Jestliže Britové si před válkou a na jejím počátku uvědomovali slabiny ve výcviku stíhačů a pracovali (byť nezřídka s chybami) na jejich řešení, v případě fašistické Itálie panovala situace téměř opačná. Italové totiž alespoň oficiálně prohlašovali, že jsou na jakýkoliv konflikt připraveni výborně a že jejich letouny i piloti patří na světovou špičku.

Předchozí část: Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva (1)

Je jistě otázka, zda takto skutečně smýšleli i vysocí velitelé letectva a zda nešlo pouze o propagandu Mussoliniho režimu, ale nepochybné je, že stav Regia Aeronautica měl k ideálu hodně daleko. Italové zřejmě podlehli iluzi, že jejich závodní a rekordní úspěchy a zkušenosti ze španělské občanské války stačí na to, aby se mohli chlubit vzdušnými silami špičkové úrovně. Skutečnost ale byla daleko méně příznivá…

Kontrast progagandy a reality

Italský výcvikový program se víceméně podobal tomu původnímu britskému, takže zahrnoval dva stupně, základní a pokročilý. První zmíněný se na počátku odehrával na dvouplošnících Breda Ba.25, kdežto druhý probíhal na strojích Fiat CR.30 nebo CR.32, tedy již na stíhačkách, ačkoli se stále jednalo o dvouplošníky, jimž italské letectvo důvěřovalo jako snad jedno z posledních na světě. Dlouhodobý problém navíc představoval nízký počet nalétaných hodin, neboť mladý Ital někdy získával pilotní odznak třeba s pouhými 85 hodinami ve vzduchu.

Situace se začala zlepšovat až v roce 1927, kdy se do velení letectva dostal Mussoliniho věrný druh Italo Balbo, jenž sice zprvu o letadlech nevěděl skoro nic, ale rychle  se učil a byl výborným organizátorem. Díky jeho reformám tedy začal počet výcvikových hodin růst.

První prototyp stroje A.V.I.A. Lombardi FL-3 vzlétl roku 1937 a měl instalovaný motor Walter Persy z českého letounu Zlín Z-XII. (foto: Wikimedia Commons, Malcolm Clarke, CC BY 3.0)

Další velké změny si vynutil příchod nových stíhacích jednoplošníků značky Macchi. První stupeň výcviku se stal pestřejším a vedle dvouplošníků Ba.25 se v něm uplatňovaly též výkonnější cvičné stroje jako AVIA FL.3, CANSA C.5, SAIMAN 202 nebo Caproni Ca.64.

Pálit rychle a přesně

Celý průběh výcviku navíc v polovině 30. let přešel do režie letectva, jelikož do té doby se o jeho první stupeň většinou staraly civilní letecké školy, jejichž kvalita byla značně proměnlivá, což se odráželo v dost nestálé úrovni schopností nových pilotů. Oproti Britům však Italové značně zaostávali v některých pokročilých záležitostech, protože jejich piloti dostávali jen dost omezený (pokud tedy vůbec nějaký) výcvik, například v létání podle přístrojů nebo v noci.

Poněkud lepší situace panovala v oblasti střelecké přípravy, ačkoliv ani Italové neučili piloty palbě na pohyblivé cíle, avšak alespoň často používali balonové vzdušné terče a jejich doktrína leteckých soubojů kladla největší důraz na rychlost a přesnost střelby. Podobně jako v RAF se hodně dbalo na činnost ve formaci, ale ze zcela jiného důvodu, a sice proto, že italské letouny vesměs postrádaly výkonné a spolehlivé vysílačky, takže udržování pevné formace se kvůli absenci spolehlivé komunikace stalo nezbytností.

Sázka na akrobacii

Zásadní rozdíl spočíval v tom, že Italové ve svém výcviku mimořádně akcentovali akrobacii (včetně skupinové), ačkoliv mnoho zkušených pilotů dobře vědělo, že většinu působivých manévrů lze v reálném boji využít jen omezeně. Efektní akrobacie italských letadel sice velmi svědčila fašistické propagandě a pomáhala upevňovat pilotní dovednosti, ale vedla k enormnímu počtu nehod a ve válce často nadělala víc škody než užitku.

Italové nasbírali velmi cenné zkušenosti nad Španělskem, jenže je v řadě případů vyhodnotili zcela nesprávně. Velení Regia Aeronautica tak například dospělo k závěru, že kvůli významu akrobacie má stále smysl rozvíjet obratné, ačkoli pomalejší dvouplošníky. Španělská občanská válka navíc způsobila obrovskou zátěž pro celé letectvo, jelikož masivně odčerpávala personál, techniku a finance, což zákonitě zpomalovalo modernizaci a přípravu na velký konflikt.

Měření sil

Výcvikové programy Royal Air Force a Regia Aeronautica velmi ovlivnily zkušenosti z první světové války, ovšem naprosto odlišným způsobem. Britové totiž ve 30. letech dospěli k názoru, že se taktika z Velké války u nových rychlých jednoplošníků nedá příliš využívat, zatímco Italové se utvrdili v závěru, že tyto zkušenosti mohou aplikovat prakticky beze změn. Postoj fašistického letectva navíc souvisel s tím, že nadále důvěřovalo dvouplošníkům a jejich obratnosti, která tedy stále tvořila základní bod italské taktiky vzdušného boje.

Britové se při svém plánování dostali takřka do opačného extrému, protože obratnost označili za nedůležitou a u svých letounů upřednostňovali překvapivé útoky z převýšení, a to zejména proti skupinám bombardérů, nikoli v soubojích proti jiným stíhačům (s kterými se příliš nepočítalo). Letectva obou království se tím dopustila chyb, ale Italové jevili jen malou ochotu svůj přístup (který navíc zdánlivě potvrzovaly zkušenosti ze Španělska) změnit, zatímco Britové se díky zkušenostem z roku 1940 dovedli poučit.

