Při svém narození, snad roku 1292, nedostal Jan Očko do vínku zrovna příhodný los. Jeden z problémů, s nimiž se musel v mládí potýkat, se týkal jeho rodičů. Z otcovy strany bylo nejspíš vše bez problémů – Jan z Kamenice byl písařem zemských desek, spíše měšťan či drobný šlechtic (v tehdejší době nebyla hranice mezi těmito stavy ještě pevná). Horší to bylo s jeho manželkou – matku pozdějšího arcibiskupa totiž neznáme ani jménem. S tím manželstvím nebylo cosi v pořádku – snad jej rodiče uzavřeli tajně – a děti z něj vzešlé si nesly určité stigma. Druhým hendikepem bylo Janovo postižení oka, nejspíše zákal, kvůli němuž dostal z dnešního úhlu pohledu poněkud nekorektní přízvisko „Očko“.

Dva dispensy

Obě tyto záležitosti měly teoreticky dosažení vysokých církevních úřadů znemožňovat, ale kdo se jen trochu zajímal o fungování katolické církve ve středověku, ví, že tehdy v církevním právu neexistovaly věci možné a nemožné, ale jen věci levné a drahé. Za příslušnou cenu bylo možné získat dispens (prominutí) i na mnohem závažnější nedostatky, než byl nejasný původ a postižení oka. A tak budoucí pražský arcibiskup dostal od papeže nejprve roku 1344 dispens na manželství svých rodičů a roku 1352 na oční vadu.

Tím, kdo nepříliš majetnému ani urozenému Janu Očkovi oba dispensy i většinu církevních úřadů zajistil, byl český král a pozdější římský císař Karel IV. A panovník za to ani nemusel platit příliš vysokou cenu, protože tehdejší papež Klement VI. (v úřadu 1342–1352) byl jeho osobním přítelem. Proč to panovník udělal?

Jan Očko působil v jeho službách už v letech 1333–1346, kdy byl Karel jen „pouhým“ markrabětem moravským a správcem Čech. Budoucí prelát na sebe už tehdy upozornil svým mimořádným vzděláním (ač nemáme zprávy o tom, kde studoval), kulturním rozhledem i diplomatickým nadáním. Mladý markrabě z něj učinil svého kaplana a notáře, díky čemuž poznal i další stránku Janovy povahy – věrnost a mírnost.

Jako prozíravý státník pochopil, že právě takové lidi potřebuje pro prosazování své politiky: schopné a nadané, ale zároveň věrné a bez přehnaných ambicí, které by je jednou mohly postavit proti jejich pánovi. Proto se Karel postaral, aby vzdělaný kaplan dosáhl na nejvyšší církevní úřady. 

Kanovníkem všude a nikde

Přídomkem „všude a nikde“ byli označovali kněží, kteří hromadili církevní obročí jen kvůli penězům a prestiži, aniž je mohli skutečně spravovat. Postupně se Jan stal kanovníkem kapitul v Mělníce, Staré Boleslavi, slezské Vratislavi a u sv. Víta v Praze a roku 1341 dokonce vůbec prvním proboštem o dva roky dříve zřízené kapituly Všech svatých na Pražském hradě. Popravdě řečeno to ale byl tehdy natolik běžný jev, že se Jan Očko svým hromaděním prebend nijak nelišil od mnoha svých současníků. Příjmy z církevních obročí v té době pro finanční zabezpečení hodnostářů (notářů a diplomatů) u panovnických dvorů představovaly zcela obvyklý zdroj. 

Roku 1351 opět Karel IV. ukázal, jak moc si Janových služeb cení. Právě na jeho přání jej papež jmenoval olomouckým biskupem, což byla funkce nejen prestižní a výnosná, ale i politicky zodpovědná. Na Moravě totiž vládl od roku 1349 Karlův mladší bratr Jan Jindřich a olomoucký biskup již tradičně působil v této vedlejší zemi Koruny jako exponent českého krále, který do jisté míry vytvářel markraběti protiváhu. Očko naštěstí (na rozdíl od některých svých předchůdců i nástupců) s markrabětem nemusel svádět politické půtky, protože Jan Jindřich byl svému královskému bratru naprosto oddán. Biskup se tak mohl věnovat správě diecéze – v Brně u sv. Tomáše mimo jiné založil první konvent augustiniánů na Moravě.

