Toho dne, na Popeleční středu, panovalo nad západní Evropou špatné počasí. Silný severozápadní vítr a velká oblačnost komplikovaly úkol pilotům v 1 377 bombardovacích a 962 stíhacích strojích 8. americké letecké armády, jež směřovaly z anglického Nuthampsteadu k cílům v Německu: Weselu, Magdeburgu, Saské Kamenici. Největší skupina však mířila k Drážďanům. Její součást tvořilo i 1. bombardovací křídlo (wing), jež se už nad Nizozemskem odklonilo od původního kurzu a pokračovalo stále více na jihovýchod. Když během přeletu Porůří vysadil palubní radiolokátor velitele wingu, část křídla (konkrétně 62 bombardérů B-17 Flying Fortress) se po odchylné dráze valilo do protektorátních Čech. 

Tu máš, Praho, 150 tun

Viditelnost nad protektorátním územím se zlepšila. Rozložení měst, řek a železničních tratí vyvolávalo v osádkách 91. a 398. bombardovací skupiny dojem, že se ocitly v Sasku, alespoň tak to uvádí oficiální verze. Asi ve 12.25 zaútočily letouny na Prahu, zaměněnou za Drážďany, a během ani ne deseti minut vysypaly na město zhruba osm tisíc trhavých a zápalných pum o náloži celkem 152 tun. 

„Bomby jsme shodili vizuálně, neboť se mraky krátce před bombardováním rozestoupily,“ sdělil po válce navigátor Ralph McIntyr. „Vzpomínám si, že jsem se díval na zem, když jsme bombardovali, a porovnával jsem, co jsem viděl, se snímky města, které jsme před touto misí dostali. Zpozoroval jsem, že řeka se od severu stáčí v poněkud jiném úhlu. To ve mně pochopitelně vyvolalo otázku, kde to vlastně jsme. Ale na druhou stranu musím přiznat, že kromě tohoto rozdílu vypadala obě města až neuvěřitelně podobně.“ Jelikož mohutné nálety na Drážďany zahájily už předešlé noci stroje britské RAF, je zvláštní, že pilotům nepřišlo divné, že město pod nimi nehoří.  

Tragédie omylu

Letadla přiletěla od jihozápadu a bombardovala nejdříve na rozhraní Radlic a Smíchova v okolí tamního nádraží, které lehce poškodila. Nato se přenesla přes řeku, kde vysypala pumy na Nové Město, Podolí a Nusle, Vršovice, Vinohrady a Žižkov. Vršovické a smíchovské nádraží jako jediné zasažené strategické cíle utrpěly jen malé škody, zato v okolí Palackého mostu, Karlova náměstí a Vinohradské třídy měla zkáza mnohem větší rozsah. Američané zasáhli i tři nemocniční objekty a kromě Emauz také například Faustův dům a vinohradskou synagogu. Celkem šlo o více než dva a půl tisíce zničených nebo poškozených domů. Bez přístřeší zůstalo 11 tisíc Pražanů. 

Poplachové sirény se podle pramenů rozezněly nepochopitelně až těsně předtím, než dopadly první bomby. Mnozí Pražané jim prý ale stejně příliš pozornosti nevěnovali a nevyhledali protiletecké kryty, protože si navykli, že spojenecké bombardéry pouze přelétávají a poplach bývá planý. Počet obětí se tak vyšplhal vysoko: podle poválečné statistiky zahynulo 701 lidí – téměř výhradně čeští a němečtí civilisté, skoro 1 200 bylo těžce raněno. Přímý zásah dostal i protiletecký kryt na Karlově náměstí, kde zemřela více než stovka obyvatel. Seznam se rozšířil ještě počátkem sedmdesátých let, kdy při stavebních pracích na Vinohradské třídě odkryli zapomenutý zasypaný kryt ve druhém podlaží sklepení s ostatky 23 lidí. 

Událost byla po válce analyzována, a přestože se podle výpovědí pilotů jednalo o navigační omyl, visí nad ní otazník. Někteří historici soudí, že Praha jako důležitý průmyslový a dopravní uzel v hospodářství říše mohla představovat záložní nebo příležitostný cíl. Bomby toho dne ovšem dopadly také v Záluží u Mostu, Duchcově a Plzni, letouny mířící na Saskou Kamenici (Chemnitz) pak zasáhly i Cheb, Tachov či Karlovy Vary.

Andělská křídla

Věže Emauzského chrámu v podobě betonových andělských křídel jsou od sedmdesátých let minulého století nezaměnitelným prvkem v panoramatu na pravém břehu Vltavy a stálou připomínkou této válečné tragédie. Emauzy, nacházející se v nejvíce postižené části Prahy, dostaly při náletu přímý zásah, dopadly na ně tři zápalné pumy. Jižní věž kostela vyhořela, severní se zřítila a také chrámová klenba se ze dvou třetin poroučela k zemi. Přilehlý klášter pak velmi utrpěl požárem, a to včetně vzácných středověkých nástěnných maleb v křížové chodbě. Přestože areál Emauz prošel několika přestavbami, byl stále vnímán jako gotický klenot Otce vlasti a stal se smutným „reprezentantem“ válečných ztrát na památkách. 

TIP: Hlavní město trosek: Před 78 lety srovnali Američané se zemí francouzské Saint-Lô

Opravy vybombardovaného kláštera probíhaly v padesátých letech a završila je novostavba skořepinových věží podle návrhu architekta Františka Marii Černého z let 1964–1968. Od roku 1990 jej opět užívají benediktini.

Jiří Dobrý je moderátorem a popularizátorem vědy a jeho tvář se objevuje na YouTube kanále nazvaném Dobré vědět. Jiří Malík působí jako kameraman a spolutvůrce zmíněného pořadu, vznikajícího s podporou Slezské univerzity v Opavě. Společně s Ondřejem Smékalem zaznamenali někdy i divoká dobrodružství v chilské poušti Atacama, kde pozorovali úplné zatmění Slunce a zavítali také na špičkovou observatoř ESO Paranal.

Opavu a observatoř Paranal, kam jste za úplným zatměním Slunce cestovali, dělí dvanáct tisíc kilometrů. Stálo absolvování tak dlouhé cesty za to? 

Jiří Dobrý: Naprosto. Proč se vůbec ptáte? (Směje se.)

Jiří Malík: Naštěstí jsme to nemuseli jít pěšky. Letadlo hodně pomohlo. 

Jiří Dobrý: V České republice bude úplné zatmění Slunce viditelné – shodou okolností i od nás z Opavy – až v říjnu roku 2135, což už bychom nemuseli vidět: V říjnu bývá zataženo a počasí by nám nemuselo přát. Takže jsem chtěl nějaké zažít. V roce 2008 jsem jel do Ruska na Sibiř, ale lokální bouřka mi pozorování zatmění zhatila. A od té doby se nenaskytla lepší příležitost než teď v Chile. Takže jsme se rozhodli jet a udělat z toho film. Tady s Jirkou máme na YouTube kanál Dobré vědět a chtěli jsme ho posunout na trochu vyšší úroveň. 

Jak se vůbec ten nápad zrodil? 

