Za první světové války probíhaly vůbec v dějinách nejrozsáhlejší operace dělostřeleckých zbraní usazených na kolejových podvozcích. Železniční kanony a houfnice používala Francie i Britové, vyráběly je ale také Spojené státy, Itálie a Rusko.

Italové se zapojili do války zcela beze zbraní této kategorie, a tak se nejdříve rozhodli pro nákup britských a francouzských kanonů. Rozběhli však také vývoj vlastních. Podobně jako další národy vsadili na využití nepotřebných lodních zbraní, a proto společnost Ansaldo roku 1917 posadila na železniční podvozky čtveřici námořních děl ráže 381 mm, která dovedla pálit na vzdálenost přes 33 km. Uplatnily se i některé kanony menších kalibrů. Italská děla sloužila zejména pro ochranu některých přístavů a pobřežních pevností, avšak dočkala se též nasazení na alpské frontě.

V roce 1917 se rozběhla stavba železničních děl rovněž v Rusku, jež jimi hodlalo posílit ochranu Baltu. Sáhlo po lodních kanonech ráže 254 mm, avšak do Říjnové revoluce byl v továrně v Petrohradě dostavěn pouze jeden exemplář, který již do války nestihl promluvit.

Americký příspěvek

Ozbrojené síly USA sledovaly od počátku průběh války v Evropě a projevily zájem i o železniční děla. Motivovala je jednak snaha zvýšit mobilitu zbraní pro ochranu pobřeží pro hypotetický případ německého útoku a jednak předpoklad, že dojde též k nasazení US Army v Evropě. Různé typy kanonů a moždířů se tak začaly montovat na železniční podvozky, přičemž Američanům pomohla kooperace s Francouzi; žádná z těchto zbraní již nasazení v boji ale nestihla. Americké armádní expediční síly tedy obsluhovaly zapůjčené francouzské zbraně, nejčastěji 240mm kanony.

Jinak tomu bylo s americkým námořnictvem, jež na počátku roku 1918 zadalo firmě Baldwin Locomotive Works zakázku na železniční kanon Mark I ráže 356 mm. Jeho hlaveň měřila téměř 18 metrů a hodně neobvykle působil rozměrný ochranný kryt vagonu. Do května 1918 se vyrobilo pět kusů, které v srpnu dorazily do Francie a záhy se zapojily do bojů.

Kanon nabízel opravdu impozantní dostřel okolo 41 km. Za zmínku stojí, že poslední rána byla vypálena 11. listopadu 1918 v 10.57, tedy jen tři minuty před platností příměří. Další americká kolejová děla chránila pobřeží USA, Havaj, Filipíny a Panamský průplav. Po válce rozvoj těchto zbraní pokračoval a vznikla i 406mm houfnice M1920 s dostřelem 22 km.

Byť pocházel z nepříliš vlivné rodiny, stal se konzulem. A později také zakladatelem prvního triumvirátu, jež se postupně politickými machinacemi a nejrůznějšími úklady, včetně vyvolání občanské války, propracoval až na post doživotního diktátora. Což nakonec netrvalo zase tak dlouho. Alespoň tím položil základ pro vznik císařství, jež přetrvalo po generace. Ještě dlouho předtím, než se definitivně stal uzurpátorem, římské legie jako vynikající vojevůdce dovedl za řeku Rýn. Prošel s nimi celou Galií a hranici nejzazších výbojů odvážnou invazí rozšířil až na území britských ostrovů. Gaius Julius Caesar byl prostě fenomén, který ve čtyřsetleté existenci římské říše nemůže být přehlédnut.

O síle jeho charakteru, cílevědomosti i vražedně důsledné pomstychtivosti, o tom, jaké velikosti díky těmto vlastnostem jednou dosáhne, dobře vypovídala jedna pozapomenutá epizoda z jeho mládí. 

Nečekaná zastávka

Caesar byl už tehdy, ve svých pětadvaceti letech, považován za jednoho z nejlepších lidových řečníků v celém Římě. Proslul jako žalobce i obhájce veřejných sporů, který zatím marně usiloval o vymýcení korupce a nastolení pořádku po ne zrovna klidných časech vlády Lucia Sully. O jeho výřečnosti a schopnostech logicky a poutavě vysvětlit podstatu problému se pochvalně vyjadřoval i proslavený Cicero. Svůj um bystrého a pohotového rétora chtěl ještě více zdokonalit studiem na Rhodu, u filozofa a nekorunovaného krále řečníků – mistra Apollónia Molóna. Jenže k němu podle původního plánu nedorazil.