Politické povinnosti Jana často odváděly do Prahy i do zahraničí. Od roku 1355 byl kancléřem (tedy vedoucím celé panovnické kanceláře) Karla IV. Spolu s panovníkem tak musel absolvovat takzvanou římskou jízdu, při níž byl Karel 5. dubna 1355 ve Věčném městě korunován na císaře, nebo se v dubnu 1361 účastnit křtu jeho syna a budoucího českého i římského krále Václava IV. v Norimberku. Jeho závratná církevní a politická kariéra tím však ještě zdaleka nekončila. 

Na pražském stolci

V poslední červnový den roku 1364 zemřel Karlův přítel a blízký spolupracovník, pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Císař jako politik, který vždy přemýšlel několik tahů dopředu, již věděl, kdo by měl být jeho nástupcem na klíčovém místě celého českého soustátí. Už 12. července požádal papeže, aby jmenoval pražským arcibiskupem právě Jana Očka, který se při správě olomoucké diecéze i v panovníkových službách více než osvědčil. S papežským souhlasem byl Jan v katedrále sv. Víta 16. října téhož roku intronizován, čímž se stal druhým pražským arcibiskupem. O jeho povaze nejlépe svědčí to, že původně měl v úmyslu tento církevní úřad odmítnout. Přijal jej nakonec až na císařovo a papežovo výslovné přání.

Jednota trůnu a oltáře

Vedle Janovy funkce správce pražské arcidiecéze byla neméně důležitá jeho úloha Karlova spolupracovníka ve sféře politické. Císař si dobře uvědomoval, že právě náboženství (a ne válka, jak prosazovali mnozí jeho předchůdci na císařském stolci) může být pokračováním politiky jinými prostředky. V Janu Očkovi našel ideálního uskutečňovatele svých záměrů.

Politický přesah mělo například zavedení svátku sv. Zikmunda do českého církevního kalendáře, které Jan Očko vyhlásil roku 1365. Zikmund byl totiž za svého života panovníkem Burgundska a pražský arcibiskup jej dal zapsat do kalendáře téhož roku, kdy se Karel jakožto římský císař nechal korunovat i burgundským králem. Oslava svátku tedy v přeneseném významu znamenala vyjádření mocenských nároků lucemburské dynastie na Burgundsko. Podobně roku 1367 vysvětil Jan v katedrále oltář sv. Cyrila a Metoděje, zcela ve shodě s Karlovou obnovou úcty k těmto světcům.

Roku 1365 papež jmenoval Jana i budoucí pražské arcibiskupy papežskými legáty s právem visitace v bamberské, řezenské a míšeňské diecézi. Na jejich území se totiž nacházelo množství drobných lén České koruny, takže tyto oblasti – jakkoli měly vlastní panovníky – se v určitém smyslu dostaly vůči Praze do podřízeného postavení alespoň po stránce církevní. O tom, jaké důvěře císaře se arcibiskup Jan těšil, svědčí i to, že jej během své druhé cesty do Říma roku 1368 Karel jmenoval nejen správcem království, ale i poručníkem nezletilého následníka trůnu Václava. Úzká spolupráce císaře s arcibiskupem trvala až do posledních panovníkových dní.

Zůstane to v rodině!

V průběhu roku 1378 si stárnoucí císař Karel uvědomoval, že se přibližuje konec jeho pozemské pouti. Již dlouho pracoval na tom, aby jeho syn a dědic Václav byl obklopen spolehlivými rádci, díky nimž by i po Karlově smrti zůstala zachována mocenská kontinuita. Prvním z těchto rádců měl být právě pražský arcibiskup, bylo ale zřejmé, že tato funkce již překračuje síly stařičkého, více než osmdesátiletého Jan Očka. Proto panovník přišel s nabídkou, kterou arcibiskup nemohl a ani nechtěl odmítnout: císař u nového římského papeže zajistí Očkovo jmenování kardinálem, za což se Jan vzdá pražského stolce a novým arcibiskupem bude jmenován jeho synovec, Jan z Jenštejna. Ten byl v té době biskupem v Míšni a zároveň pravděpodobně od roku 1376 i kancléřem, tedy nejbližším spolupracovníkem mladého krále Václava. A skutečně: papež Urban VI. (v úřadu 1378–1389) jmenoval 17. září 1378 Jana Očka jedním z 29 nových kardinálů.

