Dosud se mělo za to, že atraktivitu kořisti v očích hmyzu ovlivňuje trojice hlavních faktorů: pot, teplota pokožky a dech. Komáři a další obtížný hmyz se při „lovu“ orientují mimo jiné podle koncentrace molekul určitých plynů v okolním vzduchu. Například oxid uhličitý vydechovaný z plic savců indikuje blízkost teplokrevného živočicha, a komáry tak láká. Nedávný výzkum však prokázal, že se kromě toho při letu řídí zrakem – konkrétně je přitahují větší plochy červené, oranžové a žluté, tedy barevné spektrum blízké odstínům lidské pokožky. Naopak zelená, fialová, modrá a bílá je nechávají chladnými.

Žíznivé samice

„Jakmile komár zachytí ve vzduchu přítomnost konkrétní složky, například molekulu CO2, stimuluje to jeho oči, takže začnou skenovat okolí a zaměřují se na plochy odrážející světlo ve vlnových délkách charakteristických pro potenciálního hostitele,“ vysvětluje biolog Jeffrey Riffell z University of Washington, jehož tým uvedenou studii publikoval. 

Při sérii experimentů sledovali vědci chování samic komára egyptského, který v tropických oblastech přenáší horečku dengue, žlutou zimnici či virus zika. Ukázalo se, že po rozprášení oxidu uhličitého do vzduchu v pokusné místnosti začaly žíznivé samice vykazovat vyšší aktivitu a nápadně často nalétaly na skvrny v preferovaných barvách. 

První krok

Výzkumníci zatím nevědí, zda komáři vnímají barvy stejným způsobem jako lidé, nicméně většina jejich „oblíbených“ barevných tónů odpovídá dlouhým vlnovým délkám. Pokud badatelé použili filtry k jejich odstínění, komáři na barevné impulzy nereagovali. K obdobnému výsledku vědci dospěli, když z jejich genomu odstranili gen pro zrakovou percepci. 

TIP: Jak na nepříjemné komáry? Nevzdávejte plácání, pomáhá to!

Ačkoliv se výzkum nachází teprve v počátcích, autoři neskrývají naděje, že jde o důležitý první krok na cestě k definitivnímu vyvinutí účinných repelentů. Než se tak stane, možná postačí halit se za letních večerů do oděvů v barvách, jež zůstávají pro obtížnou havěť „neviditelné“. 

Erik Thorvaldsson, na něhož islandské ságy pamatují spíš pod jménem Eiríkr rauði – tedy Erik Rudý, zjevně nebyl žádný dobrák. Přízvisko si vysloužil jak zrzavým vousem a vlasem, tak svou prudce vznětlivou povahu. Zůstávala za ním krev a mrtví. Nejprve v Norsku, kde se zapletl do podezření z vraždy, později sprovodil ze světa pár svých čeledínů. A nakonec ještě dva syny jakéhosi Thorgesta, které zahubil na Islandu. Poslední zmíněný počin z něj učinil štvance: po tři léta se nesměl pod trestem smrti k ostrovu ani přiblížit. Kam se vrtnout? Erik se rozhodl, že pro sebe objeví nový a lepší ostrov, kde budou platit jen jeho pravidla. 

Země na obzoru

Odpadlíků, kteří byli vyhoštěni a v izolaci bídně zhynuli, severská historie překypuje. Erik se od nich v mnohém lišil. Předně tím, že platil za skutečně vynikajícího mořeplavce. Takže podle nekonkrétních rad pamětníků a sto let starých náznaků skutečně dokázal objevit kus zledovatělé souše, zhruba 500 kilometrů severněji od Islandu. A pozor – nešlo jen o ostrov, ale hned celou zemi! Pravda, musel ještě dlouho hledat, než na jihozápadě oné pevniny konečně narazil na místo vhodné k trvalému zasídlení. Jenže v ten okamžik vyvstal problém. Těžko mohl kolonizovat ty objevené končiny sám. Potřeboval osadníky, spoustu osadníků.