Cestou Egejským mořem byla loď, na které se plavil, přepadena piráty z Kilíkie. Možná to nebyla jen čirá náhoda, ale něčí záměr. Jisté je, že z hrdého římského občana Caesara se na čas stalo rukojmí. Drželi ho v úkrytu na malém ostrůvku Farmakonisi a naživu zůstal jen kvůli výkupnému.

Dvacetinásobek

Julius Caesar totiž správně pochopil, že jeho šance na další přežití je přímo úměrná hodnotě, jakou pro své únosce má. Proto předstíral, že je movitější, než by si možná jeho aristokratičtí příbuzní přáli. Když vůdce pirátů zahlásil, že za toho noblesního Římana budou požadovat sumu 20 talentů, tedy asi 620 kilogramů ve stříbře, Caesar se jen rozesmál.

Přesný obsah jeho promluvy k pirátům neznáme, historik Plútarchos pro nás děj zaznamenal jen ve zkratkovité podobě. V principu se Caesar ale vysmál svým únoscům za to, že chtějí požadovat tak málo. „Pokud přijdete s takhle lacinou nabídkou, ani vám neuvěří, že jste dostali Caesara a budou vás mít za podvodníky!“ To piráty zjevně vykolejilo…

Jen pro hrubou představu, v dnešních penězích činil původní návrh výkupného asi 15 milionů korun. A rukojmí to přitom považovalo za urážku své důstojnosti a majestátu! Po chvíli smlouvání s kapitánem pak sám Caesar navrhl, že adekvátní sumou za jeho osobu by mohlo být 50 talentů. Tedy 1 550 kilogramů čistého stříbra. Chcete-li, necelých 40 milionů dnešních korun. I v časech Říma šlo o dost pohádkové jmění, jehož příslib na únosce opravdu mocně zapůsobil.

Na dovolené

Caesara tedy nečekala bídná kobka a hladovění, ale ubytování a strava hodná skutečného šlechtice. Získal možnost volného pohybu po celém ostrůvku zasídleném rodinami pirátů a domorodci. Naživu ponechali i jednoho Caesarova přítele a dva služebníky, aby snad během čekání netrpěl samotou a nedostatkem komfortu.

Ano, Caesara strážilo několik únosců, ale ve velmi volném režimu. Úplně uniknout odtud stejně nemohl: jediná loď i s piráty, jejich vůdcem a žádostí o tučné výkupné zamířila k italské pevnině. Pirátský kapitán totiž své posádce příliš nedůvěřoval. Takže se Julius Caesar dočasně stal nejvyšší autoritou na celém Farmakonisi. A organizoval celý ostrov podle vlastního uvážení.

Skončíte na kříži

Čerstvou vodu dostával třikrát denně, stejně jako víno, pečené ryby, chléb, datle a fíky. Na jídlo si Caesar skutečně stěžovat nemohl, byť tak pravidelně činil. Požadoval čisté podušky a vyprané oblečení. Své únosce dokonale dirigoval. Choval se ne jako zadržované rukojmí, spíše jako rozhodný šéf ke svým podřízeným. Neváhal je třeba vyhnat ze svého „vězení“, pokud jej rušili hlasitým hovorem nebo chrápáním.

Volný čas trávil sepisováním listů, deníků a proslovů, z nichž pak vybrané pasáže pirátům předčítal. Recitoval jim i své básně a zkoušel je z nich. Pokoušel se s nimi secvičit i několik krátkých divadelních her, a také je učil několika sportům, ve kterých pak pro jeho zábavu zápolili. Přitom jim po celou dobu spílal, že z nich nic pořádného nebude. A nezapomněl k tomu opakovaně dodat, že jako piráty je jistě čeká ukřižování, o což se sám po svém propuštění osobně zasadí. 

Rychlá odveta

V jeho podání to nebyla výhrůžka, jen prosté konstatování. Dá se říct, že když se po 38 dnech vrátil pirátský kapitán i s výkupným a Julia Caesara podle úmluvy propustili, všichni únosci z ostrova si dost oddechli. Na propuštěného ale čekalo naplnění zlověstného slibu.

