Australskou faunu, především zdejší vačnatce, velmi poškozují invazní druhy, které se na kontinent dostaly „díky“ lidem relativně nedávno. Jedním z takto ohrožených druhů je i roztomilý ušatý všežravec bandikut králíkovitý (Macrotis lagotis), který dříve žil na většině území Austrálie. Dnes bandikuti přežívají už jen na 10 % plochy Austrálie, navíc hlavně v nejsušších oblastech, kde často trpí nedostatkem potravy. Ze dvou známých druhů přežívá už jen jediný (bandikut běloocasý vyhynul před zhruba 70 lety) a i jeho stavy se povážlivě zmenšují. Podle odhadů zoologů obývá dnešní Austrálii méně než 10 tisíc kusů těchto vačnatců.

Největší hrozbou pro bandikuty představují především divoce žijící kočky, které je paradoxně zabíjejí často spíše pro „zábavu“ než kvůli potravě. V podobných případech se v Austrálii při ochraně ohrožených druhů využívají rezervace ohrazené ploty, v nichž jsou invazní druhy likvidovány otrávenými návnadami. Kočky jsou ale velmi chytré a s ploty si snadno poradí. Navíc loví především živou kořist a nalíčené návnady je příliš nezajímají.

Jedovaté implantáty

Kyle Brewer z Jihoaustralské univerzity a jeho spolupracovníci proto přišli s pozoruhodným, i když poněkud kontroverzním řešením. Vědci třicítce bandikutů implantovali pod kůži kapsle s prudkým jedem. Tím je toxin označovaný jako „1080“, což je fluoroctan sodný, prudký metabolický jed, který se často využívá jako pesticid proti škodlivým savcům. 

Když takovou živou otrávenou návnadu uloví kočka a pozře sousto s jedem, kapsle se v kyselém prostředí jejího žaludku rozpustí a jed kočku rychle usmrtí. Důležitou součástí „otráveného experimentu“ jsou speciálně upravené kapsle, které bylo nutné připravit tak, aby neohrožovaly zdraví bandikutů.

TIP: Australské úřady hodlají pomocí jedovatých klobásek otrávit až 2 miliony koček

Na první pohled drastické řešení má své opodstatnění. V Austrálii existují rostliny, které produkují látky podobné toxinu „1080“ a některá zvířata jsou na tento jed adaptovaná. Patří mezi ně i bandikuti – pokud by tedy došlo k prasknutí kapsle v těle bandikuta, je poměrně velká šance, že vačnatec na rozdíl od kočky působení jedu přežije. Pokud se metoda otrávených živých návnad osvědčí, jsou badatelé připraveni ji použít i u dalších ohrožených australských vačnatců. „Doufáme, že bandikuti jsou jen začátek,“ věří biolog a biochemik Kyle Brewer.

Keňa patří mezi nejdůležitější světové producenty kávy, i když pomyslnému žebříčku kávových velmocí pochopitelně vévodí jiné země. Největším producentem kávy na světě je Brazílie, za ní následuje Vietnam a Kolumbie. Brazílie přitom vypěstuje až třetinu celkové světové produkce kávy. Přesto je právě keňská káva v mnohém výjimečná a je považována za jednu z nejkvalitnějších na světě.

Nevyzpytatelný déšť

Kávové plantáže sahají, kam až oko dohlédne. V Keni se káva pěstuje na území o velikosti přibližně 110 000 hektarů. Právě tady se daří jedné z nejkvalitnějších a nejznamenitějších káv typu arabika. Tento typ kávy ale potřebuje velmi specifické podmínky pro růst. Keňská arabika vyžaduje chladnější a vlhké podnebí. Jenže poslední léta a klimatické změny přinášejí přesný opak – velké sucho a nepravidelné, silné deště a bouřky. Keňští farmáři na kávových plantážích jsou proto zoufalí. 

Simon Kinoti nás vzal na jednu ze svých plantáží, kde nám vysvětluje, jak se svůj kofeinový vklad snaží zachránit před klimatickými změnami: „Změny klimatu přinášejí nepředvídatelné dešťové vzorce. A my kvůli tomu například nejsme schopni předpovědět, kdy aplikovat hnojivo nebo kdy budeme na farmě moci pracovat, a to všechno produkci kávy ovlivňuje. Když nemůžeme hnojit, místo deseti kilogramů kávy dostaneme pouhá dvě kila a to je pro pěstitele velký problém.“

Provázaný kávový průmysl

Změny klimatu ovlivňují také zrání kávy, které podle slov farmářů není jednotné. Sklizeň pak trvá mnohem déle, než je obvyklé, což znamená další velké ztráty v kávovém průmyslu. Farmář Ishmael Otaga názorně ukazuje, jak se zrání na plantáži v čase rozvrstvuje: „Například na této rostlině vidíte červené bobule, které jsou už připravené ke sklizni, vedle toho jsou ale stále i ty zelené, které ještě potřebují dozrát.“

Farmáři jsou v některých případech dokonce nuceni některé kávovníky úplně zničit a místo nich vysadit jiné, méně náročné plodiny. Kávový průmysl je velmi provázaný a dotýká se v Keni úplně všech. Pracovnice na farmách jsou často několikanásobné matky, které jsou na příjmu ze sběru kávy závislé. I ty se teď bojí, že budou mít kvůli nežádoucím výkyvům počasí méně práce nebo o ni dokonce úplně přijdou. „Jestli budou farmáři muset některé kávovníky dál ničit, bude to opravdu problém. Na práci na kávové farmě jsem závislá. Vydělám si tady 400 šilinků denně. Nevím, kde jinde bych k takovým penězům přišla,“ říká Rael Njeru.

