, tvoří pulzar PSR B1913+16 s neutronovou hvězdou. Perioda jejich vzájemného oběhu se neustále zkracuje, a to o 76,5 mikrosekundy za rok. Asi za 300 milionů let by se tedy měly srazit. Odborníci předpokládali, že je zmíněné zkracování důsledkem vyzařování gravitačních vln, které odnášejí pryč energii. V roce 1993 obdrželi Russell Hulse a Joseph Taylor za objev a výzkum zmíněné dvojhvězdy Nobelovu cenu za fyziku. 

Léta hledání

Nepřímý důkaz existence gravitačních vln povzbudil fyziky ke snaze detekovat je přímo. Slouží k tomu gravitační detektory, jejichž první prototypy vznikly již v 70. letech 20. století. Navzdory značnému úsilí a neustálému vylepšování však dlouho žádné gravitační vlny nenacházely.

Velké vzrušení vyvolal v roce 2014 experiment BICEP2 alias Background Imaging of Cosmic Extragalactic Polarization, probíhající na polární stanici Amundsen–Scott na jižním pólu. Vědecký tým ohlásil, že při pozorování reliktního záření zachytil „otisk“ primordiálních gravitačních vln ze samotného úsvitu vesmíru. Nakonec však badatelé museli své výsledky odvolat, protože naměřená data ve skutečnosti pocházela z kosmického prachu v Mléčné dráze.

Trofej získává LIGO

Vítězem stoletého klání o objev gravitačních vln se stal tým experimentu LIGO neboli Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory, který 11. února 2016 oznámil jejich první potvrzené pozorování. Došlo k němu přitom o něco dřív, 14. září 2015. Za dlouho očekávaný historický průlom pak v roce 2017 získali Nobelovu cenu za fyziku Rainer Weiss, Kip Thorne a Barry Barish.

Analýzou gravitačních vln lze zjistit řadu cenných informací: Ukázalo se, že původcem prvního detekovaného gravitačního zavlnění se stala srážka a následné splynutí dvou černých děr hvězdné velikosti, o hmotnosti 29 a 36 sluncí. Událost dostala označení GW150914 (ze spojení „gravitational wave“, tedy „gravitační vlna“), odehrála se zhruba 1,3 miliardy světelných let od nás a vznikla při ní černá díra o hmotnosti 62 sluncí. Zbývající hmotu odpovídající třem ekvivalentům Slunce odnesly v podobě energie gravitační vlny. Během splynutí černých gigantů se v posledním zlomku sekundy uvolnila energie přesahující více než padesátkrát výkon všech stálic v pozorovatelném vesmíru. 

Nejen černé díry

Od té doby zachytily observatoře v čele s LIGO řadu gravitačních vln z podobných událostí, při nichž splynuly dvě černé díry hvězdné velikosti. Zhruba rok a půl po první detekci, 16. října 2017, ohlásily týmy LIGO a Virgo zachycení nového typu gravitačního vlnění: O měsíc dřív, 17. srpna, totiž detekovaly vlny ze srážky dvou neutronových hvězd. Při události s označením GW170817 se střetly neutronové stálice o celkové hmotnosti 2,82 slunce.

Když se srazí dvě černé díry, obvykle se nekoná žádný vzrušující vesmírný ohňostroj. V případě kolize neutronových hvězd však odborníci předpokládali explozi, při níž se uvolní spousta elektromagnetického záření. Dané exploze se označují jako kilonovy, protože odpovídají asi tisícinásobku zářivosti novy. Její příčina je ovšem odlišná, a sice termojaderný výbuch na povrchu bílého trpaslíka v těsné dvojhvězdě, který se opakuje v dlouhém horizontu. Existence kilonov byla předpovězena zhruba před třiceti lety a první událost tohoto druhu pozoroval Hubbleův teleskop v roce 2013.

Kam vedou stopy

Při detekci gravitačních vln GW170817 zachytila americká vesmírná observatoř Fermi velice intenzivní výtrysk gama-záření, který dostal označení GRB 170817A. Vytrvalé úsilí asi sedm­desáti teleskopů a observatoří vedlo k objevu události AT 2017gfo, jež byla patrná v širokém rozmezí elektromagnetického spektra. 

TIP: Mýty kolem gravitačních vln: Co jejich existence znamená pro podstatu vesmíru

Záhy se potvrdilo, že jak gravitační vlny GW170817, tak krátký gama-záblesk a událost AT 2017gfo tvoří projev srážky neutronových hvězd a následné exploze kilonovy. Astronomové danou kolizi vystopovali v blízkosti čočkové galaxie NGC 4993 v souhvězdí Hydry, kterou od nás dělí asi 144 milionů světelných let. Gama-záblesk byl přitom zaznamenán jen 1,7 sekundy po detekci gravitačních vln, což hezky dokládá, že se zmíněné vlnění skutečně pohybuje rychlostí světla.