Psal se rok 1919, když se ve Výmaru začala psát historie Bauhausu, jedinečné avantgardní výtvarné školy, která si kladla za cíl propojení umění s mnoha technicky orientovanými obory – architekturou, industriálním designem, sochařstvím, fotografií a dalšími. Duchovním otcem a prvním ředitelem Bauhausu se stal Walter Gropius, jeden z nejvýznamnějších architektů 20. století, který kolem sebe dokázal vytvořit kvalitní pedagogický sbor s řadou hvězdných jmen.

Zapomenutá

Mezi pedagogy tu působil také nám dobře známý architekt Vily Tugendhat Ludwig Mies van der Rohe, který se stal posledním ředitelem Bauhausu. A nebo maďarský avantgardní malíř a fotograf László Moholy-Nagy, v jehož stínu zůstávala dlouhá léta jeho žena a skvělá fotografka Lucia Moholy. Tato dnes polozapomenutá umělkyně se zasloužila o dokumentaci historie Bauhausu. A přitom se dlouhá léta vůbec nevědělo, že autorkou snímků je právě ona, nikoli její manžel či dokonce Walter Gropius, jak se mylně uvádělo!

Nadaná

Lucia Schulzová přišla na svět roku 1894 do německy mluvící židovské rodiny významného pražského advokáta, mimochodem velice nepraktického člověka. V otcově kanceláři také Lucia krátce pracovala. Protože měla nadání na jazyky, zpočátku předpokládala, že se bude živit jako učitelka. Pak ale zvítězil zájem o umění, a tak si na pražské univerzitě zapsala dějiny umění a k tomu si přidala i filozofii a filologii.

V dalších letech už žila v Německu, psala divadelní kritiky a živila se jako redaktorka několika nakladatelství. Osud zasáhl při setkání s avantgardním malířem, sochařem, fotografem a designérem László Moholy-Nagyem, který do Berlína emigroval z Maďarska. Zamilovali se do sebe a Lucia se za něj v roce 1921 provdala. V prvních letech manželství prakticky táhla domácnost ze svého platu. I jazykově byl na ní László závislý, a to i v pozdějších letech. Moc německy neuměl, zatímco ona ovládala brilantně vedle rodné němčiny i angličtinu. I v pozdějších letech Lucia všechny manželovy texty jazykově upravovala.

Kouzlo fotografie

Na výstavě Der Sturm v roce 1922 se László Moholy-Nagy seznámil s Walterem Gropiem, který mu okamžitě nabídl profesorské místo. Jeho nástup byl pro Bauhaus velkým přínosem. Znamenal příklon k modernismu a zapojení umělců do mnoha odvětví užitého umění. Díky manželovi se začala Lucia zajímat o fotografování a objevila tak svůj další talent. Tak ji to chytlo, že si své znalosti rozšířila na Vysoké škole grafiky v Lipsku. S manželem pak začali pracovat v oblasti experimentální fotografie pro Bauhaus. To bylo v době, kdy ještě Bauhaus sídlil ve Výmaru.

Zpočátku harmonické manželství Moholyových dostalo povážlivé trhliny, když musel Walter Gropius v roce 1925 přestěhovat Bauhaus z Výmaru do Dessau, provinčního německého městečka, a nabídl Lászlóvi profesorské místo i tam. V Dessau kromě na svou dobu ultramoderního komplexu Bauhausu vyrostla jako součást školního areálu i kolonie funkcionalistických vilek pro profesory a jejich rodiny – takzvané domy mistrů.

Nešťastná, ale činorodá

Jeden z domků obývali také Moholyovi, kteří se do Dessau přestěhovali v roce 1926. László se velice rychle adaptoval a byl tu spokojený. Ale Lucia, zvyklá na život ve velkoměstě, v tomto „ospalém městečku“ zoufale trpěla! Důkazem je zápis v jejím deníku z roku 1927: „Dessau je jako místo, kde někdo zmeškal svůj spoj a musí čekat na další. Nejlépe uděláte, když v tomhle městě vůbec nebudete vystupovat.“

Ačkoli byla Lucia v Dessau velmi nešťastná, nezahálela. Nebyla ani studentkou, ani učitelkou, ale působila v Bauhausu jako fotografka. Některé fotografie pořídila ještě při budování školy v roce 1925. Luciinou zásluhou vznikl dokonalý fotografický archív mapující celý nově vzniklý komplex včetně vilek. Její fotografie dokumentují nejen architekturu, ale i interiéry a předměty vytvořené v dílnách školy. Nafotila rovněž sérii portrétů učitelů i přátel školy. Ve své době byly tyto snímky reprodukovány v propagačních materiálech Bauhausu, včetně brožur, plakátů a článků v časopisech.

Nové stěhování

Život v Dessau Luciu ubíjel, a tak se rozhodla město v roce 1928 opustit a usadit se v Berlíně. S ní ale překvapivě odešel i její manžel. Na funkci ředitele Bauhausu totiž rezignoval i Walter Gropius. Ač se Moholyovi snažili, manželství ani v Berlíně nezachránili. Následujícího roku se rozešli, i když k oficiálnímu rozvodu došlo teprve v roce 1934. 

Nedatovaný snímek Lucie Moholy, pořízený pravděpodobně mezi léty 1930 až 1933. (foto: Bauhaus-Archiv Berlin, CC0)

Také existence Bauhausu se ocitla v ohrožení. Tlak se strany nacionálně socialistické strany donutil vedení školy zcela opustit Dessau a přestěhovat své sídlo do Berlína. To už stál v čele školy Ludwig Mies van der Rohe. V Berlíně škola existovala jen další tři roky. Po nástupu fašistů byl Bauhaus za své „zdegenerované umění“ odsouzen a musel ukončit svou činnost.

Další osudy

V roce 1933 hrozilo Lucii, podobně jako ostatním Židům v Německu, velké nebezpečí. Naštěstí se jí podařilo z Berlína uprchnout – nejdříve do Prahy, kde pobyla krátce u svých příbuzných. Pak její kroky směřovaly do Švýcarska a do Paříže. Na konci třicátých let měla v plánu odjet do Ameriky, kde dostala nabídku učit na univerzitě v Chicagu. Ani přes intervence jejího bývalého manžela i bratra, kteří už v USA žili, nedostala od amerických úřadů vízum. 