Hodí se zmínit, že Caesar – byť patricij a aristokrat svým původem – neměl tehdy žádnou reálnou výkonnou moc. Takže onu odvetu musel připravit sám. V anatolském přístavišti Milétu si na vlastní náklady najal pár desítek žoldnéřů a lodí. S nimi se vypravil zpět na Farmakonisi. Ostrůvek s jejich pomocí snadno dobyl a slavně zajal své někdejší únosce. Role se vyměnily. Piráti byli natolik neprozíraví, že svůj úkryt neopustili. Caesar zde dokonce nalezl netknutých i oněch 50 talentů stříbra. Úspěšně tedy dorovnal ztráty na rodinném jmění a jako muž dbalý práva pak vydal k potrestání ty, kteří mu prve ztrpčovali život.

TIP: Císař v roli detektiva: Tiberius miloval záhady a tajemství všeho druhu

K jeho nemalému zklamání ale Marcus Junius, oficiální vykonavatel zákona a správce přístavu Pergamon, neměl zájem zadržené piráty popravit. Jen je uvrhl do otroctví, což se Juliu Caesarovi nepozdávalo. Osobně jim totiž slíbil něco jiného. Své bývalé únosce tedy z otroctví vykoupil. A když se oficiálně stali jeho majetkem? Nechal je přitlouct ke křížům, jak jim během svého zajetí předpověděl. Při této metodičnosti si dovolil jen minimální náznak slabosti – piráty, které během svého věznění komandoval a osobně je znal, nechal na křížích podřezat. To proto, aby jejich utrpení trochu zkrátil. Po vykonání této pomsty pak zamířil k původnímu cíli své cesty, na Rhodos…

Nedávno byla v rámci studie se zvučným akronymem BEAST (B-star Exoplanet Abundance Study) objevena řada plynných obrů, kteří obíhají ve značné vzdálenosti (stovek vzdáleností Země–Slunce) kolem masivních hvězd. Tyto exoplanety, kterým astronomové přezdívají „BEASTies“ přitom představují záhadu. V místech, kde krouží kolem své hvězdy, totiž pravděpodobně nemohly vzniknout.

Astronomové Sheffieldské univerzity, které vedla Emma Daffern-Powellová, nyní přišli s pozoruhodným vysvětlením tohoto jevu. Stručně řečeno, podle vědců jsou BEASTies ukradené planety. Pozorujeme tak důsledky loupeží, které masivní hvězdy spáchaly díky své mohutné gravitaci, v prostředí hustě „osídlených“ hvězdných porodnic. Na takových místech se zrodí většina hvězd, které ve vesmíru pozorujeme.

Loupeže ve hvězdných porodnicích

Astronomové od počátku nevěřili, že by u masivních hvězd mohly vznikat plynní obři. Hvězdy podstatně těžší než Slunce bývají velmi žhavé a zářivé. Mimo jiné vyzařují obrovské množství ultrafialového záření, které by mělo velmi účinně zabránit zformování planet velikosti Jupiteru. Přesto ale u těchto hvězd takové planety pozorujeme.

„Během našeho dřívějšího výzkumu jsme zjistili, že v hvězdných porodnicích dochází ke krádežím. Hvězdy kradou planety jiným hvězdám a mohou také polapit planety, které osaměle putují vesmírem,“ popisuje Daffern-Powellová. „Víme, že velmi hmotné hvězdy mají ve hvězdných porodnicích větší gravitační vliv, v porovnání s hvězdami podobnými Slunci.“

TIP: Případ µ2 Scorpii: I hvězdy odsouzené k smrti mohou mít planety

„Teď jsme zjistili, že masivní hvězdy mohou krást i plynné obry, v tomto případě planety, kterým říkáme BEASTie. Je to jasná planetární loupež,“ pokračuje vědkyně. Počítačové simulace týmu ze Sheffieldu potvrzují, že se ve hvězdných porodnicích takové krádež odehrávají v průměru jednou za 10 milionů let.

Austrálie byla v geologicky nedávné době domovem gigantických ptáků, kteří byli několikrát větší než pštrosi, největší ptáci dneška. Šlo o mihirungy, ptáky čeledi Dromornithidae, známé též jako „démonické kachny zkázy“.

Navzdory hrůzu nahánějícímu jménu šlo nejspíš o býložravce. Patrně největším z nich byl Dromornis stirtoni, který dorůstal výšky až tří metrů a vážil okolo 600 kilogramů. Tento gigantický pták žil v období miocénu, asi před 7 miliony let. Posledním známým mihirungem byl Genyornis newtoni, který vyhynul asi před 40 tisíci lety a byl současníkem prvních pštrosů emu. 

