Pověsti o zakopané ruské pokladnici se v kraji kolem Brna, Slavkova a dalších blízkých obcí vyrojily nedlouho po bitvě, k níž došlo 2. prosince 1805. Řada obyvatel prý dokonce nečekaně zbohatla, jak zmiňují některé kroniky a archiválie. Pověstí je mnoho a zřejmě ty nejpopulárnější pocházejí z Vážan nad Litavou a z Křenovic. Jedna z nich říká, že by poklad měl být zakopán v místě, odkud jsou vidět věže tří kostelů. Podle další se nachází v náhonu vážanského mlýna, kam pokladnici údajně viděl vojáky ukládat vážanský mlynář. Každá z přibližně patnácti legend o pokladu vypráví trochu jiný příběh a umisťuje ho na různá místa slavkovského bojiště.

Svědectví gardisty

Fenomén slavkovského pokladu by možná nepřesáhl hranice pouhé folklórní zajímavosti, nebýt událostí, které se odehrály téměř čtvrt století po bitvě tří císařů. Tehdy totiž rakouské úřady narazily na dezertéra ruského či rusko-polského původu, který žádal o udělení rakouského občanství. Jednalo se o jistého Josefa Andrejovského, prohlašujícího se za vojáka tělesného gardového Preobraženského pluku.

Andrejovský při jednání s úřady do protokolu vypověděl, „(…) že byl v noci před bitvou u Slavkova spolu s 50 muži tělesné gardy pod velením gardového poručíka Udoma při zakopávání ruských válečných peněz, které bylo nařízeno proto, že Rusové byli Francouzi pronásledováni a existovala obava, že by pokladna mohla padnout do jejich rukou. Zakopáno bylo dvanáct železných sudů (Fässer), přičemž podle ujištění poručíka Udoma polovina obsahovala zlato a polovina stříbro. Sudy prý byly zakopány jeden sáh hluboko vojáky gardy a od vozatajstva, kteří hned poté prchli, protože jim byli Francouzi v patách. Následující den probíhala bitva u Slavkova.“

Andrejovský velmi neurčitě také popsal místo, kde se mělo vše odehrát: „Jáma se nachází mezi obcemi Slavkov, Šlapanice a Křenovice na poli deset kroků napravo od potoka tekoucího směrem do Slavkova. Vzdálenost jámy od každé z těchto tří obcí činí zhruba asi půlhodinu cesty. Neexistuje žádné vnější znamení, podle něhož by mohla být jáma poznána, kromě toho, že tam rovina tvoří malou prohlubeninu, a že na břehu potoka jsou poněkud silnější vrby.“

Nutno říct, že místo, z nějž by byly obce shodně vzdáleny půl hodiny, se v popsané lokalitě nenachází. Při výsleších proto Andrejovský své tvrzení korigoval a uvedl trojúhelník obcí Slavkov, Křenovice, Vážany nad Litavou.

Velká blamáž

Úřady zjistily, že vyslýchaný muž se již drahnou dobu pohyboval v oblasti slavkovského bojiště spolu se svými kumpány, dvěma zámožnými sedláky ze Stříbrnic. Trojice zde vrtala v zemi a její aktivity budily podezření. Úřady proto více než státní občanství Josefa Andrejovského zajímal případ ukryté ruské vojenské pokladny. Považovaly ji za natolik zásadní, že jí věnovaly asi půl roku, a to v režimu „Přísně tajné“. V té době se kauza dostala od zástupce hejtmana hradišťského kraje Řeholy k brněnskému krajskému hejtmanovi von Münchovi a pak až do nejvyšších vládních a policejních pater. 

Von Münch nařídil provedení úředního výkopu v Andrejovským uvedeném trojúhelníku obcí Slavkov, Křenovice a Vážany nad Litavou. Došlo k němu 27. dubna 1829 za přítomnosti Andrejovského, který v daném okamžiku překvapivě jevil naprostou netečnost a nezájem. Akce skončila blamáží, neboť se nic nenašlo, a úřady následně Andrejovského označily za zcela nedůvěryhodného člověka. Vše detailně popisují dokumenty uložené v Moravském zemském archivu v Brně, které ve třicátých letech 20. století objevil a v roce 1948 publikoval historik Michael Vaňáček.

Publikováním archivních spisů pověsti o zakopané ruské pokladně znovu ožily, od té doby se ji různí hledači pokladů stále snaží nalézt. Na slavkovské bojiště se vypravují soukromí badatelé s historickými mapami a popisy bitvy v rukou, proutkaři i operátoři s moderními detektory, žádný z nich však doposud neuspěl. Stejný osud potkal i velké pátrání nedaleko Vážan na řepném poli u Kobeřického potoka v roce 1965, jež se odehrálo pod dohledem kamer Československé televize.

Důkaz neexistuje?

Proč bylo dosavadní úsilí pátračů bezvýsledné? Předně jim jako základní zdroje sloužily pověsti, které nejsou ve vzájemném souladu, archivní spisy z roku 1829 založené výhradně na tvrzeních Josefa Andrejovského a vyprávění z druhé ruky. Další problém představuje přístup k získaným informacím, jež nepodrobili kritické analýze a konfrontaci s reálnou historickou situací. Navíc velmi často postupovali selektivně a ze získaných údajů zohlednili jen takové, které odpovídaly jejich předem danému přesvědčení. 

Co je však nejpodstatnější, prozatím neexistuje žádný skutečný vědecký důkaz, že by na slavkovském bojišti kdy byla zakopána nějaká ruská pokladna. Z hlášení francouzského maršála Soulta víme pouze o ukořistění ruské plukovní pokladny: „Rusové, co unikli francouzským bajonetům, odhazovali pušky a torny, aby se jim lépe běželo. Vítězové tak nalezli nazítří po bitvě v těchto troskách nesmírnou kořist jako i množství peněz. Mezi povozy ekvipáží, jichž jsme se rovněž zmocnili, byla jedna plukovní pokladna obsahující dva tisíce rublů. Bylo nařízeno tuto částku převést do pokladny vrchního pokladníka, aby posloužila ke krytí nákladů na napoleonský sloup.“ V daném případě je zřejmé, že se nemůže jednat o slavkovský poklad, který by odpovídal šetření rakouských úřadů v roce 1829 nebo některé z pověstí.

