Měsíc Io obíhá kolem Jupiteru nejblíže ze všech čtyř velkých Galileovských měsíců tohoto plynného obra. Na jeho povrchu je více než 400 aktivních sopek, což z něj dělá geologicky nejvíce aktivní těleso Sluneční soustavy. Sopky měsíce Io běsní do té míry, že to ovlivňuje i sousední velký měsíc, Europu.

Tracy Beckerová z amerického výzkumného institutu Southwest Research Institute (SwRI) vedla výzkumný tým, který mapoval materiál na povrchu ledového měsíce Europa. Pozorovali povrch Europy Hubbleovým vesmírným dalekohledem v ultrafialové oblasti spektra, čímž chtěli vyplnit mezeru ve výzkumu tohoto fascinujícího měsíce.

Síra na Europě

Při těchto pozorováních narazili na oxid siřičitý. Nebylo to sice poprvé, ale tentokrát badatelé nalezli tuto sloučeninu síry na Europě na řadě míst. Podařilo se jim spojit místa s velkou koncentrací oxidu siřičitého s tmavě zbarvenými oblastmi Europy, které jsou patrné ve viditelném světle. Výzkum nakonec vyústil ve zhotovení mapy výskytu oxidu siřičitého na téměř celé ploše měsíce Europa.

TIP: Americká sonda Juno objevila další sopku na vulkanickém měsíci Io

Vědci sice nevylučují možnost, že objevená síra je „domácího původu“ a na povrch Europy se dostala z větších hloubek, nejpravděpodobnější ale podle nich je, že jde o materiál vyvržený vulkány měsíce Io. V takovém případě by sloučeniny síry ze sopek Io byly ionizovány a pak polapeny a nasměrovány mohutným magnetickým polem samotného Jupiteru.

„Dnešní povrch Europy je relativně mladý a skládá se především z vodního ledu. Jsou na něm ale i další materiály,“ vysvětluje Beckerová a dodává: „Pro pochopení vzniku a následného vývoje Europy a dalších podobných měsíců je důležité určit, odkud tyto materiály pocházejí.“

Milford Sound je fjord, který na jihovýchodním pobřeží novozélandského Jižního ostrova zasahuje 15 kilometrů hluboko do vnitrozemí. Je součástí Národního parku Fiordland a nese punc jednoho z nejkrásnějších míst Nového Zélandu. Probojoval se i mezi osmadvacet finalistů celosvětové ankety o sedm přírodních divů světa. Fiordland jako takový zůstával až do začátku 20. století jednou z nejméně prozkoumaných částí Nového Zélandu, ale tajemství krásy Milford Sound bylo už ve druhé polovině 19. století odhaleno a přitáhlo mezinárodní pozornost.

Půvab zálivu spočívá v závratně vysokých skalních stěnách, které jsou pokryté bohatým porostem deštného pralesa. Nejvyšší Mitre Peak (na fotofrafii vpravo vzadu) sahá do výšky 1 692 nad vodní hladinu. Obdobných vrcholů je tady víc a některé si tvarem vysloužily jména jako Lví hora nebo Slon. Na hladině pod svahy lze pak běžně zahlédnout tuleně, tučňáky a delfíny.

TIP: Novozélandské vodopády Fiordland: Upršený osmý div světa

Milford Sound je zároveň velmi deštivé místo, kde může během 24 hodin spadnout až 250 milimetrů vody. Tyto srážky vytváří desítky dočasných vodopádů, z nichž některé jsou až tisíc metrů vysoké. Nadměrné deště mohou způsobit ještě jeden neobvyklý jev, který by se dal nazvat zelenou lavinou. Vodou nasáklá vegetace má totiž problém udržet se na strmých skalách a občas dojde k tomu, že se část zeleného koberce odtrhne. Holá místa jsou pak dlouhou dobu zřetelně vidět.

Producenti kuřiva vzali válku jako možnost k propagaci svých výrobků. Zřejmě nejlépe se podařilo etablovat značce Lucky Strike, jejíž krabičky měly typickou zelenou barvu. Jenže celosvětový konflikt způsobil nedostatek kovů určených primárně pro vojenské účely, a protože výroba zelené se úplně bez kovu neobešla, vedení tabákové firmy změnilo obal na bílý a vyhlásilo slogan „Lucky Strike green has gone to war“ (zelená z Lucky Strike odešla do války).

Bez zippáku ani ráno

Reklama dosáhla obrovského úspěchu hlavně u vojáků a z této značky se stal další masový symbol americké kultury společně s jazzem, swingem, kokakolou a žvýkačkami. Mnozí konzumenti v uniformách navíc zmíněnou značku brali kvůli jejímu názvu (šťastná trefa) jako symbol štěstí. Aby prý magie fungovala, musela se po otevření balíčku jedna cigareta vytáhnout, obrátit a vsunout zase zpět.

