Stejně jako lidé mohou občas narazit do někoho na přeplněné ulici, mohou se srážet také galaxie ve vesmíru. Interakce galaxií jsou však mnohem divočejší – galaxie v takovém případě zahajují jakýsi „kosmický tanec“, při kterém gravitační slapové působení dramaticky proměňuje vzhled „tanečního páru“. Kolem galaxií se obtáčejí proudy hvězd, plynu a prachu. Galaxie mohou nakonec úplně splynout, ale výsledný tvar nově vzniklého objektu je asymetrický a neuspořádaný – jak je ostatně vidět i na novém snímku galaxie NGC 7727.          

Na snímku jsou jasně patrné propletené proudy hvězd a prachu, které si galaxie navzájem vyrvaly během procesu slučování. Některé části těchto mohutných ramen jsou ozdobeny hvězdami, které na fotografii vypadají jako jasné modro-fialové skvrnky.

Zrození supermasivního obra

Uprostřed nově vzniklé galaxie jsou patrné dva jasné body, které jsou další neklamnou známkou dramatické minulosti. Centrum NGC 7727 stále tvoří dvě jádra původních galaxií a každé z nich obsahuje superhmotnou černou díru. Galaxie, kterou na obloze naleznete v souhvězdí Vodnáře, se nachází asi 89 milionů světelných let od nás a v jejím středu leží nejbližší známý pár superhmotných černých děr.

Pozorování ukazují, že černé díry v centru NGC 7727 se (podle vzájemné vzdálenosti na obloze) fyzicky nacházejí jen asi 1 600 světelných let od sebe a měly by se spojit v průběhu následujících 250 milionů let (což je v měřítcích kosmického vývoje zanedlouho). Jakmile splynou, vytvoří ještě hmotnější černou díru.

TIP: Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Také naše Galaxie, která má rovněž ve svém středu superhmotnou černou díru, je odsouzena ke splynutí (za několik miliard let) se svým nejbližším velkým galaktickým sousedem – galaxií v Andromedě. Možná že vzniklá galaxie bude vypadat podobně jako NGC 7727, takže uvedený snímek je v tomto ohledu také pohledem do (možné) budoucnosti.

Už v pátém týdnu vývoje lidského embrya je patrné, že se koncová část mozku, především mozková kůra rozděluje na dvě poloviny, označované jako hemisféry. Podle toho, co o mozku víme, se tyto hemisféry do jisté míry specializují – u většiny lidí je levá hemisféra centrem řeči a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiky a motorické činnosti. Pravá hemisféra je pak centrem pro prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce (včetně výrazu obličeje).  

Zároveň se ale ukazuje, že uspořádání lidského mozku je velmi plastické a že si v řadě případů dokáže poradit se značnými komplikacemi. Potvrzuje to i výzkum týmu amerických odborníků, které vedl Michael Granovetter z Univerzity Carnegieho–Mellonových v Pittsburghu.

Lidé bez poloviny mozku 

Granovetter společně s kolegy prozkoumal fungování mozku u celkem 40 dobrovolníků, kteří v dětství prodělali hemisferektomii (vzácný neurochirurgický zákrok, při kterém je odebrána nebo deaktivována polovina mozku. Tento postup se používá k léčbě různých záchvatových poruch). Kontrolní skupinou byli v experimentu lidé s oběma mozkovými hemisférami.

Dobrovolníci se pod vedením vědců podrobili experimentu, při kterém sledovali nebarevný obrázek tváře, nebo slovo složené ze čtyř písmen, po dobu tří čtvrtin sekundy. Poté se úkon opakoval s tím, že čas vědci zkrátili na 150 milisekund. Dobrovolníci měli určit, zda dvojice zobrazených tváří nebo slov byly stejné či nikoliv.

