V oceánu se občas stává, že se někde objeví hejno medúz, které pak komplikují život místním lidem i turistům. U pobřeží severního Izraele, v okolí přístavu Haifa, je teď ale moře doslova zaplavené obrovským množstvím medúz kořenoústek Rhopilema nomadica. Moře je úplně poseté medúzami, které jsou všude mezi hladinou a mořským dnem, až do hloubky několika stovek metrů.

Podobné „nájezdy“ medúz se u Haify odehrály v letech 2015 a 2017. Letos to ale opravdu stojí za to. Kde se vzalo tak neobvykle veliké množství medúz? Odborníci izraelské agentury Nature and Parks Authority (NPA) se domnívají, že v tom mohou hrát podstatnou roli lidské aktivity, jako je znečištění Středozemního moře, příliš intenzivní rybolov a stoupající teplota kvůli globálnímu oteplování.

Potíže s medúzami

„Záplava medúz během letošního léta může mít katastrofické následky pro mořské ekosystémy v širokém okolí Haify, nemluvě o škodách na turismu a místním průmyslu, který je spjatý s oceánem,“ varuje mořská ekoložka Ruthy Yahel z NPA. „Už teď jsou patrné škody na řadě míst. Medúzy připravují o potravu další živočichy, především ryby. Ucpávají pumpy a systémy odsolovacích zařízení, poškozují chladicí systémy elektráren. Znemožňují rybolov i využívání pláží.“

TIP: Medúzy a činnost člověka: Čelíme útoku žahavých chapadel?

Web Live Science připomíná, že navzdory zakořeněným radám není dobré léčit popálená místa na těle močí. Takový postup ve skutečnosti popálení často zhorší, protože žahavé buňky, které zůstaly v ráně, vyloučí ještě více jedu. Postižení lidé by měli odstranit zbytky medúzy pokud možno pomocí nástroje a použít na popáleniny něco kyselého, jako například ocet.

Varan komodský vypadá na první pohled neohrabaně, ale mrštnost mu rozhodně nechybí. Na krátkou vzdálenost vyvine při běhu úctyhodnou rychlost 20 kilometrů v hodině, potopí se až do hloubky pěti metrů a mladým jedincům nedělá problém šplhat po stromech. Přesto se oběti největšího žijícího ještěra nemusí obávat dlouhodobého pronásledování a štvanic.

Pach čerstvé mršiny

Základem varaní lovecké taktiky je dokonalá znalost životních zvyklostí kořisti a bezbřehá trpělivost. Ještěr například ulehne u stezky, po které chodí jeleni, divoká prasata, kozy a další zvířata k napajedlu, a vydrží čekat celé hodiny na příhodný okamžik. Nic netušící zvíře nechá přiblížit třeba na pouhý metr a pak prudkým výpadem zaútočí. Oběti míří na nohy a srazí ji tak k zemi. Pak svůj úlovek rozsápe. Tlamu má plnou ostrých zubů s pilovitým okrajem a jimi rve zaživa maso z těla. Pomáhá si i silnýma nohama s velkými drápy.

Jakmile je varan přesvědčen, že se už kořist nedokáže zvednout a utéct, dopřeje si krátký odpočinek. Jen co popadne dech, vede finální útok na břicho oběti. Zvířeti, které mezitím upadlo do šoku, rozerve vnitřnosti a nechá je vykrvácet. U malých tvorů se varan komodský nezdržuje postupným útokem a rovnou jim sevře hrdlo. Byly popsány i útoky, které vedl úderem silného ocasu. Dokáže tak prý srazit k zemi divoké prase či jelena. Někteří přírodovědci pozorovali varany komodské při útocích na vysoce březí laně. Podezírají plazy, že chtějí u laní vyvolat spontánní potrat, aby si mohli pochutnat na vypuzeném plodu. Na usmrcené kořisti začne varan bez prodlení hodovat. Může si být jistý, že se kolem čerstvé mršiny brzy začnou potloukat další hladoví varani. Pach čerstvého masa je přiláká až ze vzdálenosti čtyř kilometrů.

Kanibal a žrout nebožtíků

Mohutné svaly čelistí a krku dovolují varanovi rvát z kořisti velké kusy masa a rychle je spolykat. Jestliže velké kočky nechají z úlovku až třetinu původní hmotnosti, po varanovi zbude z mršiny jen osmina.

Potravu tráví ještěr na sluníčku, protože teplo urychluje látkovou přeměnu. Některé nestravitelné zbytky, například rohy, zuby nebo chlupy, nakonec vyvrhne. Někdy varani zvrátí i celou polknutou porci. Stává se to v krajně vypjatých situacích, kdy jim plné břicho brání v boji nebo v útěku před silnějšími příslušníky jejich vlastního druhu. Varan je schopen strávit více než 90 % všeho, co spolkne. Pro porovnání, velké kočky a další draví savci vyloučí ve výkalech asi 35 % z hmotnosti přijaté potravy.