Jeho nehezká reputace běsnivce, kterého tu a tam popadne vražedný amok, mu znemožňovala nalézt pro kolonizaci podporu u norských jarlů. Takže nakonec improvizoval a rozhodl se vylákat dobrovolníky z Islandu. Ten byl sice na seveřanská měřítka nehostinný, ale pořád asi lepší, než země, kterou Erik objevil. Jenže vyvrhel na to šel chytře a vylíčil svou pevninu jako fantastický, vlídný a úrodný ráj. Zelenou zemi – Grønland – Grónsko. Když to zkrátíme, roku 986 dorazilo do cíle po nejrůznějších peripetiích zhruba 280 lidí na čtrnácti lodích. Oproti slibům je čekalo zklamání. Nejspíš by s Erikem hned sami zatočili, kdyby se nemuseli v pustině postarat o zachování holé existence. 

Mrazivá pustina

Život v Grónsku totiž rozhodně neoplýval medem a strdím. Museli si tu vystačit s neúrodnou půdou, velmi krátkou vegetační sezónou a nenarazili ani na mnoho travnatých pastvin. I když v končinách kolem jihozápadní části ovlivňoval podnebí teplý Golfský proud, rozhodně to tu nevypadalo jako v Norsku nebo na Islandu. Osadníci se museli v mnohém přeorientovat. Adaptovat. Jen o zemědělské produkci by tu nepřežili. Proto začali lovit a ve velkém rybařit. Stavěli svá sídla odlišným způsobem, protože dřevo tu našli stěží na otop. Erikovi věrní mezitím lanařili další osadníky z Norska a Islandu, takže se nakonec vesnice v Grónsku utěšeně rozrůstaly. 

Vikingové, muži i ženy, byly vnitřně i navenek zoceleným národem, uměli se poprat s osudem. Což je asi ten hlavní důvod, proč drsné grónské podmínky – drsnější než na severu Norska nebo na Islandu – ustáli. A dokonce tu začali prosperovat. Původní osady se plnily mohutnými kamennými stavbami, stájemi pro dobytek, velkými spížemi a seníky. Vyrostly zde kostely, klášter a veškeré zázemí, které by na dva a půl až pět tisíc stálých obyvatel mohlo potřebovat. A tak to šlo dalších 400 let. O tom, jak přesně to ve vikingském Grónsku vypadalo, mnoho nevíme. Písemné památky přímo z osad Vestribyggd – Godthåb a Eystribyggd – Julianhåb se totiž nedochovaly. 

Z cizí pošty

O životě zde se dočteme ze zdrojů „z druhé ruky“. Třeba z dopisů, které se dochovaly na Islandu. Z nich například zjistíme, že jakýsi Thorstein Olafsson požádal 16. září 1408 krásnou Sigrid Bjornsdottir o ruku a spolu se vydali za štěstím právě do Grónska. Cestou je vítr zanesl daleko mimo kurz, ale příběh měl dobrý konec. Do cíle nakonec bezpečně dorazili, vzali se v grónském kostele a komunita je přijala mezi sebe. 

O tom, že jsou živi a zdrávi, pak referují dopisy jejich příbuzných z Islandu ještě v roce 1409 a 1424. Také se při listování cizí poštou z počátku 15. století dočteme o tom, že v Grónsku u Hvalsey alias Velrybí zátoky, upálili čarodějnici. Běžný proces, nic divokého. Dá se tedy usoudit, že v Zelené zemi bylo živo. Jenže tyto zmínky o prosperující a živé kolonii na nejvzdálenější výspě vikingského světa, rázem utichnly. A žádné další informace se už v psané historii, tradovaných ságách a legendách neobjevily. 

Mimořádná bída 

To, co činí zmíněné listy mimořádné je, že neobsahují žádné zmínky o potížích, problémech či komplikacích. Kdyby se v Grónsku nějaký zádrhel vyskytl, nejspíš by si to pisatelé nenechali pro sebe. „Dopis popisuje obyčejnou řádnou svatbu v normální komunitě,“ říká Ian Sterling, archeolog Univerzity ve Stirlingu a jeden z mnoha odborníků, kteří dodnes neskrývají úžas nad tím, co Vikingové v Grónsku dokázali. A současně bádají nad záhadou, proč tak náhle a znenadání veškeré zprávy o kolonii mizí. 

