Mlhovina, které se říká Tarantule kvůli vzhledu jejích prachových vláken, je už dlouho oblíbenou oblastí astronomů studujících vznik hvězd. Kvůli velkému množství mladých stálic se této oblasti přezdívá „vesmírná školka“. 

Mlhovina Tarantule se nachází ve vzdálenosti pouhých 161 tisíc světelných let v galaxii Velké Magellanovo mračno. Je největší a současně i nejjasnější oblastí, kde se v nejbližších galaxiích rodí hvězdy. Astronomové proto zaměřili na mlhovinu rovnou tři z Webbových infračervených přístrojů s vysokým rozlišením.

Při pohledu přístrojem NIRCam připomíná oblast opravdu hnízdo tarantule, které je pokryté jejími pavučinami. Prázdná oblast, která je uprostřed snímku, vznikla intenzivním zářením z kupy masivních mladých hvězd, jež na snímku září bleděmodrým světlem.

Snímek pořízený zařízením Mid-Infrared Instrument (MIRI) – horké hvězdy blednou a chladnější plyn a prach září. Uvnitř hvězdných mateřských mračen se objevují světelné body, které naznačují existenci protohvězd. (foto: NASA, ESA, CSA, STScI, CC BY 4.0)

Jen ty nejhustší oblasti okrajů mlhoviny odolávají této erozi způsobené silným hvězdným větrem. Vytvářejí jakési sloupy, které jako by směřovaly zpět ke hvězdokupě. A právě tyto pilíře obsahují formující se protohvězdy, které se nakonec vynoří ze svých prachových zámotků a začnou utvářet mlhovinu.

K počátkům vesmíru

Výsledkem pozorování vesmírného dalekohledu Jamese Webba nejsou jen působivé snímky, ale především důležité informace. Jedním z důvodů, proč je mlhovina Tarantule pro astronomy zajímavá, je fakt, že má podobný typ chemického složení jako gigantické oblasti, kde vznikaly hvězdy v době, kdy byl vesmír starý jen několik miliard let.

Tomuto období se říká někdy „poledne kosmu“, protože právě v té době vznikalo nejvíc hvězd. A Tarantule je nejbližším a nejsnáze pozorovatelným příkladem toho, co se ve vesmíru dělo v této době.

TIP: Dechberoucí várka snímků z dalekohledu Jamese Webba

Přestože astronomové pozorují hvězdy už dlouho, proces jejich vzniku je stále ještě dost nepoznaný, zejména proto, že se rodí skryté za hustými mračny doposud neproniknutelnými lidskou technologií. Webbův teleskop to ale díky svým špičkovým přístrojům zkoumajícím vesmír v infračerveném spektru změnil a už začal odhalovat dosud neviděný vesmír.

Samci šimpanzů učenlivých (Pan troglodytes) čas od času vyrážejí na lov menších zvířat. V největší oblibě mají opice pohybující se v korunách stromů. Samice šimpanzů učenlivých neloví a podíl z kořisti dostanou, jen když se s nimi samci dobrovolně rozdělí. Samci to obvykle dělají z vypočítavosti, protože takto „uplacené“ samičky bývají následně svolnější k páření s dárcem.

Velkorysí lovci-samotáři

Ani šimpanzům bonobo (Pan paniscus), navzdory pověsti mírumilovných tvorů, není lov živé kořisti cizí. Na rozdíl od šimpanzů učenlivých však loví hlavně drobnější zvířata pohybující se po zemi a k jejich oblíbené kořisti tak patří např. drobné pralesní antilopy. Nepohrdnou ovšem ani pestrou sbírkou nejrůznějších hlodavců.

Zatímco šimpanzi učenliví vyrážejí na lov obvykle v „pánských“ skupinách a často vyhlédnutou kořist nadhánějí příslušníkům tlupy číhajícím v záloze, bonobové jsou lovci-samotáři. O kořist se však dělí jak samice se samci, tak i dospělí členové tlupy s nedospělými jedinci. 

Jídelníček podle mnoha vlivů

Bonobové žijí jižně od veletoku Konga v pralesích, které nabízejí na celém území výskytu těchto lidoopů stejné příležitosti k získávání potravy. Přesto se skladba jídelníčku jednotlivých bonobů liší. Prozrazuje to na ně zastoupení různých izotopů dusíku a uhlíku v těle. Vědci mohou nakouknout do pomyslného „jídelního lístku“ každého bonoba analýzou jeho srsti. Skladba izotopů pak prozradí, co zvíře žralo v době, kdy ta která část chlupu rostla. 

Například mladí samci konzumují ve srovnání s dospělými samci jen málo bílkovin, protože se nacházejí na dnu společenského žebříčku a při dělení masa z úlovků se na ně nedostane. Jídelníček samic prochází během života opakovaně razantními změnami. Březí samice mobilizují všechny tělesné rezervy a zároveň vyhledávají rostlinnou potravu co nejbohatší na bílkoviny. Po porodu potřebují matky co nejvíce energie pro tvorbu mléka, a proto přecházejí na jídelníček, v němž převládá kaloricky vydatné ovoce. 

