Jako v historickém filmu si asi připadá každý, kdo se projde po ulicích Havany na Kubě. Poslední americké vozy byly na ostrov dovezeny v 50. letech. Po revoluci, tedy po roce 1956, vyhlásila vláda na americké zboží embargo. To, že v kubánských ulicích uvidíte klasické retro americké vozy, tedy není nic neobvyklého. Ale sovětské Lady? S těmi si horkou Kubu asi spojuje málokdo.

Dítě z plechu

V 60. letech začaly výpadek amerického exportu nahrazovat výrobky ze Sovětského svazu. V prvém sledu na ostrov zamířily hlavně Moskviče a Lady. Mezi obyvateli dodnes najdete velké množství takzvaných žigulíků, které byly na Kubě v 60. i na začátku 70. let velmi oblíbené. Možná i proto, že šlo o celkem přesnou kopii italského Fiata.

Carlos Rodriguez je prezident klubu Lada na Kubě a k těmto autům má opravdu vřelý vztah: „Na Kubě jsou to Lady, které máme na dosah ruky. Jsou to auta, která máme možnost mít, proto k nim chováme tolik lásky a náklonnosti. Realita je ale taková, že je velmi komplikované Ladu na Kubě vlastnit, proto se o ni dobře staráme. O tu svou se starám, jako by to bylo moje dítě.“

Každý řidič automechanikem

Málokde už ale najdete auta v takové podobě, v jaké sjela z továrního pásu. Není neobvyklé, že si obyvatelé auta přestavili podle toho, jaké zrovna měli součástky. I k tomu slouží klub Lad na Kubě. Pomáhá lidem sdílet různé rady a triky, jak se o svá historická vozidla postarat. „Když jedu po ulici a všichni se na mě dívají, je mi potěšením, že řídím zrovna tohle auto. Vynaložil jsem velké úsilí, aby moje Lada vypadala tak originálně. Je to velmi emotivní,“ vyznává se ze svých pocitů jeden ze členů klubu, Alexander Aguirre.

Tento vytuněný Moskvič by se neztratil na žádné přehlídce veteránů. (foto: Shutterstock)

Ačkoliv jsou stará auta ohromným turistickým lákadlem, pro jejich majitele už to taková legrace není. Oku sice veteráni lahodí, ale se starými vozy se majitel musí naučit pracovat. Ne nadarmo se proto říká, že na Kubě je každý automechanik. Bez značných technických znalostí tady snad ani nelze auto vlastnit.

Sňatky z rozumu?

„Dnešní Kuba má s někdejším Sovětským svazem mnoho společného: Ekonomické chyby, které s Ladami nemají co dělat, ale také chování naší společnosti a její výstřednost. Lady jsou důležitou součástí našich životů, ruská auta obecně, stejně tak i válečný materiál,“ připouští další z členů klubu, Benito Albisa.

TIP: Krása Havany mizí v troskách: Kuba nedokáže zachránit unikátní památky

I přes všechny nedokonalosti majitelé své Lady milují, a právě proto klub vůbec existuje. Už pár měsíců po založení nalákal přes 140 lidí, a to i v době pandemie. Není pochyb, že nadšenců do sovětských aut bude čím dál víc. Ta stará se zkrátka opravovat musí, protože jiná tady na Kubě ani neseženete. 

Čaka či Šaka, jak je jeho jméno u nás překládáno, se narodil kolem roku 1787 ženě jménem Nandi z kmene Langeni a zuluskému náčelníkovi známému jako Senzangakon. Jeho dětství krutě poznamenal nemanželský původ. Nandi vypudili z kmene a Čaku zesměšňovali a týrali kvůli tomu, že byl levoboček.

Možná právě ústrky ho zocelily. Už v devatenácti letech byl Čaka znám jako obávaný bojovník. Traduje se o něm, že úplně sám vzdoroval leopardovi. Bojovníci zvíře zahnali na strom, aby ho mohli snáz usmrtit. Čaka na něho vrhl oštěp jako první, ale zbraň ho pouze zranila, takže zvíře seskočilo ze stromu a hnalo se přímo proti němu. Ne­ustoupil, počkal, až se na něho šelma vrhne. Pak ji utloukl holí. 