Jiří Dobrý: Evropská jižní observatoř vyhlásila před čtyřmi lety soutěž navázanou na padesáté výročí otevření chilské observatoře La Silla. Zadání znělo, že ten, kdo o ní udělá nejlepší naučné video, získá plně hrazený výlet do Chile a bude přímo z La Silla sledovat zatmění Slunce. My jsme se zúčastnili a v konkurenci z celé Evropy jsme vyhráli… druhou cenu. Což byl kalendář a čepice. Tak jsme si řekli: Tohle prostě ne! (Směje se.) Rozhodli jsme se tedy, že to musíme zvládnout vlastními silami. A i díky nějakému renomé na naší opavské univerzitě jsme dostali prostředky na natočení filmu. Mluvím v něm hlavně já, Jirka je střihač a kameraman. Jako cíl jsme si dali natočit snímek, který by kombinoval populárně-naučný pořad a road movie. Což je myslím docela originální.

Jiří Malík: Já jsem byl nejdál v životě snad ve Švýcarsku či Bulharsku, takže to bylo strašně vzrušující. A na začátku vůbec nebylo jisté, že se nám do Atacamy podaří dostat. Zatmění samotné pro mě neznamenalo až tak velkou motivaci, protože jsem si prostě nedokázal představit, jak úžasné nakonec bude. Příště už bych se i přímo na něj těšil mnohem víc. 

Pane Dobrý, než jsme začali tento rozhovor, zmínil jste, že jste nechtěli dělat „velký“ film. Co jste tím myslel? 

Jiří Dobrý: Je to jednoduché – nemá smysl předstírat, že jsme velký štáb. Pokud nezkušený filmař potřebuje nějaké peníze, musí počítat s tím, že jich opravdu nebude mnoho. A zároveň to nesmí brát jako omezení. Ve filmu tak třeba hraje svoji roli, že jsme si v zapadlé půjčovně pronajali vůbec poslední auto, které tam měli. Všichni fanoušci astronomie, kteří na zatmění do Chile jeli, se na rozdíl od nás dobře připravili předem a na nás už moc nezbylo. Auto jsme si tudíž ani nemohli půjčit na celou potřebnou dobu, takže na nejstarší observatoř v Chile, kterou jsme chtěli mimo Paranal vidět, jsme prostě stopovali. Jde o dobrodružný film, natočený bez záměru, aby byl dobrodružný. Měli jsme omezený rozpočet a rozhodli jsme se, že se z toho nepokusíme vylhat, ale naopak to plně přiznáme. 

Pane Malíku, co pro vás jako kameramana bylo na natáčení v poušti nejtěžší? 

Jiří Malík: Hlavně jsem zjistil, že kdybychom s sebou nevzali třetího parťáka – Ondru Smékala, který je daleko zkušenější filmař než my – dopadlo by to daleko hůř. Ale poušť je fantastická, v noci i ve dne. Brzo se ovšem ukázalo, jak strašně tam technika trpí. Do kamery našeho dronu se už po druhém letu dostal písek, načež se zasekávala. Ostatně od písku byly taky ostatní kamery i foťáky a museli jsme si dávat obzvlášť pozor už proto, že nešlo o naši techniku, ale půjčila nám ji škola. 

Byla logistika v poušti náročná – třeba samotné cestování? 

Jiří Malík: Všechna auta, která vyrážejí mimo město, mají v kufru srolovanou obří anténu, díky níž se dovolají do civilizace. Na spoustě míst totiž není mobilní signál. A my jsme ji zrovna v autě neměli, takže to bylo veselé. Ale jinak bylo všechno v pohodě: Něco jsme naplánovali a někdy jsme se jen tak nechali unášet – tedy dokud jsme věděli, kde přesně jsme. 

Jaký je pohled na noční oblohu z místa, kde neexistuje světelný smog? 

Jiří Dobrý: Světelného smogu je tam výrazně méně než kdekoliv na světě, ale úplně nulový není nikde. A na jižní polokouli je obloha obecně krásnější. Proto v poušti Atacama vyrůstají největší observatoře planety. V roce 2027 by měl být hotový Extreme Large Telescope zhruba se čtyřicetimetrovým zrcadlem, ale už teď tam najdete velké přístroje. Všechny stojí ve velehorách, takže se nad dalekohledem netetelí nějaké dva kilometry vzduchu, a navíc leží opravdu daleko od všech sídel. Jakmile v Chile opustíte město, už vás nečekají vesničky jako u nás – prostě skončí civilizace a začíná poušť. V Atacamě existují místa, kde třeba padesát nebo sto let nespadla ani kapka vody, jde o nejsušší poušť světa. Přesto je tam paradoxně překvapivě často zataženo. Neprší, ale Slunce zakrývají mraky. 

To dobře dokládá dramatická scéna ve vašem filmu, kdy to vypadá, že se žádné zatmění konat nebude…

Jiří Dobrý: Jo, to bylo něco. Až do poslední chvíle jsme se v podstatě nacházeli uprostřed mraku a nebylo nic vidět.

Není frustrující jet tak daleko, a nemít jistotu, že to vyjde? 

Jiří Malík: Já jsem na to do poslední chvíle vlastně vůbec nemyslel. Jirka celou dobu říkal: „To je pitomý, je zataženo, a nemělo by být.“ Mně došlo, že máme problém, až když nás ten mrak obalil. Teprve tehdy jsem si začal říkat: „No, a co teď přivezeme domů? Máme rozhovory, ale z toho film neutáhneme.“ Lidi okolo se dokonce začali balit a odjíždět. Byl jsem nervózní, ale nejvíc asi tady Jirka. 

Pane Dobrý, říkal jste, že jste totéž zažil na Sibiři. Dá se na podobnou „krizi“ nějak připravit? 

Jiří Dobrý: Na Sibiři se mi přihodila úplně stejná věc a nejspíš se ve mně od té doby probudil nějaký zenový princip. Byl jsem vážně strašně vynervovaný, ale pak jsem si řekl: Nějak to dopadne, všechno zvládneme. Třeba bychom to dali dohromady ze záběrů jiných lidí. Ale nakonec se jen pár minut před zatměním mraky roztrhaly a otevřel se nám krásný výhled. Natočit si všechno sami, to byla mnohem větší paráda. 

Navštívili jste i samotnou observatoř ESO Paranal. Ze snímků na mě ten komplex dělá úplně mimozemský dojem: betonové kupole obložené hliníkem, a kolem prakticky nic. Působí tak i ve skutečnosti? 

Jiří Malík: My jsme navštívili dvě observatoře a každá působila jinak. ESO Paranal je modernější, skutečně jako by vypadla ze sci-fi filmu. A pak jsme viděli La Silla, která před časem oslavila padesát let, a ta připomíná spíš Dukovany – starší stavba, smeták strčený v koutě, mají tam kalibrační zeď, která má být bílá, ale je špinavá od bláta… Připomínalo to postarší továrnu na vědu. 

Jiří Dobrý: Pro mě nešlo o úplně nový zážitek, protože jsem na Paranalu byl už před osmi lety. Jenže tehdy jsem ho navštívil spolu s místními školáky, zatímco teď tam byla spousta nadšenců astronomie z celého světa. Takže najednou vás neobklopují znuděné tváře šestnáctiletých děcek, ale lidé, které to skutečně zajímá. Navázali jsme tam velká přátelství. 

Dovolili vám sáhnout na některé z jejich přístrojů?

Jiří Dobrý: Ne, to nepřipadalo v úvahu. Ale zrovna na La Silla mi přišlo, že se k nim nechovají moc hezky. Jirka to popsal jako Dukovany, mně to spíš připomínalo horskou chatu v Tatrách, včetně lopaty na sníh za dveřmi a dřevěného obložení na zdech. 

Jak na Paranalu funguje místní vědecká komunita? Ten komplex se nachází hluboko v poušti, voda se musí dovážet. Jak tam lidé žijí? 