Dlouhé dětství bonobů

Ačkoli jsou si šimpanzi bonobové a šimpanzi učenliví velmi podobní, v aktivitě štítné žlázy se bonobové liší od lidí i od svých šimpanzích příbuzných. S nástupem puberty ubírá štítná žláza na produkci hormonů jak u člověka, tak u šimpanze učenlivého. U bonobů naproti tomu pracuje na zvýšený výkon i v dospělosti. Hormony štítné žlázy řídí nástup puberty a dospívání, a proto se vědci domnívají, že bonobové mají díky zvýšené aktivitě štítné žlázy prodloužené dětství. Mohlo by jít o jeden z významných faktorů, který stojí v pozadí jejich relativně nízké agresivity a zvýšené ochoty ke spolupráci. 

Šimpanzové učenliví se od bonobů nejnápadněji liší právě organizací tlup a uspořádáním vzájemných vztahů. Někteří odborníci zastávají názor, podle kterého zůstávají bonobové i v dospělém věku tak trochu dětmi a mentálně dospívají později než šimpanzi učenliví.

TIP: Šimpanzi bonobo: Mírumilovní hipíci afrického pralesa, které baví sex

Samci bonobů si v dospělosti udržují výrazně vyšší hladiny hormonů štítné žlázy než samice. To je také zřejmě jeden z důvodů, proč se bonobové a šimpanzi učenliví dramaticky liší právě chováním dospělých samců. Přírodní výběr u bonobů „hodné“ samce zřejmě zvýhodňoval. Samice dávají při výběru partnerů přednost méně agresivním samcům. A to jsou ti, kteří mají hladiny hormonů štítné žlázy na nejvyšší úrovni. 

Pokud se zraníme, teče nám krev rudé barvy. Přesto se při pohledu na cévy prosvítající pod kůží zdá, jako by v nich kolovala modrá či zelená tekutina. Důvod spočívá ve vlastnostech světelných paprsků dopadajících na pokožku: Zatímco červené světlo o dlouhé vlnové délce projde skrz tkáň, kde ho absorbuje hemoglobin, modrá složka o kratší vlnové délce se odrazí zpátky. A našim očím se takový předmět, zde tedy céva, jeví modrý.

TIP: Mají i zvířata různé krevní skupiny?

„Modrá krev“ ovšem nepředstavuje v živočišné říši neznámý pojem. Někteří mořští tvorové totiž nevyužívají pro přenos kyslíku červený hemoglobin, nýbrž hemocyanin, v jehož molekule se místo železa vyskytují atomy mědi. A u některých zvířat se můžeme dokonce setkat se zelenou krví – například ještěrka z čeledi scinkovitých Prasinohaema prehensicauda.

Krev ještěrky Prasinohaema prehensicauda obsahuje biliverdin – pro člověka toxické zelené barvivo obsažené ve žluči. (foto: Louisiana State University, Chris Austin, CC BY 4.0)

Velkoměst, tedy měst s více než 100 000 obyvateli, je dnes v dnešní České republice šest – Praha, Brno, Ostrava, Plzeň, Liberec a Olomouc. Pro růst jejich rozlohy i počtu obyvatel se ukázaly být klíčové první roky po vzniku Československa, kdy se k nim v rámci velkých organizovaných akcí připojovala přilehlá města a obce. Co však sloučení předcházelo a jaká specifika a problémy tento proces přinesl? 

První městské vlaštovky

Velká sídla v české kotlině existovala mnohem dříve, než zde bylo možné mluvit o centrální moci – některé městské znaky ostatně charakterizovaly již v 5. století př. n. l. keltská oppida. Stejně tak by z jistého úhlu pohledu bylo možné za města považovat středověké části Prahy jako Staré či Havelské město, ta ovšem až do třicátých let 13. století nepožívala panovníkem udělených městských práv. Historie měst (v jejich formálním slova smyslu) se na našem území odvíjí od počátku 13. století, kdy král Přemysl Otakar I. udělil roku 1223 Uničovskou listinou dotčenému sídlu takzvané magdeburské právo.

Prvním, na dnešním pražském území založeným městem se všemi náležitostmi byla Malá Strana (tehdy jako Menší Město pražské), které právy roku 1257 obdařil král Přemysl Otakar II. Nutno však podotknout, že sjednocení pražských měst se nepovedlo ani Karlu IV., ani Jiřímu z Poděbrad. Uspěl až Josef II. v roce 1784, který v Královské hlavní město Prahu spojil Staré Město pražské, Malou Stranu, Hradčany a Nové Město pražské.

Vznik dalších budoucích českých velkoměst se datuje také už do 13. století – král Václav I. udělil příslušná privilegia v roce 1243 Brnu a mezi lety 1239 a 1246 též Olomouci. Ostrava získala městský statut někdy mezi lety 1267 a 1279 (s největší pravděpodobností od Přemysla Otakara II.) a Plzeň okolo roku 1295 od krále Václava II.

Pro středověká města bylo typické opevnění hradbami, které zpravidla probíhalo ve dvou fázích. Jako první vyrostlo ve 13. a 14. století gotické opevnění (jeho pozůstatky dodnes najdeme v Praze Na Slupi, v Koželužské ulici v Olomouci nebo v Brně v Husově ulici), v průběhu 17. a 18. století se pak přistavovaly hradby v barokním stylu včetně typických bastionů (bašt). Příkladem takto zachovalého barokního opevnění je pražský Vyšehrad nebo olomoucká Korunní pevnůstka. 