(foto: American Tobacco Company, CC0)

K americkým tabákovým výrobkům neodmyslitelně patřil zapalovač Zippo, jenž nezhasínal ve větru. Od civilních verzí se ty vojenské lišily barvou – neměly lesklý povrch, ale matný černý. Vojáci si je často zdobili a krášlili, což fascinovalo Wehrmacht. Zatímco u Spojenců se stávaly oblíbenou kořistí dýky, Němci zase šacovali mrtvé či zajaté Američany kvůli jejich zapalovačům. Jeden z nejslavnějších druhoválečných reportérů Ernie Pyle napsal: „Po zapalovačích Zippo je na frontě velká poptávka. Jsem přesvědčen, že naši vojáci dávají největší pozor právě na svá zippa.“

Létající estráda

Se vstupem USA do války nastala také otázka, kde a jak se budou vojáci bavit? Proto vznikly přímo pod dohledem prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1941 Organizace spojených služeb (The United Service Organizations, USO) s cílem zařizovat program, servis a povyražení bojovníkům i jejich rodinám. Kam mířily americké jednotky, tam je vzápětí následovali herci, baviči, zpěváci a kluby pro vojáky rostly jako houby po dešti. Měsíc po vylodění v Normandii už mohli příslušníci US Army zajít na jednu ze show.

TIP: Rozhodující bitvy druhé světové války: Vylodění spojenců v Normandii

Motem se stal „domov daleko od domova“ a do akcí se zapojily i ty největší hvězdy stříbrného plátna jako Bing Crosby, Judy Garlandová, Bette Davisová, Humphrey Bogart, Lauren Bacallová, Frank Sinatra či Marlene Dietrichová. USO však nebyly jen putujícím programem, sestávaly též z různých klubů – v březnu 1944 jich působilo po celém světě přes 3 000 v kostelech, srubech, muzeích, zámcích, stodolách či železničních vagonech. Stejně tak pestře vyhlížel program závisející na potřebách „zákazníků“, někdy šlo o velké koncerty a show pro tisíce vojáků, jindy USO hrály pro pár desítek mužů.

Rakouský spisovatel Stefan Zweig, který žil na útěku před nacisty v blízkém Petrópolis, údajně nikdy neviděl krásnější město než Rio – a o pravdivosti jeho slov se dnes může přesvědčit každý. „Bůh za sedm dní stvořil Zemi a osmý den se věnoval jenom Riu,“ říkají tamní obyvatelé, jejichž lásku k městu nezmenšuje ani fakt, že žijí v ostrých sociálních kontrastech. Během slavného karnevalu, vítání nového roku i při obyčejném pobytu na pláži totiž všechny společenské rozdíly mizí. Postavení najednou nehraje roli a mnohem důležitější je, jak dobře to umíte s fotbalovým míčem, kolik hodin jste strávili v posilovně nebo jak k vám byla štědrá příroda – případně plastičtí chirurgové. Obzvlášť v neděli, kdy se přímořská třída Avenida Atlântica uzavírá pro auta, se celá oblast mění v jedno pulzující korzo exhibicionismu, kde se muži předhánějí v ukazování svalů, zatímco dámy se promenádují oděné v absolutním minimu. 

Cariocas, jak si místní říkají, všeobecně vyznávají heslo „tudo bem“ neboli „všechno je v pohodě“. Radost ze života je všudypřítomná, ani ten největší chudák se nezapomíná smát, a když mu to nohy dovolí, tak tancuje. Ostatně den bez tance, hlavně bez samby, jako by ani nebyl. Důležitá je především přítomnost a kouzlo okamžiku. Oblíbené slovo přecházející do životní filozofie zní „jeito“: Těžko se překládá, ale v podstatě se jím dává najevo, že všechno nějak dopadne. A když se přitom bude člověk usmívat a sem tam maličko zaimprovizuje, možná bude i dobře… 

Ochrana shůry

Městským památkám samozřejmě vévodí světoznámá gigantická socha Krista Spasitele vyvedená ve stylu art deco, jež rozpíná paže na vrchu hory Corcovado. Dílo francouzského sochaře Paula Landowského a brazilského architekta Silvy Costy lidé při inauguraci roku 1931 prosili, aby zemi vedlo a chránilo od všeho zlého, což se nyní s přihlédnutím k pandemii a dalším nešvarům příliš nedaří. Každopádně coby návštěvníci můžete za skulpturou vyjet buď po silnici, nebo se svézt ozubnicovou dráhou z roku 1882, která do výšky okolo 600 metrů šplhá přes nedotčený les Tijuca. Majestátnosti monumentu pak podlehne i nepříliš nábožensky založený jedinec: Postava se tyčí do výšky 38 metrů, roztažené ruce měří 29 metrů a celé dílo váží 1 145 tun.