TIP: Neurologové objevili malou část mozku, která funguje jako vypínač vědomí

Výsledky experimentu vědce překvapily. Lidé, kteří prodělali hemisferektomii, sice byli o oproti lidem s celým mozkem o něco málo horší, i tak ale dosahovali úspěšnosti přes 80 procent, jak u tváří, tak u slov. Nejzajímavějším výstupem celého experimentu bylo zjištění, že nezáleželo na tom, o kterou hemisféru kdo přišel. Všichni dobrovolníci správně hodnotili tváře i slova. „Výsledky výzkumu potvrzují, že lidský mozek a zvláště ten dětský, je nesmírně plastický. Když člověk přijde o jednu hemisféru, zbývající část mozku dokáže z velké části nahradit její funkci,“ uvádějí autoři studie. Výsledky experimentu také ukazují, že plasticita mozku je závislá na věku. Dřívější studie totiž ukázala, že dospělí, kteří trpí poraněním pravé a levé ventrální okcipitotemporální kůry, mají tendenci ztrácet schopnost rozpoznávat slova a tváře.

Studenti nizozemské technické univerzity TU Delft vyvíjejí nejmenší a zároveň nejlehčí lunární rover na světě. Lunar Zebro je velký zhruba jako list papíru a váží jen asi 2,5 kilogramu. Nejezdí na kolech, ale kráčí po šesti končetinách. Díky tomu může překonat některé překážky, s nimiž by si srovnatelné kolové rovery neporadily.

„Nejvýraznějším rysem roveru Zebro je právě jeho pohyb. Používá končetiny ve tvaru písmene „C“, které jsme si „vypůjčili“ z projektu RHex americké Pensylvánské univerzity,“ uvedl vedoucí inženýr projektu Simon J. Stenger. „Díky tomu se náš rover dostane přes komplikovaný terén, aniž by se zasekl.“

Evropský vyslanec na Měsíci

Skupina Zebro Group byla založena v roce 2013, s cílem vytvořit levnou a praktickou alternativu k velkým a složitým roverům. Projektu se zúčastnilo více než 120 studentů. Nejprve se věnovali technologii, od roku 2017 mají lunární ambice, tj. chtějí poslat rover na Měsíc.

V současnosti tvůrci malého roveru doufají, že v dohledné době dostanou Zebro na povrch Měsíce, kde by měl pracovat nejméně 14 pozemských dnů. Rover by měl otestovat technologie, a také se zabývat vědou – pomocí senzorů má měřit záření na Měsíci.

Tým Zebro Group doufá, že až bude projekt dotažený do konce, mohly by rovery Zebro operovat ve skupinách. Skupiny malých roverů by mohly pronikat do jeskynních prostor na Měsíci a na další obtížně dostupná či nebezpečná místa. Mohly by rovněž v případě potřeby rychle prohledat určenou oblast, mnohem efektivněji než například jeden velký rover.

TIP: NASA vyvíjí rover transformer, který zvládne i drsný terén

V tuto chvíli stále platí, že na Měsíci úspěšně přistály pouze americké, sovětské a nedávno čínské sondy s rovery. Pokud mise Lunar Zebro uspěje a přistane v dohledné době na Měsíci, mohla by se stát nejen první nizozemskou, ale i první evropskou misí na povrchu Luny.

Po rychlém pádu Francie a evakuaci z Dunkerque se zdálo, že každý den může přijít německá invaze na Britské ostrovy, jejichž faktická připravenost byla takřka zoufalá. Není tedy divu, že na obranu proti německému útoku byla činěna i hodně zoufalá opatření. Nedostatek vhodných protitankových zbraní se řešil mj. i vyvíjením speciálního ručního granátu, který měla britská pěchota či domobrana (Home Guard) použít proti německým tankům.

Lepidlo a nitroglycerin

Tato nezvyklá zbraň vznikla v organizaci MIR (Military Intelligence Research), známé též pod přezdívkou „Churchillovo hračkářství“. Mezi její vývojáře patřil i ženijní expert Millis Jefferis, s nímž se na tomto projektu podílel vynálezce Stuart Macrae. Záměrem bylo vytvořit účinný, ovšem jednoduchý prostředek schopný poškozovat útočící německé tanky. Standardní problém tohoto druhu protitankových zbraní (typicky Molotovových koktejlů) však spočíval v tom, jak zajistit, aby jejich výbuch opravdu způsobil požadované škody.