Možná právě díky této ukázce síly a odvahy, anebo proto, že pořádně vyrostl, jej ve třiadvaceti letech povolali k vojenské službě u kmene Mtetwa. Dostal oválný štít vysoký jako vzrostlý muž a tři vrhací oštěpy. Nosil také obvyklou uniformu – bílé třásně z hovězích oháněk na kotnících a zápěstích, suknici z kožešinových pásků, kožešinovou čapku s pery a sandály z hovězí kůže.

Musel působit opravdu impozantně a následujících šest let si u své jednotky vedl příkladně. Sám prý vymyslel nový typ hrotu na oštěp a také zavedl těžší štíty. Své muže také naučil, jak lépe používat zbraně. Nová Čakova výzbroj i taktika zřejmě musely být skutečně účinné, protože při několika střetech s nepřátelskými kmeny získal pověst válečníka, jemuž není rovno. Zanedlouho vznikla řada pověstí o jeho chrabrosti. 

Náčelník Zuluů

Čaka si během let vybudoval u nevelkého oddílu svých bojovníků takovou reputaci, že když přišla řeč na to, kdo by jednou měl nastoupit po jeho otci Senzangakonovi na místo náčelníka Zuluů, velmi často se ozývalo právě Čakovo jméno. Mezitím Čaka zcela ovládl zuluskou armádu. Své vojáky podroboval tvrdému výcviku, za nejmenší prohřešky je tvrdě trestal a vtloukal jim do hlavy, že jsou podřízeni jako vrchnímu veliteli pouze jemu a nikomu jinému.

Počátkem roku 1816 Senzangakon zemřel a Čaku jmenovali jeho následníkem. Hned na začátku odvedl všechny muže do „své“ armády. Rozdělil je podle věku do tří pluků a pro každou jednotku nechal vybudovat nový kraal (africká obdoba vesnice) – fungovalo to podobně jako v kasárnách nebo ve vojenském táboře. Podobná vojenská organizace byla Zuluům zcela neznámá, ale plni obav a respektu ze svého vůdce se raději podrobili.

Sladká pomsta

První výboj, který Čaka Zulu coby náčelník podnikl, směřoval proti klanu Langeni, u kterého vyrůstal. Čaka nikdy neodpustil těm, kteří ho tolik let všemožně týrali, a rozhodl se pomstít. Byl to nebezpečný podnik, protože Čakovo vojsko čítalo pouhých 500 bojovníků a mnoho okolních kmenů ho početně převyšovalo. Jenže jeho muži měli dobrou přípravu a tvrdý výcvik. Po čtyřicetikilometrovém pochodu obklíčil kraal, v němž se zdržoval náčelník Langeniů.

Za rozednění Čaka přikázal, aby se vzdali, což Langeniové okamžitě udělali, aniž by se pokusili o sebemenší odpor. Čaka uspořádal soud se všemi lidmi, vůči nimž stále cítil zášť. Jednu skupinu omilostnil, druhou nechal nejprve nabodnout na kůl a potom upálit. Zbývající muže z kmene připojil ke svým bojovníkům a ze dne na den tak svou armádu zdvojnásobil. 

Čakův věhlas ještě vzrostl. Druhý velký útok podnikl proti kmeni Buteleziů. Hravě vyhrál a coby kořist domů přivlekl ženy, které během výboje pochytal. Ty z nich, které nebyly vdané, rozdělil do tří harémů a každý přidělil jednomu svému vojenskému kraalu. Území kmene Zuluů se zvětšilo téměř čtyřnásobně a podobně armáda vzrostla na bezmála 2 tisíce mužů.

Lovci kouzelníků

Po několika měsících relativního klidu Čaka pojal podezření, že si jeho jednotky tajně vydržují čaroděje. A tak si pozval pět „lovců kouzelníků“. Jak píše E. A. Ritter ve své knize o Čakovi: „Vůdkyní skupiny byla Nobela. Její tvář připomínala ďábelskou masku, jak byla pomalovaná bílým jílem.“

Všichni byli vyděšení, a to nejen vzhledem pátračů. Pokud by totiž někoho obvinili z čarodějnictví, znamenalo to jistou smrt dotyčného i všech, kdo s ním žili. Celý kraal by pak čekalo vypálení. Nakonec Nobela vybrala jedenáct mužů. Navíc tvrdila, že dva z nejbližších Čakových přátel posedl zlý duch.