Varaní tělo je velmi výkonný organismus a jak je vidět, energii na jeho provoz si ještěr dokáže získat téměř z čehokoli. V tlamě má jen pár chuťových buněk, a tak je mu prakticky jedno, co žere. Nepohrdne ani kůží a kusy střev mává tak dlouho, až z nich vyklepe tráveninu. Pak je rovněž spořádá. Pach obsahu střev ovšem varana komodského skutečně odpuzuje. Toho někdy využívají mladí varani, kteří se vyválí v trusu, aby se tak chránili před kanibalskými výpady dospělých jedinců. Jakákoli ochrana před staršími varany se mláďatům bohatě vyplácí. V některých lokalitách tvoří mladí jedinci až 10 % potravy, kterou dospělé kusy zkonzumují.

Navzdory pověstem existuje jen málo ověřených případů, kdy varan komodský usmrtil člověka. Poměrně často se ovšem stává, že ještěři vyhrabou z hrobu nebožtíka. Domorodci proto pohřbívají své mrtvé do jílovité půdy, kde má varan potíže s hrabáním, a navíc vrší na hroby těžké kameny.

Vytrvalý samotář

Měřeno množstvím zkonzumované potravy ale největší ještěr světa není nijak zvláštní jedlík. K tomu, aby se dosyta nažral, mu stačí během roku spořádat ve dvanácti porcích kolem 150 kilogramů masa. Vlk, který váží zhruba půlku toho, co běžný varan, spotřebuje za rok desetkrát víc.

Delší půst varanovi nevadí. Když se mu zdaří lov, vměstná do sebe najednou potravu, jež se vyrovná 80 % hmotnosti jeho těla. Z toho také vyplývají rozporuplné zprávy o tom, jak je varan komodský vlastně velký. Obvykle dorůstá maximální délky kolem tří metrů a hmotnosti 70 kilogramů. Nejtěžší známý kus vážil 166 kilogramů. Podstatná část hmotnosti tohoto zvířete ovšem zřejmě připadala na obsah útrob nacpaných při nedávných hodech.

Varan šetří energií, kde může. Rozkládající se maso cítí až na deset kilometrů a když má k dispozici dostatek mršin, s lovem se vůbec nenamáhá. Kolektivní hody na mršinách jsou s výjimkou páření jednou z mála příležitostí, kdy se varani scházejí ve větším počtu. Jinak jsou to samotáři.

Kolem Marilyn Monroe se už za jejího života točila spousta senzací. Média se ji rozhodla prezentovat jako sex symbol – se vším, co k tomu tehdy patřilo. Jejich líčení ulpívalo na erotické vyzývavosti a doplňovalo ho naivní hloupostí, labilitou a nespolehlivostí. Sama Marilyn přitom tuto škatulku nenáviděla. Jenže přehrát se do role seriózních postav se jí nedařilo. Milostné kotrmelce a frustrace přebíjela uklidňujícími prostředky, na kterých si kvůli tomu vytvořila návyk... 

Dědičná zátěž

A přitom není divu, že měla takové problémy. Klíč k nim můžeme najít už v jejím nejranějším dětství. Její matku Gladys opustil partner ještě před narozením malé Normy Jeane. Čtyřiadvacetiletá svobodná matka zaměstnaná jako střihačka měla svých starostí dost. Trpěla psychickými poruchami – zdědila sklony k paranoie a schizofrenii. Když se k tomu přičetla práce na směny a hypotéka, dopadlo to pro malou Normu špatně. Putovala do pěstounské rodiny, chvíli se ocitla u příbuzných a nakonec skončila v sirotčinci. Aby se z něj dostala, provdala se v den svých šestnáctých narozenin za prvního, který se namanul. Sekla se střední školou a nastěhovala se k němu. Jestli ovšem měli šestnáctiletá dychtivá teenagerka a o pět let starší dělník z místní továrny skutečně rovnocenný vztah, lze spíš pochybovat. 

Nuda a šeď

Jenže pak přišla válka a její manžel narukoval do armády. Na Normu čekala ubíjející práce v armádním průmyslu. Pracovala v továrně na padáky, natírala trupy letadel. A snila. Jedna z jejích opatrovatelek ji často vodila do kina a vyprávěla jí, že se jednou i ona může stát hollywoodskou hvězdou. A Norma si ten sen hýčkala. 

Příležitost přišla v podobě dokumentárního fotografa Davida Conovera. Kudrnatá tmavovláska v pracovní kombinéze a s vrtulí v ruce stránky armádního týdeníku Yank rozhodně ozvláštnila. Conoverovi se hodila i na další focení a Norma tak postupně zkoušela štěstí jako fotomodelka. Když se její manžel z války konečně vrátil, neměli si ti dva už moc co říct. On nesouhlasil s její novou kariérou, ona se nudila. Její ambice ji táhly mnohem dál: toužila se stát slavnou a respektovanou herečkou. 