Trnitá cesta do kaváren

Že se situace horší, bohužel dokazují i dostupná data z jednotlivých farem. Zatímco v roce 2016 ještě Keňa vyprodukovala asi 47 tisíc tun kávy ročně, v roce 2020 už to bylo jen 40 tisíc tun. Komplikované podmínky potvrzují i vědci, například Elijah Gichuru, který se kávou dlouhodobě zabývá: „V Keni pěstujeme kávu typu arabika, která vyžaduje chladnější a vlhké podmínky. Kvůli nárůstům teplot, změnám klimatu a dešťům máme při sklizni problémy.“

Po keňské kávě je přitom ve světě velká poptávka, protože je velmi oblíbená hlavně pro svou vysokou kvalitu a delikátní chuť. Keňská arabika v sobě spojuje jak kyselost, ve které ucítíte mandarinky nebo pomeranče, tak sladkost – tu může evokovat chuť po sladkých třešních. Spektrum chutí je u tohoto typu kávy opravdu široké. Můžete tam ucítit například i nádech jasmínu či vinné révy. 

TIP: Těžké časy: Většina druhů kávovníků je bezprostředně ohrožená vyhynutím

Farmáři na keňských kávových plantážích svůj boj ale rozhodně nevzdávají. Vědí, že jim pod rukama roste kávové zlato, a snaží se tak najít levnější a jednodušší způsoby, kterými by na změny klimatu vyzráli. Cesta z kávové plantáže až do kavárny, kde si mnoho z nás pochutnává možná právě na voňavé arabice z Keni, je teď trnitější. O to víc bychom si práce keňských farmářů měli vážit. 

Když přijde po osmi měsících sucha do madagaskarského Kirindy Forest déšť, příroda bleskově ožije. Pro mnohá zvířata začíná období rozmnožování, jiná teprve vylézají z děr, kde byla po dlouhou dobu ukryta. Tyto dvě odlišné životní strategie se zde setkávají a nabízejí pohled na velmi zajímavou podívanou, ve které jsou hlavními aktéry plazi.

Pamětníci dávno minulých dob

Madagaskarští leguáni jsou jakousi živou připomínkou někdejší existence prakontinentu Gondwany. Ten se kdysi nacházel na jižní polokouli a vznikl po rozpadu superkontinentu Pangey v druhohorách. Postupně se také rozdělil na menší části, konkrétně dnešní Jižní Ameriku, Afriku, Madagaskar, Indii, Austrálii a Antarktidu. Každý z těchto kusů planety se pohyboval jiným směrem a dnes bychom si mohli myslet, že nemají historicky nic společného. 

Jedním z vodítek někdejší koexistence dnešních kontinentů a subkontinentů jsou určité společné faunistické prvky v různých částech bývalé Gondwany. Leguáni rodu Oplurus se vyskytují jenom na Madagaskaru a jejich nejbližší příbuzní žijí v Jižní a centrální Americe. Jak je možné, že neobývají například Afriku? Po rozpadu jižního prakontinentu možná žili všude, ale postupem času někde vymřeli a jejich populace se zachovaly jen na dvou zmíněných místech a ještě na Fidži, kde je jejich původ dosud obestřen tajemstvím. Podobným příkladem jsou hroznýši, které můžeme také nalézt v Americe a na Madagaskaru.

Všech šest druhů leguánů rodu Oplurus žije na Madagaskaru, z toho pět je endemických (Oplurus cuvieri, se vyskytuje také na Komorských ostrovech). Tato skupina ještěrů je tvořena dvěma evolučními liniemi. Dva druhy tvoří linii mohutnějších trnoocasých leguánů, zbylé čtyři druhy jsou menší, subtilnější a jejich ocas bývá delší než tělo. Madagaskarští leguáni jsou velmi obratní a většina z nich tráví hodně času na stromech nebo na skalách. 

Oportunističtí lovci

Na rozdíl od leguánů rodu Oplurus patří hadi rodu Leioheterodon do celosvětově rozšířené čeledi užovkovitých (Colubridae) a jejich přítomnost na ostrově nám tedy žádné bližší informace o jeho historii neposkytuje. Díky své velikosti se řadí k těm obávanějším predátorům a z hadů je převyšují jedině místní hroznýši. Společně s leguány obývají především západ Madagaskaru, kde se nacházejí sušší biotopy. Dokážou zvládnout i dlouhé období sucha, které přečkávají zavrtáni pod zemí. Po kořisti pátrají především pomocí čichu, který je neomylně vede i v nepřehledném terénu.

Během mého projektu v rezervaci, který byl zaměřen na studium predace hnízd ptáků, jsem si jejich schopnosti ověřil. Pro experiment jsme používali vajíčka vytvořená z plastelíny potřené žloutkem ze slepičího vejce. Na rozdíl od mnoha dalších dravců jedině hadi bez problémů odhalili náš trik a žádného z falešných vajíček se ani nedotkli. 

Všichni zástupci rodu Leioheterodon mají opistoglyfní chrup (zadní jedové zuby), jejich jed je ale velice mírný a člověku neuškodí (na Madagaskaru se nevyskytuje žádný smrtelně jedovatý druh hada). Svou kořist musí nějakou dobu žvýkat, aby se toxiny dostaly do jejího těla. Díky uvedeným skutečnostem jsem po rychlém obranném kousnutí od těchto hadů neměl žádné obavy o své zdraví. Jejich hlavní potravou jsou drobní obratlovci, ale jsou známí svou specializací na vykrádání hnízd. Dospělí leguáni jim padnou za oběť jen zřídka, protože jsou velmi rychlí a schopní ubránit se svým trnitým ocasem. 