Pokud bychom připustili možnost, že došlo k zakopání pokladny příslušníky carské gardy a vozatajstva, měli bychom pátrat po motivech, které je k tomu vedly. V potaz by připadal jedině stav ohrožení. Tomu ovšem neodpovídá tvrzení Andrejovského, jenž uvedl, že k zakopání došlo v noci před bitvou z obav před Francouzi. Když totiž ruská garda ve večerních hodinách 1. prosince 1805 dospěla do svého nocležiště a rozložila se na svazích vrchu Cikán mezi Křenovicemi a Holubicemi, Francouzi byli vzdáleni přibližně 8 až 10 kilometrů. Na budoucím bojišti byl klid, teprve k ránu se z jihozápadu od Telnice a Sokolnic začala ozývalt střelba. V Křenovicích jednal hlavní štáb koaliční armády, přičemž spojenci si byli jisti vítězstvím a neměli naprosto žádný důvod k obavám. Andrejovského tvrzení tak (jako v mnoha jiných ohledech) silně koliduje s realitou, což lze vysvětlit dezertérovou prostoduchostí.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Ačkoliv nemáme relevantní doklady o existenci údajně zakopané ruské pokladnice, je jisté, že její eventuální nález a tím i definitivní vyřešení tohoto případu by připravil region o část jeho kouzla – jako by folklór zdejší oblasti byl náhle o něco ochuzen. Ať chceme či nechceme, slavkovský poklad je zkrátka fenomén, který je nejen historickým otazníkem, ale především součástí genia loci. 

Útok pěšího družstva Wehrmachtu se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.

Během postupu se německé družstvo ve volné formaci probíjelo přískoky, případně plazením vpřed s kulometčíkem na hrotu. Přitom je palbou musel krýt zbytek čety – v opačném případě hrozily těžké ztráty. Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči. 

Velitel jde první

K zahájení útoku zblízka měl velitel družstva využít každý příhodný okamžik a nečekat na rozkaz nadřízeného. Před jeho začátkem museli vojáci nepřítele umlčet maximálně intenzivní palbou, načež velitel družstva vyrazil jako první vpřed, následován kulometčíkem, který pálil z chodu.

Poté mělo podle taktických příruček družstvo s pokřikem udeřit na postavení nepřítele všemi dostupnými zbraněmi včetně ručních granátů, nasazených bodáků nebo polních lopatek. Pokud se útok zdařil, muselo velmi rychle dojít k opětovnému seskupení družstva a zajištění získané pozice. Vojáci se po dvou či třech rozmístili okolo kulometu tak, aby byli všichni na doslech od velitele a rychle se připravili buď na další postup do hloubky protivníkovy obrany, nebo na jeho možný protiútok.

Myslet na každý detail

Taktika obrany družstva vždy zapadala do plánů vyšší jednotky, jejíž jednotlivé části tvořily defenzivní linii členěnou do hloubky nebo vytvářely samostatné opěrné body, pokud to situace a terén vyžadovaly. Jedno družstvo se zakopávalo na čáře dlouhé maximálně 30–40 m, což odpovídalo prostoru, který jeho velitel dokázal během boje bezpečně kontrolovat. Klíčový byl již samotný výběr obranné pozice.

Němečtí vojáci se vyhýbali například osamoceným stromům, křoviskům a dalším výrazným krajinným prvkům, které by přitáhly pozornost a potenciálně i palbu nepřítele. Velitel svým vojákům přesně určil jejich stanoviště a v průběhu následného zakopávání jeden člen družstva vždy zůstával na stráži, aby své kamarády varoval před případným pozemním nebo leteckým útokem. Platilo, že mezi postavením družstev mohly být mezery, musela je však krýt palba.

Od nor po zákopy

V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.

TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války

V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.

Dokončení: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (4) (vychází v neděli 18. září)

Skotsko je nepodmaněná země útesů, rozlehlých jezer a starobylých hradů. Málokterý zdejší výrobek se přitom těší takovému uznání jako v dubových sudech zrající destilát z ječmene. Jde o skutečně tradiční výrobní odvětví, vždyť první historicky doložená whisky tu vznikla už v roce 1494. 

Tradice a mechanizace 

Pro použití prestižního pojmenování „skotská whisky“ musí její výrobci splnit celou řadu podmínek, protože před levnými, nekvalitními náhražkami chrání konzumenty zákon. Nápoj se musí vyrábět z tradičních surovin a přinejmenším tři roky a jeden den pak uzrávat na území Skotska. Výsledný produkt musí obsahovat alespoň 40 % alkoholu. Cokoliv jiného se ve Skotsku nesmí označovat jako whisky.

„Výroba whisky je náročná na energii. Proto jsou tu všechny ty obrovské stroje a také různá vozidla, která převážejí různé suroviny i hotovou whisky. Na to všechno potřebujeme hodně energie a elektřiny,“ poodhaluje něco z interních procesů destilérky Oban manažer Callum Rew.

Je jasné, že výroba skotské whisky na jednu stranu respektuje tradiční postupy a že mechanizace je důležitou součástí procesu. To ale neznamená, že by se výroba nemohla adaptovat na 21. století. „Motivují nás k tomu, abychom dělali věci udržitelněji, abychom mysleli na životní prostředí. Jsme nová destilérka, takže se chceme dostat dopředu, stát se lídry inovací. Chceme se stát první destilérkou, která bude spotřebovávat jen místní a obnovitelné zdroje energie. Ukážeme, že to jde, a ostatní nás budou následovat,“ vytyčuje cíl své společnosti Scott Stewart, další z lidí, jimž skotská whisky zajišťuje obživu.

Menší průkopníci 

V Glasgowě, největším skotském městě, se vloni konal klimatický summit. Zatímco Velká Británie chce uhlíkové neutrality dosáhnout k roku 2050, některé skotské destilérky by to chtěly zvládnout už o deset let dříve. „Udržitelnost je pro nás klíčová. Pomocí spolupráce, inovací a správných investic tohoto cíle můžeme dosáhnout do roku 2040. A pokud je to možné, tak to prostě musíme udělat,“ vysvětluje Karen Betts, šéfka Asociace skotské whisky.

V malé destilérce Oban, zhruba 150 km západně od Glasgowa, dělají whisky už přes dvě stě let. I tady chtějí dokázat, že tradice a inovace včetně ochrany životního prostředí mohou jít ruku v ruce. 

„Už od konce roku 2019 tu máme uhlíkovou neutralitu, což je pro nás krok na cestě k nulovým emisím uhlíku. Chtěli jsme být první, chtěli jsme být pionýry, aby se od nás ostatní destilérky mohly učit. Biopalivo bylo na trhu nové, a tak jsme se rozhodli ho otestovat. Jsme docela malá firma, takže to pro nás asi bylo jednodušší než pro velké destilérky,“ říká Callum Rew.

Na dobré cestě, s dobrou vůlí

Skotští producenti whisky jsou na dobré cestě, vždyť od roku 2009 snížili emise skleníkových plynů už o 34 %. Dosáhnout uhlíkové neutrality je ovšem velká výzva. Bude potřeba hledat různé cesty a zvážit různé možnosti. „Budeme se toho muset hodně naučit a chvíli to bude trvat. Naše odvětví je velmi staré a tradiční, změnit ho prostě bude chvíli trvat,“ dodává Callum Rew.