Proti Dromornis stirtoni byl Genyornis newtoni sice „drobkem“, ve srovnání s dnešními pštrosy byl ale i on učiněným obrem. Dospělý Genyornis newtoni byl podle paleontologů zhruba šestkrát větší než dnešní emuové a vážil až 240 kilogramů (dnešní pštros emu dorůstá výšky okolo 170 cm a váží 20 až 50 kilogramů) 

Kosti mihirungů

Paleobioložka Anusuya Chinsamy z Univerzity v Kapském městě a její kolegové prostudovali fosilní kosti obou zmíněných druhů a analyzovali jejich mikrostrukturu, ve vztahu k životnímu cyklu mihirungů. Z výsledků, které uveřejnil časopis Anatomical Record, vyplývá, že rozmnožování těchto podivuhodných ptáků bylo překvapivě pomalé.

Mikrostruktura kostí dromornise prozradila, že pohlavní zralosti dosahoval až okolo 15. roku života. Zhruba třetinový genyornis, který žil v proměnlivějších podmínkách pleistocénu, se sice mohl začít rozmnožovat již kolem 2. roku života, ještě několik dalších let ale dorůstal do dospělé velikosti. Většina dnešních ptáků přitom dorůstá dospělé velikosti do roka a pohlavní dospělosti dosahují nejpozději do 2. roku života.

TIP: Sloní ptáci z Madagaskaru žili v noci a zřejmě byli téměř slepí

Otázka rychlosti množení se nakonec ukázala jako fatální. Když před 50 tisíci lety dorazili do Austrálie první lidé a začali lovit velké ptáky, nebyli genyornisové schopni dostatečně rychle doplňovat své populace a asi před 40 tisíci lety vyhynuli. Sdíleli tak osud řady dalších druhů čtvrtohorní megafauny, v Austrálii i na dalších kontinentech. Rychleji se rozmnožující předci dnešních pštrosů emu vyšli z tohoto evolučního souboje vítězně.

Na světě žije až 97 milionů zcela neslyšících nebo sluchově postižených, kteří musejí spoléhat na znakovou řeč, odezírání, naslouchátka či kochleární implantáty. Zatímco znakovaná komunikace je komplikovaná i proto, že se liší v závislosti na zemi původu mluvčího, naslouchátka pomáhají pouze s oslabeným slyšením a kochleární implantáty trpí značnou mírou ruchu – nemluvě o tom, že je kvůli nim nutné podstoupit operaci. 

Dostupné pro každého

Pohodlnou alternativou pro sluchově postižené by se mohly stát brýle Voicee, které vnímají promluvy z okolí, převádějí je na text a poté ho zobrazují na jedno ze skel. Současný prototyp údajně zvládá přepis v pěti jazycích a zvuk vnímá pomocí chytrého mikrofonu, jenž filtruje nežádoucí ruch. Získaná data pak zpracovává zabudovaný mikroprocesor s Androidem, který převede zvukový signál do slov. Vše se odehrává takřka v reálném čase, takže se dotyčný může živě účastnit konverzace.

TIP: Zázrak medicíny: Čeští dobrovolníci vrací sluch africkým sirotkům

Baterie udrží brýle v chodu na jedno nabití až 24 hodin. Pro usnadnění práce s interaktivními prvky skla se pak v nožkách ukrývá dotykový senzor a nechybějí ani gyroskopy. Standardní model má sice prostá skla, ale v případě potřeby se dají zaměnit za dioptrická. Hmotnost Voicee přitom nepřekračuje 100 gramů. V současné chvíli existuje několik prototypů a vývojáři se snaží získat finance k dalšímu vývoji prostřednictvím crowdfundingové kampaně. Očekávaná cena brýlí byla vývojáři stanovena na 650 € (v přepočtu zhruba 15 tisíc korun).

Ačkoliv díky dlouhodobému soužití s člověkem nemusejí domácí kočky lovit potravu jako jejich divoké příbuzné, uchovaly si řadů původních instinktů. Patří mezi ně i vrozený sklon vyhledávat teplo, v zimním období zpravidla u radiátoru či kamen, v létě pak v paprscích slunce.

TIP: Kočičí jóga: Co znamenají různé polohy, ve kterých kočky rády spí?

Ve srovnání s člověkem mají kočky přibližně o 4 °C vyšší tělesnou teplotu, je však pro ně obtížnější si ji udržet – zejména během spánku, kdy se metabolismus zpomaluje. Aby byla malá šelma připravena po probuzení okamžitě vyrazit za kořistí, volí s oblibou pro odpočinek místa, která jí umožní si potřebné teplo bez námahy uchovat. Navíc platí, že jsou kočky vůči horku tolerantnější: Zatímco naše kůže se spálí při teplotě kolem 45 °C, čtyřnozí chlupáči si mohou bez problémů dopřát až 52 °C.

