Letecká doprava je sice v porovnání například s tou silniční velmi bezpečná, ale váže se k ní spousta pověr a předsudků, které raději respektují dokonce i dopravní společnosti. Když tedy řadě cestujících na palubě stroje tureckých aerolinií AnadoluJet na Ben Gurionově mezinárodním letišti přišly v jeden okamžik do telefonu obrázky katastrofy, vyvolalo to rozruch, letadlo bylo vyklizeno a vzlétlo až o pět hodin později po kompletní kontrole.

Nakonec se ukázalo, že šlo o nejapný vtip několika mladíků: Prostřednictvím služby AirDrop sdíleli snímky leteckého neštěstí z roku 2009, kdy turecké letadlo havarovalo při startu. Cestující následně dostali na vybranou, zda chtějí po kontrole letadla pokračovat do Istanbulu, nebo zůstat v Izraeli.

TIP: Etiopské letadlo minulo letiště, oba piloti v kokpitu usnuli

K incidentu došlo dva týdny po jiné události na stejném letišti. Cestující z USA při odbavení předložil ke kontrole nevybuchlý dělostřelecký granát. Mělo jít o suvenýr z Golanských výšin. Situace se ale vymkla kontrole a událost způsobila paniku mezi cestujícími.

Od počátku kosmického věku smýšleli vědci o Marsu jako o planetě, kde se téměř jistě nachází život. Je pravda, že ho nyní vidíme spíš jako zmrzlý pouštní svět bez známek výskytu živých forem?

Víme, že se Mars řadí mezi terestrické planety – má pevný kamenitý povrch, který v průběhu miliard let významně přetvořily různorodé geologické pochody: od dopadů asteroidů přes sopečnou činnost a praskání pevné kůry až po erozi způsobenou jak větrem, tak vodou v pevném či kapalném stavu. Kdysi dávno tedy musel Mars vypadat jinak než dnes a na jeho povrchu musely panovat podmínky, které přítomnost kapalné vody umožňovaly. Zatím stále nevíme, jak dlouho tam přetrvaly a zda je podporovala masivní sopečná činnost, nebo spíš dopady asteroidů. To vše zůstává předmětem dalšího výzkumu.

Co způsobuje načervenalý odstín planety?

Podobně jako zemský povrch, i ten marsovský tvoří převážně horniny bohaté na křemík vzniklé tavením. Navíc obsahují významné množství železa – a podobně jako na Zemi se také na Marsu nachází v atmosféře troška kyslíku schopného železo zoxidovat. Díváme se tak vlastně na proces reznutí v planetárním měřítku.

A jak to vypadá uvnitř rudé planety?

Stále přesně nevíme, ale i zde se blýská na lepší časy. Na Marsu totiž pracuje sonda InSight, která nám díky sledování otřesů planety umožňuje pod její povrch nahlédnout lépe.

Od loňského února se po Marsu pohybuje rover Perseverance. Jaké zásadní informace může mise přinést a co od ní očekáváte vy sám?

Pro mě osobně jsou nejcennější poznatky, jež z mise získáme nejdřív za deset let. Perseverance totiž průběžně odebírá vzorky zajímavých hornin, které by měla časem na Marsu vyzvednout jiná sonda, naložit je do speciálního modulu a vystřelit ho na oběžnou dráhu planety. Tam pak náklad zachytí další automat a dopraví jej na Zemi k podrobnému prozkoumání v laboratořích. Pokud se vše podaří, dozvíme se konečně přesné stáří marsovských hornin. A zvládneme tak správně zkalibrovat jednu statistickou metodu, kterou používáme k odhadování stáří tamního povrchu – jde o datování za použití množství impaktních kráterů.

Nemusí se to jevit jako důležitý krok, ale je: Dovolí nám totiž mnohem lépe pochopit, kdy různé útvary na povrchu planety vznikly, a tudíž podstatně lépe zrekonstruovat její vývoj i historii. 

A co se týče krátkodobých poznatků?

Pokud bych měl zmínit něco z výzkumů, které nás čekají během primární mise vozítka, pak se těším, jak budou vypadat sedimenty tvořící čelo delty, kvůli níž rover přistával právě v daném kráteru. Mohou totiž naznačit mnohé o prostředí Marsu v době, kdy se v místě ukládaly. A kdo ví – třeba se tam podaří najít stopy, jež nás nasměrují k vytoužené odpovědi na otázku, zda se na rudé planetě někdy vyskytoval život.

Proč přesně vědci zvolili k přistání roveru Perseverance impaktní kráter Jezero?

Volba na něj padla proto, že se tam kdysi muselo nacházet jezero kapalné vody. Svědčí o tom především zmíněná delta, zvláštní útvar vzniklý postupným ukládáním hornin ve vodním prostředí. Samotný její výskyt by však nestačil, protože kráterů či jiných depresí, kde lze podobné formace spatřit, existuje na Marsu mnohem víc. Jenže kráter Jezero je unikátní, neboť má na jedné straně deltu a na druhé je částečně protržený. Voda tak do něj nejen vtékala, ale musela z něj i vytékat, což jinde nevidíme. Zatímco u jiných marsovských delt nemůžeme vyloučit, že vznikly během krátké jednorázové záplavy, tady víme, že voda musela kráter vyplňovat až po okraj, a že se tak sedimenty ukládaly při ústí řeky delší čas. Čímž se dostáváme k otřepané vědecké písničce „kde je voda, tam by mohl být i život“…

Mohli bychom se tedy díky výzkumu hornin usazených uvnitř kráteru dozvědět, co se tam dělo před 3,5 miliardy let?

Ano, rover by mohl zjistit, jak to v oblasti vypadalo, když skrz ni proudila voda. A také zda tam panovaly vhodné podmínky pro případný vznik života, a možná i jak dlouho přetrvaly. Nicméně k tomu povede ještě dlouhá a trnitá vědecká cesta. Potrvá roky, než lokalitě přistání porozumíme. A je možné, že bez dopravení vzorků z marsovského povrchu na Zemi to ani plně nedokážeme.

Vozítko dosedlo přibližně 2,3 kilometru východně od čela delty, a nachází se tak v těsné blízkosti hranice dvou geologických jednotek. O jaké oblasti se jedná?