TIP: Císařovi muži: Kdo pomáhal Otci vlasti budovat české království?

Po odchodu do ústraní byl Janu Očkovi z Vlašimi dopřán už jen necelý rok života. Zemřel 14. ledna roku 1380 a jeho tělo bylo uloženo v katedrále sv. Víta do kaple, kterou sám založil a jež se dnes na jeho počest nazývá „Vlašimská“. Arcibiskup tak spočívá jen několik kroků od císaře Karla IV., jemuž byl po celý život oddaným a věrným spolupracovníkem.

Užívání vitamínů je v dnešní době velmi rozšířené, i když názory odborníků na jejich účinnost se mnohdy liší. Badatelé americké Univerzity Wake Forest v Severní Karolíně a jejich kolegové v rámci nedávného výzkumu zjišťovali, jaký vliv má denní užívání multivitaminů s minerály a kakaového doplňku stravy na duševní schopnosti seniorů. 

„V současné době existuje významná poptávka po bezpečných a účinných intervencích, které by pomohly chránit duševní schopnosti a zdraví během stárnutí,“ uvádí vedoucí výzkumu Laura Bakerová. S kolegy zorganizovali studii nazvanou COcoa Supplement and Multivitamin Outcomes Study for the Mind, zkráceně COSMOS-Mind.

Multivitamíny ve stáří

Výzkumu se zúčastnilo 2 262 mužů a žen ve věku 65 let a starších, z celých Spojených států. Část účastníků experimentu užívala multivitaminy s minerály, další část kakaový doplněk a zbylá skupina dostávala placebo. V případě multivitaminů šlo o běžný komerční produkt, výtažek z kakaa denně obsahoval 500 miligramů flavanolů, u nichž dřívější výzkum naznačoval, že by mohly mít pozitivní dopad na mozek. Vědci zjišťovali, jaký to má vliv na pokles duševních schopností v průběhu stárnutí.

Experiment trval celem tři roky. Na začátku experimentu a po každém uplynulém roce badatelé ověřovali u účastníků jejich paměť a další duševní schopnosti pomocí testů po telefonu. „Výzkum ukázal, že kakaový doplněk neměl vliv na duševní schopnosti lidí, zatímco multivitaminy s minerály statisticky průkazně podporovaly duševní schopnosti,“ shrnuje Bakerová.

TIP: Pro zpomalení stárnutí mozku stačí málo: Pomáhá například chůze do schodů

„Jde o první solidně podepřený důkaz, že dlouhodobé užívání multivitamínů prospívá duševnímu zdraví ve vyšším věku.“ Vědci na základně výsledků odhadli, že užívání multivitaminů během tří let zpomalilo pokles duševních schopností kvůli stárnutí asi o 1,8 roku, tedy o 60 procent. Jejich příznivý vliv byl více patrný u lidí se závažným kardiovaskulárním onemocněním. Podle Bakerové jde sice jen o předběžné výsledky, které bude nutné ověřit důkladnějším výzkumem, zatím to ale vypadá slibně.

Ačkoliv by název naznačoval, že má spotřebitel co do činění s výrobkem z mořských plodů, opak je pravdou: Běžně dostupné „krabí“ tyčinky neboli „surimi“, jak se jim říká v rodném Japonsku, zpravidla neobsahují ani gram krabího masa. Dokonce i v zemi původu jde o pouhý obchodní název a hlavní surovinu tvoří maso ryb, jež svou chutí připomíná korýše.

TIP: Zapovězené kalorie: Těmhle potravinám se raději vyhněte!

Ovšem zatímco v originální japonské verzi deklarované ingredience skutečně naleznete, ve složení těch tuzemských zpravidla figurují v množství nižším než 40 %; navíc jde o rozemleté zbytky s minimální nutriční hodnotou. Mezi ostatní přísady patří škrob, cukr, vaječné bílky, rostlinný olej, stabilizátory, aromata a další chemické přísady, přičemž nechybí ani nezbytné barvivo, jež vytvoří charakteristický červený odstín. 