Opevnění nepotřebné…

Na území českých zemí se prvním městem, kde došlo k rušení opevnění, stalo Brno, a to v souvislosti s tamějším pobytem francouzského císaře Napoleona. Právě jeho vojsko totiž moravské metropoli v roce 1809 silně poškodilo hradby včetně těch špilberských. Když pak v roce 1852 František Josef I. zrušil Brnu statut vojenského města, bourání mohlo být dokončeno. V největším moravském městě se dodnes dochovaly hradební terasy pod Petrovem, které byly revitalizovány do podoby působivého parku. 

Opevnění Brna, 1690. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Plzeň mohla postupovat podobně jako Vídeň, jejíž hradby byly rovněž řešeny okružně – jen místo okruhu pro dopravu vznikly sady, které je možné obdivovat dodnes. Praha měla svým méně pravidelným tvarem jinou pozici. Zbouráním hradeb zde vznikl prostor k budování parků, činžovních domů nebo veřejných objektů jako Národní muzeum nebo Státní opera. Kromě plně dochovaného Vyšehradu jsou pozůstatky hradeb stále k vidění v blízkosti Pražského hradu u Strahova, na Petříně či v údolí Botiče v Nuslích.

V případě Ostravy nebyl na opevnění kladen příliš velký důraz s ohledem na fakt, že blízká Olomouc dlouho plnila funkci centra Moravy a v 18. století se proměnila na pevnost. V budoucím centru těžebního průmyslu tak vybudované hradby chátraly a část se jich samovolně zřítila, zbytek byl v 19. století zbourán plánovaně. Dnes jsou k vidění již jen jejich malé fragmenty, jako je ten na Kostelním náměstí.

… i vyžadované

Olomouc se stala pevnostním městem v polovině 18. století, kdy tak císařovna Marie Terezie reagovala na její opakované ohrožení pruskými vojsky. Hraniční pevnost moderního bastionového typu následně vydržela pětitýdenní obléhání v roce 1758. Bezpečí hradeb využil císařský dvůr roku 1848, kdy do Olomouce prchl před revolučním řáděním ve Vídni. Abdikujícího císaře Ferdinanda I. Dobrotivého a jeho následníka Františka Josefa I. zde chránil dokonce slavný maršál Josef Radecký.

Plán dokončené olomoucké bastionové pevnosti z roku 1757 se zaplavením. (foto: Wikimedia Commons, Herbert Frank, CC BY 2.0)

Právě v trůnním sále olomouckého Arcibiskupského paláce dne 2. prosince 1848 František Josef fakticky nastoupil na rakouský trůn. Na rozdíl od ostatních velkých měst v českých zemích proběhlo zrušení pevnostního statusu a tím podmíněné bourání hradeb až po roce 1886.

Jakmile byly hradby většinově zbourány, využila uvolněný prostor nejen samotná města – růst byl totiž umožněn i oblastem přiléhajícím k opevnění z druhé strany. Začaly vznikat sady, parky, honosné budovy a někdy i urbanisticky promyšlené územní celky (za typický příklad může posloužit Dómská čtvrť v Olomouci). Nejbližší okolí tak po odstranění a zbourání hradeb s městem často brzy utvořilo aglomeraci (například Královské Vinohrady v Praze nebo brněnské Husovice), do úplného sloučení ale zbývalo ještě několik desetiletí. 

Praha

Rozšiřování Prahy probíhalo v 19. století postupně – nejprve byl v roce 1850 připojen Josefov, poté v letech 1883 a 1884 Vyšehrad a Holešovice a v roce 1901 Libeň. Nadále však zůstávalo mnoho jejích budoucích částí samostatných – například Vinohrady, Žižkov, Smíchov či Vršovice. Jak by budoucí Praha mohla vypadat, nastínil stavební zákon, který od roku 1886 upravoval poměry v metropoli i v jejích příměstských obcích. Rozsahem se celek, který se tímto nařízením řídil, příliš nelišil od Velké Prahy, vzniklé o 35 let později. 

V souvislosti s rozšiřováním centra Prahy začal být tamějšími radními vyvíjen tlak, aby jednotlivé části města odpovídaly moderní době a aby v blízkosti historických částí nebydlili chudší obyvatelé v zanedbaných domech. I z těchto důvodů metropole přistoupila k ve své době kontroverzní rozsáhlé asanaci Josefova a částí Starého a Nového Města.

Kritiku tohoto počínání, sepsanou jejím nejhlasitějším odpůrcem, spisovatelem Vilémem Mrštíkem, podepsala řada osobností včetně budoucího prezidenta Tomáše Garriguea Masaryka, malíře Mikoláše Alše či spisovatele Aloise Jiráska. Mrštík šel později ještě dál a roku 1897 vydal dílko Bestia Triumphans, v němž bylo celé téma asanace a přístupu k památkám „povýšeno“ na filozofickou debatu o humanitě a ušlechtilosti. Asanace probíhala až do roku 1943, tedy dlouhých 50 let, přičemž jen do roku 1914 bylo zbořeno 469 staveb. 