Jiří Dobrý: Jedno z pravidel na pracovišti VLT zní, že tam člověk nesmí zůstat déle než deset či jedenáct dní. Komplex stojí v nadmořské výšce 2 600 metrů a v téměř nulové vlhkosti, takže i když máte v hotelu bazén, zdraví chátrá, pokud nejste na podobné podmínky dlouhodobě zvyklí. Všichni se vám ale snaží pobyt zpříjemnit: Na hotelu vedle teleskopu VLT funguje kromě zmíněného bazénu třeba super kuchyně i nějaká kultura. Místní tam dokonce provozují kapelu a jednou za čas hrají. Ale jakmile opustíte hotel, jste prostě v poušti. Pro cizince je ten vyhrazený čas tak akorát. 

Dělali jste rozhovory s lidmi, kteří na observatoři pracují. Jací jsou? 

Jiří Dobrý: Potěšilo mě, že jsou strašně nadšení. Na VLT jsme potkali kolegyni, která byla na naší univerzitě na stáži, a byla přesně taková – nadšená. Člověk si někdy představuje vědce stereotypně, jako nějakou karikaturu Einsteina, ale oni můžou být třeba i snílci. Naštěstí se zmíněné stereotypy boří, vědci jsou lidé jako všichni ostatní a mají rádi všechno lidské. Natáčeli jsme například s jedním chilským odborníkem, který dělá fyzikální matematiku, a doufali jsme, že se dozvíme něco nového. Ve finále jsme se nedozvěděli vůbec nic, ale bylo to skvělé. Vzal nás v neděli na oběd a na skvělý výlet a při tom jen tak povídal. Zajímavé je, že vědci bývají často naprosto odtržení od toho, že by mohli něco předat laikům. Naštěstí mají podobnou slepotu jen ve svém oboru a v jiných oblastech jsou zas při smyslech. 

Jak jste už zmínili, vytváříte YouTube kanál Dobré vědět. Na co se přesně zaměřujete? 

Jiří Dobrý: Snažíme se kombinovat populární vědu a špatný humor. (Směje se.) Už kdysi dávno jsem chtěl popularizovat vědu a dělat to jinak. Hodně se zaměřujeme na fyziku, astronomii, matematiku, programování nebo třeba na budoucnost lidstva. Začátky byly samozřejmě strašně špatné, ale čím dál víc se nám to daří dělat dobře a jde o neskutečnou jízdu, přičemž nás podporuje univerzita. Ještě letos v květnu plánujeme natáčení na Kanárských ostrovech, kde bychom chtěli zachytit zatmění Měsíce, a příští rok se chystáme za zatměním Slunce do Austrálie. Měl by vzniknout podobný film, ale v australských kulisách, kde je navíc spousta zajímavostí – třeba jim tam spadla kosmická stanice Skylab a teď ji mají vystavenou v muzeu. Bude to super. 

Většina z nás chápe, že cvičení a pohyb obecně prospívají našemu zdraví. Vědci přesto stále odhalují pozoruhodné souvislosti tohoto vztahu. Nejnovějším příspěvkem je v tomto směru výzkum německých odborníků, kteří zjistili, že k omezení ztrát hmoty ve významných oblastech mozku, k nimž dochází během stárnutí, stačí jen poměrně málo. Například vyměnit jízdu výtahem za výšlap po schodech.

Fabienne Foxová z německého Národního centra pro neurodegenerativní choroby a její spolupracovníci zjišťovali, jak mohou cvičení a pohyb zpomalovat stárnutí. Zaměřili se na to, jak cvičení ovlivňuje konkrétní oblasti v mozku. „V dřívějším výzkumu se mozek obvykle studoval jako celek,“ vysvětluje Foxová. „Naší cílem bylo prozkoumat vliv cvičení v mozku detailněji a určit, kde se projevuje nejsilněji.“

Cvičení a stárnutí mozku

Badatelé při výzkumu, jehož výsledky byly zveřejněné v magazínu Neurology, využili data z populační studie více než 2 500 lidí ve věku 30 až 94 let. Součástí dat byly odhady objemu mozku a tloušťky mozkové kůry, získané díky snímkování magnetickou rezonancí, a také odhady fyzické aktivity, vycházející z měření akcelerometru, který lidé nosili po dobu jednoho týdne na stehně.

„Zjistili jsme, že tělesná aktivita znatelně ovlivňuje prakticky všechny oblasti mozku, které jsme sledovali,“ popisuje Foxová. „Obecně je možné říct, že čím více člověk cvičí, tím větší má mozek. A větší hmota mozku představuje lepší ochranu před neurodegenerativními chorobami.“

TIP: Mýtus 10 tisíc kroků: Kolik bychom měli denně ujít kroků, abychom zlepšili své zdraví?

Její kolega Ahmad Aziz k tomu dodává: „Podle našich výsledků mohou mít velmi pozitivní vliv na mozek a na zpomalení jeho stárnutí i relativně malé změny chování. Stačí se například procházet 15 minut denně navíc anebo chodit po schodech namísto jízdy výtahem.“ Detailní analýzy ukázaly, že vliv cvičení je nejvíce patrný v oblastech mozku, kde mají buňky nejvíce mitochondrií a potřebují nejvíce energie. Jde o místa, kam je nutné posílat hodně okysličené krve, což přesně zajišťuje právě cvičení či tělesná aktivita.

Moderní archeologické bádání není založené pouze na velkých objevech, ale i na průzkumu drobných, zdánlivě nesouvisejících aspektů či jevů. Pomocí studia myších pozůstatků lze například zajímavě dokreslit pohyb lidských skupin v dobách, z nichž se nedochovaly písemné prameny.

Původ myši domácí (Mus musculus) odborníci situují do oblasti dnešní Indie. Už na sklonku doby kamenné (3,5 milionu – 4 000 př. n. l.) se však populace těchto tvorů rozšířila na Blízký východ. Sedimenty ukládané v izraelských jeskynních mezi lety 120 000–12 000 př. n. l. obsahují myší pozůstatky až ve vrstvách datovaných do 13. tisíciletí př. n. l. Jejich „náhlý“ výskyt pravděpodobně zapříčinila změna životního stylu lidské populace. Lov a sběr ustupoval častějšímu pěstování plodin, usedlejšímu způsobu života a skladování úrody na příští rok. Malá a roztroušená sídla se postupně začala zvětšovat a vzájemně propojovat. 

Kulisy pro expanzi

S pohybem prvních zemědělců se do osidlovaných míst dostávaly také nové živočišné druhy. Šlo zejména o hospodářská zvířata, která představovala jeden z prvních velkých dopadů lidské existence na životní prostředí. Tohoto pasivního transportu se spoluúčastnila i myš domácí. Odolnému hlodavci se již v 10. tisíciletí př. n. l. podařilo „dobýt území“ Kypru, uchytit se v dalších lokalitách mu ale zabralo několik následujících staletí. Až o 3 000 let později nacházíme stopy po jeho činnosti na íránské náhorní plošině, v jižním Turecku, oblasti Černomořských stepí, na Ukrajině a snad i v Egyptě – tedy přibližně ve směru putování prvních zemědělců.