Robotická sonda InSight pracuje na povrchu rudé planety již čtvrtým rokem, během kterých si připsala řadu zajímavých objevů a odeslala vědcům množství užitečných dat o morfologii Marsu. Nyní NASA zveřejnila zprávu o prvním záchytu seismických a akustických vln, způsobených dopadem meteoroidů na povrch planety. Vesmírné kameny dopadly na povrch Marsu během let 2020 a 2021 ve vzdálenosti 85 a 290 kilometrů od oblasti Elysium Planitia, kde InSight od listopadu 2018 působí.

První ze čtyř potvrzených meteoroidů vstoupil do marsovské atmosféry 5. září 2021. Meteoroid se podle vědců v tenké atmosféře rozpadl na nejméně tři části, přičemž každý z nich vytvořil na rudé planetě kráter. Místo dopadu se následně podařilo potvrdit snímkováním družice Mars Reconnaissance Orbiter. Další podobné události byly objeveny zpětně při kontrole dat sondy InSight. Podle vědců k nim mělo dojít 27. května 2020, 18. února 2021 a 31. srpna 2021.

Krátery vytvořené po dopadu meteoroidů na povrch Marsu. (foto: NASA/JPL-Caltech/University of Arizona, CC BY-SA 4.0)

Neviditelný déšť meteoroidů

Malý počet dopadů meteoroidů představuje do jisté míry záhadu – atmosféra Marsu je oproti té zemské velmi řídká a většina vesmírných návštěvníků by tak měla bez problémů atmosféru překonat. Seismometr InSight je navíc mimořádně citlivý a měl by být schopen zaznamenat ořesy způsobené dopady meteoroidů na tisíce kilometrů. Badatelé proto hodlají projít kompletní záznamy sondy a zkontrolovat, zda se v nich neukrývají další „podezřelé události“.

TIP: Robotický geolog InSight detekoval dvě doposud nejsilnější „marsotřesení“

Bohužel příliš mnoho nových poznatků jim již InSight zřejmě neposkytne. Čtyři roky strávené v prachem prosyceném prostředí rudé planety se na kondici sondy výrazně podepisují. Podle NASA je pravděpodobné, že se mise tohoto robotického seismologa chýlí ke svému konci. Z posledních dat o výkonu sondy vyplývá, že konec mise by mohl nastat již během letošního podzimu, nebo na počátku roku 2023.

Písemná podoba arabštiny, hebrejštiny či perštiny se odvozuje z tzv. protokanaánské abecedy, jejíž vznik se datuje zhruba do roku 1050 př. n. l., a na rozdíl od naprosté většiny dnes používaných písem se stejně jako ve starověku čte zprava doleva.

Historikové pro zmíněný fenomén dosud nenašli přesvědčivé vysvětlení, opírají se však o hypotézu dostupného materiálu: Podle ní v době před rozšířením papíru hrálo při volbě směru písma primární roli množství zdrojů použitelných coby podklad.

TIP: Zauzlované abecedy: 5 nejpodivnějších písem a jazyků

Zatímco řecká civilizace již využívala papyrus a další měkké materiály, na Blízkém východě se zpravidla psalo rytím do kamene. Uvedený postup vyžadoval obě ruce, a protože pravoruký rytec obvykle držel v levačce dláto a v pravačce kladivo, pohyboval oběma nástroji zprava doleva, aby viděl na text. Naopak při psaní na vyčiněné kůže stačila jedna ruka, častěji pravá, jež se ze stejných důvodů posunovala opačným směrem. Ačkoliv je dnes papír dostupný už ve všech koutech světa a ruční psaní vyžaduje mnohem méně času než v minulosti, na Blízkém východě se uchoval původní starověký systém. 

Přibližně před 160 tisíci lety, tedy během předposlední doby ledové, explodoval ve Velkém Magellanově mračnu bílý trpaslík jako supernova typu Ia. Záření exploze od té doby putovalo vesmírem až zhruba před 670 lety (v době vlády Karla IV.), dorazilo k Zemi.

K tomuto závěru dospěl tým amerických a australských odborníků, kteří detailně prostudovali pozůstatek supernovy SNR 0519−69.0. Podařilo se jim se slušnou přesností určit, kdy mohla být viditelná na pozemské obloze. Astronomové tento pozůstatek supernovy pozorují již dlouho, nyní jim poskytla detailní informace kombinovaná pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu a vesmírné rentgenové observatoře Chandra.