Výsledkem tak bylo na jedné straně zlepšení zdravotní a záplavové situace (v původním Josefově byl větší výskyt infekčních chorob než ve zbytku Prahy a celá oblast se nacházela v o několik metrů nižší nadmořské výšce, než jak je tomu dnes) a nahrazení některých rozpadlých budov novými modernějšími. Na druhou stranu zmizelo množství hodnotných památek, neboť asanaci padly za oběť tři synagogy, renesanční Melantrichův dům na Starém Městě či téměř celá čtvrť Podskalí. Na periferii byl tímto krokem vytlačen problém s chudinou. 

Velký pražský skok

Souběžně s asanací probíhaly diskuse o sloučení dalších městských částí s Prahou, jednání však narážela na vysoké požadavky připojovaných částí, které často usilovaly v rámci metropole například o zajištění autonomie. Když už se v roce 1908 schylovalo k připojení Smíchova, Žižkova a Nuslí, celá operace nakonec nebyla schválena zemským sněmem, paralyzovaným národnostními spory, a posléze ani okresními zastupitelstvy.

Během první světové války jednání ustala a čekalo se, jak se vyvine poválečné uspořádání. Po vzniku Československa se podmínky ukázaly být ve všech ohledech příznivější a shoda panovala jak v rámci tehdejší Prahy, tak mezi jednotlivými připojovanými obcemi. Národním shromážděním tedy bez problémů prošel již zmíněný zákon o Velké Praze, který nabyl účinnosti 1. ledna 1922. K onomu datu se k Praze připojilo celkem 37 bývalých obcí a měst, kvůli čemuž bylo nezbytné zavést uspořádání do městských částí. Praha tak nově sestávala z 19 čtvrtí, značených římskými číslicemi: I získalo Staré Město, XIX obdržely Dejvice. Na několika místech v Praze se toto původní číslování udrželo až do dnešních dob i přesto, že celý systém během další stovky let prošel dvěma komplexními proměnami.

Aby se zmírnily některé negativní dopady v podobě skokového zvýšení životních nákladů obyvatel připojovaných městských částí, bylo dohodnuto desetileté přechodné období, po které zůstaly daně a poplatky ve stejné výši jako před rokem 1922. V prvních letech tak převážily pozitivní důsledky celé akce, jako například stavební boom (jakkoli se kvůli tomu Praha musela výrazně zadlužit) a zvýšení životní úrovně. Dalším pozitivním dopadem bylo i zachování venkovského rázu a atmosféry některých připojených částí, což je v Praze do jisté míry možné pozorovat dodnes.

Brno

K rozšiřování Brna docházelo již v průběhu 19. století. V roce 1850 k němu bylo přičleněno 29 obcí, čímž se město dostalo na padesátitisícový počet obyvatel, a i díky prosperujícímu textilnímu průmyslu svým významem postupně předčilo dosavadní moravskou metropoli Olomouc. S další územní expanzí se po několik dalších dekád příliš nepočítalo. V mnoha okolních vesnicích totiž převažovalo německé obyvatelstvo (ostatně i brněnská samospráva byla většinově německá) a obec Židenice dokonce žádala povýšení na samostatné město, protože byla s 15 000 obyvateli největší rakousko-uherskou vsí. 

Ani 28. říjen 1918 ještě poměry výrazněji nezměnil. Týden před vznikem samostatného československého státu, v pondělí 21. října, byl německými poslanci rakouské říšské rady formálně ustaven státní útvar Deutschösterreich (Německé Rakousko), který si Brno (ale i Sudety či Jihlavu) nárokoval. Spor o územní celistvost českých zemí vyvrcholil mezi listopadem 1918 a lednem následujícího roku ozbrojeným konfliktem, v němž byla úspěšná československá strana. Po potlačení německo-rakouských nároků získali Češi převahu i v brněnské městské samosprávě. V duchu obecného zájmu československé vlády na vzniku větších aglomerací (a v případě Brna též posílení českého charakteru města) nestálo od tohoto okamžiku vzniku Velkého Brna nic v cestě.  

Zvětšilo se sedmkrát

Zákon o Velkém Brně byl přijat 16. dubna 1919 s okamžitou účinností a záhy byla k moravské metropoli připojena dvě města (Královo Pole a Husovice) a 21 obcí. Zatímco mezi přijetím zákona o Velké Praze a jeho účinností uplynul více než rok a půl, což poskytlo dostatečnou časovou rezervu na praktické přípravy, v případě Velkého Brna byly přijaté změny realizovány okamžitě. Rozloha Brna se tak doslova přes noc rozšířila více než sedminásobně a počet jeho obyvatel se téměř zdvojnásobil. 

TIP: Zaniklý festuňk: Obnova hradeb v Olomouci stála deset milionů zlatých

Kromě vyřešení národnostního problému se vznikem Velkého Brna naskytl prostor též pro realizaci mnoha dalších projektů nejen v centru města, ale také v jeho nově připojených částech. V nejbližších letech tak byla intenzivně budována infrastruktura, vodovody a kanalizace a čistírny odpadních vod. Brno se stalo druhým největším městem nově vzniklé republiky, a kromě nové univerzity v něm našly sídlo některé ústřední justiční instituce jako Nejvyšší soud nebo generální prokuratura.