Když v roce 476 padla západořímská říše, začalo období středověku, v němž byla Evropa rozdrobena na menší státní celky, v nichž fungoval feudální princip povinnosti bojovat ve jménu svého lenního pána výměnou za poskytnutí půdy. Přesto žoldnéřství nevymizelo a námezdní vojáci se objevovali v mnoha středověkých armádách. Problém feudálního vojenského uspořádání spočíval v nízké efektivitě. Vládce měl k dispozici pouze omezený počet vojáků na krátký čas, navíc bez užších specializací. Kromě toho závisel na tom, kolik mužů mu jeho vazalové poskytnou, a nemohl si být nikdy stoprocentně jistý jejich oddaností.

Předchozí část: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (1)

Potřeba odborníků

Žoldnéři většinou fungovali jako specialisté na technicky a organizačně náročnější úkoly, na něž krátkodobě sestavená feudální vojska nestačila. Právě ve středověku dochází k rozvoji soukromých společností, které se specializovaly na určitý druh činnosti – například lučištníci či kušníci. Ke konci této dějinné epochy se začaly na bojišti ve větší míře objevovat palné zbraně a došlo k rozvoji dělostřelectva, z něhož se stal mezinárodní byznys s vlastní obchodní gildou, střeženými patenty či svatým patronem (sv. Barbora, někdy i sv. Bartoloměj).

Mezi vyhlášené středověké soukromé společnosti, které byly většinou spjaty ještě s určitým regionem, patřili třeba italští kušníci. Jižní Francie a Španělsko produkovaly kvalitní pěšáky vyzbrojené meči a štíty, německé země zase jezdce. Velkou proslulost si získaly také takzvané svobodné kumpanie a nejvíce z nich bezesporu Katalánská z přelomu 13. a 14. století. Proslavil ji hlavně Roger de Flor – bývalý templář, jenž zběhl a stal se pirátem, aby nakonec působil jako žoldnéřský velitel, jenž bojoval na Sicílii a především za Byzanc. Katalánská kumpanie představovala regulérní soukromou armádu, která měla k dispozici všechny soudobé vojenské specializace a disponovala dokonce vlastní vlajkou a pečetí.

Důraz na tradice

Pověstní byli i italští kondotiéři, kteří sloužili jako nájemní vojáci pro jednotlivé městské státy. Většinou ani nepocházeli z Apeninského poloostrova a kromě loupeživosti se vyznačovali i velkou nespolehlivostí, když mnohokrát změnili strany dokonce přímo v průběhu bitvy, pokud je někdo přeplatil. Právě kondotiéři často získávali specialisty ze Švýcarska, ale posléze se předáci z této hornaté země v soukromém válečnictví osamostatnili a nechali se najímat po celé Evropě. Disponovali především skvěle vycvičenou pěchotou výborně ovládající kopí a halapartny a v hloubkových formacích dokázali porazit i těžkou kavalerii.

Švýcaři poskytovali jednotky o velikosti od 700 do 7 000 mužů, kteří se dokázali mobilizovat během několika dnů od obdržení rozkazů, což byl na danou dobu výjimečný výkon. Jejich oddíly si udržely dobrou pověst pouze do přelomu 15. a 16. století, přičemž jejich reputace jako nejlepší pěchoty Evropy skončila nikoliv z důvodu ztráty bojových schopností nebo ochoty válčit. Spíše šlo o tradicionalismus a z něj plynoucí neschopnost adaptovat se na inovace v taktice a zbrojení, především na palné zbraně.

Švýcary začali nahrazovat stále častěji Baskové, Gaskoňci a hlavně Němci, jejichž žoldnéřům se tehdy říkalo landsknechti. Ti však měli špatnou pověst kvůli své loupeživosti, alkoholismu a divokosti, ačkoliv jako pěchota byli nepochybně cenění, a vyznačovali se také věrností svým velitelům. Navíc neměli velké problémy s rekruty, protože si mohli za měsíc vydělat tolik, kolik obděláváním polí či pastevectvím zhruba za rok. Velitelé jim navíc dovolovali drancovat bojiště a přilehlé kraje. 