Rozvedli se a ona se vrhla na herectví. Můžeme se přitom jen domýšlet, co všechno si od všech těch „užitečných“ mužů musela nechat při své cestě za snem líbit. Změnila si jméno na zajímavější Marilyn Monroe, castingy ji ale zrovna nevycházely. Těch pár roliček v béčkových snímcích v jejím životopise zrovna neoslňovalo. Možná by vůbec neprorazila, kdyby nezaujala stárnoucího filmového agenta Johnyho Hydea. 

Zamiloval se do ní a pomohl jí k roli v noirovém filmu Asfaltová džungle. I když ani zde nedostala mnoho prostoru, rozhodně si polepšila. Snímek jako takový byl totiž nominován na Oscara – hned čtyřikrát! Hydea si sice Marilyn odmítla vzít, přesto do Hollywoodu pronikla. Píše se rok 1950 a Marilyn dostala smlouvu na 75 dolarů týdně se společností Century Fox. A pomalu se probojovávala i na plakáty. Peníze jí ale chyběly a tak dvaadvacetiletá kráska kývla na focení uměleckých aktů. Její studio sice zuřilo, ale ona nahatou epizodku ustála. A muži ji zbožňovali ještě víc…

Sex symbol

O tři roky později už platila za hvězdu. Její postavy sice nepatřily k nejchytřejším, přesto sem tam dostala zajímavou roli. V Niagaře si dokonce zahrála cynickou a zákeřnou mrchu, kterou podváděný manžel nakonec zavraždí…

Roku 1954 se stihla znovu provdat – a bleskurychle také rozvést. Baseballista italského původu Joe diMaggio zkrátka nevydržel její provokativní a bezostyšně svůdný styl chování i oblékání. Zčásti to byla jen další role – ta, do níž ji napasovali její producenti. Stejně jako se rozloučila s druhým manželem, toužila shodit i zakletou image hloupé blondýnky. Jenže to už se jí dařilo méně. Sice utekla do věhlasného Actors’s Studia Lee Strasberga, studovala drama a psychoanalýzu a přátelila se se zástupci newyorské intelektuální smetánky, jenže diváci tuto její novou tvář odmítali. A pokusy nahradit ji jinými vnadnými blondýnkami zase nepřinesly hollywoodským producentům žádoucí úspěch. 

A Marilyn se navíc znovu zamilovala – tentokrát do respektovaného divadelního dramatika Arthura Millera. On kvůli ní odešel od manželky a dvou dětí, ona konvertovala k judaismu. Doufala zároveň, že konečně pronikne na divadlo a začne dostávat skutečně hodnotné role. Místo toho se Miller dostal do hledáčku Výboru pro neamerickou činnost za své domnělé komunistické angažmá. Dokonce i její karié­ru mohlo takové nařčení velmi poškodit. A přesto ho veřejně podporovala. Jenže jeho introvertní povaha a její sklon k depresím jen prohlubovaly nevyhnutelnou krizi. Potratila. A znovu otěhotněla. 

Zničené zdraví

Tehdy kývla na účast ve snímku Někdo to rád horké, i když námět a svou roli z duše nesnášela. Kvůli těhotenství omezila prášky na spaní – jenže potom nemohla dlouhé hodiny usnout. Zvracela a zase přibírala na váze. Nedokázala dodržovat režim na place, neustále zdržovala natáčení. Štáb ovšem její zdravotní a psychické problémy zlehčoval. A před slavností premiérou nakonec znovu potratila… 

Nálepka nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné primadony ji tak už zůstala. Jenže ona si své zdravotní potíže nevymýšlela. Trpěla endometriózou, tedy silnými předmenstruačními a menstruačními bolestmi. Dokonce si roku 1956 nechala zanést do smlouvy, že během „svých dní“ nebude natáčet. Minimálně třikrát potratila a dvakrát šlo přitom o mimoděložní těhotenství.

Gynekologické zákroky, které jí měly pomoct, její tělo ještě více namáhaly. Po záchvatu ji museli lékaři roku 1962 odoperovat žlučník. Vrátila se jí všechna traumata a psychické poruchy z dětství a dospívání. Chronická nespavost jí ubírala i poslední zbytky sil. Barbituráty a alkohol ji ničily, ale jako jediné přinášely úlevu. Pohybovala se v začarovaném kruhu, v němž se její zoufalství prohlubovalo až k nesnesitelnosti.… Jednoho dne se během natáčení dramatu Mustangové, posledním filmu, na němž s Millerem spolupracovala, dokonce předávkovala. Na deset dní skončila v nemocnici.