Macrae tedy přišel s myšlenkou „lepivého“ granátu, který by sám přilnul k povrchu tanku, což by zaručilo účinek exploze. Ale kde vzít to správné „lepidlo“? Řešením se nakonec ukázal být lep, s jehož pomocí se chytali drobní ptáci, a příslušná firma posléze vyvinula jeho silnější úpravu. Výbušnou nálož tvořila směs nitroglycerinu a dalších chemikálií, které zajišťovaly větší stabilitu a viskozitu, takže vzniknul jakýsi přilnavý gel.

Zhruba libra a čtvrt (necelých 600 g) tohoto materiálu bylo naplněno do skleněné lahve (při prvních pokusech se používaly 150wattové žárovky), jež byla obalena textilem napuštěným zmíněným lepem. Tuto sestavu kryl obal z lehké kovové slitiny složený ze dvou polokoulí. „Lepivá bomba“ (Sticky bomb či S.T. Grenade), jak se neobvyklé zbrani brzy začalo přezdívat, měla také masivní válcovou odlévanou rukojeť (uvnitř které se nalézal rozněcovač), pákovou rukojeť převzatou ze známého Millsova ručního granátu a konečně dva malé kovové pojistné kroužky.

Téměř sebevražedná zbraň

Standardní způsob použití vypadal takto: voják vytrhnul první pojistný kroužek, čímž odpadly obě poloviny kovového obalu a obnažil se lepivý povrch nálože. Po vytržení druhého kroužku došlo k odjištění rozněcovače. Ten byl ovládán pákovou rukojetí a měl zpoždění pět vteřin. Voják posléze musel páku zvednout a granát hodit (nebo silou přitisknout) na povrch tanku, aby došlo k přilepení a současně k rozbití skleněné nádrže, takže se výbušný gel roztekl a přilnul k pancíři, načež jej rozněcovač odpálil.

Už z tohoto popisku vyplývá, že nešlo o příliš „uživatelsky příjemnou“ zbraň, což se prokázalo při testech i ve výcviku. Ovšem i navzdory četným výhradám byla „lepivá bomba“ zavedena do služby pod oficiálním názvem „Grenade, Hand, Anti-Tank, No. 74“. Mezi vojáky se brzy stala extrémně nepopulární, jelikož povrch se lepil i k oblečení vojáků a kvůli celkové váze (zhruba 1 libra, tedy necelý půlkilogram) se granát dal hodit jen na dosti malou vzdálenosti, takže výbuch ohrožoval i házejícího, nemluvě o prakticky sebevražedné možnosti, že by se ho někdo skutečně pokusil na tank ručně přitisknout.

Navzdory tomu ale Winston Churchill trval na produkci milionu těchto granátů. Nakonec jich vzniklo asi jen 250 000 kusů, z nichž většina zůstala ve skladech Home Guard. Menší část byla odeslána partyzánům do Francie a britským a spojeneckým jednotkám na různá bojiště včetně Afriky a Pacifiku.

TIP: Ruční granát F-1: Nebezpečný zelený citrónek

Nikde se tato podivnost nesetkala s nadšením, ačkoli jistý počet tanků s ní údajně poškozen, či dokonce zničen byl: kromě pásů tanků pro ni představovaly vhodný cíl zejména slabší pancíře italských či japonských obrněnců. Dále se používala jako demoliční nálož proti statickým objektům a teoretický potenciál mohla mít v pouličních bojích. Celkově ale „granát No. 74“ zůstal jen kuriozitou vzešlou ze zoufalé situace.