Třicet let špatných zkušeností

Během 17. století a hlavně třicetileté války (1618–1648) se stalo soukromé válečnictví doslova kapitalistickým podnikáním a velmi se provázalo s jinými odvětvími. Evropské armády té doby nebyly často ničím jiným než slepencem žoldnéřských skupin, přičemž se na scéně opět objevili Řekové coby lehká kavalerie. Pěší oddíly tvořili často Skotové a Gaskoňci, přičemž druzí jmenovaní se velmi dobře přizpůsobili rostoucí roli palných zbraní.

Patriotismus představoval pro vojáky v té době prázdný pojem a obzvlášť prominentní postavení si vydobyla nová třída válečných podnikatelů. Jednalo se vesměs o měšťany či drobnou šlechtu, kteří na své vlastní náklady formovali ozbrojené jednotky a pak je pronajímali. Nejznámějším z nich se stal Albrecht z Valdštejna, jenž díky válečnému byznysu pohádkově zbohatl a v mnohém fungoval jako moderní korporace. Všichni jeho velitelé měli v operacích a transakcích finanční podíly a počítali tudíž s návratností svých investic.

TIP: Mezi paragrafy: Žoldnéři a kontraktoři podle mezinárodního práva

Ze žoldnéřů skládala své armády většina vojevůdců třicetileté války, a dokonce i vojsko švédského krále Gustava Adolfa II. tvořili nájemní vojáci z více než 90 %. Po skončení ničivého konfliktu se pohled panovníků na celé vojenské uspořádání začal měnit. Postupně se objevily oficiální a hlavně loajální armády, přičemž vestfálský systém upevnil vznik státu zajištěním jejich suverenity nad záležitostmi uvnitř hranic. Jednotu států, národů a vojsk pak stvrdil Napoleon Bonaparte a jeho války. V následujících sto letech proto zůstalo žoldnéřství velmi omezené.

Dokončení: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (3)

Z geografického pohledu jde o jedno z nejodlehlejších míst na Zemi: Od nejbližší pevniny v podobě Pitcaimových ostrovů na západě jej dělí 1 900 kilometrů a od pobřeží Jižní Ameriky ještě o dva tisíce kilometrů víc. O Velikonočním ostrově, s rozlohou zhruba odpovídající Plzni, přesto slyšel snad každý. A tamní proslulou záhadu v podobě kamenných soch si každoročně přiletí prohlédnout na sto tisíc návštěvníků. Jako by pradávní obyvatelé měli dobrý důvod, proč své domovině – vedle oficiálního názvu Rapa Nui, tedy „velká Rapa“ – hrdě přezdívali Te Pito o Te Henua neboli „pupek světa“. 

Ležící giganti

Letos 5. dubna uplynulo přesně tři sta let od chvíle, kdy se o jejich tajemství dozvěděl i zbytek planety: Onu Velikonoční neděli přistáli u tamních břehů holandští mořeplavci a zřejmě jako první lidé v novodobé historii na vlastní oči spatřili množství gigantických kamenných hlav. Naskytl se jim však o něco jiný pohled než dnešním turistům: Všechny sochy totiž původně spočívaly v horizontální poloze. Jejich opětovné vztyčení je dílem vědců, kteří se o tzv. moai – jak jim domorodci říkají – začali hlouběji zajímat v polovině minulého století. Největší zásluhu na tom měl legendární norský mořeplavec Thor Heyerdahl, jenž se jejich historií intenzivně zabýval.

Nepřehlédnutelné kamenné kolosy, měřící v průměru čtyři metry a vážící čtrnáct tun, okamžitě zaujaly odbornou i laickou veřejnost. Teprve později se badatelé začali rovněž ptát, kdo vlastně stál za jejich vznikem. Evidentně muselo jít o mimořádně vyspělou kulturu čítající tisíce jedinců, jenže v době příchodu Evropanů už měla zřejmě svůj vrchol za sebou. Poté, co se stal ostrov cílem otrokářů, počet domorodců dál rapidně klesal a v roce 1877 tam zbývalo všehovšudy 111 osob.

Tragický příběh 

Důvod, proč tou dobou již žádná ze soch nespočívala ve vzpřímené pozici, měla představovat občanská válka: V odborné komunitě převládal donedávna názor, že je ostrované začali porážet sami kvůli konfliktům, jež vypukly po vyčerpání přírodních zdrojů. Zmíněnou hypotézu zastával například Jared Diamond z Kalifornské univerzity. Ve své knize „Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají“ z roku 2005 popsal tragický příběh civilizace, která si svůj zánik způsobila sama. Největšího rozmachu dosáhla populace Velikonočního ostrova zřejmě v polovině 16. století, kdy tam podle odhadů mohlo žít přes 17 tisíc obyvatel. 