Když byli Mustangové konečně hotovi, skončilo definitivně i Marilyino manželství. Vrátila se do svého bytu, zatímco Arthur zamířil rovnou do hotelu. Monroe pak většinu času trávila u psychiatra a hned po Vánocích podala žádost o rozvod. Řízení definitivně skončilo 20. ledna 1961. Téhož dne byl, shodou okolností, uveden do úřadu prezidenta John Fitzgerald Kennedy.

Hvězda večírků

Proč shodou okolností? Protože i on zasáhl do smutného osudu krásné a nešťastné Marilyn Monroe. Recenze na Mustangy nebyly zrovna nadšené. Kritiky především nijak ne­­uchvátil Marilyin herecký výkon. Herečka z toho byla nešťastná – dokonce skončila na newyorské psychiatrické klinice. Po propuštění odjela do domu svého kolegy, přítele a nejspíš i milence Franka Sinatry v Palm Springs. Stahovala se do něj pravidelně skupinka umělců, kteří si říkali Rat Pack. Nechyběl tu ani herec Peter Lawford s manželkou Pat, sestrou bratří Kennedyů. Veselá společnost většinu času trávila na večírcích a při zábavách.

Krátce nato se Marilyn snažila vrátit k filmování a do Hollywoodu. Najala si malý byt, vyjednávala s filmovým studiem 20th Century-Fox a léčila se u svého psychiatra. Chtěla se dát do pořádku, na druhou stranu se ale nedokázala vymanit ze smrtící spirály večírků, alkoholu a prášků… Jednoho dne ji manželé Lawfordovi pozvali do svého luxusního sídla na Beach Road 625 v Santa Monice na večírek, jehož exkluzivním hostem byl i prezidentův bratr Robert Kennedy. Marylin se opila tak příšerně, že nebyla schopná se sama dostat domů. Do postele ji té noci uložil Kennedy se svým asistentem.

Velká noc

Od té doby se hollywoodská diva ocitla pod dohledem FBI. Sledovali ji nejspíš kvůli vášnivému románku s Robertem Kennedym. Jeden anonymní zdroj dokonce mluví o sexuálních orgiích, kterých se měla zúčastnit Marilyn a oba bratři Kennedyové. Nic takového se ale nikdy nepotvrdilo. Jisté je, že v letech 1961 a 1962 Monroe prakticky denně navštěvovala svého psychiatra, a také večírky, kterých se účastnil i prezident – a to jak na západním pobřeží, tak v New Yorku. 

Na konci března 1962 Marilyn odjela do Palm Desert, kde přebývala v domě svého kamaráda Binga Crosbyho. Nedaleko měl velkou nemovitost i Frank Sinatra. Zpěvák ji právě nechal velkolepě přestavět, protože tady měl prezident přespat. Časopis The Voice Sinatrově haciendě, která se zvětšila natolik, aby se sem vešel celý oficiální prezidentský doprovod, dokonce přezdíval „Bílý dům na západním pobřeží“. Jenže přátelství se showmanem spojovaným s mafií se pro Kennedyho příliš nehodilo. Alespoň tajné služby mu je rozhodně nedoporučovaly. I když to Sinatru rozčílilo k nepříčetnosti, John Fitzgerald nakonec přespal s Marilyn Monroe u Crosbyho. 

Jak k tomu došlu? Vysoce soukromou schůzku domluvil Peter Lawford. Během společné noci – jediné, o které jistě víme, že ti dva strávili spolu, prý prezidenta „chytla“ záda. Marilyn totiž volala svému osobnímu masérovi a Kennedyho problémy konzultovala. Témuž muži se později svěřila s detaily celé té „aférky“. Včetně pikantního detailu, že ač se tradovalo cokoli, toto byl její a Kennedyho jediný intimní okamžik.

Jedu si zazpívat

Důsledky společné noci ale byly veliké. Marylin se zhroutila. Nejen proto, že podle slov svého maséra pořád doufala, že pro Kennedyho bude znamenat mnohem víc, než „tělo“ na jednu noc. Snad se už viděla v roli první dámy… Měla velké problémy i v práci. Studiu docházela trpělivost. Natáčení filmu Něco musí prasknout se protahovalo, scénář se hvězdě nelíbil. Na konci dubna onemocněla a nemohla točit, jindy do studia docházela nepravidelně. V květnu pracovala jen jeden jediný den. Pak prohlásila, že odjíždí na pár dní do New Yorku, aby si zazpívala. O žádný velký koncert ale nešlo. Monroe prostě nemohla a nechtěla chybět na velkém slavnostním večeru, pořádaném v Madison Square Garden na počest prezidentových pětačtyřicátých narozenin. 