Paradoxní je, že obdělávání půdy se velice krátce po svém zavedení rozšiřovalo i do kontinentální Evropy. Pouhých 2 500 let trvalo, než se znalost pěstování plodin rozšířila z Egejské oblasti přes celou Evropu až na Britské ostrovy, kde se uchytila přibližně v 6. tisíciletí př. n. l. K zemím na Skandinávském poloostrově pak žhavá novinka dorazila ještě o nějaké to milénium později. Myš domácí se ovšem na většině evropského území ještě dlouhou dobu poté nevyskytovala.

Kde vzít transport

Hlavním myšmi využívaným druhem dopravy se stala ta námořní, která v průběhu starověku prodělala celou řadu změn. S prvními plavidly toho hlodavci ještě příliš nepořídili, jednalo se totiž o jednoduché vydlabané kmeny či vory s téměř nulovou šancí na přepravu černého pasažéra. Větší lodě se začaly vyskytovat až od 4. tisíciletí př. n. l., a to především ve východním Středomoří. 

Ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. námořní výměna zboží čile pokračovala a dál se rozvíjela. Zpočátku dominovala východnímu Středomoří kykladská a později minojská thalasokracie (nadvláda na moři), o tisíc let později je vystřídali obchodníci z blízkovýchodních měst Ugaritu a Byblu, kteří zprostředkovávali kontakty mezi Egyptem, Mezopotámií, Chetity, Kyprem, Krétou a v menší míře i se západním Středomořím. Tyto styky nebyly pravděpodobně tak intenzivní, aby vedly k rozšíření myši domácí do nových působišť na západě, ačkoliv předměty z východního Středomoří dnes archeologové nacházejí například i ve vykopávkách na okrajových Liparských ostrovech. Posun nastal s rozvojem doby železné a příchodem kolonizátorů z Fénicie a později i Řecka. Nové osady, obchodní trasy a vzájemné kontakty přetvořily „bariéru“ Středozemního moře v hlavní komunikační síť pozdějšího antického světa.

Féničtí převaděči

S pádem civilizací na konci doby bronzové okolo roku 1200 př. n. l. došlo k několika transformacím. Namísto draze a složitě vyráběného bronzu začalo být v kurzu železo, jež umožnilo výrobu levnějších (a tedy dostupnějších) nástrojů. S jejich pomocí pak lidé mohli produkovat kvalitnější a levnější výrobky – například železnou sekerou lze pokácet vzrostlý strom rychleji než její bronzovou obdobou. Prkna a plaňky z opracovaného dřeva umožňovaly levněji i precizněji vyrobit větší a pevnější plavidla, která pojala větší náklad.

Menší vstupní investice a větší množství obchodovatelného zboží vedly k vyšším ziskům a vzniku střední třídy na státu nezávislých obchodníků, kteří expandovali do nových, civilizací zatím nepříliš dotčených oblastí. Velmi podobným způsobem začala v levantské oblasti (východní pobřeží Středozemního moře) od 1. tisíciletí př. n. l. vzkvétat Fénicie.

Féničané vynikli v mořeplavbě už v polovině 2. tisíciletí př. n. l., přičemž jejich budoucnost určovala geografická poloha a zejména mocní a silnější soupeři na všech stranách. Na východě to byli Asyřané, Babyloňané, Peršané, na severu Chetité a na jihu Egypťané. Není divu, že svoji pozornost upnuli na moře a do západního Středomoří. V rámci mořeplavby je jim připisován „vynález“ lodního kýlu zajišťujícího větší stabilitu, beranidla (klounu) na přídi lodi nebo lepšího těsnění. Dále měli být schopni noční plavby navigováním pomocí hvězd, připisuje se jim také obeplutí Afriky nebo objevná cesta do Guinejského zálivu.

Archeologické nálezy pak potvrzují přítomnost fénických obchodních lodí až ve Walesu a Cornwallu. To ukazuje na intenzivnější obchodní kontakty, jež mnohde vedly ke vzniku obchodních fénických stanic. Ty se od 10. století př. n. l. nacházely na Sardinii, Maltě či Baleárských ostrovech, ale i v severní Africe a ve Španělsku.

Postup na západ

Od tohoto období v západním Středomoří, ale i kontinentální Evropě narůstá počet dokladů o přítomnosti myši domácí. Ta se už v první polovině 10. století př. n. l projevila na Korsice a Baleárech, o tři sta let později pak „obsadila“ Španělsko i Francii a postupovala dál. Poslední dobytou výspou se staly Kanárské ostrovy, na nichž se poprvé objevila až ve 4. století n. l.

Expanze myši domácí na západ nebyla tak jednoduchá, protože zde do hry vstupovala přítomnost jejího přirozeného konkurenta, kterou byla (a dodnes je) myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) těžící z života v blízkosti lidských příbytků. Ostrovy v západním Středomoří se myšici podařilo získat dávno před příchodem prvních myší. Příchozí z východu tedy musely o své přežití v blízkosti lidských sýpek tvrdě bojovat.

Krátce střižené vlasy, knír a výrazné kulaté brýle se pro Spojence staly nejčastěji karikovanými symboly japonského císařství. Jejich typickým nositelem byl ministerský předseda Hideki Tódžó, který na rozdíl od „neviditelného“ císaře nesl politickou zodpovědnost nejen za útok na Pearl Harbor, ale i za napadení Číny v roce 1937. Od roku 1944 pak měl jako vrchní velitel také na povel vojenské operace v Pacifiku. 

Bez smyslu pro humor

Tódžó se narodil v tokijském obvodu Kojimači do rodiny samurajského původu. Jeho matka byla dcerou buddhistického kněze a otec se rozhodl pro službu v armádě, kde dosáhl hodnosti generálporučíka. To zajišťovalo rodině respekt ve společnosti, avšak nezabránilo její chudobě. Hidekiho vzdělání můžeme považovat za typické pro mládež v období Meidži (1868–1912). Dívkám bylo vštěpováno, aby měly co nejvíce synů – budoucích bojovníků za slávu císaře, u chlapců se předpokládala armádní kariéra a ochota zemřít ve válce za zbožštělého panovníka.

Hidekiho naturel do tohoto konceptu přesně zapadal. Už na základní škole proslul tvrdohlavostí, soutěživostí a houževnatostí, ale také absencí smyslu pro humor. Neoplýval ani nadprůměrnou inteligencí, což kompenzoval ochotou tvrdě pracovat. Později o sobě prohlásil: „Jsem obyčejný muž bez výjimečných schopností. Za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím dřině a ochotě se nikdy nevzdávat.“

Neúnavný dříč

V patnácti nastoupil Tódžó na kadetní školu a následně na vojenskou akademii v Tokiu, kterou na jaře 1905 absolvoval jako desátý nejlepší z 363 studentů. Ten rok ovlivnil jeho život i dalším způsobem. V září byla podepsána Portsmouthská smlouva, která za amerického zprostředkování ukončila rusko-japonskou válku.

Mnoho mladých Japonců včetně Hidekiho bylo přesvědčeno, že císařství mělo právo po porážce Ruska anektovat Sibiř, a považovalo podmínky smlouvy za zradu. Tódžó uvěřil, že hlavním viníkem údajného bezpráví je Theodore Roosevelt, a tento hněv v něm zažehl nenávist vůči všemu americkému. V osobním životě nicméně zažíval šťastné chvíle – roku 1909 se oženil s Katsuko Ito, s níž pak měl sedm dětí.