Renesanční zámek v Bučovicích vděčí za svou podobu šlechtici Janu Šemberovi. S tímto milovníkem umění vymřel koncem 16. století po meči vznešený rod pánů z Boskovic. Bohužel Jan Šembera neproslul pouze svým vytříbeným vkusem a vzdělaností. Do dějin se zapsal i kvůli mnohem temnějším událostem. Jako každý správný muž s urozenou krví holdoval vínu, ženám i lovu. Patřil také mezi obávané šermíře. Při jeho schopnostech lze jen těžko uvěřit, že prý svého protivníka sprostě zamordoval. Přesto proti němu existovalo závažné svědectví. Co se v dubnu roku 1581 v Brně vlastně seběhlo?

Opilec na ulici

Jan Šembera se těšil z obrovského majetku. Po smrti staršího bratra Albrechta mu připadlo celé boskovické panství se zámky v Boskovicích, Černé Hoře i nově postavené sídlo v Bučovicích. Dá rozum, že reprezentativní dům vlastnil též v moravské metropoli v Brně. Právě zde hostil 12. dubna roku 1581 početnou společnost. Všichni se dobře bavili, když tu dovnitř vevrávoral muž ve značně podroušeném stavu. Vykřikoval urážky s jasným úmyslem vyprovokovat hádku. Jan Šembera z Boskovic se rozhodl nezvaného hosta co nejdříve zbavit. Nechal ho vyvést ven. Tím však celá epizoda bohužel neskončila…

Opilec zůstal stát pod oknem, nadával, a dokonce tasil zbraň. Jana Šemberu měl vyzvat na souboj se slovy: „Pojď, hrome panský zvyjebený, je-li v tobě dobrá žíla, braň se!“ Kdo byl ten opovážlivec, který neváhal provokovat protřelého šermíře z Boskovic? Nikdo menší než majitel buchlovického panství urozený Zikmund Prakšický ze Zástřizl. Údajně ho rozhořčilo, že o něm Jan Šembera roztrušoval pomluvy, podle nichž zplodil dítě se svou švagrovou. Posilněn alkoholem proto žádal odvetu. Jeho výzvu nemohl muž Šemberova formátu nechat nezodpovězenou. Za opovážlivcem vyběhl z domu, ačkoliv mu údajně mnozí domlouvali, ať nechá Zikmunda na pokoji. Vždyť očividně nebyl při smyslech!

Rozhněvaný bratr

O tom, co následovalo, se svědectví různí. S jistotou můžeme tvrdit pouze to, že došlo ke krátké potyčce. V jejím závěru ležel těžce zraněný Zikmund na zemi. Odnesli ho do nejbližší hospody, kde zemřel. Krvavá bitka vyvolala v Brně pozdvižení. Zpráva o tragickém skonu Zikmunda se donesla jeho bratrovi Jindřichu Prakšickému ze Zástřizl. Rozhodl se, že to tak nenechá. „Nešlo o žádný čestný souboj, ale odporný mord,“ tvrdil novopečený dědic buchlovského panství. Celou záležitost hnal před soud.

Soudci se ovšem do vyšetřování tak zapeklité záležitosti příliš nechtělo. Jan Šembera z Boskovic proslul svou prchlivostí. I proto se proti mocnému šlechtici jen málokdo odvážil svědčit, navzdory tomu, že osudnému souboji přihlíželo množství lidí. Nakonec se však nějací odvážlivci přece jen našli. Patřil k nim například šlechtic Vilém Zoubek ze Zdětína. Důvod by měl – kolovaly o něm zvěsti, že pokukoval po Jindřichově ženě Kateřině.

Urozený pán nejenže vyprávěl, jak se Janu Šemberovi snažil souboj vymluvit, ale přinesl svědectví o vrahově nebývalém cynismu. V Minoritské ulici v Brně prý Jan Šembera vyrazil Zikmundovi kord z ruky. Pak ho vybídl, ať ho zdvihne. Jak se k němu buchlovský pán sehnul, probodl ho s posměšnými slovy: „Již máš dosti.“ Pokud Zoubek vypovídal pravdu, zachoval se Šembera krajně nectně.