Zásobárna pilotů

Pilot Jeho Veličenstva se navíc mohl pochlubit podstatně vyšším počtem nalétaných hodin, jenž tím více vyniká v kombinaci s faktem, že celková doba přípravy britského letce byla mnohem kratší. Výcvik u RAF byl tudíž daleko intenzivnější než italský. K tomu se ještě musí připočíst obrovské měřítko britského výcvikového programu, do něhož se poté zapojila i zámořská území. RAF tedy získávalo desetitisíce nových pilotů ročně, kdežto Regia Aeronautica nemělo nic ani vzdáleně podobného.

TIP: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF

Italští letci mohli slavit úspěchy v krátkých válkách typu Etiopie či Španělska a mnozí z nich skutečně patřili ke světové špičce, nad Maltou se však utkali se stíhací elitou celého britského impéria a tento boj prokázal převahu britského pilotního výcviku a taktiky. Maltu tak státy Osy i kvůli umu pilotů RAF za dva a půl roku urputných střetů nedobyly.

V seznamu severoamerických domorodých kultur jsou příslušníci niúkonské-siouxské jazykové rodiny známi jako Osagové či Osedžové. Civilizace k nim – na rozdíl od výbojných Čejenů, Omahů anebo Ajovů – přicházela pozvolna. Takže si na ni a na prapodivné zvyklosti bělochů měli čas zvyknout a konfliktních situací během těch dob nastalo relativně málo. Sami Osedžové se často nechávali najímat do služeb osadnických karavan i do odvetných vojenských výprav, vedených proti jejich neklidnějším bratrancům. Skvěle se totiž uplatňovali jako stopaři. 

V roce 1785 byla uzavřena smlouva z Hopewellu týkající se půdy nezadatelně patřící indiánům. O pět let později schválil americký Kongres kontroverzní přesídlení indiánských kmenů. A v roce 1851 vznikl program na založení indiánských rezervací. V té době však už byli poměrně naturalizovaní Osedžové dávno usazeni v okolí osady Pawhuska v Oklahomě. Pokojně a dobrovolně. Sami si totiž dokázali vyjednat kolem desítky vlastních dohod a smluv, které jim v zásadě vycházely vstříc. 

I dál k nim byl osud víc než milosrdný. Zákon o vyrovnání jim totiž nadělil půdu na podobném principu, jako byla dříve rozdávána osadníkům. Každý plnohodnotný člen kmene Osedžů, a na konci 19. století jej dohromady čítalo 880 rodin, získal uvnitř rezervace v Osage County 266 hektarů půdy. Už tehdy bychom je mohli počítat k nejmajetnějším indiánům Severní Ameriky. A když na jejich dědičných a nezadatelných územích narazili roku 1897 prospektoři na ropu? Zrodilo se přímo legendární bohatství.

K obědu kaviár?

Osedžové pochopitelně neměli nic proti těžbě ropy, která na pozemcích v souladu s jejich dispozičními právy začala probíhat. Na pohádky o černé krvi Země, o všemocné Matce přírodě a hněvu bohů nedali. Z každého barelu totiž pobírali od těžařů podíl. První léta šlo o desítky až stovky dolarů na osobu. Ale v roce 1920 už částka dělala 30 milionů dolarů. Jen pro představu – se započtenou inflací by to dnes činilo kolem 400 milionů dolarů. Takový obnost tedy s každoroční pravidelností přistával v osedžských pokladničkách. Rozumí se samo sebou, že s takovým majetkem už Osedžové, celkem 2 229 lidí, nežili v týpí a chýších. Během několika málo let se z nich stali ultimátní boháči, byť se o své pohádkové jmění nemuseli nikterak zasloužit. 

„Osedžové jsou nejbohatší národ, klan či sociální skupina, ze všech ras planety a lidí,“ psalo se v novinách. Jak bohatí vlastně byli? Tak, že si košile nechávali na zakázku šít v Hongkongu a parfémy, koření a víno si nechávali posílat lodí ze zámoří. Do Evropy vyráželi na dovolenou, své ratolesti sem posílali studovat na prestižní soukromé školy a internáty. Byli obaleni zlatem a stříbrem, jedli jen vybrané pochoutky a o jejich komfort se všestranně staralo bílé i černé služebnictvo. Rozmary těchto domorodých zbohatlíků široce mapoval bulvární tisk. Říkalo se, možná trochu s nadsázkou, že když osedžský indián píchne na svém autě pneumatiku, nevymění ji, ale koupí si raději nové auto.

Dohled nad investicemi

Bohatství domorodých obyvatel nenechavé bělochy dráždilo ve 20. století stejně, jako před staletími conquistadory. A okázalá rozmařilost Osedžů tomu jen nahrávala. Proto se na nátlak několika lobbistických skupin podařilo roku 1921 v americkém Kongresu protlačit zvláštní a dost podivný zákon. Ten v zásadě zpochybňoval mentální a právní způsobilost pohádkově bohatých indiánů, a ukládal jim nově povinnost přijmout pro správu nad svými penězi rozumného „ochránce“. Pokud by se nechtěli nařízení podvolit, museli právně a lékařskou zprávou doložit svou příčetnost a kompetentnost. Což ale šlo jen stěží. 

Osedžové byli zbohatlíky první generace. Neměli právní vzdělání, do školy nikdy nechodili. A právě s tím krajně neférové nařízení počítalo. Jistě není náhodou, že s radou a pomocí se k domorodým obyvatelům Osage County záhy přihlásily desítky pochybných i zdánlivě solidních existencí. Oklahomští ropní magnáti, movití farmáři, právníci. Ti všichni se jen hrnuli do toho, aby mohli nabídnout své služby „ochránců“ indiánského majetku. V osmitisícové osadě Pawhuska tehdy působilo 80 licencovaných právníků – jednou tolik, než kolik jich tou dobou fungovalo v hlavním městě Oklahoma City. A systém, který dopustil znesvéprávnění osedžských indiánů, začal brzy přinášet výsledky. Krvavé výsledky. 

Krádeže a korupce

Drtivá většina právních zástupců své osedžské klienty nepokrytě okrádala. Že chtějí nové auto? Jistě, seženou jim ho. Ale zaúčtují ho šestkrát dráž, zbytek si tajně nechají. Potřebují snad indiáni rekonstruovat své sídlo? Pochopitelně jim seženou firmu a stavební dělníky. Zadarmo to ale nebude. Královské úplatky i zpronevěřené desetitisíce jen létaly vzduchem. Je libo láhev whisky? Tahle ohnivá voda bude, rudý bratře, opravdu drahá! Peníze ale Osedže příliš netrápily, krájelo se tu z opravdu velkého dortu. A tak netrvalo dlouho, než někoho z „ochránců“ napadlo, jak si sáhnout na celé jmění. 