S Kristem za zády se před vámi otevře úchvatné panoráma, v němž můžete spatřit slavnou skálu Pão de Açúcar, zátoku Guanabara se čtrnáct kilometrů dlouhým mostem do protějšího města Niterói a také výškové budovy v centru. Přímo pod Kristem se pak rozprostírá zástavba a světoznámé pláže Leblon, Ipanema a Copacabana. Další pastvu pro oči skýtá vnitrozemní jezero Rodriga de Freitase, dostihová dráha a velmi oceňovaná botanická zahrada. Na protilehlých svazích se na sebe mačkají známé chudinské čtvrti zvané favely, kam se až na výjimky nedoporučuje chodit – ostatně vyhýbají se jim i policisté, a když už tam musejí zasáhnout, pak jedině v silně ozbrojených oddílech.  

Když nemůžeš, přidej!

Lepšího průvodce po městě než sochu Krista si člověk zkrátka nemůže přát: Buď funguje jako orientační bod, nebo si z jeho výšin naplánujete svůj další turistický program. A až za novým dobrodružstvím pojedete, vězte, že se cesta městským autobusem může rychle proměnit v zážitek srovnatelný s horskou dráhou. V členitém terénu zástavby přidávají řidiči plyn i ve chvíli, kdy by běžný smrtelník už dávno brzdil. Doporučujeme proto usadit se pokud možno úplně vzadu a pevně se držet… 

I pokud patříte mezi pohodlné cestovatele a většinu času plánujete strávit na pláži, neměli byste vynechat již zmíněnou skálu Pão de Açúcar neboli Cukrovou homoli, kam vás vyveze lanovka. Starší kabiny ze začátku 20. století už na monument od 70. let nejezdí a díky moderním proskleným interiérům si po cestě užijete impozantní výhled. Z výšky necelých 400 metrů se pak na město a jeho okolí můžete podívat ze zcela jiné perspektivy než od sochy Ježíše. Panoráma je přitom tak malebné, že dovede zachraňovat životy. Zápis z návštěvní knihy na místě zní: „Přišel jsem sem, abych skoncoval se životem. Ten pohled mě ale tak uchvátil, že jsem si to rozmyslel.“

Památky a kapsáři 

Ačkoliv se historická část Ria prakticky nedochovala a většina zástavby pochází ze 70. či 80. let, centrum města láká k procházce. Na náměstí Praça Floriano stojí slavné divadlo Teatro Municipal, jež se inspirovalo pařížskou operou. Bezpochyby jde o nejprestižnější budovu v Riu, jejíž výzdoba se opírá o mramor, ale také bezpočet křišťálových lustrů a pozoruhodných stropních maleb. O kousek dál narazíte na klášter Convento de Santo Antônio s nejstarším kostelem ve městě, z počátku 17. století. Hned vedle se na konci bulváru Rua da Carioca otevírá půvabné náměstí Praça Tiradentes, kde je duch historického města stále zřetelný. A jen pár kroků odsud stojí další turistická atrakce, jež ohromí nejen knihomoly – knihovna Real Gabinete Português de Leitura, se svými zhruba 350 tisíci vystavenými svazky.

Můžete také ochutnat další kousek někdejšího Ria, tentokrát v podobě nejstarší dosud fungující tramvaje v Latinské Americe. Jedná se o linku z konce 19. století, jejíž půvabné vagony vozí cestující, ale i kapesní zloděje přes bohémskou čtvrť Lapa. Dráha se nezalekne ani dvacet metrů vysokého akvaduktu Carioca z poloviny 18. století a po jeho překonání směřuje do pitoreskní čtvrti Santa Teresa. 

Trauma z fotbalu

Nadšenci kopané by zas rozhodně neměli vynechat jeden z největších fotbalových stadionů světa Maracanã, který pojme skoro 200 tisíc návštěvníků. Množství cementu spotřebovaného na jeho stavbu v roce 1950 údajně odpovídá zhruba dvěma Cukrovým homolím, byl však potřeba: Fotbal stojí v Brazílii prakticky na úrovni náboženství a sportovní „svatostánek“ zamýšleli architekti jako výkladní skříň pro pořádání šampionátu FIFA. Každý Brazilec tehdy očekával drtivé vítězství národního týmu a tomu se skutečně dařilo, dokud ve finále nenarazil na špičkově rozehrané Uruguayce. Domácí jim ve vypjatém zápase podlehli 2:1 a v následujícím šoku stadion utichl. Přímo na tribunách spáchali sebevraždu hned dva fanoušci a dodnes jde o jedno z největších sportovních traumat země. 