Zahraniční zkušenost

Po dokončení vzdělání působil Tódžó u pěchoty v hodnosti podporučíka, v letech 1918–1919 krátce sloužil na Sibiři v rámci expedičních jednotek vyslaných zasáhnout do ruské občanské války. Následně jej nadřízení odveleli do Německa, kde až do roku 1922 zastával funkci vojenského atašé na velvyslanectví v Berlíně. Vzhledem k tomu, že císařská armáda prošla v 19. století výcvikem řízeným německou vojenskou misí, měl myšlenkový vývoj ozbrojených sil evropské mocnosti na japonské důstojníky značný vliv. Tódžó nebyl výjimkou a časem se zhlédl zejména v konceptu totalitárního militaristicky řízeného státu.

Pokrčování: Japonský generál Hideki Tódžó (2): Císařův neoblomný válečný štváč

Když jeho práce v Evropě skončila, vydal se domů mimo jiné vlakem přes Spojené státy. Při této své jediné návštěvě Ameriky nabyl dojmu, že tamní obyvatelé jsou požitkářští slaboši oddaní pouze vydělávání peněz a ukájení svých potřeb.

Oproti tomu Tódžó se holedbal tím, že jeho jediný koníček spočívá v práci. Nad dokumenty sedával dlouho do noci a odmítal se zapojovat do péče o své potomky. Při komunikaci na pracovišti preferoval přísné dodržování pravidel a odsuzoval vyjadřování emocí. Podřízené neváhal fackovat a tvrdil, že pohlavek vnímá jako „nejlepší způsob výcviku“ pro příslušníky nesamurajských vrstev, kteří se od narození neřídí kodexem bušidó.

Od svých 15 let pracoval Dharamdev Ram, jemuž ve vesnici nikdo neřekne jinak než Baikunthpur, v továrně v bengálském Jagdalu. O tři roky později se oženil a žil obyčejný život jako tisíce a miliony mladých mužů na indickém venkově. Zhruba v roce 1987 se Baikunthpur začal více zajímat o náboženství a duchovní život. Našel si svého učitele a začal svět kolem sebe vnímat jinak.

Začal si uvědomovat nespravedlnost světa kolem sebe – začal vnímat všeobecné násilí na ženách, zabíjení zvířat a spory o půdu, které často končily násilím. V roce 2000 proto přijal slib, že se nebude mýt, dokud tyto nepravosti neskončí. Na první pohled vznešený cíl mu přinesl řadu obtíží, kvůli zanedbané hygieně přišel například o práci v továrně a od té doby je nezaměstnaný. Porušit svůj slib ho nepřiměla ani smrt jeho manželky a dvou synů. Přesto se Baikunthpur i ve svých 62 letech těší relativně dobrému zdraví.

TIP: Nejšpinavější muž světa se 67 let nemyl: Podle lékařů je ale zdravý jako řípa

Jeho podivuhodné rozhodnutí se pokusili zdokumentovat indičtí novináři, kteří hovořili s Baikunthpurem, jeho známými i duchovním učitelem. Všichni potvrdili, že se skutečně 22 let nemyl. A ve svém snažení je odhodlaný vytrvat. Alespoň do té doby, než skončí nepravosti světa.

Do lesa a k přírodě vůbec nás to přirozeně táhne. Jeden ze základních zákonů života platí již od úsvitu dějin: Díky nástěnným malbám z období starověkého Egypta víme, že lidé před dvěma tisíci lety zdobili své domovy květinami, a obliba pokojových rostlin se od té doby nijak nesnížila. Známý americký biolog Edward O. Wilson v 80. letech pro vrozenou lidskou tendenci hledat spojení s přírodou a jinými formami života zavedl dnes hojně užívaný termín biofilie. Platnost jeho hypotézy si většina z nás již mnohokrát ověřila na vlastní kůži: Máloco dokáže po náročném dni stráveném ve škole či kanceláři „vyčistit hlavu“ tak spolehlivě jako právě procházka lesem. Úleva od stresu je takřka okamžitá – výzkumy naznačují, že pocit uvolnění pocítíme již během patnácti minut.

Lesní koupele

V jedné z prvních studií zabývajících se souvislostmi mezi pobytem v lese a naším psychickým – potažmo fyzickým – zdravím v roce 1980 japonský biolog Yoshifumi Miyazaki prokázal, že pobyt v lese výrazně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu. V jednom ze svých experimentů vyslal skupinu dobrovolníků na čtyřicetiminutovou procházku v lese, zatímco druhá část účastníků pokusu měla za úkol stejnou dobu chodit po laboratoři. A byť jde o zcela totožný pohyb, ukázalo se, že chůze po mechem porostlých stezkách má docela jiný účinek. Vysvětluje se tím mimo jiné to, proč se rychleji hojí zranění pacientů, kteří mají možnost během léčby pobývat pod korunami stromů.

V reakci na Miayazakiho zjištění tehdy japonská státní lesní správa zahájila oficiální kampaň na podporu vycházek do lesa a praktikování „šinrin-yoku“ neboli lesní koupele. Yoshifumi Miyazaki je dodnes považovaný za předního odborníka na tzv. „lesní terapii“. Závěry, k nimž dospěl, během uplynulých třiceti let však opakovaně potvrdily i studie z jiných států, například z Finska (mimochodem země, jejíž území je zalesněno ze 70 %).

Profesorka Liisa Tyrväinenová z tamějšího Institutu pro přírodní zdroje shrnuje hlavní zjištění, o nichž vědci dnes již nepochybují: „Když se lidé ocitnou v lese, sníží se jim krevní tlak, dýchací i tepová frekvence a uvolní se svalové napětí. Je to podobné, jako bychom cvičili jógu nebo meditovali.“ Ruku v ruce s tím jde aktivace parasympatického nervového systému, který se uplatňuje zejména ve chvílích odpočinku. 

Stromová aromaterapie

Nabízí se pochopitelně otázka, jak je možné, že zdánlivě obyčejný shluk stromů má na nás tak blahodárné účinky. Jedno z možných vysvětlení se připisuje kvalitě lesního vzduchu. Právě znečištěné ovzduší ve městech se totiž považuje za významný faktor přispívající k riziku srdečních onemocnění, jež se často vážou s vyšší mírou stresu. Naopak vzduch v blízkosti zurčících vodopádů a horských bystřin je nabitý zápornými ionty, které pravděpodobně potlačují projevy deprese.

Lesní vzduch kromě toho obsahuje řadu aromatických molekul produkovaných stromy a dalšími rostlinami, z nichž mnohé ovlivňují imunitní systém, nebo dokonce fungují jako přírodní antibiotika. Jde například o tzv. fytoncidy, o nichž už víme, že podporují přirozenou imunitní odpověď organismu, podobně jako aromaterapie. Profesor Qinq Li z tokijské lékařské univerzity prokázal, že v krvi lidí trávících volný čas v lese se změnilo složení bílých krvinek: Zvýšilo se u nich množství tzv. NK buněk, jež hrají klíčovou roli mimo jiné v detekci nádorů a jsou rovněž schopné bojovat proti infekci i zánětu.

A stačilo přitom jen velmi málo: Už dvě dlouhé procházky ve dvou po sobě následujících dnech vedly k nárůstu množství i aktivity NK buněk o více než polovinu, přičemž tento efekt přetrvával ještě zhruba celý další měsíc. V pozdější studii pak Li se svým týmem zjistil, že obdobného, byť ne tak výrazného účinku se dosáhne, pokud se fytoncidy rozpráší do hotelových pokojů. 