Teorií o tom, proč se Grønland tak náhle odmlčel, se mezi fakultami archeologie a historie vyrojila do dnešních dní spousta. Americký archeolog Thomas McGovern vykresluje jejich nejčastější podobu slovy: „Hloupí Seveřané se usadili mimo rámec své ekonomiky, v místě svého výskytu rozhodili životní prostředí a nakonec vymřeli, když se ochladilo.“ Něco na tom je. Objevná výprava Erika Rudého se totiž šťastně kryje s obdobím tzv. středověké teplé periody. Mezi lety 900 až 1300 si evropský svět užíval tak trochu jiného „globálního oteplení“, tedy cyklu vyšších teplot. 

Díky tomu se ke Grónsku v létě dalo i na vikingském drakkaru proplout bez rizika, které by přinášely plující ledovce. Oteplení způsobilo, že se i na dalekém severu podařilo nalézt cíp země bez trvale zamrzlé půdy, která se s trochou píle dala zúrodnit a využít k pastvě. Byla to shoda příznivých okolností, kterou kolem roku 1257 zakončila erupce indonéské sopky Lombok. Tu sice od Grónska dělí 12 500 kilometrů, ale šlo o nejsilnější erupci vulkánu za posledních sedm tisíc let. A tunami vyvrženého popílku ochladila sopka klima na celé planetě. Ovlivnila tím i kolonii a přiblížila ji zániku?

Spíš ne

Tady se hodí zmínit, že své životní prostředí si ke svému neprospěchu silně modifikovali sami osadníci. Volně se pasoucí krávy a ovce spásaly řídké porosty travin, což způsobovalo půdní erozi. Stavba domů i jejich vytápění si žádaly enormní množství dřeva. A o palivo tu byla velká nouze. Po pár generacích tu nejspíš nerostly žádné „velké“ stromy, se kterými by se daly vyspravovat lodě – jak pro dálkové plavby, tak pro lokální rybaření. Tím se snižoval kontakt se zbytkem světa, vázlo zásobování a snižovala se prosperita. V Evropě také výrazně poklesla hodnota mrožoviny, cenného vývozního artiklu grónské ekonomiky. 

Tento artikl potomkům Erika Rudého vydělával na dovoz luxusního zboží. Mohli si dopřávat medovinu a sušené ovoce, zdobit domy skleněnými vitrážemi, dovážet palivové i stavební dřevo. Osídlení na dálném severu zjevně nekolabovalo, ale postupně přicházelo o možnosti a varianty dalšího růstu a rozvoje. A jak to bylo s tou zimou? Dosud se mělo za to, že kolaps kolonie zapříčinila hlavně relativně rychlá proměna už tak dost chladného klimatu k mrazivým extrémům  – příchod malé doby ledové. To ale nyní zpochybňuje důsledně provedená studie badatelů z univerzit v Buffalo a Massachusetts. S tím, že kritický faktor – mráz, nahrazuje jiným nemilým jevem – suchem.

Úporné sucho

Na základě geologického a glaciologického rozboru ledovcových jáder se podařilo zmapovat průběh teplot v Grónsku za poslední dva tisíce let. Přičemž se ukázalo, že 10. století (doba, kdy se tu Vikingové usadili) nebylo o nic mrazivější, než 15. století, kdy Vikingové záhadně zmizeli. Co se za tu dobu ale změnilo, a je patrné z archeologického záznamu, podtrženého rozborem bakteriálních společenstev v půdě, bylo rozložení a celková vydatnost srážek. 

„Zjistili jsme, že teploty se v průběhu staletí v okolí severského osídlení téměř nezměnily, ale výrazně se proměnila dostupnost vody,“ shrnuje to paleoklimatolog Po-jang Čao. Sucho se propsalo do toho, kolik píce vycházelo ve vegetační sezóně na dobytek, i kolik sena se dalo nastřádat na zimu. Do toho, kolik zbylo na zimu paliva, a jak rychle se porost obnovoval. I do toho, kolik potravin a zásob se dalo v krátkém čase grónského léta vypěstovat.