Množstvím proti smyslům

S příchodem dešťů na konci období sucha vylézají hadi rodu Leioheterodon na povrch. Většina z nich nežrala až osm měsíců, a tak je jasné, že se ihned začínají pídit po nějaké potravě. V terénním kempu rezervace Kirindy Forest jich bylo možné za jeden den nachytat několik. Nezavítali sem ale náhodou, pátrali zde po snadné potravě ukryté v písku. V této době se totiž jejich životní strategie úzce propojí s rozmnožovací strategií leguánů. Větší vlhkost přiměje samice těchto ještěrů k hromadnému kladení vajec. Téměř na každém vhodném místě s teplým pískem je za pár dní ukryta výživná potrava pro predátory.

TIP: Varani, bazilišci a leguáni: Setkání s velkými ještěry

Leguáni hnízda ale pečlivě zahrabávají a písek udusávají, takže na první pohled nejsou vůbec viditelná. Nakladení několika velkých vajec s kožovitým obalem je pro samice náročným úkolem a snaží se tedy, aby jejich energie nebyla vynaložena zbytečně. V mnoha případech je ale snůška zničena predátory s výborným čichem, jako jsou šelmičky galídie a především hadi. Ti hnízda nacházejí s neomylnou přesností.

Navzdory obrovskému náporu dravců je ale strategie leguánů úspěšná. Během krátkého období je totiž nakladeno tolik snůšek, že je všichni nepřátelé nemůžou najít a zničit. Za zhruba dva měsíce se tedy na svět vylíhne nová generace těchto ještěrů a koloběh znovu začíná. 

Za první světové války probíhaly vůbec v dějinách nejrozsáhlejší operace dělostřeleckých zbraní usazených na kolejových podvozcích. Převážně statický charakter bojů na západní frontě totiž nabízel výborné uplatnění pro zbraně, které kombinovaly velký dostřel s ničivostí a poměrně slušnou (byť na železnici závislou) pohyblivostí. Na počátku konfliktu jich sice sloužilo poměrně málo, jejich počet i parametry však rychle rostly, takže celkově vzniklo přes čtyřicet typů a na podzim 1918 se na obou stranách fronty nalézalo okolo šesti stovek železničních děl. Je velmi příznačné, že se stále nejvíc hovoří o těch německých, ačkoli nadpoloviční část onoho počtu patřila zemi galského kohouta.

Francouzské zkušenosti

První improvizovaná železniční děla se objevila za americké občanské války (1861–1865) a poté se užívala v dalších konfliktech včetně toho prusko-francouzského (1870–1871). Právě Francie pak postavila i první specializovaná železniční děla, jež vznikala od začátku pro tento účel. Šlo o zbraně ráže 120 a 155 mm, jež se nalézaly na železnici s úzkým rozchodem, která fungovala v pevnostních areálech Verdun, Toul, Épinal a Belfort. Zájem generálů ovšem právě tímto i skončil, jelikož tento typ zbraní nezapadal do jejich představ o ofenzivním vedení případné války proti Německu.

Francouzské zbrojovky však zhotovily řadu velkých kanonů na kolejových podvozcích pro zahraniční zákazníky (například Dánsko, Peru či Rusko), kteří si je objednali pro použití na pobřeží a v pevnostech. Francouzský průmysl tudíž měl z čeho vycházet, když se na podzim 1914 objevila urgentní potřeba zavést do výzbroje co nejvíce těžkých děl. Prognózy rychlé manévrové války se nesplnily, západní fronta se změnila ve vleklý statický konflikt a dělostřelectvo získalo na významu, protože dokázalo ničit protivníkovy pozice i týl.

Místo lodí koleje

Francouzská armáda proto nejdříve nařídila zkonfiskovat zbraně pro zahraniční zákazníky (155mm kanony pro Búry, 200mm houfnice pro Peru nebo 293mm moždíře pro Dánsko). Již v říjnu 1914 však vláda přijala také program stavby nových železničních systémů velkých ráží, v němž se měla uplatňovat děla pro pobřežní obranu či kanony, které se původně vyrobily pro válečné lodě.

Francouzký železniční kanon ráže 194 mm. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Typickým příkladem byl pobřežní kanon vz. 1870/93 ráže 194 mm, jenž se přemístil na železniční vagon s pancéřovou kapotáží. Mohl se otáčet a pálit i kolmo na osu vagonu, jenže se jednalo o složité řešení, které se nedalo u zbraní velkých kalibrů využít. Pro pozdější železniční modifikace 194mm pobřežních kanonů se tedy používaly spíše jednoduché čtyřkolové vozy s kluznými lafetami bez možnosti změny odměru, a tak střelba musela probíhat ze zatáček na trati nebo z točen. Podobné řešení se následně uplatňovalo též u mnoha francouzských železničních děl větších ráží.

Nárůst počtů i ničivé síly

Dominantní pozici mezi dodavateli měla zbrojovka Schneider, která ostatně vyrobila i většinu zmíněných exportních vzorů. Její železniční verze 194mm děl se vesměs osvědčily, a proto se pokračovalo s většími rážemi. Na kolejích se tedy objevil 274mm kanon vz. 1893/96, jenž byl původně určen pro pobřežní obranu a nabízel maximální dostřel přes 22 km. Jeho lafeta měla možnost malé změny odměru, ale konstrukce se ukázala jako příliš komplikovaná. Hlavně se po opotřebování převrtaly na nové kalibry 285 či 288 mm.