V pozdním odpoledni ve čtvrtek 17. května odletěla Marilyn do New Yorku. Druhý den dlouho spala a pak zkoušela svou píseň pro Johna. Večera se účastnily největší hvězdy své doby. Zazpívala tu operní diva Maria Callasová i tehdejší nejslavnější americká zpěvačka Ella Fitzgeraldová. 

Sladká

Ale pak přišla Marilyn – zlatý hřeb večera! V šatech od Jeana Louise, ve kterých byla prakticky nahá, její hlas roztouženě vibroval. Jak přicupitala… jak si shodila z ramen kožešinovou štolu… jak se chvěla… jak se dotýkala svého těla… Jeden z přítomných novinářů její vystoupení popsal slovy: „Jako by se s prezidentem milovala před očima celé Ameriky.“ 

Snad se ho snažila znovu svést. Snad chtěla, aby v ní viděl „hodnou holku“ a ne hádavou a protivnou ženu, jak ji popisovali její bývalí manželé. Možná chtěla tu příležitost jen využít k tomu, aby se vrátila do světel reflektorů, protože její kariéra povážlivě stagnovala… 

Marilyn se toho večera zcela podařilo změnit význam slova „sexy“. Každopádně, ač od ní převzal přímo na jevišti dort a dvojsmyslně při tom žertoval, že už klidně může s politikou seknout, když obdržel tak sladký dárek, prezident vůči jejím půvabům zůstal imunní. 

Na následném večírku se potkali jen krátce, jak dokumentuje jediná společná fotografie. A JFK si dal zatracený pozor, aby přítomnému tisku nedal žádnou příležitost ke spekulacím. Zřejmě mu stačilo, že se jeho manželka Jackie kvůli Marilyn toho večera do Madison Square Garden nedostavila. I pro jeho prezidentský úřad by aféra, nebo i jen pouhé klepy o ní, mohla být zničující. Jisté je, že po narozeninovém večírku Marilyn několikrát zkoušela do Bílého domu volat, prezidenta ale k telefonu nikdy nedostala. Neblahopřál jí ani k narozeninám, které slavila 1. června. Nezavolal jí už nikdy. A tak ten příběh skončil.

Sebevražda, nebo vražda?

Nebo možná ne úplně. Ráno 6. srpna 1962 svět šokovala zpráva, že Marilyn zemřela. Našli ji mrtvou v jejím bytě – se smrtelnou dávkou barbiturátů v krvi. Ačkoli soudní patolog prohlásil, že šlo jednoznačně o sebevraždu, novináři brzy přispěchali s řadou konspiračních teorií. Hlavní role v nich hráli hereččini milenci – bratři Kennedyové. Je tedy pravděpodobné, že sexbombu na prezidentův příkaz zavraždila FBI? Nebo za její smrtí stál Johnův bratr Robert, který se prý v té době k hvězdě znovu vrátil? 

TIP: „Happy birthday, Mr. President!”: Jak blízký byl vztah JFK a Marilyn Monroe?

Zřejmě ne. Mnohem pravděpodobnější je, že Marilyn byla osamělá, zoufalá a v depresi. A neodhadla množství léků, které jí od bolestí duše měly pomoci. A John Fitzgerald Kennedy? Zemřel o rok a čtvrt později. V pátek 22. listopadu 1963 ho v texaském Dallasu zastřelil Lee Harvey Oswald… 

Archeologové nedávno zjistili, jak dávní Mayové řešili problém se zemřelými vůdci svého etnika. Zdá se, že části jejich těl využívali poněkud neobvyklým způsobem – vyráběli z nich míče, které sloužily k rituální hře. Hráli ji Mayové pod názvem pok-a-tok i Aztékové, kteří ji říkali tlachtli. Někdy se též nepřesně označuje jako pelota maya, čili „míč mayů“. Hra zřejmě pochází od Olméků, kteří s ní přišli zhruba v 6. století před naším letopočtem.

Na důkazy tohoto podivného obyčeje nedávno narazil se svými kolegy mexický archeolog Juan Yadeun Angulo z Národního institutu antropologie a historie. Během vykopávek ve chrámovém komplexu Toniná v jižním Mexiku objevili asi 400 uren, které obsahovaly směs popela z lidských těl, gumy, uhlí a kořenů rostlin.

Míče z mrtvých

„Když jsme spojili tyto nálezy s nápisy, které jsme na tomto místě nalezli, dospěli jsme k závěru, že Mayové používali spálené lidské pozůstatky při výrobě gumových míčů pro rituální hru pok-a-tok,“ popisuje Angulo. Podle objevených nápisů šlo o rituální proces, který trval 260 dní.