Grónská zima přitom každý rok vystavovala stále totožný a nemilosrdný účet, který ale obyvatelé – byť už se na místní podmínky dobře adaptovali – nebyli schopni splácet. „Nikterak tím neshazujeme dosavadní závěry o síle místní zimy a mrazu, ani teorie o ekonomickém úpadku,“ dodává Čao. „Sucho bylo v Grónsku prostě jen dalším hřebíčkem do rakve osídlení, které už od svého počátku balancovalo na hraně přežití. A někdy na počátku 15. století došlo k situaci, jež se pro místní stala neúnosná.“ 

Zapomnění 

Za kolapsem kolonie mohla stát podstatná maličkost: to, že struktura severské společnosti vytvořila konflikt mezi krátkodobými zájmy těch, kdo jsou u moci, a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku. V tak riskantním prostředí, jakým Grónsko nepochybně bylo, stačil jeden špatný vůdce, aby kolonie přestala fungovat. 

Obyvatelé přitom nutně nemuseli drasticky pomřít během jedné tuhé zimy. Nejspíš je nečekaly ani žádné kanibalské bojůvky. Podmínky prostředí, ovlivněné podnebím, se samy postupně postaraly o to, že si každá rodina mohla dovolit méně a méně potomků. Až po pár generacích nezůstala osadníků víc než jen hrstka. Příbuzenská blízkost jim mnohdy bránila v zakládání nových rodin. Stejně tak se omezovaly jejich zdroje obživy a ekonomické možnosti.

TIP: Kam zmizel postrach Evropy: Kdo stál za pádem obávaných Vikingů?

Kolonie nakonec nedokázala komunikovat se světem, protože už neměla dost námořníků na to, aby každou sezónu vypravila loď naloženou mrožovinou a kožešinami, jež by směnila za zboží. Změna to nebyla náhlá nebo drastická, ale pozvolná a konstantní. Nikdo z místních nepopisoval útrapy a mimořádné komplikace, protože tohle byl standard – normální situace. I když tedy máme rádi velké záhady, výrazné historické předěly a dramatická rozuzlení, Vikingové v Grónsku nejspíš dočista obyčejně vymřeli.

Ačkoli neexistují záznamy o tom, jak přesně útvar vznikl, jde s největší pravděpodobností o pozůstatek nepovedeného průzkumného vrtu. Pouze ústně koluje historka o tom, jak se v 70. letech 20. století propadla zem pod vrtnou soupravou sovětských vědců. Ti se pak pokusili zlikvidovat škodlivé plyny pomocí plamenů a možná doufali, že oheň nebude mít dlouhého trvání. 

TIP: Turkmenistán zvažuje uzavření „brány do pekla“ v poušti Karakum

O půl století později ale obří jáma stále hoří a nic nenasvědčuje tomu, že by zásoby plynu docházely. (Turkmenistán koneckonců disponuje jedněmi z nejrozsáhlejších ložisek zemního plynu na světě.) Jeden z lidí, kteří místo navštívili, popisuje klima na okraji jámy takto: „Žár stoupající z kráteru je nesnesitelný a odpolední slunce teplo ještě zesiluje … Představte si horko, které vás udeří do obličeje při otevření trouby. Jen je mnohem teplejší, útočí na celé vaše tělo a nedá se mu tak snadno vyhnout.“ 

Alkohol je jednou z nejvíce užívaných návykových látek, takže se rozhodně vyplatí detailně znát jeho účinky na lidské zdraví. Leccos už o alkoholu víme, může například trvale poškozovat DNA, vyvolávat rakovinu, snižovat duševní schopnosti a zmenšovat mozek. 

Podle nového výzkumu týmu, který vedli odborníci britské Oxfordské univerzity, pití alkoholu vede ke zrychlenému stárnutí přímo na buněčné úrovni. Projevuje se to rychlejším zkracováním telomer, koncových částí chromozómů, které se jinak zkracují při každém dělení buňky. Ačkoliv detaily stále nejsou příliš jasné, kratší telomery znamenají kratší život.

Alkohol a telomery

Anya Topiwala a její kolegové zpracovali data o více než 245 tisících lidí, která pocházejí z projektu „UK Biobank“ a obsahují i délku telomer. Jejich výsledky ukázaly těsnou souvislost mezi intenzivním pitím alkoholu a kratšími telomerami. Lidé, kteří vypijí více alkoholu, než odpovídá 11 sklenicím vína týdně, mají telomery kratší, jako by přišli o tři roky života.