Čaka se však zachoval tak, jak to do té doby ještě nikdo neudělal – vyzval Nobelu, aby prokázala, že jsou její obvinění pravdivá a ona nejednala ze žárlivosti nebo zášti. Po mnohých vytáčkách lovkyně přiznala, že se ona ani její pomocníci nezachovali zcela čestně. Čaka jim prominul, ale potom oznámil, že nebude schvalovat žádné „ledabylé úsudky hadačů“ a vydal nařízení, že nikdo, kdo slouží v zuluské armádě, už nikdy nebude vystaven „čenichání lovců kouzelníků“.

Čakova prestiž vzrostla a do kraje Zuluů se stahovaly velké skupiny lidí z okolních krajů, aby i oni požívali ochrany zákonů moudrého krále a velkého bojovníka.

Neustálé války

Zakrátko vypukla válka mezi Zuluy a nepřátelským kmenem Ndwandweů, které vedl mocný a ctižádostivý náčelník Zwide. Čaka Zulu vyrazil s 3 600 těžce vyzbrojenými a výtečně vycvičenými bojovníky. Dbal přitom i na to, aby bylo vojsko řádně živeno masem dobytka, jehož stádo si hnalo s sebou.

Ndwandeové byli sice obávaní, neměli však ani železnou kázeň, ani tvrdý výcvik jako Zuluové. Legenda praví se, že během deseti minut jich padlo přes tisíc. Byla to první velká bitva, v níž Zuluové zvítězili proto, že Čaka neustoupil ani o píď. Zwideovi se však podařilo uprchnout.

Území Čakova kmene nyní zaujímalo rozlohu přes 18 tisíc čtverečních kilometrů. Dokázal sjednotit přes třicet dříve rozdělených kmenů, ze kterých vytvořil jednu velkou vojenskou jednotku. Snažil se také reorganizovat zemědělství tak, aby jeho vojákům nikdy nechyběly potraviny. 

Poté znovu upřel pozornost k náčelníkovi Zwideovi. A tak se strhla další bitva. Ani ona netrvala dlouho a skončila porážkou nwandwejských bojovníků. Boj tím ale neskončil. Čaka si umínil pobít všechny nepřátelské válečníky, kteří z bitevního pole uprchli, a také ženy, muže i děti, kteří zůstali ve Zwideově kraalu. A přesně tak i učinil. K jeho velkému zklamání se ale Zwideovi opět podařilo uprchnout a Zuluové chytili pouze jeho matku Ntombazi, kterou Čaka po několika dnech soudil místo jejího syna. Nechal ji usmrtit tak, že ji zavřel do chaty s divokou hyenou, zvířetem pověstným svou zuřivostí.

Země Zuluů

Čaka se po velkém vítězství nad Nwandweji stal nezpochybnitelným a neotřesitelným vládcem celé země Zuluů. Přesto dny bojů ještě neskončily. V zimě roku 1820 si usmyslel podrobit si kmen Tembuů. Jenže Tembuové byli vyzbrojeni stejně dobře jako Zuluové a měli zhruba stejný počet bojovníků. 

První fázi bitvy s vypětím všech sil vyhrával tembujský náčelník Nguni. Posla, který přiběhl tu nepříjemnou novinu oznámit, dal Čaka na místě popravit. Poručil svým mužům bojovat s dvojnásobným úsilím, takže na sklonku dne se štěstěna obrátila a Zuluové zvítězili. Čaka jim však hodlal dát lekci. Přikázal, aby na znamení toho, že bojovali ze všech sil, donesl každý z nich oštěp válečníka, kterého zabil. Kdo se neprokázal žádnou kořistí, byl popraven. Celkem tak Čaka nechal zabít kolem padesáti vlastních vojáků.

Po tomto posledním vítězství započal Čaka s budováním nového hlavního města Zuluů. Vybral pro ně příhodné místo a pojmenoval je Bulawayo. Vytvořil i zuluský soud, který se původně scházel ve stínu obřího fíkovníku rostoucího na nádvoří před chatou, v níž sídlila Čakova velká rada. Soudu předsedal Čaka osobně a asistovalo mu několik důvěryhodných rádců. Ti ovšem neměli velký vliv na to, jaký rozsudek bude vynesen. A Čaka odsuzoval své poddané k smrti i za sebemenší prohřešky. Slovo absolutního panovníka bylo zákonem. Každý příslušník kmene mu přísahal věrnost a všichni navíc na vlastní oči viděli, jak silný národ Čaka buduje. Bez ohledu na strach a častá krveprolití proto lidé stáli za svým vůdcem.