Mezi původním Brnem a nově připojenými částmi se nacházelo mnoho volného prostoru, který posloužil za stavební parcely. Okolo silnic tak rostly obytné domy, luxusní vily, banky i veřejné stavby – často v duchu funkcionalismu, který našel v Brně srovnatelné, ne-li větší uplatnění než v Praze. 

Urážky bolí. Jedovatá slova jsou jako facka nebo kopanec a lidé je často pociťují nepříjemně dlouho, mnohdy celé dny. Potvrzuje to i nizozemský výzkumný tým, který vedla Marijn Struiksma z Univerzity v Utrechtu. S kolegy detailně zkoumali emoční reakce na urážky, komplimenty a neutrální výroky s pomocí zobrazování mozkové aktivity. Jejich výzkum publikoval časopis Frontiers in Communication.

Badatelé umístili elektrody na hlavy téměř 80 žen, které pak vystavili urážkám, pochvalám či prostým sdělením od fiktivního muže. Ukázalo se, že urážky vyvolávají velmi silnou a velmi rychlou reakci, ať už jsou určené dotyčné osobě nebo někomu jinému. Reakce byly podle badatelů velmi podobné reakcím na inkasovaný políček.

Bolest z urážek

Zároveň vyšlo najevo, že se urážky v aktivitě mozku projevují dlouhou dobu. Pokud k urážkám dochází opakovaně, stále vyvolávají podobně intenzivní mozkovou aktivitu, bez ohledu na to, pokolikáté je člověk slyší. Mozek si na urážky nezvykne a neustále ho „zraňují“.

„Vše nasvědčuje tomu, že nějaký aspekt urážek poutá značnou pozornost mozku,“ uvádějí vědci. Zdůrazňují, že k tomu dochází už během 250 milisekund po vyslovení urážky. To podle nich ukazuje nejen na značnou citlivost lidí na negativní sociální jednání, ale také to, že jde o automatizovanou reakci.

Mohlo by to souviset s tím, že urážky od pradávna představují hrozbu pro zdraví, život nebo pro sociální postavení. Komplimenty vyvolávaly v porovnání s urážkami menší vlny mozkové aktivity.

TIP: Hádky ve vztazích? Psychologové zkoumali, jaké hádky neničí domácí štěstí

Výsledky experimentu zřejmě souvisejí se skutečností, že náš mozek má tendenci fixovat se spíše na negativní věci než na ty pozitivní. Struiksma s kolegy zároveň přiznávají, že jejich výzkum byl poměrně vzdálený od reálných situací. Probíhal v laboratoři a šlo pouze o reakce žen na výroky fiktivních mužů. Přesto ale přesvědčivě ukázal, jak silný vliv mají urážky na lidskou psychiku.

Že chce tvořit, si Jan Černý uvědomil už na gymnáziu. „Původně jsem přemýšlel nad architekturou, designem produktů, ale v posledním ročníku jsem se přiklonil k módě,“ vzpomíná. Dostal se na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, obor design oděvů. „Jsem za to rozhodnutí nesmírně rád, protože šlo o začátek všeho, co se od té doby stalo.“ 

Ještě při studiu získal možnost představit svou kolekci na ostře sledovaném Fashion Weeku v Praze, kde měl dokonce samostatnou show. „Tam se o mě začala zajímat zahraniční média a díky tomu se vše postupně rozjelo. Pak jsem měl přehlídky každou sezonu,“ pokračuje talentovaný mladý muž.

Prestiž není všechno

Coby student se zúčastnil také několika prestižních stáží – nejprve u renomovaného návrháře Jakuba Polanky v Praze, následně v Londýně, a nakonec i v Paříži u Louise Vuittona: „Byl jsem připravený na všechno, ale měl jsem strašně nízké sebevědomí, protože jsem předpokládal, že tam budou studenti z předních škol v Paříži a Londýně. Docela rychle jsem ovšem poznal, že taková škola ještě neznamená, že jste nejlepší ze všech. Čekal jsem, že budu jenom stát u kopírky, ale dostal jsem se i k samotnému navrhování. A jakmile mě designeři znali, nechali mě navrhovat různé varianty svých produktů.“

Ví, co chce a musí

Značka s charakteristickým logem v podobě přeškrtnutého křestního jména tvůrce se zaměřuje převážně na pánskou streetwearovou módu, kterou ovšem rády nosí i ženy. Hlavní součást každé kolekce tvoří velké kabáty a bundy. Černý však bravurně zvládá také oblečení na míru a navrhuje rovněž tenisky, batohy, šperky či designové objekty. 