TIP: Láhev vína týdně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje rakoviny podobně jako 10 cigaret

„Naše výsledky podporují představu, že alkohol, obzvláště při nadměrném pití, přímo ovlivňuje délku telomer,“ potvrzuje Topiwala. „Kratší telomery jsou rizikovým faktorem, který zřejmě zvyšuje hrozbu výskytu závažných nemocí typických pro stáří, jako je například Alzheimerova choroba.“ Badatelé rovněž zjistili, že záleží na množství vypitého alkoholu. Proto má podle nich smysl pro zdraví i pouhé omezení spotřeby alkoholu.

Jedním z hlavních rysů první světové války se stalo její pronikání téměř do všech oblastí života společnosti. Už prusko-francouzskou válku (1870–1871) doprovázelo nasazení obrovských armád a zapojení širokých vrstev obyvatelstva (především na francouzské straně), což mohlo a mělo zapůsobit jako varovně vztyčený prst.

Churchillova prorocká slova

Mnozí se ale domnívali, že příští konflikt i tak proběhne v relativně omezeném měřítku jako kabinetní války minulých století. Jeden z mála, kdo prokázal jasnozřivost, byl v roce 1901 mladý britský konzervativní poslanec Winston Churchill: „Války vedené národy budou hroznější než ty, jež vedli králové.“

Varování jeho i dalších podobně smýšlejících lidí však nepadlo na úrodnou půdu. Byť se od roku 1900 celkem pravidelně objevovaly apokalyptické vize dalšího konfliktu, nepodařilo se vyvinout dostatečné úsilí k odvrácení katastrofy.

Soupeření mezi Francií a Německem patřilo k určujícím jevům evropské politiky téměř po celé 19. století. Zemi galského kohouta stále sžíral debakl z poslední války, který navíc vyústil ve ztrátu Alsaska a Lotrinska. Francouzi prahli po odvetě a odmítali se vzdát myšlenky na opětovné získání těchto území.

Na druhé straně Němci ještě v éře železného kancléře Otty von Bismarcka opakovaně uvažovali o zahájení další preventivní války proti sílícímu odvěkému nepříteli a nemohlo být ani řeči o tom, že by dobrovolně tuto kořist vrátili. V tomto směru měli pacifisté na obou stranách velmi ztíženou úlohu – národní hrdost byla příliš silná, aby Berlín či Paříž uhnuly z nastoupené konfliktní linie.

Balkánský sud prachu

Podobně byly mocnosti „zakopané“ také v dalším neuralgickém bodě evropské politiky – na Balkáně. Rakousko po staletí válčilo s Turky z náboženských důvodů, jenže ty se vzrůstem nacionalismu v 19. století poněkud ustoupily do pozadí. Další oslabování „nemocného muže na Bosporu“ již nebylo v zájmu Vídně. Znamenalo by to sílící Srbsko i další národní státy, které měly zálusk na všechna území obývaná jejich soukmenovci, z nichž podstatná část žila právě v podunajském soustátí.

Rakousko-Uhersko si na druhou stranu nepřálo ani vlastní významnou expanzi tímto směrem, protože by se takto zbytečně zvýšil podíl Slovanů pod vládou Františka Josefa I. Ten si zkrátka přál udržení statu quo na Balkáně. 

Vzhledem k imperiálním ambicím ruského cara využívajícího dobrého vztahu se Srby a turbulentní situaci po obou balkánských válkách (1912–1913) mnozí tušili, že právě neklidný poloostrov zapůsobí jako rozbuška příštího velkého konfliktu. Tomu se překvapivě pokusili v kritickou chvíli vyhnout sami Srbové, když na rakouské ultimátum po sarajevském atentátu odpověděli celkem smířlivě.

Pokračování: Anatomie jednoho šílenství (2): Dalo se zabránit první světové válce?

Některé body požadované Vídní však šly proti samotné podstatě srbské svrchovanosti, takže Bělehrad mohl tento dokument přijmout jako celek jen za cenu velkého pokoření. Vzhledem k vypjatému nacionalismu si vedoucí činitelé něco takového nemohli dovolit. Před pouhými 11 lety proběhl krvavý puč, během nějž spiklenci zavraždili Alexandra I., jeho manželku, několik příbuzných a také čelní vládní představitele. Nový král Petr I. se právem mohl obávat reakce radikálů na případnou kapitulaci před rakouskými požadavky.