Příhodná smrt

Obviněný přesto před soudem nikdy nestanul. Jak to? Hlavní žalobce a bratr oběti Jindřich Prakšický ze Zástřizl totiž na sklonku července roku 1582 zemřel. Stalo se tak za velmi podezřelých okolností. Nového majitele buchlovského panství nalezli v lesích poblíž rodového sídla probodeného vlastním kordem. Z vraždy velice rychle obvinili jeho zbrojnoše, avšak zda se toho onen muž skutečně dopustil, těžko soudit. Pokud ano, pak s vysokou pravděpodobností nejednal na vlastní pěst, avšak na pokyn a za peníze někoho mocnějšího.

Podezřelých bychom našli mnoho, počínaje manželkou Kateřinou Rájeckou z Mírova, která podle přesvědčení lidu vraždu naplánovala se svým údajným milencem již výše zmíněným Vilémem Zoubkem ze Zdětína. Zájem na Jindřichově smrti mohl mít i opat velehradského kláštera, s nímž vedl buchlovský pán spory ohledně hraničních pozemků. Na vraždě Jindřicha Prakšického ze Zástřizl ovšem zcela nepochybně vydělal Jan Šembera z Boskovic. Po smrti hlavního žalobce se o osudný souboj soud přestal zajímat. Mohl si velmož vraždu svého protivníka objednat? Měl by to vůbec zapotřebí?

Spisovatel Jan Bauer připomíná, že v případě prohry soudního sporu hrozila Janu Šemberovi nanejvýš pokuta ve výši dvaceti hřiven stříbra. Šlo o celkem zanedbatelnou částku, kterou by si bohatý pán z Boskovic jistě mohl dovolit. Riskoval by tedy svou pověst jen proto, aby se vyhnul bezvýznamné pokutě? Možná však nešlo o jen o peníze. Mohl se chtít Jindřichu Prakšickému pomstít už prostě jen za to, že se odvážil ho zažalovat. Jak jsme zmínili výše, Jan Šembera se vyznačoval prchlivou a dost možná i cynickou povahou. Úskok by mu tedy nebyl cizí…

V odborné terminologii se skalnatým amfiteátrům na úbočích našich nejvyšších hor říká kary, docela výstižné je však i jejich místní pojmenování „jámy“ nebo „kotle“. Na většinu z nich navazují táhlá a hluboká údolí, o nichž místní obvykle mluví jako o „dolech“. 

Po stopách dávných ledovců

Krkonošské jámy, kotle a doly patří k nejprůkaznějším svědkům zalednění pohoří v poměrně nedávné geologické minulosti. Během ledových dob ve starších čtvrtohorách se ledovce tvořily ze sněhové pokrývky a na temeni horských vrcholků vyplňovaly a postupně pak také prohlubovaly skalnaté jámy – kary. Ledovcové splazy odtud sestupovaly až do údolí, která svým sice pomalým, ale dlouhodobým pohybem výrazně prohlubovaly a zároveň i rozšiřovaly. 

Nejdelší doly brázdí českou stranu Krkonoš a procházejí jimi oblíbené výstupové trasy ze známých středisek do vrcholových partií pohoří. Například Obřím dolem se často chodí na Sněžku (pokud v Peci nedáte přednost pohodlnější lanovce). Labský důl, protékaný bystřinou „mladičkého“ Labe, zase spojuje Špindlerův Mlýn se západní částí pohoří. 

Skalnaté kary v uzávěrech údolí patří k nejzachovalejším a zároveň nejhodnotnějším přírodním partiím, vesměs zařazených do první, tedy nejpřísnější zóny ochrany národního parku. Přístup k nim je proto možný jen po turisticky značených cestách. 

Velehorské scenérie a drůbež na hřadu

Nejatraktivnější krkonošské kary, tvořené při státní hranici dvojicí Sněžných jam, si však můžete prohlédnout docela zblízka, a to jak z ptačí, tak i z žabí perspektivy. Mohutnější Velká Sněžná jáma se zakusuje do západního úbočí Vysokého Kola (1 509 m n. m.), odkud spadá na polskou stranu a vytváří jednu z nejpůsobivějších partií při frekventované krkonošské hřebenovce, červeně značené Cestě přátelství. Ta do těchto míst přichází buď od sedla se Špindlerovou boudou, nebo z opačné strany od Vosecké boudy a Violíku, s přípojkou od hojně navštěvované Labské studánky. 