Domníváme se, že jedna z nich – konkrétně ta, která leží od roveru kousek na západ – vznikla vlivem usazování hornin. Kdežto druhá, kde se Perseverance pohybuje nyní, se měla zformovat v důsledku sopečné činnosti. Myslíme si proto, že se vozítko aktuálně nachází v místech, kde se kdysi dávno rozlila láva. Díky analýzám hornin v okolí, které teď rover provádí, se snad brzy dozvíme, zda tomu tak skutečně je. 

Dosednutí v daném místě také představovalo záměr?

Inženýři připravili přistání do elipsy o rozměrech několika kilometrů, ale přesné místo v ní pak vybral algoritmus, který řídil samotné dosednutí. Dokázal totiž snímat povrch a rychle hledat lokalitu, která by byla nejvíc hladká, a tudíž pro přistání nejbezpečnější. Jak ukázaly fotografie, povedlo se mu to na výbornou. V nejbližším okolí se nenachází žádná větší terénní nerovnost ani rozměrnější balvany, jež by mohly roveru bránit v pohybu.

Perseverance je v podstatě geolog spojený s astrobiologem, to celé „na kolečkách“, čemuž odpovídá i jeho vědecké vybavení. Jaké přístroje rover nese a co by mohl o Marsu zjistit?

Na palubě a na robotické paži má zařízení schopná odhalovat chemické složení okolních hornin, a tím i zjišťovat, jak vznikly. Současně nese množství kamer pro snímání povrchu, včetně těch, jež umožní značné přiblížení vzdálených objektů, ale také průzkum jednotlivých minerálních zrn. Rover je vybaven sadou spektrometrů pro analýzu chemických látek, které může na povrchu najít, včetně spektrometrů pro detekci organických materiálů. Opět jde o nástroje potřebné ke správnému určení hornin, ale i ke hledání stop možného života.

Na palubě se nachází rovněž penetrační radar, který pomáhá spatřit, co se nachází pod vozítkem do hloubky přibližně deseti metrů. Můžeme se tak dozvědět mnohé o tom, jak oblast vznikla: zda postupným usazováním, nebo třeba katastrofickou záplavou. Rover nese i meteorologickou stanici pro sledování počasí a zapomenout bychom neměli ani na experimentální zařízení na výrobu kyslíku z marsovské atmosféry, tedy jeden z pokusů přibližujících cestu člověka na rudou planetu.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Velice důležitou součást tvoří samozřejmě vrtací a odběrová souprava, jež má za úkol získat a uskladnit vzorky zajímavých hornin pro pozdější průzkum. Jedná se tedy o velmi komplexní sondu, schopnou zvládnout řadu vědeckých úkolů.

Fungování Perseverance se plánuje na jeden marsovský rok čili 687 pozemských dnů. Proč na tak krátkou dobu? A bude se vozítko po Marsu pohybovat i po jejím uplynutí?

Na jeden marsovský rok je naplánovaná primární mise, kdy by měl rover stihnout odebrat vzorky z kráteru Jezero, umístit je do připravených pouzder a uložit je na povrchu pro pozdější vyzvednutí. Nicméně to neznamená, že se poté vypne. Jde jen o termín pro splnění základního cíle a zcela jistě bude následovat prodloužení. Během něj se vozítko nejspíš vydá mimo Jezero na průzkum planiny, kde se podle našeho názoru mohla v minulosti nacházet horká vřídla s vodou tryskající na povrch. Jedná se tak o další velice příhodnou lokalitu pro potenciální vznik a vývoj života.

S roverem totiž dokážeme udělat spoustu další zajímavé vědy. A dokud bude schopen se po povrchu pohybovat a jeho radioaktivní jednotka bude dodávat dostatek energie, může jezdit a zkoumat. Máme před sebou vyhlídku na vědeckou misi trvající více než deset let. A samozřejmě nesmíme zapomenout ani na otestování toho, zda mohou v atmosféře Marsu létat naše speciálně upravené drony.

Máte na mysli experimentální prototyp malé helikoptéry, která přistála spolu s Perseverance. Jak se jí na Marsu daří? 

Dron Ingenuity úspěšně zvládl obtížný krok a bez nehody vzlétl. K dnešnímu dni má dron za sebou 31 vzletů, během kterých strávil ve vzduchu téměř hodinu. NASA tak mohla oslavit opravdu významný úspěch, kdy se poprvé v historii lidstva podařil pilotovaný let na jiné planetě. Tím však úkoly pro helikoptéru nekončí, protože ji v průběhu mise čeká ještě několik náročných testů.

Perseverance také zaznamenal první zvuk z Marsu. Co dokážou vědci ze záznamu zjistit?

Mikrofon na vozítku se může zdát jen jako taková hračka pro PR účely, ale opak je pravdou. Možnost slyšet, co se na povrchu Marsu děje, nám poskytuje další nástroje. Například poruchy svého auta si často všimneme díky divným zvukům, jež vyluzuje. A situace s roverem je podobná: Při jízdě po povrchu se zvuky, které vydává, mohou měnit. Dokáže nám to prozradit, že se v jeho útrobách něco odehrává, případně také odhalit, o co jde.

Kromě inženýrského přínosu pak existuje i ten vědecký. Před časem zveřejněná nahrávka zachycuje zvuk při zásahu horniny laserem, který slouží k určování jejího složení. Jednalo se o velice specifický zvuk a ovlivnila ho tvrdost cíle. Až bude laser příště střílet do jiného materiálu, měkčího nebo tvrdšího, zvukový projev se zase trochu změní. Časem tak podle něj zvládneme odhalovat tvrdost hornin v okolí vozítka, což znamená další informaci, kterou v geologii potřebujeme znát.

Perseverance bude pátrat i po tom, kdy na Marsu panovaly podmínky umožňující existenci kapalné vody a jaké přesně byly. Co nám může daný výzkum prozradit? 

Především voda podle současných znalostí patří mezi základní předpoklady pro vznik života. Navíc hraje důležitou roli v řadě geologických procesů tvarujících povrch a měnících složení hornin. Současně by nám znalost o délce jejího výskytu v kapalné formě pomohla mnohem lépe pochopit vývoj marsovské atmosféry. Měli bychom tak možnost nahlédnout pod pokličku podoby Marsu před několika miliardami let, zjistit, proč dnes vypadá jinak, a zpřesnit tím i poznání o vývoji naší planety.