Start více než měsíc dlouhé lunární mise Artemis I je naplánovaný na 29. srpna. Možnost startu se nabízí od 14:33 SELČ a toto okno zůstane otevřené po dvě hodiny. Pokud se start i zbytek mise podaří, vrátí se modul po 42 dnech na Zemi 10. října. V případě neúspěchu například kvůli počasí, plánuje NASA další starty na 2. a 5. září (návrat by se v takovém případě uskutečnil 11. a 17. října). Pokud by nevyšly ani tyto termíny, muselo by se dva týdny počkat.

S výškou 98 metrů jsou raketa SLS (Space Launch System) společně s modulem Orion vyšší než socha Svobody. Stroj čeká na let k Měsíci v hangáru v Kennedyho vesmírném středisku na floridském mysu Canaveral po opravách, které byly potřeba po červnových testech. Během nich se objevilo několik technických problémů včetně úniku paliva.

Raketa je připravená

Představitelé NASA na tiskové konferenci ujistili, že veškeré potíže se podařilo vyřešit a testování rakety je téměř u konce. Upozornili však, že se termín startu může posunout nejen z důvodu nestálého floridského počasí, ale i kvůli jiným problémům, které mohou vyvstat před přemístěním rakety na startovací rampu. Finální závazek pokusit se o start 29. srpna padne podle NASA nejdříve týden před tímto datem.

Program Artemis je zaměřený na průzkum a využití zdrojů ve vesmíru, včetně Měsíce a v budoucnu i Marsu. Má ambici dostat Američany opět na lunární povrch, kde byli naposledy v roce 1972 v rámci programu Apollo. Poprvé by na Měsíci měla stanout také žena – proto je také mise pojmenovaná po řecké bohyni spojené s Měsícem.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Artemis I je první fází tohoto programu. Součástí fáze Artemis II má být už dosažení oběžné dráhy kolem Měsíce s posádkou na palubě. V rámci mise Artemis III pak mají lidé opět stanout na lunárním povrchu. Podle dřívějších odhadů NASA se poslední fáze uskuteční nejdříve v roce 2025.

Všechny dosud popsané druhy dinosaurů se rozmnožovaly kladením vajec. Víme, že například dlouhokrcí sauropodi na nich seděli, zatímco třeba raptoři je ponechávali osudu. Paleontologové však na základě fosilních nálezů mohou jen těžko zjistit, jak dlouho vejce ležela v hnízdě, než se z nich vylíhli potomci. Tým pod vedením Gregoryho Ericksona z Floridské státní univerzity se nicméně rozhodl najít odpověď v případě ptakopánvého hypacrosaura a malého rohatého protoceratopse.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

Badatelé analyzovali růstové linie zbylé po zubech nevylíhnutých embryí a zjistili, že u prvního zmiňovaného rodu se mláďata drala na svět po uplynutí 5,8 měsíce, zatímco u druhého zhruba za poloviční dobu. Většina ostatních druhů se pravděpodobně líhla v obdobném časovém rozmezí, tedy v řádech měsíců – a právě tak dlouho trvá „dozrávání“ vajec u převážné části dnešních plazů. Naopak u ptáků, kteří se z dinosaurů vyvinuli, jde zpravidla jen o týdny.

Otisky prstů představují jednu z mála jistot, na kterou se mohou kriminalisté spolehnout: Podle zákonů pravděpodobnosti nežijí na Zemi dva lidé s totožným daktyloskopickým profilem, a liší se dokonce i papilární linie jednovaječných dvojčat. Na zmíněném principu ostatně funguje řada bezpečnostních zařízení, kupříkladu čtečky prstů pro odemykání vstupu. Přesto se nejedná o stoprocentní metodu – podle technologické společnosti Apple hrozí u jejích výrobků riziko zhruba 1 : 50 000, že dojde k náhodnému prolomení zabezpečení. 

Oproti tomu u skenování obličeje se pravděpodobnost zneužití pohybuje údajně kolem jedné k milionu, a podle výrobce jde tudíž o nejsofistikovanější ověřovací systém na trhu – pokud ovšem dotyčný nemá jednovaječné dvojče. V takovém případě existuje značná šance, že technologie selže a nechá se zmást, jak už se to ostatně několikrát stalo. V roce 2017 navíc takto dokázal jistý americký chlapec náhodně odemknout telefony svých rodičů, patrně díky podobným rysům tváře.