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Chrámový komplex Toniná existoval v klasickém období Mayů, v letech 500 až 687 našeho letopočtu a součástí komplexu bylo i hřiště na zmíněnou míčovou hru. Urny s pozůstatky výroby míčů byly objeveny asi 8 metrů pod místním chrámem Slunce. Podle Angula je pozoruhodné, že Mayové proměňovali mrtvá těla svých hodnostářů na praktické sportovní náčiní. Zřejmě šlo o propojení žijících lidí se zemřelými příslušníky elit.

Ačkoliv potřebu měřit čas vnímáme jako samozřejmou, po většinu minulosti dělili lidé své dny jen nepřesně a nesystematicky. Už ve starověku sice existovaly různé vodní mechanismy a sluneční hodiny, nešlo ovšem o běžně užívaná zařízení: Určování času bylo obvykle vyhrazeno pouze duchovenstvu a obyčejný život nesvazovalo. Sloužilo ke stanovení momentu, kdy se mniši scházeli ke společným modlitbám, jejichž rytmus řídil celý chod kláštera. 

Na ciferníku nesejde 

Koncem 12. století se objevily mechanické hodiny a odměřování času se jejich prostřednictvím výrazně zdokonalilo. Od 14. věku se pak hodinové stroje instalovaly do věží chrámů a katedrál coby symbolický důkaz sebevědomí města: Na rozdíl od těch současných neměly ciferník, pouze v relativně stejném intervalu rozeznívaly zvon. Většinou se přitom nastavovaly na základě astronomických pozorování, výjimkou však nebylo ani zcela nahodilé seřízení. Nejstarší dochovaný hodinový stroj z katedrály v Salisbury se navíc v průběhu dne o patnáct minut zpožďoval.

Přesto zmíněný mechanismus radikálně proměnil povahu společnosti. Ve městech se začalo uplatňovat dělení dne na pracovní dopoledne, polední volno, pracovní odpoledne a odpočinek. O členění se staralo pravidelné odbíjení zvonu a díky němu dny sestávaly z počitatelných úseků, takže se nově daly rozplánovat.

Umělý a nemoderní 

Teprve v 15. století se však objevily ciferníky, díky nimž bylo možné určovat pravidelné časové intervaly. Vznikl tak den s dvaceti čtyřmi hodinami, začínající půlnocí. Podle řeckého astronoma Ptolemaia se hodiny rozdělily na šedesát minut o šedesáti sekundách: Počítaly se stejně, jako bylo zvykem u měření vzdálenosti – tedy s využitím šedesátkové soustavy odvozené z dělení kruhu. 

TIP: Jak uvěznit čas? Dlouhá cesta od slunečních k atomovým hodinám

V období reformace pak Lutherova kritika zahálčivého života modlících se mnichů předznamenala konec „církevního času“, který společnost začala vnímat jako umělý a nemoderní. Zatímco venkov se ještě během 19. století dál držel rytmu slunečního svitu, hodiny se staly symbolem pokroku a městského života. Dělení dne na úseky odměřované klášterními modlitbami ustoupilo ve prospěch kupeckého času. 

Fujii a Van Houtan shromáždili velké množství videí a snímků zachycujících karety a jejich analýzou zjistili, že své ploutve nepoužívají jen k pohybu, ale také při konzumaci potravy. Mezi zásadními záběry byla například kareta obrovská přidržující si ploutvemi medúzu, kareta obecná válející po mořském dnu hřebenatku nebo kareta pravá, která se při odtrhávání sasanky opírala o útes, aby získala větší stabilitu. Podobné chování je známé u mořských savců, jako jsou mroži, lachtani nebo kapustňáci, ale u želv bylo zaznamenáno poprvé. 

TIP: Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

„Končetiny mořských želv se vyvinuly především jako prostředek pro zajištění pohybu, ne pro manipulaci s kořistí,“ komentuje nové poznatky Jessica Fujii. „Stejně se s nimi ale želvy o manipulaci snaží. Sice to není nejefektivnější způsob, ale pořád je to pro ně lepší, než nevyužívat takto ploutve vůbec.“ 

Ve skutečnosti Perseverance předmět vyfotil již v polovině dubna. Tehdy se od něj nacházel příliš daleko a nebylo ho tak možné identifikovat. NASA záznam proto pracovně označila jako „světlý materiál“ s tím, že se mu bude věnovat později, jakmile se naskytne vhodná příležitost. Objekt se nacházel v oblasti Hogwallow Flats přibližně dva kilometry od místa přistání roveru Perseverance a zhruba 400 metrů od jeho tehdejší polohy.

Dva snímky stejného místa - marsovský Sol 495 (foto: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Vhodná příležitost nastala o několik týdnů později, kdy se rover přesunul do oblasti Hogwallow Flats. 360°snímky s vysokým rozlišením, pořízené panoramatickou kamerou Mastcam-Z, odhalily pravou podstatu záhadného předmětu. Podle operátorů mise jde o část dacronové síťoviny – polyesterového vlákna používaného pro výrobu termálních přikrývek. Jde o materiál, který byl odhozen během únorového přistání roveru v kráteru Jezero. Jak se ale materiál dostal tak daleko od místa přistání? Podle NASA se jako nejpravděpodobnější jeví, že jej na místo nálezu odnesl marsovský vítr.