Setkání s Evropany

Roku 1824 se do země Zulů vydal britský koloniální dobrodruh Henry Francis Fynn. Hodlal s králem Čakou uzavřít obchodní dohodu. Britové pátrali po slonovině, kožešinách a dalších exotických artiklech, avšak Čaka zpočátku odmítal jakékoli setkání s bílými vetřelci. Nakonec je ale ze zvědavosti pozval k sobě do Bulawaya.

Čistota, pořádek a kázeň v kraalech Fynna ohromila. Čaka je přivítal velmi přátelsky. Zajímal se například o krále Jiřího IV. a chtěl vědět, jak vládne, kolik má žen a dobytka, jak rozlehlé je jeho království a jak je velké jeho hlavní město. „Hovořili jsme i o kvalitách výzbroje Zuluů, která byla v několika směrech výhodnější než naše,“ zaznamenal si Fynn, „Když se štít před bojem namočil do vody, dokázal na větší vzdálenost odolat i kulce z muškety, a než střelec stačil znovu nabít, už byli Zuluové u něho.“ Fynnova mise po mnoha stránkách skončila úspěchem. A nebyla poslední.

Smrt matky

Fynn byl u jeho dvora přítomen i tehdy, kdy onemocněla a zemřela Čakova matka Nandi. Psal se rok 1827 a Fynn si zaznamenal, že po jejím skonu nebylo možné Čaku ukonejšit. Ze žalu prý začal přikazovat popravy příslušníků kmene. „Odpoledne už jsem napočítal, že v tom strašlivém masakru bylo zabito nejméně 7 tisíc lidí bez jakéhokoli rozlišování.“ 

Potok protékající kraalem byl brzy zatarasen množstvím mrtvol a zem byla zbrocena lidskou krví. Ke konci dne Nandi pohřbili za přítomnosti zhruba 12 tisíc bojovníků. Těm poté Čaka přikázal, aby se rozešli do kraje a popravili všechny, kdo nad Nandinou smrtí netruchlí dostatečně okázale. Před nevyzpytatelným tyranem si nikdo nebyl jist životem. Ženy z celého jednoho harému byly ubity holemi a několik mladých chlapců došlo stejného konce jen proto, že svého krále neuspokojili. A následovaly další ukrutnosti. Fynn později napsal, že se Čakovi pokoušel vraždění rozmluvit, ale k ničemu to nevedlo. Čaka se ve svých čtyřiceti letech stal z uctívaného krále divokým despotou, který nedokázal ovládat temnou stránku své osobnosti.

Konec válečníka 

Masakry pokračovaly a Zuluové žili pod vládou šíleného Čaky ještě téměř rok. Nakonec dva královi nevlastní bratři Dingaan a Mhlangana s pomocí králova rádce zosnovali spiknutí a 22. září 1828 přistoupili k akci. Počkali v úkrytu, až skončí rokování, a poté oba postupně probodli krále oštěpy. Před smrtí prý Čaka potupně škemral o milost. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Po celý život Čaka Zulu usiloval o dosažení takové moci, o jaké se mu jako chlapci ani nesnilo. Za krátkých dvanáct let se mu podařilo vytvořit z původně nevelkého společenství velkou zemi. Na začátku ovládal pouhých 259 km² území, ale na konci svého panování vládl lidem na rozloze přes půl milionu km². Z ubohých pěti set bojovníků se jeho vojsko rozrostlo v obávanou a výborně vycvičenou armádu o síle 50 tisíc mužů. Byl to obrovský počin, který si ale vyžádal cenu tisíců zabitých mužů, žen i dětí. Čaka Zulu přesto dodnes v Africe platí za největšího válečníka a krále. 

Hubbleův vesmírný dalekohled je stále při síle. Dokazuje to stále novými snímky, ze vzdáleného i relativně blízkého vesmíru. Nedávno se tento teleskop zaměřil na galaxii NGC 1156, která je zároveň elegantní i neobvyklá. Jde o nepravidelnou trpasličí galaxii, která připomíná Magellanova mračna, na rozdíl od nich ale neobsahuje žádný náznak spirální struktury.