Co zatím víme o kráteru Jezero? 

Prvotní analýza snímků z roveru – konkrétně pořízených speciálními kamerami na jeho palubě – ukázala, že kráter kdysi představoval obrovské, takřka třicet čtyři kilometrů široké jezero napájené řekou. Ukazuje se, že se tam musela vyskytovat kapalná voda, a to nikoliv pouze nárazově, ale po delší čas, což je nesmírně vzrušující z pohledu hledání stop života mimo Zemi. Zatím není jasné, zda tam vůbec takové stopy najdeme, či se naopak živé formy na Marsu třeba nikdy nevyvinuly. Pro definitivní odpověď stále víme jen málo a vozítko čeká ještě hodně práce, abychom se k ní přiblížili.

Perseverance už odeslal k Zemi řadu snímků. Co z nich mohou vědci zjistit? 

V současné době máme k dispozici fotografie skal v okolí roveru, pořízené za použití velice silného zoomu. Vědci především studují sklon vrstviček, které snímky zachycují. Jedná se o sedimentární horniny a příběh jejich vzniku se dá vyprávět podle sklonu zmíněných vrstev: Jsou poměrně rovnoběžné, tvoří je velmi malá zrníčka a s největší pravděpodobností jde o usazeniny delty. Naznačuje to, že vodní plocha musela oblast pokrývat delší dobu; nyní však netušíme, jak dlouho přesně.

Našly se tam i vrstvy se spoustou větších kamínků, centimetrových až decimetrových – což pro změnu napovídá, že se v kráteru odehrávaly epizodické záplavy. Občas tam tedy přitekla spousta vody a přinesla různě velké kamení.

A nějaké stopy života?

Vědci dosud žádné stopy po jeho přítomnosti nenašli. Víme pouze, že se v kráteru musela vyskytovat voda. Zkrátka – na Marsu mohly existovat vhodné podmínky pro život, ale zatím nevíme, jestli se tam skutečně vyvinul. To vyžaduje další výzkum na místě a také analýzu odebraných vzorků.

A jaké informace od roveru očekáváte vy osobně, jako geofyzik a geolog?

Slibuji si mnohem lepší porozumění těm obdobím vývoje Marsu, která se v jeho historii jeví jako velice významná, ale o nichž víme jen málo. Stále není zcela jasné, díky čemu mohly na tamním povrchu panovat podmínky umožňující existenci kapalné vody. Co je způsobilo? Byla tehdy planeta dostatečně teplá a vlhká, aby tam voda proudila stejně jako dnes na Zemi? Nebo byla i tenkrát příliš studená, a voda tak tekla pod příkrovy ledu, podobně jako v zimě na Sibiři? Nevíme, a přitom by daná informace mohla výrazně změnit způsob, jakým na Mars pohlížíme.

Současně má rover velkou šanci prozkoumat horniny staré přes čtyři miliardy let, které byly obnaženy a vyvrženy během formování gigantické pánve Isidis, vzniklé při srážce rudé planety s obřím asteroidem. Na Zemi nemáme naději takto staré horniny najít a prozkoumat, protože její povrch neustále výrazně přetváří desková tektonika. Pokud bychom je nalezli na Marsu, mohli bychom se dozvědět hodně o tom, jak vypadal raný vývoj kamenných planet včetně té naší.

Mars jistě nadále zůstane těžištěm vědeckého zájmu. Jaká mise tam v blízké budoucnosti zamíří? 

Těšit se můžeme na evropské vozítko Rosalind Franklin (dříve ExoMars rover) které ponese na palubě skládací vrták. Když se všechno podaří, mohli bychom se díky němu podívat až dva metry pod povrch planety a pátrat tam po životě. Část vědecké obce se totiž domnívá, že pokud na Marsu vůbec někdy vznikl, mohl by přežívat v hlubinách, chráněný před kosmickým zářením. A to se díky zmíněnému roveru možná dozvíme.

Můžeme na závěr přidat něco pro odlehčení? Na svém webu petrbroz.cz se k Marsu často vyjadřujete. Zaujalo mě tam vaše zamyšlení, co by se na rudé planetě stalo s mrtvým tělem…

Pokud lidstvo v budoucnu skutečně Mars osídlí, dřív či později tam také někdo zemře. Jenže smrt bude v daném prostředí poněkud odlišná. Zaprvé se nedá moc počítat s tím, že by byl nebožtík dopraven zpět na Zemi, a to zejména kvůli finanční zátěži – i když pro vědce by šlo o velmi zajímavý studijní materiál. Zemřelý tak téměř jistě zůstane na Marsu. Ale zatímco na Zemi je řešení poměrně snadné, na rudé planetě máme problém.

TIP: Závod o vzorky z Marsu: Předstihne Čína Američany i Evropu?

Především tam panují dost nepříznivé podmínky v podobě slabého atmosférického tlaku a průměrných teplot okolo minus šedesáti stupňů. Na Marsu neexistují ani bakterie a další mikroorganismy, jež by tělo rozložily. V extrémním mrazu a při nízkém atmosférickému tlaku tedy poměrně rychle zmrzne, takže v něm přestane existovat kapalná voda. Nízký tlak navíc způsobí, že se bude vodní led dostávat z ostatků sublimací čili přechodem rovnou do plynné fáze. Tělo se tak začne přirozeně mumifikovat.

V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci Wehrmachtu zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.

V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.

Německá obranná linie se s prodlužující se válkou dále rozrůstala, takže po čase již vojáci mohli požívat výhody dřevozemních úkrytů, únikových zákopů, skladišť munice i proviantu a tak podobně. Zároveň se v případě předpokladu dlouhotrvající obrany přistupovalo k budování dvou až tří defenzivních linií, takže se vojáci během dělostřeleckých přepadů mohli stahovat do bezpečí a posléze se vracet do čelních postavení.

Čekat na zteč

Důraz se kladl také na důkladné maskování obranné linie, jež mělo nepříteli znemožnit pozorování pohybu a rozmístění jednotlivých prvků defenzivy Podobně jako v útoku, tak i v obraně se činnost celého družstva soustředila okolo kulometu, pro který muselo být vybráno několik alternativních palpostů a který měl pokrývat nejen vlastní obranný úsek, ale zároveň mít možnost boční palbou podporovat sousední družstva.