Válečná léta strávila Lucia v Londýně, kde se živila jako uznávaná portrétní fotografka. Po válce točila dokumentární filmy a pracovala na několika projektech pro UNESCO. Konec života prožila ve Švýcarsku, kde zemřela v úctyhodných devadesáti pěti letech…

TIP: Zlikvidujte zvrlíky! Pro avantgardní umělce nebylo v nacistickém Německu místo

Všechno, co se týkalo Bauhausu, zanechala Lucia ve svém bytě, když v roce 1933 z Berlína narychlo utíkala. Bylo to na 600 negativů, dnes mimořádně hodnocených. Materiály se pak nějakým záhadným způsobem dostaly do rukou Waltera Gropia. Ten je uveřejňoval nejen bez Luciina souhlasu, ale neuváděl ani její autorství. Proto dlouhá léta umělecký svět o této skvělé fotografce, ani o její roli, kterou sehrála v historii Bauhausu, vůbec nic nevěděl… 

Etnologové napočítali celkem 718 druhů rostlin, jež se v tradiční lidové medicíně po celém světě užívají coby domnělá podpora libida. Zatímco však domorodci o jejich účinnosti nepochybují, západní vědci jsou o něco skeptičtější. Jakmile se totiž příslušná substance ocitne pod mikroskopem, její afrodiziakální moc zpravidla bledne.

Ačkoliv botanikové podrobili pečlivému zkoumání několik desítek druhů rostlin, slibné výsledky vykázal pouze zlomek z nich. Podle farmakologické studie z univerzity v Novém Dillí skýtá ověřený účinek například kořen ženšenu, oblíbený v tradiční východní medicíně, jehož užívání prokazatelně stimuluje prokrvení houbovitého kavernózního tělesa penisu a tím zkvalitňuje erekci. Naopak velmi populární jihoamerická řeřicha peruánská, známější pod názvem maca, se ukázala jako nepříliš spolehlivá. 

Kořen ženšenu patří mezi několik málo prokazatelně účinných afrodiziak. (foto: Shutterstock)

Všeho moc škodí

Vědci nicméně upozorňují, že se mechanismus afrodiziakálního působení dosud nepodařilo dostatečně prozkoumat. Zvolený pomocník může působit dvěma způsoby: usnadnit erekci nebo zvýšit pocity sexuálního vzrušení. Ve druhém případě však vstupuje do hry celá škála dalších faktorů – jako hladina hormonů, energie či celkový kontext dané situace – jejichž výsledný efekt lze měřit jen obtížně.

TIP: Láska z lahvičky: Zájem o afrodiziaka podle prodejců stoupá

V neposlední řadě pak, stejně jako v kterékoliv jiné oblasti medicíny, hraje klíčovou roli množství: Například konopí, jež indičtí léčitelé užívali k podpoře libida prokazatelně již ve 2. století př. n. l., může ve vysokých dávkách naopak znemožnit prožití orgasmu či vyvolat apatii, a sexuální touhu tak snížit.

Komunisté po vítězném únoru efektivně likvidovali všechny odpůrce. Za vůbec nejnebezpečnější považovali katolickou církev a její hodnostáře, těšící se velké úctě občanů. Složitá jednání o vyrovnání státu s církví se táhla. Její představitelé přirozeně odmítali úřední snahy o vytvoření národní církve, odtržené od vlivu Vatikánu. Stát tedy přistoupil k drakonickým opatřením a rozhodl se církev zlikvidovat. Zahájil ostrou diskreditační kampaň proti papežskému stolci, omezil vydávání katolických tiskovin a náboženskou výuku na školách, zakázal duchovní poutě, církevní obřady mimo kostel a internoval příslušníky mužských i ženských řeholních řádů.

Vydatně v tom pomáhala Československá strana lidová, přívažek KSČ, ovládaný kolaborujícími kněžími. Následovaly soudní procesy s duchovními, kteří se odmítali podřídit, a konečně zavedení takzvaných nových církevních zákonů, jež uložily dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi čerstvě zřízenému Státnímu úřadu pro věci církevní, vedenému ministrem Alexejem Čepičkou, obávaným zetěm Klementa Gottwalda. Číhošťský případ se odehrál právě v době, kdy vlna represí vrcholila.   

Třetí adventní neděle

Týden před podivnými událostmi se v Číhošti náhle objevilo několik neznámých osob. Procházely obcí i blízkým okolím a navštívily také volně přístupný kostelík Nanebevzetí Panny Marie, stojící na samém okraji obce. Mohlo se jednat o agenty StB, kteří zde nepozorovaně nainstalovali důmyslné mechanické zařízení, jež mělo uvést kříž do pohybu a spustit tragický vír událostí dalších týdnů?

Lidumilný farář Josef Toufar byl v Číhošti uznávanou osobností. Trpělivě vyslechl každého, kdo přišel pro radu a pomoc, neochvějně zásoboval okresní orgány žádostmi o povolení náboženských slavností, procesí a setkání s věřícími mimo kostel, ačkoliv tím na sebe strhával nežádoucí pozornost Státní bezpečnosti. Třetí adventní neděli roku 1949 Toufar sloužil ranní mši před zaplněnými lavicemi. Námětem kázání bylo evangelium svatého Jana o Janu Křtiteli.

Okolo půl desáté se to stalo. Farář zvolal: „Hle, uprostřed stojí, kterého vy neznáte, zde ve svatostánku na vás čeká a tluče srdce Spasitelovo ...“ Při těchto slovech zvedl levou ruku směrem k hlavnímu oltáři a pravou položil na prsa. Zhruba 48 centimetrů vysoký dřevěný kříž s kulatým podstavcem, dominující oltáři, se v ten okamžik čtyřikrát výrazně vychýlil ze své osy. Za normálních okolností by se převážil a spadl na zem. Tehdy jej však buď tajemná vyšší síla nebo ukrytý mechanismus, vyrobený člověkem, udržely v nepřirozené poloze. Toufar nic nezaregistroval a v klidu mši dokončil. Devatenáct farníků však s úžasem hledělo vzhůru a přemýšlelo, čeho byli právě svědky. Když lidé opustili kostel, šířili zvěsti o zázraku dál.

Opatrný farář

Název obce brzy koloval v nejvyšších církevních kruzích. Do Číhoště přijížděli věřící i hodnostáři, v těsném závěsu za nimi pak státní bezpečnost. S každým svědkem byl sepsán protokol, který byl odeslán i biskupovi do Hradce Králové. Samotný Toufar nechtěl zvěstem o zázraku věřit. Správně tušil, že všechno nadpřirozené, co nepůjde vysvětlit Leninovými postuláty a závěry ústředního výboru KSČ, se setká s odporem a bude mít fatální následky. Ze svědků si dokonce trochu utahoval, zda neměli vlčí mlhu nebo nebyli posilněni alkoholem.