K dispozici byly dvě varianty. Stačilo se buď přiženit do indián­ské rodiny, a pak nějak nenápadně urychlit příchod dědického řízení tím, že všichni její členové vymřou. Anebo se můžete zbavit rodičů a dál nerušeně spravovat rodinné jmění do doby, než děti-sirotci dosáhnou zletilosti. Pak je samozřejmě třeba zopakovat první krok, spojený s jejich likvidací. A jak už to tak s kouzelně jednoduchými nápady bývá, vylíhly se nezávisle na sobě hned v několika hlavách. Bylo to, jako by s dvacátými lety minulého století do Osage County přišla epidemie. Místní hřbitůvek brzy přestával kapacitně stačit.

Prokleti bohatstvím

Soudní pitvy se prakticky neprováděly, vyšetření neprobíhala, úmrtní listy se vystavovaly velmi pofiderní. Nezapomínejme – šlo tu o miliony dolarů a korupcí byl prorostlý celý systém. Tedy, skoro celý. Rada starších Osedžů si v roce 1925 vytipovala muže jménem James Monroe Pyle. Když tento soukromý detektiv a pomocník šerifa viděl, jak široce rozevřela smrt svou náruč nad Osage County, oslovil s žádostí o pomoc Úřad pro vyšetřování. Případ nekonečného řetězce náhod a nehod skončil na stole mladičkého agenta, Edgara J. Hoovera, budoucího ředitele FBI.

Spravedlnost?

Na tomhle případu si ale Hoover vylámal zuby. Vyšetřování se natáhlo na dva roky a zásadní rozuzlení nepřineslo. Nešlo totiž jen o jeden případ, ale o celou sérii propletených vražedných spolčení. Agentů v utajení se u Osedžů vystřídala hezká řádka, důkazy ale přibývaly pomalu. Svým dílem se totiž na hubení Osedžů podíleli všichni. Soud vynesl rozsudek jen v případě Williama Halea, bohatého farmáře, jehož synovci se přiženili do indiánských rodin, aby své nové příbuzné postupně povraždili. Ze zpronevěry bylo také obviněno 24 „ochránců“, zákonných správců majetku. Za mříže se ale nedostali – se svými klienty se všichni mimosoudně vyrovnali.

Pokoj a mír do Osage County přinese až změna zákona. Podíly a dědictví mohly zůstat jen v pokrevní linii Osedžů, čímž zhasla poptávka po sňatcích a vraždění. Tou dobou už byly stejně pokladnice skoro prázdné. Systém správy indiánského majetku přetrval o poznání déle, byť pod dozorem účetních z amerických ministerstev. 

TIP: Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

Kolik Osedžů vlastně podlehlo cizí chamtivosti? Zdroje se různí, dílem proto, že oficiální lékařské záznamy byly prokazatelně zmanipulovány a zfalšovány. Mezi lety 1921 až 1926 to mohly být dvě až tři stovky vražd – anebo „jen“ šedesát. Oba údaje ale činí z malé venkovské Osage County v přepočtu na obyvatele nejen nejbohatší, ale i nejvražednější místo USA. 

V zahradách Buckinghamského paláce je pět úlů, o něž se již 15 let stará královský včelař John Chapple. Vedle nich má devětasedmdesátiletý Chapple na starosti i úly v Clarence House (bývalá rezidence nynějšího krále), v Lambeth Palace (rezidence arcibiskupa z Canterbury) plus asi 40 úlů v londýnských královských parcích. 

První úly se v zahradách objevily podle paláce roku 2009, přičemž v současnosti se zde chovají hlavně včely medonosné tmavé (Apis mellifera mellifera) a včely italské (Apis mellifera ligustica). Zvyk hovořit k včelám je velmi starý, pochází z Evropy a je znám i v Británii. Majitel má k včelstvu mluvit a obeznámit ho s důležitými událostmi svého života, zejména svatbami nebo úmrtím. Tato tradice je podle Daily Mail zmíněna v několika anglosaských básních z 19. a 20. století.

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

Královský včelař nejprve k včelstvu promluvil a pak úly převázal širokými černými stuhami. Vysvětlil jim, že teď budou pracovat pro nového pána, pro krále Karla III. „Každý úl jsem převázal černou stuhou a udělal jsem uzel. Pak jsem na každý zaklepal a řekl: ´Královna zemřela, ale neodlétejte. Váš nový pán na vás bude hodný´," popsal svůj postup Chapple.

Do Amundsenova moře na západě Antarktidy, v zálivu Pine Island Bay, ústí ledovec Thwaites. Přezdívá se mu „Ledovec soudného dne“, protože je považován za velmi nestabilní a zároveň jde o skutečného obra – svou rozlohou odpovídá Floridě. Vědci toto ledové monstrum pečlivě sledují, protože existuje reálná možnost, že s jeho zhroucením může dojít k vzestupu globání hladiny oecánů o 0,9 až až 3 metry.

Ledovec Thwaites nicméně taje a a jeho tání se kvůli narůstající teplotě planety zrychluje. V dnešní době je jeho tání dvojnásobné oproti době před pouhými 30 lety. Odborníci mezinárodní výzkumné skupiny International Thwaites Glacier Collaboration odhadují, že v současné době přichází ročně zhruba o 45 miliard tun ledu.

Robotická ponorka pod ledovcem

Mezinárodní tým vědců, které vedl geolog a oceánograf Alastair Graham z Univerzity jižní Floridy nedávno zmapoval oblast dna pod ledovcem Thwaites, kde se nachází vyčnívající hřeben, známý jako „boule“, asi 650 metrů pod povrchem. Jde o jedno z míst, kde se Thwaites v minulosti dotýkal mořského dna. Badatelé k výzkumu použili robotickou ponorku Rán, pojmenovanou podle severské bohyně bouří a manželky boha moří Aegiho.