Sebevědomí a zápal pro věc ale Skotům nechybějí. A pokud má ekologickou revoluci zvládnout tak tradiční obor, jako je přísnými pravidly a regulacemi sešněrovaná výroba skotské, pak si možná i ostatní odvětví uvědomí, že když se chce, všechno jde. 

Choroby prezidentů mají (na rozdíl od obyčejných smrtelníků) vliv na život celé společnosti a mohou zásadním způsobem ovlivnit její další vývoj. Z mužů, kteří stáli v čele Československa, byli nemocní snad všichni s výjimkou Antonína Novotného, který se v době výkonu úřadu těšil dobrému zdraví. Není proto náhodou, že od samého vzniku republiky možnosti onemocnění hlavy státu věnovaly pozornost i její ústavy.

Ta vůbec první, kterou schválilo Národní shromáždění 29. února 1920, se v hlavě věnované prezidentovi republiky zabývala i možností, že hlava státu může být po nějakou dobu indisponována tak vážně, že nebude schopna své povinnost plnit. Řešila to v § 60, který pravil, že „je-li president zaneprázdněn nebo churav tak, že nemůže vykonávati svého úřadu, přísluší výkon jeho funkcí vládě, která může pověřiti svého předsedu jednotlivými úkoly.“ To platilo v případě krátkodobé indispozice prezidenta republiky.

Pokud však nebyl schopen plnit své úkoly kvůli nemoci či z jiných důvodů po dobu delší než šest měsíců, mohlo Národní shromáždění na základě usnesení vlády zvolit „náměstka presidentova“, který měl jeho úkoly plnit, „dokud překážka nepomine“. Je zajímavé, že stejný institut zavedla i první ústava komunistického Československa z 9. května 1948. 

Mrtvicím navzdory

Ustanovení první československé ústavy, definující pozici prezidenta, se týkala především Tomáše Garriguea Masaryka, který tento úřad zastával do roku 1935. Ujal se jej už jako starší člověk v 68 letech a jeho pokročilý věk s sebou postupně přinášel i zdravotní komplikace. Počátkem roku 1921 onemocněl septickou chřipkou, provázenou zánětem osrdečníku a zánětem žil na obou nohách. Československá tisková kancelář po celé tři měsíce, po něž indispozice trvala, opakovaně přinášela podrobné zprávy o prezidentově stavu. Jeho stav se následně zlepšil do té míry, že uzdravený státník zůstal pro československé občany symbolem zdraví a vitality ještě po řadu let.

Osudové onemocnění Masaryka postihlo v létě 1934. Šlo o mozkovou mrtvici, jejíž záchvaty přicházely opakovaně a pacientův stav se zhoršoval. Prezidentův ošetřující lékař prof. Pelnář 28. srpna napsal: „Při dnešní návštěvě jsem bohužel shledal, že se poruchy mozkové od pátku zase zvětšily, něco málo na pravé noze, ale určitě na řeči. Expresivní složka řeči velmi utrpěla a pan prezident nejen těžko vzpomíná na slova, ale není v stavu soustavně mluvit. Afasie (ztráta řeči) není úplná, takže se někdy podaří pronést souvislé věty, někdy líp anglicky než česky, ale v rozhovoru to vázne nejvíc. Pronášené řeči rozumí…“ 

Vzdor těmto zdravotním potížím Masaryk vykonával prezidentský úřad až do 14. prosince 1935. Dříve k jeho odchodu z funkce nedošlo proto, že se snažil, aby jej na Hradě vystřídal ministr Edvard Beneš. Teprve když se v parlamentu podařilo zajistit dostatečnou podporu pro jeho zvolení, Masaryk odstoupil. Začátkem září 1937 jej postihla nová mozková příhoda a jeho stav se dál horšil. Přestože se lékaři snažili ze všech sil mu pomoci, jejich snaha byla marná: první prezident Československé republiky zemřel 14. září 1937 ve věku 87 let. 

Záchvaty a závratě

Od samého vzniku Československa viděl Masaryk v roli svého nástupce v úřadu prezidenta Edvarda Beneše, avšak ne všichni domácí politikové jím byli Benešem okouzleni tak jako on. Zejména představitelé pravicových stran ho odmítali a teprve koncem roku 1935 se podařilo získat dostatečnou podporu pro jeho zvolení, mimo jiné i díky hlasům komunistů a slovenských luďáků. Dlouholetý ministr zahraničních věcí se vyznačoval mimořádnou pracovitostí, osobním nasazením, ctižádostí a také askezí v každodenním životě. Navenek navíc vypadal jako člověk obdařený pevným zdravím – ve skutečnosti tomu ale tak nebylo. 

Do Benešova zdraví se negativně promítlo zejména jeho neutuchající pracovní vypětí. V roce 1930 jej prohlédlo lékařské konzilium, které u něj konstatovalo Menièrovu chorobu a dospělo k závěru, že jej již v roce 1926 postihla mozková příhoda, která zanechala „poplatné drobné neurologické odchylky“. Odborníci uvádějí, že „při této chorobě evidentně dochází ke změnám v mozku. Mají charakter nevolnosti, vyčerpanosti, hypoxie (snížené dávky kyslíku tkáním). V pokročilých formách organických změn se vyskytují četná bezvědomí, zejména ve spánku, kdy je snížen krevní oběh.“

Tyto stavy se u Beneše naplno projevily v dalších letech, plných krizových situací. Nelze se divit, že po odstoupení z úřadu na podzim 1938 se ocitl zcela na dně. Sám napsal, že byl v této době „duševně téměř uštván a fyzicky krajně vyčerpán“. Přesto dokázal zorganizovat zahraniční odbojovou akci, která především díky jeho nasazení skončila úspěšně. Veřejnost samozřejmě o zdravotních problémech ministra zahraničí a později prezidenta republiky informována nebyla, neboť on sám se snažil držet je v co největší tajnosti. 

Prezidentem místo důchodu

Když Edvard Beneš 5. října 1938 odstoupil, zvolilo Národní shromáždění jeho nástupcem Emila Háchu, 66letého právníka, který od roku 1925 zastával funkci prezidenta Nejvyššího správního soudu. Politicky se neangažoval a nabídka, aby se stal prezidentem zmrzačené republiky, jej přivedla do rozpaků. Když ho 30. listopadu 1938 parlament zvolil, k přijetí prezidentské funkce prohlásil: „Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu.“

První zásadní dilema Hácha řešil 15. března 1939 v Berlíně, kde mu Adolf Hitler oznámil, že nechá obsadit zbytek Čech a Moravy německým vojskem. Následně po něm chtěl, aby podepsal memorandum, upravující nové postavení českých zemí v rámci Třetí říše. Tehdejší francouzský velvyslanec v Berlíně napsal, že v průběhu tohoto vydírání „prezident Hácha – muž pokročilého věku a už ve stavu krajní tělesné stísněnosti – se zhroutil a pozbyl vědomí. Zakročil Göringův tělesný lékař a vzkřísil ho injekcemi. V 5.30 ráno Hácha dal – přemožen, udržován při vědomí jen injekcemi a se smrtí na jazyku – svůj souhlas.“ 

Neustálý stres měl na státního prezidenta zhoubný vliv. Nikdo netušil, že trpěl silnou sklerózou, která se postupem času projevila plnou silou. Jeho zdraví se horšilo a na podzim 1943 byli lékaři nuceni konstatovat: „Pan prezident mívá v poslední době stavy, několik minut trvající, za nichž jedná a mluví zmateně a nereaguje na výzvy a na otázky. Kromě těchto stavů vyvinuje se slabost vštípivosti, takže se ptá několikrát na tutéž věc. Ztratil úplně zájem o věci, které ho dříve zajímaly.“

TIP: Lži ve jménu státu: Proč prezidenti tají informace o svém zdraví?