Zatímco kulometčík svou zbraní postřeloval zejména vzdálenější cíle, střelci z pušek se soustředili na boj na střední či krátkou distanci. Palbu zakopaného družstva zahajoval na vzdálenost účinného dostřelu (tedy již mimo působnost dělostřelectva) a výhradně na pokyn velitele právě kulomet, zbytek mužů zůstával skryt až do začátku finální nepřátelské zteče. Teprve pak měli všichni vojáci zahájit střelbu. Sám velitel ze svého samopalu střílel až na velmi krátkou vzdálenost (pistolový náboj ráže 9 mm totiž nabízel jen omezený výkon) a do té doby primárně řídil činnost družstva.

Pancíře na mušce

Zvláštní pozornost se, zejména v druhé polovině války, kladla také na obranu proti tankům. Pozice se proto v ideálním případě budovaly v místech, kde terén pro obrněnce představoval výraznou překážku, a velitelé dohlíželi, aby v nich vždy byla připravena nějaká protitanková zbraň. Případnou dělostřeleckou podporu měl řídit předsunutý pozorovatel, přičemž tuto funkci často plnil sám velitel družstva.

Kromě toho mohl velitel vyššího útvaru nařídit vysílání samostatných družstev vyzbrojených panzerfausty, jejichž členové měli v průběhu nepřátelského útoku aktivně vyhledávat obrněnce nepřítele a ničit je. Jestliže běžné pěší družstvo zpozorovalo, že se k jeho pozici blíží tanky, měli vojáci zaujmout veškeré dostupné krytí a čekat – velitelé jim vždy vštěpovali, že útěk představuje jistou smrt. Ve vhodný okamžik se pak muži, kteří nedisponovali žádnou protitankovou zbraní, měli zaměřit na pěchotu, jež obrněnce zpravidla doprovázela.

Hlavně neusnout

Družstvo ovšem mohlo v rámci obranné činnosti roty nebo praporu obdržet i jiný speciální úkol. Jednalo se například o roli předsunuté stráže nebo naopak ochrany týlu. Zejména prvně zmíněné zařazení bylo značně rizikové, a proto se podnikala opatření k tomu, aby vojáci hlídkující před hlavní bojovou linií měli větší šance na přežití – všichni se seznámili s předem dohodnutou ústupovou cestou a přesně věděli, v jakém okamžiku se stáhnout. Kromě toho se zřizovalo větší množství podobných předsunutých pozic, z nichž některé byly falešné a měly na sebe přitahovat nepřátelskou pozornost a palbu.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Hlídková činnost, ať už na čelním stanovišti nebo v týlu, byla nicméně velmi ošemetná. Dlouhé hodiny či dny se nic nemuselo dít, vojáci se nudili, přepadala je únava, a přesto museli neustále udržovat pozornost. Pokud v ní polevili, hrozila nenadálá smrt nebo zajetí nejen jim, ale i jejich kamarádům, kteří právě odpočívali. Selhání jednoho družstva v takovém případě mohlo mít fatální dopad nejen na celou četu, ale i prapor nebo dokonce pluk. 

Léta 1939–1941 patří v evropských dějinách k nejtemnějším. Německé armády dobyly značnou část starého kontinentu, na západě dokázala díky své geografické poloze vzdorovat hrozbě nacistické okupace už jen Velká Británie. Podobný osud ve stejné době potkal ale také evropský východ, kde se s tichým souhlasem Hitlerova Německa stal neomezeným pánem Josif Stalin. Ten od roku 1938 začal usilovat o znovuzískání území, o které ruské impérium v důsledku svého rozkladu přišlo na západě. Obnovu původních hranic Ruska přitom doprovázela zvěrstva, jež si s těmi, která páchali na okupovaných územích nacisté, v ničem nezadala.

Moskevští Parteikameraden

Rusko a Německo vyšly z první světové války poražené. Revoluční Rusko se v roce 1918 propadlo do chaosu občanské války, což vyústilo ve ztrátu řady území: kromě Finska a pobaltských států, které se osamostatnily, došlo také k rozsáhlým územním ztrátám ve prospěch Polska (západní Bělorusko a Ukrajina) a Rumunska (Besarábie). O část své rozlohy přišlo také Německo, navíc drcené povinností platit válečné reparace a ponížené zákazem budovat armádu. Sdílený odpor k versailleskému systému oba státy ve 20. letech přivedl k všestranné spolupráci, kterou ukončil až nástup Adolfa Hitlera, pro kterého Sovětský svaz představoval z ideologických důvodů úhlavního nepřítele.

Na konci 30. let se však v jejich vztazích spíše než ideologie prosadila imperiální logika. Ta Berlín a Moskvu přivedla ke vzájemnému sbližování, jež se začalo rodit postupně od začátku roku 1939. Symbolickým projevem této změny byla i výměna na postu lidového komisaře zahraničních věcí, kde Maxima Litvinova v květnu 1939 nahradil Stalinův blízký spolupracovník Vjačeslav Molotov. Oproti svému předchůdci měl totiž při jednání s nacisty jednu velkou výhodu – nebyl Žid. Definitivně si pak k sobě diplomacie obou totalitních států našly cestu na konci léta 1939.

Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy 23. srpna a ještě téhož dne byla „Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“ na světě. K jejímu uzavření došlo ve velmi přátelské atmosféře: Stalin připíjel na Hitlerovo zdraví a Ribbentrop se po návratu do Berlína dokonce nechal slyšet, že se v sálech Kremlu „cítil jako mezi svými Parteikameraden“ (tedy stranickými kamarády).

Utajený dodatek

Tento nečekaný zvrat zcela změnil mocenskou rovnováhu v Evropě a způsobil velký šok. Stalin totiž během předchozích měsíců vedl jednání se Západem o spojenectví proti Hitlerovi. Ještě 10. srpna do Moskvy přiletěla britsko-francouzská vojenská delegace, ale rozhovory ztroskotaly na tom, že Stalin pro svá vojska požadoval pro případ války průchod přes území Rumunska a Polska, na což ale tamní režimy prozíravě nehodlaly přistoupit. Dále se Stalin obával, že se jej západní partneři pokusí vmanévrovat do války s Německem tak, aby musel s Hitlerem bojovat za ně. 