Kolem roku 1600 pak prý ostrované vykáceli veškeré dostupné dřevo, čímž se nechtěně připravili o možnost stavět lodě a lovit ryby. Kvůli čím dál nižším výnosům nepříliš úrodné půdy navíc brzy vypukl hladomor, a zůstávalo tak jen otázkou času, kdy se donedávna prosperující kultura zhroutí. Právě v oné době přitom údajně o to intenzivněji pokračovala výstavba dalších a dalších soch, z nichž se nově staly symboly moci a síly v klanových válkách.

Definitivní tečku za tragickým příběhem Rapa Nui udělalo vyhubení zbývajících volně žijících zvířat. Jak uvádí Diamond, poslední přeživší se tehdy s největší pravděpodobností uchýlili i ke kanibalismu. Když zhruba o století později připluli na ostrov Holanďané, našli už jen trosky původní civilizace, jejíž příslušníci z frustrace zřejmě poslali k zemi dokonce i svou někdejší pýchu – kamenné moai.

Co když bylo všechno jinak?

Donedávna většina odborné komunity s uvedenými závěry souhlasila. Zánik polynéské kultury se všeobecně uváděl jako příklad ekocidy, tedy nešťastného zničení životního prostředí neuváženou lidskou činností. Mnozí vědci dokonce varovali před zjevnými paralelami mezi tehdejší situací a současným drancováním planety. V roce 2020 však do celé záležitosti vnesl zcela nové světlo opětovný archeologický průzkum kamenných plošin ahu, sloužících jako podstavce pro jednotlivé moai. Radiokarbonové datování a demografické modelování odhalilo, že sochy prokazatelně vznikaly ještě po roce 1722 – což by naznačovalo, že místní civilizace prosperovala mnohem déle, než se původně předpokládalo. A dost možná, že za jejím zánikem vůbec nestálo nehospodárné zacházení se zdroji. 

K danému závěru dospěli archeologové Terry Hunt a Carl Lipo: Za více než deset let důkladného výzkumu nenašli žádný důkaz, že by za zkázou stálo nekontrolované mýcení palem. Ba naopak, kácení stromů podle nich probíhalo zcela systematicky a umožnilo ostrovanům získat prostor pro obdělávání půdy. Třebaže tamní zemina neposkytovala příliš vysoké výnosy, díky pečlivému obhospodařování dokázali domorodci relativně dobře prosperovat i s omezenými zdroji. Vynalezli dokonce speciální větrolamy, tzv. manavai, jejichž střecha chránila úrodu. Rostliny navíc hnojili a půdu pokrývali rozdrcenou horninou, aby v ní udrželi potřebnou vláhu. Po celém ostrově se podařilo nalézt úlomky obsidiánu, které vědci zpočátku považovali za zbraně – Hunt a Lipo se však domnívají, že šlo o zemědělské náčiní. 

Tady je voda

Předpoklad, že domorodci mohli být schopnými zemědělci, nepřímo potvrzuje i tři roky stará studie vědců z Binghamtonské univerzity zaměřená na rozmístění moai ve východní části ostrova. Badatelé zjistili, že drtivá většina soch stála v bezprostřední blízkosti podzemního zdroje sladké vody, která tvoří nezbytnou podmínku úspěšného pěstování plodin. Na Rapa Nui se totiž nenachází žádný přirozený pramen a veškerou pitnou vodu museli obyvatelé získávat z průsaků v mělkých lagunách při pobřeží. Nepochybně proto potřebovali mít přehled, kde se zmíněné průsaky objevují.

Ne všichni vědci ovšem s uvedeným tvrzením souhlasí. Podle dosavadních teorií představovaly moai specifický způsob uctívání předků, což je tradice typická i pro ostatní polynéské kultury. Uvádělo se také, že sochy měly za úkol ostrovany symbolicky ochraňovat  – proto jsou převážně obrácené zády k oceánu, aby mohly lépe dohlížet na dění na pevnině. Je však možné, že sloužily všem třem účelům současně: Oči uctívaných předků chránily ostrov a zároveň ukazovaly, kde se nachází životodárná voda. 

Odsouzeno k zániku

Pokud je ovšem popsaná teorie správná, co tedy nakonec vedlo ke kolapsu místní civilizace? Hunt a Lipo nepopírají, že ekologická katastrofa skutečně sehrála roli, byla však mnohem pozvolnější a patrně za ní nestál člověk – nýbrž hlodavci. Když na ostrov někdy kolem roku 1200 připluli první osadníci, přivezli s sebou mimo jiné několik krys. Malým tvorům se na Rapa Nui začalo dařit, a rychle se množili. Živili se přitom také ořechy palem, jak potvrzují nálezy drobných rýh po jejich zubech. Nepřímo tak přispěli k tomu, že se porosty neobnovovaly stejným tempem jako v rámci přirozeného vývoje.