Horní hranu karové jámy provází několik zajištěných vyhlídek, nabízejících úchvatný pohled do skalních, vpravdě velehorských srázů, členěných bizarními žulovými hřebeny a pilíři. V hlubině na dně se v kosodřevině leskne modrá hladina jezírek, zvaných Śnieżne Stawki. Velkou Sněžnou jámu a západnější Malou jámu odděluje skalnatá ostruha Grzęda, což znamená hřad neboli bidélko v kurníku. Kdysi se po ní dalo sejít až na dno jam, ovšem stezka to byla poněkud krkolomná, na níž se sestupující museli přidržovat i rukama a při pohledu zpovzdálí tak připomínali drůbež na hřadu... Už od poloviny minulého století je však toto „bidélko“ z ochranářských i bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Hrad vedle kazatelny

Hornímu okraji Sněžných jam dominuje z daleka nápadná polská bouda Schronisko nad Śnieżnymi Kotłami, poněkud recesisticky nazývaná též Wawel. Při troše obrazotvornosti v ní totiž lze nalézt podobu s královským hradem Wawel v Krakově. Je v ní umístěn rozhlasový a televizní vysílač, pro turistickou veřejnost je však uzavřena (výjimkou je jen „stav krajní nouze“).

Přímo na státní hranici vystupuje též nepřehlédnutelné skalisko Krakonošova kazatelna. Pozoruhodné je nejen bizarním tvarem, zapříčiněným deskovitým rozpadem horniny, ale i tím, že vystupuje nejvýše (1 490 m n. m.) ze všech žulových skal, odborně zvaných tory, a to nejen v Krkonoších, ale i v celém Česku. 

Pod Labským štítem

Nevšedním zážitkem je návštěva spodní části Sněžných jam, kam z naší strany hranice dojdete poněkud oklikou. U boudy nad Sněžnými jámami je třeba odbočit z „hřebenové“ Cesty přátelství na žlutě značenou trasu, která se zprvu vine po úbočí Violíku (1 472 m n. m.). Pro tento nápadný vrcholek mají naši severní sousedé poněkud „tatranské“ pojmenování Labský štít (Łabski Szczyt), inspirovaný tím, že na českou stranu, tedy směrem k prameništi Labe, spadá skalnatou stěnou.

V nižší části polského svahu sedí na horské louce jedna z nejstarších krkonošských bud Schronisko pod Łabskim Szczytem, odkud se cesta, nyní už zeleně značená, klikatí poněkud členitým lesním terénem pod strmé srázy Sněžných jam. 

Úchvatný pohled vzhůru

Trasa se nejprve vyhýbá Malé jámě, jejíž hlavní zajímavostí je čedičová žíla, svisle procházející celou západní stěnou. Jde o jeden z nejvýše položených výskytů této sopečné vyvřeliny ve střední Evropě, která zdejším rostlinám poskytuje mnohem vydatnější minerální výživu, než chudé žulové okolí. Pro výskyt několika set druhů cévnatých rostlin, včetně několika endemitů, bývá často pasována na „botanickou zahradu“ Krkonoš. 

V sousedním, vskutku impozantním amfiteátru Velké jámy jsou oblíbeným cílem návštěvníků dvě nevelká, ale působivá Sněžná jezírka (Śnieżne Stawki), dříve zvaná též Kochelské rybníčky. Jejich přirozenou přírodní hráz tvoří tzv. moréna, což je kamenitohlinitý val, navršený dávným ledovcem a později zpevněný klečovým porostem. Obě průzračná jezírka jsou převážně mělká a z dalších, kdysi početnějších „ples“ na dně Sněžných jam zbyly už jen bahnité mokřiny, zvané Mlaka. Každý si tu nepochybně vychutná úchvatný, doslova velehorský pohled vzhůru stametrovými stěnami karu Velké Jámy, členěnými skalními pilíři, hřebínky a temnými úžlabinami, ve kterých se i nezřídka po celý rok drží zbytky sněhu. 