V neděli 18. prosince při další mši apeloval na věřící, aby se nenechali strhnout: „Všichni víte, co se u nás před týdnem v kostele stalo. Mnozí z vás to viděli, jak se nachyloval kříž. Nemůžete v tom vidět ani zázrak, ani nějaké znamení dobré či zlé, protože nám to Pán Bůh neřekl. Víme jen jedno, že se nachyloval kříž. Nemusíme v tom viděti žádné neštěstí, protože naše farnost je dobrá, a naopak nemůžeme to považovati za vyznamenání naší farnosti. Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve Svatostánku je a jaký má kněz zodpovědný kazatelský úřad, když nejen vy, ale i On sleduje jeho slova.“

Podobné vysvětlení pak nechal Toufar vyvěsit na tabuli u vchodových dveří. Ale do Číhoště už mířily další davy zvědavců a v kostele si podávaly dveře. Zoufalý farář nechal dokonce na vlastní náklady vyhotovit stovky fotografií chrámu páně i oltáře, které pak zdarma rozdával návštěvníkům, jen aby je odradil od vstupu do kostela, jehož vybavení by mohli poškodit. Mezi lidmi kolovaly zvěsti, že kříž se naklonil na západ, což symbolizuje brzký příchod osvobozeneckých vojsk a pád komunismu. Proti podobným „zárodkům kontrarevoluce“ brzy přišel zákrok státní moci. 

Nebezpečná bezpečnost

9. ledna 1950 se na „zázrak“ poprvé oficiálně přijely podívat orgány bezpečnosti, konkrétně příslušníci SNB z Ledče nad Sázavou. Jejich náčelník provedl šetření v kostele, sejmul kříž z oltáře, ale žádný mechanismus ani skryté pružiny či vlákna nenalezl. Všiml si však, že dřevěný oltář má četné škvíry, kterými by se daly případně protáhnout drátky a s jejich pomocí by pak bylo možné s křížem hýbat. Člověk mohl zůstat schovaný za oltářem a z kazatelny ani od lavic nemusel být vůbec vidět.

Náčelník podal hlášení nadřízeným a záležitost na chvíli utichla, i když se během následujících dvou mší objevila další očitá svědectví nepatrného naklánění kříže. Farář Toufar nerušeně připravoval sebe i farnost na svátky narození Krista, nacvičoval se sborem vánoční koledy a vyzdobil kostel elektrickými svíčkami. Byl to pouhý klid před bouří.

28. ledna 1950 zastavila v Číhošti černá tatra. Řidič nechal nastartovaný motor a dva muži v dlouhých kabátech zazvonili na faře. Představili se jako zástupci zahraniční tiskové agentury a chtěli po Toufarovi, aby jim ukázal kostel. Farář se narychlo oblékl a chtěl hostům vyjít vstříc. Do kostela už nedošli. Černé dveře zaklaply a automobil státní bezpečnosti i s vyděšeným Toufarem, drženým na zadním sedadle, se vypařil z obce.

Po zastávce na služebně StB v Jihlavě zamířil rovnou do proticírkevního oddělení valdické věznice, kde Toufara očekávali Ladislav Mácha a Josef Čech, jedni z nejkrutějších vyšetřovatelů. Měli jasný úkol: přinutit faráře k doznání, že během mše sám manipuloval s křížem na oltáři. Na výsledky vyšetřování údajně nedočkavě čekal sám prezident Gottwald.

Tragická dohra

Estébáčtí trýznitelé se tedy činili. Podrobili Toufara nelidskému mučení, mlátili jej obušky a tyčemi, škrtili, odpírali mu jídlo i pití, nechávali ho dlouhé hodiny trpět v temné kobce, kopali jej do žeber, koženými důtkami ho mlátili do chodidel tak, že mu nohy opuchly o několik čísel a pohybovat se mohl jen v pletených bačkorách. Muka trvala necelý měsíc. Z vyrovnaného a klidného služebníka božího se v důsledku těžkých zranění a psychického vyčerpání stalo zubožené tělo bez duše. Jeho zhoršující se stav dokazoval stále nečitelnější podpis na vyšetřovacích protokolech a samozřejmě na povinném prohlášení, že s ním bylo slušně zacházeno.

22. února Toufar učinil „doznání“. Ve zfalšovaném protokolu stálo, že pomocí provázků a gumiček hýbal s křížem, aby mohl z podvodného zázraku finančně profitovat a využít jej pro kariérní postup. To nebylo vše. Dokument prozrazoval, že Toufar sexuálně zneužíval nejméně sedm místních chlapců a že církevní hodnostáři o jeho počínání věděli. StB nepochybně obdržela příkazy shora, aby číhošťský případ posloužil jako záminka k dalším zásahům proti duchovním. 

Příštího rána estébáci převezli zmláceného faráře na místo činu, do kostela Nanebevzetí Panny Marie, kde připravili natáčení filmové „rekonstrukce“ podvodu. Toufar měl v propagandistickém díle Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází ztvárnit sebe sama a názorně na kameru ukázat, jak během mše mechanismus ovládal. Svědectví o odhalení spiknutí katolické církve proti lidově demokratickému zřízení se mělo promítat ve všech kinech. Žádné zařízení se v kostele přirozeně nepodařilo nalézt, a pověřená technická skupina StB proto musela jedno sama vyrobit.

Po několika minutách natáčení upadl zdecimovaný Toufar do mdlob a musel být převezen do nemocnice na operaci zažívacího traktu. Komunistická moc jej nutně potřebovala naživu pro chystaný monstrproces. Josef Toufar však 25. února zemřel, aniž by se po operaci probudil z narkózy. Ministr Čepička i Gotwald zuřili. Dvojici vyšetřovatelů, potažmo vrahů, čekaly kázeňské tresty.

Hradba lží

Ani ubití hlavního aktéra nenávistnou kampaň nezastavilo. Ba naopak, Toufarovo posmrtné, ve skutečnosti neexistující přiznání se objevilo ve všech novinách. Čtenář se na celé stránce mohl seznámit se snůškou výmyslů, které ideologicky uvědomělým novinářům předala StB. Toufar v „doznání“ dopodrobna vylíčil, kdy a jak mechanismus sestrojil, přidal i detailní technické parametry. Jenže uvedená data neseděla a každý obyvatel Číhoště mohl potvrdit, že farář patřil k absolutním antitalentům a manuální zručností neoplýval.  

Z vysokých míst přišel příkaz dokončit propagandistický film Běda tomu, skrze něhož pohoršení přichází. Protože originální záběry s Toufarem nešly použít, oblékl si kněžský ornát jeden z estébáků a zažil pár minut slávy na filmovém nebi. Sestrojený mechanismus nefungoval, ve filmu jej musel ovládat člověk schovaný za oltářem a záběry s pohybem kříže byly stejně následně dotočeny na maketě v pražském studiu. Výsledek byl po filmařské stránce tak zoufalý, že samotní tvůrci se zdráhali předat pásky dál.

Nakonec se dvanáctiminutová filmová „rekonstrukce“ v hojném počtu 152 kopií dostala 10. března 1950 do kin po celé republice, s výjimkou obcí v okolí Číhoště. V kinosálech se však místo výhrůžek nepřátelům dělnické třídy ozýval hurónský smích a diváci kroutili hlavami nad nepodařenou taškařicí StB. Diváci ihned poznali nesrovnalosti a chyby v liturgických zvyklostech, kterých by se pravý farář nikdy nedopustil. Úřady raději dílo po několika dnech stáhly z oběhu.