Rán strávila asi 20 hodin skenováním mořského dna o rozloze asi 13 kilometrů čtverečních. Grahamův tým analyzoval získaná data a odvozoval z nich dřívější chování ledovce. Na základě získaných dat vědci dospěli k závěru, že vzhledem ke globálnímu oteplování může dojít k situaci, kdy se ledovec posune ze současného bodu dotyku, který je asi 300 metrů pod povrchem a začne tát ještě mnohem rychleji. Badatelé publikovali své výsledky v časopisu Nature Geoscience. 

TIP: Robotická ponorka Icefin prozkoumala spodní část Thwaitesova ledovce

Podle mořského geofyzika Roberta Lartera z britské výzkumné společnosti British Antarctic Survey ledovec Thwaites teď opravdu visí jen na vlásku. V krátké době podle něj můžeme očekávat velké změny. „Jakmile ledovec ustoupí za dnešní bod dotyku, což je mírný hřeben, během krátké doby se může rychlost jeho tání zdvojnásobit,“ varuje geofyzik Larter.

Přibližně 73 procent hvězd Mléčné dráhy jsou červení trpaslíci. Ve srovnání s naším Sluncem jde o chladné a jen málo zářivé hvězdy. Přesto mají své planetární systémy, které podle všeho hostí podstatnou část planet Mléčné dráhy. Podle výsledků nového výzkumu, který se týkal planet červených trpaslíků, se zdá, že v naší Galaxii je podstatně víc „vodních“ exoplanet.

Americký astronom Rafael Luque z Chicagské univerzity a jeho španělský kolega Enric Pallé studovali hustotu 43 exoplanet, které obíhají kolem červených trpaslíků. Používali k tomu údaje o velikosti a hmotnosti exoplanet, které lze odvodit z astronomických pozorování, obvykle náročných a na hranicích možností dnešních přístrojů.

Světy plné vody

Exoplanety u červených trpaslíků se obvykle dělí na kamenné světy a plynné planety s mohutnou atmosférou. Luque a Pallé ale zjistili, že se mezi jejich planetami rýsuje třetí skupina. Jde o světy s příliš vysokou hustotou na to, aby byly plynné, ale zároveň ne tak vysokou hustotou, aby mohlo jít o kamenné planety, jakou je například Země.

Podle vědců to znamená, hmotu těchto exoplanet zčásti tvoří látky s nižší hustotou než horniny, což by měla být především voda. Zároveň se ale zdá, že nejde povrchovou vodu, protože zkoumané exoplanety obíhají blízko svých hvězd a voda by se na jejich povrchu pravděpodobně neudržela.

TIP: Nadějný svět: Astronomové našli vodu na exoplanetě v obyvatelné zóně

Patrně tak jde o planety podobné Jupiterově měsíci Ganymedu, který je zhruba z poloviny tvořený vodou, z velké části ukrytou pod vnější vrstvou hornin a ledu. „Bylo překvapením, že jsme našli důkazy přítomnosti mnoha vodních světů u nejběžnějšího typu hvězd v Mléčné dráze,“ říká Luque. „Mohlo by to mít velký význam pro pátrání po obyvatelných světech.“

Když 22. března 1471 zemřel v Praze český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, o českou korunu se rozehrála partie, v níž místa hlavních hráčů zaujali všichni okolní suveréni. Zdálo se, že nejblíže k rozbití banku a zisku královského klenotu má uherský král Matyáš Korvín (s Poděbradem od roku 1468 ve válečném stavu), který po zprávách o Jiříkově smrti nelenil a přesunul se do pevné Jihlavy, aby zblízka sledoval vývoj dalších událostí.

Mezi jeho soupeře v této hře patřili římský císař Fridrich III., často skrytý i otevřený odpůrce, bavorský vévoda Ludvík, saský vévoda Albrecht, manžel Poděbradovy dcery Zdeňky, a konečně také polský král Kazimír IV. Jagellonský, který mohl každé oslabení uherského krále považovat za věc prospěšnou sobě i polské koruně.

Určité podpoře se těšil i Jiříkův syn Jindřich, ovládající slezské knížectví münsterberské. Ten se však možnosti kandidatury předem vzdal. Svou roli mohla při jeho rozhodování sehrát skutečnost, že starší bratr Viktorin se právě v této době nacházel v Matyášově zajetí, do něhož upadl koncem července 1469.

Křížová dáma a srdcový kluk

Polský král Kazimír si mohl vysokou hru dovolit. Jeho manželkou byla Alžběta Habsburská, „matka králů“, dcera římského a českého krále Albrechta II. Habsburského a sestra Ladislava Pohrobka, která svému manželovi jako věno celkem neočekávaně přinesla dědické nároky po svém zemřelém bratrovi. Mimo to byla už od dob husitských válek polská kandidatura leitmotivem české politiky, takže myšlenka českého panovníka pocházejícího z polské královské krve nebyla v našem prostředí vůbec nová.

Ohledně nástupnické otázky se Kazimír IV. pokoušel s králem Jiřím vyjednávat už v předchozí době (vůči Poděbradovi zachovával přísnou neutralitu, takže už v roce 1467 odmítl poselstvo katolické opozice, která mu nabízela českou korunu). Nakonec proto došlo ke shodě mezi projagellonskou skupinou kolem předního moravského šlechtice Ctibora Tovačovského z Cimburka a Poděbradovými stoupenci. Společným kandidátem se stal Kazimírův patnáctiletý syn Vladislav, který byl v květnu 1471 na sněmu v Kutné Hoře zvolen českým králem, což ovšem platilo pouze pro samotné Čechy. Ani to však Matyáš Korvín neuznal a sám se nechal v Jihlavě korunovat českým králem. Rovněž Moravu, Slezsko a Lužici fakticky ovládal uherský král. 

Král, který měl hluboko do kapsy

Mladého panovníka sice do jeho nového domova doprovodilo několik set ozbrojenců a vozy s tisíci zlatých, peníze se však rychle rozkutálely a Vladislav začal brzy zakoušet realitu krále, který má hluboko do kapsy. Jeho prostředky byly, mírně řečeno, značně omezené. Ty tam byly doby, kdy Jiří z Poděbrad mohl díky svým soukromým majetkům vykonávat politiku do jisté míry nezávislou na královských důchodech. Panovnická doména se totiž po husitských válkách nacházela navzdory revindikační akci Ladislava Pohrobka ve značně narušeném stavu.