TIP: Německá „sekačka na lidi“: Kulomet Maschinengewehr Modell 1908

Kromě společnosti Schneider se do tohoto programu zapojily i zbrojovky Saint-Chamond a Batignolles, které lafetovaly na železniční vagony 305mm pobřežní děla vz. 1893/96 s dostřelem skoro 27 km. Druhá upravila pro koleje též kanony kalibru 240 mm a přesně tato ráže se následně stala i vůbec nejrozšířenější ráží francouzských železničních děl, protože na ni připadá kolem poloviny všech exemplářů zbraní této kategorie. 

Obě zbrojovky nejprve dodávaly děla s kruhovými lafetami, jež nabízely velký rozsah odměru, opět se ale ukázalo, že jde o příliš složité řešení, takže se poté sázelo na kolébkové nebo kluzné lafety. Z nepřeberného počtu typů a modelů francouzských 240mm děl uveďme vz. 1893/96, jemuž se říkalo koloniální, protože se původně jednalo o zbraně pro obranu pobřeží v afrických a asijských koloniích. Právě ty měly ony kruhové lafety, ale mnohem většího rozšíření pak dosáhly takzvané příležitostné lafety – jednoduchá kluzná zařízení firmy Schneider na čtyřkolových a šestikolových vagonech. Tak se montovala i děla s označením vzor „G“ pocházející z námořních arzenálů.

Generálové ale stále žádali větší a větší zbraně. Po již zmíněném kalibru 305 mm tak nastoupily kanony ráže 320 mm, jež používaly kluzné lafety a podle verze nabízely dostřel 20–28 km. Společnost Schneider jich postavila více než 50 a k tomu navíc dvě 340mm děla vz. 1893, jež původně vznikla pro bitevní lodě. Kalibr 340 mm měly i čtyři kanony vz. 1912 od firmy Saint-Chamond, které nabízely opravdu působivý dostřel přes 33 km, vlastně nejvíc ze všech francouzských železničních děl Velké války.

Těžké kolejové houfnice

Zbrojovka Saint-Chamond vyrobila též 400mm železniční houfnice vz. 1915 a vz. 1916, které vznikly na bázi zkrácení a převrtání 12 hlavní 340mm kanonů. Maximální dostřel sice poklesl na přibližně 16 km, avšak díky těžším granátům se dramaticky zvýšila ničivá síla. Tyto zbraně velmi úspěšně zasáhly do bitev na Sommě a u Verdunu, kde se jim podařilo i několik výjimečných zásahů, mimo jiné zničení krytu německé armády, v němž jediný granát ráže 400 mm zabil kolem 700 vojáků. Francouzi tudíž začali objednávat další houfnice, mezi něž patřily zbraně vz. 1915 ráže 370 mm, které dodávaly firmy Schneider a Batignolles.

Granát pro 400mm železniční houfnici, květen 1918. (foto: Wikimedia Commons, NARA, CC0)

Pokračovala též výroba 240mm kanonů na provizorních lafetách či kanonů ráže 340 mm, avšak v průběhu let 1917 a 1918 se stále větší část průmyslu orientovala na produkci úplně nové zbraně – tanků, takže zákonitě klesal počet dodaných železničních děl. Francie se to ale snažila vyvážit jejich ještě větší ničivou sílou, protože hledala adekvátní odpověď na německé 420mm moždíře. Armáda si proto objednala železniční houfnici ráže 520 mm, jež by vypálila granát o hmotnosti 1 350 kg na vzdálenost 18 km. Tentokrát už neexistovalo žádné pobřežní či palubní dělo, jež by se dalo přemístit na koleje, takže společnost Schneider musela vyrobit celý systém takříkajíc od nuly. 

Výsledná zbraň označená vz. 1916 vážila asi 266 tun a spočívala na speciálně zkonstruované kluzné lafetě. Vznikly dva exempláře a zkoušky nejprve probíhaly úspěšně, poté však došlo k nešťastné explozi granátu v hlavni. Výbuch jedno z děl zničil, ale druhá houfnice stihla ještě před koncem války zasáhnout do boje.

TIP: Monstrum z Apenin: Italská houfnice Obice da 305/17 modello 16

Pracovalo se i na dalších působivých zbraních, mezi které náležel například 370mm kanon vz. 1875/79, jenže ten už se na frontu nedostal. Pozitivní zkušenosti s železničními děly vedly Francouze k udržování tohoto arzenálu i v meziválečném údobí, a tak velká část výše zmíněných kanonů a houfnic vyjela na koleje také v roce 1939. Po drtivé porážce Francie se jich zmocnili Němci, kteří je pak nasadili do některých obléhacích operací.

Zhruba před třemi tisíci lety popsali antičtí lékaři typ člověka střídajícího velmi rychle své nálady – od dobré, plné soucitu a nadšení po, řekněme, velmi špatnou. Příčinu v oněch časech spatřovali nejen v nevyrovnaném množství tělesných šťáv. Název problému vycházel z pojmu hystera, tedy děloha. Nebylo to, jak bychom dnes řekli, politicky zcela korektní. Jasně se tím dávalo najevo, kde hysterii hledat: u žen. Proč? Tradovalo se, že děloha může „cestovat po těle“ a tím utlačovat jiné orgány. Srdce. V závažných případech může lézt i na mozek! Důsledkům se pak nelze divit, mínili antičtí mudrcové...