TIP: V zátoce všech svatých: Koloniální minulost brazilského přístavu Salvador

Každopádně po náročném turistickém dni rozhodně doporučujeme zajít do jedné z četných jídelen, tzv. churrascarií, které fungují na jednoduchém principu: Návštěvníci se sami obsluhují u stolů s širokou nabídkou masa, salátů, mořských plodů a různých příloh. Platí se pak podle celkové váhy jídla na talíři. 

Havajské ostrovy se zrodily ze sopek a stále jsou velmi vulkanicky aktivní. Je tam mnoho míst pokrytých lávou, která teď žijí vlastním životem. V utuhlé lávě se objevují živočichové i rostliny, společně se spoustou mikroorganismů. Život proniká i do pozoruhodných jeskynních prostor a tunelů, které se v lávě objevují.

Rebecca Prescottová z Johnsonova vesmírného střediska NASA a Havajské univerzity společně s dalšími kolegy prozkoumala biodiverzitu bakterií v prostředí havajských lávových jeskyní tunelů a také fumarol. Odebrali celkem 70 vzorků z mladších lávových prostor, které vznikly asi před 400 lety, i z o něco starších útvarů, pocházejících z doby před 500 až 800 lety.

Pestrý bakteriální život v lávě

Z odebraných vzorků pak následně extrahovali RNA, kterou přečetli, aby získali představu o zastoupení různých typů bakterií ve studovaných lávových útvarech. Z výsledků analýz vyplynulo, že lávové jeskyně a tunely na Havaji mají až překvapivě bohatou mikrobiální diverzitu.

TIP: Vědci objevili v jeskyni prastaré mikroby: Probudili je k životu a zkoumali jejich DNA

Vědci narazili na řadu bakterií, které nejsou příliš prozkoumané. V některých případech známe vlastně jen jejich genom a místo, kde jsme je našli. Takovým bakteriím se přezdívá „mikrobiální temná hmota“ (anglicky microbial dark matter). Pro tým Prescottové je tento výzkum důležitý nejen kvůli mikrobům samotným, ale také proto, že podobná prostředí téměř jistě nalezneme na Marsu a třeba i na dalších světech. Biotechnology zase velmi zajímá, jak bakterie postupně přemění starou lávu na úrodnou půdu. Takové dovednosti by se nám mohly v budoucnu určitě hodit.

Sluneční soustava je plná planetek a dalšího kosmického kamení, což pro nás představuje bohužel hrozbu. Není otázkou, zda do nás nějaký balvan z vesmíru narazí, ale kdy k tomu opět dojde. Astronomové proto intenzivně pátrají po planetkách, jejichž oběžné dráhy jsou nebezpečně blízké naší planetě.

V tomto pátrání je ale omezuje nepříjemná „slepá skvrna“. Pokud jsou planetky zdánlivě blízko horizontu a blízko Slunci, většina teleskopů si s tím neporadí. V dnešní době se ale stále více prosazují pozorování pomocí „soumračných“ teleskopů, které objevují a zkoumají doposud neznámé planetky za soumraku. Jde o planetky, které obíhají blízko Slunce, „uvnitř“ oběžné dráhy Země, Venuše a dokonce i Merkuru.

Lov na „zabijáky měst“

Lovec planetek Scott Sheppard z amerického institutu Carnegie Institution of Science nedávno publikoval v prestižním Science článek, v němž předpovídá, že „soumračné“ teleskopy, na jejichž aktivitách se sám podílí, teprve začínají objevovat doposud neznámý svět planetek v těsné blízkosti Slunce. Řada z nich přitom patří do skupiny „zabijáků měst“, tedy planetek o průměru přes 140 metrů, které by při dopadu zničily celé město.

TIP: Jak se bránit před nebezpečnými planetkami? Prim hrají pozemní radary

Na soumračných pozorování se dnes podílejí především dva teleskopy, čtyřmetrový Víctor M. Blanco Telescope chilské Observatoře Cerro Tololo Inter-American s kamerou Dark Energy Survey camera (DECam), a pak teleskop Zwicky Transient Facility (ZTF), který se nachází na kalifornské Observatoři Palomar.

V srpnu 2021 například takto Sheppard objevil díky soumračným pozorováním kamery DECam planetku s doposud nejkratší známou dobou oběhu kolem Slunce. Planetka nazvaná 2021 PH27 oběhne Slunce za 113 dní a její povrch se zřejmě rozpaluje na teplotu kolem 500 °C.