Image

Čtěte také

Zázrak z Hřivínova Újezda: Krátce po číhošťském zázraku měla StB další práci

Na počátku roku 1656 se u Baham srazila španělská galeona Nuestra Señora de las Maravillas s další lodí ve flotile, která tudy plula z Kuby do Španělska. Galeona následně najela na korálový útes, což se jí stalo osudným. Loď o výtlaku téměř 900 tun klesla ke dnu i s nákladem cenností pro španělského krále a vládnoucí elitu.

„Vrak této lodi má pohnutou historii. Již od 17. století byl intenzivně zkoumán či spíše vykrádán Španěly, Angličany, Francouzi, Holanďany, obyvateli Baham i americkými expedicemi. Je pozůstatky téměř zmizely. Přesto jsme s moderními technologiemi a vědeckými metodami dosáhli dalších objevů,“ pochlubil se pro internetový magazín IFLScience podnikatel a filantrop Carl Allen, zakladatel společnosti Allen Exploration.

Poklad z vraku

Právě Allen Exploration v posledních letech zkoumá zmíněný vrak, ve spolupráci s americkými a bahamskými experty. Společně se zavázali, že veškeré nálezy zpřístupní veřejnosti v Bahamském námořním muzeu. Výsledkem jejich úsilí je impozantní sbírka drahokamů, zlata, mincí, čínského porcelánu a španělských nádob na olivy. Sbírka zahrnuje i stříbrnou rukojeť meče, jehož majitelem byl španělský voják Don Martin de Aranda y Gusmán.

TIP: Vrak obchodní lodi ze 17. století vydal archeologům své poklady

Nálezy z vraku ukazují, že galeona kromě oficiálního nákladu vezla spoustu pašovaného zboží, což bylo v té době obvyklé. „Podle našeho výzkumu byla většina mincí objevených ve vraku ražena v Mexiku. Jenomže Nuestra Señora de las Maravillas podle oficiálních záznamů v Mexiku žádné mince nenakládala," říká Allen. Jak se zdá, oficiální záznamy o nákladu příliš neodpovídají skutečnosti a části příběhu galeony nejspíš stále zůstávají pohřbené na mořském dně.

Současná astronomie stále častěji využívá schopností virtuálních teleskopů – sítě několika teleskopů, nacházejících se na různých místech světa, spojených do jednoho virtuálního supertelskopu. Jedním z nich je tzv. Teleskop horizontu událostí (EHT, anglicky Event Horizon Telescope), jehož tým se nedávno mohl pochlubit prvními detailními snímky supermasivních černých děr v historii, nejprve v roce 2019 černé díry v jádru galaxie M87 a letos v květnu černé díry Sagittarius A* v centru Mléčné dráhy.

Tím ale práce EHT pochopitelně neskončila – virtuální superteleskop i nadále pořizuje ohromující a mimořádně detailní snímky vesmíru v rádiové oblasti. Tentokrát ho operátoři zaměřili na blazar J1924-2914, tedy velmi aktivní galaktické jádro nebo kvazar, jehož nesmírně energetický polární výtrysk hmoty a záření míří přímo k Zemi.

Blazar pod drobnohledem

Teleskop horizontu událostí pořídil snímek tohoto blazaru v rekordním rozlišení. Dokázal zachytit objekty s rozlišením tří světelných let u blazaru, který je od nás vzdálený asi čtyři miliardy světelných let. Jak astronomové rádi připomínají, s tímto rozlišením bychom mohli pozorovat pomeranč na povrchu Měsíce.

Rádiové snímky blazaru J1924-2914. Kredit: VLBA (Hunt et al. 2021), GMVA (Issaoun et al. 2019), EHT (Issaoun, Wielgus, et al. 2022), CC BY-SA 4.0

Pozorování Teleskopu EHT odhalila, že výtrysky blazaru J1924-2914 mají spirálovitou strukturu, podobnou točitému schodišti. „Naše nové snímky mají největší rozlišení při pozorování polarizovaného záření, nejen pokud jde o blazary, které jsou velmi vzácné, ale obecně pro všechny kvazary,“ potvrzuje Sara Issaoun z amerického výzkumného centra Harvard & Smithsonian Center for Astrophysics. Za polarizované záření kvazarů (včetně blazarů) zodpovídají silná magnetická pole v okolí blazaru.

TIP: Nové důkazy: Blazary jsou zřejmě továrnami vysokoenergetických neutrin

I když jsou sama o sobě velmi cenná a zajímavá, pozorování blazaru J1924-2914 mají i další přínos. Astronomové je využívají ke kalibraci ostatních pozorování Teleskopu horizontu událostí, především v případě supermasivní černé díry Sagittarius A* v Mléčné dráze. Je veřejným tajemstvím, že Teleskop EHT v minulých letech pozoroval celou řadu dalších objektů. Výsledky těchto pozorování mají být postupně zveřejněné, takže se rozhodně máme na co těšit.

Sýčka obecného (Athene noctua) je možné považovat za ukazatel zdravé a pestré krajiny. Druh, jenž si svou zvědavostí (lákají ho rozsvícená okna) neprávem vysloužila nelichotivou nálepku posla smrti, jen dnes řazen mezi naše nejohroženější opeřence.

TIP: Srdnatý obránce puštík vousatý: Sova s duší mušketýra

Vinu nese především změna přístupu člověka ke krajině a – zejména přechod na intenzivní zemědělství s používáním chemie, spojování políček do obrovských lánů nebo úbytek extenzivní pastvy a shromažďování dobytka kolem statků. Kromě toho končívá život sýčků i vinou četných technických pastí (sudy, bazény, roury, síťovina), na kterých každoročně zbytečně zahyne i mnoho jiných živočichů. 

Po dvě století od konce válek o dědictví španělské (1714) Velká Británie ovládala světové oceány, přičemž v tomto směru spolehlivě odrážela ambice Francouzů i dalších. Až v roce 1898 se vynořil vážný protivník v podobě nedávno sjednoceného Německa s jeho mohutným průmyslovým potenciálem. Díky osobnosti státního sekretáře říšského námořního úřadu Alfreda von Tirpitze (od roku 1911 s hodností velkoadmirála) se císař Vilém II. přiklonil k názoru, že moc každého státu jde ruku v ruce s počtem a silou jeho bitevních lodí.

Němci tedy rozjeli ve velkém stavbu obrněnců, a přestože se nějaký čas zdálo, že se britská vláda nad vlnami může otřást v základech, ostrovní království také navýšilo tempo a své výsadní postavení uhájilo. Napomohla tomu i celková změna strategické koncepce, když došlo v roce 1902 k uzavření spojenecké smlouvy s Japonskem, díky níž mohla Británie stáhnout část sil z Dálného východu do domácích vod. Dle známého Churchillova bonmotu pro ni představovalo mohutné loďstvo nezbytnost, zatímco pro Německo pouhý luxus.