„Kotrmelec“ v podobě smlouvy s třetí říší Stalinovi v případném konfliktu umožňoval nejen zůstat stranou, ale rovnou sledovat, jak se „kapitalisté“ a „fašisté“ vzájemně zahubí. Velmi podstatné bylo ale i to, že Západ, na rozdíl od Hitlera, neměl Stalinovi výměnou za spojenectví co nabídnout. V tomto ohledu je podstatný spíše než samotná smlouva o neútočení „tajný dodatečný protokol“, v němž si obě mocnosti rozdělily východní Evropu. Do sovětské sféry vlivu se dostalo Finsko, Estonsko a Lotyšsko, Polsko mělo být rozděleno ve dví (hranice probíhala podél toku řek Narew, Visla a San) a volnou ruku dostal Stalin také v rumunské Besarábii. Obnově ruských imperiálních hranic tak pod hlavičkou šíření socialistické revoluce již nestálo nic v cestě.

Jako první přišlo na řadu Polsko, jehož hranice německá vojska překročila 1. září 1939. Už o dva dny později hlásil Ribbentrop do Moskvy, že polský odpor bude rychle zlomen, a vyzýval sovětského diktátora, aby obsadil svoji polovinu Polska. Stalin se ale do ničeho nehrnul a vychytrale čekal, jak se situace vyvine poté, co Francie a Velká Británie vyhlásí Německu válku. Nakonec se více než půl milionu mužů vyčleněných pro invazi dalo do pohybu 17. září 1939. Tehdy již bylo o osudu Polska, které nechal Západ na holičkách, rozhodnuto.

Pro polskou armádu, která na západě vedla marný boj proti Wehrmachtu, znamenal sovětský vpád doslova ránu dýkou do zad a na významnější odpor se už prakticky nezmohla. Oficiálně šlo o mírovou misi, která měla pomoci Ukrajincům a Bělorusům žijícím na území napadené země, jež se nacházelo v rozkladu a nedokázalo již zajistit bezpečnost svých obyvatel. Stalinovu část Polska totiž obývali především příslušníci těchto dvou etnik a jen menšina Poláků. Rudá armáda během druhé poloviny září obsadila 52 % polského území s 13,5 milionu obyvatel.

Hlavní překážka sovětizace

Na připojených územích začalo prakticky okamžitě dosazování komunistů do řídících funkcí, štvaní nižších vrstev proti statkářům, vyvlastňování a kolektivizace, následovaná strmým propadem životní úrovně. V listopadu 1939 si Stalin nechal prostřednictvím zmanipulovaných lidových shromáždění odhlasovat připojení obsazeného území k SSSR a někdejší polští občané tak s „velkou radostí vkročili do svorné rodiny sovětských národů“.

Současně se rozpoutal teror proti Polákům, které Stalin považoval za hlavní překážku sovětizace. Stejně jako v německém záboru začala likvidace polských elit, při níž si NKVD co do systematičnosti s bezpečnostními složkami třetí říše v ničem nezadala: aby se na nikoho nezapomnělo, vyhledávala svoje oběti dokonce podle encyklopedie.

Z celkového počtu asi 1,2 milionu Poláků, kteří se na podzim 1939 proti své vůli ocitli v SSSR, jich sovětská tajná policie do léta 1941 zatkla přibližně desetinu. Většinu čekal gulag, asi 8 500 z nich šlo na popravu.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

Zapomenout ale nesmíme ani na osud 21 892 polských vojáků, většinou důstojníků, kteří byli na jaře 1940 povražděni na několika místech, z nichž nejznámější je Katyňský les u Smolenska. Během první poloviny roku 1940 probíhaly z nově připojených území také masové deportace možných odpůrců režimu. Odhaduje se, že na Sibiř, Ural a do Kazachstánu putovalo v dobytčácích až 450 000 osob. Celková bilance byla strašlivá: během necelých dvou let sovětské vlády se stalo obětí represí zhruba milion osob. Asi desetina z tohoto počtu zahynula ve stalinských lágrech a dalších nejméně 30 000 bylo zastřeleno.

Korálové útesy jsou domovem nesčetného množství různých tropických ryb i dalších mořských živočichů, které zde spolu s fyzikálními vlivy mořského prostředí vytváří jedinečný životní prostor. Právě proto je však velmi znepokojující skutečností postupný úbytek těchto přírodních skvostů, způsobený bohužel také přímou i nepřímou činností člověka.

Rostou až do katastrofy

Korálový útes je velký podmořský útvar, tvořený především těly korálů – přisedlých mořských živočichů z kmene žahavců. Tyto objekty se obvykle vyskytují v mělčích tropických mořích, která jsou relativně dobře prosvětlena a provzdušněna. Jen zřídka je najdete v hloubkách přesahujících 50 metrů a při průměrné teplotě vody pod 18 °C. Optimální teplotou k jejich růstu je přitom 26–27 °C. Výjimkou jsou některé korálové útesy v Perském zálivu, které snáší kolísání sezónních teplot v rozmezí celých 25° C.

Biologové odhadují, že korálové útesy v současnosti zabírají asi 284 300 km² mořského dna. Pro představu – jde o plochu, která o něco přesahuje rozlohu Nového Zélandu a zároveň jde o více než tři a půl násobek rozlohy naší republiky.

Stavebními bloky korálových útesů jsou tisíce generací útesotvorných organismů a jiných mořských tvorů, jejichž těla jsou alespoň částečně tvořena uhličitanem vápenatým (například některé skupiny řas). Symbiotické řasy jsou také velmi důležitým činitelem pro existenci korálových útesů, neboť svojí fotosyntetickou produkcí poskytují korálovým polypům, v jejichž tkáních žijí, nezbytný přísun organických živin.

Kostry jednotlivých korálů jsou neustále mechanicky rozrušovány a rozkládány činností vodních proudů a mořských živočichů, načež jejich úlomky padají do trhlin a děr v útesu a vyplňují ho. Útesy jsou takto udržovány po tisíce let, dokud je nezvratným způsobem nenaruší nějaká ekologická katastrofa, která zároveň vyhubí jeho četné obyvatele. Jak přitom dobře víme z geologických záznamů, zánik celých pásem korálových útesů nebyl v minulosti ničím neobvyklým.