Steinway Tower představuje podle svých autorů ze SHoP Architects nejtenčí mrakodrap na světě, a s vrcholem ve výšce 435 metrů jej navíc zastiňují pouze dvě newyorské stavby – One World Trade Center s 546 metry a Central Park Tower se 472 metry.

TIP: Nejkrásnější mrakodrapy světa: Vítězem je 632 metry vysoký Shanghai Tower

Vzhled nové budovy inspiroval umělecký styl art deco, ale zároveň se v něm odráží moderní elegance a minimalismus, jímž prý chtěli tvůrci dramaticky zasáhnout do panoramatu velkoměsta. A například časopis Vanity Fair označil Steinway Tower za nejelegantnější mrakodrap v New Yorku.

Zleva Central Park Tower (Wikimedia Commons, Percival Kestreltail, CC BY-SA 3.0), One World Trade Center (Wikimedia Commons, Phil Dolby, CC BY 2.0) a Steinway Tower (Wikimedia Commons, Jim.henderson, CC BY-SA 4.0)

Pochybovači o otcovství krále Ludvíka XIII. tvrdili, že když jeho manželství s Annou Rakouskou zůstalo po 22 let bezdětné, musel ho někdo zastoupit. Je nutno připomenout, že se manželé zpočátku usilovně snažili o zachování dynastie a mladičká královna několikrát potratila. To dokazuje, že dítě počít mohli. Postupem času se však odcizili, bezohledný a zklamaný panovník označil manželčino břicho za učiněný hřbitov a přestal ji v ložnici navštěvovat. Souviselo to i s tím, že manželé byli povahově naprosto odlišní. Ona milovala divadlo a tanec, on byl nejraději na lovu, krásných žen se stranil a z duše nenáviděl vše španělské. 

Zlí jazykové

V roce 1637 se královi nejbližší dvořané, vyděšení představou, že by trůn zdědil Ludvíkův intrikánský bratr Gaston, uchýlili ke lsti a s odvoláním na přestavbu Louvru přiměli panovníka sdílet lože s královnou v jejím paláci. O devět měsíců později jim svatý Fiacrius seslal zdravého následníka. Jenže pomlouvační dvořané při určení původce královnina obtěžkání sázeli spíše na papežského diplomata Giulia Mazzarina, z kterého všemocný kardinál Richelieu učinil svého sekretáře, později i kardinála a „Francouze“ Julese Mazarina. Byl tento „mladý muž s přitažlivým obličejem, způsobný, šikovný, živý, příjemný, zdvořilý, pohotový, s příjemným vystupováním, radostnou povahou, šikovný v přetvářce a zamlčování“ otcem pozdějšího krále?

Teze o Mazarinově otcovství se opírá o jediný pramen, který však není k dispozici v originále, pouze v pozdějším přepisu. Jedná se o dopis, který Mazarin údajně napsal v září 1637 v Paříži. Ludvík XIV. se narodil v neděli 5. září 1638. K početí tedy muselo dojít na přelomu listopadu a prosince 1637. Nemáme ale jediný důkaz o tom, že by se Mazarin v té době nacházel v Paříži, natož v královnině ložnici. Na druhou stranu nelze popřít, že po smrti Ludvíka XIII. Anna Rakouská spojila svůj osud s kardinálem Mazarinem, z něhož jako regentka učinila prvního ministra a hlavního mentora Ludvíka XIV. Mnozí dvořané byli přesvědčeni o tom, že mezi nimi vzplanula láska a stali se milenci, nebo dokonce tajnými manželi.

Zastánci počestnosti Anny Rakouské takovou možnost vylučují. Argumentují, že k tomu nemohla mít příležitost, neboť její život probíhal na očích veřejnosti, komorné spaly vedle její postele a dvorní dámy se vždy nacházely minimálně na doslech. Navíc jako pravá příslušnice rodu Habsburků byla Anna zbožná křesťanka, která se bála pekla a nemohla by spáchat „smrtelný hřích“ smilstva.

Svědectví krve

V dnešní době se historici mohou kromě písemných pramenů opřít i o genetickou analýzu kosterních pozůstatků nebo jiných biologických vzorků historických osobností a o typizaci DNA žijících příbuzných. Například v Rusku se takto podařilo prokázat, že ostatky nalezené poblíž Jekatěrinburgu na 99,9 % náležejí poslednímu carovi a jeho rodině. 

TIP: Hříchy Krále Slunce: S milenkami zplodil víc dětí než se zákonitými manželkami!