Svým přehlídkám věnuje mnoho energie a vše ladí do posledního detailu. Sám si vybírá i hudbu, která je má doprovázet. Producent Jakub Strach, s nímž spolupracuje, líčí: „Většinou mi dá nějakou představu, jak by měla hudba působit – jestli má být rychlejší, agresivní, pomalá, veselá a podobně – a pak mi nechá volnou ruku. Z mého pohledu je Honza emotivní a empatický člověk a ke své tvorbě přistupuje s obrovským srdcem. Pravidelně přitom dělám i hudbu na přehlídky, videa pro kampaně a tak dál.“ 

TIP: 5 nejbohatších umělců: Žebříčku boháčů vládne nedostižná žena

Všichni z oboru se shodují, že je Jan Černý talentovaný a skromný mladý tvůrce, který rozhodně ví, co chce – ale hlavně, co bude muset. „Dokáže zachytit ducha doby, být relevantní, umí zároveň tvořit, ale i přemýšlet o tom, aby lidé chtěli jeho produkty nosit,“ doplňuje Andrea Běhounková, šéfredaktorka české verze módního časopisu Vogue.

Pokud se hovoří o vzdušných soubojích nad Maltou, nejčastěji se zmiňují zoufalé boje malého počtu dvouplošníků Gloster Gladiator proti přesile italského letectva, jež kromě dvouplošníků Fiat CR.32 nasazovalo též modernější jednoplošníky Macchi MC.200 Saetta či C.202 Folgore a také bombardéry. Obranu Malty ale vzápětí posílily také nové britské stíhačky, a sice slavné typy Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire. Ani technická převaha by však zřejmě nestačila, pokud by v kokpitech italských strojů seděli lepší piloti. Britové proto museli dokázat, že jsou schopnější než elita Mussoliniho vzdušných sil.

Příprava na další válku

Když začala druhá světová válka, mělo britské stíhací letectvo jen asi tisícovku pilotů, což vzhledem k očekávanému měřítku bojů představovalo počet takřka směšně nízký. Naštěstí pro RAF Fighter Command ale existovalo řešení, na kterém se pracovalo již od roku 1936, tedy od doby, kdy se rozběhly seriózní přípravy impéria na nový globální konflikt.

Počítalo se totiž právě s tím, že Británie bude potřebovat řádově větší množství letců, a proto se na mateřských ostrovech i v zámořských dominiích začala pozvolna budovat infrastruktura, díky níž by se dalo vycvičit až 50 000 pilotů ročně, z toho zhruba polovina přímo na ostrovech. Šlo o projekt komplikovaný a nákladný, v jeho prospěch ale pracoval důležitý fakt, že mladí Britové, Kanaďané, Australané nebo Jihoafričané rozhodně netrpěli nedostatkem zájmu o službu u RAF.

Velkorysý výcvikový program

Britské letectvo stále těžilo ze své slavné pověsti z první světové války, takže v náborových střediscích se takřka vždy hlásil dostatek ambiciózních mladíků, kteří toužili po „křídlech“. První fáze jejich kariéry se odehrávala v ACRC (Air Crew Reception Centre), kde se několik týdnů seznamovali se základy služby v letectvu a získávali první teoretické znalosti o svých budoucích strojích. V původní verzi výcvikového programu potom zamířili k útvaru, jenž se označoval jako ITW (Initial Training Wing) a v němž prodělávali svůj základní pilotní výcvik.

To však bylo proveditelné jen při stovkách pilotů ročně, nikoli pří desetitisících, takže v roce 1941 přibyl mezistupeň nazvaný EFS (Elementary Flying School). Tam adept na pilota poznal dvouplošník de Havilland Tiger Moth, díky němuž získal nejzákladnější dovednosti, a pak přesedlal na jednoplošník Miles Magister, s nímž v kursu nazvaném EFTS (Elementary Flying Training School) své schopnosti zdokonaloval. Následně v rámci stupně SFT (Service Flying Training) usedl do výkonnějších strojů Miles Master či Harvard.

Do stíhačky sami

Tyto letouny už se svými parametry blížily bojovým letadlům, což bylo nezbytné. Většina britských typů stíhaček totiž neměla dvoumístné cvičné verze, a proto nový pilot Jeho Veličenstva musel při svém prvním letu v hurricanu či spitfiru spoléhat jen sám na sebe a své zkušenosti z pomalejších cvičných strojů.

Nehodám se vyhnout nešlo, avšak Britové v rámci EFS, EFTS a SFT dbali na to, aby mladíci za kniplem strávili co nejdelší dobu, takže do stíhaček usedala většina nových letců s nejméně 150 hodinami ve vzduchu a někteří se mohli pochlubit třeba i dvojnásobkem tohoto času. Slabinu však tvořil přístup k výcviku vzdušných soubojů, protože po nástupu nové generace stíhaček se smíšenou či kovovou konstrukcí se začalo říkat, že klasická bojová taktika dřevěných a plátěných dvouplošníků z Velké války již zastarala a obratnost ztratila význam.

Boje s bombardéry

Jednoznačně se preferovala taktika „boom and zoom“, tedy střídání překvapivých útoků z převýšení a opětovného nabírání výšky. To koneckonců souviselo i s očekáváním, že britští stíhači budou vzdorovat zejména nepřátelským bombardérům, kterým bude chybět ochrana, protože stíhačky protivníka nebudou mít dostatečný dolet. Britové tudíž u pilotů hodně sázeli i na schopnost udržovat pevnou formaci, jež zaměří velkou palebnou sílu na rozměrné cíle, a proto nastala velice bizarní situace, kdy piloti během výcviku vůbec nestříleli na pohyblivé vzdušné terče.