Léčba? Aplikovat na spodní část břicha a hlavu libovonné či naopak páchnoucí výpary. A hlavně: vstoupit do manželství. Platon totiž mínil, že děloha si žádá neustálé plození a kdykoli zůstává dlouho nevyužita, bloudí po těle, ucpává průchody a překáží v dýchání… V jeho pojetí šlo o jakousi samostatnou jednotku – živoucího tvora uhnízděného uvnitř lidského organismu. Ať už s dítětem nebo bez něj. Lékař Galén znal i příčiny mužské podoby hysterie: plyne prý ze zadržování spermatu!

Ve vzdálenosti přibližně 93 milionů světelných let od nás, se v jižním souhvězdí Kompasu nachází galaxie NGC2663. Na první pohled jde o poměrně typickou eliptickou galaxii, která obsahuje asi desetinásobek hvězd ve srovnání s naší Mléčnou dráhou.

Když se ale Velibor Velović z Univerzity Západní Austrálie a jeho početný tým kolegů zaměřili na zmíněnou galaxii antény soustavy radioteleskopů Australian Square Kilometre Array Pathfinder (ASKAP), ukázalo se, že z galaxie NGC2663 vychází masivní výtrysk hmoty a záření, který pohání supermasivní černá díra v centru galaxie.

Eliptická galaxie NGC2663. (foto: Wikimedia Commons, Donald Pelletier, CC BY-SA 4.0)

Gigantický výtrysk

Výtrysk galaxie NGC2663 je ohromný i na vesmírné poměry – měří více než milion světelných let a je asi 50× delší než jeho domovská galaxie. Podobných výtrysků známe celou řadu, ale tenhle je jeden z největších. Na jeho vzniku se muselo podílet ohromné množství energie. Hmota se v něm pohybuje téměř rychlostí světla.

TIP: Polární výtrysky černých děr ovlivňují tvorbu hvězd v galaxiích

Za jistých okolností, například při provozu tryskového motoru v pozemské atmosféře, vzniká při intenzivním proudění pozoruhodná struktura tzv. „šokových diamantů“, tvořená stojatým vlněním. Shodou okolností podobné „šokové diamanty“ pozorujeme i u galaktických výtrysků. Zatím nikdy je ale astronomové neobjevili u tak ohromného výtrysku, jako v případě galaxie NGC2663.

Ukázka tzv. „šokových diamantů“ – svítivých prstenců, tvořených rázovými vlnami ve výtokových plynech stíhacího letounu F-16. (foto: Wikimedia Commons, Caycee Cook, CC0)

Kolem planet naší Sluneční soustavy krouží více než 200 měsíců. Na čtyři vnitřní kamenné planety z toho připadají pouhopouhé tři z nich – Země má svou Lunu, Mars měsíce Phobos a Deimos. Merkur ani Venuše svého souputníka nemají. Všechny ostatní krouží okolo plynných obrů – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu.

Na velikosti záleží

Astrofyzici z několika amerických univerzit se pokusili spočítat, kolik měsíců by teoreticky mohlo obíhat Zemi, při zachování současného stavu, především pokud jde o orbitální stabilitu systému. Ve svých výpočtech vědci kalkulovali s objekty o velikosti trpasličích planet Ceres a Pluto a do svého modelu zahrnuli také objekt velikostí a hmotností odpovídající našemu Měsíci.

Ukázalo se, že naše planeta by dokázala do svého orbitálního systému pojmout až 7 objektů velikosti Ceres, 4 Pluta nebo 3 Měsíce. U všech variant vědci uvádějí odchylku jednoho objektu.

Studie by podle vědců mohla posloužit k lepšímu pochopení procesů při formování planet. Pomoci by ale mohla i při pátrání po exoměsících – měsících kroužících okolo planet mimo Sluneční soustavu. Vědci v současné době znají jen dva kandidáty na exoměsíce – Kepler-1625b-i a Kepler-1708b-i. U obou je ale hostitelskou planetou objekt podobný Jupiteru. Přesto badatelé věří, že za hranicemi Sluneční soustavy existují i objekty, které jsou podobné Zemi, okolo kterých krouží exoměsíce.

Image

Čtěte také

Souputníci oběžnic: Jak se utvářejí měsíce kolem planet?

Mají lidé s podobnými rysy tváře společného i něco dalšího? Tuto otázku si položili španělští vědci, které vedl Manel Esteller z výzkumného institutu Josep Carreras Leukemia Research Institute v Barceloně. Badatelé k otázce přistoupili čistě vědecky a rozhodli se věc prozkoumat na molekulární úrovni.

Vědci využili unikátní projekt kanadského umělce Françoise Brunelleho, který od roku 1999 pořizuje po celém světě fotografie podobně vypadajících lidí. Estellerův tým oslovil lidi z Brunelleho fotografií a požádal je o vyplnění detailních dotazníků o nich samotných a jejich životním stylu. Klíčovou roli sehrály vzorky DNA, získané z jejich slin. Badatelé rovněž potvrdili podobnost tváří dotyčných lidí pomocí tří různých algoritmů pro rozeznávání tváří. Výsledky výzkumu uveřejnil tento týden časopis Cell Reports.

Co prozradila DNA dvojníků?

Analýzy ukázaly, že blízce nepříbuzní lidé, kteří jsou si velmi podobní, mají také velmi podobnou DNA. Sdílejí řadu stejných sekvencí a genů, které se podílejí na našem vzhledu. Někdy to může být úplná náhoda, jindy zase může hrát roli dávné příbuzenství.