V následujících letech se tyto jeho stavy ještě prohlubovaly, takže když skončila válka, Hácha si to vůbec neuvědomoval. Pohyboval se jako živá mrtvola, člověk bez vůle, jehož rozum byl zastřen clonou nevědomí. Skončil v ruzyňské věznici, kde čekal na další osud. Jasný rozum se mu nevrátil až do smrti, která jej z lůžka milosrdně vysvobodila 1. června 1945.

Ve vesmíru těžko najdeme záhadnější útvary než černé díry. Naše znalosti o nich jsou až překvapivě řídké, a to vše proto, že v současnosti používané fyzikální teorie u nich narážejí na limity svých platností. 

O černých dírách tedy víme poměrně málo. Pokud je však obklopuje například akreční disk a obíhají je další hvězdy, můžeme o nich pár údajů odvodit – například jejich hmotnost či rychlost, jakou se otáčejí. Rotace černých děr nijak nepřekvapuje: Jde o pouhý důsledek zachování momentu hybnosti během gravitační kontrakce jádra masivní rotující hvězdy v závěrečných stadiích její existence. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Nicméně rotace černých děr ovlivňuje tvar časoprostoru v okolí. Podle teoretických úvah se horizont událostí nemůže otáčet vyšší rychlostí, než se šíří světlo. Propracovanější teorie pak naznačují, že je daný limit o něco nižší, zřejmě kolem 85 % rychlosti světla. A zdá se, že některé černé veledíry v jádrech galaxií se mu velmi blíží. 

Přestože se svět postupně stále více odklání od fosilních paliv, tyto suroviny stále hrají významnou roli coby zdroj energie a suroviny pro průmysl. Jejich těžba, zpracování a použití ale přináší řadu problémů, které ne vždy souvisejí s oteplováním planety. Potvrzuje to i tým amerických a jihokorejských vědců, kteří zkoumali vliv ropných rafinerií na zdraví obyvatel.

Badatelé se zaměřili na výskyt případů mozkové mrtvice u lidí, žijících v blízkosti ropných rafinerií. Výzkum, zveřejněný v recenzovaném vědeckém čtvrtletníku Environmental Research Letters, probíhal v sedmi jižních státech USA – v Alabamě, Mississippi, Louisianě, Arkansasu, Texasu, Novém Mexiku a Oklahomě. Badatelé přitom brali v úvahu i další faktory, které mohly ovlivňovat výskyt mozkové mrtvice a zdraví obyvatel.

Ropa škodí zdraví

Ukázalo se, že lidé, kteří dlouhodobě žijí v okruhu do pěti kilometrů od ropné rafinerie, jsou vystaveni podstatně vyššímu riziku mrtvice. Konkrétní hodnoty se lišily stát od státu, v průměru ale život v blízkosti ropné rafinerie zvyšuje výskyt mozkové mrtvice o 5,6 procent, což není u podobných dat úplně málo.

„V současnosti je vliv geografického rozložení ekonomických sektorů a s nimi souvisejících chemických látek na lidské zdraví stále málo prozkoumaný,“ uvádí vedoucí výzkumu Honghyok Kim z Illinoiské univerzity v Chicagu. „V případě ropného průmyslu to zahrnuje přítomnost směsí znečisťujících látek, které se mohou nacházet v okolním vzduchu, půdě i pitné vodě obytných oblastí.“

Výsledky výzkumu by mohly mít dopad na prevenci tohoto onemocnění a s ní související politiku na různých úrovních. Zároveň se ukazuje, že nepříznivé zdravotní důsledky ropného průmyslu se týkají především chudších vrstev obyvatelstva. Tito lidé jsou nuceni žít v blízkosti rafinerií, především kvůli práci, a také kvůli obvykle nižším nákladům na živobytí.

Korsické horské oblasti jsou velmi působivé a podle mého názoru mohou směle konkurovat Alpám, ačkoli je na první pohled jasné, že povaha obou horských biotopů je rozdílná. Náročnost výstupů a zejména nevyzpytatelnost zdejších hor si ale s Alpami opravdu příliš nezadá. 

Zrádnost „nízkých“ hor

Nejvyšší horou ostrova je Monte Cinto (2 706 m n. m.), na jejíž vrchol vede turistická stezka. Ta se ale pod vrcholem údajně rozpadá do neznatelných chodníčků, takže je nutné směr hledat. Navíc je trek zdlouhavý (délka výstupu a sestupu se udává na 10–11 hodin) a prý horolezecky nezáživný. Možná i proto jsme si tuto trasu nechali s klidem ujít. Pokud byste se vy sami nenechali odradit a chtěli si vychutnat pohled z nejvyššího korsického bodu, nenechejte se ošálit slunečnou tváří ostrova. Před několika lety při výstupu na Monte Cinto „nalehko“ zemřelo sedm lidí, protože je v červenci zastihla neočekávaná sněhová bouře! Místy se sníh drží celý rok.

Také letní bouřky z vedra jsou nebezpečné. Proto nic nepodceňujte, noste s sebou dobré vybavení a snažte se být už po jedné hodině odpolední na sestupu. Párkrát jsme zažili, že po jedné hodině zahalily nejvyšší vrcholy šedivé mraky. Sice nepršelo, nicméně je třeba myslet na to, že horské počasí neodpouští nepřipravenost.

Korsický Matterhorn

Místo pokoření nejvyššího korsického vrcholu jsme si zvolili výstup na Paglia Orbu. Jde o skalnatou horu ve tvaru rudého klínu, která se také přezdívá Matterhorn Korsiky. Knižní průvodci se názorem na tento trek rozcházejí, jak v obtížnosti, tak v délce trvání. Někde píšou, že celou cestu na vrchol a zpět je možné absolvovat za jeden den, pokud půjdete nalehko a budete ve velmi dobré fyzické kondici. Asi ano. My jsme si však chtěli Korsiku vychutnat, takže jsme šli s velkými batohy a počítali s přespáním v chatě Ciuttulu di i Mori. 