Nezapomeňte žasnout

Není žádným tajemstvím, že obyvatelé měst a urbanizovaných zón ve srovnání s „venkovany“ v mnohem vyšší míře trpí úzkostmi a poruchami nálady. Řešení přitom existuje: Ani ve velkoměstech většinou není daleko, pokud ne les, tak přinejmenším park, kde lze přičichnout k rozkvetlým stromům a nadýchat se čistšího vzduchu. Je prokázáno, že již po relativně krátkém pobytu v přírodním prostředí (udává se obvykle kolem půl druhé hodiny) se sníží aktivita těch mozkových center, která jsou nejčastěji spojována se vznikem depresivních stavů.

Namísto toho se může stát, že pocítíme něco docela jiného: upřímný úžas. Pocit podobný tomu, jaký prožíváme, když sledujeme oblohu plnou hvězd, se dostaví průměrně po šedesáti minutách zírání do zeleného baldachýnu nad našimi hlavami. A jak připomínají psychologové, je velmi důležité jej občas zažít. Mimochodem, v jednom z kuriózních experimentů nechali vědci jednu skupinu dobrovolníků minutu hledět do korun stromů, zatímco druhá sledovala panoráma vysokých budov.

Členové první skupiny byli posléze daleko ochotnější pomoct neznámému člověku než ti, kteří namísto stromů viděli jen mrakodrapy. „Pocit úžasu nám připomíná, že existují věci, které nás přesahují. To nám umožňuje zbavit se starostí, nesoustředit se tolik na vlastní osobu a chovat se štědřeji ke svému okolí,“ vysvětluje výzkumník z kalifornské univerzity v Irvine Paul Piff.

Cesta k delšímu životu

Důvodů, proč bychom se měli do lesa vypravovat co možná nejčastěji, bychom ale napočítali daleko víc. Procházku mezi listovím by měli lékaři doporučit především pacientům s hypertenzí: Jak v roce 2010 prokázala rozsáhlá studie vědců z australské Queenslandské univerzity, přibližně u desetiny lidí s vysokým krevním tlakem se hodnoty stabilizovaly poté, co začali pravidelně pobývat v parku alespoň třicet minut za týden.

„Kdyby si každý z nás našel trochu času na přírodu, úspory ve zdravotnictví by byly enormní,“ komentovala tyto závěry vedoucí studie Danielle Shanahanová. Již zmíněná finská odbornice Liisa Tyrväinenová proto radí nezapomínat na pravidelný pohyb v přírodě, nejlépe právě v lese. „Jeden výlet nás samozřejmě nevyléčí, ale může to být dobrý začátek pro změnu životního stylu,“ říká. Pokud zvažujete stěhování, nezapomeňte proto při volbě nového bydliště brát v úvahu právě blízkost a dostupnost lesů či přinejmenším parků.

TIP: Blýskání na lepší časy: Starý kontinent opět zarůstá

Jak se ukázalo, obyvatelé měst s větší plochou zeleně, mezi něž se mimochodem řadí i tuzemská metropole (viz Praha, město zeleně), mají bohatší společenský život: Parky a přírodní prostředí poskytují vhodné zázemí ke společenským setkáním, o nichž je dobře známo, že podporují psychické zdraví. Lidé, kteří mají širší síť přátel a udržují sociální kontakty, žijí déle. Chtějí-li tedy starostové vytvořit pro své občany přátelské prostředí, neměli by zapomínat na výsadbu nových stromů. 

Michail Bulgakov se neohroženě prohlašoval za „mystického autora“ i v dobách, kdy vládly prokomunistické agitky a kdy literatura oslavovala nového pracujícího člověka. Mimochodem se takto neváhal označit ani v dopisech posílaných do nejvyšších kanceláří rudého impéria. Dnes jej nejvíc známe díky románu o ďáblovi nazvaném Mistr a Markétka. Co ho k faustovskému tématu, které se tolik vymykalo dobovým trendům, tak táhlo? 

Jednu z možných odpovědí nabízí už autorovo dětství. V jeho rodině se objevovali duchovní a i Bulgakovův otec přednášel náboženství. Na malého a vnímavého Michaila jistě působila i atmosféra rodného Kyjeva, kde obrazotvornost podněcovaly zejména starobylé chrámy. Duchovní věci zde získávaly takřka hmotnou sílu. Kromě toho Bulgakovova rodina ráda navštěvovala operní představení, jejichž působivá výprava rovněž přitahovala svým fantasknem. Už tehdy se patrně v kyjevském chlapci  rodila duše spisovatele, který tíhl k motivům romantickým, fantastickým nebo dokonce k nadpřirozenu.

Smrt a válka

Dost možná by se spisovatelův život odvíjel jiným směrem, nebýt předčasného skonu otce. Tendence k rozvernému životu byla ta tam! Michail cítil odpovědnost za rodinu. Snažil se přispívat do rodinného rozpočtu a dal se zapsat na medicínu, byť se jeho skryté touhy možná už tehdy ubíraly jiným směrem. Pod takovým tlakem se také výrazněji projevila jeho labilita. Uzavřel se a vyhrožoval, že se zabije. Proč? Klíčovou roli hrálo zamilované srdce. Vytoužená a zdánlivě nedosažitelná Taťtjána Lappa přispěchala za zoufalým studentíkem a vrátila mu smysl života. I přes nesouhlas okolí se vzali.

Milenecké štěstí dlouho netrvalo. Vypukla válka a mladí manželé pomáhali raněným vojákům, jak se dalo. Jakmile Bulgakov vystudoval, poslali ho sloužit do nemocnice daleko od všeho kulturního světa. Medicína mu ale nestačila. Své zážitky zvěčnil na papír a začal publikovat. Nechybělo přitom mnoho a svět by o jednoho z nejosobitějších autorů 20. století přišel. Během výkonu služby onemocněl a bolest způsobovanou otokem zaháněl morfiem. Droga začala měnit i jeho povahu. Ve své autobiograficky zaměřené tvorbě se dokonce vyrovnával s vlastním koncem. Přežil však všechno. Nemoc odezněla, zbavil se závislosti, přečkal i rozbouřenou dobu, kdy moc střídavě uchvacovali rudí a bílí. Nakonec v roce 1921 zamířil do Moskvy prosadit se na uměleckém poli.

Bída a nervy

Nedařilo se mu. Dokázal však proniknout do literárních a divadelních kruhů. Stál dokonce i sám na jevišti. Na uživení to ale zdaleka nestačilo. Aby měl co do úst, musel prodávat manželčiny šperky. Úspěch mu přinesla hra Dny Turbinových zachycující nedávnou historii země. Její inscenaci v moskevském divadle MCHAT dokonce několikrát navštívil i Stalin. Přitom si v ní mladý autor počínal doslova sebevražedně. Na hru nenávistně útočila bolševická kritika. Střídavě ji zakazovali a zase povolovali. A světe div se, za její provozování se Stalin dokonce osobně přimluvil!

Kdyby Bulgakov věděl, že alespoň poté, co zemře, bude jeho jméno znát doslova celý svět, patrně by všechna příkoří od komunistického režimu snášel lépe. On ale prožíval bezvýchodnou situaci. Psal sice a jeho hry se dokonce směly zkoušet, ale většinou je úřady na scénu buď vůbec nepustily, nebo je po několika reprízách stáhly z repertoáru. Tisk mu spílal pro jeho ideologickou závadnost. K tomu se otřásal i jeho soukromý život. Rozvedl se a podruhé se oženil. I tento svazek ale ztroskotal. A kvůli tehdejší bytové krizi nakonec došlo k paradoxní situaci, že po třetím sňatku obývala s novomanželi společnou domácnost i druhá Bulgakovova choť.