Ukazování ocelových svalů

Zastavení či alespoň zpomalení tohoto vývoje mohlo pomoci první světovou válku odvrátit. Eduard Cassel, vlivný britský bankéř a blízký přítel krále Eduarda VII., se nechal slyšet, že právě obava z rostoucí síly německého loďstva žene Brity ke sbližování s Francií. To si uvědomovaly i jasnozřivější hlavy na druhé straně Severního moře. Kancléř (tedy předseda vlády) Bernhard von Bülow prohlásil, že zlepšení vztahů s Velkou Británií nebude možné „bez omezení tempa výstavby našeho loďstva“. Tím se ale dostal do opozice vůči císaři i von Tirpitzovi, což v roce 1909 přispělo k jeho pádu.

Jedna z příležitostí vyhnout se konfliktu tak zůstala nevyužita. Místo toho Němci nadále vkládali velké finanční prostředky do bitevních kolosů, které poté také hodlali náležitě využít, a tíhli k agresivní zahraniční politice na ostří nože spojené s ukazováním těchto ocelových svalů. Stalo se tak například v průběhu marockých krizí (1905–1906, 1911). Britské obavy z německé agresivity dále sílily.

Když se císař přepočítá

Jak se kola námořního zbrojení roztáčela, objevovaly se také pokusy zatáhnout za záchrannou brzdu a vyhnout se válce. Vzhledem k poměru sil obou hlavních mocností vycházely především z britské strany, a to konkrétně od prvního lorda admirality, toho času Winstona Churchilla. Opakovaně navrhoval „prázdniny“, tedy časově omezenému přerušení výstavby nových bitevních lodí. K jednomu z těchto pokusů přistoupil v červnu 1913 během soukromého rozhovoru s německým námořním atašé v Londýně kapitánem Müllerem.

Ten údajně neměl rád Brity, dohodu chtěl potopit a po konzultaci s von Tirpitzem nakonec poslal do Berlína o daném jednání jen stručnou zprávu, v níž navíc vše postavil tak, že se ostrovní království bojí tempa německé námořní expanze a jen ji chce zpomalit. Že nešlo o ojedinělý případ, dokazuje stížnost, kterou státní sekretář zahraničí von Jagow směřoval o rok později svému velvyslanci v Londýně: „Nejnepříjemnější je tendenční způsob referování vašeho námořního atašé. Nemůžete ho držet trochu víc na uzdě? To věčné štvaní proti anglické politice a její pomlouvání je nesmírně znepokojivé...“

Zůstává poměrně smutným dějinným paradoxem, že německý císař Vilém II., stejně jako další politici a admirálové při propagaci silného loďstva argumentovali spojeneckým potenciálem, který námořnictvo Německu přinese. V jejich představách se císařství mělo stát „bohatou nevěstou“, u níž si budou nápadníci podávat kliku a předhánět se ve snaze získat její náklonnost. Cílil pak přímo na Velkou Británii, která měla chtít mocnou Kaiserliche Marine raději na své straně než proti sobě.

Tento plán ale vůbec nezafungoval a zbrojení ve skutečnosti stavělo Brity do čím dál větší opozice vůči Němcům. Opatrné námluvy s Ruskem selhaly, Itálie nakonec také opustila centrální mocnosti a na moři tak Vilémovi II. zbyl jediný významnější spojenec v podobě Rakouska-Uherska. Podle toho také vypadaly roky 1914–1918 na světových oceánech. K velkému měření sil bitevních loďstev došlo jenom jednou a císařova hýčkaná hračka strávila většinu války v přístavech.

Jedy v ovzduší

Vypuknutí konfliktu do značné míry nahrávala také celková atmosféra v evropské společnosti. Řada národů cítila různé křivdy či ohrožení svých zájmů, tisk podněcoval nacionalismus, hrál na strunu vojenské zdatnosti. Každý krok učiněný v tisíce kilometrů vzdálených pouštích či bažinách mohl na starém kontinentě vzedmout vlnu vášní.

Britové se znepokojovali kvůli německé stavbě bagdádské dráhy ohrožující jejich kontrolu nad středovýchodními ropnými poli, mnoho třecích ploch se nacházelo i na různých dalších místech po celém světě. Málokterý z těchto důvodů by sám o sobě stačil na rozpoutání války, ale v kombinaci toto nebezpečí neustále narůstalo.

Dva tábory

Paradoxně tomu napomáhalo i sbližování některých mocností a postupné formování dvou hlavních bloků. Dokud dobře vyzbrojené státy hrály na „koncertě evropských velmocí“, dařilo se udržovat celkovou rovnováhu. V 19. století propletenec mezinárodních vztahů způsobil, že války zůstaly relativně omezené. Když se alevše začalo dostávat do roviny „my, nebo oni“, cesta ke katastrofě byla volná.

Svůj význam měly i různé zdánlivě nevýznamné okolnosti. Když byl v lednu 1914 odvolán ruský předseda vlády Vladimir Kokovcov, car údajně funkci nabídl Pjotru Durnovi, známému konzervativci a rozhodnému odpůrci ruského angažmá na Balkáně. Ten ale odmítl a funkce se nakonec ujal Goremykin, jenž neměl v kritických letních měsících dost sil vzdorovat agresivnímu armádnímu velení.

Kudy ven?

Dalo se za takové konstelace běsnění let 1914 až 1918 vyhnout? Zdá se, že téměř nikoliv. Rozbušek tikalo až příliš mnoho, a pokud by nepadly nešťastné výstřely v Sarajevu, našla by se pravděpodobně nějaká jiná záminka. Můžeme se bavit o tom, zda mohli Němci ustoupit v otázce loďstva, Rakušané ohledně Srbska a Balkánu obecně, nebo Britové co se týče kolonií. Tato změna ale nebyla za tehdejšího myšlenkového rozpoložení nejen politických vůdců, ale celých národů, vůbec možná.

Francie chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, velmoci toužily po místě na výsluní a všeobecném respektu. Vzhledem k tomu, že lidstvo ještě nezažilo tak ničivý konflikt, dosud přesně nevědělo, čeho se bát. Vůle ke kompromisu zůstávala poměrně omezená, naopak snaha vytěžit z každého mezinárodního problému co nejvíc přetrvávala. Konečný účet pak zněl na desítky milionů mrtvých a zraněných, jakož i rozpad několika starých říší a překreslení mapy světa.

Byla tedy nevyhnutelná?

Již během války se muži, na jejichž bedrech ležela odpovědnost, snažili přijít na to, zda se jí dalo zabránit. Britský ministr zahraničí Edward Grey v roce 1915 výslovně prohlásil, že byla nevyhnutelná a krize z léta 1914 v něm prý budila pocit, že „není schopen určovat běh politiky“. O tři roky později pak uvedl, že jej „neustále týrala otázka, zda by býval mohl zabránit propuknutí války svou předvídavostí nebo moudrostí“ a že „to nebylo v silách žádné lidské bytosti“.