Zvolili jsme tradiční trasu, která prochází kolem Cascades de Radule. Řeka Golo, jež pramení na stráních Paglia Orby, vytváří v této části údolí sérii kaskád s hlubokými tůněmi, ve kterých se dá koupat. Voda je na rozdíl od alpských „ledáren“ příjemně osvěžující. Ač je to nemilé, v tomto místě najdete pod rozložitými korunami laricijských borovic také poslední stín. 

Výhled, který stojí za námahu

Kamenitá a dobře značená turistická stezka vás potom provede dlouhým Golským údolím. Tento úsek se nám zdál nekonečný, a tak jsme si ho zpestřovali fotografováním všudypřítomných ještěrek. Pak následovalo ostré stoupání, které jsem přežila jen díky romantickému výhledu na stádo ovcí poháněné pastevcem na koni. Obdivovala jsem především dokonale vycvičeného koně, jak s rozvahou scházel kamenitým úbočím.

Závěrečná hřebenová cesta k chatě nám otevřela výhled na moře, které se zakusovalo kdesi v hloubce před námi do skalnatého západního pobřeží. Pochopila jsem, proč se o treku na Pagliu Orbu říká, že je „nejvíce fotogenický“ a musela jsem konstatovat, že za tu námahu ten výhled stojí.

Na vrcholu se sluncem

To, že jsme tahali plnou polní, se nakonec ukázalo jako velmi prozřetelné. Chata byla plně obsazena turisty, kteří si ji předem zarezervovali. I jídlo bylo jenom pro vyvolené. Správce chaty s ošlehanou tváří zkušeného horala se s námi nechtěl bavit (neuměli jsme francouzsky), jenom nás zkasíroval o 14 eur za to, že jsme si na travnato-kamenitém plácku u chaty postavili stan. Spalo nás zde hodně, takže jsme si zprvu mysleli, že se ani pod širé nebe nevejdeme. Ale nakonec jsme náš maličký stan vmáčkli na trochu mokrou hliněnou parcelu obehnanou nízkou kamennou zdí proti větru. 

Druhý den vstával Zdeněk ještě za tmy; já jsem po dobytí vrcholu netoužila a naplánovala si raději fotografování. Už to, že jsem sem tahala těžkou výbavu a v podstatě ještě nic kloudného nevyfotila, mi přišlo hodné nápravy. Po návratu kolem jedenácté dopoledne Zdeněk konstatoval, že výstup na Pagliu odpovídá skalnímu lezení obtížnosti dvě. Ačkoli tam není moc kam spadnout, člověk musí fyzicky přelézt několik nejištěných skalek či vylézt krátké komíny, což vyžaduje alespoň trochu lezeckého umění. Navíc prý kamenní mužíci označující cestu byli opravdu všude, takže ve finále mohl jít těžší trasou, než bylo nezbytně nutné. Přesto mu dobytí Paglie Orby (2 525 m n. m.) zabralo pouhou hodinu a půl (průvodce udává tři hodiny) a na vrcholu stál s východem slunce.

Výlet pro odvážlivce

Z Paglie Orby přes sedlo Col des Maures (sedlo nad chatou) je na protější hoře Capu Tafunatu (2 335 m n. m.) vidět veliké skalní okno. K němu také vede ze sedla turistická stezka. Zdeněk pokořil i tento výstup, ačkoli přiznal, že tady se v jeden okamžik bál i on. K oknu totiž vede nezajištěný vzdušný chodníček, na kterém se těsně před oknem musí přelézt skalní výčnělek. Průvodce sice píše, že za suchého počasí není nutné mít s sebou horolezecké vybavení, Zdeněk nicméně prohlásil, že bez lana by sem nikoho dalšího rozhodně nebral. Nejde o fyzicky náročný výstup, ovšem exponovaný chodníček ve stěně cca 200 metrů nad zemí může vyvolat náhlé závratě. Už mi tedy bylo jasné, proč se všichni, kteří se odhodlaně vydali do sedla nad chatou, odkud se dělí cesty na Pagliu a k oknu, po chvíli vraceli s potutelným úsměvem a proč Zdeněk během pětihodinového výletu nepotkal ani živáčka…

Endemická ještěrka Bedriagova korsická (Archaeolacerta bedriagae bedriagae) upadá do zimního spánku, který může trvat až 7 měsíců. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Já jsem neúčasti na tomhle vzdušném dobrodružství rozhodně nelitovala. V poměrně krátkém čase se mi podařilo zdokumentovat ohroženou endemickou ještěrku Bedriagovu korsickou (Archaeolacerta bedriagae bedriagae), nenápadné lindušky horské (Anthus spinoletta) a na příkré stráni v kleči vyfotografovat popásající se muflonku s muflončetem. 

Trek pro romantiky

Ne všechny horské treky na Korsice jsou však takto náročné a každý má své osobité kouzlo. Podle mého názoru je nejkrásnější túrou z celé Korsiky výstup k jezeru Lac de Nino. Výchozím bodem cesty je hájovna Poppaghie, odkud vede dobře značená, poměrně pohodlná stezka borovým lesem podél potoka až nad hranici lesa. Zde stojí kamenná salaš a od ní následuje příkré stoupání s těžším nástupem, při kterém se musí přelézt pár obřích valounů. Pak už člověk jenom supí do kopce, sleduje kmitající se ještěrky a kochá se výhledy na protější hory (krom jiného i na Pagliu Orbu a méně výrazný vrchol Monte Cinto). Celý výstup trvá zhruba tři hodiny. Byli jsme však odměněni výhledem, který předčil i barvité líčení v knižním průvodci.

Při posledních krocích průsmykem Col de Stazzona (1 762 m n. m.) se před námi rozevřelo pohádkové údolí, jemuž vévodí jezero Nino (rozloha 6,5 ha, hloubka 11 metrů). Z něj vytéká říčka Tavignano a meandruje zelenou náhorní plošinou, kterou zdobí i četné pozzi (studny) – samostatná malá i větší jezírka, v nichž se odráží slunce. Mezi pozzi popocházeli zdivočelí koně všech velikostí i barev, ráchali se v průzračné vodě a zrcadlili se v ní spolu s nebem. Volně puštění, bez ohlávek svou přítomností ještě více podtrhli kouzlo této zvláštní horské jezerní krajiny a dodali místu ojedinělou a úžasnou atmosféru. 

Cesta pro jezdce

Celá planina má podle nás rašelinový základ, který je však kupodivu kompaktní a neboří se ani pod koňmi. Takže jsme ihned sundali boty a procházkou po měkké, podmáčené půdě relaxovali uchozené nohy. Najednou na planinu vjeli jezdci na koních. Bylo to skoro jako ve westernu. Sesedli, a zatímco se jejich koně klidně popásali v blízkosti zdivočelých, oni začali obědvat. 