TIP: Rover Perseverance zachytil marsovské zatmění Slunce

NASA rovněž připustila, že dotyčný odpad „může představovat potenciální zdroj kontaminace nádob se vzorky“ v oblasti, kde byl nalezen. Momentálně však prý není důvod k obavám. Stejně tak za nepravděpodobné hodnotí NASA riziko, že by se tato část dacronové síťoviny zamotala do samotného roveru Perseverance.

Jednou z hlavních příčin první světové války se stal německý pocit obklíčení. Země se jako národní stát sjednotila až roku 1871, tudíž se do závodu o kolonie zapojila pozdě a s poměrně skromnými výsledky. Na západě i východě se navíc rozkládaly nepřátelsky naladěné mocnosti, takže říši zůstával jen minimální prostor pro teritoriální expanzi. Němci se cítili být v obklíčení a domnívali se, že jim ostatní státy upírají právoplatné místo na slunci.

Předchozí část: Anatomie jednoho šílenství (1): Dalo se zabránit první světové válce?

Vzhledem k tehdejší mentalitě se pak rozšířila teorie o „zemi uprostřed“, kterou ostatně později ochotně přiživovali i meziváleční němečtí historici, podle nichž nezbylo než zahájit preventivní válku. Konfliktu by se dalo vyhnout, jenom pokud by němečtí lídři změnili své myšlení a raději se pokusili prosadit své cíle například hospodářskou expanzí.

Nesmíme však zapomínat, že na začátku 20. století se zboží a kapitál nepohybovaly zdaleka tak volně jako dnes. Celní i jiné bariéry dávaly vládám do rukou efektivní nástroje, jak protivníka tvrdě zasáhnout, takže Němci tuto cestu neviděli jako reálnou – kdyby Trojdohoda chtěla, mohla je převálcovat i hospodářsky.

Vina na všech stranách

Nabízí se otázka, zda by mír zůstal zachován, kdyby se mávnutím kouzelného proutku změnilo myšlenkové nastavení na druhé straně barikády. Co kdyby Londýn najednou naznal, že není třeba držet obrovskou koloniální říši, a Berlínu v zásadních věcech ustoupil? Vzhledem k nevyzpytatelnosti politiky Viléma II. se můžeme domnívat, že by pouze s jídlem rostla chuť a Německo by své požadavky stupňovalo, až by reálně hrozilo, že získá roli světového hegemona. Nejpozději v té chvíli by stejně promluvily zbraně.

Základní články obou aliancí zkrátka měly silné rozpory a s odstupem více než staletí můžeme směle odmítnout do versailleského míru vtělenou pokořující tezi, že za vypuknutí války mohlo primárně právě Německo. Ve skutečnosti za něj mohla neústupnost na obou stranách a větší či menší díl viny nesly téměř všechny mocnosti. Zbývá jen dodat, že excísař Vilém II. měl jiný názor. Ve svých pamětech vydaných v roce 1922 v nizozemském exilu tvrdil, že Dohoda rozpoutala předem plánovanou agresivní válku a Německo v tom bylo nevinně. Křivda přetrvala, přičemž tyto pocity zanedlouho poté zneužili i nacisté.

Když chybí dobrá vůle

Společnost raného 20. století přistupovala k hodnotě lidského života jinak než my v 21. století, a přestože zaznívaly hlasy varující před zbytečným krveprolitím, válka jako taková byla obecně přijímána méně negativně. Řada vedoucích činitelů v různých zemích dokonce konflikt považovala za dobrou možnost, jak vyřešit řadu problémů, zároveň si ale uvědomovala, že lid by tento postup nemusel přijmout.

V roce 1912 se císař Vilém II. na schůzce s náčelníkem generálního štábu Helmuthem von Moltkem mladším a zástupci námořnictva shodl, že tisk musí mezi Němci „začít šířit osvětu“. Na základě toho vydaná směrnice uváděla, že „nelze připustit, aby si lidé teprve v okamžiku vypuknutí války kladli otázku, za jaké zájmy vlastně Německo bude bojovat. Spíš by si měli na představu takové války zvyknout předem“.

Zdá se, že pokud válku přímo nechtěli, tak se jí někteří vysoce postavení Němci minimálně nebránili. V květnu 1914 sdělil Moltke svému rakouskému protějšku Franzi Conradu von Hötzendorf, že jakýkoliv odklad války zhoršuje možnosti centrálních mocností čelit Rusku.

Dokončení: Anatomie jednoho šílenství (3): Dalo se zabránit první světové válce?