TIP: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF

Výuka střelby byla dosti omezená i kvůli vysokým nákladům. Již bitva o Británii v roce 1940 ukázala zásadní chyby výcviku, takže nová taktika musela vzniknout přímo v boji a poté ji zkušení piloti předávali nováčkům, kteří právě dorazili k prvosledovým jednotkám, kdežto formální obsah výcvikového programu se vyvíjel jen pomalu.

Dokončení: Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva (2) (vychází v úterý 13. září)

V pátek se z čínského kosmodromu Ťiou-čchüan v poušti Gobi vznesla nosná raketa Dlouhý pochod 4C. Na oběžnou dráhu vynesla satelit pro dálkový průzkum Země Yaogan 33. Jde v pořadí již o druhý satelit této série.

V letošním roce jde o 35. úspěšný start čínské rakety při letu do vesmíru. Podle vyjádření hlavního čínského kontraktora pro vesmírné lety CASC (China Aerospace Science and Technology Corporation), by Čína ráda letos překročila počet 50 vesmírných startů. Spojené státy přitom dosáhly 50 úspěšných startů již 5. září.

Satelity Yaogan

O čínských průzkumných satelitech řady Yaogan 33 toho víme jen velmi málo. Podle čínských státních médií jde o satelity, které vypouštějí kvůli „vědeckým experimentům, průzkumu národních povrchových zdrojů, odhadům úrody a prevenci katastrof.“ Západní analytici jsou ale přesvědčeni, že tyto satelity, stejně jako nedávno vypuštěné satelity série Yaogan 35, mohou být snadno využity jak k civilním, tak i vojenským účelům, především ke sběru zpravodajských informací.

Experti odhadují, že první satelit zmíněné série, tedy Yaogan 33 (01), který byl vypuštěn na sklonku roku 2020, zřejmě nesl na palubě radar se syntetickou aperturou (SAR, podle anglického Synthetic aperture radar). Takový radar může pořizovat snímky skrz mraky, a také během noci. Nový satelit Yaogan 33 (02) má podobnou oběžnou dráhu. 

TIP: Čína zahájila rok 2020 ve vesmíru vypuštěním satelitu s tajným posláním

Americké vesmírné síly U.S. Space Force hlásí, že se po uvedeném startu na orbitě objevily dva nové objekty. Jedním z nich je dotyčný satelit, který se pohybuje po téměř polární oběžné dráze, zatímco druhým objektem je podle všeho horní stupeň nosné rakety Dlouhý pochod 4C.

Všechny hroby světců, knížat, králů i biskupů, jimiž bylo na Pražském hradě ve druhé polovině 14. století hýbáno v souvislosti s výstavbou gotické katedrály sv. Víta, dostaly olověné tabulky s nápisy, které potvrzovaly autenticitu uložených ostatků. Zatímco autentiky z hrobů biskupů a panovníků jsou vyrobené poměrně jednoduše a hrubě, autentikám světců byla věnována větší péče – ta z hrobu sv. Václava byla dokonce ryta do stříbra. 

Rytcův omyl?

Roku 1918 byla při stavebních pracích v dostavovaném svatovítském chrámu otevřena i dutina v mense (tj. stolu) oltáře sv. Zikmunda v jemu zasvěcené kapli. Uvnitř se nacházela olověná schrána převázaná lněnou tkanicí s pečetěmi Karla IV., arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a kapitulního děkana Hynka z Klučova, obsahující dřevěnou, kostěnými a slonovinovými reliéfy zdobenou truhličku s ostatky světce.

Na víku olověné schrány ležela olověná autentika. Její líc nese sedmiřádkový latinský nápis provedený gotickou minuskulou uvádějící, že se zde nachází tělo blahoslaveného Zikmunda, které nechal přenést císař Karel IV. (vládl 1346–1378). Jednotlivá písmena jsou do olověného plátu pečlivě vyřezána a dorývána rydly. Pouze oddělovací znaménka mezi slovy byla vyražena puncem ve tvaru křížku. Ke konci tabulky jsou z několika jeho otisků poskládány složitější ornamenty, které spíše jen vyplňují volný prostor. 

Autentika z hrobu sv. Zikmunda na Pražském hradě - „Zde leží tělo blahoslaveného Zikmunda mučedníka, krále burgundského a arelatského, přenesené nejjasnějším vládcem, panem Karlem Čtvrtým, římským císařem a českým králem, léta Páně tisícího třístého šedesátého šestého“ (foto: Správa Pražského hradu)

Text na destičce končí slovy vypsaným letopočtem 1365. Jeho poslední číslo, latinské quinto, bylo přeškrtáno několika vrypy jehlou a pod ně rytec neuměle, ale se zcela zjevnou snahou napodobit honosné písmo celé tabulky, napsal slovo nové – sexto (autor se dokonce pokusil první písmeno vydlabat, asi se mu to nevedlo, a tak další litery vyryl jen v obrysech). Tím došlo k posunutí datace na rok 1366. Zásah lze možná vysvětlit tak, že tabulka byla sice připravena již roku 1365, tedy téhož roku, kdy Karel IV. kosti sv. Zikmunda v klášteře sv. Mořice ve švýcarském Agaunu získal a přenesl do pražské katedrály, avšak k vlastnímu uložení relikvií do hrobu v kapli došlo až o rok později.