Jak jsme se později dopátrali, lze si k jezeru Lac de Nino zaplatit vyjížďku. Jezdecká trasa vede jinou, schůdnější, zato pravděpodobně delší cestou. Výjimkou nebyly ani rodiny s oslíky, kteří v sedle oddaně nesli někdy až příliš malé ratolesti. Nezapomenutelné kouzlo jezera tedy může zažít opravdu každý!

Kolem květin k jezerům

Korsické hory pochopitelně nabízejí mnoho dalších zajímavých treků. Doporučit ještě mohu vcelku nenáročný výstup (lehčí než na Lac de Nino) údolím Restonica k nádherným ledovcovým jezerům Lac de Melo a Lac de Capitello, které leží další tři čtvrtě hodiny chůze do prudšího kopce k moréně nad prvním jezerem Melo. Zdatnějším však doporučuji nekončit už tady, ale vystoupat až nad jezero Capitello, ačkoli se již jedná o náročnější výstup.

Určitě ho vám, stejně jako nám, zpestří bohatá horská květena, např. zvonkovitá rostlina zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare) nebo trsy zakrslých, bíle kvetoucích skalniček rostoucích téměř z ničeho, takřka přilepených na holých kamenech. Jejich kvítečky se žlutým terčíkem uprostřed při doteku šustily jako všem známé slaměnky. Bohužel jsem pro tyhle dekorativně vyhlížející drobné rostlinky nikde nenašla pojmenování. 

Díky květinám se vám bude zdát, že jste nahoře co by dup. V sedle se napojíte na legendární trasu GR 20, která prochází napříč Korsikou. Také odtud uvidíte krásně obě jezera a budete se moci do sytosti pokochat pohledem na zvrásněnou skalnatou tvář ostrova, ve které jsou jako korálky rozseta maličká ledovcová jezírka. 

Pro nudu není místo

Těm, kterým hory nepřirostly k srdci, nabízí Korsika nepřeberné množství túr podél pobřeží. Obzvláště v srpnu můžete v písku nesčetných zátok obdivovat jemné květy mořských narcisů (tzv. mořských daffodil). I to patří k drsné tváři Korsiky, moře a hory jako rub a líc, neboť něžně vyhlížející květiny vyrůstají přímo z rozžhavených dun.

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Botanicky jde o amarylkovitou, bíle kvetoucí rostlinu pojmenovanou lír přímořský (Pancratium maritimum). Tahle květina nejenže krásně vypadá, ale také omamně voní. V podvečer přilétají ke stále rozevřeným květům velcí lišaji, aby zde sáli nektar. Lišaje zase přilétají lovit ostříži a poměrně velcí netopýři. Všechno toto dění se dobře sleduje, ovšem velmi špatně dokumentuje, pokud tedy fotograf není vyzbrojen sadou externích blesků.

Bělopásek jednořadý (Limenitis reducta) se v minulosti vyskytoval lokálně a vzácně i na jižní Moravě. (foto: Denisa a Zdeněk Mikešovi)

Nicméně i tak lze získat řadu zajímavých fotografií. Přes den se v okolní macchii hemží plno drobného ptactva, zejména pěnice, a i v poledním parnu zde létají pestrobarevní motýli, např. bělopásek jednořadý (Limenitis reducta). Údajně mnoho z nich nebylo ještě popsáno. Takže Korsika je de facto otevřená i vědcům a dobrodruhům, kteří by na svých fotografiích rádi měli nepopsaný unikát.

V době nástupu Alžběty II. na trůn v roce 1952 se toho pro většinu Britského impéria příliš nezměnilo. Planetu čekaly velké otřesy, ale královna nemohla vědět, jak rychle přijdou – netušil to nikdo. Během prvních dvanácti let její vlády se britská koloniální říše prakticky rozpadla a roku 1965 se vyprázdněný termín „Britské impérium“ přestal používat. Země najednou stála na rozcestí: Mohla buď zcela odhodit svou minulost a začít značku „Great Britain“ stavět znovu na zelené louce, nebo své předchozí hříchy přetavit v něco dobrého. Vybrala si druhou cestu a vytvořila Společenství národů, tedy Commonwealth. 

To nejlepší z impéria

Jeho cílem bylo propojit bývalé koloniální pány s poddanými, kteří někdy i násilně odvrhli jejich vládu. Nově vzniklá organizace měla navázat na to lepší, co budování impéria přineslo, a přidělit všem zúčastněným rovnocenné role. Británie už neměla diktovat, ale jít příkladem a být první mezi rovnými. Lidská práva, demokracie a mír se proměnily v zaklínadlo, jež zakladatelé společenství opakovali každému, kdo si přál do klubu vstoupit. Nejedná se však pouze o vzletná slova, nýbrž o praktické sdílení zkušeností, pomoci a vlivu mezi zeměmi, které dnes jako svůj úřední jazyk používají angličtinu. 

Při přerodu z impéria v uskupení nezávislých národů s různými zájmy a cíli představovala královna tmelící prvek. Dekolonizace se dala pomalu do pohybu v 50. letech, v těch 60. byla již v plném proudu, o dekádu později zpomalovala a v 80. letech doznívala. Moderní Commonwealth se ovšem nestal prostředkem k vytvoření světové velmoci, jak mnozí politici doufali. Cílem totiž nebylo založit impérium znovu, s pouhým minimem změn. 

Královna jako hlava Commonwealthu naštěstí pochopila jeho vícerasovou a mnohonárodnostní povahu. Na rozdíl od řady svých ministrů i britských poddaných včas rozpoznala, že je nevyhnutelné zbavit se „starých“ myšlenek imperiální loajality a anglosaské nadvlády a místo toho přijmout nové národy mezi sebe. Zdůrazňovala zásadní roli společné historie, idejí a hodnot, jež mohou teoreticky sdílet různí členové Commonwealthu, přestože jejich představitelé nemusejí být jednotícím prvkům zcela nakloněni.

Téměř jako dvojčata

Dnešní Commonwealth a Alžběta II. vyrostly společně – dokonce by se dalo říct, že jsou jako dvojčata. V roce královnina narození, tedy 1926, byla zároveň vyhlášena Balfourova deklarace: Získala označení podle britského státníka Arthura Balfoura a představovala průlomové rozhodnutí o nezávislosti „bílých“ dominií ve vztahu k Británii, s níž je nově spojovala pouze poslušnost koruně. V daný okamžik se vlastně Commonwealth zrodil a po druhé světové válce se principy deklarace rozšířily i na ostatní imperiální teritoria, s obyvatelstvem jiné než bílé pleti. Dekolonizace a evoluce Commonwealthu šly ruku v ruce a staly se klíčovými tématy Alžbětiny éry od vyhlášení nezávislosti Ghany v roce 1957 až po předání Hongkongu o čtyřicet let později.