Právě toto poslední partnerství vydrželo, přestože problémů by se v něm rozhodně našlo dost. Jelena Sergejevna již měla dvě děti z předchozího manželství a Bulgakov sám na ní visel trochu jako dítě. Na geniálním autorovi se postavení štvance podepsalo a on trpěl úzkostmi, strachem i pocitem ohrožení. Děsila ho samota i smrtelnost. Přes to přese všechno zřejmě šlo až do konce o naplněné a láskyplné soužití.

Staline, pomoz!

Dnes to možná zní neuvěřitelně, ale Stalin nevzbuzoval jen hrůzu, ale také naděje na spravedlnost. Tak to alespoň vyplývá z korespondence mezi Bulgakovem a Kremlem. Připomíná to dokonce autorovu hru o Molièrovi. Také tento francouzský dramatik narážel na cenzuru, ale doufal v moudrost svého krále. Bulgakovovy dopisy Stalinovi a vládě dokonale naplňují známé rčení o „hře s ohněm“. Patrně z Bulgakovovy strany nešlo o naivitu, ale spíš o zoufalý vabank: neměl co ztratit.

Opakovaně se na nejvyšší místa obracel s voláním po nápravě svého postavení. V dopisech vysvětloval situaci nepovoleného autora. Nepokrytě volal po svobodě slova. Žádal buď o možnost profesního uplatnění nebo o povolení opustit zemi. Neopomněl zdůraznit finanční těžkosti a také to, jak se věčné ústrky podepsaly na jeho psychickém stavu.

Volá Kreml

Když se ozval telefon a ve sluchátku se ohlásil Kreml, myslel si Bulgakov, že jde o jeden ze šprýmů, jaké si divadelníci rádi provádějí. Ale diktátorův hlas ve sluchátku poznal. Tyran projevil mínění, že ruský spisovatel nemůže bez vlasti existovat a slíbil zaměstnání v divadle. A stalo se.

Bulgakov se vrhl do práce. Jeho hmotné poměry se zlepšily, ale se svými díly narážet nepřestal. Nikdy nenapsal žádnou dobově poplatnou agitku, aby se zalíbil. A množily se i jeho rozepře s režiséry. Rozešel se s činohrou a vrhl se na operní libreta. Napsal jich hned několik, ale nic z toho, do čeho vložil tolik úsilí, se nehrálo. Psal i filmové scénáře – s podobným výsledkem. Nejvíc jeho energie ovšem spolykala několikaletá práce na románu Mistr a Markétka. Bulgakov cítil, že jde o velké dílo. Do psaní dal vše a na tématu pracoval doslova do svých posledních dní.

TIP: Gangster Josif Stalin: Jak se formovala osobnost sovětského diktátora?

Ačkoliv se dlouho cítil na pokraji sil a o smrti (i dobrovolné) uvažoval, zkázu nezpůsobilo vyčerpání, ale dědičná choroba. Zemřel na stejnou diagnózu jako jeho otec. Oba dva odešli těsně před padesátkou. Bulgakov jako lékař navíc dobře věděl, co nefroskleróza obnáší. Tehdy neléčitelné onemocnění ledvin mu dávalo jen krátký čas života a on to věděl. Stihl se ještě rozloučit s přáteli, ale zasloužené literární slávy už se nedožil.

Na danou otázku poskytují odpověď fyzikální zákony. Má-li se těleso Sluneční soustavy nacházet na víceméně stabilní trajektorii, musí existovat rovnováha mezi silou gravitační – jež směrem ke Slunci narůstá – a silou odstředivou. Druhá zmíněná je tím větší, čím rychleji těleso obíhá. Z uvedeného logicky vyplývá, že tělesa kroužící blíž ke Slunci dosahují vyšších oběžných rychlostí. Budeme-li tedy hledat planetku s vysokou oběžnou rychlostí, musíme se dívat do nitra naší soustavy, nikoliv na její periferie. 

TIP: Rekordmani z hlubin vesmíru: Jakou nejrychleji rotující hvězdu známe?

Astronomové v loňském roce objevili planetku o průměru asi 1 km, jež kolem centrální hvězdy krouží s periodou 113 dní, a to po vysoce eliptické dráze křižující trajektorii Merkuru a Venuše. Objekt s označením 2021 PH₂₇ se v periheliu přibližuje až na 0,13 astronomické jednotky a tehdy okolo Slunce „sviští“ rychlostí 106 km/s – což představuje aktuální známý rekord pro planetku v našem solárním systému. Není přitom zcela jasné, jak se těleso na popsanou trajektorii dostalo: Mohlo by jít o důsledek těsného průletu (možná srážky) dvou asteroidů v hlavním pásu, nebo se možná jedná o zbloudilou kometu. 

„Cocodrillo, cocodrillo!“ Výkřik našeho lodníka Julia mě probral z dřímoty a loď prudce brzdí. Nejdřív nechápu. Zatím jsme během plavby po řece Yanayacu v národním parku Pacaya Samiria žádné zvláštní drama nezažili. Když se však zadívám stejným směrem jako oba indiáni a Honza, zahlédnu u levého břehu kajmana. Ne kajmana brýlového (Caiman crocodilus), který nám běžně dělá společnost při koupeli a jehož fotky mohu počítat na desítky. U břehu leží vzácný kajman černý (Melanosuchus niger) a je navíc obrovský! Ihned sahám po foťáku a snažím se nějak vtěsnat do hledáčku temnou masu o délce dobrých čtyř metrů. Takhle to nepůjde, musím počkat, až popoleze do lepšího záběru... No ták, udělej už ten krok! 

Démonizovaný predátor

Periferně vidím Honzu, který naléhavě ukazuje na větev nad mojí hlavou: „Kondor, kondor! Bílej!“ A opravdu, svým přísným světlým okem si nás měří pták, jehož zbarvení jej činí nezaměnitelným i při pozorování z velké dálky. Kondor královský (Sarcoramphus papa). Známe ho především jako bílou tečku vysoko na obloze a člověk musí mít kus štěstí, aby ho zastihl na zemi blízko mršiny. V mžiku do sebe vše zapadá, pohledem se vracíme k obrovskému kajmanovi, který se stále nepohnul ani o centimetr. 

„Je asi mrtvý,“ oznamuje klidně, ale pro jistotu jen polohlasem Lander. Přirazili jsme ke břehu a udatně zkoušíme popostrčit kajmana pádlem. Teprve pak si ho zblízka prohlížíme a osaháváme. Má prostřelenou hlavu. Rozjařený Lander s dýkou v ruce páčí z čelisti dlouhé zuby, zásadní trofej každého místního indiána. Kajman černý, jenž bez váhání napadne a pozře člověka, patří mezi démonizovaná zvířata a pokud se vyskytne blízko vesnice, stane se cílem všech lovců. A někdo nejspíš při spatření „nepřítele“ nezaváhal ani v tomto případě… Jako všechny podobné nálezy nás i tento v hloubi duše bolí, některé souvislosti však místním obyvatelům nevysvětlíte. 

Koupel trochu jinak

Snažíme se zaplašit tíseň a Honza rychle rozhoduje: „Postavíme tábor za dalším zákrutem řeky a před svítáním se tu zkusíme schovat. Snad se kondor ráno k mršině vrátí. V noci může pršet, tak raději vytáhneme krokodýla víc na břeh, aby ho voda neodnesla,“ navrhuje.