„Pozoruhodné je, že tato podobnost příliš neplatí pro epigenetické znaky, čili chemické „značky“ na DNA, ani pro mikrobiomy navzájem podobných lidí,“ uvádí Esteller. Tyto rozdíly jsou zřejmě dané vlivem prostředí. Naopak fyzické znaky, jako je výška nebo váha, případně chování a návyky, například sklon ke kouření a vzdělání, jsou u podobných lidí rovněž do značné míry podobné.

TIP: Chodí po světě vaše kopie? Jaká je pravděpodobnost, že najdete svého dvojníka?

Badatelé připouštějí, že jejich výzkum měl několik podstatných omezení. Prostudovali jen malý počet dvojic (32 párů) a zahrnuli především lidi evropského původu. Navzdory těmto výhradám vědci věří, že jejich zjištění mohou přinést molekulární základ pro budoucí aplikace v různých oblastech, jako je biomedicína, evoluce a forenzní věda.

Minerální vody se utvářejí v hloubce kolem 120–130 metrů pod povrchem. Zdroj pro jejich vznik představují déšť a sníh, které prostupují vrstvami podloží a přitom vstřebávají užitečné minerální látky. Díky obsahu oxidu uhličitého je pak výsledná složka nepatrně nakyslá a jemně perlivá. 

„Přírodní minerální vody jsou stabilní, jejich chuť je každý rok stejná,“ přibližuje balneotechnička Jana Ježková. Vodu z chráněné oblasti Doupovských hor na Karlovarsku, kde působí, pozná se stejnou jistotou jako vinař nápoj ze své vinice. Do lokality je bez povolení vstup zakázán a krajina tomu odpovídá: Příroda zůstává po desítky let nedotčená a skýtá ten nejvhodnější úkryt pro vodní bohatství. Evropští výrobci minerálek přitom využívají jen dvě setiny té nejčistší vody v biokvalitě, tudíž se její přírodní zásoby neustále doplňují a nikdy by neměly dojít.

Rezavý hřebík

Zdejší prameny plné draslíku, hořčíku i vápníku využívali lidé již v 16. století, a dost možná ještě dřív, o tom se však nedochovaly historické záznamy. Tzv. Bukovská kyselka, jak se tehdy doupovské vodě říkalo, si současný věhlas získala, když stáčírnu ve druhé polovině 19. století koupil podnikatel Heinrich Mattoni. V té době ovšem tamní voda vypadala a chutnala jinak než dnes. Zůstávalo v ní totiž železo, jehož obsah je pro místní půdu typický. 

„Když ochutnáte vodu přímo z vrtu, ucítíte to. Osobně mám pocit, jako když olizuju hřebík,“ popisuje mluvčí společnosti Mattoni 1873 Anna Brožová a dodává, že právě z uvedeného důvodu se voda před stáčením do lahví železa zbavuje. Žádné další chemické úpravy už ovšem nenásledují.

S bedlivým dohledem

Minerálky v Česku mají podle Jany Ježkové jeden z nejpřísnějších systémů kontrol v celé Evropě. Vzorky se na příslušná stanoviště posílají každý týden i měsíc a vlastními pravidly se řídí také stáčení do lahví. Přivážet vodu cisternou je nemyslitelné: Z vrtu putuje přímo do stáčírny speciálním potrubím, „aby měl spotřebitel zaručeno, že skutečně obsahuje všechny minerální látky v daném poměru,“ objasňuje Anna Brožová.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

Konkrétně v kyselce z Doupovských hor se jedná o hodnoty do tisíce miligramů pevných látek na litr, což znamená, že při každodenním pití doplníte do organismu optimální množství minerálů. Zato po náročném večírku, v horku či při sportu sáhněte raději po přírodních minerálních vodách tzv. bohatých, které uvedených složek obsahují více než 1 500 miligramů. Naopak verze s nízkým obsahem jsou vhodné pro kojence. 

Onen umělý prvorepublikový konstrukt byl postaven na tom, že Velká Morava vznikla kolem roku 830 jako spojení Moravy a Nitranska (západního Slovenska). Nějak se tam však ztratili Češi, že? A opravdu se přitom spojili Moravané a Nitrané do jedné říše?

Bohemané

Pokud se zaměříme na území bývalého Československa na počátku 9. století, rozlišíme zde tři zásadně odlišné oblasti se svébytným vývojem. Západ sevřený prstencem českých hor obývaly české kmeny a tato oblast se nazývala Bohemia, teprve později Čechy. Tito Doudlebové, Zličané, Lučané, Pšované a další byli podle teze Dušana Třeštíka, o jehož výzkumy se budu často opírat, zřejmě spojeny do nějakého kmenového svazu Čechů čili Bohemanů. Je ale velmi nepravděpodobné, že by jim vládl nějaký svrchovaný „král“ či „kníže“, byť se o jednom takovém roku 805 prameny zmiňují.

Čechy však neměly téměř nic společného s Velkomoravskou říší, s výjimkou asi šesti let na konci vlády moravského knížete Svatopluka (894), který si je podmanil a zavázal tributem. Nicméně po jeho smrti se čeští Přemyslovci obrátili zpět k Východofranské říši, kam platili tribut předtím a Moravu tím opustili.

Sámovo dědictví

Druhou a v té době nejpodstatnější a nejrozvinutější oblastí byla Morava, tedy přesněji území kolem stejnojmenné řeky. Dnes jde o plochu jižní a střední Moravy. K tomu bychom mohli přidat země ještě více na jih až k Dunaji a dnešní Bratislavě. Právě tam společně s pozdějšími velkomoravskými centry jakými byly Mikulčice, Pohansko či Staré Město u Uherského Hradiště, kladou někteří historici pravděpodobné centrum někdejší říše franského kupce či velmože Sáma.