V dětství byla Alžběta svědkem, jak se její rodiče vydávají na oficiální cesty. V roce 1947 se k nim již přidala na návštěvu jižní Afriky, kde si coby členka královské rodiny odbyla debut na mezinárodní scéně. Výjezd jí názorně ukázal, jaké povinnosti ji jednou v čele Commonwealthu čekají. Rodina plula na palubě poslední britské válečné lodi HMS Vanguard a navštívila Bečuánsko (dnešní Botswanu), Basutsko (Lesotho), Rhodesii (Zimbabwe a Zambii) i Jižní Afriku. Víc než čtvrtinu ze čtyřměsíční pouti strávili v „Bílém vlaku“, který je dopravoval po většině trasy mezi Kapským Městem, Salisbury (dnes Harare) a Viktoriinými vodopády.

Zaslíbená navěky

Při příležitosti svých 21. narozenin odvysílala Alžběta z Kapského Města první vlastní projev určený Commonwealthu. Jihoafrická vláda z něj učinila hlavní bod programu návštěvy a na den jeho konání vyhlásila státní svátek. Mladá žena přednesla působivou řeč: Oslovila „mládež britské rodiny národů“ a zavázala se po celý svůj život sloužit Commonwealthu – označila to za „slavnostní akt odevzdání“, jehož vyhlášení bylo určeno „uším celého impéria“. 

Zmíněná cesta zásadně ovlivnila Alžbětin náhled na zahraniční politiku a vzbudila v ní zájem o Commonwealth, který si udržuje dodnes. Brzy po skončení této klíčové „mise“, mezi léty 1949 a 1951, se princezna usídlila na Maltě, kde její manžel princ Filip sloužil jako důstojník Středomořské flotily – a blízký vztah mladé státnice ke společenství to ještě prohloubilo.

V roce 1952 se oba z pověření nemocného krále Jiřího VI. vydali na cestu po východní Africe, Austrálii a jihovýchodní Asii. Zvládli však zavítat pouze do Keni, kde je zastihla zpráva o panovníkově smrti. Královnou se tak Alžběta stala uprostřed Aberdarských hor, na dohled od Mount Kenya.

Následná korunovace znamenala labutí píseň kdysi velkolepého impéria: Zahrnovala totiž úpravy, jež odrážely novou podobu rodícího se společenství. Například v rámci přísahy věrnosti se vynechala zmínka o „imperiální koruně“, která kdysi odkazovala k Indii a po vyhlášení její nezávislosti už neměla význam. Místo ní zazněl termín „hlava Commonwealthu“. Celá událost se vůbec nesla v duchu budoucí mezinárodní spolupráce, jež mohla úspěšně započít díky příjezdu tří set hostů ze zemí někdejšího impéria do Westminsterského opatství. 

Zcestovalá panovnice

Brzy po korunovaci se královna vydala na pouť po Commonwealthu dlouhou přes šedesát tisíc kilometrů, která ji zavedla do Karibiku, Středomoří a východní Afriky, na Cejlon, do jihovýchodní Asie, Austrálie i do tichomořských teritorií. Na Vánoce roku 1953 odvysílala z novozélandského Aucklandu projev, v němž zdůraznila, že se společenství „nijak nepodobá impériím z minulosti. Jde o naprosto novou koncepci – postavenou na vyšších duchovních hodnotách člověka: přátelství, věrnosti a vůli po míru i svobodě.“ A mimo jiné dodala: „Této nové koncepci rovnocenného partnerství mezi národy a rasami věnuji své srdce i duši po celý zbytek života.“

Proměnlivá mezinárodní politika Commonwealth nevyhnutelně trhala, znovu spojovala a tvarovala. Docházelo k závažným odchodům jako v případě Irska, JAR a Fidži, k vylučování, opětovným žádostem o vstup zemí, jež pod britskou nadvládou nikdy nebyly, stejně jako k vojenským invazím třetích stran i ke škodlivým vnitřním rozbrojům. Rozdílné názory na republiku, vstup Británie do Evropského hospodářského společenství, upadající obchod mezi Commonwealthem a mateřským ostrovním státem – to vše Společenství národů ovlivňovalo. Vzájemné vztahy pak poškodily dramatické momenty jako Suezská krize, při níž Británie a Francie vpadly do Egypta, a ignorování problémů, které přinášela nadvláda bílé menšiny v Rhodesii i Jihoafrické republice.

Tajná zbraň diplomacie

Co tedy Alžběta II. Commonwealthu přinesla? Odborníci jednoznačně poukazují na její osobnostní kvality, vztahy a vystupování. Často zmiňují vnímavost panovnice a schopnost uvědomit si postkoloniální povahu celého společenství. Alžběta mnohokrát vyjednávala o zisku nezávislosti konkrétního státu, vytvářela s nově zrozenými zeměmi první vztahy a řešila aktuální podobu diplomatického protokolu – to vše na pozadí celosvětového neklidu, prosyceného rivalitou mezi východem a západem i roztržkami mezi severem a jihem. Někdy dokonce postupovala v rozporu s oficiální politikou britské vlády a ignorovala názory svých ministrů. 

Mnozí také oceňují její soucítění s ostatními lidmi, stejně jako uznávají vazby, jež si za několik dekád vytvořila s řadou národních představitelů. Alžběta II. ztělesňovala osobní loajalitu a blízké vztahy zástupců zemí Commonwealthu bez ohledu na jejich politiku, ideologii či přístup britské vlády. Pro mnohé menší státy společenství dodnes představovala určitou míru jistoty a propojení s vnějším světem. Nelze nezmínit ani přínos její cestovatelské povahy: Během svého panování dosud navštívila 116 zemí, včetně členů Commonwealthu, a zřejmě tak představuje nejzcestovalejší hlavu státu v dějinách. Oficiální královské návštěvy se staly nevyhnutelnou součástí globální britské diplomacie. 

Královna Alžběta II. zemřela pokojně na zámku Balmoral 8. září 2022 ve věku 96 let a byla tak nejdéle vládnoucí panovnicí v britských dějinách. Novým britským králem se stal nejstarší syn Alžběty II., princ Charles.

Zvláštní druh oddanosti

I proto, že se Commonwealth nepřetavil v mocenský orgán, ztratily o něj postupně britská vláda, celý státní aparát i veřejnost zájem. Všichni jako by zapomněli, co s nimi mají bývalé kolonie kromě historie společného – královna ovšem nikoliv. Na rozdíl od role panovnice Spojeného království jí vedení Commonwealthu umožnilo pečovat o instituci, kterou sama pomáhala vytvořit. Její post hlavy společenství čítajícího 53 zemí, ale i pozice v čele 16 z nich vyžadovala velmi vážný přístup, který se v politice britské vlády ne vždy odrážel.