Životní zážitek

Pravděpodobnost, že žena přirozeně počne jednovaječná dvojčata, se odhaduje na 1 : 250. Snad každá taková dvojice sourozenců má pak v zásobě řadu historek, jak se v dětství vydávali jeden za druhého, přičemž dokázali obelstít rodiče i učitele. Coby „obyčejní“ smrtelníci jsme jim zmíněnou výhodu pochopitelně záviděli – a přitom nelze vyloučit, že se podobný kousek podařil mnohým z nás. Jen jsme o tom neměli tušení. 

„Nastupoval jsem právě do letadla a na mém místě někdo seděl, tak jsem ho poprosil, aby se posunul. Otočil ke mně hlavu – a dívala se na mě moje vlastní tvář,“ popsal pro BBC svůj životní zážitek Neil Douglas, který tehdy letěl do Irska na svatbu. Navíc oba muži později zjistili, že bydlí ve stejném hotelu. Když se pak druhý den společně vyfotili, snímek obletěl sociální sítě a přes noc se stal virálním.

Ne tak úplně stejní

V roce 2015 využila doktorandka Teghan Lucasová ve své studii databázi antropometrických údajů více než čtyř tisíc osob, ve snaze nalézt mezi nimi shodu. Při uplatnění sedmi různých parametrů – jako například vzdálenosti očí a uší – se u dvou lidí dokonalá shoda nenašla, a velmi přesný algoritmus proto nedokázal identifikovat dva zcela stejné jedince. Pokud by Lucasová k vyhledávání použila ještě jeden znak navíc, šance na úspěšný výsledek by dosahovala zhruba jedné ku bilionu.

Jenže co znamená totožná tvář? V případě elektronického rozpoznávání obličejů hraje roli každý milimetr. I kdyby dva lidé náhodou sdíleli zcela identické rysy a lišili se pouze v rozměru ušního boltce, systém je vyhodnotí jako různé osoby. Pro lidské oko jsou však podobné detaily nepostřehnutelné, a i když je zaregistruje, nepřikládá jim přílišnou váhu. Při rozpoznávání tváří se totiž soustředíme na celek a do naší rozlišovací schopnosti zasahuje řada kulturních vlivů, například jak často jsme zvyklí soubor nějakých rysů vídat a porovnávat. Pokud se tedy příliš nesetkáváme s příslušníky jiných etnik, má náš mozek tendenci je označit nálepkou „všichni vypadají stejně“.  

Na rozdíl od počítačů jsme rovněž zvyklí pracovat s časem a proměnami. Protože nevyhodnocujeme konkrétní části jednotlivě, poznáme své blízké, i když se nechají ostříhat nebo se namalují. Také tvář, která zestárla, si zachovává základní rysy, jež stále poznáváme. Pokud zahrneme všechny popsané proměnné, bude šance na nalezení dvou zdánlivě stejných osob daleko vyšší. Dokonce se říká, že každý z nás má někde až sedm takových dvojníků. Pravda je však ještě zajímavější – jsou jich nejspíš desítky. 

Jak najít toho svého?

Pokud ovšem někde více či méně „povedeného“ dvojníka skutečně máme, dá se to vůbec zjistit? Pro ty, kterým uvedená otázka nedá spát, se nabízí hned několik možností. Zájemci mohou využít služby mnoha speciálních online portálů, kam lze nahrát svoji profilovou fotografii a počkat, zda algoritmus vyhledá v databázi odpovídající snímek. Podmínkou samozřejmě je, aby na server vložili své podobenky oba potenciální dvojníci. Fakt, že ke kýžené shodě nedojde, tak ještě neznamená, že nikdo takový na světě neexistuje.

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Vůbec největší šanci na úspěch slibuje web twinstrangers.net, kam každý týden přibývají tisíce nových obličejů a momentálně jich stránka čítá na 9,5 milionu. Někteří uživatelé už mezi nimi našli dokonce ne jednu nápadně podobnou tvář, ale dokonce dvě či tři. Správci webu kromě toho organizují osobní setkání dotyčných. A kdo to s vyhledáváním dvojníka myslí vážně, může využít i služby hned několika mobilních aplikací.