Vlevo galaxie NGC 1156, jak ji zachytil Hubbleův teleskop v roce 2019, vpravo nejnovější snímek. (foto: ESA/Hubble, NASA, R. Jansen 1 + 2, CC BY-SA 4.0

Astronomové tyto galaxie označují jako typ IBm. V tomto případě má galaxie NGC 1156 poměrně velké jádro a také obsahuje zóny, v nichž se pohybuje plyn proti směru rotace galaxie. To může být důsledek dávného střetu s jinou galaxií. Na snímku jsou patrná rudá mračna kosmického prachu a plynu, v nichž se rodí nové hvězdy. Galaxie rovněž vydává rozptýlenou záři, podobně jako eliptické galaxie.

Zajímavý trpaslík

NGC 1156 je relativně blízká galaxie. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 25 milionů let, v souhvězdí Berana. Zajímavé je i to, že patří k izolovaným galaxiím, protože se poblíž nenachází žádná další galaxie. Působení sousedních galaxií by přitom mohlo vysvětlit zvláštní tvar galaxie NGC 1156 i to, proč v ní neustále vznikají nové hvězdy. 

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Hubbleův dalekohled pozoroval galaxii NGC 1156 již dříve. Nový snímek vznikl v rámci programu „Every Known Nearby Galaxy“ (česky „Každá známá blízká galaxie“). Astronomové si totiž všimli, že Hubble v minulosti pozoroval „jen“ asi tři čtvrtiny galaxií bližších než 30 milionů let v takovém detailu, aby bylo možné studovat jejich hvězdy. Hubble proto nyní „dohání resty“ a pozoruje zbývající čtvrtinu zmíněných galaxií. NGC 1156 je jednou z nich.

Ne všechny planety mají magnetické pole. Vědci se domnívají, že pro vznik magnetického pole musí být splněny dvě podmínky: přítomnost magnetického materiálu a elektrických proudů. Ve hvězdách (a zřejmě i v nitrech plynných planet) je magnetickým materiálem silně ionizovaný plyn a proudy jsou reprezentovány pohyby tohoto materiálu.

V planetách zemského typu jsou magnetickým materiálem převážně sloučeniny železa (ve většině případů v jádře v roztaveném stavu) a elektrické proudy jsou vyvolány vzájemnými pohyby jednotlivých vrstev jádra vůči sobě. To vysvětluje, proč má magnetické pole Merkur nebo Země, ale nemá jej Venuše (rotuje příliš pomalu) ani Mars (tomu naopak chybí tekuté železné jádro).

TIP: Mají všechny hvězdy magnetické pole?

Všechny plynné planety mají magnetická pole: Jupiter a Saturn přibližně dipólová, magnetická pole Uranu a Neptunu mají komplexní geometrii, pravděpodobně v důsledku komplexních toků hmot v nitrech obou planet. Magnetické pole na Zemi poskytuje velmi důležitou část obrany proti nabitým částicím z vesmíru (především od Slunce), které by jinak měly destruktivní vliv na živé organismy. 

V americkém Baton Rouge, hlavním městě Louisiany, se rozkládá malebný historický kampus Louisianské státní univerzity. Tvoří ho přes 250 budov ve stylu italské renesance, vystavěných na březích řeky Mississippi. V severozápadní části kampusu se nacházejí na první pohled sice nenápadné, ale mnohem starší stavby – dvě zatravněné mohyly (LSU Campus Mounds).

Jde o travnaté pahorky, které se decentně vypínají do výšky asi šesti metrů. Mohyly v kampusu náležejí k více než 800 mohylám v Louisianě, které zde vybudovali původní obyvatelé. Jak je v podobných případech obvyklé, pokud se podobné objekty nachází přímo v areálu univerzit, bývají pod drobnohledem „domácích“ odborníků.

Starší než egyptské pyramidy

Výzkumný tým, který vedl geolog Brooks Ellwood, detailně prozkoumal stáří obou mohyl. Odborníci tušili, že mohyly jsou staré, jejich přesné stáří ale doposud neznali. Odhady se obvykle pohybovaly okolo pěti tisíc let. Vědci odebrali z mohyl půdní sondy, analyzovali složení půdy, a také určovali její stáří.

Výsledky, publikované v časopisu American Journal of Science, potvrdily dřívější teze, že mohyly jsou různě staré. Mladší severní Mohyla A vznikla přibližně před 7 500 lety. Jižní Mohyla B byla podle vědců vybudována asi před 11 tisíci lety.