Hlodavci navíc požírali ptačí vejce, čímž lidem dál omezovali potravinové zdroje. Připočteme-li další nepříznivé faktory, jež na nevelkém kusu pevniny komplikují udržitelný rozvoj, byla zřejmě civilizace Rapa Nui odsouzena k zániku od samého počátku. Změna však probíhala pozvolna a původně měli ostrované čas se přizpůsobit.

TIP: Záhada Velikonočního ostrova: Jak zde lidé přežili bez studní a řek?

„Postupně se proměnili v jednodušší, agrární společnost založenou na menších rodinných jednotkách, které pěstovaly plodiny na vlastních zahradách,“ vysvětluje archeolog Mauricio Lima z Pontifikální katolické univerzity v chilském Santiagu, jenž se na výzkumu podílel. „Nežili sice v naprosté rovnováze s přírodou, ale nenašli jsme ani žádné důkazy o obrovské ekologické katastrofě. Ve skutečnosti šlo o kombinaci tří faktorů: klimatické změny, rostoucí populace a proměn ostrovního ekosystému. To vše se odehrálo v průběhu zhruba čtyř století.“ Hřebíčkem do rakve se pak stal příchod Evropanů, kteří na Rapa Nui zavlekli mimo jiné smrtící choroby. 

V Evropě se zhruba v 11. století začínají objevovat zkazky o upírech. Lidé věřili, že tito upíři mohou po své smrti vstát z hrobu a v podobě krevsajících monster útočit na nebohé obyvatelstvo. Pohřbívání se proto řídilo různými rituály, které měly „upíry“ udržet v říši mrtvých a zajistit bezpečí živých. Domnělým upírům tak bývala oddělována hlava od těla a pohřbena zvlášť, případně byla umístěna mezi nohy pohřbeného. Výjimkou nebyla ani praxe, kdy byla hlava pohřbeného „upíra“ posmrtně rozdrcena kamenem nebo alespoň mezi kameny uvězněna.

Ještě v 17. století byly takové praktiky velmi běžné i v Polsku, kde kolovaly zvěsti o „epidemii“ upírů. A právě ze 17. století pochází hrob na polském hřbitově, v němž tým archeologů, v jehož čele stál Dariusz Poliński z polské Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni, objevil pozůstatky ženy, na níž byl vykonán zvláštní protiupírský rituál.

Pohřeb upírky

Dotyčné „upírce“ nápadně vyčníval zub v horní čelisti, což bohužel mohlo souviset s jejím nešťastným osudem. Byla pohřbena s hedvábnou čapkou, a také se srpem, který měla přímo na těle. „Srp nebyl umístěný na ležato, ale jeho ostří směřovalo na hrdlo ženy. Pokud by se z mrtvé skutečně stal upír a pokusila by se vstát, srp by ji mohl uříznout nebo alespoň poranit hlavu,“ vysvětluje povahu nálezu archeolog Dariusz Poliński. 

Kromě srpu na krku pohřbené ženy, objevili archeologové také masivní zámek, do něhož měla žena uzamčený palec na levé noze. Podle Polińskeho šlo patrně o rituál, který uzavíral život mrtvého a bránil mu v návratu.

TIP: Vampýři, nebo zločinci? Kým byli ve skutečnosti nebožtíci z Čelákovic?

Postupný konec pohřebních upírských rituálů v Evropě přinesla až druhá polovina 18. století. V roce 1755 začal upíry na pověření císařovny Marie Terezie zkoumat holandský lékař Gerard van Swieten. Ten pečlivě skládal jednotlivé důkazy, případy, provedené experimenty a pitvy a o třináct let později o všem vydal knihu. Nerozkládající se těla vysvětloval omezeným přístupem kyslíku a dalšími chemickými procesy v hrobě. „Celý ten povyk pochází jen ze strachu, pověrčivosti, přehnané představivosti a prostoty až ignorace mezi lidem,“ popisoval tehdy osvícený lékař. Díky jeho zprávě zakázala císařovna sekat domnělým „upírům“ hlavy, probíjet je dřevěnými kůly či jejich těla přímo pálit. Upírský mýtus pak pozvolna ustal.