Nejhustší biomasa

Korálové útesy jsou charakteristické nezvykle velkou biodiverzitou (druhovou rozmanitostí) organismů, žijících v jejich blízkosti. Přitom jde o prostředí tropických vod, které jsou poměrně chudé na obsah nezbytných živin. Vysvětlením tohoto na první pohled záhadného jevu je schopnost maximálního využití chudých zdrojů a jejich efektivního kolování mezi korály, symbiotickými řasami a ostatními organismy útesových ekosystémů. Anorganický dusík a fosfor získávají korály přímo z vody, v případě dusíku navíc využívají cyanobakterie, které tento prvek dokážou účelně vázat.

Korálové útesy jsou však závislé také na jiných faktorech, například na přísunu živin z nedalekých mangrovových porostů a „koberců“ mořských rostlin, které doplňují organické látky a materiál v podobě mrtvých těl živočichů, rostlinných částí apod. Korálové útesy na oplátku zase chrání tyto příbřežní habitaty před prudkým vlnobitím a poskytují rostlinám substrát, ve kterém mohou pevně zakořenit.

Na primární produkci celého společenstva se podílí také množství jiných mikroskopických organismů, proto je míra této produkce velmi vysoká. Výsledkem je nejvyšší známý podíl biomasy na čtvereční metr, vysvětlující ohromnou druhovou rozmanitost těchto ekosystémů.

Loterie o život

Mezi nejznámější obyvatele korálových útesů patří celá řada ryb. Některé žijí přímo na korálech, jiné na drobných živočiších, kteří se pohybují přímo po nich nebo nízko nad jejich povrchem. Některé druhy dokonce o korály nepřímo pečují tím, že z jejich povrchu odstraňují organismy, jež je narušují či nekontrolovatelně porůstají. Ryby z čeledi kanicovitých (Serranidae) například zbavují korály „nevhodné“ rostlinné plevele a mořských ježovek, které se zde živí chaluhami. Kolem útesů plave samozřejmě také mnoho druhů dravých ryb, které zde nachází poměrně širokou potravní nabídku.

Z celkového počtu asi 4 000 druhů ryb, žijících u korálových útesů vykazuje množství druhů stejně pestré zbarvení, jako má samotný útes. Zajímavé je, že některé z nich mění v noci pestrou barvu na méně výraznou. Koexistence tak velkého množství druhů ryb na jednom stanovišti je neobvyklá a je dána skutečností, že jakákoliv uprázdněná nika je v tomto nemilosrdném prostředí ihned zaplněna dalšími zájemci. Ekologové proto nazývají evoluční pochody v těchto společenstvech „loterií o životní prostor“.

Stálí obyvatelé a příležitostní návštěvníci

Útesy však nejsou domovem pouze pro ryby. Obývá je nesčetné množství dalších, především bezobratlých, mořských organismů. Mezi nimi jsou živočišné houby, žahavci (včetně některých druhů medúz), kroužkovci, korýši (garnáti, humři i krabi), měkkýši (včetně hlavonožců) a četní ostnokožci (hvězdice, ježovky a tzv. mořské okurky). Z plazů bychom se v okolí útesů mohli setkat s několika druhy mořských želv a některými hady.

Nepočítáme-li potápěče, pak se tady jen výjimečně setkáme se savci. K tomu dochází obvykle jen při náhodných návštěvách kytovců a delfínů, kteří se živí částmi korálů nebo na nich žijícími řasami. Jak tito savci, tak i další obratlovci se svými potravními preferencemi podílejí na křehkých trofických vazbách společenstev korálových útesů.

Významným, i když téměř neviditelným elementem je také tzv. kryptofauna – organismy, které žijí přímo v substrátu korálů nebo v jejich skeletech a podílející se na rozrušování schránek, tedy bioerozi. Mezi tyto významné zástupce společenstva patří některé druhy živočišných hub, mlži a sumýšovci. Na povrchu útesů jsou to především korýši a mnohoštětinatí červi (Polychaeta). Jak bylo zjištěno moderními výzkumy, v případě zdravých korálových společenstev se obvykle setkáváme s dominantním prvkem řas, které jsou pro růst a celkovou existenci útesů nepostradatelné.

V budoucnu jen na fotkách?

Jak je tomu bohužel i v případě jiných ekosystémů, ani u korálových útesů nelze opomenout jeden smutný fakt, kterým je stále rostoucí míra ohrožení těchto přírodních skvostů činností člověka. Dle dostupných informací dnes korály nejvíce ohrožuje globální oteplování, chemické znečištění a sběr korálů v kombinaci s příliš intenzivním výlovem ryb.

Korálové útesy jsou bezpochyby ohrožované i jinými vlivy, jak ostatně ukázal také výzkum korálových společenstev v minulých geologických dobách. Přesto je negativní vliv člověka na mnohé z nich nezpochybnitelný. Je již tedy pouze na nás, zda zanecháme toto nádherné přírodní dědictví také našim potomkům. Korálové útesy jsou nepochybně působivé a krásné i v podání barevných filmů a fotografií, hmotné realitě se však ani v tomto případě žádné zpodobnění nevyrovná.

Většina toho, co víme o druhohorních dinosaurech, vychází z objevených fosilních kostí nebo zubů. Jen občas se podaří nalézt i jiné pozůstatky, jako například fosilizované stopy nebo vejce. Často se tak stává, že vědci netuší, o jaký druh dinosaura jde a nalezená vejce dostávají samostatný odborný název. Bývají v takovém případě zařazená do svérázné taxonomie dinosauřích vajec, která zahrnuje „oodruhy“, „oorody“, a také „oočeledi“ (anglicky oospecies, oogenera, oofamilies).

Kulatá dinosauří vejce z údolí Čchien-šan. (foto: Journal of Paleogeography, QingHe, CC BY 4.0)

Čínským paleontologům se nedávno v tomto směru povedl unikátní nález. V údolí Čchien-šan, ve východočínské provincii An-chuej objevili tři vejce dinosaurů z období křídy, která mají neobvyklý, téměř kulovitý tvar. Vejce, označená QS-01 a QS-02 mají velikost 10,5 × 9,9 centimetru respektive 13,7 × 13,4 centimetru. Třetí vejce bylo ztraceno. Vejce QS-01 není kompletní a jeho dutinu vyplňují krystaly kalcitu.