Ve Vladislavově skutečné držbě se tak například nacházely pouhé čtyři hrady, mezi nimiž jako stálice figuroval jeho oblíbený Křivoklát (ostatní královské hrady byly zastaveny). Za půjčené hotovosti byl pak král donucen zastavovat i příjmy z berní, z poplatků z měst a z prodeje lesů. Svými finančními možnostmi se tedy nemohl rovnat pánům typu Vojtěcha z Pernštejna či později Zdeňka Lva z Rožmitálu.

My jsme tvoji páni!

Na rozdíl od polských poměrů se Vladislav po svém příchodu setkal se zcela jinou politickou realitou. Moc církve byla na území Čech a Moravy podstatným způsobem omezena a vedle sebevědomé šlechty se o svá práva brali i královští měšťané.

Postupem doby se díky svým rostoucím finančním potížím dostával do stále většího vleku stavovské obce, takže netrvalo dlouho a o všech zemských úřadech začali rozhodovat sami šlechtici. Šlechta kontrolovala i královskou radu, poradní sbor panovníka, kterou ustanovovala s Vladislavovým více či méně trpným souhlasem. Pod dohled stavovské obce navíc přešla i mincovna v Kutné Hoře.

Od Vladislava se čekalo, že bude reprezentovat stát a potvrzovat svou autoritou výkon státní moci, který si ovšem pro sebe osobovala právě stavovská obec. Ukazovat se a poslouchat. Podle rozšířeného rčení šlechtici Vladislavovi připomínali jeho situaci následujícími slovy: „Ty jsi náš pán a my jsme tvoji páni!“

Za uherskou korunou

Smrt Matyáše Korvína počátkem dubna 1490 otevřela Vladislavovi Jagellonskému nové perspektivy. Nejenže získal konečně vládu ve vedlejších zemích koruny české, ale usiloval i o tu uherskou. V počáteční fázi zápasu o uherský trůn se mohlo zdát, že nebude příliš žhavým favoritem. Na místní šlechtu, do té doby zakoušející Korvínovu pevnou ruku, však zapůsobila jeho „ohebnost“, a tak se díky ochotě a penězům českých stavů (výraznou pomoc králi poskytl Vilém z Pernštejna) mohl nakonec společně s vojskem vydat do Uher obhajovat své nároky, k jejichž prosazení došlo volbou v Budíně v červenci téhož roku.

Ať už si čeští stavové slibovali od podpory Vladislavovy kandidatury cokoli, součástí tzv. volební kapitulace, kterou musel Uhrům potvrdit, byl vedle slibu zachovat Moravu, Slezsko a Lužici v rámci uherského soustátí také požadavek, aby se společně se svým dvorem odebral do Budína, do středu svých nových věrných uherských poddaných. Tím pádem se ještě více vzdálil případnému vlivu na situaci v Čechách. Na druhou stranu ovšem také svým způsobem unikl z bezprostředního dosahu pánů osobujících si právo na přístup k jeho osobě. Dlužno ovšem dodat, že pouze proto, aby se ocitl mezi stejně náruživými uherskými magnáty, kteří tuto nově nabytou výhodu dokázali patřičně zužitkovat, a jak se později ukázalo, nehodlali se svého vlivu jen tak vzdát.

Za vším hledej Habsburky  

Se ziskem uherské koruny se dostavily i starosti se stále mocnějšími západními sousedy. Jagellonec sice zdědil rakouská území získaná Matyášem, vzápětí se však on i jeho nově nabyté království stali cílem vojensko-diplomatické ofenzivy vedené synem císaře Fridricha III. a dědicem rakouského domu Maxmiliánem. Ten se dokonce v září 1490 odvážil pod vlivem svých úspěchů zavtipkovat, že se na Vladislavově korunovaci možná objeví jako nezvaný host. Napětí částečně snížil až tzv. prešpurský mír, sjednaný v listopadu 1491.

Maxmilián záhy projevil zájem o sňatek Vladislavovy dcery Anny se svým vnukem Ferdinandem a dalšími možnými způsoby se snažil prokázat zákonitost habsburských nároků na uherskou korunu (svůj „uherský“ původ prokazoval mimo jiné i tím, že se narodil v tzv. Uherské věži). Kombinace dalšího politického a vojenského nátlaku nakonec slavila úspěch a smlouva uzavřená ve Vídni v červenci 1506 potvrzovala dynastické spojení Jagellonců s Habsburky: Vladislavův syn Ludvík byl zasnouben s Marií Habsburskou, dcera Anna s jejím bratrem Ferdinandem (pozdější český král Ferdinand I.). Definitivní tečku a Maxmiliánovo konečné vítězství pak znamenal vídeňský kongres v létě roku 1515, kdy proběhly svatby obou výše zmíněných párů. Vídeňské setkání však bylo Vladislavovou labutí písní a dnou sužovaný král 13. března 1516 zemřel.

Dlouho očekávaný syn

1. července 1506 přivedla Vladislavova třetí manželka, mladičká Anna z Foix, předčasným porodem na svět dlouho očekávaného dědice. Stárnoucí uherský a český král totiž neměl ve svém dosavadním manželském životě příliš velké štěstí. Jeho první ženou se už v roce 1476 stala Barbora Hlohovská, dcera mocného braniborského kurfiřta Albrechta Achilla. Sňatek byl ale uzavřen na dálku a nebohá nevěsta se posléze v důsledku nejrůznějších intrik ke svému královskému manželovi do Čech vůbec nedostala.

Lépe se Vladislavovi nevedlo ani v případě druhé manželky, Beatrice Aragonské, vdovy po Matyáši Korvínovi. K tomuto sňatku byl více méně přinucen uherskými magnáty a až do jeho zrušení v roce 1500 proti němu všemi silami bojoval.