V roce 2009 byly na povrchu Měsíce poprvé objeveny lunární propasti (anglicky lunar pits), velké jámy přibližně kruhovitého tvaru, které bývají hluboké i desítky metrů. Nejde o klasické krátery, které jsou na rozdíl od lunárních propastí způsobeny dopadem meteoritů. Tyto propasti připomínají spíše závrty, nebo jeskyně. Pro vědce jde o mimořádně zajímavá místa, kde by se v budoucnu mohla vzniknout základna pro astronauty. Dnes jich je známo přes 200, přičemž u 16 z nich jde zřejmě o prostory vytvořené zřícením stropu dávného lávového tunelu.

Jaké je ale v těchto propastech na povrchu Luny prostředí? Odpověď nabízí David Paige z Kalifornské univerzity v Los Angeles se svými spolupracovníky, kteří analyzovali data amerického lunárního orbiteru Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) a provedli počítačové simulace teplotních poměrů u vybraných měsíčních propastí.

Přívětivé propasti

Vědci dospěli k závěru, že dotyčné propasti, které se nacházejí v Moři klidu (Mare Tranquillitatis) a v Moři touhy (Mare Ingenii), mají velmi příznivou teplotu. Na trvale zastíněných místech se teplota v propastech prakticky stále pohybuje kolem 17 °C. Teploty na povrchu Měsíce přitom dosahují zhruba 127 °C za lunárního dne a během lunární noci klesají na zhruba mínus 173 °C.

TIP: Naděje pro kolonisty? Podle sondy GRAIL jsou na Měsíci velké lávové tunely

„Lunární propasti jsou fascinující útvary na povrchu Měsíce,“ uvádí Noah Petro z Goddardova kosmického střediska NASA, který je členem týmu orbiteru LRO. „Když známe teplotu a stabilitu jejich prostředí, jsou pro nás ještě lákavější. Lidé v minulosti využívali jeskyně na Zemi a teď se do nich možná vrátíme na Měsíci,“ připomíná Petro. Tyto pozoruhodné prostory jsou k tomu jako stvořené. Kromě stabilní teploty totiž nabízejí i určitou ochranu před kosmickým zářením a mikrometeority.

Nejspíš to máme v genech, že pro lidské děti je největší zábavou se máchat v blátě. Pokud jde o bláto, v němž se prošla velká zvířata, je to něco jako hřiště snů. Když před více než 11 tisíci lety, na sklonku nejmladší doby ledové, putovaly rodiny s malými dětmi v oblasti, která je dnes známá jako národní park White Sands v Novém Mexiku, hrály si děti v malých jezírkách, která vytvořili svými šlápotami velcí lenochodi. Paleontolog Matthew Bennett z britské Univerzity v Bournemouthu a jeho kolegové mají štěstí v tom, že stopy po uvedené dětské hře ve stopách lenochodů zkameněly a zůstaly krásně zachovalé do dnešních dnů.

Stopování historie doby ledové

Bennett často navštěvuje White Sands a detailně tam analyzuje objevené stopy. Je jich tam velké množství, jak po našich předcích z doby ledové, tak i po řadě druhů tehdejších živočichů, včetně zástupců tzv. megafauny, tedy velkých druhů, z nichž bohužel většina vyhynula po příchodu prvních lidí.

Stopy, o nichž je řeč, ve White Sands zanechali zřejmě lenochodi rodu Nothrotheriops. Tito pozemní lenochodi přitom patřili k těm menším, i tak ale dosahovali délky téměř tří metrů a hmotnosti 250 kilogramů. Zůstaly po nich zhruba tři centimetry hluboké a čtyřicet centimetrů dlouhé stopy.

Mezi stopami lenochodů badatelé objevili přes 30 stop dětí ve věku 5 až 8 let. Podle všeho se výborně bavily a běhaly kolem svých rodičů, kteří zřejmě sháněli něco k snědku. „Ve White Sands se setkáváme se stopami dětí doby ledové velmi často,“ prozrazuje Bennett. „Musely tam zanechávat stovky perfektních stop denně.“

Image

Čtěte také

Národní památník Bílé písky: Zimní krajina uprostřed léta