TIP: Medvěd v pavučině: Jak si stála ruská politika v předvečer Velké války?

K podobnému závěru dospěl i bývalý německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. V historických pracích se to hemží přirovnáními k nezvladatelným přírodním silám – o první světové válce se píše jako o požáru, hromobití či pohybu tektonických desek. Jako velmi trefné můžeme také označit pojmenování z pera významného britského historika Nialla Fergusona: Nešťastná válka.

Indonéské ostrovy Rinca, Padar a Komodo, které patří k souostroví Malé Sundy, tvoří spolu s přilehlými úžinami a menšími ostrůvky Komodský národní park. Ten byl založen roku 1980 a je jediným přirozeným domovem varana komodského – největšího žijícího ještěra. Kromě něj zde má svůj domov i několik desítek dalších vzácných druhů suchozemských a mořských živočichů i rostlin.

Plíživé nebezpečí

Romanticky založení turisti a cestovní kanceláře oblast často označují jako „ztracený ráj“. Pro milovníky tropické flóry a fauny je ovšem skutečným rájem, vždyť jej obývá dohromady 277 živočišných druhů, z nichž je 25 chráněných. Při troše štěstí zde můžete spatřit například jelena timorského (Cervus timorensis), kterému se rovněž říká sambar ostrovní. Kromě jelenů vás mohou na travnatých cestičkách překvapit divocí koně či prasata. Nejčastěji spatřenými býložravci ovšem bezesporu budou vodní buvoli, jejichž mohutné tělo a silné rohy budí respekt. Dívají se sice pokojně, ale tím se nesmíte nechat zmást. Jejich zdánlivě klidné postávání se kdykoli může změnit v nebezpečný útok.

Pověst hlavního komodského útočníka má ovšem při zdejší absenci šelem někdo jiný. Všechna výše jmenovaná zvířata mají na ostrovech jediného přirozeného nepřítele – varana komodského (Varanus komodoensis). Pokud lze soudit z nevšímavých setkání s tímto až tři metry dlouhým a 70 kilogramů těžkým ještěrem, z jeho zubů paradoxně nemají strach. To může mít několik důvodů. Jednak se s obrovskými plazy potkávají každý den a drtivá většina takových setkání probíhá v čistě sousedském duchu. No a těm, kteří dosud „komodským drakem“ nebyli napadeni, pravděpodobně chybí přímá souvislost mezi kousanci svých přátel a příbuzných a uhynutím. Vždyť mezi oběma událostmi může uběhnout i dvoutýdenní perioda.

Pramen života i osudu

První, co návštěvníci ostrova Rinca uvidí, je malý přístav ležící na jeho severním okraji. Chodníček, který vede od kotviště k budovám správy národního parku, je zároveň jediným úsekem cesty, na němž je možno procházet se i bez průvodce. Dřevěné stavby na kůlech, k nimž takto dorazíte, tvoří malou osadu zaměstnanců, kteří se starají o ochranu parku a bezpečí jeho návštěvníků. Jejich neodmyslitelným vybavením, bez nějž se neobejdou lidé na Rince ani na Komodu, jsou dřevěné hole s rozdvojeným koncem. Tímto nástrojem je možné odvrátit případný útok velkých ještěrů, kvůli nimž u břehů ostrova přistává většina turistů.

„Varani sice působí lenivě a ležérně, ale dokáží být velmi mrštní a rychlí. Pokud někoho pokousají, musí člověk neprodleně do nemocnice a nemine jej nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, který zabíjí kořist, jsou totiž bakterie obsažené ve varaních slinách,“ vysvětluje Josef, který na Rince pracuje jako jeden z průvodců. Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Baktérie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti.

Po procházce palmovým lesem, s dominantními lontary vějířovitými (Borassus flabellifer), které dorůstají výšky kolem 30 metrů, přicházíme na místo zvané Waywaso, což znamená „Voda ibiškového kvetu“. Právě tady jsou v době naší návštěvy nejlepší podmínky pro pozorování varanů v jejich přirozeném prostředí. Kaluže vody v téměř suchém říčním korytu jsou totiž v období s nedostatkem vláhy jediným zdrojem vody pro zvířata obývající tuto část ostrova. Napájí se tu a odpočívají jak vodní buvoli, tak jejich nepřátelé varani. „Ačkoli mnozí považují jejich způsob lovu za zákeřný, dá se říct, že je promyšlený. Zhruba před týdnem pokousali jednoho buvola a teď čekají na jeho smrt. V mezičase už na žádné další zvíře neútočí,“ vysvětluje Josef dnešní relativně idylické soužití buvolů a varanů.

Sami sobě hrozbou

Varani komodští jsou jedinými ještěry naší planety, kteří v místě svého výskytu zaujímají pozici na vrcholu potravního řetězce. Na Rince, Komodu, západním Floresu a menších ostrovech Gili Motang a Gili Dasami, kde žijí, nemají žádné přirozené nepřátele. V tomto faktu je zřejmě potřeba hledat i příčinu jejich neobyčejné velikosti.

Ještěři se ovšem požírají navzájem a bylo zaznamenáno množství případů ulovení mláďat dospělými jedinci. Mladí varani se brání tak, že hned po vylíhnutí vylézají do korun stromů, kam se za nimi dospělí varani nedostanou. Teprve když jejich vlastní tělesná hmotnost dosáhne úrovně, jež zaručuje relativně bezpečný pobyt na zemi, slézají ze svých úkrytů dolů.

Varani se páří od května do srpna a samičky kladou vajíčka nejčastěji v září. Samička zahrabe do hnízda dvacet až čtyřicet vajíček a kromě občasného hlídání se o ně dál nestará. Mláďata se líhnou za dalších sedm až osm měsíců – v dubnu, kdy je pro ně k dispozici nejvíce hmyzu, jenž je v raném věku hlavní složkou varaní potravy.

Samčí „přesilovka“

Varaní smysly jsou vyvinuty poměrně disproporčně. Sluch má ještěr omezený v kmitočtovém intervalu 200–2 000 Herzů a vidí pouze na vzdálenost nějakých tří set metrů. Vše „zachraňují“ jeho další smysly – hmat, čich a chuť. Snad nejcitlivějším varaním orgánem je jazyk. Nejen při noční orientaci mu výrazně pomáhá přídavný čichový takzvaný Jacobsonův orgán. Ten je umístěný v radličné kosti, jež se nachází mezi nosem a ústy. Pro varany jsou významným pomocníkem i jejich šupiny, které nejenže brání mohutné tělo, ale navíc jsou citlivé na dotek, takže zvířatům pomáhají v orientaci.

Prozatím neobjasněnou zajímavostí související s komodskými „draky“, jak se jim často přezdívá, je fakt, že na jednu samici připadají zhruba tři varaní nápadníci. Přitom podle různých zdrojů je v celé zhruba pětitisícové populaci volně žijících varanů jen asi 350–500 kusů plodných samic.