Až teprve vedle třetí manželky, pocházející ze šlechtického rodu z pomezí Francie a Španělska, se cítil spokojen. Dokonce mu byla dle jeho vlastních slov „tak drahá a milá jako nic jiného na tomto světě“. Malému chlapečkovi bylo při křtu dáno jméno Ludvík, které mělo být ozvěnou současníka „otce vlasti“ Karla IV., uherského krále Ludvíka Velikého.

„Běda království, jemuž stojí v čele chlapec“

Ludvíkovo dětství rozhodně nebylo procházkou růžovou zahradou. Matka mu zemřela necelé čtyři týdny po jeho narození a v březnu 1516 se na věčnost odebral i otec. V létech 1508 a 1509 byl sice Ludvík korunován uherskou a českou královskou korunou, po Vladislavově smrti se však ocitl v rukou uherských poručníků, kteří de facto převzali otěže královské vlády.

V Čechách se v této době dostala k moci skupina šlechtických oligarchů, v jejichž čele stál bývalý příbuzný krále Jiřího Zdeněk Lev z Rožmitálu. Z této pozice dokázal příslušným způsobem těžit a mnozí současníci si nebyli zcela jistí, zda skutečnou vládu drží v ruce král či právě pan Zdeněk.

Na lepší časy se začalo blýskat, když mladý král dosáhl plnoletosti. I jeho snahy však byly do značné míry ochromeny nedostatkem financí. Papežský vyslanec píše v roce 1526: „Král Ludvík a jeho choť nemají ani dostatek peněz na jídlo. Všechny skvosty už dali do zástavy židovským věřitelům.“

TIP: Za krále dítěte: Jagellonská hvězda na českém trůnu zhasla u Moháče

Turecké nebezpečí na jižní hranici se stalo magnetem Ludvíkovy pozornosti a touha vyznamenat se před současníky ho vrhla na cestu křížového tažení. Nepočetná a mizerně vyzbrojená armáda nedokázala odolat přesile vojáků sultána Sulejmana a Ludvík, král uherský a český, zahynul 29. srpna 1526 na útěku v bažinách u Moháče. Cesta Habsburků na uherský a český trůn byla připravena.

Ropušnici fialové (Rhinopias frondosa) se v češtině říká také ropušnice vláknitá a ještě mnohem barvitější názvy má tato neobyčejná ryba v angličtině. Říká se jí totiž Weedy Scorpionfish nebo Popeyed Scorpionfish což by se dalo přeložit jako „štíroryba plevelná“ respektive „štíroryba s vyvalenýma očima“.

Vymyšlený český rodový název „štíroryba“ odkazuje na příslušnost k čeledi ropušnicovitých (Scorpaenidae), kam patří i množství velmi jedovatých druhů. To, že připomíná kámen porostlý plevelem a že její oči opravdu působí trochu udiveným dojmem, můžete posoudit sami.

TIP: Kabát pro každou příležitost: Kouzelnické triky rybích chameleonů

Ne všechny ropušnice fialové jsou ovšem stejně hustě pokryty výrůstky, které připomínají rostliny. Daleko více se tato část „oděvu“ vyskytuje u jedinců žijících ve vodách bohatých na řasy, zatímco ryby přebývající v místech, která jsou holejší, pokrytá měkkými korály a houbami, mají výrůstků mnohem méně. Také barva jejich kůže má mnoho variací – od tmavě rudé a fialové až po žlutou a levandulovou. Svoji kamufláž ropušnice využije při lovu. Moc toho nenaplave, ale zůstává při dně odkud ze zálohy napadá menší ryby a bezobratlé živočichy, kteří se nechali jejím maskováním oklamat. 

Jako kvazary se označují rádiově aktivní objekty, které nemají měřitelný rozměr, a vypadají tedy jako hvězdy – ostatně slovo „kvazar“ představuje akronym pro quasi-stellar radio source. Dnes jsou si vědci jisti, že se jedná o zástupce objektů zvaných AGN – tj. active galactic nuclei neboli aktivní galaktická jádra – v kosmologických vzdálenostech. K nejčastějším původcům rádiového záření patří procesy v akrečním disku v těsném okolí černé veledíry a v jádrech starých eliptických galaxií. Svítivost kvazarů pak i stokrát převyšuje celkovou svítivost galaxie typu Mléčné dráhy.

TIP: Mohou se kvazary „vypnout“ a znovu zažehnout?

Jako blazar označujeme velmi kompaktní kvazar. Z okolí černé veledíry vystřelují relativistické polární výtrysky, které v případě blazarů směřují přímo k nám, proto u nich pozorujeme rychlou proměnnost. Záření podél výtrysků ještě zesilují relativistické efekty. K dalším zástupcům AGN se řadí tzv. Seyfertovy galaxie a rádiově tiché i hlasité galaxie.

Jerzy Porębski znamená v Polsku pojem: Jako scenárista, režisér či producent stál za vznikem více než třiceti dokumentárních filmů o horách a horolezectví, které prozkoumal snad ze všech úhlů. Přesto v historii zůstávají bílá místa patřící podpůrným profesím, jejichž práci obvykle ocení jen samotní účastníci výprav.

O napravení zmíněné „křivdy“ se snaží Porębského nová kniha Lékaři na horách (jejím spoluautorem se stal Wojciech Fusek), která nedávno vyšla i v češtině. Následující rozhovor vznikal také česky, což je u zahraničního hosta vzácné. Jak Jerzy Porębski přiznává jen s mírným přízvukem: „Čechy mám vážně rád. Jsem takový ostravský patriot. Češtinu mě naučil život.“

Zrovna lékaře si člověk s horolezectvím moc nespojuje. Proč jste si vybral právě je? 

Kniha se zaměřuje hlavně na horolezce v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech. Na konci „devadesátek“ už se jejich role měnila, podobně jako celý alpinismus. Dneska jsou expedice krátkodobé – jeden, dva, výjimečně tři týdny – ale dřív šlo o výrazně delší záležitost. Doktoři tam bývali velmi důležití, dnes se o nich ovšem nemluví, nepíše a nevzpomíná se na ně. A já jsem chtěl jejich osudy zachytit, než ty vzpomínky úplně zmizí. Situace, které zažili, jsou univerzální: Kritické věci museli řešit lékaři na amerických, britských i třeba českých výpravách. Některé by bez nich neuspěly. A pokud vím, knihu jim zatím nikdo nevěnoval. 