Nejstarší egyptská pyramida – Džoserova pyramida neboli Stupňovitá pyramida v Sakkáře, přitom vznikla před „pouhými“ 4 600 lety. Obě Mohyly v kampusu jsou tedy podstatně starší a představují nejstarší známé lidmi vybudované stavby na amerických kontinentech.

TIP: Archeologové objevili dávno ztracené velké indiánské město

Výzkum také odhalil, jak se louisianské Mohyly vyvíjely v průběhu času. Jako první vznikla Mohyla B, pravděpodobně z místního materiálu. Během následujících tisíců let ji lidé postupně doplňovali jílem a spalovali na ní rostliny a zvířata, zřejmě z rituálních důvodů. Asi před 8 200 lety byla Mohyla B z neznámých důvodů opuštěna. Trvalo dalších 700 let, než byla postavena Mohyla A, zhruba devět metrů od původní mohyly. Asi před šesti tisíci lety byly obě mohyly upraveny tak, aby směřovaly k Arkturu, nejjasnější hvězdě souhvězdí Pastýře.

Po knihách, svatých obrázcích, novinách, tiskopisech či obalech – tedy věcech, které se postupně staly předměty denní potřeby –, hledaly tiskárny nový artikl, jímž by oslovily kupující. V polovině 18. století jej objevily ve vystřihovánkách a posléze i v papírových modelech. Průkopnickými státy na evropském kontinentu byly z hlediska jejich produkce Německo a Francie. Odsud se pak výroba postupně rozšířila do dalších zemí včetně těch českých.

K zábavě i propagaci

Naše nejstarší dochovaná vystřihovánka pochází z konce 18. století. Jde o litograficky tištěný černobílý betlém od pražského tiskaře Jana Balzera. Od pražských vydavatelů pochází i několik dalších původních archů s betlémy z 19. století. Tiskly se černobíle, kolorovány byly až dodatečně.

Arch nazvaný „Brána na Karlově mostě v Praze” z dílny Nicholase Pellerina (1888). Jde o nejstarší model podle české předlohy. (foto: © Josef Kropáček)

Ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století převládla v důsledku vyostřující se mezinárodní situace poptávka po vojenské tematice. Zvýšil se zájem o figurky vojáčků a vystřihovánky vojenské techniky. Podobně byly po vzniku republiky v roce 1918 vydávány série postaviček se sokoly, legionáři či husitskými bojovníky.

Neustala přitom ani výroba oblíbených oblékacích panenek, betlémů a dalších papírových modelů, z nichž nejznámější pocházely od pražského vydavatele J. F. Kotrby. Ten roku 1922 vytvořil velkolepé Pražské historické Kotrbovy archy modelovací. V témže roce publikoval také archy vztahující se k husitské revoluci, jež zachycují husity u Karlštejna, při vstupu do Prahy, u Rábí a u Sionu.

Třicátá léta se stala zlatým obdobím reklamních vystřihovánek. Firmy na prací prostředky, mýdla, cigaretové výrobky či potraviny se předháněly v tom, jak získat nové zákazníky a udržet si ty stávající. Dnes už jsou jména jako Otta Rakovník, Abadie, Schicht, Hellada, Kulík nebo Radion pozapomenuta, ale dochovaly se po nich kromě jiného listy s oblékacími panenkami, vojáčky čs. armády nebo s pohádkovými postavičkami. Vznikla rovněž celá řada reklamních betlémů, především od výrobců cikorkové kávy.

K nejčastěji konstruovaným českým modelům patří dva objekty: Prašná brána a Tatra 815 GTC, která vyrazila na expedici Tatra kolem světa roku 1987. (foto: © Josef Kropáček)

Následující válečné období a padesátá léta v Československu již byly na vystřihovánky chudší. K nejvýraznějším počinům vedle modelu vysoké hutní pece (Osveta) a secího stroje (Tvar) patřily pohyblivé vystřihovánky Vojtěcha Kubašty (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění) nebo figurky kališnického vojska a křižáckých rytířů, které vznikly v době uvedení filmové husitské trilogie Otakara Vávry.