Jen rychlé opakování: Sámo v 7. století úspěšně vedl protiavarské povstání zdejších Slovanů a kolem roku 631 porazil u přesněji neurčeného hradiště Wogastisburgu i vojsko franského krále Dagoberta. Jako uznávaný pohanský náčelník pak vládl zhruba do roku 659 své říši, což byl však spíše kmenový svaz středoevropských slovanských kmenů. O dosahu jeho moci se můžeme jen dohadovat a je možné, že svým vlivem zasahoval i na západní Slovensko a do Čech. Už proto, že slavný Wogastisburg ležel pravděpodobně někde na jejich území. 

Bílá místa

Nicméně od Sámovy smrti až do počátku 9. století nemáme o existenci jeho kmenového svazu žádné písemné doklady, proto se všeobecně předpokládá, že zaniknul. Jenže to nemusí být pravda, protože i jediný známý text o Sámovi a jeho říši od franského kronikáře Fredegara vznikl zřejmě jen kvůli tomu, že Sámo porazil franského krále. Jinak tamější kronikáři zdejší oblast nesledovali a nepsali o ní. Proto mohl kmenový svaz navazující na takzvanou Sámovu říši klidně přetrvat až do začátku 9. století, přestože se zřejmě měnila oblast jeho vlivu, jak jednotlivé kmeny odstupovaly nebo se přidávaly.

Plynule se mohl transformovat ve Velkomoravskou říši, kam už nepatřily Čechy. Tuto tezi vyslovilo v posledních desetiletích několik historiků a zdá se, že se setkává s poměrně příznivým ohlasem. 

Pribina

Když tedy ponecháme stranou východní Slovensko i severní Moravu a Slezsko, kde byl vývoj ještě úplně jiný, zbývá nám třetí část území. A to právě Nitransko, tedy oblast dnešního západního Slovenska (s výjimkou onoho kousku kolem Bratislavy). Dříve se předpokládalo, že na počátku 9. století existovalo nějaké Nitranské knížectví, kde vládl kníže Pribina, kterého kolem roku 830 vyhnal moravský kníže Mojmír I. Tím měl dobýt území svého místního rivala a založit tak Velkomoravskou říši. 

K tomu však přispěl již vzpomínaný Dušan Třeštík svou zajímavou tezí, že Pribina původně nebyl žádným nitranským knížetem, ale Moravanem, jehož Mojmír I. pověřil místní správou území poté, co ho Moravané někdy ve dvacátých letech 9. století dobyli. Podle archeologických nálezů to totiž vypadá, že v Nitransku před rokem 820 žádná hradiště nestála, na rozdíl od Moravy. To by napovídalo tomu, že Moravané sice Nitransko opravdu „dobyli“, ale ve skutečnosti nešlo o žádné rivalské knížectví na podobné úrovni. Bylo to zkrátka území méně rozvinutého slovanského kmene, kam Moravané zřejmě ve dvou vlnách postupně pronikli, dosadili tam své velmože jako správce a začali tam stavět hradiska, jaké znali ze své původní domoviny.

To přece jen vrhá na údajný první společný stát Čechů a Slováků poněkud jiné světlo, i když pomineme skutečnost, že žádná zmínka o Slovácích ze středověku neexistuje.

Moravané

Abychom to však ještě trochu více zamotali, nebo chcete-li uvedli do souvislostí, je třeba zmínit nepochybný vliv Franské říše ve střední Evropě. Přestože ještě na konci 8. století se Čechové (rozuměj členové českého kmenového svazu) účastnili franských výprav proti zbytkům Avarům v kaganátu u Dunaje, roku 805 spočinul zrak císaře Karla Velikého i na nich. Rozhodl se rozšířit svůj vliv až do Čech, zavázat si je tributem a vnutit jim svou „ochranu“. Proto vyslal svého syna Karla mladšího, aby jim ukázal franskou vojenskou převahu a donutil je ke spolupráci podle franských představ. Výprava se ale nesetkala s úspěchem.

Obránci se opevnili na hradišti Canburg a nakonec jej také uhájili. Zajímavé je, že Češi krátce po obraně Canburgu začali tribut císaři skutečně platit, ale nevíme, za jakých podmínek a rozhodně se ubránili těsnějším svazkům s karlovskou říší.

K roku 822 se váže první zmínka o Moravanech v historických pramenech. Tehdy se zúčastnili všeobecného sjezdu ve Frankfurtu, jenž svolal franský císař Ludvík Pobožný, syn Karla Velikého. Měly se na něm probírat záležitosti východní části Franské říše a k ní vázaných území. Podle toho to vypadá, že Moravané byli nějakým způsobem poplatní Franské říši a odváděli jí zmíněný tribut. Ostatně do Frankfurtu přijeli stejně jako ostatní podřízení náčelníci (z nichž mnozí byli pohané) s „dary“ pro císaře.

Pojďme si v těchto kulisách popsat trochu blíže situaci na Moravě po roce 800. Nemáme o ní sice žádné písemné zprávy, takže nemůžeme tvrdit nic jistého, přesto můžeme zhruba tušit, jak zdejší uspořádání mohlo vypadat. Franské prameny neurčitě naznačují, že před rokem 822 proběhl mezi Moravany nějaký mocenský boj, jehož důsledkem pak bylo obsazení území na sever od Dunaje a budování nových hradišť na úpatí Bílých Karpat. Vzešel snad z tohoto boje vítězně právě Mojmír I., který se pak profiloval jako budoucí vládce Velké Moravy? Je to možné, byť musíme vzít v úvahu, jaké politické uspořádání měl moravský kmenový svaz, jehož existenci předpokládáme, ať už navazoval na tradice Sámovy říše či nikoliv.