Jak fungovali lékaři tehdy a jak fungují dnes? 

V osmdesátých letech měly expedice deset až patnáct členů a k nim byl vždycky přidružený doktor. Vyrážely na dva či tři měsíce do Nepálu nebo Karákóramu, tedy do oblastí, kde tehdy neexistovala žádná lékařská péče. Což ovšem taky znamená, že se lékaři starali nejen o členy výpravy, ale rovněž o místní lidi, kteří za nimi přicházeli řešit své problémy. To všechno museli zajistit. 

Dnešní expedice mají jen pár členů a na doktora už nějak nezbývá místo. Třeba v Polsku se to řeší tak, že pokud je výprava nějak spojená s horolezeckým svazem, dostane před cestou školení, kde se proberou největší rizika a jak se případně vyrovnat s jejich následky. Každý obdrží osobní lékárničku vybavenou podle své potřeby a návod, co s ní dělat. A především mají horolezci pořád na telefonu lékaře doma v Polsku, který je kdykoliv schopný s nimi problém konzultovat. 

Takže lékaři už do hor vůbec nevyrážejí? Nebo jen výjimečně? 

Výjimečně. Ta romantika zmizela. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se vrátila, kdyby na hory vyráželi kamarádi z jednoho města a jedné čtvrti, kteří se přátelí celý život, jejichž děti spolu chodí do školy a manželky se navzájem znají. Při dnešních expedicích se kluci setkají na letišti, řeknou si jména a plány, kam polezou, a pak se do toho spolu na týden pustí. Jde o kvalitativně úplně jiný vztah. Ale svět se mění, postaru to už dnes dělají jen lezečtí senioři a ti se logicky do žádných extrémů nehrnou. 

Ovlivňuje takto povrchní vztah náladu ve skupině? Způsobuje to v případě krize problémy? 

Samozřejmě. Když se něco pokazí, riskujete jinak pro někoho, koho znáte dvacet let, a jinak pro někoho, koho znáte dva týdny… 

Čím je „osekávání“ výprav dané? Jedná se o záležitost peněz? Nebo o snahu, aby byla expedice logisticky co nejméně náročná? 

Peníze jsou jedna věc, tu druhou představuje čas lékařů. Málokterý z nich si totiž může dovolit odjet na dva měsíce. A také se změnil způsob dobývání hor: Převládá alpský styl, jaký dělá třeba český horolezec Marek Holeček. Jakmile výprava dorazí pod horu, zlezení jí pak většinou nezabere víc než týden. A samozřejmě se řeší, kolik léků vůbec brát, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech se jednalo o celé bedny, které si lékaři museli „zorganizovat“ ze své nemocnice, což už pochopitelně nejde. 

Dneska si taky každý může koupit letenku do Nepálu, půjčit si vybavení přímo na místě a vylézt si nějakou horu. A bude to bez logistických problémů, ale zároveň s rizikem. Pokud je ovšem expedice spojená s horolezeckým svazem – ať už českým, nebo polským – dostane se členům kvalitního proškolení. Vlastně je to dobře zařízené. 

Takže dnes zůstává horolezec odkázaný jen sám na sebe, případně na vzdálené konzultace? 

Ano, a možná je to o něco těžší. Pro mě představuje výjimečného hrdinu právě Marek Holeček, který dělá všechno „natvrdo“. Už dostal dva zlaté cepíny, tedy takové lezecké Nobelovy ceny. Myslím, že je aktuálně nejlepším horolezcem světa.

Jak vlastně lékaři v horách fungovali? Zůstávali v základním táboře, nebo se pohybovali do těch vyšších přímo na svazích? 

To bylo různé. V Polsku jsme měli například Roberta Szymczaka, který vždycky lezl až na vrchol. Ale většinou se lékaři pohybovali od základního tábora po první nebo druhý. Jedna lékařka měla třeba na starost nejen zdravotní stav horolezců, ale také jim poskytovala psychologickou pomoc. Umíte si představit, jaké to bylo, když na jednom místě sedělo deset patnáct chlapů a měli různé problémy, zatímco byli bez spojení s domovem? Museli mít mezi sebou dobré vztahy, a pokud to nefungovalo, pak jim terapeutickou péči poskytoval právě doktor. 

Znamená to, že vedle svých odborných kvalit musel být lékař také dobrým horolezcem? 

Musel být výjimečným horolezcem i výjimečným doktorem. V Polsku šlo většinou o chirurgy, ale během výpravy se z nich stávalo všechno včetně zubařů, a jediné jejich štěstí spočívalo v tom, že nemuseli dělat gynekologii. I když vlastně… Měli jsme i ženské expedice (směje se), takže nejspíš taky. Ztělesňovali prostě takovou kliniku v jedné osobě. Věděli všechno o všem, a ještě na to měli i léky. 

Z těch rozhovorů často vyplynuly strašně zajímavé věci, které by vás vůbec nenapadly. Tak třeba: Spousta tekutých medikamentů se skladuje v ampulích a v podmínkách nemocnice lékař dobře ví, jak se ta látka uvnitř chová. Ale když ji vezme do minus dvaceti stupňů? A pak znovu do nuly a zase do minus dvaceti? Když si uděláte pokus třeba s kůží a mrazákem, po pár cyklech snadno uvidíte, co se s ní stalo. U chemické látky se nedá zjistit vůbec nic – a teď ji máte píchnout kamarádovi a čekat, co bude. 

Má ta práce ještě nějaká specifika? Liší se v něčem kompletně od nemocničních postupů? 

Někteří měli problém s tím, jak moc na nich závisela místní populace. Jakmile se postavil základní tábor, v okruhu padesáti kilometrů se rozkřiklo, že mají horolezci doktora, a okamžitě se objevily zástupy nemocných: děti s chorobami, které jsme v Evropě vymýtili, lidé s nemocemi očí, které tu neznáme… Doktoři prostě museli mít renesanční znalosti, skoro jako da Vinci. Za odměnu pak dostávali kožešiny nebo kozy. Významná česká horolezkyně Dina Štěrbová po podobných zkušenostech postavila v Pákistánu nemocnici, aby měli místní aspoň nějakou péči. 