Ve Francii nedávno podrobili analýze vzorek krve Ludvíka XVI. z kapesníčku smočeného v krvi pod gilotinou v den jeho popravy a vzorek z hlavy Jindřicha IV., která byla zachráněna před revolucionáři plundrujícími královskou hrobku. Srovnali je se vzorky DNA tří žijících mužů z rodu Bourbonů a došli k závěru, že analyzované vzorky nepocházejí od francouzských králů. Současně bylo potvrzeno, že otcem Ludvíka XIV. a jeho mladšího bratra Filipa byl stejný muž. Co tedy z analýzy DNA vyplynulo? Buď krev a hlava nepatřily zmíněným králům, což je velmi pravděpodobné, nebo oba panovníci nebyli Bourbony. O otcovství Ludvíka XIV. to neříká nic, nebo maximálně to, že měl stejného otce jako jeho mladší bratr. 

Ve starověku nebyla svoboda obecným a garantovaným právem, ale výsadním privilegiem. Otroctví neznamenalo zlo, nýbrž nutnost. Lidská bytost tak mohla představovat předmět nacházející se ve výlučném vlastnictví majitele, který si s touto komoditou dělal, co chtěl.

Staré jako lidstvo samo?

Těžko dnes můžeme identifikovat počátek a původ otroctví. Snad se nacházel ve svrchovanosti vítěze nad poraženým v rámci mezikmenového válečnictví před vznikem zemědělství. Přemožitel mohl s poraženým zacházet, jak se mu zachtělo – propustit jej, držet kvůli výkupnému, zabít, zmrzačit nebo nějak využít. I daleko později v civilizovaném Řecku a Římě se stávalo, že poražení muži byli zmasakrováni a vítězi připadli k libovolnému užívání lépe ovladatelné ženy a děti, od kterých nehrozilo nebezpečí pokračující obrany či povstání.

Ačkoliv otroctví existovalo nepochybně již dříve, první dochované písemné prameny, které o něm referují, pocházejí ze 4. tisíciletí př. n. l. z oblasti Mezopotámie. Nejstarší záznamy o cenách pak vznikly okolo roku 2400 př. n. l. a figurují v nich takzvaní „slepí“ (možná záměrně zmrzačení otroci), kteří stáli 14 šekelů, a „hlavy“ (nezmrzačení), jež se daly pořídit za 20 šekelů. Pro úplnost dodejme, že 1 šekel se rovnal 8,3 g stříbra, přičemž měsíční mzda nekvalifikovaného pracovníka byla 60 šekelů.

Obrovský rozmach otroctví a obchodování s lidmi nastal po roce 1000 př. n. l. s rozvojem kolonizačních aktivit Féničanů a především Asyřanů. Féničané byli vynikající námořníci z oblastí dnešního Libanonu a Izraele, kteří měli pověst vychytralých a bezskrupulózních otrokářů, jenž přepadávali lodě a drancovali pobřeží. Naproti tomu Asyřané se spoléhali na svoji vojenskou převahu a krutost, což se projevilo během 250 let jejich nadvlády na Blízkém východě. Tehdy donutili přesídlit až jeden milion lidí (nejčastěji poražených nepřátel) do Asýrie (dnešní severní Irák), aby zde pracovali na polích, stavbách, v dolech nebo sloužili jako pomocné síly v armádě. Nejednalo se sice o otroky v pravém slova smyslu, přesto tito nesvobodní, ze své vlasti vykořenění jedinci museli pracovat, nemohli se volně pohybovat a působili v nové domovině jako nechtěný či cizí element.

V 7. století př. n. l. v Novobabylonské říši na jihu Mezopotámie existovaly tři druhy otroků: královští, chrámoví a obyčejní. První si snad vybral panovník pro jejich krásu, inteligenci či nějakou výjimečnou schopnost. Druzí podléhali nejen kněžím, ale i božstvu samotnému, protože se často jednalo o jedince zasvěcené otrocké službě v chrámu. Tímto zasvěcením si mohla rodina naklonit boha, který jí měl poté dopřát například větší úrodu. Mohlo se také jednat o člena domácnosti, o něhož již nebylo možné se z důvodu nedostatku jídla postarat. Poslední a nejpočetnější skupinu tvořili váleční zajatci a dlužníci. 

Expanze na západ

Stejně jako ostatní objevy a vynálezy, které vznikly v oblasti úrodného půlměsíce (zemědělství, písmo, města), se i otroctví velice brzy odsud začalo rozšiřovat západním směrem do Středomoří. Nejprve do Řecka a poté ještě dál. Na rozdíl od civilizací Mezopotámie se otrok ve starověkém Řecku a zejména v Římě mohl z podřízeného stavu dostat, zvláště pokud byl zručný a věrný.