Taxonomie vajec

Badatelé zařadili objevená vejce do oočeledi Stalicoolithidae a popsali je jako nový oodruh Shixingoolithus qianshanensis. Jsou o něco větší než doposud známá vejce této oočeledi. Vejce jsou v této „taxonomii“ řazena čistě podle jejich morfologie a nemusí to nutně znamenat, že byli navzájem příbuzní i dinosauři, kteří tato vejce snesli.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

V oblasti Čchien-šanu, kde jsou vrstvy ze svrchní třídy a nejstarších třetihor se už našla řada fosilií, ale doposud žádní dinosauři. Kulatá vejce představují vlastně první hmatatelný důkaz druhohorních dinosaurů v této oblasti. Paleontologové jsou optimističtí a věří v další zajímavé nálezy. Geologická formace ze svrchní křídy má v této oblasti tloušťku téměř 900 metrů a může ukrývat značné množství zajímavých fosilií.

Hvězdný vítr představuje vnější atmosféru stálice neustále se rozpínající do okolního prostoru. Existuje mnoho typů hvězdných větrů a liší se zejména mechanismem svého pohonu, který nejčastěji souvisí s typem hvězdy, u níž se vyskytují. U chladných stálic typu Slunce obvykle vítr pohánějí urychlující procesy v magnetosféře. Zmíněné pochody se přitom dosud nepodařilo zcela uspokojivě vysvětlit ani v případě naší hvězdy.

TIP: Nejsilnější vichr ve vesmíru se žene rychlostí 200 milionů kilometrů v hodině

Naproti tomu větry u horkých stálic běžně pohání silné záření, které od nich uniká. Dosahuje značné intenzity a maxi­mum jeho vyzařování se vlivem teploty stálice posouvá do spektrálních oblastí, v nichž se ve vodíkově-heliovém plynu vyskytuje například množství spektrálních čar. Zde tedy snadno dochází k absorpci záření a předání významného pohybového impulzu: Vzniká tzv. tlak záření, směřuje převážně ven od hvězdy, a urychluje tak látku vnější atmosféry unikající do prostoru. 

Velcí australští papouškové kakaduové žlutočečelatí (Cacatua galerita), kteří se vyznačují nápadnou žlutou chocholkou, žijí ve východní polovině Austrálie, s výjimkou vyprahlé centrální části kontinentu. Jsou velmi chytří, což jim umožnilo adaptovat se k životu ve městech plných lidí. Rovněž se úspěšně šíří jako invazní druh v dalších částech světa.

Soužití papoušků kakadu s lidmi ale není úplně idylické. Jak uvádí studie, kterou právě publikoval recenzovaný vědecký časopis Current Biology, v australských městech mezi lidmi a ptáky probíhají „mezidruhové závody ve zbrojení“. Nejde pochopitelně o žádné zbraně, ale o chytré nápady, které se týkají popelnic, na jejichž obsah si činí nárok lidé i papoušci.

Mezidruhová válka o odpadky

Mezi oblíbené kratochvíle kakaduů patří prohrabávání popelnic s odpadem. Na tom by nejspíš nebylo nic zlého, kdyby výsledkem jejich návštěv nebyla hromada odpadků rozházených všude kolem.

V boji s nepořádnými ptáky obyvatelé malebného městečka Stanwell Park nedaleko Sydney vyzkoušeli řadu triků – k popelnicím postavili strašáky v podobě hadů a sov, ptáci ale brzy zjistili, že jim ve skutečnosti žádné nebezpeční nehrozí. Kýženého výsledku nedošel ani pokus se zatížením vík popelnic cihlou – kreativní ptáci se naučili cihly shazovat. Další obyvatelé města zabezpečili své popelnice pružnými lanky, i s nimi si ale ptáci po čase poradili. Na každý lidský krok našli papoušci dříve či později odpověď. Rezignovaným lidem tak nezbylo než popelnice vybavit zámkem.

Ptáci vs. lidé

Fascinující a komplikované vztahy mezi lidmi a kakaduy prozkoumala se svými kolegy Barbara Klumpová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů. O své zkušenosti s nepořádnými ptáky se s ní prostřednictvím online dotazníku podělila více než tisícovka Australanů.

Kreativita papoušků a jejich schopnost učit se, udělaly na behaviorální vědkyni značný dojem. Ukázalo se, že ptáci se dokázali učit napodobováním – pokud se některému papouškovi podařilo zábrany překonat a popelnici otevřít, další jedinci byli schopni jeho postup opakovat. Zajímavé podle ní ale byl i způsob, jakým se s problémem vypořádávali lidé. „Byla jsem opravdu ohromena tím, s kolika různými způsoby zabezpečení lidé přišli,“ říká Klumpová.

TIP: Jako z hororu: Australské úřady varují před zvýšeným počtem útoků ptáků

Podle Klumpové není příliš pravděpodobné, že by pomyslný „mezidruhový závod ve zbrojení“ mohl vyústit ve vývoj chytřejší generace kakaduů. „Mají určitou schopnost řešit problémy a víme, že jsou zvědaví a rádi zkoumají nové věci. Nemyslím si ale, že by je jejich zkušenosti s otevíráním popelnic mohly udělat chytřejšími.“ 

Přestože plenění popelnic v australských městech stále pokračuje, místní to neberou nijak fatálně. „Říkáme jim nebeské krysy, kvůli jejich posedlosti jídlem,“ prozrazuje Katherine Erskineová, majitelka kavárny v Stanwell Parku. „Jsou to hluční bordeláři. Jsou ale krásní a vlastně je máme rádi.“

Chtěla být lékařkou, dokonce patoložkou. Potom ale vystudovala průmyslovku, dva roky také navštěvovala brněnskou Univerzitu obrany, a nakonec dala přednost tomu, co ji přitahovalo odjakživa – cukrařině. „Moje první vzpomínka na dětství je, jak s mámou vyrábíme jahodovou marmeládu,“ vzpomíná Šárka Divácká s úsměvem. „Zní to jako klišé, ale věřím, že mě to předurčilo k budoucí kariéře. Jenže společenské konvence vás většinou tlačí k něčemu jinému, že byste měli něco vystudovat a pracovat nejlépe v kanceláři, takže se k vytouženému cíli dostanete až později.“ 

Cibule i majonéza

K jejímu snu ji paradoxně nasměrovala vážná nemoc. „Měla jsem problémy s vnitřním uchem a rovnovážným ústrojím. Znamená to, že se probudíte se silnou závratí, což vás velice limituje a dozvuky pak trvají i několik dnů. Během léčby jsem tak měla spoustu času a rozhodla jsem se ho využít,“ vysvětluje mladá žena. 