Rázové vlny supernovy

Badatelé analyzovali pohyby rázových vln zmíněné exploze. Zjistili, že nejrychlejší rázové vlny supernovy SNR 0519−69.0 se pohybovaly rychlostí 5 820 kilometrů za sekundu, zatímco nejpomalejší 1 670 kilometrů za sekundu. To jim umožnilo rekonstruovat okamžik exploze při pohledu ze Země do doby před zhruba 670 lety (s tolerancí +/- 70 let).

Supernova SNR 0519−69.0 byla pravděpodobně viditelná pouhým okem, i když nejspíš pouze v noci, jako nová jasná „hvězda“ ve Velkém Magellanově mračnu. To se nachází daleko na jižní obloze, takže supernovu mohli pozorovat jen lidé tropických oblastí a jižní polokoule. 

TIP: Odborníci NASA vytvořili nový model hvězdného monstra Eta Carinae

Mohli to být obyvatelé středověkého království Zimbabwe nebo třeba říše Inků, která se v té době rozkládala v Jižní Americe. Odborníci odhadují, že ve stejné době žil asi milion lidí v Austrálii, a i oni podle všeho mohli supernovu pozorovat.

Archeologové objevili v městě Esna na pravém břehu Nilu, asi 55 km jižně od Luxoru, téměř tisíc let starou skrýš se zlatými a stříbrnými mincemi. Mince byly objeveny v prostoru antického chrámu, který byl zasvěcený bohu plodnosti Chnumovi a jeho rodině. Chrám byl zatím odkryt jen zčásti a archeologický průzkum zde stále probíhá. Badatelé si nejsou jistí, proč někdo zanechal tyto mince právě v chrámu. Doufají ale, že jim detailní analýzy napoví víc o historii nalezených mincí.

Zlaté a stříbrné mince nalezené v chrámu v egyptské Esně. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC BY 4.0)

Poklad islámských mincí

Objevený poklad zahrnuje mince islámského původu, které byly ražené v různých obdobích, počínaje raným obdobím islámu. Mezi mincemi bylo nalezeno 286 stříbrných mincí králů a království té doby, společně se zlatými mincemi, mincí z Arménie, která byla ražena za vlády krále Lva II ve 13. století, a také bronzovými a mosaznými mincemi Osmanské říše.

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Mezi zmíněnými stříbrnými mincemi byly ve skrýši objeveny dirhamy, stříbrné mince, používané na území několik arabských zemí a ražené různými králi nebo sultány. Badatelé rovněž nalezli formy na mince a váhy, které byly používány v průběhu procesu ražení mincí.

Nápad využít erotické pomůcky jako materiál pro výrobu bot, dostal zakladatel firmy Rose In Good Faith David Teitelbaum během návštěvy výrobního provozu společnosti Doc Johnson, která se zabývá výrobou erotických hraček pro dospělé. Zaujalo ho množství nevyhovujících a poškozených produktů, které by jinak skončily ve spalovně nebo na skládce.

Vzhledem k tomu, že převažujícím materiálem pro výrobu erotických pomůcek je ethylenvinylacetát, rozhodl se, že vyřazené kusy zpracuje a použije je jako základ pro výrobu bot označovaných jako Plastic Souls. Ethylenvinylacetát se běžně používá jako materiál k výrobě různého sportovního náčiní – lyžařských bot, cyklistických sedel, hokejových rukavic a helem, vodních lyží nebo třeba rybářských prutů.

TIP: V Irsku byla vydražena slonovinová sexuální pomůcka z viktoriánské éry

Podle Teitelbauma jde o příspěvek k odpovědnějšímu nakládání s plastovým odpadem. Zákazníky firma ubezpečuje, že jejich recyklované boty jsou vyrobené výhradně z nepoužitých pomůcek – poškozených během výroby nebo těch, které neprošly výstupní kontrolou kvality.

Rybolov má v Maroku dlouhou tradici. V zemi zaměstnává přibližně půl milionu lidí a na jeho vrub lze přičíst plná tři procenta marockého HDP. Na exportu se podílí celými sedmi procenty.

Tradice, která přetrvává

Díky dobrým klimatickým podmínkám asi 700 km dlouhé pobřeží v marocké rybářské metropoli Dachle rybami doslova překypuje. Právě odtud pochází 65 % marocké rybářské produkce a jen v roce 2019 do přístavu doputovalo 630 milionů tun ryb a mořských plodů.