TIP: Origami: Papírové umění země vycházejícího slunce

Počátkem šedesátých let se dostalo ke slovu Státní nakladatelství dětské knihy, které se až do svého přejmenování na Albatros v roce 1969 zaměřovalo na tradiční produkci vystřihovacích figurek a jednoduchých modelů aut, letadel či vlaků. Složitější výtvory domácích autorů se začaly častěji objevovat teprve po roce 1970, avšak skutečný rozmach tvorby papírových modelů nastal v polovině devadesátých let s nástupem počítačů a grafických programů. Vedle Albatrosu se vydáváním vystřihovánek zabývala nakladatelství Orbis, Panorama, z časopisů pak ABC, Sluníčko, Mateřídouška, Svět motorů a Pionýrská stezka.

Autoři článku se věnují historii vystřihovánek a papírových modelů, více na www.papirovaarcheologie.cz.

Mnoho skupin ještěrů má kůži zpevněnou kostními prvky, jimž se říká osteodermy. Zoologové si byli vědomi osteodermů v kůži varanů komodských (Varanus komodoensis) už přinejmenším od 20. let 20. století. Přesto ještě donedávna neměli představu, jaký mají tvar a jak přesně jsou v kůži varanů uspořádány. 

Vědci vedení Jessicou Maisanovou si vzali na pomoc speciální výpočetní tomografii (CT). Vzhledem k tomu, že varani komodští jsou ohrožený druh a sehnat jakékoli vzorky je nesmírně složité, posloužilo jim ke zkoumání tělo varana z Forth Worth Zoo, jenž uhynul ve věku devatenácti a půl roku. Jako zástupce opačného věkového spektra jim zoo v San Antoniu darovala dvoudenního varaního novorozence. 

Sken odhalil, že zkoumaný dospělý varan měl čtyři tvarově různé typy osteodermů, zatímco u jiných ještěrů je obvyklý pouze jeden nebo dva typy. Navíc byla touto „kostěnou košilí“ chráněna většina varaní hlavy, na niž se zoologové zaměřili a nekryté byly pouze oblasti kolem očí, nozder, těsně kolem úst a malý kousek na temeni. Takový rozsah pokrytí je opět u jiných ještěrů nevídaný. Dvoudenní varan přitom nebyl kostní ochranou vybaven vůbec. 

TIP: Hbité tělo, ostré zuby: Dvojice varanů komodských v akci

Je evidentní, že při narození nemají varani žádné osteodermy, které se jim tvoří až v dospělosti. A před kým je ochraňují, když kromě člověka nemají přirozené nepřátele? Před ostatními varany! Mladí varani totiž tráví většinu času ve větvích stromů, kam před svými kanibalskými příbuznými mohou hbitě utéct. Když vyrostou a musí už zůstávat na zemi, velmi se jim hodí ochrana proti ostatním příslušníkům vlastního druhu, kteří se nenechají přemlouvat, aby zaútočili na slabšího bratrance.

Jednou z věcí, v nichž byl měl přímo excelovat nedávno zprovozněný americký vesmírný dalekohled Jamese Webba, je pozorování atmosfér planet nacházejících se za hranicemi Sluneční soustavy. Ty jsou pro vědce velmi zajímavé, neboť jejich složení vypovídá mnohé o možné přítomnosti života, obyvatelnosti a řadě dalších věcí. 

Tým astronomů, který vedla Natalie Batalhaová z Kalifornské univerzity v Santa Cruz, díky Webbovu dalekohledu jako první spolehlivě detekoval oxid uhličitý v atmosféře exoplanety. Cílem jejich pozorování byla exoplaneta WASP-39b, která svou hmotností odpovídá přibližně Saturnu. WASP-39b velmi těsně obíhá kolem hvězdy podobné Slunci, vzdálené zhruba 700 světelných let od nás.

Stopování oxidu uhličitého

„Dřívější pozorování této exoplanety Hubbleoým dalekohledem, a také Spitzerovým infračerveným dalekohledem, přinesla vzrušující náznaky, že se v její atmosféře mohl vyskytovat oxid uhličitý,“ popisuje Batalhaová. „Data získaná Webbovým teleskopem potvrzují přítomnost tohoto plynu velmi silně.“

Oxid uhličitý představuje významnou složku atmosféry planet Sluneční soustavy. Nachází se na kamenných planetách (Zemi, Venuši či Marsu) i na plynných obrech (Jupiteru nebo Saturnu). Pro astronomy je objev tohoto plynu v atmosféře exoplanety významným vodítkem pro další úvahy, například pokud jde o chemického složení atmosféry.