TIP: Princ Charles a princezna Diana: Pohádka bez šťastného konce

Najdou se i tací, podle nichž potřebovala královna Commonwealth víc než on ji. Historik Ben Pimlott popsal tento symbiotický vztah velmi přesně: „Monarchie se svou imperiální minulostí dychtivě přijala roli vedení Commonwealthu, částečně aby ospravedlnila svou existenci, ale také proto, že brala svoji nadnárodní funkci velmi vážně, a to způsobem, který politikové nikdy plně nepochopili. Královna nadále udržovala spojení se vzdálenými společenstvími, jež vyjadřovala svou loajalitu postojem, jenž zůstal pro profesionální politiky z vlády naprosto nezachytitelný.“ 

Královna Alžběta II.

Příběh britské panovnice Alžběty II. je fascinující a přitahuje nejen obyvatele ostrovního království, ale doslova celý svět. Na trůnu vydržela ze všech žijících panovníků nejdéle a v dlouhověkosti se jí také žádný nevyrovná. Když se Alžběta II. v dubnu 1926 narodila, britskou společnost stále trápily sotva zhojené jizvy první světové války. Od těch dob Velká Británie prošla bouřlivými změnami, jedna věc jí ovšem zůstala – královna Alžběta. Kompletní příběh královny Alžběty II. můžete číst ve stejnojmenném bookazinu.

Když v roce 1973 astronom Carl Sagan ve své knize popisoval možnost vyslání člověka na Mars, představil problém, který tehdy dalece přesahoval složitost i náklady takové mise: je možné, že na rudé planetě život už existuje a že se nebude chovat hezky.

„Je možné, že na Marsu jsou patogeny,“ napsal Sagan a pokračoval: „Organismy, které by mohly způsobit ohromné biologické škody, pokud by byly převezeny na Zemi - Marťanský mor“. Podobné scénáře, jaké si představil třeba i Michael Crichton v románu Kmen Andromeda, popisují mimozemské organismy, které se na Zem „svezou“ na vzorcích materiálu z jiných planet a naruší místní biosféru. „Pravděpodobnost, že takové patogeny existují, je malá. Ale ani s malou pravděpodobností si nemůžeme dovolit riskovat miliardy životů,“ napsal Sagan.

Kontejner pro vzorky z Marsu (zdroj: ESA)

Vědci o Saganových varováních dlouho přemýšleli pouze hypoteticky. S postupem času ale začalo být nutné přijímat konkrétní kroky, abychom předešli vnější kontaminaci. NASA a Evropská vesmírná agentura se chystají na společnou misi Mars Sample Return. Vozítko na rudé planetě momentálně sbírá materiály, které později vyzvedne jiné vesmírné plavidlo a přiveze je zpět na Zem. Nikdo nemůže s jistotou říct, že tyto vzorky nebudou obsahovat organismy škodlivé pozemšťanům.

Hlavně opatrně

„Pravděpodobnost že by (vzorky) způsobily kontaminaci není nulová. Proto se připravujeme dopředu,“ řekla pro The New York Times Andrea Harringtonová, která se v NASA specializuje na odběr vzorků na Marsu. Agentura proto plánuje zacházet se vzorky z jiných planet stejně, jako třeba zdravotnická zařízení zacházejí se vzorky eboly: opatrně.

„Opatrně“ v tomto případě znamená, že ve chvíli, kdy vzorky z Marsu dopadnou na Zem, musejí být neprodleně uzavřeny v budově nazvané „zařízení pro příjem vzorků“. Taková budova bude podle organizátorů mise muset splňovat nejvyšší, čtvrtou, úroveň biologického zabezpečení, do níž spadají i ty nejnebezpečnější patogeny, které současná věda zná. Místnost pro uchování vzorků musí být i naprosto čistá, aby naopak cokoli pozemského nekontaminovalo vzorky z Marsu.

NASA nemá času nazbyt; pokud se vzorky z mise vrátí včas, přistane půda a kameny z Marsu na zemi v polovině 30. let. To je sice dost na postavení zařízení pro příjem vzorků, ale jen pod podmínkou, že stavba půjde podle plánu bez překážek, například politických.

TIP: Proč musela shořet sonda Cassini? Kvůli obavám NASA z kontaminace měsíců

Jelikož žádná existující laboratoř nebyla pro potřeby NASA buď dost čistá nebo dost zabezpečená, navštívili vědci z vesmírné agentury včetně Andrey Harringtonové celkem 18 zařízení, kde se zabývají biologickými riziky a potřebují na to velmi čisté prostory a pokročilé vybavení. NASA doufá, že některé z nich poslouží jako inspirace a pomůžou při budování vlastní stavby.

Neandertálci (Homo neanderthalensis) se vyvinuli před více než 400 000 lety, s největší pravděpodobností z dřívějšího předka člověka heidelberského (Homo heidelbergensis). Stali se úspěšným druhem v prostředí mírného pásu, trýzněného cykly ledových dob. Rozšířili se po celé Evropě od Středozemního mře, přes západní části Asie až po Sibiř. S našimi předky druhu Homo sapiens se opakovaně setkali v průběhu desítek tisíc let a oba druhy sdílely evropský kontinent nejméně 14 000 let. Pak ale neandertálci vymřeli...

Podle toho, co o nich víme, byli neandertálci překvapivě inteligentní. Používali oheň, lovili, vyráběli šperky, tvořili jednoduchá umělecká díla. Starali se o mladé, staré i slabé, stavěli si úkryty a pohřbívali své mrtvé. Jejich zásadní slabinou byl podle všeho jejich nízký počet. Nikdy jich na světě nebylo víc než pár desítek tisíc. Žili sice na obrovském území, ale osídlili ho nesmírně řídce. Dnes by se všichni vešli do jednoho krajského města, a ještě by v něm zbylo dost místa.

Milostné pletky neandertálců s lidmi 

Podstatný rozdíl mezi neandertálci a moderními lidmi spočíval v tom, že neandertálci žili v malých tlupách, obvykle 5 až 15 jedinců. Lidské tlupy jsou mnohem větší, v průměru kolem 150 osob. Jak uvádí dánský evoluční biolog Peter Kjærgaard z Kodaňské univerzity, během soužití lidí s neandertálci zřejmě občas docházelo k tomu, že se neandertálci připojovali k lidským tlupám. Větší tlupa znamenala více bezpečí a větší naději na pořádný úlovek.

TIP: Překvapení v genomu: Jen špetka naší DNA je unikátně lidská

V důsledku toho se lidé a neandertálci čas od času křížili. Tyto dávné mezidruhové pletky zanechaly stopy. Mnozí Evropané a Asiati mají v genomu 1 až 4 procenta DNA neandertálců. Lidé původem ze subsaharské Afriky zase téměř žádnou DNA neandertálců nemají. Ironií osudu je, že vzhledem k velikosti světové populace, je v dnešním světě nejvíce DNA neandertálců v historii. Planetu v současné době obývá okolo 8 miliard lidí a neandertálci, nejbližší druh lidí, k jejichž vymření jsme podle všeho alespoň částečně přispěli, tu tak s námi (v jistém slova smyslu) vlastně stále žijí.