TIP: Na výlet do Polska: Dobrodružné vápence polských Tater

Od Sněžných jam se zeleně značená cesta i nadále vine převážně klečí po polském svahu Krkonoš, odkud lze jednou z vyznačených odboček vystoupit zpět na státní hranici, provázenou „hřebenovou“ Cestu přátelství. 

Enormního rozsahu se zabíjení vlastních nadřízených v amerických ozbrojených silách dočkalo během vietnamské války. Příčin lze spatřovat více. Předně šlo o frustraci a deziluzi značné části vojáků. Zatímco účast USA v obou světových válkách se těšila velké společenské podpoře a přeživší navrátilce lidé vítali jako hrdiny, o smyslu vietnamské války řada Američanů pochybovala, především v její pozdější fázi. Mnoho lidí tak projevovalo vůči armádě averzi. Zároveň však vojáky iritovaly i zkreslené představy zastánců války. Demotivovaní muži ve vlekoucím se ozbrojeném konfliktu tak měli tendenci sahat k radikálním činům.

Vietnamská krvavá žeň

Další faktor reprezentovala jistá otupělost k násilí. Při potírání partyzánských aktivit Vietkongu se u mnoha útvarů stalo zvykem nemilosrdně tvrdé zacházení se zajatci či „podezřelými“ civilisty. Řešení problémů se zbraní v ruce začalo představovat běžnou normu. V neposlední řadě k rozšíření tzv. fraggingu přispívala také široká dostupnost ručních granátů. Zatímco střely z ručních zbraní bylo možné identifikovat balistickou expertizou, určit původ granátu prakticky nešlo.

Z dostupných statistik se dá předpokládat, že u námořnictva a letectva během války ve Vietnamu docházelo k vraždám spolubojovníků a velitelů jen výjimečně. Ostatně u těchto složek mělo mužstvo omezený přístup k lehkým zbraním. Podstatně horší situace vládla u armády a námořní pěchoty.

První známé případy fraggingu ve Vietnamu se odehrály během ofenzivy Tet v únoru 1968. Prudký nárůst případů však přišel až o dva roky později. Svou roli zde sehrál vývoj veřejného mínění v USA, ohlasy studentských demonstrací proti údajné „zkostnatělosti“ západních vlád napříč Evropou a také fakt, že mezi příslušníky bojových útvarů přibývalo odvedenců. Ti přirozeně snášeli poměry ve vojsku hůře než dobrovolníci. Vražda předáka hnutí za emancipaci Afroameričanů Martina Luthera Kinga v dubnu 1968 také přispěla k citelnému růstu rasového napětí uvnitř ozbrojených sil.

Armáda v rozkladu

Plukovník námořní pěchoty Robert D. Heinl roku 1971 napsal, že bojová morálka amerických ozbrojených sil je nejhorší ve 20. století, ne-li v celé historii Spojených států. Mnoho vojáků považovalo válku za ztracenou a odmítali dál riskovat život. Agilním velitelům vyhrožovali likvidací, pokud by chtěli mužstvo hnát do útoku.

Důstojníci někdy nacházeli ve svých ubikacích či kancelářích granáty, na nichž bylo napsáno jejich jméno. A často nezůstalo jen u výhrůžek. V letech 1970 a 1971 se u armády podařilo zdokumentovat přes 200 případů pravděpodobného fraggingu ročně, u námořní pěchoty šlo o nejméně 50 incidentů roku 1970 a přes 30 případů o rok později. Tato statistika zahrnuje jen vraždy spáchané pomocí výbušnin. K užití střelných zbraní došlo v několika stovkách dalších případů, vesměs se ale jednalo o útoky na spolubojovníky stejné či blízké hodnosti.