Kaple sv. Zikmunda stojí v severní části katedrály, přímo naproti Svatováclavské kapli, takže hroby čtyř českých patronů sv. Víta, sv. Václava, sv. Vojtěcha a sv. Zikmunda tvoří na půdorysu chrámu pomyslný kříž, v jehož středu Karel IV. zamýšlel vybudovat rodinnou hrobku.

Zikmundův kult

Burgundský král Zikmund (vládl 516–524) přestoupil z ariánství na katolickou víru, roku 524 byl zajat orleánským králem Chlodomerem a s celou rodinou popraven. Zanedlouho ho prohlásili za svatého, přičemž postupně získal roli zázračného uzdravitele. Roku 1371 se měl na jeho přímluvu z vážné nemoci vyléčit i sám Karel IV. Zprávy o takových zázracích měly za následek zvýšený zájem o světcův hrob v katedrále, a tak se roku 1375 přistoupilo k rozšíření kaple včetně úpravy hrobu, z něho byly na jeden rok vyjmuty i relikvie.

Karel IV. usiloval o to, aby Zikmundův kult v českých zemích rychle zakořenil. Zprávu o získání ostatků nechal rozšířit po celé zemi, jméno nového zemského patrona bylo doplňováno do starších liturgických knih, mší a litanií. Samostatně uchovávaná lebka byla vystavována spolu s hlavami ostatních patronů. Slavil se jak světcův svátek (2. května), tak i svátek přenesení ostatků do pražské katedrály, který připadal na 27. září, těsně před svátek sv. Václava. Ten měl mít podle tehdejších představ také důležitou úlohu při získání ostatků do Prahy, když si údajně sv. Zikmunda vyprosil u Boha za svého druha. Okamžitě po jejich přenesení do katedrály se začaly dít zázraky, jichž se prý jen do roku 1366 stalo rovných třicet. Když se roku 1368 narodil Karlovi IV. další syn, dostal jméno Zikmund.

TIP: Kult ostatků ve středověku: Karel IV. a jeho sběratelsví

Po císařově smrti však kult světce přeci jen slábl. Zikmund Lucemburský nechal většinu památek svého patrona odvézt do Uher a v Praze zbyla jen schránka s ostatky zazděná v oltáři. Svatému Zikmundovi byl sice ještě zasvěcen největší český zvon ulitý roku 1549 pro svatovítskou katedrálu, ale v době národního obrození dostali přednost ti svatí čeští patroni, kteří pocházeli přímo z českých zemí. Na sv. Zikmunda se tak neprávem pozapomnělo.

Autor je kurátorem archeologických sbírek Pražského hradu

Čaj obsahuje užitečné látky, o kterých je známo, že zmírňují zánět v těle. Dřívější studie provedené v Číně a Japonsku, kde je oblíbený zelený čaj, naznačovaly jeho zdravotní přínosy. Nový výzkum rozšiřuje poznatky i o černý čaj, který je populární například v Británii.

Vědci z amerického Národního institutu pro výzkum rakoviny se dotazovali na čajové návyky téměř půl milionu dospělých obyvatel Spojeného království a poté je sledovali po dobu až 14 let. Zohlednili rizikové faktory, jako je zdravotní stav, socioekonomické poměry, kouření, konzumace alkoholu, strava, věk, rasa a pohlaví.

Srdeční choroby ano, rakovina ne

Vyšší konzumace čaje byla podle autorů studie spojena s mírným přínosem. Lidé, kteří pijí dva a více šálků denně, mají o devět až 13 procent nižší riziko úmrtí z jakékoli příčiny ve srovnání s těmi, kdo čaj nepijí. Teplota čaje, přidání mléka či cukru výsledky nezměnily.

Studie, kterou minulý týden zveřejnil odborný časopis Annals of Internal Medicine, zjistila, že tato souvislost platí i pro úmrtí na srdeční choroby, ale u úmrtí na rakovinu nebyl zjištěn žádný jasný trend. Výzkumníci si nebyli jisti, proč tomu tak je, ale je možné, že úmrtí na rakovinu nebylo tolik, aby se nějaký vliv projevil, uvedla vedoucí studie.

TIP: Zázrak v sušených lístcích: Je libo zelený, černý, žlutý nebo raději bílý čaj?

Studie, jako je tato, založená na pozorování zvyků a zdravotního stavu lidí, ale nemůže prokázat příčinu a následek. „Pozorovací studie, jako je tato, vždy vyvolávají otázku: Je na lidech, kteří pijí čaj, něco jiného, co je činí zdravějšími?“ řekla Marion Nestleová, profesorka potravinářských studií na Newyorské univerzitě. Dodala nicméně, že data plynoucí z tohoto typu studií je třeba interpretovat opatrně. Ani podle autorů studie jejich výzkum nepřináší dostatek důkazů, aby lidé změnili své čajové návyky. Stačí podle nich i jeden šálek denně.