Bez vzdělání v oboru nastoupila coby cukrářka do restaurace svého kamaráda a postupně se naučila, že sladké řemeslo znamená alchymii, kde se s každou surovinou odehrávají desítky procesů. Díky tomu má své dorty chuťově geniálně vyladěné, a navíc se nebojí ani zdánlivě nesmyslných ingrediencí, jako je majonéza či cibule. Provozní cukrárny Šárka Formanová potvrzuje: „Je hodně odvážná a nekonvenční. Nebojí se vyzkoušet v podstatě cokoliv a zkombinovat i to, z čeho mají ostatní obavy. Často si myslíme, že už je to moc, ale ona si trvá na svém, a nakonec to všem chutná.“ 

Do cukrárny s fénem

Na konto si Šárka Divácká připsala hned několik tuzemských premiér: Stala se například autorkou prvního mechového dortu u nás. „Hlavní suroviny tvoří špenát a pistácie, jde o analogii k mrkvovému dortu,“ líčí. Kromě skvělé chuti je však zapotřebí i něco navíc – korpus tak zdobí cvrčci, aby výsledek připomínal skutečný mechový polštářek.

TIP: Flákota z marcipánu: Sladké pokušení, které potěší i zapřisáhlé masožrouty

Do Brna dnes za jejími výrobky přijíždějí zákazníci až z Karlových Varů, například na vyhlášené polévané dorty. „Zmíněnou techniku inspirovalo malířství, konkrétně akrylové barvy. Polevy se smíchají dohromady a vznikne kýžený duhový efekt, případně pavučinková struktura, kterou vytvářím pomocí fénu,“ popisuje cukrářka. Za mistrovským dílem se však skrývá hluboce zvládnuté řemeslo. „Musíte se ohromně soustředit, vnímat třeba i teplotu nebo vlhkost vzduchu, jak moc je dort ohlazený, obmazaný a namražený,“ vysvětluje. Originální kousky vytváří ve svém podniku už přes tři roky, ale stále má co objevovat – dosud se jí třeba nepodařilo zařadit do repertoáru brambory…

Zlato! Žlutý kov se mnohokrát stal hybnou silou dějin. S vidinou pohádkového bohatství vyráželi na daleké cesty slavní mořeplavci. V patách jim kráčeli dobrodruzi a hrdlořezové typu Hernána Cortése či Francisca Pizarra a v touze po zlatu rozvraceli mocné říše. Zlaté horečky uváděly do pohybu miliony lidí v Novém světě, Africe i Austrálii. 

Zlatý koloběh v útrobách bakterií

Ložiska zlata se formovala za vysokých tlaků a teplot hluboko pod zemským povrchem. Geologové se dlouho domnívali, že drobné šupinky zlata se uvolňují do přírody právě z těchto z mateřských zlatých žil. Teprve nedávno se ukázalo, že při jejich vzniku hrají často významnou roli půdní bakterie. Někteří mikrobi dokážou zlato rozpouštět a uvolňovat v podobě iontů do okolí. V rozpustné formě je zlato unášeno podzemními i povrchovými vodami a končí v sedimentech oceánů. 

Rozpustné zlato však nemusí být nenávratně ztraceno. Jiné bakterie drahocenný totiž prvek opět vychytávají a převádějí do nerozpustné formy ryzího kovu. Někdy se mohou drobné částečky „vytěžené“ bakteriemi shlukovat do větších útvarů a vytvářet nuggety o hmotnosti až několika desítek kilogramů. Záhadou zůstávalo, jak rychle taková přírodní recyklace zlata probíhá a jak je možné, že se bakterie vysoce toxickými rozpustnými formami zlata neotráví. 

Mikrob, který se „živí“ mědí

Zkoumání částic ze slavné australské zlatonosné lokality West Coast Creek prokázalo, že se zlato vrací do nerozpustné formy poměrně rychle. Zrnka se neformovala déle než 60 let a mnohá vznikla za méně než dvě desetiletí. Jasněji máme i v detoxikačních mechanismech „zlatých“ bakterií. Vědcům je prozradil mikrob Cupriavidus metallidurans, který si libuje v půdách s vysokým obsahem různých těžkých kovů.

Snímek z elektronového mikroskopu ukazuje struktury vytvořené bakteriemi. Zrnko zlata pochází z lomu nazvaného Hit or Miss, který leží v australském Queenslandu (foto: CSIRO, CC0)

Bakterie pouští toxické rozpustné zlato do nitra své buňky společně s mědí, kterou nutně potřebuje k životu. Vysoké koncentrace mědi a zlata jsou však pro ni smrtelné a ve vzájemné kombinaci mají oba prvky na bakteriální buňku ještě fatálnější dopad než každý kov sám o sobě. Bakterie umí oba prvky v rozpustné formě opět vylučovat, ale tenhle detoxikační mechanismus je společným účinkem mědi a zlata ochromen. Proto se Cupriavidus metallidurans nadměrnému příjmu těchto prvků brání a už na svém povrchu mění rozpustné formy mědi a zlata znovu na částice nerozpustných ryzích kovů.

Odhalené detaily koloběhu zlata v přírodě chtějí vědci využít k vývoji nových metod pro recyklaci zlata z nejrůznějších odpadů včetně vyřazené elektroniky, z níž se prozatím zpětné získávání zlata ekonomicky nevyplácí.

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Poměrně rychlý proces také otevírá zcela nové možnosti pro těžbu zlata z hornin, kde je obsah tohoto prvku nízký, nebo i z dříve vytěžené hlušiny. Na rozdíl od průmyslových metod těžby, které využívají např. rozpouštění zlata vysoce toxickou rtutí, by byla biotechnologická metoda s nasazením bakterií podstatně šetrnější k životnímu prostředí.