Nepotrestané zločiny

Před soudy se dostalo jen minimum pachatelů. Ve většině případů vyšetřovatelé nedokázali útočníka identifikovat. Svědkové zpravidla chyběli, nebo nechtěli vypovídat. Často se nepodařilo zjistit, zda granát hodil Američan, nebo sabotér Vietkongu. V nemnoha řádně vyšetřených případech dosahovaly uložené tresty až čtyřiceti let vězení. Tento verdikt si vyslechl mezi jinými příslušník námořní pěchoty Reginald Smith, který v dubnu 1969 zavraždil nadporučíka Roberta Rohwellera a po činu byl přistižen ještě s pojistkou granátu v ruce. K tomuto i četným dalším útokům došlo patrně pod vlivem drog.

Vzhledem k nemožnosti exemplárně potrestat větší množství provinilců hledala vojenská správa jiné prostředky, jak podobným excesům zamezit. Mimo bojové zóny docházelo k výraznému omezování přístupu ke zbraním. Samotní důstojníci a poddůstojníci se pokoušeli možnému útoku vyhnout tajným přespáváním mimo ubikace. Někteří se snažili eliminovat riziko a zachovat si dobré vztahy s mužstvem tím, že tolerovali různé prohřešky včetně obchodu s drogami či s armádním materiálem.

S problémem fraggingu se samozřejmě nepotýkali pouze Američané. Do širšího povědomí vešel také případ australského vojína Paula Ferridaye, který na Boží hod roku 1970 po opilecké hádce zastřelil dva seržanty a třetího zranil. Podle pozdějších expertiz z 90. let v případu nejspíše sehrála roli také posttraumatická stresová porucha.

Dávní Olmékové byli první zásadní kulturou Střední Ameriky. Vládli v tropických nížinách dnešních mexických států Veracruz a Tabasco, zhruba v letech 1500 až 400 před naším letopočtem. Zůstaly po nich pozoruhodné artefakty, z nichž jsou nejznámější obrovské kamenné hlavy. Jak se ale ukazuje, z olmécké kultury je stále co objevovat.

Tým archeologů mexického Národního institutu pro antropologii a archeologii (INAH) nedávno objevil dvě velké tváře se zuřivým výrazem, které Olmékové vytesali do vápence. Kamenné tváře byly nalezeny u Villahermosy, hlavního města státu Tabasco, jehož turistický ruch je založený na množství olméckých památek.

Jaguáří rituál 

Jde o reliéfy ve tvaru kruhu, jejichž průměr činí kolem 1,4 metru. Součástí reliéfů jsou i doplňkové ornamenty a symboly, dominantní je ale v obou případech lidská tvář s nápadně nasupeným výrazem. Archeologové se domnívají, že oba reliéfy znázorňují náčelníky, kteří se během rituálu nacházejí v transu a předvádějí řev jaguára.

Nedávno objevené olmécké kamenné tváře ze státu Tabasco. (foto: Centro INAH Tabasco, CC0)

Odborníci institutu INAH jsou přesvědčeni, že zmíněné tváře patří dávným místním vládcům, kteří v této oblasti působili v samotném závěru éry Olméků, někdy v letech 900 až 400 před naším letopočtem. Pro srovnání, zhruba v té době byl ve střední Itálii založen Řím.

TIP: Záhadné olmécké hlavy: Čí portréty zanechala v džungli neznámá civilizace?

Majestátní jaguár je největší šelmou Střední a Jižní Ameriky a je proto pochopitelné, že hrál významnou roli v náboženských představách a rituálech řady kultur v této části světa, Olméky nevyjímaje. „Pokud jde o rituály související s kamennými tvářemi, podle všeho byli náčelníci škrceni a jejich mozek byl kvůli tomu méně zásobován kyslíkem, čímž se dostávali do stavu změněného vědomí,“ přibližuje archeolog Tomás Pérez Suárez. Od takto uměle navozené hypoxie byl pak již jen krůček k „jaguářímu transu“.