Objevování poznaného

Záhadné příběhy o dracích, kteří žijí na Komodu, slýchali evropští mořeplavci od domorodých obyvatel už před dávnými lety. Nepřikládali jim ovšem větší význam, možná i proto, že součástí charakteristiky tehdy Evropany nepoznaných příšer byl plamen šlehající z tlamy. Až začátkem 20. století se o existenci „komodských draků“ přesvědčili na vlastní oči i muži ze Západu.

Podle četných zpráv byl prvním Evropanem, jenž se s varany setkal, holandský pilot Van Deyk, jenž byl na Komodu nucen nouzově přistát někdy mezi lety 1910–1912. Jeho příběh se ale podle spolehlivějších pramenů nezakládá na pravdě a jde zřejmě o vymyšlenou postavu. Ani P. A. Ouwens, autor prvního díla o varanech komodských, holandského pilota ve své knize nezmiňuje. Ouwens ovšem navázal kontakt s jiným holandským vojákem – s pěchotním poručíkem Van Hensbroekem, který toho času sloužil v městečku Reo na ostrově Flores. Ten mu tlumočil příběhy, jenž o existenci obrovských ještěrů vyprávěli domorodci z floreského přístavu Labuan Bajo. Podle nich na Floresu, ale i na ostrově Rinca žili velcí „zemní krokodýli“ (boedža darat), které označovali i slovem „ora“.

Na základě těchto informací, které doplnil o zkušenosti lovců perlorodek, se Ouwens roku 1912 vydal na ostrov v doprovodu několik domorodců. Během výpravy skupina chytila dvojici mláďat a zastřelila dva dospělé jedince. Podle nich pak Ouwens popsal nový živočišný druh, který nazval varan komodský (Varanus komodoensis).

Veřejný, nebo soukromý zájem?

Komodský národní park byl roku 1980 založen indonéskou vládou. Hlavním důvodem tohoto činu byla ochrana místní fauny a flóry, především samozřejmě varanů. O patnáct roků později se spolumanažerem parku stala americká environmentální společnost The Nature Conservancy. Deklarovaným cílem reorganizované správy parku je rozvoj ekoturismu a finanční nezávislost parku. The Nature Conservancy a turističtí operátoři vytvořili podnik se společnou majetkovou účastí a dosáhli rovněž posílení pravomocí správy národního parku.

„Za pěknými ideály se skrývá tvrdá realita, stačí sledovat důležitá fakta,“ tvrdí jeden z domácích rybářů, který se v této souvislosti zdráhá sdělit jméno i mně, návštěvníkovi z východní Evropy. Rybář zřejmě naráží na skutečnost, že The Nature Conservancy je jedním z největších soukromých vlastníků půdy, podle dostupných informací každoročně dostává stamilionové dotace od americké vlády a při pohledu zvenčí se tak úmysly této společnosti nemusí nutně jevit jako nezištné. „I když jejich cílem má být záchrana jedinečných území, snaží se spíš vytvořit soukromé rezervace. A to na místech, které by měly být dědictvím nás všech!“ pokračuje mladý muž, jehož život je spjatý s vodami omývajícími pobřeží Malých Sund.

Boj o dědictví

Určitě největší spory panují mezi komunitou místních rybářů a správou národního parku. K zamyšlení přitom nutí údaj, jenž říká, že od okamžiku založení parku až do dnešních dní zaměstnanci parku zastřelili za nejasných okolností dvanáct místních rybářů. Správa parku tvrdí, že její zaměstnanci jednali v sebeobraně, ale tomuto vyjádření se zdráhá uvěřit většina rybářů, kteří patří k místní asi dvacetitisícové komunitě. Rybáři vidí ve správcích nepřátele, kteří usilují o likvidaci jejich domovů a přirozeného způsobu života. Naopak správa parku rybáře obviňuje z destruktivních praktik používaných při rybolovu. Mezi ně mají patřit takové metody, jako je lov ryb kyanidem, bombami vyrobenými z umělých hnojiv a petroleje, nebo ničení korálových útesů při lovu korýšů „mata-tudžu“.

TIP: Brnění varanů komodských: K čemu je varanům „kostěná košile“

Je myslím nepochybné, že situace není černobílá a nejde jednoduše bagatelizovat vyhraněným pohledem z jedné či druhé strany. Rybáři mají nepochybně tvrdé hlavy a při snaze uživit své rodiny zřejmě občas zacházejí za hranice přijatelného chování. Tomu ale nelze zabránit metodami zastrašování a tvrdých protiútoků. Pozici „toho moudřejšího“ by mnohem spíše přináležela snaha vzdělávat, zasvěcovat a skrze pochopení alespoň částečně získávat na svou stranu ty, pro něž je lov často jedinou možností obživy. Pochopením přírodních zákonitostí by si pak domorodci více začali vážit moře, na něž dnes pohlížejí pouze jako na právoplatné dědictví po svých předcích.

I mnozí z těch, kteří se bojí pavouků, uznávají, že skákavky jsou vlastně docela roztomilé. Některé z nich hýří barvami a jsou vyloženě půvabné. Skákavky (Salticidae) představují nejpočetnější skupinu dnešních pavouků s více než šesti tisíci popsanými druhy. Součástí jejich úspěchu je i to, že mají nejlepší zrak ze všech členovců a skvělé mají i další smysly, což souvisí s jejich rozvinutou nervovou soustavou.

Daniela Rößlerová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů a její tým v rámci nedávného výzkumu zkoumali skákavky ve spánku. Využili toho, že mladé skákavky mají průhledné vnější kostry a prozkoumali jejich oči. K jejich překvapení se oči skákavek v určitých fázích spánku pohybují, velmi podobně jako u lidí během REM fáze spánku. Jinými slovy, vše nasvědčuje tomu, že skákavky mají sny. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v prestižním víceoborovém vědeckém magazínu PNAS.

Snění skákavek

Jak vlastně skákavky spí? „Obvyklá noc těchto pavouků začíná tím, že si skákavka najde vhodné místo, kde se může spustit na vlákně pavučiny. Noc přečká visící za jednu ze zadních nohou,“ popisuje Rößlerová. „Zavěšená skákavka se nejprve čistí, občas si dá něco k snědku a pak usne. Během spánku prochází v pravidelných intervalech fáze nekoordinovaných pohybů nohou i těla.“

Pokud jde o pohyby očí, skákavky nemohou pohybovat čočkami, jako je to u lidí. Mají ale pohyblivé trubice v komplikovaně stavěné sítnici, které slouží k zajištění kvalitního vidění. Právě pohyby těchto trubic pozorovala Rößlerová se svými kolegy v největším páru očí 34 spících mláďat skákavek.