TIP: Jak rozpoznat mimozemský život? Vědci doporučují zaměřit se na metan

„Oxid uhličitý je ve skutečnosti velmi citlivým indikátorem, nejlepším co máme, pokud jde o těžké chemické prvky v atmosféře plynných obrů,“ uvádí další ze členů výzkumného týmu Jonathan Fortney, rovněž z Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Přítomnost těžších prvků je přitom podle Fortneyho kritickým faktorem při vzniku planet. Dřívější pozorování odhalila, že v atmosféře této exoplanety se velkou pravděpodobností nachází trojnásobné množství vody než na Saturnu.

Ve druhé polovině 30. let začaly vznikat první moderní celokovové bombardovací jednoplošníky schopné podnikat mnohahodinové lety do hloubky nepřátelského území. Při nácviku takových operací se ale většinou létalo jen ve dne a za vhodného počasí. Noční akce obnášely řadu rizik, která se ještě zvětšovala za zimního počasí. Když ale vypukla válka, muselo se létat i v nepříznivých podmínkách. 

Zvyklí na krutou zimu

Nejvíce zkušeností s provozem za třeskutých mrazů měli Sověti. Mnoho jejich letounů na zimu dostávalo lyžové podvozky a na úpravu letišť či odklízení sněhu ze vzletových drah mělo velení k dispozici značné množství vojáků i civilistů. Pozemní personál pracoval v teplotách hluboko pod bodem mrazu každou zimu a k provozu za těchto podmínek byla uzpůsobena i sovětská technika.

Mechanici museli přes noc v plátěných hangárech a za svitu baterek provádět opravy a udržovat motory v teple. Olej se musel z letounu na noc vypustit, uložit ve vhodných podmínkách a ráno znovu nalít do motoru. V blízkosti plátěného potahu letadla museli mechanici opalovací lampou prohřívat bloky motoru. Plamen mohl kdykoli zapálit mazadla, palivo nebo samotný potah, takže šlo o velmi riskantní činnost.

Co na to ostatní?

To německá Luftwaffe a britské RAF se musely větším operacím za zimního počasí učit až během války. V západní Evropě sice nepanovaly tak drsné klimatické podmínky, udržet bombardéry v zimě v provozu ale také nebylo jednoduché. Největší nebezpečí pro ně nicméně představovalo počasí při dlouhotrvajících letech. Zamračená obloha velmi komplikovala práci navigátorů a ztěžovala nejen nalezení cíle, ale i vlastní základny při návratu.

Počasí často způsobovalo větší ztráty než palba protiletadlových děl a nepřátelských stíhačů. O tom svědčí i mnoho vzpomínek veteránů čs. 311. bombardovací perutě, kteří zahájili operační službu v září 1940. Námraza, anglické mlhy a zatuhnutí mechanických součástí letounů i elektroinstalace představovaly běžnou součást jejich letů nad Německo. Teprve v průběhu konfliktu tyto problémy vyřešilo zdokonalení navigačního vybavení bombardérů a další modernizace techniky.

Promrzlí na kost

Zimou velmi trpěli i sami letci, a proto se postupně zaváděla elektricky vyhřívaná obuv či kombinézy. I pracovní prostory osádky některých bombardérů začaly postupně dostávat vyhřívání pomocí teplého vzduchu z motorů. Důležitý byl také boj s námrazou. Ve druhé polovině války do boje zasáhly i těžké čtyřmotorové bombardéry amerického letectva. Disponovaly kvalitním přístrojovým vybavením, a tak jim nedělaly problémy ani lety za špatného zimního počasí.

TIP: Letáky místo pum (1): Letecká operace Nickeling v roce 1939

Létaly ve dne a v početných formacích, takže se jim dařilo cíle vyhledávat mnohem přesněji než jejich kolegům z britského RAF. Velké zlepšení přineslo také zavedení původně britského radaru H2S. Na konci války již nevlídné zimní počasí nedělalo žádné velké potíže ani britským nočním bombardérům. Nesly odledovací zařízení zabraňující tvoření námrazy, kvalitní přístrojové vybavení pro let bez vidu a osádky měly výstroj chránící ji před krutým mrazem ve velkých výškách.