Museli občas lékaři vylézt k nemocnému až nahoru? Nebo ho spíš vždycky snesli do tábora k ošetření? 

Tak i tak. Třeba když si někdo vykloubil rameno, bylo možné se s lidmi nahoře spojit vysílačkou a navést je k tomu, jak ruku nahodit zpátky. Jindy se však cestě nahoru nedalo vyhnout. Navíc měl lékař jednu zásadní povinnost: Pokud už došlo k pádu a úmrtí, právě on musel dotyčného ohledat a potvrdit smrt. To byly smutné okamžiky. 

Jak často horolezci zbytečně riskují? Chápu, že vylézt na K2 představuje nebezpečí už z principu. Ale určitě existují výzvy, do nichž lezci jdou, i když jsou zjevně za hranou adekvátního rizika… 

Je to velmi individuální. Nejde až tak o typ hory, jako spíš o typ osobnosti. Existují velmi klidní horolezci a pak ti, kteří se pouštějí do rizika prakticky neustále. Funguje ovšem jakási selekce, protože ti, kdo riskují hodně, už nejsou. Zůstali někde tam nahoře…

Co se dnes ještě změnilo? 

Vybavení. Lezení je v současnosti v něčem snazší: Máte plastové boty, moderní cepíny, teplejší bundy, a přitom je to všechno mnohem lehčí než dřív. V padesátých letech byly k dispozici tak maximálně svetry, hrubé ponožky a kožené boty, což už dnes vypadá směšně. Tehdy byli lezci opravdu hrdinové. Představte si, že by takhle dneska někdo vyrazil na Everest… 

A změnil se třeba i psychologický profil lezců? 

Určitě. Dnes už nejde až tak o lezení, jako spíš o vysokohorskou turistiku. Na Everestu uvidíte fronty padesáti, sta lidí a po cestě máte natažená fixní lana. Můžete si dovolit zaplatit dva tisíce dolarů? Využijete služby šerpů. Nemůžete zaplatit? Lezete bez nich. A teď se jako reakce vlastně vyděluje opačný trend – návrat k čistotě. Už zmiňovaný Marek Holeček reprezentuje špičkové lezení, které nemá s komercí nic společného. 

Stává se, že třeba doktor v roli psychologa řekne lezci: Do toho nechoď, to je hloupost? 

Ano, ale musí mezi nimi existovat výjimečný vztah. Když vám doktor řekne „přestaňte kouřit, nejezte tolik cukru a víc se hýbejte“, poslechnete ho? Stejné je to na horách. Záleží, jak tomu lékaři věříte a jestli umí danou radu podat tak, abyste si ji vzali k srdci. 

Čím si vysvětlujete, že se tématu lékařů v horolezeckých expedicích dosud nikdo nevěnoval? 

Je to jako v každém sportu: Na olympiádě jsou vždycky vidět vítězové se zlatými medailemi. Ty stříbrné a bronzové už si nezapamatujete, a jejich podpůrné týmy nezajímají vůbec nikoho. Kolik lidí zná jméno nějakého sportovního doktora? Bylo mi líto, že se jim nikdo nevěnuje. 

Jak to berou sami lékaři? 

Myslím, že si zvykli a jsou prostě rádi, když se horolezci dostanou až na vrchol. Ale když vyšla kniha v Polsku, padala na setkání se čtenáři řada dotazů a lékaři měli vážně radost, že se na ně nezapomnělo. Takže se to asi povedlo.

TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce

Jerzy Porębski (*1956)

Polský filmový dokumentarista a autor knih o horolezectví. Vytvořil nebo se podílel na vzniku více než třiceti dokumentárních snímků, v nichž se věnuje především osobnostem polské scény. Jeho dokument Kukuczka o Jerzym Kukuczkovi, který jako druhý člověk po Reinholdu Messnerovi zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, získal šest cen na mezinárodních filmových festivalech.

Výlety do přírody jsou skvělé pro duševní zdraví, člověk se po nich cítí jako znovuzrozený. Až doposud ale nebylo vlasně jasné, proč tomu tak vlastně je. Světlo do tohoto zajímavého fenoménu vnesl výzkum, který byl nedávno publikován v recenzovaném vědeckém magazínu Molecular Psychology.

Simone Kühnová z německého Institutu Maxe Plancka pro vývoj člověka a její kolegyně prozkoumaly účinky procházek na 63 dobrovolnících – část z nich poslaly na hodinovou procházku do přírody (v tomto případě do lesa), část se měla za úkol procházet v městském prostředí. Před procházkou a pak po ní badatelky proskenovaly mozky dobrovolníků magnetickou rezonancí. Zajímaly je především stopy stresu, které lze vysledovat v amygdale.

Blahodárný vliv přírody

Výzkum vycházel z předešlých zjištění, podle kterých je amygdala více aktivní u lidí, kteří žijí ve městech, oproti lidem na venkově. Amygdala je přitom oblastí mozku, kde dochází ke zpracování emocí, včetně strachu a její aktivita je brána jako ukazatel míry stresu.

A jaký byl výsledek celého experimentu? Dobrovolníci, kteří absolvovali procházku v přírododě, po ní vykazovali nižší aktivitu v oblasti amygdaly. Vše tak nasvědčuje tomu, že procházka v přírodě sníží úroveň stresu a může fungovat proti nepříznivému vlivu městského prostředí. V zemích jako je Kanada už to vlastně nějakou dobu využívají a předepisují tam vstupenky do národních parků pro lidi se depresí nebo úzkostí.

TIP: Jak na nutkavé myšlenky? Zabírají procházky v přírodě!

„Naše výsledky podporují původní předpoklady, podle nichž přírodní prostředí příznivě ovlivňuje dušení zdraví. Je to poprvé, co se podařilo prokázat přímou souvislost. Zároveň jsme zjistili, že po procházce městem zůstává úroveň stresu stejná a nezvyšuje se,“ uvádí ve své zprávě Kühnová. „Je to argument proti obecně zastávanému názoru, podle něhož by městské prostředí mělo stres naopak vyvolávat. To se nepotvrdilo.“