Vládcové

Kmen jako takový se pravděpodobně skládal z více či méně vesnic, jimž dohromady vládl nějaký místní vladyka (velmož či náčelník) z nejvýznamnějšího rodu dané oblasti. Dušan Třeštík nazývá tyto rody gens a jejich jménem se mohl pak nazývat i celý kmen. Problém je v tom, že jména jednotlivých moravských kmenů neznáme. A je otázka, jakým způsobem se pak tyto kmeny spojovaly do svazů, jejichž účelem byla především společná obrana a případně výměna zboží, tedy obchod.

Vzhledem k velikosti Moravy bychom mohli připustit, že tito menší vladykové se scházeli jednou za čas na společné radě a v případě potřeby si mezi sebou volili svazového vůdce, jako byl dříve Sámo či později Mojmír. Tento vůdce pak mohl vládnout i kmenovému svazu, což však nemuselo být trvalé. Někdy mohl být mocnější náčelník jiného kmene patřícího do téhož svazu. Můžeme přitom předpokládat, že v mírových klidných dobách takového vůdce ani nepotřebovali a rozhodovali se kolektivně, z čehož pak v 19. století vznikly úsměvné teze o rané slovanské demokracii. Přitom kolektivní rozhodování bylo typickým znakem kmenového uspořádání.

Sváry

Další možností je, že mezi vladyky a svazovou vládou existoval ještě jeden mezistupeň v podobě místního knížete, jenž spojoval několik (či několik desítek) vladyků pod svoji správu. Takový kníže by pak zřejmě sídlil na raném hradišti, které si však ještě zdaleka nemůžeme představovat tak rozvinuté a opevněné, jako pozdější velkomoravská hradiště. Nicméně právě na těchto místech (v Mikulčicích, Pohansku či na Starém Městě u Uherského Hradiště) mohli místní vládci sídlit. A teprve společně dohromady pak vytvořit jádro kmenového svazu, v němž nerozhodovaly desítky či dokonce stovky malých vladyků, ale jen několik mocných knížat s podporou svých rodů. Mezi nimi mohlo dojít ke zmíněným mocenským bojům, z nichž potom vzešel vítězně Mojmír I. 

V tomto světle si můžeme představit, jak Moravané provádí postupnou expanzi na území Nitranska a Mojmír pak dosadí do místní správy jednoho z původních moravských knížat, případně člena některého z těchto gens. Tím se dostáváme obloukem zpět k Pribinovi, který si na získaném území vedl velmi úspěšně, vybudoval nejen zmíněná hradiska, ale dokonce zde nechal roku 828 vysvětit i kamenný kostel. To naznačuje, že byl už v té době křesťanem, byť máme zmínky o jeho křtu až po jeho vyhnání. Nicméně měl za manželku bavorskou kněžnu z významného rodu Vilémovců, která by si ho jako pohana určitě nevzala.

I tato skutečnost každopádně naznačuje, že Pribina výrazně mocensky posílil, což mohl Mojmír pociťovat jako nebezpečnou konkurenci svým ambicím. Proto ho z Nitry zkrátka vyhnal. K žádné válce ani dobývání přitom nemuselo dojít, ostatně o něm nemáme žádné zprávy. Mojmír mohl prostě jen uplatnit svůj vliv v kmenové (či svazové) radě, vynést nad Pribinou soud a vypudit ho tak ze země. Víme o tom především díky dalšímu Pribinovu osudu, který byl zaznamenán ve franských pramenech.

Křesťanská říše

Mojmír totiž směřoval k zásadnímu kroku, kterým výrazně posílil svou mocenskou pozici ve střední Evropě. Roku 831 totiž přijal z rukou pasovského biskupa Reginhara oficiální „křest všech Moravanů“. V našich krajích tím proběhla takzvaná christianizace shora. To znamená, že novou víru nejprve přijaly elity a postupem času ji pomocí misií rozšířily i mezi běžný lid. Pro každého pohanského vládce té doby byl křest velmi zásadní a často těžký krok, protože to znamenalo rozloučení se staletými tradicemi předků a přijetí úplně nového vidění světa. To mohlo zásadně podkopat jeho pozici, pokud ji neměl dostatečně zajištěnou, protože stařešinové a vladykové jeho kmene se často proti takovému radikálnímu zvratu pochopitelně bouřili.

Ve skutečnosti to samozřejmě neznamenalo, že běžní obyvatelé moravských vesnic by náhle spálili modly svých bůžků, postavili kostel a začali se učit křesťanské modlitby. Pro knížete to byl však zcela zásadní krok, protože ho potom okolní mocní křesťanští vládci přijali do své společnosti, zatímco jako pohan by u nich měl podřadné postavení a nemohl by s nimi ani jíst u společného stolu. Už proto je zjevné, že Mojmír nemohl vystát konkurenci v Pribinovi, který se zjevně chystal k podobnému kroku a možná by se chtěl Mojmírovi svým vlivem a mocí vyrovnat. To vládce Moravanů nemohl dopustit a Pribinu včas vyhnal. Nová říše, která se oprostila od kmenových tradic a měla mít silnou centrální vládu, musela vyrůstat na křesťanských základech. Křesťanské vidění světa totiž umožnilo i typ oficiální správy po vzoru Franské říše Karla Velikého.

Image

Čtěte také

Kdo pokřtil Slovany? Co se u nás dělo před příchodem Konstantina a Metoděje