TIP: Pavouci skákavky „slyší“ na dálku, i když nemají uši

Výsledkem jejich úsilí je první přímé pozorování REM fáze spánku u bezobratlých živočichů. Pro nás je pochopitelně obtížné vcítit se do neurálních pochodů pavouků. Rößlerová je ale přesvědčená, že skákavky mají sny nebo prožívají něco snům podobného. Právě na snění skákavek se chce zaměřit ve svém dalším výzkumu.

Termín fragging se zrodil v závěru 60. let během vietnamské války. Pojmenování vzniklo podle tříštivého granátu (angl. fragmentation grenade), ale přeneseně se začalo používat obecně pro útoky na spolubojovníky a zejména nadřízené. Většina doložených incidentů se odehrála v anglosaském prostředí.

S fraggingem se jistě potýkaly i mnohé další armády, které však podobné případy často tutlaly nebo je nedokázaly vyšetřit. K zabíjení vlastních velitelů docházelo už ve starověku, první podrobněji zdokumentované případy pocházejí z 18. a 19. století. V širší známost vešel zejména příběh konfederačního generála z let americké občanské války Baxtona Bragga (1817–1876), který jako mladý důstojník během americko-mexické války v roce 1847 přežil dva vražedné útoky. V jednom případě šlo dokonce o nálož pod jeho postelí. Zavádění povinné vojenské služby v řadě států od druhé poloviny 19. století pak logicky vedlo k přibývání podobných jevů.

Smrt v zákopech

Kolik důstojníků či poddůstojníků se stalo obětí podřízených během první světové války, se patrně nikdy nepodaří zjistit. Zejména na západní frontě kumulace vojáků a palebné síly v poměrně malém prostoru vytvářela ideální podmínky pro tyto incidenty. Během útoků a dělostřeleckých přepadů, které si nezřídka vyžádaly řadu obětí, se dal případný zločin snadno zamaskovat.

Především v britské armádě kolovaly přinejmenším narážky či obhroublé vtipy o likvidaci nepopulárních velitelů. Ostatně britské vojsko stálo až do roku 1916 na dobrovolnících, kteří si hájili určitou stavovskou čest. Od svých nadřízených očekávali respekt a „férové“ zacházení. Důstojník-gentleman měl jít příkladem, nikoliv jen vyžadovat slepou poslušnost.

Sráč Shut

Tento předpoklad příliš nesplňoval kupříkladu generál Cameron Shute (1866–1936), který v roce 1916 převzal velení Královské námořní divize nasazené v severní Francii a Flandrech. Dlouholetý důstojník pozemního vojska neprojevoval mnoho pochopení pro svébytné zvyklosti „mariňáků“ a tvrdě trestal i drobné disciplinární prohřešky. Jeho podřízení s oblibou žertovali o generálově likvidaci.

Jeden z příslušníků divize, pozdější básník a politik Alan Patrick Herbert (1890–1971), složil ironickou říkanku končící slovní hříčkou „shot that shit Shute“ („zastřelit toho sráče Shuta“). 

V některých případech však nezůstalo jen u narážek. Generál Frank Percy Crozier (1879–1937) popsal událost, kdy se voják zezadu připlížil k nepopulárnímu seržantovi a vhodil mu granát do kalhot. Jelikož nejsou známa jména aktérů, zůstává otázkou, zda tato historka má reálný základ. Lze však předpokládat, že celá řada dalších podobných případů zůstala neodhalena.

Bláto na kalhotách

Historik Pierre Berton zdokumentoval situaci během bojů o hřeben Vimy v dubnu 1917, kde kanadským expedičním jednotkám často veleli britští důstojníci. Někteří z nich opakovaně trestali vojáky kvůli marginálním proviněním, k nimž patřilo třeba nošení zablácených kalhot. Jindy se příčinou konfliktů stával fakt, že Kanaďané na rozdíl od Britů neměli ve zvyku v zákopech salutovat vyšším šaržím. Lpění mnoha důstojníků na formalitách zakrátko vedlo k vyhrocení situace, kdy část Britů musela být preventivně převelena. Jiní za nejasných okolností skončili s kulkou v zádech. Po válce se také objevily zvěsti, že vlastní vojáci zastřelili syna skotského hudebníka a herce Harryho Laudera (1870–1950).

Nešlo však jen o problém v armádách anglosaských zemí. Značnou nespokojenost vojáků vyvolávaly také tvrdé podmínky v italské armádě. Radikální nálady se nevyhnuly ani československým legionářům v Itálii a dalším zahraničním dobrovolníkům, kteří se v závěru války cítili zrazeni v zájmu italské velmocenské politiky. Během obsazování Slovenska počátkem roku 1919 řada legionářů nelibě nesla sympatie, které italští důstojníci projevovali k místním Maďarům a jejich územním nárokům. V Bratislavě tato situace vyústila v napadení plukovníka Riccarda Barrecy, který těsně unikl smrti.

Obavy o blízké

Fragging se vyskytoval i v německých ozbrojených silách v éře nacismu. Zejména v posledním roce druhé světové války během ústupu na všech frontách se mezi vojáky projevovala frustrace, nezřídka ventilovaná formou násilných konfliktů. Zde musíme dodat, že na rozdíl od spojeneckých vojsk německý voják měl dle zákona formálně právo odmítnout splnění rozkazu, který považoval za protizákonný.

Ochota podílet se na násilnostech proti zajatcům a civilistům v rozporu s mezinárodním právem tak vyplývala částečně z fanatismu a ideologické indoktrinace, částečně však také ze strachu, že voják a jeho rodina budou perzekvováni gestapem či stranickými orgány. Právě fakt, že kromě provinilce mohli být ohroženi také jeho blízcí, většinu mužů odrazoval od fraggingu.

Méně ohledů brali příslušníci zahraničních jednotek armády a SS, u nichž příležitostně docházelo k útokům na nadřízené. Obětí těchto excesů se stávali především etničtí Němci, kteří se k zahraničním vojákům chovali nadřazeně. Nejznámějším se v tomto směru stalo otevřené povstání gruzínského praporu na nizozemském ostrově Texel v dubnu 1945 .

Oběti náletů

Když od léta 1944 docházelo k masivním náletům na Německo a okupovaná území, začali vojáci využívat panujícího zmatku k dezercím i fraggingu. Zavražděné důstojníky a poddůstojníky pak pachatelé hlásili jako oběti náletů. Jeden z nejznámějších případů vzpoury se odehrál v závěru dubna posledního válečného roku v norském Signaldalenu, kde asi 60 rakouských příslušníků 4. baterie 118. pluku horského dělostřelectva 6. horské divize povstalo po zprávě o obsazení Vídně Rudou armádou a o vytvoření prozatímní vlády.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Nový kancléř Karl Renner vyzval rozhlasem všechny vojáky rakouského původu, aby složili zbraně. Velitel divize okamžitě vydal rozkaz, že tato výzva nesmí být uposlechnuta. Vzbouřenci ze zmíněné baterie však zastřelili dva nižší důstojníky a ve skupinách zamířili k hranici neutrálního Švédska, kam většina z nich zdárně dorazila.