Téhož měsíce pak řekl státnímu sekretáři zahraničí Gottliebovi von Jagow, že východní obr bude během dvou nebo tří let plně vyzbrojen a Německu nezbývá než vést preventivní válku. Argumenty podobné těm, které přinášel Hitler na podzim 1940 při plánování útoku na Sovětský svaz. Svou neblahou roli sehrál i zmíněný von Hötzendorf, jenž patřil k vídeňským „jestřábům“ a preferoval silové řešení balkánské otázky.

Pandy velké (Ailuropoda melanoleuca) si většinou spojujeme s Čínou a jsou považovány za živoucí fosilie, protože se během své evoluční historie změnily jen velmi málo. To ovšem neznamená, že by jejich rodokmen představoval izolovaný výhonek z pravěku. Ve skutečnosti se v průběhu historických epoch rozvětvil do tolika nesourodých větví, že vědci mají problém je vzájemně propojit.

Potvrzuje to i nález ze severozápadního Bulharska, kde paleontologové narazili na několik fosilizovaných zubů, patřících podle všeho evropskému druhu pravěké pandy. Ta podle vědců obývala starý kontinent před zhruba šesti miliony let.

Medvědi z vlhkých lesů

Na rozdíl od svého čínského příbuzného se evropská panda zřejmě neživila bambusem. Objevený chrup totiž není podle vědců dostatečně silný k drcení dřevnatých stvolů bambusu. Evropská panda, pojmenovaná Agriarctos nikolovi po bulharském paleontologovi Ivanu Nikolovovi, který poprvé katalogizoval zuby již v 70. letech minulého století, byla podobně velká jako dnešní pandy a obývala bažinaté lesy, kde se nejspíš živila místní vegetací.

Proč vlastně pandy, které patří mezi medvědovité, změnily jídelníček a přešly na vegetariánskou stravu? „Specializaci pand na pojídání vegetace ve vlhkých lesích by mohl vysvětlit konkurenční tlak jiných šelem, především medvědů,“ domnívá se Nikolai Spassov z bulharského Národního přírodovědného muzea. „Panda Agriarctos nikolovi sice asi nebyla až tak potravně specializovaná jako dnešní panda, ale zřejmě byla úzce vázaná na vlhké lesní prostředí. Na konci miocénu jih Evropy vyschl, což zřejmě představovalo konec posledních evropských pand.“

TIP: Panda velká má žaludek masožravce, proč se ale živí rostlinnou stravou?

Předci dnešních pand velkých začali přecházet na vegetariánskou stravu už před 7 miliony let. Byli k tomu zřejmě donuceni změnou klimatu, při které vymizela většina jejich kořisti. Výhradními jedlíky bambusu se dnešní pandy staly zhruba před dvěma miliony roků.

O vnitřní části Sluneční soustavy už máme poměrně slušnou představu. Mezi oběžnými drahami Merkuru, Venuše, Země, Marsu i Jupiteru se Saturnem určitě žádnou planetu nenajdeme. Ve vzdálenějších částech Sluneční soustavy to ale není tak jednoznačné. Část astronomů se už nějakou dobu domnívá, že by se na periferii našeho planetárního systému mohla pohybovat doposud neznámá Devátá planeta.

Odborníci po této planetě již léta intenzivně pátrají. Ale není to tak snadné. Měla by být velmi vzdálená od Slunce, takže by prakticky neodrážela Sluneční záření. Podle odhadů by Devítka, pokud existuje, měla mít hmotnost asi pěti Zemí. V takovém případě by ale nevydávala mnoho tepla a bylo by ji obtížné vypátrat i v infračervené oblasti.

Pátrání v infračervené oblasti

Britští astronomové Chris Sedgwick a Stephen Serjeant z Open University ve městě Milton Keynes se o to přesto pokusili. Využili data ze dvou starších průzkumů oblohy v infračervené oblasti. Jeden z nich představují pozorování mezinárodní vesmírné observatoře InfraRed Astronomical Satellite (IRAS), druhý průzkum vznikl díky japonské vesmírné observatoři AKARI Space Telescope.

Nejprve nalezli asi 500 potenciálních kandidátů na devátou planetu, kteří splňovali základní předpoklady, pokud jde o vzdálenost a hmotnost. Ukázalo se ale, že radost byla předčasná – badatelé při detailní analýze zjistili, že ani jeden z těchto kandidátů žádnou planetou není.

TIP: Existuje bájná planeta Devět? Nové důkazy tomu nasvědčují

Ve většině případů šlo o signály takzvaných infračervených cirrů, což jsou řídká mračna mezihvězdného plynu, která nejsou patrná ve viditelné světle, do jisté míry ale září v infračervené oblasti. Naděje na objevení deváté planety Sluneční soustavy se tak doslova rozplývají v mezihvězdné mlze.