V 7. století př. n. l. se v Řecku stal člověk majetkem kvůli dluhům, chudobě, ale též narozením zotročené ženě anebo porážkou ve válce, přepadením či únosem. Samotná koupě jiné lidské bytosti byla zpočátku neobvyklým způsobem získání otroka, o dvě století později však již fungoval obrovský trh s lidmi, na kterém participovaly všechny národy tehdejšího Středomoří. Tento obchod závisel nejen na pravidelném a dostatečném přísunu nových jedinců, ale také na poptávce a schopnosti společnosti je kontrolovat a nutit k činnosti, což ta řecká zvládala více než dobře.

Na konci 5. století př. n. l. v Řecku existoval značně prosperující a organizovaný obchod s otroky, jejich počty se například v širší oblasti Athén odhadují na 25 000 až 100 000, tedy 10 až 40 % celkové populace. Nucené práce a nesvoboda byly v tomto městském státě všudypřítomné a otroci provázeli athénské občany od narození do smrti. Nacházeli se v domácnostech, na trhu, v dílnách, v zemědělství, nosili jídlo na stůl, vyráběli víno i keramické nádoby a oblečení, popravovali zločince, razili mince či pomáhali stavět památky, které dnes ve velkém obdivují turisté. Sloužili také jako policejní sbor a pomáhali porážet nepřátele rodící se athénské demokracie, jež paradoxně stála a padala na využívání a zneužívání nesvobodné práce.

Produkt válek

Na trzích ve východním Středomoří, v okolí severní Afriky, Jaderského a Černého moře šlo zcela běžně spolu s luxusní keramikou, šperky či potravinami koupit i člověka. Obchod s otroky bychom (alespoň zpočátku) neměli ovšem vidět jako příliš rozvětvený, ale zcela určitě všudypřítomný. Nebylo účelné s nimi cestovat stovky kilometrů, živit je, hlídat a starat se o ně. Nejvýhodnější bylo je rychle dopravit na nejbližší trh a s co největším ziskem a nejmenšími náklady prodat. Ke koupi byli téměř kdekoliv. To platilo zejména v době probíhajícího válečného konfliktu, kdy se na nejbližší trhy mohlo nárazově dostat obrovské množství nového zboží v podobě zajatců. Odsud pak někteří putovali přes několik překupníků až do vyhlášených obchodních center v Athénách, Aigině, Korintu a na ostrovech Chios, Lesbos a Délos.

Na trh dopravovaní otroci logicky nebyli všichni stejní. Lišili se původem, věkem a pohlavím, ale také fyzickou a intelektuální kapacitou. To vše se při prodeji nějakým způsobem zhodnocovalo a ovlivňovalo cenu „zboží“. Obyčejní a ničím výjimeční jedinci mohli stát v období klasického Řecka (5.–4. století př. n. l.) okolo 150 drachem, přičemž pravidelná mzda nekvalifikovaného pracovníka činila 1 drachmu denně. Oproti tomu zkušený a zručný otrok mohl stát i 6 000 drachem, jako v případě Thráka Sosia, který byl koupen, aby dozoroval práci ostatních otroků ve stříbrných dolech.

Římská cesta

Stejně jako u ostatních říší i u té římské otroctví vycházelo především z absolutní moci vítězů nad poraženými, a to patrně již v době královské (8.–6. století př. n. l.). Pátý římský král Servius Tullius měl být potomkem válečné zajatkyně, která jako otrokyně sloužila u předchozího vládce Říma. První komplexnější informace o postavení otroků zachytil v polovině 5. století př. n. l. Zákon dvanácti desek, nejstarší kodifikace římského práva. Dokládá, že již v této době existovala v Římě vcelku vyspělá společnost s dobře začleněným a fungujícím systémem otrocké práce. I přesto se odhaduje počet otroků v rané fázi římských dějin byl poměrně nízký, protože také války jako jejich hlavní zdroj dosahovaly jen lokálního významu.

Situace se změnila ve 3. století př. n. l. s dobyvačnými úspěchy Římanů, které znamenaly příliv několika desítek tisíc otroků ročně. Nárůst jejich počtu ve společnosti se v této době promítal i do literatury a divadla, kde se objevuje stereotypizovaná postava mazaného otroka (servus callidus), který pomáhá hlavním hrdinům, za což si většinou vyslouží svobodu. Nutno dodat, že na konci tohoto století se začaly rovněž objevovat zprávy o prvních větších otrockých revoltách (198 př. n. l. ve městě Praeneste, 196 př. n. l. v Etrurii a 185 př. n. l. v Apulii).