Tvář přístavních rybářských měst a vesnic mění v posledních letech k nepoznání turbulentní modernizace. Stejně tomu je i tady. Tradice versus modernizace, tak by se dala charakterizovat zdejší kontrastní situace. Zatímco se na moře vydávají stále moderněji vybavené rybářské lodě sledované satelity, zároveň se najdou rybáři lovící mnoha generacemi osvědčeným způsobem za pomoci malých loděk.

Pokrok se tlačí dopředu

Den co den se dlouho před svítáním tisíce drobných rybářů vypravují k pobřeží, odkud na svých kocábkách vyrážejí navzdory vlnám za nejistým úlovkem. Jejich úděl rozhodně není žádný med.

„Období od prosince do února je dost náročné, protože moře bývá rozbouřené. Lovit vyrážíme okolo druhé hodiny v noci a někdy zůstáváme i do čtvrté odpolední. Je to opravdu vyčerpávající. Tahle oblast je ale na mořské živočichy bohatá, a když je třeba, tak nám pomůže vláda,“ popisuje náročné řemeslo Mehdi Sheymi, jeden z místních rybářů.

Tradičním způsobem dnes rybáři loví hlavně chobotnice. Jenže Maroko má ambice stát se rybářskou velmocí a zastaralé vybavení je brzdou pokroku. Ten ale nelze zastavit a v lovu ryb má tak tradice neporazitelného soupeře.

Ranní rybí burza

Modernizace rychle mění i centrum marockého rybolovu, stotisícový přístav Dachla. Investice se ale vyplácí. „Lodě jsme například vybavili systémem satelitního sledování. Pracujeme také na projektu přístavu Dachla Atlantic, který nám pomůže zúročit bohatství celé oblasti. Bude tu mnohem více pracovních míst a Dachla se stane bránou Afriky,“ líčí budoucnost přístavu Mustapha Ouchkeni, jenž je zdejším delegátem rybolovu.

Čerstvá várka sardinek právě dorazila do přístavu. (foto: Shutterstock)

V noci se vydávají na lov i větší, modernější lodě a přístav začne znovu praskat ve švech po deváté hodině ranní. To když se lodě s úlovky vracejí. Bedny s různými druhy ryb se svážejí na rybí trh hned vedle přístavu, kde prodej funguje jako na burze. Zástupci jednotlivých exportních společností tady přesně vidí, co kupují. Pak už jen musí správně odhadnout cenu: ryby získá ten, kdo je ochotný zaplatit nejvíc. Burza funguje opravdu dobře, protože mezi kupujícími je obrovská konkurence. Obchodníci potřebují důležité odběratele a také zkušenosti. 

Vývoz do celého světa

Na burze jde vše velmi rychle a celý proces zpravidla netrvá déle než hodinu. Jamila Lekouatli, technická pracovnice v Dachle, popisuje následující logistický proces takto: „Ryby se přesouvají do továren pomocí chladicích nádrží, které je uchovají čerstvé. V průběhu procesu zpracování by teplota neměla překročit 5 °C. Ryby pak dáváme do vodních nádrží, které jsou rovněž chlazené.“

V továrně se ryby zpracují třeba na filety. Důraz se klade na kvalitu a správné třídění, naprostá většina ryb je určená na export. „Naše společnost vyváží i do Evropy, konkrétně do Itálie, Portugalska a Španělska. Vyvážíme všechny možné ryby a mořské plody,“ popisuje Lahcen Aalaw, zástupce exportní společnosti v Dachle.

TIP: Prázdné oceány: Kdy přijde doba posledních ryb na talíři?

Některé firmy vyvážejí i 97 % své produkce. Číslo jedna jsou pro mnohé z nich sardinky. „Maroko sardinky exportuje do celého světa a asi čtyři pětiny z nich jsou právě odsud, z Dachly. Hlavním produktem jsou sardinky v konzervách. O ty je opravdu velký zájem třeba ve Spojených státech,“ říká Reda Chami, generální ředitel jedné z exportních společností. Koneckonců možná si na marockých konzervovaných sardinkách, filetech nebo třeba mořských plodech čas od času pochutnáváte i vy. Podle smělých marockých plánů by se tak mělo dít čím dál častěji.