Zatímco si zblízka prohlížím temně zbarvený zrohovatělý krunýř dýchající prehistorií, chlapi uvazují lodní lano kolem kajmaních čelistí a snaží se popotáhnout zvíře na břeh. Sleduji tři námahou zrudlé tváře a nohy zaryté do bahna. Než se obrovské tělo vůbec pohne, ozve se třaskavý zvuk a chlapská těla se složí jako v grotesce. Lano prasklo. 

V dalším meandru řeky nacházíme příjemně vyvýšené místo, kde budujeme tábor. Program na další den je jasný a nezastaví nás ani nápor komárů, kvůli kterým se nemůžeme nejen umýt v řece, ale ani pořádně najíst. I když kluci ulovili a na ohni připravili nějaké ryby, večerní idylka se nekoná. Jíme navlečení v membránových oblečcích proti dešti, rukama v pracovních rukavicích si prostrkujeme sousta pod síť chránící hlavu a místo v prudce tekoucí řece se raději koupeme ve vlastním potu. 

Ranní záhada

Vstáváme před východem slunce, ale snídani odkládáme na neurčito. Do lodě si bereme jen plecháčky s kávou na probuzení. Když konečně zahlédneme místo s kajmanem, je nám jasné, že se tady něco stalo. Něco hodně divného. Kajman je sice na stejném místě, ale místo černého hřbetu i ve tmě svítí jeho bílé břicho! Kdyby indiáni měli ve zvyku se křižovat, tak by to teď určitě udělali. Místo toho jen cosi nesrozumitelně drmolí a i my s Honzou na sebe zmateně hledíme. Jak se mrtvé zvíře vážící přes 200 kilo otočí z břicha na záda? 

Obcházíme kajmana a ve světle baterek se snažíme racionálně objasnit to, co je našim indiánským přátelům jasné hned: Duchové, samozřejmě, co jiného. „Žádní lidé tudy v noci neprojeli!“ trvají na svém Lander i lodník Julio. Kolem kajmana navíc ani nejsou žádné stopy, hlína je udusaná stovkami malých kondořích nožek. Houfy běžných, menších kondorů havranovitých (Coragyps atratus) posedávají i nyní za tmy po okolních stromech v očekávání hostiny. Mršina už intenzivně zapáchá, brzy kolem budou bzučet mraky much. Že by tělo otočily plyny v tělních dutinách? Nebo jiní kajmani zaútočili z vody? Nesmysl, nic z toho nevysvětluje polohu těla na přesně stejném místě, kde bylo včera. 

Všichni musí být potichu

„Jediné zvíře, které má dost síly, aby pohnulo tak velkou kořistí, je jaguár. Co když si ho tu začal chystat a pak zaslechl, jak se po řece blížíme s lodí a utekl? Mezitím stopy po něm ušlapali ti havrani tady,“ napadá mě ještě. 

„To je fakt záhada,“ kroutí hlavou Honza a při pohledu na blednoucí oblohu nad řekou spěšně dodává: „Musíme zmizet, jinak plachý bílý kondor vůbec nepřiletí. Ale ještě to trochu uspíšíme. I královskému kondorovi může dlouho trvat, než se přes krunýř do kajmana proklove a my už máme jen poslední dva dny.“ 

Ihned mi dochází, jak to myslí. Za temenem hlavy si váže šátek, který mu kryje obličej i nos a z pouzdra na opasku vytahuje nůž. Když prořízne silnou kůži na boku zvířete, málem nás všechny povalí vlna zápachu. Obrací se mi žaludek a jsem ráda, že bez meškání odrážíme loď a míříme k protějšímu břehu. V místě, kde máme na scénu s mrtvým kajmanem dobrý výhled, ji uvazujeme do větví padlého stromu v řece. Pod střechou, která nás kryje, se usazujeme tak, aby nás bylo vidět co nejméně. Honza se obrací na oba naše průvodce: „Od teď musíme být všichni zticha! Když budete něco potřebovat, jenom ukazujte. Pokud bílý kondor přiletí, bude to pro nás unikátní a neopakovatelná příležitost ho nafotit, tak to nesmíme podělat. Jasné?!“ 

Kluci přikyvují, náš zápal sice úplně nechápou, ale také pro ně je možnost pozorovat kondora královského něčím zcela výjimečným. Jak nám včera večer sdělili, Lander kdysi jednoho pozoroval při kroužení vysoko na nebi a Julio tohoto bájného opeřence Mayů neviděl ještě nikdy.

Jeho veličenstvo přichází

Pomalu svítá a tělo kajmana již úplně zmizelo pod černým hejnem kondorů havranovitých. Pleskání jejich křídel a nepřetržité více či méně hlasité rozmíšky vyplňují prostor kolem nás. Navzdory šeru zkusmo exponuji pár záběrů, ale výsledek je nevalný. Náhle všechny zvuky přehluší zvláštní svist – jakoby nad námi přeletělo malé letadlo – a na protějším břehu, vysoko v koruně stromu, se usazuje vytoužený bílý pták. Tajíme dech, zaměřuji, fotím. Ještě pořád je tma, sakra. Za chvilku se zvuk ozývá znovu.

Honza dalekohledem fascinovaně pozoruje již dva obrovské bílé kondory s bizarně barevnými hlavami, kteří z nás nespouštějí oči. A hned nato přilétá další. Naši průvodci si to zjevně začínají užívat, jsou celí napjatí a při každém dalším hlučném přeletu nad našimi hlavami se předhánějí a ukazují na prstech: tři, čtyři, pět… Počet se zastavuje na čísle dvanáct. Jsme jak v Jiříkově vidění. Z větví před námi na nás zírá dvanáct kondorů královských! 

Ani nedutáme. Menším černým kondorům se mezitím podařilo vytvořit v těle dostatečně velký otvor k dolování masa a nad mrtvolou kajmana dochází k čím dál lítějším soubojům. Po nějaké chvíli nás první z bílých kondorů přestává sledovat a začíná se věnovat tomu, k čemu ho z dálky přivedl skvělý zrak a citlivý čich. Majestátně rozpíná obrovská křídla a snáší se přímo do hejna svých menších bojujících příbuzných. Ti jako kouzlem rázem ztichnou, černé moře jejich těl se rozestupuje a bílý obr vznešeně jako král kráčí vytvořenou uličkou. Okamžitě mi je jasné, jak tento pták získal své jméno.

Královské dělení

Nevnímám hejna komárů, která mně pokrývají ruce, čelo i krk. Fotím. Musím ale být opatrná. Všichni přítomní kondoři královští sice postupně překonávají plachost a slétají se na kajmana, stále však sledují naše počínání a u kořisti se vzájemně střídají. Většina jich zůstává rozsazena po okolních stromech a většinou se krmí jen jeden z nich. Nejvíc jsme jich najednou na kajmaní mršině napočítali pět. Ani jednou jsme přitom nezaznamenali sebemenší náznak agrese nejen vůči sobě navzájem, ale ani vůči černým kondorům, kteří však spontánně udržují uctivou vzdálenost.

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Od příletu prvního kondora královského uběhlo několik hodin. Slunce stoupá pořád výš stejně jako teplota a bílí kondoři se stahují do stinné ochrany lesa. Také my jsme docela vyčerpaní. Mám toho už dost a avizuji, že pokračovat budeme až zítra. Julio nahodil motor a plujeme zpět do tábora. Zprvu šeptem, ale čím dál naléhavěji si v euforii sdělujeme dojmy po naprosto mimořádném zážitku. Snídat snad ani nepotřebujeme, vždyť jsme právě byli hosty u královské tabule!