Rozvoj otroctví dokonce mohl stát v pozadí zániku římské republiky. Přísun levné pracovní síly vedl ke vzniku obrovských obhospodařovatelných pozemků, které vytlačovaly menší nekonkurenceschopné farmy. Drobní pozemkoví vlastníci se zadlužovali nebo chudli a stávali se hračkami mocichtivých a manipulativních politiků. Ti nemajetnou chudinu využívali ke svým účelům, nátlaku a bojůvkám, z čehož vznikaly politické krize, které pomáhaly vzestupu charismatických vůdců a populistů. Mezi těmito osobnostmi bychom našli Sullu, Gaia Maria, Pompeia, ale v konečném důsledku i Caesara a Oktaviána, který se stal prvním římským císařem. Odhady hovoří o tom, že právě za vlády Oktaviána Augusta mohlo mít celé území Itálie asi 8 milionů obyvatel a kolem 25 % z nich tvořili otroci. 

Počátek konce

S nástupem císařů dosáhlo na začátku 2. století n. l. římské impérium svého maximálního územního rozsahu a soustředilo se spíše na obranu než na další dobyvačné války. To s sebou přineslo krizi otrokářství, protože hlavní zdroj – váleční zajatci – vysychal. I přesto obchod s lidmi nadále existoval. Snížení jejich dodávek znamenalo určité zlepšení v postavení otroků – začaly se například objevovat zákony omezující a trestající kruté zacházení jejich pánů. Ve stejném duchu vystupovalo i křesťanství a některé filozofické směry.

TIP: Otrokářská velmoc: Boleslavské Čechy vydělaly na otrocích miliony denárů

Skutečně výrazný úpadek otroctví ovšem nastal až s koncem Západořímské říše a vznikem barbarských království v 5. a 6. století n. l. Změna to nebyla náhlá ani úplná, celý antický svět se postupně transformoval. Římská společnost s komplexním systémem obchodu a urbanismu, rozvinutou sociální stratigrafií a distribucí bohatství mezi jednotlivé společenské vrstvy se rozpadala a výrazně zjednodušovala. Otroci prostě přestali být potřeba. Během tisícileté historie antického Říma bylo ve Středomoří prodáno a koupeno až 125 000 000 osob, což více než desetinásobně převyšuje atlantický obchod mezi Afrikou a oběma Amerikami s odhadovanými počty asi 12 000 000.

Medvědi v zimě upadají do zvláštního spánku. Během dlouhých měsíců nečinnosti si zachovávají poměrně vysokou tělesnou teplotu, vypínají třas způsobený chladem a ušetří spoustu energie. Navíc ani netrpí problémy, jaké mají lidé dlouhodobě upoutaní na lůžko. Tato schopnost medvědů inspirovala i zajímavé vědecké projekty, které by mohly přinést užitek pro lidské zdraví. Jedním z nich je i fascinující výzkum japonských vědců, který narazil na mimořádné účinky krve hibernujících medvědů.

Blahodárná krev spících medvědů

Pokud by člověk strávil několik měsíců nečinně na lůžku, svaly by mu ochably natolik, že by se nepostavil na nohy, natož aby chodil. Hibernující medvědi, pokud jsou v dobré kondici a vykrmení, mohou prospat až 7 měsíců, bez jídla a pití, aniž by to vážně ohrozilo jejich zdraví. Jejich metabolismus to dovede zvládnout.

Mitsunori Miyazaki z Hirošimské univerzity a Univerzity Hokkaido se svými kolegy zjistil, že když se lidským svalovým buňkám v kultuře podává sérum z krve hibernujících medvědů, konkrétně japonského poddruhu medvěda ušatého (Ursus thibetanus japonicus), dojde u nich po 24 hodinách k intenzivní tvorbě proteinů. Sérum z krve aktivních medvědů, odebrané za letního období, přitom tento účinek nemá.

Jak to celé funguje? Japonští vědci věří, že nějaký faktor (či faktory) v krvi hibernujících medvědů potlačují aktivitu proteinu MuRF1, který aktivuje odbourávání nepoužívaných svalů. V navazujícím výzkumu hodlají vědci zjistit, jaké hormony či další biologické látky se na tomto procesu podílejí.

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

Pokud budou japonští vědci úspěšní, mohli by lidé získat část této medvědí superschopnosti. Léky odvozené od medvědí krve by mohly chránit svaly astronautů během dlouhých cest vesmírným prostorem a mohly by sloužit jako prevence slábnutí svalů u lidí, kteří nejsou příliš pohybliví, ať už kvůli stáří nebo nemoci.